Dialog o transformaci s Jiřím Svobodou


*1945, český režisér, scénárista, vysokoškolský pedagog, bývalý politik, studoval DAMU, FAMU, kde později působil jako pedagog, z jeho tvorby: Zánik samoty Berhof (1983), Skalpel prosím (1985), Sametoví vrazi (2005).
Stáhnout dialog:
Dialog byl nahrán v pátek 17. září 2010 odpoledne v prostorách knihovny Filosofického ústavu AV ČR, Jilská 1, Praha 1, Staré město, dialog doplněn na podzim roku 2013.

MS: Co pro vás znamenal rok 1989? Jak změnil váš život? Jaké naděje jste do něj vkládal a jak se naděje naplnily?

JS: Listopad 1989 byl logickým vyústěním ztráty demokratické legitimity předlistopadové vlády. Posledním krokem do propasti byla porážka potenciálních reformistů v KSČ, především Lubomíra Štrougala a s ním spřízněných názorových pragmatiků. Pád satelitních sovětských režimů byl ovšem podmíněn geopoliticky, bez dohody velmocí a rezignaci Sovětského svazu na mocenskou hegemonii ve střední a východní Evropě byl nemyslitelný. Vymanění se z letitého asiatského vlivu bylo pro Československo, geneticky spřízněné se západní kulturou, nepochybným vítězstvím. Můj život se na dva a půl roku dramaticky změnil mým angažmá v politice. V červnu 1990 jsem byl zvolen poslancem Federálního shromáždění a v říjnu pak předsedou KSČM. V prosinci 1992 jsem přežil díky dceři a manželce pokus o vražedný atentát. Chtěl jsem docílit změny názvu KSČM, aby se stala hodnověrnou radikální opoziční stranou a nebyla soustavně blokujícím faktorem sněmovny. V okamžiku, kdy bylo zřejmé, že se to nepodaří, jsem v červnu 1993 odešel ze všech funkcí i ze strany. Pak jsem se živil dabingem a pedagogickou činností. Filmovat jsem nesměl až do roku 1995, kdy ostravské studio ČT našlo odvahu a můj návrh na zfilmování knihy Jaromíry Kolárové – „Co Hedvika neřekla“ – přijalo. Pak trvalo dalších pět let, než se v Ostravě odvážili svěřit mi další projekt – „Udělení milosti se zamítá“, který jsem napsal podle skutečných událostí. Dnes si užívám svobody, kterou umožnila revoluce roku 1989. A tím nemyslím jen svobodu umělecké tvorby (film je ekonomicky náročný a o tom, co bude platit producent a co se bude dotovat grantem Fond kinematografie, rozhodují jiní), nemyslím ani svobodu zveřejnit své názory (nejsem vlastníkem žádných novin, rozhlasu ani televize, jejichž majitelé určují, co jsou názory akceptovatelné, a které už akceptovatelné nejsou). Učím na dvou vysokých školách a v létě a někdy i v zimě se touláme o prázdninách po světě – tolik svobody jsem dosud nikdy neměl.

MS: Co jste očekával?

JS: Od listopadové revoluce jsem očekával zásadní společenské změny – především omezení vlivu represívních složek a jejich kontrolu parlamentem; splnění slibu obsazování vedoucích míst na všech stupních skutečnými odborníky, nikoli vlivnými kamarády; rovnoprávné soužití Čechů a Slováků; respektované osobnosti v čele státu, které budou lidem příkladem. To po jistý čas plnil V. Havel. Než začal snít o Nobelově ceně a špičkové pozici v nejvyšších patrech evropské politiky – sen se proměnil v servilitu, humanista v „humanitárního bombardéra“. Pak se zapletl do intrikaření v podobě iniciace „sarajevského atentátu“ a přestal být zajímavý. Odborníci z vrcholné politiky postupně vytěkali. Nahradili je lidé, kteří nic pořádného dělat neumí a poslanecký mandát je pro ně dobrým bydlem. Na místa ministrů se postupně dostali vězeňský psycholog jako ministr školství, anesteziolog jako ministr průmyslu, chemik jako ministr financí, pomocnice v mateřské školce jako ministryně kultury …  Zločinci, kterým se podařilo hodně ukrást, se stali úctyhodnými občany, byli zváni na večírky vrcholných politiků, platili jim dovolené a přispívali na výstavbu paláců. Hlavně, když to mysleli upřímně. Vymanili jsme se z deprimujícího vazalského vlivu asiatů, to považuji za velký přínos. Jsme ale malý stát, a tak jsme závislí na nových pánech – na rozdíl od těch sovětských od nás ale nežádají, abychom je ke všemu ještě milovali.

Historie a její význam

MS: Navrhuji, abychom hovořili o minulosti, jejím významu.

JS: Nemáte-li osobní integritu, snažíte se nalézt ex post pojítka mezi jednotlivými činy a postoji, která v dnešní postmoderní době kauzálně spojitá nejsou. To proto, že člověk se mění, okolí se mění, pozice člověka se mění. Rozhodně nejsem katedrový vědec, jenž je neustále uzavřený v místnosti, tam bádá a vytváří si obecnou teorii, respektuji ale Heisenbergův princip neurčitosti či Jednorozměrného člověka H. Marcuse. F. Lyotard odhalil, že meta-příběhy (velké myšlenkové systémy) ztratily přesvědčivost. Filozofie už nevystupuje jako obecně uznávané ucelené vědění o souvislostech. Výpovědi o světě a vztazích člověka k němu jsou navzájem tak rozdílné, že ztrácejí vzájemnou srozumitelnost. Zanikají jistoty. Historie je souborem příběhů, záleží na tom, zda je jen poctivě klademe vedle sebe, nebo jim nepoctivě podkládáme souvislosti, abychom ospravedlnili sami sebe.

MS: Lze říci, že cílem je pojmenovat, zobecnit a pak aplikovat. Aby člověk pochopil svou přítomnost, měl by usilovat o porozumění své minulosti. Je namístě se zeptat, zdali u nás vyvíjíme úsilí o pojmenování minulosti a i vyrovnávání s ní.

JS: Už jsem vám na tu otázku vlastně odpověděl. Vyrovnání s minulostí je módní fráze, která má ospravedlnit a petrifikovat stávající systém. Se kterou minulostí se chcete vyrovnat? S minulostí reformačního hnutí, které otevřelo cestu k průmyslové revoluci a osvobodilo člověka ze tmy totalitní katolické církevní autority? S upálením moralizujícího Jana Husa? S Bílou horou a následujícím grandiózním majetkovým rozkrádáním, obsazením země Habsburky a násilnou rekatolizací? A tak by se dalo pokračovat ad libitum. Pokud jde o mne, mám dost problémů, abych se vyrovnával s přítomností a budoucností. Prožívám přítomnost. To si nechci nechat ujít! A sním o budoucnosti! Sny jsou báječná věc. Minulost patří integrálně k mé osobě. Ničeho ze své minulosti se nezříkám, nereviduji ji. Nemohu říct, že to, či ono mohlo stát jinak – nemohlo! Život se nežije nanečisto. Člověk jde životem jednosměrně a nevratně… Tedy alespoň ateista, jímž jsem.

MS: Vy trochu relativizujete úlohu historiků.

JS: Ne, historici interpretují minulé děje podle svých aktuálních názorů a stavu svého vzdělání. Materiálně historie neexistuje. Existují příběhy, zaznamenané s větší či menší pečlivostí. A ten, kdo příběh zapisoval, stál na určité pozici. Petr z Mladoňovic, písař ve službách Jana z Chlumu, byl průvodcem Jana Husa na jeho cestě na kostnický koncil. Zapisoval, co se tam stalo a vydal i svědectví o Husově mučednické smrti. Je to prakticky jediný autentický zdroj. A přece církev svatá podnes neuznala Husa za mučedníka, který byl zavražděn po zmanipulovaném procesu, a neprohlásila ho blahoslaveným. Církev svatá katolická má prostě jinou interpretaci kostnického příběhu. Hus si myslel, že papež, zatížený smrtelným hříchem, nemá boží požehnání a jeho úkony jsou proto neplatné. A ke všemu hlásal, že by církev svatá měla být chudá majetkem a bohatá duchem a přesvědčivou mravností. Rozsoudíte, který ten příběh je pravý?

MS: Historii pojímáte jako cosi, co je bytostně subjektivní. To mohlo mít dopad na vnímání událostí, jejichž hodnocení je předmětem našeho dialogu.

JS: Zcela jistě. Já vám mohu podat jen svědectví o vlastním vnímání minulých dějů, vyprávět svůj příběh, který je zcela logicky utvářen mou perspektivou pohledu, mým prožíváním. I má paměť je jistě selektivní. Ale čí paměť není? Pamatuji si ze svého života tříšť detailů, které pro mne mají úžasný emocionální význam, zatímco jiným budou připadat bagatelní. Totéž lze aplikovat …

MS: … na nedávné dění, na politické teorie.

JS: Ano, na znalosti a vědomosti, které člověk momentálně o světě má. Některé věci jsou pochopitelně ve zlomové době nezřetelné. Pokud by Václav Klaus říkal v roce 1991 to, co říká o Evropské unii a o Novém světovém řádu dnes, tehdy bychom jej vůbec nechápali. Klausova velikost spočívá v tom, že rizika rozpoznal jako jeden z prvních, že je artikuloval navzdory mainstreamu, který podnes trvá na nesmyslné koncepci federální Evropy bez demokraticky volené totalitárně rozhodující bruselské byrokracie. Ještě před pár lety se skloňoval ve všech pádech pojem multikulturalismus. Ten ale mediální mainstream v mezičase v tichosti zapomněl, protože ti, co rozhodují o tom, co je a co není „cool“ to v Berlíně a v Londýně jej prohlásili za nepovedený omyl.

Slogany a historie

MS: Jisté věci člověk pochopí až s patřičným odstupem. Dříve se říkalo: „Vracíme se do Evropy …“

JS: To je jeden z mála přiléhavých sloganů. Opravdu jsme se vrátili z asijského područí do západní Evropy, kam jsme vždycky kulturně a historicky patřili. Ale slogan to je. Jeden z prvních mediálních teoretiků W. Lippmann užíval výstižný pojem „stereotypizace“. Vycházel z předpokladu, že lidé ve své většině nejsou schopni chápat společenské jevy v jejich komplexnosti. Aby mohli vůbec jako společnost existovat a fungovat, je třeba jim vnuknout metafory, které si citově osvojí, aniž jim ve všech souvislostech rozumí. Lidé potřebují minulost i přítomnost v jakémsi instantním balení. A každá doba jim je tak dává.

MS: Člověk, jenž žije přítomností, vnímá svět povrchněji. Užívá nálepky pro pojmenování výseku reality. Jinému to může vadit … Svět je takto konstituován, ale v době převratu hrály slogany důležitou, ba stmelující roli, jejíž kouzlo později vyprchá. 

JS: Ano, to je přesně Lippmannova stereotypizace. Používali je všichni vrcholní politici listopadové revoluce.„Pravda a láska zvítězí…“, „neviditelná ruka trhu…“. Že „pravda a láska zvítězí“ v jakési chiliasticky chápané budoucnosti, to byla jen parafráze křesťanského ráje a marxistického komunismu. I lidé průměrné inteligence záhy pochopili, že je to medové šidítko. „Neviditelná ruka trhu“ měla a má podstatně hutnější trvání; je to fatální zjednodušení, které ve svém důsledku vedlo nejen u nás ke kasinovému kapitalismu (E. Hobsbawm). Neviditelná ruka trhu mohla mít obsah až po „konci dějin“, o kterém psal tak zasvěceně F. Fukuyama (od té doby své názory znatelně korigoval). Reálná ekonomika byla nahrazena spekulací s čísly, která nemají žádný reálný obsah. Tedy alespoň z hlediska společnosti. Rozevírá se propast mezi několika procenty obyvatel, kteří spotřebovávají osmdesát procent veškerých zdrojů energetických, potravinových etc. Václav Havel byl ve srovnání s Václavem Klausem ovšem velkým producentem bezobsažných floskulí, třeba „blbá nálada“ a pak ve svém obrazoborectví tento humanista, jak sám o sobě tvrdil, dospěl až k „humanitárnímu bombardování“, což nebyl náhodný exces – nebyl jedním z iniciátorů dopisu státníků, vyzývajících prezidenta Bushe k útoku na Irák?

MS: Vedle dvou citovaných polistopadových osobností je tou třetí Václav Malý. Je to nesmírně pozoruhodný člověk s velkou vnitřní kontinuitou. Pochopitelně ji měl danou tím, jak je zakořeněn. Zatímco u sekularizovaných osobností je to daleko obtížnější, protože vychází z určitých myšlenkových vzorců, které jsou pro ně nezpochybnitelné, a vůbec se tím dále nezabývá.

JS: Zcela s vámi souhlasím. Byť jsem ateistou, pozorně dnes naslouchám papeži Františkovi I., který v červnu 2013 řekl: „ … každá lidská bytost je dnes považována za spotřební statek, který je možno využít a pak odhodit. Zavedli jsme kulturu, která se zbavuje nepotřebného odpadu. S tímto myšlenkovým posunem se setkáváme na individuální i společenské rovině. Vyřazovací kultura je upřednostňována a solidarita – poklad chudých – se často považuje za kontraproduktivní. Odporuje totiž racionalitě financí a ekonomiky. Zatímco zisky menšiny exponenciálně rostou, příjmy většiny klesají. Tato nerovnováha má původ v ideologiích, které podporují absolutní nezávislost trhu a finanční spekulace a brání státům v jejich právu kontroly. Nastoluje se nová neviditelná tyranie. Tato krutovláda jednostranně a bez možnosti nápravy vnucuje své zákony a svá pravidla…“. Četl jsem slova Svatého otce na prvních stránkách mainstreamových novin? Ani nápad! Copak se to hodí k současně všeplatné ideologické doktríně?

… Havlovo ustavení …

MS: Dobrá, začal jste těmi třemi lidmi. Jak si vysvětlujete onu zvláštnost, že Václav Havel – ač režimem utlačovaný a vězněný, se dostal na místa, která byla určena pouze pro vyvolené a se stranou spřízněné? Ti, kteří jej nepřímo odsuzovali, jej pak volili. Je zvláštní být prezidentem a volen těmi, kteří jej nazvali člověkem hanebným a „zaprodancem“ západního kapitalistického systému.

JS:  Myslím, že ten názor absolutizujete. Nesmíme zapomínat, že Československo bylo před rokem 1989 gubernií Moskvy. Tam se rozhodovalo, kdo je jaký, kdo bude zvolen na jakou funkci ve všech satelitních státech (guberniích). Rozhodovalo se tam rovněž, kdo bude nepřítel. Havel byl odpůrcem systému hegemonie komunistické strany, byť se několikrát sám definoval jako socialista (jedno nevylučuje druhé, takových bylo mnoho). Byl zásadním odpůrcem agrese „spřátelených vojsk“ v srpnu 1968 a dával to hlasitě najevo. Z hlediska brežněvovské kliky musel být jedině „zaprodanec a ztroskotanec“. Jenže za Gorbačova se kurs ostře změnil. Zatímco v roce 1968 zvítězila armádní doktrína, bažící po umístění raket SS 20 na našem území (čemuž stál v cestě A. Novotný), s Gorbačovem se prosadila doktrína „ruské pevnosti“, o níž se v zasvěcených kruzích Pěrvovo glavnovo upravljenija KGB (sovětské rozvědky) diskutovalo nejpozději od poloviny šedesátých let. K čemu byly gubernie, jejichž lid obdivoval spíše Elvise Presleyho, než častušky a miloval džíny, nikoli rubášky? Proč věčně cpát peníze do Kuby, Etiopie a podobných nejistých režimů, kde stačí převrat (Egypt) a vložené prostředky vyjdou nazmar. Vnímali jako lepší strategii si země, které jim jsou k užitku, koupit i s investicemi i s jejich vládami. Poučili se. Ptáte se, proč komunističtí poslanci, z nichž mnozí považovali Václava Havla za imperialistického arcilucifera pro něj nakonec jednotně zvedli ruku. Rozhodně to nebyla žádná sebereflexe vlastních omylů. V ÚV KSČ tehdy existovaly různé proudy. Dominanci měl dozajista ten, který vyznával ideologickou rigiditu. Jenže v listopadu ´89 byly statisíce v ulicích a maďarská zkušenost s věšením na lucerny ideology, až na výjimky, notně krotila. Druhý proud byl pragmatický – pochopil, že rezistence proti revoluci nemá naději na úspěch. A tak u kulatých stolů vyměnili pragmatici a realisté zvolení V. Havla prezidentem za klauzuli ústavního zákona o politických stranách, který byl přijat v lednu 1990, a v němž byla KSČS jmenovitě zakotvena jako strana ze zákona. Nešlo ji od té chvíle rozpustit ani postavit mimo zákon bez ústavní většiny v obou komorách Federálního shromáždění, což bylo prakticky nemožné. Realisté (Čalfa, Mohorita a spol. – Adamec nebyl protagonista, lichotilo mu, že zůstává ve hře a sám nereálně pomýšlel na úřad prezidenta) se při nočních jednání v zasedací místnosti v suterénu budovy ÚV KSČ opírali navíc o jakýsi papír, podepsaný Gorbačovem. Zvolení Havla prezidentem bylo prý podle tohoto dopisu podmínkou pokojného předání moci („Nejsme jako oni“). Václava Havla měli globální hráči vyhlédnutého už delší dobu. Znal jsem se s režisérem Elemem Klimovem (poradcem Gorbačova), který byl partnerem českého filmového svazu a také s režisérem Karenem Šachnazarovem. Těch kontaktů jsem využil někdy na zlomu 1986/87, kdy jsem byl s filmem v Moskvě, aby mi umožnily schůzku s otcem Karena, Grigorijem. Bylo to v době, kdy bylo zřejmé, že G. Husák bude donucen opustit funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Nabízely se dvě alternativy – jedna spojená s Jakešem a lidmi kolem něho, druhá s dlouhodobě reformně orientovaným křídlem s přirozenou vůdčí osobností, L. Štrougalem. S G. Šachnazarovem, který byl poradcem Gorbačova pro východní Evropu a snad i vysokým funkcionářem Nejvyššího sovětu jsem se setkal na večeři v hotelu Okťjabrskaja. Přišel s ním ke stolu jen na předkrm i jiný poradce – Černajev (myslím Anton, či Anatolij; netuším, jak vysokou měl funkci, ale nějak se ho to téma patrně týkat muselo). Snažil jsem se, jak jsem uměl v mezích chatrné ruštiny, využít čas co nejefektivněji a objasnit rozdílné pozice Jakeše a Štrougala. Mluvilo se tehdy také o Hegenbartovi, ale to byla figura vytvořená nějakým moskevským spin doktorem (revoluční článek z Izvěstií, který se v Praze šířil jako samizdat, nepochybně nebyl z jeho hlavy ani pera). Jednou jsem s ním v roce 1989 strávil několik hodin a věru byl to hloupý člověk a Jakešův poskok. Šachnazarov mluvil se zaujetím o perestrojce. V geopolitickém kontextu ji chápal jako cestu Ruska k většímu vlivu ve světě, především v Evropě, kde byl položen základ „spojených evropských národů“ (to jsem si tehdy zapsal) a „budoucí všesvětové vlády“ (to jsem si také zapsal). Pak měl dlouhou řeč o odzbrojení. Byl toho projektu budoucnosti plný. Říkal, že jediná cesta je v „nerozlišitelném sblížení ideologií, na nichž bude svět v příštích desetiletích postaven“ (ta vize se za pár let naplnila, neoliberální doktrína opravdu zaplavila svět a přivedla ho na práh dnešního mravního i ekonomického úpadku). Součástí té vize bylo, že Rusko (tehdy jsem zcela nechápal, proč nemluví o Sovětském svazu) získá světovou popularitu úplným odzbrojením, což povede morálně západní svět rovněž k odzbrojení. Myšlenka, že Spojené státy hodí, díky Gorbačovovi, „vojensko-průmyslový komplex“ (to hezké sousloví znám z posledního prezidentského vystoupení D. Eisenhowera) do šrotu, mi připadala dětinská. Později se obdobné myšlenky ve vystoupení v Praze chopil Obama – mysleli to jeden i druhý vážně? Nebo si jen dělali z lidí legraci? Každopádně vytvářeli působivé mediální obrazy (Lippmannova stereotypizace), které mají v myslích veřejnosti kupodivu větší váhu než realita světa.

MS: Pan Štrougal odstupuje v roce 1988 a Sověti mají své plány a u nás jsou na vysokých místech jistí představitelé, kteří nechápou.

JS: Ano, Štrougal odstupuje v tomto rozmezí.

MS: Inu, v období, kdy Sověti uvolnili otěže moci.

JS: Ale kdepak, Štrougal odstupuje, když se v Moskvě rozhodli, že je třeba režim KSČ v Československu zcela kompromitovat a umožnit pokojné předání moci disentu. Šachnazarov se vcelku při mém výkladu o rozdílu osobností Jakeše a Štrougala upřímně nudil. Poté se mě se zájmem zeptal, jaká bude odezva veřejného mínění na to, když do politiky na vlivnou pozici přijde Václav Havel.

MS: Jméno budoucího prezidenta padlo a je vidět, že s ním v zahraničí počítali jako s alternativou.

JS: Šachnazarov to pojmenoval. Sešli jsme se na půdě stranického hotelu. Upřímně jsem se sám sebe tázal, zdali to není zkouška dospělosti a čekal jsem, nepřijde-li pak rovnou KGB. Velmi opatrně jsem říkal – neboť s „moskaly“ je nutné vždy jednat opatrně; člověk neví, co myslí vážně – „Jistě ano, je to v rámci národního konsensu možné. Soudil jste do funkce ministra kultury, nebo …?“ On se o tuto otázku, o otázku Václava Havla, jeho popularity, jeho známost ve veřejnosti dlouhé minuty zajímal … Poměry v komunistické straně jej vůbec nezajímaly. Abych se přiznal, příliš jsem nerozuměl a z toho setkání jsem se vracel do Prahy se zmatky v hlavě. Mnohé bylo zřejmé až později. Trumf vůle Grobačova měl v prosinci 89 v rukávě Mohorita, Čalfa a několik dalších. Tehdy – a znám to více méně z vyprávění – na ÚV zavřeli poslance v suterénu do zasedací místnosti a dokud nezískali stranicky závazné usnesení, zavazující všechny poslance volit Václava Havla, nemohli odejít.

MS: To skutečně není příliš známo. Nevím, jakým způsobem sami komunisté dělali nátlak na své poslance, aby byla zajištěna jednota a na prezidentské místo usedl Václav Havel.

JS: Bylo to jednoduché. V KSČ panoval „demokratický centralismus“ a tzv. leninská zásada podrobení se menšiny většině. Jak se přijalo většinové usnesení, bylo závazné i pro menšinu. Na to byli všichni zvyklí. Snad mohlo jen hrozit, že na volbu nepřijdou.

MS: To znamenalo, že by to sabotovali.

JS: Řekli jim, že v jejich rukou je v tom případě „osud strany“. Vznikla také vláda Národního porozumění, která byla vyjednána u kulatých stolů, o čemž by podrobnosti mohli říct přímí účastníci – M. Kocáb, O. Krejčí, Z. Jičínský ad.

MS: To byla iniciativa jak Občanského fóra, tak Mostu, kterou vytvořil pan Kocáb a pan Horáček.

… Politici …

MS: Domníváte se, že lidé typu Jakeš, neměli v politice co pohledávat?

JS: Jakeš byl celoživotní aparátník. Kariéru udělal na tom, že bezvýhradně poslouchal nadřízené orgány. Řekli mu, že má vytvořit dělnicko-rolnickou vládu, tak se do toho pustil. Nebyl v tehdejší věrchušce jediný. Ale jsou dnes poslanci, senátoři a ministři ve své většině na tom intelektuálně lépe? S Jakešem na konci kariéry nikdo nepočítal, ani jeho nejbližší. Představa, že byl prvním mužem strany, který o něčem rozhodoval, je mimo realitu. Že se něco sběhlo 17. listopadu ´89 na Národní třídě, to se dozvěděl až v sobotu, možná dokonce až v neděli odpoledne. Přišel mu to říct Miroslav Štěpán, který se to sám dozvěděl až s jednodenním zpožděním. Docela spolehlivě vím, že 17. listopadu seděl vedoucí tajemník městské organizace KSČ a korunní princ na generálního tajemníka po příštím sjezdu ve své kanceláři na nábřeží a očekával, jak demonstrace dopadne. Samozřejmě tušil, že každá demonstrace může představovat střet, který bude mít následky. Nejvyšší muž Státní bezpečnosti, generál Lorenz ho navštívil někdy mezi půl devátou a devátou hodinou a ujistil ho, že se demonstrace pokojně rozešla. Vypili spolu stakan vodky, že to zase jednou dobře dopadlo. Lorenz přitom musel bezpečně vědět co se děje a jsem si skoro jist, že věděl i to, co se ještě stane. Velící důstojníci na Národní třídě dostávali jasné rozkazy interními pojítky StB. Spiklenecké teorie nejsou populární, já vím, ale klíčový svědek událostí 17. listopadu, u něhož se sbíhaly nitky, se zastřelil tak brzo, že jeho svědectví se nám nedochovalo. Zlí jazykové tvrdí, že se zastřelil pistolí, která byla později objevena v jeho trezoru.

MS: Mluvíte-li o spiklenecké teorii, máte jistě na mysli i vypuštěný balónek s mrtvým studentem Martinem Šmídem …

JS: Že si důstojník StB Zifčák, vysazený pod jménem Růžička do studentského hnutí jako ilegál, nelehl na chodník na Národní třídě z náhlého pohnutí mysli, aby se nechal přikrýt vlajkou, to je jistě zřejmé i méně nedůvěřivým povahám. Že úloha Dražské nebyla holou improvizací, o tom není sporu. Jistě jste zaznamenal, že někteří tehdy vlivní politici KSČ a vlády odjeli onoho dne z Prahy, jako premiér Adamec nebo ministr vnitra Kincl.

MS: Strana, její čelní přestavitelé byli v křeči.

JS: Byli v křeči, protože z Moskvy nepřicházely zcela jasné instrukce, jak na to byli celoživotně zvyklí. Jejich nominace do vrcholných funkcí se v minulosti nikdy neobešla bez toho, že k tomu z Moskvy řekli ANO. Tím pádem byli zvyklí jiným loajalitám. Oni nebyli loajální ústřednímu výboru. Každý z nich měl „červený telefon“, jehož druhý konec byl ve sluchátku v Moskvě. V lednu během Palachova týdne jsem se setkal s Miloslavem Štěpánem. Snažil jsem se mu vštípit asi toto: „Ty s rokem 1968 nemáš nic společného … Distancuj se od represí. Distancuj se od prověrek a vyhazovů. Žádej od Gorbačova, ať dá jasnou odpověď, jaké je jeho současné stanovisko k srpnu 1968 … Těžko to mohl říci Jakeš. Těžko to mohl říci Husák, kteří byli vyneseni po srpnové invazi do funkcí. Prohlas kontinuitu s obrodným procesem, jednej s Obrodou.“ Štěpán ale věřil tradici. Věřil aktivům skalních komunistů, kteří mu říkali, že by měl tvrdě zakročit. A on si myslel, že to budou oni, kdo získají rozhodující mandát na blížícím se sjezdu a vynesou ho do funkce následníka. To byl osudový omyl. Byl jsem u něj půl hodiny či tři čtvrtě. Za tu dobu měl, odhaduji čtyři telefony z Moskvy. Pokaždé vysvětloval, co se u nás děje. Byl velmi nervózní, byl velmi podrážděný. Pokaždé, když telefon položil, říkal: „Ať si to sem jedou dělat, když jsou tak chytří!“ Bylo zřejmé, že z Moskvy dostával jiné instrukce. Jen jim přesně nerozuměl. Říká se tomu v psychologii „double bind“, ať reagujete jakkoli, dozorci vám vždycky řeknou, že to bylo špatně.

MS: Na základě skutečností, které říkáte, v člověku vzklíčí otázka, zdali lidé, kteří měli v rozhodujících chvílích moc, měli též v sobě marxistický étos, nebo to byli čistí technokraté.

JS: Byli celoživotně zvyklí na určité mocenské mechanizmy, které fungovaly. Návrhová komise, přijetí závazného usnesení … Marxismus pro ně byl stejnou floskulí jako transsubstanciace pro katolíky. Oni nebyli schopni reálně uvažovat. Vzpomínám si na jedno setkání, na kterém jsem pochopil intenzitu ingerence „moskalů“ do záležitostí satelitních států. Pokud si vzpomínáte, objevila se v době, kdy se „lámal“ chleba, osoba, o níž se hodně mluvilo jako o člověku, jenž je osvícený. Byl to šéf třináctého oddělení Hegenbart. Ten tehdy uveřejnil v ruských Izvěstiích či podobných novinách jeden nebo dva články o přestavbě. Byly napsány inteligentně a velmi odvážně. Já jsem Hegenbarta dřív vůbec neznal. Pak mne pozval v době, kdy vznikalo Několik vět, jeden i dnes známý umělec – že se sejde pár rozumných lidí, se kterými si „Ruda“ (jak mu důvěrně říkal) chce popovídat o vývoji situace. Poslouchal jsem debatu a nevěřil svým uším. Mluvilo se o tom, zda umělecké svazy dostanou víc papíru na tisk, zda by se něco mělo dělat s uměleckými fondy … Nakonec jsem to nevydržel: „Lidi vy jste úplně mimo realitu. Začít musíte tím, že pustíte z kriminálu Havla!“ Měl jsem z Hegenbarta dojem, že ho rozbolely stoličky v obou čelistích. Neustále říkal: „Soudruh Jakeš chce, aby za ním přišli zástupci umělecké fronty a podpořili jej v jeho úsilí“. Tak jsem „Rudu“ viděl poprvé a naposled. Ty „přestavbové“ články psali nějací spin doktoři v Moskvě a vysílali je jako zkušební balonky, jako „co se u nás bude dít“?

MS: Oni to vůbec nechápali.

JS: Ano, nechápali. Pamatuji si, že i ostatním, kteří byli v tom luxusním bytě na Vinohradech přítomni, se zdálo, že říkám nějakou strašlivou myšlenku. Bylo to v době, kdy propuštění V. Havla byl elementární krok. Ještě řeknu pár slov o jednom z přítomných, byť je to spíše bizarní historka. Nějaký výtvarník pomohl Rudovi z bryndy: „Prosím Tě, Rudolfe, já sháním takovou ledničku, která se vyrábí na Moravě, ale není na trhu.“ Popsal typ. Rudolf se rozzářil a slíbil, že ji sežene. Byl moc rád, že se od Havla přešlo k ledničkám. Taková byla jejich představa „přestavby“. Následně po revoluci vyšel s Hegenbartem rozhovor v Mladé Frontě. Pokud si jej přečtete, zjistíte, že to byl jeho intelektuální horizont a ne to, pod co se podepsal v Moskvě.

MS: Milý pán se podepsal pod práci druhých.

JS: O nějaký týden později jsem byl ještě na jednání na městském výboru KSČ, které svolal Štěpán. Byli tam zástupci vysokých škol a zástupci uměleckých svazů. Řešili půl hodiny otázku ekonomickou, jak se budou zajišťovat svazy, umělecká tvorba, slibovali hory doly. Byli jsme jen dva, kdo jsme zvedli ruku a řekli: „O čem to mluvíte? Vyjděte na ulici a ptejte se běžných lidí! Represivní režim dá najevo, že ostře změní kurz, nebo je odsouzen k pádu.“ Ten druhý, kdo se ke mně přidal, byl prof. Ilja Bojanovský, tehdy rektor AMU.

MS: Pokud si dobře pamatuji, Gorbačov zde v Praze na své návštěvě řekl, že je to záležitost zdejších komunistů.

JS: „Éto vaše dělo“, povídal Brežněv a Alexandra Dubčeka zahrnul polibky. Gorbačov byl v Československu v roce 1987 a jeho vystoupení v Praze a Bratislavě, které všichni, kdo přáli reformám, očekávali jako signál ke změnám. Přišla studená sprcha, obrovské zklamání. Ne pro Husáka! Toho objímal a říkal, že jsme společně prošli těžkou cestu. Myslel tím přepadení naší vlasti sovětskou armádou. Čekali jsme omluvu. Později stejně líbal i Honeckera… Říkalo se tomu polibky smrti.

MS: Dobrá, ale vraťme se k výchozí otázce tohoto bloku. Měli zde komunisté jako Jakeš něco dělat?

JS: Nevím přesně, jak to myslíte. Jakeš byl jedním z těch, kdo chtěli na pokyn moskalů sestavit v roce 1968 po srpnové invazi dělnicko-rolnickou vládu. Byl předsedou ÚKRK, která řídila stranické prověrky a měla lví zásluhu na vyhození statisíců komunistů ze strany, zejména stranické inteligence. Jakeš byl opřen o hlavně sovětských tanků. Bez nich byl jen ten pověstný „kůl v plotě“!

… Gorbačov …

MS: Pokud se člověk zastaví u Gorbačova, myslíte si, že tento člověk musel nejprve vše vstřebat včetně lží, aby se dostal na výsluní? Nevědomky to nasměroval tak, aby systém zažil postupný rozpad, třebaže chtěl jeho obrodu … Jak vnímáte pana Gorbačova? Jistě hodně přispěl k postupnému sesuvu totalit ve střední Evropě.

JS: Nemá smysl říkat věci, které si nemyslím. Pokud skládám mozaiku jeho portrétu, od počátku šedesátých let, existovaly v Sovětském svazu dva koncepty dalšího vývoje zahraniční politiky. Jeden koncept byl prosazován KGB, jejím křídlem, které mělo kontakt se západním světem. Tuším, že měl krycí název „Pevnost Rusko“. Stažení z evropských satelitů vnímali jako logický krok – z historické zkušenosti věděli (a zpravodajské informace to jen potvrzovaly), že guberniální pojetí satelitů k loajalitě nevede. Naopak, jak trochu povolí uzdu, převážná většina občanů (snad s výjimkou Bulharska) otočí kormidlo na západ. To by znamenalo průval strategicky významných informací. Přeběhlíci typu „semínkového generála“ Šejny, který měl absolutní paměť a byl zasvěcen do logistiky Varšavského paktu, byl flagrantním důkazem. Pak tu byl ještě Afghanistan, Sověti chtěli zastavit expanzi USA do země strategicky významné z hlediska stavby plynovodu. Druhým důvodem byly obavy z penetrace muslimů do asijských republik. Američané jako odvetnou akci vytvořili a vyzbrojili mudžahedíny a základ budoucí Al Kajdy v čele s Usámou bin Ládinem. Rusové válku o Afganistan prohráli a ukazuje se, že ani sofistikované zbraňové systémy si s islamisty v Afghanistanu nedokážou poradit. Druhý koncept reprezentovala armáda a její zájem a jestřábové v politbyru. Chtěli směřovat k trvalé rovnováze s hrozbou konfrontace. Jejich cílem bylo bezpochyby dostat rakety SS 20 do Československa, čemuž Novotného režim kladl odpor. Novotný navíc nepovažoval Březněva za sobě rovného partnera. V době krize sovětského vedení sázel na Chruščova. Brežněv byl pro něj aparáčík. To nebyl prověřený volený funkcionář a typ komunisty, jakým byl Chruščov. Bylo pouze otázkou, kdy která koncepce zvítězí. V roce 1968 se bezpochyby prosadila armáda a jestřábi v politbyru. Brežněv podle dostupných pramenů dost dlouho váhal pod vlivem varování, že útok na Československo bude mít vážné dopady nejen na mezinárodní vztahy, ale především na ekonomiku, která byla zbrojními programy a prestižní soutěží o kosmický program na samé hranici možností.

MS: Byl vidět jasný úpadek dopadající na celý blok.  

JS: Koneckonců chaotické rozhodnutí zvolit po smrti Brežněva Černěnka, bylo groteskní. Šel za rakví a bylo zřejmé, že svého předchůdce o mnoho nepřežije. Poté se objevil Andropov (1967 – 82 předseda KGB, kde si vybudoval silnou rezidenturu), vynesený do funkce především tlakem svých lidí. Vyskytují se nikdy nevyvrácené spekulace, že byl zavražděn. Byl to on, kdo vytáhl z gubernie do centra Gorbačova. Je nepochybné, že Gorbačovovi do popředí uhlazovala cestu KGB. Stačí nahlédnout do dobových čísel Sternu či Spiegelu. Byli tři potenciální kandidáti nástupnictví – především vedoucí tajemník vlivné leningradské stranické organizace, Grigorij Romanov. Patřil mezi jestřáby a v politbyru se věnoval především vojenské problematice. Jeho výchozí pozici silně oslabila aféra s porcelánovým servisem carevny Kateřiny Veliké, který si prý Romanov zapůjčil při příležitosti svatby své dcery. V sovětském tisku se zpočátku neobjevila ani zmínka – zato západoněmecké magazíny měly informace z první ruky (je to jen má spekulace, ale možná by o tom mohl něco vědět současný ruský prezident Putin, který měl ve Spolkové republice mimo jiné v referátu dezinformace – slangem KGB „aktivní opatření“). Dost pochybuji, že by investigativní novináři německých listů měli přístup na svatbu dcery Romanova a mohli zkoumat, jaký je na stole porcelán. Podobný osud potkal i dalšího protikandidáta, Viktora Grišina, jemuž německé magazíny přisuzovaly jakousi nikdy nevyjasněnou korupční aféru v Moskvě. A tak zůstal vlastně jen Andropovův pohrobek, Gorbačov.

MS: I Západ jej přijal s … Například baronka Thatcherová v něm viděla slušného politického partnera.

JS: Když si vzpomenete na jednu situaci, bylo zřejmé, že Gorbačov disponoval velkou zásobou kompromitujících dokumentů na své odpůrce. Jednoho dne odstoupilo 111 členů ústředního výboru KSSS. Neřekli, že rezignují třeba na protest. Gorbačov jim všem poděkoval, oni odešli. Byla to stará garda, která se vždy na všech stranických grémiích držela dveří do poslední chvíle. Vylomit jednoho bylo obtížné. Zde to bylo 111 či 114 členů. Člověk to mohl považovat za směšné. Bylo zcela zřejmé, že na Piervom glavnom upravlenju vysypali šuplíky a pak šli navštívit zasloužilé soudruhy a sdělili jim, že mají šanci čestně odejít. Koncept Ruská pevnost se na konec tímto způsobem realizoval. Mohl jsem s některými lidmi hovořit po roce 1989 ve Svazu průmyslu v Sovětském svazu. Říkali, jak neproduktivní bylo, že vkládali peníze do zemí „třetího světa“. Tam podporovali nějakého vůdce …

MS: To byly války v zastoupení.

JS: Ano, mělo to povahu substituce, kde se konflikt mocností vybíjel, tam ukazovaly svaly. Zmíněný funkcionář Svazu průmyslu, pocházející ze zauralské krve nově smýšlejících manažerů mi vykládal, jak neskutečné peníze nacpali do vládců zemí třetího světa. Vládce pak najednou vylezl na strom, řekl, že není marxista, že je pro jednání s Amerikou, neboť mu zřejmě dali více. Kapitalismus je o tom, že si nepotřebujeme koupit vůdce. My si koupíme rovnou celou zem. Tím myslím to, že se ekonomicky natolik prosadíme silou, že je jedno, kdo ji vede. Ať ji vede marxista nebo katolík. Poučili se v tom od Američanů, kteří už desetiletí využívali programy jako „food power“.

MS: Problém byl ten, že Rusové neměli kapitál, aby si mohli koupit celou zem, jako tomu bylo u zemí Západu.

JS: Ale to se mýlíte. Jen si vezměte, kolik dolarů odtékalo denně na Kubu. Tyto neproduktivní toky Rusové zastavili, zdroje se kapitalizovaly. Jinou věcí je, že došlo ke koincidenci dvou jevů, a to je stahování kapitálu z „internacionalistických“ aktivit a zároveň v rámci vnitřních změn, u nichž byl Jelcin, došlo k tvorbě finanční oligarchie, …

MS: … která tu více, tu méně vládla …

JS: … do doby odchodu Jelcina a nástupu ne náhodou bývalého důstojníka rozvědky (Pěrvovo glavnovo upravlenija) KGB. Z této perspektivy hodnotím i Gorbačova. Příznačnou epizodou byl tzv. „operetní puč“ v létě 1991.

MS: To byl čas, kdy Sovětský svaz se rozpadá. On odjel na Krym, …

JS: … tam trávil dovolenou a jedna z významných postav Státního výboru bezpečnosti (KGB), napsala knihu, v níž jsou uvedeny chyby, k nimž došlo. Jednou z výhrad bylo i to, že KGB měla být včas depolitizovaná. Ti, kdo tam sloužili, měli odejít ze strany a být výkonnou složkou státu (v zásadě se tyto představy později splnily v celém rozsahu). Autor popisuje celý puč a také analyzuje jeho provedení, které vidí jako zcela amatérské, uměle vyprovokované silami, které chtěly konečně dosáhnout radikální změny („Ruské pevnosti“), a to bylo možné jen vyloučením starých stranických kádrů z veřejné scény. Mnou zmíněný autor knihy, vysoký důstojník KGB, byl svědkem návratu Gorbačova z Krymu do Moskvy. Byl jedním z těch, kdo ho vítal na letišti. Popisuje Gorbačovovu psychickou pohodu i chování jeho manželky Raisy a tvrdí, že legenda, že byl internován, že mu šlo o život, byla zjevně nepravdivá.

… Konec komunismu …

MS: Dá se říci, že komunismus se vyčerpal a byl „v koncích“. Vím, je to otázka týkající se komunismu jako konceptu a skutečnou realitou. Lze realizovat komunismus? Je možné jej využít jako východisko pro utváření společnosti, pokud došlo k falzifikaci v rámci dvacátého století?

JS: Myslím si, že to nelze. Je to chiméra, protože její principy odporují přirozenosti člověka. Člověk je jednoduše bytost sobecká, …

MS: … individualistická, …

JS: … hájí individuální zájmy či nanejvýš zájmy nukleární rodiny, …

MS: … dokáže se spojovat …

JS: … v rámci realizace svých zájmů. Masová společnost, je společností zájmů, nikoli vztahů. Tönnies ji popisuje velmi přesně v pojmech „Gemeinschaft“ a „Gesellschaft“. Platí v masové společnosti to, co říká Adam Smith – pekař „sobecky“ realizuje svůj zájem, a tím prospívá společnosti? Platí to ale v globalizované ekonomice, v době globalizovaném kapitálu, obrovských neprůhledných společností bez národní zakotvenosti a loajality? Vidíme to na velké finanční krizi 2007-2010, v níž došlo náhle k úplnému popření jakýchkoli národních loajalit. Vrstva magnátů, působících na finančních trzích, není loajální ničemu. Nejsou loajální žádné zemi, žádné myšlence s výjimkou zisku.

MS: To je trh bez hodnot. Můžeme vnímat, že je to postaveno proti samotnému člověku, jemuž má trh sloužit a ne naopak. Vy jste se stýkal s lidmi ze Sovětského svazu, byli ochotni slyšet na témata jako je tržní hospodářství, neřkuli obnovení kapitalismu? Nebylo to pro Sověty pomyslným červeným hadrem?

JS: Před zákazem KSSS a rozpadem SSSR to byly myšlenky veřejně jistě zcela nepřijatelné. Gorbačov mluvil především o glasnosti a perestrojce, nemyslel na demontáž systému. Hovořil o otázkách demokracie, vytváření svobody vyjadřování, svobody přehodnocení minulosti, roli demokratických mechanismů. Gorbačov, podle mého názoru, žádný koncept ekonomických změn neměl. To bylo typické i pro začátky roku 1990 – 91 u nás, především v okruhu České vlády, vedené Pithartem. Na pořad jednání se vracely koncepty roku 1968, ale to bylo v podmínkách zrušení vazalství vůči sovětům nereálné. Na rozdíl od této skupiny přišel se zcela jiným konceptem Václav Klaus, který jasně chápal, že bez rehabilitace soukromého vlastnictví, privatizace, liberalizace cen a obchodu, by vznikl systém politicky nestabilní. Za to si Václava Klause cením, za jeho předvídavost a zásadní odklon od konceptů, se kterými v podmínkách panující sovětské gubernie přicházel tým Oty Šika.

MS: Demokracie a trh se podporují. Marx, sám řekl, že hospodářství je základna, a to, co jste zmínil, je nadstavba. Je otázka síly ovlivnění. 

JS: Soudím, že tak to tehdy v diskusích nikdo nevnímal. Navíc to není pravdivé – volný trh funguje i za diktatur, což lze demonstrovat na fašistickém režimu Pinocheta v Chile, či později v Argentině. Je to spíše naopak – tvrdé reformy v zájmu koncentrace kapitálu, na úkor sociálních práv, se nejlépe prosazují v podmínkách fašizoidní diktatury. Ekonomické reformy, vedoucí k efektivní alokaci finančních zdrojů (typu chicagské školy) se nejrychleji realizují v podmínkách zákazu odborů, stávek a alternativní politické činnosti. Mnoho přesvědčivých důkazů pro to přináší ve své knize Naomi Klein. Protipólem Klause byl Václav Havel se svou představou malých krámků jako za I. republiky, jak to popisuje Francis Fukuyama. Kdybychom si dnes zopakovali projev V. Havla na Letné či na Václavském náměstí, mýlil se v každé větě. Zřejmě byl oklamán představami protiklausovských ekonomů, navazujících na koncepce roku 1968. I když snad ani ti si to nemohli myslet.

MS: Nepřímo říkáte, že mnozí lidé z Havlova tábora neměli zájem o ustavení kapitalistického režimu, jak se následně stalo pomocí reforem. Ty vycházely z Washingtonského konsensu. Dohodli se na nich experti. Soudíte, že lidé kolem Václava Klause šli v jistém ohledu proti lidem spojeným s Václavem Havlem?

JS: To byli lidé diametrálně odlišných představ, což vyplývalo z beztvarého personálního složení disentu a Občanského fóra, z nichž mnohé spojovala pevně pouze rezistence vůči komunistickému režimu.

MS: Bylo to dáno oním heslem: „Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny …“

JS: Ale to vůbec neodblokovalo další politický vývoj. Pouze to sloužilo jako jakási zástěrka pro elitu ve Špalíčku, která bude o všem rozhodovat. To bylo jisté …

MS: Náznak, že by si moc přidrželi lidé z Charty 77.

JS: Přesněji lidi, které si vybral Václav Havel. Proč si vybral Josku Skalníka a nevybral si Karla Kryla? Ten to nesl nesmírně úkorně. Vím, jak byl zklamán, když přijel z audience u Václava Havla. Kryl mu řekl takovou patetickou myšlenku: „Hlásím se do služby …“. A Václav Havel mu řekl: „Nejlepší bude, když půjdeš a budeš zpívat …“. Kryl viděl daleko. Bezpochyby byl osobou, jejíž étos skrytý v písních byl vysoký. Tím měl velký vliv na mládež a na nás všechny. My jsme si jeho písničky hráli …

MS: Nepředpokládalo se, že lidé jako Karel Kryl, budou utvářet politiku.

JS: Kdo to nepředpokládal? Cožpak lidé daleko méně politicky kompetentní, než byl Karel Kryl, neovládali ministerstvo vnitra? Nebyl náhodou rozbuškou „pomlčkové války“ nešťastný krok V. Havla, přemalovávání státního znaku? Najednou se otevřel problém, který byl nesmyslný a vůbec nebyl na pořadu dne. Havel byl duší Pražák, Slováky nebral na vědomí, nerozuměl jim. A snad ani nechtěl. Nerozuměl příliš ani konceptu demokracie – v projevu na Václavském náměstí řekl, že parlament musí psát zákony za pět minut. Vzpomínám si na to tak živě, jako by to řekl dnes!

MS: Bylo to asi naivní, možná hloupé, ale asi cítil, že se musí postupovat rychle. Nezapomeňme, byl to také názor spisovatele.   

JS: Byla to hrubě populistická věta. Opovržení k parlamentní demokracii. Jakoby nikdy nečetl větu TGM, že „demokracie je diskuze“.

MS: Soudíte jako levicový intelektuál, že vykročení na cestu ke kapitalismu bylo jedinou možností? Na druhou stranu jsme si v rámci jeho ustanovování přidělali mnoho problémů, na něž nyní doplácíme …

JS: Ve vývoji člověka, ani ve vývoji společnosti neexistuje žádné „kdyby“. Většina občanů tehdy toužila po plných výkladech a konzumeristickém způsobu života, jaký viděli v západních zemích či o něm alespoň slyšeli z vyprávění. Je to patrně vlastní lidské povaze a kritizovat to nemá smysl. Konec konců ta věta o egoismu „pekaře“ A. Smithe, fundamentálního autora myšlenek o kapitalismu, je přece právě o lidské přirozenosti. V. Klaus nebyl žádný fundamentalista. Mluvil o neviditelné ruce trhu, ale nikdy nedopustil třeba liberalizaci nájemného – byl si dobře vědom hrubých sociálních důsledků. K radikální demontáži sociálního státu začalo docházet až v „post-klausovské“ éře. A nebylo to žádné české specifikum, jen nápodoba určujícího trendu globalistické vlády kapitálových toků. V. Klaus byl vždycky národně loajální člověk, a proto si ho vážím a mám ho rád. Dokázal jít vždycky proti proudu, třeba „eurooceánie“, což v jednání politiků „v cizích službách“, kteří se chtěli za každých okolností zavděčit, vzbuzovalo pokaždé hysterické reakce. Jestli dnes na něco doplácíme, tak na amorální a asociální, nekompetentní vládnutí ODS a TOP 09. Co je pro tuto vládu charakteristické – chronicky mylné odhady vývoje na ministerstvu financí, kořistnický vztah ke svěřeným veřejným prostředkům lidí, jako jsou ex-ministři Řebíček, Drábek, a na samé špici ministerský předseda Nečas, vyplácející stotisícové odměny své metrese.

… Zákony, vládnutí a procedury …

MS: Dobrá, sám jste to naťukl. Jak rychle byli zástupci lidu schopni „vytvořit“ zákon? Jaká byla spolupráce mezi jednotlivými orgány? Byl zde federální parlament, republikové národní rady. Byla zde federální vláda, poté republikové vlády. Jak to vše vzájemně spolupracovalo?  

 JS: Bylo období, kdy českou vládu vedl Petr Pithart. Ten byl přirozeně nakloněn především lidem spojeným s politickým establishmentem roku 1968. Soudím, že jejich koncepce, ať již byly spojeny s ministrem Vrbou, Valtrem Komárkem nebo …

MS: … Milošem Zemanem …

JS: Ne, ne. Miloš Zeman měl v té době pramalý vliv, seděl přede mnou v poslanecké lavici federálního shromáždění. Vzhledem ke specifické váze jeho osobnosti nebyl akceptovatelný ani pro Pitharta, ani pro Klause. Musel jít vlastní cestou k moci, skrze politický subjekt, který postavil na nohy. V oblasti ekonomiky dlouhodobě prosazoval myšlenku kolektivního vlastnictví zaměstnanců po vzoru ESOP či mandragorských družstev. Ale o nic takového většina populace nestála.

MS: Zmínil jste Komárka, dostal se do povědomí širší veřejnosti onou slavnou větou, že německá marka by měla stát tři koruny.

JS: Populistická fráze, která měla nulový národohospodářský fundament. A Komárek to jistě věděl. Vůbec nechápu, proč to tehdy vlastně řekl.

MS: Ano, sluší se říci, že po spuštění reforem československá koruna prudce devalvovala a byla zavedena vnitřní směnitelnost. To vše, aby se podniky mohly adaptovat na nové prostředí. Bylo to opačné, než co navrhoval pan Valtr Komárek.

JS: Některé recepty se na první pohled zdály pro svou jednoduchost daleko přitažlivější, než kolektivní vlastnictví a spolurozhodování o podnikové strategii – většina chtěla „jistotu desetinásobku“.

MS: Soudíte, že se o zásadních otázkách vedl patřičný dialog? Nebyl ideologizován?

JS: Ukázalo se, že taktika a strategie V. Klause získaly v Čechách obrovskou popularitu a podporu. Nebýt rozdělení společného státu se Slovenskem, měl by to Klaus daleko obtížnější. To markantně ukázal výsledek parlamentních voleb v roce 1992. Podoba dialogu měla samozřejmě ideologický fundament, ale to Klaus nikdy neskrýval – vždycky se otevřeně hlásil k Hayekovi a Friedmanovi.

MS: V devadesátých letech v rámci transformace bylo možné slyšet: „Měníme systém, ne lidi …“ Lze měnit systém bez postupné změny lidí?  

JS: Systém změnil lidi. Myšlenka ničím nespoutaného volného trhu otevřela cestu atavismům egoismu, individualismu – zkrátka přirozenosti člověka z doby evoluční války o přežití. Česká společnost byla a je vysoce sekularizovaná, nikdo si nemyslí, že by měl po facce nastavit druhou tvář, jen nevelký počet lidí opravdově vyznává myšlenku „miluj bližního svého jako sebe sama“. A humanismus byl nahrazen marxismem obráceným naruby – ekonomická základna se stala hodnotovou dominantou, vzývanou ve všech pádech. To, že si zločinci oblékli saka a kravaty a byli zváni na recepce politických elit, nebyl problém morální, ale hodnotový. Rozhodující devizou se stal úspěch. Jak se k němu kdo dobral, nebylo podstatné.

MS: Také nepřímo říkáte, že lidé neměli představu o budoucí podobě hospodářství a společenském systému. Sice kývli na demokracii a kapitalismus jako formy společenského uspořádání, nicméně stále v jejich myslích zůstával do jisté míry otazník.

JS: Opravím vás: zůstal otazník. Nikdo nemyslí vážně, že by chtěl od většinové populace strategicky uvážená politická rozhodnutí. Volby jsou na jedné straně předurčeny marketingovou obratností, na druhé straně přirozenou statistickou entropií – hlasy se ve stabilizovaném politickém prostředí rozptýlí do celého spektra. Myšlenka klasické politologie, že politické strany reprezentují zájmy definovaných skupin populace, už dávno neplatí. Lidé ve „volnotržním“ prostředí chtějí především obchody plné zboží, jak to v předvolebních šotech 1990 a 1992 ukazoval televizní volební spot lidové strany – promítal záběry jízdy po idylických ulicích, zářících čistotou, upraveností a rozzářenými výklady. To lidé chtěli. Většina to chce dodnes. Konzum je hodnota sama o sobě.

… Konzum a kontexty …

MS: Lidé místo svobody chtějí konzum.         

JS: Určitě ano. Vidíte přece, jak se změnily společenské preference mezi lety šedesátými a tím, co je nyní. Ta změna ale není pouze naším fenoménem, má globální rozměr. Porovnejte si étos J. F. Kennedyho, M. L. Kinga a B. Obamy; W. Brandta, či H. Schmidta a A. Merkelové; Ch. de Gaula a N. Sarkozyho …

MS: Narážíte na skutečnost tvorby žádoucího mediálního obrazu.

JS: Zmiňovala se média na zlomu 50. a 60. let o soukromých avantýrách J. F. K. a jeho bratra? Jejich obraz ikon demokratické Ameriky, víry, že zisk a materiální hodnoty nejsou dominantní, byl daleko významnější než drby ze soukromí. Šedesátá léta to jsou A. Ginsberg, L. Ferlinghetti, celé kulturní hnutí hippies. Takoví lidé jsou v dnešním světě ztraceni. Já osobně jsem těmi lety hluboce ovlivněn. Nemohu se zcela vyrovnat s tím, co dnes prožíváme. Krátký čas jsem pracoval u hromadné dopravy na Kladně. Pamatuji si, když vyšla Kafkova Proměna, kolik lidí jste viděl v autobuse, kteří ráno jeli do práce a četli Kafku.

MS: Lidé četli Literární noviny …

JS: Ty měly obrovské náklady. Poezie fakticky přestala u knihkupců existovat, vytlačily ji příručky o marketingu a posmrtném životě. Mám pocit, že o to nemá zájem ani kulturní veřejnost. Vysokoškolská mládež. Před dvěma léty jsem přišel s myšlenkou, že bych natočil Kafkův Proces. Nabízel jsem to už v 80. letech, ale Kafka „nesměl“. A nesmí ani dnes. Ve „veřejnoprávní televizi“ mi řekli: „Ach, Kafka! Kdo by se na to díval?!“

MS: Domníval jste se, že s příchodem kapitalismu bude i možnost provozování vyšší kultury?

JS: Samozřejmě. Sám jsem připravil dva projekty, které jsem léta prosazoval již na Barrandově. Jeden byl Proces a druhý byl Čapkův Povětroň. Ten mě přitáhl svou záhadností a Čapkovským relativismem pravdy. Žiju v době, kdy Kafku už zase nikdo nechce, Povětroně jsem dopsal jako scénář, ale: „kdo by se na to díval“, že?

MS: Narážíte na to, že jisté síly v onom kapitalismus jdou proti kultuře, rozvoji ducha. Člověk se musí silně rvát za to, aby obhájil jak sebe, tak i autority, byť Čechům vynesly ve světě velké uznání.

JS: Neobhájíte ani sebe, ani literární autority. Točte Ulici nebo Ordinaci v růžové zahradě. Po obojím „je poptávka“. Tou se řídí i „nabídka“. Na obojí se dívají miliony diváků! A vy byste po nich chtěl, aby uvažovali o politickém systému a hodnotových prioritách?

MS: To, co Marx označil jako nadstavbu, onu dimensi ducha pohánějícího kola společnosti, není žádáno. Člověk je redukován na zvířátko, které potřebuje uspokojit elementární potřeby.

JS: Člověka nemůže nikdo redukovat. Mainstream sám sebe redukuje a v té redukci je plně spokojený. Posun v rámci dvaceti let je hrozivý. Když byl premiérem Jiří Paroubek, chtěl jmenovat ministrem kultury V. Darjanina. Zažil jsem ho jako manažera, jenž vlastnil společnost. Dělal jsem pro něj mnoho dílů Deseti století architektury v Čechách. Soudím, že to byl báječný kulturní počin. Jako manažer i producent zadal výrobní a ekonomický limit, tvůrce měl absolutní svobodu, jak si s tím poradí. Když ho chtěl premiér Paroubek jmenovat ministrem kultury, delegace umělců chodily protestovat. Dnes se stane ministrem kultury zubař, učitelka z mateřské školy… I za krátkou dobu vidíte, jak silná je eroze …

MS: … vědomí, …

JS: … eroze elit. Uzavření se do sebe …

MS: Slova jako by ztratila svůj náboj.

JS: Zeptejte se studentů na kterékoli vysoké škole (snad s výjimkou FF UK), kdo četl Dostojevského, Faulknera, Rimbauda? Kdo to byl Berlioz, Brams? Co vytvořil Brunelleschi, Bramante?

… Ozvěny kapitalismu a odvrácená tvář …

MS: Je to zvláštní, pokud se člověk dívá na davy na náměstí, pociťuje silnou energii, zájem a ochotu participace, která v lidech byla ve srovnání s dneškem převažující. Mnozí musí být „kupováni“, aby se účastnili. V tom je vidět onen negativní posun. Kde vy vidíte příčinu? Generuje to sám společensko – hospodářský systém? V přelomových létech byl hlad po svobodě. A dnes, když ji máme?

JS: Víte, hlad po svobodě byl v určitých vrstvách obyvatelstva. V těch zbylých vrstvách to byl hlad po něčem jiném. To byl spíše hlad po obchodních domech. To je zcela nepochybné. Byl u nás hlad koupit si elektroniku, mít tu televizi, kterou viděl u strýce v Rakousku. Pamatuji si, že jsem byl jednou ministerstvem kultury Francie pozván v rámci promítání mého filmu do Paříže. Jezdili jsme po Francii a film se stal předmětem diskusí. V delegaci byl i pracovník ústředního ředitelství čs. filmu. Když jsme přijeli, ubytovali nás vedle Champs – Élysées v luxusním hotelu. Večer jsme šli procházkou podél výkladů. Na tváři toho úředníka jsem viděl, jak ohromeně civí do těch výkladů, kde byla elektronika, pak sportovní auto …

MS: Viděl jste, jak lidé jsou tímto hmotným fascinováni …

JS: Ano, můj úředník měl velmi smutný výraz. Smál jsem se a říkal jsem mu: „Jirko, až přijedeme do Prahy, musíš jít hned na VUML, když vidím, jak se tváříš …“

MS: To znamená, že lidé ve své podstatě cítili nedostatek a důležitou determinantou pro jejich spokojený život je blahobyt.

JS: Nevím, proč jsme zapomněli, že autorita Západu byla v našich hlavách vytvořena hlavně tzv. „měkkými zdroji moci“ – kulturou v nejširším pojetí. Častušky se u nás neuchytily, zatímco radiem Luxemburg žila celá generace. Elvise jsme si přehrávali na magnetofony s páskami Emgeton a luštili jsme anglická slovíčka. Džez a Ginsberg, Kerouac, Camus byli tím, co jsme na Západu obdivovali.

MS: To je minulostí. Dnešní doba vede k povrchnosti a odcizení skutečným kulturním hodnotám …

JS: Ano. Já jsem poukazoval na to, co vedlo lidi k touze po změně. Spisovatelé, básníci, ale v poněkud profánnější poloze i džíny. V prodejně Tuzexu v Dlouhé třídě byly nekonečné fronty. Všichni mladí chtěli nosit džíny. Nikdo nechtěl nosit rubášku …

MS: … nebo tesilky.

JS: Zkrátka v měkkých zdrojích moci Západ jednoznačně dominoval. Zahrnul bych to obecně do „kulturních statků“. Nyní se kultura přetransformovala do maloměšťácké hmotné sféry. Potkávám se s některými bývalými kamarády, jezdí v mercedesu nebo volvu, baví se o tom, jaká značka motorového oleje je nejlepší, jak bylo na Maledivách. Sociální odcizení způsobuje, že si s těmi lidmi nemám co říct. Já jim ani dost málo nezávidím a vůbec je nekritizuji. Chci na tom příkladu jen demonstrovat, jak soustředění na materiální statky, které v rozlomené společnosti představují sociální status, porušuje sociální soudržnost i mezi lidmi, kteří se dříve dobře znali dokonce celá desetiletí. Moje maminka pocházela z velmi bohaté rodiny. Bývalá služebná, Růžena, k nám pravidelně jezdila na návštěvu a bydlela u nás několik dní. Maminka mi pak vždycky říkala, že má vůči Růženě dluh, že i ona jistě toužila chodit do škol a vzdělávat se a s bývalou služebnou se bavila jako rovný s rovným. To je příklad sociální koheze, která je v současném životě neznámým pojmem.

… Pojítka společnosti …

MS: Máte pocit, že svět se hodně atomizoval. Lidé, kteří mají mnoho způsobů rozptýlení a chybí jim společný jmenovatel, který v těch předchozích desetiletích byl. Není to náhodou cesta k záhubě společnosti? Co vlastně národ po tom roce po roce 1989 spojuje? Trh? Jazyk?

JS: Území, které sdílíme, jazyk a společná mytologie. To jsou hodnoty, které vyznává nejen verbálně prezident V. Klaus. Za to si určitě zaslouží moji úctu. Stále se bude ale vracet téma Šauer – Masaryk. Šauer říkal, proč vynakládat obrovskou práci na rekonstrukci českého jazyka, na osvícenství, když bychom se mohli podílet na společném německém díle v prostoru, kam patříme. Na druhé straně stál Masaryk se svou koncepcí suverénního národního státu. Domnívám se, že to je trvalým sporem, který se zrcadlí v postojích k EU. Prezident Klaus je schopen zaznamenat a veřejně pojmenovat ztrátu demokratických institucí, posun v rozhodování, unifikaci …

MS: Lze s tím souhlasit. Je otázkou, zdali jsou lidé ochotni participovat a zdali jsou schopni o něčem rozhodovat.

JS: Nevím, politika je blízká fotbalu, a to v tom, že se o politice a politicích hodně mluví po hospodách. Politika se nestala tím, čeho byl reprezentantem Klaus – představitelem vyhraněných idejí. Politika se stala vyprázdněnou technologií moci. ODS o sobě říká, že je konzervativní, pravicová. Co je konzervativního na lidech, jako je Řebíček, Hrdlička, Nečas, Topolánek? ČSSD o sobě tvrdí, že je levicová. Co je levicové na lidech, kteří se kamarádí v Toskánsku s pseudo-magnáty? Co je levicového na lidech, jako je Gross? Kdepak ideje!

MS: Dalo by se říci, že nejsou lidé, kteří reprezentují či mají zájem reprezentovat ideje … Tím vzniká i bezcharakternost v politice. Pokud jsou lidé pod tlakem, opomíjí, co je jádrem politiky, na jakém étosu vyrostla. Možná vyjadřuji jistou naivitu?

JS: Především reprezentují sami sebe a své zájmy. „Žili jsme si jako prasata v žitě,“ pravil ex-ministr Kalousek. Žije zcela mimo sociální realitu, ani se nepokouší představit si život důchodce, který má vystačit se sedmi tisícovkami v bytě, kde nájemné činí šest. Jenže Kalouskové žijí občas v bytech, které za ně platí zbrojařský magnát nebo rovnou státní rozpočet. Vláda „rozpočtové odpovědnosti“ ve světle čísel platu a odměn vrchní ředitelky na úřadu předsednictva vlády, je ošklivý žert. S velkými čísly se hraje mariáš v televizních debatách s Václavem Moravcem.

MS: Narážíte třeba na skutečnost kultu růstu hrubého domácího produktu, peněz …

JS: Každý politik vytahuje před volbami nějaká čísla, k nimž se snaží nalézt odpovídající teorii. Problém je, že k témuž problému existuje dalších deset teorií, které se navzájem vylučují. Restriktivní model střihu MMF a neoliberálů, nebo gradualistický model podle nositelů Nobelovy ceny Krugmana, či Stiglitze? Záleží na tom, jakou pozici zastávají média, protože politika je dnes uměním prodeje sloganů typu „vláda rozpočtové odpovědnosti“.

MS: Zmínili jsme lidi jako Klaus, Komárek, Zeman. Například pan Klaus, nevnutil Čechům reformu? Na druhou stranu, dalo by se říci, že právě reforma byla tím pojítkem, které diskutujeme. Ne nadarmo na toto téma byl natočen film Léčba Klausem.

JS: Převrat, který podporovala drtivá většina populace, směřovala k nějaké změně. A nebyla to jen změna procedur jak volit v pluralitním prostředí. Václav Klaus začal reflektovat skutečnost, že ve společnosti existují různé zájmy. Že je pro demokratické poměry nutné mít spektrum pravice – levice. Klaus obhajoval a prosadil přirozenou strukturu politiky. To, co činil Václav Havel, to s pluralitní politikou nemělo nic společného.

MS: Zde se razilo heslo „nepolitické politiky“.

JS: Ten koncept nemohl přežít. To proto, že majitel Lucerny, Z. Bakala, F. Mrázek, M. Šlouf a já nemáme shodné zájmy, pokud to takto vyostřím.

MS: Nezdá se vám být zvláštní, že i důležité podniky zůstaly v rukou státu. Stát drží pomyslný prst na ekonomickém dění ve strategických oblastech, byť většina podniků je již v soukromých rukou domácích i zahraničních investorů. Jak jste jako člověk z kultury a reprezentant levého spektra vnímal nutnost trhu?

JS: To není předmětem sporu. O trhu mluvil Šik i Štrougal. Bez trhu chybí reálné ceny. Je ovšem otázkou, bude-li to trh bez přívlastků, jak říkal Václav Klaus a M. Friedman, nebo trh, jehož anomálie vyrovnává regulace. Finanční trh bez regulačních zásahů prokázal své „schopnosti“ v roce 1929 obdobně jako o necelých osmdesát let později – kapitalizace zisků a socializace ztrát. Radikální levicové politice ovšem chybí nosné paradigma. Na „Washingtonský konsenzus“ neumí odpovědět obdobně jednoduchým receptem.

MS: Může to být pouhé vytváření dýmu slov, která jsou vzdálena realitě, a konkrétní návrhy nic než teoretický koncept nenabízejí. Lidé řeknou, že je iluzí nalézat záchranu ve státu. Právě člověk by měl být motorem proměny sobě, a tím i společnosti. Do jisté míry Klaus vyšachoval levici. Možná právem jsou vznášeny kritiky, nicméně žádná možnost, alternativa nabídnuta nebyla.

JS: Nejen, že nebyla, ale ona dnes neexistuje. I nejvýznamnější kritici neoliberální doktríny, kterých dnes naleznete desítku mezi nositeli Nobelových cen za ekonomii, nepřicházejí s ideově kompaktní teorií – dostávají se nanejvýš na hranu keynesiánského receptu …

MS: To je pouze státní intervence do trhu a předmětem diskusí je její mez. Trh je tedy základ společenských procesů?

JS: Nejsem ekonom a základ společenských procesů bych určitě definoval s jinými prioritami. S velkým zájmem ale čtu knihy amerického ekonoma Paula Krugmana, který se zabývá opakovaně současnou krizí a jejími příčinami. Finanční sektor vznikl, aby sloužil k pružné alokaci zdrojů. Krugman ukazuje, že se z finančního sektoru v globalizované ekonomice stalo autonomní odvětví, které nemá žádný materiální základ. V reálné ekonomice běží procesy, které jsou mnohanásobně nižší než finanční transfery. Ty běží v řádu čísel, papírů, jejich rychlého přesouvání, což nutně vede bez regulace ke katastrofě. Zrušení téměř veškeré regulace finančních trhů (především za prezidentství B. Clintona a G. W. Bushe) vedlo k lavinovité eskalaci tvorby finančních instrumentů, postrádajících ekvivalentní krytí. U zkoušek z ekonomie se jako přísedící občas ptám, co to je „zlatý standard“ – ještě nikdy jsem nedostal odpověď.

MS: Je to spekulace v tom negativním slova smyslu. Význam slova spekulatio je přemýšlet, ale aktivity lidí, kteří si „hrají“ s těmi instrumenty, mohou přinášet ztráty, a tím produkují nežádoucí externality.

JS: Nedávno, na jaře 2010 jsem připravil studii či úvahu na téma ztráty koheze ve společnosti. Zde je nutné zmínit otázku legitimity dané společnosti. Několikrát jsem citoval Johna Rawlse a jeho Teorii spravedlnosti. Nůžky se natolik rozevírají, že to již s hodnotou práce člověka nemá nic společného. Banka se položí a management odejde se zlatými padáky (pokud vůbec odejde). To ale pro sociální soudržnost akceptovatelné není.

MS: Je na druhou stranu možné říci, že zde člověk není pro trh, ale trh je zde pro člověka. Pokud si toto lidé nebudou uvědomovat, krize zřejmě budou nadále přicházet a nevyhneme se jim. Komunistická ideologie chtěla význam trhu potlačit, eliminovat negativa, ale za cenu úpadku celého společenství.

… Svobodný svět …

MS: Můžeme říci, že žijeme ve svobodném světě. Je možné po pádu komunismu uvažovat o jiných hodnotách, než o svobodě, která dělá člověka člověkem a vyvádí jej ze zvířecího světa?

JS: Víte, člověka ze zvířecího světa plně vyvést nelze. Determinace je silnější, než si myslíme, a vlivy kultur jsou daleko slabší. Zdá se, že stačí pootevřít stavidla a atavismus divochů vyvře z kvetoucí civilizace – ať již jde o koncentrační tábory nacistické, či komunistické. Před časem jsem viděl rozhovor televizního moderátora s pedagogem policejní akademie panem Brzybohatým. Diskutovali souvislosti polského problému internace a mučení extrémistů na objednávku CIA. Redaktor se jej tázal, zdali je to vůbec efektivní? Vede to k tomu, že lidé se přiznají. A to je debata, která je pro mě nepřijatelná. Otázka: „Má to výsledek?“ „Je to těžké posoudit, nevím, zdali to má výsledek,“ opověděl pan Brzybohatý. Redaktora nenapadne, že by se měl zeptat, není-li to v naprostém rozporu s řádem demokratického světa. Americká ústava je krásný dokument, ale Američané se domnívají, že práva se týkají pouze Američanů, a ne zbytku světa.

MS: To máte stejné, jako kdybychom to vztáhli na antický svět, …

JS: … antickou demokracii.

MS: Tam také byli občané a pak otroci, kteří neměli svá práva.

JS: Když o tom člověk uvažuje, čte Jasperse, jistě narazí na knihu Otázka viny. Z toho ze všeho beru jeden odstavec. Jaspers si klade otázku, je-li norimberský proces legitimní. Odpovídá ano. Je legitimní, pokud od této chvíle budou stejná pravidla aplikována na všechno světové dění. To je klíčový paradox – Rusové byli u norimberského tribunálu, ale polovina z nich měla sedět na lavici obžalovaných. Oni ale byli vítězi, a to nešlo. Připomenu bombardování Jugoslávie, napadení suverénního státu. Kdyby opravdu platila Jaspersova otázka legitimity norimberského tribunálu, Clinton, Blair atd. by seděli na lavicích mezinárodního soudu. V Norimberku se tomu říkalo „zločiny proti míru“. Snad H. Göring řekl: „Rozhodujete právem soudu vítězů.“ Smutné je, že měl pravdu.

MS: To je smutný závěr naší diskuse na téma svobody a realizace lidského plánu.

JS: Je to však realistický pohled na svět.

MS: Vždy zde budou nějací privilegovaní. Komunisté před rokem 1989, třída českých kapitalistů po roce 1989. Možná se dostáváme do oné dichotomie „My“ a „Oni“.

JS: To odpovídá povaze člověka, která je biologicky determinovaná a v kulturních dějinách je daleko méně modifikovatelná, než se v osvícenství zdálo.

MS: Děkuji vám za kritická slova. Kéž nad nimi lidé uvažují.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *