Dialog o transformaci s Jiřím Kinkorem


*1963, český ekonom zabývající se otázkami veřejných financí a filozofií – zvláště objektivismem, nyní pracuje jako finanční ředitel v soukromé sféře, napsal titul Stát a trh, Haykova cesta do otroctví, publikuje v http://kinkor.blog.ihned.cz/.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve čtvrtek 26. května 2011 v odpoledních či podvečerních hodinách v prostorách restaurace Jihočeský dvůr, Štefánikova 216 / 21, Praha 5 Smíchov.

MS: Než budeme hovořit o obecnějších tématech, položil bych na osobní otázku. V jaké pozici vás zastihl rok 1989? Co jste od toho zvratu očekával? Předpokládal jste, že se komunistický režim může vůbec zhroutit, a když ano, v takové rychlosti?

JK: Profesně mě zastihl v roli rozvíjejícího se ekonoma na Ministerstvu financí Československé socialistické republiky, kde jsem pracoval ve studijně-výzkumném odboru pod pozdějším náměstkem a i ministrem financí Ivanem Kočárníkem. To je tato část odpovědi. Co jsem od událostí očekával? Samozřejmě jsem myslel, že dojde k nějaké dramatické změně. Nemohl jsem tušit, zda to bude trvat měsíce, či zda to bude trvat týdny a jak bude režim reagovat. Po 17. listopadu začaly masové demonstrace. Samozřejmě jsem se připojil, sympatizoval jsem s nimi. Mým přáním bylo, aby tento režim naprosto padl. Mně bylo už několik let před tím jasné, že režim je morálně prohnilý. Celá centrálně plánovaná ekonomika nefunguje a fungovat nemůže. Cílem bylo, aby se došlo ke změně.

… Otázka kolektivismu …

MS: Dobrá, je možné říci, že pád komunismu byl počátek pádu kolektivismu?

JK: Vůbec ne, absolutně ne. Několikrát jsem to napsal.

MS: Došlo ke kyvu kyvadla od státního řízení k prostoru pro tržní mechanismus, jenž je jedním ze základních pilířů západní civilizace. Poté zde máte také pluralitní demokratický systém.

JK: Kolektivismus je něco jiného. Ten je zkrátka ideologií, která je daleko abstraktnější než tržní hospodářství a sám komunismus. Kolektivismus je pojetí člověka a jeho vztahu ke společnosti. Je vyústěním jisté morálky a politické filozofie. Pád komunismu neznamená ústup od kolektivismu. Pád komunismu je, ať se to odehrálo u nás či kdekoliv jinde, pouze zhroucením systému, jenž důsledně samotný kolektivismus uplatnil. Ideologie kolektivismu je totálně falešná, zvrácená a v praktickém uplatnění nebezpečná. Bylo jasné, že se dříve či později musí zhroutit. Pád politického systému je samozřejmě logickým důsledkem toho, že kolektivismus je chybný, iracionální, nemravný. Jako takový pád politického systému nemůže nic změnit na ideologii. Tu je nutné porazit idejemi a nikoliv zhroucením systému, který je na ideologii postaven. Společnost poté hledá jiné uspořádání, které řekněme neuplatňuje ideologii tak důsledně. Následně to umožní podnikání, umožní to soukromé vlastnictví. S ideologií jako takovou to nemá příliš společného, nevede to ke změně ideologie. Tu je nutné změnit antiideologií. Soudím, že je nutné, aby se na tomto poli odehrála „nukleární ideologická válka“ individualismu proti kolektivismu.

MS: V jistém ohledu jsou intelektuální války prospěšné. Je však otázkou, zdali jsou vidět patřičné výsledky. Tím poukazuji na fakt, že během „bitev“ může docházet k záměně slov. To následně vede k tomu, že lidé se poté stávají obětí toho, co sami nezamýšleli. Zkrátka, vyprazdňují se slova a lidé se stávají nesvobodnými.

JK: Narážíte na velmi důležitou věc. Tím se okamžitě dostáváme do filozofie. Intelektuální bitva, válka je poměrně velmi, velmi těžká. Když jsme se kvůli filozofii a jejímu dlouhodobému, mnohasetletému úpadku dostali do fáze, kdy samotná filozofie zničila schopnost lidí odvozovat racionálně pojmy, lidé dané pojmy chápou jako nálepky, které někdy od mládí používají. Někdo jim dává ten význam a jiný zase význam odlišný.  

MS: Vytváří se slovní mlha.

JK: Samotné mlžení nemusí být záměrné. Mlžení může být nezáměrné. To proto, že nikdo není schopen říci, že tento pojem má takový a takový význam, filozofie dospěla do takového stavu, kdy pojmy jsou odtrženy od reality. Filozofie proto nejprve musí udělat „tlustou čáru“ a říci: těžko můžeme přesvědčit lidi o správnosti tohoto politického systému či této morálky. Musíme je nejprve přesvědčit, že pojmy nelze vykládat libovolně. Pojmy musí být odvozeny z reality. Musíme ve filozofii začít od zdroje problému a tím je filozofická zkáza, která nastala v momentě, kdy se vytratila vazba pojmů na realitu. Řekl bych, že pojmy jsou dnes více méně otázkou konvenčního používání tak, jak se více méně běžnému významu rozumí ve většinové společnosti. V tom je zásadní problém.

… Zpět ke komunismu …

MS: Myslím si, že je dobré se vrátit k otázce komunismu. Lidé si zpočátku komunismus spojovali se svobodou, se vzestupem bohatství. U některých lidí bylo vidět velké odhodlání budovat systém jako spravedlivou společnost. Kroky, které byly realizovány v Československu, toho byly jasným důkazem. Docházelo k velkému zmatení. To následně vyústilo v mizérii, kvůli níž došlo ke studentským protestům 17. listopadu. Bez jistého druhu prozření by se lidé nezačali bouřit. Za druhé, v Sovětském svazu přišel k moci Gorbačov, jenž chtěl tento systém reformovat. Zde je vhodné zmínit tezi, kterou snad řekl Ludwig von Mises: „Nejlepší reformou socialismu je návrat ke kapitalismu.“ To znamená, že člověk musel ve dvacátém století hodně zakusit, aby poznal, že desinterpretace pojmů svoboda, prosperita, důstojnost člověka vede k otroctví.

JK: Musím říci asi toto: jakkoliv si von Misese vážím, problém nespočívá v ekonomii, kdyby v ní spočíval, byl by Mises pravděpodobně tím, kdo intelektuálně obrátí kolo dějin a způsobí návrat ke svobodné společnosti. Ekonomové mohou stále hledat řešení, ekonomové nám budou říkat: „Tento systém nefunguje, pojďme reformovat. Zavedeme jiný systém, který bude prosperovat.“ Objektivistická filozofie a její představitelka Ayn Randová však jasně ukazuje, že fatální problém úpadku společnosti tkví ve filozofii, pod kterou žijeme, a řešením není pouhá změna politického systému, změna centrálně regulovaného hospodářství na tržní ekonomiku. Problém je skutečně ve sféře morálky, ve sféře filozofie. Morálka je klíčová. Dokud si lidé budou myslet, že sledování vlastního prospěchu, tedy zisku, je přinejmenším podezřelé, morálně neutrální, a to, co je morálně ušlechtilé, je obětovat se ve prospěch ostatních, společnost bude na šikmé ploše. Tento přístup k životu nikdy nemá šanci společnost zotavit z marasmu, v němž je, a to s nejlepšími ekonomy na světě. To, co potřebujeme, je totální zvrat, ba revoluce v morálce. Abychom morálku mohli obhájit, musíme nejprve obhájit rozum, který řekne, že morálku nám neurčuje víra, náboženství, ale morálku určuje rozum. Ten je naším nástrojem poznání.

MS: Zkrátka, již to není Bůh, ale rozum člověka. To může znít domýšlivě. Bohužel reforma, kterou tato společnost zahájila, byla postavena zčásti na hospodářských základech.

JK: Transformace byla prováděna jenom v hospodářské oblasti, nikoliv v ideologické. Když máte měřítko od největšího extrému socialismu až po extrém liberalismu, ale extrém v tom „neutrálním“ slova smyslu, ten sám nemusí hned znamenat špatný, ale poukazuje na maximální hodnotu, nic více. Pokud máte extrémně dobré myšlení a ideje, jste v oblasti morálky na poli obhajoby sobectví, vystupuje tam morálka obhajoby vlastního zájmu. V oblasti politiky je to svobodný systém laissez – faire. Na druhém konci toho měřítka máte komunismus, tedy totalitní systém. Řekněme, že tato škála je metr dlouhá od totalitního režimu až po svobodnou společnost, ke které měla nejblíže Amerika, Spojené státy, v polovině 19. století.

MS: Byl to ale dravý kapitalismus.

JK: To, co se stalo v Československu v roce 1989 a v následujících letech, byl pohyb někde z extrému komunistického totalitního systému k méně důslednému kolektivismu, tedy k socialistickému systému. Můžeme uvést, že na škále je extrém považován za vládu Stalina nebo za režim v Severní Koreji. To má hodnotu 100. My jsme byli na úrovni 90, 95. Je otázka, kam jsme se posunuli?  Myslím, že jsme dosáhli hodnoty někde mezi 50 – 60, přičemž hodnota pro svobodou společnost je 0. Myslím si, že je nutné vykonat mnoho práce, abychom se dostali ke společnosti skutečně svobodných lidí. Kroky však nemůže udělat ekonomie.

MS: Ano, je to odvislé od člověka, od jeho jednání, od nastavení jeho hodnotového žebříčku.

JK: Řekněme, levá půlka metru je kolektivistické, altruistické myšlení. Pouze měníme totálně regulovaný systém za méně regulovaný, umožňujeme soukromé vlastnictví, ale ponecháváme morálku a ponecháváme filozofii více méně netknutou. Zde se neodehrála žádná filozofická revoluce. Jsem přesvědčen, že myšlení lidí je naprosto stejné. Jediné, co se odehrálo, je, že jsme změnili politický systém, protože původní politický systém vedl k naprostému krachu. Lidé řekli, že takto již dále nechtějí žít. Cosi musíme změnit. Problém je, že to bylo v rámci stejného systému myšlení.  Pouze jsme nahradili politický systém, totalitní systém jsme vyměnili za demokracii. Ta nám ale nic neřekne o tom, co je dobro, co je právo člověka, co tyto pojmy znamenají, na čem spočívají, jak se pojmy (včetně těchto abstraktních) odvozují.

MS: Považujete komunismus za totální zmar a otázku spravedlivé společnosti v tomto podání za fikci?

JK: Komunismus je zlo, totální nespravedlnost, jediná spravedlivá společnost je ta, která je svobodná.

… Systém, a ne lidi …

MS: Dobrá, pokud zmiňujete otázku systému myšlení, byl to snad Václav Klaus, jenž říkal, že „měníme systém, ne lidi“. Vy narážíte na skutečnost, že se „zásadní změnu“ nepodařilo udělat?   

JK: Zásadně nesouhlasím s Václavem Klausem v mnoha věcech a jednou z věcí, v níž s ním nesouhlasím, je, že on klade důraz na význam změny systém, a ne na změnu lidí. Ten, kdo chce měnit lidi, je podle něj „sociálním inženýrem“. Sám Klaus se svým odmítáním jediné pravdy bezděky staví do pozice, že jeho názor je pravdivý, neuvědomuje si, že každý skeptik popírá sám sebe. To jsou klišé, která používá. To více méně odvozuje od von Hayeka. Velké procento myšlení Václava Klause je von Hayek.

MS: Také u něj vystupují jiní myslitelé jako Milton Friedman, James Buchanan.

JK: Jsem přesvědčen, že velká část jeho filozofického myšlení je von Hayek. Sám jsem přesvědčen, že von Hayek je totální filozofický jed, a proto s Václavem Klausem a jeho filozofickým pojetím světa zásadně nesouhlasím.   

MS: Soudíte, že se má proměna týkat nejen systému, ale i lidí?

JK: Samozřejmě.

MS: To je však běh na generace.

JK: Ano, je to na dlouhá desetiletí.

MS: Byl to snad Ralf Dahrendorf, jenž hovořil o změně hodnot v horizontu šedesáti let. Masaryk, když hovořil o udržitelnosti československé demokracie, uvažoval o padesáti letech. Jsou to desetiletí. Člověk může namítnout, že je to klikatá cesta, na níž se objevují kameny, jež znepříjemňují rychlý posun vpřed. Rozhodně danou cestu nemůžeme přirovnat ke sprinterské dráze, kdo by tak činil, ukazoval by svou pošetilost.

… Myšlení …

JK: Jak jsem uvedl, je to „ideová nukleární válka“. Není to rychlá věc, třebaže „nukleární válka“ ve  fyzické podobě může být rychlá. Slovem nukleární válka jsem myslel, že to není cosi elementárního jako střelba ze vzduchovky či podobné zbraně. To, v čem spočívá žádoucí změna, je myšlení lidí. To se neodehrává v podobě. Dobrá, změňme politický systém, jelikož byl špatný a neprosperoval, lidé se měli špatně z hospodářského hlediska, nemohli cestovat, hranice byly zadrátované. Vnímám to jako naprosto povrchní důsledky, jevy primárního, fundamentálního názoru na svět. Když to trochu málo zmírníme tím, že umožníme lidem pár věcí, které v minulosti dělat nemohli, jelikož zákony to zakazovaly, nedosáhneme patřičného účinku. Problém je, že si lidé stále neuvědomují, že egoismus není to, co si do dnešního dne mysleli, pojem právo není tím, co si do dnešního dne mysleli, jelikož je to cosi jiného. Zkrátka musíme definovat pojmy a některé od počátku, jelikož definovány ještě nebyly. Každý si s nimi stále hraje, ohýbá je dle libosti dál. Měli bychom začít filozofií, kdy lidé potřebují poznat, že pojmy musí být odvozeny od reality. Rozum je jediným způsobem poznání. Není to víra, která nám řekne, co je dobré a co je špatné. Jsem přesvědčen, že vše je odvozeno rozumem. To však není na běžné politické diskuse.

MS: Nu ovšem, sluší se říci, že diskusi, po které voláte, by byla diskusí velmi obtížnou. Sami intelektuálové by s tím měli obtíže, natož obyčejný člověk. Usilujete hovořit o abstraktních tématech. Nechť je dán prostor našemu rozumu, ovšem bez něho bychom se reality nemohli dotknout.

JK: Souhlasím. Abstrakce neznamená odtržení od reality. Abstrakce znamená schopnost uchopit realitu způsobem, kterého je schopen pouze člověk. Zvířata nemají abstraktní myšlení. Člověk jej má, a proto je schopen formulovat dlouhodobé principy jednání, identifikovat principy, jimiž se realita řídí. Intelektuálové mají problém s abstraktním myšlením. Právě zde je nutné problém řešit. Nemůžeme to hodit za hlavu a říci, že každý má svou pravdu, pak se nikdy na abstraktních pojmech nedohodneme. Nesmíme se pouze dohodnout, ale musíme vztah pojmu k realitě odvodit a přesvědčit o tom ostatní. Jedna strana musí přesvědčit druhou, že toto je správná cesta, jak odvozovat pojmy, jelikož realita není ohebná. Realita je a my se jí musíme podřizovat.

MS: Dobrá, pokud bychom vyšli z tezí Bible, má člověk tuto zemi spravovat a země má v dobrém sloužit člověku.

JK: Neuváděl bych teze Bible. To bych považoval za vstříknutí jedu do diskuse o proměně.

… Postup jak reformovat …

MS: Dobrá, zeptám se takto. Jak by podle vás měla probíhat diskuse o zavedení reformy? Vše bylo podřízeno času. Když vyjdu z vašich slov a „přitáhnu“ je za vlasy, mělo by se nejprve diskutovat o pojmech a jimi se zabývat.

JK: Ne, to, co se zde dělo v devadesátých letech, nebylo nesprávné. To však není velká revoluce, kterou potřebujeme. To je pouhý krůček, který nám dává čas se nadechnout. Dává nám možnost bez cenzury psát, hovořit, studovat, …

MS: … polemizovat a vzájemně se přesvědčovat, …

JK: … publikovat své postoje, ideje. Samozřejmě, reforma byla dobrou věcí, ovšem není to ta pravá „nukleární válka“, kterou musíme vést se způsobem myšlení, který je zakořeněn v celé civilizaci.

… Demokracie …

MS: Obraťme list. Chceme demokracii a svobodu, volali lidé … Jak se stavíte k tomuto společenskému uspořádání, které u nás již v novodobé historii jednou bylo? Vyjadřujete se o ní ne příliš lichotivě.

JK: Demokracie je pouze technologie moci, vláda většiny, ať chce většina cokoli. Morálním společenským uspořádáním je republika, která ústavou chrání individuální práva. Ani republika však nezajistí ochranu individuálního práva a svobodu, pokud pojmy jsou jen gumové nálepky a vykládat si je může, jak kdo chce. Republika a její správný obsah může být uchován, pokud zvítězí objektivita, tedy pevný vztah pojmu a myšlení k realitě.

… Svoboda jako hodnota a cesta za ní …

MS: Posuňme se dále. Jednou z důležitých konstitutivních prvků společnosti, lidského života jsou hodnoty. Jednou z nich je svoboda. Když se člověk zamýšlí, občas si klade otázku, zdali si lidé přejí být svobodní. Být svobodným je mnohdy daleko obtížnější než sedět v kleci, neboť tam má člověk jistotu klece.

JK: To, co je správné, co mají lidé dělat, není věcí přání. Slova „Já bych chtěl, aby něco tak bylo“, jsou pouhým přáním, pokud nejsou jasně podložena rozumem. Pokud je to pouhé přání ve formě „mně by se líbilo, kdyby to bylo tak, že se ostatní o mě postarají“, je to naprosto nepřijatelné myšlení o tom, jak by měla společnost vypadat. To, jak by měl vypadat politický systém, co je dobro, co je zlo, vůbec nezáleží na přání člověka. Diktuje to realita, a realita je nezměnitelná. Realitou v tomto smyslu mám na mysli přírodní zákony, a tudíž i podstatu člověka jako rozumové, myslící bytosti, která k tomu, aby mohla přemýšlet, uplatňovat závěry svého rozumu, potřebuje svobodu. To není přání, nejde o to, zda po svobodě někdo prostě prahne, a jiný člověk ne. Realita „diktuje“, že člověk, aby žil jako člověk -tedy v souladu se svou rozumovou podstatou – musí být svobodný. Kdo se ve svobodě chová iracionálně, musí nést důsledky iracionálního jednání. Realita je brzo ukáže. Kdo se v té svobodě, kterou nutně potřebujeme, abychom rozumně žili, pohybuje racionálně, žije na tomto světě úspěšně. Je to volba každého, zdali chce úspěšně žít, nebo zdali je mu to jedno, či se nechá unášet falešnými představami.

MS: Říkáte svoboda. 41 let nám zde vládla strana, která potlačovala svobodu jedince. Pokud člověk měl zájem realizovat svůj životní projekt, musel někdy opustit naši zem. To se nepodařilo každému. Lidé, kteří byli ochotni projít touto hranicí, se povětšinou v zahraničí osvědčili. V jistém ohledu to byla emigrace schopných, a proto se člověk setkává s tvrzením, že tento národ z hlediska elit těmito odchody „krvácel“. Právě těmto lidem byla hodnota svobody vyšší než „státní péče“. Šli za svobodou, dostali ji a k tomu i blahobyt tamní společnosti, ovšem ne zdarma, ale za poctivou práci.  

JK: Rozumím tomu tak, že je to důsledek myšlení lidí, kteří jsou ochotni emigrovat, ale také, že je to výraz schopnosti emigrovat. Ta určitě není jednoduchou věcí. Ostatně to má řadu praktických překážek. Vůbec neodsuzuji lidi za to, že emigrovali, či neemigrovali. Každý se pohybuje v jistém kontextu okolností. Pro lidi, kteří emigrovali, bylo důležitou složkou v jejich rozhodování, že měli nějaký záměr a chtěli ho uskutečnit mimo svou vlast, kde jej uskutečnit nemohli, a proto zvolili emigraci.

MS: Vy jste ji nezvolil, ale šel byste touto cestou?

JK: Pokud bych se měl nyní rozhodovat, zdali jít do země, kde je menší regulace, do země, která je daleko blíže ideálu svobodné společnosti, emigroval bych. To říkám v tento moment. V minulosti bych se ale mohl chovat jinak.

MS: Musíme si uvědomit, že lidé celého státu asi nemohou emigrovat. Emigrují povětšinou lidé, kteří k tomu mají největší předpoklady, …

JK: … příležitost a touhu.  A touha spočívá v tom, že svým myšlením dospěli k závěru: „Tento systém je prohnilý a já zde žít nemohu.“ Drtivá většina lidí k tomu také dospěla, ale nejsou schopni emigrovat. Právě to je ten faktor, kvůli němuž většina lidí k emigraci nedospěje, a proto je schopna se s režimem vyrovnat, …

MS: … kooperovat, …

JK: … byť mají k režimu větší i dílčí výhrady. Je to pro ně menší problém než problém, jenž by znamenal emigraci. Poté jsou lidé, kteří v žádném případě emigrovat nechtějí, jelikož si myslí, že právě toto je správný systém. To je ten ideál a jsou šťastni, že v něm žijí. Emigrace by pro ně byla útěkem od ideálu, což nedává smysl.

MS: Takoví lidé jsou raději v kleci?

JK: Oni to za klec nepovažují. Řada lidí to za klec nepovažuje, možná většina lidí to za klec nepovažuje. Možná, že většina lidí to považuje za více méně tolerovatelný společenský systém, který má své nevýhody, možná by chtěli něco trochu lepšího. Nicméně jiný společenský systém, k němuž ostatní emigrují, právě tito nechtějí. To proto, že si myslí, že ten venku je horší. Lze to přičítat i intelektuálnímu rozdílu mezi lidmi.

MS: Lidé přijmou malé jistoty.

JK: Co z toho ale vyplývá? Znamená to, že systém je správný, nebo lepší, spravedlivější, že to záleží na myšlení, pocitech, schopnostech lidí? Ne, zdali je systém lepší, je určeno realitou. Realita je nezměnitelná. Člověk jako myslící bytost potřebuje ke svému životu svobodu. To, že potřebuje svobodu, nebo tomu nerozumí, či si to neuvědomuje, je jinou věcí. Ten, kdo racionálně přemýšlí, musí dospět k názoru, že člověk potřebuje ke svému životu svobodu.

… Svoboda a její definice …

MS: Nu, člověk může svobodu definovat jako stav, kdy může realizovat své plány a také nést za to patřičnou odpovědnost. Mnozí lidé se svobodou nespojují patřičnou odpovědnost.

JK: Odpovědnost s tím nemá nic společného. To je takové klišé, které se používá – „svoboda a odpovědnost“. To zavání altruismem. Dle této fráze, jsme-li svobodní, můžeme akumulovat majetek, ale zároveň jsme „odpovědni“, a proto musíme majetek věnovat charitě, abychom byli morální. To zásadně odmítám. V tomto kontextu se odpovědnost nezapomíná párovat se svobodou, což odmítám. Svoboda je definována takto: „Svoboda je absence iniciace fyzického násilí.“ To znamená, že člověk není nesvobodný, pokud jej jiný člověk okrade. Člověk je nesvobodný, pokud jej stát systematicky okrádá a pošlapává jeho práva na majetek a právo na jednání dle vlastní volby. Zkrátka, pokud stát vydává zákony, jimiž omezuje člověka jednat na základě jeho rozumu, porušuje také jeho svobodu. Pokud toto nebude, člověk bude svobodný, jelikož bude zachován princip absence iniciace násilí. Stát musí zasahovat násilím, ale pouze v sebeobraně. Násilí je spravedlivé pouze v sebeobraně, nikoliv pokud je používáno jako první, pokud je iniciováno. Kdyby takto lidé nahlíželi na svobodu, byli bychom na tom podstatně lépe. Na druhou stranu, svoboda je odvozený pojem. Kolektivisté budou používat slovo odpovědnost a okamžitě vám namítnou.: „Dobrá, máme svobodu, ale to není podstatné, co chceme. Podstatné je to, co chceme, jedná se o …

MS: … sociální …

JK: … spravedlnost a ta nastane, když uděláme „uměřené“ majetkové rozdíly. Samotné slovo sociální je naprosto zničené slovo, má již nádech altruismu, sebeobětování. Problém, že někdo nemá co do úst, se v tomto pojetí okamžitě stává záležitostí společnosti. To ale nemá nic společného se společností, to je problém člověka, a ne společnosti. Společnost se nemá obětovat, či lépe lidé se nemají obětovat pro ostatní. Lidi zdaleka nestačí přesvědčit o tom, jaká je definice svobody, co je svoboda, proč svobodu potřebujeme, nejprve musí lidé vědět, co je správné, co je dobro a co je zlo. Poté lidé zjistí, že pro to, aby mohli sledovat dobro, potřebují svobodu. Jinak by nemohli sledovat dobro. Lidé si dnes myslí, že je dobré se obětovat. To jsme na poli morálky. Tam je nutné nejprve odvodit, že dobro není v sebeobětování, je to podřezávání si větve pod sebou, což je obětování vlastního života potřebám ostatních. To však neslouží sledování vlastního života.

… Otázka postoje člověka …

MS: Pokud nad tímto tématem člověk přemýšlí, uvědomí si, že pokud by se lidé v roce 1989 neobětovali, neuskutečnily by se zřejmě demokratické změny.

JK: V roce 1989 žádné sebeobětování nevidím.

MS: Například účast na demonstracích, zapojení se do diskusí?

JK: Proč je to sebeobětování? Co bylo cílem lidí? Cílem bylo změnit režim, který by umožňoval lepší život. Co je v tom za sebeobětování? Já v tom žádné sebeobětování nevidím. Byla to snaha získat pro sebe lepší život, získat pro sebe hodnoty, které v komunismu nejsou možné, jelikož ten mi neumožňuje získávat prospěch.

MS: Nutno říci, že aktivity lidí byly s velkým otazníkem. Lidé nevěděli, zda se stát proti nim nepostaví.

JK: Ano, ale to, že lidé měli odvahu, není projev sebeobětování. Nazýval bych to statečností, která znamená asi toto: „Budu statečný a půjdu do rizika, že na sebe upozorním a budu perzekuován. Výsledkem bude to, že když podstoupím riziko, tak mám rozumnou šanci přispět k tomu, aby se celkový systém zhroutil a nastolil lepší systém. Nebo je zde druhá cesta, že budu dál žít v prohnilé kleci, která můj život ničí a neumožňuje mi žít normální život člověka, …  

MS: … jako ve vyspělých západních zemí.“ Jinými slovy, člověče vyber si, avšak mnozí z nás si právě vybrali svobodu.                   

JK: Podle mého názoru tam prvek obětování není. Vystupuje tam odvaha vzepřít se a nepřítomnost strachu, byť se to možná nepodvede. To není sebeobětování.

MS: Mohli bychom si vzpomenout na Jana Palacha nebo na signatáře Charty 77, kteří byli ochotni podstoupit otevřený spor s komunistickým režimem.

JK: To není sebeobětování. To jsou lidé, kteří měli své principy. Můžeme hovořit o tom, zdali principy byly dobré. S řadou lidí bych nesouhlasil, s jejich filozofií, že to byli lidé, kteří chtěli razantní změnu politického systému, ale byli nekonečně vzdáleni racionálnímu politickému a filozofickému myšlení. Určitě to nebyli lidé, kteří chtěli budovat svobodnou společnost typu Spojené státy americké v padesátých letech 19. století. Tito lidé měli odvahu k tomu, aby stáli za svými principy, jakkoliv tyto principy byly s otazníkem. Byly to principy, které by vedly k lepší společnosti, kterou se nakonec podařilo nastolit po listopadu. Za těmi principy si stáli a nebyli ochotni tolerovat život se zavřenými ústy, nechat se ovládat diktaturou a tiše mlčet. To, že se nahlas vyjadřovali a protestovali, není sebeobětování. To je snaha o lepší společnost, o zaměnění zla za dobro a touha po něčem, co je pro ně hodnotnější, co jim přinese hodnoty, jako je svobodné cestování, svobodné podnikání, svobodné vyjadřování oproti tomu, co mají nyní.

… Kapitalismus a jeho obnova …

MS: Dobrá, nyní bych přešel ke konkrétním krokům, jež měly napomoci konsolidaci československého hospodářství a společnosti. Jak jste vnímal Washingtonský konsensus z instituce, jakou bylo Ministerstvo financí Československé socialistické republiky? Byl vytvořen pro země Latinské Ameriky, které měly problémy s trhem. Byl založen na privatizaci, liberalizaci, deregulaci, na střídmé rozpočtové politice. Byl to silný „protržní impuls“. Tento recept je mnohými lidmi považován za cosi zkázonosného.

JK: Naprosto s těmi kroky souhlasím. Nebyl jsem otcem těchto myšlenek a vůbec jsem se neúčastnil vývoje, promýšlení taktiky, které kroky ve směru z plánované ekonomiky na tržní ekonomiku a z totalitní společnosti na demokracii by se měly uskutečnit, jak by se měly jednotlivé etapy načasovat, jak dlouho má daný proces trvat, jak jsme schopni proces zvládnout, zda jej budeme provádět deset let, nebo méně, například co se týče privatizace. Je vůbec možné z téměř stoprocentního státního vlastnictví přejít k rozumně fungující tržní ekonomice, aniž bychom to udělali jednorázově, jak se to stalo? Bylo by bývalo možné to udělat během deseti let pomalou privatizací, pomalým prodáváním jednotlivým investorům?

MS: Tedy salámovou metodou?       

JK: K tomu nejsem schopen říci silný názor. Můj slabý názor je, že jak to bylo děláno, bylo to docela dobré. Soudím, že to nebylo chybně provedeno. Možné alternativy by byly mnohem, mnohem horší. Alternativy ve smyslu zpomalení věcí a dávkování …

MS: Ostatně liberalizace cen nebyla u všeho. V roce 2011 se ještě potýkáme s regulovaným nájemným.

JK: Říkám, že systém totálně direktivního hospodářství nebyl plně vyměněn. Dostali jsme se někam, kde je západní Evropa, kde je euroatlantická civilizace. To znamená k polotržnímu hospodářství, tedy k tomu, co se nazývá „mixed economy“, která má v sobě spousty regulací, jež jsou škodlivé, špatné, nemravné. Byl to pohyb od velmi špatného k méně špatnému. Proto říkám, že reforma šla dobrým směrem. Necítím se být kompetentní vynášet názory, jak jednotlivé dávkování a taktika byly provedeny ve směru liberalizace. Zdali to mělo proběhnout o půl roku dříve, či půl roku později, zdali centrální banka měla kurz nastavit přesně, jak byl, či měl být nižší, že to jsou věci, které potřebují daleko větší, preciznější ekonomickou diskusi, jak to bylo a co bylo politicky průchodné. Myslím si, že jsou to jemnější věci, které nejsem řádně schopen diskutovat, a proto říkám, že to byla cesta od velmi, velmi špatného k méně špatnému. Jsem přesvědčen, že to k tomu dobrému má strašně daleko. To je pro mě zásadní.

MS: Díky tomu se české hospodářství během dvaceti let „otočilo“ z Východu na Západ. Jsme v jistém ohledu „závislí“ na německém hospodářství, ovšem dříve jsme byli závislí na zaostalých východních ekonomikách.

JK: Našim dominantním obchodním partnerem je Německo. Neřekl bych, že jsme závislí. To vypadá, že jsme v pozici parazita. Ten je někde přisátý a někdo jej živí.

… Propojení se zahraničím …

MS: Zkrátka – reforma tedy není nic triviálního. Bylo nutné, abychom se stali součástí západních trhů. Jedním z kroků bylo propojení silných západních společností s českými společnostmi. Slušným příkladem byla revitalizace automobilového průmyslu za pomoci propojení německého koncernu Volkswagen s českou Škodou Mladá Boleslav. To byl úspěch vlády Petra Pitharta. Politika se netýkala pouze automobilového průmyslu, ale i jiných oborů. Stačí si vzpomenout na privatizaci Čokoládoven, rakovnické Rakony … Také byla zahájena jednání se společnostmi, jako je Mercedes Benz, Siemens. Byla snaha, aby zahraniční společnosti přinesly do českých podniků patřičné know – how. Tato cesta byla nastupujícím kabinetem Václava Klause zastavena a důležitou privatizační metodou se stala kuponová privatizace. Jak se na ni díváte? Kuponová privatizace je mnohými lidmi považována za sociální inženýrství.

JK: Pro mě kuponová privatizace byla metodou, která rychle privatizovala celé hospodářství. Neumím si představit alternativu, která by fungovala, třebaže s mnoha úskalími a nepodařenými privatizačními projekty, mnoha skandály třeba i spojenými s korupcí, jak zprivatizovat celou ekonomiku. Sám to vnímám jako dobrý projekt. Na druhou stranu se necítím kompetentní, zdali ten či onen podnik typu Škoda Mladé Boleslav měl být místo prodeje velkému zahraničnímu investorovi kuponově privatizován. Nevím, třeba by měl být kuponově privatizován. Dva tři roky poté by stejně skončil během následujících transakcí v rukou německého investora po přeskupování podílů od malých investorů či investičních fondů. Z mého pohledu jsou to nepodstatné věci. Podstatné je, že ekonomika byla privatizována. Celkově se projekt podařil, byť přes mnohá úskalí, mnohé problémy. Otázkou je, kdo měl lepší alternativu? Byla by bývala myslitelná, proveditelná jiná alternativa v nějakém krátkém období? Jak by mohl stát dalších deset, dvacet let držet některé podniky či jejich majoritu a použít jinou metodu, která by trvala ne dva, tři roky, ale trvala by deset let. Neumím si představit, že by jiná metoda byla lepší. Soudím, že by byla mnohem, mnohem horší.

… Otázka dluhové expozice …

MS: Zastavme se u jedné skutečnosti. Působil jste na ministerstvu financí – a to spravovalo státní dluh. Ten byl velmi nízký. Začal narůstat, když se počaly objevovat nedostatky rychlé transformace. To jsou problémy státních bank, jejich oddlužení při privatizaci zahraničním subjektům. Státní banky tak pomohly „oddálit“ skutečnou restrukturalizaci podniků, které by již z normálního trhu vymizely.

JK: Pro mě je otázka téměř pod rozlišovací úroveň. V devadesátých letech jsem se zabýval více filozofií než taktikou privatizace a postupem deregulace devadesátých let. Na první pohled bych byl asi názoru, proč čekat s privatizací bank, proč sanovat tu či onu banku. Možná mělo být postupováno razantněji. Nemám na tuto problematiku silný názor, jedná se však o otázku taktiky, zdali ta či ona banka měla být privatizována o rok dříve, či o rok později. Spíše se kloním k názoru, že ve sféře privatizace bankovnictví se mohlo privatizovat rozhodněji, razantněji, rychleji. V obrovském problému, který celý svět tíží, to je nepatrná věc. I když vidíme, že uděláme výborně privatizaci, i když uděláme výborně deregulaci, stále je to smíšená ekonomika, má málo společného se svobodným trhem a málo společného se svobodou společnosti. Jsme nekonečně vzdáleni ideálu, k němuž bychom měli směřovat.

… Cesty k hospodářství …

MS: Ano, v roce 1989 se objevily názory, zdali potřebujeme hospodářství založené na svobodném trhu – kapitalismus. Co kdybychom „oprášili“ ideje z roku 1968 a Šikovy reformy. Je vhodné říci, že lidé nevěděli, kam bude vývoj směřovat.

JK: Opakuji, že téměř nic se nezměnilo na fundamentálním myšlení o tom, co je dobro. Drtivá většina lidí měla a má kolektivistické myšlení. Lidé pouze chtěli změnit systém, aby bylo umožněno podnikání, svoboda slova a nastolila se politická pluralita. Ponecháme však regulaci, ponecháme daně, aby se „vysávaly“ produktivní aktivity lidí, kteří budou „dotovat“ druhé. Je to pouhým dokladem toho, jak mnozí z nás přemýšlejí. Aby se odehrála změna v myšlení lidí, tak by to potřebovalo jinou revoluci, která nepřijde najednou, ale přijde postupně, která přijde z filozofických kateder, či lépe z pole vzdělání. Ta postupně povede ke změně myšlení lidí, intelektuálů, elit, a tak bych mohl pokračovat dále. Primárně by mělo dojít ke změně myšlení elit a ty by měly dále šířit jiné myšlenky. Ayn Randová krásně nazývá tuto přeměnu v rámci knihy „For the new intellectual“, tedy česky „za nového intelektuála“, jako boj o nové myšlení v tom nejlepším slova smyslu. Pokud má někdo jiné myšlení, chová se opravdu jinak, než se choval předtím, má jiné názory, už tam nehraje roli změna politického systému. Ten nepřichází ze vzduchoprázdna, vzniká z myšlení lidí. Když se myšlení lidí nezmění, politický a ekonomický systém se může změnit pouze z malé části. Teprve, když se revolučně změní myšlení lidí, může se revolučně změnit samotný systém.

… Rychlost proměny a demokracie …

MS: Posuňme se dále. Hovoříme o proměnách, ale neměl by nám uniknout fakt, že ne všechny země, které mají demokratický řád, jsou prosperující a naopak. Zde bych se zeptal možná provokativně, ba kacířsky, zdali by podle vás nebylo příhodnější, pokud by se transformace nedělala na demokratické bázi, třebaže by se tento přístup rozcházel s rysy demokratického Západu. Narážím na asijské země, kde je to aplikováno. Jejich systém je z ekonomického hlediska výkonný. Je tam hospodářská svoboda, ale ne plná svoboda politická. Soudíte, že demokracie v jiném ohledu může být kontraproduktivní v akumulaci bohatství a ve správě země?

JK: Akumulaci bohatství nepovažuji za cíl nebo problém. Akumulace bohatství je výsledkem jednání lidí. Zda systém akumulaci bohatství umožní, či neumožní, závisí na tom, nakolik je systém svobodný, či ne. Zdali k akumulaci vede, či ne, není podstatné. Dle mého pohledu je podstatné, že se lidem umožňuje žít podle svých představ, žít svobodně. Demokracie jako politický systém je systémem, který není cílem. Cílem je systém republiky. Systém, který ctí, uznává a chrání individuální práva. Můžete mít demokracii na Blízkém východě, v islámských zemích, které totálně pošlapávají individuální práva, a proto je demokracie naprosto nepodstatná taktika vládnutí. Soudím, že demokracie je klidně slučitelná s masovým pošlapáváním práva. To například vidíme v České republice i v západních zemích. Samozřejmě, na Blízkém východě či v teokratických diktaturách nebo v komunistických diktaturách je pošlapávání práv ještě větší. Demokracie z mého pohledu je ustanovením, která se svobodnou společností nemá nic společného.

MS: Jinými slovy. Je to opětovné špatné definování pojmů. Demokracie, svoboda byla slovy, která bylo možné slyšet jako výraz přání lidí v roce 1989. Myslíte si, že lidé byli naivní a nevěděli, oč usilují?

JK: Ne, oni vědí, co je demokracie, ale nevědí, že to, co máme chtít, není demokracií. Myslí si, že demokracie je spravedlivý systém, který umožňuje lidem v diskusi a poté při politickém hlasování projevovat své názory. Jsou si vědomi, že zvítězí většina. To si většina lidí myslí, že je správné. Ono to však správné není, jelikož většina může mít špatný názor, a proto díky většině máme pošlapávání práv, jaké máme. To se netýká pouze nás, ale celého světa. Problém vidím spíše v tom, že lidé vzali pojem demokracie jako klíčový pojem, jako charakteristiku spravedlivé společnosti. To proto, že neznají jiné pojmy, které jsou správné pro definování spravedlivé, správné společnosti. Jsou to pojmy jako svoboda a právo. Jestliže byl zničen pojem svoboda, jestliže byl zničen pojem právo, je to největší katastrofa v politickém myšlení. Když lidé neznají, co tyto pojmy znamenají, stává se poté demokracie náhražkou.

… Integrace do mezinárodních struktur …

MS: Jedním z kroků v oblasti zahraniční politiky bylo opětovné přihlášení se k Západu, tedy postupná integrace do struktur proměňující se Evropské unie. Mnohé tomu bylo podřízeno.  

JK: Osobně si myslím, že Evropská unie je tragický, kolektivistický, socialistický projekt. Samotné vstoupení do Evropské unie bylo obrovskou chybou. Evropská unie je jednou velkou baštou kolektivistického, socialistického myšlení, které neoperuje v rámci jednotlivých národů, ale Evropská unie obětuje jeden národ druhému podle toho, jestli je jeden národ produktivní a druhý neproduktivní. Evropská unie vlastně „krade“ hodnoty jednomu a dává je druhému. Z mého pohledu je to nemravná, hanebná instituce, která staví na principu kolektivismu. Jednoznačně tato instituce spěje k tomu, že z Evropy se stává socialistický, podle mě fašistický stát. Dle mého pohledu celá Evropa směřuje k fašismu. To je systém, kde se udržuje soukromé vlastnictví jako nominální vlastnictví majetku, ale nakládání s majetkem je svázáno tuhou státní (či veřejnou) regulací, tedy zákazy a příkazy. Fašismus ponechává toto nominální vlastnictví a důraz klade na sociální spravedlnost. To znamená rovnostářství, egalitářství, vysávání od produktivních a živení parazitů. Tento záměr se v Evropské unii uplatňuje plošně pomocí regulací. Soudím, že je to katastrofální projekt, který nemůže skončit dobře.

MS: Jaké výzvy stojí před Českou republikou, jak vnímáte její budoucnost? Je podle vás chybná přílišná integrace naší země do Evropy? Je to patřičně nefungující stát?

JK: V bezprostřední budoucnosti několika let určitě Českou republiku ohrožuje integrace do Evropské unie. Je to jednoznačné. V dlouhodobém hledisku, řekněme v desítkách let, celý svět ohrožuje filozofie, pod níž celý svět žije. To je filozofie kolektivismu a altruismu. Intelektuální revoluci nepotřebuje jen Česká republika, takovou revoluci potřebuje celý svět. Je to pomyslná intelektuální nukleární válka individualismu proti kolektivismu, válka rozumu proti mysticismu, proti víře, válka sobectví proti altruismu, ovšem nejdůležitější ze všech válek je válka rozumu proti mysticismu, proti víře.      

MS: Děkuji vám za kritické pohledy …   

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.