Dialog o transformaci s Jiřím Schwarzem


*1960, ekonom, v letech 2003 – 2010 byl děkanem Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické, jeho hlavní profesní zájem je otázka teorie veřejné volby, chicagské školy a rakouské ekonomie. Své postoje k proměnám shrnul ve své knize Za skutečnou transformaci z roku 2004, kde se snaží ohájit význam trhu v rámci společenské proměny.
Stáhnout dialog:
Dialog byl veden ve čtvrtek 3. března 2011 v prostorách Liberálního institutu Spálená 51, Praha 1, Nové Město.

MS: Jak jste vnímal rok 1989 a následné období? Co jste od onoho času očekával? Není náhodou onen čas démonizován, jelikož to zásadní Československou republiku teprve čekalo? A v jistém ohledu i Českou a Slovenskou republiku. Nedělali jsme si náhodou iluze?

JSch: Rok 1989 vnímám jako přelomový rok zásadní změny.

MS: Tedy to první vykročení do svobody, ale zároveň do neznáma?

JSch: Ano, jakákoli změna oproti danému stavu byla pozitivní.

MS: To je optimistické tvrzení, nicméně jakákoliv změna nemusí být změnou kupředu, ale může to nabrat i negativní spád. Problém je, že dané změny mohly být změnami k horšímu. Stačí se podívat na rozpad onoho bloku na východ od nás.

JSch: Cesta zpět díky naakumulované občanské nespokojenosti nebyla možná. Jelikož u nás neproběhla perestrojka jako v Sovětském svazu, která představovala pro mě nejméně progresivní cestu změn, bylo reálné očekávat změny větší.

MS: Věřil jste, že k něčemu takovému dojde? Nebyla to pomyslná „třetí cesta“ prostřednictvím systému uvolňování? Ne nadarmo se říkalo, že třetí cesty vedou do třetích zemí[1]. Je zřejmé, že je to nadneseno, nicméně ono karikující spojení cosi naznačuje.

JSch: Přál jsem si, aby to nebyla perestrojka, ale říkal jsem si, přinejhorším to musí být alespoň perestrojka. Nicméně i ta perestrojka byla stále lepší, než husákovsko-jakešovský režim.

MS: To jsme mohli také nahlížet, že ta cesta nám otevírá lepší budoucnost?

JSch: Zcela určitě.

… VŠE v Praze …

MS: Vy jste byl v té době kantorem na Vysoké škole ekonomické v Praze. Jaká panovala atmosféra v onom revolučním kvasu? Očekávali tamní lidé změnu? Váš kolega Miroslav Ševčík se díky proměnám mohl dostat na pozici rektora dané školy, jelikož jej studenti navrhli za svého kandidáta.

JSch: Ano, ale bohužel zvolen nebyl. Vysoká škola ekonomická už v té době nebyla názorově jednotná. Vyučující byli rozpolcenější než jejich studenti, přičemž ti přirozeně byli pod vlivem svých vyučujících. Přestože studenti byli reálnými hybateli změn, jejich „rozměr“ byl ve velké míře v rukou vyučujících. Mnozí z nich komunikovali a spolupracovali s disentem, nebo s organizátory studentských demonstrací, kteří výrazně přispěli k velké společenské změně zahájené 17. listopadem 1989.

MS: Ano, ale jaká byla rozpolcenost, o níž jste hovořil? To můžeme chápat tak, že ti lidé byli proti režimu?

JSch: Byli proti statu quo. To znamená, že byli proti pokračování husákovsko – jakešovského režimu, založeném na stalinském socialismu. Ale zdaleka nebyli všichni proti pokračování. Dovolím si tvrdit, že jasně proti němu byla jen osvícená menšina. To se týkalo jak vyučujících, tak studentů.

MS: To znamená, že těm kantorům tak trochu nevadilo okolí, v čem sami žili? Byli spokojeni?

JSch: Nelze paušalizovat. Někteří byli spokojeni se svou tehdejší prací a životem, jiní méně a někteří byli nespokojeni.

MS: Ale jak vás znám, vy jste patřil k oné skupině pro změnu.

JSch: Ano, nebyl jsem spokojen, a proto jsem se snažil zapojit a pomoci těm, o nichž jsem se domníval, že jim jde o zlepšení situace u nás v oblasti svobody a lidských práv. Zúčastnil jsem se debat mladých intelektuálů, bývalých studentů, a to nejen oficiálně organizovaných, ale i setkání v hospodách a restauracích. O přípravách studentské oslavy 17. listopadu 1989 jsem věděl dopředu, setkal jsem se s lidmi, kteří o ní věděli ještě více než já.

MS: Studenty? Byla to snad studentská akce …

JSch: Ano, byla to jejich akce, ale s organizací pomáhali nejen tehdejší studenti.

MS: To znamená, že pod pláštíkem studentské akce se vyskytli lidé, kteří měli zájem na změně tohoto prapodivného režimu, který zde vládnul od roku 1948.

JSch: Neskrývali se, prostě tam byli lidé, kteří usilovali o svobodnější společnost, v níž by se lidé nebáli spolu otevřeně hovořit nejen o politice, ale také o literatuře, která by nebyla cenzurovaná, o poměrech v zahraničí, kam by mohli volně cestovat.

MS: Zkrátka – o společnosti, která by nezaostávala za svými sousedy, …

JSch: … aby se počala měnit, minimálně tak, jak se počala měnit společnost ruská …

… Zaostávání …

MS: Avšak ruská společnost na tom nebyla tak dobře, když se provádí porovnání mezi Rusy a Čechoslováky, co se týče oné hospodářské úrovně. My jsme byli jedni z těch nejlepších v tom bývalém RVHP.

JSch: Neporovnávám ekonomiku, čistě porovnávám změny, které nastaly v určitém časovém intervalu. To znamená od nástupu Gorbačova do závěru roku 1989, kdy začaly protesty vedoucí k pádu stalinistů u nás. Změny v druhé polovině osmdesátých let v Sovětském svazu byly skutečně větší než změny v Československu. Je zřejmé, že ani rychlé společenské změny nemohly v poměrně krátkém období vyrovnat hospodářskou zaostalost Ruska ve srovnání s Československem.

MS: To s vámi souhlasím. Nejde zde také o to, že jsme si relativně žili dobře, my Čechoslováci.

JSch: Jistě, ale namísto nejasného pojmu – Čechoslováci – užívám zásadně pojmy – Češi a Slováci, neboť jedině ony odpovídaly a odpovídají realitě.

MS: Děkuji vám za opravu.

… Stav hospodářství …

Nyní ale obraťme list a podívejme se na oblast, kde sám jste expertem. V jakém stavu, dle vás, byla ekonomika? Když se člověk podívá na čísla, která poskytuje statistický úřad, co se týče makroekonomického profilu, hospodářství nebylo zadluženo, ale možná jsme příliš přešlapovali na místě …

JSch: Podívejte se, statistika je jako bikiny, mnohé svůdné věci odhaluje, ale to podstatné skrývá …[2]

MS: Nu, ale úkolem ekonoma je podívat se za ona čísla a odhalit realitu. To, co skutečně existuje.

JSch: Úkolem ekonoma je správná analýza kvantitativních údajů, časových řad, ale především lidského jednání.

MS: Myslím si, právě správně interpretovat skutečnost.

JSch: Skutečnost v posledních letech komunismu byla taková, že mnohé statistické údaje o realitě mnoho neříkaly. Nebyly k dispozici přesné údaje o morální a fyzické zastaralosti naší dopravní a telekomunikační infrastruktury, o míře jejího podinvestování. To znamená, že přestože se československá vláda pyšnila fiskální disciplínou, ve srovnání s Maďarskem a s Polskem, ve skutečnosti jsme se potýkali s hlubokými strukturálními deficity, které zůstaly veřejnosti skryty. Projevovaly se například v málo funkční a zastaralé infrastruktuře.

MS: Ale co vlastně stát, nebo komunisté mohli dělat, když neměli partnery, třebas jako Sovětský svaz? On byl tím partnerem, nicméně Brežněv řekl: „Eto vaše dělo“ …

JSch: Tento „slavný“ výrok se stal námětem pro neméně slavný kreslený vtip s Leonidem Iljičem Brežněvem. Znáte to?

MS: Ne, když vládnul Brežněv, nebyl jsem ještě na světě … přiznám se, ale možná je to má chyba, nicméně rád si jej poslechnu.

JSch: To byl slavný vtip z časopisu Dikobraz 1968 – 1969[3], bylo mi osm či devět let. Bylo to tak, že se generální tajemník ústředního výboru KSSS soudruh Brežněv opíral ostentativně o dělo na lafetě označené azbukou CA (Sovetskaja Armija) a namířené na Prahu, směrem k Dubčekovi pak říkal: „Eto Vaše dělo.“ (v překladu: To je Vaše věc!)

MS: K smíchu to asi moc nebylo …

JSch: Ale bylo. V každé době se lidé smějí. Ale byl to takový typický ruský humor: smích přes slzy.

MS: Vy se tomu ale neustále smějete. Ono to skutečně nebylo k smíchu, jelikož lidé v šedesátých letech se domnívali, že nastává uvolnění, a přišel opak. Tolik zničených životů, mohlo by se dodat. Ale řekněme, jak vy jste vnímal tehdejší systém, jaký dle vás byl, vždyť nebylo vše snad tak špatné, jak mnozí vykládají. Vždyť již bylo uvedeno, že hospodářství státu fungovalo, byť ve srovnání se Západem obtížně. Dá se ovšem říci, že bylo stagnační, rozvoj extenzivní …

… Statistika …

JSch: Neřekl bych, že hospodářství se rozvíjelo. Hospodářskou výkonnost jsme měřili nestandardně. Obvykle podle ukazatele hrubé výroby. Hospodářský výkon byl zkreslen obrovskými výrobními zásobami. Většinou se jednalo o neprodejné zásoby, které byly uváděny hodnotově, přičemž ceny byly stanoveny uměle. To znamená, že jejich skutečná hodnota byla často záporná, v socialistické kalkulaci ovšem umožňovala nadhodnocovat hospodářský výsledek. Tato metodika měření znemožňovala komparaci se zeměmi s tržním hospodářstvím.

MS: Jinými slovy byla obtíž se statistikou, že? Neupravovala se tak, aby se ukázalo, že Československo stojí dobře? Aby soudruzi měli jisté zadostiučinění?

JSch: Snad se záměrně neupravovala, ale samotná metodika vedla k nadhodnocování reálných výsledků. Statistika sloužila politickým cílům socialismu. Zřejmě platilo to, co řekl Ronadl Coase[4], že čísla se je třeba mučit, mučit a mučit, až podlehnou.

MS: Ale to právě je ono upravování a desinterpretace reality. Doufám, že tento přístup není přístupem současného statistického úřadu.

JSch: Domnívám se, že ne!

… Dýchání z posledního? …

MS: Ale domníváte se, že ten systém dýchal z posledního a dojížděl díky 41 let vládnutí komunistického totalitního režimu?

JSch: Ano, jak setrvačně „dojížděl“ komunistický režim se svými institucemi a svou statistikou, kterou bylo nutné brát s rezervou, protože Vy, když vypadáte jako myslivec, tak proto určitě chodíte na hony.

MS: Žel ne a možná bych ani na to neměl chuť. Ale nepovažuji to za bůhvíjak aristokratické kratochvíle.

JSch: Kdybyste chodil na hony a měl-li byste zájem zastřelit zajíce, zamířil byste, zmáčkl spoušť a zjistil, že zajíc dále běží, neboť jste mířil napravo od něj. Tak byste pak mířil nalevo od něj, ale milý zajíc běžel pořád dál, přestože podle statistického průměru měl už být dávno vyřazen …

MS: Statisticky mrtvý, ale stále vesele běží.

JSch: Správný závěr pozorování …

… Ekonomika a význam RVHP …

MS: Nu, ale to není legrace, pokud máme nějakou politiku, která nefunguje a rozchází se s čísly, co s ní? Je zřejmé, že Československo doplácelo v minulém režimu na své partnery v RVHP. Čím to dle vás bylo? Měli jsme vůči členským zemím RVHP pohledávky, které značně přesahovaly naše závazky. Jak si tuto skutečnost vysvětlujete?     

JSch: To, že Československo patřilo mezi průmyslově nejvyspělejší země RVHP, byla známá věc. Mělo lepší strukturu ekonomiky než ostatní země. Průmysl byl přizpůsobován dlouhodobě a uměle potřebám RVHP. Náš průmysl nevznikl po druhé světové válce na zelené louce jako v Bulharsku či Rumunsku. Tam žádný průmysl v minulosti nebyl, ale průmysl, který byl u nás, byl poměrně vyspělý, byl součástí mezinárodní dělby práce, respektive, evropské dělby práce. Průmysl, který zde v Československu jako v malé zemi byl, byl proexportně orientován, byť exporty do zahraničí tak významné nebyly. Přinejmenším pro trh rakousko-uherský, pokud budeme uvažovat ještě staré geopolitické rozdělení Evropy. Potřeby tohoto rozsáhlého trhu umožnily dynamický rozvoj českého průmyslu. Pozdější přizpůsobování struktury českého průmyslu potřebám RVHP se vyznačovalo velkým nevyužitím potenciálu a bylo spojeno s nízkými motivacemi a tlakem především na technické inovace, které vyžadovaly technologicky náročné trhy. I přesto zůstal český průmysl poměrně vyspělý a zboží, které dodával na východní trhy, měly členské země RVHP problémy zaplatit. Tak rostly za nimi pohledávky. Členské země RVHP začaly platit komoditami, jako byly ropa, zemní plyn, obilí a další. Obchodní výměna se zeměmi RVHP se tak rozšiřovala, až se Československo stalo závislým na ruském trhu. Vytvořila se umělá závislost v souvislosti s obrovským předimenzováním hutnictví, těžkého strojírenství, těžké chemie apod. Jednalo se převážně o surovinově a energeticky náročnou produkci. Pokud bychom šli cestou spolupráce a dělby práce s jinými hospodářskými partnery, zřejmě by se u nás vyráběla surovinově a energeticky méně náročná produkce, a tím by nevznikla tak velká závislost na ruském trhu.

MS: Zde je dobré říci, že československá ekonomika byla schopna vyvážet investiční celky, jako byly pivovary, cukrovary do arabských zemí, tedy na Blízký, Střední východ. Právě tamní trhy obsadily země hospodářsky vyspělé.

JSch: Vy myslíte například Libyi?

MS: Tam jsme vyváželi zbraně. To nebyl právě dobrý příklad.

JSch: Nicméně takovéto země nám nebyly schopny platit. V těchto zemí nám vznikly velké pohledávky.

MS: Ano, avšak dluhy se řešily ještě do nedávné doby. Kupříkladu dovozem primárních surovin, tedy dovozem ropy, zemního plynu.

JSch:  Zřejmě ano …

… Inspirace v I. republice či jiných období minulosti …

MS: Nu, ale obraťme list. Vy jste asi hned myslel, že se v letech 1989 – 1990 může do této země vrátit kapitalismus? Cosi jako obnova oné první republiky?

JSch: Přál jsem si to, …

MS: … ale …

JSch: Já jsem o první republice slyšel z úst známých lidí spíše idylická vyprávění. Více od prarodičů než rodičů, kteří se do závěru prvorepublikové historie sotva narodili. Nabyl jsem dojem, že v té době byl v obchodech široký výběr zboží, služby jako krejčovství, obuvnictví, vlásenkářství, holičství, kadeřnictví, taxislužba, ubytovací a stravovací služby fungovaly u nás v té době na nejvyšší evropské úrovni. Na tržištích i v obchodech si lidé nakupovali velmi kvalitní domácí potraviny. Vycházely u nás konkurující si periodika, v nichž se vedly převážně věcné polemiky.

MS: Nu, a v posledních chvílích reálného socialismu se vyrojili lidé, kteří onu pomyslnou první republiku či její kapitalismus nechtěli, neboť si mysleli, že je možné ustanovit socialismus s lidskou tváří či vydat se na pomyslnou třetí cestu …

JSch: Neřekl bych, že by se vyrojili. Ti tady prostě byli, žili a pracovali. Představovali jednu z disidentských odnoží. Nazývali se Obrodou a jejími členy byli Věněk Šilhán[5], Jiří Dienstbier, Čestmír Císař, spolupracoval s nimi také Alexandr Dubček[6]. A tito lidé usilovali o návrat socialismu s lidskou tváří, systému, který se nikdy neuskutečnil.

MS: Ale to nebylo aktuální. Ten svět byl asi mimo realitu.  

JSch: Ano, o socialismus s lidskou tváří bylo možné usilovat v roce 1968, a ne v roce 1989 a poté. Socialismus s lidskou tváří usiloval o reformu socialismu jako systému. Po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy byla tato idea mrtvá. A v roce 1989 bylo zřejmé, že stalinský socialismus, byť i s lidskou tváří, nelze reformovat.

MS: Ano, obroda kapitalismu byla podporována z USA a z Velké Británie. Již v 50. letech představitel rakouské školy Ludwig von Mises řekl, že nejlepší reformou socialismu je návrat ke kapitalismu.

JSch: Nevím, zdali je v těchto souvislostech vhodné hovořit o obrodě kapitalismu. Představitelé vyjmenovaných zemí měli na mysli spíše obrodu demokracie, takové společnosti, která je založena na tržních principech. Dnes je zřejmé, že si každý pod tímto názvem představoval právě ten systém, v němž žije. Protože tehdejší vedoucí představitelé USA a Velké Británie byli zastánci omezeného státu a jeho nezasahování do trhu, tak se domnívám, že velmi pozitivně přispěli k změnám u nás.

MS: To můžeme chápat tak, že socialistické země nemohou jednoduše přejít na kapitalismus, jaký existuje třeba v USA. Myslíte si, že principy, které fungují tam, nemohou fungovat zde, ve střední Evropě?

JSch: Principy fungování společenského systému jsou univerzální. Principy trhu jsou také univerzální, pouze je zde otázka jejich aplikace a podmínek, a v tom vidím problém. Další, a to obrovský problém vězí v systémových institucích a subjektech. Je to v dosti rozdílném chápání smyslu života člověka ve společnosti, jeho úkoly, úkoly rodiny, rodiny ve vztahu k státu, členů rodiny mezi sebou. A samozřejmě především tedy vztah vlastní odpovědnosti za své činy a za svou budoucnost.

MS: To je naprosto zásadní. Vidíte, vy jste zmiňoval stát na jednom z posledních míst, nicméně v komunismu či lépe v reálném socialismu, byl ten stát trochu všudypřítomný. A žel, člověk zřejmě neměl příliš prostoru pro aktivitu. Je dobré se tázat, co znamenal člověk v ideologii komunismu. To bychom asi dostali různé odpovědi, pokud bychom položili tuto otázku v západní kapitalistické společnosti, nebo pokud bychom oslovili nějakého protagonistu režimu. V jakém sledu, dle Vás, byla posloupnost rodina – stát u představitelů režimu, kteří, řekněme, se snažili řídit tuto zemi do roku 1989?

JSch: Podívejte se, představitelé to mysleli dobře. Oni byli pouze pomýlení, byli naprosto pomýlení. Neměli základní znalosti či lépe relevantní znalosti o společnosti, neměli v podstatě žádnou představu o svobodě člověka. To bylo zásadní. Oni s největší pravděpodobností nevěděli, co je to svoboda. Protože hovořili o tom, že socialistická svoboda je založena na svobodném volebním právu v beztřídní společnosti, tedy společnosti rovných lidí. O kolik jsme svobodnější, že se můžeme svobodně vyjadřovat a rozhodovat mezi více alternativami!

MS: Za socialismu zde byla Národní fronta, ale to je právě to, že svoboda volby chyběla!

JSch: Byl tu politický monopol jedné strany, který se prosazoval prostřednictvím jednotné kandidátky.

MS: Svoboda zkrátka definuje člověka. Člověk je člověkem, tehdy, je-li svobodný.  V roce 1989 vznikl zvláštní fenomén jednoty. Občanské fórum představovalo široké spektrum politických názorů, které do určité doby vystupovalo jednotně. Díky jednotě porazilo ve svobodných volbách komunistickou stranu. Lidé se v onen čas dokázali shodnout a nejen díky tomu byla poražena strana, která zde vládla 41 let.

SJch: Dokázali se shodnout na opozici vůči monopolu moci reprezentovanému komunistickou státostranou. Panovala shoda na potřebě destruovat nenáviděný totalitní systém. Vítězné fórum se shodlo na rovněž na novém společenském uspořádání založeném na demokratických principech, politické soutěži více stran, nezávislém soudnictví a tržním hospodářství. Hledání společenské shody na dalším vývoji naší společnosti se ukázalo být stále obtížnější. Vysvětlení nalezneme ve společném díle Jamese Buchanana[7] a Gordona Tullocka The Calculus of Consent (Hledání shody).

MS: To však je počátek 60. let. To pánové z onoho minulého režimu nemohli znát. Jednoduše to nechápali. Do jisté míry, když člověk toto studuje, tak mnozí lidé, kteří se octli v onom politickém kolbišti tyto poznatky, žel, také neměli. Zkrátka byli to amatéři … Děkuji vám …

JSch: Též děkuji …

 

 

Druhá část dialogu o transformaci s Jiřím Schwarzem:

Dialog byl veden ve středu 23. ledna 2013 odpoledne v prostorách pracovny Jiřího Schwarze na Vysoké škole ekonomické Náměstí W. Churchilla 4, Praha 3, Žižkov.

MS: Začal bych netradičně, a to tvrzením vztahujícím se k lingvistické recepci. Jistě je zvláštní, a i mnozí ekonomové na to upozorňují, že v počátku ustavování tržního hospodářství se přílišně neužíval termín kapitalismus. 

JSch: Myslíte u nás?

MS: Ano, proč to slovo nebylo podle vás tak frekventované? Bylo to způsobeno historickou zkušeností, či to byl pouhý marketingový tah?

JSch: Neřekl bych. Soudím, že pojem kapitalismus a jeho rehabilitace u nás byla velmi důležitá. Měl zcela jednoznačně vymezit rozdíl mezi reformními snahami na konci šedesátých let, kdy se také hovořilo o trhu či jeho větší úloze v hospodářství.

MS: To byl však trh plánovaný ….

JSch: Ano, tím, že měly působit tržní motivace. Protože se po roce 1989 jednalo o systémovou změnu a snahu zdůraznit, že se jedná o návrat k soukromému vlastnictví výrobních činitelů, začal se správně užívat termín kapitalismus. Nejedná se o návrat do období před dvaceti lety, období reformního socialismu, resp. socialismu s lidskou tváří, jehož ekonomickou podstatou bylo nadále znárodněné neboli společenské vlastnictví výrobních činitelů.

MS: Ano, přesto lidé jako ekonom Pavel Kohout tvrdí, že se to halilo termínu – sociálně tržní hospodářství. Němci po roce 1945 také postupovali obdobným způsobem. Také kapitalismus nazvali slovy, která jsou smířlivější. Jinak zní slovo kapitalismus a jinak sociálně tržní hospodářství, kde je aspekt sociálního rozměru. Němci dokonce onen koncept sociálně tržního hospodářství rozpracovali v rámci ekonomického myšlení – ordoliberalismu a Freiburské školy.

JSCh: Používání termínu sociálně tržní hospodářství v politické praxi se rozvinulo až po druhé světové válce. V Německu bylo nutné zdůraznit zásadní rozdíl mezi obdobím třicátých let v Německu a obdobím po druhé světové válce. Snaha oprostit se od hospodářského systému, který se v Německu rozvíjel od třicátých let, tedy velmi úzkého propojování vládnoucích struktur s velkým průmyslem, posilování monopolistických a oligopolistických struktur v některých odvětvích. To vedlo k restauraci termínu ordoliberalismus, který spojuje prvky soutěže, to znamená vytvoření mechanismu obnovujícího hospodářskou soutěž a demokratický společenský řád. Jinými slovy systém byl postaven na vládě zákona, na jehož dodržování dbal stát a jeho instituce. Tím se nový systém lišil od německé praxe třicátých let, aniž by bylo provedeno masové znárodňování soukromých výrobních zdrojů.

MS: Ano, Německo mělo rozvrácené hospodářství díky inflaci, bylo postiženo světovou hospodářskou krizí. Víme všichni, jak to končilo, tedy nástupem nacismu, který volal po obnovení řádu, ovšem to nebyl řád svobodných lidí. Poté přišla válka a po ní museli Němci budovat znovu, což pak vedlo k německému hospodářskému zázraku. Můžeme, podle vás, nalézt paralely obnovy poválečného Německa s obnovou československého hospodářství po roce 1989 hlavně v obnově řádu. Rozumná síla státu, důraz na dodržování řádu, jeho vynucování.

JSch: S tou paralelou bych nesouhlasil.

MS: Ani ne ve smyslu vlády práva?

JSch: Vláda práva se zdůrazňovala. Komunistické bezpráví muselo být nahrazeno občanskou společností, tržním hospodářstvím založeným na vládě zákona, ale že by německá poválečná reforma byla velkou inspirací pro nás, to, myslím, že ne. Především u nás po pádu komunismu nedošlo k výraznějšímu utahování opasku, jak tomu bylo v Německu po válce. Možná bychom určitou podobnost našli jen v měnové oblasti, mám na mysli měnovou reformu v americké, britské a francouzské okupační zóně v roce 1948 a měnovou odluku se Slovenskem v únoru 1993.

… Otázka trhu …

MS: Pokročme dále, třebaže na půdě kapitalismu zůstaneme. Jaký význam přikládáte síle trhu? Jak si vysvětlujete větu: „Trh vyřeší vše …“ Možná je to vulgarizované pojetí slov Václava Klause, formulované jeho kritiky. Je nutné říci, že obnovit trh, či lépe instituce trhu, které jsou běžné ve vyspělém světě, to bylo jedním z úkolů transformace.

JSch: Soudím, že právě toto zjednodušené stanovisko, které opakovali jeho kritici tak dlouho, až téměř všichni uvěřili tomu, že to řekl sám Václav Klaus. Tímto nesprávným stanoviskem byla „shazována“ správná Klausova reakce na snahu o zachování vlivu státu tam, kde se již dlouhodobě ukazuje, že státní struktury nefungují efektivně, že vedou k byrokratickému chování, jimž jsou postiženi spotřebitelé. Vzhledem k šíři transformace a vzhledem ke stavu československé ekonomiky a společnosti té doby, které měly státní a byrokratický charakter, snaha o zavádění tržních principů chování neboli chování ve prospěch klientů – spotřebitelů respektující jejich preference, byla chvályhodná.  Mnohým zájmovým skupinám, z nichž mnohé vznikly až po pádu komunismu, vyhovoval status quo nebo různá polovičatá řešení. Vždyť si vzpomeňme, jak například pro ředitele bývalých socialistických podniků bylo výhodné, že ze dne na den přestali být relativně účinně kontrolováni. Po odstátnění podniků, po převodu na státní akciové společnosti neměli být – mimo rezortní ministerstva – ředitelé komu odpovědni. Víme, že taková ministerská kontrola postrádá pozitivní motivace, efektivní mechanismy, nástroje vynucení a především trpí informační nedostatečností.

MS: Jsou tací, kteří raději spravují cizí majetky …

JSch: Takoví lidé o nich spíše rozhodují …

MS: Soudíte, že lidé, kteří se „posmívali“ trhu, například onou větou „Vše vyřeší trh …“ řádně nepochopili jeho pozitivní sílu, nebo nedokázali slyšet racionální argumenty představitelů protržního směřování? 

JSch: Domnívám se, že trh si získával důvěru postupně. I za socialismu jsme měli trh, i když deformovaný. Tržní motivace levně nakupovat a draze prodávat, ty samozřejmě fungovaly. Fungovaly i v procesu tvorby plánů a stanovování jednotlivých plánovaných položek. Se zahájením ekonomické transformace docházelo k deregulaci, ke komercializaci odvětví, což znamená, že společnosti se přestaly chovat jako dodavatelé výrobků, ale začaly se chovat jako prodejci zboží. Tomu začala odpovídat i reakce na spotřebitelskou poptávku a uspokojování spotřebitelských preferencí. Myslím si, že s kvalitnějším zbožím, které přicházelo na pulty ochodů, lidé začali doceňovat význam trhu ve společnosti.

… Otázka trhu a podnikání …

MS: Nebyla možnost výběru. Ostatně mnoho Čechů si soukromé podnikání hned v počátku devadesátých let osvojilo. To znamená, že se stali podnikateli, živnostníky. To byl jeden z důvodů, proč v počátcích devadesátých let byla nízká úroveň nezaměstnanosti, která byla oceňována zahraničními institucemi. Lidé byli ochotni vzít příležitost do svých rukou a nebýt klienty státu, pokud by se stali nezaměstnanými.

JSch: Důvodů bylo více. Jedním určitě byla přetrvávající přezaměstnanost bývalých socialistických podniků. Zvláště po jejich privatizaci kuponovou metodou, kdy správa korporací – corporate governance – nebyla ještě efektivní, neboť rozptýlená vlastnická struktura měla daleko k optimu, které umožňuje efektivní řízení akciových společností. Druhým důvodem přezaměstnanosti byly neprovedené strukturální změny ekonomiky, k jejichž realizaci chyběl dostatečný časový prostor nezbytný pro adaptaci na nové podmínky. Třetím důvodem byly nové možnosti, které nabízela změna spotřebitelských preferencí, s rostoucí poptávkou především po službách, například po cestování do zahraničí. Tam se vytvářely nové pracovní příležitosti. Proto zde byla míra nezaměstnanosti nižší. Ta byla důležitá pro sociální soudržnost na počátku transformace, ale později se stala brzdou hlubších strukturálních změn.

MS: Lidé dokázali využít svobodu, kterou jim nový režim nabízel, a to se logicky promítlo i do ukazatelů jakými je míra zaměstnanosti či nezaměstnanosti.

… Otázka liberalismu …

MS: Obraťme list. Pokus o komunismus skončil krachem a dveře se otevřely liberálnímu pořádku.

JSch: Také konzervativnímu pořádku, stejně jako socialistickému nepořádku.

MS: Můžeme tedy říci, že komunistická ideologie byla nahrazena ideologiemi, jež jsou konstitutivní pro demokratickou společnost. Předchozí ideologie si vytvářela monopol na výklad světa. Nyní přišla tolerance a pluralita. Jak vnímáte liberální myšlení? Jak si je definujete?

JSch: Liberální myšlení je otevřené, tolerantní k jiným myšlenkovým proudům, vychází z tradice anglického liberalismu založeného na individuální svobodě a spojeného se svobodou podnikání, panstvím práva, ochranou vlastnických práv a eliminace zbytečného zasahování státu do hospodaření společnosti.

MS: S českým liberalismem jsou spojeni i lidé z první republiky, a to Karel Čapek, Karel Engliš, před nimi Karel Havlíček. U nás měl liberalismus tradici a jistě byl důležitý i pro transformační období.

JSch: Soudím, že tento myšlenkový proud měl výrazný vliv, třebaže v politickém spektru nebyl efektivně zastoupen.

MS: Byl okrajový, přesto byl jeho hlas v první republice slyšet.

JSch: Naše demokracie je založena na pestré nabídce politických stran, které se postupně etablují v našem politickém systému. To samozřejmě znamená, že na prahu demokratické společnosti politické strany nemusejí být ideově zakotveny, jako je tomu v západních zemích s nepřetržitou demokratickou tradicí. Toho jsme svědky i u nás, byť jsme byli šťastni v tom, že politické spektrum bylo od počátku poměrně jasně vymezeno. To znamená – ať již komunistickou stranou, která zde „přežila“ z období komunistické totality, tak sociální demokracií, Občanskou demokratickou stranou, kterou lze považovat za liberálně konzervativní stranu či konzervativně liberální, jak sama sebe nazývá. Liberální světonázor se zde prosazoval, ačkoli nebyl reprezentován čistě liberální politickou stranou. Reprezentaci tohoto ideového proudu v polistopadovém období považuji za dostatečnou.

MS: Jestliže během oné první republiky to byl okrajový směr, ale tak podpora tohoto světonázoru je nyní větší. Občanská demokratická strana byla význačným reprezentantem tohoto směru během transformace, tak si tuto pozici udržela v prvním desetiletí jednadvacátého století, třebaže protržní liberální smýšlení, bylo v naší společnosti nahrazeno socialistickou orientací.

JSch: Ano, je to významná konzervativně liberální strana. Hledat spojení mezi liberalismem po roce 1989 a prvorepublikovou tradicí je velmi složité. Myslím si, že to ani není dost dobře možné.

… O liberálních reformách …

MS: Pokud diskutujeme otázku liberalismu, neměli bychom opomenout skutečnost týkající se naší společnosti a hospodářství. Mnozí představitelé reforem po roce 1989 měli silnou liberální rétoriku, ale činy již takové nebyly. Dá se říci, že právě díky tomu dochází k vyprazdňování pojmů. Vaši mladší kolegové napsali pojednání o „pohádce“ liberálních reforem v České republice.

JSch: Myslím, že je to problém koaličního vládnutí více než čehokoliv jiného. Je to nezkušenost s koaličním vládnutím. Nemožnost předpovědět dopředu budoucí vývoj v koalici, konstituci zájmových skupin, způsob řešení problémů, mohla vyvolávat dojem nepřipravenosti. K tomu je třeba říci, že způsob řešení vzniklých problémů nelze jednoduše importovat ze zahraničí. Proto se hledala řešení v souvislosti s podmínkami, které byly v České republice, a samozřejmě v rámci koaliční spolupráce. Jak koaliční spolupráce, tak koaliční vyjednávání jsou většinou ztělesněním umění možného, které má poměrně úzce vymezené limity. Všechny koaliční strany mají své závazky vůči voličům. Tyto strany nechtějí o své voliče v budoucnu přijít.

MS: Ano, je otázkou, zdali je ztratit, či ne. Možná, to může znít normativně, ale když se dělá zásadní změna, tak by se reformátor neměl rozhodovat na základě čtyřletého volebního období, protože takovýmto přístupem se vytvoří reformy na půli cesty, které se pak obtížně napravují a s jejichž výsledky se lidé potýkají během desetiletí. Stačí si vzít příklad z privatizace. Politik, či lépe státník se do historie zapíše tím, že udělá kroky, které mu mohou krátkodobě přinést odliv voličů, ba, zatracení. Soudím, že dobrým příkladem nám může být Roger Douglas, jenž šel touto cestou, byť zatracení nedosáhl. Vím, že jeho rozhodování vycházelo z jiné situace. Na Novém Zélandu neobnovovali kapitalismus. Tam trh fungoval, ale zásadní změny, které se shodovaly s kroky z Washingtonského konsensu, tam prováděny byly. Tohoto politika to částečně stálo křeslo. Zkrátka politik, který chce udělat zásadní, prospěšné změny, by se neměl řídit především popularitou a výhledy na další zvolení.   

JSch: Velký novozélandský reformátor Roger Douglas stál v čele ministerstva financí po dobu čtyř let v labouristické vládě,  jeho reformy pomohly změnit podobu hospodářství, třebaže neobhájil ministerskou pozici, své poslanecké místo ano. Je pravdou, že touha být zvolen opět, je pro politické rozhodování v průběhu volebního cyklu určující. Pochopitelně, čím širší a hlubší jsou reformy, tím narážejí na větší odpor zájmových skupin. Pokud se vláda pohybuje po jisté reformní trajektorii systémových změn od příkazové ekonomiky k tržní, je konfrontována s celou řadou nepopulárních opatření. Patří mezi ně např. cenová liberalizace. Komupak by se líbilo, když po 40 letech nehybnosti začnou růst ceny?

MS: Lidé poté přicházejí o reálné úspory.

JSch: Rozhodování se pro ně stává čím dál obtížnější.  Dostávají se do sféry nejistoty.

MS: Ano, ale na druhou stranu, trh se vyznačuje nejistotou.

JSch: V transformačním období jsou nepopulární opatření každodenním chlebem exekutivy. Nedovolil bych si říci, že vláda neučinila některé transformační kroky z obav ze ztráty voličské popularity. Chování vlády se vždy přizpůsobuje termínu voleb a požadavkům potenciálních voličů. Tak to je, tak funguje demokratický systém. Je to nutné brát jako skutečnost. To znamená, že pokud je v zemi stále více lidí závislých na státní sociální podpoře – a to proto, že se hospodářství dostalo do období recese nebo sociální stát se tak silně rozvinul, …

MS: … že lidi demotivuje, aby pracovali, …

JSch: … tak to musí reflektovat politické strany ucházející se o přízeň voličů.

MS: To může vést k populismu, což má neblahé důsledky.

… Demokracie …

MS: Spontánně jsme přešli k otázce demokracie. Jak o demokracii uvažujete jako ekonom?

JSch: Demokracie je politický systém, v němž váha hlasu každého oprávněného voliče ve volbách nezávisí na jeho vzdělání, ani na jeho bohatství nebo příjmu, ani na výši zaplacených daní. Dokonce nezávisí ani na počtu dětí, ani na jeho zájmu o veřejné záležitosti, ani na jiných charakteristikách, které bychom mohli považovat za užitečné pro diferenciaci síly hlasu jednotlivých voličů. Síla hlasů tak může být diferencována pouze zvoleným volebním systémem.

MS: Demokracie se vyznačuje soutěží názorů. Nalezení rychlého i efektivního rozhodnutí je díky demokracii ne vždy snadné. Jak se díváte na utváření rozhodování v devadesátých letech? Bylo nutné přijmout mnoho a mnoho reformních nařízení. Když to člověk srovnává s dneškem, tehdy to byla opatření, která byla prováděna s daleko větší rychlostí a možná i důkladností.

JSch: Možná ano, a přispěla k tomu také absence druhé parlamentní komory – Senátu, který by dané zákony vracel znovu k projednání Poslanecké sněmovně. Tím bylo možno snadněji prosadit jednotný zájem. Vzpomeňme si, co bylo společným zájmem té doby? Stát se součástí vyspělého demokratického světa, to znamenalo být členem Severoatlantické aliance (NATO), což podporovaly téměř všechny parlamentní demokratické strany s výjimkou komunistické strany. Druhou věcí byla snaha stát se součástí společného evropského hospodářského a politického prostoru – Evropské unie – kde by fungovaly principy svobodného pohybu zboží a služeb, svobodného pohybu pracovních sil, svobodného pohybu kapitálu.

MS: Toto se přece také stalo.

JSch: Ano, a v tom se s výjimkou komunistů sjednotily zájmy snad všech relevantních politických stran.

MS: Dobrá, demokracie se vyznačuje dialogem. Říkal jste, že zde byla jasná snaha politických soupeřů vyjma komunistů. Když porovnáte dialog, prosazování záměrů v devadesátých letech s dneškem, nedošlo k rozmělnění? Prioritou by měla být snaha hovořit k tématu a přijmout jasná opatření.

JSch: Ano, ale v 90. letech politickou diskusi ovládla u nás velká témata, která přinesl přirozený vývoj. Lze říci, že v současné době již tak silná témata k dispozici nejsou. A to nezapomínám ani na současnou hospodářskou recesi. Možná, že zanedlouho se silným tématem pro nás stane nahrazení naší domácí měny společnou evropskou měnou.

MS: Tedy otázka spojené Evropy.

JSch: Dalšími mohou být společná opatření proti světovému terorismu. Odezva u nás je ovšem malá vzhledem k naší palebné síle a roli, velikosti a roli, kterou hrajeme ve světové politice. Co se světového terorismu týče, tak tam panuje shoda podobná vstupu do NATO. Jen komunisté nepodporující Izrael se názorově liší.

MS: Ano, ale vámi zmiňovaná zahraniční otázka je záležitostí roku 2012. Můžeme říci, že jsme přešli do standardního demokratického provozu? Již uplynula doba, kdy politickou scénou hýbala velká témata spojená se společenskými a hospodářskými změnami.

JSch: Jsou staršího data a standardní demokratickou zemí se postupně stáváme. Avšak na fungování institucí demokratického státu lze mnohé stále vylepšovat. Mám např. na mysli dělbu moci v zemi, fungování soudnictví, fungování exekutivy a státní správy.

MS: Pokud si dobře vzpomínám, podávali jsme přihlášku v roce 1996. Rok 2004 je rokem vstupu do Evropské unie. V příštím roce uplyne již 10 let našeho členství v této instituci.

JSch: A čtvrtstoletí od roku 1989.

MS: Z tohoto pohledu jsme se stali běžnou demokratickou zemí, která řeší například problémy s korupcí.

JSch: To, že řešíme běžné záležitosti, s nimiž se potýká většina vyspělých tržních demokracií, je jedním z charakteristických rysů úspěchu naší transformace.

MS: Neměli bychom opomenout vztah hospodářské efektivity a demokracie. Jsou lidé, kteří o ní uvažují v tom smyslu, že demokratický způsob vládnutí podporuje i bohatství. Jsou asijské země, které bohatnou rychleji, přičemž nemají demokratický způsob vlády. Co o tomto fenoménu soudíte?

JSch: Vývoz demokracie se ukazuje být problematický. Hospodářský rozvoj vede k růstu životní úrovně, pracovních návyků, vzdělanosti a samozřejmě k emancipaci obyvatelstva. Důsledkem hospodářského rozvoje stále větší skupiny obyvatel je převzetí odpovědnosti do svých rukou a zájem podílet se na řízení společnosti. Tzv. Arabské jaro a změny v zatuchlých politických systémech na severu Afriky a na Blízkém východě jsou toho dobrým příkladem.

… Nespokojenost …

MS: Pro někoho může být zvláštní, že lidé, kteří usilovali o svobodu, se k současné situaci nestaví pozitivně. Demokracie znamená také protest. Zde je dobré citovat slova ekonoma Pavla Kohouta: „Česká republika byla nedávno zařazena Mezinárodním měnovým fondem do kategorie vyspělých zemí. Oficiálně jsme mezi státy jako Kanada nebo Dánsko. Naše měna patří mezi nejtvrdší na světě. Finanční trhy vysoce hodnotí české dluhopisy, banky netrpí krizí a země má vysoký obchodní přebytek. Jak je poté možné, že státní rozpočet je v trvalém schodku? Proč korupci a plýtvání vidíme doslova na každém kroku a většina občanů nemá pocit, že by se jim žilo lépe?“ Jak si toto vysvětlujete? Cosi je v nepořádku. Nestala se zdejší demokracie ukázkou neefektivity? Nedegenerovala? Michael Novak napsal pojednání Duch demokratického kapitalismu. Problém je, jestli náhodou nemáme kapitalistickou demokracii? To znamená, že lidé, kteří vlastní kapitál poté ovládají demokratické procesy. Jinými slovy je porušen princip jeden člověk, jeden hlas, byť to formálně stále platí.  

JSch: Když demokracie není dostatečně vyspělá, můžete společnost ovládat prostřednictvím malého množství malých zájmových skupin. Co se týká demokracie, je naprosto samozřejmé, že po pádu komunismu úroveň demokracie v této zemi nedosahovala úrovně tradičních západních demokracií. Postrádala občanský prvek demokracie, postrádala prvek systematický. To znamená, že demokracie nejsou pouze parlamentní volby obvykle konané jednou za čtyři roky, ale je to neustálý proces odpovědného chování, společenského přerozdělování a názorového a mocenského střetání na parlamentní půdě s cílem prosadit zájem svůj a svých voličů. To je první věcí. Druhé, co jste zmínil, je nespokojenost občanů. Ta vyplývá především z nereálných očekávání. To znamená, že lidé si vytvoří optimistický a snadno uskutečnitelný projekt budoucnosti a ten neustále konfrontují s potížemi a neočekávanými událostmi během jeho realizace.

MS: Každý kalkuluje, srovnává.

JSch: Z nenaplněných vizí vyplývá nespokojenost. Otázkou je, v jakém bodě jsou lidé nuceni ke korekci svých očekávání nebo svého obvyklého chování.

MS: Shodou okolností alarmující je příklad posilující komunistické strany, která se v roce 2012 měla až 20 procent voličských preferencí. Komunistická strana je zřejmě stranou, která shromažďuje, přitahuje nespokojence, kteří si myslí, že státní dirigismus je jedním z prostředků, které člověku „zajistí“ štěstí.  Nespokojenost zde je. Strany, které v devadesátých letech prováděly reformní opatření, nejsou voličsky úspěšné.

JSch: Které myslíte?

MS: Mám na mysli Občanskou demokratickou stranu, menší pravicové strany zanikly a vyrostly místo nich jiné. Kde je dnes Občanská demokratická aliance, Unie svobody?

JSch: Právě občanští demokraté byli až do nedávné minulosti voličsky úspěšní.

MS: Ne tak, jako ve srovnání s obdobím, kdy tuto stranu vedl Václav Klaus či jeho nástupce. Zkrátka dominují levicové strany. Člověk se může tázat, zdali to není nevyspělostí voličů?

JSch: Není to nevyspělostí voličů. Jsem přesvědčen, že se jedná o přirozený vývoj daný výkyvem politického kyvadla, které směřuje nyní zprava doleva a za nějakou dobu se bude opět vracet zpět. Podívejte se, domnívám se, že podobný vývoj je v jiných zemích. Naleznete pouze výjimky, kdy ve volbách po roce 2010 nedošlo vlivem hospodářské krize a deziluze z ní vyplývající ke změnám vlády.  Je zajímavé, že se to nestalo u nás. V tom se řadíme společně s Polskem k naprosté menšině zemí, které v období hospodářské recese nevyměnily vládu. Obvykle změnou vlády voliči reagují na hospodářský pokles, na rostoucí nezaměstnanost, na sociální problémy. K posunu ve vládách či vládních koalicích převážně docházelo, a to od stran konzervativně liberálních ke stranám socialistickým.

MS: Dobrá, ale úspěch, které měly pravicové či středopravicové strany v Čechách v roce 2010, by se asi nyní neopakoval.

JSch: Nejsou přece volby do Poslanecké sněmovny.

… Hodnoty …

MS: Demokracie není vzduchoprázdno. Je dobré se ještě zeptat na význam hodnot. Jednou z nich je svoboda, která je spojena například s revolučním rokem 1989 a následným obdobím. Lidé po několikagenerační odmlce dostali ekonomickou i politickou svobodu. Co pro vás samotného tato hodnota znamená? Tážu se také proto, že člověk je svobodou definován. Člověk bez svobody je pouze otrokem.     

JSch: Svoboda je nejvyšší hodnota, která umožňuje realizovat plně i další hodnoty, jako například víru, vzdělání, dobrovolnost, solidaritu a další.

MS: Možnost akumulace bohatství byla i v minulosti.

JSch: Ano, byť i v nesvobodě lze akumulovat bohatství. Jen to nelze to provádět společensky ctnostným způsobem.

MS: Pokud bychom to měli uvést do reality, pak lidé, kteří byli před rokem 1989 ve straně, mohli snáze přijít k majetku.

JSch: Myslíte si?

MS: To byla přece malá skupina lidí, kteří z toho profitovali. Mezi lidi byli schopní lidé jako pan Čuba.

JSch: Musím říci, že majetek pana Čuby neznám. Nevím, jak významným členem KSČ byl. Nikde jsem ovšem o nepřiměřených majetcích bývalých komunistických stranických a státních představitelů nečetl. Pravděpodobně disponovali jměním relativně větším, než by měli ve svobodně společnosti a také ve společenské hierarchii se pohybovali relativně výše, než se jim to později dařilo či nedařilo v systému konkurenčních idejí a politických stran.

MS: Lze soudit, že takoví lidé si žili ve vyšším standardu.

JSch: Pochopitelně jsou známy případy nabytí mimořádných majetků, jako např. prezident Kazachstánu – Nazarbajev, který se chopil, resp. pokračoval ve své funkci i po rozpadu sovětského impéria. Podobný vývoj byl i v některých dalších asijských postsovětských republikách stejně jako v některých zakavkazských republikách. Představitelé režimu měli lepší výchozí podmínky např. při privatizaci podniků zahraničního obchodu, kdy například členství v komunistické straně bylo podmínkou dosažení určitého kariérního postavení v podniku. To bylo spojeno se zahraničními kontakty, možností cestování do zahraničí apod. Z toho se u nás stala komparativní výhoda těchto lidí. Podniky zahraničního obchodu, které byly nástrojem uplatňování monopolu zahraničního obchodu komunistického státu, byly akciové společnosti a nebyly privatizovány kuponovou metodou. Než u nich došlo ke skutečné privatizaci, byly spontánně privatizovány. Došlo k tomu např. tak, že vedoucí nějakého odboru daného podniku si pronajal ve vedlejším domě tři místnosti. V jedné z kanceláří seděl on, v druhé jeho sekretářka, ve třetí jeho dva kolegové. To, co dělali v sousedním podniku zahraničního obchodu v 10 lidech, dělali ve čtyřech ve vedlejším domě a na svůj účet. Měli zabezpečené dodavatele a odběratele a realizovali bezpečné zisky z obchodního obratu.

MS: Dobrá, mírně jsme odbočili, ale jistě to pomohlo osvědčit, kdo byl v minulosti mocným pánem v kontextu bohatství jako hodnoty. Co například spravedlnost, solidarita?

JSch: Svoboda je podmínkou dosažení společenské spravedlnosti a bez svobody nemůže být ani solidarita, která je dobrovolným činem. To znamená, že stát nemůže organizovat solidaritu. Může organizovat jen přerozdělování. Proto státní penzijní systém není projevem solidarity, ale projevem přerozdělování, a to vůbec není zaručeno, že jde o přerozdělování od bohatých k chudším.

… Bohatství …

MS: Země s demokracií a kapitalismem jsou země bohaté, blahobytné. Je vhodné se zeptat, jak vnímáte význam bohatství. Tážu se také proto, že dohánění Západu z hlediska bohatství bylo asi jedním z důležitých motivů aktivit lidí. Propast ve vybavenosti byla značná.

JSch: Myslím si, že bohatství není konečným cílem, o nějž usilujeme. Lidé chtějí žít kvalitní a šťastný život. To znamená kvalita života, která závisí nejen na dostupnosti materiálních statků, ale i na způsob jejich nabývání a užívání včetně například množství volného času a pestrých možnostech jeho využití. Myslím si, že naši západní sousedé jsou pro nás velkou inspirací, ať jsme je navštívili, nebo jsme o nich jen četli. Soudím, že obdobnou inspirací aktivního životního stylu ve stáří jsou zájezdy rakouských či německých penzistů u nás.

MS: Někdo to může přirovnat jako „cestu do skanzenu“.     

JSch: O to určitě nejde. Poznávat historii, tradice, kulturu, přírodu a životní styl v sousedních zemích je nejen obohacující, přispívá k posilování dobrých sousedských vztahů, ale je ekonomicky výhodná pro naši ekonomiku.

MS: To by jistě bylo milé, kdyby si to člověk mohl dovolit. Na to však mnozí z těch starších bohužel nemají.  

JSch: Samozřejmě, že zatím mnozí ne. Příklady ovšem táhnou! Motivace k aktivnímu trávení volného času je hodná napodobení.

… Hospodářská politika …

MS: Rád bych otočil a přešel na téma, které je vaším profesním zájmem. To je otázka hospodářské politiky. Sám jste členem Národní ekonomické rady vlády. Začal bych obecnou otázkou. Jaký význam jako ekonom liberální orientace dáváte hospodářské politice? 

JSch: Moc nepřeceňuji pozitivní očekávání s ní spojená, neboť se většinou nesplní – a když náhodou ano, tak se v delším období projeví rovněž její neočekávané důsledky, které jsou většinou negativní. Špatná hospodářská politika může být naopak velkým problémem pro rovnovážný hospodářský rozvoj země.

MS: Rád bych se zeptal, zdali instituce, jíž jste součástí, měla být zapojena v počátku zavádění transformačních opatření. To proto, aby se mohl nalézt konsensus. Onen poradní okruh by nezahrnoval pouze ekonomy, ale i lidi z jiných oborů, kteří by mohli svými postoji přispět k formování programu vlády v rámci doporučení.

JSch: NERV nepřispívá k formování vládního programu. Ten se utváří na základu programu vítězných politických stran.

MS: Ano, ovšem dáváte k tomu patřičné impulsy.

JSch: Národní ekonomická rada vlády působí tak, že je poradním orgánem vlády. To znamená, že vláda usiluje o realizaci svého programu a samozřejmě existuje více způsobů, jak na to. V tom by měli být členové NERV nápomocni.

MS: I když program přímo neformulujete, alespoň dáváte impulsy.

JSch: Někdy ano, ale ne na všech existuje konsenzus a naštěstí ne všechny jsou realizovány.

MS: Politik si z toho „švédského stolu“ doporučení jednoduše vybere.

JSch: Asi tak.

… Dialog …

MS: Podle vás dialog o hospodářské politice v tom širším rozměru byl během transformace dostatečný. Dá se ale namítnout, že příliš dialogu vede k neforemnosti. Věci, které se následně mají udělat, se nakonec neudělají.

JSch: Naštěstí se dialog vede na zasedání Národní ekonomické rady vlády. Premiér a jednotliví zúčastnění ministři si odnesou to, co potřebují. Případná realizace je na nich. Národní ekonomická rada vlády se na realizaci konkrétních návrhů nepodílí, protože k tomu nemá nástroje ani volnou kapacitu.

MS: NEVR jistě realizuje příjemná setkání ekonomů.

JSch: Nevím, zdali příjemná, ale určitě pracovní.

… Kroky politiky …

MS: Dobrá, jak vnímáte uvádění konkrétních reformních kroků, jež byly navrženy vládními ekonomy?

Sám jste zmínil, že v počátku devadesátých let byla taková cenová liberalizace, jakou toto hospodářství nepamatuje. Psal se rok 1991. Jistě důležitým tématem byla privatizace velkých rozměrů, také vypořádávání majetků, které byly zabaveny komunistickou vládou, tedy restituce, také liberalizace zahraničního obchodu. Nesmíme zapomenout na přijímání zákonů týkajících se jednotlivých resortů …

JSch: Vnímáme je pozitivně, byly to nevyhnutelné kroky. Naší výhodou bylo přijetí opatření v poměrně konzistentním časovém intervalu a ve správné sekvenci. Ne ve všech postkomunistických zemích tomu tak bylo.

MS: To znamená, že díky tomu se Česká republika vyhnula velké inflaci, nezaměstnanosti, sociálním bouřím.

JSch: Určitě. To, co můžeme nazvat transformační krizí, k nám dorazilo v roce 1997.

MS: Ano, shodou okolností byla spojena s měnovou krizí, ovšem přišla z důvodu nedostatečně restrukturalizace. Ostatní země jí prošly dříve a mnozí z politických představitelů se domnívali, že se transformační krize naší republiky vyhne.

JSch: Přesně.

MS: Jsme malá země, jsme země velmi otevřená. Bez vývozů a dovozů bychom nemohli existovat. Naše hospodářství je závislé na dění okolním světě, převážně na Německu.

JSch: Ano, z tohoto hlediska jsme 17. spolkovou zemí.

MS: Ano. Nezpůsobili jsme si závislost sami díky chybné privatizaci? Nelze říci, že právě pokud bychom lépe privatizovali, kdybychom privatizovali klíčové podniky jako je Škoda Auto Mladá Boleslav, tak se nemusíme cítit tak závislí na okolním světě? Jsou takoví, kteří budou argumentovat, že jsme součástí globálních trhů, a tak hospodářská politika vlády je zanedbatelná. Pouze může připravit prostor pro dobré podnikatelské prostředí.

JSCh: Lépe privatizovat snad u nás ani nešlo. Nemohli jsme se obejít bez kuponové privatizace, neboť takových podniků jako byla Škoda Mladá Boleslav, za niž by zahraniční investor byl ochoten zaplatit, bylo u nás jen málo. Přitom jsme nemohli zůstat stát v půli cesty a odstátněné akciové společnosti bylo nutné privatizovat, jinak ztráta majetkové podstaty byla nevyhnutelná. Poptávka po našich odstátněných aktivech ze strany zahraničních investorů byla v relevantní době malá. S vaším názorem na hospodářskou politiku souhlasím.

MS: Dominantní je působení kapitálu, který ovládá zdejší podniky. Tam se rozhoduje o směřování zdejšího hospodářství. Můžete tedy konstatovat, že síla vlády v malé otevřené ekonomice – a naše taková je – je mizivá. Například, když je recese, tak ji může nanejvýš zmírňovat. Impulsy musí většinou přijít ze zahraničí.     

JSch: To je snad v pořádku! Buďme rádi. Tím pádem je hospodářství rezistentnější vůči politickým chybám a omylům. To je přece velkou výhodou. Čím je rezistentnější vůči omylům politických subjektů, tím je to lepší. To, že jsme otevřenou ekonomikou, souvisí jak s naší „velikostí“, tak s našimi hospodářskými dějinami.  To, že vláda je spíše menší než větší, je pro hospodářství výhodou.

MS: Neúspěchy hospodářství se také přičítají na vrub vládě.

JSch: Jak kdy. Pokud je to tak, jak říkáte, že neúspěchy přičítáme oprávněně na vrub vládě, jdeme správnou cestou. Ještě nedávno jsem slyšel, že za vysoké ceny zboží či služeb může trh, a proto vládo, omez trh, reguluj jej a problém bude vyřešen. Pokud jde o selhání vlády a vláda je přizná, např. v regulaci obnovitelných zdrojů energie (OZE), považuji to za výrazný pozitivní posun v ekonomickém myšlení a je třeba to ocenit.

MS: Spíše jsem to myslel v ohledu, že mnozí předpokládají, že vláda může být elementem, který pomáhá vyrovnávat „vrtochy“ v rámci hospodářského cyklu. Když se přeneseme do nedávných let a vyjdeme z vaší argumentace, tak například pokles hospodářství v roce 2012 je způsobeno omezením poptávky po službách a statcích v rámci úsporných opatření. Půjdeme-li dále do politických opatření jako v roce 2008, mnozí lidé budou resuscitovat Marxe. To znamená, že pro ně kapitalismus a tržní mechanismy selhaly, a proto je opět nutná regulace.

JSch: Soudím, že jsou to lidé, kteří nikdy marxismus „nepochovali“, a proto jej nemusí ani oživovat a řešení vidí ve znárodnění, řízení cen, aktivní státní politice zaměstnanosti, rozšířeném poskytování veřejných statků apod.

MS: Marxismus byl uschován do skříně.

JSch: Myslím, že to jsou lidé, kteří říkají pořád totéž. Čas od času se trefí do mediálně zajímavého názoru, hned dostanou prostor a další hloupost je „venku“!

MS: Nesmíme opomenout, že se často užívá slovo reforma. Můžeme říci, že toto slovo je hodně „přitažlivé“, ale díky častému užívání je vyprázdněné. Jak jej vnímáte v kontextu transformace a nyní? Žijeme ve světě neustálých změn a proto nutných reforem?

JSch: Zatímco transformace je systémovou změnou, reforma je zlepšování fungování existujícího systému.

… Integrace …

MS: Zmínil jsem, že se naše republika integrovala do nadnárodních struktur. Zřejmě neměla jinou možnost. Jak vnímáte naše působení v této instituci? Jsme označováni za „potížisty“. Jsou lidé, kteří se vůči integraci staví skepticky. Druzí tvrdí, že by bylo pošetilé, tohoto procesu se neúčastnit. I lidé v bohatém Švýcarsku uvažovali, zdali by neměli být součástí tohoto celku. Jsme v geografickém středu Evropy, a tak jsme jinou možnost ani neměli.

JSch: Víte, že Švýcarsko vzhledem ke svému tradičnímu izolacionalismu politických elit nebylo členem žádného mezinárodního politického uskupení, včetně Organizace spojených národů (OSN). Do nich nepočítám Mezinárodní červený kříž a Mezinárodní olympijský výbor, které tam sídlí. Je zřejmé, že i Švýcarsko zasáhly integrační procesy, stalo se členem OSN a je součástí Schengenského prostoru, přestože není součástí Evropské unie. Na příkladu Švýcarska je zřejmé, že respekt a ekonomická síla země přináší občanům pozitivní efekty. Švýcaři dostávají v Evropě levněji to, za co musí členové EU platit více.

MS: Říkáte, že integrace, bourání hranic mezi národy je čímsi přirozeným, čímsi, co je spjaté s působením trhu, technologií.

JSch: Pochopitelně, souvisí to s technologickým pokrokem, lepším vzděláním a možností komunikace. To následně vede k efektivnější dělbě práce. Je nutné v konkrétním případě zvažovat, zda je spolupráce výhodná, nebo ne. Co fungovalo dobře za jistých podmínek, za jiných podmínek být výhodné nemusí. Kooperační přístup může získat jinou dimenzi v souvislosti např. s předimenzovanou a nepřiměřenou ochranou životního prostředí. Pak mohou zákony zcela deformovat racionální ekonomické rozhodování.

MS: Hovořili jsme integraci spíše v obecné rovině. S tím souvisí i pohled do budoucnosti, a proto jak vidíte Českou republiku a její budoucnost v Evropě či globalizovaném světě? 

JSch: Věřím, že Česká republika nebude kostkou cukru, která se nekonečně rozpustí a ztratí ve větším celku. Věřím, že se sblížíme s našimi sousedy a vytvoříme ještě příjemnější místo k žití pro naše obyvatele.

MS: Děkuji vám za čas věnovaný otázkám, které snad osvětlí nesamozřejmý přechod od totality k demokracii, od centrálního řízení k tržnímu hospodářství a svobodnému občanu.  


[1] Autorem daného výroku byl Václav Klaus, premiér a pozdější prezident ČR.

[2] Tento bonmot razil Aaron Lovenstein, když se jej otázali na zákoutí statistiky. A. Lovenstein působil na Baruch College.

[3] Dikobraz byl humoristický časopis, který vycházel během komunismu od roku 1945.

[4] Ronald Coase (1910 – 2013 ), americký ekonom, v roce 1991 obdržel Nobelovu cenu za příspěvek v oblasti práva a ekonomie, kde pojednával o otázce transakčních nákladů a externalit. V ekonomii se hovoří o tzv. Coase teorému, který je vztahován ke článku The Problem of Social Cost z roku 1960. Daný teorém říká, že externality nevedou k chybné alokaci zdrojů, pokud neexistují transakční náklady a vlastnická práva jsou dobře definovaná a vynutitelná. Teorém dokládá, že Paretova optima může být dosaženo i za přítomnosti externalit. Tento koncept je význačný i pro pochopení transformace hospodářství a společnosti.  Mezi další význačnými texty je např. The Nature of the Firm (1937). Jeho příspěvky se uplatnily v oblasti politiky regulace. Svůj profesní život spojil s Chicago University a University of Virginia. Vystudoval London School of Economics.

[5] Rektor Vysoké školy ekonomické po roce 1989 a signatář Charty 77. Z počátku levicový ekonom a politik

[6] Alexandr Dubček (1921 – 1992), jedna z hlavních postav Pražského jara 1968. V roce 1989 též kandidát na prezidenta. Na tuto funkci byl po vyjednávání nominován a posléze zvolen Václav Havel.

[7] James Buchanan (1919 – 2012), zakladatel Střediska pro studium veřejné volby a představitel stejnojmenné ekonomické školy. Laureát Nobelovy ceny 1983. Knihy Calculus of Consent  1962, Public Finance in Democratic Process (1967), Mezi svobodou a Leviatanem (1996 – slovensky), Politika očima ekonoma (2002 – česky) výbor esejů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *