Dialog o transformaci s Maxem Kašparů


*1950, lékař, psychiatr, teolog. Mezi jeho díla patří: Hovory o sobě (1990), Základy pastorální psychologie pro zpovědníky (2002), Hypnóza a pastorální kauza (2006) aj.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen v Poděbradech v lázeňském domě REX 23. srpna 2010 ve večerních hodinách.

MS: Domnívám se, že pro popis společnosti a jejich proměn je vhodné použít příměr a analogie. Vy jste lékař a duchovní, a proto bych rád využil vaší profese. V jakém stavu se nacházel československý či český pacient? Co měl za neduhy v době, kdy se u nás připravovaly reformy  a přicházel rok 1989?

MK: Než odpovíme na otázku, musíme se tázat, v jakém stavu byl náš „pacient“, než došlo k oné změně. Československý pacient byl ve stavu, kdy ztratil svou imunitu. Za socialismu šlo o to, aby člověk nereagoval a dalo se s ním patřičně manipulovat, aby byl bez sebevlády. Máme-li člověka jako pacienta, útočí na něj neustále nějaké alergie. On na to reaguje, protože má obranyschopnost. V socialismu šlo o to, aby obranyschopnost člověka čili obranyschopnost celé společnosti, byla snížena natolik, že nechť přijde jakýkoliv nesmysl z ústředního výboru strany, ať vymyslí jakoukoliv ptákovinu, bylo cílem, aby člověk byl naprosto imunní, aby se proti daným věcem nepostavil, aby nereagoval. To byl stav pacienta – člověka před rokem 1989. To byla celková anamnéza společnosti. Bylo zde sice pár jedinců, kteří si nenechali imunitu vzít a byli patřičně alergičtí na poměry, které tenkrát byly. (Alergenem byl komunismus). Především to byli chartisté, kteří se snažili nějakým způsobem pracovat proti režimu – ať veřejně, nebo skrytě. Sama Charta 77 to konala veřejně, avšak byly i jiné, skryté instituce. Byli to lidé, kterým šlo o to zachovat si schopnost reagovat na poměry doby.

… Recepce minulosti …

MS: Člověku vyvstává na mysl otázka, jakými způsoby člověk žijící v komunismu mohl patřičně povstat a vlastně si chránit svou tvář, chránit svou imunitu?

MK: Onu imunitu si člověk chránil tím, že se v nepříznivém prostoru lidé vzájemně podporovali.

MS: Převážně to byly společenské vazby?

MK: Ano, přesně tak. Lidé vytvořili různé skupiny, scházeli se kupříkladu pod hlavičkou kdečeho, a tak si v době komunismu posilovali imunitu, protože stát dělal vše pro to, abychom imunitu patřičně ztratili. My jako křesťané, chartisté či lidé z uměleckých kruhů, jako byla jazzová sekce, jsme se navzájem podporovali, abychom dokázali obstát, abychom si zachovali svou identitu. Velice dobré bylo, že fungoval rozhlas.

MS: Myslíte rozhlasovou stanici Rádio Svobodná Evropa či Hlas Ameriky?

MK: Ano, Svobodná Evropa a česká vysílání zahraničních médií, jako bylo BBC, Deutsche Welle, které nám vlastně hodně pomáhaly si přecitlivělost zachovat. Ano, to byla pomoc z venku a my jsme se díky tomu navzájem podporovali zevnitř. Lidé, kteří do tohoto nezapadli, nebyli imunní proti tlaku ve společnosti, jenž likvidoval člověka. A lidé imunitu z logiky věci ztráceli.

MS: Hovoří-li člověk s pamětníky, zahraniční rozhlasové stanice měly pro kultivaci a zvyšování imunity velký význam. Možná je to idealistický postoj, ale často se táži, zda si cosi z toho vysílání lidé vzali do dnešních dnů, proč ztratili étos, proč lidé zapomněli na to, co jim tehdy bylo nabízeno? Mnozí z těch let ztratili paměť? Tážu se proto, že lidé v zahraničí se pokoušeli podpořit občanskou společnost, tedy ukázat, jak proti danému režimu postupovat. Kde se rozplynula ona angažovanost lidí? Kde je ochota jít proti režimu v současné době? Myslím si, že lidem, kteří poslouchali rozhlas, bylo vštěpováno, aby svou prací posouvali věci dopředu. V minulosti byli lidé navigováni v dobrém. Dnes? Jaký je odkaz oné doby, v níž se právě zahraniční média snažila posilovat to, co se v současnosti do jisté míry lidé též ztrácejí?

MK: Abychom si rozuměli, rozhlas neměl funkci našeptavače k protirežimnímu odboji. Pouze informoval o situaci, která zde byla. Opakuji, rozhlas zde nehrál další politickou stranu, to mu nepříslušelo. Snažil se československému lidu sdělovat podstatné a pravdivé informace, k ničemu nenaváděl.

… Operace nemocného pacienta …

MS: Nu, posuňme se: je rok 1989 a pacient byl převezen na operační sál. A jaký zásadní zákrok mu byl učiněn? Co mu bylo odoperováno, držíme-li se té lékařské paralely? V první fázi jsme usilovali o to, aby člověk zůstal naživu a postupem času se uzdravoval, aklimatizoval se na nové podmínky a spokojeně mohl žít a vytvářet hodnoty.

MK: To nelze takto říci. Pacient, o němž je řeč, trpěl metastázemi. Tady šlo o nutnost odstranit hlavní mateřský nádor.

MS: Kde začít, když nemoc byla po celém těle?

MK: Pacient musel podstoupit jak operaci v roce 1989 – 1990, tak následnou chemoterapii. V tom smyslu, že metastázy byly rozlezlé do všech sektorů společnosti: školství, kultura, umění, hospodářství … Zkrátka, kam jste se podíval, tam byly komunistické metastázy. A nyní šlo o to, aby byla zvolená taková chemoterapii a radioterapie, aby se zastavil růst metastáz. Ty ale přetrvaly v jistém ohledu do dnešních dnů.

MS: Až do dneška?

MK: Ano, naštěstí nerostou, ale nevím, můžeme-li říci, že jsou pod kontrolou.

MS: Ale důraz během léčby byl kladen na zlepšení sektoru hospodářství, to bylo jedním z ústředních bodů léčby. Co byste dělal vy jako lékař? Na toto téma jsme ale už hovořili …

MK: Důraz na hospodářství a právo se klade stále, to ostatní se zanedbalo. Jinými slovy, můžeme tvrdit, že se opomenula kultivace člověka. Lékařům, kteří jsou de facto polistopadovými politiky, šlo hlavně o operaci nádoru a metastází, což je základní a mělo by to udržet pacienta při životě. Již se nedbalo na to, že český pacient má tu či onu proleženinu, že tu či onde má nějaký zánět. To vše se považovalo za vedlejší věci. Hlavním bylo odstranění nádoru a zastavení růstu metastáz, což je reprezentováno tou hospodářskou oblastí.

MS: To bychom mohli přeložit do formule, že základ je hospodářství a ostatní je nadstavba, užijeme-li marxistického pojmosloví.

MK: Inu, pouze změna vlastnických struktur a prostředků … Ano, to byl přechod z centrálního plánování na tržní ekonomiku. To však byla pomyslná alfa a omega. To bylo to, proč se pacient dostal na operační sál a na následnou chemoterapii.

MS: Ostatně ne nadarmo se zásah na pacientovi nazývá šoková terapie. Byla vyzkoušena nejen u nás, ale i v zemích východního bloku, kdy se prakticky ze dne na den ze socialistického podniku stává kapitalistický. Lze to, je to opravdu možné?

MK: Možné to do určité míry je. Ostatně šoková terapie k tomu měla sloužit, nicméně z velkého šoku se teprve nyní vzpamatováváme, trvá to až do dnešních dnů a některé části společnosti se z něj nevzpamatovaly.

MS: To jste ovšem velmi pesimistický.

MK: Ne, Solženicyn říkal, a to bylo v době socialismu, že nás čeká dlouhá, dlouhá a dlouhá cesta, než dojde k tomu, že se zbavíme těch nebezpečných metastáz, které nyní již snad nerostou. Člověk se do jisté míry uzdravil, nicméně to bude ještě běh na předlouhou trať. Dvacet let je v životě člověka hodně, ale z pohledu dějin společnosti málo, a proto člověk musí mít trpělivost.

MS: Ano, souhlasím, avšak vy vycházíte ze slov Rusa, a my Češi, či dříve Čechoslováci nejsme součástí velkého soukolí, jelikož procesy, které jsou v Rusku, jsou pomalé a občas člověk může nabýt pocit, že jdou opačným směrem, viděno prizmatem Západu. To je otázka jiného pacienta, ne českého, myslím. Pacient, o němž je nyní řeč, pochází ze střední Evropy, která má své tradice determinující naše chování a jednání, a jsou jiné ve vztahu k Rusku. Na druhou stranu si nemůžeme nevšimnout, co se děje za naší zahrádkou. Tamní děj se nás také více či méně týká. Hospodářství jsou propojená, a tak procesy, k nimž docházelo zde, ovlivňovaly hospodářství tam a naopak. Sluší se zmínit, že české hospodářství bylo napojeno na východní trhy, což znamenalo, že jsme byli součástí krevního oběhu východního bloku, jenž však byl rozrušen vlastním rozpadem.

… Duše člověka a proměny …

MS: Jak podle vás byla ovlivněna duše člověka v kontextu proměn hospodářství a společnosti?   

MK: Zásadním způsobem. Víte, já bych to nesváděl pouze na období komunismu. Bohužel duše českého člověka byla poznamenána druhou světovou válkou, potom komunismem. To byly dohromady více jak 2, možná 3 generace, které žily v naprosto nezdravém prostředí zkaženém duchovně, mravně, morálně.

MS: Ano, co člověk může čekat od totalitního režimu? K tomu také přispělo, že režimy se často měnily.  Byla zde první republika, poté nacismus, pak chvilka klidu a zase komunismus.

MK: Ten klid ve dvacátém století byl velmi krátký a trval pouze 3 roky.

MS: A nejen to. Společnost se již v té době otáčela k řízenému hospodářství.

MK: Trochu jste se nadechl a byl jste nucen, či pacient byl nucen dýchat další jed v podobě komunismu. Také bylo zavedeno centrální hospodářství. Naše společnost je tak dlouhodobě ochuzena o několik ztracených generací, které zažívaly neblahé šoky. To, co jste nazval rychlými změnami politických systémů, jsou šoky.

MS: Je dobré k tomu doplnit, že během totalitních režimů na člověka, našeho pacienta, působilo mnoho a mnoho negativních vlivů. Výsledkem toho bylo několik emigračních vln. Tito lidé nesnesli diktát nebo si vážili lidské svobody, jednoho z hlavních atributů lidské důstojnosti.

MK: To bychom mohli přirovnat ke ztrátě krve.

MS: Pouze ke ztrátě krve?

MK: Ta krev je přece velice důležitá, zásobuje tělo živinami. Kolena máme pouze dvě, kdežto krev je v celém těle, a zde došlo k „odplavení“ poměrně vzácných lidí.

MS: Nedošlo náhodou k úbytku mozkové hmoty? Nepřišlo pacientovo tělo o důležité neurotransmitery, kdybychom využili analogie mozku a látek v něm s krví a srdcem?

MK: Nyní jde o to, že zde nebyl pouze nádor, že to nebyly pouze šoky, ale došlo ke ztrátě lidského potenciálu, což já přirovnávám ke krvi. Tento potenciál mohl obohatit tělo pacienta, ale kvůli režimu jsme o něj přišli. Odtekl do zahraničí, a proto je dobré zůstat u krve jako všudypřítomné látky v lidském organismu.

… Otázka exilu a kontexty …

MS: Přijímám tento koncept. Avšak k nám se exulanti dostávali ve vysílání Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky či jinak, byť v malém. Exulanti byli pomyslnými diplomaty bez pasu.

MK: Je to sice pravda, ale je to z toho kvanta lidí neskutečně malé množství.

MS: Je to podpora, která má svůj význam. Díky tomu se mohl realizovat pan Peroutka, Tigrid aj.

MK: Naši exulanti dělali sbírky na pomoc kde čemu.

MS: Ano, půjdeme-li do historie, zjistíme, že exil je součástí naší historie třeba i za Rakouska Uherska. Bohužel velké vlny odchodů z naší země jsou spojeny s komunistickou totalitou, s roky 1948 a 1968. Ano, díky exilu jsme všude, byť mnozí se za nás, Čechy, žijící v původní vlasti stydí.

MK: To byly doby velkého krvácení.

MS: Ano, ale dalo se tomu nějak zabránit?

MK: Nedalo. Ti lidé zde z pochopitelných důvodů nechtěli být, nemohli zde žít tak, jak si sami představovali, jinak by se udusili. Velmi zde trpěli. Když nad tím uvažujeme, zjistíme, že minimálně část odcházela z hmotných důvodů, z vypočítavosti, ti byli vyhnáni svou vypočítavostí. Ano, šli za lepším.

MS: Ostatně, nyní je dobré připomenout třebas kauzu Mašínové a nedávno zesnulého Milana Paumera. Někteří je obviňují, že šli za lepším takovým způsobem. Druzí je obdivují, neboť neváhali jít proti režimu – a nakonec odešli.

MK: Byl to extrémní případ odchodu ze země, jenž je rozporuplný.

… Zpět k pacientovi …

MS: Nu, ale vraťme se k pacientovi. Říkal jste, že uteklo mnoho krve.

MK: Pokročme dále. Náš pacient se probouzí z narkózy. A důvody krvácení? Tedy roky 1948, 1968. Společnost ve dvacátém století vykrvácela dvakrát. Nyní jde o rok 1989 – 1990.

MS: Co byste vy jako lékař ordinoval?

MK: Nyní probíhá konzilium českých a slovenských lékařů, jinak by to ani v lékařství nešlo. Konzilium je u pacienta po zásadní operaci a tento sbor lékařů musí mít přirozeně šéflékaře.

MS: Tím byl asi Václav Klaus, či jiní?

MK: Ano, tento ekonom a politik se po roce 1989 stal šéflékařem, jenž bude léčit nemocného pacienta na oddělení jednotky intenzivní péče.

MS: Kdo byl, prosím vás, v jeho konziliu?

 

… Přišla církev pozdě? …

MK: V něm byli ekonomové a polistopadoví politici. Já jsem dokonce ve svém článku psal, že tam byla i církev. Pro ni je typické, že chodí pozdě.

MS: Proč jste do svých řad tak kritický?

MK: Nu, to je již dané. Stačí, pokud se podíváte do historie, církev měla v minulosti obrovskou šanci.

MS: Že by svět byl o něco rychlejší, než ona koná?

MK: Podívejte se, církev měla obrovskou šanci v minulosti, třeba v oblasti sociální politiky, nicméně ji předběhl Karel Marx se svým učením. Poté se lidé vzpamatovali a byla publikována encyklika týkající se sociální práce, ale po Marxovi, když již lidé věděli, že Marx přišel se sociální otázkou a otázkou dělnickou, se církev probudila a řekla, že Marx nás v něčem předběhl.

MS: Inu, teologie a sociální nauka chybně reagovala na filozofii …

MK: Podívejte se na oblast sociální. Církev měla být opravdu rychlejší než námi zmíněný Marx. Tak tomu bylo někdy i v přírodních vědách. Přišel Darwin a pak se pánové preláti probudili a uvědomili si, že bychom se asi měli začít také věnovat vědě. Pak přišel Freud. To jsou tři pokořitelé křesťanství. Freud přišel s psychologií, psychoanalýzou. A páni se počali teprve probouzet. Vidíte, člověk, to je duše – tělo. Tam je také psyché. Jak to vypadá? Psychologie je u teologů stále málo zastoupená, je popelkou, třebaže je to etablovaná věda. To je zkušenost s významem církve ve společnosti a do jisté míry se to vztahuje i na transformaci.

MS: Je to překvapivé a jistě se tato skutečnost promítla do přístupu při přeměně společnosti.

MK: Neustále jsme pozadu. Neustále církev pokulhává. Ale abychom se vrátili po tomto historickém a teoretickém exkurzu k tématu proměny společnosti. Můžeme tvrdit, že církev nebyla v onom konziliárním týmu zastoupena. Neměla slovo vůbec či jen minimální. Byla tam spíše do počtu, aby byli všichni zastoupeni, což se nakonec projevilo tím, že pokud přiletí nějaká delegace, přivítají ji prezident, politikové a někde tam stojí i pan kardinál, arcibiskup, aby dělali křoví. Tak je to s tím.

MS: Snad jen výjimka, když přiletí papež, je velebný pán z církve blíže. Rozumím vaší námitce, že církev není brána jako rovnocenný partner, ale do jisté míry si to zaviňuje sama. Když se podíváme na konzilium, můžeme říci, že lidé z církve měli být důraznější při prosazování své vize a měli nabídnout ne snad přímo alternativu, ale doplnění čistě ekonomického názoru na svět.

MK: Ano, přesně tak jsem to myslel.

… Přešlapování a rozchod se Slovenskem …

MS: Ale šéflékař uspěl a následně si dokázal obhájit ještě svou pozici v následných volbách, což legitimizovalo jeho stanoviska, názory, koncepty a kurz transformace. Posléze došlo k přešlapování, nicméně to se již píše historie České republiky.

MK: Následně došlo k amputaci.

MS: Dokonce?

MK: Ano, pane kolego, v roce 1992 se rozpadá Československo. A to můžeme nazvat amputací končetiny. Ta velmi zasáhne to vaše tělo. Po operaci nádoru a stabilizaci metastáz došlo k amputaci Slovenska.

MS: Nu, člověk to může přejít pár slovy. Sám jsem byl mladý hoch, bral jsem rozum, i když jsem to registroval. Neměl jsem však hlasovací právo, ani bych je v případě rozpadu nedostal, neboť na rozdělení se dohodly politické elity.

MK: Ano, nehlasovalo se o tom. Řekl bych, že to bylo uděláno bez velké přítomnosti lidí, neb je to výsledek aktivit Mečiara a Klause.

MS: To s vámi souhlasím, avšak byly i jiné alternativy. Z našeho pohledu zvítězil pragmatismus. Slovensko bylo méně vyspělé –  a ať si jde, pokud o to usiluje.

MK: To je otázka pohledu na vyspělost. Vy zde prezentujete ekonomický pohled. Pro mě jako lékaře a teologa je Slovensko daleko vyspělejší z hlediska mravního, morálního a etického než Čechy. Dívám se na to optikou své profese, a proto tvrdím, že Slovensko bylo vyspělejší. Vy jako ekonom máte pravdu, že i za první republiky bylo zaostalejší.

 

… Směřování Slovenska a kontexty …

MS: Na druhou stranu, nyní nás Slovensko předběhlo. Například přijali společnou evropskou měnu, to se týká nedávné minulosti. Z hlediska výkonnosti stále náš východní soused pokulhává. Byl tam zbrojní průmysl a nyní se tam montují automobily.

MK: Za minulého režimu se tam rozvíjel zbrojní průmysl, aby byla zaměstnanost.

MS: Také tam byl těžký průmysl, stačí uvést Košice. To bylo způsobeno tím, že v minulosti se na Slovensko investovalo.  Ten vztah se dá přirovnat ke vztahu západního a východního Německa po sjednocení. Tam také byl finanční transfer a investice do zaostalejších částí. Ano, když se člověk prochází historií, sehrál důležitou roli bývalý pan president Husák, jenž byl Slovákem a dlouhou dobu dělal prezidenta socialistického Československa. Ano, prezident, jenž se podílel na vzniku nádoru ve společnosti, který měl být odstraněn rychlým zákrokem týmu lékařů.

MK: Nu, již máme za sebou šok, již za sebou máme chemoterapii a radioterapii a nyní jsme u amputace, která byla nečekaná. To vše bylo provedeno v celkem krátké době.

MS: Ano, jsou to operace, které jsme přetrpěli, a nyní se zřejmě učíme chodit. Vše musí být patřičně uděláno tak, aby se nevloudila nákaza, která by mohla vést k sepsi. Také je nutné zajistit harmonický oběh, aby každá část těla byla správě vyživována. Je vhodné se zeptat, zda byla ta amputace zvládnuta? Byly části orgánů dostatečně prokrveny?

MK: Abych se přiznal, tak mě to mrzí. Ale asi nic jiného nezbývalo, jelikož na Slovensku existuje silný nacionalismus, a to v Čechách není. My bychom těžko řešili problémy Slováků s Maďary, …

MS: … řeší se do dnešních dnů.

MK: Je to podobné, jako se řeší problémy Čechů s Němci a Poláky. To napětí je zde cítit. Napětí, které je mezi Budapeští a Bratislavou, kde je Národní strana. Je to žhavé téma. Jistě vzpomínáte na výstup Slováků a Maďarů na hraničním mostě v roce 2009. To by se zde určitě nestalo. Když přijede Edmund Stoiber či kancléřka Angela Merkelová, jsou přivítáni a nevybublají nějaké excesy. V tomto ohledu nejsme nacionalisté jako východní sousedé, třebaže ne každý jim je.

MS: Lépe se snad snášíme s Němci a Poláky, kteří také trpěli?

MK: Politicky vycházíme. Žijeme zde ve vzájemném porozumění, což je dobré.

MS: Domníváte se, že z tohoto pohledu byla amputace dobrá? Alespoň nemusíme řešit cizí nacionalistické tendence a národní pnutí?

MK: Já si myslím, že bych to vyjádřil poměrem 51 ku 49 ve prospěch rozdělení.

… Zpět ke zdravotnímu stavu pacienta …

MS: Dle vás mělo rozdělení silnou legitimitu. Ale obraťme list a podívejme se, jak se vyvíjel zdravotní stav našeho pacienta. Co se, podle vás, zvolilo za léčbu, pokud podstoupil amputaci a velký chirurgický zásah. Jak spolupracovalo konzilium a co šéflékař?

MK: Ten byl vyměněn a nastalo to, že pacient nedostal protézu.

MS: Ó, náš pacient kulhá … a nemůže se řádně pohybovat?

MK: Musel se naučit znovu chodit.

MS: To je dlouhodobý proces. Musel mít pomocníky, stejně jako se chodí učit malé dítě?

MK: Pak nastala doba rehabilitace. Žádná jiná oblast se nedostala ke slovu než ekonomie, neb to byla profese šéflékaře. Stále jsou to ekonomové nebo právníci. Zástupcem šéflékaře byl právník.

MS: Já se domnívám, že ale na Hradě nebyl ekonom, ale byl to spisovatel, jenž se snažil svými výstupy dát šéflékaři jasný pohled, zřetelnou reflexi kroků, které ne vždy byly správné.

MK: Nu dobrá, ale je nutné vzít v úvahu dvě věci. Za prvé jsou to povahové vlastnosti Václava Klause a jeho ekonomické znalosti, o kterých nepochybuji, že jsou dobré. A najednou proti němu stojí podle jeho pohledu kulisák.

MS: Tak příkře vidíte diferenci obou lidí?

MK: Já to říkám v tak polarizované podobě z toho důvodu, neboť Havel nemohl být konkurentem v  oblasti ekonomie. Naprosto ne.

MS: Souhlasím s vámi, ale s výhradou.

MK: On proti němu mohl  stát v oblasti myšlenkové, kulturní, etické … Ale to přece nebylo bráno v potaz.

MS: Společnost to ale zajímalo, byla „připravena“ na koncepty směřování.

MK: Co je to společnost? Co to pro ni znamená, když si postaví do čela ekonoma, byť na Hradě byl někdo s odlišným vnímáním světa. Zkrátka, ti pánové si obtížně rozuměli. Na toto téma jsem zaznamenal v médiích slušný dokument. Týkalo se to prvního šéflékaře, ale nerad bych mu vkládal do úst tvrzení, která neřekl. Byl snad ještě ministrem financí a kdosi z těch konziliárních lékařů mu tam namítl, že by společnost potřebovala také morální oživení, nejen to ekonomické. On se na to vyjádřil v tom smyslu, že morálku ve společnosti přinese rozvinutý trh.

… Marxistické chápání světa v transformaci …

MS: To je silné tvrzení. Cítím v tom ozvěny nedávné ideologie o základně a nadstavbě, to se vracíme zpět k Marxovi. Možná je to vulgarizované Klausovo tvrzení. Snad proto byla profesorem Tomášem Halíkem reforma nazvána marxismem naruby. Vše vznikne, až bude fungovat trh. Je to iluzorní, obzvláště pokud se lidé naučili za minulého režimu rozkrádat.

MK: Já jej necituji přesně, ale mám z toho podobný dojem do dnešních dnů. Našeho šéflékaře nezajímaly otázky mravu, morálky.

MS: Tyto otázky jsou skryté a křehké, avšak silně ovlivňují fungování společnosti a hospodářství.   

MK: Byla idea, že když se nastaví jisté zákony, jistá kritéria, že se bude podle nich postupovat.

MS: Jak se může společnost rychle proměnit, když vyrostla na socialistickém právu? Jistěže můžeme přijmout zákony a nařízení ze zahraničí, ale bude to společností přijímáno? Bude to legitimní? Dostaneme se dříve na západní standard?   

MK: Víte, já se domnívám, že zde máme kapitalismus sui generis.

MS: Zmínil jste právo. K jaké části pacientova těla byste jej přiřadil?

MK: Já bych je přirovnal k páteři. Ta nese celou bytost, na ni se upevňují další věci. Jestliže páteř je křivá, tedy logicky i právo je křivé. A nyní můžeme analogicky v přirovnáních rozvíjet vše ostatní.

MS: Co když v Čechách dochází k neustálým proměnám práva. Novely, novelizace novel … Jaké to má důsledky pro naši páteř? Neznačí to, že pořád zasahujeme do jednotlivých obratlů tvořících celek? Je dle vás možné, aby pacient v rekonvalescenci, jenž trochu kulhá, a jsou mu vyměňovány části těla, přežil z dlouhodobého hlediska?

MK: On přežije, protože se dá přežít i na invalidním vozíku, třebaže kvalita života je poté zásadně změněna.

MS: Ano, souhlasím s  vámi. Je to jiná kvalita, avšak my usilujeme o postupný růst a zapojení se do společnosti, abychom žili plnohodnotný život.

MK: Nesmíme zapomínat, že kvalita života je jiná.

MS: To říkáte tak s klidně a blazeovaně?

MK: Já jsem prostě rezignoval. Jako osoba to nezměním. Mohu se pouze dívat, jak to jde, a říkat si, kam to asi dospěje.

… Pacient přežil, ale má velké potíže …

MS: Z těchto vašich posledních slov můžeme říci, že náš pacient má po terapii vážné potíže. Sice přežil, ale … Můžeme to přirovnat k vegetativnímu stavu? Cosi do sebe přijímá, je udržována fyzická stránka.

MK: Biologicky přežívá?

MS: Ano, tak jsem to myslel, byť je to zřejmě vyhrocené.

MK: Nebyl bych takový skeptik. Snad to není tak špatné. To vůbec ne. Když jsme u té páteře, uprostřed páteřního kanálku je …

MS: … mícha, která je propojena s mozkem.

MK: Ano, to jsou ty ekonomické věci. To bych přirovnal k tomu trustu myšlení.

MS: Neměla by mícha symbolizovat spíše duchovní stránku?

MK: Duchovní bych přirovnal k srdci člověka.

MS: To pravé poznáte skrze srdce … Blaise Pascal

MK: Nebo víte co, obrátil bych to jinak. Centrální nervový systém je uprostřed páteře. Je zařízen k tomu, aby člověk cítil a ucítil dotek či bolest a tak. Zkrátka, vše v tom organismu se dotkne ekonomických otázek. Čili ekonomika je citlivá na změny, a proto bych ji přirovnal k centrálnímu nervovému systému, tedy míše a mozku.

MS: Má to logiku. Pokud se promění páteř, pak se to dotkne i hospodářství.

MK: Proto právo a ekonomie jedno jsou.

MS: Již rakouský ekonom F. A. von Hayek si přál, aby ekonomie a právo byly jedno, aby se tyto obory neoddělovaly, ale aby byly při sobě. Zkrátka, nic nového pod sluncem a vy to potvrzujete. A co srdce?

MK: To jsou věci kulturní. Je to otázka společenského naladění. Dnes se tomu říká vznešeným slovem paradigma.

MS: Přeložíme-li to do českého jazyka, je to vzor a souvisí to s konceptem vědy T. Kuhna.

… Význam duchovní oblasti pro člověka …

MK: Víte, k čemu bych já přirovnal duchovní oblast v těle? Duchovní oblast v těle, milý pane, jsou vitamíny.

MS: Zvláštní popis.

MK: Nesmí jich být mnoho, ale musí tam být. Církev tedy nemusí být nějakými velkými orgány, jako jsou plíce, játra, ledviny. Ježíš říká, aby ona byla kvasem. To neznamená být mnoho.    

MS: Ježíš říká, aby lidé věřící byli solí země … Když se přesolí jídlo, není to obvykle k jídlu.

MK: Jakmile tam není duchovní dimenze, je to obvykle jídlo bez chuti soli. Já bych to přirovnal asi tak: jestliže nemáte vitamín C, kterého je v těle na miligramy, přesto budete nemocen. Zkrátka i těch duchovních hodnot, i té církve nemusí být mnoho, stejně jako výše uvedeného vitamínu či soli. Jde o miligramy, avšak musí tam být.

MS: Bez jejich přítomnosti ztrácíme imunitu?     

MK: Ano, nicméně když jej mít nebudete, budou vám hrozit záněty, infekce a nemoci. Co se týče kultury, já bych otázku kultury přirovnal k srdci. To je pravá a levá komora. Církev – duchovno bych dal k oblastem vitamínu v našem těle. Stačí jich být velmi málo, aby naše tělo patřičně fungovalo. Nebo bych to ještě vychýlil … Aktivoval bych žlázy s vnitřní sekrecí. Ani těch hormonů v našem těle není mnoho. Stačí pár kapek a žena má nitroděložní stahy. V organismu člověka se to rychle projeví – a to platí i pro společenské jevy.  

MS: Rozumím, kam směřujete. Není nutné mnoho, ale cíleně a efektivně. Jak ale léčit srdce, když se podíváte na proměny krajiny během dvaceti let? Nemáte náhodou pocit, že lidské srdce počne bít na základě těchto podnětů nezdravě rychle? Člověku vyvstane otázka: co vše dokáži snést?

MK: To je ono. Je to způsobeno tím, že naše srdce je orgán – a zde jsme opětovně u ekonomiky, pomyslný centrální nervový systém. Srdce je napojeno na centrální nervový systém přes „nervus vargus“, tedy bloudivý nerv. Naše srdce má jistou normální frekvenci, ale když se leknu, tak mi počne srdce bít více. Inu, je to propojeno a dá se to vystihnout tezí, že vše souvisí se vším. To platí jak pro tělo, tak pro společnost. A jestliže je zde operace nádoru, poté léčení metastáz, ozařování, nedostatek vitamínů, je to vidět.

… Kladné stránky transformace …

MS: Nesmíme zapomenout na amputaci a kulhavou chůzi, je dobré se ještě vrátit. Myslíte si, že Češi a Slováci by si společně vedli dobře? Ta amputace není příliš znát. To tvrdím proto, že jsme se sešli ve spojené Evropě.

MK: Víte, to bych nechal. To je hypotetická otázka coby, kdyby. Na to já, žel, neumím odpovědět, neboť to bychom museli být dnes Československem, abychom to mohli řádně a kvalifikovaně posuzovat. Nicméně bychom zase nevěděli, jaké je to být samostatným českým státem.

MS: Souhlasím s vámi. Je dobré se držet reality a příliš nespekulovat. Kladně hodnotím, že jsme se sešli ve spojené Evropské unii, na hranicích mezi Českou republikou a Slovenskem nejsou celnice. Češi a Slováci žijí pohromadě. Díky možnosti univerzitního studia existuje v obou zemích čilý ruch.

MK: Víte, je zde takový paradox. Na jedné straně se sjednocujeme v Evropě, na druhé se oddělujeme a atomizujeme v různých úrovních, nejen státních. Zejména se atomizujeme v rodinách, to je malé společenství, ale pak je zde Balkán.

… Otázka Evropské unie a výzvy …

MS: Dá se říci, že nám hrozí další nebezpečí? Již nejsme sami, již zde není český pacient, ale stali jsme se součástí Evropské unie.

MK: K tomu bych se raději nevyjadřoval, jelikož jsem spíše euroskeptik.

MS: To znamená, že nacházíte sympatie pro myšlenky Václava Klause?

MK: Tak daleko ne, nicméně nechávám si raději odstup. Nejsem a nemohu být součástí obdivovatelů Evropské unie, protože žiji v prostředí, kde lidé díky Evropské unii musí vybíjet stáda dobytka a musí se končit s hospodářstvím, do kterého investovali milióny. Dali tomu čas, práci, zdraví … To vše končí, protože najednou přijde diktát z vyšších míst. Já jisté věci chápu jako bruselskou diktaturu.

MS: To znamená, že náš pacient se stal zajatcem vyšších sil, které sám neumí ovládat? Dá se říci, že součástí onoho konzilia jsou lidé z nadnárodních institucí, jako jsou Evropská unie či finanční kruhy?

MK: Já bych v tomto případě neřekl, že je to lékař či jistý rehabilitační pracovník, jenž má úmysl zrehabilitovat naši zemi. Stali jsme se součástí vyššího celku jednoduše tím, že jsme napojeni na krevní oběh jiných pacientů, či lépe občanů, kteří nemusí být označeni jako nemocní.

MS: To znamená, že co se stane s lidmi ve Španělsku či Portugalsku, bude mít dozvuky i u nás?

MK: Ano, díky oběhu … Je těžké se vyvázat.

MS: Jsme zranitelnější. Je obtížné si představit, že bychom si již hráli na vlastním písečku. Když se stane něco nám, bude nám pomoženo třebas portugalskou krví, pokud si krev neodložíme sami v režimu auto-transfuze?

MK: Když nám jdou dotace z Bruselu, můžeme na to nahlížet jako na transfuzi, tedy jako na novou krev, která nám má pomoci v odstraňování hospodářských nešvarů. Obtíž je, kdyby nám počali diktovat. Náznaky již vidíme. Považoval bych to za omezování vlastní suverenity.

MS: Vy vnímáte to, že Brusel nám přikazuje kolik cukru, kolik mléka, jaké maso?

MK: Jsme pořád u neekonomických věcí. Já se obávám jednoho, a to je zglajchšaltování tradic každého národa. Já jsem pro konkurenci přístupů k světu, k životu. Přece máme jistou tradici myšlenkovou, kulturní, hodnotovou. Jinou tradici mají Italové, …

MS: … ti jsou krevnatí. Úplně jinou mají seveřané.

MK: Asi by bylo dobré, kdyby Evropská unie byla patřičně citlivá k těmto skutečnostem. Nebude říkat, že toto a toto se bude moci, a toto a toto již ne … třeba v oblasti náboženské …

MS: Zde vzniká otázka, co z nás bude? Zatím jsme jako pacient, který rehabilituje.

MK: Budeme mít v krvi krev okolních zemí, jelikož jsme napojeni na okolní země, s nimiž utváříme Evropskou unii, která je velkým krevním oběhem.

MS: Nebude to v Evropě kolidovat? Lidé nemají „různé krve“ … Cožpak by se utvořila „mezinárodní krevní skupina“?

MK: To je otázka pro proroka.

MS: Souhlasím s vámi. Budoucnost je otevřená, užijeme-li slov K. R. Poppera. Ale vraťme se od budoucnosti k pacientovi, který rehabilituje.

MK: Náš pacient zvyšuje postupně svou zátěž a je pod vedením supervizora, super šéfa. Spíše bych to zhodnotil, že je v etapě přizpůsobování se.

MS: Postupně si osahává svět a dělá to, co je mu dovoleno.

MK: My jsme přece malý stát na to, abychom někde měli slovo, abychom mohli říci své. Francouzi a Němci ve srovnání s námi jsou na jiném místě. Ti utvářejí klub s názvem Evropská unie.

MS: Jak je to s prosazováním vlastních zájmů? Pacient má také svá práva. Lze je podle vás hájit u země, jako jsme my? Česká republika není tak malá. Je to snad o stylu a přístupu v jednání? Kupříkladu Slovinsko je pětkrát menší než Česká republika, pokud to bude bráno dle počtu obyvatel.

MK: Nu, ale co prosadí taková to malá země? Ta není příliš slyšet, a když se hovoří o Evropské unii, povětšinou vystupují Němci, Francouzi, Angličané.

MS: Je to drobný hlas v Bruselu?

MK: Ano, právě proto, že je to drobné, neznamená to při srovnání s těmi velkými nic.

MS: Dá se říci, že rehabilitující pacient, k němuž jste Českou republiku přirovnal, je určen rehabilitantem k pohybu?

MK: Ano, pracovník jej učí žít ne v těch starých poměrech, ale v nových, aby se neztratil.

MS: Tedy jej učí samostatnosti, aby člověk byl s to mít pevné místo ve společnosti stejně jako lidé na západ od našich hranic.

MK: Pozor, pacient je napojen na krevní oběh, je na něm závislý. To bychom museli z Unie vystoupit.

MS: Jaká to prekérní záležitost. Svoboda byla ztracena? Co takovému rehabilitujícímu pacientovi zbývá? Nebude muset chodit na krevní transfuze?

MK: Pacient je napojen na krevní oběh, tedy hospodářství je integrováno. Je tam stejná krevní skupina.  

MS: Domnívám se, že se musí správně pohybovat, aby žil alespoň trochu hodnotný život.

MK: Vše bylo pojato jako metafora … I pohyb je tam začleněn.

MS: Ostatně Evropa zažívá takové problémy, o kterých tvůrci záměru neměli ani tušení. A pochybnost je více než nutná. Souhlasím s vámi ohledně hloubky integrace, ale vše mělo být konstituováno tak, aby to bylo životaschopné, což se během dialogu ukázalo jako chybné. Některé věci v Evropě příliš životaschopné nejsou, to jste sám řekl. Ne každý zde má stejnou krevní skupinu, byť se to může zpočátku tak jevit. Je rozdíl mezi severem a jihem Evropy, to bychom si neměli přestat uvědomovat.

… Páteř …

MS: Nyní bych se opět podíval na právo a páteř. To se utváří v Praze, v Bruselu, ve Štrasburku a na jiných místech. Nemyslíte si, že dochází ke zmatení v právu a k deformaci páteře? Zde je otázka, jak správně formovat páteř, aby celé tělo bylo funkční?

MK: Máte pravdu, je tam zmatek. Nejsem odborník, ale četl jsem, že o osudu této země parlament, senát, vláda, prezident rozhodují asi z dvaceti procent.

MS: To je smutné zjištění a ukazuje to, že nejsme suverénní stát.

MK: Osmdesát procent norem je do České republiky dovezeno.

MS: Když si to vztáhneme na krevní oběh, můžeme s jistou nadsázkou říci, že se více či méně stáváme vazaly té či oné země či uskupení zemí.   

MK: Ano, to je výsledkem skutečnosti, že jsme napojeni na jiné země.

MS: Je dobré si položit otázku, byť je kacířská: Nešlo by to náhodou jiným způsobem? Snad existují možnosti hospodářské existence? Šlo by dle vás Unii opustit a přetrhnout onen krevní oběh, abychom byli soběstační, když 80 procent rozhodnutí je k nám dovezeno?

MK: To ví ekonom, jestli bychom byli soběstační, kdybychom byli takový trucpodnik Evropské unie.

MS: Existuje subjekt, který není součástí krevního oběhu, je to Švýcarsko. Na druhou stranu je nutné říci dvě skutečnosti. Švýcarsko je obchodně závislé na okolním vyspělém světě a je jistě iluzorní, že bychom se stali Švýcary střední Evropy.  

MK: Ano, nicméně malé Švýcarsko má trochu jiné postavení vůči světu.

MS: Sluší se říci, že jsme byli součástí Rakouska – Uherska, což byla měnová a hospodářské unie.

MK: Švýcary nepostihla válka jako nás a mají jiné parametry hospodářství. Mají tradici. Analogie se zemí helvetského kříže není možná ani politicky, ani ekonomicky.

… Elity a transformace …

MS: Není možné se v dialogu nad nedávnou minulostí a jejími problémy nezmínit o elitách. Diskutovali jsme trochu problém spisovatele z Hradu a šéflékaře s ekonomickým vzděláním ze Strakovy akademie.

MK: Inu, elity. To je srdeční záležitost. Posunuli jsme se do oblasti kultury. Abych se přiznal, já to slovo nemám rád, to jsme u marxistického pojmu – nadstavby. Srdce je tedy orgánem nadstavby. To tepe, a dnes si všimněte, že kultura musí být podporována, jelikož si na sebe nevydělá.

… Otázka kultury jako části duchovní sféry …

MS: Zmínil jste skutečnost dotování kultury. Trh do kultury nepatří?

MK: Zde skutečně trh neplatí. Je to stejná námitka hospodářských filozofů, kteří se táží, proč by církev měla být placena státem. Měla by si na sebe vydělat.

MS: Lidé si myslí, že možná má lukrativní stavby a pozemky.

MK: Ať jim to vrátí, ať stát vrátí to, co sebral. To bych bral, ale když k tomu není patřičná vůle … Když jim to vynáší, stát má výtěžek z těch pozemků, a církvi dává pouze desetinu. Stát jednoduše platí církev z církevního majetku.

MS: Vidíte, zmínil jste, že církev je placena státem, ale je zvláštní, že církevní hodnostáři jsou odměňováni dle zákona, který byl schválen zločineckým režimem 1948 – 1949.

MK: Je to jedno, podle kterého zákona jsou placeni.

MS: Je zde ale kontinuita?

MK: Ať kontinuita … Mně jde o něco jiného. Když vám „hospodský filozof“ řekne, že by si církev měla na sebe vydělat, řeknu, prosím vás, tak to by si na sebe musela vydělat Česká filharmonie, a pokud si nevydělá, můžeme ji zrušit. Musí si na sebe vydělat muzeum, a pokud si na sebe v tržbách nevydělá, jednoduše zkrachuje. Řekl jsem, že v tomto státě jsou instituce, které stát potřebuje, ale nejsou s to si na sebe vydělat. Zde už to myšlení pacienta není srdeční záležitostí, ale ekonomickou.

MS: K jakému orgánu byste přirovnal sektor školství, který formuje a utváří lidi a míří k srdci?

MK: Víte, to bych u pacienta přirovnal k smyslům.

MS: To znamená vnímání, rozpoznávání, detekce, co je dobré a co je špatné, jestli doleva či doprava. V jisté nadsázce celá naše společensko – hospodářsko – kulturní proměna je vedena směrem pravicovým, či se o ní pouze hovořilo, že je pravicová. To proto, abychom se oddělili od socialistického.

MK: Škola učí naše děti vidět, učí je slyšet, učí je cítit, učí je vnímání okolního světa. Zkrátka, je vede k tomu, aby rozuměly světu jako celku. Tomuto světu rozumíme přes smysly.

MS: A co rozum?

MK: Vše souvisí se vším. Smysly souvisí se srdcem a s mozkem. A souvisí s těmi podpůrnými složkami, jako jsou vitamíny. Proto školství do tohoto mechanismu zapadá a je přirozeně napojeno na ostatní.

… Unikátnost operace …

MS: Ano, můžeme tomu rozumět také tak, že my a náš transformační přechod byl ve své podstatě neskutečnou a komplikovanou změnou, jakou nikdy náš organismus nezažil. Jinými slovy to byla unikátní operace. A pamatujeme podle vás takovéto zásahy v naší historii?

MK: Víte, ukažme si to na srdce. Možná za deset let by lékaři řekli, že operatér mohl pracovat jiným způsobem, ale operatér neměl jiné možnosti než ty, které měl. Čili ekonomové, kteří prováděli transformaci v roce 1989 -1991, neznali jiné možnosti. A my nyní s velkým odstupem řekneme, že pánové lékaři a i pan šéflékař to měli dělat jinak. Po bitvě je každý generál.

MS: To, co nyní říkáte, vede člověka k úvaze, že není dobré příliš kritizovat postupy, které byly spjaty s dobou, kdy byla prováděna operace pacienta. Nabádáte k opatrnosti v posuzování procesů?

MK: Souhlasím s vámi, tedy jednat musíme velmi opatrně. Kritizovat bychom měli, nicméně musíme si též být vědomi problémů a kontextů. Neměli bychom je zavrhovat.

… Kritičnost přístupu a kontexty …

MS: Domníváte se, že když se lidé snaží hodnotit celý přerod, mnohdy především odsuzují či zavrhují? Takový poznatek z toho může mít pozorovatel.

MK: Jak kdo. Kdo šlape po penězích, nezavrhuje, kdo to má tak tak od výplaty k výplatě, jistě z přirozenosti věcí zavrhuje.

MS: Vy tam ale dáváte ekonomické hodnocení – kdo má hodně … Jsou lidé, kteří mohou mít málo, ale váží si svobody a možnosti seberealizace.

MK: Ano, jsou lidé, kteří vzpomínají mnohdy nostalgicky na období socialismu. Není jich v této zemi málo, neboť tehdy měli sociální jistoty.

MS: Závisí na člověku a přístupu k sociální realitě, avšak také na schopnosti zasazovat věci do širšího kontextu. Lidem, kteří podporují komunisty a stýskají si, asi svoboda příliš neříká.

MK: Jestliže před revolucí člověk pracoval jako dělník, mohl po revoluci získat v restituci dům a rozjet výrobu a dnes je velkouzenářem a má dvě auta. Takovému člověku bude transformace připadat jako dobrá, slušná. Klaus jako šéflékař to udělal správně, neboť jsem tím získal. Kdežto lidé, kteří jsou bez práce támhle ve sklárnách na Vysočině, říkají z logiky věci, že to dopadlo špatně. A chyba byla v samém počátku ekonomické transformace. Podle mé paměti to byl Zeman, jenž říkal, že při špatné transformaci bylo rozkradeno asi 600 či 700 miliard korun. To je ten účet za hospodářskou proměnu. Také uvedl, že kdyby to prováděl on či Valtr Komárek, dopadlo by to úplně jinak.

MS: Ano, miliarda sem, miliarda tam. Těmi se střílí jako koulemi granátů. Mnoho jsme ztratili. Cílem poznání je skutečná povaha věcí, a proto se domnívám, že házení cifer, kolik se ztratilo, mnohdy odvádí od cíle, který jsem uvedl. Možná skutečný účet za proměnu hospodářskou, sociální, politickou bude větší a budeme si na něj asi muset počkat déle.

MK: Problém je v tom, že lidé netíhnout k objektivitě. Figuruje v nich subjekt, protože

MS: … jisté věci vnímají z vlastní zkušenosti.

MK: Ano, mají subjektivní vnímání.

MS: Vědec, který se zabývá jistým tématem, se snaží rozplést všechny subjektivní nánosy a jít k jádru věci. Při hodnocení třeba transformačního procesů to jde velmi obtížně. Přirovnal bych to k chůzi po tenkém ledě. Jsou lidé, kteří to zažili. Jiný vhled do toho budou mít ti, kteří budou řadit tuto dobu podobně, jako my dnes řadíme daleko proti proudu času středověk.

… Zpět k pacientovi …

MS: Ale zpět od metodologického expozé k našemu pacientovi, jenž rehabilituje dvacet let po operaci, ozařování a chemoterapii. Jak vypadá, v jaké je kondici?

MK: Kulhá, ano, kulhá, jelikož těch zásahů bylo během krátké doby mnoho. Kdyby jeden zásah přišel v roce 1989 a jeden letos 2010, vypadalo by to jinak.

MS: Vzniká otázka, kam bychom se dostali tou gradualistickou metodou?

MK: To by se pacient rozdýchal a vzpamatoval z toho prvního zákroku.

MS: Nevedlo by to náhodou k jeho brzkému konci, a to z důvodu dlouhých odkladů reforem?

MK: Víte, to je velmi obtížné říci, jelikož my neznáme druhý model. Nežijeme v laboratoři, žijeme v reálném světě a propočítávat, co by se stalo kdyby, nejde. Jsou zde faktory, které jsou proměnné a neproměnné. Jestliže je cosi dané a my jsme třebas v něčem závislí na druhých státech, co nám zbývá? Jakou se půjdeme řídit filozofií? Musíme to přijmout, jelikož je to pro nás nevyhnutelné. To je třeba obranný systém NATO. Svět je plný hrozeb a z toho vyplývá, že tam musíme být zakotveni, jelikož se jednoduše s naší armádou sami neubráníme. Je dobré být ve společenství a nekonat pouze na vlastní pěst. Díky tomu jsme přítomni i v jiných částech světa.  

MS: Nemůžeme zkrátka říci ne, byť ve Švýcarsku je to jinak, ovšem Švýcarsko je něco jiného.      

MK: Řekl bych, že ta země je takové cizí těleso v Evropě.

MS: Kde by pak mělo mít své místo?

MK: Víte, to se liší. Je to jako Rakousko, to je též neutrální stát. Já bych to přirovnal k výjimečnému ostrovu …

MS: Ano, Švýcarsko je zvláštní stát. Nejen že je malé, ale také tam mají své čtyři úřední jazyky. Zpět k českému pacientovi. Jste sám lékař, co byste pacientovi doporučoval a jaké léky byste mu předepsal, pokud byste měl hlas v konziliu či byste byl šéflékařem?

MK: Kdybych měl patřičné pravomoci, zaujal bych pozici jistého filozofa – a nyní to bude znít tak trochu mimo realitu. Teď se mi nevybavuje, kdo to přesně byl, abych to nevložil do úst někomu jinému, znělo to asi tak: položili mu otázku, co by udělal, kdyby měl na světě absolutní vládu. A nyní očekávali reakci, že řekne, udělal bych revoluci, udělal bych to a to … On však řekl, že by se snažil vrátit slovům svůj význam.

MS: To zní velmi ambiciózně a odvážně.

MK: Já bych se snažil vrátit tomuto národu vše, co ztratil. Smysl  – a to je to, co ztratil po těch operacích včetně rehabilitace – pro rozlišení dobra a zla. To mě ve společnosti velice trápí. Rozlišení pravdy a lži. To se stírá, to rozeznání krásy a ošklivosti. Tak bych to řešil já. Systém politiky, tedy demokracie, systém hospodářství, tedy kapitalismus, bych nechal, ale začal bych českého pacienta rehabilitovat tím způsobem, že bych mu dal smysl pro dobro a zlo, krásu a ošklivost. To bych udělal jako šéflékař.

MS: To je úkol, který by měl konat každý občan den co den.

MK: Ano, vysoce teoreticky. Nicméně úzce prakticky – kdo se o to stará, pokud by to člověka zatěžovalo?

MS: To by mohlo znamenat, že vaše léčba společenských neduhů by mohla být rychle odmítnuta?

MK: Ona by byla odmítnuta dřív, než by vůbec byla zahájena.                        

MS: Až tak jsme se dopracovali po letech proměn?

MK: No jistě. Jestliže by na to člověk měl vnitřní barometr, senzor pro takové rozlišování, nastala by pak zásadní proměna společnosti.

… Otázka politického kapitálu a kontexty …

MS: Možná by transformace proběhla velmi rychle, kdyby to fungovalo. Nicméně se domnívám, že v revolučních dnech, či spíše v měsících, kdy pacient prožil operaci, podstoupil ozdravnou kúru a byl převezen na jednotku intenzivní péče, byla velká ochota k reformám. Tam jsme mohli hovořit o politickém kapitálu, jenž se rychle vyčerpal.

MK: Myslím si, že to bylo takové opojení svobodou a změnou. Český národ byl opojen a v pravém slova smyslu opilý. Inu, protože jsme najednou mohli svobodně mluvit, jezdit do zahraničí, mohli jsme myslet, mohli jsme se scházet … Jako bychom mohli cokoliv. Cinkali jsme klíči. Vzpomínám na Bratislavu, tam byla Veřejnosti proti násilí, to bylo totéž jako Občanské fórum. Náměstí Svobody bylo v tu dobu plné jásajícího davu. A tam Milan Kňažko říkal: „ Prosím vás, je to strašné, že v této době se stalo, co vám nyní musím nahlásit. Někomu z nás někdo ukradl peněženku.“

MS: A reakce u davu byla jaká?

MK: Reakce byla taková, že celé náměstí počalo sbírat a vybralo asi čtvrt milionu, které poté dali tomu člověku. On byl poškozen, a ostatní byli nadšení a radostní, protože na něj vybírali.

MS: Jistě zvláštní okamžik, a divil bych se, jestli by to bylo možné dnes.

MK: My jsme zkrátka byli nadšeni, objímali jsme se. Byli jsme na sebe strašně hodní, a to nebylo nic jiného než opojení. A to bychom v lékařském příměru mohli označit za narkózu, v níž poté proběhla i operace pacienta, zásadní zákrok.

MS: Ta, jak sám uvádíte, netrvala dlouho.

MK: Máte pravdu. Netrvala, protože jsme z ní nejdříve vystřízlivěli. Byli to různí spekulanti, kteří se museli obohatit na cizí účet. Pochopitelně takoví lidé měli „čuch“ na věci. Byli to především ředitelé socialistických podniků, každý měl svého ředitele, jenž byl členem komunistické strany. Ten měl napojení jak na dodavatele, tak na odběratele již za socialismu. Přišla revoluce, zahodili stranickou legitimaci a počali podnikat ve svém oboru a s těmi dodavateli a odběrateli z minula. Tito lidé vystřízlivěli velmi brzy a rychle se zorientovali ve zmatku, který nastal.

MS: Domnívám se, že tato skupina lidí byla bez srdce a bez zábran.

MK: Nu, dobrá, ale co je komu do toho … To je obchod. Oni se dle definic chovali tržně. To je správné, že? Chovat se tržně a hlavně bez přívlastků, to dodávám a na tom si trvám. Trh bez přívlastků. To přece prosazovala jistá politická strana, která prováděla transformaci. Pro mě trh bez přívlastků znamená trh bez solidarity, bez ohledu na okolí, v němž podnikám bez ohledu na to, kdo to odnese.

MS: Bez dodržování zákonů a nařízení. Z té strany přece vyšel šéflékař?

MK: Právě o té straně je hovor. Přesně ta politická strana hlásala trh bez přívlastků.

MS: Není od věci se pozastavit nad otázkou profilu lidí, kteří si v současnosti stěžují na poměry. Trochu jsme se toho již dotkli. Je nutné, aby se vzchopili, začali řádně pracovat, nebo se odhodlali ke studiu, či šli do zahraničí na zkušenou?

MK: Podívejte se, řeč jistého politika, který říkal, že jsme všichni byli na stejné startovní čáře, je sice pravda, je ale rozdíl, jestli na ni postavíte dvacetiletého člověka a vedle něj osmdesátiletou paní či pána a malé dítě. Je to sice strašně krásné, že jsme všichni byli na startovní čáře 17. listopadu 1989. Otázka je, kdo kam doběhne. Musíme počítat s tím, že jsou zde lidé, kteří nemají zájem si zvýšit kvalifikaci tím, že budou studovat. To je naprostý nesmysl, jelikož každý člověk na to jednoduše mít nemůže. A to je kupříkladu otázka romská. Víte, stačí si otevřít noviny a přečíst si, že taková Itálie vyváží přistěhovalce bez náhrady a bez hospodářské výpomoci. Nicolas Sarkozy udělal totéž ve Francii. To se stát u nás s jedním Romem, budou z toho Václav Havel, Petr Uhl, Džamila Stehlíková, Michael Kocáb a jiní z toho velmi nešťastní. Najednou si ty velké země mohou dovolit s Romy takto nakládat. My jako malá země si to dovolit nesmíme, protože jsme zkrátka humanisté, jelikož bychom měli nedobré renomé v zahraničí, třebaže bychom nebyli stíhaní. Malý stát si jednoduše vypuzení dovolit nesmí. Nyní jsme u Romů. Já bych jim řekl, prosím vás, studujte, zvyšte si kvalifikaci, buďte bakaláři, buďte magistry. Nu, co s tím, pokud ti lidé na to nemají? Nemají na to zázemí, především doma. Nemají na to výchovou. Mají jistý navyklý způsob života, jenž je zcela odlišný od toho, kterým žije třeba rodina vysokoškoláka.

MS: Hovoříte o kulturních a sociálních návycích?

MK: Nemají zázemí, nemají návyky a nyní se jim řekne: studuj, máš zde příležitost. Je otázka, zdali má stejnou příležitost jako syn z jiné společenské vrstvy, třeba z rodiny intelektuála, jenž žije jinak, má jiné zázemí a vyznává jiné hodnoty. A dostáváme se opět k jádru věci. To je marxismus naruby, kdy pořád máme teorii stejných žaludků, dnes my máme teorií stejných možností. Dnes všichni mají stejné možnosti … Všichni mají možnosti stejné, to je sice pravda, ale když na to nemám, musí se společnost o ty lidi patřičně postarat. Mně se líbí to, že tam, kam můžeš, musíš jít sám. Nebudu zde hýčkat slabocha, nebudu podporovat lenocha a neudělám z lenosti nárok na sociální dávky. Ty máš na to, abys pracoval, tak budeš pracovat, jinak ti nic nedám. A vše musíš pěkně odpracovat třeba na veřejných pracích. Pak budeš mít nárok na sociální dávku. Pokud člověk skutečně nemůže a společnost se o něj nepostará, přestane být lidskou společností, ale vezme na sebe podobu džungle.

MS: Až tak daleko byste šel?

MK: Ano, jelikož je to nedobrá dravost. Je to ukázka příliš dravého kapitalismu. A to dle mého pohledu není dobré.

MS: Nu, ale co říci o zemi, která je takovým prototypem kapitalismu? Mám na mysli Spojené státy. V chápání sociálního rozměru se Evropa a Spojené státy liší.

MK: Víte, kapitalismus se vyvíjel staletí. Nám byl v podstatě transplantován, pokud zůstaneme u toho pacienta.

MS: Ale co bylo transplantováno, nemusí být původním tělem přijato. Někdo o to dlouho musí bojovat, až nový orgán plně zapadne mezi okolní. Jaké jsou výzvy pro našeho pacienta?

MK: Přežít … Co jiného chceme?

MS: To není příliš optimistické, ale přesto vám děkuji.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *