Dialog o transformaci církve s Petrem Kolářem


*1941, římskokatolický kněz, publicista, předkladatel, člen řádu Tovaryšstva Ježíšova. Po roce 1968 zůstal v exilu nejprve v Rakousku, Německu, později ve Francii. Pomáhal Československu. V letech 1982 - 1984 pracoval ve vatikánském rozhlase. Po roce 1989 se vrátil do vlasti. Pracoval v náboženské redakci Českého rozhlasu, působil v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve středu 4. května 2011 dopoledne v prostorách pražské rezidence české provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, Praha 2 Nové Město.

MS: Rád bych se zeptal, kde vás zastihla zpráva, že se v Československu hroutí komunistický režim? Co jste od toho očekával?

PK: V tu dobu jsem byl v Německu, jelikož jsem část studií dělal v Německu, a tak jsem tam měl styky. Zpráva mě zastihla skoro na „československé hranici,“ kde jsem pobýval u jezuitů. Nejprve jsem tam zajel v době, kdy se odsud východoněmečtí občané dostávali polooficiálně a později oficiálně do Západního Německa. Byl jsem tam, abych pomohl svým přátelům a spolubratřím jezuitům při práci, která s přijetím mnoha set, ne-li tisíců lidí byla. Tam jsem v té době byl. Pořád se mi zdálo, že se to všude hýbe, ale jen ne u nás. Poté se to pohnulo i u nás. To jsem zažil v Mnichově. Rychle jsem se vracel do Paříže, jelikož jsem si říkal, že tam mám bydliště a činnost, a proto jsem dny po 17. listopadu zažil v Paříži. Hned jsem se pokusil o návštěvu v Československu, která mně nebyla ihned dovolená, ale na Vánoce jsem byl Československu, v Ostravě. Vánoční svátky jsem po 22 let strávil v rodinném kruhu. Při příležitosti jsem se setkal s tehdejším pro státní orgány ilegálním jezuitou v Československé republice, v jeho české části. Ten mi řekl, že biskupové hledají někoho pro rozhlasovou činnost a že jsem jeden z mála lidí – křesťanů, kteří měli možnost pracovat v této oblasti. Před Novým rokem jsem odjížděl již zpět do Paříže s příslibem, že se vrátím a budu pracovat v médiích. Pochopitelně jsem byl zaměstnán na fakultě, kde čas odměřují školní prázdniny, začátky školního roku, proto jsem tam do léta musel zůstat. Vrátil jsem se v srpnu 1990. Začal jsem jako externí pracovník Českého rozhlasu. Od února 1991 jsem pak měl smlouvu s institucí.

… Otázka církve …

MS: Rád bych se zeptal, co jste očekával od změny, která zde nastala? Je zřejmé, že od konce roku 1989 se počaly psát novodobé československé, respektive české dějiny.

PK: Když budu hovořit o části, která se bezprostředně týká mého angažmá v církvi jako řeholníka a kněze, očekával jsem samozřejmě především určitou obnovu uvnitř katolické církve, jejímž jsem členem. Bez výjimky, všichni lidé, křesťané, hlavně kněží a lidí, kteří se nějak v církvi angažují, měli mezeru, kterou jsem neměl. Byla to zkušenost koncilu a hlavně pokoncilního vření uvnitř západoevropské církve. Byl jsem jako Rakušan v Rakousku, chvilku v Německu a poté dlouho ve Francii. Zažil jsem celé to období, kdy v intencích koncilu se různí lidé snažili posunout do té doby zdrženlivou katolickou církev v jejím vztahu k civilní společnosti. To jsem zažil jako velké osvobození, protože v komunistickém režimu jsem mohl zakusit nejen odtažitost těchto dvou sfér církve a společnosti. Byl to velmi ostrý konflikt. Velice jsem se těšil na to, že se česká církev vydá stejným směrem, jako tomu bylo s církví ve Francii nebo Německu, od nichž jsem měl nejčastější a nejdůkladnější zkušenosti. Nějaké náznaky z doby Pražského jara tu byly. Pražské jaro jsem sice nezažil v Praze, ale byl jsem přece jen sedmadvacetiletý člověk, a proto jsem to sledoval. Domníval jsem se, že se na to naváže a že tímto směrem půjdeme. Nejen že společnost bude hlásat zpět do Evropy, jak to zachycovala slavná karikatura Ivana Steigera, ale že i církev se bude snažit jít do Evropy. Tím jsem samozřejmě myslel západní Evropu, …

MS: … demokratickou.

PK: Demokratickou, ale církev není demokratická. Soudil jsem, že jako se společnost bude snažit včlenit do společenství západoevropských národů politicky a hospodářsky, i katolická církev v Čechách se bude snažit včlenit do institucí a do velkého pokoncilního proudu, který byl tehdy velice rozběhnutý. To se však nestalo. Dnes odstupem času bych řekl, že to bylo hlavně ze dvou důvodů, kterým přiřazuji velkou důležitost. Za prvé – koncilní vření čeští katolíci – ať již kněží, nebo laici – nezažili a nemohli jej zažít. Nebyly dokonce vydány ani koncilní dokumenty. K oficiálnímu vydání dokumentů došlo až v devadesátých letech, když jsem zde již byl. Poté je to pouze kus papíru, a není to pobídka k nějakému životu. Dvakrát se do stejné řeky nevstoupí. Západní církev tuto pokoncilní dobu měla již za sebou, byly tam jiné problémy, které na toto období navazovaly. Čeští katolíci to měli těžké, jelikož neměli kde navázat. Byl to stav, kdy církev měla zkušenosti s pokoncilovým hnutím, ale tu jsme v Čechách ještě neměli. Druhý důvod je ten, že naše katolická církev vlastně až do začátku komunismu žila v jakémsi traumatickém postavení ve vztahu ke společnosti. To proto, že v roce 1918, po první světové válce se z úzkého spolupracovníka politické moci, kterým byla či se domnívala, že za Rakousko – Uherska byla, najednou stála, když ne přímo v opozici vůči společnosti, vůči politické moci stála stranou. To katolická církev nesla velmi těžce. Dvacátá léta byla pro ni velice traumatickým období. Masarykova vláda se pokoušela o odluku církve od státu. Česká církev nevěděla, jak na ní má odpovědět. Nedošlo k ní pouze proto, že Slováci si ji nepřáli, tam byl totiž katolicismus silnější a méně traumatizovaný, jelikož slovenská katolická církev začala existovat až v roce 1918. Do té doby to byla Horní uherská zem, rozhodující slovo v ní měli Maďaři, a ne Slováci. Jejich slovenská církev to nemohla zažít, jelikož sama jako nezávislý celek neexistovala. Situace celé československé církve – slovenské a české byla konfliktní i uvnitř. Slováci si přáli mít konečně svou strukturu, své biskupy, to jim v prvním momentě stačilo. U nás byly nahromaděné problémy se spoluprací s rakousko – uherskou monarchií. Praha přece byla zpočátku hlavním městem této monarchie až do doby, kdy po stavovském povstání král a císař římský rozhodl přesunout centrum do Vídně. My jsme měli úplně jinou pozici než Slováci. To byl druhý velký problém, kterým byla česká církevní aktivita brzděna. To byly dva velké problémy, sice byly další, ale tyto se mi zdají nejdůležitější.

MS: To, co říkáte, značí, že jste si o zdejší situaci nedělal iluze, nebo se mýlím?

PK: Samozřejmě. Má iluze byla v tom, že jsem si pořád myslel, že hlavní tendence, hlavní kolbiště, na kterém se bude odehrávat náš další boj, bude boj o naše znovuzačlenění do západní Evropy. Naivně jsem se domníval, že jsme Západoevropané, kterým bylo zabráněno jako Západoevropané žít. Teprve po letech pobytu v Čechách a také po zkušenostech, které jsem si udělal již ve svobodném prostoru po roce 1989, mi došlo, že my k západoevropské církvi, ale podobně i ke společnosti máme velmi dvojatý vztah. Netoužíme po tom, abychom do toho byli včleněni.

MS: To znamená, že jsme příliš opatrní?

PK: To je jako, když se potkají dva lidé, kteří nemají společnou dřívější zkušenost, pak trvá déle, než se vůbec mohou nazývat přáteli. Nemohou si hned padnout do náruče. Myslel jsem si, že to nepotřebujeme. Již jsme přátelé, třebaže jsme s nimi přátelé nebyli. Sice jsme s nimi měli jisté dohody, ale nebyly to dohody rovného s rovným. Byly to dohody, v nichž jsme se neustále cítili spíše jako chráněnec než jako partner. Z toho plynuly podobné vztahy v církvi. Doktor Příhoda tomu říkal lokajské vztahy.

… Nerovnocennost církve …

MS: Co vlastně zapříčinilo, že jsme nebyli rovnocenní?

PK: V Rakousku – Uhersku jsme byli součástí politicko – klerikálního systému. Jediné Rakousko se z toho nakonec dostalo. Všechny ostatní státy mají podobný problém jako my, ale u nás byl zvětšený tím, že jsme zde měli před Tridentským koncilem velmi silné reformační hnutí na rozdíl od Slovenska či od Rakouska. Tam sice byla reformační vlna, ale zdaleka ne tak silná jako u nás. Když nastoupil v Praze na trůn první Habsburk, nebyla zde snad pořádně fungující farnost. To byl dramatický stav. My jsme zkrátka z Rakousko – Uherska vypluli poznamenaní. Například v západní Evropě prošla vlna Francouzské revoluce, která přetrhala pouta mezi církví a státem. Mělo to vliv i na Německo, které v té době neexistovalo. Je nutné si to uvědomit, jelikož to byly malé státečky. Tam byl vztah mezi církví a státem od začátku devatenáctého století úplně jiný než v Rakousku – Uhersku, kdy Josef II. chytře a velice geniálně ještě před Francouzskou revolucí v podstatě odstranil to, co vadilo nejvíce Francouzům na jejich církvi, tedy její bohatství a moc. To Josef II. sám zlikvidoval. Kláštery rozehnal, zabavil jim majetek. Tím pádem žádná taková změna nenastala, k velkému oddělení církve od státu nedošlo. Mohlo by k ní dojít, kdyby církev řekla: okradli jste nás, již s vámi nebudeme „kamarádit“. Církvi tak záleželo na spolupráci s politickou mocí, že to neudělala. Je to i pochopitelné. Co by byla získala, kdybych se rozešla se státem? Nic. V roce 1918 to nebyla západoevropská situace ve vztahu církve a státu u nás. To byla austrokatolická situace. Byla velmi specifickou, spojení trůnu a oltáře pořád existovalo. Jelikož to bylo poté napjaté, snažili se Habsburkové ke konci Rakouska – Uherska získat v českých zemích osobnosti, které jim byly povolné. Celá řada biskupů byla spíše Rakušany než Čechy. Posledním místem, kde se kázalo německy, byla po říjnu 1918 pražská katedrála. To byla úplně jiná situace než na Západě. Poté přišli Němci, nacismus a pak komunismus. Mezitím proběhl koncil, který s těmito věcmi začal hýbat. Zde jsme nevěděli, co se vlastně ve světě děje. Byli jsme v situaci, ve které jsme se opravdu nemohli chovat jako západoevropský národ.

MS: Chybělo nám sebevědomí.

PK: To též. Myslím si však, že sebevědomí není vlastností, která se vytváří. Ta vyplyne z toho, co člověk dělá, je to důsledek. To není tak, že by si člověk řekl, že bude sebevědomý. Tak to nefunguje. Sebevědomý člověk může říci: „Dejte mi pokoj, co vykládáte, to mám za sebou.“ Vím lépe, co to je, jelikož jsem to zažil. Teprve poté můžete být sebevědomí, ale ne dříve.

… Duchovní obnova … 

MS: V roce 1989 zde bylo Desetiletí duchovní obnovy. To bylo pořádáno k tisíciletému výročí úmrtí svatého Vojtěcha, Evropana. Jak se díváte na tento projekt, jenž prostupoval devadesátými lety?

PK: Když projekt začínal, nebyl jsem u toho.

MS: Je spojován s profesorem Tomášem Halíkem a profesorem Petrem Piťhou.

PK: Tím, že jsem u toho nebyl, vlastně o tom nic nevím. Jakmile padl komunistický režim, desetiletí doběhlo, ale již z něho nebyly žádné výstupy, které by ovlivnily život české církve. Dokud to bylo za komunismu, byla to kostra, na kterou se dalo zavěsit leccos, co církev nemohla normálně dělat. Náznakově se tím mohla prezentovat. Jakmile byla úplná svoboda, nebylo to už zapotřebí. To, co by se mohlo dělat, nebylo vůbec vymyšleno, jelikož původní projekt byl udělán pro dobu totality, a nikoli pro dobu svobody.

MS: Jak se má církev prezentovat v době svobody? Církev byla dříve čímsi jako „zakázané ovoce“. Lidé tam chodili nejen díky přesvědčení, ale také jako vzdor proti režimu. 

PK: Nesloužila pouze jako vzdor proti režimu. Ve skutečnosti také vůči občanské společnosti jako takové, jelikož většina s režimem kolaborovala. Velká část českého národa s komunismem žila bez velkých konfliktů. Neměli jsme žádné velké povstání. Jediný výbuch odporu byl za Pražského jara, kdy komunisté šli původně proti vlastní straně. To nebyla akce odboje proti komunismu, to byl pokus o socialismus s lidskou tváří.

MS: Právě u toho je dobré se zastavit. Myslíte si, že něco takového je možné?

PK: Politické věci mě nezajímají. Rád bych řekl, že katolická církev u nás žila v situaci, kdy nebyla připravena na danou dobu, která přišla v roce 1990. Důvody pro to jsou různé a uvedl jsem je výše. Z toho vyplynulo, že když církev vstoupila do nového období, neměla za prvé žádné teologické a ekleziologické „kádry“. Kde by je vzala? Když se najednou začalo mluvit o koncilních reformách, které byly především ekleziologického rázu, Češi říkali: „Nač to? Nyní máme svobodu. Nic jiného nepotřebujeme. Hlavně to nyní funguje.“ Také zde byli katoličtí disidenti. Celá řada laiků, kteří byli velmi aktivní, velmi stateční, si oddechla, jelikož si mohla dělat svou práci. Konečně máme církevní aparát, biskupové jsou mladí, nyní to pojede, takto to naši lidé brali. Vůbec si neuvědomili, že je to návrat do roku 1948. Mezitím se ve světové církvi staly události, které se pokusily s tímto stavem pohnout. To se nazývá „aggiornamento“, na které nyní lidé tolik nadávají. To byl pokus dostat sebe sama na „stav dne“. Znamenalo to, že církev přestane pohlížet na odkřesťanštěnou společnost jako na nepřítele nebo na protivníka, ale bude se snažit uvnitř této společnosti spolupracovat se všemi pozitivními silami, které se nacházejí v nevěřícím prostředí. Kromě toho bude též dělat to, co je jí vlastní a co je jiné ve společnosti. Nebude se tím ale ohánět, chtít to někomu vnutit, ale bude to předkládat jako nabídku k eventuální spolupráci či následování. Vše však za situace „Já pán, ty pán“. Bez nároku, že bychom byli vůdčí silou společnosti, kterou jsme ideologicky byli od středověku do roku 1918. Soudím, že to česká katolická církev v prvních letech nedokázala. Není se čemu divit. To byl návrat do roku 1948.

MS: Vidíte v tom 41 let ztráty, kterou církev utrpěla.

PK: Je možné tam vidět jistý pohyb. Byli tam tajní kněží, skrytá církev. Jak je známo, disidenti tohoto typu nebývají vhodnými kandidáty na vedoucí posty v normálních dobách. Disidentský způsob života je trochu extrémní. Málokterému se povede, aby místo konfliktní pozice, kterou musí mít, vstoupil do styku, skutečně otevřeného dialogu i s těmi, s nimiž byl ve sporu. To je však princip demokracie. V tomto ohledu disidentská skupina není nejvhodnější pro takový nový krok. Byli zde sice křesťanští disidenti, kteří by byli mohli nějakým způsobem do toho vstoupit. Bylo jich pár, kteří by to i dokázali, ti se však v tom obrovském proudu, který zde takto vznikl, neuplatnili. Jmenoval bych pouze dva. Tomáš Halík, Václav Dvořák. Bylo do očí bijící, jak byli oba dva odstraněni. Dnes se dá pochopit z odstupu více jak dvaceti let, že opravdoví disidenti … stejně jako revolucionáři … musí zmizet ze scény, když se revoluce povede. Kromě nich tu byli kněží vychovaní v Litoměřicích, což je „vyšší ministrantská,“ jelikož to nebyl žádný seminář. To byl podfuk, ale nic jiného tu bylo. Sám jsem se tam hlásil. Dlouho jsem váhal, jestli to mám vůbec udělat, oni mě však stejně nevzali. Bylo to prostě tak, že v době, kdy jsem se tam hlásil, trval zákaz tehdejších biskupů, kteří ještě žili, do tohoto semináře vstupovat. Když v roce 1990 přišla svoboda, jediní kněží, kteří tu v plné síle byli, byli odchovanci Litoměřic. Od roku 1951 zde nic jiného nebylo. Kdo měl seminář před tím, to znamenalo po válce, těch bylo minimálně a dá se to spočítat. Kdo byl v roce 1951 vysvěcen, musel mít nejméně 21 let. Aby měl kněžské svěcení, musel mít pět let semináře, který za protektorátu neexistoval. Většina z těch lidí byla proto starší, řekněme, že ti průměrně staří v roce 1950 měli 25 let. V roce 1990 měli 65 let, to byli ti nejmladší kněží, a to měli mizerný poválečný seminář. Bylo to hrozně bídné a těžko si to dokážeme představit. Poté byli pouze kněží s Litoměřic, nic jiného. Malá pauza byla v roce 1968. Než se to vzpamatovalo, komunisté opět semináře zavřeli, například se to týkalo semináře v Olomouci. V roce 1990 zde nebyly předpoklady pro to, aby česká církev z vlastních sil žila jako normálně fungující místní katolická církev. Předpoklady byly tak špatné, že se to nemohlo v prvním momentě podařit.

… Ohlasy ze zahraničí …

MS: Dobrá, rád bych se zeptal, jak na to reagovalo Nepomucenum?

PK: O tom bych raději nemluvil. V tu dobu jsem v Římě nebyl. Byl to ústav, který žil z „čistého vzduchu“ a boží milosti, jelikož to byla součást Univerzity Karlovy, kam se posílali studenti, které biskupové vybrali. Dříve toto spojení nebylo. Tam žila skupina exulantů, kteří také museli své posty opustit, jinak se to dělat nedalo. Hned to nešlo, jelikož výměna nebyla možná, kde by vzali v Praze lidi, kteří umí například italsky a jiné cizí jazyky. Jednoduše to nešlo. Vyměnilo se to a nyní je to úplně něco jiného, než to bylo. Je to podobné tomu, jak to má být, i když to není úplně, jak by to mělo být. Již je to blíže tomu, co má být, než co bylo. Zase je to ten disidentský problém. Byl jsem tam sice v letech 1983 – 1984, tedy pět let před pádem komunismu. Nepomucenum v tom nehrálo žádnou úlohu. Byl to spíše ústav, který čekal, až se jej někdo ujme.

MS: Zmínil jsem to proto, že lidé v cizině mohli být součástí západního katolického myšlení.

PK: To mohli. Někteří byli, stačí jmenovat: Karel Vrána, Karel Skalický, Tomáš Špidlík.

MS: Vladimír Boublík.

PK: Ten během exilu zemřel. Po roce 1989 se z těchto tří lidí se nevrátil žádný. Špidlík zůstal v Římě natrvalo. Skalický se vrátil, ale ne hned …

MS: … do Českých Budějovic.

PK: Vrána se nemohl vrátit dříve, jelikož bez něho by se Nepomucenum zastavilo, kdyby odešel. Vrátil se poměrně pozdě a také poměrně rychle zemřel. Navíc to byli lidé ve věku, kdy nemohli doma do ničeho zasahovat. Venku byl právě teolog Karel Skalický, jenž byl pokoncilní. Dané vření skutečně zažil a také se k němu vyjadřoval. Časopis Studie, který tehdy vydával ve spolupráci s monsignorem Karlem Vránou, byl jediným místem – a to venku, nikoliv doma – ve kterém se něco takového dělo. Vím z těch mála ohlasů, které jsme měli, že ne všichni čeští katolíci byli nadšeni tím, co Vrána a Skalický venku dělali. Nerozuměli tomu, zdálo se jim, že je to na hranici hereze, nebo na hranici „podrazáctví“. I tito lidé, kteří byli venku, z hlediska českých katolíků nebyli přijímáni. Byla tam určitá překážka, kterou nedokázal český katolicismus překonat ani v jednom, ani v druhém směru. Bylo to normální, jelikož vření v západní Evropě, bylo silné. Když se člověk na to dívá zpětně, děly se tam spousty věcí a některé z nich vypadají úplně neuvěřitelně, co se vše mohlo. Bylo to mikroskopické ve srovnání s celým tím pokoncilním děním. Dva lidi jako nic. To jsou ti disidenti. Když jsou dva či je jich patnáct, jsou to stále disident. Když je jich patnáct set, je to již skupina. Dokud je jich patnáct, jsou to disidenti.

MS: S Kristem Pánem také chodilo pár apoštolů.

PK: Toho tam nepleťte. Hovoříme o sociologických problémech dvacátého století, a ne o biblických dobách. To je nesrovnatelné.

… Církev a postavení v transformaci … 

MS: Církev měla špatné postavení při utváření koncepce transformace společnosti. 

PK: Do toho si ani nedolovala zasahovat, měla svých problémů dost. Nešťastným způsobem se celý problém jednu dobu redukoval na boj o restituce majetku. Mně bylo od samého začátku jasné a mám to uvedeno ve své knížce rozhovorů, že kdykoliv se podařilo politické moci rozchvátit církevní majetek, nikdy jej nevrátila. To platí na celé dějiny církve. Nějaké dodatečné gesto se vždy udělalo, ale bylo velice malé.

… Příklad z Francie …

PK: Ve Francii žádné restituce nebyly. Jediné gesto, které opravdu bylo uděláno poté, co byl po roce 1905 ve Francii udělán zákon o spolupráce církve se státem, a to na základě odluky, bylo v sedmdesátých letech. Prezident Giscard d´Estaing prosadil v parlamentu zákon, že pokud z  církevního majetku po revoluci zabaveného je ještě nějaká část v majetku státu a stát ji může postrádat, původní majitel si jej může od státu odkoupit, pokud existuje, jelikož některé řády vymizely.

MS: Trochu pokrytecké.

PK: Mělo to však svůj význam, jelikož se to prodávalo těm majitelům za odhadní cenu. Zatímco dražební cena byla čtyřikrát až desetkrát vyšší. Celá řada skomírajících řeholních řádů si majetek koupila a obratem ruky jej za násobky prodala. To však bylo jediné gesto restitucí po dvou stech letech.

… Zpět do Čech k církvi …

PK: Představu, že malé Československo s naprosto antiklerikální tradicí s virulentním ateismem bude církvi něco vracet, sdíleli pouze biskupové, kteří neměli ekleziologickou zkušenost. Řekl jsem jim to na jednom setkání, na které jsem byl pozván. Na tuto skutečnost upozorňuje i Miloš Rejchrt. Odpověděl jsem jim parafrází Churchillova výroku při Mnichovské dohodě. Tehdy řekl: „Měli jsme na vybranou mezi hanbou a válkou. Zvolili jsme hanbu a budeme mít i válku.“ Říkal jsem, že církev má na vybranou mezi chudobou a hanbou. Jestli zvolí hanbu, bude mít hanbu i chudobu. Nikdo jí nic nevrátí. To uvádím jako epizodu. Zkrátka začátek vztahu církve a státu se ukázal na tomto nešťastném problému, který vše otrávil. V rozhlase mi lidé, kterých tam byla většina nevěřících, říkala: „Vy jste pořád stejní. Vy katolíci chcete majetek a moc, nic jiného neumíte.“

MS: Eskalovalo to ve sporu o katedrálu.

PK: Byly tam i jiné otázky. Církev byla úplně desorientovaná. Byla jako člověk, jenž zabloudil v lese.

… Osoba Václava Malého …

MS: Dobrá, ale lidé, kteří se v revolučních dobách postavili na stranu nového režimu, jako byl Václav Malý, tím získali velký kredit. On jej má do dnešních dnů.

PK: Co si myslíte, že může dělat? Slyšel jste o nějaké akci, kterou udělal během těch necelých patnáct let jako biskup? Je pouze pomocným biskupem a vypadá to, že žádným sídelním biskupem nebude.

MS: Člověk vnímá svět pomocí symbolů. Václav Malý je jedním z nich.

PK: Není dobré plést symboly do toho, o čem hovoříme. Hovoříme o tom, jak se chovala a chová katolická církev. V katolické církvi je Václav Malý odsunutý na vedlejší kolej. Kdo to nevidí, je opravdu slepý. Dávno měl být sídelním biskupem, ani nyní jej do Hradce Králové neposlali. Proč tento biskup není sídelním biskupem?

MS: To je vnitrocírkevní záležitost.

PK: Vidíte …

MS: Je to záležitostí papeže.

PK: Jak je možné, že někdo takto uvažuje, a nedá mu prostor? To je to, o čem neustále hovořím. Česká církev na to ještě dnes navázat nechce.

… Ztráty respektu z majetku …

MS: Poté církev přirozeně ztrácí sílu, respekt.

PK: Již ztratila, jak je vidět. Lidé dnes uznávají, že šanci, kterou církev dostala v počátcích transformace, promarnila. To říkají i dnešní biskupové. Myslím si, že se z toho časem dostane. Ztratit důvěru je snadné, ale získat ji zpět, je strašně pomalé a těžké. To bude trvat dlouho. Bude záležet, jak se církev bude chovat dál. Začátek byl zpackaný z mnoha důvodů. Hlavní bylo, že se církev upnula k tomu, že má právo na majetek, že jej musí dostat zpět, že jinak neví, z čeho bude žít. Připravovala se na to, že by mohla být odhlasovaná odluka církve od státu, že by církev musela žít z vlastních zdrojů, a proto usilovala o to, aby je měla.

MS: Podle vás je to také iluzorní?

PK: Ano, jelikož stát jí nic nedá. Co bylo jednou vzato, nebude dáno zpět. Když vám stát něco dá, tak je to danajský dar. Již nyní se cosi rýsuje, jelikož chtějí vrátit pozemky a objekty. Vrátí nám rozmlácený doksanský klášter, pozemky, které byly ve vojenském prostoru. Bude to takové břemeno, že si s tím nebude církev vědět rady. Kdybych byl biskupem, žádal bych vehementně a kategoricky, abychom nic takového na sebe nebrali. To proto, že na to nemáme ani síly, ani schopnosti, ani peníze.

MS: Někdo může namítnout: „Ano, ale církev to může pronajmout“.

PK: To, co se dalo pronajmout a prodat, je již dávno pryč. To, co nám stát vrátí, nikdo nebude chtít. Nedělejme si iluze, že nám vrátí pozemek v centru Prahy. Vrátí nám jej v Třešticích, kde firmy či fyzické osoby jej nebudou ochotny koupit ani za pár šušní.

… Inspirace, Česko a hospodaření …

MS: V Rakousku jsou kláštery, které mají vinice, starají se o krajinu.

PK: Pozor, nejsem pro to, aby kláštery nepěstovaly vína za předpokladu, že fungují. V samém Rakousku po válce se též jednalo o restituce, a také nebyly. Udělalo se to úplně jinak. Církev z toho vyšla poměrně dobře, ale původně stanovenou sumu peněz nedostala. To je jiný příběh, jiná zem.

MS: Zmínil jsem to proto, že to může být inspirací.

PK: Samozřejmě, že to může fungovat, ale my však nemáme fungující kláštery. Vezměte si Břevnov. Takový nádherný klášter. Představte si, že by jim vrátily všechny polnosti. Jediné, co mohou udělat, je pronajmout je.

MS: I to je cesta. Stát je povětšinou špatný hospodář.

PK: Když to pronajme klášter, je také špatný hospodář. Můj otec byl matriční úředník na faře, která byla největší v Ostravě. Znal se dobře s lidmi. Tehdy jsme patřili do olomoucké diecéze. Když jsem se s ním na toto téma bavil, vždy mi uváděl, že měl známého v grémiu správců olomouckého hospodaření s lesy. Když se jej táta ptal, jaké jsou výnosy z lesa poválečného arcibiskupství, řekl mu: „Raději vám to řeknu vtipem, jelikož nechci zabíhat do podrobností. Když je dobrý rok, dostane arcibiskup dva zajíce a srnu. Když je špatný rok, tak pouze jednoho zajíce. To je vše. Když správce vdává dceru, jede čtyřspřeží kroměřížských běloušů s kočárem a se vším všudy.“ Tak to funguje, když se to předá laikům. Je to bez kontroly, jelikož po válce nebylo spolehlivých lidí, bylo to obtížné. Církev nikdy nemůže zacházet se svými zaměstnanci, jak by s nimi zacházel podnikatel, který by lidi chytil pod krkem. Jakmile udělají podvod, potrestal by je. Kdyby to udělala církev, bude kravál ve všech médiích. Ona to nedělá. V tichu a lásce k bližnímu se všechno rozkrade. Tak končí hospodaření s církevním majetkem, u těch, co to umějí, jelikož jsou to mazaní lidi a mají k církvi pouze peněžní vztah a nic jiného. Jiné lidi nezískáte, jelikož je to dřina. Když se z toho člověk nemůže přiživovat, nikoho to nebaví. Je velmi obtížné získat lidi, kteří by majetek obhospodařovali, aby z toho církev něco měla. Oni si vždy nahrabou. Vidíte to v politice. I slušní lidi, kteří do ní vstoupili, hrabou. Dělají to všichni. Uvádím to proto, že církevní majetek funguje, když na tom pracují řeholníci a kněží. Školy fungovaly, když v nich učili skuteční řeholníci. Jakmile do školy dosadíte laiky, úroveň a hlavně výchovné řemeslo jde dolů. To není řešení. Kdybychom měli benediktinské kláštery, kde je šedesát mnichů, jak bývalo, a ti poctivě pracovali na polích, nikdy by neměli mechanizaci, jako mají ostatní podniky, bude to přesto fungovat.

MS: Taková situace již není …

PK: Uvedu příklad. V tomto domě byli jezuité od devatenáctého století. Jediná věc, kterou v Praze udělali, bylo, že otevřeli školu v Bubenči. Ta měla výborné výsledky, protože tam skoro všichni mladí jezuité šli buď přes Bohosudov, což byl německý jezuitský prostor, nebo přes Bubeneč. Ještě dnes se její absolventi scházejí. Jezuité je vychovali, žádní profesoři, ale pouze jezuité tam byli. Na ně mají žáci výborné vzpomínky. Byli tam i laičtí profesoři, setkají se s nimi. To však není totéž. Církev dnes ani na Západě nemá lidské prostředky. Všude to ochabuje a není schopna, aby se sama starala o svůj majetek. Skoro nikde to nejde.

… Stát, chudoba …

MS: Vidíte, církev se stejně musí opírat o stát.

PK: Nemusí, lépe udělá, když se nebude opírat o nikoho. Jakmile se začne opírat o stát, padá. Musí žít na vlastní konto, tedy chudě. Vždyť nám to Kristus předpověděl, že to tak bude. Proč usilujeme o to mít statky, kamarádit se s mocí? Máme mluvit o svědomí a kárat je, ne se k nim lísat jak to dělá pan Klaus. To je z mého pohledu špatně. Máme hovořit o svědomí laskavě, fundovaně, abychom neužívali planá slova, ale říkat jim věci, které by měli slyšet. To však naše církev nedělá. Nemá to ve zvyku. Za posledních 300 let to nedělala.

MS: Církev …

PK: … realizuje lokajské vztahy.

MS: Usiluje o majetek, o moc.

PK: Tak to navenek vypadá. Ve skutečnosti to ti lidé tak nemyslí. Nevěřím, že Duka usiluje o moc a majetek. Výsledek viděný zvenčí je ale takový. Lidé si řeknou: „Á, již chtějí majetek a moc.“ Lísají se k prezidentovi, parlamentu a chtějí restituce.

… Kroky k vyrovnání …

MS: Minulý rok, tedy rok 2010, byl ukončen spor o katedrálu.

PK: Nebyl, právně není dohodnuto nic. To je pouze gentlemanská dohoda. To hlavní není vůbec vyřešeno. Majetkově to není vůbec vyřešeno, to nemůže vyřešit dohoda prezidenta s arcibiskupem. Tuto věc musí odhlasovat Parlament ČR. Ve smlouvě se musí stanovit, kdo se bude starat o katedrálu, kdo bude platit opravy. To ještě není rozhodnuto.

MS: Řekněme, je to vykročení.

PK: To může být, ale řešení to žádné není. Nevyřešilo se vůbec nic. Hlavní je, kdo bude platit opravy. Bylo to původně myšleno tak, že katedrála má majetek a z toho se bude udržovat. O majetku není vůbec řeč, ten zabavil stát a nyní se s námi laskavě domluví, že tam můžeme mít bohoslužby. Co však bude, až se bude hroutit věž? To přece není vůbec dohodnuto? To teprve bude velké jednání.

MS: Možná by pomohla sbírka.

PK: Mezi křesťany by to nestačilo. To nestačí nikde na světě. Stát může přispět na údržbu, na památky, ale to by se muselo teprve dohodnout, ale právě to dohodnuto není.

MS: Jak vnímáte dialog? Jak se vám snažím naslouchat, myslím si, že dialog není intenzivní.

PK: Dialog koho s kým?

MS: Vnitrocírkevní a ve vztahu církví ke státu.

PK: Vnitrocírkevní dialog pomalu vzniká. To je velmi obtížná věc. Každý pes, jiná ves a bude to trvat delší dobu. Nyní konečně začínají dospívat lidé, kteří mají postkomunistickou formaci: výchovu a vzdělání, a pomalu se to dostane do dobrých kolejí. Vnitrocírkevní dialog se připravuje. Myslím si, že v porovnání s ostatními místními církvemi to nebude tak zlé. Horší bude, jak se církev bude chovat ke státu a stát k ní. Tyto vztahy mají velmi zatížené dějiny. Nebude to jednoduché, jako to bylo v Rakousku, natož v Polsku, Slovensku. To se vůbec nedá srovnat. Nejsem prorok, abych věděl, jak se to bude vyvíjet. Měl bych představu, jak by to mělo vypadat.

… Chudoba a kontexty …

PK: Důležitou podmínkou bude chudoba církve. Chudá církev byla vždy ve společnosti úspěšná, ale ne pokud byla bohatá. Kulturně mohla být úspěšná. Bohatství vždy kazí.

MS: Jasně, ale člověk si může podívat, jaké nádherné památky vznikaly.

PK: To je kulturní křesťanství, ale o to já nestojím. Osobně stojím o evangelizaci. Ta se v tu dobu dělala špatně, jednu dobu násilně. Když jsme v roce 1918 dostali svobodu, dostali jsme se od 85 procentní účasti na bohoslužbách na dnešní 4,5 procentní. To je výsledek doby. Byla rekatolizace, velké stavění kostelů, klášterů a všeho. Toto je její výsledek a není to cesta.

MS: Církev by měla spíš klást důraz na rozvoj ducha?

PK: Když bude chudá, bude to nepochybně dělat. Již samotná chudoba bude „křičet“ do společnosti, která se žene za ziskem. Zatím to však neděláme. Církev není chudá přes to vše, co má za sebou. Kněží žijí nad obyčejným průměrem dělníků, z nichž jsem já a má rodina. Nám se vede mnohem lépe než mé rodině. Nejsme chudí. Sice slibujeme chudobu, ale druzí ji žijí.

MS: Soudíte, že zde platí spojení: Kážou vodu, ale pijí víno …

PK: Tak tomu je. Církev musí být chudá, bez toho to nejde. Následování Krista je v chudobě. Nemůže vypadat jinak. To přece žádné lidské nátuře nevoní. Nikdo není rád chudý.

MS: Zdůrazňujete hodnotu, která je kontrastem k polistopadovému vývoji. Návrat blahobytu, dohnání západní Evropy, bylo přáním mnohých.

PK: Politický program to být mohl. Já bych pro něj jako občan dokonce hlasoval. To neznamená, že církev musí dohnat bohatstvím západoněmeckou církev. Ta totiž na bohatství začíná doplácet. Ti, kteří opravdu uvažují nad jejím osudem – a mám mezi nimi dobré přátele – říkají: „Největší neštěstí je, že jsme tak bohatí“.

MS: Nezdravé bohatství, přílišný komfort uspává.

PK: Komunismus nás velmi ochudil. Ve skutečnosti to zase jde nahoru.

MS: Lze se domnívat, že komunismus také hlásal průměr. Kdo byl jinaký, překážel.

PK: Vůči církvi to nebyl průměr. S církví měl režim jiné záměry, než ji dostat do průměru.

MS: V tomto případě to byla snaha o eliminaci?

PK: Ano, byl to útlak. To je něco jiného. Nyní jsme ve skutečně svobodném státě.

MS: Snad …

PK: Formálně určitě. Praktiky jsme svobodní, jak je svoboden každý z nás.

MS: Důležitá je vnitřní svoboda.

PK: Mohli bychom se odhodlat ke krokům, které by trochu vybočily z velkého proudu, který vidím a který začal u nás v šestnáctém století. Od té doby církev hromadila, hromadila, hromadila … Víte, kolik bylo jezuitů v českých zemích v roce zrušení řádu 1773?

MS: Jistě se to počítá na tisíce.

PK: 1 200, a to v malé zemi, která měla 3 miliony obyvatel.

MS: Dnes je vás …

PK: … šedesát. Pouze jsem chtěl říci, že tento styl, který zde byl, zplodila situaci, jež vznikla v roce 1918, kdy církev byla úplně vykloubená. Biskupové zalezli a nevěděli, co mají dělat. Najednou císař pán nebyl a prezident s nimi nechtěl komunikovat.

MS: Masaryk byl svéráz.

PK: Od té doby to nebylo lepší.

MS: V roce 1989 došlo k „nádechu“.

PK: Chvilku to bylo lepší, jelikož Havel byl vstřícný člověk, ale nyní žádná láska k církvi není. Celkový trend zmenšování církví, a nejen naší, je skutečností. Mám přátele i v jiných církví například u evangelíků, která je druhá největší v Čechách, a tam pozorují stejné tendence. Miloš Rejchrt, což je můj dobrý kamarád, říká, že se jim to pod rukama celé rozpadá. Nová generace nestojí o to, co církev přináší.

MS: Lze se domnívat, že člověk nejdřív musí sám prožít krizi, aby pochopil.

PK: Je otázkou, co sám člověk musí prožít. Jde o to, co se děje ve společnosti a v církvi jako celku. Církev jako celek je na špatném chodníku.

… Otázka změn v oblasti církve …

MS: To znamená, čím by měl začít přechod?

PK: Začít by měl tím, že by se církev měla opravdu přestat chovat jako bohatá. Co bylo v interview s Domikem Dukou? Jak to, že se nechá vyfotografovat v bohatě zdobeném křesle jako císař pán, se svíčkami na stole a v celé biskupské parádě? Takto ale nevypadá žádný biskup v západní Evropě. Nikdy by se nenechal tak vyfotografovat, ani nemůže, jelikož takový palác nemá. Pařížský biskup, jelikož neměl peníze na údržbu, svůj palác prodal a postavil si betonový blok, který vypadá jako panelák. V tom je celé pařížské arcibiskupství. Vím to, jelikož jsem tam dva roky pracoval. Sám biskup chodil mezi lidi, ale měl pouze křížek, někdy kolárek, kdežto náš arcibiskup nosí zlatý pluviál, zlatou mitru. Kriste Pane, co je to vztah? Co tím chce národu, politické reprezentaci dokázat? Že si někdo z toho chce dělat folklór.

MS: Člověk může říci, že je to osoba, která reprezentuje církev, ovšem je to v kontrastu s tím, co vy uvádíte.

PK: Zmiňuji to proto, že je to viditelné, ovšem je to vyvřelina toho obecného postoje, který se prostě nechce smířit s tím, že církev v této zemi je ze sociologického hlediska bezvýznamným elementem. Je to proslulý „zahrádkářský svaz“, jak církev označoval Václav Klaus, a měl pravdu. Neměl pravdu v tom, že máme určitou ambici být pouze zahrádkářským svazem. Máme ambici být nejen spolkem v sociologickém slova smyslu, ale také nositeli určitých hodnot. S tím musíme zacházet opatrně, jelikož s hodnotami ne vždy zacházíme odpovědně. Zkrátka, kromě toho, že jsme sociologicky zahradnický spolek, tak máme cosi jiného. To máte stejné jako s politiky v parlamentu. Politici též nejsou zahradnickým spolkem, ale mají určitou úlohu ve společnosti. To je u nás též. Soudím, že většina lidí v Praze neví, jak se jmenuje nový pražský arcibiskup. Bylo to nyní hodně medializované, ale vsadím se, že z desíti lidí by šest nevědělo, jak se jmenuje.

MS: Jistě hořce nesete podobnou ignoranci.

PK: Vím o ní. Byl jsem ve Francii, kde to bylo horší. Tam je odluka církve od státu, tam se nemůže stát, aby se arcibiskup dostal na první stránku novin. To by musel spáchat vraždu, či by mu musel pes ukousnout ruku, ale jinak ne.

MS: Čím to je, že církev ztrácí význam? Můžeme říci, že je mnoho nabídek, jak trávit volný čas?

PK: Kristus hovořil o malém stádu …

MS: … a také o soli.

PK: Nepředpokládal, že církev bude masovou organizací. V Evropě to byla náhoda a vlastně špatná. Vzniklo to tím, že suplovala politickou moc, když se rozpadlo římské impérium, a poté s novou mocí kolaborovala. Bylo to špatné, a proto je katolická církev v západním světě kromě Ameriky … tam ta situace nebyla, jelikož v tu dobu neexistovala … na tom mizerně.

MS: Možná se křesťanství etabluje ve východních zemích, nebo ve …

PK: … třetím světě. Tam tu zkušenost nemají, že by církev kolaborovala s mocí. Tam to ještě nejde, ani kdyby chtěla. Křesťané jsou tam sociálně spodní vrstvou.

MS: Na jednu stranu kněží usilují, aby měli velké stádce, ale na druhou stranu má církev být malou.

PK: Neřekl bych, že cílem církve je vytvářet malou či velkou církev, ale jejím cílem je hlásat slovo. Kdo se k němu přidá, je boží záležitostí. V jistém ohledu nemáme co do činění s tím, jaké počty máme, či ne. To nám může být jedno. Co nám nemůže být jedno, jestli se slovem, které nám bylo svěřeno, zacházíme tak, jak máme. To, kolik lidí se k tomu připojí? Víra, milost, boží dar, a ne náš. To nevyrábíme, tím se nemáme zabývat, to není naše starost. Máme se starat, abychom dělali naši povinnost.

MS: V Bibli je též psáno, starejte se o boží království a vše ostatní bude přidáno.

PK: Ano, jaké počty jsme přilákali, nebo ne, není důležité.  Může nás to povzbudit, potěšit, ale to není naše starost.

… Studia teologie …

MS: Rád bych se ještě zeptal na jedno téma a tím je vzdělání. Sám jste říkal, že církev v počátku neměla lidi. V současnosti, pokud má člověk zájem studovat teologii, má možnost v Praze, Olomouci, Českých Budějovicích. Soudíte, že v tomto smyslu doháníme ztráty?

PK: Nevím, co se tam přesně vyučuje, jelikož nejsem na fakultách. Je dobré říci, že církev by měla vycházet ze stability trojnožky, což je obraz, který razil jeden americký teolog. První noha je autorita, která bdí nad tradicí a nad jejím dodržováním, což neznamená, že je to muzeum. Tradice se vyvíjí, ale aby to příliš nevybočovalo. To je biskupská úloha. Poté je zde prorocký element. To jsou teologové. Prorocký je v tom duch, že na základě vzdělání a znalostí toho, co se dělo v minulosti, co se děje dál okolo nás, občas hierarchům hovoří do duše. To je kritická instance, která nemusí být početná. Není třeba, aby proroků bylo mnoho, nikdy jich nebyly davy, a když byly, tak většina z nich byla falešných. Rozhodně ona instance je potřebná. Poté je zde boží lid, který je nejpočetnější. Ten to má v jistém smyslu jednoduché, protože se mu dostává určité nabídky, jak co se týče pokračování tradice, což je systém biskupský, diecézní, farní a děkanský, tak určité impulsy, které přicházejí z literatury od teologů. Je důležité, aby tyto elementy byly v rovnováze. Když bude převažovat – a to bylo do nedávna – centralistická hierarchie, je to útlak. Lidem se nadiktuje, co mají dělat, co si mají myslet. Svým způsobem je to totalita. Když jsou moc na sedle teologové, je to „kritický čardáš“, a když se to přežene, končí to racionalismem a naprostým vysušením víry. Když se lid nechá bez pastýře a teologů, jde do pověr, do folklóru. Tři věci musí být v souladu. Rozumný hierarcha se stará o to, aby zde byli schopní teologové. Schopní teologové touží potom, aby měli chápajícího biskupa, který zároveň jasným slovem řekne, co chce a co nechce. Když něco chce, tak musí vědět, proč to chce, jak to zdůvodní. Takového biskupa by teologové měli mít rádi a vážit si jej. Obyčejný lid to má asi nejtěžší, jelikož nemá prostředky, aby sám něco poroučel a ani sám není schopen kritizovat to, co druzí dělají, ale kolem skutečných osobností si vytvoří póly. Jedni jsou zaměřeni na liturgii, jiní na sociální práci, třetí na spolupráci na fakultě atd. Tyto tři elementy zde máme. Nejsem si jist, zda element církevního vzdělání je již v pořádku, protože k tomu, aby fungoval dobře, je zapotřebí skutečně profesních intelektuálů. Intelektuál není pouze člověk, jeho myšlení je původní, ale je to člověk, jenž má široké znalosti. Profesor se nevychová za deset let, a to ani v nejlepších podmínkách, natož v podmínkách, v nichž jsme začínali v devadesátém roce, kdy vlastně nebylo nic, co by stálo za teologickou úvahu. Evangelíci pár lidí měli – Jana Hellera, Pokorného, …

MS: … Jakuba S. Trojana, …   

PK: … Milana Balabána. Miloš Rechrt studoval za komunismu ve Švýcarsku. To se ale katolíkovi nemohlo přihodit.

MS: Husité také měli osobnosti jako profesora Zdeňka Kučeru, který působil ve Švýcarsku u protestantského teologa Karla Bartha.  

PK: Evangelíci a ostatní církve to měli lepší, ale katolíci začínali v roce devadesát od nuly. První studenti, kteří šli do ciziny, bez toho to dle mého pohledu nelze, i když se zde neustále hlásá česká cesta a vše sami, což považuji za hloupost, odešli do zahraničí v roce 1994 – 1995 na různá místa, sice ne tam, kam bych je poslal já. Když se to vezme od podlahy, takový člověk, který má ne úplně dodělanou teologii, si do pěti, šest let může udělat doktorát. Nejprve musí ukončit studium, poté licenciát, poté doktorát. „Poté potřebuješ … ,“ jak říkal profesor Rahner, jenž byl mým profesorem, když jsem se jej ptal, jak získal znalosti „ … si sednout na 12 roků do knihovny a pak z tebe bude nějaký vědátor.“ Se studiem to chce přibližně 15 let. Od toho roku 1995 teprve nyní v roce 2010 – 2011 by tu měli být první, kteří by mohli dělat schopné asistenty, ne ještě profesory, ani ne docenty. Ostatně asistenti na univerzitách na Západě jsou hlavní silou. Profesor jim řekne, co mají dělat, a poté to zkontroluje a podepíše se pod to. Nyní by tu mohla být první generace. Některé z nich znám a jsou šikovní, ale aby z nich byli řádní profesoři, bude třeba dalších deset let.

MS: To znamená, že náprava církve …

PK: … bude čtyřicetiletá.

MS: Děkuji vám za kritické postoje …

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *