Dialog o transformaci s Janou Hrabětovou


*1943, česká etnografka, pracovnice Polabského muzea. Je autorkou četných publikací Poděbrady – Město mého srdce II. (2008), Zmizelé Poděbrady (2011), Poděbrady – Město mého srdce III. (2013).
Stáhnout dialog:
Dialog byl natočen ve středu 26. ledna 2011 odpoledne v prostorách pracovny Jany Hrabětové, Palackého 68, Poděbrady.

MS: Co pro vás znamenal rok 1989? Jak jste vnímala události s ním spojené? Jaké možnosti se vám nabídly?

JH: Uvedl jste mě do rozpaků, protože s odstupem času si nevzpomínám, že bych nějak zvlášť dramaticky prožívala celý rok 1989. Se zájmem jsme doma sice sledovali v televizi, co se děje v Praze, ale s pocitem, že se nás to bezprostředně netýká. Měla jsem tehdy dojem, že stejné to bylo u většiny obyčejných lidí mé generace tady v Poděbradech. Tito lidé po celou dobu čtyřiceti let žili normálním životem, jak se dalo.

MS: Co je podle vás normální život?

JH: Chodili jsme do práce, žili jsme slušným způsobem. Co jsme potřebovali, to jsme měli. Kulturní vyžití bylo na daleko vyšší úrovni než v dnešní době. To se týkalo muzea, organizace kultury, tedy oboru, ve kterém jsem pracovala. Když se na to dívám z dnešního hlediska, myslím si, že kultura byla daleko kvalitnější, než se nabízí dnes, totéž jsem přesvědčena, že bylo i ve vědě. Lidé obojí daleko více potřebovali, konzumovali a prožívali. Mnozí se též snažili upřímně a nezištně po různých stránkách prospívat, přispívat k povznesení kulturní úrovně společnosti.

MS: Domnívala jste se, že rok 1989 musel přijít, jelikož režim byl pro mnohé lidi nevyhovující.

JH: Ano, dalo se to čekat již několik let před tím. Kdo se na to díval se selským rozumem, tomu bylo jasné, že cosi přijde. Stranické kruhy to čekaly mnohem dříve.

MS: V komunistické straně bylo pnutí, jelikož část si žádala změny.

JH: Nejen tam. Ti, kdo ucítili, že dojde ke změnám, se stihli „převrátit“, …

MS: … změnit kabát.

JH: Takových byla spousta. Netroufám si všechny jmenovat, ale jako příklad bych uvedla mou přímou nadřízenou, ředitelku muzea dr. Sedláčkovou. Na tento post se dostala vstupem do strany a těžila z něho až do listopadu 1989, pak ze strany  včas vystoupila a pokračovala stejně vehementně v ředitelování jako předtím, dokonce vedle ředitelování i podnikala. Nebyla v Poděbradech sama, podobně jednala řada známých lidí v Poděbradech. Hned se z nich stali podnikatelé, úspěšně se účastnili privatizace.

MS: To znamená, že pro vás zlom …

JH: … nebyl nic dramatického.

MS: Jinými slovy byla to kontinuita?

JH: Dalo by se to tak říci. Pootočilo se kolo dějin.

MS: Považujete rok 1989 za pouhé předání moci, nebo to byla revoluce?

JH: Abych se přiznala, tenkrát jsem nad tím nepřemýšlela, třebaže z filozofického hlediska bych to měla zhodnotit. Ale chce to časový odstup. Určitě to byl zlom, jeden režim vystřídal druhý, a to se předem rýsovalo, protože některé věci se staly neúnosné. Sami jsme pozorovali, že mnozí z těch, kteří tenkrát byli u moci, ucítili, že se musí rychle přešaltovat, aby jim neujel vlak, a tak to udělali. Co se za komunismu nahospodařilo, bez zábran si rozebrali. I já jsem osobně takové lidi znala, ale nechci je tady jmenovat. Žili si dobře tenkrát a žijí si dobře dál.

… Otázky minulého režimu …

JH: Pokud bych měla mluvit o svém životě, alespoň první období po listopadu 1989 pokračovalo bez dramatických změn a mého osobního života se to netýkalo. Dále jsem měla na starosti skanzen v Přerově nad Labem, kam jsem šla z Poděbrad, když jsem dodělala školu, vlastně do vyhnanství. Dlouhá léta jsem to totiž považovala za vyhnanství, protože mi tam ředitelka Sedláčková zlomyslně stanovila pracoviště. Kdokoliv jiný tam jel, jel tam na služební cestu. Byl to bohužel výsledek našeho vzájemného pracovního i osobního vztahu. Věděla, že jsem v poděbradském muzeu ráda, od dětství jsem k němu měla vztah, ke sbírkám, k lidem, kteří ho dávali dohromady. Z vlastní iniciativy jsem uspořádala rozsáhlý archiv a fotoarchiv, sháněla jsem do něj věci týkající se Poděbrad a okolí, jelikož ty mě speciálně zajímaly. V roce 1981 jsem dodělala vysokou školu, ale ne archivnictví, jak jsem původně chtěla. Jednak mi moc nešla stará němčina a pak mi také bylo naznačeno, že po opuštění muzea bych jako bezpartijní stejně nemohla ve státním archivu pracovat. Přešla jsem na národopis a zjistila, že mi tento obor šíří svého záběru daleko víc vyhovuje. Když jsem měla v ruce diplom, dala mi ředitelka na vybranou buď Přerov, odkud vyhodila pro neschopnost bývalé pracovníky, jinak že pro mou odbornost nemá uplatnění. V muzeu přede mnou nechala zamknout místnost s archivem a hned přijala novou archivářku, která přišla do Poděbrad ze Dvora Králové. Nechtěla jsem se s poděbradským muzeem docela rozloučit, vzala jsem tedy Přerov s plným vědomím, do čeho jdu. Ročně tam tehdy přišlo kolem 2000 návštěvníků, všechno tam bylo rozpadlé a částečně rozkradené. Tehdy mě hodně podpořil můj muž, který řekl, že mi pomůže a jestli chci, že na tom budeme dělat jako na svém. Na to jsem kývla a brzy to začalo být vidět hlavně na stoupajícím zájmu o skanzen a na stoupající návštěvnosti.

MS: Byla jste postavena před volbu, s níž se setkávali ti, kteří nechtěli sloužit režimu?

JH: To se mi nestalo. Od nástupu do muzea jsem tu byla známa svými zájmy a tím, co jsem dělala. Myslela jsem si, že moje práce je užitečná, také byla všeobecně uznávána a o ty, kteří nechtěli sloužit režimu, jsem se nezajímala.

MS: Lze říci, že jste neměla správný kádrový profil?

JH: Neměla jsem jej a ani mě to zvlášť netrápilo, protože jsem opravdu mohla dělat, co mě bavilo. Jediné mé problémy vyplývaly z osobních vztahů mezi mnou a ředitelkou Sedláčkovou a i ty jsem ustála, protože jsem v muzeu chtěla pracovat. Ona přes všechnu naši vzájemnou averzi naštěstí mou odbornost respektovala. Nakonec jsem ji přežila a mnoho dalších, kteří zde byli a mysleli, že tu udělají kariéru.

… Možnosti prosazení se …

MS: Neotevřela vám léta po roce 1989 také možnost publikovat, když jste v minulosti byla nežádoucí?

JH: Vždy jsem mohla publikovat a publikovala jsem.

MS: Z tohoto hlediska jste měla svobodu?

JH: Vždy jsem psala. Zajímala mě vlastivěda a o tu tenkrát měla veřejnost zájem daleko více než dnes. I komunisté ji propagovali, proto když jsem přišla do muzea, hned jsem mohla publikovat i v odborných časopisech. Zabývala jsem se kulturně-výchovnou činností, a to se tenkrát nosilo.

… Angažovanost …

JH: Dělala jsem dokonce angažované výstavy. Nestydím se za to. Ukazovaly se v nich lepší stránky společnosti, což podle mne mělo i výchovný význam.

MS: Můžete to rozvést onu angažovanou výstavu?

JH: Jednak to byly výstavy s historickými náměty regionálně zaměřené, hlavně k výročí osvobození od fašismu, jiné poukazovaly na to, co dobrého se v regionu pro lidi udělalo, mnoho výstav o významných regionálních osobnostech a hodně bylo i kvalitních výstav uměleckých děl.

MS: Myslíte si, osvobození sovětskou armádou?

JH: Byl to obraz událostí, jak se udály. Tíživá léta okupace, jaké by si nikdo nepřál zopakovat, protifašistický odboj, hlavně komunistický, ale národní odboj tam samozřejmě také měl své místo a nikdo mi nic nevytýkal. V tomto ohledu jsem nepociťovala nějakou újmu. Výstavy jsem připravovala na základě historických faktů, např. nikdo nemůže zapřít, že v Poděbradech byla Rudá armáda slavně vítána jako osvoboditelé.

MS: Domníváte se, že minulý režim tlačil na to, aby se vyzdvihovaly jen jisté události?

JH: Ano, byla to politika KSČ. Na vrchol se dostaly dělnické kádry, které ucítily svou příležitost a hlavně svou moc, což je z jejich pohledu pochopitelné. Bezohledně šly za svým. Někteří vědomě, jiní nevědomě ubližovali svým sousedům. Podle mě to bylo hlavně ze strachu o své postavení a také v mnoha případech šlo o vyřizování osobních účtů, o vyrovnání se s osobní averzí vůči bližním.

MS: Můžeme to pojmenovat jako vzpouru neschopných?

JH: I tak bychom to mohli nazvat. S odstupem času se to jeví trochu jinak, než když v tom člověk žije. Měla jsem trochu prominentní postavení, jelikož celá naše rodina byla za II. světové války zavřena v německých lágrech. Naštěstí se skoro všichni po osvobození vrátili.

… Osobní stránka …

JH: Pokud mám pohovořit o osobních věcech, tak jsem se narodila v Praze. Bydleli jsme tam, můj otec byl zaměstnán v ČKD jako technik. Žili tam i další příbuzní a ti byli zapojeni v odboji a pak prozrazeni, proto je zavřeli. Můj dědeček, matčin otec, byl před okupací vrchním četnickým strážmistrem v pohraničí v tehdejším Německém Jablonném, což je dnes Jablonné v Podještědí. Pak se jeho rodina musela vystěhovat do vnitrozemí, dostala se do Poděbrad, odkud pocházela babička. Po zatčení rodičů si pro mě musel dojet do Prahy, a tak jsem se dostala do Poděbrad, když mi bylo půl roku. Rodiče se do Poděbrad pak vrátili natrvalo. V Poděbradech osvobození političtí vězni a všichni účastníci odboje vytvořili velkou organizaci, která měla přes 600 členů. Moje teta, svobodná matčina sestra, byla v organizaci Svazu protifašistických bojovníků od počátku až do konce života funkcionářkou, dokonce na čas i v ústředních a krajských výborech …

MS: … komunistické strany?

JH: Ano, patřil k tomu vstup do KSČ. Vstoupila tam většina z těch, kdo se vrátili. Teta se totiž ve vězení dostala do úzkého kontaktu s elitou předválečných komunistických novinářek. Osobně se přátelila se Zdenou Mašínovou, která bydlela v Poděbradech, a z ústředního výboru Svazu osvobozených politických vězňů se znala s dr. Miladou Horákovou. V tehdejší době to byla politická elitní záležitost. Většinu těchto odbojářů jsem jako dítě znala a na mnohé si dodnes vzpomínám, včetně paní Mašínové. Pak přišel únor 1948 jako nevyhnutelný výsledek tehdejších složitých politických poměrů, které jsem samozřejmě nevnímala. Moje teta byla zaměstnaná na zdejším místním národním výboru jako řadová úřednice v účtárně. Měla tam na starosti vedení účetnictví různých městských zařízení, jako byl hřbitov, knihovna nebo muzeum. Ráda jsem za ní na úřad chodila, představovala jsem si, že až budu velká, budu také tak úřadovat. Když se na to dívám dnes, měla jsem tenkrát možnost osobně poznat některé známé osoby ze starého vedení města, pak je nahradila garnitura dělnických kádrů, mezi nimi byli jak staří poctiví komunisté, kteří nezištně chtěli dělat pro město, tak i takoví, kteří tu začali s kariérou. Matně si vzpomínám na ty, kteří vedli akční výbory.

MS: To však byla velká změna.

JH: Sice to byla změna, ale chystala se prakticky od roku 1945, jelikož politicky neuspořádaná a rozhádaná společnost nazrávala ke komunistickým myšlenkám.

MS: Domnívám se, že osobní vzpomínky do jisté míry ovlivňují člověka i během jeho profesního života.

JH: Ano, díky tetě, která s námi žila v jedné domácnosti a přenášela věci z radnice i do soukromí, jsem dění v Poděbradech brala na vědomí. A protože měla účetnicky na starosti i poděbradské muzeum, kam jsem odmalička moc ráda chodila, vyjednala mi tu v roce 1953 brigádu. To mi bylo deset let a činnost muzea byla ještě spolková záležitost. Chodilo sem pár vážených poděbradských dam a starší pánové z výboru spolku, kteří pamatovali ještě zakladatele Hellicha a v jeho duchu pietně to muzeum udržovali. Mohla jsem jim pomáhat například tak, že jsem prachovkou oprašovala vitríny a nerozbitné věci, pomáhala je přenášet, chodila jim pro minerálku, zaskočila, když bylo třeba postát u pokladny a tak podobně. Od té doby jsem tam ráda trávila skoro celé prázdniny. Když jsem se dostala na jedenáctiletku, chodila jsem už pravidelně celou sezónu každou neděli dělat průvodkyni do zámecké kaple. Bylo to samozřejmě zdarma, nikdo by si tenkrát nenechal za takovou činnost platit. Samozřejmě se chodilo i na jiné bezplatné brigády. V muzeu jsem zažila, když se z městského zařízení stalo krajské zařízení a potom zase městské a nakonec nadlouho okresní. Živě si třeba vzpomínám na poděbradské působení pozdějšího známého muzeologa Zbyňka Zdislava Stránského. I tomu jsem tu v padesátých letech chodila pro poděbradku. Tehdy zrovna dělalo Národní muzeum velké vykopávky v Libici nad Cidlinou. Jak už jsem říkala, moje dětství bylo s tím muzeem natolik spjato, že jsem se tu snažila udržet za každého vedení. Ředitelů bylo několik, nejvýrazněji se tu zapsal Svatopluk Šebek z Nymburka. Byl to přírodovědec, známý mykolog a navíc výborný popularizátor, který znal dobře region a jeho vlastivědu. Byl také obratný řečník a uměl dobře a čtivě psát, kreslil a fotografovat. Od něho jsem se mohla hodně naučit a za něj to byl zlatý věk muzea. Doktorka Sedláčková sem za něj nastoupila jako archeoložka, a když za normalizace musel Šebek nejen pro své dřívější politické aktivity, ale i pro neudržitelnou personální situaci v muzeu odejít, přicházela jako jediná vysokoškolačka v úvahu na ředitelský post. Účelově tehdy vstoupila do strany a začala vše vést po nové stranické linii. Zpočátku jsme spolu vycházely přátelsky a vzájemně se respektovaly, brzy se však podobně jako její předchůdce dala snadno ovlivnit lidmi, kterými se v muzeu nově obklopila a jimž jsem se stala pro jejich postavení nebezpečnou. Pochopila jsem celou situaci, a protože se mi z muzea nechtělo, raději jsem se stáhla, dělala si svou práci, a tak se ředitelce vzdalovala.

MS: Požadovali od vás, abyste vstoupila do strany?

JH: Ne, nikdo z muzea ani z jeho nadřízených to po mně nežádal. Přesto jsem se do ní na krátký čas dostala. V rámci svých svazáckých aktivit na jedenáctiletce jsem byla v úzkém kontaktu s místním výborem ČSM a pak i s okresním výborem v Nymburce, kde byli profesionální funkcionáři. Vzhledem k tomu, že mi nedělalo problémy malovat a psát ozdobnými písmy, hojně mě využívali k psaní všelijakých plakátů, nástěnek, k výrobě dekorací a podobně. Také zdejší výbor ČSM pořádal taneční a připravoval různé kulturní podniky pro mládež, do toho jsem se aktivně zapojila, to mě také bavilo. Ještě jsem neměla ani příslušný věk, když mě svazáci navrhli jako kandidáta do zastupitelstva městského národního výboru. Krátce po svých 21. narozeninách jsem byla také zvolena a stala jsem se členkou kulturní komise, kde mě za svou tehdejší činnost oceňovali. V této souvislosti mě také na radnici navrhli za kandidáta strany, a já neprotestovala, protože v těchto sférách se to patřilo, ve svém věku jsem tenkrát nad nějakými výhodami neuvažovala a nijak vážně to nebrala. Vůbec jsem si neuvědomila, že jsem tím ohrozila postavení ředitele muzea Šebka, nestraníka, který ač i komunisty uznávaný odborník, neodpustil si občas proti nim různé osobní invektivy. Za to mohl být soudruhy okamžitě odvolán a já byla perspektivním kádrem. Až mnohem později mi došla jeho taktika, totiž co nejvíce mě zaměstnat v muzeu, dokonce mě udělal svojí zástupkyní a přehrál na mě mnoho dalších úkolů, že jsem skutečně přestala mít zájem o to, co se dělo mimo muzeum, nechodila jsem ani do stranických schůzí na radnici, takže mě časem pro nečinnost vyškrtli. Mně to tenkrát bylo úplně jedno, ale později, za normalizace, byl pro mě dopad toho dost tvrdý. Navíc bratr po roce 1968 emigroval do Švédska a já jsem se stala bezperspektivním kádrem, což mi za ředitelky Sedláčkové bylo mnohokrát dáno najevo. Ale vzhledem k mým pracovním zkušenostem a výsledkům ani ona ani její nadřízení neusilovali o můj definitivní odchod z muzea. Nechali mě pokračovat v práci a dnes, když se dívám zpětně, mám čisté svědomí, že jsem udělala daleko víc jako řadová pracovnice než v nějaké řídící funkci.

MS: Člověk měl poté patřičný klid.

JH: Jak říkám, partajníci mě nechávali v klidu, i když vím, že se mým případem několikrát zabývali.

MS: To znamená, že respektovali vaši odbornost a zájem o tématiku?

JH: Moji nadřízení z odboru kultury i ředitelka Sedláčková viděli, že dobře znám zdejší okres, že znám muzeum, jeho sbírky a jeho osudy, že jsem schopná bez problémů psát, přednášet, provádět s minimálními náklady různé potřebné činnosti – fotografovat, malovat, vymyslet a zhotovit výstavu. Díky tomu jsem byla všemi nadřízenými vždy respektována. Zkrátka si nemohu na předlistopadovou dobu stěžovat až na ředitelku Sedláčkovou, ale to byla čistě osobní věc, záležitost dvou rozdílných povah.

… Omezení minulosti výhodou …

MS: Člověk však nemohl cestovat.

JH: Ano, nemohla jsem cestovat na Západ ani do Jugoslávie, to přiznávám. S tím jsem se v nastalých poměrech bez problémů smířila. Málokomu, kdo měl někoho nelegálně v cizině, se to podařilo, zvlášť když dělal v kultuře. Bratr ze Švédska i odjinud z celého světa posílal domů pozdravy, ale nevzpomínám si, že bych mu cestování kamkoliv záviděla, nebo že bych se chtěla podívat za ním, ač jsem vždycky ráda cestovala a zajímala se o památky všeho druhu. Necítila jsem se ošizená, protože na východ do spřátelených zemí se dalo jezdit bez omezení a s mužem jsme toho bohatě využívali. Dnes jsem za to vděčná. Byli jsme několikrát na Rusi, procestovali jsme křížem krážem celé Bulharsko a Rumunsko, často jsme jezdili do NDR. Zkrátka neměla jsem potřebu cestovat na Západ. Počítala jsem i s tím, že s bratrem, který měl krátce po vojně, když odcházel, se už třeba do konce života nesetkám. Tady se jen vyučil a pak dělal závozníka v uhelných skladech. Ve Švédsku si udělal vysokou školu a stal se z něj odborník na výpočet obsahu vysokých pecí u firmy ABB. Doma by to asi daleko nedotáhl. Ale nakonec navzdory celé kariéře se vrátil do rodných Poděbrad, koupil si tu byt a jako důchodce sem velmi často zajíždí.

… Recepce režimu …

MS: Jak jste se dívala na režim? Co pro vás znamenal socialismus? 

JH: Musím říci, že jsem byla vcelku spokojena. Nemohu si nějak stěžovat. Měli jsme stále před sebou slibovanou vidinu lepších zítřků a některé základní jistoty.

MS: Jinými slovy ….

JH: … jsem se přizpůsobila životu, době, prostředí. Většina slušných lidí na tom byla stejně.

MS: Soudíte, že člověk nemá rebelovat, nemá jít hlavou proti zdi?

JH: Jsou povahy, které musí jít hlavou proti zdi za každou cenu. Ale jsou zase ti, kteří se spokojí s tím, co je.

MS: Ti moudří?

JH: Nevím, zdali jsou moudří, ale takovou mají povahu a jsou spokojení.

… Zpět k osobní stránce …

JH: S mým mužem, Jiřím Marečkem, jsme seznámili v osmdesátých letech v muzeu, jelikož se tehdy zajímal o přírodu a začal navštěvovat přírodovědný kroužek při muzeu. Měli jsme spoustu společných zájmů a pro mne tehdy bylo cenné to, že znal zdejší okres jako málokdo. Byl totiž v té době televizním opravářem a svou znalostí místních poměrů mi moc pomohl v mém studiu národopisu. Sám pocházel z velkostatku a dětství tam strávil v dobách jeho největší prosperity a za okupace a pak po válce. Ráda jsem poslouchala, když vyprávěl, jak se tam žilo. Jeho otec pořádal hony, na kterých se setkávala vybraná společnost včetně šlechticů, kteří vlastnili sousední velkostatky. Pak přišel únorový převrat a rodina musela najednou všechno opustit. Přišli lidé z nejbližší vesnice a celý dvůr se vším živým i mrtvým inventářem zabrali. Mužův otec přes celoživotní zkušenosti v hospodářství si nakonec našel místo v Praze jako řidič tramvaje. Zajímalo mě, co říkal na rozkradení svého majetku. Prý stál ve dveřích jejich domu, viděl, jak všechno zabírají a odvážejí. Byl při tom klidný a přesvědčený, že to stejně jednou všechno vrátí.

MS: Nu, ale právě lidská svoboda je spjata s vlastnictvím, odpovědností.

JH: Ano, to si určitě myslel mužův otec. Jeho syn, který měl být jeho nástupcem a převzít všechnu zodpovědnost, však už ve svých začátcích zažil jiný režim. Do února 1948 mohl studovat na výjimečné Koleji krále Jiřího tady v zámku, ale musel ji hlavně pro svůj původ opustit. Byly v tom také nějaké rebelie. Po tvrdém nástupu komunistů, kteří odsuzovali soukromé vlastnictví, jim nic nezbylo a tedy ani ta dřívější odpovědnost. Řada dříve majetných lidí se vzdala vlastnictví a tím i odpovědnosti, aby si v nových poměrech mohla zachovat lidskou svobodu.

MS: Chodili tam studenti jako Václav Havel, Miloš Forman?

JH: Ano, žil s nimi v internátě, zvlášť s Formanem si byli blízcí a dodnes si dopisují. Dokonce seděl s Josefem Mašínem v lavici, ale ten jako poděbradský v koleji nebyl, do gymnázia jen docházel a podle řeči s ním nikdo ze spolužáků nechtěl nic mít. Po vyloučení ze školy se mému muži podařilo dostudovat ve vysídleném pohraničí, v České Lípě. Odtud se přihlásil se na vysokou školu, na techniku a tu v padesátých letech také dokončil. Měl to asi těžší než ty dělnické kádry, kterým se dávala přednost, ale o to více si odnesl do života. Založil si rodinu, přizpůsobil se nastalým poměrům, celý život pracoval, nestrádal, a pokud vím, na předlistopadové poměry si také nestěžuje, i když by k tomu měl daleko více důvodů než třeba já.

MS: Člověk nemá usilovat o majetek, a bude mu dán.

JH: Mně ke spokojenému životu bohatě stačí, co mám. Chtěla bych být zdravá, abych mohla dlouho fungovat alespoň jako nyní. Chtěla jsem jen ilustrovat, že většina obyčejných, pracujících lidí, které jsem znala ze svého okolí, se do komunistických poměrů vpravila a žila si „normálním životem“. Neměla důvod rebelovat. Je to však můj subjektivní názor. Nemusela jsem nikomu podlézat, nemusela jsem se ponižovat. Myslím si, že jsem si žila jednoduchým většinou spokojeným životem s určitými jistotami a s výhledem, že se mohu mít i lépe. Proto se mi události v listopadu 1989 pro můj život nezdály až tak převratné.

… Charta 77 …

MS: Jak ale vnímáte význam Charty 77? To proto, že to byli lidé, kteří se postavili proti režimu, jelikož nedodržoval lidská práva, k jejichž dodržování se zavázal.

JH: To však šlo mimo mě. Sice jsem ty lidi registrovala, některé jsem znala i osobně, necítila jsem ale, že by někdo ohrožoval moje lidská práva, na kterých mi záleželo.

MS: Dá se říci, že z hlediska lidí z Poděbrad mohla být Charta podružná.

JH: Nevěnovala jsem tomu moc pozornosti.

MS: Myslíte si, že to byla záležitost intelektuálů, elity?

JH:  Řekla bych, že se to týkalo jen určité skupiny intelektuálů, kterou jsem ani za elitu nepovažovala. Určitě se to netýkalo velké většiny běžných pracujících lidí, kteří vytvářeli pro tuto společnost grunt materiální i duchovní. Ve škole jsem například osobně poznala profesorku Libuši Šilhánovou. Žila krátký čas v Poděbradech, její otec byl lékař a působil tu jako zdravotní rada. Vystudovala filozofickou fakultu a po mateřské dovolené asi v roce 1959 začala učit na zdejší jedenáctiletce. Rok mě učila češtinu a pak zase odešla do Prahy. Nevzpomínám si, že by se ve škole nějak výrazně projevila. Když končila fakultu, v rámci nějaké odborné praxe připravila v rodné síni krále Jiřího výstavku o Schnirchově pomníku na náměstí. To vím, protože jsem tou výstavou pak několik let provázela návštěvníky. Že hrála významnou roli v Chartě 77, jsem se dověděla až po letech.

MS: Charta 77 vystoupila proti komunistickému režimu, protože komunisté nedodržovali to, k čemu se sami zavázali.

JH: To skutečně šlo mimo mě. Ještě si vzpomínám na Martu Kubišovou. Znala jsem ji také ze školy, protože byla o rok starší než já. Kubišovi bydleli za rohem u parku a my se potkávaly. S jejím mladším bratrem Honzou jsem na jedenáctiletce chodila dokonce rok do jedné třídy. Ale ona patřila do úplně jiné poděbradské společnosti, která se vytvořila kolem zdejší jízdárny a byla dost uzavřená. Z této společnosti se snad nikdo běžného kulturního dění v Poděbradech neúčastnil a nevzpomínám si, že by se sama Marta tady nějak viditelně projevovala. Brzy zmizela do Prahy a o jejích návratech do Poděbrad nevím.

… Východiska režimu …

MS: Kdybychom se měli vrátit k základní otázce: Myslíte si, že socialismus nabízel onen koncept opírající se o spravedlnost, občanskou rovnost, harmonii?

JH: Osobně bych řekla, že ano. Musíte si to zasadit do kontextu. Nezapírám, že jsem vystudovaná marxistická filozofka a také se za to nestydím. Udělala jsem si svůj názor na společnost a její historii a toho se držím. Materialistická filozofie mi byla vždycky celkem blízká. Pochopila jsem ji a věřila jsem jí, že když se naplní, lidé budou spokojení, budou si rovni.

MS: Člověk je ale ze své podstaty nespokojen?

JH: Nespokojen v mezích možností. Když se dělá dobro a když se obětuje pro společnost, vnímá také, že je spokojen.

MS: Problém je, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

JH: I to je pravda, záleží, kdo si co pod těmi dobrými úmysly představuje.

MS: 41 let zde působil režim. Byl to režim, o němž se říká, že lhal. Tento režim se bál pravdy. Pro Čechy vysílalo Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, české vysílání BBC.

JH: Nevnímala jsem to tak a neměla jsem potřebu poslouchat zahraniční rozhlas. Možná před listopadem občas, když se to zde začalo hýbat a přestala jsem se v tehdejších poměrech orientovat.

MS: Nepovažujete lidi, kteří odešli jako Tigrid, Peroutka, za význačné představitele svobodného myšlení.  

JH: Ty jsme neposlouchali. Věděli jsme, že odešli, tak odešli, …

MS: … a proto se neúčastnili budovatelského úsilí.

JH: Víte, těžko se o tom hovoří. To, co nyní říkám, je můj subjektivní pohled na celou společnost.

… Teorie marxismu …

MS: Trochu se vraťme. Vyrostla na marxistické filozofii a to ovlivnilo vaše vnímání světa …

JH: Tu nezapírám, protože se některé teorie dnes prakticky potvrzují. Třeba z dávných dob si pamatuji, že imperialismus je nejvyšší stadium kapitalismu. Co máme nyní v současnosti? Marx to přesně vystihl již přes sto padesáti lety a i dnes to platí i se všemi negativy.

MS: Marx analyzoval dobře, ale udělal špatné závěry. Mám na mysli význam revolučnosti.

JH: V každé zemi a v každé době je to jinak, ale princip je stejný. Na konci je proletářská revoluce. Podívejte se dnes na některé části světa.

MS: Také předpokládal, že změny začnou v nejvyspělejších zemích, jako je Anglie. Místo toho to začalo v Rusku, protože se do toho pustil Vladimír Iljič Lenin.

JH: Převraťme list. Do této filozofie se už nechci pouštět.

… Existence ideologie …

MS: Myslíte si, že společenský systém může fungovat za jakékoliv ideologie, pokud jsou lidé schopni vzájemně si naslouchat?

JH: Nezlobte se, už se mi to nechce rozebírat.

MS: Dobrá, přesto vám ideologie nezabránila v tom, abyste uveřejňovala historickou pravdu.

JH: Nepochopila jsem přesně, jak to myslíte. K historické pravdě jsem vždy snažila dobrat a interpretovat ji podle svého nejlepšího svědomí.

… Nosná idea komunismu? …

MS: Vaše odpovědi jsou stručné, a proto navrhuji, abychom se tématem zabývali hlouběji. Rád bych se zeptal, zdali si myslíte, že socialismus, o nějž usilovalo zdejší zřízení a z něhož se měl utvořit komunistický režim, měl šanci na úspěch? Podle některých to byla snaha o vytvoření „spravedlivé společnosti“.

JH: Musím říci, že principy, na kterých minulý režim stavěl, mi nebyly cizí. Nelíbí se mi, co se dnes děje, jak se vytvořily a stále vytvářejí velké majetkové rozdíly, vznikají nezasloužené elity, podivné celebrity. Opravdu se mi zdálo, že dříve to byla společnost, která se snažila, aby se všichni lidé měli dobře, a kdo chtěl a mohl pracovat, byl i oceněn aspoň na první pohled spravedlivě. Kdo se práci vyhýbal, spekuloval, šidil, měl punc příživníka a i menší kriminální delikty se, pokud možno hned, spravedlivě potrestaly. To se vymklo společnosti z rukou a současná situace dává stále větší prostor jednotlivcům, aby naší džungle využili ve svůj prospěch. Teď už si lidé nemohou být rovni.

MS: Někdo však byl „rovnější“.

JH: Myslím si, že známé křivé charaktery, které chtěly ubližovat, se rodily z osobní potřeby jednotlivců. Většinu národa mám za slušné lidi, kterým moc vadí, co se nyní děje. Všichni víme, jaký tu byl obrovský grunt, jenž se za léta nahospodařil. Základ dostal už v 19. století, za první republiky se úspěšně rozmnožil a i válečné ztráty se podařilo poměrně brzy srovnat. Komunisté chtěli národní bohatství udržet a rozmnožit. Věřím tomu, že doopravdy chtěli, aby se všem žilo lépe. Pamatuji se ještě na tehdejší propagandu, na stavby mládeže. To zažila i moje generace – a chodit zadarmo na brigády bylo samozřejmostí.

MS: Byly brigády povinné?

JH: Ne, ale patřilo se to. Když bylo potřeba pomoci v JZD, chodilo se na brambory, na řípu. Celá škola se vystřídala. Bylo normální, že jsme nejen jako studenti, ale i jako děti v mezích možností pomáhali, kde to šlo, třeba sbírat žaludy pro lesní zvěř, starý papír, léčivé byliny atd.

MS: Nu, ale minulý režim ukradl majetek a snažil se tím řešit majetkovou diferenciaci. V roce 1953 byla měnová reforma.

JH: Padesátá léta pamatuji jako dítě, podle vzpomínek vím, že měnová reforma byl šok pro spoustu lidí, čím více peněz měli, o to větší byly jejich ztráty. V poměru 1 : 5 si mohl každý vyměnit jen 300 Kč, v tom si byli lidé tehdy rovni.

MS: Byla popravena Milada Horáková a čelní představitelé komunistické strany. Byla to vypjatá doba.

JH: K tomu bych se nevyjadřovala, jelikož jsem to jako dítě nevnímala. Dnes se o tom hodně mluví, celá doba i politické poměry se hodnotí současným pohledem a už málokdo si dovede skutečně představit tehdejší dobu, celé zákulisí, přání Stalina, působení jeho poradců atd.

MS: Režim také doznal pozdějšího uvolnění.

JH: Ano, ale politické procesy byly záležitostí první poloviny padesátých let. Uvolnění přišlo až po Stalinově smrti a v důsledku uvolněných poměrů po odstranění kultu osobnosti i u nás mohla přijít komunisty slibovaná zlatá doba.

MS: Inu, zlatá šedesátá, jak je nazývána perioda československého filmu.

JH: Dnes je to kacířské, když to říkám, ale nám se to tak jevilo. Jednak se sem dostávala spousta spotřebního zboží ze zahraničí, o kterých se nám do té doby mohlo jen zdát. I v kultuře se objevilo uvolnění. Začaly se najednou vydávat knihy jako před únorem 48. Dalo se koupit slušné oblečení ze Západu, promítaly se západní filmy, muzika atd.

… Zájem o věci veřejné …

MS: Pokročme dále. Myslíte si, že lidé měli zájem účastnit se na věcech veřejných? Hovořil jsem s Petrem Váchou, jenž mně říkal, že muzeum bylo aktivní, že se zde pořádaly diskuse.

JH: Ano, dobře se na to pamatuji, i celé muzeum se toho za ředitele Šebka účastnilo. Šebkovi to pak bylo za normalizace přečteno k tíži a byl to jeden z důvodů, proč musel odejít.

MS: Nejen, byla zde občanská aktivita, muzeum bylo centrem, kde se pořádaly přednášky.

JH: Pořádaly se i angažované výstavy a komponované pořady mj. o TGM nebo legionářích. Ano, tak tomu skutečně bylo. Sama jsem v tom byla zapojena a dělala jsem to také s chutí, protože jsem si myslela, že to má smysl. A tenkrát na krátkou dobu to smysl mělo.

MS: Jinými slovy, mělo to patřičný ohlas.

JH: Ano, do muzea tehdy dobrovolně přicházelo mnoho lidí, na přednášky jsme si museli i vypůjčovat židle do sálu. Odborné výstavy a přednášky pokračovaly i za normalizace za zájmu veřejnosti. To po listopadu 1989 ustalo.

… Jiný pohled …

MS: Ve své podstatě, co říkáte, dnešní době nekonvenuje.

JH: Ano, vím, že ne. Když se teď proklamuje svoboda slova i názorů, víte, co si upřímně myslím.

MS: Lze se domnívat, že výsledek je tříbení názorů v diskusi. Minulý režim se stavěl k věcem polárně.

JH:  Tomu nerozumím. Nikdy jsem nebyla velký diskutér, snažila jsem se respektovat názory druhých, a když jsem uznala, že mají pravdu, přijala jsem ji. Když mi někdo začne vykládat jen o hrůzách komunismu, jako historička vím, o čem mluví, a o tom s ním nebudu diskutovat, ale když mi neuvěří, že režim měl i své kladné stránky, asi ho nebudu přesvědčovat.

MS: Nevnímala jste minulý režim jako cosi, co je šedé?

JH: Určitě ne, vždyť to byla léta mého mládí a nadějí, s těmi jsem si žila normální, klidný život. Snažila jsem se, abych nikomu neublížila, abych prospěla. Nakonec se to projevilo i v muzeu tím, že po mně zbude jako pomník přerovský skanzen, který skomíral, když jsem tam přišla. Dnes je to známý podnik, který přerostl možnosti tohoto místa. Po listopadu 1989 jeho vzestup skončil a přežívá to, co se podařilo vytvořit s podporou komunistických orgánů. Dnes je to v poměru k minulým možnostem jen živoření. S velkými plány, které jsem připravila na dokončení skanzenu, jsem se definitivně rozloučila. Naši současní nadřízení na kraji nemají ani peníze ani zájem. Šedá se mi zdá spíše naše současnost.

MS: Soudím, že popisujete práci, jak ji popisoval Masaryk. Je to mravenčí, dennodenní snažení. Když se člověk ohlédne, tak zjistí, že vykonal mnoho.

… Problém doby a dopady na instituci …

MS: Říkáte, že jste kritická k době, v níž žijete. Co považujete za ústřední téma a problém této doby? Sama jste říkala, že například muzeum není tou institucí, kterou bylo.

JH: Zde platí to staré, že nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. Věřím v „kolo dějin“. Jednou je muzeum nahoře, jednou je dole. Jednou je vyhledávanou a váženou vědeckou institucí, jednou je nepřitažlivým zábavním podnikem a časem také něco mezi oběma extrémy. Sama jsem to za dlouhá léta zažila několikrát.

MS: Poukázala jste na paní Sedláčkovou, která byla přímo spjata s minulostí.

JH: To bylo kupodivu v době, kdy se „kolo dějin“ točilo nahoru, kdy se ruka Páně otevřela a ona dokázala všechny stranické kruhy přimět k tomu, že pro muzeum něco dělaly, daly peníze, ohodnotily snahu. Byla v čele celého muzea, což byl přínos nejen pro skanzen, ale i pro ostatní menší muzea. Kdysi jsem absolvovala muzejní školu, což byla nástavba pro středoškoláky s druhou maturitou. Tam jsem si mimo jiné uvědomila jednu zásadu, která se mi potvrdila v praxi, a to se netýká pouze muzea. Nejen muzeum, ale jakýkoliv systém, který se skládá z několika složek, musí mít všechny složky v rovnováze, aby dobře fungoval, aby šel nahoru. Pak se dostaví úspěch. Muzeum má z definice poslání, aby sbíralo předměty, doklady minulosti, aby je odborně zpracovávalo a aby je veřejnosti ukazovalo. Když tyto tři složky fungují, instituce jde nahoru, i společnost o ní ví. Zažila jsem to za prvního ředitele za pana Šebka. Nutno říci, že už za lékárníka Hellicha, který toto dodržoval, bylo zdejší muzeum jedno z tehdy nejlepších, protože pan lékárník sbíral, publikoval, dokázal vzbudit zájem veřejnosti o sbírky.

MS: Ano, ale pan Hellich zde byl za první republiky.

JH: To jen potvrzuje moji teorii. Ale nyní bych uvedla ještě jeden opačný příklad týkající se bývalého ředitele Šebka. Byl to, jak už jsem se zmínila, velmi dobrý organizátor, řečník, měl známosti, sehnal si spolupracovníky, mimo jiné výbornou historičku a archeoložku. Sám byl přírodovědec, ale zajímal se i o národopis, o muziku. Obsáhl celou šíři muzejní problematiky. Všechny složky tehdy fungovaly, jak měly. Muzeum šlo nahoru, ale jen poměrně na krátkou dobu. Personálně se sice z toho stal velký podnik s dobrým renomé, ale ředitel ho nezvládl organizačně. Kolem roku 1968 nastal zlom, došlo k personální obměně a muzeum zase šlo na čas dolů. Pak se zase „kolo“ začalo otáčet nahoru, a to právě v době normalizace díky ředitelce Sedláčkové, která si dokázala najít spojence v nejvyšších špičkách jak oboru, tak i politiky. Pro tyto známosti si našla i podporu svých nadřízených a stranických orgánů. To zažil i Petr Vácha. Přednášelo se, dělaly se výstavy, rozšiřovaly sbírky, přišli noví odborní pracovníci. Ale zase jen dočasně, po jejím odchodu se „kolo dějin“ automaticky na čas vracelo dolů. Taková je podle mne i další perspektiva muzea.

MS: Zkrátka byli zde lidé, kteří se doplňovali.

JH: Ano, byl to tenkrát zase na čas všestranně fungující celek. Také po partajní stránce to bylo muzeum vynikající, protože všichni vedoucí museli být ve straně a té byli také odpovědni. Mě se to netýkalo, nebyla jsem perspektivní kádr. Vyslechla jsem na pracovní poradě úkoly a snažila jsem se je splnit. Když jsem vyvinula iniciativu, bylo to zpravidla oceněno. Po listopadu 1989 vznikla složitá situace a u nových nadřízených se hledala cesta, jak se komunistické ředitelky zbavit.

… Instituce a rok 1989 …

JH: Všem nahoře i dole se najednou stala nepohodlná a všichni předpokládali, že i v muzeu přijdou jiné pořádky. Ale bylo jasné, že se ředitelce Sedláčkové nechce z místa odejít, přestože to všichni vzhledem k její minulosti čekali. Jako dnes to vidím, jak si nás všechny zavolala a hned nám řekla: „Dámy, řekněte, co proti mně máte.“ Zůstaly jsme tam zticha sedět, protože tohle jsme od ní nečekaly. Nakonec proti ní nikdo ani nehlesl a ona ještě asi dva roky potom ředitelovala. Po jejím odchodu nastalo na čas bezvládí a rozvrat podniku.

MS: Sama jste nechtěla řídit tuto instituci?

JH: Nikdy nechtěla, ale málokdo mi věřil. Mrzelo mě pak, že jsem k tomu byla „vyhecována“, když Sedláčková odešla a dělal se konkurz na nového ředitele, prý aby se sem nedostal někdo zvenčí. Nakonec mi došlo, že to bylo předem připravené pro jednu kolegyni, jen aby měli jakoby výběr. Ta sice místo přijala, ale během dvou let odešla na mateřskou dovolenou.  Po ní se do muzea vrátila, ale jako řadová pracovnice.

MS: Nemá se člověk obětovat, když se láme chléb?

JH: To jsem nepochopila. Neměla jsem potřebu ani příležitost se obětovat. Říkala jsem, že když mě zde nechají ještě v důchodovém věku, odvděčím se jim za to. Díky svým praktickým zkušenostem z oboru, znalostem Poděbrad i celého regionu, známostem si myslím, že to funguje a spokojenost je zatím na obou stranách. Nechci se chlubit, ale asi v celé republice nemám konkurenci v tom, kolik jsem doma i ve světě viděla muzeí a skanzenů. Všude lze získat nějaké zkušenosti, ty mám a mohu je pro dobro věci kdykoliv použít. To považuji za daleko cennější, než se obětovat při řízení instituce.

MS: Toto jsem zmínil z toho důvodu, že jste byla podřízena ředitelce, která měla kontakty s minulým režimem.

JH: Někdy to opravdu byly nervy. Byla jsem moc ráda, když z muzea nakonec odešla. Jen kvůli ní jsem byla několikrát na odchodu z muzea, že už tam s ní nevydržím. Ona to věděla a několikrát mi zlomyslně ten odchod zkazila. Třeba jsem se chtěla vrátit zpět do poděbradské spořitelny, kde jsem po škole začínala a stále měla mnoho dobrých známých. Ona si osobně došla za soudružkou ředitelkou, že mě nesmí přijmout. Také jsem chtěla nastoupit do okresního archivu, i tam zařídila, aby mne nepřijali, jak jsem se později dověděla. Moje opozice potom spočívala v tom, že jsem vylepšovala přerovský skanzen. Když se dívám zpět, udělala jsem tam tehdy nejvíc práce. Nakonec sama ředitelka souhlasila se zákazem kouření v celém areálu, proto se tam jako silná kuřačka často neobjevovala. Jsou to sice staré osobní věci, ale dodnes na ně nerada vzpomínám a mladším kolegům stále připomínám, ať si váží toho, že mohou v klidu pracovat.

MS: Vidíte, sama jste říkala, že když je dobrý kolektiv a zájem, je to, co instituci pohání dopředu.

JH: Ano, souhlasím s vámi. Vyřizování osobních účtů nepatří na pracoviště. Když se stále něco řeší, nic se neudělá. Ale v mém případě to byla výjimka, protože jsem měla důvod ředitelce i sama sobě ukázat, že něco dokážu – sobě pro pozvednutí sebevědomí a ředitelce zlomyslně pro závist.

… Minulost a vyrovnání se s ní …

MS: Obraťme list, jelikož jste historička a jistě je vhodné se zmínit o vyrovnání se s minulostí. 41 let jsou dvě generace. Domníváte se, že se tento režim podepsal na povahách lidí, že se podepsal na faktu, že lidé měli shrbenou páteř?

JH: Je obtížné to zevšeobecňovat. Každý režim se nějak podepsal na povaze jednotlivce i celé společnosti. Vždycky byli lidé dobří, obětaví, a vždycky se našli bezcharakterní lidé, prospěcháři i takoví, kterým bylo potěšením škodit druhým lidem.

MS: To znamená, že člověk se nenaučil krást? Za minulého režimu se mnozí z nás řídili heslem: „Kdo nekrade, okrádá rodinu.“

JH: Jak známo, že v každém režimu se kradlo a v dávnější minulosti byly tresty za krádeže zvlášť kruté. Bohatí mohli krást ve velkém a skrytě, aniž by se přišlo na to, z čeho zbohatli. To heslo sice vzniklo za minulého režimu, ale myslím, že ve srovnání se současnou situací byly takové krádeže zanedbatelné. Straničtí funkcionáři, kteří k tomu měli nejvíce příležitostí, se také nejvíce báli z důvodu stranické disciplíny.

MS: Myslíte si, že tam byla vzájemná kontrola?

JH: Ano, určitě se vzájemně kontrolovali. Strana přece dbala přísně na to, aby soudruzi byli čistí a šli příkladem. Zvlášť ti staří stranickou disciplínu brali vážně. Komu něco dokázali, byl příkladně potrestán, tak se to alespoň jevilo zvenčí.

MS: Dobrá, soudíte, že o minulém režimu se hovoří dostatečně?

JH: Soudím, že by se ani nemuselo tak zeširoka.

MS: Skutečně?

… Paradoxy …

JH: Podle mého názoru ze socialistického období zůstal nahospodařený grunt, který byl po listopadu takovými akcemi, jako byla kuponová privatizace, lehkomyslně promrhán. Měli jsme pocit, že nám patří, co tu v naší zemi je, a teď se tažme, co nám z toho zbylo.  Máme pocit, že všechno národní bohatství je rozkradené, že všechny ziskové statky, které nám mohly zůstat, jsou už v zahraničních rukou. Tak se to jeví i mně.

MS: Nemyslíte si, že poukazování na fakt, že je vše rozkradeno, je příliš černé vidění?

JH: Ale nahrává tomu to, co nám říkají všechny sdělovací prostředky od rána do večera. Nejvíc to vidím v zemědělství, které je mi nejblíže. Moje babička pocházela ze statku. I větší sedláci museli tvrdě pracovat, aby si zajistili existenci. Někteří měli víc, někteří míň, ale rozdíly nebyly tak veliké. I menší výměra početnější rodinu uživila a zdálo se, že je to neměnný stav. Všichni nekonečnou práci na venkově brali jako samozřejmost. Ale změnilo se to po vzniku JZD. Vím, že i někteří příbuzní ochotně dali svůj majetek do JZD, to byli ti chudší. Jiní zase, co měli větší pozemky, byli označeni jako kulaci. Těm jako prvním zabrali pole, všechen inventář a vystěhovali je i s mladými dětmi na státní statek, kde museli dělat na majetku zabraném jiným. Nakonec i ti si na nespravedlivost zvykli a přizpůsobili se. Časem dokázali vytvořit taková JZD, které nám ve světě záviděli. Mnoha lidem pracujícím v JZD se ani nesnilo, k jakým vymoženostem se dopracují. Začínali sice skromně s nepatrnými doplatky, ale to se kolektivní prací začalo postupně zlepšovat a nakonec si většina „jezeďáků“ žila na slušné úrovni. Když jdete po vesnici, vidíte, jaké vily si mohli postavit. Poté přišel listopad 1989, JZD se transformovala a všechno bylo jinak.

MS: Také tam byla přítomnost restitucí.

JH: Kdo to uměl, vydělal na tom. Kdo se o to nestaral, přišel o to. Ptejme se, co je dnes? Dnes jsou opět velké komplexy, jelikož drobní rolníci, či lépe ti, kdo zakládají farmy, naříkají, pokud z toho nevypadli. Co zde na Poděbradsku? Byla zde Polabská blata. To bylo velké JZD, …

MS: … které existuje.

JH: Ano, ale už nepatří „blateckým jezeďákům“. Jak si lidé žili v nedávné minulosti minulosti a dnes názorně vidím v Přerově nad Labem. Bohatství tamního JZD bylo založeno na pěstování raných brambor a květáků ve velkém. Po listopadu ´89 se tam našlo několik podnikavých, většinou vedoucích družstva; ti se včas dohodli a podstatnou část podniku si rozdělili. Zase se tu pěstuje ve velkém, ale výnosy nejdou do společné kasy, ale soukromníkům. Na Poděbradsku zase většina pozemků patří Andreji Babišovi, což je úspěšný reprezentant dnes už velikého komplexu podniků. Stačí mu zaměstnávat jen pár lidí. Dříve, když členové JZD dělali v družstvu, neměli starost o budoucnost, protože byli přesvědčeni, že systém zemědělské velkovýroby uživí je i jejich děti. Nakonec se sice zemědělství vrátilo zpět k velkovýrobě, protože v malém se dělat nedá, ale kolik lidí přišlo o práci a o slušné výdělky. Ekologické zemědělství je zanedbatelné.

MS: Myslíte si, že je pro Polabí velkovýroba vhodná?

JH: Dnes je tu jediná možná, aby se vyplatila.

MS: Zmínila jste Andreje Babiše, to je Slovák.

JH: Fandím mu. Velkovýrobu beru, jelikož je to vývojový trend.

MS: Tento člověk zatím neprošel domácími skandály, které by ohrožovaly jeho působení.

JH: Dobře ví, co musí dělat, chce-li být úspěšný, nesmí si žádný skandál dovolit. Určitě si uvědomuje, kam až dosáhne lidská závist.

MS: Člověk se právě musí rozhodnout, co bude v tomto světě dělat, co mu vyhovuje. Domnívám se, že soutěživost vede k tomu, že společnost se posouvá výše.

JH: Je to možná tím, že jste mladý a život máte před sebou. Já už s nikým nesoutěžím, jen bilancuji. A nelituji toho, co jsem zažila.

MS: Člověk musí bilancovat neustále.

… Zpět k minulosti …

MS: Rád bych se vrátil k vyrovnání s minulostí, od něhož jsme uhnuli. Co to pro vás znamená? Je nutné? Němcům trvala generace vyrovnání s nacismem.

JH:  Já mám na to názor, stále ovlivněný osudy naší rodiny za války. Mezitím však dospěly další generace, které si naštěstí válečné hrůzy a jejich dopad neumí ani představit. Myslím, že už by se o vyrovnávání nemuselo mluvit.

MS: Soudíte, že je nutné mít ústav, který má za úkol zkoumat totalitu?

JH: Ne, období totality je součástí historie, na které má pracovat jen současná věda.

… Zrušení strany KSČM …

MS: Dobrá, jak se ale díváte na pokusy zrušit komunistickou stranu? Takový Jaromír Štětina to prosazuje. 

JH: Pokud strana nebyla zrušena ihned, dnes to nedává smysl.

MS: Myslíte si, že je to po dvaceti letech pasé?

JH: Nemůže to být pasé, když je to současná parlamentní strana se stabilně třetím největším počtem voličů, tedy s nezanedbatelným podílem v parlamentu.

… Antikomunismus …

MS: Ve vztahu k minulosti diskutujme ještě otázku antikomunismu. Jsme v Poděbradech. Zmínila jste, že váš pan manžel měl možnost se stýkat i s bratry Mašínovými. Jak vnímáte tyto osoby? To proto, že to byli lidé, kteří se proti komunistické totalitě postavili.

JH: Vůbec bych se jimi nezabývala. Vím sice o nich dost z literatury i vyprávění, ale osobně jsem poznala jen paní Mašínovou.

MS: Byla to matka Ctirada a Josefa Mašínových.

JH: Ano, přestěhovali se za okupace do Poděbrad, ale můj manžel se s nimi stýkal až po válce, když navštěvovali gymnázium při Koleji krále Jiřího a on tam byl v internátu. Vzpomínal, že tam s nimi nikdo nechtěl mít nic společného. Nezařadili se mezi ostatní studenty a jeli si po svém. Muž o nich říká, že to byli doslova grázlové, dobrodruzi násilnické povahy a že se jich někteří spolužáci i báli. Můj manžel dokonce seděl s mladším Josefem Mašínem v lavici a pak s ním udržoval písemný styk. Když totiž bylo padesáté výročí školy, pozval Mašíny na oslavy. Josef Mašín mu odpověděl, že ho to nezajímá, že sem, dokud je tu komunismus, nepřijede. Navíc manžel ho pokládá za zbabělce, který neměl dost odvahy si svoje věci dát do pořádku.

MS: Shodou okolností oba Mašínové se nedostavili ani na pohřeb svého kamaráda Milana Paumera.

JH: Nedostavili se, přestože se mohli dostavit. Manžel je pokládal za zbabělce, kteří neměli dost odvahy si svoje věci tady dát do pořádku. Jejich počínání už právně nebylo pokládáno za trestné. Nikdy totiž nebyli tady obžalováni, neměli tedy proč být obžaloby zproštěni. Mohli sem kdykoliv volně a beztrestně přicestovat.

MS: Mašínové se tážou: „Proč se vracet do země, kde stále existuje komunistická strana?“

JH: Proč tedy Josef Mašín přijel na Slovensko do Bratislavy jako host, když i tam je legitimní komunistická strana?

MS: Myslíte si, že idea antikomunismu je nebezpečná?

JH: Je to zbytečný strašák.

MS: To by popíralo činy synů generála Mašína.

JH:  Podle mého muže Mašínové proti komunismu nehnuli prstem. Šli za svými osobními zájmy, za dobrodružstvím, které měli v krvi. Když už byli na Západě, o situaci u nás jim vůbec nešlo, starali se hlavně o své osobní záležitosti a o své kšefty.

MS: Zklamal nás Západ, obrátíme se na Východ.

JH: Myslíte na důsledek Mnichova a potom na události konce války a našeho osvobození?

MS: Dobrá, ale Američané se drželi jisté linie.

JH: Ano, byly stanoveny hranice a nemohli dál. Díky tomu nás osvobodili Rusové a my jsme se zákonitě dostali do sféry sovětského vlivu, do područí Stalina.

MS: Soudíte, že je chybné, když se lidé příliš vymezují proti komunistické straně?

JH: To je věcí každého z nás. Někdo se chce vymezovat, aniž by věděl proč. Jiný má na mysli surový boj o moc a dávné politické procesy v padesátých letech. Ale dnešní KSČM podle mne má s tou začínající KSČ jen málo společného. I dnes škodí její pověsti jen jednotlivci.

MS: Myslíte třeba Grebeníčka?

JH: Ne, to jsou již lidé jiného ražení. Pamatuji si řadu těch „tvrdých“ komunistů.

MS: Přímo v Poděbradech?

JH: Naštěstí jsem s nimi neměla co do činění. Ve straně byla většina z nich z opravdového přesvědčení. V Poděbradech to bylo několik rodin, rekrutovaly se hlavně z místního proletariátu. Ucítily příležitost a chopily se jí. Ty stavěly na tom, že se jich ostatní bojí.

MS: Ve společnosti, která však žije ve strachu, nastává úpadek.

JH: Tak tomu bylo hlavně po roce 1948 do měnové reformy v roce 1953. To byla opravdu těžká léta pro naši společnost. Poté následovalo uvolnění, první tvrdá garnitura se vytratila a nastoupila druhá, která byla jiného zaměření. Společnost si mohla oddechnout.

… Ohlédnutí …

MS: Kdybychom se měli ohlédnout, můžeme říci, že soudobá společnost je postavena na základě podnikavosti?

JH: Bohužel se domnívám, že to platí. Podnikavost má však různé formy. Ti, kdo byli slušní a mysleli to poctivě, většinou už dávno odešli od válu. Neumím pochopit, že u nás najednou mohou být miliardáři.

MS: Zmínila jste Andreje Babiše. Někteří z nás jsou schopní podstupovat riziko.

JH: Ano, někteří lidé jsou schopní neuvěřitelně riskovat, ale k tomu, aby jim to vyšlo, musí mít daleko více znalostí a štěstí, mít známosti a všechno do detailu promyšlené, řekla bych, že je to Babišův případ. Jak se rozjede, nemůže se už zastavit. Bohužel je i mnoho lehkomyslných hazardérů, kteří jsou schopni nejen své bližní riskováním připravit o velké majetky. Jiní zase mají při riskování štěstí a vydělají na tom.

MS: Život nemá své jisté. Život je životem v riziku.

JH: Z mého pohledu právě socialismus dával lidem naději, že budou žít v lepší budoucnosti, a jistotu, že se v případě potřeby společnost o ně postará. A toto vědomí je důležité i z psychologického hlediska. Dnes tomu tak není.

MS: Zřejmě se s vámi mladí lidé neshodnou.

JH: Nechci vám své názory vnucovat. Měl jste zájem slyšet můj subjektivní názor, proto jsem vám jej řekla.

… S komunisty jako s Němci …

MS: Ještě bych se zeptal, zdali si myslíte, že po roce 1989 bylo možné s komunisty udělat takový proces, jakým se s nacisty vypořádali Němci?

JH: Ne, jednoduše to nešlo. Nebyl tu totiž zájem to udělat.

MS: Jinými slovy, postupovalo se podle slov: „Nejsme jako oni.“

JH: Velkou roli v tom také hrály podle mne mezilidské vztahy. Kdybych měla souseda, s kterým dobře vycházím, a on byl v partaji, určitě bych ho proto nezavrhla. Bylo by mi jedno, jak byl na tom politicky.

MS: Češi k tomu nebyli tak tlačeni jako Němci.

JH: Byla tu jiná situace. Naše povaha je odlišná od německé. V mnoha směrech by nám trochu německé …

MS: … důkladnosti, …

JH: … solidnosti, …

MS: … spolehlivosti neškodilo.

JH: Každý jsme nějaký.

MS: Možná si kýžené charaktery ještě osvojíme.

JH: Ne, jsem přesvědčena, že český charakter byl, jest a bude odlišný od toho německého. Když třeba srovnáváme naše a německé dějiny, vidíme to tam.

MS: Pokud někdo bude posuzovat naši dobu, bude vlídný.

JH: Na skutečně objektivní posuzování je třeba delší časový odstup. Každá doba se dá posuzovat jak vlídně, tak přísně kriticky.

MS: Jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti?

JH: Nevím, co na to říct.

MS: Co Česká republika a její budoucnost v Evropě či v globalizovaném světě? 

JH: V globalizovaném světě, si myslím, že naše republika neznamená vůbec nic.

MS: Děkuji vám za vaše názory.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnila obnovy demokracie a kapitalismu?

JH: Myslím si, že jsem se na obnově demokracie a kapitalismu podílela tím, že jsem se i nadále věnovala své práci a v mezích možností se zapojila do společenského života ve městě.

MS: Účastnila jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti k obnově kapitalismu?

JH: Kuponové privatizace jsem se zúčastnila a byla jsem jí zklamaná.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nevedlo náhodou ono rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vyústilo v lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také v opětovné setkání v Evropské unii?     

JH: Rozdělili jsme se proto, že Slováci chtěli být samostatní, a to se jim povedlo. Myslím si, že i nám to prospělo, že se nyní máme vzájemně rádi jako nikdy dříve a že si vzájemně nemáme co závidět.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *