Dialog o transformaci s Jiřinou Jílkovou


*1959, česká ekonomka, vysokoškolská pedagožka. Hlavní obor jejího zájmu je ekonomika životního prostředí. Přispěla do dialogů Hovory o ekologii (2000).
Stáhnout dialog:

Dialog byl nahrán v pondělí 8. listopadu 2010 v dopoledních hodinách v prostorách společnosti Jiřiny Jílkové IREAS, Štěpánská 16, Nové Město, Praha 1.

MS: Než začneme hovořit o transformaci v obecné rovině, rád bych se zeptal na otázku týkající se přímo vaší osoby. Jak vás zastihl revoluční rok a co jste si od něho slibovala?

JJ: Mě zastihl jako matku malého dítěte.

MS: Věnovala jste se rodičovským povinnostem. Jak jste vnímala děje ve společnosti, například zdali jste to nevnímala jako otevření možností? Nyní nám nikdo jiný vládnout nebude, vše závisí na naší aktivitě, kterou vyvineme. Nebo to bylo cosi jiného?

JJ: Osobně jsem byla nadšená. Jako matka malého dítěte jsem byla stranou. Opravdu jsem se snažila věnovat rodině. Musím říci, že pro lidi, kteří byli na škole, to přišlo neočekávaně.

MS: Jste ekonom a ten je člověkem, jenž vidí nejen to, co je před ním, ale také to, co je „za“.

JJ: Ani politikové nečekali tak rychlý zlom a ekonomové jej také nečekali.

MS: Je zřejmé, že krach východního bloku, krach socialismu nepředvídali ani lidé, kteří se věnovali specifickému oboru, jakým byla sovětologie. Je dobré se zeptat: Vy jste byla spojena s Vysokou školou ekonomickou? Jak tam probíhaly procesy změn? Tážu se proto, že onen převrat je spojen se studenty – ti dali prvotní impuls, ti byli pomyslnou kuličkou, která rozpohybovala to ostatní. Díky nim se daly do pohybu procesy, které byly z říše snů.

JJ: Vzpomínám si, že v té době jsem na škole měla seminář a studenti říkali, že jdou na akci na Albertově. Smáli jsme se a říkali jsme, aby se vám tam hlavně něco nestalo.

MS: A stalo se …

JJ: Poté si vybavuji spoustu studentských akcí, schůzí a zasedání, na nichž studenti počali být velmi aktivní. Studenti začali pořádat setkání, schůze. Vzpomínám si též na velmi kuriózní a z dnešního pohledu směšnou schůzi k dokumentu nazvaném „Několik vět“, kterou jsme měli. Tehdy tam přišel stranický tajemník Prahy 3. Byl to malý a obtloustlý člověk. V mých očích to byl absolutní hlupák. Vzpomínám si, že jsem si psala jeho teze.

MS: Co myslíte pod spojením hlupák?

JJ: To byl člověk velmi hloupý. Bylo to v sérii schůzí před listopadem 1989. Po Listopadu to ovšem byla zajímavá setkání se studenty. Vnímám to, jako by najednou studenti začali …

… Známky pasivity …

MS: … „přemýšlet“, být politicky uvědomělí. Dříve byli studenti tiší, a nyní začali projevovat svou aktivitu. Říká se o českých studentech ve srovnání s ostatními, že jsou málo aktivní, že jsou schopni spíše pasivně přijímat, co je jim předkládáno, než aby byli ochotni diskutovat. Vy jste v tomto ohledu viděla příslib do budoucna? Studenti, mladí lidé začnou brát život do svých vlastních rukou a nebudou vystaveni manipulativnímu tlaku druhých.

JJ: Ani bych nešla tak daleko, že bych to viděla jako příslib do budoucna. Vzedmutí aktivity a sebevědomí studentů bylo velké. Máte pravdu v tom, že čeští studenti jsou málo sebevědomí a příliš se neangažují. My jsme vedeni k tomu, že neprosazujeme svůj názor. Nejsme vedeni k tomu, že pokud daný názor prosazujeme či prezentujeme, musíme to dělat noblesně a v klidu.

MS: Do analýz vkládáme emoce?

JJ: Ano, identifikujeme protivníka, kdo má jiný názor. Obávám se, že to přetrvalo do dnešních dnů.

MS: To je ale špatné, že? Je to snad výraz uzavřené společnosti, v níž se hledá vnitřní nepřítel?

JJ: Víte, to je též otázka školského systému. Jde o systém výuky, o vedení k vyjadřování samostatného názoru. To se hodně zlepšilo, ale my to vnímáme ve škole do dnešních dnů.

… Škola …  

MS: Dobrá, to byla politika, ale co školství, jaká byla dříve výuka? Lidé se museli učit teze charakteristické pro režim, tj. Lenin, Marx. Kdo prošel vysokoškolským vzděláním, musel to do sebe pohltit, byť s tím nesouhlasil. Pokud to porovnáte s dneškem, myslíte si, že jsme ušli velký kus cesty?

JJ: Víte, já jsem studovala vysokou školu v zahraničí, a to ve východním Německu v Rostocku. Ta byla více technicky zaměřená. Ano, v kurzech marxismu – leninismu jsme opakovali teze, ale přírodovědné vzdělání v těch kurzech, řekla bych, bylo standardní, sneslo by srovnání se současností. Moje vzpomínka a kritická reflexe se vztahuje především ke středoškolskému a základnímu školství.

MS: Tam vidíte počáteční nedostatky, které se posléze projevují na vysokých školách?

JJ: S velkou úctou vzpomínám na středoškolské profesory. Pocházím z Poličky. To bylo malé město, kde bylo několik velmi vzdělaných osobností pamatujících první republiku. Byli to lidé s velkým rozhledem, velkorysostí, ale celý systém vzdělání a atmosféra na základní a střední škole byla taková, že kdo vyčuhuje a kdo se příliš ptá, je eliminován. Vzpomínám si na reakci jednoho učitele, který mi řekl, že takové dotazy jsou nevhodné. To mě osobně hodně zasáhlo.

MS: Nu, pokud se člověk neptá, nerozvíjí se.

JJ: To bylo klima školy, ale nejen té školy. To bylo klima systému vzdělávání. Osobně si vzpomínám, že jsme nikdy nedělali prezentace, nikdy jsme nebyli vyzváni, abychom si aktivně sehnali informace, …

MS: … a tím se aktivně účastnili výuky.

JJ: Ano, také jsme si nehledali zdroje. Někdo nám to odpřednášel a my jsme to měli přijmout.

MS: Toto není dobré pro demokratický systém, že?  

JJ: Soudím, že rysy systému rakousko – německo – uherského stále doznívají.     

MS: Dobrá, lidé, kteří v Evropě studují, mají možnost se setkat s jinakostí, s mnoha národnostmi, jejichž přístup ke vzdělání je odlišný. Svět je v tomto ohledu svobodný, je zde jiná situace než před desítkami let. Díky svému zkoumání jsem mohl hovořit s profesorem Janem Kmentou a profesorem Kánským, podle nich by člověk měl v dobrém využít „agresivitu“, aby se prosadil. Slovo agresivní užívali, nicméně jsem navrhoval volit slovo asertivní, třebaže někdy asertivita přerůstá v agresivitu. Jsou lidé, kteří nejsou zvyklí na konkurenci, a podle toho také vypadá. Dobří kantoři by měli onu zdravou konkurenci podporovat, aby jejich studenti byli úspěšní.

… Síla aktivity …

MS: Říkala jste, že minulý režim eliminoval ty, kdo měli zájem o věci, kdo měli zájem se osobně rozvíjet, s čímž souvisí kritické uvažování. Tak tomu tedy bylo i na škole, kde nyní působíte?

JJ: Na Vysokou školu ekonomickou jsem přišla až v roce 1983. Učila jsem spíše technické obory. Tehdy se zde přednášel kurz rostlinné výroby. Ano, to se učilo v rámci oboru ekonomika zemědělství. K ekonomii jsem se dostala až v roce 1988 při přípravě kurzu Ekonomika životního prostředí.

MS: Toto člověka překvapuje, že někdo mohl na Vysoké škole ekonomické přednášet cosi, co je bytostně spjaté s jiným oborem. Dobrá, tento kurz byl určen pro lidi, kteří pracovali v zemědělství?

JJ: Právě zde byl obor ekonomika zemědělství, a to se učilo v rámci něho. Pokud si vzpomínám, tak tam bylo více takových předmětů. Byla to tehdy Fakulta výrobně ekonomická. I v jiných oborech byly technicky definované předměty. Lidé se mohli setkat třeba se zbožíznalstvím.

MS: Ano, zbožíznalství již studovali lidé, kteří prošli obchodní akademií. Takové předměty měly praktické uplatnění. Člověk může být mile překvapen, pokud to srovnávám s dneškem. Žádná rostlinná výroba se na VŠE neučí a člověk se může divit, že životnímu prostředí se věnuje jen malá část v porovnání s tím, jaké všechny obory se tam daly i dají studovat.

… Studenti …

MS: Dobrá, jací byli studenti, když jste měla možnost tam učit?

JJ: Řekla bych, že tam zásadní rozdíly nebyly.

MS: Ona šeď, která byla charakteristická pro normalizaci, se tam také objevovala?

JJ: Byla, ale je tam i do dnešních dnů. Víte, ve skupině studentů je vždy dvacet procent lidí, kteří mají otevřenou mysl a jsou kreativní. Poté je dvacet procent těch, kteří vcelku disciplinovaně, někdy možná trochu pasivně, ale svědomitě převezmou poznatky, jsou ochotni je nějakým způsobem reprodukovat, osvojit si je. Poté je třetina lidí, kteří více či méně nepokrytě dávají najevo, že „proplouvají“ systémem.     

MS: To je ale nemilé černé pasažérstvo.

JJ: Ano, tak tomu je. Na VŠE je toto prakticky neměnné rozdělení studentů.

MS: Lze namítnout, že je to nemilé zjištění. Člověk si může říci, že studium na vysoké škole je svědomitá příprava studenta na život. To není prodlužování si mládí, to je investice. Je zvláštní, že se to nezměnilo, že to bylo za socialismu, a je tomu tak i dnes.

 

… Kvalita škol …

JJ: Vysoká škola ekonomická je školou manažerskou, a já znám školy i technického typu, jelikož hodně spolupracuji s kolegy, kde je určitá tendence, aby se tam směřovali studenti takového „smart“ manažerského typu. K jejich profilu patří, že jsou nejen chytří, ale i vychytralí.

MS: Onu vychytralost přikládáte lidem, kteří spíše systém zneužívají a parazitují na něm?

JJ: Ano, to je možné, ale je to pouze pár procent studentů.

MS: To znamená, že VŠE jako škola univerzitního typu mající „černé pasažéry“ by se měla spíše zaměřit na tvorbu onoho „průměru“ či na lidi, kteří jsou tvůrčí a jsou ochotni o věcech hlouběji přemýšlet, jít si za svým a neproplouvat. Někdo to po dvaceti letech může považovat za smutné zjištění, jiný za logickou daň, že se rozšířil počet studentů, kteří poptávají ekonomické vzdělání. Je to zkrátka též výsledek „masifikace“, jež přišla do této společnosti.

JJ: Upřesnila bych vyznění toho, co jsem řekla. Profil studentů se nějak významně nezměnil. Ti, kteří přicházejí na školu, třetina jsou otevřené hlavy, třetina jsou ti, kteří svědomitě pracují, a třetina jsou černí pasažéři. Na VŠE se systém výuky v mnohém změnil, ale v něčem se zase tolik nezměnil. Určitě studium na vysoké škole poskytuje studentům mnohem více šancí. Ten, kdo chce jít směrem využití šancí, má cestu otevřenou.

MS: Tím myslíte skutečnost, že člověk má možnost jezdit do zahraničí, …

JJ: … může studovat v němčině, může studovat v angličtině. Je ale řada studentů, kteří to vůbec nevyužívají.

MS: Shodou okolností jsou lidé v Čechách na tom tak časově dobře, že při svých studiích si ještě přivydělávají. Jsou zaměstnaní. To však dříve nebylo možné v minulosti.

JJ: Myslím si, že trh práce nebyl tak flexibilní, aby tehdy studenti mohli pracovat.

MS: Před rokem 1989 takové možnosti nebyly, byly restrikce.

JJ: Za mé doby nebyly. Rozhodně nebyly možnosti krátkodobých brigád. I kdyby studenti chtěli, nebylo to možné.

MS: Domníváte se, že podobný vzorec studentů je na Univerzitě Karlově či na jiných vysokých školách univerzitního typu v Čechách, či VŠE je v tomto ohledu výjimkou?

JJ: Soudím, že vzorec je podobný. Určitou výjimku mohou představovat obory studia matematiky na Matematicko – fyzikální fakultě UK, kde si nějakého černého pasažéra těžko dokážu přestavit.

MS: To je ale jiná třída?

JJ: Ano, ale také specificky zaměřený druh vzdělání, kde podobný přístup narazí na vytěsňovací mechanismus. Jinak bych řekla, že je to do jisté míry obecně znakem studentů. To není pouze u nás, sleduji německou literaturu a diskusi s německými kolegy, tam tento profil je podobný.

MS: Dobrá, západní Německo netrpělo takovým režimem a neprošlo změnami, jimiž musela projít česká společnost, třebaže západní Němci museli přijmout své východní bratry. Můžeme se setkat s postojem, že to s onou proměnou příliš nesouvisí.

… Kritika školství …

MS: Tážu se na školství proto, že jste napsala v roce 2005 velmi kritický článek. Česká vzdělávací soustava se tam jeví v nepěkném světle. Školy, místo aby se věnovaly výzkumu, věnují se pouze vzdělávání. To z toho důvodu, že zde nejsou patřičné kapacity těch, kdo by daný výzkum prováděli. Soudíte, že to bylo také příznačné i pro minulý režim? Minulost determinuje budoucnost.  

JJ: My jsme v osmdesátých letech na pozicích asistentů, na pozicích těch, kdo dělali doktoráty, nebyli vedeni k systematické publikační práci v mezinárodních časopisech s patřičným impakt faktorem. Sama to vnímám jako velký deficit. To proto, že jsme jako dvacetiletí lidé neprošli tréninkem. Dnešní doktorandi na západoevropských univerzitách tím tréninkem procházejí. To je problém, jenž se vleče dvacet let.

MS: Kam se věci posunuly? Přešlapuje se na místě? Možná řeknete, že budoucnost je u mladých lidí.

JJ: Pro budoucnost jsou důležití, ale my v akademickém prostředí říkáme, že úspěšná publikační činnost a vědecká činnost je záležitostí mezigenerační spolupráce. To nejlépe funguje, když pan profesor, docent, tedy člověk starší, který má kontakty, zkušenosti, vize, spolupracuje s týmem doktorandů a vzájemně se doplňují. Jedno bez druhého nefunguje dobře.

MS: Dříve nebylo tolik doktorandů, kteří by usilovali o získání vědeckého titulu?

JJ: Byli, ale nebyli jsme systematicky tlačeni k publikování ve vědeckých časopisech.

MS: Proč to dřívější režim nevyžadoval, či lépe lidé, kteří byli součástí vědecké obce?

JJ: Pohybovala jsem se v komunitě ekonomiky zemědělství, tam se v těch mezinárodních časopisech nepublikovalo, ale vím, že technici publikovali.

MS: S tím také souvisí rozporné rčení: „publish or perish“. Mnozí čeští akademici to odmítají, protože to vede pouze k vytváření kvantity nad kvalitou. V takové Americe je to nezbytností. Lze se domnívat, že pokud člověk napíše nějaký významný článek, další publikování na toto téma může vést k rozmělnění tezí, které v tom článku uvedl.

… Podíl v populaci …

MS: Dobrá, hovořili jsme o vysokém školství. Školství obecně bylo charakteristické také tím, že do terciární sféry odcházelo malé procento lidí z populace ve srovnání s vyspělými demokraciemi. Soudíte, že to dělal režim záměrně, že zabraňoval lidem, kteří měli zájem mít vysokoškolské vzdělání, anebo v Československu nebyly prostředky na to, aby režim podporoval vysoké školství?  

JJ: Zřejmě oba důvody. Vysokoškolák je člověk, u něhož je pravděpodobné, že má vlastní názory a že se bude bouřit. Zase bych nebyla tak úplně kritická vůči socialistickému zřízení, již za Marie Terezie byli filozofové a lidé jim podobní považováni za potenciální buřiče.

MS: Nu, ale díky buřičství se společnost posouvá dopředu. Kdybychom neměli buřičství, nebylo by ani národního obrození, první republiky, pokud bychom šli do minulosti.

JJ: Souhlasím s vámi. Z pozice autokratického, dominantního vládce je jasné, že není třeba buřičů, ale je třeba zdatných techniků a zdatných hospodářů.

MS: I hospodář může být v dobrém slova smyslu buřičem. Stačí se podívat na Aloise Rašína, jenž za to seděl během první světové války, či na jasné postoje pana Karla Engliše, pokud se dotkneme české historie. Je dobré připomenout, že minulý režim se snažil preferovat dělnické pozice. Komunistická strana se považovala za stranu těch, kdo především hájí práva dělníků. To jsme ale odbočili.

… Podoba školství …

MS: Dobrá, vidíte ve školství nebezpečí, která mohou způsobit i pokles kvality vzdělání?

JJ: Když bychom měli být konkrétní, jaké školství máme na mysli? Budu hovořit o vysokém školství.

MS: Ano, protože to je charakteristické tím, že během několika let se vytvořil fenomén spočívající v tom, že mnoho lidí s maturitou pokračuje dále. Doháníme tak v počtu vysokoškoláků západní Evropu.

JJ: Abych se přiznala, na rozdíl od svých kolegů nepovažuji to za zásadní problém. Z vysokoškolského vzdělání se stal běžně dostupný statek, nikoli statek exkluzivní. Dříve to byl exkluzivní statek, kdy ho získávala pouze úzká skupina lidí. Titul zařazoval svého nositele do elitní skupiny. Bylo to tak i za dob socialismu. Dnes je vysokoškolské vzdělání běžným statkem, získává jej významná část populace.

MS: Nu, avšak je otázkou, zdali ten statek je dostatečně kvalitní?  

JJ: Logicky není. Měli bychom to jasně říci a je to samozřejmé. Předpoklady inteligenční, pracovní se nějak zásadně nezměnily. To jsou však dvě různé věci, které je nutné odlišit. Nečekejme od absolventů vysoké školy, zejména typu bakalářského studia, že budou mít způsob uvažování a excelenci jako na doktorském studiu.

MS: Sama, když porovnáváte kvalitu svých studentů nyní a kvalitu studentů, které jste mohla vyučovat před rokem 1989, nacházíte rozdíl?

JJ: Nevidím zásadní rozdíl. Dívám se na diferencované studenty, jejich diferencované zájmy. Nepohrdám studenty, kteří systémem proplouvají, systém jim to totiž umožňuje.

MS: Dobrá, ale co dělat pro to, aby to nebylo umožňováno. Dříve, pokud někdo chtěl studovat, musel se vyrovnat s velkou konkurencí mezi uchazeči, musel projít sítem přijímacích zkoušek.

JJ: Abych se přiznala, přijímací zkoušky na Vysokou školu ekonomickou pamatuji. Konaly se z jazyka a z matematiky. Hlavně poté byla ústní zkouška, u které jsem seděla. Byl to zajímavý zážitek a tam se selektovalo. Tam přišla dvě, tři jména ze skupiny třiceti lidí, kteří budou a priori přijati. Sice jsme dávali známky tak, že jsme dali čtyřku, ale člověk byl v každém případě přijat. Tam se vlastně definovalo pořadí. Samotná ústní zkouška příliš nerozhodovala. Ve své podstatě byla nesmyslná. To proto, že tam byly nesmyslné otázky. Jeden zásadní rozdíl oproti těm osmdesátým letům byl, že byla malá nabídka vysokoškolského vzdělání a málo míst. Samotný selektivní proces nebyl dobrý.    

MS: Selekce tedy není předpokladem pro lepší výstup, …

JJ: … tak jak byla tehdy nastavena.

… Soukromé školství a školné …

MS: V devadesátých letech začaly vznikat též soukromé vysoké školy a další vysoké školy vůbec. Dnes jsme v situaci, že mnozí z odborníků považují počet vysokých škol za nadměrný. Sama jste uvedla, že kvalita výstupu je malá. Soudíte, že je dobré, když zde bude hodně lidí s vysokoškolským diplomem, byť jeho váha bude menší?

JJ: Mohu říci, že na nich studuje mnohem více lidí než dříve.

MS: Gaussova křivka ale hovoří za sebe. Sluší se zeptat na školné. Tuto otázku pokládám proto, že jste říkala, že vzdělání je statek jako každý jiný, například vysokoškolské vzdělání nemá povahu luxusního statku. Za statky a služby se platí. Soudíte, že by školné pomohlo? Otázky kolem něho jsou časté, ale není vidět praktickou realizaci.

JJ: Školné by se dle mého názoru mělo zavést. Neměl by se zavést příkazovým systémem, školám by se měla otevřít možnost školného. Pokud určitá univerzita, fakulta o to usiluje, tak nechť jej zavede.

MS: Mělo by jít čistě o otázku autonomního rozhodnutí, ne o příkaz shora? Mělo by to být na základě uvážení rektora, děkana či jejich podřízených? Vy si dokážete představit, že se bude na Univerzitě Karlově a také na VŠE Praha platit školné?

JJ: Přesně tak. Nemám v tomto ohledu problém.

MS: Domníváte se, že například díky školnému by se zlepšila výuka? Škola by si mohla dovolit angažovat zahraniční přednášející. V čem vy vidíte hlavní význam školného? Je uváděno, že školné může zabránit studovat lidem, kteří jsou ze sociálně slabých vrstev společnosti, ale školné motivuje účastníky vzdělávacího procesu.

JJ: Budu vám oponovat. Dnes máme vzdělání zdarma i pro sociálně silné skupiny, v tom není také žádná spravedlnost.

MS: Soudíte, že lidé, kteří mají jistou úroveň příjmu či bohatství, by si měli ze solidarity platit školné?

JJ: Ne plně, pouze otáčím váš argument, že nebezpečí školného je takové, že sociálně slabší si nebudou moci dovolit vysokoškolské studium. Pouze tvrdím, že v současné době z prostředků daňových poplatníků platíme vysokoškolské studium i těm, kteří mají bohaté rodiče …

MS: … a mohou si prodlužovat své mládí studiemi.

JJ: Ano, to je také sociálně nespravedlivé, pokud se na to podíváme tímto způsobem. Školné ano, flexibilní a doprovázené systémem půjček, jak to ukázaly modely zemí, kde to funguje. Musí také říci, že to ne všude funguje. Například školné v Německu příliš nezafungovalo, v rámci regulační funkce. V jejich školství to bylo dost byrokraticky prosazováno jako unifikované opatření.

MS: Zavádění školného se musí dělat ne na základě nějakého plošného modelu, raději individuálně?

JJ: Mé doporučené řešení by bylo otevřít školám, fakultám možnost, ať samy rozhodnou, zdali vybírat, či nevybírat.

MS: Možná se odpoutat od ministerstva školství. Nechť si dané vysoké školy řeší svou situaci vlastní politikou.

… Životní prostředí …

MS: Opusťme nyní vzdělávací soustavu a otevřeme další téma, které je vám také blízké. Režim, v němž lidé museli žít, byl charakteristický tím, že opomíjel otázku životního prostředí. Jak byste nazvala přístup jedenačtyřicet let trvající totality k životnímu prostředí? Lze uvést, že se režim k němu choval macešsky?

JJ: Tak jednoduše bych to neviděla. Můžeme říci, že zde byla velká orientace na těžký průmysl a na energetiku.

MS: Ano, byl zde takzvaný extenzivní rozvoj.

JJ: Tam byl ten klíčový problém. Byly zde velké zdroje znečištění, které byly koncentrované do určitých oblastí a tehdy způsobovaly velké problémy v kvalitě ovzduší.

MS: Sám režim se zasazoval o ochranu životního prostředí, či to bylo čistě deklaratorní? Rok změny byl též doprovázen protesty v místech znečištění, týkalo se to např. severních Čech. Ne nadarmo se říkalo, že vzduch se nedal dýchat, voda pít.

JJ: Zákony pro změnu životního prostředí se přijímaly od osmdesátých let.

MS: Režim ale silně nevnímal tuto otázku?

JJ: Úplně klíčově ne. Poté se to v devadesátých letech stalo klíčovým tématem.

MS: Jaké instituce řídily tuto oblast? Existovalo Ministerstvo životního prostředí ČSSR a pro Českou republiku, jako je známe dnes, které má pouze republikovou působnost? Nebo je to výsledek transformace, která byla přijata v počátku devadesátých let?

JJ: Určitě, profesor Moldan by vám řekl přesný časový sled. Vzpomínám si však, že někdy na zlomu roku 1989 existovalo Ministerstvo vnitra a životního prostředí ČR.

MS: Ano, bylo to spojení, které si dnes těžko dokážeme představit.

JJ: Cosi podobného bylo a rodilo se i za socialismu. Lze říci, že si odborníci uvědomovali problém znečištění ovzduší. Znečištění se to stalo součástí politické demonstrace proti tehdejšímu režimu.

MS: Lidé, když nemohou dýchat vzduch, se začnou logicky bouřit. Těch neuralgických bodů bylo v Československu několik. Nejvíce severní Čechy, ale také tam bylo Ostravsko, možná Košice, ovšem to je již Slovensko. Soudíte, že to byla chyba ze strany režimu, že ignoroval význam životního prostředí, nebo tato oblast byla čistě nadstavbou?

JJ: Ignorance byla znakem režimu. Ten ignoroval potřebu svobody, potřebu samostatného uvažování, potřebu čistého prostředí.

… Od kolébky do hrobu …  

MS: Možná trochu odbočím, ale někdy se člověk může setkat s postojem, že stát se „staral“ od kolébky do hrobu. Člověk, jenž je dostatečně uvědomělý, si musí klást otázku, proč ona koncepce životního prostředí nebyla zahrnuta do politiky minulého režimu?

JJ: Osobně jsem to nevnímala jako rozpor. Soudím, že se režim nestaral od kolébky do hrobu. Možná si to tak spousta lidí vzpomíná, ale nebylo tomu tak. Přišla jako absolventka ze zahraničí a několik let jsme měli problém s bytem. Byla jsem na sebe ochotná vzít i určité závazky.

MS: Já jsem to řekl proto, že zde lidé měli život „nalajnovaný“. To byly třeba umístěnky.

JJ: Rozhodně si to nepamatuji pozitivně. V individuálních starostech člověka neposkytoval režim žádnou podporu.

MS: Nu, nebo podporoval určité straníky či jiné privilegované vrstvy. Ostatním, kteří nebyli součástí strany či privilegovaných vrstev, dělal nesmírné obtíže.

JJ: Nejen to. Pokud jste nepadl do oka či nepoutal negativní pozornost, nezasahoval proti vám, ale nijak vás nepodpořil v tom, abyste měl kde bydlet, abyste měl dobrou práci.

MS: Pokud člověk měl zájem mít kariéru, předpokládalo se, že vstoupí do strany a ta mu pomůže. Byli lidé, kteří se proti tomuto režimu postavili, sepsali Chartu 77, avšak to byla okrajová skupina lidí. Možná právě díky ní bylo Československo vnímáno pozitivně na Západě. Zpět po krátkém intermezzu k životnímu prostředí.

… Ekologie a kontexty …

MS: Bylo možné studovat ekologii jako obor na univerzitě?

JJ: Můj první předmět na univerzitě v Rostocku, byl předmět die Ökologie.

MS: Ano, ale to bylo v Německu. Otázka směřovala do českého prostředí.

JJ: Jistě, takový předmět byl, ale vzpomínám si, že tehdy to byl předmět zaměřený na popis, charakteristiku ekosystému, organismů, které žijí v přírodě.

MS: A co význam člověka?

JJ: To tam nebylo. Znečištěním a významem člověka pro tuto oblast jsme se nezabývali.

MS: Nu, ale chování člověka může napovědět o důležitosti pro tuto oblast. To proto, že člověk tuto oblast spravuje a mnohdy ji mění ke své podobě, ale ne vždy to prospívá.

JJ: Připravovaly se kurzy. Vzpomínám si, že na Vysoké škole ekonomické se již v roce 1987 připravovaly kurzy jako Ekonomika životního prostředí. Má první publikace se nazývala Zemědělství a životní prostředí. Soudím, že to bylo v roce 1985.   

MS: Toto téma nebylo na pomyslném indexu?

JJ: Ne, bylo možné o tom psát. Nicméně aby se napsalo, že je nutné zlikvidovat těžký průmysl, to ne.

MS: Hospodářství bylo založeno na dominanci těžkého průmyslu.

JJ: Víte, já bych se na to celé podívala z jiné strany. My vidíme problém silně znečištěného ovzduší v oblastech Moravy. Evropská unie si s rozvojem zemědělství a agrární politiky vytvořila velký problém zatížení přírody a znečištění vod, ten tam je do dnešních dnů. Tenkrát se mluvilo pouze o znečištění ovzduší, ale znečištění přírody, znečištění vody bylo pro Východ a Západ stejné.       

MS: Pro neznalého člověka to může znít překvapivě, že zdejší krajina na tom byla stejně.

JJ: Je to způsobeno intenzivním zemědělstvím. My jsme zde měli neefektivní odvětví těžkého průmyslu, který spotřeboval velké množství energie.

MS: Lze to formulovat tak, že pokud bychom neměli onen těžký průmysl, předčili bychom ony západní země, že?

JJ: Ano, protože zemědělství nebylo tak intenzivní jako evropské.

MS: Také tady nebylo tolik automobilů.

JJ: Přesně tak.

… Postupy v životním prostředí …

MS: Jaké byly první kroky federální vlády v této oblasti?  Byla jste oslovena ke konzultacím v rámci vašeho vědeckého profilu? Byli zde lidé jako profesor Bedřich Moldan.

JJ: Ano, ten byl hlavní osobností. Politika se připravovala na ministerstvu, které vedl. My jsme se připravovali na různé semináře. Byli jsme zváni na diskuse k nástrojům a k ekonomickým otázkám.

MS: Již tehdy se koncipovala politika životního prostředí, kterou bychom mohli nazvat zelenou politikou? Tím myslím například speciální zdanění výrob, které se prokazatelně podílejí na poškozování životního prostředí, či různé formy kompenzací.

JJ: Opakovaně zde byly takové úvahy. Pozornost hodně směřovala právě k daním a poplatkům. Ministerstvo životního prostředí se tehdy velmi aktivně o poplatky zajímalo a do legislativního systému se jich také dostalo skoro dvacet. Z nich se do dnešních dnů napájí Státní fond životního prostředí. Onen zájem byl trochu účelový.

MS: Dobrá, jaký význam mělo ministerstvo v počátku transformace a jak se jeho význam postupně měnil?

JJ: Dle mého názoru, Ministerstvo životního prostředí začalo tehdy fungovat jako ministerstvo na úrovni a standardech obvyklých na Západě.

MS: Měli jsme nějaké vzory, které bychom mohli následovat?

JJ: Tehdy jsem byla spíše člověkem akademickým. S kolegy jsme spolupracovali, setkávali jsme se s nimi, zpracovávali jsme pro ně studie, ale přímo jsem se výkonu politik neúčastnila.

MS: Asi jste hovořila s Josefem Vavrouškem, Ivanem Dejmalem …

JJ: To ano.

… Standardy a jejich aplikace …

MS: Soudíte, že tito lidé měli jasnou představu, kam jít? Bylo zřejmé, že životní prostředí potřebuje podporu. Právě v devadesátých letech se hodně investovalo do této oblasti, například se odsířily uhelné elektrárny. To jsou prostředky, ale dostali lidé z této oblasti patřičné slovo? Narážím na to, zdali ekonomové trochu „nepřeválcovali“ ekology?

JJ: Vidím to jinak. Politika životního prostředí směřovala ke standardům, které v podstatě odpovídaly standardům Německa. V ochraně ovzduší v rámci podrobných předpisů byla inspirace Německem velmi silná. Standardy šly směrem k západní Evropě. Poté se velmi rychle počalo uvažovat i o začlenění do Evropské unie. Hned se počaly přebírat a zkoumat předpisy Evropské unie. Řekla bych to opačně. Ekonomové byli málo a nedostatečně slyšet v ochraně životního prostředí.

MS: Pokud si člověk představí Václava Klause …

JJ: Byly to zajímavé diskuse. Cíle, standardy politiky životního prostředí šly dle přístupu Evropské unie.

MS: Dá se to nazvat unifikací?

JJ: Jistě, vůbec nebyla v tomto ohledu diskuse, zdali to či ono dříve. Chtěli-li jsme do Evropy, museli jsme převzít standardy.

MS: Lze hovořit o pragmatickém přístupu? Ano, pokud máme zájem jít do Evropy, musíme přijmout její normy.

JJ: Jinak to nešlo.

MS: Dobrá, jakou roli hrál v této diskusi Václav Klaus? Tážu proto, že právě on je tím, kdo se často vyjadřuje k otázce životního prostředí, a jeho postoje jsou provokující. Měl v té době pan Klaus konkurenty?

JJ: Těch lidí bylo více, více politiků, kteří se k tomu vyjadřovali. Tehdy se na Václava Klause soustředil kritický odpor lidí, když napsal, že ochrana životního prostředí je čímsi jako třešnička na dortu.

MS: Nejprve si na to musíme vydělat.

JJ: Opakuji znovu. Naše standardy šly podle standardů Evropské unie. V průběhu několika let jsme přešli na standardy onoho nadnárodního celku. Výjimky byly vyjednány na přechodné období a nebyla tam diskuse.

MS: Když se dnes vede hovor, že musíme přebírat legislativu či normy, které jsou běžné v Evropě, už jsme je tedy začlenili do našeho právního rámce. Není to dle vás již pouze otázkou pro média než pro seriózní diskusi? Nedémonizuje se to?

JJ: Musíme to převzít, ale u většiny norem je v těch národních týmech další prostor. Mohla bych to ilustrovat na konkrétních předpisech. Mnohdy tendujeme k tomu, že nastavujeme standardy nanejvýš přísné. Nejdeme směrem, že bychom využili určité úlevy, které tam jsou otevřené, to bychom se museli podívat na jednotlivé předpisy. Myslím si, že v řadě předpisů se poté pozice České republiky formuluje nejen pozicí Ministerstva životního prostředí, ale vyjadřují se k tomu i ostatní rezorty.

MS: Jde o to, jakou vyjednávací sílu má ministr a jak je schopen přesvědčit své kolegy ve vládě?

JJ: Soudím, že ostatní resorty do toho pragmaticky zasahují. To je oblast od oblasti.  

MS: Domníváte se tedy, že se ekologická politika v Čechách či v bývalém Československu se stala součástí běžného provozu, a není to pomyslná třešnička na dortu? Naše politika odpovídá potřebám země a převzaté normy nám prospívají?

JJ: Chtěli jsme jít do Evropy, tak běž, nebo nech být.

MS: Alternativa vlastně nebyla.    

JJ: Ano, ale vyjádřím se zde kriticky. Ekonomové v politice životního prostředí nejen v české, ale i v evropské politice jsou velmi málo slyšet a mají velmi malý vliv.

MS: Jsou tam zastoupeni ekologičtí aktivisté, je to politikum, a ne žádná racionální diskuse.

JJ: My ekonomové bychom do toho vnesli racionálnější pohled. Definovali bychom cesty, jak určitých cílů lze dosáhnout levněji. Politika životního prostředí je drahou. Soudím, že těchto cílů lze dosáhnout levněji.

… Problémy současnosti …

MS: Pokud bychom se bavili o problému, jenž je aktuální v dnešní době, co je třeba solární energie?  Domníváte, že v této problematice nebyli ekonomové dostatečně slyšet? Nu, je to zátěž, kterou jsme si vytvořili, a dostatečně jsme o ní nepřemýšleli. Zkrátka, systém je buď kvalitní, či nekvalitní, a to odvisí od toho, jak se nastaví parametry.

JJ: Abych se přiznala, nechtěla bych se dotknout kolegů. Vím, kdy došlo k tomu zlomu, kdy se systém přetvořil v systém, jenž vyvolává dnešní tlaky. Byl to okamžik propočtu minimálních cen.

MS: Zřejmě se nešlo posuzováním selským rozumem?

JJ: Šlo, ale postupovalo se dle zásady „plného žaludku“. Všichni, kteří jdou na trh s alternativními zdroji energie, musí mít stejně plný žaludek, musí dosáhnout stejné výnosnosti. Ekonomové již tehdy věděli, že tam je problém. Byli k tomu patřičně kritičtí. Zadání ale bylo, že všichni musí mít stejnou výnosnost.

MS: To značí, že politikové zde vykonali své. To proto, že na to doplatí obyčejní lidé, a jistá skupina lidí je v jiném ohledu preferována. Ještě bych se zeptal na jednu skutečnost. Říkala jste, že ekonomové v otázkách životního prostředí nejsou slyšet. Lidé, kteří se vyjadřují k politice životního prostředí, nejsou řádně vzdělaní v oblasti hospodářství. Jsou spíše těmi, kteří hájí partikulární zájmy?

JJ: To není situace pouze v České republice. To je celosvětová situace. Známý americký ekonom Robert Hanush napsal článek pod názvem: „Proč pacient neposlouchá doktorovy rady? – Why the patient doesn´t follow doctors order?“ Týkalo se to role ekonomů v politice životního prostředí.  

MS: Pokud si to člověk promítne sám na sebe, když jde k lékaři a lékař mu cosi předepíše, je poté na něm, zdali bude poslouchat rady lékaře. Pokud lékař řekne, aby pacient nekouřil, a pacient bude kouřit dále, pak praxe nepovede k uzdravení, či nemocný bude muset vyhledat dalšího lékaře. Je to v životním prostředí podobné?

JJ: S tím malým rozdílem, že se rozhodujeme trochu jinak. My si zařídíme pěkně vybavený dům s pěknou přírodou a prostředím. Platí to všichni kolem nás.

MS: To je ale černé pasažérstvo.

JJ: Ano, tak tomu je.

MS: Jak z toho ven, aby jedny třeba privilegované skupiny nežily na úkor druhých lidí?

JJ: Nemusí to být privilegované skupiny. Tam chybí vazba mezi náklady a přínosy.

MS: Opět tam není selská kalkulace, má dáti, dal.

JJ: Ta chybí nejen v politice životního prostředí, ale v řadě dalších oblastí politiky.

MS: Zde se implicitně popírá efektivnost politik. Není to škoda?

JJ: Ano, ale ekonomové to znají v ekonomii veřejné volby. Politikové se nerozhodují podle toho, co je nejlepší.

MS: Tam se rozhoduje, zdali politik bude, či nebude zvolen. Také je to cesta do hrobu.

JJ: Víte, nějak to funguje, a zatím jsme v hrobě neskočili. Víme, že demokracie je problematická. Abych se přiznala, mám raději kapitalistickou demokracii než socialistický pořádek. Třetí cestu nechci.

MS:Ťukla jste na ni. Pan Klaus říkal, že právě tento způsob správy vede do třetích zemí. Avšak mnozí lidé hovoří o tom, že právě transformace byla realizací třetí cesty.

… Omyly …

MS: Dobrá, kde vidíte hlavní omyly, kterých se dopustili jak politici, tak jiní aktéři v rámci transformačního procesu? Nač jsme si měli dávat pozor, co nám trochu uniklo, v čem jsme měli být důrazní?

JJ: Pokud budu nyní odpovídat na vaši otázku, bude se to týkat omylu, jímž jsme procházeli nejen v Čechách, ale i v Evropě obecně. Dnes se řada odborníků na životní prostředí domnívá, že investice, které šly na velké zdroje, tedy znečištění ovzduší, měly být z velké části směřovány na malé zdroje. Tehdy jsme si mysleli, že je velký podíl emisí síry a dusíku, a pokud se eliminují, ovzduší bude lepší. Ukázalo se, že pro kvalitu ovzduší mají velkou úlohu malé zdroje.

MS: Narážíte na automobily …

JJ: … a vytápění.

MS: Zřejmě byste například preferovala železniční dopravu. Elektrárny se snad musely odsířit.

JJ: To ano, ale odsířily se za určité náklady, …

MS: … které byly neúměrné …

JJ: … a mohly být nižší, aby se dosáhlo stejného výsledku.

MS: Problém u nás je i v tom, že elektrárny provozuje monopol, a to je ČEZ.

JJ: Soudím, že to není takový problém. Jistě by tam mohla být určitá flexibilita, nicméně ona nebyla ani nikde jinde v Evropě.

MS: Z vašeho hovoru mi vyvstává, že pohled na efektivitu společnosti je do jisté míry subjektivní záležitost. Každý ji vnímá jinak.

JJ: Ne, ne, mé vnímání efektivity je vnímáním ekonomické komunity. Důležité je, že omyly, které u nás nastaly, nejsou specifické omyly České republiky, ale jsou to omyly evropské či omyly vyspělých zemí.

MS: Dle vašich slov si nestojíme příliš špatně.

JJ: Ano, ani výrazně lépe, ani výrazně hůře. Jsem ráda, že jsme standardní evropská země, i když máme ty chyby, …

MS: … které jsou zdrojem svárů.

JJ: Nejsme jiní. Již jsme standardní Evropané a nejsme v tom nějak výjimeční.

MS: Děkuji vám za vaše slova.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *