Dialog byl veden během pondělního setkání 13. prosince 2010 dopoledne v prostorách Vysoké školy ekonomické, nám W. Churchilla 4, Praha 3, Žižkov.
MS: Pokud člověk hovoří o historii, není od věci vyjít od vás. Jak se díváte na přerod, který se zde udál? Co jste od něj očekával a jak se vaše očekávání naplnila?
BK: Každopádně hodnotím to, co se stalo a odehrálo, velice pozitivně, a to navzdory tomu, že člověk cítí, že žádný životní styl, žádné politické prostředí není ideální. Pokud se hned na počátku přiznám, nebyl jsem opozičník, byl jsem na dost vysoké úrovni. Byl jsem předsedou čtvrté ZO KSČ zde na Vysoké škole ekonomické, a tedy jsem čtvrtou ZO KSČ zavíral. V zásadě jsem plul s proudem, pokud to tak mohu říci. Změna konkrétně na škole probíhala dle mého názoru velice noblesně, a to jak ze strany studentů, tak ze strany kantorů. Pokud si mohu vzpomenout, katedra účetnictví, tehdy jedna velká katedra účetnictví, byla katedrou, která velice doplatila na rok 1968.
MS: Týkaly se jí exil i procesy, které nastaly po obrodném období?
BK: Ani ne exil, ale všichni chytří lidé, které jsme považovali za vzor, měli v tomto roce 1968 něco přes čtyřicet let. Přesto byli docenti a drtivá většina z nich v podstatě byla vyškrtnuta, či dokonce vyloučena ze strany. Pochopitelně ti, co byli vyloučeni, museli bohužel školu opustit. Ti, co byli vyškrtnuti, byli na katedře dál, nicméně měli zaražený postup. Katedra tedy byla zvláštním spojením lidí, kteří toho hodně uměli, ale bohužel nemohli jít žádným způsobem dopředu. Mladí cítili, že když chtějí dosáhnout kandidatury věd, když chtějí usilovat o habilitaci, nemohou v tu chvíli bojovat proti režimu. Ve stejnou chvíli jsme si říkali, proč tedy nepomoci tomuto systému jakkoliv zevnitř. Bohužel je pravdou, že v onom pomáhání zevnitř jsme se nechali „obrousit“, a proto říkám, že jsem plul s proudem a zásadní kritiky jsem nebyl schopen.
MS: Vy jste zmínil, že v roce 1968 byli na katedře lidé, kteří byli habilitováni po třicítce. Jistě se to dá označit za velký úspěch. To znamená, že dříve lidé měli možnost seberealizace v rámci oboru a dosáhnout na vysoké akademické posty v celkem mladém věku? Kdo je docentem ve třiceti letech?
BK: Pokud si dobře vzpomínám, bylo to spíše ve dvaatřiceti, tedy těsně po třiceti letech. Nevím, do jaké míry to bylo možné, jelikož jsem sám na katedru přišel až v roce 1976, což je o osm let později. Nicméně lidé, kteří byli na katedře, byli lidmi výjimečnými. Osobně vzpomínám na profesora Schrolla, jenž pro nás byl ikonou. Byl to člověk, jenž i v době železné opony byl ředitelem projektů OSN. Strávil 9 let ve službách OSN. Sám říkal, že hovoří čtyřmi jazyky, avšak ve skutečnosti jich bylo šest. Byl to člověk, jenž byl svůj celý profesní život na špici. Také je dobré uvést i lidé z další generace: docenta Fireše, docenta Svobodu, docenta Janouta. Byli to výjimeční lidé, kteří jistě nedostávali docentury zdarma. Byli to lidé, kteří v té době měli napsané knihy, jež jsou stále inspirativní i pro dnešní dobu. Jednoduše výše uvedení byli na špici účetní disciplíny, která se zde učila.
MS: Tomu člověk může rozumět tak, že minulý režim dával prostor lidem, kteří měli zájem pracovat a byli dostatečně schopní obohatit své okolí.
BK: Domnívám se, že s tím lze souhlasit. Je otázka, co znamená dávat prostor. Bylo to něco za něco.
MS: Lidé museli být loajální ke straně?
BK: Pochopitelně ano. Je faktem, že ti, kteří dosáhli těchto úrovní, museli být její součástí. Už to, že to byli lidé vyškrtnutí, znamená, že ve straně byli.
… Nahlížení minulosti …
MS: A nyní bych se vydal k vaší minulosti. Pokud se člověk na ni dívá s odstupem, je vám líto, že jste byl součástí komunistické strany? Jak nahlížíte na minulý režim? Tážu se proto, že jsou lidé, kteří přiznávají fakt: Ano, byl jsem ve straně, konal jsem tak z důvodu, abych měl možnost seberealizace. Nebo vás tato otázka nechává klidnou? Rok 1989 byl rokem, kdy se lidé postavili proti režimu proto, že režim jim neumožňoval slušné žití a podporoval rozštěp člověka. Cosi si myslel, a cosi jiného říkal. Cosi se hovořilo mezi přáteli, a cosi jiného v širší veřejnosti. Jak toto reflektujete?
BK: Jak říkáte, rozpor mezi tím, co se myslelo, a co se dělalo, byl vždy. Je fakt, že ve chvíli, kdy se narodíte do tohoto prostředí, a to vás profiluje, ovlivňuje, obklopuje od vašeho dětství až do 37 let, kdy zde proběhla revoluce, najednou máte dojem, že je to realita. Soudím, že do značné míry řada lidí podlehla známému heslu, že stokrát opakovaná lež, začíná být pravdou. Nehledě na to je fakt, že žít se musí. Každý z nás sledoval své vnitřní motivace, tužby. Tak jako dnes, vše je něco za něco. Tím nechci srovnávat dnešní a minulou dobu. Soudím, že řada věcí je dnes daleko přímočařejších, upřímnějších. Minimálně si volíte cestu, za níž jste naprosto odpovědný, že cokoliv uděláte, může přinášet reakce. V tomto smyslu je dnešní prostředí daleko upřímnější, přímočařejší a dává daleko lepší prostor pro vytříbenou diskusi.
MS: Dříve se diskuse nevedly tak otevřeně, či jste musel opatrně volit slova.
BK: Nikoliv. Skutečně řada věcí byla tabu, byla zapovězena. Hlavně, cokoliv jste řekl, nevěděl jste, jaké kolečko ta informace „udělá“ a posléze jakým způsobem se vám vrátí. To znamená, že zde byli ideologové, kteří se mimochodem často chovali stejně jako lidé, kteří nadávali, a měli stejná laciná hesla. Dá se říci, že něco jiného hovořili na oficiálních schůzích a něco jiného říkali po straně. Vím, o čem hovořím, jelikož jsem strávil rok na stáži u Obvodního výboru KSČ na Praze 3. Je fakt, že tlustá čára oddělovala lidi, kteří rozhodovali tímto způsobem a kteří pochopitelně rozhodovali způsobem, jenž ctil jistou linii a mašinerii. To byla nesmírná pravda. Ve chvíli, kdy jsem se stal předsedou stranické skupiny a posléze i předsedou ZO KSČ, snažil jsem se. Řada lidí, kteří byli vyškrtnutí ze strany, cítila, že pokud se chtějí lépe realizovat ve společnosti, chtějí více publikovat, chtějí mít profesury, bylo by pro ně výhodnější, aby se opět stali členy strany. Zkrátka v určitém momentu se jakákoliv iniciativa zastavila bez nějakého vrácení se zpět. Reakce byly záležitostí měsíců a let, nikoliv dnů a týdnů. To vše vlastně zpomalovalo jakoukoliv diskusi a vyvolávalo apatii v tom smyslu, že nic nejde.
MS: Co jste si myslel o lidech, kteří odešli do zahraničí? Shodou okolností tento stát potkaly dvě velké vlny emigrace, a to v roce 1948 a v roce 1968. Sám jste neuvažoval o tom, že byste svůj um, své poznatky rozvíjel a zhodnocoval na Západě?
BK: Nikoliv. Byl jsem vychován tak, že jsem se zde narodil, že je to můj domov, mám k němu srdečný vztah. Je fakt, že jsem nikdy s žádným emigrantem v zásadě nehovořil, a to za celý můj život do roku 1989. Vždy na mě padal takový dojem, že je zde spousta poctivých lidí, kteří by měli pomáhat vevnitř. Cítil jsem, že jsou to lidé, kteří si trochu zjednodušují život. Dnes se přiznám, že jsem se mýlil. Bylo potřeba, aby se lidé zde narovnali a zabojovali proti režimu. Stejným způsobem bylo potřeba, aby lidé, kteří našli tu sílu, odvahu a šli za svým štěstím ven, cítili potřebu změny.
MS: Návratu?
BK: Nejen toho, ale hlavně změnu. Myslím si, že to byli většinou lidé stateční, kteří věděli, proč odcházejí. Cítili nesvobodu intenzivněji než já.
MS: Jak se díváte na lidi, kteří odešli, a nevrátili se? Soudíte, že takovým lidem šlo pouze o ekonomický prospěch? Jak si tuto skutečnost vysvětlujete?
BK: Víte, každý z nás hledá svůj domov. Nesmírně ctím lidi, kteří jej našli někde jinde. Nemyslím si však, že je nutné mít pouze jeden domov, do kterého se poté navracím. Navzdory, že já jej cítím, jelikož tu mám stále rodiče. Na druhou stranu – dnes cítím, že mám rodinu, svůj domov, svou komunitu zde ve Vysoké škole ekonomické. V tomto směru, pokud člověk našel své štěstí, našel své ukotvení kdekoliv v zahraničí, myslím si, že je to v pořádku. Rozhodně bych jej za to nesoudil.
… O revoluci a kontextech …
MS: Je dobré se zeptat, jak vnímáte nové postavení Československa, resp. České republiky? Zřejmě to byl pro vás zásadní zlom, byť jste byl součástí struktur. Otevřela se vám spousta možností, o nichž byste v minulém režimu mohl jenom snít, pokud byste se nevydal do exilu.
BK: Je tomu tak. Věřím, že jsem se zpronevěřil více ideově, než abych někomu ublížil. Těch příležitostí jsem dostal vrchovatě – ať již to, že mi lidé z katedry dali důvěru a mohl jsem kandidovat, či dostal jsem podporu být představeným katedry. Tehdy v devadesátém roce to skutečně probíhalo tak, že katedra účetnictví se rozdělila na dvě. Všichni na katedře se vyjádřili k tomu, kdo by měl na jejího předsedu kandidovat. Nebylo to mé rozhodnutí, byla to podpora ostatních. Dostal jsem ohromné množství hlasů a cítil jsem to spíše jako závazek. Od roku 1991 jsem měl řadu možností dělat skutečně to, co jsem dříve nemohl. Byla ohromná škoda pro lidi mé generace, že zde byli v podstatě zavřeni jako ve „skořápce“ RVHP, která také měla své omezené možnosti cestovat. Mně se naskytly velké možnosti poznat svět na poslední chvíli, než jsem zestárl. Studoval jsem pár měsíců na Harvardu, Whartonu či ve Velké Británii. To pro mě byl největší přínos celé revoluce.
MS: Vydal jste se do míst, které byste navštívil, kdy neexistovala železná opona, jistě má z toho člověk zadostiučinění. Tato země byla obehnána železnou oponou. Pokud se lidé chtěli dostat do zahraničí, museli podstoupit martýrium, což dnešní člověk nevnímá.
… Škola a účetnictví …
MS: Pokročme dále. Na co dbala škola v minulosti a nyní? Jak se změnila koncepce výuky na Vysoké škole ekonomické Praha? Hovořil jste o tom, že zde byla jedna velká katedra účetnictví. Vy jste stál u zrodu nového oboru. Existovalo něco jako manažerské účetnictví v minulém režimu?
BK: Cosi podobného jako manažerské účetnictví zde bylo. Je fakt, že katedra účetnictví měla své vnitřní sekce – a to, co mělo svou dlouhodobou tradici na velké katedře, byl kurz, jenž se jmenoval Kontrola nákladů a kalkulace či náklady kalkulace po vzoru anglického costing – pricing – budgeting. Zakládal jej pan profesor Schroll s velkou zkušeností. Ve chvíli – kdy devět let působíte v zahraničí, což znamenalo se ještě předtím naučit čtyři – šest jazyků – máte jinou pozici. Ona disciplína zde měla hluboké kořeny. Pan profesor v době, kdy jsem přicházel na katedru, a i když nás zkoušel a učil, z jeho celého zaměření bylo zřejmé: „Vy nesmíte učit československý dvorek, musíte učit to, co se pod tímto učí ve světě!“ Dělal pro to všechno – navozil sem spoustu knih, sám své texty koncipoval primárně, jak se disciplína učí ve světě, a to navzdory tomu, že musel reagovat na to, jak se ty věci dělají v našich firmách. Je pravda, že v tomto směru centrálně plánované hospodářství bohužel bylo poznamenáno patinou primárně stranických direktiv, ne vždy kompetentních. Jen se podívejte, jaké věci jsme studovali my, a jaké nynější studenti. Problematika v řadě věcí stále ještě nese prvky minulosti, které prosazoval výše uvedený pan profesor. Jsou tam prvky, které psal Horngren, Foster, Drury a řada ostatní, kteří profilovali vývoj manažerského účetnictví.
… Historie …
MS: Pokud trochu odbočíme, možná by kdysi takovéto publikace končily někde v archivu. Tento svět jako by opomíjel moudrost a přístupy předchozích generací. Zde se klade důraz na kontinuitu.
BK: Ano, ale je přirozené, že mladí lidé budou mít vždy tendenci se dívat na to, co platí teď s výhledem do budoucnosti. Na druhou stranu jsou lidé, kteří se snaží proniknout do minulosti. Rozhodně je to správné. Díky onomu dějinnému předělu pochopitelně vznikla celá řada úvah, které říkají, že vše, co se zde napsalo od roku 1948 do roku 1989, je potřeba hodit do stoupy. Kdo by ale k tomu našel sílu, trpělivost a pozitivní vztah, objevil by řadu pozoruhodných inspirací.
MS: Je jistě dobré poznamenat, že mnozí lidé nedokážou ocenit přínosy doby, v níž žili. Vše je natíráno černou barvou a říká se, že je to minulost a k ní se nemá cenu vracet. Měli bychom si také poctivě přiznat, že by tento svět nebyl, pokud by neměl základy z minulosti.
BK: Je tomu skutečně tak.
MS: Lze soudit, že je dobré znát historii.
BK: Ne nadarmo se říká, že země, která si nevyhodnotí minulost a nevrátí se ke své historii, si ji prožije ještě jednou. To je právě to.
MS: Při této příležitosti je dobré zmínit, že proces vyhodnocování historie je záležitostí každého člověka. Je to otázka osobní svobody. Tam se uplatňuje heslo: „Poznej pravdu a ta tě učiní svobodným …“ Je nutné připomenout, že přístup k historii, jejím zákrutům je též determinován generačně. Vidíme to u nás na našem vztahu k nedávné minulosti, také Němci s tím mají svou zkušenost, když proces vyrovnání s nacistickou minulostí započal až po uplynutí generace. Mnozí lidé, kteří se účastnili oněch zvěrstev, o tom neměli chuť hovořit. Je to těžké, někomu to svazuje ruce. Musí hovořit o tom, co se protiví etickým normám. To jsme ale odbočili.
… O významu účetnictví a výuky …
MS: Vraťme se proto opětovně k výuce vašeho oborového zaměření. Rád bych se zeptal, jaký význam mělo účetnictví v minulosti? Zisk byl v komunistické době nežádoucím, dnes je určujícím pro směřování hospodářských aktivit.
BK: Podívejte se, toto je únorové číslo Hospodářských novin z roku 1988. Je tam článek s nadpisem: „Prožije účetnictví renesanci?“. Je fakt, že účetnictví bylo hodně podceněno. Byla to záležitost, která přesně odrážela tezi, že účetnictví je primárně nástrojem řízení tržní ekonomiky. Pokud nástroje a metody trhu potlačíte a nahradíte centrálním, direktivním řízením přes hmotu než přes ocenění, pokud nenecháte přirozeně působit tržní vztahy, v té chvíli nástroje také přestávají fungovat, přestávají mít význam. Lze říci, že účetnictví má svou výhodu. Vy můžete studenty učit, jak funguje dokonalý matematický model, můžete potlačit fakt, že největší význam má v podmínkách tržní ekonomiky. To se zde stalo a účetnictví bylo hodně podceněné.
MS: Chcete říci, že komunisté nekladli důraz na význam účetnictví? Účetnictví zkrátka ignorovalo trh.
BK: To je smysluplná interpretace. Je faktem, že účetnictví bylo vždy o penězích. Tam bylo důležité, že se v hospodářství nedával prostor pro vyjádření tržních vztahů. Ceny byly s určitostí řízené federálním cenovým úřadem. Zákon nabídky a poptávky vůbec neexistoval. V tu chvíli účetnictví mělo omezený prostor. Nesmírně těžko jste argumentoval ve chvíli, kdy společnost měla být podle všech zákonů tržní ekonomiky „mrtvá“, ale ona přesto prosperovala. To proto, že plnila plán. To lze považovat za chybné. Další věcí byla centralizace vazeb. Měl jsem vedlejší úvazek v Československých aeroliniích, které na konci 1989 vyprodukovaly půl miliardy zisku. Ještě o nějaký milion víc odvedly do státního rozpočtu. Ze státního rozpočtu pak dostaly dotaci na naplnění fondu.
MS: Dnes je to v tržním hospodářství těžko představitelné.
BK: Byla to dirigistická, netransparentní pravidla, jakým způsobem se podniky řídily. Nebyla to soutěž, nebyla to konkurence, o všem rozhodovali nekompetentní lidé. V takovémto prostředí účetnictví funguje špatně.
MS: Podniky byly napojeny na státní rozpočet. Byl tam obousměrný tok prostředků. To je skutečně těžko pochopitelné.
BK: Je dobře, že to nechápete. Je to těžko pochopitelné.
MS: Kdo stál za tvorbou účetnictví v minulosti? Byli zde akademičtí pracovníci, kteří k tomu měli jistě co říci.
BK: Pokud hovoříme o startu účetnictví, je to záležitost skutečně stará. Jeden z význačných představitelů je Luca Pacioli, jenž popsal jeho matematický aparát zhruba před pěti sty dvaceti lety. Co se týká řízení účetnictví, zde v republice je to dnes odbor metodiky na ministerstvu financí. Když byla federace, bylo to federální ministerstvo financí. Je fakt, že co se týče tohoto státního řízení, mám dojem, že role ministerstva financí vystupuje v otázce, jak zobrazit podnikatelský proces. Nemá pravomoc a odpovědnost ovlivňovat základní parametry řízení podnikatelského procesu. Stále je to informační nástroj, který buď lépe, či hůře může zobrazovat ekonomické prostředí. Deformované zde bylo celé ekonomické prostředí. Tím pádem se kupodivu i účetnictví muselo přizpůsobit informačním potřebám. Bylo daleko podrobnější, šlo do větších souvislostí, když se kapacitně bilancovaly nejen zásoby jako celek, ale například i různé druhy uhlí, od oříšku počínaje až po velké kostky konče. Tím pádem se to spíše měnilo na evidenční nástroj toho, co bylo, než na nástroj rozhodování do budoucna.
MS: Sloužilo to k něčemu? Byla potřeba, aby někdo měl tak podrobné údaje, jaký typ uhlí je v zásobách, či ne?
BK: Šéfové, kteří byli zároveň politickými, vládními představiteli, se potřebovali „pochlubit“, kolik činil hrubý národní produkt, národní důchod, což bez účetnictví nejistíte. Sám jsem přesvědčen, že čísla svůj význam měla, třebaže pochopitelně měla daleko větší význam pro národohospodářské centrum, pro vzájemné bilancování vztahů mezi jednotlivými odvětvími a obory. Představa, že by zde nebylo žádné ekonomické řízení, je nesmyslná. Zde byla základní představa, že vše se dá uřídit efektivněji centrálním plánováním než tržními nástroji. To znamená, že zde byla snaha o přesný rozpis produkce jednotlivých podniků. Tato představa je pochopitelně v dnešních podmínkách naivní, ale je nesmírně lákavá. Trh je nástrojem, jenž optimalizuje tyto vztahy, ovšem to vede k řadě důsledků. Vy jako producent něco vyrobíte, a poté to vyhodíte, jelikož to trh neakceptuje. Také je nutné zmínit, že dochází k řadě problémů, které spočívají v tom, že si lidé řádně nevydělají na svou obživu, že je občas mnoho nezaměstnaných. Byla snaha eliminovat tyto negativní důsledky, a to pokusem to naplánovat. Ve chvíli, kdy to naplánujeme, potlačí se ona nadbytečnost, neracionálnost lepším nástrojem, než je trh sám.
MS: Tento postoj byl časem falzifikován?
BK: Ano, že je to lež, je dnes naprosto zřejmé. Systém neprojevil svou životaschopnost, svou racionalitu, a tudíž byl nahrazen tím, co funguje po celém světě. Nebyla pravda, že by zde neexistovaly žádné řídící nástroje. Základním problémem bylo, že byly centralizovány ve vrcholu a dávaly málo pravomocí a odpovědnosti jednotlivým firmám.
MS: Dá se říci, že struktura řízení byla silně rigidní. Systém následně produkoval nedostatky.
BK: Přesně tak.
MS: Vy jste se svými kolegy argumentoval ve prospěch menší struktury řízení, byl jste pro decentralizaci, také pro soutěž jednotlivých podniků. Co mohlo dělat centrum? Rozhodovat? Vždyť se jednalo o pár jedinců ve srovnání se strukturou, která utvářela celé hospodářství a společnost.
BK: Nebyla to pouze centralizace ekonomická, byla doprovázena centralizací politickou, mocí vládní a státní. Musím říci, že na škole byli vždy chytří lidé. Vzpomínám na řadu lidí, kteří se skutečně snažili v tomto hledu postupovat, ale ne revolučně, jelikož by je jinak odstranili a označili za bořitele a buřiče. Byli zde lidé, kteří se v rámci systému řízení pokoušeli o řadu změn. Nebyli to pouze lidé odsud z katedry, vzpomínám na profesory Mošnu, Vopičku, kteří byli skutečně hodně vtaženi do těchto diskusí. Zde se projevovala centralizace. Myšlenky racionální a dobré, které přicházely ze zdola, zpravidla nedostaly sluchu až nahoře. Zpravidla byly korigovány, či nepřijímány.
… Teorie a kapitalismus …
MS: Rozhodovala ideologie, a ne to, co to prospívá. Je vhodné se zeptat na otázku ekonomických teorií. Jak jste hodnotil například Otu Šika? Jak jste vnímal jeho myšlení spočívající o nalezení třetí cesty, tedy zavedení do plánu tržní principy? Jak jste se díval na význam lidí, jako byl František Čuba, kteří si během minulého režimu dokázali vydobýt pozici, kterou po převratu ztratili?
BK: Co se týče oblasti inovátorů, pan Ota Šik byl na indexu. Jeho éra v podstatě skončila rokem 1968, když mi bylo 17 let. Je fakt, že prvky jeho ekonomického řízení tehdy zněly nesmírně revolučně. Na druhou stranu – start plného rozvinutí těchto prvků byl zadušen. V době, kdy je koncipoval pan Šik, byla to sociálně tržní ekonomika v rámci systému. Nepochybuji o tom, že jeho náměty a koncepce se posléze rozšířily do tržní ekonomiky, nedostaly se však do úrovně, kam měly. Pan Čuba je dodnes chytrý, inovativní člověk, jenž ukázal, že v rámci neracionálních podmínek se lze chovat racionálně a tržně. Je fakt, že bohužel systém jej zneužil. Heslo: Jde to, znamenalo, podívejte, řídíme to dobře, ale vy podniky se chováte špatně. To proto, že jsou zde takové podniky, jako je JZD Slušovice, které i v těchto podmínkách dokážou vytvořit takové výsledky. Myslím si, že jako vládla ideologie centrálnímu státně plánovitému komunistickému režimu, vedla i k tomu, že pan Čuba dostal přes prsty. Dopomohla tomu spíše ideologie než to, že by se v těchto podmínkách nedovedl racionálně rozvíjet. Pochopitelně jsme vnímali JZD Slušovice jako nesmírně inovativní systém. Dodnes některé z jeho nástrojů a metod řízení jsou brány jako nesmírně progresivní.
MS: Soudíte, že je škoda, že tento člověk musel po revoluci odejít a nebylo mu dopřáno, aby svůj koncept rozvinul v novém systému?
BK: Je otázkou, zdali pan Čuba nebyl odejit, do jaké míry to byly záležitosti férového tržního boje a do jaké míry byl ideologicky odstraněn. Tehdy tomu dopomohl i prezident Havel se svou větou o temných nitkách, které vedou do Slušovic. Nejsem schopen to posoudit. Byla zde řada lidí, kteří nedostali šanci kvůli minulosti. Do jisté míry je to možné považovat za korektní. Život je takový, lidé přicházejí a odcházejí. Každý z nás musí hledat své štěstí v tom, co jej uspokojuje.
… Legislativa …
MS: Otočme list. S novým režimem bylo třeba budovat legislativní systém. Jak jste se díval na nárůst právních norem? Je zřejmé, že bylo nutné vymezit herní pole. Pro vaši profesi by důležitý Zákon o účetnictví, ten je častým objektem změn. Dá se nalézt paralela se zahraničím?
BK: Soudím, že se v této oblasti udělalo velmi mnoho. Bylo potřeba změnit celou legislativu. Pokud to zúžím a budu mluvit o Zákonu o účetnictví, v relativně krátké době republika vyhověla požadavkům čtvrté směrnice EU. My jsme hned na počátku získali povědomí, že Česká republika, co se týče obsahu, struktury účetních informací, je plně kompatibilní. To, že občas napíši článek, jenž upozorní na cosi, co by mohlo být lepší, neznamená, že celý tento proces byl špatný. To v žádném případě. Soudím, že se zde povedlo hrozně moc věcí. Je fakt, že když se podíváme na délku novel, které doprovázely Zákon o účetnictví, bylo jich v zásadě dost, avšak základ zákona zůstal. Stále je to 563 / 1991 sb. To znamená, že jeho základní logika do značné míry zůstala. To samo o sobě svědčí o tom, že lidé, kteří jej tvořili, byli lidé na svém místě. Je fakt, že tehdejší vedení ministerstva dalo odboru metodiky účetnictví velký prostor pro všechny, kteří se na tomto procesu mohli podílet. Je fakt, že odborná veřejnost toho využila. Byla to doba netušená v tom smyslu, že jsme se mohli vyjádřit. Připomínek k zákonu přišlo neskutečné množství. Za to, že se s nimi jeho tvůrci dokázali poprat a jeho struktura přežívá dvacet let, jim patří všechna čest. Pochopitelně každá nová práce vyvolává celou řadu diskusí, zdali ten či onen krok nemohl být dělán jinak. Není sporu o tom, že si musíme vyhodnocovat věci. To, že dnes celý vztah, a nejen účetní, tedy i daňová, obchodně právní legislativa strádá terminologicky, jelikož pojmy nejsou dostatečně definovány, že nejsou vzájemně povázány, je záležitost, o které se obecně ví a je třeba ji měnit. Myslím si, že důležité je také to, že kromě zákonných norem tady vznikají další iniciativy, které se dané věci snaží vysvětlovat a dovádět k lidem i odborné veřejnosti. To se týká například Národní účetní rady, jejich interpretací, jež také tvoří koncepční rámec. Soudím, že je nutné spíše vytvářet podhoubí pro to, aby byly ctěny zákony, ale abychom si byli vědomi jejich omezení a toho, kde jsou místa, která stále nejsou ještě správná a v souladu se světem.
MS: Pokud člověk soudí správně, zákony by neměly upravovat každý detail, ale měly by mít prostor pro užití konkrétním subjektem.
BK: Svět je příliš mnohobarevný, než aby se podařilo upravit každou drobnost. V tomto směru patříme do prostoru, který díky svým historickým souvislostem a vazbám na takzvané římské právo je v určité nevýhodě oproti takzvanému „novému světu“, který vytvářel celý prostor jiným způsobem. Zdá se, že dnes z hlediska fungování celého prostoru jde dopředu energičtěji a možná efektivněji než staré země, které postavily celý svůj právní systém na dlouhodobé úvaze, že jsou páni a kmáni, a proto má právo sloužit pánům, aby uřídili své kmány. Ve chvíli, kdy utečete jako vyvrhel do nového světa, kde začínáte nový život, kde se vás nikdo neptá na minulost, kdy pouze zlikvidujete starousedlíky a vytváříte si nové zákony na bázi „co bylo, to bylo, nyní jsme v nové oblasti a musíme to řídit nově …“ Rozumím, že je to trochu lepší a příznivější situace pro rozvoj právního systému.
MS: Nu, ovšem lidé mají možnost volby. To znamená, že se mohou proti starému režimu vymezit díky možnostem, které jim dává demokratický režim. Jedině tak lze poté odstranit zádrhele, jež se během minulosti vyskytovaly, byť je rozdíl v přístupu kontinentální Evropy a anglosaského světa. S tím se musí lidé vyrovnat. To je jedna skutečnost. Druhá spočívá v tom, že se v rámci tvorby zákonům dal prostor odborníkům, pokud jsem slovům, která jste uvedl, rozuměl dobře. Ti svou fundací přispěli ke struktuře norem.
BK: Bylo to zejména při tvorbě Zákona o účetnictví, soudím ale, že to bylo i v řadě dalších. Cítím to jako velkou výhodu a řekl jste to správně. Historie, background, se těžko láme v krátkých časových intervalech. Co dnes vidím jako obrovskou výhodu, je, že svět spolu o hodně více mluví než v dobách, které jsem prožil. Byl to svět válečných sporů. Řekl bych, že lidský život měl daleko menší cenu, ještě před padesáti lety, kdy jsem prožíval své dětství. Neříkám, že je to růžové, ale prosazovaly se aspekty humanity, vnímání parametrů lidského životního prostředí, člověka. Základní zásada, že spolu musíme mezi sebou mluvit, abychom se pochopili, a teprve poté můžeme hledat prostředky a metody sblížení, je daleko pečlivěji vnímána než před padesáti, čtyřiceti lety. To si myslím, že je velká výhoda.
… Investoři …
MS: V tomto se dle vás svět velmi změnil. Navraťme se ještě na vaše pole a zaměřme se na praxi, která zde byla během transformace, jíž jsme byli větší či menší součástí. Mně jde o to, jak se díváte na příchod zahraničních společností? Jak dle vás ovlivnily naše hospodářské prostředí? Jaký vliv měly na prostředí nejen v řízení, ale i v oblasti účetnictví? Česká republika si zřejmě nemohla dovolit být zavřenou zemí. Jistě vítala společnosti, jako jsou Volkswagen, Siemens, Continental.
BK: Myslím – a nyní pominu zlatokopy, kteří sem přicházeli – že je to proces velmi pozitivní. Dává nám možnost růst. Já jej vnímám z obou stran. My jsme byli uzavřenou ekonomikou, jež byla silně napojenou na RVHP, Sovětský svaz. Jakkoliv řada společností zamířila k nám, dnes je také řada společností s českým kapitálem, s českými vlastníky a působí v zahraničí. V současnosti je pole podnikání daleko více diverzifikované v rámci světa, a to i v mezích, které vytváří malá česká ekonomika, jelikož je ovlivňována manažerskou kulturou a také způsobem řízení ve světě. Není to pouze příchod zahraničních společností, je to též otevřenost hospodářství ve vztahu k vnějšímu okolí. Jsem předsedou dozorčí rady v Jutě ve Dvoře Králové. Ta zhruba ze 70 procent vyváží do světa, má své dcerky v zahraničí. Soudím, že to je to, o čem jsem hovořil. Je tam střet vzájemného srovnání předností různých manažerských kultur, protože kultura manažerská je pouze jedením z průřezů – sociálních, kulturních – na kterých se lidé potkávají. Soudím, že styk se zahraničím obohatil toto prostředí. Opakuji, pokud pominu výjimečně záležitosti, které také život přináší, mezinárodní řízení v konečném důsledku vedlo spíše ke kultivaci. Tím nechci říci, že stoprocentně. Jsou firmy, které se zde chovají korektně, férově i s ohledem na prostředí, do kterého přicházejí. Tím však neříkám, že to není i obráceně.
… Privatizace a zahraničí …
MS: Soudíte, že by bylo pro Českou republiku lepší, pokud by v počátku transformace hlavní představitelé vyvinuli více snah, aby se zahraniční společnosti více zajímaly o československé, poté české podniky? Mně jde o to, že některé zahraniční společnosti byly v rámci privatizace konkrétních podniků vytvářejících finální výrobky odmítnuty a nastoupila se takzvaná „česká cesta“. Jejím rysem byla privatizace na úvěr, a výsledky nebyly vždy optimální. Zahraniční společnosti přinesly například know – how, kultur řízení. Jak toto reflektujete?
BK: Lze soudit, že to byl proces, který nešlo udělat bez chyb. Dnes jsou více vidět záležitosti negativní, ale to souvisí s ideovým východiskem člověka. Někdo zdůrazní, že přišel podnikatel, který vytuneloval společnost, zázračně zbohatl, poslal tisíc lidí na dlažbu. Takové věci pochopitelně byly. V jiném ohledu, pokud se podívám na zmíněný Volkswagen a jeho spojení se Škodovkou, ta je dnes lepší než svůj rodič. Dokonce je snaha posílat sem dostatek odborníků, kteří budou více podporovat mateřský podnik než Škodu Auto, protože její dcera konkuruje cenou, užitnými vlastnostmi, kvalitou daleko dražším vozům přímo v Německu. To by mohl být opačný případ, kdy průběh privatizace a následné roky konsolidace společnosti lze považovat za zdařilý proces. Myslím si, že pokud se opět budu dívat na zákon velkých čísel, v tomto směru uvidím celý proces spíše jako pozitivní než jako negativní.
… Omyly …
MS: Dobrá, podívejme se na omyly cesty transformace. Jaké nedostatky, které se udělaly během dvaceti let, byste na procesu proměny viděl? Sám jste poukázal na skutečnost, že bez chyb se neobejdeme.
BK: Řekl bych, že jako každá revoluce i tato snížila právní povědomí. A to tím, že přestaly platit staré zákony a nová pravidla ještě nebyla nalezena. Nesmírně proces transformace poškodila řada exemplárních příkladů toho, kdy člověk, ne vlastník, ale ředitel či jinak nazvaný správce majetku svého postavení zneužil. Vytáhl majetek, obohatil sám sebe. Při této příležitosti zchudla a dostala se do problémů řada lidí. Tyto věci nebyly dostatečně právně popsány, kodifikovány. Celý proces počátku transformace přinesl řadu hořkostí, kdy se dělil ohromný koláč, jenž posléze vedl – a bohužel v některých případech legislativně – zcela pochybným způsobem k obohacení lidí a naopak k obtížím řady jiných, kteří – řekněme – neměli tak tvrdé lokty, nebyl tak šikovní a neměli takovou hroší kůži. Tito lidé měli být potrestáni. To, že potrestat lumpa je u nás na dlouhé lokte, je dlouho známá věc. Soudím, to byl jediný základní problém.
MS: Děkuji vám za postoje, které jste v rámci projektu sdílel.