Dialog o transformaci s Karlem Šibravou


*1933, český filozof, vysokoškolský pedagog činný v KSČM. Vysoká škola politická, ČVUT.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen v sobotu 19. března 2011 v odpoledních hodinách v prostorách bytu Karla Šibravy, Benešova ulice, Poděbrady.

MS: Jak vnímáte rok 1989? Co jste si od něj sliboval? Jaké naděje jste do něj vkládal a jak se naděje s ním spojované splnily?

KŠ: Rok 1989 byl cílevědomě připravován velmocemi, mezi představiteli USA – Bushem a Sovětským svazem – Gorbačovem. Poslední vedení KSČ v čele s Jakešem bylo mimořádně neschopné, převzalo, co jim navrhl bratr – Gorbačov. Od roku 1989 jsem si sliboval reformy, které odstraní brzdy vývoje a nastartují procesy k naplnění vědeckotechnické revoluce. Naděje jsem pomalu a jistě ztrácel již v jarních měsících roku 1990. Nová garnitura Občanského fóra a její reprezentace neměla nic připraveného, co by zajistilo rozmach rozvoje lepšího socialismu. Naopak vše svědčilo o tom, že jde o likvidaci socialismu. Veškerý tlak revoluční euforie nebyl zaměřen na podstatu rozvoje, reforem socialismu, ale k jeho likvidaci. Dochází k rozkladu politického systému, vzniká celá řada politických stran a hnutí, které se přifařily k Občanskému fóru. Jediná strana, která vznikla, byla Komunistická strana Čech a Moravy, která se omluvila za minulé období a od toho okamžiku se snaží naplňovat to, z čeho vycházela kritika socialismu. Návrhy KSČM nikdo nebral vážně, naopak stále více se stupňuje antikomunismus, který znemožňoval jakýkoliv dialog mezi úmysly a realitou. Tento proces probíhá od převratu do současnosti.       

… Vítr změny a kontexty…

MS: Dobrá, to je obecné vyjádření. Rád bych se zeptal, kde vás rok 1989 zastihl a na čem jste pracoval?

KŠ: To jsem již šel do důchodu. Patřil jsem ke skupinám, které to myslely, jak to bylo publikováno, to znamená, že stávající systém má sílu se reformovat, ovšem za určitých předpokladů. Ty však nebyly jednoduchou záležitostí. Celá garnitura byly nevyvážená. Neměla nic připraveného, třebaže od roku 1989 – Obroda – již na něčem pracovala. Například v Prognostickém ústavu byla celá řada lidí jako například Václav Klaus. Ten tam přišel za pět minut dvanáct. Byl velmi opatrný. Nic konkrétního však nevypracoval.  

MS: Pokud vím, tak pan Klaus přišel do Prognostického ústavu do odboru makroekonomických analýz.

KŠ: On dělal finančnictví.

MS: Ještě před tím dělal v Ekonomickém ústavu ČSAV, následně byl odejit a pracoval jako zaměstnanec Státní banky československé.

KŠ: Klaus měl tu výhodu, že šel na stáže, které mu byly nabídnuty. Byl to od počátku člověk velmi ambiciózní a kariéristický.

MS: Byl cílevědomým člověkem.

KŠ: Ale i bezohledný. Ono to jinak nejde.

MS: Skutečně?

KŠ: Bezohledný byl například vůči svému zázemí, bezohledný vůči své rodině. Vědec má přece nějaké zázemí. On bezesporu vědcem je či spíše byl, dokázal si jej vytvořit. Například šel na dva roky na stáž.

MS: Stačí se podívat, jak funguje věda v Americe.

KŠ: Pane kolego, musíte brát realitu. Musíme vycházet z toho, jak to vycházelo u nás. Když sem pracovník přišel, tak například návaznost na rodinu byla složitější. Nemohl si jezdit, jak chtěl, stát mu prostředky nedal. Na druhou stranu se během pobytů naučil dobře jazyky. Pobýval v Nizozemí, v Itálii, v Americe. Pro něho to nebyl žádný problém. Získal si konexe a upnul se na teorii neoliberalismu.

MS: Co se týče Ameriky, tam se setkal s Jaroslavem Vaňkem na Cornellově univerzitě. Tam shodou okolností studoval také Jan Švejnar.

… Návrat do minulosti před rok 1989 …

MS: Vraťme se po krátké odbočce k vývoji v zemi.

KŠ: Byl jsem přesvědčen, že je možné mnoho věcí udělat. Sám jsem na stáže nemohl. Byl jsem pouze na stáži v Sovětském svazu, také jsem byl na stáži v Německu. Sověti mě zklamali. Byl jsem přesvědčen, že poslední garnitura Gorbačov – Jelcin byli kariéristé. Byla to neschopnost něco nového nastolit. Jinak jsem byl přesvědčen, že kvalita mozku, která v je Číně, byla tenkrát v Rusku, respektive u nás.

MS: To jsou ona šedesátá léta …

KŠ: Byla chyba, že Chruščov kritizoval Čínu.  Výsledek byl takový, že to, co nyní dělají Číňani, jsme byli schopni dělat my jako tehdejší východní blok.

MS: Myslel jste si, že rivalita Východu a Západu může pokračovat?

KŠ: Nelze se na svět dívat brýlemi, že to bylo bílé, či že to bylo černé.

MS: Jinými slovy, situace měla jisté stupně šedi?

KŠ: Podívejte se, oni na Západě měli také strach, co zde vymyslíme. Musím říci, že jsem se na to díval jiným pohledem.

MS: Jinými slovy, byl to ostrý střet pohledů.

KŠ: Přesně tak. Po této stránce jsem byl přesvědčen, že změna bude velmi výrazná. Jak Václav Havel, tak celé Občanské fórum prohlašovalo, že jde o reformu socialismu, že jde o vylepšení socialismu.

MS: To znamená opětovný socialismus s lidskou tváří, návrat do roku 1968?

KŠ: Ano, oni chtěli zachovat systém, ale měli zájem odbourat jeho deformace, k nimž během normalizace docházelo. V minulém režimu byli poškozováni lidé, kteří vycestovali. Šel jsem za ministrem vnitra Jaromírem Obzinou a říkal jsem mu: Co je to za logiku? Lidé se vrátili, a vy je za to ještě trestáte. Takových nesmyslů byly spousty.

MS: Ano, ale to bylo také díky tomu, že hospodářství bylo řízené.

MS: Neměli bychom zapomínat, že Československo bylo silně etatistické ve východním bloku.

… Zaostalost …

KŠ: Domnívám se, že největší škody na deformaci socialistického řádu způsobila příprava a průběh II. světové války. Škody byly strašné a USA se stávají velmocí, socialistické země ztrácejí svou sílu. Součástí bloku se stalo i Východní Německo. Země na východ od nás byly polofeudální, hospodářsky zaostalé. Nyní vezměte Sovětský svaz, jenž zde měl jistou sílu, ale země kolem i sám Sovětský svaz byl v problémech. Na to se zapomíná. Mnoho věcí jsme museli vyrábět, ale bylo by lepší, kdybychom to mohli nakupovat. Takový byl případ penicilinu. Oni nám nic nedarovali. Například mezi kapitalisty existuje zisk, spekulace, to je jim vlastní. Neupírám jim to, ale ve vztahu k socialismu, který je negací kapitalismu, dělali vše možné, aby socialismus zničili, a to vidíte i dnes. Vezměte si to ve vztahu ke Kubě, Bělorusku, Číně. Přesto kdysi jeden klasik pravil, že o vývoji rozhodne Čína, Indie, Rusko. Dnes se tomuto modelu blížíme.

MS: To je takzvaná skupinu BRIC – Brazílie, Rusko, Indie, Čína.

KŠ: Tenkrát to zde bylo. Uměli si spočítat, co se zde nachází. Stalo se mi několikrát, že ke mně přišli, jestli bych tam nezůstal, zdali bych jim něco nepřinesl. Vypadalo to nevinně. Spousta lidí se na to chytla, a poté toho litovala. To nemůže nikdo někomu vyčítat, že si to každý stát chrání.

MS: Dobrá, jak jste hodnotil onen systém? Říká se, že u nás se hospodářství rozvíjelo extenzivním způsobem a proto jsme zaostávali za Západem. Nebyli jsme součástí globálního trhu, nemohli jsme využívat komparativních výhod. Museli jsme si hodně věcí vyrobit sami, jelikož svět byl uzavřený. Jak se díváte na tuto skutečnost?

KŠ: Víte, nedívám se na to černobíle. Myslím, že v tom byl úplný úmysl. Západ byl opravdu vpředu, ale kdyby nás za velmi výhodných podmínek pro kapitalistické země zapojili do mezinárodní směny, bylo to jiné.  To znamená, aby s maximálním ziskem poskytovali patenty, suroviny i půjčky, které normálně odpouštěli. Například Francouzi a čističky vod.

MS: Jsme v Poděbradech, jsou zde sklárny, tak vím, že ze zkrachovalých německých skláren sem byly přiváženy stroje a Češi je zde uplatnili. Stali jsme se takovým „odkladištěm“.

KŠ: Přesně.

… Normalizace …

MS: Zaostávání probíhalo během normalizace. Jak se na ni díváte? V polovině vlády komunistů jsme nebyli tak daleko od Rakouska. Dvacet let způsobilo …

KŠ: … velké rozdíly v životní úrovni. Máte pravdu. Během své kariéry jsem se zabýval filozofií dějin. Když si prohlédnete dějiny a jejich filozofii, je neobyčejně přesná a zajímavá. Nesmíme se nechat zmást tím, co používá politika propagandy. To jsou povrchnosti, polopravdy a někdy i lži. Tomu člověk těžko rozumí, těžko se mu s tím pracuje. S normalizací je spojen Gustav Husák. Musím říci, že jsem hodně věřil Husákovi, tomu systém ublížil mnoho.

MS: Byl vězněn.         

KŠ: Měl jsem možnost spolupracovat s historiky, kteří Husáka znali. Sám jsem si s ním podal několikrát ruku. Vím, že se chtěl vypořádat s chaosem, který zde byl, a proto šel touto cestou. Jsme takovou sovětskou provincií, a proto mu sověti dali mnoho rad, co má, či nemá dělat. Pro nás to bylo nepoužitelné. Jsem přesvědčen, že již v letech 1977 se aktivity měly ukončit. Sám jsem na katedře zaměstnával spoustu lidí, které vyhodila vysoká škola politická. Dokonce jsem měl možnost dělat vedoucího katedry Československých dějin na Filozofické fakultě UK, ale odmítl jsem to. Prosil jsem rektora ČVUT, aby mě nepouštěl. Povedlo se mi to; tvrdil jsem, že na to nemám, že jsou tam daleko schopnější. Vybrali si mě proto, že se mnou mohli počítat. Byli tam lidé jako Zdeněk Kárník, Jan Kuklík, Robert Kvaček … Právě myšlení těchto lidí je tím, co potřebujeme. Člověk dlouho pracuje, než se dopracuje k nějakým závěrům, bylo by zločinem jej vyhodit. Ne snad proto, že sám o sobě zahálel. To nedělal Husák, to neudělala normalizace. To udělali „chytří“, kteří působí i v dnešním systému. Bylo dost „uvědomělých“, kteří odstranili „neuvědomělé“. Například lidé z Národního divadla, jako byl Růžek či Hrušínský, odstranili Sováka.

MS: To znamená, že jste měl pochopení pro lidi, kteří mysleli nekonvenčně a nabourávali pohled?

KŠ: Jistě, když se díváme na filozofii dějin, v mnoha případech tam chybí lidskost, člověčina. Najednou se cosi v politice utrhne, zapomíná se na kvalifikaci, kterou člověk má, a začne to vidět mocensky. Soudím, že to je neštěstí. Je tam síla, ne pravda.

MS: Rozumím vám, ale normalizace právě z tohoto hlediska zasáhla stát dosti citelně v negativním slova smyslu.

KŠ: To je pravda. Jak jsem říkal, bylo nutné včas odejít. Režim se uvolňoval. Pamatuji si, že jsme měli všelijaké kolokvia, a jak jsem pociťoval uvolňování.

… Charta 77 …

KŠ: Na konci roku 1976, když přišla Charta, viděli jsme, kam to jde. Podle mě byla velká chyba, že se jednalo, jak se jednalo. Stranicky to bylo řešené, ale zase tak, že ne každý člen strany tomu rozuměl. O umělcích nemusím hovořit. Znám například Sequencův výrok, že se také musí uživit. Dnes se k tomu nikdo nehlásí. Dnes lidé hovoří o tom, jak jim to ubližovalo, třebaže se podívali po světě. Vnímám to tak, že si sami protiřečí. Žádná generace nemá právo si vysvětlit dějiny sama. Je schopná je pochopit, ale nemůže je změnit. Pokud je změní, tak je deformuje. V žádné generaci není uloženo, že bude sama existovat a rozsoudí vše ostatní. To nejde. Mezi minulostí a současností jsou vzájemné vztahy a díky tomu člověk může dělat jisté prognózy. To byla chyba, to nedělali. Nutno říci, že to neudělala ani tato garnitura.  

MS: Jinými slovy, lidé, kteří nám vládli, si neuměli promítnout vztah mezi minulostí a přítomností?

KŠ: To proto, že na to neměli. Kumulace funkcí, rotace kádrů, to jsme kritizovali. Filozofie byla taková, že se musí vydržet to, co se vydržet dá. Byli tam lidé poctiví, také dnes jich máme spoustu. Ale na to jednoduše neměli. Doba je neobyčejně náročná. Jak říkají právníci, politik nemusí znát vše, ale musí vědět, kde to hledat. To znamená, že by si politik měl vytvořit kádr chytrých pomocníků, z nichž může čerpat. To je politik.

MS: Ano, ale je otázkou, kde vzít ty slušné, chytré rádce?

KŠ: To je ten problém. Když jsme posílali lidi na různé stáže do zahraničí, do kapitalistického světa, očekávalo se, že přijdou domů, budou se své poznatky snažit uplatnit, a to na základě určitých podmínek. Někteří se vrátili, a měli ničit a oslabovat socialismus.  

MS: Bohužel, komunistická moc ty schopné uvěznila. Snažila se, aby se o nich nevědělo. Režim si jednoduše nevážil kapitálu, který v této zemi dříme.

KŠ: Například o roce 1968 jsem přednášel učitelům, kteří nesouhlasili. Neměl jsem s tím problémy. Je pravdou, že tam bylo jen pár lidí. Během své kariéry jsem vykládal Masarykovu filozofii. Byli tací, kteří na mě šli žalovat. Na druhou stranu se ukázali lidé, kteří se mě zastali. „My Karla známe a jistě by neřekl něco, co by neměl doložené.“ Lidé, kteří se postavili proti mně, jsou podobní jako současná garnitura.

… Životaschopnost socialistického režimu …

MS: Domníváte se, že systém minulého režimu by byl životaschopný, pokud by měl ve vedení dosti vnímavé lidi, kteří jsou schopni provést reflexi, podívat se správně na minulost?

KŠ: Byl jsem o tomto přesvědčen a jsem o tom přesvědčen i dnes. To dokazuje i celá řada lidí. Bylo mnoho lidí, co bylo venku. Když viděli nejistotu, nestabilitu, která zde byla, mlčeli. Na jedné straně nápady, které mohli uplatnit, na druhé straně nechuť je uskutečnit. Viděli, že se to hromadí, že to nemá stabilitu, že to nemá perspektivu. Ba dokonce se postavili proti, jednoduše nevydrželi. Vzpomínám si, že nám Brežněv jednou vykládal, kolik je stojí vietnamská válka. Odhadoval, že je to kolem šesti milionů amerických dolarů denně. Kdekoliv na světě byly války v zastoupení, ale odnášeli to sověti. U nás jsme tyto problémy neměli. Byla tenze se Slováky, ale nebylo to tak vypjaté jako někde jinde. Naši lidé na to měli. I v Německu byli schopní lidé, a proto my a Němci jsme byli schopni leccos udělat. Doba byla taková, že se posuzovalo spíše podle slov, a ne činů.

MS: Podle ovoce je poznáte. Východní blok se postupně rozpadal. Domníváte se, že kdyby se Československo a východní Německo byly ze sovětského bloku vydělily, byli bychom na tom lépe? Dopláceli jsme na poloagrární země.

KŠ: To je nesporné. Do dnešních dnů máme v porovnání s nimi výhody. Nyní se to promarnilo. Máme velký dluh, ale proto, že se během transformace mnohé rozkradlo. Říkají to představitelé politiky a není to nic nového. Jsem přesvědčen, že jsme byli schopni jako socialistická země prosperovat. Kapitalisté budou v permanentní krizi, nebudou se z toho moci dostat. Všeobecná krize kapitalismu, jak pravil klasik, ta existovala. Z hlediska filozofie dějin možnost budování socialismu v jedné zemi při kapitalistickém obklíčení byla sporná. I pro tehdejší klasiky byla sporná, ať již to byl Trockij, nebo Lenin. Vzniká otázka, co ale měli dělat? Byla vytvořena Pařížská komuna, poté nejslabší článek únorová revoluce v Rusku. Bylo tam bezvládí, moc jim doslova spadla do rukou. Co nyní měli dělat? Měli říci: „Prosím vás, my vládu ještě nechceme, nejsme na to připraveni. Naše hospodářství a zázemí není dobré …“ To zkrátka nešlo, a proto byla vytvořena teorie, že je to možné. Je dobré říci, že za feudalismu existovaly prvky kapitalismu. Nebyly to prvky antagonistické, jak říká filozofie. Z toho hlediska jsem přesvědčen, ať již měl, či má jakékoliv chyby, že to bylo a je jediné možné systémové východisko.   

MS: Nu, ale lidé se přiklonili k něčemu jinému. Stačí se podívat na revoluční nadšení, a poté došlo k přirozenému vystřízlivění. Jistě se to dalo předpokládat, když jsme měli za sebou zátěž s dvou totalitních režimů.      

KŠ: Lidé se k tomu nehlásí, ale Národní fronta, s níž jsem pracoval. Byli tam lidovci reprezentovaní ministrem Baudyšem. Ten se tím netajil, měl všude zelenou. Takových byla celá řada. Byli v čelných funkcích a vyhovovalo jim to. Dnes říkají, že byli utlačovaní. Vždyť dnes jejich strana zapadla. S ní byly vždy problémy – za první republiky i za II. světové války.

MS: To jsou příkré soudy, možná se lidovci objeví v národní politice v plné slávě.

… Zpět …

MS: Rád bych se vrátil k vytvoření socialismu. Marx předpokládal, že revoluce začne v nejvyspělejších zemích. Začalo to obráceně, zhostili se toho lidé, jací se toho zhostili, a světu vznikl problém, a proto došlo k diskreditaci konceptu socialismu a ke společenským deformacím.

KŠ: Ve stáří jsem si přečetl paměti velikánů tehdejší vládnoucí garnitury. Vidím rozdíl mezi klasikem Leninem, jeho myšlenky jsou velmi zajímavé, ale neměl možnost je dovést do reality. Doba byla taková, jaká byla. Byl na něj spáchán atentát, byla snaha jej umlčet. Nyní se netají tím, že dělají atentáty na Fidela Castra. Jen si vezměte takového Trockého, toho vystěhovali.

MS: A poté jej odpravili.

KŠ: Bohužel.

… Obhájci systému …

MS: V roce 1989 nebyli dostateční obhájci tohoto systému?

KŠ: Byla to euforická doba a obhájců bylo. Vedení strany bylo bohužel neschopné. Jsem přesvědčen, že po převratu vždy přichází do čela spíše méně schopní lidé.

MS: Skutečně?

KŠ: Dokonce tam přicházejí neschopní lidé. Ve vedení strany jednota nebyla. Husák rezignoval, nebyla síla jej odstavit, možná i ze slušnosti. Na druhé straně tam byla celá řada lidí, co již na to opravdu neměla. Stačí vzpomenout pana Biľaka, Jakeše a další.

MS: Také tam byli kariéristé.

KŠ: Ano, těch tam bylo mnoho.

MS: Zřejmě je to způsobeno také tím, že když člověk dosáhne nějaké kariérní příčky, začne degenerovat …

KŠ: … a není schopen již nic dát.

MS: Organismus je postaven na tom, že element, který je nefunkční, je nahrazen. Pokud tomu tak není, dochází k nemoci, ba k rozkladu organismu.

KŠ: S tím lze souhlasit. V dnešní době nevýkonný člověk dostane trafiku v podobě úřadu. Lidé odcházejí do diplomatických služeb. Vše podle toho také vypadá, protože když člověk nebyl s to vytvářet něco doma, co může udělat v zahraničí?

MS: Ano, ale máte hledisko idealistické, realistické. Něco říká teorie, a něco říká praxe. Společnost vypadá tak, jak se dokáže teorie sladit s  praxí.

KŠ: Osobně si myslím, že by systém měl mít rotaci kádrů. Zároveň by se v něm mělo slušně zacházet s lidmi. Tvrdím: v politice je člověk velmi opotřebován. Pokud by měl člověk cosi vykonat, je třeba, mít slušný kolektiv, kde bude vzájemná vazba, ale i tak člověk pocítí během funkčního období únavu. To však nehovořím o tom, jestliže je člověk v politice celou generaci.

MS: Jen si vezměte Václava Klause, ten je v politice více jak generaci, a můžeme jej řadit k našim nejvýkonnějším politikům, které máme. Nutno říci, že takových lidí je skutečně málo. Stačí, když se podíváme na dráhu Miloše Zemana, jenž řekl, že 4 roky bude premiérem této země a poté půjde do ústraní. To dodržel. Byla mu sice nabídnuta prezidentská funkce, ovšem to byl v politickém důchodu.

… Zánik KSČ, KSČM …

MS: Abychom postupně ukončili komunistickou éru, věnujme se komunistické straně. Říkalo se, že tato strana zanikne, jak budou odcházet její členové z tohoto světa. Jak se na to díváte?

KŠ: Struktura jak komunistických, tak jiných stran může zaniknout. Každý jev je něčím determinován, každý jev má svou historii, ale geneze problému je složitější. Politické strany zde původně nebyly, vznikly na základě celkem přirozené potřeby. Na počátku roku 2011 člověk mohl sledovat sjezd sociálních demokratů, tam se odkazovali na Břevnov, což je nehistorické.

MS: U Kaštanu vznikla naše nejstarší politická strana.

KŠ: Jistě, to byla jiná strana. Sice se říká Břevnov, ale měli jsme ji již o čtyři roky dříve v roce 1874. To se týká celorakouské sociální demokracie, a my jsme byli její součástí. To je to podstatné. Poukazování na setkání U Kaštanu je nacionální podání.

MS: Vraťme se k postupnému vymírání komunistů a možnému zániku komunistické strany. Byla to idea i pana Miloše Zemana.

KŠ: Lidé tomu věřili, byli plně zapáleni. Toto vše se projevilo ve volbách, pracující lidé šli jako jeden muž. Vzpomínám si, že celá řada sedláků přišla a říkala: „Já bych to chtěl, ale již ne“. I faráři agitovali, ale Vatikán je trochu „srovnal“. Z mého pohledu to je zcela pochopitelné. Jevy je nutné dávat do souvislostí s danou dobou. Dříve se vše házelo na komunisty. Byly zde pracovní tábory, kde byla celá řada nevinných lidí. Mám kolegu, který byl u Pomocných technických praporů. Z mého pohledu to bylo svinstvo. Měli se lépe než my. Byl jsem na vojně a jedl jsem čočku s kameny, a tihle hoši si vydělali peníze, nemuseli čistit zbraně a dělat spoustu jiných věcí. Dnes se to plně vymstilo. Pamatuji si, že tam byl jeden kamarád ze základní školy. Tázal jsem se, co zde dělá, a on odpověděl: „Na národním výboru byl někdo chytrý, prozradil, že na mě není spolehnutí …“ Bylo to svinstvo.

MS: Domníváte se, že to byla přirozená reakce, že lidé utíkali od komunistů? Proč uvádím slovo „utíkali“? Vždyť komunistická strana byla početnou stranou.

KŠ: V roce 1948 jsme měli nábor do KSČ. Zpětně se to historicky zpracovávalo, prováděl to Karel Kaplan a musím říci, že jsem s ním dělal. Víme, že nátlak byl hrubou chybou. Tehdejší vedení se domnívalo, že čím bude více komunistů, tím to bude lepší. Byl to však velký omyl. Také jsem se dopouštěl spousty chyb. Když jsem v posluchárně poznal spoustu koncepčně myslících lidí, viděl jsem, že by se mohli v partaji uplatnit. Čím budou lidé ve straně chytřejší, tím to bude lepší.

MS: Věru idealistický přístup …

KŠ: To nebyl idealistický přístup, to byl zcela reálný přístup.

… Otázka pragmatismu KSČ po roce 1989 …

KŠ: Narazilo to na to, že se mnozí obávali, že přijdou o svou židli, a proto schopného člověka „otrávili“ a on odešel. Takových lidí bylo spousta. Z mého pohledu to byla škoda. Druhou věcí je, že ve straně musí být lidé se skutečným přesvědčením. Když se dnes podívám na ministerstvo obrany, byla tam celá řada schopných lidí, ale též mnoho kariéristů. Byli to pouze posluhovači. Vědomě sabotovali, jak mohli, a hrabali.

MS: Z těch minulých kádrů byl například pan Miroslav Štěpán …

KŠ: … a celá řada dalších.

MS: Do komunistické strany v minulosti vstupovali právě lidé, aby mohli mít …

KŠ: … místo, aby mohli dělat kariéru. Takoví skutečně byli. Poznal jsem lidi, kteří tam šli z přesvědčení, a ti tam jsou do dnešních dnů. Je nutné se před nimi sklonit. Úbytek je ve všech stranách. Sociální demokracie má 25 tisíc členů, ale vím, o lidech, kteří nejeví snahu o veřejném působení.  

MS: Lze říci, že je to otázka konkrétních lidí, jak dokážou prezentovat svou aktivitu. Dobrá, co mohla nabídnout Komunistická strana Československa v roce 1989?

KŠ: To je problém. Vedení strany bylo na Orlíku, rekreovalo se tam a nechali v tom pana Štěpána. Soudím, že bylo dobré, jak to udělali. Kdyby tam někomu „prasklo“v hlavě, dopadli by stejně jako Petr Zenkl v roce 1948.

MS: Kdyby to bylo příliš radikální zásah, …

KŠ: … tak jak se to řeší v rozvojových zemích, byla by to katastrofa. Naopak klad byl rok 1948 … Hovořil jsem s jedním antikomunistou, ten mi říkal, že Únor byl puč. To je hloupost. Opozice nebyla schopna nic nabídnout. Je to totéž, jako když ostatní strany nebyly schopné něco nabídnout v roce 1989, taková strana národně sociální neměla žádný program. Když historici vezmou všechny argumenty, tato strana spoléhala pouze na Beneše. Toho chudáka dostali do katastrofální situace.

MS: Shodou okolností on ten rok umírá.

KŠ: Ano, byl nemocen a věděli to.

MS: Dobrá, co tedy nabídly opoziční strany lidem ve vztahu k vládnoucí garnituře?

KŠ: Komunisté nabídli, že již nebudou hlavní ideologickou silou. To je velký klad. Za druhé, uvolnění, demokratizaci.

MS: Ano, demokracie a svoboda byla slova revoluce.

KŠ: To byla nejen slova. Vždyť na demokracii lidé nebyli připraveni.

MS: Byli překvapeni, …

KŠ: … že to tak dopadlo.

MS: Zaplať Bůh, …

KŠ: … že netekla krev.

MS: Ne nadarmo se o revoluci říká, že byla sametová.

KŠ: Zde jde skutečně o předání moci. Jen se podívejte na pana Čalfu.

MS: To byl přece schopný člověk.

KŠ: Sám bych řekl, že byl všehoschopný.

… Otázka postupu …

KŠ: Podívejte se, neumím pochopit, že takovíto lidé, kterých tam bylo více, se dokázali přetvařovat.

MS: Takto můžeme hovořit o Michailu Gorbačovovi.

KŠ: Jednou jej historie bude hodnotit a již dnes ho bude hodnotit.  Již ho dnes hodnotí …

MS: Rusové jej považují za člověka, který pohřbil Sovětský svaz. Západ jej hodnotí kladně. Lidé, kteří ze sovětského systému žili, jej hodnotí negativně. Zaplať Bůh za tyto lidi, kteří se dokázali „přetvařovat“, jelikož dokázali pohnout kormidlem dějin. Díky tomu Česká republika, či lépe Československo mohlo vstoupit po roce 1989 do nových poměrů. Ano, zaplať Bůh.

KŠ: Souhlasím s vámi, ale osobně jsem přesvědčen, že historie neřekla poslední slovo. Ještě jsou zavřené archivy na 30 – 50 let. Až se ukáže, jaká byla jednání, jaké byly možnosti. Takový Husák rezignoval.

MS: Byl to on, kdo slyšel od Gorbačova slova: „Eto váše ďélo“.

KŠ: Procesy, které se zde děly, jsou nesmírně k zamyšlení. Neměly by se vypouštět nějaké soudy. Neodsuzuji je ani jednoho, ani druhého. Kritizuji například komedianta Jelcina.   

MS: Je to člověk, který také sehrál důležitou roli. Lze se domnívat, že zachránil život právě Michaela Gorbačova, protože v roce 1991, kdy se bortil Sovětský svaz, byl jedním z těch, kdo zabránili puči, který byl plánován ve hlavních strukturách, jež šly proti Gorbačovovi.

 

… Zpět k zániku strany …  

MS: Dobrá, kdybychom se vrátili. Jste přesvědčen, že komunistická strana v letech 1989 – 1990 nevyužila své možnosti?

KŠ: Určitě. Neměla na to, spoléhali především na Gorbačova. Byl zde, také „dirigoval“, kdo by měl být prezidentem, kdo by měl být předsedou vlády. Vždyť to se obecně ví! Oni na to spoléhali, je lepší kopírovat, přebírat než přemýšlet.

MS: Ano, ne nadarmo se říká, že myšlení bolí.

KŠ: To je pravda.

… Ideje komunismu …

MS: Domníváte se, že ideje, které zastáváte, mohou opanovat tuto republiku?

KŠ: Dějiny se nikdy neopakují, třebaže si to lidé myslí. Chyby, které komunisté dělali, jsou předmětem neustálých analýz, zkoumání. Ne snad proto, že by to bylo aktuální v dohledné době, ale pro další generace. Je tomu tak, jako se někdo učil z dějin Pařížské komuny. Může to sloužit k poučení, ale nikdo nemůže použít hotový recept pro novou situaci, to nejde. Pokusy však jsou.

MS: Také to může dopadnout úplně jinak.

KŠ: Je snadnější sáhnout do starého a říci, „takto to uděláme“, než něco vymýšlet. Z mého pohledu je to nesmyl. Když někdo není schopen něco vymyslet, tak se brání. To byl například přístup Stalina, již nebyl schopen nic vymyslet, proto musel škodit. Na druhou stranu existovali lidé, kteří byli s to něco vymyslet. Ti buď museli opustit stát, nebo skončili špatně. Jedná se o situaci v daných podmínkách. Jsem přesvědčen, že kdyby zvítězil Trockij, sám by na to neměl. To byl intelektuál v pravém smyslu slova. Neměl na to dělat politiku, psát, permanentně kritizovat, to dokázal. Kdyby tam byl třeba Lenin, Kubyšev … tam by se politika ubírala jiným směrem, jelikož ve straně byla celá řada lidí. Neměli štěstí, nebyli dlouho živi. Pokud by to bylo zpracováno, mohlo se dokázat daleko více.

MS: U nás snad nejsou lidé typu Lenin a spol.?

KŠ: Ne, nejsou. Bohužel. Z tohoto pohledu je naše země příliš malá. Máme zde však spoustu schopných jedinců. Naše východiska, to je i Masarykova filozofie. Nesmíme být neteční k tomu či onomu, něčemu dávat přednost, musíme vědět, co se na naše poměry může hodit, čím bychom mohli vyniknout. Jen si vezměte jazykové znalosti, Masaryk říká, že Němci stačí němčina, ale nám nestačí. My musíme umět němčinu, francouzštinu, angličtinu, španělštinu, ruštinu. Měli bychom se snažit hovořit co nejvíce jazyky. Čím jich známe více, tím máme větší rozhled.

MS: Lze souhlasit s jazykovou výbavou. Když se podíváme do Švýcarska, tam mají čtyři jazyky jako národní řeč. Je to němčina, francouzština, italština, rétorománština.  Je to země, která se vyvíjela po staletí …

KŠ: Musíme se na to dívat z historické perspektivy. Jen si vezměte případ Rakouska. Takové Rakousko nemuselo dělat mnoho věcí. Byla zde dohoda o neutralitě z roku 1951, to byl víceméně kompromis z rozumu. V tehdejší době to byl prospěch.

MS: Jste přesvědčen o tom, že komunistická strana bude dále součástí politického spektra a bude se držet v českém Parlamentě?

KŠ: Zatím se KSČM během 23 let nezprofanovala, nebyla připuštěna ke skutečnému vládnutí. KSČM svým vlivem tlačí ke splnění programu ČSSD. Volby ukážou, jak to je, ale zatím jsme v roce 2013 třetí nejsilnější stranou ve státě.   

… Ozvěny Masaryka a jeho následovníků …

MS: Zde je dobré připomenout, že během revoluce se vzpomínalo na Masaryka, na první republiku, třebaže to tehdy žádná selanka nebyla. Takový Masaryk se hned stal symbolem demokratické doby.

KŠ: To bych netvrdil. Vzpomínám si, že jeden čas mi dělal Jaroslav Opat, jenž se zabýval Masarykem, školitele. Vím, že si naříkal, že byl zklamán, co s tím Masarykem dělají. Takový Havel kopíroval vnější stránky Masaryka. Samozřejmě, jeho „vnitřek“ na Masaryka neměl.

MS: Musíme říci, že takový člověk má dělat maximum.

KŠ: V první republice bylo mnoho chytrých lidí. Jako historik, když na Masaryka podívám z hlediska filozofie dějin a sociologie celého procesu, tak to jsou nádherné pohledy, proto bychom se měli k němu vracet. Nikdy jsem nebyl pro to, aby se Masaryk nevysvětloval. I v minulé době jsem říkal, že by se měl vydávat.

MS: Ano, například po druhé světové válce si jej lidé vážili.

KŠ: Vždyť po válce došlo k jeho vydání i s panem Benešem. Vezměte si Benešovy projevy o změně struktury, tedy o přechodu od kapitalismu k socialismu, tedy k sociálně spravedlivému řádu.

MS: Je nutné říci, že právě pan Beneš se stavěl k politice vědecky. Byl žákem Masaryka a byl sečtělý.

KŠ: Pokud hovoříme o Benešovi, měli bychom zmínit jednu místní zvláštnost. Lidé chtěli zrušit ulici Benešovu, aby už nebyla Benešova. Dělaly stejné chyby, jako dělali lidé během mého mládí. Přesto bych z toho nedělal žádné závěry.

MS: Naši současní představitelé se s těmito představiteli těžko mohou srovnávat.

… Postup vládnutí …

MS: Pokročme dále, jaké první kroky měli dělat lidé, kteří se dostali k moci? Lidé, kteří utvořili vládu národního porozumění, později také působili ve vládě, která zde byla od roku 1990 do roku 1992, byli též lidmi z disentu.

KŠ: Dle mého pohledu tam vzniklo vakuum. Čalfa jako předseda vlády se nemohl vyrovnat se svou minulostí, jelikož nic nového nepřinesl, nic nevymyslel. On však nyní myslel jako právník, myslel na to, že budoucnost i jemu nabízí určité privilegia. A také mu byla dána.

MS: Ne každému se podaří sloužit jednomu režimu a poté i druhému.

KŠ: Takových tam bylo víc. Jen si vzpomeňme na Vladimíra Dlouhého, Ivana Kočárníka, Václava Klause a další. Jen si vezměte, tito lidé dostali krásné místo, ohromné peníze … Mnoho jsme toho chybného přebrali ze Západu. To je ta česká povaha. U nás se slévají proudy západní i východní, jižní, severní. Jeden klasik říkal: „Musíme to vše vydržet, a proto nás to trochu deformuje.“

MS: Shýbneme se před každým větrem.

KŠ: Hlásali jsme, že Sovětský svaz je náš vzor. Jeden pan profesor vykládal, že nejkulovatější koule je v Sovětském svazu. Z mého pohledu to byly hlouposti. Takoví Američané, třebaže mají krásné věci, jednají prapodivně, i pragmaticky.  

… Směřování Východ – Západ …

MS: Obraťme list. Myslíte si, že jak jsme se dříve klaněli Východu, tak se nyní klaníme na Západ?

KŠ: Když se podíváte, co máme v průmyslu, jsme se Západem silně propojení. Kolik máme vlastních věcí? Na druhou stranu se podívejte na Čínu. Jsou země, které s ní čile obchodují, ale my děláme vše pro to, abychom s ní neobchodovali. Například sem jezdí dalajláma z Tibetu … Tamní národ je v otroctví, a nyní Čína dělá nutné změny, byť je to i proti některým lidem. Přesto budu říkat, že to má perspektivu a nebudu hájit Tibet. My vyvěšujeme vlajky a jdeme proti Číně.

MS: To je váš pohled. Tato země je spravována demokraticky zvolenými zástupci, ti hlásají spíše úctu k člověku. Sami bychom si měli připomínat represe, které jsou prováděny v Tibetu, jelikož český národ také zakoušel před rokem 1989 represe.

KŠ: O represích tomu nevěřím. Je to cílená, falešná propaganda kapitálu, mají z Číny strach. Je to jejich teorie.

MS: Myslíte si, že v tomto hledu je vůči západnímu světu, tedy i proti České republice vedena propaganda?

KŠ: Myslím si, že ano.

MS: Důležitou roli v tomto hrají média.

KŠ: Málo platné, ale je to další velmoc, ať chcete, či ne. Jsem zastáncem zkušenosti. Hochům jsem například říkal: Prostuduji takový štos materiálu, že daný svět se mi nelíbí, jedna brožura mě nemůže od toho odradit. To byl například spor v bývalé Jugoslávii. Jestli jsem prostudoval, že Jugoslávie – slovanská země – má své problémy, že je to Balkán, ale tvrdil jsem, že naše vazby k ní by měly být zachovány. Takový přístup si u studentů získal velké sympatie.  

… Pokřivení zrcadla …

MS: To je právě to, že zde ideologie byla …

KŠ: … nadřazena.

MS: Následně deformovala pohled na dějiny …

KŠ: … i politiku. To je pravda.

MS: Dnes jsme v době, kdy pohled na dějiny není ničen doktrínou, která by nám říkala, jak se máme na jisté momenty v minulosti dívat.

KŠ: Poslouchal jsem Zdeňka Kárníka, historika, což je spolužák. Vím, že historici postupují velmi chytře. Jejich hodnocení se neliší od toho, co jsme dělali my. Druhou věcí byla propaganda režimu. Co se v historii jako oboru prozkoumalo a k jakým závěrům se dospělo, to se opíralo o skutečná fakta. To bylo tedy objektivní hodnocení. Pokud tomu tak nebylo, tak proto, že fakta nebyla. Z logicky věci tam budou mezery. Když se některé zavřené archivy otevřou, uvidíme. Zmíním jeden příklad, je to stejné, jako když se rozvádíte, slyšíte pouze jednu stranu, a nebudete slyšet druhou. Pokud člověk zjistí, že druhá strana má úplně jiný názor, budete vidět střet názorů a budete hledat východisko. To zatím neumíme.

MS: Je nutné, aby si člověk ujasnil své osobní postoje. A to nejen k minulosti, ale zároveň i k současnosti. K tomu, aby to mohl udělat, je nutné, aby měl patřičné vzdělání.

KŠ: V tom je možné spatřovat ústřední problém. Stačí se podívat na mladé hochy, kteří mají obrovské příjmy, které neodpovídají realitě.  

MS: Ke kritickým postojům k minulosti by člověk měl dojít sám, co bude, či nebude. Média? To je pomyslná sedmá velmoc.

KŠ: Novináři mezi sebe nikoho nepustí. Měl jsem zkušenosti z roku 1996. Redaktor novin byl velmi slušný hoch a říkal mi, že si to tak šéfredaktor nepřeje, a proto to musíme upravit tímto způsobem. Následně jsem mu řekl: „Víš co, támhle jsou dveře. Jsi hodný hoch. Jen takto pokračuj, naděláš zde peníze, ale nebudeš mít čisté svědomí.“

MS: Nu, charakter médií v Čechách je ten, že povětšinou byla nakloněna nové garnituře, která přišla. Lze se domnívat, že úkolem médií je přinášet objektivní pohled na realitu. Také kriticky hodnotit to, co je v dané zemi prováděno, aby se věci posunovaly dále.

KŠ: V každém případě to není jednoduchá záležitost. Abychom dokončili myšlenku … Jsem přesvědčen, že každá politická strana jako strana, reprezentant jisté skupiny obyvatel, nějakého programu, představ o budoucnosti může zaznamenat výrazné změny, že mohou vznikat takové strany jako Věci veřejné. Tyto strany mohou vznikat podle okolností v dané době, v daných problémech, kdokoliv s tím může vystoupit.

… Obnova svobodného zřízení …

MS: Rád bych se zeptal, jak hodnotíte dvacetiletí budování svobodného demokratického řádu?

KŠ: Na jedné straně je třeba říci, že se udělalo velmi mnoho. To je nutné konstatovat. V oblasti techniky, rozvoje výrobních sil je to nesporné. To je dáno tím, že to sem bylo přineseno a potvrzuje to schopnost našich lidí se přizpůsobit, a nejen přizpůsobit, ale ovládnout to nové. Stačí si vzít náš automobilový průmysl, zahraniční investoři sem přinesli kapitál, patenty a my vyrábíme moderní auta. Nutno říci, že jsou to kvalitní vozy.

MS: Mnozí argumentují, že jsme se stali pomyslnou kolonií Německa, že vyrábíme sice kvalitní automobily, ale jen oponují, že bohužel patříme se Slovenskem k automobilové velmoci, pokud výrobu aut přepočteme na jednoho obyvatele.

KŠ: To je pravda. To jsou věci, které následovaly. Je otázka, jak došlo k prolínání národního a globálního kapitálu. Automobilky jedou, ale ostatní průmysl se ztratil. Co je naše? Za chvíli nám nebudou patřit ani silnice.

MS: Je vidět, že jste kritický k zahraničnímu kapitálu.

KŠ: Pokud se týče vstupu do Evropské unie, projednávali to hlupáci. To neprojednávali schopní lidé. Toto by například v Anglii nebylo povoleno.

MS: V jakém ohledu?

KŠ: Třeba v zemědělství. Byli jsme soběstační. V Anglii mají farmy, my jsme měli velkovýrobu. Z té jsme mohli odstranit to špatné, a ne ji rozdrobit. Dnes počet obyvatelstva na Zemi roste, čím to budeme živit, co budeme jít? To jsou problémy, které nebyly domyšleny. Hovořil jste o první republice. Tam, když někdo něco zavinil, nesl odpovědnost.

MS: S odpovědností je spojena svoboda.

KŠ: Ano, dnes vidíme korupční akce, majetkové machinace, a lidé za nic nemohou a jako by byli z obliga. Já nic, já muzikant … To přece nejde.

MS: Ano, je logické, že to poté deformuje pohled na vše.

KŠ: Ztrácí se dobré vlastnosti. Byli jsme soběstační v zemědělství, na to se sem jezdili dívat lidé ze zahraničí. Byl jsem na to hrdý. Když jsem byl v zahraničí, tam to bylo oceňováno. Sám jsem si říkal, že pokud by nám umožnili spolupracovat na různých projektech, zapojili nás do nich, jsem přesvědčen, že bychom dokázali víc. Nemělo se jít cestou „rozdání“ a „rozkradení“.

MS: Od počátku měla být snaha se zapojit více do globálního obchodu?  

KŠ: To je složité. Nedávno jsem slyšel postoje politiků ze sociální demokracie. Takovou garnituru, jako máme nyní, jsme neměli za celých dvacet let. Jsem přesvědčen, že pravdu nemají, i oni na tom měli svůj podíl. Nemohou tedy říci, že to bylo pouze ODS, … Řekl bych, že se na chybách podepsali lidovci, sociální demokraté, lidé z Občanské demokratické aliance a další.

MS: Na druhou stranu musíme připustit, že se jednoduše kritizuje, ale obtížně staví podle jisté koncepce.

KŠ: Díky tomu komunisté nemohli nic zkazit, jelikož je k ničemu nepustili. To není argument. V komunistické straně to nikdo neříká. Ani v dokumentech člověk nenajde, že by někdo řekl, že za nic nemohou. Nejsou prostě k ničemu připuštěni. Vypracovali celou řadu návrhů. Například nyní sociální demokracie publikuje texty komunistů, které jsou proneseny na jejich seminářích. Fakt je ten, že nelze říci, že dvacet let bylo promarněných. To ne! Kdo říká, že léta byla promarněná, nevidí si na špičku nosu. Je pravda, že to mohlo být udělané daleko lépe, ale bylo to děláno živelně, bez koncepce, třebaže ji hoši z vlády mohli mít, nebo si ji mohli vytvořit. Špatné praktiky daly prostor nekalostem, které Václav Havel nazval „mafiánským kapitalismem“. Nyní to v jistých podobách opakuje i Václav Klaus. To jsou věci, které mě mrzí.

Pohled na systém vnímám jako gnozeologický problém. Něco jiného je propaganda, něco jiného je vědecký pohled. Jsem přesvědčen, že z toho, co Československo mělo, se mohlo udělat daleko více. Měla zde být touha po rozvoji vědeckotechnického výzkumu.

MS: Domníváte se, že jsme se měli zapojit do mezinárodních struktur?

KŠ: Jsem přesvědčen, že ano. Lidé se nechali odstrčit, ačkoliv na to měli a mají. Dokázali to v různých příležitostech. Netýká se to jen zdravotnictví, stačí si vzít elektroniku. Dnes (na jaře 2011 pozn. red.) musíme vzít do úvahy také míru nezaměstnanost. Zasahuje přes 500 tisíc obyvatel.

MS: Ano, v jisté nadsázce můžeme říci, že jde o armádu nezaměstnaných. Člověk si říká, že je to realita, byť počátky transformace byly tak slibné. Můžeme ale konstatovat, že jiné země mají daleko více nezaměstnaných.

KŠ: Některé však mají daleko méně.

MS: Ano, můžeme zmínit takové Švýcarsko, …

KŠ: … ale i Slovinsko. Osobně se domnívám, že v rámci transformačního procesu se k nám přivařilo mnoho břídilů, právě tak, jako to bylo u komunistů v letech 1948 – 1949. Poté se to strašně změnilo. Spousta lidí byla propuštěna. Dnes je to vidět. Ti, co byli nejvíce horliví, odešli.    

Jsem z Poděbrad a vím, jak se ti lidé zde chovali. Poroučeli, dělali chytré, a jako první utekli. Byla chyba, že do strany vstoupili.

MS: Nyní hovoříte o komunistické straně?

KŠ: Ano, byla chyba, že je tam vzali, ti straně pouze uškodili. Jen si vezměte takovou paní Parkanovou. Komunisté kritizovali, že se někteří představitelé podbízeli západním mocnostem. „Kdyby pan Bush neměl pořádné kalhoty, paní Parkanová by je svlékla.“ Vnímám to jako projev ubohosti.

MS: Dobrá, jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti?

KŠ: Rozvoj vědy a techniky je na vysokém stupni, což významně mění strukturu společnosti. Nastoluje problémy, které musí civilizace řešit. Týká se to životního prostředí, jako je otázka vody, vzduchu. Změnu zaznamenala i ekonomická základna, což dopadá na sociální strukturu. Stačí zmínit severní Čechy.

MS: Otázku jsem směřoval na neuralgické body transformace společnosti a hospodářství.

ZK: To se toho též týká.   

… Čína a kontexty …

MS: Hovořili jsme o České republice, ale co svět? Jistě se díváte na východ do Asie.

KŠ: Jinak, co se týče budoucnosti komunistů. Budou doby, a nebude to daleko, kdy socialistické země budou vládnout světu. Čína je na druhém místě v hospodářství, a pořád jsou skromní, Ameriku zatím nechtějí dostihnout. Ve skutečnosti jednají tak, že to nebude dlouho trvat, než ji dostihnou.

MS: Možná je to otázkou desetiletí.

KŠ: Čína se ale nepouštěla toho, co se u nás dělalo. U nás se lidem dalo všechno zdarma, to je například zdravotnictví. Číňané mají svou koncepci, která respektuje jejich vlastní potřeby a realitu.

MS: Co se týče Číny, tam je komunistická strana podporující kapitalistické hospodářství.

KŠ: Ano, je to pod státní kontrolou. Realizují Novou ekonomickou politiku, o níž se pokoušel Lenin. Sám to vnímám jako perspektivu, bez toho to nelze. Náš systém vnímám jako anarchii, a to z dlouhodobé perspektivy nemůže přežít. Vezměte si, že zde byly školky. Budovy určené pro školky byly rozprodané, rozkradené. Ještě to v Poděbradech naštěstí nedopadlo tak nejhůř. Vezměte si, jak je to v Kolíně, v Nymburku …

MS: Čína nezaznamenala turbulence v hospodářství, jaké zaznamenaly země střední a východní Evropě, třebaže došlo k zotavení.

KŠ: Myslím si, že západní svět krizi nevyřešil. To nemohou vyřešit. Jako ekonom víte, že kapitalismus má své zákony, které nelze změnit, jelikož jsou mu vlastní. To není nadávka, to je odhalení zákonů daného systému. Zabýval jsem se ekonomií, spolupracoval jsem s fakultou. Znám některé koncepce a nebyly špatné. Tam bylo druhé centrum. Fandil jsem jim a fandím jim dodneška. Ta škola není „plzeňská univerzita.“ Osobně si myslím, že kapitalismus má omezené možnosti. Dnes se probudil i arabský svět. Soudím, že se tyto země budou bránit. Není to nepochopitelné, nemají jinou možnost. Jen si vezměte, v jakém stavu je Brazílie, kterou jste zmínil. Latinská Amerika v podstatě doutná, střední Amerika se jim rozpadá. Z mého pohledu měla Amerika obrovské šance. Jen si vzpomeňte, kdo šel do Ameriky? Byli to odvážní kovbojové.

MS: Lidé, kteří se neshodli se zřízením Evropy.

KŠ: To proto, že měli na víc. Osobně jsem je obdivoval. Znal jsem jistého pana Spisara, byl u nás nespokojen. Studoval a po studiích šel mýt vozy. Jeho paní dělala na studijním oddělení, měla dvě děti. Požádal televizí, že pojede na Balkán či do Turecka a bude tam filmovat. Též se tím chvíli živil. Pro televizi přinášel zajímavé věci, poté s tím ujel, a dnes je to osobnost. Jednoduše, ten člověk na to měl, protože to byl dravec. Měl schopnosti, ale nebyl zde schopen nalézt odvahu. Odvaha je to, co mění svět. Jsou to slova portugalského myslitele.

MS: Ve světě se skutečně uchytí, kdo je schopen konkurovat. Společnost táhnou ti, kteří jsou ochotni vsadit na nejistotu, vzdát se pohodlí.

KŠ: Promiňte, že vám skáču do řeči. To je pár jedinců, ale ostatní žijí ze systému. Nyní si představte životní úroveň Ameriky a vezměte si životní úroveň Mexika. Jsou to sousední země, jež jsou oddělené zdí. To přece není přirozené. Je to objektivní – spravedlivý přístup? Není. Ke mně na ČVUT jezdili Němci. Zařídil jsem, aby měli projekty, diplomové práce se dělaly na jejich témata. Přišel rok 1989 a s tím i konec, již neměli zájem. Oni jsou to fíkusové a hleděli pouze na svůj prospěch.

MS: V kapitalismu si člověk má hledět v dobrém slova smyslu toho svého, aby se společnost mohla lépe rozvíjet.

KŠ: Tomu snad nevěříte. Z ekologického hlediska budeme drancovat planetu, jako ji drancujeme.

MS: Byl to pan Bernard Mandeville, jenž tvrdí: „Individuální hříchy, nešvary plodí společenské blaho.“ Pokud člověk dobře pracuje pro sebe, zároveň tím pomáhá celku. Toto jsou vývody myslitelů z osmnáctého století Adama Smithe, Davida Ricarda … Za tu dobu se společnost změnila, stala se složitější. Je zřejmé, že jednoduché koncepty na proměnu společnosti mohly fungovat, ale z dnešního pohledu jsou pro někoho již omezené.

… Kroky k budoucnosti …

MS: Co podle vás mají Češi dělat, aby obstáli? Sám jste říkal, že mnoho se povedlo, ale co bychom měli dělat, aby se nám dařilo dále?

KŠ: Méně hovořit, méně frázovat. Na co se podívám, vidím, že máme velké huby, ale málo práce. Vše to chce práci. Nemáme s ničím problémy. Vše umíme „okecat“, a to je chyba.

MS: To je ale cesta do hrobu.

KŠ: Cesta okecávání však v naší společnosti převládla. Jsem přesvědčen, že český národ má šanci, má na to, aby byl úspěšný. Je nutné, aby se vyrovnal s překážkami, které existují. Je nutné, aby se udržel systém sociálního státu.

MS: To by mohlo znamenat i rozkvět demokracie, lidského potenciálu.

KŠ: To spolu souvisí. Vždyť český národ v době první republiky měl kontakty na Francii, ta dopadla špatně, Beneš byl zklamán, ale měla kontakty na Ameriku, na Anglii. Systém byl zpracován. Nyní bylo nutné systém rozvíjet.

MS: K tomu by měla patřit každodenní drobná práce, jak o ní hovořil Masaryk. Děkuji vám …   

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

KŠ: Pracoval jsem jako regionální politik, kandidoval jsem v barvách KSČM do Senátu v roce 1996 v obvodě 37.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti k obnově kapitalismu?

KŠ: Odmítl jsem ji.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Vždyť rozdělení přispělo k eliminaci slovenského nacionalismu a vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a poté k opětovnému setkání zemí v Evropské unii.

 

KŠ: Nesouhlasil jsem, ale připustil jsem, že jsou tam velké problémy, které je třeba řešit cestou referenda.

Dialog o transformaci s Karlem Šibravou:

MS: Pokud hovoříme o minulém režimu, neměli bychom opomenout také otázku obecného pohledu na ideologii. Jak vnímáte toto slovo? Jsou tací, kteří v ní vidí jistý kompas, směřování, jelikož obráží hodnotová východiska pro orientaci v sociálním prostoru. V minulosti měla ideologie negativní význam. Potřebujeme ji?

KŠ: Ideologie je tak stará, jak se rozdělila třídní společnost. Ideologie je souhrnem názorů, je odrazen nějakého zájmu skupiny, která se nějakým způsobem živí. Ideologie musí mít vliv na světový názor a následně má vliv na politiku jako formu společenského vědomí.  

MS: Marx říkal, že ideologie má podobu falešného vědomí.

KŠ: Ano, to neznamená, že by ji popíral. Naopak, jsou známé diskuse Marxe s Engelsem. I v Marxově době, ve čtyřicátých letech 19. století ideologie začínala hrát velmi významnou úlohu. Nebylo to náhodné. V době otrokářství, v době feudalismu ideologie nemohla hrát takovou úlohu. V tomto období myšlení doby určovala katolická církev. V období feudalismu vstupují jako organizace jiné církve a vládnoucí feudální třída. V lůně společnosti vzniká nový způsob výroby. Její nositelé začínají mít jinou ideologii, která je plně v rozporu s vládnoucí ideologií. Nyní dochází ke tření tam, kde vzniká třetí stav. To je Anglie, Francie, tedy země, které jsou na vyšším stupni vývoje výrobních sil. Tam se ideologie musí dostávat do rozporu a svět se pro ni stává malým.

MS: Lidé, kteří říkají, že je nutné uvažovat neideologicky, se mýlí?

KŠ: Ideologie je pouze odrazem. Člověk podle ideologie nemůže rozhodovat, jelikož zde není sám. Například když člověk udělá nějaké kroky, opírá se o kroky protistrany. To je správné. Musí však respektovat, že například protistrana se svými pozicemi není sama. Musíme počítat s tím, že je zde plejáda názorů, ta je souborem ideologií. Právě to se odráží ve světovém názoru a hlavně v politice. Politika by měla hledat optimální řešení vztahů mezi třídami, či lépe mezi ideologiemi, jelikož každá třída má svou ideologii.

MS: Jsou myslitelé, kteří se domnívají, že ve dvacátém století nastává konec ideologií. Jinými slovy, že ideologie vlastně „vyčpěly“.

KŠ: Soudím, že jejich myšlenky nejsou vedeny tímto směrem. Ideologie nevystupují v takové podobě jako v minulém století, jelikož dnes pozici ideologie přebírají mediálními prostředky. Zkrátka, je zde nový faktor, který určuje podobu utváření ideového prostředí. Je možné to pozorovat při volbách – ať prezidentských, či parlamentních. Tam je vidět síla České televize, volby ovlivnil tisk, ovlivnil je rozhlas. Tyto mediální záležitosti, které jsou dány vysokým stupněm výrobních sil, hrají významnou úlohu v myšlení lidí. To znamená, že upravují ideologii, zastírají její jádro a dávají tomu civilizační podobu, umožňují směřování, přesun jednotlivých hlasů. Vytvářejí pocit důvěry, že jistí hráči v sociálním i hospodářském světě jsou schopni změny v tomto světě. Můžeme si vzít příklad jednoho politika, který říká: „Já jsem chtěl zabránit levici a komunistům.“ Proto vzniká deformace. Je to podobné, jako když komunisté dělali svou politiku. Také docházelo k diskriminaci. Buď lidem s jiným názorem dám prostor, mohu je ovlivňovat, nebo jim prostor nedám a nastane situace, kdy se všichni divíme, co vše se dělo. Když vyjdeme z dnešní situace, někteří chtějí zabránit určitému vývoji.  

MS: Tyto výstupy vedou k zakrytí skutečnosti, k její manipulaci …

KŠ: … a deformaci.   

 

… Demokracie …

MS: Lidé, kteří v roce 1989 účastnili převratu, často užívali slova demokracie, svoboda. Jak uvažujete o demokratickém řádu? Jednoduše se říká, že budeme demokratickým národem, ale realizace této formy vládnutí se obtížně naplňuje.

KŠ: Ideologie jako forma společenského vědomí musí mít vliv na veřejnost. Požadavek, aby si lid vládl, naráží na různé třídní a ideologické zábrany. Zastávám postoj, že demokracie je založena na třídním principu. Pokud si někdo myslí, že je cosi nadtřídního, je naivní. Dříve či později k tomu dospěje každý. Demokracie je vším, co vyhovuje dané vládnoucí třídě. Jestli koncepce předminulého systému byla chybná, možná v tom, že se někteří z nás domnívali, že socialismus je stále před námi. Jisté ohlasy člověk může vidět i ve Spartakově povstání. Těch věcí je více. Cesty k demokracii byly nereálné. Stejně nereálné byly úvahy, pokud se předpokládalo, že naše země bude žít v komunismu, tedy v beztřídní společnosti. To znamená, že si lidé budou sami vládnout, stát bude postupně odumírat. To však byla naivní představa. Bylo to zápas ideologií, byl tam boj proti světovému kapitálu, který nesporně byl, je a bude nějaký čas silný. Svou sílu prokazuje ekonomicky ve výrobních silách, i po stránce vnější, tedy vojenské. Stačí se podívat, jak kapitál rozhoduje, kde co je. Na druhé straně, zde můžeme vidět čínské pojetí demokracie. U nás se lidé stavěli proti. Sám jsem nebyl chápán ani v 60. letech minulého století, byl jsem nahlížen jako oportunista. Čína není stát 15 milionů lidí. Nakrmit a vládnout miliardě a půl lidí legrace není.

MS: Dobrá, ale Čína byl a je autoritativní režim s kapitalistickým hospodářským řádem.

KŠ: V tom nevidím rozpor.

MS: V Číně přece nemůžeme hovořit o demokracii.

KŠ: Netvrdil bych to. Máte snahu svět popisovat v černé, či bílé? Cožpak v našem světě svítí buď slunce, či mrzne?

MS: Rozhodne ne.

KŠ: Podobně to můžeme nalézt i v životě. Když vezmu politické uspořádání v roce 1945 – 1948, řeklo se, že půjdeme sovětskou cestou. My jsme ale opomněli všechny vedlejší důsledky. Mohli jsme jí jít, ale úplně jinak, pomalu.

… Demokracie první republiky …

MS: Navrhoval bych, abychom se vrátili do středoevropských reálií. Jak se díváte na pokračování demokratického vládnutí, neboť naše republika měla demokratické dvacetiletí? Domníváte se, že bylo na co navazovat? Lidé, kteří žili v době revoluce, mohli mít to období ve vzpomínáních, lidé, kteří v něm žili, byli staří. Jak vnímáte právě období první republiky? Lidé si spojují danou dobru s Masarykem, ale samotná demokracie byla nedokonalá.

KŠ: Ani nemohla být dokonalá. Vždyť republika vznikla po válce, působily v ní jednotlivé proudy tak jako dnes. Když se člověk podívá na jednotlivé oslavy republiky, může v nich vidět omyl. Uvažovalo se, že mohlo zůstat Rakousko. Bylo by velkým útvarem a mohlo by nás být více. Pochopitelně, že to byla jedna z alternativ. O tomto východisku diskutoval Bohumil Šmeral s Tomášem Masarykem. Masaryk nebyl naivním, aby to uznával. Situace byla taková, že Rakousko bylo již plně pod vlivem Německa, již nebylo schopno dát jednotlivým národům prostor. Kdyby Rakousko dalo prostor národům v roce 1914, situace by se vyvíjela úplně jinak.

MS: Předpokládáte, že ti, kteří se odvolávali na první republiku, byli naivní, jelikož se vyzdvihovalo uspořádání, které ke skutečné demokracii mělo „daleko“? Můžeme říci, že nám chybělo padesátiletí, které požadoval za nutné a doporučoval Masaryk. Lze tvrdit, že odvolávat se na první republiku, v níž se střídaly vlády, je v tomto ohledu nedobré?

KŠ: Bylo asi 14 vlád.                                

MS: Dokonce je uváděno až 19 vlád.

KŠ: Po této stránce to nebylo snadné. Alternativ vývoje byla celá řada, zvítězit však může pouze jedna. Společnost není laboratoří, aby se experimentovalo. Naopak přírodní vědci své výzkumy v laboratořích dělají a podle výsledků výzkumu vyvozují patřičné závěry. Na druhou stranu, z alternativ, které se nabízejí ve společenském vývoji, se v životě jedna prosadí. Jednotlivé cesty nemůžeme experimentálně zkoušet, jako je tomu u přírodních věd. Jednu cestu razil Masaryk. Došel k názoru, že Rakousko bylo závislé na Německu a nebylo schopno dále dát národům, které byly jeho součástí, nějakou perspektivu. Posilovala se nacionální stránka, jež byla součástí ideologie. Nacionální stránka vedla k tomu, co se stalo. To znamená, že Masaryk dospěl k závěru, že již nelze s Rakouskem pokračovat. Tento proces začíná v roce 1915. Pak mu nástupce rakouského trůnu Karel dává za pravdu.

… Podmínky demokracie …

MS: Tolik exkurze do minulosti. Co považujete za důležité pro fungování demokracie? Člověka, dialog?

KŠ: Důležitou podmínkou je vyspělost národa. Také je to rozvoj výrobních sil, aby demokracie byla uskutečnitelná. Za třetí, Československo bylo směsicí různých národů a národností. Vnímám to jako negativum. Úroveň jednotlivých národů byla rozdílná. Tento problém řešila skupina Hradu. Masaryk dokázal překovat různé lidské zájmy. Vynikající byl i Antonín Švehla.                                

MS: Ano, to jsou aspekty minulosti. Na čem se dá stavět demokratický řád?

KŠ: Je nutné provést analýzu předcházejících let, abychom měli z čeho vycházet. Měli bychom zjistit, v čem byla deformace? Generace lidí roku 1946 pomáhala likvidovat fašismus v roce 1945, první republiku prožila ve svém mládí. Narodil jsem se v roce 1930. Když přišli okupanti, bylo mi 9 roků, to člověk již něco chápe. Lidé vidí v okolí, co se děje. Nyní bylo třeba, aby se systém změnil. Na tento úkol člověk sám nestačí. Národ byl stmelený, bylo zde pouze pár vyvrhelů. Mezinárodní situace byla taková, že porážky fašismu se účastnily všechny modely zřízení, které existovaly.

MS: Ano, ale přivítal bych, kdybychom hovořili o nutnosti podmínek demokracie pro rok 1989.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                

KŠ: Jsem přesvědčen, že rok 1989 nevysvětlím rokem 1989. Musíme vědět, jaké události mu předcházely.

MS: To je logické, jelikož mentalita také působí. Kdyby nebyla, změna by mohla být rychlá. Dobrá, kde vidíte deficity české demokracie? Jde o to, že lidé vnímají vývoj společenského uspořádání jako nedobrý. Asi to též vychází z toho, že si Češi sami neumějí vládnout.

KŠ: To je důsledek.

MS: Lidé nejsou aktivní a nevnímají výzvu zdejšího světa. Zkrátka to, co zde bylo před rokem 1989, rozdělení na „My“ a „Oni“ pokračuje, ale pouze …

KŠ: … s jinými herci. V tom máte pravdu. Demokracie v pravém slova smyslu souvisí s úrovní společnosti jako celku, tedy s výchovou. Zatím se k lepšímu nezměnilo nic.

MS: Můžeme říci, že lidé pouze vyměnili nápis na vývěskách. Místo „Budujeme socialismus“, si tam dali „Obnovujeme demokracii a spravedlivou společnost“. Obsah nám zůstal stejný?

KŠ: Tento přístup je však scestný. Je to ideologie, která ovlivňuje politiku a směřuje ke skutečné demokracii.

MS: Jste přesvědčen, že demokracie jako forma společenského uspořádání k nám patří? Přihlásili jsme se k Západu. Spisovatel Milan Kundera tvrdí, že k Západu náležíme, ovšem komentátor Práva Alexandr Mitrofanov zastává opačný postoj. Pokud se považujeme za lidi Západu, nedodržujeme způsoby, které jsou na Západě běžné.

KŠ: Ano, problém, který ohrožuje demokracii, spočívá v tom, že někteří z nás si nechtějí připustit, že demokracie zná nejen práva, ale též povinnosti. Socialismus lidi naučil, že žádné povinnosti neměli, o vše se staral stát. Lidé sice remcali, ale bylo to pro ně pohodlnější. Dnes se však lidé nejsou schopni přizpůsobit, a když se přizpůsobí, nastává deformace.

MS: Společnost je pestrá díky tomu, že člověk má názor, je iniciativní, ale jestliže jsou lidé pasivní, společnost se stává šedou.

KŠ: Souhlasím s vámi.

… Kapitalismus …

MS: Navrhoval bych, abychom se zastavili u kapitalistického řádu. Podle Marxe jde o třetí stupeň hospodářského uspořádání společnosti. Následuje po feudalismu. Jak se na něj díváte skrze vlastní zkušenost i znalost Marxova díla?

KŠ: Marxova analýza hospodářského řád nebyla překonána. Neznamená to, že to, co Marx vymyslel v devatenáctém století, můžeme dnes slepě používat. Je to vyloučené. Analýza systému je nesporná. Nemění se stejně jako v exaktních vědách, kdy 5 krát 5 je dvacet pět. Vývoj došel tak daleko, že na počátku 20. století byly různé pokusy o analýzu. Můžeme uvést Eduarda Bersteina, Bauera i Vladimíra Lenina, ten se též pokoušel, ale doba nebyla nepřipravena. I u nás můžeme sledovat pokusy o analýzu a možnou reformu hospodářského řádu. Jen vzpomeňme Josefa Macka, Václava Tomka a jiné. Myšlení procházelo od filozofie po historii. To znamená, že zde byly neustálé snahy o hledání východiska. Máme výhodu i nevýhodu, že u nás se sbírají severní, jižní, východní, západní směry. Našim posláním v rámci demokracie by měla být evidence i analýza těchto proudů.

… Přirozenost kapitalismu …

MS: Jste přesvědčen, že kapitalistický řád je přirozenou výslednicí lidských aktivit?

KŠ: Myslím si, že ano.

MS: Je založen na vlastnictví, na podnikavosti. Člověk může říci: „Dobrá, proč neobnovovat něco, co je přirozené, pokud centrální plánování, které zde bylo, nedokázalo plně uspokojit potřeby lidí?“

KŠ: Jsou tam extrémy. Sám jste viděl, že lidé na takovou zásadní přeměnu nejsou připraveni.

MS: Kyvadlo, když je v jednom extrému a najednou se pustí, se následně vychýlí do opačného extrému.

KŠ: S tím souhlasím. Setkávám se s prostými lidmi, kteří se domnívají, že 100 let je dost dlouhá doba, aby se přišlo s něčím novým. To však je velký omyl.

MS: Jsou lidé, kteří vám řeknou: „Pozor, pokud lidé budou šťourat do přirozeného systému nešetrně, budou jej přestavovat, budou vytvářet cosi nepřirozeného, pak vzniknou škody.“

KŠ: Podívejte se, čím více bude společnost kvalifikovaná, tím více bude doba složitější. To je nutné si uvědomit, jelikož alternativ zde bude o to více. Nebude pouze 5, 10, ale bude jich čím dál víc.

… Alternativa? …

MS: Když půjdeme ke konkrétní skutečnosti. Jaká byla alternativa k roku 1989? Někteří lidé nepředpokládali, že půjdeme cestou …

KŠ: … restaurace kapitalismu.

MS: Ostatně slovo kapitalismus v počátcích změn nebylo uváděno. Lidé chtěli dosáhnout jistého standardu, který viděli na Západě. Tam hospodářství prosperovalo. Když jde člověk před rok 1989, může říci: „Možná, kdyby komunisté povolili podnikání a dali lidem ekonomickou svobodu, režim by nemusel padnout.“

KŠ: On však nepadl.

MS: Jinými slovy, představitelé režimu se dokázali přeorientovat?

KŠ: Stačí si vzít kohokoliv od roku 1990.  V Občanské demokratické straně byli bývalí komunisté, stejně jako v sociální demokracii i u lidovců – tvořili Národní frontu. Jiná byla jen forma. Bylo stanoveno, že stát bude určujícím a nedovolí nějaké velké rozbroje. Oni usilovali o ovlivnění pouze touto cestou a z toho vznikla deformace.

MS: Lidé, kteří znali minulý režim, dokázali patřičné znalosti a známosti kapitalizovat v novém režimu.

… Otázka rizik kapitalismu …

MS: Jaké nebezpečí vidíte v rámci kapitalismu? Jak se díváte na konkrétní technické kroky obnovení kapitalismu, tím myslím privatizaci, redukci státu, omezení regulací?

KŠ: Domnívám se, že takové záležitosti potřebují trochu přípravy. Lidé, kteří prováděli transformaci, neměli čas. Nikdo nebyl na převrat dostatečně připraven. Pokus předpokládal mít nějakou koncepci, to znamená mít zhodnoceno, co bylo, jak se jednalo například v roce 1968, jak zajistit rozvoj.

MS: Sluší se říci, že představitel cesty z roku 1968 Ota Šik do republiky přijel, ale sám viděl, že jeho slova nebudou brána s takovou vážností jako v šedesátých letech.

KŠ: Možná si s tím nevěděl rady.

MS: Lidé, kteří prováděli reformu, věděli o možných východiscích, ale situace byla obdobná. Udělat rybí polévku je jednoduché. To můžeme přirovnat k zestátnění, ale obnovit ekonomický řád, který je na Západě, je daleko složitější, protože tam máte jinou funkci státu a jednotlivých agentů utvářejících trh.

KŠ: Situace na konci osmdesátých let byla neobyčejně složitá. Lidé na Západě sledovali vývoj, šlo jim o to, aby zde starý systém byl povalen. Nešlo jim o to, aby se vymyslelo něco, co by znamenalo růst. Za tím šel Havel, jelikož byl v tomto ohledu diletantem a figurkou. Říkáte, že kapitalismus byl dobrý. Byl dobrý, protože socialismus jim nestačil. Model z mého hlediska nebyl vypracován a ani objektivně nebyl dán. Nebyla to situace jako v Marxově době, během ní probíhal boj monopolů, ale přitom byla volná soutěž. Na tom pracovali Britové, Američané, Rusové. Kdo pracoval v této oblasti v roce 1989? Moc u nás lidé našli na ulici a nevěděli jak dál. Stačí si vzít hodnocení pana Klause, vezměte si projevy Havla … Ty mu dělali pomocníci z Vysoké školy ekonomické.

MS: Sluší se říci, že Václav Havel se vůči kapitalistickému řádu stavěl s patřičnou rezervovaností. Samo slovo se příliš neužívalo, neboť mělo negativní konotace. Po roce 1989 se hovořilo o obnově tržního hospodářství.

KŠ: Jednalo se pouze o návrat.

MS: Když je něco přirozené, je logické, že máme usilovat o přijetí toho, co je přirozené, a nesnažit se příliš zasahovat, neboť přílišné zásahy škodí.  

KŠ: Kdyby reformátoři přišli v roce 1989 a jasně řekli, že budeme prosazovat to a to, mohlo to dopadnout jinak. Z mého pohledu by bylo dobré konzervovat a neprovádět parcelaci majetku, rozkrádání … Domnívám se, že právě tím to mnohé bylo zakopáno.

MS: Lze se domnívat, že kdyby se vše pozdrželo, mohlo též dojít k rozkradení.

KŠ: Není to pravda. Nemýlíte se v tom, že Západ neusiloval o náš rozvoj, jim šlo o trhy a o to zbavit se konkurence. Ta jim vadila a úspěšně se jim jejich manévr podařil.

… Národní kapitalismus …

MS: Ještě bychom měli diskutovat otázku národního kapitalismu. Za první republiky zde byly společnosti jako Baťa, Českomoravská Kolben-Daněk, Škoda Plzeň. Po roce 1989 zde nic podobného nebylo. Na nutnost obnovy národního kapitálu například upozorňoval Milan Zelený, podle něj bychom k jeho obnovení došli slušnou, pečlivou privatizací.

KŠ: S tím souhlasím. Stačí si vzít, jak dopadly některé význačné podniky.

MS: Souhlasil byste s ochranou domácího trhu?

KŠ: Právě to nám na mysli. Měla zde být snaha, aby se obnovil český průmysl, který zhodnotíme za spolupráce s ostatními. To však není pouze naše chyba, to je chyba i našich přátel. Nicméně to nejsou přátelé, ale ve skutečnosti nepřátelé, kteří se snaží druhého pohltit.

MS: Sluší se říci, že Němci dokázali konsolidovat Škodu Mladou Boleslav. Pithartova vláda měla zájem o propojení dalších českých význačných podniků se zahraničními partnery.

KŠ: S tím opatření bych souhlasil, spolupráce Škody a Volkswagenu byla ukázkou možné cesty. Netvrdím, že se měla použít všude.

MS: Tato cesta byla ekonomická, ale ne politická.

KŠ: Myslím si, že i politicky byla průchozí. Výsledky Škody Auto mohly sloužit jako argument pro další akvizice. Neměla zde být snaha o velkolepé plány, ale o reálné využití zahraničního kapitálu v jednotlivých podnicích.

… Nebezpečí …

MS: Soudíte, že kapitál může ohrozit i demokracii? Lidé, kteří vlastní, si mohou koupit politiky a ti se stanou jeho vyslanci.

KŠ: I to se může stát.

MS: Problém je též v tom, že kapitál operuje globálně, a demokracie je lokální. Co dělat, aby došlo k rovnováze? Jediná možnost je politická integrace, když je zde integrace hospodářství?

KŠ: Politická integrace je jednou z cest. V každém případě by se mělo zabránit, aby pohyb demokracie nepokulhával za pohybem kapitalismu. Kapitalismus silně ovlivňuje chod jednotlivých zemí. Rozmanitost znamená i možnost volby daných zemí, to však žádá svůj čas. Je ovšem otázkou, jestli jej dostaneme. Sám jste říkal, že se kapitál rozvíjí daleko rychlejším tempem bez ohledu na národní specifika, která jsou v dané zemi, vlastně i cestou války. Demokracie se vyvíjí vyloženě lokálně, je dána úrovní v daném regionu.   

… Minulost a vypořádání s ní …

MS: Navrhoval bych, abychom otevřeli téma, které se týká vyrovnání se s minulostí. Jak uvažujete o tomto problému? Například Němci se začali vypořádávat se svou minulostí postupně. Když se děti rodičů, jež žili v nacismu, začaly ptát, co příbuzní během nacistické periody dělali. Svůj život jste žil ve dvou totalitních režimech, myslíte, že je nutné se vyrovnávat s minulostí? Paměť je vůči negativním věcem milosrdná.

KŠ: Němci se s minulostí snáze vyrovnávali a vyrovnávají, jelikož jsou velikým národem, větším než my. Mají jiné problémy, než jsme měli my. Měli velmocenské starosti, národní socialismus nastupuje, když se objevuje nesouhlas s versailleským uspořádáním. To znamená, že Němci žádali životní prostor, zatímco u nás v letech 1948 – 1989 nešlo o nějaké činy. Zde šlo o to, jaký zde byl systém, čím byl ovlivněn, jaké byly na něj reakce. Pokusy o větší možnost demokracie u nás byly. Nebylo to spojeno jen s rokem 1968. Jelikož však bylo mnoho kritických poznámek a nebyl na ně čas, byly „objektivně zlikvidovány“ tím, že přišel někdo a řekl: „To by narušilo Radu hospodářské pomoci z hlediska hospodářství a Varšavskou smlouvu z hlediska vojenského.“ Ať to byli Maďaři, Poláci, Němci včetně Sovětů, pro ně nebyl problém jednoduchý, čas nám nedali a zahájili studenou válku. U nás se nepočítalo, že budeme dělat vše, třeba i penicilin. Předpokládalo se, že si některé výrobky koupíme, pokud na ně budeme mít. My jsme na ně měli, ale nedostali jsme je. Jak se člověk může vyrovnávat s minulostí? Němci tento problém neměli. Ti zavírali, ti kradli. Ukázalo se, že velmocenská politika nebyla dobrá. U nás se to nevyřeší.         

MS: Němci se k období nacismu postavili po uplynutí jedné generace. Režim „odmítli“ po kapitulaci v roce 1945, vnitřní vypořádání se dělo později. U nás se odmítnutí komunistického režimu věnujeme podle vás dostatečně? Jde o to, že lidé jsou pasivní.

KŠ: Formálně tomu tak bylo. Řeklo se, že Komunistická strana Československa byla špatná. Dříve se tleskalo, že byla dobrá, nyní se tleská, že byla špatná. To však není řešením.

MS: Co naše vypořádání potřebuje?

KŠ: Analýzu! Je nutné, aby historie byla ukázána všem. Nyní si vybavuji procesy, které jsou v sociální demokracii.

MS: Myslel jsem, že bychom se měli zabývat minulostí.

KŠ: Pokud usilujete pochopit myšlenku, musí být člověk aktuální. Bylo řečeno, že sociální demokracie v roce 2013 zvítězila. Byla nejsilnější, ač se myslelo, že dostane daleko více hlasů. Kdo za to může? Pan Sobotka? Co dělali ostatní, kteří zastupovali stranu? Vystoupili a řekli, že jisté věci děláme dobře, nebo špatně? Sociální demokraté takto nepostupovali. Viděl jsem jejich sjezd, kde si padali do náruče.

MS: Vidíte tam neupřímnost?

KŠ: I lidovci souhlasili s tím, co se u nás dělo.

MS: Myslíte si, že problém vypořádávání se s minulostí znamená ochotu zamést si před vlastním prahem, pojmenovat realitu, jaká byla a je?

KŠ: Přesně tak.

MS: Někdo si myslí, že je dobré pro tyto otázky vytvořit instituce, které pomohou mapovat minulost a nabídnou na ni nestranný pohled.

KŠ: Instituce to nevyřeší. Například vytvoření Ústavu pro studium totalitních režimů je druhou deformací.

MS: Soudíte, že jde o vytváření černobílého vidění světa?

KŠ: Přesně tak! Je to typicky český přístup. I Masaryk s tím měl problémy, stačí si vzít hovory Čapka s Masarykem. I Švehla byl kritizován agrárníky za spolupráci s Masarykem. Právě oni tři byli lidmi, kteří hledali nějaké východisko. V první republice byly problémy nejen sociální, ale i národnostní.  Když ve třicátých letech nastoupil Hitler a prosazoval nesouhlas s Versailleskou smlouvou. Ostatní jej podporovali. Jednalo se o politiku nevměšování. Hitler se netajil, že měl koncentrační tábory, předjímal likvidaci národů. Co mohli Němci dělat ve vztahu ke své minulosti, když byli celým světem nenávidění?

MS: Jedině se kát a prosit o odpuštění …

KŠ: Když půjdeme na českou půdu, je zřejmé, že proces s Horákovou byl chybný, i proces se Slánským byl chybný.

MS: Jaký problém se podle vás ukazuje ve vyrovnání se s minulostí? Asi by neměla být jen záležitostí akademických diskusí, ale je nutné, aby historické mezníky nedávné minulosti byly součástí širšího společenského povědomí.

KŠ: Proč ne? Na to však potřebujeme čas. Vezměte si nějakého člověka z nedávné historie, například Jakeše. To byl chudák, byl na úrovni okresního tajemníka. Možná je dobré porovnat Lenina se Stalinem. Stalin nebyl člověk myslící v tom smyslu, že by něco rozvíjel. Ten spíše bránil, …

MS: … konzervoval stav a utužil jej.  

KŠ: Organizačně to zajistil. Sám nebyl schopen rozvíjet otázky leninismu. Nesnesl vedle sebe někoho, kdo byl chytřejší. Na druhou stranu, když vezmu některé projevy Lenina, které jsou známé, vybízel protivníka, aby argumentoval. Když řekl, že to a to je zelené, uměl vyargumentovat, proč tomu tak je. Ten, kdo mu to vyvracel, musel mít důvody, proč to zelené není.

MS: Následně to vede k tomu, že minulost je viděna příliš černobíle.

KŠ: Ano, je to též tím, že někteří z nás mají „máslo na hlavě“.        

MS: Děkuji vám za časovou investici.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *