Dialog o transformaci s Markem Loužkem


*1975, ekonom, zabývá se též sociologií, metodologií vědy, působí na Vysoké škole ekonomické v Praze a Univerzitě Karlově, zastával funkci ředitele pro publikační činnost Centra pro ekonomiku a politiku, je autorem četných studií: Zapomenutá transformace (1999), Spor o metodu mezi rakouskou školou a německou historickou školou (2001), Max Weber (2005).
Stáhnout dialog:
Dialog byl veden 6. srpna 2010 v dopoledních hodinách v prostorách Centra pro ekonomiku a politiku v Opletalově ulici, Praha 1, Nové Město.

MS: Dobrý den, rád bych s vámi diskutoval otázku hospodářské a společenské transformace, která se odehrála v minulých letech v Československu a pak i v České republice. Než se však pustíme do hodnocení obecného problému, zeptal bych se, jak jste vy, jako občan, danou situaci vnímal. Co jste očekával či jak vnímali tu zvláštní dobu vaši rodiče, vím, že jste tehdy byl studentem.

 ML: Od roku 1993 jsem začal studovat na Vysoké škole ekonomické, od roku 1995 pak FSV UK. Transformační proces jsem přirozeně vnímal. A bylo fascinující se jej aktivně zúčastnit, v podobě např. kuponové privatizace.

… Minulost – stav hospodářství – ekonomický kontext …

MS: Rád bych s vámi nyní hovořil jako s tím, kdo vnímá ekonomické a politické procesy, které souvisí s transformací. Zpočátku se dá jistě položit otázka. Byla transformace nutná? A v jakém stavu bylo hospodářství?

ML: Přechod od centrálně plánované ekonomiky k ekonomice tržní, jaký proběhl v zemích střední a východní Evropy, nemá v historii lidstva obdoby. Zatímco zavedení centrálního plánování se dalo zvládnout a naplánovat poměrně rychle, ekonomická transformace k tržní ekonomice je naopak proces dlouhodobý. Zatímco liberalizace a stabilizace je otázkou krátkého období, privatizace a proces usazování vlastnických práv může trvat desítky let.

MS: Ostatně lord Dahrendorf[1] tuto skutečnost shrnul tak, že politická část se dá stihnout do šesti měsíců, ta ekonomická za šest let a ta hodnotová, tak ta bude trvat šedesát let, tedy několik generací.

ML: Ano. Česká ekonomika – dříve Československo – oboje bylo součástí RVHP[2]. Tento pakt trpěl všemi neduhy centrálně plánovaných ekonomik. Členské státy se sice pokoušely obchodovat mezi sebou za světové ceny, ale protože používaly umělou clearingovou jednotku převoditelný rubl, …

MS … který byl ve své podstatě nepřevoditelný, …

ML: … byly od světových trhů prakticky odtrženy a jejich ceny neodrážely nabídku a poptávku. Vzájemný zahraniční obchod byl proto těžkopádný a ekonomika neschopná. Chování socialistického podniku bylo v porovnání s kapitalistickou firmou zvrácené. Zatímco kapitalistická firma je motivovaná minimalizovat vstupy a maximalizovat výstupy, socialistický podnik byl v procesu objednávání plánu motivován k pravému opaku. Chtěl maximalizovat vstupy a minimalizovat výstupy. To jí umožnilo pohodný život a plnit měkký socialistický plán.

MS: Ale je dobré rovněž říci, že lidé tam byli také motivováni, aby rozkrádali, tedy aby si přivlastňovali výstupy, které byly zakalkulovány do plánu.

ML: Ano, stávalo se to, v tom máte pravdu. Jednoduše země střední a východní Evropy se po čtyřiceti letech socialistického experimentu ocitly v situaci, kdy bylo jasné, že systém centrálně plánované ekonomiky vyčerpal své rozvojové možnosti. Hospodářství stagnovalo, rostla energetická náročnost produkce, také se objevovaly negativní dopady na životní prostředí. Technická zařízení zaostávala a občané začali vnímat někdy až propastné rozdíly v životní úrovni v porovnání s vyspělými západními ekonomikami.

MS: Ostatně pokud lidé navštěvovali západní země, pokud jim to bylo dovoleno, měli dostatečně oči otevřené, pak zírali.

ML: Souhlasím, zaostávání bylo zřejmé. Nerovnováhu mezi nabídkou a poptávkou se stát pokoušel vyrovnat dovozy ze zahraničí. To však samo o sobě nemohlo příčiny nerovnováhy, která se vytvořila, odstranit, a proto v některých zemích docházelo k nárůstu zahraničního dluhu. Komunistickou zemí, která vyhlásila neschopnost splácet dluh, bylo Polsko. Rovněž v Maďarsku rostl zahraniční dluh během 80 let do nebezpečných rozměrů. Socialistické ekonomiky nadměrně upřednostňovaly průmysl, zejména těžký, a zemědělství na úkor služeb. Struktura socialistických ekonomik se stále více začala vzdalovat struktuře ekonomik za Železnou oponou, v nichž docházelo ke snižování podílu zemědělství a posílení sektoru služeb. V průběhu transformace proto docházelo k bouřlivým změnám v o proporcích konkrétního hospodářství.

MS: Ano, ostatně těžký průmysl se v kapitalistickém světě rozvíjel až naposled. Ty sektory, které mají velkou kapitálovou náročnost, byly preferovány ve zemích s centrálním plánováním.

ML: Na počátku devadesátých let zažily všechny země střední a východní Evropy citelný hospodářský pokles, a to bez ohledu na to, zda pro transformační strategii zvolili šokovou terapii, nebo gradualismus.

… Příklad Číny …

MS: Ale my se nacházíme v době, kdy je zavedeno ono tržní hospodářství, avšak díváme-li se na komunistickou zemi, jakou je Čína, můžeme zjistit, že tamní vláda propaguje nešťastnou ideologii, ale hospodářství tam nezaznamenalo poklesy ani v době, kdy útlum zažil východní blok i Západ kvůli zrodu nového řádu. Dá se to srovnat? Jak si tuto skutečnost vysvětlujete? Jde o něco unikátního? Jak si vysvětlit růst ekonomiky v zemi, která má plánovací systém, byť do něho zabudovává tržní principy? Tato zem, ukazuje se, je schopna ekonomického vzestupu a hospodářství, na rozdíl od jiných, které prováděly přechod ke kapitalismu a zaznamenaly pak velký propad. Stačí se podívat na Rusko, Ukrajinu aj.

ML: Ta čínská zkušenost je zvláštní. Je zajímavá, je svým způsobem ojedinělá, protože je to zvláštní směs ještě centrálního řízení a v podstatě nových tržních kapitalistických momentů. Takže, jak se bude vyvíjet situace dále, pokud bude odstraněna složka plánování, to je velký otazník. Je to do značné míry extenzivní rozvoj založený na růstu obyvatel, to k jejich úspěchu hodně přispívá.

MS: Ovšem existuje tam také velká sociální polarita. Na jedné straně jsou chudí a na druhé podnikatelé a příslušníci komunistické strany.

ML: Je zde otázka, do jaké míry je to cesta napodobitelná, je-li čínská zkušenost převoditelná se všemi výhodami a ztrátami.

… K transformaci centrálně plánovaných ekonomik …

MS: Ale vraťme se k naší ekonomické transformaci a středoevropské zkušenosti.

ML: Ekonomický pokles v zemích, které nezačaly žádnou transformaci, jako je třeba Bulharsko, Ukrajina či Rumunsko byl v té době, paradoxně ještě hlubší a delší. Transformační pokles se nevyhnul ani České republice.

MS: Pohleďme na východ. Počátek transformace v Rusku datujeme až od nastoupení Borise Jelcina. V Rusku byly doporučovány stejné metody jako ve střední a východní Evropě za požehnání amerického ekonoma Jeffery Sachse[3].

ML: Je fakt, že pokles hrubého domácího produktu proběhl ve všech zemí střední a východní Evropy, dokonce i ve Finsku, které mělo tržní hospodářství, avšak bylo silně vázáno na Sovětský svaz. To naznačuje, že bezprostřední nesouviselo se zvolenou metodou transformace. Jeho vnější příčinou byl rozpad společného trhu společenství Rady vzájemné hospodářské pomoci. Společný trh RVHP zanikl v roce 1991 a někdejší členské a spolupracující země přišly o své tradiční trhy.

MS: Ostatně mnohokrát byly zmiňovány východní trhy, zejména když se hovořilo o propadu českého exportu, nicméně byli lidé, někteří zdůrazňovali, že právě tam mají svá odbytiště společnosti, které byly nazvány „české stříbro“, což se však později ukázalo jako chybná hypotéza.

ML: Transformační pokles byl jev, který je kvalitativně odlišný od poptávkových recesí známých z tržních ekonomik. Standardní hospodářský cyklus je vyvolán výkyvy v agregátní poptávce, změnou měnové a rozpočtové politiky. Transformační pokles byl způsoben vnějším šokem, rozpadem RVHP. Pokles spotřebitelské poptávky způsobený přísnou makroekonomickou politikou, sehrál vedlejší roli. To, že transformační pokles nebyl výsledkem restriktivních makroekonomických politik, naznačuje fakt, že transformačním propadem prošly i země, které zdaleka neprováděly měnovou a rozpočtovou restrikci. Dokonce v zemích, kde byla politika expanzivní jako v Rusku či na Ukrajině, byly propady paradoxně nejvyšší. Naopak v zemích s restriktivní politikou, jako je Česká republika, Slovensko, Maďarsko, byly ty propady relativně nejmenší. To, že hlavní roli transformačního procesu sehrály vnější faktory, dosvědčuje případ Finska na počátku devadesátých let dvacátého století. Ve Finsku, to je v zemi, která neprocházela transformací z centrálně plánované ekonomiky na ekonomiku tržní, došlo mezi léty 1991 – 1993 k poklesu až o deset procent. Klíčovou roli zde sehrál rozpad a transformace bývalého Sovětského svazu, jenž byl hlavním obchodním partnerem Finska. V centrálně plánované ekonomice byla značně pokřivena struktura relativních cen. Vzhledem k tomu, že ceny směrem dolů jsou relativně nepružné, náprava cenových relací musela z logiky věci probíhat vzrůstem cenové hladiny. Transformační pokles neměl tedy charakter klasické recese, kdy produkce klesne pod potenciální produkt. Spíše šlo o charakter jednorázového šoku než poklesu potenciálního produktu. O této situaci píší Václav Klaus[4] a Vladimír Tomšík[5] ve své knize Makroekonomická fakta české transformace z roku 2007. Zásadní vliv na transformaci v Československu měla ekonomická reforma prosazená ministrem financí, premiérem a později prezidentem Václavem Klausem.

… Kroky reformy …

MS: Sluší se říci, že pan Václav Klaus měl celý tým, který se zabýval koncepcí hospodářské proměny. 

ML: Ano. Pilíři této reformy byly makroekonomická stabilizace, cenová liberalizace, liberalizace zahraničního obchodu a privatizace.

MS: Ve své podstatě to bylo potvrzení Washingtonského konsensu, který byl doporučován těmi mezinárodními institucemi. Nebylo to podmínkou, ale tento přístup vycházel ze zdravého rozumu, byť při aplikaci docházelo k nedostatkům.

ML: Ano, avšak ekonomická transformace zemí střední a východní Evropy měla dvě základní fáze. První fází byla liberalizace trhů a stabilizace ekonomiky. Druhou fází byla privatizace a restrukturalizace jednotlivých odvětví. Ekonomové se tehdy rozdělili do dvou skupin. V první skupině byli stoupenci šokové terapie a v druhé byli stoupenci gradualistické cesty. Maďarsko zvolilo gradualistický přístup, …

MS: … pomyslnou salámovou metodu.

ML: Ano, příznivci, k nimž patřil americký ekonom Jeffrey Sachs, kterého jste zde již zmínil, argumentoval i nebezpečím ztráty momentu. Rychlé nastartování systémových změn rychle po revoluci je snazší než provádění reforem později.

MS: Nu, lidé si byli ochotni utáhnout opasky, …

ML: … byli zkrátka ochotni jisté oběti. Ano, lidé jsou v porevoluční době nadšeni pro změnu a jsou ochotni nést břemena z nich vyplývající v podobě nákladů transformace. Ano, transformace má přirozeně své ekonomické, politické a sociální náklady. Liberalizace trhů vyvolá obrovské rozdíly a změny v relativní výši důchodů, které dopadnou na některou skupinu lidí.

MS: Většinou to byly skupiny, které byly preferovány komunistickým režimem. Stačí uvést dělníky, horníky, zkrátka lidi manuálně pracující.

ML: Stabilizační opatření a rozpad východních trhů vyvolávají přechodný hospodářský pokles, který dopadá na všechny. Oddalováním systémových změn, tedy odsunem stabilizace a liberalizace na pozdější dobu by došlo k vyčerpání politicko-transformačního kapitálu a skončilo by odhodlání lidí nést transformační náklady. To vyprchá rychleji, než se změny podaří prosadit. Jestliže se v genezi chceme vrátit k hospodářské reformě, která probíhala od roku 1991, pak vzpomeňme, že do čela reforem, které prosazovaly návrat kapitalismu, se postavil Václav Klaus.

… Kritika přechodu a kontexty …

ML: Oponenty mu tehdy byli reformní komunisté z šedesátých let Valtr Komárek[6], Zdeněk Jíčínský[7], Miroslav Grégr[8], Jan Vrba[9] a další.

MS: Ale je zvláštní, že v té době „kráčeli“ Václav Klaus a Václav Havel[10] společně, nyní Klaus Havlovi dělá oponenta. Také nesmíme zapomenout na Miloše Zemana, tehdy ještě člena Občanského fóra, ten se později přidává k levici a vstupuje do České strany národně sociální. Právě on díky kritice získal funkci předsedy vlády.

ML: Názorové rozdíly byly odjakživa. Tehdy však rozdíly nebyly tak patrné, respektive Václav Havel ještě tak ostře nevystupoval proti ekonomické transformaci. K tomu došlo později. Vládní scénář ekonomické reformy byl vytvářen v létě 1990, ale již na podzim byl schválen federálním shromážděním a hovořil o deregulaci, otevření trhů, volném vstupu na trh pro soukromé a zahraniční subjekty, o liberalizaci cen, zahraničního obchodu, privatizaci státních podniků, kontrole makroekonomické situace, postupného vytváření tržní infrastruktury, tedy institucí a legislativy.

MS: Ale právě kritici transformačního procesu zdůrazňují důležitost institucí, které kultivují tržní proces a vytyčují „herní prostor“, v němž se mají účastníci tržních vztahů pohybovat. Byl to profesor Jan Švejnar[11], jenž jako jeden z prvních zmiňoval nutnost kultivace právního řádu. Bez jeho přítomnosti to jednoduše nelze. Když nemáte právní rámec, tak se subjekty mohou chovat nepatřičným způsobem. Kvalitní právní řád je podmínkou pro hladké fungování tržní společnosti, ale uznávám, že je to evoluční proces, během něhož vzniká mnoho chyb, zvláště při přechodu z centrálně řízeného hospodářství.

ML: Myslím, že teze o podcenění právního rámce je spíše takové klišé. Všechny ty základní reformní kroky byly činěny na základě právních norem, tedy na základě vyhlášek, zákonů atd. Takže představa, že k tomu všemu došlo mimo právo, mnoho právní normy, je prostě mylná.

MS: Rozumím vaší námitce, avšak kdosi z čelných přestavitelů řekl, že je třeba „zhasnout“. Ona ta krátká věta měla fatální následky. Nu, možná to necituji přesně, ale lidem se zapsala do myslí, a ať chceme, či ne, tato nálepka se „veze“ s celým transformačním procesem.

ML: Prosazování vlastnických práv, jejich koncentrace, privatizace, je nesmírně obtížný proces.

MS: Ostatně, nečekalo se, že takový velký počet lidí bude mít zájem na osobní účasti na transformaci, zvláště privatizaci. Mnoha lidem byl také vrácen majetek prostřednictvím restitucí. To byly dílčí kroky, z nichž se privatizace skládala. Reformy tvořily s právním řádem jednotu. Právo odráželo politickou linii a bylo předmětem sporů, neboť před zástupci lidu byly úkoly, které nesnesly odkladu z důvodu unikátní situace, v níž takto země stála. Lidé, kteří kritizují, si mnohdy neuvědomují obtížnost situace a uchylují se ke zjednodušování. Jiný je pohled akademika a jiný je pohled člověka, jenž je v centru dění. Jak tu skutečnost reflektujete?

ML: Právo je většinou reakcí na skutečnou situaci v ekonomice a společnosti. Do jisté míry je obtížné předvídat, co se stane.

MS: Ano, souhlasím. Na tuto skutečnost upozornili myslitelé jako K. R. Popper[12] či F. A. von Hayek[13]. Člověk může předvídat, ale opatrně, je schopen formovat budoucnost, pokud zná řád daného společenství. Když není řád utvořen, ztrácí se. Je mylné říkat a obhajovat, že člověk, když žije v socialistickém světě, kde dominovalo pozitivní právo, nebude mít patřičné dopady. Bylo by iluzorní si myslet, že se situace změní bez velkých nákladů na adaptaci a společnost se bude moci označit jako svobodná. Domnívám se, že je nutné prosazovat abstraktní, nepsaná pravidla, která jsou účinnější než přesné předpisy, vedoucí k obcházení.

ML: Ano, ale ta diskuse trvá do dnešních dnů.

MS: Též Tomáš Ježek[14] a Dušan Tříska[15], velcí propagátoři kuponové privatizace se přou do dnešních dnů, byť z počátku zastávali stejná východiska. Ty spory ukazují složitost nesamozřejmého procesu. Toho, v němž dominují lidská aktivita, právo a stát.

ML: Já bych zde upozornil na sborník Centra pro ekonomiku a politiku s názvem 10 let od obnovení kapitalismu v naší zemi, kam přispěli hlavní architekti ekonomické transformace V. Klaus, Vladimír Dlouhý[16], Karel Dyba[17], Dušan Tříska, Marián Čalfa[18], Ivan Kočárník[19], Jana Fürstová[20], Emanuel Šíp[21], Jiří Weigl[22]. Takže tam člověk může nalézt pohledy lidí s časovým odstupem. Texty hlavních protagonistů jistě neztratily nic ze své aktuálnosti.

MS: Za nedlouho tomu bude 20 let od výročí spuštění ekonomické transformace a obnovy kapitalismu. Zapomenutí na ni vede společnost na scestí. Je nutné se procesem zabývat, jelikož člověk má možnost rozkrývat nepojmenované. To však platí o všem ostatním. Člověk může najít poučení pro druhé, nicméně je vhodné připomenout, že jisté vzorce chování, sociální kooperace je nepřenosná, a proto si země, které nemají kapitalismus, musejí projít omyly, které neměli jiní.

… Zpět k transformačním krokům …

ML: Zde je dobré vrátit se do roku 1990. Byl prosinec toho roku a byla provedena devalvace koruny, která po další léta měla plnit funkci nominální kotvy, takže se kurz udržel dalších šest let, než se přešlo na kurz plovoucí. To jistě svědčí o jeho dobrém nastavení. Postupně vyprchával devalvační polštář, takže docházelo k prohlubování vnější nerovnováhy a vláda neuměla vystihnout okamžik, kdy fixní kurz opustit a nahradit jej kurzem plovoucím.

MS: Na druhou stranu – mnozí lidé za kurz viní českou centrální banku, jelikož to byla ona, kdo vytvořil podmínky pro příliv spekulativního kapitálu. Lidé, kteří investovali do české koruny, měli doslova garantované výnosy díky úrokovému diferenciálu mezi úrokovými sazbami v českých korunách a ostatními světovými měnami. Včasné nerozpoznání vede k následným ztrátám, což vidíme v současnosti.

ML: Na počátku ekonomické transformace čelili její tvůrci názoru, že provedení společenské transformace je v historicky krátké době není možné. Východiska reformy shrnul Václav Klaus takto: kdykoliv je příležitost udělat to či ono reformní opatření, je třeba jej udělat, protože již lepší příležitost mít nebudeme. Klaus odlišil radikální ekonomickou reformu jako systémovou změnu a transformaci jako evoluční proces, který bude trvat déle. Jakmile je jednou transformační proces zahájen, získá svou vlastní dynamiku a je spontánním evolučním procesem. Je třeba mít pevně v rukou makroekonomickou situaci, protože jinak by vznikl chaos a anarchie. Liberalizační a deregulační opatření musí být radikální, rychlá a s minimem výjimek. Privatizace musí být organizována promocí rychlých, a proto nestandardních metod. Volbu mezi gradualismem a šokovou terapií považoval Klaus za iluzorní. To vidění světa bylo podle něj založeno na mylném předpokladu, že je možné si volit a že šoková terapie je bolestivější a nákladnější, zatímco gradualismus je méně bolestivý a méně nákladný. Ve skutečnosti platí, že čím je transformační proces pomalejší, tak tím je nákladnější, bolestivější a tím má menší šanci na úspěch.

MS: Gradualisté měli v Čechách své zastoupení. Snad jedním z nich, který vedl dialog s tvůrci transformace, je profesor Lubomír Mlčoch[23], český institucionální ekonom, a bylo by vhodné, pokud byste mohl zmínit cesty gradualismu, aby byly lépe pochopeny. Znamená to, že místo několika kroků najednou, by kroky byly rozfázovány do delšího časového období.        

ML: Záleží na tom, co by se dalo rozložit do několika let. Například privatizace se dá dělat relativně dlouho a také tak probíhala. Liberalizace cen a liberalizace zahraničního obchodu, to jsou systémové změny, které se dají uskutečnit přes noc.

MS: Ano, zrovna tak stanovení směnného kurzu vůči světovým měnám. Zde by asi nemělo být opomenuto, že nejprve byla zavedena vnitřní směnitelnost vnější a s odstupem pěti let byla zavedena směnitelnost vnější. Tím byl udělán krok k otevřenosti.

ML: Různá transformační opatření mají různé časové nároky. Věci se mohou udělat tehdy, když je k tomu dobrý čas a mají být vykonány bez prodlení. Já zde souhlasím s Václavem Klausem. Liberalizace cen a zahraničního obchodu bylo možné dělat prakticky přes noc, zatímco privatizace trvá třeba celá léta, než se nalezne vhodný vlastník a společnost bude uzpůsobena k prodeji.

MS: To znamená, že jsme svědky privatizačních procesů ne let, ale desetiletí. Stačí zmínit společnosti jako ČEZ, České dráhy, Lesy České republiky, Budvar, Česká pošta, ČSA a jiné. Většina společností byla privatizována během vlády V. Klause, ale stát si nechal podíl v těch strategických. Některé společnosti musely být privatizovány z důvodu nutnosti, a to jsou české banky.

ML: Pokud jde o Václava Klause, tak ten zdůraznil rozdíl mezi klasickou privatizací a transformační privatizací. Odmítl kritiku, že se při české privatizaci nevytváří patřičná vlastnická struktura a také privatizace nepřináší kapitál. To přece nebylo jejím hlavním účelem. Smyslem opatření vlády a speciálních privatizačních institucí bylo nalézt první soukromé vlastníky, nikoliv konečné, definitivní. Podniky byly privatizovány ve stavu, v jakém byly. Vláda neprováděla jejich předběžnou sanaci ani restrukturalizaci.

MS: Pochopitelně, tím ale sklidila kritiku nejen části ekonomů. Nesmíme zapomenout, že mnohé podněty pro správný přístup k privatizaci byly i ze zahraničí. Jednou z nich byla Velká Británie, kde za vlády baronky Thatcherové[24], byly privatizovány společnosti jako je British Airways, British Steel či doly. Zároveň je nutné uvést, že to byla země s fungující ekonomikou, kde nebyl proveden experiment řízeného hospodářství jako v naší zemi. Baroka Thatcherová neprováděla privatizaci v takovém objemu, jako tomu bylo u nás a měla více času. Zde se také prodávaly tisíce podniků.

ML: Ano, byl to rozdíl objemu. Proto čekání na výhodnější podmínky prodeje a postupná restrukturalizace praktiky znamenala „neprivatizaci“. Protože se privatizace musela provádět rychle u stovek podniků, musel stát používat nestandardní způsoby privatizace, zejména kuponovou metodu.

… Srovnání se zahraničím …

ML:Máme tady prostor porovnat úspěch se zeměmi, které také šly cestou jako tato země. Jedná se o Polsko a Maďarsko.

MS: Zde je slušné připomenout, že země jako Polsko, tak Maďarsko vstupovaly do transformačního procesu v trochu jiných podmínkách, jelikož československá či česká ekonomika byla výkonnější, vycházeli jsme z jiné srovnávací základny než naši socialističtí sousedé.

ML: Ano, ty rozdíly byly. Polsko například trpělo již v 80. letech vysokou inflací a vysokým zahraničním dluhem. Polsko nebylo schopno splácet své dluhy. Navíc v letech 1980 – 1982 bylo Polsko zasaženo hospodářskou depresí a tamní lidé pociťovali nedostatek základního zboží. To podnítilo vlnu stávek a Vznik odborového hnutí Solidarita se stal politickou opozicí proti komunistickému režimu. V roce 1990 si Polsko zvolilo šokovou terapii. T. Mazowieckého[25] – vláda schválila ambiciózní plán ministra Leszeka Balzerowicze[26], který spolupracoval se známým obhájcem šokové terapie Jeffrey Sachsem, jenž se dostal vřelého přijetí mezinárodních institucí Mezinárodního měnového fondu a Světové banky.

MS: Domnívám se, že by bylo chybou opomenout, že pan profesor Sachs již není proponentem této cesty, ale stal se jejím kritikem. V počátcích transformace byl silný liberalizační impuls a lidé nemohli tušit, kam to dospěje.

ML: Každý má právo na svůj vývoj. Balzerowiczův plán se týkal pouze první etapy transformace, tedy liberalizace a stabilizace. Druhá fáze privatizace a restrukturalizace následovala v Polsku později. Naproti tomu v Maďarsku reforma probíhala poněkud odlišně, jelikož Maďarsko zvolilo poněkud jinou transformační strategii než Polsko a Československo – Česká republika, přestože řada maďarských ekonomů včetně Jánose Kornaie[27] tehdy doporučovala šokovou terapii. Porevoluční maďarské vlády prosadily spíše pozvolný, gradualistický postup. K přísné makroekonomické politice bylo Maďarsko donuceno v roce 1995, a to tzv. Bokrošovým balíkem[28], který zavedl rozpočtovou restrikci. To můžeme považovat za opožděnou stabilizaci ekonomiky, opožděnou šokovou terapii, které se Maďarsko pokoušelo vyhnout.

… K české transformaci – privatizaci …

ML: Máme tu ještě prostor zastavit se u malé privatizace. Můžeme říci, že je to jedna z částí transformace hospodářství.

MS: Je to téma, které ani dnes ekonomy, ani politiky nenechává klidnými.

ML: Řekl bych, že je to důležitá část transformačního projektu z plánované ekonomiky na ekonomiku tržní. Existují dvě základní varianty rychlá nebo pomalá privatizace. Obě mají své výhody a nevýhody. Výhodou té rychlejší cesty je odstátnění, odříznutí podniků od státního rozpočtu. Manažeři již nemohou spoléhat na pohodlnou pomoc od státu, ale musí se naučit orientovat v tržním prostředí. Nevýhodou je, že podniky patří sice vlastníkům, nikoliv však konečným vlastníkům, či chcete-li, vlastníkům strategickým. Moc vlastníků nad podnikem je někdy omezená a usazování vlastnických práv trvá určitou dobu a neobejde se přirozeně bez nákladů. Naopak výhodou pomalé privatizace je, že stát může uvážlivě pořídit vhodného strategického vlastníka. A když jej nezklame, může od něj obdržet kladnou cenu. Nevýhodou je, že ta cena nemusí převýšit náklady, které s udržováním podniku doposud měl, jelikož daný podnik se mohl nacházet předprivatizační agónií. Manažeři využívali své pozice k odprodeji aktiv a nátlaku na stát, aby hradili ztráty.

MS: Avšak v České republice existoval specifický problém. Sice jsme odstátnili, a to velmi rychle a velká část finančních transakcí podniků byla financována polostátními bankami, a tak se podniky nepřímo dostaly do aktiv bank. Tomu se výstižně říkalo „bankovní socialismus“.

ML: Neřekl bych podniky, ale jejich závazky se dostaly do polostátních bank.

MS: Tak to bylo myšleno. Ne celý podnik, ale závazky podniků vůči bankám. Většinou to byly české podniky privatizované na úvěr…

ML: … a v podstatě ty banky nesly náklady transformace na vlastních bedrech. Zemanova vláda přistoupila k jejich očištění a následné privatizaci. U pomalé privatizace je nevýhoda, že stát nenalezne strategického vlastníka a může dojít k divoké privatizaci, což značí, že podnik bude vytunelován manažery a aktiva společnosti budou převedena do spřízněných společností. Pravdu má obhájce rychlé privatizace Jeffrey Sachs, že při pomalé privatizaci politická opozice těžila z nákladů privatizace. Takže se celý proces zastaví.

MS: Ostatně v Československu a následně v Čechách existoval problém, že zde byla největší míra etatismu ve srovnání s ostatními zeměmi. Alespoň ty soukromé podniky byly v jiných zemích povoleny, ale zde nic.

ML: Ačkoliv privatizaci lze rozdělit na rychlou a pomalou, výsledek byl vytvořen na základě kombinací obou. V České republice bylo proto kombinováno několik privatizačních metod. Vedle zmiňované kuponové privatizace to byly restituce do rukou fyzických osob, transformace na družstva, malá privatizace, dražby a prodej podniků do rukou domácím i zahraničním zájemcům.

MS: To znamená, že je zde celý vějíř privatizačních způsobů a je velký omyl, když se lidé strefují pouze do kuponové privatizace a pojímají ji jako jedinou, což je následně zavádějící.

ML: Ona činila asi 40 procent z privatizačních metod, které zde byly užity. Byla sice dominantní, ale nebyla většinová.

… Mezinárodní srovnání privatizace …

MS: Jak probíhala privatizace v okolních zemích?

ML: V porovnání s Polskem a Maďarskem, byla česká privatizace jako redistribuce vlastnických oprávnění patrně nejrychlejší. Ještě na přelomu tisíciletí v Polsku bylo 3600 podniků v rukou státu a privatizaci se nepodařilo dokončit. Působily tam tři hlavní privatizační brzdy. Nevyřešené restituce, nejasnost o roli zahraničního kapitálu při privatizaci a kombinace právních a institucionálních pravidel, která určují strukturu vlastnických práv v podnicích. Polští ekonomové hovořili o syndromu Bermundského trojúhelníku. Firmy byly k privatizaci a restrukturalizaci zdrženlivé, protože přetrvával propletenec zájmů, a to zaměstnaneckých rad, odborů a ředitelů podniků. Často docházelo k pololegálním či neformálním (nelegálním) postupům, když se spojilo staré nomenklaturní vedení s řediteli bank, kteří byli jmenováni exkomunisty. Vedení se obvykle bránilo zahraničnímu převzetí a místo toho odprodávalo podnikový majetek. Polská vláda si byla v polovině devadesátých let dobře vědoma tohoto syndromu bermudského trojúhelníku, proto se rozhodla o zvýšení počtu privatizačních metod včetně rozdání majetku prostřednictvím kuponů. Kuponová metoda se uplatnila přibližně u 500 podniků. Zvláštní transitivní zemí bylo Maďarsko, kde existoval soukromý sektor již před rokem 1989. Maďaři odmítli rozdání státního majetku zdarma, ať již občanům, nebo zaměstnancům firem. Stát si podržel podniky ve vlastnictví až do doby, než se našel strategicky vhodný investor buď domácí či zahraniční. To ale neznamená, že by celý proces probíhal pod plnou kontrolou vlády. Maďarská spontánní privatizace probíhala již od konce osmdesátých let. Byla plná improvizace, experimentování. To vytvářelo právní nejistoty a zpoždění. Na druhé straně – to umožňovalo časné poučení se z chyb a zavádění pružných konexí. Státní podniky byly za účelem privatizace rozdrobeny. Podnik se právní cestou zrušil, prodal se jeho hmotný majetek, good – will, obchodní a výrobní know – how. Aktiva se legálním, či nelegálním způsobem odčerpala do soukromých firem. Důsledkem toho bylo, že Maďaři pravděpodobně našli ideálnější vlastníky, než byli vlastníci v České republice nebo v Polsku, ale za cenu bolestivějších předprivatizační agónie. Motivem pro pomalejší privatizaci byla snaha vlády využít příjmů z privatizace pro zmírňování schodku státního rozpočtu. Srovnání privatizace zemí střední a východní Evropy ukazují, že žádná bezbolestná ekonomická transformace neexistuje …

MS: Kdo tak uvažuje, žije pouze v iluzích, i když ty jsou v našich životech přítomny. Lidé iluzi používají k tišení ran. Je to náplast na bolestnou realitu světa.

ML: Po svržení komunistického režimu mají noví politici velkou důvěru a díky ní mohou provádět tolik důležité systémové změny. Mají potřebný politický kapitál, jenž se však postupně vyčerpává, a proto by politici neměli se změnami otálet. Břemeno transformace nepocítí občané hned. Pozitivní výsledky hospodářského růstu se dostavují postupně.

MS: To je cosi podobného jako s nemocným pacientem, že? On by měl brát léky dle předpisu lékaře, a po nějaké době by měla nastat úleva. Pacient podstoupí rekonvalescenci, a tím se připraví prostor pro oživení organismu. A to bude pouze tehdy, pokud bude člověk schopen dodržovat doporučení lékaře, a ne jej ignorovat. Pokud se neřídí radami lékaře, obvykle to nekončí dobře. Jak se díváte na paralelu nemocného člověka a nemocné ekonomiky a společnosti? Je chování jednotlivých agentů podobné jako v medicíně? Na druhou stranu, někteří vnímají transformaci se zápornou hodnotou, jelikož byli konfrontováni s krádežemi, špatnou prací a nedobrou koordinací práce.

ML: Pocit, že něco je špatně uděláno nemají pouze lidé u nás, ale i v jiných zemích, jak jsem se to snažil předestřít. Takže to není bezbolestný proces. Dojmy nemusí odpovídat realitě.

… Lepší provedení transformace …

MS: Pokud se nad tím vším zamýšlíme, vzniká přirozená otázka, zdali nešlo něco z toho procesu vykonat lépe? Já jsem na počátku našeho dialogu zmínil Čínu. Samozřejmě, je to jiné hospodářství, jiná mentalita lidí, jiná kultura, a proto se tyto asijské země stávají silnými motory světového hospodářství. Ostatně západní svět, jehož jsme součástí, nemá dynamiku tvorby bohatství stejnou jako v minulosti, kdy Západ panoval v tomto světu. Jak si vysvětlujete růst asijských ekonomik v kontextu transformace zemí střední a východní Evropy po roce 1989, které zažívaly pokles?

ML: Výhodou Číny je, že po jejich produktech je skutečně poptávka. Po zboží České republiky, po zboží zemích bývalého RVHP zkrátka poptávka nebyla. To byl důvod, proč došlo k odbourání neefektivních výrob, zániku řady neefektivních průmyslových odvětví či jejich zásadnímu zeštíhlení. Docházelo k strukturálním změnám, kdy se posílil sektor služeb, jenž byl zanedbáván. Existují názory, že rozvoj sektoru služeb byl rychlejší, než uvádějí oficiální statistiky.

MS: Statistika klame i ve vyspělých zemích natož v zemích, kam patří České hospodářství.

ML: Statistiky dobře evidují průmysl nebo zemědělství, ale když člověk nahlédne do statistické ročenky, vidí, že průmysl a zemědělství jsou velmi dobře zachyceny, ale sektor služeb…

MS: Rád bych využil vaší dlouholeté spolupráce s Václavem Klausem. Dá se říci, že je fenoménem. Začínal jako ministr financí a končí jako prezident země. Je to osoba, která si dokázala kolem sebe vytvořit skupinu příznivců, ale i skupinu odpůrců. Je správné, pokud by transformace byla spojena čistě s touto osobou? Není to klam, který utvářejí média?

ML: Není to tak vyloučeno. Kdyby tu nebyla osobnost Václava Klause, možná by zvítězila gradualistická cesta a lidé kolem Valtra Komárka. Reforma by probíhala trochu jinak, možná by se přiblížila Maďarsku.

… I otázka české měny …

MS: Uvádíte pana Komárka. Ten se zapsal do myslí lidí větou: „Marka za tři koruny,“ což by mohlo znamenat, že ani úspěšná privatizace Škody Mladá Boleslav by neproběhla, protože bychom byli příliš drazí. Tak vysoký kurz by znemožnil adaptaci společností na západní trhy.

ML: Reálný kurz, na který narážíte, posiloval. Nejprve došlo k jeho znehodnocení a pak se mocí inflačního diferenciálu dostal paradoxně na takovou úroveň, že kurz je stále silnější a silnější, i když české hospodářství má vysoké přebytky zahraničního obchodu. Síla reálného kurzu je jedním z úspěchů ekonomické transformace.

MS: V diskusi o měnové politice jsme se dotkli kurzu. Myslíte si, že udržování směnného kurzu vůči hlavním světovým měnám, či lépe koši měn, tedy německé marce, americkému dolaru, britské libře bylo správné? Nebylo snad lepší českou měnu povolit dříve, než k tomu byla donucena centrální banka s vládou v roce 1997, kdy na českou ekonomiku dolehla krize? Vím, zmínil jste, že to byla kotva. Díky akcentu na přílišnou „stabilitu kurzu“ má však Česká národní banka záporné základní jmění. Je způsobena tím, že ve svých aktivech má cenné papíry, které byly nakoupeny v polovině devadesátých let a od té doby směnný kurz silně vůči světovým měnám posílil. Ta aktiva byla nakoupena z důvodu udržení směnného kurzu. Nebylo to náhodou vytloukání klínu klínem?

ML: Já se stále domnívám, že kurz byl nastaven dobře, a proto vydržel šest let. Již to je úspěch. Koruna hrála nominální kotvu v bouřlivém transformačním období. To, že se udrží kurz v pásmech, jak jsme viděli, bylo z důvodu podhodnocení v rámci parity kupní síly.

… Otázka politického řádu …

MS: Opusťme pouze hospodářskou dimenzi. Jaký je Váš postoj k propojení trhu a demokracie? Již jsme zmínili, že v Číně se utváří kapitalismus, ale přitom mají totalitní systém. Domníváte se, že pro dohnání hospodářské úrovně je legitimní, když je moc držena v rukou jedné strany? Tážu se proto, že země na východ od nás, které se vydaly obnovovat demokracii, zchudly. Jaký máte na to názor?

ML: Mezi trhem a demokracií není skutečně žádný logický vztah. Americký sociolog Peter Berger v knize „Kapitalistická revoluce“ vyslovil hypotézu, že kapitalismus je širší množinou nedemokracie. Kapitalismus může existovat bez demokracie (např. Čína a východoasijští tygři, Chile), ale demokracie nemůže existovat bez kapitalismu. Věřím však spolu s Bergerem, že kdo si doveze „hardware“ kapitalismu, doveze dříve či později „software“ demokracie.

MS: Nemohu zapomenout dotaz o budoucnosti České republiky a jejím postavení ve světě. Jakou roli má ve světě hrát? Jsme součástí Evropské unie a NATO … 

ML: ČR by měla hrát sebevědomou roli jako úspěšná středoevropská země s demokracií a tržní ekonomikou. Členství v Evropské unii pro nás politicky nemělo alternativu, i když se obávám, že mezní efekt členství začíná být v posledních letech negativní. Jde o různé bruselské regulace a předpisy, které podvazují náš hospodářský růst. Samozřejmě prioritou zůstává transatlantická vazba v rámci NATO.

MS: Rád bych ještě diskutoval jeden fenomén. Domníváte se, že kdyby Češi byli od počátku samostatní, kdyby existovala Česká a Slovenská republika, jako existuje dnes, že by Slovensko šlo mírně odlišnou cestou od počátku roku 1990? Reformy byly odstartovány v roce 1991 a ve volbách v roce 1992 se nepřímo rozhodlo o ukončení projektu společného Československa. Myslíte si, že by došlo k takovému oddělení? Že by Slovensko z počátku více zaostávalo za námi, byť Slováci mají dnes společnou měnu a v jistých reformách jsou napřed?

ML: Politická reprezentace měla jiné zájmy. To odpovídalo i skutečným podmínkám slovenské ekonomiky než české. Ten emancipační proces Slovenska byl přirozený. Oddělení vidím jako přirozenou věc, lidé rozhodli o svobodném směřování své země.


[1] Ralf Dahrendorf (1929 -2009), sociolog, politolog. Působil v Německu, Anglii. Byl ovlivněn M. Weberem, K. R. Popperem a von Hayekem. Jeho význačné práce byly přeloženy i do českého jazyka. Pro otázku transformace jsou stěžejní prací Úvahy o revoluci z roku (1991), dále Hledání nového řádu (2007), Od pádu Zdi k válce v Iráku (2008), Pokušení nesvobody (2008), Překonávat hranice (2009), ve slovenštině vyšla kniha Moderný sociálný konflikt (1991).

[2] RVHP – Rada vzájemné hospodářské pomoci byla založena v roce 1949. Zakládajícími členy byly tyto státy: Sovětský svaz, Československo, Rumunsko, Bulharsko, Maďarsko, Polsko. Organizace se postupem času rozrůstala o socialistické země, a proto se členy staly: Německá demokratická republika, Albánie, Jugoslávie, Kuba, Vietnam.

[3] Jeffrey Sachs *1954, americký ekonom, představitel hlavního proudu, který se má své působiště na Columbia University. Je ředitelem Institutu země, který zkoumá procesy globalizace, chudobu, perspektivy růstu bohatství, oddlužení nechudších zemí atd. V roce 1989 byl jedním ze stoupenců šokové terapie, avšak poté korigoval své nadšení pro tuto cestu, jelikož poznal, že doporučení na základě poznatků ze zemí s fungujícími trhy mohou napáchat mnohé škody. Radil v Polsku Leszku Balzerowiczovi, Rusku a Latinské Americe.  Mezi jeho knihy lze jmenovat The End of Powerty (2005), Common Wealth (2008).

[4] Václav Klaus *1941, přední politik, je s ním spojena hlavní ekonomická transformace. V letech 2003 – 2013 zastával funkci českého prezidenta. Původní profesí ekonom, což mu zvýhodnilo pozici během rozhodování o transformaci Československa později České republiky. Je vnímán jako politický antipod Václava Havla, s nímž vede diskuse o otázkách úlohy občanské společnosti, angažovanosti ap. Díky svému charismatu dokázal prosadit vlastní záměr, který se poté ukázal jako koncept s mnoha nedostatky. Z knih: O tvář zítřka (1991), Rok málo či mnoho v dějinách země (1993), Mezi minulostí a budoucností (1996), Obhajoba zapomenutých myšlenek (1997), Co je europeismus (2006), Evropská integrace bez iluzí (2011) atd.

[5] Vladimír Tomšík *1974, národohospodář, viceguvernér ČNB. Vystudoval VŠE Praha, získal doktorát v oboru hospodářská politika (VŠE Praha) V roce 2009 byl na návrh Vědecké rady Vysoké školy ekonomické v Praze jmenován profesorem pro obor finance. Od roku 1997 pracoval jako odborný asistent na Vysoké škole ekonomické v Praze Od září 2000 pracoval jako hlavní ekonom finanční a poradenské skupiny NEWTON Holding a v letech 2004 – 2006 byl současně vedoucím Ústavu ekonomie na NEWTON College. Od září 2005 do svého jmenování členem bankovní rady ČNB pracoval na pozici zástupce vedoucího týmu analyzujícího pravidla multilaterálních dohod o obchodu a investicích ve Světovém obchodním institutu (World Trade Institute) ve Švýcarsku. Od 1. prosince 2006 byl Vladimír Tomšík jmenován členem bankovní rady České národní banky. S platností od 1. července 2010 jej prezident republiky jmenoval viceguvernérem. Mezi jeho díla patří Monetární ekonomie v malé otevřené ekonomice (2003), Makroekonomická fakta o české transformaci s V. Klausem (2007).

[6] Valter Komárek (1930 – 2013), český ekonom, politik. Byl členem KSČ. Během své kariéry 1964 – 1967 dělal poradce na Kubě Cheguevarovi. V osmdesátých letech stál u vzniku Prognostického ústavu, který měl utvořit strategii transformace hospodářství a společnosti. V ústavu pracovali pozdější významní politici jako Václav Klaus, Tomáš Ježek, Vladimír Dlouhý. Miloš Zeman. Rok 1989 Zemana vynesl do vládních pater, avšak své posty pozdější léta neohájil. Komárek byl stoupencem gradualismu a kritikem přílišných změn. Mezi jeho knihy patří Prognóza a program (1990), Ohrožená revoluce (1991), Kronika zoufalství a naděje (2004).

[7] Zdeněk Jíčínský *1929, český ústavní právník a politik. Po studiích práv přednášel v letech 1954 – 1964 na Vysoké škole politické v Praze, poté přechází na Právnickou fakultu. V šedesátých letech je členem mnoha komisí: komise připravující změnu ústavy 1960, barnabitská komise týkající se přezkumu procesů s nacionalisty, podílel se na federalizaci republiky, stal se členem České národní rady. V době normalizace podepsal Chartu 77 a po roce 1989 se zapojil do veřejného života jakožto kooptovaný do Federálního shromáždění za OF a posléze v politice působí jako poslanec za Českou stranu sociálně demokratickou. Mezi jeho díla patří: K otázce socialistického práva a zákonnosti (1964), K politické ideologii buržoazní (1965), Charta 77 a právní stát (1995),

[8] Miroslav Grégr *1929, český politik a stoupenec státních zásahů. Před rokem 1968 působil ve společnosti Desta Děčín. S nastupující normalizací byl odejit. Do politiky se vrací s rokem 1989, kdy utváří plán reformy českého průmyslu a spolupracuje s Fr. Vlasákem. Podílí se na privatizaci Škody Mladá Boleslav. Do politiky se vrací 1996, kdy je zvolen jako poslanec do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V letech 1998 – 2002 byl v kabinetu Miloše Zemana jako ministr průmyslu a obchodu, kde rozvíjel restrukturalizační programy.

[9] Jan Vrba *1937, český ministr průmyslu v letech 1990 – 1992 stál za mnohými úspěšnými privatizacemi v počátcích transformace. V minulosti působil jako ředitel Liberecké Textilany a následně přechází na ministerstvo průmyslu. Během jeho působení v Pithartově vládě je započato jednání se strategickými partnery ze zahraničí o vstupu do českého průmyslu. Po Klausově úspěchu v roce 1992 Vrba prohrává svou vizi o podobě privatizace a z politiky odchází a působí v privátní sféře.

[10] Václav Havel (1936 – 2011), významná autorita ve světě divadelním, disidentském. Od roku 1989 – 2013 československým a pak českým prezidentem. Jeho dílo bylo spíše uváděno v zahraničí, je možné uvést Zahradní slavnost, Vyrozumění, Ztížená možnost soustředění, Largo desolato, Pokoušení, Asanace, Kromě her psal také eseje, z nichž nejvýznačnější Moc bezmocných je velkým příspěvkem do českého i světového myšlení 2. poloviny 20. století. Havlovou snahou bylo bojovat za zachování lidské identity a žití v pravdě.

[11] Jan Švejnar *1952, americký ekonom českého původu s českým občanstvím. Se svými rodiči odjíždí v roce 1970 do Švýcarska a později do USA, kde absolvoval Cornellovu a Princetonskou universitu. Působil jako profesor na Pittsburské universitě a poté na Michiganské universitě, kde se specializoval na transitivní ekonomiky. Po roce 1989 se částečně vrací, jelikož působí jako ekonomický poradce politiků napříč politickým spektrem. V roce 1991 spoluzakládá instituci CERGE – EI, která má být platformou doktorských studií jako v USA. V roce 2008 se účastnil prezidentských voleb, ale byl poražen V. Klausem, jenž byl jeho ideový odpůrce v pohledu na hospodářskou transformaci. Kromě působení v akademické sféře založil think – tank Idea, který má produkovat pohledy nezávislých ekonomů na hospodářské otázky. Publikoval Strategii ekonomické přeměny Československa. Je častým účastníkem mediálních diskusí. http://www.jansvejnar.cz/

[12] P. R. Popper (1902 – 1994), anglický filozof vědy rakouského původu. Představitel kritického racionalismu. Hlavní východisko ve vědeckém zkoumání je teze o vyvratitelnost teorií, které si člověk o světě utváří – princip falzifikovatelnosti. Přijímá omezenost lidského rozumu, toleranci i její meze a nemožnost předvídat budoucnost, na čemž byli založeny totalitní teorie jako je marxismus aj. Důležitými díly je Logika vědeckého zkoumání (1934), Bída historicismu (1936), Otevřená společnost (1945).

[13] F. A. von Hayek (1899-1992), rakouský ekonom, který v roce 1974 obdržel Nobelovu cenu za ekonomii za svůj příspěvek k hospodářským cyklům, které byly vysvětleny na monetární bázi. Velmi mu pomohl v onom zkoumání jeho kantor a přítel Ludwig von Mises. Mezi jeho základní knihy lze počítat Monetární teorie a obchodní cyklus, Ceny a produkce, Cesta do nevolnictví, Řád smyslovosti, Ústava svobody, Právo, zákonodárství a svoboda, Odstátnění peněz, Fatální omyl. Knihy se vyznačují popisem řádu v různých sférách bytí.

[14] Tomáš Ježek *1940, český ekonom a politik. Působil v Ekonomickém ústavu ČSAV, kde se zabýval myšlením představitelů rakouské ekonomické školy, především F. A . von Hayekem, kterého překládal. Později pracoval v Prognostickém ústavu. Byl zakládajícím členem ODA a 1990 byl zvolen do České národní rady. V Pithartově vládě zastával post ministra bez portfeje. Je také znám jako jeden z otců kuponové privatizace. Ve svých názorech na ekonomickou transformaci se následně rozešel s Václavem Klausem. Spolupodílel se na vytvoření dozoru a regulace českého kapitálového trhu. Své svědectví o prvních krocích obnovování tržního hospodářství vydal v neautorizované knize Budování kapitalismu v Čechách (1997).

[15] Dušan Tříska *1946, český politik a ekonom. Vystudoval práva a jadernou fyziku a působil v Ekonomickém ústavu ČSAV. Byl blízkým spolupracovníkem Václava Klause a spolu s T. Ježkem je považován za propagátora kuponové privatizace. Stát, dle jeho postoje, by neměl hrát roli, jakou hraje rychlá privatizace, kterou prosazoval, měla zabránit následnému rozkradení, k čemuž během transformace docházelo. Kapitalismus je systém, který ze své přirozenosti produkuje nerovnosti a krachy společností, jež jsou cestou, jak systém očistit od neefektivnosti a vrátit do rovnovážného stavu. Je obhájcem přístupu Viktora Koženého, jenž byl jeho poradcem.

[16] Vladimír Dlouhý *1953, český ekonom a politik. Přednášel na VŠE Praha, působil v Prognostickém ústavu, kde vypracovával studie o strategiích reformy československého hospodářství. Je členem strany, avšak Prognostický ústav mu poskytuje svobodu pro vzdělávání se ve fungování tržních ekonomik, což následně využívá jako politik. Rok 1989 je uvedením do politiky a stává se federálním ministrem hospodářství a ve vládách Václava Klause ministrem průmyslu a obchodu. V letech 1991 – 1998 je členem ODA, reformní strany. Po roce 1998 z politiky odchází a působí jako konzultant pro zahraniční investory. Od 2008 je členem skupiny NERV.

[17] Karel Dyba *1940, český ekonom působící v Ekonomickém ústavu ČSAV a Prognostického ústavu. Spolupracovník Václava Klause. Působil ve vládě P. Pitharta a později V. Klause. Z politiky odchází po roce 1996. Působil na VŠE Praha, členem dozorčích rad polostátních bank. Od 2007 je zástupcem České republiky v OECD.

[18] Marian Čalfa *1946, právník a působil v legislativní radě vlády za premiéra Adamce. Po událostech v roce 1989 se stává premiérem federálního státu. Významná osoba, která dopomohla ke zvolení V. Havla prezidentem ČSSR. Po roce 1992 se stahuje z politického života a působí v advokátní praxi.

[19] Ivan Kočárník *1944, český politik a první ministr financí České republiky. Dlouhodobě se zabýval veřejnými financemi a působil na federálním ministerstvu financí. Před rokem 1990 byl členem KSČ. Poté, co odešel z postu ministra financí, působil České pojišťovně, ale i ČSA. Jeho postavení bylo vnímáno jako sporné.

[20] Jana Fürstová *1942, česká ekonomka, působí na federálním a poté českém ministerstvu financí. Za I. Kočárníka dělá vrchní ředitelku, poté náměstkyni ministra. Od roku 1998 působila na Ministerstvu spravedlnosti ČR.

[21] Emanuel Šíp *?, bývalý generální ředitel Českých drah a náměstek ministra dopravy v 90. letech.

[22] Jiří Weigl *1958, český ekonom a vedoucí kanceláře prezidenta republiky V. Klause a člen skupiny NERV. Působil v Ekonomickém ústavu ČSAV a po 1989 vykonával funkci poradce V. Klause. 1999 – 2000 v IPB a mezi léty 2000 – 2003 vykonával funkci ředitele Centra pro ekonomiku a politiku.

[23] Lubomír Mlčoch *1944, český ekonom, který se zabývá institucionální analýzou. Je kritikem cesty, kterou se vydali lidé kolem V. Klause. Ve svém myšlení je ovlivněn sociální naukou církve. Jeho hlavní díla: Chování československé podnikové sféry (1990), Zastřená vize ekonomické transformace (1997), Úvahy o české ekonomické transformaci (2000), Ekonomické a společenské změny v české společnosti po roce 1989 (2000), Institucionální ekonomie (2005), Ekonomie důvěry a společenského dobra (2006).

[24] Margaret Thatcherová (1925 – 2013), britská politička a premiérka v letech (1979 – 1990). S Reaganem byli těmi, kdo formují západní politiku. Byla to právě ona, Margaret Thatcherová, kdo si uvědomil, že M. Gorbačov je jiným politikem než jeho předchůdci a dokáže pozměnit směr, jímž kráčel tehdejší Sovětský svaz a jeho satelity. V domácí hospodářské politice se prosadila svou nekompromisností, za což byla kritizována, avšak byla to právě ona, která napomohla Británii dostat se z hospodářských problémů. Thatcherová byla jedním z inspirátorů československé transformace, ovšem s tím rozdílem, že ona neprivatizovala tak velký objem majetku a neuváděla do života novou hospodářskou soustavu, jako tomu bylo u nás.  Jejím velkým sympatizantem byl Václav Klaus.

[25] Tadeusz Mazowiecki (1927 – 2013), právník, v době stávek hnutí Solidarita vedl odbornou skupinu, která pomáhala její činnosti. První premiér Polska po svobodných volbách 1989. Rok poté podává demisi. Neúspěšně se pokusil kandidovat proti L. Walesovi. Jeho vláda zahájila systémovou změnu hospodářství.

[26] Leszek Balzerowicz *1947, polský ekonom, který se proslavil stabilizačním plánem polského hospodářství. V 70. letech vystudoval Varšavskou ekonomickou školu. Byl členem komunistické strany. V devadesátých letech v politice působil jako vicepremiér a ministr financí. Mezi lety 2001 – 2007 působil jako guvernér Polské národní banky.  Nyní se věnuje přednáškové činnosti a je členem think – tanku Bruegel.

[27] János Kornai *1928, maďarský ekonom, jenž se věnoval analýzám plánovaného hospodářství. Zpočátku studoval filozofii, ale následně přešel na obor své profese díky četbě Marxova Kapitálu. Kromě své země působil v USA na Harvardově univerzitě. Ve své díle podporoval matematizaci ekonomie z důvodu využití při plánování. Mezi jeho významné práce se řadí Economics of Sortage (1980), The Socialist System – Political Economy of Communism (1992), Highways and Byways (1995), From Socialism to Capitalism (2008).

[28] Bokrošův balík byl reakcí na neutěšenou hospodářskou politiku. Jeho autor byl Lajos Bokroš *1954, jenž v době 1995 – 1996 působil jako ministr financí ve vládě Gyuly Horna. Bokroš je profesor ekonomie na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Je činným v politice a 2009 byl zvolen do Evropského parlamentu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *