Dialog o transformaci s Petrem Pokorným


*1933, český teolog, biblista, vysokoškolský pedagog na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy, mezi jeho knihy patří: Ježíš Nazaretský (2005), Hermeneutika jako teorie porozumění (2006), Má to smysl (2012), Novozákonní apokryfy I. (2013).
Stáhnout dialog:
Dialog byl nahrán ve čtvrtek 10. února 2011 v dopoledních hodinách v prostorách pracovny profesora Petra Pokorného na Evangelické teologické fakultě UK v Černé ulici 9, Praha 1, Nové Město.

MS: Působil jste na akademické půdě. Co jste očekával od proměny, která je spojena s demokratizací a revolučním zvratem roku 1989? To bylo první vykročení …

PP: Měl jsem velké štěstí, že jsem celou dobu totality pracoval na této fakultě. Tehdy byla vyloučena ze svazku univerzity. Byla to Komenského evangelická bohoslovecká fakulta. Měli jsme k sobě naprostou důvěru, což byla velká výjimka, a proto jsme také přece jen přes všechna ta omezení přežili. Nebyli jsme pronásledováni, ale byli jsme diskriminováni. Někteří z nás byli zbaveni možnosti pracovat jako faráři. Naše fakulta měla poměrně vysokou úroveň. Tím, že jsme k sobě měli důvěru, se zde vytvořilo prostředí, které i pro některé studenty bylo přínosem. Pochopitelně, někteří čekali, že fakulta by měla veřejně kriticky promluvit do tehdejších poměrů. To je otázka zvážení priorit, zdali uchovat alternativní prostor, nebo vstoupit do politického úsilí.

MS: Tím myslíte, že stavět se a priori proti režimu, vymezovat se, je obtížné, ba přímo nebezpečné.

PP: Ano. Bylo třeba vytvořit prostor pro všechny členy církve, z nichž pochopitelně někteří také byli chartisty, jiní zase nesli odpovědnost za podnik nebo za družstvo. Nebylo v jejich zájmu vytvořit z církve prostředí, které by usilovalo o některé věci přímou politickou angažovaností.

MS: Než se posuneme, tak bych se rád zeptal, jak člověk mohl tehdy fungovat. Jak si uchovat vlastní lidskou identitu a integritu. 

PP: Zde právě bylo velkou alternativní možností prostředí církve, v němž lidé byli přece jen posuzovaní podle jiných měřítek. Vytvářel se tam alternativní prostor. Do roku 1968 zde byly důsledné pokusy o rozhovor s marxistickým vedením, které vedly až ke křesťansko – marxistickému dialogu na filozofické fakultě.

MS: Velkým představitelem byl Milan Machovec.

PP: Machovec a Hromádka. Kdežto ve druhé etapě, normalizační, strana pouze udržovala svoje pozice. Neměla žádný ideologický základ, ani vizi.

MS: Rád bych se zeptal, co bylo podle vás v rámci komunistického období horší. Byl to čas před rokem 1968, či následná normalizace? V čem se ony dekády liší?  

PP: Pokud jde o lidské osudy a utrpení, byla horší první etapa, kde některým skutečně šlo o život a zdraví. Pokud jde o možnosti rozhodování, bylo to složitější v té druhé etapě. Tam již nebylo jasné, co je potřeba dělat a priority mohly být viděny velmi různě. Také byly. I já jsem si říkal, že by bylo lepší, kdyby všichni respektovali vedení církve, které se o něco pokoušelo. Nakonec jsem si uvědomil, že přece jen to nelze v demokratickém prostředí nadekretovat.

MS: Poté přišel zlomový rok 1968, ale následně byla nastolena normalizace.

PP: To bylo období, kdy šlo o výdrž.

MS: Jak to bylo v roce 1989?

PP: Netušili jsme, že režim je tak prohnilý. Musím uznat, že jsem byl mírně překvapen a cenil jsem si toho, jak se křesťanští spolubratři do toho pustili. Z evangelíků to byl Josef Hromádka, který byl v první vládě a zastával post místopředsedy. Byl příbuzný s J. L. Hromádkou, který v šedesátých letech stál u kolébky dialogu mezi křesťany a marxisty.

MS: Vám osobně doba otevřela nové cesty směřování v akademickém prostředí.

PP: Pro nás všechny to byl ohromný přelom. Myslel jsem si, že to tam tak prožívají všichni, jelikož se systémové přeměny účastnily davy, ale přece jen někteří lidé začínají trpět nostalgií, neboť kapitalismus má také stinné stránky. Pro mě osobně je to neustále ohromný přelom. Mám svobodu, nemusím se bát, kdy najdu ve schránce na dopisy předvolání za dopravní přestupek, kde nakonec seděli lidi z StB. Tomu vzdorovat bylo dost náročné. Nedivím se, že někteří nevydrželi.

… Komunismus …

MS: Rád bych se zeptal, jak vidíte otázku komunismu, jeho ideových východisek.

PP: Komunismus odhalil sociální problém, ale přinesl jeho utopické řešení. Místo toho, aby vyvolal světovou revoluci, se stal nástrojem sovětské imperiální politiky.

MS: Je možné považovat procesy kolem roku 1989 za jasné vyvrácení komunistické utopie a vítězství liberální demokracie?

PP: Jen tehdy, když si výchovu k demokracii vezmeme za dlouhodobý úkol.

MS: Dvacet let žijeme ve svobodné zemi. Komunistická strana je součástí našeho politického spektra. Nenaplnila se očekávání, že její příznivci postupně vymřou a tím komunistická strana ztratí své postavení a zanikne. Jak se zamýšlíte nad touto skutečností? Vládli nám 41 let, ideově a rétoricky zaznamenali změnu, třebaže říkají, že si zakládají na kontinuitě s předchozí komunistickou stranou.

PP: To je zvláštní věc. Myslím si, že je to důsledek vnitřní slabosti jednotlivých demokratických stran a pochopitelně neschopnosti církve prezentovat vizi, která by oslovila širší společnost. Na tom je potřeba dlouho pracovat. To zabere dvě, tři generace.

MS: Masaryk hovořil o padesáti letech.

PP: Ano, ale mám dojem, že komunisté jsou zde nejen proto, že přežívají pořád lidé, kteří na tom režimu profitovali, ale také proto, že někteří lidé hlasují pouze z protestu, třeba protože jsou nezaměstnaní. Navíc řešení sociální otázky je něčím neustále otevřeným. Tím, že se odmítlo špatné řešení v rámci komunismu, samotná otázka nezmizela, otevírá se naprosto v jiných podobách, například v rozporu mezi bohatým severem a chudým jihem. To jsou věci, které budou potřeba řešit. Přítomnost komunistů to pouze reprezentuje. Myslím si, že naši komunisté již nemají žádnou svoji filozofickou základnu, jen ideologii. Z toho nelze žít delší dobu.

MS: Myslíte si, že komunisté jsou zde díky tomu, že fungují jako protestní strana, či strana staromilců?

PP: Určitě. Jsou lidé, kteří si neustále myslí, že dříve jsem se člověk nemusel o nic starat … Dostal plat či důchod. Lidé, kteří v tom žili, to svým potomkům idealizují … Oni si pracovali, poté šli na ryby … a o nic se nestarali.

MS: To někdo může považovat za zvrácené, když se o něj někdo stará. Je na to možné nazírat i jako na ponížení člověka.

PP: Já si to pamatuji i z vojny. Byl jsem u takové problematické jednotky. To byly první nástupci černých baronů, první rok lidí v PTP. Byly strážní roty. Tam byli většinou lidé z takových zvláštních sociálních skupin: vedle farářů to byli i trestaní a Romové. Když někteří z těch lidí přišli z vojny domů, tak vzpomínali … Teď se museli starat o všechno sami. Tam všechno dostali.

MS: Nu, ale vždyť člověk je určen pro svobodu …

PP: To je právě nutné vysvětlovat. Musí mít před sebou konkrétní modely, proto skalní komunisté přežívají většinou v izolovaných skupinách.

MS: Nu, ale jak společnost může bránit takovým konceptům, že stát se bude „starat“ od pomyslné kolébky do hrobu?

PP: Myslím si, že odpovědnosti je nutné se naučit. Mladí lidé, kteří nyní jezdí do ciziny, jsou na to více připraveni. Sám si od toho dost slibuji. Naši studenti z fakulty jezdili do ciziny již v osmdesátých letech ke konci vlády komunistů, tak dva – tři mohli jet i na Západ. Tím evangelická fakulta získala náskok. Teď je to naprosto masový jev, i když někdy je nutné je někdy tlačit, aby vycestovali, naučili se jazyk a někde studovali. A když se podíváte na komentáře mladých novinářů, tak vidíte, že je to už jiný svět. Pochopitelně to chce, abychom byli více integrovaní do Evropské unie. Představy o tom, že je to ohrožení národa, jsou zhoubné.

… Ztráty pro společnost …

MS: Nyní bych se navrátil zpět do přelomového roku. Co si myslíte, že této společnosti scházelo? Československo bylo obehnáno drátem, lidé nemohli svobodně žít, nemohli cestovat, nemohli realizovat své volby, projevovat své preference. Jak vy tuto skutečnost vidíte?

PP: Pro mne bylo těžké, že někteří lidé se neměli možnost dostat na vysoké školy. Moje děti s tím měly problémy.

MS: Byl zde jak ideologický filtr, tak nedostatek míst na vysokých školách.

PP: Byly mezi prvními, ale přesto se nedostaly. Tehdy to již nebylo jen z ideologických důvodů, bylo to ovlivněno z jiných stran. Odsunuti byli ti, kteří neměli tak silnou protekci.

MS: Jinými slovy byli preferováni lidé, kteří měli v kapse stranickou legitimaci.

PP: Tak úplně to nebylo. Někdy se šlo cestou známosti. Nejvíce lidi trápilo to, že ztratili svou identitu. Dějiny byly interpretovány tak, že se právě k nejlepším tradicím nebylo možné hlásit, protože byly zneužívané.

MS: Myslíte, hlásit se k první republice …

PP: … k Masarykovi, ale i dále k reformaci, husitství, Komenskému…

MS: Byly zde ústavy, které se tím zabývaly.

PP: Právě proto – některá období historie byla vykládána jinak, než se skutečně odehrála.

MS: Komunismus přinesl velkou reinterpretaci dějin, myšlení …

PP: Jistě. Některé její části byly potlačeny a některé nově vyloženy. Lidé se nemohli bránit, tak bylo mnoho reinterpretováno ve prospěch komunistické ideologie. Ke konci to byl již spíše takový relativismus, skepse, které společnost ovládly. Lidé nemohli najít svou minulost, uvědomit si, na čem je možné stavět. To, že zde nebylo tolik morálky, je jen důsledek zmíněného přístupu. Morálka musí vyrůst z nějakého základu, na který lze spolehnout.

MS: Bůh …

PP:  Křesťan musí rozhodně ukazovat, že je to Bůh.

MS: Lidem byly stavěny před oči hrdinové socialismu. Byly to modly režimu.

PP: Ty však nikdo nebral vážně. Nanejvýš třetina společnosti v počátku padesátých let tomu věřila, ale v následných letech již ne. Byl jsem na vojně v roce 1956, a to přišla taková první mírná obleva. Bylo vidět, že již příliš mnoho lidí nevěří.

MS: Je zvláštní, že režim sám vydržel dalších více jak třicet let.

PP: On si vytvořil struktury, které mají setrvačnost. Pochopitelně – komunisté měli moc a určitou dobu to může fungovat, dokud neznejistí armáda.

MS: Trvalo celkem 41 let, než „došly“ signály z Moskvy a vládnoucí představitelé byli vystaveni před úkol začít se změnami a zříci se dosavadního stylu vlády ...

… Demokracie …

MS: Pokročme dále ke společenskému uspořádání. Lidé si v roce zázraků, jak se na rok 1989 dívá Timothy Garton Ash, přáli demokracii. Martin Jan Stránský, vydavatel revue Přítomnost, říká, že v roce 1989 byla Čechům dána svoboda, ne demokracie. Demokracie je existence politické svobody v řádu. Dle něho tento národ si demokracii plně neosvojil. Vzniká tak otázka, kdy si ji osvojíme a zdali vůbec. Jak jako teolog uvažujete o demokratickém pořádku?

PP: Demokracie neznamená, že lid si může rozhodnout o čemkoli. Demokracie znamená, že demokratická společnost na sebe bere závazek spravovat stát bez násilí na některých skupinách obyvatel a dodržovat zákony. Prakticky to znamená směřovat stále k uplatňování toho, co je obsahem Listiny práv a svobod, která je součástí Ústavy. To je vnitřní základ demokracie, který je potřeba ctít, aby stát zůstal demokratický. V článku 9 Ústavy čteme, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“. Ani demokratickým hlasováním nelze odmítnout lidskost. To je „nadpozitivní právo“ a všechna výchova v demokratickém státě by měla směřovat k jeho podpoře. Nikomu nelze vnucovat, aby věřil v Boha a odtud toto právo, prakticky odpovídající biblickým ctnostem, je nutné podporovat právě z důvodu víry. Je to tradice, která  se již dlouho osvědčuje k užitku všech a je jí nutno předávat. Křesťané však mají zvláštní poslání ukazovat, kde jsou kořeny tohoto postoje a jak se osvědčily v dějinách. Nemohou klást církev za vzor, protože sama často nebrala vážně to, co lidskou důstojnost zakládá: Ježíšovo učení, nestrannost Božího soudu, víru ve vzkříšení, tj. že k tomu, co říkal Ježíš, se přiznal Bůh sám. Církev však na svých dějinách může ukázat, že jen znovuodhalení těchto základních skutečností umožnilo její obnovy a reformy až dodnes. To je náročné, ale již samo složení většiny ústav vyjadřuje, že to není nemožné, ano, že je to jediná možnost dohody a přežití. S otázkou demokracie musíme začít od školy, kde je potřeba nad nezbytnou soutěživostí cenit schopnost spolupráce a vzájemné pomoci. Záleží to na nás.

MS: Co, dle Vás, znamenalo budování demokracie v kontextu čtyřicetileté zátěže totality?

PP: Je potřeba překonávat staré stereotypy. Mladá generace postoupí dál.

MS: Nemohu opominout dimenzi kapitálu a obnovení volného trhu. Zkušenosti plánovaného hospodářství ukázaly, že země, které tento systém aplikovaly, se postupem času stávaly zaostalejší, hospodářství bylo rigidnější než v zemích vyspělého demokratického Západu. Přikročení k trhu bylo asi logickým důsledkem, třebaže tento systém trpí nedostatky, krizemi … Na druhou stranu – bez krizí by asi život člověka neměl velkého smyslu. Díky nim se člověk posouvá výše, rozšiřuje horizont svého poznání i plnosti existence 

PP: Ve skutečném demokratickém prostředí, lze krize mírnit.

… Církev …

MS: V jaké situaci byla církev, či lépe církve? V Československu byli zastoupeni katolíci, evangelíci, husité … Tyto církve měly dominantní postavení mezi věřícími. Jaká byla jejich úloha? Před rokem 1989 vytvořily do jisté míry prostředí vzdoru. Církve nebyly žádoucí. Nyní již tomu tak nemuselo být.

PP: Nebylo to přímo prostředí vzdoru. Spíše bych to nazval alternativní prostředí. Mezi křesťany bylo dosti otevřené prostředí, kde se řešily konkrétní otázky, jako byl vztah k dějinám, sekularizace společnosti. To vše byla témata, která pro nás v tom náboženském, a řekl bych přímo v teologickém smyslu, byla důležitější, více nás zaměstnávala než vnější tlak. To je potřeba říct, že církev prošla velkou proměnou. Dříve, ještě v roce 1948, byl v církvi každý, kdo neměl důvod z ní vystoupit. Dnes v církvi zůstali ti, kteří mají skutečně dobrý důvod v ní zůstat nebo do ní vstoupit. Krize tradičního křesťanství byla mnohem hlubší, než se nám zdá a než se jeví ze statistik, podle nichž ubyly asi dvě třetiny křesťanů. Ono jich ubylo mnohem více, ale současně se od počátku osmdesátých let začala projevovat druhá tendence, tj. vstupování mladých, ale již dospělých lidí, do církve. Tato druhá tendence sice byla omezená většinou na studenty a na města, nicméně byla významná, trvá a pravděpodobně je to příslib do budoucna.

MS: Problém církve byl také v tom, že dříve byla masovou …

PP: To byla takzvanou lidovou církví, …

MS: … kdežto dnes je to záležitost opravdové volby. Dříve na to bylo pohlíženo tak, že člověk, jenž se neúčastnil církevních obřadů, byl považován za divného. Dnes je tomu naopak.

PP: Někdy se hovoří o vyznavačské církvi.

… K reformám …

MS: Rok 1989 byl pouze prvním krokem. Změnily se vlády, lidé byli kooptováni do federálního shromáždění. Zásadní změny teprve tuto zemi čekaly. Co si lidé od církve slibovali? Jak se představitelé církví zapojili do formování transformačního programu? Soudíte, že církevní představitelé se domnívali, že konečně budou mít „plné“ kostely, když náboženství mělo být v minulosti eliminováno a bylo považováno za zakázané ovoce?

PP: Myslím, že ne. Jistý boom nastal v osmdesátých letech, protože tlak nomenklatury již nebyl tak velký. Režim měl skutečně problémy se svým vlastním přežitím a křesťanské prostředí – církev, farnosti, bohoslužby – se začalo oživovat. Neřekl bych, že to rostlo kvantitativně, ale rozhodně lidé přicházeli se zájmem. Po revoluci zájem byl mnohem otevřenější, nemusel být zakrýván.

MS: Soudíte, že zde roli hrála i pomyslná hmotná stránka …

PP:  Ano, ta je celkem nezbytná. Stát církvím pořád dlužil peníze za to, co zabavil ve čtyřicátých letech. To, že se tento fakt dostal do popředí zájmu, to skutečně církev zkompromitovalo.

MS: Bylo na ně nahlíženo ne jako na obecenství pečující o spásu duše, ale opětovně usilující o majetek. Nu, ale v roce 1949 vyšel zákon, že se stát bude starat o hmotné požitky církví. Ten sloužil k tomu, aby majetky církví přešly na stát.

PP:  U evangelíků to nebylo tolik. U katolíků to ovšem bylo moc peněz. Když by se to sečetlo, tak suma platů duchovních, které platil stát, byla nižší, než by činily úroky ze zabaveného majetku. Říkalo se, že stát platil církve. Platil a platí ale jen faráře. To je pouze část potřeb církve. U evangelické církve to je asi třetina. Ostatní si platíme sami.

MS: Co vlastně mohla církev dělat ve vztahu k představitelům nového režimu – například vyjednávat o navrácení majetku? Je otázka jak uspořádat vztah církve a státu, které se táhne do současnosti, tedy do roku 2011.

PP: Jednalo se, ale poslání církve ve společnosti nebylo jasně formulováno. To není lehké.

MS: Má hlásat slovo Boží a naději ve spásu.

PP: To ano, ale jde také o konkrétní důsledky. Někteří si mysleli, že lidová strana je exponentem církví. Rozhodně ne evangelické, i když jsou tam také evangelíci. Stát si musí uvědomit, že křesťané, i když jich ubylo, jsou pořád nejmasivnější skupinou lidí, kteří mají stále zřetelnější společné přesvědčení. To je ohromná síla a navíc jejich loajalita ke státu je odvozena z této jejich víry, ne naopak. To znamená, že jsou zde lidé, kteří mají jiné, hlubší občanství, ze kterého odvozují svou poslušnost ke státu. Obírat se tím, zajímat se o jejich názory, je pro stát životně důležité. Právě proto, že ta menšina dnes hraje poměrně velkou roli, a to neúměrně svému počtu, dle dřívějších představ.

MS: Dobrá, možná jsme opomenuli otázku, na níž jsem se tázal, a jež se vztahovala k přístupu církví k transformaci společnosti a hospodářství. Soudíte, že tato část společnosti, její představitelé, měli mít větší slovo a zdali, dle Vás, bylo slyšet?

PP: V podstatných věcech ne, částečně ovšem proto, že křesťané se nedovedli dost jasně vyjádřit.

… Ideová obnova …

MS: Otočme list. Katolická církev procházela Desetiletím duchovní obnovy, jakou obnovu měla evangelická církev, či zdali něco podobného sledovala?

PP: V evangelické církvi počal poměrně brzo po válce návrat ke studiu Bible a české reformace. Byl ovlivněn z části i ze zahraničí, a to ze zkušeností Německé vyznavačské církve (velké části evangelíků), která se postavila proti nacismu. Vytvářely se biblické kurzy v celé církvi. Navíc se v rámci evangelické církve vytvořilo několik nových struktur. Takzvaní třicátníci, kde se mladí manželé scházeli po domech, či byly pracovní brigády, kdy se evangelická mládež hlásila na pomoc lesům v pohraničí. To proto, že jinak měla zakázáno shromažďování. Takové byly začátky duchovní obnovy, jejíž vědomí zde stále existuje. U evangelíků to bylo jednodušší, protože byly menšinou a menšiny jsou vždy „vědomější“ než většina, protože se musí od ní odlišit.

MS: Nu, katolická církev je největší institucí a má nejvíce majetku, nejvíce věřících a z toho plynou závazky … Shodou okolností Desetiletí duchovní obnovy se snažilo podtrhnout význam osobností, jakými byl například Svatý Vojtěch.

PP: To bylo užitečné, ale největším ekumenickým počinem byl zřejmě vznik ekumenického překladu Bible. Byl spojen s  překážkami, které mu stát kladl, ale prosadil se a ještě za komunismu se prodaly statisíce výtisků. To, že dnes se křesťané všichni pokládají za jednu rodinu, je obrovský výsledek zkušenosti vnějšího tlaku.

MS: Lidé byli ochotni hledat společný jmenovatel.

PP: Je pravda, že výdobytky jsou nezvratné. Nejde to zatím dál. Je to věc, kterou bude potřeba ještě studovat. Křest se uznává ve všech církvích, kromě některých radikálních okrajových skupin, ale společná účast na eucharistii, večeři Páně, není samozřejmá.

MS: Domníváte se tedy, že minulý režim do jisté míry napomohl intenzivnější komunikaci v církvi?

PP: Myslím si, že ano.

MS: To znamená, že kdyby represe nebyla taková, tak by každý šel svou cestou, a nebyla by ochota hledat průniky ve víře, myšlení, sdílení. 

PP: Jistě by k tomu přispěla sekularizace, jelikož podobný vývoj vidíme i na Západě, ovšem tam nikdy konfesijní rozdíly nebyly tak velké. To proto, že tam evangelíci, katolíci žili vedle sebe dlouhá léta, kdežto u nás platilo, že kdo je v rakouské říši, tak je evangelík až do Tolerančního patentu. Rovnoprávnost právní přišla až s císařským patentem. To se psal rok 1861. Napětí zde neustále bylo.

… Vyrovnání se s církvemi …

MS: Pokud se bavíme o církvi, myslíte si, že je chybné, že stát nedokázal během více jak dvaceti let najít uspokojivé vypořádání s tím, že stále vlastní církevní majetek a lidé, kteří pracují v církvi, jsou de facto zaměstnanci státu?

PP: Lidé se majetku neradi vzdávají. Mám dojem, že zde více odpovědnosti je na církvi. Ony měly přijít s jasnějším programem.

MS: Jinými slovy více usilovat o existenci vysvětlování nutnosti vyrovnání, o …

PP: Ten proces by nespočíval pouze v navrácení majetku, ale jasně by jednotliví účastníci měli říci, co se s majetkem bude dělat. Ze začátku katolická církev řekla, že majetek, který byl proměněn v nějaké charitativní ústavy nebo nemocnice, nebude vyžadovat, či bude vyžadovat s tím, že tam stávající zaměření udrží. Jakýsi celkový program toho, co církev vyžaduje od společnosti a co je nad její autentické požadavky, tak to ještě na veřejnost nepřišlo.

MS: Domníváte se, že by církevní představitelé dokázali lépe zhodnotit majetek, který mají? Například v Rakousku řády spravují vinice, mají tam hospodářství, které prosperuje. Vede to k tomu, že církev je ve společnosti lépe přijímána. Pečuje nejen o duchovní svět, ale také o krajinu. Problém spočívá i v tom, že lidé, kteří působí v církvi, stárnou a někdo by právem mohl namítnout, že sama církev by onen majetek musela pronajímat …

PP: Zde je nutné to řešit historicky. To znamená, aby byly co nejmenší škody při předávání majetku. Je nutné vytvořit také zásadní teoretický model. Ten v sobě musí zahrnovat to, že církev zasahuje do vámi zmíněných záležitostí společnosti spíše svým příkladem. Mám na mysli církevní hospodářství, farmy, nemocnice, ústavy, diakonie, charity. To vše by měly být modely pro širší společnost. Nejde o to, aby to církev vzala do svých rukou …

MS: Je to nabídka.

PP: Ano, je to jakési pole experimentu a nových cest, které si církev může dovolit. To proto, že zde má určitou rezervu v dobrovolných pracovnících.

MS: To znamená, že pokud by církev šla a veřejně deklarovala: my ten majetek budeme vlastnit, ale nabízíme spolupráci. Soudíte, že by to bylo ze strany společnosti lépe přijato?

PP: Myslím si, že ano. Nejsem příliš kompetentní o tom hovořit, protože u evangelíků toho majetku, který by měl být navrácen státem, příliš není. Ze začátku se tvrdilo, že by se církev měla vzdát veškeré státní pomoci. Zde je zapotřebí stát skutečně upozornit na to, že církev má zvláštní postavení. Je to instituce, která měla natolik životný program, že byl schopen přežít všechna zneužití.

MS: Na své pouti je více než 2 tisíce let.

PP: Stojí za to se zamýšlet nad tím, co to ten program Ježíšův vlastně je. Je to program rozhodně sociální, ale důsledně zbavený třídní nenávisti. Na druhé straně je církev skutečně jedinou skupinou, která je schopna nabídnout životní zakotvení. Živí i etické normy, které přejímá ostatní společnost. Ona je přejímá, ale nejsou konstantní, jsou pouze setrvačné. Setrvačnost může skončit, pokud zde není vědomí, že to má mysl.

MS: Je vhodné položit možná kacířskou otázku: pokud církev nepůjde více vstříc společnosti, poté se církevní představitelé budou starat o mnoho a mnoho památek, které časem budou nadobro odcházet a stanou se oprávněným předmětem úvah o jejich demolici.

PP: Ano, to je konkrétní problém církve. Díky tomu, že evangelíkům byly všechny kostely zabaveny v době protireformace, tak byli zbaveni tohoto břemene a mají jistou lepší startovací pozici. Někdo se může rozčilovat nad tím, že Pražské Jezulátko – Bambino di Praga, je v původně evangelickém kostele, který jim byl za protireformace zabaven. Ve skutečnosti by starost o něj byl problém. Pár historických kostelů, které evangelická církev koupila zpět, se udržovat dá. Jinak je památky třeba udržovat s pomocí státu, zde je spolupráce nezbytná. Některé památky lze sekularizovat a jiné ne. Nádherným příkladem je spor o katedrálu svatého Víta.

MS: Ten provází naši novodobou demokratickou historii.

PP: Nač je katedrála, když to není kostel? Lidé se tam mají modlit, a proto to má patřit církvi,  historicky katolické církvi.

… Fakulta …

MS: To je majetek. V našem rozhovoru jste zmínil důležitou skutečnost, která by neměla zapadnout, jelikož jste pedagog. Fakulta, kde jste působil a stále působíte, nebyla součástí Univerzity Karlovy. Čím to, že si univerzita teologii nepřisvojila, když teologie se na ní učila od pradávna?

PP: Všechny katolické fakulty byly z univerzit vyloučeny v roce 1950 na základě zákona z roku 1949. Evangelická fakulta nebyla v rámci univerzity proto, že při jejím zřízení po první světové válce byl projekt na důslednou sekularizaci univerzit. To znamená, že v nejbližší době měla být vyčleněna z univerzity i katolická fakulta. K tomu nedošlo a evangelická fakulta usilovala o znovuzačlenění, o němž bylo zásadně rozhodnuto po druhé světové válce. Poté přišel komunismus a vytlačeni byli všichni. Dobré zmínit, že tehdejší Československá církev fakultu neměla. Studenti studovali u nás.

MS: Úkolem vás jako akademického pracovníka bylo usilovat o začlenění Komenského evangelické bohoslovecké fakulty na univerzitu.

PP: Ano.

MS: Bylo by chybné se nezeptat, jak probíhal onen proces. Součástí Univerzity Karlovy se stala Katolická teologická fakulta, Husitská teologická fakulta a vaše … Lze o tom uvažovat jako o zpětném navrácení? Vyzískala tím, že se přidružila do univerzity?

PP: Jistě. Ze začátku navrácení bylo spontánní z obou stran, protože se předpokládalo, že jde o obnovu starých dobrých časů. Pouze naše fakulta váhala. Později se ukázalo, že je nutné definovat celkovou koncepci vědy. To proto, že na univerzitě převažovalo marxistické pojetí vědy. Nebylo marxistické, ale byl to levicově nabarvený pozitivismus, důsledně příčinné myšlení. To bylo potřeba prolomit, nicméně objevila se celá řada studentů a zejména profesorů různých oborů, nejvíce medicínských a filozofických, kteří přítomnost teologických fakult uvítali. Na filozofické fakultě byl zřízen Ústav filozofie a religionistiky. Tím vlastně počal ten vlastní vstup do toho univerzitního prostředí. Nenastalo to rychle. Ze začátku se to projevovalo pouze tím, že teologové vystupovali na celouniverzitních shromážděních a na druhé straně to šlo zdola, což je trochu zapomenutá kapitola – studenti zinscenovali veřejné disputace. Pozvali dva profesory a ti spolu veřejně diskutovali. Bylo to ohromně zajímavé. Mezi těmito dvěma proudy nedocházelo k doteku. Až teprve tehdy, když teologické fakulty zavedly kombinované obory, jako je teologie a filozofie s filozofickou fakultou, teologie a historie nebo zase teologie se sociálně vědními školami – sociálně pastorální obor. To jsou obory zatím bakalářské s perspektivou na magisterské. Tehdy se to propojilo. Dnes je to věc, která je běžná, i když pochopitelně na univerzitě bude stále existovat menšina, která si nad přítomností teologických fakult klade otazník. Například ve Francii, kromě Alsaska, je studium důsledně sekularizované. Podobně je to v Americe. Tam je religionistika, kde se studují všechny obory. Není to konfesijně zaměřeno.

MS: Domníváte se, že byl hlad po studiu na teologii?

PP: Pořád máme zájemce …

MS: Myslím v počátcích, když se fakulta integrovala do univerzity.

PP:  Po normalizaci přišla deprese. Chvíli zde byl vzmach a dozníval rok 1968, ale od poloviny sedmdesátých let přišla poměrně velká deprese zapříčiněná tím, že každý, kdo se hlásil na naši fakultu, byl pod silným tlakem StB a souvisle ho vyslýchali. Až Charta 77 tajnou policii zaměřila jiným směrem. Už na nás neměli tolik času. Navíc onen hlad mezi mladými lidmi od té doby stále stoupal. Po revoluci, protože fakulta měla jistou úroveň, u nás začali studovat lidi, kteří následně neměli zájem pracovat v církvi. Máme mnohem více studentů, než by jich církev mohla zaměstnat. Zatím všichni dostávají celkem dobrá místa v jiných oborech. To proto, že máme dobrou pověst. Počet studentů rostl také tím, že se otevíraly nové obory. Z těch sto dvaceti je dnes přes pět set studentů.

MS: To je mnoho na tak „malou“ fakultu.

PP: V tom jsou započteni doktorští studenti, kteří tehdy prakticky nebyli. Každý mohl dělat doktorát, ale pouze při své práci. Pamatuji si, že jsem čekal na možnost obhájit svou disertační práci čtyři roky a habilitaci pět let. Jsou u nás také zahraniční studenti.

MS: Je zvláštní, že lidé studují onu fakultu, a nejsou zároveň věřícími.

PP: Sám to považuji za zajímavé a je to pro mě záhadou, ale na druhé straně – potěšením, že někdo věnuje pět let svého života pouze tomu, aby se v životě orientoval. To z důvodů pádu oněch představ, které zde živili komunisté, kdy mnoho mladých lidí žilo vlastně odporem, protože oficiální postoj k víře byl negativní. Teď hledají pozitivní základ. Takových lidí jsou desítky, a když se to za dvacet let sečte, tak jsou to stovky.

MS: Pokud si procházíte minulost, nenacházíte náhodou odpověď na otázku, proč se lidé věnují tomu, co je v budoucnu nebude živit? Vy užíváte spojení, že lidé studují, aby se „orientovali v životě,“ aby našli směřování. Cožpak člověk může pět let studovat, co v praktickém životě vykonávat nebude?

PP: Ono studium teologie a filozofie má ohromnou možnost transferu. Lidé se tak mohou uplatnit ve všech možných oborech. Je to statisticky dokázáno ze sedmdesátých a padesátých let, jak lidé z těchto fakult, mezi něž patří ještě fakulta právnická, kteří museli opustit svou práci, byli úspěšní v jiných oborech.

MS: Nu, ale člověk si říká, že by měl oplatit péči kantorům tím, že bude pracovat pro instituci, jejíž myšlení se …

PP: Oni to oplatí společnosti, o níž nám jde. Nikdo z nich se za to nestydí, zpětně toho nelituje. Jistě to nějaký úkol splnilo a ještě to plní. Nevím však, jak dlouho, jelikož jsou podobné obory, na kterých učí teologové na fakultě humanitních studií. Pravděpodobně naše fakulta, stejně jako celá Karlova Univerzita se bude zaměřovat spíše na výzkum, stane se z ní vědecké pracoviště a přijde k dobru všem, i církvi.

… Integrace na Západ …

MS: Nu, po roce 1989 jsme se navraceli mezi společenství demokratických zemí na západ od nás. Dle vašich slov je možné pokládat toto směřování za správné, užitečné. V roce 2011 jsme součástí skupiny 27mi států, které vytvářejí Evropskou unii. Jsou zde však lidé, kteří mají jiné postoje a domnívají se, že stát jako Česká republika nemusí být součástí onoho společenství. Například takové Švýcarsko také není součástí Evropské unie.

PP: Ano, ale to bychom museli mít banky, které by držely velkou část světového kapitálu …

MS: … nebo hodinářské společnosti, …

PP: … nebo bychom museli mít ropu či plyn v moři, jako to mají Norové, abychom byli schopni vzdorovat. Problém demokracie je, že demokratické struktury musejí vzdorovat velkému tlaku kapitálu, nekontrolovanému trhu. Představa, že trh vyřeší vše, je naprosto falešná. Trh vyřeší mnoho, ale musí být regulován. Musí to být trh etický. Trh je oheň …

MS: Dobrý sluha …

PP: … a zlý pán. Je nutné ohniště omezit kameny, aby nešel dále. Je potřeba ho někdy přiživovat a někdy zase tlumit. S tím je třeba umět zacházet. Je potřeba, abychom se to naučili. Malý stát nemůže vzdorovat velkým koncernům. Jedině v rámci Evropy, kde se může třeba deset malých států sdružit, když mají společné zájmy a pak to společně něco ovlivnit.

MS: Tomu člověk může rozumět. Problém je ten, že někdo může namítnout: my se můžeme spojit s malými státy, ale země jako Německo, Francie, Velká Británie nás mohou přehlasovat. Malé země jako je Česká republika, Slovinsko, Maďarsko, Slovensko, Pobaltské země tím mohou trpět.

PP: Je lepší, když nás přehlasují, než kdyby nás převálcovaly. Za druhé – skutečně v Evropském parlamentu se málokdy spojí dohromady zájmy Anglie, Německa a Francie. Malé státy skutečně mohou sehrát naprosto rozhodující roli. To je jediná možnost, jak přežít. Nemluvě o tom, že je to jediná možnost, jak nalézt kořeny naší demokracie.

MS: Říkáte, demokracie … O ní jsme hovořili. Té je nutné se stále intenzivně se učit.

PP: Jistě. Je to cesta pro několik generací. Soudím, že přece jen to, čím skutečně žije Evropská unie, jsou základní otázky a jakmile by z ní někdo vypadl, tak propadne mnohem snáze takovým nešvarům, jako je korupce. Na Evropskou unii se soustřeďují velké zájmy monopolů, ale současně také se v ní vytváří dlouhodobě a souvisle jistá antimonopolní opatření. Takové to „my si nenecháme do toho mluvit“, je naivním hraním na národní notu, která může vyhovovat pár strýcům v hospodě, ale rozhodně ne celé mladé generaci.

MS: Pokud člověk nahlédne do nedávné minulosti, tak to tuším byl rok 1996, kdy Václav Klaus v Římě podával přihlášku do Evropské unie. Česká republika se stala součástí onoho celku v roce 2004, kdy se rozšiřoval o deset nových zemí … Je nutné, aby lidé, kteří vytvářejí politiku Evropy, byli součástí demokratického mechanismu. Stačí si uvědomit, jak je v současné době, kdy je Evropa obtěžkána dluhovou krizí, důležité, aby její reprezentanti byli slyšet. K tomu je nutné vůdcovství. Důležitými zeměmi jsou vámi zmíněná Francie, Německo … Ti mají hlavní slovo v tom, kam se Evropa bude ubírat. Domníváte se, že jsme-li součástí Evropské unie, tak by nás to mělo nutit k tomu, abychom se více a více dívali přes hraniční hory, které obklopují Českou republiku, a aby výsledky rozhodování, které se děje v Bruselu, měly větší dopad na to, co se děje v naší zemi? 

PP: Ano. Mám dojem, že třeba Švédsko hraje velkou roli v Evropské unii, byť je menší než my. Zkrátka – tuto roli můžeme hrát i my. Sami si to kazíme. Zrovna v době našeho předsednictví.

… Omyly …

MS: Náš dialog bude končit, a tak by bylo vhodné položit otázku na omyly, v rámci cesty budování demokracie a kapitalistického systému.

PP: Soudím, že je nutné mít vědomí, že trh je nutné pěstovat. To je Friedrich von Hayek, jenž je velkým filozofem, ekonomem. Ten dbal na to, aby existovaly jisté zásady, které je naprosto nezbytné dodržovat, aby trh fungoval. Je nutné, aby se tak dělo. Druhou věcí je, že nestačí pouze apelovat na nějakou morálku, ale také si uvědomit, že morálka musí mít svůj základ. To znamená, že má smysl a že ho někdo garantuje. Toto by měl být úkol křesťanů. Měli by být přinejmenším schopni argumentovat pro morálku pragmaticky. To znamená ukázat, jak společnosti a státy, které se starají o chudé, nemocné, postižené, jsou zdravější než společnosti, které se zaměřují pouze na zisk, …

MS: … prospěch. Dobrá, jak vidíte budoucnost České republiky v rámci Evropské unie a globálního světa? Vím, je to obtížné … Například Masaryk pro zapuštění demokratických kořenů vyžadoval padesát let, což, jak víme, se nestalo. Na druhou stranu byl idealista a věřil v demokracii větší, větší. Byl přesvědčen, že zde bude vzestup, ovšem na konci jeho života přišel opak.

PP:  Demokracie není samonosná. Ta má svou krizi, která se projevila pro naši republiku nejhlouběji v době Mnichova. Tu je nutné založit duchovně. To bylo Masarykovo heslo. Určitá skupina lidí bude muset vytvářet prostředí. Tou by měla být církev, která by měla být místem kritického myšlení pro celou společnost. Nemělo by to být pouze myšlení křesťanské, ale lidské. Myslím si, že velmi bude záležet na tom, jak se vyvinou velká centra moci, která budou vedle Evropy. To je Čína a Indie. Také je důležité, jak budou křesťané vystupovat tam. V Číně kupodivu v době nejvyššího útlaku křesťanská společenství vzrostla a jsou významnou menšinou. Indie si udržela demokracii, což pokládám za velký zázrak. Je tady i Jižní Amerika, která je v poslední době na Západě velkým tématem. V tomto světadílu se začínají ctít demokratické volby. Doba převratu, junt tam skončila. To je velká věc.

 MS: Snad Česká republika z mapy světa nezmizí a její lidé se v onom stále lidnatějším světě neztratí.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

PP:  Snažil jsem se posilovat to úsilí, o němž jsem mluvil (viz výše).

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

PP:  Ano.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nezpůsobilo nakonec rozdělení eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání obou zemí v Evropské unii?            

PP: Opravdu tomu asi tak bylo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *