Dialog o transformaci s Jaroslavem Ungermanem


*1950, český ekonom pracující pro Českomoravskou komoru odborových svazů. Je autorem mnoha makroekonomických studií vycházejících v edici STUDIE – Pohledy.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve středu 16. března 2011 a ve středu 31. března 2011 v odpoledních hodinách v prostorách Knihovny Filosofického ústav, Jilská 1 Praha 1, Staré Město a Knihovny Sociologického ústavu, Jilská 1, Praha 1, Staré Město.

MS: Jste ekonom, jak vás překvapil rok 1989? Co jste od něj očekával, když říkáte, že jste sloužil hospodářské praxi?

JU: Zhruba od poloviny osmdesátých let bylo stále zřetelnější, že tehdejší hospodářský model se vyčerpal, že je nutno hledat nějakou změnu, která nebude kosmetická. Byla tu zcela zřetelná odtrženost tehdejšího státního vedení od toho, co se děje „dole“. Všechno se vysvětlovalo tak, že se to vyřeší na příštím zasedání ÚV, ale to se sešlo a řešilo nějaké v dané chvíli zcela nesmyslné věci. Doba byla „těhotná“ změnou, ale nic nového se nemohlo narodit. Navíc, nikdo patrně neočekával, že hloubka problémů v tehdejším Sovětském svazu je tak velká, že to povede k jeho zhroucení. Bylo jasné, když přišel Listopad, že důsledky tohoto vývoje budou velmi dramatické.    

MS: Jak jste přistupoval k problémům dnes již bývalého Československa? V čem Československo vynikalo? Bylo součástí RVHP a fakta nám říkají, že co se týče hospodářské vyspělosti, obsazovalo jedno s prvních míst bývalého sovětského bloku.

JU: Takovou pozici máme i v současnosti. První pozici – měřeno HDP na obyvatele – mezi zeměmi, které tvořily RVHP, jsme přece dosud neztratili, ale to neznamená, že tomu tak bude pořád. Musíme ji umět obhájit, a to se nám v posledních letech moc nedaří.    

MS: Říkáte, že je zde zřejmá kontinuita?

JU: Určitě. Problém je pouze v tom, že jsme ztratili základní pozici, kterou jsme měli, když jsme byli součástí východního bloku.

MS: Měli jsme trhy?

JU: Ano, ale podstatné je, čím jsme na těchto trzích byli – a my jsme tak figurovali jako dodavatelé technologií. Dodáváte-li tam letadla, byť třeba cvičná, lokomotivy, tramvaje, obráběcí stroje či cukrovary a chemické provozy, tak tam dodáváte technologie, v nichž je vaše know-how – vaše invence, technické řešení – a za to se všude ve světě platí. Měli jsme zde svým způsobem mimořádnou pozici, a tu už nikde na trzích nemáme – ani na Východě. Dokonce i jako vývozci aut jsme součástí koncernu, který má své představy, jež nemusí být v souladu s našimi představami. Ten koncern nemusí zajímat, jaká je u nás nezaměstnanost a zda on k ní přispívá, či nikoli. Ale vládu nezaměstnanost zajímat musí.  

MS: Měla by se snažit podporovat výroby s vysokou přidanou hodnotou?

JU: Dá se to tak říci. To je to zásadní postavení, které dnes nemáte. Můžeme se tázat, co je česká ekonomika? Montovna …

MS: Někdo by mohl říci, že jsme součástí mezinárodní dělby práce.

JU: Nemůžete srovnávat období osmdesátých let 20. století a druhého desetiletí 21. století. Tehdy byla studená válka. V ní stály proti sobě dva systémy, dělaly si často naschvály. Soudím, že jejich boj byl často velmi tvrdý, a to jak politický, tak i v ekonomice – to byl tvrdý konkurenční boj. V té době Česká republika vyvážela investiční celky do arabského světa, ale i jinam do rozvojových zemí.

MS: Někdo to označuje za „měkké“ trhy.

JU: A co je na tom špatného? Co to jsou měkké trhy? Ten pojem se zrodil v hlavách některých našich teoretiků, kteří nikdy nedělali reálný obchod. Chtěli tím zřejmě říci, že je nutno vyvážet do západní Evropy nebo do USA, tedy na trhy, které jsou – při vývozu investic, a to zdůrazňuji – nejvíce ochranářské a na tento svůj trh si nikoho cizího nechtějí pustit. Chce se tímto tvrzením říci, že na tzv. měkké trhy nikdo z vyspělých zemí nevyvážel? Třeba Německo nebo jiné evropské státy náhodou nevyváží do rozvojových zemí či na arabské trhy? Já myslím, že je to naopak – oni se hodně snaží, aby tam taky mohli vyvážet, aby z těchto trhů své konkurenty a také nás vytlačili. Pochopitelně jsme tam vyváželi za určitých podmínek, například to bylo na úvěr. I dnes také musíme vyvážet na úvěr, a nejen my vyvážíme na úvěr. Jinak než na úvěr dnes naše produkty nevyvezeme, ale to platí i pro ostatní vývozce – naše konkurenty. Sotva dnes někde najdete zemi, která by vše platila hotově, resp. bez toho, že jí poskytnete úvěr. Nakonec pořídit si investiční celek na úvěr je přirozené. Poskytnout úvěr na technologii, která má slušné parametry, je jedna z našich výhod. Řekněte mi, kde máme trh? Již jste viděl, že by někdo vyvezl českou technologii do Německa, do Francie, do Anglie, resp. že by ji někdo z těchto zemí požadoval?

MS: Například zahraniční společnosti zde mají vývojové centra.

JU: To ještě nic neznamená – říkáte zahraniční společnosti – to znamená, že produkt zde vyvinutý bude s velkou pravděpodobností vyráběn někde jinde. Trhy, které jsme byli schopni obsluhovat v minulosti, není důvod opouštět, máme-li jim co nabídnout, a proto je rozumné na nich nadále pokračovat. Nezapomeňte, že to svým způsobem byla kontinuita. Kam vyvážela předválečná Československá republika? Na Balkán, do Turecka, do Persie, do Jižní Ameriky, tedy tam, kam jsme vyváželi i později.       

MS: Nesmíme zapomínat, že významným obchodním partnerem bylo Švýcarsko.

JU: To byly zbraně, ale dnes je švýcarský trh přece velmi malý.  A myslím, že mu ani není co nabídnout.

… Přednosti minulosti …

MS: Dobrá, jaké přednosti podle vás měl minulý hospodářský systém?

JU: Ten do roku 1989?

MS: Přesně tak …

JU: Těžko hovořit o přednostech.

MS: Byla zde řízená ekonomika? Plán, který byl podřízen východnímu bloku? Toto jistě naše hospodářství silně ovlivnilo a někdo v tom může vidět i přednosti.  

JU: Nevím, zdali se dá hovořit o přednostech. Můžete říci, že všichni mohli pracovat. Někteří ale pracovali tak, že se flákali a ještě měli pocit, že jim někdo ubližuje. Nemohl jste říci po příchodu do fabriky: „Nic zde neděláte, seberte se a jděte domů.“ Byla to přednost, či to byl nedostatek? Když se budete lidí ptát, někdo vám možná řekne, že byl tehdy spokojený. Samozřejmě, že lidé oceňují z dnešního pohledu jistotu, kterou jim tehdejší systém dával. Nebyli tam žádní exekutoři, práci jste vždycky sehnal, nikdo vás z bytu nevyhodil kvůli nesplacené hypotéce atd. Problém byl v tom, že jste nemohl těm schopnějším lidem nabídnout perspektivu. Nemohl jste jim říci: „Chceš-li to zkusit sám, běž to zkusit. Možná upadneš, potlučeš se, ale běž to zkusit.“ Vždy je v ekonomice něco za něco. Dnes máte sice svobodný trh, ale trh svobodných to ani zdaleka není. To víme dobře. Poté máte některé jiné problémy. Není vám dobře, když potkáte mladého člověka, který vám řekne, že nemůže mít děti, neví totiž, jak by je uživil. Zkrátka hodnocení je relativní. Takový je život.

… Ohlednutí komunistickou minulostí …

MS: Dobrá, snažme se přesto zkušenost s minulostí zobecnit. Jak vnímáte minulý režim a realizovatelnost ideologie komunismu?

JU: Možná si položme otázku, která ideologie je realizovatelná. Samozřejmě, že představa některých ideologů o tom, že nebudou peníze a všichni budou pracovat, jak se říkalo, protože práce se stane potřebou, a nikoli nutností, jako tomu je dosud, je lákavá. Navíc, když vám titíž ideologové říkají, že v té společnosti bude všeho dostatek. Prostě jen přijdete a vezmete si, co potřebujete. Komu by se to nelíbilo … Ale řekněte mi, zda se dá podle nějaké ideologie žít. Ani kapitalismus už není tím, čím byl ve svých počátcích – onou volnou soutěží. Nebo mi ukažte, kolik lidí žije podle křesťanského Desatera? V katolické společnosti nikdo nevraždí, nekrade, všichni se mají rádi atd.? Není ani to nějaký ideál, ke kterému se stejně nikdy nemůžete přiblížit?

MS: Je ideologie či její realizace v něčem ospravedlnitelná, nebo je odsouzená k zatracení?

JU:  Vyhnul bych si nějaké podrobnější debatě. Prostě, skutečně fundamentální debata, pokud se nemá uchylovat k jednoduchým klišé typu zákona o zločinném komunismu, by vyžadovala velký prostor a mnohem více času, včetně přesného vymezení tématu – o čem vlastně chceme debatovat. A mám pocit, že to ani není a nemůže být předmětem našeho rozhovoru.

… Otázka kroků …

MS: Řekněme, že rok 1989 vytvořil prostor pro to, aby v následných letech byly udělány kroky, které vlastně souvisejí s tím, že Československo a poté následně České republika se postupně stala součástí západního světa. Jak podle vás měl být obnovován trh, demokracie? Lidé, kteří prováděli zdejší transformaci, hovořili o trhu bez přívlastků, o volném trhu.

JU: Budování kapitalismu je vždy obtížné. Asi se bez krádeží a loupeží neobejde. V historii to tak bylo vždy, největší feudálové také vznikli z loupežníků. Zřejmě to asi jinak nešlo.

MS: Proč užíváte hned slovo loupež?

JU: Vždyť to tak z velké částí bylo. Přece mně nechcete tvrdit, že řada majetků nevznikla často podvodem. Vzpomeňme si, jak se dávaly úvěry na počátku devadesátých let. Víte, jak také fungovala Konsolidační banka v druhé polovině devadesátých let? To bylo tak, že v bankách se v polovině devadesátých let hromadily úvěry, které nebyly spláceny. Proto byly převedeny do této státní banky a původním bankám byla uhrazena jejich plná výše. Peníze na úhradu těchto úvěrů poskytl stát – z deficitu státního rozpočtu. Konsolidační banka pak tyto úvěry prodávala těm, kdo o ně projevili zájem. Někdy za zlomek jejich původní hodnoty – také za 5 procent nebo 10 procent.  A bylo běžné, že původní dlužník – samozřejmě teď v již jiné firmě –  si tento úvěr koupil zpět. Na vysvětlenou – tento úvěr byl kryt např. zástavou majetku apod. a tím, že ten úvěr získal „nového“ majitele, přešly na něj i veškeré zástavy atd. Takže původní úvěr zaplatil stát a všechno – již bez původních dluhů – pokračovalo dál. Jak nazvete takové jednání? Standardní rys moderní tržní ekonomiky v českém pojetí? Tohle celé nás – daňové poplatníky – stálo kolem 500 miliard korun. Ale možná, že je to velmi nízký odhad.  Jevy jako Knižní velkoobchod (vzpomene si ještě dnes někdo, co to bylo?), ale i novější Mostecká uhelná společnost – MUS, nebo lehké topné oleje s daňovými úniky v řádu desítek miliard – to byly jen „maličkosti“, či dětské nemoci rodícího se kapitalismu, nebo tržní ekonomiky bez přívlastků? Kolik těch podivných případů vlastně bylo – jednotky, desítky nebo ještě mnohem více?

MS: Lidé přinesli líbivý záměr, slohovou práci o vývoji podniku.

JU: Někdo někomu zaplatil, aby dostal úvěr. Nedělejme si iluze. Problém byl hlavně v tom, že jste neměl potřebný právní rámec, například že se privatizační rozhodnutí nemohou přezkoumat. Jen si vezměte, kolik fabrik nám skončilo, jelikož jste z nich vytáhl peníze. To nebyl podvod? Koupil jste si stavení, které jste obratem zastavil za úvěr …

MS: Lze říci, že toto jsou ozvuky až pozdějších let.

JU: Již v té době se zrodily základy majetků. V té době vznikaly investiční fondy, a mnohé z nich vznikly proto, aby získaly majetky, které následně akcionářům sebraly. Znáte přece ten příběh o nuceném výkupu drobných akcionářů.

… Okamžité kroky …

MS: Jedny ze zásadních změn přišly v roce 1991. Makroekonomická opatření týkající se liberalizace cen, devalvace české měny, uvolnění zahraničního obchodu. Souhlasíte s tím?

JU: Jistě, že se tehdy musela určitá opatření dělat. Ovšem to, co jsme provedli u nás, byl Washingtonský konsensus. Tento konsensus skončil v těchto koncích. Najednou zjišťujete, že vytváří sociální problémy.

MS: Je rozdíl v pohledu ekonomů ex ante a ex post.  

JU: Tehdy byl alternativní scénář, ne že by nebyl. Rozpracovávala jej skupina ekonomů, která pracovala při české vládě. Problém byl v tom, že se střetli s Václavem Klausem …

MS: Ota Turek, …

JU: … Miloš Pick a další, …

MS: … František Vlasák …

JU: Jsem přesvědčen, že jejich nápady byly dobré, ale pokud se střetli s Václavem Klausem, kterému bylo vše jasné, nemohli uspět.

MS: Jak se podle vás mělo postupovat? Domníváte se, že problém byl již v „přijetí“ Washingtonského konsensu? Vláda se k tomu dokumentu explicitně nehlásila, ale její kroky jej naplňovaly. Sluší se připomenout, že byl vytvořen pro …

JU: … jihoamerické země. Pochopitelně to byl problém. Zde to ještě dopadlo dobře. Jak to však dopadlo v jiných zemí východní Evropy, a nemluvím o Rusku. Tamní výstup klesl o 40 procent. Je to katastrofa. To si nikdo z nás neumí představit. My jsme ze zavedení šokové terapie vyšli poměrně dobře. Víte, nemůžeme se vrátit do minulosti a říci: „Kdybychom to bývali udělali jinak …“.

… Devalvace a zahraničí …

JU: Uvedu jeden příklad. Do dnešních dnů se naše hospodářství potýká s veksláckým kurzem, který tehdy Klaus prosadil. Bylo to 28 korun za dolar, ačkoliv doporučení investiční banky Nomura, které si tehdy nechala vypracovat centrální banka, znělo na 24 korun za dolar a bylo považováno za dostačující.

MS: Pozor, dnes v roce2011 je dolar za 18 korun a došlo jak k nominálnímu, tak reálnému navýšení.

JU: Ano, dolar je za 18 korun, ale to není naše zásluha – to je odraz slabosti americké ekonomiky. Zapomínáte na jedno, že se v celé ekonomice tato relace prosadila a tento kurz vedl k tomu, že jsme okamžitě začali prodávat na Západ, že jsme dostali 28 korun za jeden americký dolar. Umíte si představit ten šok pro exportéra, když dostal tolik korun – předtím měl sotva polovinu. Okamžitě byl ochoten prodávat pod cenou. Výsledek – shodili jsme si ceny. Neuvědomujete si jednu věc. Když na trh přijdete a najednou řeknete, že výrobek, který jste předtím prodával za 100 třeba dolarů, budete teď prodávat za 50, nikdy se na cenu 100 dolarů nevrátíte. To proto, že vás trh zpět na starou cenu nepustí. Proč by to váš odběratel dělal? Z lásky k vám? Vždyť on by rázem vydělával méně – a tak moc vás zase rád nemá. Čím konkurujeme v současnosti? Je to levná práce. To je celá naše ekonomika. To je český ideál?

MS: Dobrá, ale jak by to mělo vypadat podle ideálního přístupu?  

JU: Nemůžeme se vrátit do počátků. Možná jsme to v té době měli dělat jinak. Já s tím nic již nenadělám. Mluvit, jak jsme to měli dělat jinak, by asi zabralo mnoho času – je k tomu i dost literatury. Je tam ještě jedna skutečnost, kdybychom o tom hovořili. Lidé, kteří na alternativách pracovali, v podstatě ani nedostali možnost je obhajovat. Byli dehonestováni, záměrně přehlíženi, byla tam informační blokáda atd. O jejich návrzích se nikdy nevedla seriozní diskuse. Příznivci Klausovy cesty – kteří rychle obsadili veřejnou diskusi s tím, že jejich cesta je jediná možná –  jim to ani nedovolili. Je možné, že se hospodářství mělo pomaleji otevírat světu. Mohli jsme si vzít příklad ze západní Evropy, kdy tam řada věcí z hlediska směnitelnosti byla otevírána postupně. Tyto země měly dlouho dobu omezené možnosti směňovat své peníze za cizí měnu. Najednou jsme vstoupili do trhu, který byl otevřený. Všichni se nám sem vrhli a zlikvidovali nám naši výrobu.

… Otevřenost hospodářství …

MS: Otevřenost byla snad doporučená?

JU: Trh se otevřel a bylo jim řečeno, že sem mohou dodávat, co chtějí. Proč byste to neudělal, když jste to mohl udělat?

MS: Rozumím, na druhou stranu je známo, že americký trh není příliš otevřený.

JU: My jsme byli otevření.

MS: Nepřímo uvádíte, že jsme byli papežštější než papež.

JU: Samozřejmě. My jsme trh otevřeli komukoliv, protože jsme řekli: „Je to zde dobré. Investoři, pojďte sem! Máme vás rádi.“ Investorů však v první fázi přišlo poměrně málo. Většinou to byli „zlatokopové“, kteří chtěli vytěžit maximum jednoduchou cestou a také potlačit konkurenci. Případ Poldovky je mementem.

MS: Nutno říci, že pro výměnu technologií je to někdy dobré.

JU: Vy je nepotřebujete. Technologie potřebujete v situaci, kdy můžete prodávat. Vy jste přestal mít možnost prodávat. Rozumíte? Jak jste si mohl dovolit dovážet technologie, investovat, když jste současně vaše výrobky nebyl schopen prodat? To proto, že vám okamžitě vaše výrobky začali ničit dovozem, jelikož mnozí začali dovážet. Bylo to lépe „zabalené“, bylo to ze Západu a lidé to začali kupovat. Vy jste své zboží nemohl prodat.

MS: Co třeba český trh? Problém českého hospodářství je také ten, že mnoho vstupů dovezeme, a poté vytvoříme přidanou hodnotu, kterou zase vyvážíme.

JU: Ano, jsme malá ekonomika.

MS: Shodou okolností jsme se stali jednou z nejvíce otevřených ekonomik.

JU: Jak to myslíte?

MS: Pokud budeme srovnávat sumu vývozu a dovozu vůči výstupu hospodářství.

JU: Myslím, že se mýlíte. Je to však častý omyl. Prostě poměřovat vývoz vůči HDP je metodicky naprosto chybné – byť se to často děje, a překvapuje, že to nejednou dělají i ekonomové, kteří by měli vědět, že poměřovat ukazatel hrubého obratu – tedy export – s ukazatelem přidané hodnoty (HDP) je chyba. Naše otevřenost odpovídá malým ekonomikám. Podívejte se do čísel, které jsou charakteristické pro malé země typu naší ekonomiky.

MS: České hospodářství není příliš malé. Stačí uvést Dánsko, Norsko, Švédsko, Finsko, na jihu Slovinsko.  

JU: Ano, ale všechny ekonomiky mají přibližně stejný poměr mezi dovozem, vývozem a celkovou produkcí.

MS: Dobrá, ovšem proč se tolik zdůrazňuje, že česká ekonomika je extrémně otevřená?

JU: To je čistě alibi, jímž zde někdo chce něco zdůvodnit. Možná omyly v hospodářské politice. Pokud se na toto téma budete bavit s člověkem, který to zná, vysvětlí vám, že je to běžná otevřenost. Dokonce si domnívám, že je to méně než ostatní.  Obecně přece platí, že míra otevřenosti velké ekonomiky typu USA musí být vždycky menší než otevřenost malé ekonomiky typu ČR či Švédska.  

 

… Obtíže s vývozem …

MS: Nutno říci, že problém 90. let byl v tom, že česká ekonomika trpěla záporným saldem výkonové bilance.

JU: Z mého pohledu je to logické. Dovážel jste, ale nebyl jste schopen nic vyvézt. Samozřejmě skončily východní trhy a my jsme se přeorientovali na to, že jsme začali dělat práci ve mzdě pro Německo. Tam jste z logiky věci musel být v záporných číslech, jinak to nešlo.

MS: Východní blok, RVHP se rozpadá v roce 1991. Česká republika opustila trhy, kam dodávala investiční celky – cukrovary, rafinerie, které měly vysokou přidanou hodnotou. Soudíte, že to byla chyba hospodářské politiky, která měla usilovat o to, abychom si ponechali odbytiště?

JU: To dost dobře nešlo. To proto, že i východní trh se zhroutil. Bylo to výsledkem toho, že tyto země se začaly chovat podle doporučení Washingtonského konsensu. Nám se zhroutil odbyt na Východě, ale nebyli jsme sami, kdo byl vystaven podobnému šoku. Finsko bylo v podobné situaci – také jeho obchod se Sovětským svazem byl rozsáhlý a také se muselo s rozpadem Svazu vypořádat. Nějakou cestu našlo – možná ji hledalo efektivněji a nemělo tam tolik možností chovat se „nestandardně“, tržní ekonomika tam nikdy nepřestala fungovat. Navíc tam také byla aktivní role státu.

MS: Stačí se podívat, kdo podporoval Washingtonský konsensus …

JU: Zde je jiná věc. Jde o to, že východní trhy se začaly konstituovat před deseti a více lety. Tuto změnu jsme nezachytili, a proto dnes nejsme schopni se vrátit na tyto trhy, které jsme opustili. My nejsme schopni vymýšlet takové technologie a nemáme za ně náhradu. To proto, že všude dodáváme detaily, …

MS: … myslíte komponenty.

JU: Považuji to za nejhorší.

… Příklad z minulosti …

JU: Řeknu to jinak. Baví mě sledovat 19. století.

MS: Ne nadarmo, když je označováno za dlouhé století.

JU: Hlavně závěr století, tedy skutečné zrození národa. Někdy bychom se měli zamyslet nad tím, jak to bylo. Uvědomit si, že tehdy český národ začal bojovat o politickou emancipaci a politickými prostředky nebyl schopen jí dosáhnout. Možná to bylo tím, že zde nebyli odvážní političtí vůdci schopní dohlédnout někam dál a taky neschopní uvědomit si, co je priorita, a nad ní se sjednotit. Byli taky možná stejně hašteřiví jako politici, které vidíme dnes. Národ dosáhl emancipace, teprve když začal budovat svoji ekonomiku. Nová generace politických vůdců – mnozí z nich vzešli z Omladiny –  si uvědomila, že Češi nebudou schopni být rovni Němcům, pokud nebudou schopni vyrábět tak jako Němci, nebudou schopni dodávat technologie. To byl základ pro politickou emancipaci. A naši předci to dokázali.  

MS: To byl Alois Rašín, Karel Kramář, …

JU: … Jaroslav Preiss. Tažme se, kdo to byl? Byli to oni, kdo poté budovali samostatnou republiku. Preiss a Rašín říkali: „Nostrifikace akcií, přátelé.“ Všechny akcie zpět. Budou to české společnosti, registrované v Československu a tedy pod naší jurisdikcí. Oni tehdy pochopili, jak mají budovat tuto zemi, jak mají budovat ekonomiku. Pochopitelně, že tato politická garnitura měla také svoji přirozenou podporu v podnikatelské veřejnosti, která pochopila, že musí mít odpovídající politickou reprezentaci.  Naši předkové tehdy měli stejnou volbu, jako máme dnes. Také mohli do Německa dodávat součástky. Ovšem věděli, že s nimi by nemohli hrát rovnocennou roli, že by stále zůstali v podřízeném postavení, závislí na tom, zda jejich produkci koupí a hlavně za jaké ceny. V tom je ten problém. Obávám se, že tuto skutečnost si jen málokdo, a možná nikdo z naší politické elity neuvědomuje. Neuvědomují si to ani někteří lidé, kteří jsou v průmyslu. Možná tam je pár lidí, kteří si toho vědomi jsou. To proto, že do toho narážejí. To je to základní „neštěstí“, v němž jsme nyní. To je to, co mě štve.

MS: Jinými slovy, chybí nám také zdravé národovectví.

JU: O žádném národovectví bych nemluvil. To není o tom, že budeme o víkendu chodit v krojích. Je to především o tom, abychom si uvědomili, že svět okolo nás budeme zajímat tehdy, až budeme umět něco, co ti ostatní neumějí.  Až budeme schopni přijít na světový trh s tím, že umíme naplnit očekávání našich partnerů, pomoci vyřešit jeho problémy. Když neumí vyrábět laciné boty, pak mu je dokážeme dodat v potřebné ceně a kvalitě. To byl Baťa. Když někdo potřebuje dodat elektrárnu či cukrovar, tak mu ho dodáme – to byla Škodovka, ČKD atd.  A tak bychom mohli pokračovat. A právě tohle musí podnikatelská veřejnost umět politikům říci, když naši současní politici znají jen ten svůj parlamentní skleník a mnozí ani v reálné praxi nikdy nepracovali …

MS: Vždyť hospodářství je navázané na ostatní sektory.

JU: Bude to trvat nějaký rok.

… Krok do současnosti i budoucnosti …

MS: Sluší se říci, že v Čechách je vývojové centrum Volkswagenu.

JU: Dobrá, ale něco vám řeknu. Viděl jste, co v počátku roku 2011 udělal Volkswagen s odměnami? 6 000 euro dal zaměstnancům v Audi, 4 000 dal zaměstnancům ve Volkswagenu. Českým zaměstnancům nedal ani halíř. Bylo oznámeno, že je to podíl na úspěších společnosti. Myslíte si, že na tom české společnosti nemají velkou zásluhu? Nežijme v iluzích. Uvědomujete si, co je to za signál?

MS: Implicitně říkají: „Vás nepotřebujeme …“

JU:  Ale hlavně – představte si, co by tomu řekl takový Rašín nebo Kramář. Tvářili by se, že o ničem neví, že je to v pořádku, nebo by se ozvali? Víte, ono jde i o takovou maličkost, že dáte-li odměny v české firmě, resp. na českém území, pak tyto peníze jsou utraceny zde a jsou z nich daně, pojištění atd. Tohle chování je určitý signál a myslím, že k němu nelze být lhostejní. Soudím, že to je zásadní problém, s nímž se potýkáme.

MS: Říkáte, že jsme se nechali natlačit do kouta?

JU: Proč? Oni to mohou udělat. Patříme do toho koncernu. Oč běží?

MS: Zde nám vystává problém. Škodovka je považována za dobrý příklad privatizace.

JU: Ano, ale na druhé straně …

MS: … je to největší společnost v Čechách.

JU: Musíme si uvědomit, že je spousta signálů, že se rozhoduje někde jinde.

MS: To je Německo. Samu Škodovku řídí Němec, byť pomáhají Češi.

JU: Jsou známy jisté příklady obchodní politiky. Bylo mi řečeno dealerem Škody v zahraničí, jenž si stěžoval, že například nemůže dostat vozy Superb, dokud neprodá Volkswagen Passat. Superbů bych prodal trojnásobek, ale nesmím je prodat. Proč je tomu tak?

MS: Lze se domnívat, že je to obchodní politika?

JU: Proč děláte tuto politiku? Proč nedovolíte české fabrice, aby dodávala do zahraničí?

MS: Stejně tak se můžete tázat, proč čeští prodejci mají v Čechách dražší automobily Škoda než v Německu?

JU: To je také skutečnost. Plzeňský Prazdroj je také v Německu levnější než na českém trhu. Prapodivnosti v obchodě existují na obou stranách. Ještě markantnější je to v bankovnictví – jsou poplatky v českých bankách, které by si jejich mateřské banky u nich doma nikdy nedovolily. A čeští politici mlčí  – jich se to asi netýká.  

MS: Cosi to o společnosti vypovídá.

… Instituce, trh, demokracie …

MS: V našem druhém dialogu bych položil otázku, která jsme se dotkli, a to jak jste vnímal vytvoření demokracie, trhu, institucí. To byly nezbytné předpoklady k tomu, aby se republika začala včleňovat do prostoru vyspělých demokratických zemí, kam patřila mezi válkami?

JU: Zřejmě by bylo nutné vést s vámi debatu, jak jsme byli vyspělá země.

MS: Pokud je známo, říkal Jan Vrba, bývalý ministr průmyslu české vlády, že jsme měli například strojírenský průmysl na vysoké úrovni. Namítáte?

JU: Nyní hovoříte …

MS: … o období mezi válkami. Drželi jsme krok i v šedesátých letech.  

JU: Myslím, že jsme drželi krok i později. Naše obráběcí stroje byly vždycky velmi dobré. Jiná věc je, že už jich dnes tolik nevyrábíme a dodává je místo nás někdo jiný. Nebudu s tím polemizovat. Později to bylo závislé na odbytu. Když se budeme bavit o trhu, myslím si, že trh je největším výdobytkem. Tržní síly jsou neobyčejně silné, neobyčejně silné. To je pravda. Hybatel trhu – zisk – je oprávněný. Pochopitelně se musíme tázat, zdali v roce 1990 či na konci 20. století má být trh ve stejné podobě, v jaké byl na počátku 20 století. Chápeme, že tam je potřeba mít určité regulativy. Všude nemůže být trh. Nemůže být ve všech oblastech, jako je zdravotnictví, nemůže být ve školství, nebo snad chceme, že bychom si ty diplomy kupovali? Tam musíte mít zábrany, které tržní vztahy tam regulují, nebo je tam nepustíte. To je přece všude ve vyspělém světě.

MS: Lze se domnívat tržní vztahy i jsou v lidském dialogu. Je to tím, že si lidé vyměňují své postoje. Tehdy člověk může demonstrovat své rozhodnutí.

JU: Souhlasím s vámi. Na druhé straně musíte na trhu dbát na to, abyste do něj nepustil korupci.

MS: To znamená, že zdůrazňujete institucionální rozměr?

JU: Samozřejmě. Bez toho to přece nejde. Na počátku zde byly ideální představy, jak vše bude fungovat, jak se budeme mít rádi.  

MS: Skutečně?

… Vládnutí odborníků …

JU: Vzpomeňme si na heslo „Vládu odborníků“. To se píše rok 1990. Osobně si myslím, že zpočátku to tak vypadalo. Ovšem ta hesla moc dlouho nevydržela. Už za pár týdnů se do toho začaly vnášet politické pohledy. Ty jsi s námi, ty nejsi s námi, ty jsi špatný, ty nejsi špatný. V té chvíli byl s vládou odborníků konec. Následně začnete vládnout politicky.

MS: Nu, ale vždyť politika je správou věcí veřejných?

JU: Ano, to politika určitě je, resp. by měla být. Ovšem pak se ukáže, že někdo by chtěl víc, než na co má schopnosti, a aby se dostal tam, kam chce, začne hledat jiné cesty. Tím skončí porozumění pro odborníky. Třeba pod heslem, že on nemohl studovat, byl pronásledován atd. Nechci to vůbec bagatelizovat, ale příliš často jsem to kolem sebe viděl. Poté začnete vyřazovat část lidí z rozhodovacího procesu, začnete říkat: „Nu, ale ty jsi byl tam, ty jsi byl onde.“ Začnete dělat selekci. To je špatně. Taková praxe je možná za situace, když řeknu: „Ano, ty ses dopustil kriminálních činů …“ Tomu rozumím. Na druhé straně nemůžete lidi vyřazovat pouze proto, že měl v nějaké době nějaký názor. To snad také patří k demokracii, aby měl někdo právo na jiný názor než ten druhý. Je známo, že v roce 1990 se diskutovaly některé hospodářské otázky, že byla ekonomická reforma v pojetí české vlády. Ta byla odstraněna, jelikož to byli „hoši z roku 1968“. Hned jste na ně nalepili nálepku hledačů třetích cest a začali jste se jim vysmívat – možná i proto, že byli o generaci starší a taky zkušenější atd. Lidé chtěli vidět mladé a úspěšné muže.

MS: Zde narážíme na důležitý bod, že mezi jednotlivými koncepcemi vládnutí je přirozená konkurence.

JU: Souhlasím.

MS: Nějaký koncept měla vláda Petra Pitharta?

JU: Spíše tam vystupoval František Vlasák. V té době mu bylo kolem šedesáti let, byl velmi erudovaný, ale jako každý, kdo si uvědomuje, o co půjde, si byl také vědom toho, že přerod ekonomiky nebude lehký. On asi nedovedl předstoupit před kamery televizí a tvrdit, že čím bolestivější reformy, tím lepší – prostě chviličku to zabolí – a pak už jen a jen prosperita. To byl rozdíl v přístupu oproti skupině Václava Klause – mladíků, kterým bylo všechno jasné.

MS: Druhá význačná reforma byla koncipována Václavem Klausem a jeho týmem. Lidé se však …

JU: … k tomu nemohli vyjádřit, jelikož to v zásadě bylo vykládáno tak, že žádná jiná alternativa kromě Klausovy reformy neexistuje. Ani o Vlasákově alternativě jste se nemohl dozvědět. Z mého pohledu tam byla informační blokáda.

MS: Jinými slovy, v tomto ohledu selhala média?

JU: Pochopitelně, že tomu tak je. Soudím, že se tam projevila nevyspělost společnosti.

… Dialog v politice …

JU: Na druhou stranu jste do něčeho vstoupil. Již zde nebyl nikdo, kdo by řekl: „Pojďme vést odbornou diskusi. Hospodářství se nezhroutí za 3 či 4 měsíce. Veďme odbornou diskusi a zkusme to zvážit.“ Proč by to někdo dělal, když zde šlo o moc? Principem Klausovy metody bylo nakonec to, že chce vyhrát.

MS: Ano, ale musíme si přiznat, kdo by nechtěl vyhrát? Právě politik je ten, kdo má zájem realizovat svůj projekt společnosti.

JU: Ano, to je pochopitelné. Ať o tom rozhodne společnost, nebo o tomto tématu má rozhodovat jeden politik, jenž má monopol?  

MS: Lze říci, že Václav Klaus si díky své erudici a schopnostem argumentace vytvořil patřičný prostor k prosazení svého názoru.

… Třetí cesta …

JU: O erudici bych moc nemluvil. Spíše o tom, že Klaus zvládl ono umění PR, reklamy a styku s médii. Následně tu debatu politizoval. On své oponenty dopředu odsoudil k tomu, že jsou špatní. A jsou špatní proto, že jsou zastánci třetích cest. Žádná třetí cesta přece neexistuje.

MS: Říkalo se, že právě třetí cesty vedou ke třetím zemím.

JU: S určitou nadsázkou by se dalo říci, že on tam došel svou cestou také. Pouze trvala trochu déle.

MS: Lze se domnívat, že české hospodářství ve srovnání kulhá. Naše hospodářství není tak výkonné, třebaže jsme během dvaceti let postoupili. Je například otázkou, jak silně by byly zatíženy české banky při realizaci jiných scénářů reforem místo Klausovy a jak velký objem finančních prostředků by bylo nutné vynakládat na sanaci bank?

… Nutnost cesty …  

JU: Už dříve jsem řekl a na tom si stojím, že v zásadě nebylo možné přijmout jinou reformu než Václava Klause. Vůbec ne proto, že by byla nejlepší volbou, ale jednoduše proto, že společnost žila v očekávání, že díky němu budeme za pár let ve vyspělém kapitalistickém světě. Tak tomu je. Prostě představa, že všichni budou úspěšní, každý bude mít západní fáro, jezdit k moři na dovolenou, koupí si všechno, co uvidí – prostě hlavní masa lidí viděla především konzum, a pokud možno ještě dnes, při nejhorším až zítra.

MS: To bylo iluzí.

JU: Společnost vždy žije iluzí. Nikdo tehdy nebyl ochoten slyšet na varování: „Víte, bude to složitější. Bude tam to či no. Bude to trvat dlouho. Musíme nastavit právní rámec.“ Proč?

MS: Víte, jisté zákony zde byly, ovšem byly děravé.

JU: Některé vůbec nebyly. Podívejte se, když máte v zákoně, že nemůžete provést přezkum privatizačního rozhodnutí, to je přece zločin, když to tam napíšete. To vedlo k otevření cesty pro korupci. Jen si uvědomte, že byste to srovnával s ostatními zeměmi, které také řešily problém přechodu k demokracii. Vezměte si problém Španělska. Vezměte si malý detail, co se dnes připomíná. Ještě v sedmdesátých letech se tam již v porodnici odebíraly děti pocházející z rodin, které byly považovány za příliš levicové, a dávány na vychování do „správných“ rodin. To jsme tehdy vůbec netušili. Přesto tam cesta k demokracii proběhla úplně jiným způsobem. Řekl bych, že možná lépe, bez toho, že by společnost byla rozdělena, že by část lidí byla nefavorizovaná, vyřazená vůbec z rozhodovacích procesů. To se například ve Španělsku nestalo, byť víme, že tam byly realizovány zločiny, o nichž se nám ani nezdá. Vždyť je známo, že tam Franko a jeho lidé vyvraždili desetitisíce lidí v občanské válce. Lidé si to v té době ještě pamatovali.

MS: Je důležité také říci, že k jinému poznání člověk dochází ex post.

JU: Máte pravdu.

MS: Stačí, když jsou lidé nadšení. Lidé, když jsou nadšeni, uvažují jinak.

JU: To, že Klausova reforma byla přijata bez větších výhrad, bylo výsledkem předchozí propagandy. Před tím se říkalo, že vše na Západě bylo špatné. Nikdo tomu nevěřil. Lidé říkali: „Ne, ne, to je dobré.“ Když jste vyjel na Západ, viděl jste tam plné výklady, viděl jste pouhé pozlátko. Říkal jste, že to chcete mít též. Klaus tvrdil: „To budete mít též. Čím radikálnější řez, tím rychleji se zotavíme.“

MS: Tam také záviselo na intenzitě práce. Shodou okolností je také dobré připomenout, že Václav Klaus nebyl tím, kdo přišel se slovy o utahování opasků.

JU: Kdo s tím přišel?

MS: Lze se domnívat, že to byla otázka médií.

JU: Nemyslím, ten výrok jsem vždy slyšel od něho.    

… Zklamání z procesů, nedůvěra v systém …

MS: Posuňme se dále. Domníváte se, že díky velkým očekáváním a jejich nenaplnění vzniká ve společnosti nepokoj, lidé nedůvěřují systému. Když se před někým vysloví slovo trh, lidé mají asociaci s rozkrádáním. Velká rána se zasadila institucím, na nichž jsou postaveny fungující západní demokracie.

JU: Samozřejmě, jelikož u nás cosi takového nefunguje. Vezměte si, a říkali jsme to, jak tyto země tvrdě potlačují korupci. Tím neříkáme, že tam korupce není. Je tam korupce, ale možnosti korupčního jednání jsou tam přece jen omezeny celou soustavou vzájemně provázaných zákonů. U nás to v podstatě do dnešních dnů není. Jaké máme tresty? Někomu se prokáže, že si vzal úplatek 40 milionů, a nic se mu „nestane.“ Mechanismy, které určitým způsobem brání tomu, aby volně pronikaly tržní síly tam, kam nemají, zde nejsou a chybí. V tom je náš problém. Ztrácíte důvěru v instituce. Ztrácíte důvěru v to, že vás je společnost ochotná chránit, když se např. postavíte korupčnímu jednání, když ho ohlásíte. Dnes to dopadne přesně naopak – potrestán a dehonestován je ten, kdo na korupci poukazuje, kdo proti ní bojuje.

MS: Jinými slovy, když se někdo dopustí na vás nějakého příkoří, existuje instituce, která zloděje chytne za ruku. Bude s ním nakládat podle patřičných zákonů, které regulují společenský, hospodářský život, …

JU: … nebo se dočkáte toho, že zákony platí pro všechny.

MS: Lze soudit, že je to předpokládáno.

JU: Zde to není. U nás zákony platí pouze pro někoho.

MS: Jinými slovy zde platí orwellovské: „Všichni jsou si rovni, ale někteří rovnější …“

JU: Ano, to určitě. Dokazuje to řada skutečností.

… Zaznamenání problémů …  

MS: Kdy jste sám objevil negativní tendence ve společnosti a hospodářství, díky nimž společnost začala přešlapovat? Klausova reforma je spjata s počátkem devadesátých let.

JU:  Bylo to patrné již od začátku. Ten první nápor problémů se podařilo zvládnout také proto, že se uvolnilo úvěrování, a to umožnilo překrýt problémy se ztrátovostí firem. Pak stačilo, že někdy v roce 1992 nebo 1993 se změnila oceňovací vyhláška pro nemovitosti a jejich cena se skokově zvýšila asi třikrát a možná více – přesně si to již nevybavuji. To mělo příznivý vliv na úvěrování – rázem jste si mohl na tovární halu vzít další úvěr. Navíc si uvědomte, že Klaus někdy v roce 1994 či 1995 začal říkat, že reforma již skončila. Tržní ekonomika už funguje.

MS: Zásadní reforma je skončena a nyní nás čeká „zázračná budoucnost“.

JU: Poté říkal: „Nyní jsme v tom fitness centru, nyní se začneme zlepšovat.“ Najednou, za dva roky je ekonomická krize. A v roce 1996 je tu první velká bankovní krize – nucená správa Agrobanky.

MS: Ano, ale to se píše rok 1997, kdy druhá Klausova vláda přijala dva rozpočtové balíčky mající za cíl fiskální konsolidaci.

JU: Vždyť nic nejde hned, tam to chvíli trvalo. Klaus všechny přesvědčoval, že vše je v pořádku. Vezměte si, že v roce 1996 volby fakticky vyhrála sociální demokracie. ČSSD říkala: Ne, není to v pořádku. Naopak, je to špatně. Okamžitě rok poté se dostavila ekonomická krize. Ta ovšem vznikla z vnitřních příčin.      

… Otázka reforem …

MS: Dobrá, ale nebylo to náhodou také díky tomu, že vlády, které nastoupily po roce 1992, nebyly ochotny realizovat skutečné reformy, že?

JU: Tam to bylo jinak. Vlády nebyly s to změnit svou politiku. V té době nepochopily, že musí dělat jinou politiku. Pořád měly představu, že musí ještě odstranit překážky obchodu a dát větší prostor trhu – ovšem v tom jejich pojetí učebnicového trhu. Hlavní problém byl ten, že se všechny obtíže přesunuly do bankovního sektoru, jenž se poté za stamiliardy musel sanovat. Musíme říci, že tehdy bankovní sektor byl jen částečně privatizován. Vzniklo zde sice mnoho bank – bylo jich kolem padesáti – ale ty soukromé banky byl velmi slabé, malé a nemohly úvěrovat velké firmy. Centrální banka se tehdy také bránila tomu, aby sem pouštěla zahraniční banky – filiálky velkých zahraničních bank. Proto rozhodující váha financování ekonomiky ležela na několika bankách, kde stát měl majoritu. Nemyslím, že by lidé ve vedení právě těchto bank dostávali nějaké instrukce od vlády, jak mají pracovat. Ten problém byl spíše v tom, že řešit situaci bankovního sektoru vyžadovalo odvahu, a taky přiznat, že se něco v minulosti nepovedlo. Ekonomika se začala zadrhávat a právě zde došlo ke střetu mezi dvěma koncepcemi. Koncepcí, která byla Klausova, a koncepcí, kterou bych spojoval s křídlem Václava Havla. Jasným příznakem nespokojenosti podnikatelů s vládou je např. Bílá kniha Svazu průmyslu vydaná v roce 1997, která – kromě jiného – žádá podporu vlády v rozvoji průmyslu, protože tehdejší představitelé průmyslových firem již začali chápat, že Klausovy řeči o trhu bez přívlastků jsou omylem. Viděli, že takový trh snad existuje v učebnicích, ale reálná praxe je jiná a že jejich konkurenti podporu od svých vlád mají, a ti naši ji po vládě žádali marně.

MS: Nesmíme opomenout, že poradce Václava Havla byl ekonom Jan Švejnar.

JU: Nemyslím, že by v tom hrál nějakou pozitivní roli. Tehdejší krize byla částečně vyvolána tím, že část lidí ve vedení centrální banky začala prosazovat velmi tvrdé restrikce, které vedly k tomu, že krizi, kterou trpělo hospodářství, prohloubily. Pokud by opatření byla jemnější, mohlo by se v té době podařit, že by se ekonomika přes problémy, kterými trpěla, lépe přenesla. Prostě výrazně zpřísnit podmínky po tvorbu bankovních rezerv za situace, kdy klasifikované úvěry dosahovaly v některých bankách až 30 procent. To byl dost nerozum, protože výsledkem byl okamžitý útlum hospodářského života – úroky z úvěrů vyskočily ke 20 procentům. Takovému chování se nelze moc divit – tehdy přece vedení národní banky také vymyslelo ten skvělý nápad, a bohužel ho i realizovalo, že prodalo měnové zlato. Včetně pokladu zlatých mincí, svatováclavských dukátů atd.! Ten poklad, který tvořily generace a často i lidé, kteří do něj dobrovolně darovali své cennosti. A tehdejší vedení centrální banky tyto cennosti vyměnilo za státní obligace některých států. Něco nepochopitelného, pro co v historii, nejen naší, nenajdete obdoby. Takové pohrdání vlastní historií!  Kupodivu nikdo se dodnes tomu moc nevěnuje a nežádá po tehdejších iniciátorech této podivné a hloupé akce nějaké rozumné vysvětlení, zda to byla jen obyčejná hloupost, nebo něco jiného….

… Stav krize a ne-dialog …

MS: Zde je vidět opět otázka dialogu. Na počátku, když se připravovala ekonomická reforma, bylo zřejmé, že země je obtěžkáno mnohorozměrnou krizí v hospodářství, ve společnosti. Lidé se na tom shodli. Poté, jako by se nevedl patřičný dialog a lidé si budovali své pozice. Dotkl jste se skutečnosti, že instituce – nezávislá centrální banka – udělala nečekaný krok.

JU: Ano, tam byl spor, …

MS: … který byl personalizován v podobě premiéra Václava Klause a tehdejšího guvernéra Josefa Tošovského.

JU: Ale možná, že tam byly i osobní ambice guvernéra, které se promítaly do sporu o další směřování …

MS: … transformace.

JU: To taky. Možná, že to byl pokus udržet bankovní sektor pod kontrolou „těch, co spolu mluví“, jelikož do bankovního sektoru tehdy začali pronikat mladí dynamičtí manažeři, jež byli spojeni s Motoinvestem.   

MS: Takový Pavel Tykač a jiní?

JU: Lidé, kteří tehdy byli ve vedení polostátních bank a byli spojeni s tradičním bankovním sektorem, se dopustili hloupostí. Asi měli pocit, že právě na nich závisí budoucnost české ekonomiky, že oni jsou ti, co ji řídí. Mimochodem, dnes si jejich jména již nikdo nepamatuje – všichni až na výjimky skončili v zapomnění, takoví to byli slovutní bankéři. Tehdy však zřejmě dospěli k názoru, že je nutno vytlačit například skupinu Motoinvestu z bankovního sektoru pouze proto, že se jim „hoši“ nelíbili. Udělali to velmi jednoduše – Agrobanka, kterou ovládal Motoinvest, potřebovala ke svému růstu peníze z mezibankovního trhu, a proto jim tento přísun peněz, které jim předtím poskytovali, odmítli. V krátké době byla Agrobanka zralá na nucenou správu, což se i zanedlouho stalo.  Stálo to státní rozpočet více než 40 miliard korun a mnohaleté spory s akcionáři Agrobanky. Tohle dobrodružství České národní banky a také těchto slovutných bankéřů bylo patrně pokusem, aby tradiční struktury, jež se ustavily po roce 1990, uhájily svou pozici. To proto, že jim někdo říkal: „Neděláte to dobře. My to chceme dělat jinak.“ Netvrdím, že tito pánové měli pravdu. Pád Agrobanky odstartoval ekonomickou krizi druhé poloviny devadesátých let. Domnívám se, že kdyby se tam vedl věcný dialog, přechod mohl být udělán s menšími ztrátami. Určité ztráty ano, avšak to, co tam provedly čtyři velké banky či lépe 3 státní banky – Česká spořitelna, Komerční banka, ČSOB – bylo, a nelze se ubránit takovému pocitu, ovlivněno řešením osobních sporů.  

MS: Vlády, či lépe lidé v nich místo toho, aby řešili nejednoduché otázky, spíše přilívali oleje do ohně.

… Role institucí a politika …

MS: Dobrá, v dialogu jsme nepřímo narazili na otázku významu institucí, jako je vláda, centrální banka v kontextu tržního hospodářství. Jaký je podle vás jejich význam?

JU: V etapě, v níž jsme se nacházeli, jste potřeboval, aby všechny instituce, o které jde, tedy vláda a centrální banka, chtěly vést daleko užší dialog, jak lze dále pokračovat, avšak s tím, že nikdo nemá recept na pravdu, že se další postup musí rodit v nějaké debatě. Myslím si, že dialog nebyl veden, že tyto instituce jej nevedly. V tom byl ten problém. Poté někdo chtěl být lepší než ten druhý. Nemohu si pomoci, ale v dané chvíli se to muselo zákonitě promítnout do hospodářství. Ostatní společnost o tomto problému příliš nevěděla. Ekonomika byla pořád v situaci …

MS: … křehké rovnováhy.

JU: Řada věcí nebyla ustanovena. V takové chvíli se musí jednat velmi opatrně, avšak musíme mít k tomu odvahu. Bylo jasné, že vláda by měla korigovat dosavadní politiku – ta v dané chvíli nebyla dost úspěšná: nevedla směrem, který požadoval průmyslový sektor. Bankovní sektor měl také problémy, ale centrální banka nebyla ochotna o tom s vládou jednat. Prostě, klíčoví hráči v ekonomice nenalézali nejen odvahu, ale ani elementární zájem problémy společně řešit. Samozřejmě, že zde hrály velkou roli i osobní sympatie, resp. antipatie hlavních politiků té doby. Prostě tehdy bylo jasné, že situace je velmi křehká a vyžaduje mimořádnou opatrnost – ať uděláte větší krok na jednu či druhou stranu, dostanete se do problémů. To se pak taky stalo.

MS: Zřejmě bychom to mohli přirovnat k chůzi provazochodce?

JU: Ano.

MS: Provazochodec musí držet nástroj, který mu zajistí rovnováhu.

JU: Již polovině devadesátých let vázl také dialog mezi podnikovou sférou a vládou. Již tehdy podniková scéna cítila, že potřebuje jinou politiku, než byla dělána.

MS: Za doby Klausova premiérování otázka hospodářské politiky byla ponižována.

JU: Přestavitelé vlády říkali, že ji není třeba dělat.

MS: Nechť se podniky prosadí v onom konkurenčním boji.

JU: Bylo to cosi, co neodpovídalo době. To proto, že na západ od našich hranic tomu bylo jinak.

MS: Jinými slovy, Česká republika šla proti obecnému přístupu.

JU: Nešla tím směrem, jímž kráčely všechny ostatní vyspělé země – to je celé. Vláda musí hrát svou roli.

MS: Myslíte moderátora?

JU: Samozřejmě. Na druhou stranu musíte také vědět, kde máte co podpořit.  V tehdejší politice nebylo něco, čím ulehčíte podnikové sféře, čím ji motivujete. Teprve po roce 1997 se začal rodit systém investičním pobídek, jenž sem nalákal mnoho zahraničních investorů.

MS: To je již otázka vlády Josefa Tošovského?

JU: Věci tohoto druhu se rodily před ním. Josef Tošovský, předseda úřednické vlády, dostal něco na stůl, co již bylo připravené a co podporovala nejsilnější frakce, kterou byla v parlamentu sociální demokracie. Tehdy se to dalo prosadit formou zákona. Nezapomeňme, že v roce 1997 vychází Bílá kniha Svazu průmyslu, kde se o řadě těchto otázek hovoří. Svaz průmyslu by měl být silnou institucí, měl by mít svou váhu a vláda by měla respektovat tyto představitele.   

… Zákony a jejich význam …

MS: Zde se razila teze, že český stát by měl být spíše malým, měl by mít funkci nočního hlídače, jenž dbá na to, aby se dodržovaly zákony.  

JU: Které zákony? Ty české, děravé?  

MS: Vím, je to spíš idealistický přístup než skutečná realita.

JU: Vláda je také tím sborem, kdo jednotlivé zákony musí předkládat, aby nebyly děravé. Jakmile zjistíte díru, musí se okamžitě odstranit. Toto ovšem naše vlády nedělaly, resp. dělaly jen s velkými prodlevami.

MS: Zde je dobré upozornit, že na kvalitu českého práva měla dopad společenská změna.

JU: To je pochopitelné. Vychází to ze systému jeho tvorby. Když dovolíte poslancům, aby do tvorby zákona zasahovali na poslední chvíli, ve chvíli, kdy jsou v plénu, může to být problém. Obávám se, že víc než polovina poslanců vůbec neví, o čem hlasuje – to nakonec dokládají i konkrétní případy. Vsadím se s vámi o to, že se často do zákonů dostanou věci, které jsou pouze lobbistickým tlakem, které vznikly někde v zákulisí. Samozřejmě rozumím, že poslanci mají právo do jednotlivých zákonů zasahovat, ale proboha musí vědět, co jejich opatření znamená, jaké má důsledky. To pochopitelně poslanci nevědí a nikdo jim to v té závěrečné fázi, kdy se hlasuje o jednotlivých změnách, ani neřekne. Právě v tomto procesu se rodí ta nejhorší „zvěrstva“ – stačí, že třeba změníte odstavec b za c atd. Je naprosto evidentní, že to nevědí, a vlastně to ani vědět nemohou, jelikož to zná pouze specialista, ekonom, jenž sedí na příslušném ministerstvu. Lidi to ani nezajímá. V tom je možné nalézat problém.

MS: Vidíte tam neprofesionalitu, fušerství?

JU: Jistě. Ale vidím to ještě hůře, vidím často účelové změny zákonů s cílem někomu přihrát miliardy ze státního rozpočtu.

MS: Poté stát nemůže být malý, ale efektivní, ale je opakem zamýšleného.

JU: Problém je ten, že vám do toho zasahuje neprofesionalita. Jakmile to dovolíte, musíme v jisté fázi schvalovacího procesu říci: „Odsud nemohu připustit další změny.“

MS: Vidíte, to je problém kvality demokracie, rozhodování.

JU: Proč jsou díry v legislativě naší země, když to jde lépe v jiných zemí, kde mají zákony s menšími nedostatky? V tom vidím ten problém.  

MS: Jinými slovy, vidíte, že poslanci nehájí zájmy lidí, kteří je tam zvolili, ale spíše lobbistických skupin?

JU: Ano, je to často. Je to tím, že problematiku často poslanci nezvládají, nerozumí jí, ale dělají to často s velkým nadšením a nejlepšími úmysly. A jak známo – cesta do pekla je dlážděna těmi nejlepšími úmysly, a proto i výsledek je takový, jaký je. Vzniká cosi chybného. Soudím, že to ani zákonodárci nevědí a vlastně to ani vědět nemohou – což však pro ně není omluva.

MS: Rád bych se zeptal, jak by se podle vás mělo v České republice konstituovat vládnutí, které by bylo v zájmu obecného dobra? Charakteristické pro český parlament je to, že právě maximum obecného blaha nerespektují. Tím také nepřímo nahrávají tomu, že procesy po roce 1989 v očích Čechů nejsou legitimní.  

JU: Domnívám se, že prosazování obecného blaha je vyžadováno ve všech parlamentech. Řekl bych, že jednotlivé dodatečné změny by měly být pečlivě zváženy. Také by měly být vyžadovány odpovědné posudky na to, co se stane, když se udělá tato a tato změna. Bylo by dobré, kdyby se z toho něco vyvozovalo. Když se podíváte do některých zákonů, například do státního rozpočtu o změnách jednotlivých daní, je tam např. uváděno, že ta a ta změna bude mít dopad 100, ale ve skutečnosti to má dopad 1 000, poté nám vzniká problém. Někdo z toho musí vyvozovat závěry a říci: „Vy jste toto řekli, co to znamená?“ Jste nezodpovědný? Člověk by z toho přece měl vyvodit osobní odpovědnost, není přece možné ji z toho nevyvodit. Musíte zavést nějakou kulturu. Musíte říci, že určitá kultura předpokládá, že lidé navrhující jisté opatření jsou za ně profesionálně odpovědni.

… Omyl a budoucnost …  

MS: Posuňme se dále, třebaže to má k nedostatkům zákonů blízko. Co vy jako ekonom odborů považujete za největší omyl, za selhání v rámci transformaci?

JU: To bychom museli dlouho debatovat.

MS: Dobrá, jakou vidíte pozici České republiky v integrované Evropě a v globalizovaném světě? Zůstaneme podle vás montovnou aut, nebo zde vznikne americké Silicon Valley?   

JU: Na Silicon Valley to nevypadá. Soudím, že si málokdo uvědomuje, že budeme o místo na slunci velmi těžce a silně bojovat. Nic není automatické. Možná se tu vyvine pár malých technologií, ovšem to zásadní bude muset být – ať se nám chce, či nechce – založeno na nějakém typu průmyslu, zřejmě strojírenského, elektrotechnického. To, co nám chybí, je především to, že nemáme mladou generaci, která by chtěla v průmyslu, v technice uspět. Právě zde chybí mladí lidé, právě ti do této oblasti nejdou. Vidíte, že většina mladých lidí odchází do služeb, které však nejsou softwarovými službami. Tam chodí pouze pár lidí. Většina jich jde do obchodu, do turistického ruchu. Vytrácí se u nás schopnost materiálně pracovat. To může být dlouhodobým problémem. Nezakládáme nic, hlavně máme slabý průmysl – slabý v tom smyslu, že máme jen málo možností, co světu kolem nás nabídnout. O jeho stavu jsem hovořil výše. Když se rozhlédnete kolem nás, podívejte se třeba na Švédsko, tam jsou minimálně tři, čtyři firmy, které jsou nosné, které jsou jejich. Jsou to společnosti, které působí v nějakém odvětví. Podívejte se na Finsko, tam je to podobné. Má moderní společnost, ale také tradiční dřevařský průmysl. Tak bychom mohli pokračovat dále. Podívejte se na Holandsko, tam jsou také společnosti, které jsou jejich vlastní, ať začnete od Philips, Shell, … Pokud se týká Belgie, tam bych byl opatrný. Podívejme se na Rakousko, zase tam máte silné podniky jako ÖMV, Voestalpine Stahl … Co máte zde? Je to ČEZ.

MS: Škoda Auto?

JU: Škoda Auto není naše společnost, náleží Volkswagenu. Já se tážu po společnosti, která zde má kořeny. Ve Švédsku máte IKEU, Volvo, máte tam SAAB, Husqvarnu a další, ve Finsku Nokii.  

MS: Soudím, že společnost Volvo je vlastněna v roce 2011 cizím kapitálem.

JU: Pořád je s tou zemi spojena, je do ní zasazena. Nemůžete říci, že by Číňani nějakým způsobem regulovali produkci společnosti Volvo takovým způsobem, jako může regulovat Volkswagen. To je podle mého soudu to, co hospodářství chybí. Tato kapacita, která zde byla, se ztratila. Co je dnes ČKD? Mám otazník … Škoda Plzeň? Taktéž … Vítkovice? Také to není tak komplexní kombinát, jako býval, byť se z uvedených podniků nejvíce angažuje ve výrobě. To jsou však společnosti, které vyrůstaly od počátku průmyslové revoluce. Byly založeny v první polovině devatenáctého století stejným způsobem, jako jsou ty Voestalpine, Krupp Thyssen a podobně.

MS: Němci a Rakušané mají tradici.

JU: My jsme též měli tradici.

MS: My jsme zažili diskontinuitu.

JU: To nemůžete takto brát, tyto společnosti přece existovaly. Pořád vyráběly, pořád měly značku. Pořád měly schopnost něco na trh dodávat a taky dodávaly a jejich výrobky stále ještě najdete – troufám si tvrdit – na všech kontinentech. Stále ještě je najdete, ale to už nebude dlouho trvat – protože stárnou a na jejich místo přijde někdo jiný, nejsme-li schopni tam znovu přijít. Dnes se tato schopnost během těch dvacet let z velké části ztratila. Dovedou ji získat během dalších dvacet let? Obávám se, že sotva. To proto, že na to nebudete mít dostatek duševního potenciálu, lidského kapitálu. To proto, že jsme to ztratili. Vždyť si to vezměte, zkuste přijít a říci, že zde máme skupinu, máme zde montážní tým a jsme schopni smontovat vlastními silami velikou elektrárnu. Máme lidi, kteří tam vyjedou, kteří přečtou výkresy. Zde byla skupina lidí, kteří k zákazníkovi přišli a všechny problémy na místě vyřešili. V tom byl kumšt Čechů. Dokázali na místě improvizovat, na místě najít řešení….. Ale možná, že tu naděje stále ještě žije – pokud procitneme a pochopíme, co chceme ve světě znamenat, pak taková naděje žije, ale čas k takovému procitnutí se zkracuje….

MS: Člověk může jen říci, kéž by s to vrátilo. Děkuji vám za vaše postoje.       

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

 

JU: Byl jsem v zaměstnaneckém poměru a nerad bych to dále komentoval.

 

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

 

JU: Kuponovou privatizaci jsem za velkou příležitosti obnovy nepovažoval. Nerad bych to rád rozvíjel.

 

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nezpůsobilo náhodou ono rozdělení eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému nalezení v Evropské unii?    

 

JU: Rozdělení Československa považuji za chybu. Prostě, větší celek má i v budoucím světě větší šance na přežití. Nedělejme si iluze o budoucnosti. Dnes vše vypadá mírumilovně, ale copak Evropa sama nemá dostatek svých územních sporů, které se mohou v budoucnu znovu rozhořet? Možná, že stačí další vyostření ekonomických problémů EU a objeví se spory. Já si to nepřeju, ale nikdo z nás neví, jak se evropská politika bude v budoucnu vyvíjet – jak již někdo řekl – státy nemají přátele, státy mají jen zájmy.  Z rozpadu Československa viním především tehdejší české politiky – skupinu politiků ve vedení tehdejší ODS a ODA. Ti dospěli k názoru, že bez Slováků nám bude lépe, že bez nich dojdeme rychleji do toho jejich vysněného ráje. Byli přesvědčeni, že by nás zdržovali, a proto nám bude lépe, když budeme bez nich. Nepochopili, že v zemi, kde jsou dvě národnosti, musí docházet k dělení moci, že obě národnosti musí mít paritní zastoupení v klíčových politických pozicích ve společném státě. Prostě, když je prezidentem Čech, musí být předsedou vlády Slovák a naopak, stejně tak i na dalších postech – ministr vnitra, zahraničí atd. Snaha Čechů – a to lze také označit za český nacionalismus – obsadit všechny důležité pozice ve společném státě poháněla slovenský nacionalismus. Tomu však nikdo na české straně nechtěl čelit. Václav Klaus jako předseda ODS a jeho okolí nemohli strávit myšlenku, že by předsedou vlády mohl být jejich slovenský koaliční partner a že by mohl mít jinou představu o postupu reforem. Monopol na pravdu přece měli jenom a jenom oni. Prostě, chci-li být s někým v partnerském vztahu, musím umět být tolerantní a chápavý. To česká politika tehdy nedokázala a snadno tak hodila za hlavu dědictví Masaryka a Beneše a celé první republiky, ke které se tak vehementně hlásila. Nikdo z nich nedokázal odhodit své ambice a prohlásit, že ve jménu zachování společného státu, který je pro něj nejvyšší hodnotou, obětuje své osobní ambice. Jsem přesvědčen, že šlo o to vydržet několik prvních let – po pěti letech by možná byla daleko větší vůle být spolu. Nakonec po skoro dvaceti letech samostatné České republiky se lze ptát, co jsme získali, jsme o tolik úspěšnější než Slovensko? V ekonomice tak velký rozdíl není vidět a rozhodně tento rozdíl není větší, než byl při rozdělení – stálo to tedy za to?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *