Dialog o transformaci s Milošem Pickem


1926 – 2011, český ekonom pracující pro Českomoravskou komoru odborových svazů. Je autorem mnoha makroekonomických studiích vycházejících v edici STUDIE – Pohledy.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve středu 5. ledna 2011 večer v domě Miloše Picka, Bohnická 1/23,Praha 8, Bohnice.

MS: Jak vás zastihl rok 1989? Co jste od něj očekával? Jak se očekávání naplnila?

MP: Rok 1989 mě zastihl v Prognostickém ústavu, kde jsem se mohl věnovat svému bádání v ekonomii, především však svému zamilovanému tématu – produktivitě. Vládla tam v té době docela tvůrčí atmosféra. Diskutovalo se veřejně na setkání s experty z ministerstev, např. o zavedení směnitelnosti československé koruny, což v té době bylo jako téma tabu, a dalších. Jako člověk, který aktivně prožil rok 1968, jsem očekával, že dojde k větší kontinuitě s tehdejšími poznatky, že s odstupem dvaceti let budeme schopni na ně navázat a posunout ekonomiku i společnost k větší demokracii, růstu blahobytu atd.

Dnes musím říci, že jsem byl naivní, že snaha najít rychlá řešení, sliby o rychlé cestě do ráje byly jako už tolikrát v lidských, ale i našich dějinách silnější než jakákoli racionální úvaha jak ekonoma, či rozumně uvažujícího politika. Jako ekonom jsem viděl, že máme řadu omezení. Spolu s mými kolegy jsme se snažili argumentovat a naše argumenty podepřít propočty, ale marně. Vidina létajících pečených holubů byla neskonale silnější. Nakonec o zklamaných nadějích patrně bude i náš rozhovor.

… Přístup ekonoma …

MS: … vy jste ten počítavý ekonom …

MP: Takový pan Sedláček se hrdě hlásí ke „kecavým“ ekonomům. Studoval jsem …

MS: … ČVUT.

MP: Byla to fakulta speciálních nauk. To byla nejmatematičtější část techniky, byli tam geometři a my statistikové. Byli jsme velmi prolnuti s přírodovědeckou fakultou na univerzitě, jelikož mnoho kantorů odtamtud přednášelo u nás. Byli jsme na naši matematiku nafoukaní. Zůstalo mi to. Je pochopitelné, že všechny společenské věci nejdou změřit jako fyzikální. Jsem prostě počítavý ekonom, ale uznávám i deduktivní ekonomy. To proto, že to umožňuje velkorysé teorie.

MS: Stačí uvést Friedricha von Hayeka, Ludwiga von Mises, Josepha Schumpetera. To jsou ti, kteří díky dedukci a úctě k jazyku dokázali napsat rozsáhlá díla.

MP: Uznávám takového Schumpetera, ale Hayeka ne. Pouze bych rád řekl svůj přístup, aniž bych tím chtěl diskvalifikovat ostatní. Uznávám deduktivní vědce za předpokladu, že své teorie následně otestují skutečností. Když to nedělají, pak se dostanou do pozice scholastiků. To znamená, že když se jim to rozejde se skutečností, říkají, že tím hůř pro skutečnost.

MS: Touto větou se do myšlení zapsal německý klasik Hegel.

MP: Naopak jsem malý mraveneček, který pořád odčítá, sečítá. I touto cestou se dostanu k větším zobecněním, tedy třeba i k pokusům o teoretická zobecnění. Snažím se svojí mravenčí cestou drobných kroků a propočtů vytvářet jisté poznání. Je to úmornější než stavba velkorysých teorií, ale méně rizikové.

MS: Jdete po schodech zdola nahoru?

MP: Ano, ale i tam se člověk může zmýlit, jelikož je řada protichůdných věcí, které se musíte pokusit vystihnout. Považuji to za bezpečnější způsob práce, a proto přistupuji k deduktivním teoriím ne snad s nedůvěrou, ale poměřuji, nakolik to teoretici otestovali se zkušeností. Když hovoříte o von Hayekovi, …

MS: … jeho přítel Popper stavěl právě na nutnosti falzifikovatelnosti hypotéz … Právě tak se utváří věda.  

MP: Právě zde bych rád zmínil rakouskou charakteristiku z tehdejších těsně polistopadových dob. Tam si z něj Rakušané dělali legraci. Proč to bylo Rakousko, které mělo po válce konjunkturu? To proto, že von Hayek včas emigroval do Anglie. To není moje, ale rakouská anekdota.

… Cesta k trhu, kapitalismu …

MS: Shodou okolností, když byl zmíněn tento hospodářský a politický myslitel, se říkalo v odborných kruzích, že Češi rozumí tomuto Rakušanovi. Bylo to myšleno asi takto: Mozart přišel do Prahy a sklidil úspěch, od toho se traduje spojení. „Mí Pražané mi rozumějí.“ Na základě toho byl „vytvořen“ příměr o von Hayekovi. Lze soudit, že příklon k liberálnímu myšlení byl logickou reakcí, více jak 40 let jsme zde měli řízené hospodářství i společnost, a proto nyní dáme prostor trhu. Nechť působí trh! V Americe a v západní Evropě byly jeho síly blahodárné.

MP: Soudím, že je to jisté a možná dosti velké zjednodušení. Jak jsem říkal, jsem ten, kdo píše a počítá. Pokud jde o můj přístup nejen k transformaci, jelikož to bylo jisté stadium změny, sdělil bych toto: Nyní, kdy jsme někde u dočasného výsledku změny, slovo trh nepoužívám v tom zjednodušeném smyslu, v jakém jej prosazoval Klaus a celý jeho tým: Vladimír Dlouhý, Tomáš Ježek, Karel Dyba, i když se poté s Tomášem Ježkem v lecčems rozešli. Znal jsem je z Prognostického ústavu.

MS: Co Dušan Tříska?

MP: Toho jsem neznal. Vím, že byl v tom týmu, zúčastnil jsem se některých diskusí, kde byl, ale hovořím o těch, které jsem několik let poznával, byť tam byli tací jako vámi zmíněný Tříska. Přístup této Klausovy léčby spočíval v zavedení „čistého trhu“, …

MS: … trhu „bez přívlastků“.  

MP: On tím slovem „bez přívlastků“ vlastně dával tomu trhu přívlastek, ale hlavně tak odmítal sociálně tržní koncept hospodářství.

MS: „Bál“ se toho?

MP: Možná, že ano. Já jsem na opačném pólu. Když se někdy zjednodušeně hovoří, že Západ „poznal“ blaho trhu, pak soudím, že je to příliš široký, všeobecný pojem a také pro tzv. Západ zjednodušující. Co je Západ? Tam patří Spojené státy a Evropa, ale to přece není oblast ekonomicky homogenní.  Západní Evropa se po druhé světové válce s německým premiérem Erhardem v čele pokusila právě o sociálně tržní hospodářství. Ale nebylo to jenom Německo. Vezměte si třeba Británii, která např. znárodnila velkou část své ekonomiky, ale o sociálně tržní ekonomice se v jejím případě nehovoří. Mně nejde o název, i když název „sociálně tržní hospodářství“ vzešel zejména z Německa. Řekl bych to obecněji: Je nutné, aby existoval stát i trh. Je to takové uspořádání, jemuž Samuelson říká smíšená ekonomika. Zase tu nejde o název, ale o podstatu takové ekonomiky a takového trhu. Klaus pod názvem „čistý trh“ či „trh bez přívlastků“, tedy ne sociální, ne ten smíšený, ale ryzí trh, v podstatě neregulovaný, myslel – přeloženo do politologického nebo ideologického jazyka – návrat, obnovu kapitalismu.

MS: Tak to bylo myšleno?

MP: Ano, jsem o tom přesvědčen. A jak se ukazuje, toto adjektivum bylo záměrně nevyslovováno z taktických důvodů, ve vztahu k obyvatelstvu a tedy i k voličům. Asi před dvěma lety, tedy v roce 2009, Václav Klaus svolal svůj tým včetně Dušana Třísky a řekl: „My jsme si tehdy řekli, že usilujeme o návrat kapitalismu.“ Tenkrát v devadesátém roce … a hovořím podle paměti … jediný člověk, jenž hovořil o kapitalismu, byl Miroslav Macek. On jako neekonom říkal, že chtějí kapitalismus a nemluvme o přibližování k vyspělé Evropě. On jediný to říkal. Ostatní tak nemluvili, a to včetně Václava Havla, který také řekl, že kapitalismus měl špatné konotace, a proto jsme o něm nemluvili. Všichni počínaje Mariánem Čalfou přes různé rozdíly, které mezi nimi existovaly, si řekli: „Chceme kapitalismus, ale nebudeme o tom hovořit.“ Z taktických důvodů to nazvali „čistý trh“ nebo trh bez přívlastků. Řekl bych, že chtěli ryzí trh s minimálním státem. Nešlo o úplně absolutní trh, ten neexistuje nikde na světě. Ani ve Spojených státech není teoreticky „čistý trh“, a je poměrně hodně – a o tom se zde moc neví – regulován např. podílem americké produkce na státní zakázce atd. Úloha státu je vždy nějaká. Kdybych to měl ilustrovat na podílu přerozdělování, což je jedno z hledisek, ve Spojených státech činí přerozdělování asi 30 procent domácího produktu a v Evropské unii – v evropské patnáctce, tedy v těch nejvyspělejších zemích – je to 40 procent. Přitom ve Skandinávii je rozdělována přibližně polovina produktu. Nutno říci, že jsou to čísla zaokrouhlená. Nechci to posvětit jako normu. Je to pouhá ilustrace, ale Klausův „čistý trh“ v jeho pojetí se měl blížit americkému trhu.

… Washingtonský konsensus …

MP: Soudím, že jsme to nevěděli, a nevěděl to ani Václav Klaus, jaký dokument – Washingtonský konsensus – byl v sedmdesátých letech přijat Měnovým fondem, Světovou bankou a ministerstvem financí Spojených států. Přijali to tehdy jako koncepci pro transformaci Latinské Ameriky, kde tehdejší režimy způsobily ekonomický rozvrat a některé země trpěly hyperinflací. Mezinárodní instituce poskytly lék na akutní neduhy hyperinflace a jiné makroekonomické nerovnováhy. Ten recept byl prostý –  znamenal šokovou (okamžitou) liberalizaci včetně liberalizace zahraničního obchodu, totální privatizaci. Byl to opak sovětského socialismu, kde znárodnili každého ševce. Zde privatizovali i největší giganty včetně energetických monopolů. Oba tyto kroky, které znamenají velké riziko pro nerovnováhy, pak navrhli krýt makroekonomickou restrikcí poptávky. Byla snaha tlumit nerovnováhy jak vůči zahraničí, tak oproti domácímu trhu, též ve srovnání s veřejnými rozpočty. Tento trojúhelník přístupu hlásal Václav Klaus a možná ani nevěděl, že recituje Washingtonský konsensus.

MS: Ano, bylo to východiskem pro danou situaci.

MP: Pouze říkám a myslím si, že hlavním hlasatelem byl tehdy Jeffrey Sachs. S ním jsme se přinejmenším dvakrát setkali, jelikož byly svolávány takzvané dvoustranné stoly mezi Prognostickým ústavem ČSAV a americkými ekonomy. Hlavní slovo měl pan Jeffrey Sachs. Tehdy se to nazývalo šoková strategie transformace. V podstatě to byl Washingtonský konsensus. Ten v našich podmínkách – kromě šoku jako způsobu přechodu – měl jako výsledný cíl dosáhnout maximálního podílu trhu a minimalizaci státu.

MS: Lze se domnívat, že to „dává“ rozum. Jako východisko je to dobré.

MP: Ale vůbec ne, já mám úplně opačný názor. Z mého pohledu to bylo špatné minimálně ve dvou směrech. Šok sám o sobě byl rizikový. Ten všude vedl … Latinskou Amerikou počínaje … k propadu národního výstupu, resp. HDP o 20 – 30 procent, a tak tomu bylo i u nás. Měl jsem za to, že se dostaneme pouze k dvaceti procentům. Statistický úřad zveřejnil údaj propadu o 21 procent a poté o 13 procent.

MS: To se psal rok 1991?

… Manipulace s čísly a kontexty …

MP: Ano, v roce 1990 to bylo připravováno. Propad byl vykázán, jak jsem uvedl výše. Možná to bylo pod tlakem Václava Klause.

MS: Soudíte, že došlo k pomyslným úpravám?

MP: Danou „kuchařku“ neznám. Pouze vím, že Ivan Šujan, předseda Státního statistického úřadu, na nějakém užším semináři naříkal, že premiér Klaus úřad „tlačí“ na růžovější čísla. Poté se objevil pokles o 13 procent. Můj odhad je dnes jiný.  Vím, ale tehdy jsem to ještě nevěděl, že statistický úřad došel k internímu výsledku poklesu o 31 procent, který však již nezveřejnil. Zalekl se toho a navíc to bylo to spojeno s rozporem mezi federálním a tehdy oběma republikovými statistickými úřady. Kromě toho došlo potom k rozdělení federace a na exaktní měření těchto ukazatelů se už zapomnělo. Možná, že odbočuji do ilustrativních detailů a podstata v tom není. Soudím, že podstata je v šoku bez ohledu na cíl. To proto, že – a to jsem v řadě svých prací dokazoval –  země s nedostatečnou konkurenceschopností a zaostávající v produktivitě zaostává nevyhnutelně nejvíce ve složitějších výrobách. Publikoval jsem na toto téma nejeden článek, které nakonec vyšly ve sborníku, kde se shrnuje právě toto období.             

MS: To proto, že jsou náročnější.

… Ochranářství trhu a vyspělost …

MP: Například taková Anglie měla předstih v rozvoji průmyslové revoluce. Adam Smith, stejně tak David Ricardo hlásali absolutní liberalizaci – žádná cla, žádný protekcionismus. Dopadlo to ovšem opačně. Evropa ani Amerika je neposlechla, jelikož kdyby podle jejich návrhů postupovali, bylo by do dnešních dnů v Evropě a v Americe zemědělství a v Anglii jen průmysl. To proto, že tehdy obyčejný průmysl, tedy dnešní – mohli bychom říci – high – tech potřebuje delší dobu na osvojení techniky – taky proto, že k tomu potřebujete vzdělané a připravené pracovní síly. Dokud si to neosvojí, jste nákladnější, dražší. Byla by zde komparativní nevýhoda pro Evropu a Ameriku. List v Německu a Hamilton v Americe řekli ne, a proto rozhodli, že dokud si novou techniku neosvojí, potřebují do té doby ochranu. Liberálové Adam Smith říkali, že to je nacionalismus a že to kazí trh. Nutno podotknout, že tentýž Adam Smith … a uvedl to nedávno americký ekonom Robert Reich … tvrdil, že se tento přístup týká trhů s průmyslovým zbožím a zemědělskými produkty, kde Anglie měla stoletý předstih. V oblasti námořní dopravy třeba žádal, aby se zboží převáželo jen anglickými loděmi. Podle mého názoru to bylo nesprávné, ale zcela vědomě nesprávné. Jednalo se o protekcionismus naruby. Technologický předstih Anglie měl být chráněn liberalismem. To proto, že kdo zaostával, měl komparativní nevýhodu ve svém zaostávání. Je to přesně totéž, co se dnes děje v neoliberalismu. Pokud to řeknu zjednodušeně – směřuje to vůči postkomunistickým zemím, a zejména proti Číně, protože samozřejmě tyto země zaostávají za vyspělými. To vůbec není otázka jiného společenského systému. Je to otázka ekonomického a technologického zaostávání vzniklého historicky. Tyto země potřebovaly znovu ochranu – protekcionismus, aby se chránily před svou komparativní nevýhodou. Když by ji nedostaly, byly by vystaveny nebezpečí šoku. Ten byl ve skutečnosti způsoben protekcionismem naruby vyspělých zemí – když dosáhly otevření trhů postkomunistických zemí.  Vedlo to v těchto zemích téměř okamžitě k eliminaci technologicky náročných výrob – to bylo vidět například na produkci našich výrob. Naše výpočetní technika, celá elektronika byla zaostalá. Podle analýz, na nichž jsem se podílel, jsme ale byli na velmi slušné úrovni v oblasti středně technologicky náročných výrob. Souvisí to i se zbrojením. To bylo forsírované. Z náročnějších výrob jsme měli na světové úrovni přesné strojírenství – tradičně dobrá byla výroba zbraní, úplnou špičkou pak byla především výroba textilních strojů – takové typy, jako jsme dělali my, neměl nikdo na světě. Tradičně dobrá byla také výroba obráběcích strojů, i když byl problém s elektronikou, ale mechanická část byla vynikající. Také proto, že jejich řezné nástroje se opíraly o mimořádně dobré hutnictví legovaných ocelí v Poldi Kladno – dnes už neexistující.  

MS: To je dobré, že zde alespoň byly tyto obory.

MP: Neměli jsme však to, čím Západ kraloval, tedy elektroniku, farmacii a o letadlech ani nemluvím. High-tech jsme my, jako ekonomika, neměli. To znamená, že totální šoková liberalizace zahraničního obchodu, tedy nikoli postupná – tj. postupné otevírání trhu zahraniční konkurenci – znamenala, že to okamžitě zlikvidovalo naše nejen high-tech, ale i středně technologicky náročné výroby. Tím se ekonomika propadla o 20 – 30 procent, což bylo neobjektivní. Byla to „neandertálská“ liberalizace, která na dlouhé roky poznamenala naši ekonomiku – dodnes s ní zápasíme a ještě dlouho a dlouho budeme.

… Dobré přístupy …

MP: Byl jsem totiž ve Vlasákově týmu. Ten se svými přístupy lišil od Klausových „boys“ ve dvou postupech: jak v přechodu, tak v tom cíli. Za cíl jsme nepovažovali dobrý „čistý trh“, ale trh smíšený, tedy sociálně tržní. Jinými slovy ekonomiku, kde bude důležitou roli hrát jak stát, tak trh. Nyní bych hovořil o šoku. Ten však automaticky znamenal zbytečný propad, jelikož automaticky odřízl to, kde jsme byli zaostalí. Místo abychom dostali přechodnou ochranu, kterou v devatenáctém století poskytovala celní tarifní i netarifní ochrana, tedy co hlásali List a Hamilton, ani toto jsme neměli. Přitom nám dokonce Mezinárodní měnový fond umožňoval přechodně zvýšit cla. Byl jsem snad na první schůzce Vladimíra Dlouhého k transformaci, Václav Klaus se toho tenkrát neúčastnil. Pan Dlouhý začal diskutovat téma transformace. Vystoupil tam Zdeněk Drábek, Čechoameričan, jenž říkal: „Já jsem za Mezinárodní měnový fond dělal transformaci ve Vietnamu. Pochopitelně, že si nastavili vysoká cla. Když liberalizujete ekonomiku, nasaďte si cla třeba 50 procent.“ Tomu se každý vysmál. Přitom Československo bylo jedním ze zakladatelů GATT, …

MS: … tedy úmluvy o clech.

MP: Poté jsme se z prestižních důvodů cítili vázáni. To, co jsme provedli, byl výsměch – my jsme asi pětiprocentní míru cla zvýšili na 5,8 procenta. Ten Čechoameričan Drábek, který zastupoval Mezinárodní měnový fond ve Vietnamu, ovšem říkal cosi jiného. Opakuji, tomuto přístupu se každý vysmál. Když nad tím člověk uvažuje, mohli jsme – v rámci šokové terapie – použít nástroje devatenáctého století. Na tom nakonec není nic špatného. Neudělali jsme to a důsledkem byla pohroma. Můžeme být ještě vděční, že to nakonec dopadlo takhle – přece jen jsme byli středně vyspělou zemí.

… Ve srovnání s minulostí …

MP: Nikdy jsme nebyli špičkou, jak si to namlouváme, a to ani za první republiky. Ti, co o tom mluví, to ani žádnými konkrétními údaji nemohou doložit. Jsou to spíše jejich pocity – nic víc.

MS: Patřili jsme do první dvacítky?

MP: Ano, nyní bych to řekl kvantitativně. U nás kolovaly propočty v rámci mezinárodního srovnání hrubého domácího produktu z roku 1937. Operovalo se tím, že jsme byli jako Československo na devadesáti procentech Francie. Byla to ohromná polopravda, ale je to jen půl pravdy, protože Francie byla blízko dna svého úpadku. My jsme byli na 54 procent Německa, tedy skoro na polovině  – zdůrazňuji. A to je přece veliký rozdíl – ten si v tehdejších podmínkách asi dnes neumíme představit.  Francie byla tehdy na šedesáti procentech Německa. V Německu ve třicátých letech Hitler začal zbrojit, zlikvidoval nezaměstnanost. Byl s tím spojený obrovský technický pokrok. Zbrojením překonal krizi. Zkrátka jsme byli na úrovni Francie, která byla na vrcholu úpadku, ale dosahovali jsme pouze poloviny výstupu Německa. Je prostě falešné, když se říká, že jsme byli mezi světovou špičkou. Tak to prostě nebylo.

MS: Je to jistý druh mýtu, který úspěšně žije.

MP: Byl hodně rozšířený, ale postupně je vyvracen. Bylo poukazováno, že jsme byli nad Rakouskem. Zase je to polopravda. Bylo to proto, že Rakousko nejhůře odneslo první světovou válku a rozpad Rakouska – Uherska. To bylo v roce 1937 deset procent pod rokem 1913. Nebylo to tak, že jsme se nad Rakousko vyšvihli, ale oni se pod nás propadli.

… K transformaci …

Pořád zdůrazňuji, že jsme byli středně vyspělá země. Jako taková jsme na šokovou liberalizaci neměli přistoupit, pokud jsme to nedokázali spojit s nějakou formou ochrany ekonomiky. Soudím, že co se šoku týče, byl pro nás zhoubný. Ve Vlasákově týmu jsme nenavrhovali celní ochranu. Navrhovali jsme cosi jiného. Navrhovali jsme použít dva devizové kurzy: byl by to kurz regulovaný a volný. Tento přístup se mimochodem osvědčil i v rámci poválečné reformy Ludwiga Erharda, tedy mít vedle regulovaného kurzu i volný devizový trh, a tímto způsobem to kombinovat. Soudím, že právě to umožnilo německý hospodářský zázrak. Ono se už zapomnělo i na to, že ještě v šedesátých letech existovala poměrně striktní regulace kurzů měn v západní Evropě, stejně jako byla omezení v nákupu deviz obyvatelstvem. Zkrátka jsem přesvědčen, že jediná schůdná cesta byla ta, kterou navrhoval Vlasákův tým.

 

… Šoková terapie jako cesta k válečnému hospodářství …   

MP: Na druhé straně, a proto jsem mluvil o naší střední vyspělosti, pro země hluboce zaostávající jako Rusko a obecně Sovětský svaz, pro ty byla liberalizace naprostou katastrofou. To už nebyl pouze třicetiprocentní pokles. Jejich národní výstup – HDP – spadl na polovinu, na Ukrajině o 40 procent. To se jim nestalo ani za války. I v nejhorším období války spadli o třetinu, pochopitelně v úplně jiné struktuře vyráběné produkce. Spotřeba a životní úroveň klesly na třicet procent. Nicméně vyráběli 30 tisíc tanků ročně. Zbrojní průmysl jim to vytáhl, že udrželi takovou hodnotu, i když většina průmyslových oblastí byla okupovaná Hitlerem. Museli to evakuovat na Ural. Chcete-li to slyšet natvrdo, tento Washingtonský konsensus byl vůči Sovětskému svazu největší ekonomickou agresí lidských dějin. A to je ochoten připustit jen málokdo. Proti tomu byl Hitler malý evropský břídil.

MS: To znamená, že …

MP: … Washingtonský konsensus se prezentoval jako reforma – a nyní hovořím o ekonomické části – která byla agresí, znamenal daleko těžší, hlubší rozdrcení ekonomiky Sovětského svazu, než se to podařilo Hitlerovi. Vůbec nejde o to, že to byl direktivní systém, netržní, i když to s tím souvisí. Zkrátka byla to tak nevyspělá ekonomika, která zbavena centrálního řízení se v podstatě zhroutila a neunesla šokovou liberalizaci.

MS: Ostatně člověk, který neumí plavat a je hozen do vody, může ve vodě, která je nestálá, také najít smrt.

MP: Říkám to natvrdo a s uvážením – nikoli jako snahu o silácká slova. Ani tehdy jsem si to v počátcích toho procesu neuvědomoval, mám-li hovořit upřímně. Bylo to takové zničení ekonomiky, na které se Hitler nezmohl.

… Reforma jinou cestou …

MS: Ano, ale například Čína šla jinou cestou.

MP: Washingtonský konsensus nabídl něco jiného, než bylo realizováno v Číně. Tam šlo o konkurenceschopný kurz měny. Vnutili jim předčasnou liberalizaci zahraničního obchodu. To znamená, že míra celní ochrany, která tam byla v předreformních dobách, jež začaly v roce 1978 pod vedením Teng Siao – pchinga, dosahovala v průměru 43 procent. Aby byli přijati do Světové obchodní organizace, museli snížit cla na 11 procent. To znamená, že se prakticky museli plně zbavit cel. To je na rozvojovou zemi velký problém. Za to dostali konkurenceschopný kurz měny, ten byl tenkrát na pětině parity kupní síly. To znamená, že to, co jim dnes někteří představitelé vyčítají, tak jim bylo vnuceno. Ten podhodnocený kurz na Čínu působil v jejich podmínkách dvojím způsobem. Z jedné strany – pokud to mám nazvat jak si to myslím – je to ohromné vykořisťování, pokud vyváželi za pětinu ceny. Vlastně čtyři pětiny dávali zdarma. V roce 2011 je již kurz na polovině kupní síly. Subvencovali americké spotřebitele, kteří měli čínské ponožky zdarma, pokud bych to řekl touto formou.

MS: Inu, zvláštní forma kapitalismu.

MP: Abych se přiznal, Čínu za kapitalistickou zemi nepovažuji. Jejich ekonomiku považuji za smíšené hospodářství. Pochopitelně to může vyvolávat teoretický spor. Oni sami o sobě říkají, že jsou socialismus zvláštního druhu. Osobně je považuji za smíšenou ekonomiku, tedy to, co v Evropě měli či mají evropské státy, ovšem s mnoha specificky čínskými prvky. Nyní probíhá jejich redukce. Zemím, kde je silný stát a trh, byl umožněn konkurenceschopný kurz, který je z jedné strany vykořisťoval. Pozor, bylo to vykořisťování vývozu, které by jinak bez subvencování nevznikl, resp. vývozní kapacity by nikdy nevznikly. To znamená – oni dávali čtyři pětiny vývozu zdarma. Tím přilákali zahraniční kapitál, aby vytvořil další kapacity, a to znovu pohánělo vývoz. Právě to Číně umožnilo ohromnou expanzi, která trvá do dnešních dnů. Nebylo to pouze toto, ovšem tato politika se na tom hodně podepsala.  Důsledky toho vývoje ovšem mají své odvrácené strany – dnes Amerika nemá vlastní výrobní kapacity a Čína je jejím největším zahraničním věřitelem. Uvidíme, jak to celé skončí….

… Zpět do České republiky …

MP: Kdybychom v rámci Washingtonského konsensu využili celní ochranu, kterou doporučoval Zdeněk Drábek, ale s použitím konkurenceschopného kurzu, nebyla by ta katastrofa tak velká. I u nás Washingtonský konsensus nebo Klausova léčba znamenaly, že jsme kurz měny měli na zlomku parity kupní síly. Ten nový kurz byl 28 korun za americký dolar. Ten zpočátku znamenal, že to nebyla polovina, ale pětina parity kupní síly. My jsme konkurenceschopný kurz měli patrně nedostatečný, a proto došlo k počáteční katastrofě. Zkrátka – šokovou liberalizaci hraničního obchodu považuji za nejškodlivější část šoku. Druhá část byla v šokové privatizaci kuponovou metodou.

MS: Nesmíme zapomínat na rychlé narovnání cen.

MP: Ano, ale narovnání cen bylo dobré na domácím trhu, ale v zahraničním obchodu jsme považovali za dobré mít přechodné období pomocí dvou kurzů.

MS: Domníváte se, že pokud by byly dva kurzy, tedy ten regulovaný a volný, pomohlo by to konsolidaci hospodářství stejně, jako to pomohlo Číně?

MP: Řekl bych to jinak. Soudím, že by to pomohlo stejně, jako to pomohlo Erhardově Německu, jelikož jsme nebyli na čínské úrovni. Čína byla na deseti procentech americké úrovně, ale my jsme byli kolem čtyřiceti procent. Není dobré se srovnávat s Čínou. Pouze bych řekl, že jsme neutrpěli tolik, jelikož jsme byli středně vyspělá země, a nebyli jsme jako Sovětský svaz, jenž byl méně vyspělá země, či jako Čína nevyspělá. Z mého pohledu to v Rusku byla katastrofa. Čína se na rozdíl od Ruska, které se nechránilo vůbec ničím, chránila konkurenceschopným kurzem – v tom vidím pragmatismus Tenga – a proto tam ke katastrofě nedošlo. U nás to sice taky nebyla katastrofa, ale byl to zbytečný ohromný propad – možná proto, že jsme neměli žádného pragmaticky uvažujícího Tenga.

… Mezinárodní srovnání …

MS: Když člověk sleduje výstupy hospodářství do roku 1990 až do roku 2011, jsou na tom okolní země jako Polsko, Maďarsko v otázce ekonomického vzestupu lépe než Česká republika?

MP: To bychom to museli vzít podrobněji. Polsko mělo také v počátku asi třetinový pokles domácího produktu.  Za prvé ale Polsko – na rozdíl od našich neoliberálů Klausova týmu – dělalo velmi výraznou průmyslovou politiku. Jednoduše intervenovali ve prospěch průmyslu, zejména pro vývoz uhlí. Za druhé Polsko má daleko větší zemědělství než my. Vyjednalo si velkou ochranu od Evropské unie. Polské zemědělství je Evropskou unií více subvencováno než naše zemědělství. My jsme si to vyjednali špatně. Kdybych to měl převést do anekdot, o Evropské unii se říkalo vzhledem k její zemědělské politice, že je zařízení na financování francouzského zemědělství Německem. Polsko se na tom přiživuje. Jednoduše si vyjednalo vyšší subvence pro zemědělství než my. Polsko, i když liberalizovalo, dělá daleko výraznější průmyslovou politiku a vyjednalo si podporu zemědělství. To, podle mého názoru, jsou dvě hlavní příčiny, proč jsou na tom lépe. O Maďarsku bych nehovořil, jelikož ti mají své problémy.     

MS: Nu, ale Československo, a poté Česká republika neměly tak rozsáhlé zemědělství.

MP: Ano, to je naše výhoda. Samotné zemědělství jsme přivedli do katastrofy, ale je to příliš malá část domácího produktu, a proto to nemělo tak zlý dopad, jako by to mělo v Polsku.

… Zemědělské zastavení …

MS: Když jste zmínil primární výrobu, můžete rozvést, co by Češi měli dělat pro podporu svého zemědělství? Říkáte, že jsme přivedli zemědělství ke katastrofě.

MP: Podívejte, v Evropské unii neexistuje v oblasti zemědělství „čistý trh“. Mluvit o „čistém trhu“ by byla fikce. Zemědělství navzdory všem řečem o liberalizaci je Evropskou unií velmi subvencováno.

MS: Ano, polovina evropského rozpočtu je dávána zemědělcům.

MP: Samotné zemědělství je ze čtyřiceti procent subvencováno. To je především velká facka rozvojovému světu. Rozvojový svět, když to opět řeknu na zjednodušených příkladech, uměl před reformami pouze ponožky a zemědělství. Evropská unie a Západ si vymyslely zlověstný termín citlivé položky. Zatímco rozvojový svět nutily k předčasné liberalizaci, označily jednoduché výroby za citlivé položky. Týká se to zemědělství, ocelářského průmyslu, a ty si EU subvencuje. To znamená, že místo toho, aby pomáhala rozvojovému světu, nutí ho k totální liberalizaci, aby se zřekli cel. EU pak místo cel má subvence. To je přece facka rozvojovému světu. Za druhé je to facka i nám, protože nám tak vysoké subvence nedovolili. My si to zčásti dorovnáváme z našeho rozpočtu, ten na to však nemá. V souhrnu evropských dotací i našich jsme na tom hůře. Zlikvidovali jsme úplně pěstování cukrovky …

MS: … a cukrovarský průmysl.

MP: Likvidujeme vepřové. Ne snad díky tomu, že jsme vstoupili na trh. Je to díky tomu, že na nás působí obrácený tvrdý subvenční protekcionismus vyspělého Západu, který nás vytlačuje ze zemědělství.

MS: To znamená, že my jdeme cestou liberálních politik?

MP: Je to pouze na nás. Je to naše rozhodnutí….

MS: Západ touto cestou nejde.

… Ohlasy z Vídně na šokovou terapii …

MP: Řeknu to jinak: Řediteli Vídeňského ústavu pro mezinárodní hospodářské komparace doktoru Levčíkovi, našemu krajanovi, jsem na počátku devadesátých let řekl, když Klausův tým na základě dvoustranného stolu lidí z Prognostického ústavu a amerických ekonomů začal hlásat šokovou terapii, že „naši hoši“ chtějí šokovou terapii. Uvedl jsem svoji obavu, že tím dojde k tomu, co jsem zmiňoval výše, tedy bude to mít dopad na složité výroby, poklesne domácí produkt o dvacet, třicet procent jako tomu bylo v Latinské Americe nebo v Polsku. Také jsem zmínil, že jsme požadovali smíšenou ekonomiku, jelikož šok je pro nás zničující. On řekl moudrou věc: „Nevztekej se na ty naše hochy. Jsou z kateder. Znají Západ pouze z učebnic, nemají potuchy, jak je strašně moc protekcionistický. Od západních vlád a expertů, kteří nás do toho nutí, je to darebáctví.“ Teprve dlouho poté jsem v novinách četl a slyšel v televizi i Václava Klause a Ivana Kočárníka, že je to od Západu darebáctví, jelikož hlásají vodu, a pijí víno. Nabourali si čumák, vzali to podle učebnic a pochopili, že Západ je protekcionistický. To však bylo pozdě, už se nedalo vrátit na začátek.

MS: Jaký rok se psal?

MP: Jsou to dvě události. Rozhovor s Levčíkem byl na počátku devadesátých let. Možná, že to bylo ještě před spuštěním transformace. Druhou otázkou byla reakce Klause na protekcionismus. To se psal rok 1991, 1992, kdy jsme skokově liberalizovali, a najednou pochopili, že Západ tak liberalizovaný, jak si to oni psali v učebnicích, není.

… Směnitelnost koruny …

MS: Již jsme se toho dotkli, ale je dobré se k tématu vrátit ještě znovu důkladněji: Charakterem oné šokové metody bylo též zavedení vnitřní směnitelnosti československé koruny. Sám jste říkal, že koruna byla na čtvrtině hodnoty parity kupní síly.  

MP: To byl začátek. Poté se to postupem času zvyšovalo. Dnes jsme někde na sedmdesáti procentech. Je třeba říci, že představitelé transformace to neuměli odhadnout, proto se pojistili. Nadměrně sníženým kurzem si udělali rezervu.

MS: Jednalo se o takzvaný „transformační polštář“ …

MP: Byly sice dva, ale kurzový byl v tom, že se pojistili až „příliš“. Z čtvrtiny poté začali rychle couvat, když se ukázalo, že to udělalo rovnováhu zahraničního obchodu.

MS: Domníváte se, že samotná devalvace jako princip, způsob byla správným krokem?

MP: Jak už jsem řekl, jsem přesvědčen, že bylo lepším řešením zavedení dvou kurzových režimů. Bylo by to méně destruktivní, a lépe bychom to zvládli. To, co platí na Čínu, která byla na desetině americké úrovně, nemohlo být účinné u nás, kde by byl dostatečně působivý Erhardův postup dvou kurzů.

MS: Pro západoněmeckou ekonomiku to bylo přínosné. Ostatně marka se stala důležitou devizovou jednotkou během čtyřiceti let trvání.

MP: Poválečná reforma proběhla v roce 1948. Do té doby měli přídělové hospodářství jako za války. Ale to nakonec za války měli všichni, i velmoci – jinak to nešlo. Erhardova reforma znamenala první poválečnou liberalizaci. Přechod od válečného hospodářství to byla podstata liberalizační Erhardovy reformy. Mimochodem ani všechny domácí ceny si nedovolil liberalizovat šokovou cestou. Zhruba 70 procent cen bylo liberalizováno v prvním roce a oproti zahraničí měl kontrolu s pomocí dvou kurzů vycházejících z devizového zákona.

MS: Dobrá, pokud bychom měli přejít do nedávné minulosti, jak by se to ve skutečnosti provádělo? Jiný kurz by byl pro podniky, jiný kurz by byl pro občany této země?

MP: Vývozní podniky by musely odvádět devizovým odvodem či formou daní část svých deviz pocházejících z vývozu. Ty by stát volně rozprodával. Před zavedení této politiky byly dva kurzy obchodní a turistický. Turistický kurz byl vyšší. A najednou byl nový kurz ještě vyšší (nominálně tedy za marku bylo více korun) než ten původně turistický. To byl další šok. Před tím varovalo i Rakousko, například rakouský premiér Franz Vranitzky, guvernér rakouské centrální banky Lacina. Z jejich strany zaznívalo varování, že nás jejich lidi vykoupí. I pro ně to byl problém – když nakupujete v zahraničí, nenakupujete doma a jejich obchodníci to také pocítili. Jejich občané sem jezdili zdarma na obědy. Pamatuji si, že nakupovali i kosy na sekání, pro ně to bylo za halíře. Bylo možné slyšet: „Neblázněte, vždyť vás vykoupíme.“ Naši představitelé udělali v první fázi i takové skoky, že okamžitě odstranili turistický kurz na úroveň obchodního.  

MS: Říkáte, že jsme si sami podřezali větev?

MP: Na toto téma byly velké diskuse. Rakouští politici varovali, že nás jejich turisté vykoupí.

MS: Dnes je koruna volně směnitelnou měnou.

MP: To proto, že jsme o dvacet let dále. Hovořil jsem o počátečním šoku. Něco jiného je, když jsme již dvacet let na jiném břehu, podle mého pohledu však na nechtěném břehu.

… Otázka směřování …

MS: Měl jste jiné vidění hospodářského uspořádání, třebaže společenský řád měl být demokratický.

MP: Moc nerozumím, jak to souvisí s demokracií. Místo toho „čistého trhu“, politologicky kapitalismu jsem viděl smíšenou ekonomiku – ať již ji nazýváte sociální stát, nebo sociálně tržní ekonomika – kde by byla vyvážena úloha státu i trhu. Taková Čína tomu říká tržní socialismus. Cílem – v mém pojetí – by neměl být téměř nulový nebo minimální stát, ale silná úloha trhu i státu.

MS: Dobrá, avšak někdo může namítnout, že by především každý člověk měl mít vlastní cíle.

MP: Ano, ale hovořím o tom, jaké by měla mít cíle naše společnost. O podobě našeho státu rozhodují voliči, kteří takovýmto otázkám asi málo rozumí.  A předložil jim někdo fundovaně zdůvodněnou alternativu, nebo jen obecné vyprázdněné politické floskule?

MS: Je otázkou, zdali nechat řídit společnost lidmi, kteří jsou „osvícení“, nebo to nechat v rukou voličů. Inu, je otázkou, jaký prostor necháme spontaneitě. Jsou mnozí, kteří říkají, že společnost se nedá efektivně řídit. Pokud se začne řídit, může dojít k tomu, že celek se vydá chybným směrem. Nechť je vývoj výslednicí spontánní interakce jednotlivců. Ve společnosti je rozptýlena znalost, která se nedá centrálně agregovat. Nechť rozhodují voliči, a ne osvícený vladař.

MP: Jsem též pro to. Pouze říkám, jaká to má úskalí. Toto jsou však dost složité otázky, o nichž se přou i ekonomové, politologové. Nyní má obyčejný volič rozhodovat o tom, jestli dva směnné kurzy, případně jakou mají mít úroveň, přičemž v podstatě neví, o čem je řeč. Podle mého názoru, strategie transformace, o které hovoříme, vůbec nebyla dána k rozhodnutí voličům. Dokonce nebyla dána ani k odborné diskusi. O návrzích Vlasákova týmu se ani nediskutovalo – ty parta lidí kolem Klause smetla se stolu s tím, že to předkládají nějací „osmašedesátníci“, nějací hlasatelé třetích cest, jak nás hanlivě nazývali. Volby v roce 1990 byly jen plebiscitem proti starému režimu. Poté se Václav Klaus stal předsedou Občanského fóra, …

MS: … zároveň vykonával funkci ministra financí.

MP: Ano, politicky se to stalo tak, že až po volbách v roce 1990, které daly moc do rukou Občanského fóra, se Václav Klaus následně stal jeho předsedou. Poté teprve vznikla tato transformace. Vypracovávala se v červnu 1990, až na podzim roku 1990 byla přijata a Klausovu transformaci Občanské fórum vzalo pouze na vědomí, jelikož tam byly názorové spory, Miloš Zeman proti tomu organizoval opozici. Jako předseda rozpočtového výboru organizoval seminář společného zasedání rozpočtového a hospodářského výboru Federálního národního shromáždění, kde vystoupilo kromě Klause pět oponentních hlasů. Byl jsem jedním z nich za Prognostický ústav ČSAV, kde jsme šokovou terapii odmítali. Poté, co v září 1990 Federální shromáždění vzalo na vědomí strategii reforem, se uskutečnilo cosi, co neschválili voliči této země. Kapitalismus byl u nás zaveden bez rozhodnutí voličů. Byl to největší společenský převrat, mám-li to říci otevřeně.

… Legitimita …

MS: Nepřímo říkáte, že transformace neměla svou legitimitu?

MP: Podle mě formálně právně ano, morálně rozhodně ne. Toto též tvrdím ve svých vzpomínkách. Nyní to již nezměníme. Podle mě to bylo děláno vědomě. I Havel říkal, že kapitalismus měl špatné konotace. Kromě pana Macka nikdo o kapitalismu nehovořil, „propašovali“ jej bez vědomí voličů a postavili je před hotovou věc. Stejně tomu bylo s rozbitím federace. Nyní se můžeme o něj přít. Jsou lidé, kteří jej ctí, ale já ne. Každopádně, volič jako hlavní postava v demokracii o tom, kam se v transformaci vydáme, nerozhodoval.   

MS: Soudíte, že o tom mělo být referendum?

MP: To je otázka.

MS: To je složitá věc. Jak může babička kvalifikovaně rozhodnout?

MP: Máte pravdu. Ale nezapomínejte, že babičce řekli něco jiného: Za kuponovou privatizaci dostanete 10 tisíc. Díky tomu si koupili kapitalismus. Bylo to děláno dokonce vědomě. Nejen Václav Klaus, ale i Václav Havel, jenž v Rudolfínském projevu, …

MS: … to se píše rok 1997, …

MP: … kritizoval Klause, že zůstal stát v půli cesty, jelikož už to tehdy stálo 500 miliard korun, vlastně udělali chybu. Podle mého názoru si Klaus jako ekonom uvědomoval, že šlápl vedle, a proto začal v privatizaci brzdit. Přesto Václav Havel nad kuponovou privatizací v roce 1993 roztáhl svůj deštník, když řekl, jaká je to vymoženost, že volič s volebním lístkem dostává i kuponovou knížku. Přes všechny spory, které Havel s Klausem měl, se Havel zastal Klause, a poté jej kritizoval. Musím říci, že mezi nimi nerozlišuji. Oba společně s Čalfou zavedli kapitalismus bez voličů. Samozřejmě využili kuponové knížky, aby získali voliče, jenž spíše slyšel na to, že dostane za nic, prostě zadarmo 10 tisíc, než aby rozhodoval o tom, jaký má být odpovídající kurz koruny.

MS: Nesmíme zapomínat na význam pana Koženého, který vzbudil veliký zájem o kuponovou privatizaci.

 

… Kurz měny …

MS: Lze se domnívat, že kurz koruny má být odrazem nabídky a poptávky. To máte stejné jako cenu rohlíku či jiných statků. Souhlasím, že kurz měny má vyjadřovat hospodářskou úroveň země.

MP: To bychom se dostali daleko od transformace. Mýlíte se ale, kurz měny přece již dávno není určován trhy zboží a služeb. Z pětadevadesáti procent je určován trhy kapitálu.

MS: Máte asi na mysli také trhy spekulativního kapitálu?

MP: Ano, na rozdíl od devatenáctého století se liberalizovaly i kapitálové trhy a tím je pak zaplavily i pokoutní finanční spekulativní produkty. Taková extrémní deregulace, o které dnes hovoříme, vytvořila neregulérní, ale spekulační trh, kdy kapitálové trhy představují svým objemem dvacetinásobek trhu zboží a služeb. Odhaduje se, že objem finančních transakcí již dělá sedmdesátinásobek světového produktu. Tam se poté určuje kurz měn. Ten ztratil svou rovnováhotvornou úlohu oproti trhu zboží a služeb. Například Washingtonský konsensus pracoval s takzvaným „konkurenceschopným“ kurzem, který ovšem není vytvářen na trhu, ale je stanoven na základě regulací. Číně se umožňovalo mít nízký kurz namísto cel. Spekulačním trhem vytvářené kurzy jsou ze své povahy disfunkční. Z toho lze soudit, že dnes se kurzy nedají vytvářet na trhu. Plovoucí kurzy rozvracejí svět, rozpolcují jej na země s obrovskými přebytky, jako je Čína, Německo a v minulosti Japonsko. Na druhé straně je Amerika, která má obrovské schodky. Souhlasím s UNCTAD, což je konference pro mezinárodní obchod a rozvoj, která říká, že devizové kurzy by měly být regulované. Plovoucí kurzy ztratily svou opodstatněnost. Je to můj názor, ale není ojedinělý. Jsem mraveneček, co sečítá a odčítá. Když mi to nevychází, tak hledám řešení.

MS: Zdůrazňujete rovnováhy. To je právě to, že na světovém trhu je velké množství hráčů. Kurz je výslednicí vzájemné interakce. Jak utvořit systém, aby respektoval autoritu?

MP: To by muselo být dohodnuté velkými světovými hráči, ale to je stejná úloha jako kvadratura kruhu. Nemůže to být vnucené jednostrannou devalvací. Například Obama se snaží oslabovat kurz dolaru. Pochopitelně nyní to vyvolává obavy Mezinárodního měnového fondu a jiných autorit, že to povede ke kurzové světové válce. Pokud se týče plovoucích kurzů, silnější nemůže něco vnucovat slabšímu. Musela by to být dohoda hlavních hráčů – světových supervelmocí.

… České zkušenosti …

MS: Myslíte si, že situace od roku 1990, kdy Československo zavedlo vnitřní směnitelnost a v roce 1995 plnou směnitelnost, byla dostatečně zralá?

MP: Ne, my jsme dělali liberalizaci na trzích zboží a služeb. Liberalizace kapitálových trhů přišla později. Spoluzaváděl ji pan Tošovský, který liberalizoval takzvaný kapitálový účet, jemuž se dnes říká finanční účet. Zdaleka to nepodporovali všichni. Klaus byl v tom opatrný, Tošovský a zejména pozdější viceguvernér Oldřich Dědek byli těmi, kdo to připravovali. Dědek byl shodou okolností velkým příznivcem liberalizace kapitálového účtu a kapitálových trhů.

MS: Nutno říci, že to také souviselo se vstupem České republiky do Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj.

MP: Soudím, že i tam to podle mého pohledu nebyla kategorická podmínka. Nad tímto tématem jsme se s panem Dědkem střetávali.

MS: To znamená, že Česká národní banka byla pro zavedení plné směnitelnosti české koruny.

MP: Nevím však, jestli důvody byly oprávněné. Klaus byl, pokud si to dobře pamatuji, opatrný. Já jsem kritizoval předčasnou liberalizaci trhu a služeb, i liberalizaci kapitálového účtu, kterou zavedla centrální banka, tedy Josef Tošovský.

… Oblíbenost české měny …

MS: Jistě je dobré zmínit, zdali nevidíte příliš velkou těkavost finančních trhů. Česká koruna je měnou silnou, která má tendenci ke zhodnocení. Člověk by mohl říci, že se vrací k výchozím hodnotám počátku transformace.

MP: Samozřejmě, že začala posilovat. Nezapomeňte, že jsme začínali na čtvrtině parity. Dnes jsme na sedmdesáti procentech parity. To přibližně odpovídá tomu, že jsme dosáhli asi sedmdesáti procent ekonomické výkonnosti evropské patnáctky. Je to do velké míry převážně určováno kapitálovými trhy. Není to výsledek reálné konvergence našeho hospodářství, která by měla být založena na přiblížení produktivity a ekonomické úrovně. Soudím, že se potýkáme s výkyvy včetně působení spekulantů. Máme období, kdy to exportu pomáhá, ale taky, kdy jej to brzdí, jelikož to neodpovídá úrovni naší produktivity. Navíc tu máme jeden specifický faktor: 40 procent našeho exportu jde do Německa. Velká část našeho exportu tvoří subdodávky pro německé exportéry. Nejedná se proto o přímý export, ale export zprostředkovaný. Tyto faktory působí zprostředkovaně. I když jsme na sedmdesáti procentech výkonnosti Evropské unie a přestože nejsme součástí eurozóny, byla v minulosti období, kdy byl kurz pro reálnou konkurenceschopnost našeho exportu stále tvrdý. Centrální banka, třebaže mohla, nikdy neprovedla devalvaci.

MS: Ano, ale devalvaci jsme zažili až v roce 1997 v rámci korunové krize.

MP: Pozor, v tom jsme měli spory. Osobně jsem navrhoval devalvaci. Když nechtěli devalvaci, tak alespoň dovozní přirážku, což je poloviční řešení. Centrální banka a Klausova vláda udělala něco jiného. Měnovou a fiskální politikou provedli restrikci poptávky. To znamená, že došlo ke zpevnění úroku, ale nešlo o přímou devalvaci. Samozřejmě, když se „položila“ ekonomika, bylo snížení kurzu o dvacet procent spontánní devalvací, která nebyla provedená bankou. V jedné berkleyské studii to nazývají výstižným pojmem. Místo externí devalvace, tedy nominální, že se přímo devalvuje kurz, zavádějí pojem interní devalvaci, která je spojena s redukcí nákladů, tedy mezd, daní, veřejných výdajů. Tehdy jsme též provedli restrikci fiskálních výdajů a zvýšení základní úrokové sazby v rámci měnové politiky. Navíc jsme zvýšením povinných minimálních rezerv komerčních bank výrazně zpřísnili možnosti získat úvěr – došlo k úvěrové restrikci. Zhroucení ekonomiky vedlo ke spontánní devalvaci. Tito lidé nikdy neudělali přímou, externí devalvaci koruny, ta však v některých obdobích asi byla potřebná.

MS: Nu, říkalo se to v druhé polovině devadesátých let, kdy Česká republika trpěla …

MP: … ohromným deficitem běžného účtu. Měli jsme kolem pěti procent vůči HDP. Mezinárodní měnový fond hlásal, že maximum jsou tři procenta. Poté se to dostalo na hodnotu pěti procent, aby pokryly Spojené státy, které měly též pět procent. To se však považovalo za kritické. Také to vedlo ke „složení“ hospodářství.

MS: Nesmíme zapomenout, že se to svezlo také díky tomu, že byla finanční krize v jižní Asii.

MP: Ta však vypukla díky běžnému účtu. Do té doby byl pěti, šesti procentní růst domácího produktu. Vypadalo to zpovzdálí jako „vítězná“ transformace. Totéž se stalo nedávno i pobaltským republikám, ty také měly dvouciferné růsty, ale dvacetiprocentní schodky běžného účtu. Před tím jsem to neviděl. Je pochopitelné, že se hospodářství zhroutilo přes běžný účet.

MS: Vidíte, nerovnovážné situace vybírají spekulanti.

MP: Pochopitelně. Přes nerovnováhy běžného účtu se složí i veřejné rozpočty. Soudím, že je to také krize jihu Evropy v roce 2010, 2011, jenž má dvouciferné schodky běžného účtu, to se nepřímo promítá do rozpočtových schodků. Zde se honí „koncovka“ a ořezávají se rozpočty, které vznikly kvůli deficitům běžných účtů.

MS: Vidíte, to znamená, že hospodářství tíhne k rovnováhám, třebaže je uváděno, že jisté nerovnováhy mohou být tolerovány.

… Administrativní řízení kurzu …  

MS: Ještě zpět k devizovému kurzu. Bylo by podle vás pro Českou republiku lepší, kdyby byl devizový kurz určován administrativně?

MP: Podle mého soudu, až se například ocitneme v přechodném období na společnou měnu, bude nutné mít fixovaný kurz.

MS: Ano, ale je otázkou, zdali by nebylo lepší, pokud by se koruna pohybovala v nějakém rozmezí, jelikož od roku 2003 do roku 2008 se naše republika mohla řadit k zemím, jejichž měna značně posilovala.

MP: Soudím, že to jsou technické detaily. Můžete dělat fixaci kurzu s určitým fluktuačním pásmem. To je vše možné. Soudím však, že brečet nad rozlitým mlékem je pozdě. Dnes kurz dosahuje ani ne tří čtvrtin odpovídající parity ve srovnání s evropskými zeměmi, ale výkonovou bilanci máme kladnou. Centrální banka na kurz české měny na rozdíl od hlavních světových měn nesáhla ani v době, kdy nám brzdil export, třebaže máme pravomoc si kurz řídit samostatně, dokud nejsme v eurozóně.

… Mezinárodní otázky …

MS: V našem dialogu jste také nepřímo otevřel otázku naší integrace do mezinárodních struktur. Otázka přijetí, anebo nepřijetí eura je otázkou politickou, a ne otázkou rozhodnutí nezávislé instituce, jakou je Česká národní banka?

MP: S tím lze souhlasit. Otázka politická se nemůže řešit svévolně. Politické rozhodnutí musí být ekonomicky podloženo. Patřím k těm, kteří vždy zdůrazňovali, že takzvaná konvergenční maastrichtská kritéria jsou nedostatečná, ta vyjadřují pouze nominální kritéria – vyjadřují deficity, zadlužení veřejných rozpočtů, míru zadluženosti, inflaci a tak dále. Více méně jde o momentální stav, ale zachycují i reálnou výkonnost? Soudím, že rozhodujícím předpokladem je reálná konvergence. To znamená přiblížení naší produktivity vyspělé části Evropy. Dále přiblížení cenových hladin, právě ony pokrývají nejen průměrnou produktivitu, ale i produktivitu nejhoršího produktu, který tím kurzem chceme chránit. Toto všichni zanedbávají. Nanejvýš přiznávají rozdílnost cyklů jako reálný faktor. Podle mého pohledu reálná konvergence je rozhodující podmínkou našeho vstupu do Evropské unie.

MS: Dobrá, ale domníváte se, že Česká republika je v tomto ohledu na dobré úrovni ve vztahu k reálné úrovni, kterou akcentujete?

MP: Osobně jsem si takový propočet nedělal, a proto bych se k tomu nevyjadřoval. V přístupových analýzách pro tehdejší vládu Vladimíra Špidly jsem se pokusil konstruovat tyto dva parametry, o nichž hovořím, tedy úroveň produktivity a úroveň cenových hladin, podle tehdy údajně úspěšného vstupu jihu do Evropské unie. Bylo to asi 70 procent produktivity a dvě třetiny průměru cenové hladiny. Nu, ale byla to iluze, protože jih byl úspěšný, dokud to byla pouhá Evropská unie, a ne eurozóna. Jakmile ztratil vlastní kurzovou ochranu, tak najednou začal „lítat“ ve vzduchu. Jih byl úspěšný pouze před vstupem do eurozóny. Dá se říci, že v podmínkách eurozóny, kdy vstoupivší země ztrácí vlastní kurzovou ochranu, jsou podmínky mnohem přísnější. Jistě by byly mnohem přísnější než 70 procent produktivity a dvě třetiny cenové úrovně. Bylo to odvozené pragmaticky podle „úspěšného“ vstupu jižních států do Evropské unie, ale nikoliv do eurozóny. A to je ten rozdíl, který dnes trápí státy evropského jihu.

MS: Jih tak ztratil možnost kurzového přizpůsobení, když výkonnost hospodářství není srovnatelná s ostatními. V tomto ohledu je dobré, že Česká republika neusiluje o přímý vstup do eurozóny, protože právě díky kurzu můžeme mít dočasně konkurenční výhodu.

MP: To jsme u toho, co jsem řekl. Zatím je to bezpředmětné. Eurozóna má sama problém se sebou a nikoho nebudou přijímat. Perspektivně si myslím, že bychom se tohoto projektu měli účastnit. Je otázka kdy? Ano, pro nás by bylo výhodné nebýt v eurozóně, kdybychom však kurzovou výhodu ráčili využívat. My ji však nevyužíváme. My výhody z eurozóny nemáme a výhody, že nejsme jejími členy, také nevyužíváme. Soudím, že by bylo dobré to, co nevyužíváme, začít využívat.

… Správné užití kurzu v sousedství eura …

MS: Říkáte, …  

MP: … abychom regulovali kurz koruny a udržovali ho na konkurenceschopné úrovni, bylo by to prospěšné. Nutno říci, že kurz české koruny kolísá. Jsou období, kdy ztrácí konkurenceschopnost. Někdy to nejde dělat okamžitě, když se kurz vychýlí o jedno – dvě procenta. Pokud by se ukázalo, že naše zpevňování koruny předbíhá naši konkurenční schopnost, měli bychom použít kurzovou ochranu, dokud ji máme k dispozici. My to však neděláme. Jestliže někdo vykřikuje, nechoďme tam,  a přitom výhodu kurzové ochrany nevyužívá, tak je to protimluv.

MS: Na vině jsou konkrétní lidé?

MP: Víte, nekádruji osoby, ale snažím se střílet do názorů.

MS: Ano, ale podle jakých kritérií by daná instituce měla přistoupit k oné regulaci české koruny?

MP: Výchozím dokumentem by měl být běžný účet platební bilance. Ten je zatím příznivý. Důležitá je výkonová bilance. Nejedná se o obchodní bilanci zboží a služeb, ale dle tohoto srovnání nám uniká v roce 2010 asi 235 miliard korun repatriací zisků zahraničních společností. Je to mnohem více, než je deficit veřejných rozpočtů. Naříkáme si u nás doma nad deficity veřejných rozpočtů, a přitom „krmíme“ zahraničí. Právě zahraniční investoři nám repatriují takové velké množství kapitálu. V tomto vidím hlavní úskalí. To však nevyřešíte kurzem koruny. To by se muselo asi řešit i progresivním zdaněním zisků právnických osob. To znamená, že by se to týkalo i velkých kolosů, zahraničních společností, jak je tomu v některých zemích. S těmito náměty souhlasím. Ve skutečnosti je falešné, když se říká, že nižší daň ze zisku, tedy daň u právnických osob, napomáhá konkurenceschopnosti. V našich podmínkách, kdy 70 procent kapitálu je v zahraničních rukou, to především stimuluje repatriaci zisku.

MS: Dobrá, ale co dělat, aby z Čech neodtékaly zisky do mateřských společností, ale aby zisky byly reinvestovány?

MP: Tuším, že jedno z primitivních opatření je těm velkým podnikům dát větší daň, abychom alespoň nestimulovali jejich odliv. Jak napomáhat tomu, aby investovali zde, je složitější otázka, na kterou neumím odpovědět.

… Globální svět …

MS: Jsme v globálním hospodářství. Česká republika je ve středu Evropy. Je logické, že toto území je využíváno zahraničními investory, kteří sem přišli v době, kdy zde působila vláda Miloše Zemana, jež připravila podmínky pro jejich působení.

MP: Jen pro doplnění, tyto podmínky byly utvářeny již v rámci Tošovského vlády. Zemanova vláda nadále podmínky podporovala a hlavně investory aktivně vyhledávala. I já jsem pro ně byl a svůj postoj jsem nezměnil.

MS: Jde o to, aby zdejší země byla viděna jako země perspektivní a využila polohu v geografickém středu Evropy, abychom tak byli dobrými partnery v rámci mezinárodní dělby práce. Jistě by bylo chybné utvářet zbytečné restrikce, které onu dělbu práce mohou v negativním směru ovlivnit. Pokud budou snahy o větší danění, může Česká republika čelit ochabnutí zájmu. Jistě by se to projevilo na veličinách, jako je zaměstnanost nebo kurz koruny.            

MP: Soudím, že jste zjednodušeně spojil několik věcí. Neřekl jsem, aby se zahraniční kapitál vyhnal z této země. Pouze jsem hovořil o přiskřípnutí, omezení možností repatriace zisků. Za druhé jsme hovořili o investičních podmínkách. Zahraniční kapitál i bez investičních podmínek má dva důvody, aby sem šel. Za prvé, že jsme středem Evropy, tedy ze všech dopravních i jiných hledisek. Za druhé, protože stále máme nízké mzdy. Je to mnohem více než investiční pobídky. Až na třetím místě jsou právě zmíněné investiční pobídky, jelikož tím vznikají totální daňové prázdniny na desetiletí. To se netýká pouze snížení daně ze zisku o pár procentních bodů. Je třeba se zamyslet nad tím, jak foukat studené a horké najednou, jak je tu udržet, a přitom jim neumožnit realizovat supervýhodu, aby si tu nejen výhodně podnikali a ještě z vytvořeného zisku si subvencovali mateřské firmy. Soudím, že jsou to protichůdné otázky, na které však nelze odpovědět jednou větou. Na druhou stranu – právě toto je nutné řešit.

MS: Pochopitelně. Onu složitou otázku jsem položil také proto, že je to spojeno s kurzem koruny. Ten je pomyslným mostem pro ceny v Čechách a v zahraničí. Česká republika je v současné době, tedy v roce 2011, zemí, která je závislá na vývozech do zahraničí, převážně do Německa. Je také závislá na vývozu do jednoho odvětví. Je to automobilový průmyslu, který v krizových letech zaznamenal mírné ochlazení, ale nyní zažívá postupné oživení.  

MP: Souhlasím s vámi. Chtěl bych říci, že zahraniční firmy u nás mají podstatně jinou úlohu než v Číně. Tam jde kapitál především proto, aby produkovali pro ohromný čínský trh. O náš malý trh se společnosti tolik nezajímají v tom smyslu, aby odsud mohly exportovat, a proto to samozřejmě souvisí i s tím, o čem jsme hovořili, tedy s kurzem koruny vůči světovým měnám. Existence konkurenceschopného kurzu je pro zahraniční kapitál důležitější než procento daní. Za třetí, nadměrný důraz na automobilový průmysl v české ekonomice považuji za rizikový a spatřuji v něm problém. Se Slovenskem patříme …

MS: … k automobilovým velmocím, …

MP: … a to se všemi riziky, které to má, které to teprve v dlouhodobém horizontu bude mít. Nepovažuji za perspektivní, aby v každé rodině bylo více a více automobilů, to protože by to mohlo zničit zeměkouli. I automobily, i když se budou ekologizovat, přece mají své limity. Musíme rozvíjet také něco jiného.

MS: Ano, také výrobu a služby s vysokou přidanou hodnotou.

MP: Nejen služby. Vidím i průmysl. Zlikvidovali jsme řadu sofistikovaných výrob. To nebyla pouze naše zaostalá elektronika. Měli jsme energetiku, vyváželi jsme elektrárny, vyváželi jsme elektrické lokomotivy. Bylo to 100 kusů ročně do východního bloku. Vyváželi jsme ročně též 1000 tramvají a Siemensu se to „podařilo“ nakonec zlikvidovat. Přišel sem a zlikvidoval to. Nyní s velkou vlajkoslávou děláme 100 tramvají, ale už jinde. Dobrá, jsou sice dokonalejší a každá z nich představuje 2 nebo 3 tehdejší a cenově jsou ještě mnohem výše. Když se nad tím zamýšlím, tak bohužel vidím, že šoková transformace udělala z našich solidních a dobrých výrob průmyslové hřbitovy i tam, kde jsme byli na úrovni. Zde bychom měli využít účinnou průmyslovou politiku pro rozvoj odvětví.   

MS: Děkuji vám za kritickou analýzu, která je alternativou k tomu, jak je transformace podávána.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *