Dialog o transformaci nejen hospodářství s Jiřím Havlem


(1957 – 2012), český ekonom, politik ČSSD, vysokoškolský pedagog, docent Univerzity Karlovy, v roce 2006 vykonával místopředsedu vlády pro ekonomiku, v letech 2009 – 2012 byl evropským poslancem.
Stáhnout dialog:
Dialog byl nahrán v pátek 22. října 2010 odpoledne v prostorách kabinetu J.Havla na IES FSV UK, ulice Jana Opletala 26, Praha 1, Nové Město.

MS: Než se dáme na zkoumání věcí obecných, zeptal bych se, jak vnímáte rok 1989? Čím pro vás byl, jaké naděje jste do něj vkládal a jak se naplnily, či nenaplnily?

JH: Zcela zásadní!

MS: Co pro vás znamená slovo transformace? Když se člověk zeptá respondentů, spojí si ji s ekonomickou transformací. Jak vy ji vnímáte i další procesy, které v této zemi probíhaly?

JH: My ekonomové vidíme především prvořadě ekonomickou transformaci. To je věc, která je evidentní. Je to též dáno naším vzdělání. To proto, že nám v rámci vzdělání říkali, že právě ekonomika je tím nejpodstatnějším ve společnosti. Koneckonců se jedná o společenský fenomén. Pokud se řekne transformace, vidím především přechod na standardní organizaci společnosti, přechod na moderní tržní společnost. Vedle toho pochopitelně vidím i druhou část. To znamená, že transformace je také přechodem na standardní formy demokracie, na standardní formy politiky se vším, co k tomu patří. Soudím, že žádná situace není ideální. K tomuto musím doplnit to, co jsem říkal již několikrát. Přestože jsem mnohokrát v transformaci byl v kritické pozici, po dvaceti letech stejně jako většina mých kolegů musím říci a konstatuji s jistým údivem, že výsledek je vlastně lepší, než jsme všichni čekali, než jej čekali ti, které jsem kritizoval, než jsem čekal já. Pokládám transformaci za úspěšnou, přes všechny peripetie, které se během cesty naskytly.

MS: Používáte slovo standardní. Myslíte si, že minulý režim měl daleko od onoho standardu?

JH: Určitě ano. To proto, že jsme byli předurčeni svou geografickou polohou, svou kulturní tradicí, abychom zhruba sledovali ten kurz, který sledovala celá Evropa. Zkrátka kdyby druhá světová válka dopadla trochu jinak, kdyby rozdělení sfér vlivu dopadlo trochu jinak, vyvíjeli bychom se asi podobně jako Rakousko, Dánsko či obdobné menší státy, které mají vytvořeno cosi, čemu říkáme standard. Jedná se o evropský standard, který konec konců vytvořil samotnou Evropskou unii. O to jsme byli ochuzeni. To je to, co jsme museli dohnat.

… Rakušané …

MS: Zmínil jste našeho jižního souseda – Rakousko. Člověk by neměl zapomínat, že ještě v roce 1968 se ona propast mezi Československem a Rakouskem nejevila jako příliš velká.

JH: Možná je na tom trochu statistického klamu. Na druhou stranu od té doby Rakousko prodělalo obrovský rozvoj. Pokud to budete hodnotit statisticky, můžete pochopitelně nalézt, že v prvních fázích socialismu výroba rostla. V šedesátých letech začala růst i osobní spotřeba. Byl přijat automobilový program. Byly obrovské inovační vlny.

MS: To znamená, že i u nás byla vidět dynamika.

JH: Když se podíváme k sousedům, začalo se vydělávat bohatství ostatních států kolem. To proto, že Rakousko bylo dlouhou dobu pokládáno za outsidera a za zemi, která příslušnou nabídku nemá. Rakousko dokázalo úžasně využít vlastně svůj potenciál. My bohužel nemáme na polovině území Alpy, které znamenají obrovské kvantum služeb. Také jim Alpy dávají asi 65 procent energie, která je z vody.

MS: Mají jiná východiska, což se logicky promítne i do správy věcí.

JH: Také obrovské výhody. Je zajímavé, že Rakousko je na jednom z nejvyšších stupňů rozvoje dokonce z celé Evropské unie. Stojí výše než Německo. Je to způsobeno tím, že jsou tam také započítáni východní Němci, které Německo díky přepočtu sráží dolů. Rakousko je v roce 2010 na 112 procentech průměru bohatství Evropské unie, zatímco my jsme na 80 procentech. Co je zajímavé, většina Rakušanů nadává na Evropskou unii. Je to fantastický fenomén. To proto, že mají pocit, že Evropská unie jim vadí a brzdí je, samozřejmě by z ní nikdy nevystoupili, ale že my Češi a Rakušané jsme hodně příbuzní.

MS: Ano, a snažíme se dohánět rakouský standard, avšak chybí nám preciznost.

JH: Řekl bych, že to v řadě věcí není plně pravda. To proto, že kázeň, technologická disciplína, pracovní tempo, které je dosažitelné v českých podnicích, to v Rakousku či Německo dosažitelné není. Čeští lidé jsou pod daleko větším tlakem. Též jde o to, že u většiny procesů vlastně jsou stále etničtí Češi. Když se podíváte na linky v Německu, tam při vší úctě je Albánec, Ind, Turek. Je docela zajímavé, když postavíte vedle sebe automobilové linky v Západním Německu a ve Východním Německu, vyšší kvalitu dosáhnete ve Východním Německu. Je to ze stejného důvodu. Ve Východním Německu jsou u pásu díky dvacetiprocentní nezaměstnanosti samí Němci. To je vlastně ten rozdíl. Jsou tam lidi, říkám Němci, a ono to zní etnicky ošklivě. Fakticky říkám, že to jsou lidé, kteří mají kvalifikaci, kterou získávali tři, čtyři generace. To je ten obrovský rozdíl. Velký rozdíl je i v českém dělníkovi, jenž dnes v Mladé Boleslavi pracuje v té třetí generaci. Jedná se o úplně jinou kvalitu pracovní síly, a to i v případě, kdyby ona pracovní síla měla stejné vzdělání. Úžasně to můžeme vidět na Slovensku, protože na Slovensku se dosáhlo, že jsou dnes lidé těmi industriálními pracovníky ve třetí generaci až nyní. Také vidíte, jak Slovensko úžasně roste. Nyní v tuto chvíli Slovensko a Česko jsou naprosto vyrovnaná teritoria. Slovensko má stejný výkon jako Česká republika.

… Slovensko …

MS: Přesto Slovensko dohání naše hospodářství …

JH: Pozor, když se díváme na statistiky. To proto, že Slovensko má větší podíl mladých lidí, to znamená, že má menší podíl lidí, kteří pracují. Ten efekt je proto menší. Navíc má mnohem větší přítomnost romského etnika, které činí téměř deset procent. U nás je údaj pětinový až třetinový.

MS: Mají tam také maďarskou menšinu.

JH: Ta naopak je tou, která přispívá k vyšší výkonnosti. Pozor, pokud porovnáte hodinou produktivitu práce člověka, jenž je zaměstnán na Slovensku a v Čechách, tak hodinová produktivita práce je na Slovensku již vyšší než v Čechách. To je velmi zajímavé.

MS: Nu, ale na to se nepoukazuje.

JH: To proto, že celkovou výkonnost státu počítáte per capita. Jestliže ji budete počítat u zaměstnaného člověka, kolik on vytvoří, najednou s hrůzou zjistíte, proč Slovensko předhonilo Česko. Jestliže se jdu zeptat kolegů, kteří rozumí statistice, řeknou mi, že ve slovenském Volkswagenu se dělají dražší auta, dražší věci.

MS: Výkonnost hospodářství je dána formou průmyslu a služeb. Pokud jde o statistiky, člověk sám se musí snažit o rozkrytí jejich tajů, aby pochopil realitu nejen hospodářskou.

JH: Jistě. Je to též dáno tím, že na Slovensku jsou průmyslové kapacity mladší. To znamená celkově mladší. Oni začali s transformací průmyslu později než my. I tam potom by produktivita měla být vyšší, protože mají o pět let mladší investice, než máme my.

MS: Transformace v počátku byla zpomalovaná.

JH: Mečiarismus Slovensko na několik let zastavil. Pokud se na to podíváte, nesmírně dynamický zásadní rozvoj je věcí posledních sedmi let. Soudím, že je to rozvoj, jenž si Slovensko zaslouží a má k němu potenciál. V Čechách se kvůli tomu někteří lidé zlobí, že nás Slovensko dohání, je to naprosto přirozené.

MS: Proč ne, vždyť je to soutěž národů, ekonomik.

JH: Ani ne. Vtip je v tom, že jsou dnes stejně kvalifikovaní, dokonce mají příznivější věkové složení společnosti. Myslím si, že na tom není nic špatného, ba naopak. Čím větší rozvoj bude na Slovensku, tím i slovenský rozvoj „potáhne“ český. Tam máme vzájemnou výměnu. Na mezinárodní půdě Slováky maximálně podporujeme, protože víme, že máme naprosto totožné zájmy.

… Teoretické otázky …

MS: Jste společenský vědec. V jakém stavu byla česká společnost a v jakém stavu byla česká, respektive československá ekonomika v těch přelomových letech?

JH: Víte, to je nesmírně obtížné obojí popsat. Česká společnost na počátku sedmdesátých let utrpěla určitý šok, jenž je spojen s normalizací. Ten v podstatě pozvolna vyprchával v následných letech. Normalizace je velmi zvláštním druhem procesu, který se formálně obešel bez monstrprocesů, bez …

MS: … fyzických obětí, …

JH: … bez statisíců uvězněných, mrtvých. Na druhé straně společnost musela být donucena k poslušnosti, která byla jištěna ruskými tanky, jež stály jako němá hrozba v Milovicích a v podobných vojenských oblastech. Kdo vládl tehdy v Československu, věděl, že musí uzavřít dohodu s ovládající mocností. To bylo jednoznačně sovětské Rusko. Teprve v rámci tohoto mechanismu mohl dělat něco v České republice. Faktem je, že díky specifiku normalizace, ten proces byl v řadě směrů možná tužší než v jiných zemích. Pokud to porovnáte s Maďarskem, tam János Kádár byl politikem, jenž byl dosazen do své funkce ruským bajonety a jehož předchůdce byl popraven. Na druhé straně spousta Maďarů vám řekne, že si přesto Kádára váží, protože někdo tu funkci musel převzít. Ten hrál vždy svou roli vůči okupující mocnosti opravdu na ostří nože tak, aby pro Maďarsko získal v rámci možností co nejvíce. Nevím, zdali se to dá stoprocentně říci o českých představitelích, kteří byli v tomto směru asi méně odvážní.

MS: Čekali na příkazy z Moskvy.

JH:  Je zajímavé, že ten proces byl mnohem plastičtější, že přímé povely nedostávali. Oni se sice na ně odvolávali, ale tak to nebylo. V podstatě měli jistý autonomní prostor za předpokladu, že dokážou společnost udržet ve stavu, která nebude vystupovat nepřátelsky vůči okupující mocnosti a která v zásadě udrží základní charakteristiky zřízení, které byly dané. Nastalý problém byl v tom, že vedení se v řadě oblastí po roce 1970 zmocnila druhá garnitura vedoucích představitelů – ať již ve stranickém, tak státním aparátu. To znamená ta horší. Druhá zajímavost je v tom, že toto staré vedení začíná věkově mizet, a to především z hospodářské sféry. Najednou, tedy po počátku osmdesátých let vidíte přicházet novou generaci mladších a počíná se objevovat na nižších článcích.

MS: Dochází k postupnému obměňování kádrů.

JH: Starci vymírají.

MS: Gorbačovův proces.

JH: Ano, přichází nová generace lidí, kteří jsou velmi pragmatičtí, mají mnohem méně ideologického vidění světa. Je možné pozorovat, že celá řada lidí z vedení podniků se udrží na manažerských pozicích i řadu let poté, co začne transformace. Jsou to lidé, kteří byli ve vedení dříve.

MS: Musíme se tázat, kdo by to jinak měl dělat?

JH: Přesně tak, ale na druhé straně, pokud situaci budete porovnávat s východním Německem, proměna na všech frontách je zásadní. To jsme ale u jiné otázky.

MS: Směřoval jsem to ke genezi transformace od stavu hospodářství.

JH: Cokoliv nás ovlivňuje, ovlivňuje i normalizační proces. Ten konečně dostává první ránu Brežněvovou smrtí a uvažováním, co bude dále, jak se sovětská mocnost bude vyvíjet. V okamžiku, kdy přichází Gorbačovova perestrojka, se celé české vedení ocitá najednou ve velmi podivné pozici, protože to, na čem byla založena jejich existence, normalizace, kritika roku 1968, se v tuto chvíli v nějaké nedomrlé, nedokonalé podobě začíná odehrávat v sovětském Rusku. Zdejší představitele vývoj zaskočí, tváří se, jako by ho neviděli, ale na druhé straně společnost cítí, že slupka praská, tedy že jednoduše má šanci. Oproti vlastním lidem, kteří začínají senilnět v těch svých funkcích, může použít ruskou páku.

MS: Sluší se říci, že v té době odstupuje pan Štrougal ze své funkce předsedy vlády. Nahrazuje ho Adamec a také nastupuje lidem známý Milouš Jakeš jako generální tajemník ÚV. Divná to volba, může si říci vnímavý pozorovatel.    

JH: Volba byla logická. Jsou tam dvě střídání. Gustav Husák je nahrazen vámi zmíněným Jakešem. Poté je tam druhé střídání, kdy odchází pan Štrougal a nastupuje Adamec. První změna je poměrně jednoznačná, protože právě starší síly v ústředním výboru si uvědomily, že právě Jakeš jim umožňuje, aby některé otázky nebyly otevřeny. Milouš Jakeš byl odpovědným za stranické prověrky, byl posledním člověkem, který mohl otevřít tyto otázky normalizace. Byl skutečně předním normalizátorem. Milouš Jakeš dělal předsedu stranické ústřední revizní a kontrolní komise. V okamžiku, kdyby někdo poukazoval na porušování norem vnitrostranického života, byl by první na tapetě. Nemohl připustit tyto otázky.

MS: To proto, aby se to nepostavilo proti němu.

JH: Nu, tento poslední personální manévr provedl Vasil Bilak a z vlastního hlediska byl dobrý, z pohledu Československa to byla tragédie. Myslím si, že pro spoustu lidí, kteří byli v komunistické straně, pracovali celý život poctivě a byli tam proto, aby dělali něco dobrého, to bylo nešťastné.

MS: Domníváte se tedy, že strana byla ideově vyčerpaná?

JH: Ta byla ideově a lidsky vyčerpaná. To byl zásadní problém. Nenašla v sobě rychle síly, které by vedly k transformaci strany na moderní stranu. Kolem nás došlo k poměrně rychlé transformaci levicových stran, které se nejmenovaly komunistické, i když fakticky komunistickými stranami byly jak v Polsku, tak v Německu. Například u sousedů v Polsku se strana transformovala v sociální demokracii. K podobnému procesu do značné míry došlo v Maďarsku a dalších zemích. Totéž naleznete v Rumunsku, Bulharsku. V Čechách byla komunistická strana mnohem strnulejší. Svým způsobem se na tom podílela …

MS: … neschopnost sebereflexe, …     

JH: … porážka v roce 1989, která byla krajně nedůstojná. Oni tam ztratili vše. Průběh, který tam byl, vystupování komunistické strany za zbytek celé strany, tam nepředvedl nikdo. Musíme si uvědomit, že v okamžiku, kdyby Štěpán na místo toho, aby žvanil v ČKD: „ … že děti nám nebudou hovořit do politiky …“, řekl: „Jsme s vámi, pojďme na ně …“, ale on si vůbec nepřiznal, jak se změnila situace. Nebo totéž: až do vystoupení na Letenské pláni má vysokou popularitu premiér Adamec, ale pokud přistoupí k mikrofonu a bafuňářsky řekne: „Soudruzi a soudružky,“ tak v tu chvíli prohrál absolutně svou šanci, kterou měl. Místo toho měl říci: „ … mohu to již říci, dámy a pánové, jsme zde s vámi“. Tito lidé vůbec nepochopili, že doba, kterou reprezentují, je jiná. Změnila se během hodin. Nikdo z nich se nezmohl na sebemenší reakci.

MS: Ke změně to logicky dozrávalo. Ta nepřišla z ničeho nic.

… Ozvěny z Německa …

JH: Tím hůř pro ně. To způsobila jejich neschopnost reflexe toho, co se dělo pět let v Rusku, toho, co se dělo měsíce před tím. Pro mě to bylo ještě zajímavější, jelikož v tu dobu jsem nebyl v České republice. Listopad jsem prožil v Německu v Lipsku. To proto, že Lipsko tehdy bylo centrem německé revolty. Já jsem to viděl dvakrát.

MS: Mohl jste tedy vidět i pád Berlínské zdi?

JH: Viděl jsem to, co ho způsobilo. Viděl jsem třistatisícové demonstrace v Lipsku. Tam celý ten proces začal i skončil. Tam byly ty největší protesty proti …

MS: … Honeckerovi.

JH: Jistě. Lipsko bylo centrem změny v Německu.

MS: Když jste na to zabrousil, oni si uvědomovali, že svět je jinde?

JH: Byli senilní. V Německu je podobný proces, jelikož se tam PDS – Die Linke udržela. Po spojení s Oskarem Lafontainem jí byl vdechnut nový život. Je ovšem pravda, že i PDS měla menší problém. To proto, že záhy v roce 1990 dokázala nalézt charismatického vůdce Gregora Gysiho, jenž byl velmi populární. Pokud se podíváte na volební mapu Německa, v nových zemích nadále pohrobek této strany získává více než dvacet procent hlasů.

MS: Čím si toto vysvětlujete? Soudíte, že lidé jsou nostalgičtí?

JH: To je poměrně jednoduché. Je to proto, že celý proces byl trochu jiný než v Čechách. To znamená, že měl jiné personální charakteristiky, když odcházela většina vysokoškolských učitelů. Měnila se obrovská část zejména vyššího státního aparátu. Přicházeli tam lidé ze Západu a nahrazovali je. Pochopitelně to východní část nějakým způsobem vnímá. To je první moment. Druhý moment, který vnímá, je velmi vysoká nezaměstnanost, která tam je. Vnímají to, že za stejnou práci na Východě dostávají nižší mzdy než na Západě.

MS: Je tam pocit nespravedlnosti.

JH: Ten problém je dvojstranný. Tak jak wessi se tváří: „Vždyť my vám dvacet let permanentně posíláme peníze a vám to není dost …“ Oni odpovídají: „Je to milé, ale po dvaceti letech jsme zůstali občany druhé kategorie, kteří dostávají menší peníze, mají dvojnásobnou nezaměstnanost. To přesto, že ve fabrikách, v nichž děláme, dosahujeme větší produktivity než v Západním Německu.“ Je v tom tento moment, který je neřešitelný.

MS: Myslíte si, že tento fenomén bude přetrvávat ještě léta?

JH: Všimněte si, že tento fenomén je v menší podobě i u nás. V roce 1992 by si nápoj Kofola nikdo nekoupil, dnes je hlavním hitem českého trhu a úžasně konkuruje …

MS: … západním nápojům.

JH: To je náš kousek té ostalgie. To proto, že kofola vznikla v šedesátých letech, aby se něco dělalo se zbytkovým kofeinem.

MS: Vidíte, jsou nutní šikovní lidi, kteří se zhostí úkolu, jak dobře prodat věc, které zvonil umíráček. Vše se dá realizovat, pokud jsou schopní, ideologicky nezaujatí lidé. To máte stejné jako popularita starších bot vyráběných též v šedesátých letech společností Botas. Je v tom vidět též rozpomenutí se minulost.

… Povaha vývoje společnosti …

MS: Vraťme se do přelomových let. Společnost trpěla pod komunistickou stranou. Komunisté si neuvědomili svoji pozici ve společenském dění, ani jej dostatečně nevnímali. To proto, že pracovali se starými schématy vývoje. Radikální změna byla jedním ze způsobů, jak se věci dají posunout dopředu, aby se do politiky dostali lidé, kteří dříve byli komunisty ustrkováni a vytlačováni z veřejné sféry. Jak se díváte na převrat? Lidé si to propojili se studenty. Jiní interpretují onen přelom i jako výslednici jednání tajných služeb.

JH: Soudím, že věc je úplně jednoduchá. Celý proces změn začíná schůzkou Reagan – Gorbačov. Tam zjevně, ačkoliv to není do dnešních dnů doloženo. Následně poté dochází k ujištění, že Sovětský svaz zanechá středoevropské země autonomnímu vývoji. Poté běží pouze o čas, tedy kdy dojde k bezprostřednímu kroku, kdy se záležitost stane. To je vlastně vše. To, co si myslím, že nás nešlechtí, je fakt, že u nás je to se zpožděním oproti ostatním zemím. I ti Němci byli před námi. Možná šlo o to, že u nás typ organizace toho disentu byl do značné míry spíše intelektuální a nešlo o takovou organizaci, která by byla dále. Možná, že to hrálo určitou roli. Navíc u nás byla dlouhá zkušenost normalizace. Vzpomínám si na scénu, kdy jsem se vracel někdy druhý týden v říjnu z Německa. Inicioval jsem schůzku, hovořil jsem s kolegy: „Podívejte se, neblázněte. Nyní musíme vstoupit, protože ti lidé nic nepochopili a je pět minut po dvanácté. Je nutné ten proces iniciovat, aby běžel.“ Všichni seděli kolem stolu a snažil jsem se dvou kolegům říci: „ Vy jste zkrátka starší, jste funkčně zařazení, ale hlavně máte kontakty.  Napište prohlášení, které by podepsala stovka lidí. To snad pro vás není problém. Co já? Je mi pouze 33 let a jsem nic.“ Jednoduše se nemohu postavit s praporem dopředu. Oni se v tuto chvíli ještě báli. Ještě se báli, že není správný čas. Tím vlastně spousta těch lidí prohrála šanci. Vidíte, že i Občanské fórum se poté organizuje spontánně takřka přes noc.

MS: Vámi zmíněné fórum zahrnuje disidenty, lidi z té intelektuální vrstvy disentu.

JH: To není kritika, to je popis. Nevyjadřuji se k tomu kriticky. Tam to spontánně vzniká –  strach z represe, kterou ti lidé prožili. A navíc v normalizaci byla represe zvláštního druhu, která je do značné míry psychickou represí zvláštního druhu.

MS: Sluší se říci, že někdy je psychický teror horší než fyzický. Pokud je psychický teror, má dlouhodobější povahu.

JH: Vy jste zmínil význam tajných služeb. K tomu těžko něco říci, protože žádné vyšetřování se nikdy nekonalo. Faktem zůstává, že k rozhodujícímu střetu vedl podivný agent Růžička – Zifčák. Zpráva o mrtvém studentovi, byla také vymyšlená. Na druhé straně tato představa může být velmi zajímavá.  Šlo o to, aby zde vznikla jakási roznětka. O to byli požádáni i lidé z tajných služeb. Tomu bych se nedivil, i když celý život pracovali pro opačnou stranu barikády. Lidé se alespoň chtěli zavděčit pro své další osudy. Nemusí to být nepravděpodobné. Nemyslím si, že pro zkoumání toho, co se ve společnosti stalo, je tento moment podstatný. Pokud se podíváte na to, jak tu proběhl 28. říjen 1918, tak je zajímavé, že došlo ke shodě českých představitelů s policejním ředitelem Bienertem. Naskýtá se zajímavá otázka, zdali si myslíte, že pan policejní ředitel Richard Bienert skončil ve státní službě?

MS: Skončil po událostech.

JH: Mýlíte se. Byl tím policejním ředitelem po celou republiku a byl tím ředitelem za protektorátu a posledním protektorátním předsedou vlády.

MS: Schopného člověka se neměli zájem zbavit.

JH: Pochopitelně, byl to zkušený člověk a oni převzali všechny policejní složky.

MS: Byla zde toliko potřebná kontinuita.

JH: Včetně policejního ředitele, jenž to tehdy převzal. Totéž nabízel, že to předá všechno osmého května 1945. Tehdy mu bylo vzkázáno, že opakovaná záležitost by lidi nepotěšila. Je to příklad z českých dějin, jenž …

MS: … není znám. K prostému člověku se tyto události nedostanou.

JH: Ano, ale každý historik tento příběh zná. To proto, že žádný přednášející si jej neodpustí, když vypráví o 28. říjnu 1918 a o službách státu. Ostatně Jaroslav Hašek to zmiňuje ve svém Dobrém vojáku Švejkovi, když říká, že všichni, kdo jej pronásledovali za Rakouska, mají započítána léta z c.k. arestu. Končí to slovy: „Lidé typu plukovníka Bretschneidera je i v nové republice spousta. Neobyčejně se zajímají o to, oč lidé mluví …“

… Hospodářství a úpadek …

MS: Vraťme se ještě k soudům nad hospodářstvím. Bylo řečeno, že systém byl v agónii. Hospodářství bylo též agónii?

JH: Dá se říci, že hospodářství mělo problém, že se nerozvíjelo. Hospodářství stagnovalo od konce sedmdesátých let. Mělo nedomrlá tempa růstu. Scházely tam inovační vlny. Pochopitelně, orientace hospodářství na Východ konzervovala technickou úroveň podniků. Lidé měli potenciální schopnost cosi vytvářet, vyrábět, ale tato potenciální schopnost byla minimálně využívaná. My jako ekonomové jsme viděli celou řadu let, že se cosi musí změnit. Viděli jsme to od počátku osmdesátých let a zhruba od druhé polotóny osmdesátých let jsme mohli více a více hovořit nahlas.

MS: Komunistická strana si toto uvědomovala, když zřídila Prognostický ústav ČSAV, jenž fungoval paralelně s Ekonomickým ústavem ČSAV?

JH: Ano, ale pro část lidí ve vedení komunistické strany to neplatilo, měla X složek a také jeden a půl milionu členů. Musíme o ní uvažovat jako o vrstevnaté instituci. Pravidelnou kritiku na minulý režim jsem slýchával na stranických schůzích. Ti lidé, kteří tvořili základ, si to zcela uvědomovali, poněvadž každodenně viděli problémy a slyšeli lidi kolem sebe. Spousta z nich odpovídala za stav sektorů a zastávala větší či menší hospodářské funkce. Uvědomění tam bylo. Na druhé straně byla část ústředního aparátu, ten měl původně sloužit straně, ale ve skutečnosti aparát straně fakticky vládl. Pro něj tyto aktivity byly v podstatě kouřovou clonou. My také děláme perestrojku, my též děláme přestavbu, ale snažili se to dělat kašírovaně. U Prognostického ústavu byla jedna zajímavost, která se týká osobnosti Lubomíra Štrougala. Ústav byl do značné míry jeho dítě a dítě Valtra Komárka, díky němuž chtěl získat odbornou protiváhu ekonomického oddělení ÚV. Štrougal byl velice zkušeným a pragmatickým politikem. Dá se říci, že vedle Husáka byl v tom období hlavním mužem.

MS: Výrazná osobnost, která si kritičnost stavu společnosti a hospodářství uvědomovala.

JH: V tomto mělkém bazénu Štrougal vykukoval výše, ale navíc z jeho životopisu plynuly i další věci. To znamená, že měl dobré vztahy s vnitrem, byl totiž v počátku šedesátých let ministrem vnitra. Dostal se do vlády, když střídal Baráka díky jeho aféře. Vždy měl později na tento resort určitý vliv. Druhou záležitostí, která tam byla podstatná, bylo, že měl přece jen právní vzdělání, kterého jej stavělo do jiné role než ostatní.

MS: Soudím, že totéž vzdělání měl i Gustav Husák, ovšem ten působil v jiné pozici.

JH: Pochopitelně. U něho však vidíte, že tuto kvalifikaci v různých obdobích svého života nevyužil až do krajnosti. To bylo výhodou. Posuňme se dále.  Třetí výraznou osobou je Bilak, jenž přesunutím Husáka do prezidentské funkce získává rozhodující vliv na stranický aparát. Zápas se poté vede mezi stranickým a státním aparátem, tj. mezi tím, zdali se Bilakovi podaří vytěsnit Štrougala, jenž pochopí jako jediný z nich, že se přestavba musí udělat, že změny musí být hlubší. Ten je v tuto chvíli chytřejší než ostatní. Husák se v tu dobu cítí jako vytěsněný. Koneckonců je velmi starý a už do ničeho nezasahuje. Válku nakonec vyhrává Bilak, protože místo Husáka instaluje Jakeše. O výhodách a dopadech jsem již hovořil. Druhá věc je, že se následně zbaví i Štrougala. Dá se říci, že vše se dostává do starých kolejí. Štrougal je mimochodem člověk, jenž není podepsán pod zvacím dopisem a podobnými věcmi, má trochu jinou roli i v roce 1968. Lze říci, že si udržel kousek své hrací pozice směrem dále. U státního aparátu proces uvědomění si problému je pochopitelně silnější než u toho stranického. To proto, že musí dennodenně odpovídat na „hloupé“ otázky jako: „Proč není toaletní papír? Proč u nás nejsou počítače? Proč u nás nejsou …“

MS: Jinými slovy, proč je u nás nedostatková ekonomika?

JH: Netýkalo se to pouze nedostatku. Trh byl v podstatě v řadě položek saturován. Jednalo se především o inovační výrobky, u nichž lidé cítili, viděli deficity. Stačilo, když přejeli hranice a rozdíl byl zásadní. To proto, že koncem režimu lidé mohli již omezeně cestovat. Lidé vidí, že obchody za hranicemi jsou plné.

… Ústav, politika a Klaus …

MS: To je pochopitelné. Je dobré asi zmínit, že o přestavbu, korekci hospodářské politiky se pokoušeli v dobách šedesátých ekonomové kolem Oty Šika. Reforma končí invazí ruských vojsk. V osmdesátých letech si na to strana vytvořila svůj ústav, ovšem výrazný dopad na hospodářské procesy nebyl znamenán.

JH: Nebyl. Ústav pracuje převážně pro státní aparát. Udělal prognózu a program, který byl v podstatě tím, co se začalo realizovat po změnách. Když procházíte oním Komárkovým programem, jenž je datován listopadem, je to práce, jež je pouze dokončená v listopadu. Většina věcí, které se odehrávaly v transformaci včetně přestavby, je dost podrobně zmíněna. Pokud s tím budete srovnávat scénář ekonomické reformy, jenž byl schvalován v roce na počátku září 1990, tam je těch podobností celá řada. Jde o to, že všichni najednou pochopili, že zadavatel ÚV či státní aparát slábne. Lidé pracovali horečnatě a autonomně, protože pochopili, že jsou v historické chvíli zlomu. Koneckonců ti lidé tam byli velmi dobře namícháni, aby tuto ambici měli. Toto se panu Komárkovi povedlo. Bylo to díky tomu, že se znal se Štrougalem. V podstatě vytvářel štít Prognostického ústavu a měl volnou ruku. Mohl si tam vzít lidi, které chtěl. Jeho zástupcem byl Vladimír Dlouhý. Také tam byla celá řada dalších českých ekonomů včetně toho, že se mu podařilo zaměstnat řadu ekonomů, kteří byli na černé listině, i když o některé z nich usiloval dlouhou dobu, aby je mohl vzít. Fakticky onen kontrakt podepsali pár dní po listopadu.

MS: Můžete tedy říci, že prognóza, kterou vytvořil tým pod vedením Valtra Komárka, dala jistý návod, jak poté postupovat v transformaci, která byla spuštěna rokem 1991?

JH: Ano, myslím si to, jelikož v tom týmu jsme přece byli. Byl tam Václav Klaus, byl tam Tomáš Ježek, na nějaký úvazek s nimi pracovali lidé z Ekonomického ústavu, jako byl Karel Dyba, Kamil Janáček, jenž pracoval na prezidiu Akademie věd. To jsou desítky lidí, kteří tam jsou. Když jsme hovořili o kurzech Samuelsona, tam se člověk mohl setkat s desítkami lidí, kteří s později vytvářeli ono podhoubí pro ekonomickou reformu. Tito lidé dělali „druhý sled“ ekonomické reformy, ale byli velmi důležití. Někdo tenkrát musel psát denně do novin a změnit veřejné mínění, dostat jej na stranu reformních ekonomů. Tam člověk může vidět jednu věc, že ten, kdo zvládnul transformaci personálně nejlépe, je skutečně Václav Klaus. Mohu jej kritizovat X krát jako ekonoma, ale …

MS: …on tomu dal dynamiku.

JH: A to jako politik. Byl první, kdo si z těch lidí uvědomil, jaká politická šance se otevírá, a realizoval ji. Zatímco ostatní mluvili o „pravdě a lásce“ a otevírali náruče, on velmi pragmaticky jednal. Po prvním okamžiku, kdy se sestavovala vláda, se 24 hodin tehdy uvažovalo, že by Václav Klaus nemusel být členem vlády a mohl by být guvernérem Státní banky československé. V tu chvíli si Klaus uvědomil, že pokud nebude mít patřičnou politickou podporu, tak se bude nacházet v této situaci. Tím pádem přichází, kandiduje na místo předsedy Občanského fóra a k překvapení všech jednoduše vítězí. Všichni zírají, jelikož „vypálil“ rybník všem těm zasloužilým disidentům, byť sám byl zčásti „disident“.

MS: Možná součást šedé zóny. Sám se přece za disidenta nepovažoval.

JH: Pravdou je, že Václav Klaus byl během normalizace trestán. Nemohl být vyhozen ze strany, jelikož v ní nebyl. Byl odejit z Ekonomického ústavu do centrální banky. Asi dva roky se zabýval investicemi, protože byl vyzván, aby si doplnil praxi. Poté byl vzat na centrálu, kde se mohl zabývat výzkumem.

MS: Dá se říci, že právě pan Klaus akumuloval kapitál, četl, polemizoval, aby jej mohl využít v následných letech.

JH: Od konce sedmdesátých let může poprvé publikovat a poté má obrovské kvantum publikací, které využívá dále. Osobně jsem Klause poprvé viděl v roce 1983 či 1984 v ekonomické společnosti. Od té doby, pokud byla Klausova přednáška, jsem tam docházel rád. To proto, že byl protivný, provokativní. Mělo to své kouzlo, jelikož člověk viděl špičkového ekonoma. Jednak viděl názor, jenž byl nekonformní. Musím ale říci, že někdy se člověk trefí a někdy ne. Již tenkrát mi připadalo, že je příliš napravo. Intelektuálně jeho projevy byly opravdu zajímavé. Nemusíte se s člověkem ztotožnit, přicházíte proto, že chcete slyšet intelektuální výkon. To rozhodně Václav Klaus splňoval, ale stejně v tu dobu vystupovala řada ekonomů.

MS: Někteří význační odešli do zahraničí po roce 1968.

JH: Šťastně prchli. To proto, že byli odhaleni jako centrum kontrarevoluce. Tam stranická sekera dopadla nejtvrději. Udává se, že po roce 1968 muselo z vysokých škol odejít zhruba 77 a půl procenta lidí, kteří učili.

MS: Velká ztráta pro československou ekonomickou obec.

JH: Problém byl asi v tom, že odcházeli lidé, kteří publikovali. Všichni publikovali stejně. Zůstávali ti, kteří nedělali nic.

MS: Jednoduše neschopní, …

JH: … a proto jim nebylo možné nic vytknout. Těm, kteří měli štěstí nebo známé, se podařilo přežít. Dá se říci, že celá špička ekonomické vědy plus mínus pár lidí, které se podařilo zachovat, odešla. Pokud se podívám na generaci svých učitelů, jež se mě snažili zoufale učit marxistickou ekonomii, ještě více než polovička z nich měla tvrdé stranické tresty. Já jako mladý straník, což je dosti zábavné, až někdy v polovině osmdesátých let jsem hlasoval pro to, aby jim byly vymazány tresty, které jim byly uděleny za rok 1968. Na nich zachovala perzekuce stopu. Lidé se zoufale báli mluvit o něčem jiném a díky tomu vysokoškolské pole bylo konzervativnější. Trochu lepší situace byla v Ekonomickém ústavu ČSAV. Kontrol bylo o něco méně. Zaměstnanci EÚ také nebyli ve styku se studenty, proto se mohlo o něco více. Na druhou stranu, když se podíváte na seznam lidí, kteří tam pracovali pro Státní bezpečnost, tak je velmi dlouhý. Občas někdo s úsměvem podotýkal, že měli lepší podporu z té druhé strany.

… Intelektuální zdroje …

MS: Měli lidé, kteří připravovali reformu, přístup k západnímu ekonomickému myšlení? Zřejmě si ano, když tam byl čilý intelektuální život.

JH: V Ekonomickém ústavu byla dostupná veškerá literatura. Pokud dostupná nebyla, tak ji bylo možné získat prostřednictvím mezinárodní výpůjčkové služby. Byly zakázané knihy, které byly u nás vydány v šedesátých letech. Tenkrát nahnali několik lidí, kterým se říkalo „koniášská komise“. Komise rozhodla, co šlo do stoupy a co šlo do státních fondů. Vím, že mi jeden z těch členů o někom říkal, že něco vydal, a já jej neznal, „To jsem s ním seděl v „koniášské komisi“.  Tázal jsem se, co to je. Sám jsem se tomu divil. Vysvětloval mi: „Byl princip, že když odmítneš, sekera spadne, nebo budeš pokračovat. Jedním z nejvyšších dilemat bylo, zdali mám dát do vyřazených knih i svou vlastní. Nakonec jsem ji tam tedy dal.“

… Reformy …

MS: Domníváte se, že reformy, které byly připraveny v rámci toho roku hlavně v hospodářské oblasti, se zvládly celkem dobře a rychle? Byl v tomto směru z větší části konsensus?

JH: Takový konsensus tam nebyl. To proto, že v první fázi byla věc zřejmá, ale jak se v onom konkrétním případě bude postupovat, to již zřejmé nebylo. Program byl, že máme budovat tržní společnost, ale otázka zněla jak? To, že máme budovat právo, to tam bylo velmi podrobně, což bylo velmi zajímavé. Je dobré zajít za panem doktorem Tichým, dnes profesorem Tichým z právnické fakulty. Ten byl autorem právních pasáží. Po letech jsem zjistil, že byly úžasné, byly velmi kvalifikované a dnes je právem dobře honorovaným člověkem. Nikdo mu za ty pasáže, které tam napsal, nepoděkoval.

MS: Jan Švejnar, když psal ono transformační studii, zdůrazňoval, že nejprve musí být vytvořen právní rámec.

JH: Problém, který poté nastal, je strašně jednoduchý. Je to scéna, kterou člověk kritizuje a která se zde odehrála a říká asi tolik: celé hospodářství se najednou ocitlo bez kontroly. Pokud tu kontrolu tam nemáte, mikroekonomicky systém funguje následně. Člověk ví, že když něco ukradne, nepřijde žádný trest, v tu chvíli je motivace vysoká, aby to část lidí nevyužila. Je však velmi zajímavé, že někteří manažeři se chovali velmi amorálně. Na druhé straně je fascinující, že znám spoustu manažerů, kteří se po celou dobu chovali naprosto morálně a v podstatě si nedokázali vzít ve svém podniku pětník. Záviselo na morálním ovzduší v dané instituci, na osobnosti šéfa a podobně. Nedá se to plně paušalizovat, a proto nemohu říci, jak moc do transformace zasáhly negativní procesy, jelikož nemám kvantifikaci. Nemohu říci, zdali byly ve čtyřiceti procentech podniků, či v osmdesáti. Mohu doložit skutečnosti, že byly podniky, ve kterých tyto procesy byly minimální.

MS: Důležitým bodem je kapitál, jenž zde nebyl. Zde se naskýtá otázka, zdali vlády česká a slovenská, měly postupovat tak, aby hledaly kupce v zahraničí. Ten by jim pomohl zvládnout patřičnou adaptaci na tržní prostředí, a tak by se dokázaly uplatnit na zahraničních trzích.

JH: Alfa a omega je velmi jednoduchá. V okamžiku, kdy se díváte na privatizační osudy, jsou tu dvě představy. První představa, na které pracoval tenkrát Zdislav Šulc, říká: „Odstátnit ekonomiku.“ Odstátnit ji tím, že se převede do zvláštní instituce, která se bude jmenovat nikoliv Fond národního majetku, ale Fond národního jmění. Odsud se začnou řídit podniky jako takové. To znamená, že se budou moci prodávat. První věcí je, že se oddělí řízení státu od přímého řízení podniku. Taková byla jeho první představa. Druhá představa říkala: „Ne, musíme udělat rychlou privatizaci a vše poté půjde samo …“ Zvítězila druhá představa, ta však zanedbala jednu věc. Její přívrženci říkali, že operaci musíme udělat během několika měsíců, a nyní slibovali, jak to bude rychlé. V podstatě od rozhodnutí o tom, že reformy budou – do okamžiku, kdy lidé převzali akcie privatizovaných podniků, uplynul určitý čas. Tam ten proces ale neskončil, jelikož následně pokračoval proces koncentrace vlastnictví. To znamená, že postulace vlastníků běžela po kuponové privatizaci. Ten proces je dlouhý přibližně čtyři, pět let. V období čtyři – pět let se podniky nacházely ve vzduchoprázdnu. To je právě období, kdy umožňujete loupeživý mechanismus. V tom lze vidět problém: nikdo nehlídá. Na druhé straně vidíte, že to, co se dělalo do té doby, pochopitelně uspělo. Sice se prapodivně prodala Rakona společnosti Procter and Gamble, ale od té doby jsme o nich neslyšeli a nějakým způsobem ten podnik fungoval. Škoda Auto je největším úspěchem privatizace. Tou dobou se zajímal Siemens o ČKD i o Škodu Plzeň a dá se říci, že osud těch firem by byl určitě lepší než s Marouškem a Stehlíkem.

MS: Narážíte na českou cestu, charakteristická silnou úvěrovou expozicí?

… Právo a jeho význam …

JH: Druhý problém, který měl Václav Klaus a ti lidé kolem něj, chtěli svým způsobem vytvořit model národního kapitalismu a trochu zapomněli na to, že to zřejmě není možné. Jejich představa byla, že zde uděláme malou americkou burzu, vybudujeme kus Ameriky v Praze. Zapomněli však, že to s malými podniky nelze. Zapomněli, že americká burza může fungovat tehdy, pokud jsou tam ty velké podniky a ty umísťují své papíry na trh. S malými podniky něco takového nelze.

MS: Mají tam jasná pravidla.

JH: To je zřejmé, ale „jasná“ pravidla se vyvíjejí. Ty vám nespadnou z nebe. Představovat si, že dáte systému pravidla a on bude hladce fungovat, v tomto směru jsem trochu skeptický. I kdyby byla pravidla dána v daném okamžiku, je velmi obtížné zjistit, jak systém funguje, jak vše běží a osvojit si jej během krátké doby. Je jedna cesta, a na ni jsme přišli příliš pozdě. Když mi to poprvé někdo z právníků řekl, tak jsem to pokládal za hloupost. Jednalo se o převzetí zahraničního práva a poté by bylo dobře. Tři roky trvalo, než jsem toto informaci pochopil. Dnes konstatuji, že ten závěr byl naprosto správný, ale že jej nikdo nahlas bohužel neřekl.

MS: Nu, ale máte země, které přebírali právní kodexy fungujících společností, a ty se nevyvíjejí stejně jako ty, od kterých je právo přebíráno. U nás se například profesor Dědič inspiroval v Německu.

JH: Obchodní zákoník psal pan doktor Kopáč a Dědič a Struna byl vzdáleně u toho. Kopáč byl úžasným právníkem. Muž, který nás zastupoval v OSN v šedesátých letech. Již není mezi námi. Soudím, že profesorka Pelikánová říkala jednu velkou drobnost, která mně ulpěla v mysli. Do toho roku padesát se zde užívalo právo rakouské, tedy i prvorepublikové. Kdybychom recipovali rakouské právo, tak jsme byli schopni dohnat i to ztrátové období a používat dále rakouskou judikaturu i z  nového období. Šlo by o větší recepce cizího práva, a zejména práva rakouského. Sluší se říci, že rakouské občanské právo zde bylo používáno do roku 1950. Bylo to dle mého pohledu možné, ale nikdo si to v té době neuvědomil. Všichni jsme měli pocit, že to není možné. Vše si musíme vytvořit tak, aby to dosedalo na náš právní systém. Všem se to zdálo logické. Teprve po letech to dojde někomu, kdo má ponětí o právní historii.

MS: Odborníků byl nedostatek a ztráty velké.

JH: V právu je mnohé úžasné. Jednou jsem kritizoval normu, která se odkazuje na právní řád z dob obrovského socialismu. Poté jsem si říkal, že je vhodné se podívat, jak daná norma vypadá. Udělal jsem to a byl jsem okouzlen. Jednalo se o vrcholnou normu z šedesátých let, kde si lidé dávali záležet na tom, že jsou právníci. Musel jsem smeknout a říkal jsem si, že technicky tak dokonalý zákon jsme nenapsali.

MS: Také se říká, že byla „nutnost“ psát zákony velmi rychle, ale i dobře.

JH: Máte dvě období na úřadu vlády. První je to, v němž premiérem je Marián Čalfa, poněvadž Čalfa je právník. On přichází na úřad vlády v roce 1973. Nastupuje na právním odboru. Není šéfem, jelikož představenou je velice dobrá právnička paní doktorka Pražáková. Čalfa, pokud chtěl dělat kariéru, se musel stát předsedou stranické organizace na úřadu vlády, čímž se stal vhodným partnerem, jelikož předseda stranické organizace na tom pracovišti má vysoký post něco jako náměstek. Je to zvláštní, že to je na úřadu vlády. Štrougal, když si uvědomí, jak se dělá ruská perestrojka, si bere v roce 1987 tohoto právníka jako ministra bez portfeje. Bere jej právě proto, aby mu někdo dělal legislativu. Pochopitelně, když se Čalfa stane předsedou vlády, legislativní odbor je silný a přes něj „nejede vlak“. Jsou pozváni lidi, kteří jsou za to odpovědni a s nimi spolupracují špičky z právního odboru. Po volbách v roce 1992 se odbor rozpadne, protože odpovědná má být česká vláda. Centrum se tehdy přesune pod Jana Kalvodu, jenž upřednostní lidi kolem sebe. V tu chvíli vypadne pravomoc z ranku předsedy vlády. V tu chvíli se právní kultura silně zhorší. Řekl bych, že se jedná o chybu nás ekonomů, protože po nás to právo nikdo nechtěl.

MS: Byla vulgární teze, že ekonomové musí „předběhnout“ a také je předběhli právníky.

JH: Na to poukazoval Tomáš Ježek. Opakuje to do dnešních dnů, že právníci byli úplně k ničemu. S Tomášem, jenž je boží člověk, jsme byli na opačných pólech celý život, ale osobně k němu cítím sympatii. Je to za statečnost, kterou Tomáš projevoval v osmdesátých letech. Propagoval zde liberální myšlení v okamžiku, kdy z toho mohl mít pouze problémy. Nemohu, než se poklonit. Dělal to specifickým způsobem. V tomto se ale dle mého názoru mýlí. Právníci byli dále než my ekonomové, pouze jsme nepochopili podstatu práva a nepochopili jsme to, co oni dělají. To je obrovsky těžká věc. Ekonom se vždy musí přizpůsobit podmínkám, v nichž je. Je na něm, aby to zanalyzoval včetně toho, jak je to s tím právem. To jsme pochopitelně neuměli. Léta jsem se to učil a neumím to do dnešních dnů. Obětoval jsem tomu několik let, abych se to naučil, byť jsem právo pár let dělal.

MS: Soudíte, že transformace mohla proběhnout lépe, snáze, pokud by se dbalo řádně na tvorbu norem?

JH: Nejen. Tvorba norem je jednodušší. Vy musíte zabezpečit několik věcí. Za prvé – musíte zabezpečit a ochránit majetek bez ohledu na to, jaké normy kolem vás platí. To je úkol vás jako ekonoma – zkrátka proto, že všude na světě jsou různé právní řády a všude na světě hospodářští agenti žijí a podnikají. Musíte zjistit, jak tomu přizpůsobit své nástroje, a nemůže si „stěžovat“ na nějaké právo. Někde je horší a někde je lepší. Zkrátka je dána veličina. Tím, že přepíšete nějaký zákon, že ta norma zní lépe, nedosáhnete nějakého vítězství. Nemáte žádné vítězství proto, jelikož ještě musíte mít někoho, kdo to právo aplikuje a kdo jej vymůže. Mnoho věcí je v našem právu napsáno úžasně, ale možnost jej vymoci je mizivá.

MS: Můžete mít psané normy, ale pokud se nebudou naplňovat, tak daná norma nemá žádný smysl?

JH: S tím lze souhlasit. To je celý problém. Pamatuji si, že v roce 1990, když pánové představovali, jak se bude dělat transformace, šel jsem k tabuli a říkal jsem: „Milí studenti, představte si, že budete dělat privatizaci. Zde nařídíte bankám, že na to mají půjčit peníze. Zároveň byla zlikvidována policie, zlikvidována prokuratura a byly zlikvidovány soudy. To znamená, že ten, kdo si vezme peníze a nikdy je nesplatí, je vítěz. Zkrátka proto, že zde neexistuje ani zákon, který by vás potrestal, neexistuje ani policista, který by to vyšetřil, neexistuje žalobce, který by to zažaloval, neexistuje soudce, který by to odsoudil …“ Vezměte si, že za toto období transformace, během něhož se rozkradly desítky, ba stovky miliard, není nikdo odsouzený. Jak by mohl být, když aparát v tomto směru zde neexistoval. Zde se musíme navrátit zpět k Bienertovi. To je jedna ze závažných chyb, která byla učiněna v té transformaci z dobré vůle. Dával jsem příklad doktora Bienerta, jak první republika využila jeho služeb. To proto, že byl špičkovým policejním expertem. Když se zeptáte, komu jde poděkovat Charles de Gaulle po dobytí Paříže, zjistíte, že přichází na pařížskou radnici a poděkuje vichystické policii, že udržela pořádek. Udělá to proto, že ví, že ji bude potřebovat. Udělá to proto, že ví, že kdyby ji zrušil, dá bezpečností složky do rukou komunistických makis. To on však nechce. Stačí, když se podíváte na současný Irák. Dnes všichni uznávají, že jeden z malérů bylo rozpuštění Saddámovy armády. To proto, že zmizela složka, která se dala mocensky použít. Stejnou chybu jsme provedli i my. To proto, že v okamžiku, kdy rozeženete policisty, ať jsou jacíkoliv, jsou to lidé v botách, kteří slouží režimu. To, že se jim režim vyměnil, není pro ně tak dalece důležité, mají svou profesi a konají službu honěním zlodějů, pedofilů. V okamžiku, když je někdo začne kádrovat, utváří se problém. Ještě je zde další problém, že policista nemá příliš rozsáhlou kvalifikaci. Umí si hrát na četníky či na zloděje. Když jej vyhodíte, tak je velmi pravděpodobné, že část z nich si bude hrát na druhé straně. Stačí si zjistit, kde dělali lidé ze špičkových ochranek, pak se člověk velmi diví. Zde je druhý problém, kdy rozbijete mocenský aparát a jste v situaci, kdy jej stavíte dlouhá léta znovu. To vám pochopitelně komplikuje celou situaci.

MS: Děkuji vám za kritické postoje.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *