Dialog o transformaci s Jiřím Dolejšem


*1961, ekonom, poslanec za Komunistickou stranu Čech a Moravy, bývalý pracovník Prognostického ústavu ČSAV, mezi jeho tituly: Levice mezi minulostí a budoucností (2010).
Stáhnout dialog:
Dialog byl nahrán v pátek 24. září 2010 v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, Sněmovní 4, Malá Strana Praha 1, v domě Smiřických na Malostranském náměstí.

MS: Jak byste vy jako člověk tíhnoucí k levici pojmenoval diagnózu společnosti, která byla vystavena ideovému bankrotu tehdejších vládních struktur?

JD: Pokud bych měl hovořit o diagnóze společnosti roku 1989, mohl bych říci, že šlo o společnost stagnace, minimálních motivací. To proto, že lidé nevěřili oficiálnímu režimu a nebyla jimi nabízena alternativní řešení. Jednalo se o odlišnou situaci od padesátých let, kdy byly v tvrdém souboji dva koncepty, je to také rozdíl od roku 1968, kdy byla snaha o reformu socialistického konceptu. Normalizace vedla k stagnaci a ztrátě společenské dynamiky. To je asi nejzákladnější vjem, jenž člověk, který prožil daná léta, mohl mít.

MS: Lidé rezignovali, trpce snášeli to, co jim režim nabízel. Soudíte, že s ním třeba nechtěli „mít“ nic společného, třebaže lidé byli členy komunistické strany? To vedlo k tomu, že lidé vedli pomyslné dva životy.

JD: To je rozšířená sociologická teze, že lidé, když se nemohou realizovat ve svých oficiálních kariérách, tak si hledají seberealizaci únikovou, paralelní. To je nepochybně pravda. Soudím, že to nebylo pouze o rezignaci, ale že to bylo o pohodlí. Spousta lidí se „vezla“. Osmdesátá a sedmdesátá léta byly jistým obdobím sociálního „pohodlí“, kdy celá řada věcí byla poměrně dobře zajištěna. Byla práce, bylo živobytí, nehrozilo, že člověk přijde o střechu nad hlavou. Kdo měl ambici … tu nemusel mít nutně každý … pomohl si bokem v rámci stínové ekonomiky, v rámci individuální tvořivosti. Tito lidé byli poměrně spokojeni. To, že se v určitou chvíli lidé vzepjali k nějaké politické aktivitě, vyšli do náměstí, tak to byl pouze spouštěcí mechanismus, který nemusel být až tak spontánní, ale kalkulovalo se s tím, že lidé, když neměli ten směr, jej hledali, a v tu chvíli je člověk velmi náchylný k možnému nahrazení jednoho zjednodušujícího řešení jiným zjednodušeným řešením. V tu chvíli bylo jednoduché vejít na nádraží. Vědělo se, že nic nehrozí. V tu chvíli bylo jednoduché kritizovat, protože praktické recepty té doby nebyly na stole. Z velké části se experimentovalo a ti, kteří uvažovali o alternativách, je neměli z velké části propracované. Bylo to patrné v devadesátých letech, kde běžela debata o tom, zdali se má jít gradualistickou cestou, či zdali se má jít rasantnějším řezem jak v oblasti ekonomické, tak politické.

MS: Co člověka může překvapovat, je, že sama komunistická strana neměla recept, jak se společností dále. Čím to je? Kde se udělala chyba? Komunisté, když nastupovali k moci, tak byli rasantní. Násilí, nátlak se vyčerpal a komunisté počali přešlapovat.          

JD: Radikální levice přešlapuje do dnešních dnů. To proto, že pokud přijmu názor, že koncept, jenž u nás byl zaváděný po druhé světové válce, se neosvědčil, potřebuje to značný myšlenkový skok přijít s jiným systémem, který by rovněž byl alternativou kapitalismu, ale byl jiným. Nebyl by tak etatistický, nebyl by tak politicky zmonopolizovaný, nebyl by v krizových momentech odkázán na převahu své represivní ochrany. To vyžadovalo silný myšlenkový skok.

… Demokratizace, spravedlnost kontexty …

MS: To by znamenalo demokratizaci systému.

JD: I tak se to dá pojmenovat, třebaže nevím, zdali toto slovo nevyprazdňuje některé problémy, které to mělo. Můžeme říci, že ekonomická pluralita je prvkem demokratickým. Zároveň je zde problém definování, jaký politický systém by měl být nosný, pokud se nejedná ani o monopol soukromého vlastnictví, ale ani monopol státního vlastnictví. Demokratické znamená se otevřít, podstoupit pluralitní test konkurenceschopnosti. Jestli byl socialismus normativní vizí, vyprázdnila se, když jsme řekli, že ano. Etatizovaný, byrokratický systém nefungoval. Zároveň nechceme soukromé vlastnictví. Kterou třetí cestu či čtvrtou cestu bychom navrhli, pokud jde o logiku ekonomického systému? Soudím, že to není pouze o demokracii. Je nutné též zformulovat politickoekonomický koncept, tedy koncept, který by byl nosný a zajišťoval po ekonomické stránce to, co lidé od socialismu očekávali. Nejednalo se pouze o sociální spravedlnost, ale k tomu adekvátní ekonomickou výkonnost.

MS: Nemyslíte si, že komunistický režim pojem sociální spravedlnost pošpinil? Byla zde velká nivelizace. Lidé vzdělaní dopláceli na pracující třídu – dělníky, horníky. Ne nadarmo se říkalo: „Já jsem horník, kdo je víc …“ Nemá nakonec náhodou slovo sociální spravedlnost lasiččí povahu?

JD: Nemám důvod to nazývat tímto způsobem. Sociální spravedlnost je o šanci pro lidi, o emancipaci jistých sociálních skupin, o odbourávání privilegií. Jde jen o to, jakými konkrétními cestami a nástroji se k tomu máme přiblížit. Je faktem, že v reálném socialismu bylo jedno z důležitých hesel systému odměňování podle práce, a realita byla taková, že jestliže jsme vzali odměňování práce dle vývoje na trhu práce a vzali jsme oceňování práce administrativní, nerovnosti, které vytvářel trh práce, odpadly, ale vznikly nové nerovnosti, které se odvozovaly od byrokratického rozhodování. Opět se vracíme k tomu, že když neberu ani jedno, ani druhé, tak musím zformulovat, jakou cestou té spravedlnosti, v tomto případě v odměňování dosáhnu. I když to neplatí pouze v rovině odměňování. Jde též o to, jak chci pracovat, jak chci žít. Lidství má v podstatě více dimenzí.

MS: S tím by do jisté míry člověk mohl souhlasit. Ti, kteří se vzdělávali, ale byli na systému biti. Ne málo české inteligence uniklo ve vlnách do zahraničí. To proto, že zdejší režim nahlíželi jako potupu sebe sama a neviděli zde prostor pro realizaci.                

JD: Seberealizace není v rovině kvalitního odměňování. Je to možnost dělat svou práci a cítit, že ta práce má smysl. Pokud by šlo o odměňování, tak dnes, dvacet let po roce 1989, také můžeme vidět, že ten, kdo něco umí, raději jde pryč do zahraničí, protože tam nalezne vyšší odměnu. Je přece rozdíl být placen v dolarech než v korunách, ale jsou tam i lepší podmínky pro práci. Řekl bych, že u nás celá oblast školství, vzdělávání, výzkumu, inovací je stále ještě slabá. Je vidět, že to není v krunýři byrokratismu, ale zkrátka společenské podmínky musí dát šanci svým elitám. Není to pouze o tom, že vzdělaným odborníkům zvýšíme platy.

MS: Nu, elity také musí být patřičně slyšeny.

JD: Musí žít přirozeným životem, musí dýchat. Musí být doplňovány. Pokud někdo z elit selže, musí být nahrazen. Řekl bych, že sociální reprodukce elit u nás trpí, a to jak v minulosti, tak v budoucnosti. To bude záležitost dalších dvou decénií.                Je jasné, že elity byly poničeny válkou, první vlnou emigrace, druhou vlnou emigrace. Týkalo se to zejména elit v oblasti humanitní. Ony v podstatě trpěly tím, že nemohly normálně pracovat. Kulturní milieu bylo v podstatě takové, že když nedělaly to, co chtěli nadřízení, tak měly smůlu. Takto zdecimované elity již v současnosti mohou dýchat, ale přirozená reprodukce je i nadále narušena.

MS: To je zřejmé. Na druhé straně je zde to, že lidé, kteří byli v zahraničí, se do České republiky vracejí díky změně režimu.

JD: Někteří ano, ale také ne. Zdá se, že v naší kulturní tradici je poněkud slabý princip vracet se domů či vracet vlasti něco. Pokud vidíte Číňana, ten může celý život žít v Americe, ale nakonec se vrací domů. Pokud se český člověk uchytí v cizině, tak tam mnohdy zůstane.

MS: Můžeme užít příkladu Jana Švejnara, jenž emigroval jako mladý, ale poté se vrátil a založil zde vzdělávací instituci.

JD: Jsou dobré příklady, netvrdím, že je to černobílé. Přece jen je více těch, kteří se chovají podle vzoru, který jsem uvedl. Profesor Švejnar je jedním z těch, kdo je výjimkou.

… Strategie reforem …

MS: Vraťme se do bouřivé doby a k institucím a k lidem, kteří se následně podíleli na formování mnohdy radikálních tezí, které měly napomoci reformovat systém především v oblasti hospodářství. Jak se na onen intelektuální prostor díváte?

JD: Počátkem osmdesátých let bylo jasné, že se blíží nová vlna reforem jak politických, tak zejména ekonomických, protože o politických se hovořilo obtížněji. Reformy byly velmi citlivě vnímány v prostředí, kde pouze strana měla pravdu. Ekonomické reformy byly ty, o nichž se mohlo daleko otevřeněji hovořit než o jiných reformách.

MS: Ťukl jste na otázku pravdy. Strana měla monopol na pravdu.

JD: Ta měla monopol moci, a pokud uplatňuji moc tak, že nepřipustím, že by někdo jiný měl pravdu, tak je to i monopol na pravdu.

MS: Bohužel, ale vraťme se k výchozímu tématu.

JD: Prostředí, které bylo vybudováno zejména v Ekonomickém ústavu, Prognostickém ústavu a v Ústavu prognózování, bylo prostředím poměrně svobodným. Je pochopitelně otázkou, do jaké míry tato komorní svoboda mohla přinést ovoce. Byli tam sezváni lidé, kteří měli různé názory, různou životní dráhu. Dokonce to byli lidé, kteří měli i negativní zkušenosti s režimem. Na druhou stranu tam byli lidé, kteří byli přímo reprezentanty toho režimu, kteří byli oporou tehdejší garnitury. Sám jsem to nikdy do hloubky neřešil, ale určitě tam byli lidé, kteří měli úzkou vazbu na represivní aparát a zpravodajské služby. Tak tomu zkrátka bylo. Že jsme se pohybovali ve svobodném prostředí, že tam byli lidé přemýšliví, mělo pozitivní dopad na výstupy, které v něm vznikaly a komunistům v rámci vládnutí chyběly.

MS: Můžeme to nazvat elitním prostředím?

JD: Určitě. Problém je, že elita – proto říkám komorní prostředí – měla velmi slabou vazbu na společnost. Lidé žili do jisté míry v uzavřeném prostředí. Měli sice informace i ze zahraničí, avšak jinak fungují informace ze zahraničí, když přirozeně jezdíte ven, komunikujete, než když vám mimořádně dovolí sehnat si knihu, za kterou vás nezavřou, jelikož kniha je na indexu ze Západu. To je velký rozdíl.

MS: Lidé tak čelili i takovémuto nebezpečí?

JD: Ti v ústavu přímo ne. Těm bylo tolerováno, že se zajímali o určitá témata, o knihy, které se mohly sehnat, protože tam není živý kontakt a živá systematická komunikace. To je ale ve vědě též zapotřebí. Věda má přece své sociální prostředí. Pro nás to mohlo být zjevením, když jsme se dostali ke knize dříve než všichni ostatní, ovšem stále to nebylo ono. Kromě vazby na české prostředí tam byla i omezená vazba na diskuse v zahraničí. Ta však byla omezená v porovnání s tím, co je dnes. To je faktem.

MS: Jakou roli dle vás hrál Valtr Komárek?

JD: Ten byl především ředitelem a byl odpovědný nařízeným orgánům. Konkrétně Prognostický ústav byl zřízen vládním usnesením, protože to byl zájem tvůrců reforem. Pohybovali se tam převážně lidé ze společenských věd. Pochopitelně to podléhalo i nomenklaturnímu režimu. To znamená, že člověk do příslušné funkce řadový pracovník byl na úrovni krajského výboru strany. Vedoucí pracovníci byli v nomenklatuře ústředního výboru a Komárek sám měl přístup do nejvyšších míst. Tuto odpovědnost komunikovat s těmito špičkami on jako ředitel musel mít. Jako ředitel byl obklopen nejenom náměstky, tedy z hlediska profese, ale měl v ústavu i společenské organizace, to znamená, že tam byl závodní výbor KSČ, výbor ROH, vazba na Akademii věd. To tam bylo.

MS: Zde se nabízí otázka, jak to, že se do těchto institucí dostali lidé režimu nepohodlní, třeba Václav Klaus? Ten v době normalizace pracoval ve Státní bance Československé.

JD: Ptáte se mě na pohnutky těch, kteří ten Prognostický ústav formovali za určitým účelem. Když tam dám „hochy“ od zahraniční rozvědky, tak ti mají informace ze zahraničí. Když tam dám „hochy“ z bankovnictví, tak ti mají hlídat klíčové finanční toky, státní aktiva. Jestli tam dám „hochy“ z výroby, z klíčových hospodářských jednotek, ti zase vědí, co chtějí, co potřebují jednotlivé firmy klíčové pro republiku, ať již se jedná o zbrojařské firmy, hutní firmy. Někdo takto ten kolektiv dotvářel. Václav Klaus tam pochopitelně nepřišel hned ze začátku. Rozhodnutí vlády bylo určeno rokem 1983. Fyzicky to začalo fungovat od roku 1984. Václav Klaus tam přišel v roce 1986 či 1987. On byl v sekci Státní banky československé. Tam byla sekce pro ekonomické teoretiky, tam si „udržovali“ a „zvyšovali“ kvantifikaci.  Banka měla své možnosti, měla specifický režim, tak i přísun odborné literatury, ten byl dokonce v určitých ohledech lepší než v Akademii věd.

MS: Lze říci, že Prognostický ústav byl utvořen za účelem formulace východisek změn hospodářské politiky pro stávající režim?

JD: Ano, vezměte si chronologii, která se probíhala ve východním bloku. Věci se odvíjely od těch událostí v Sovětském svazu, jelikož bez nich nešlo nic. V Sovětském svazu umírá Brežněv, vystřídali se tam jeho nástupci, než došlo na Gorbačova. V Rusku začíná perestrojka. U nás se diskutuje o potřebě reforem, jelikož ta poslední rádoby reforma Leopolda Vejra z roku 1980 příliš reformní nebyla. Bylo zřejmé, že se do toho musí šlápnout více. V tomto prostředí se narodila se myšlenka, že daný kvas by měl cosi přinést.

MS: Ano, ale následně ty události nabraly jiný spád.

JD: Ukázalo se, že se jednalo o rámec především mocenský, politický, možná geopolitický. Zkrátka ekonomická reforma by nastoupila tehdy, pokud by se nic nestalo. To proto, že byl připraven reformní sjezd strany. Ten měl být původně v roce 1991, vzhledem k tomu, že doba byla neklidná, tak se to zkrátilo o rok dříve, tedy v roce 1990. Osmnáctý sjezd měl vyhlásit linii velkých reforem. Jednou z velkých reforem měla být reforma ekonomická, kde se nově interpretovaly problémy, které byly známy z šedesátých let. Byla to otázka soukromého podnikání, otázka kontroly a fungování státních podniků, otázka větší pružnosti ekonomiky a předefinování role státu a plánování. To byla témata, která nebyla nová, ale musela být nově formulovaná.

… Inspirace z minulosti a její aplikace …

MS: Naskýtá se otázka, jak utvářet opatření pro soukromé vlastnictví, podnikání v rámci socialistické společnosti? O jisté propojení se pokoušel Oto Šik v rámci „třetí cesty“. Jeho plány byly zmařeny a on sám po neúspěšném Pražském jaru odchází do Švýcarska. Takovým rozloučením s touto zemí je kniha Plán a trh za socialismu.

JD: Navrhoval bych roztřídění. Jak to na tomto světě bývá, je to složitější. Faktem je, že po válce běžely znárodňovací aktivity. Ty končily různě. Jinak dopadly v Itálii a ve Francii, jinak to vypadalo ve střední a východní Evropě. Přišel rok 1948 a znárodňovací proces, jeho míra pokračovala dále. I tak měla odlišnou podobu v různých zemích RVHP. Jinak to vypadalo v Polsku, Maďarsku, Jugoslávii a u nás. Lze říci, že u nás míra postátnění šla relativně nejdále, kdežto v zemích jako je Maďarsko, Polsko, Jugoslávie a částečně NDR, tak tam bylo běžné, že se tam nacházeli ševci, …

MS: … tedy malovýroba, …

JD: … živnostnický živel tam byl zachován. Pochopitelně fungoval v rámci plánovitého hospodářství, nebyla tam objektivní tvorba cen, nicméně segment tam byl. V Polsku pochopitelně odvětví soukromého zemědělství, kde byli rolníci. Ti byli zčásti zachováni. To existovalo. To, co řešil Šik, nebyla pouze záležitost živnostníků, firemního sektoru jako takového. Tehdy se nediskutovalo, že by se sáhlo na bankovnictví, tehdy se neuvažovalo, že by se sáhlo na strategické společnosti v energetice, doprava. To také ne. Otevřít téma menších firem, a ne hned je otevřít soukromými společnostmi, a dát ji volnější formu, se pochopitelně diskutovalo. V osmdesátých letech jsme se v Čechách začali vracet tam, kde některé země dávno byly. V roce 1987 byl schválen zákon o soukromém podnikání. Tuším, že první soukromí podnikatelé se objevili před rokem 1989, někdy v roce 1988. Bylo to ve službách.

MS: Nesmí se opomenout, že svoboda byla v oblasti umění.

JD: Svobodné povolání byla specifická záležitost. Karla Gotta nikdo nenutil, aby byl národním podnikem, to je specifické. V běžných ekonomických oborech to byl do jisté míry průlom. Co se řešilo do budoucna, byl Zákon o státním podniku. Diskuse o tomto zákonu byla v roce 1989 poměrně v plenkách, byť to mělo být klíčové, co na onom sjezdu mělo zaznít. Čas byl nakonec rychlejší.

… Hospodářství a jeho perspektivě …

MS:. Je zřejmě dobré připomenout, že Československo bylo zemí, která měla nejetatističtější řízení, ale v rámci bloku RVHP jsme patřili k nejvyspělejším.

JD: To je pravda.

MS: Jak si to můžeme vysvětlit, že drobné podniky fungovaly v rámci hospodářství jiných socialistických ekonomik, ale přesto nepodávaly slušný výkon blížící se Československu?   

JD: To je jednoduché. Za prvé – ekonomická úroveň je historická. To proto, že v dobách Rakouska – Uherska bylo na tom Předlitavsko lépe než Zalitavsko. České země na tom byly lépe než Rakousko.

MS: Byli jsme průmyslovým centrem mocnářství …

JD: … a začalo to u nás dříve. Jiná věc, kterou neradi slyšíme, je, že industrializace byla velice silná v  oblastech osídlených německy mluvícím obyvatelstvem. Lze tvrdit, že v rámci rodící se české buržoazie, nové politické proudy mladočeši – staročeši v rámci starého mocnářství měly své postavení. Zkrátka české země … a nyní neřeším vztah česko – německého kapitálu … byly dost vyspělé. Masarykova republika z toho neukrojila, ale podařilo se jí to rozvinout. Dědictví bylo dobré. To byla jedna skutečnost. Druhou věcí je, že ani etatistický systém sám o sobě nemusí znamenat propad ve výkonnosti. To proto, že jsou období, kdy můžete rozhodovat rázně, rychle a je to velmi účinné. Takovým příkladem je industrializace Slovenska. Pokud bychom měli čekat, že se tamní sedlák naučí pracovat moderně, bude to trvat dlouho. Na druhou stranu, pokud se vezme fabrika, přemístí se na Slovensko a tam se poměrně ráznými metodami do nich naženou lidé, jde to poté velmi rychle. To se týkalo industrializace zaostalých oblastí. Dostáváme se k otázce extenzivního rozvoje. Extenzivní rozvoj není zase tak háklivý na dirigistické metody. Problém začne, když potřebujete mít určitou lidskou vzdělanostní infrastrukturu, když potřebujete motivaci – zkrátka, pokud z té fáze extenzivní přejdete do fáze intenzivní, v níž musíte využívat vědeckotechnický rozvoj, jinými slovy inovace, práci s vysokou přidanou hodnotou. Musíte se umět šikovně pohybovat, shánět si obchody.

MS: Osvojit si princip intenzifikace je běh na dlouhou trať.

JD: České hospodářství mělo vyspělost z předválečného období, ale minimálně do šedesátých let mu ten extenzivní růst vyhovoval. Co nám pouštělo žilou zejména v počátku, je, že jsme pomáhali vybavit zbytek společenství RVHP. Válkou zdecimované Rusko, vyplněná NDR. My jsme pomáhali je industrializovat. Naše výrobní struktura byla pro nás těžká, ale stali jsme se navíc kovárnou celého RVHP. Než jsme se s nimi pohádali, tak jsme pomáhali budovat Čínu v padesátých letech. Poté přišel strýček Mao, objevil „kulturní revoluci“ a vše bylo jinak. Z tohoto důvodu to byla zátěž, ovšem nás to táhlo. Poté se přišlo na to, že je nutné k tomu přistupovat ekonomičtěji, že je nutné hledat propojení se světem. To proto, že skončila žhavá fáze studené války. Otevřeli jsme se světu, obchodovali jsme se světem. To vedlo ke srovnávání parametrů produktivity práce. Nebylo to naostro, protože jsme nevyváželi tkaničky od bot do Spojených států. Zajímali jsme se o asijské, latinskoamerické trhy.

MS: Posléze jsme tam byli schopni vyvážet investiční celky.

JD: Ano, to je zásadní, protože se neřeší, jestli tam vyvezete pár půllitrů navíc, ale že vezmete celý investiční celek. To je výrobní komplex a onen obchod je najednou velký. Navíc tam vytvoříte odběratele do budoucnosti. Když tam postavíte elektrárnu, fabriku, budou s námi mít zájem dále obchodovat.

MS: Nu, ale to se ve své podstatě stalo minulostí. V roce 1991 se rozpadl Sovětský svaz, také byla ukončena spolupráce v rámci RVHP.

… 1989 a východiska …

MS: Z toho, co říkáte, je jasné, že jste listopad 1989 přivítal, nebo je to špatná úvaha? Sám jste přece vnímal onu politiku komunistické strany jako přešlapování, které postrádalo směr.

JD: Určitě. Bylo jasné, že stagnace nemůže trvat dlouho. Otevření se změnám přivítali asi všichni zprava doleva. Problém byl, že si každý představoval ty změny jinak a i té šance chtěl využít jiným způsobem. To je pochopitelné. Je faktem, že česká levice se ukázala být nejméně připravenou. Možná to souviselo s tím, že také evropská levice byla málo připravená.

MS: V tu dobu svět přál trhu, a ne plánování. To se v očích lidí ze socialistického tábora zdiskreditovalo.

JD: S odstupem času mohu vyslovit soud, že perestrojka byl velmi měkkým, nedomyšleným, reformním konceptem. Pokud si vezmu, že Češi vzhlíželi k perestrojce jako k něčemu, co je dále, než je proces změn u nás, tak je vidět, jak jsme do jisté míry měli prázdné ruce, jelikož u nás hlubší práce na reformách skončily v roce 1968. Říkám-li slovo reformy, myslím tím reformy v socialistickém rámci či radikálně levicovém rámci. Tím, že jsme se otevírali myšlenkám, že jsme se snažili alespoň na venek spojovat věci obtížně spojitelné, aby to dobře vypadalo … Dokonce se pro to vymýšlely nové názvy, byli jsme zčásti připraveni. Nebyl trh pracovních sil, ale trh práce. To proto, aby to nevypadalo tak, že vykořisťovaný dělník musí prodávat svou práci tomu buržoovi, a proto se říkalo, že se jedná o trh práce. Tak to pokračovalo i v jiných oblastech. Bylo to roubování nových věcí a věděli jsme, že se neobejdeme bez hlubší koncepce. Zejména v ekonomii jsme měli prázdné ruce.

MS: Nu, ale vždyť si vás strana vybrala?

JD: Zadavatel to necítil tak, jak to říkám. Zřejmě to tehdy necítil, a kdo ví, jak by uvažoval?  Možná by se zhlédnul v současné Číně. Můžeme se bavit, zdali se jim podařilo zapřáhnout kapitalistického koně zapřáhnout do socialistické káry, či zdali tomu není naopak. Tehdy přišel úkol z Moskvy dělat reformy. Praha řekla: „Dobrá, budeme též dělat reformy, ale opatrně. To proto, že soudruzi v Moskvě jsou občas popletení.“ U nás byla tedy reakce velmi opatrná. Podobně i NDR byla velmi opatrná. Poláci a Maďaři se do toho hrnuli relativně nadšeně, ale Češi byli velmi opatrní. Zadání bylo takové: „Ano, budeme dělat reformy. Potřebujeme zvýšit produktivitu.“ Hoši, něco vymyslete, ale ne abyste přišli s něčím, co by mohlo narušit naše vztahy v rámci systému.

MS: Ano, odezva byla čistě deklaratorní, ale že by došlo k zásadní aplikaci reforem, tak to zřejmě ne. 

… Role Gorbačova …

MS: Domníváte se, že kdyby pan Gorbačov přišel s promyšlenějšími reformami, tak by perestrojka nabrala jiný směr?

JD: To je debata, zdali byl systém reformovatelný, či ne. Pokud byl nereformovatelný, tak kdy onu nereformovatelnost ztratil. Je celá škála možných přístupů a pohledů. Někteří tvrdí, že od počátku to bylo špatné, že tak, jak se to zformovalo za Lenina, Stalina a poté jsme to převzali po válce, tak již to bylo špatné a nedalo se s tím hnout. Někteří tvrdí, že byrokratická fáze byla objektivní, ale zkouška přišla tehdy, kdy jsme ji měli opustit a přijít s konceptem, jenž by byl nebyrokratický. Tam možnost reformy byla. Jelikož se nepodařila, poté se systém pouze „zacementoval“. To je druhý možný přístup. Třetí tvrdili, že reformy jsou plynulým procesem. Panta rhei, vše se mění, a pokud by se pár chyb neudělalo před rokem 1989, mohli jsme vesele reformovat dále. To je ten třetí přístup. Mně je nejbližší to druhé vysvětlení, ne protože je to zlatá cesta, ale protože v ní vidím logiku. Je to, jako byl po revoluci objektivní válečný komunismus, poté přišel NEP a pak nastal konec. Obdobně i u nás přišla éra konfliktu. Mohu se bavit, co bylo, či nebylo zločinné. Poté měla přijít reforma, a tím, že nepřišla, byl konec. Můj názor s odstupem doby je tento: Jako mladý člověk jsem v osmdesátých letech věřil, že šance na reformu je. Též jsem se o ni snažil. S odstupem doby musím říci, že v posledních letech šance na reformu byla minimální. Pokud by Gorbačov přišel s něčím zázračným, obtížněji by se jeho návrhy prosazovaly, a to z pouhého jednoho důvodu. Pokud bychom u nás měli pro to podmínky, Sovětský svaz byl úplně někde jinde. Sovětský model vznikl v podmínkách carského Ruska. Kdyby měla přijít zázračná reforma pro moderní socialismus, tak by přišla z brežněvovského Ruska. Opět by se zde projevil handicap.

MS: V Sovětském svazu, v Rusku se rozhodovalo o realizaci politiky v Praze, i když sami jsme si k tomu dopomohli, jelikož mnozí naši představitelé byli vůči Moskvě servilní.

JD: Dělat proto vyspělejší RVHP, abychom si mohli dělat, co chceme, tak by to vyhovovalo pluralitě přístupů, ale dostalo by se to do konfliktu s geopolitickým uvažováním – vy si zde začnete hospodářsky reformovat, poté nám pošlete vojáky zpět. Z toho pohledu to bylo mocenské držení. To, co nám reformně posílali, nebylo pravé. Na druhou stranu jsme si sami neuměli poradit.

… Koncept směřující k  trhu …

MS: Bylo řečeno, že jako člověk jste reformy přivítal. Na druhou stranu, jak jste vnímal poté koncept, který totálně destruoval to, na čem bylo založeno plánované hospodářství? Člověk se mohl setkat s prosazováním trhu bez přívlastků, byla velká liberalizace, deregulace, privatizace. V roce 1991 došlo k silnému cenovému šoku. Ten byl v ostatní státech dramatičtější. Co tomu říkalo vaše levicové vidění?

JD: Tehdy jsem vycházel z jednoduché racionální úvahy, že pokud někdo mluví o trhu bez přívlastků, tak tím demonstruje míru bigotnosti. To proto, že žádný systém není zcela čistý. V minulosti jsme také nežili ve stoprocentním etatismu. Když přišla nová doba, tak v ní také vše není svobodné. Není volný trh, kde je volná soutěž všech účastníků. Ti mají být dokonale informováni, není žádná oligopolní struktura. Vše se to vyřeší tou spontaneitou chování hospodářských subjektů. Trh, jelikož je nejpružnější, tak je nejefektivnější. Takto to dle mého pohledu nefunguje.

MS: Pojetí silné efektivity trhu je akademickým konceptem?

JD: Akademickým, možná scholastickým. I akademici by měli vnímat život. Ten před nás staví konkrétní zadání. Musíme se tázat, zdali je monopolní struktura, či není? Jsou různé typy monopolů, popřípadě oligopolů. Celá řada ekonomických škol se této problematice věnuje. Levice má zřejmě nejblíže k postkeynesiánství. Soudím, že je to objektivní problém a nelze jej nevnímat. Jakýpak trh bez přívlastků? Jde o to, aby již ten přívlastek nebyl pouze propagandistický a politický. Pokud řeknu, že trh není dokonalý či svobodný, ale že je též sociální či ekologický, tak co to je? Soudíte, že před sociální požadavky musí ekonom srazit kufry? To není pravda. Platí heslo, že správně ekonomické by mělo být i ekologické. Co je ekonomické, je komplexní záležitost, a není to čistě profitní pohled na věc. I ten sociální systém musí být efektivní, motivující a tudíž z nějakého celospolečenského pohledu efektivní.

MS: Lidé, kteří se rozhodují, by měli být dostatečně vnímaví k okolí, měli by mít patřičné periferní vidění, neměli by se snažit nálepkovat a a priory odsuzovat druhého za jeho postoj. To se v rámci diskusí o ustavení trhu stávalo. Byli lidé, kteří zdůrazňovali, že chtějí pouze trh, a kdo ne, je proti nám. Kdo není pro trh, je stoupencem třetích cest.  

JD: To byla politická interpretace, možná i politická motivace. Základ vidím v tom, že nešlo ani tak o dokonalý trh, ale o urychlenou majetkovou přeměnu. Jestli „otcové“ devadesátých let něčím žijí, jedná se o ideové dědictví českého kapitalismu. To znamená, že do vybraných českých rukou – ať již to byli domácí lídři, či ti, kteří se vrátili z emigrace – zachránili nějaký majetek, který kapitalisticky spravují, ale strašně neradi vidí, že přichází svět, Evropa. Období, kdy se k majetku dostali, bylo období pomyslného závodu ekonomů, právníků. Poté nastalo období normálního života, normálních podmínek soutěže. Český kapitalismus v podstatě nevznikne, jelikož kapitalismus již není český, není národní, ale je mezinárodní, neřku-li globální.

MS: Pochopitelně zde byla snad i správná snaha po tom, aby podniky, které byly ve státním vlastnictví, se rychle dokázaly na trhu uchytit, adaptovat, …

JD: … aby se počaly chovat ekonomicky. To přece neznamená, že podnik se začne chovat hospodárně pouze proto, že jej bude vlastnit jistý Josef Novák.

MS: Tam se věřilo ve spontaneitu tržních sil. Na druhou stranu, proč s tím nesouhlasit? 

JD: Bylo snahou jej odstřihnout od penězovodu ze státního rozpočtu, převést jej do tržních podmínek, kde by musel konkurovat jiným. Byla snaha, aby se podnik orientoval dle ekonomických kritérií, tedy patřičných informací povětšinou generovaných trhem. Tento tlak by z něj udělal ekonomicky jednající subjekt. To však nemusí být za podmínek, že jej bude vlastnit Josef Novák či Hans Neubauer. To je snad úplně jedno. Byla reálná i jiná koncepce Fondu národního majetku, která byla alternativou k té transformační koncepci. Sám bych ji nazval hospodářskou, jež by podniky převedla na obchodní společnosti, přičemž by podržela strategický vliv státu ve smyslu nikoli běžných vlastnických práv, ovšem ve smyslu kontroly nad portfoliem, které ten stát chtěl ovlivňovat.

MS: Stačí se podívat do dnešních dnů. I některé podniky jsou stále státní. Máme třeba státní Budvar, i když to je asi způsobeno známkoprávními spory. Podnik sám prosperuje.

JD: Ano, tam je to trochu raritou, že se managementu podařil rozvoj.  V podstatě se dá říci, že se ze sítě vysmekli. Zadání vlády a výkon Fondu národního byl jednoznačný. V devadesátém roce, když se o tomto rozhodovalo, tak tehdejší KSČM měla jiné pojetí Fondu a v debatách v Kolodějích Švejnar říkal, že sám přišel s jiným konceptem toho Fondu.

… Omyly transformace z pohledu levice …

MS: Posuňme se dále. Kde byla chyba v kontextu levicového vidění transformačních procesů?

JD: My jsme transformaci nevnímali jako majetkové akvizice, ale jako prostor pro efektivní výkon vlastnických práv ze strany státu a převod modelu chování z netržního prostředí do toho tržního. Ten trh by „vychoval“ subjekt, pokud by vykonával vlastnická práva efektivně. Poté je druhotnou věcí, zdali v papírech je vlastníkem ten Pepa Novák či někdo jiný. Toto je druhotné z hlediska efektivní funkce, ale ta není druhotná z hlediska vlivu a moci.

MS: Zde se nabízí otázka, zdali lidé, kteří měli vysoké postavení v tehdejších mocenských strukturách, zdali ho nevyužívali?

JD: Asi ano. Experti – ať již v oblasti výrobní, kde měli majetek zmapovaný, tak i z oblasti bankovní – mohli financovat některé transakce. Byli tam lidé, kteří byli pečlivě vybíráni. Myslím si, že to bylo bez ohledu na to, zda někdo přišel zvenčí, či z domova. Ten, kdo informace měl, tak měl strategický význam pro toto rozhodování. Rozhodování jako celek dopadlo tímto způsobem. To znamená, že ti, kteří měli v té době nejvíce moci, se rozhodli, že prvotní je přesun majetku a druhotná je záležitost fungování.

MS: Bylo zamýšleno, že když se změní majitel, tak ten poté bude dostatečně motivován k činnosti ve správě majetku a jeho rozhojňování?

JD: Ukázalo se, že není pravda. Za prvé docházelo k proměnám majitelů. To nebylo pouze o tom, že „když to neumíš, tak půjdeš …“, až nakonec přijde ten, kdo to umí. Tím třetím, čtvrtým v řadě byl někdo úplně jiný, kdo neměl zájem o firmu a o Českou republiku.

MS: Ano, někdo ze zahraničí si mohl koupit konkurenční podnik a mohl ho postupnými kroky zlikvidovat.

JD: Docházelo ke zhodnocování aktiv. Soudím, že se zde nehospodařilo v tom pravém slova smyslu.

MS: Cílem podnikání je snad zhodnocování aktiv?

JD: Pokud se v reálné ekonomice nic neděje, tak je to dost na pováženou. Přece nedávná hospodářská krize je z velké části o tom, že reálné hospodářství funguje takto, ale nabalila se na to díky fiktivním penězům a spekulacím obrovská bublina. Řekl bych, že zhodnocování aktiv formou virtuální ekonomiky, je rychlá, dramatická cesta zbohatnutí. Když si zprivatizujete národní majetek, jenž má hodnotu 4 bilionů, prodáte jej za dva biliony a ještě si sekundárně necháte proplatit ekologické škody, zaplatíte si privatizační poradce, tak je to skutečný kšeft.

MS: Nu, když se prodával majetek, tak se hledala cena. Na druhou stranu je otázkou, jak určit skutečnou cenu majetku, kterou podnik měl, když neexistoval dříve trh, jenž by ho pomocí nabídky a poptávky ocenil.

JD: Pokud by majetek spravoval Fond národního majetku, jehož prioritou by nebyly akvizice, ale prioritu by bylo nahodit motor podnikům v tržních podmínkách.

MS: To bychom zůstali opět u státu. Ten by vodil ony společnosti za ručičku.

JD: Ne tak, stát by v podstatě předcházel onomu zcizení. Management by byl v podobné roli, jako je tomu dnes, ale pouze by nemusel poslouchat majitele, kteří prošli republikou a pokračovali dále. To je zásadní rozdíl.

MS: Naskýtá se otázka, zdali zde bylo domácí stříbro? Byly zde podniky jako Škoda Plzeň, Škoda Mladá Boleslav, Hutnictví, Poldi, ČKD aj.

… Směrování podniků …

JD: Restrukturalizace československé ekonomiky byla jedním z úkolů Prognostického ústavu ČSAV. Bylo jasné, že restrukturalizace musí proběhnout. Měli jsme komplexní strukturu, dělalo se u nás vše, tedy od lokomotiv až po špendlíky. Pro malou ekonomiku je to nelogické. Na světovém trhu musí podniky tohoto hospodářství hledat díry na trhu, specializovat se. Nějakou páteř mít musíte, ale …

MS: … stačí se podívat na Finsko. Tato ekonomika byla obchodně závislá na Sovětském svazu. Společnost Nokia vyráběla různé druhy zboží, ba i pneumatiky. Díky tomu, že našla skulinu na trhu, tato společnost se vyprofilovala tak, že se stala největším výrobcem mobilních telefonů na světě.

JD: Připouštím úkol restrukturalizace. Je otázka, do jaké míry měla být ovlivňována cíleně. To znamená, že jsme si měli říci, kde by role Československa, později České republiky měla být v rámci mezinárodní dělby práce, jelikož ta je pro nás klíčovou. Měli jsme se tázat, nač jsme se měli zaměřit, co můžeme s klidem pustit. Měl by to být jistý proces. To se realizovalo způsobem, jenž se nazýval strategií „tvořivé destrukce“.

MS: Tato licence byla vypůjčena od Josepha Schumpetera. 

JD: Soudím, že by s tím nesouhlasil, kdyby to viděl. Jeho pojetí byla jiná forma destrukce. Výsledek je ten, že od té doby přišlo několik vln, kdy jsme říkali, že restrukturalizace není dobrá, není dotažená. Máme zde monokulturu, zbavili jsme se něčeho, co obtížně doháníme. Je to propojené s někým jiným. My jsme v situaci, kdy můžeme věci minimálně ovlivňovat. Kromě společnosti ČEZ se u nás rozhoduje od Meinla či jiných řetězců, až po Volkswagen. Makrostruktura je jasná. Muselo se přejít k výrobám s vyšší přidanou hodnotou, to je zřejmé, stejně jako intelektualizace práce, i inovace. To je vše zřejmé. Minimálně v té mezzo struktuře měla být vyšší uvážlivost. Neměla se pouštět z ruky a čekat, jak to dopadne.

MS: Na druhou stranu se člověk může tázat, zdali to vadí, když zahraniční kapitál prospívá? 

MS: Restrukturalizace podniků nebyla v zásadě předmětem transformace.

JD: Strukturální, chcete-li průmyslová politika, je do dnešních dnů tabu. To, co řešili vzpomínaní Fini, Japonci a jiní, je u nás stále tabu.

MS: Japonci mají jiný styl kultury, vládnutí.

JD: S tím lze souhlasit. Nicméně když si řekneme to základní, to znamená, že …

MS: …tam je indikativní plánování a že tato země má s plánováním špatné zkušenosti, byť bylo jiného druhu.

JD: Ano, avšak pokud si řeknu, že stát, respektive společnost by se měla věnovat tématům, jako je strukturální, průmyslová politika, tak se jim budu věnovat. Je na mně, zdali si vyberu Finsko, Japonsko, vydiskutuji si ten přístup, ale musím říci to A, tedy, že to chci dělat. Soudím, že nám zde neustále chybí to A.

MS: Nu, máme nějaký cíl?

JD: Máme podporu podnikání. To je malé a střední podnikání. Podpora spočívá v tom, že máme mít co nejmenší daně, že se slibuje co nejlepší přístup k úřadům. Ty se nám digitalizují, ale jednoduchost se zatím nedostavila. Takto se podporuje podnikání? Přitom bychom měli cílevědomě hledat pozici České republiky.

MS: Někdo může říci, že se zde spíše nechává prostor pro spontánní aktivity.

JD: Nic proti, ale to se musí setkat. Nevolám po tom, aby se v nějaké plánovací komisi namalovala strukturální matice a podle toho se přidělovaly koruny. Jistá míra tržní spontaneity tam být jednoduše musí. To zásadní, jako je průmyslová politika, zde chybí. Mělo by být jasné, nač by se Česká republika měla zaměřit. Pokud na tyto obory, tak by mělo být jasné, jak já tomu pomohu třeba nastavením ekonomického prostředí jako celku či cílovými programy. Stát zde bude mít jistou vizi a nyní k tomu napře konkrétní programy.

… Kyv kyvadla …

MS: Vy vytýkáte minulým vládám a těm, které formulovaly východiska ekonomické transformace, že zde stát nenašel otevřenou ruku k podnikům?

JD: Když jsme se bavili o majetkových záležitostech, zmínil jsem dvě skutečnosti. Opět platí, že jsme na tom mimořádně jinak než ostatní země. Když jsme v minulosti byli mimořádně postátnění, nyní je mimořádně velká míra toho, co je zprivatizováno, a ještě mimořádně velká míra toho, co je v zahraničních rukou. To je jiné než v ostatních zemích. To je měřitelné a dohádatelné. To je jeden problém. Jednoduše jsme si neohlídali strategické portfolio, pokud to řeknu takto. Druhou věcí je podoba hospodářství, jež se dá moderovat hospodářskou politikou. Tyto věci vnímám jako problém. Pochopitelně, způsob, jak by to mělo probíhat, je otázkou. Můžeme se bavit o síle gradualistického přístupu, zdali jít menší, či větší cestou. Zdali intenzita změn umožní proskočit labilním obdobím, kdy není jisté, zdali se to náhodou nezvrtne. Marná sláva, rozhodují politici, a ti jsou otroci volebního cyklu. Na počátku napáchají paseku a na konci si kupují voliče, aby jim to prominuli.

MS:  S analýzou tohoto způsobu jednání přišla liberální škola veřejné volby. To je realita, ale jak jinak jednat?

JD: Soudím, že musí být něco nad tím.

MS: Nějaká dlouhodobá vize?

JD: Ministerstvo pro strategické rozhodování řídil velmi krátce Vladimír Dlouhý. V podstatě jej jako RVHP pomáhal utlumit. Poté u nás bylo ministerstvo hospodářské politiky. To měl Karel Dyba. To bylo také krátké. Poté se utvářelo ministerstvo průmyslu a obchodu. Tam byla Vlasta Štěpová. Nyní to pohltilo Ministerstvo průmyslu a ochodu ČR. Soudím, že to kromě podnikatelského prostředí má vazbu na klíčové resorty. Minimálně je tam energetika, což má velmi silný vliv na toto ministerstvo.

MS: Myslíte si, že by se stát neměl zříci tohoto odvětví, když v něm má stále velký podíl?

JD: Mně jde spíše o strukturální, průmyslovou politiku v širším slova smyslu. Dříve, když se vše řídilo do detailu, užívala se matice, tak se zřizovala resortní ministerstva, dokonce s velmi úzkým resortním profilem. Nejprve bylo ministerstvo strojírenství, poté bylo ministerstvo těžkého strojírenství, lehkého strojírenství, elektrotechnického průmyslu. Nyní se to neustále drobilo, drobilo, drobilo. Ministerstva přibývala a bylo to absurdní. Mně jde spíše o širší přístup.

… Aktivismus státu …

MS: Voláte po aktivistické roli státu. Tomu se vlády Václava Klause bránily. Vláda Miloše Zemana se snažila vytvořit pobídky pro podnikatele, kteří zde budou investovat v rámci průmyslových zón. Byla snaha o velký restrukturalizační projekt, který by se týkal význačných českých podniků.

JD: To také. Každá vláda, která od té doby přišla, musela řešit škodu, která předtím vznikla. Pokud Miloš Zeman povolal ministra Grégra, tak ten měl vazbu, péči jednak o těžký průmysl, musel řešit žumpu ztrát, které vznikly na základě neuvážené privatizace. To proto, že bankovní socialismus nevyřešil vše. To, co napadalo do žumpy financí, se přefinancovalo. Částka, která byla vyčíslena, dosáhla 400 miliard korun.

MS: Velkou roli v očištění v rámci bankovní sektoru hrála Konsolidační banka.

JD: Co bylo v podnicích, byl též velký problém. To musel Grégr řešit v rámci akci „Velký třesk“, …

MS: … což byl název pro restrukturalizační program.

JD: Soudím, že cílem bylo přinést peníze a sanovat nedostatky, a to zavánělo tím, že se to bude spíše umocňovat než přivádět do slušného stavu. My komunisté máme v programu fond obnovy, který měl být vytvořen, když vypukla finanční a hospodářská krize. Možná by se jednalo o obdobnou instituci. Je otázka, jak hospodářství nastartovat v reálném čase, v reálném břemeni, které s sebou neseme. Mohu říci, že budu jinak rozumět bankovnímu sektoru, mohu říkat, aby to ty komerční banky neměly jednoduché, že raději vyprofiluji silnou státní banku, jež povede některé rozvojové, proexportní agendy.

MS: Cosi zde již je.

JD: Ano, hovořím o jedné silné instituci, která by byla výsledkem fúzí. Ta by byla konkurentem komerčnímu sektoru. To proto, že komerční sektor se chová také úzce, utilitárně. Když může zinkasovat poplatky, tak to udělá, když chce bohatnout přes státní cenné papíry, tak přes ně bohatne. Proč by se pouštěl do úvěrování, které je riskantní?

… Východiska pro politiku …

MS: Dobrá, jaká jsou podle vás východiska pro levicovou politiku v posttransformační době?

JD: V tuto chvíli, pokud bych měl definovat to podstatné, tak bych řekl, že se jedná o rehabilitaci podstatných věcí, a to o dlouhodobé strategie, rehabilitaci odpovědnosti státu za aktivní, nikoliv aktivistickou hospodářskou politiku v některých klíčových oblastech, jako je například strukturální politika. Jestliže připustím, že ano, tak si musím vydiskutovat v malé České republice v roce 2010, 2011, co budu dělat. Nejsem kouzelný dědeček, jenž mávne hůlkou a má vymyšleno a vystaráno.

MS: To jsou věci, které by se měly připravovat pět, deset let dopředu. Věci mohou být jinde. Kdo předpovídal onu rychlou proměnu v roce 1989?

JD: Když to nebudeme umět, tak to udělá někdo za nás. Buďto to bude Brusel, nebo to bude společenství zemí, nebo nedej bože privatizace dojde tak daleko, že se klíčové věci budou řešit na klíčových TNC – Transnational corporation. Ty též strategicky plánují, rozhodují, také si řeší tyto problémy. Budou to však dělat ze svého pohledu. Kdybych to měl zlehčit, tak někam přijde společnost Coca – Cola a bude to takto.

MS: Předpokládáte, že velké nadnárodní společnosti budou moci následně vládnout a stát by tomu měl čelit?

JD: Když si to nevyřešíme my, naše politické autority, naše ekonomické struktury, musí to logicky vyřešit někdo jiný. Nabízí se buď Brusel, či kdyby se něco začalo s Evropskou unií dít, bude to jiné společenství. Pokud to nebude politická transnacionální autorita, kterou si budujeme v rámci integračních procesů, pak z logiky věci se bude jednat o autoritu privátní na úrovni TNC, tedy transnacionálních korporací.

MS: Děkuji vám za kritická slova …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *