Dialog o transformaci s Lubomírem Zítou


*1941, pedagog, podnikatel, ředitel Základní školy na T. G. Masaryka 1990 – 2006, starosta města Poděbrady 2006 – 2007, městský zastupitel a radní.
Stáhnout dialog:

Dialog byl veden ve středu 27. července 2011 ve večerních hodinách v Poděbradech ve Swiss baru na lázeňské Kolonádě.

MS: V jaké životní fázi vás zastihl rok 1989? Co jste si od něj sliboval a jak vaše očekávání byla naplněna?

LZ: Rok 1989 jsem očekával dlouhou dobu. To proto, že do situace, v níž jsem žil do roku 1989 mě dostala společnost, respektive komunistická strana, a to již v letech 1969 – 1975, kdy mě tamní lidé určitou formou zbavili možnosti pokračovat dál ve školství. Pracoval jsem jako dělník, jako technik, i jako vedoucí investic. Vše probíhalo na úrovni podniku Vodovody a kanalizace, kromě jednoho měsíce. Získal jsem tam dobré zázemí, dobře se mi tam pracovalo, ale pořád jsem tíhnul ke školství. Byl jsem velmi rád, že mě v roce 1989 oslovili dva kantoři, zdali bych nechtěl dělat ředitele na Základní škole T. G. Masaryka.

MS: Dříve školy Základní školy Zdeňka Nejedlého.

LZ: V tomto okamžiku jsem celkem nezaváhal a dál jsem s nimi vedl diskuse. Došlo to tak daleko, že jsem odešel v lednu 1990 z podniku Vodovody a kanalizací a přešel jsem na školu Zdeňka Nejedlého, neboli T. G. Masaryka. Změna názvu byla celkem rychlá.

MS: Rychlý vzestup, že?

LZ: Neřekl bych. Měl jsem možnost v roce 1965 dělat zástupce ředitele v Milovicích. Nestál jsem však o to, jelikož jsem měl zájem získávat další zkušenosti. Nevím, zdali to byl vzestup. Jednoduše mě to lákalo.

MS: Chopil jste se příležitosti, která ležela na zemi.

LZ: Víte, neležela. Lidé znali mou minulost a znali i mou současnost. Proběhlo to nějak společnými silami. Učitelský sbor mě přijal normálním způsobem, jelikož mě znali.

MS: Dá se říci, že jste se navracel na místo, které jste kdysi zastával?

LZ: Navracel jsem se na stejné místo, než se mnou počal šachovat odbor školství. Tehdy to vedl pan Novotný a šel jsem po celém okrese. Dostal jsem se do Žehuně, do Nymburka a poté jsem musel ze školství. Většinu času jsem však učil na škole T. G. Masaryka.

… Komunismus a kontexty …

MS: Než přejdeme k otázce transformace a současnosti, jak jste se díval na minulost? Strávil jste v něm mládí, část produktivního života. Někdo může říci, že to byly nehybné vody. Co to bylo pro vás? Nemohl jste vykonávat svou profesi.

LZ: Pro mě normalizace znamenala asi toto: Žena nemohla sehnat místo, protože chodila se Zítou, sebrali mně byt, který jsem měl. To byla normalizace. Vzhledem k tomu, že můj bratr odešel do Kanady, musel jsem za něj zaplatit poplatky za jeho věci, které měl a které se prodaly. Také mi říkali, že jsem praporečník pravicového oportunismu a mluvčí učitelů. Jestli se nezměním, tak neseženu místo ani v rámci Středočeského kraje a budu muset skončit. Pro mě to znamenalo, že jsem byl neustále atakován a že byla atakována má budoucí žena. To byla normalizace.

MS: Přesto, jak vnímáte realizovatelnost ideologie komunismu?

LZ: Jedná se o utopii.

MS: Je možné považovat procesy rolem roku 1989 za jasné vyvrácení komunistické utopie a za vítězství liberální demokracie?

LZ: Určitě.

… Exil …

MS: V sedmdesátých letech minulého století jste byl třicátníkem, že?

LZ: V sedmdesátém pátém, kdy jsem měl jedno dítě, mi bylo 34 let.

MS: Neměl jste zájem raději vzít kufry a odjet do ciziny?

LZ: Mohl jsem, ale nechtěl jsem. Několikrát jsem byl v cizině, jelikož jsem měl a mám ve Francii příbuzné. Ani mou ženu, která byla v Anglii, to netlačilo, netáhlo jí to pryč, a tak jsme v cizině nezůstali. Myslím si, že pokud bychom tam byli, dostali bychom se dále, a to jak společensky, tak ekonomicky, ale zkrátka jsme to neudělali.

MS: Domníváte se, že během komunistické éry odešli lidé, kteří byli elitou národa?

LZ: Nikdy jsem nezkoumal, kdo odešel kromě známých lidí. Zdali to byla elita? Pamatuji si, že mezi nimi byli i automechanici, údržbáři, a proto to asi neodešla pouze elita.

… Hodnoty, na kterých se dá stavět …

MS: Dalo by se říci, že existovaly hodnoty, za které je správné trpět? Tak se o přítomnosti v Čechách a o signování Charty 77 vyjádřil Jan Patočka. Sám jste s touto společností nepřišel do styku?

LZ: Přiznávám se, že jsem nevyhledával nikoho a prostě jsem žil obyčejným životem. Když mně sebrali byt, musel jsem si nový svépomocně postavit, aby rodina měla nějaké zázemí, jelikož jsme bydleli tři rodiny ve dva plus jedna. Časové náklady čítaly asi 4 500 hodin. Situace byla velmi složitá.

MS: Žil jste v naději, že režim, který je zde, nakonec stejně musí padnout?

LZ: Věřil jsem tomu, ale tunel, v němž jsme žili, nějak nekončil. Až v roce 1987, kdy jsem se setkal s člověkem, jenž pracoval na dost vysokém místě na ministerstvu a řekl mi, že bych se mohl vrátit do školství. Říkal, ať vydržím, že je to otázka krátkého času, jelikož musí dojít ke změně.

MS: To bylo v jaké době?

LZ: To se psal rok 1987 …

MS: … a v Sovětském svazu byl Gorbačov a běžela perestrojka.

LZ: To ano, ale u nás to bylo jiné. Vezměte si Německo a jinde. My jsme se tvrdého režimu drželi.

MS: Pánové, kteří nám vládli, čekali na příkazy z Moskvy, a ony nepřicházely.

LZ: Asi tak.

… Politika …

MS: Po roce 1989 jste se stal ředitelem a měl jste zájem se podílet na správě věcí veřejných. Jak jste vnímal slovo demokracie? Uvažoval jste, že se vydáváme na návrat mezi západní demokratické státy?

LZ: Bral jsem jako skutečnost, že budu chtít udělat nějaké změny na škole podle svých představ, které někomu nebudou příjemné, jelikož jsem byl zvyklý na poměrně velké pracovní nasazení. Těch věcí jsem udělal dost a podařilo se to během krátké doby. Času bylo málo, abych sledoval nějaké zahraniční dění a napojení na západní struktury. Člověk poslouchal zprávy, přečetl si noviny, a to bylo vše.

MS: Možná jste mě chybně pochopil. Nemyslel jsem, že byste strávil čas četbou materiálů vztahujících se k formování politiky. Otázku jsem orientoval nejen na participaci v městské politice, ale i obecný návrat k demokratickému zřízení, které tato země již ve dvacátém století zažila.

LZ: Městská politika v té době? V roce 1996 mě můj bývalý žák a kolega Novák lákal na Městský úřad. Dokonce osobně za mnou byl ve škole pan Zeman, jenž mi říkal, že mám jedinečnou příležitost vstoupit do sociálně demokratické strany. Kdy se mi naskytne, abych byl nejvyšším přestavitelem zván do ČSSD?

MS: Z města?

LZ: Ne, ne. Zeman, předseda sociální demokracie, za mnou byl osobně i s jinými představiteli stany. Mohl jsem vstoupit do sociální demokracie, mohl jsem být v tu ránu ve vyšší politice od města až dále. Mě toto nelákalo. Mě lákala klasická práce s dětmi, s učiteli, a ne s veřejností.

MS: Formování osobností, dohánění nedostatků?

LZ: Nevím přesně, zdali nedostatků, ale věcí, o nichž jsem si představoval, že by mohly být jinak. Tím neříkám, že vše bylo špatně.

MS: Do politiky jste se vrátil po roce 2002. Dostal jste se do zastupitelstva a od té doby …

LZ: … v něm působím přerušovaně. Týkalo se to roku 2008 – 2010, to jsme v zastupitelstvu nebyli, jelikož jsme všichni rezignovali na protest proti tomu, co se v zastupitelstvu dělo. Jinak jsem tam byl celou dobu.

… Demokracie …

MS: To jste popsal reálný stav na maloměstě. Zkusme obecněji. Co pro vás je demokracie? Slovo demokracie jsem užil záměrně, jelikož když Československo deklarovalo, že se vydá západním směrem, jednou z podmínek bylo obnovení demokratického zřízení. Co si pod tímto slovem představujete? Mnoho lidí užívá toto slovo, ale každý mu rozumí trochu jinak.

LZ: Je to v podstatě cosi, co v současnosti není překonané. Můžeme to vidět jako zlo, ale je to zlo, které je ve srovnání s ostatními to nejmenší. Pokud to někdo bere jako způsob, kde si může dělat, co chce, jak chce … řada lidí to tak bere a hájí se, že si může dělat, co chce, vždyť je demokracie … je to příklad toho neporozumění. Soudím, že každý „bordel“ má svou hranici, i demokracie má své hranice.

MS: Pochopitelně. Shodou okolností ve skutečném „bordelu“ musí být lepší pravidla, aby tam přece chlípníci docházeli.

LZ: To je pravda. Ale myslím si, že je to, co jsem vám už řekl. Demokracii jsem si vždy představoval jako něco, kdy budu moci do věcí hovořit, budu je moci ovlivňovat. Pochopitelně v demokracii se jedná o většině. Většina vás může „převálcovat“, ale svůj názor mohu říci a nemusím se bát. Když jsem to v roce 1968 řekl, bylo mi vyčítáno, že čtu Reportéra, že čtu Literární listy, že neodebírám Rudé právo, že jsem praporečníkem pravicového oportunismu. V současnosti mi mohou pouze říci, že jsem rebel či cokoliv jiného, že nesouhlasím s řadou věcí. I za komunistů jsem si dovolil říci, co si myslím. Pochopitelně to člověk musí říci slušnou formou, ale člověk se občas dostane do takových „otáček“, kdy …

MS: … i rázné slovo …

LZ: … je nutné použít.

MS: Kantoři dříve dostávali rákosku, když měli zkrotit neposlušné.

LZ: Ta chybí pro darebáky.

MS: Ta chybí nejen ve škole, ale i ve společnosti?

… Demokracie a strach …

LZ: Chybí, chybí. To proto, že neříkám, že všichni, ale jako to bylo ve středověku, v minulosti, lidé se musí bát, ne když se nebojí postihu.

MS: Dříve se báli Pána Boha.

LZ: Toho se báli pouze naoko. Zkrátka lidé se musí bát. Když se nebojí, je zle. Soudím, že to platí pouze pro malé procento lidí. O těch ostatních bych řekl, že jsou disciplinovaní a nejsou takoví, že by na ně musela být rákoska. Považuji to za nutnou věc. Děti si dělají, co chtějí. Kriminálníkům je to jedno, ve vězení dostanou v poledne ovoce, večer dostanou zeleninu. Dokonce se mohou dívat na televizi. To vše místo toho, aby se báli, že přijdou do klepet a budou muset od rána do večera dělat. Ne, v tom okamžiku, kdy je jasně prokazatelné, že jsi znásilnil děcko, nemáš ve společnosti co dělat. Pro mě to jsou věci jasné.

MS: To je ale neslušná společnost.

LZ: Uvažujeme, že demokracie je slušná společnost, v tom okamžiku je potřeba, aby se neslušný člověk bál, že jej potká dvacet roků, a ne „veget“.

MS: Když uděláme odbočku, normalizace trvala shodou okolností dvacet let, a právě slušný člověk se musel bát, zdali na něj není někdo napojen, zdali jej nesleduje třeba Státní bezpečnost. Na druhou stranu – věřící by mohli namítnout, že člověk s čistým svědomím se bát nemusí. Mnohdy ale slušní lidé byli utlačováni neslušnými.

LZ: Spíše bych to vztáhl na nápravu. Vězňové, kteří by se měli bát, mají veget a budou mít vše, co chtějí, a když to nebudou mít, budou si stěžovat. To je právě to, co si myslím, že je tou rákoskou. Ve školství? Já jsem nepoužíval rákosku, ovšem občas jsem použil ruku, pokud dítě ví, za co to je. V životě jsem nenapsal poznámku. Vše jsem řešil na místě a hned. Tak by to mělo být řešeno ve věcech, které jsou jasné a prokazatelné. Může být řada věcí, která může být zkreslená. Jedna paní povídala a někdo se dostal do vězení omylem. Neplníš povinnosti, postihneme tě. Opět se dostáváme ke strachu. Pokud se bude bát, nedovolí si to.

MS: Strach není dobrý rádce. Lze uvažovat i tak, že mnoho lidí se dnes bojí. Strach má jinou podobu: třeba že přijdou o práci.   

LZ: To je něco jiného.

MS: Ze strachu vznikají úzkosti, stresy.

LZ: To je pravda, ale je to o něčem jiném. Jak je možné, že zde lidé přijdou o práci a jak je možné, že zde pracuje tolik Ukrajinců, Rusů, Albánců a jiných národností? Jak je to možné? Kdyby byla jiná sociální politika, naši lidé budou mít práci.

MS: Jinými slovy, vy zdůrazňujete rákosku.

LZ: V tomto případě ne. Pokud by byla jiná sociální politika a lidé by nedostávali peníze za nic, jenom proto, že jsou nezaměstnaní. Kdyby řekli, ty jsi učitel? My místo učitele nemáme, máme zde místo zahradníka a budeš dělat zahradníka.

MS: Namítáte proti špatné adaptabilitě některých jedinců?

LZ: Ta je dána naší společností, našimi právními normami, našimi usneseními v poslanecké sněmovně. Je to v systému. Myslíte si, že by jinak neřvali cikáni a další, že nedostali podporu. Proč tito lidi a další nedělají práce pro město?

MS: Využijme volných rukou ke zvelebení města, a aby si lidé práce vážili.

LZ: Pouze vám chci říci, že nezaměstnaní by se museli bát. Dostaneš práci, ale ne podle kvalifikace. Dostaneš takovou, abys nebyl nezaměstnaným.

… Systém ne lidi …

MS: Dobrá, pokročme dále. Jak se díváte na slova Václava Klause: „Měníme systém, ne lidi“? Říkal jste, že jsou zde špatně nastavená pravidla. Po roce 1989 se muselo změnit centrální plánování na tržní hospodářství. Měnění lidí je sociálním inženýrství. Jak vy o tom uvažujete?

LZ: Je to pravda. To je to nejhorší, co může být. Práce s lidmi byla vždy tou nejtěžší.

MS: Ano, ovšem tam šlo o to, zdali máme nechat pouze nastavená pravidla a více nezasahovat. Nechť se lidé změní sami.

LZ: Kolik roků byli zvyklí pracovat za komunistů? Od roku 1948, s jistou korekcí již od roku 1946.

MS: Prapodivný systém byl od roku 1938.

LZ: Zapomeňme na válku, kdy to bylo daleko složitější. Komunisté a všichni spolu drželi. Soudím, že o minulosti se dá říci, že to bylo inženýrství, jak říkáte, nejvyššího řádu. Lidé se chovají podle toho, co jim umožňuje stát, co jim umožňují zákony.

MS: Jinými slovy šlo o volnost interpretace pravidel a neznalost elementárního slušného chování. Vy jste demokracii ztotožnil s řádem. Bez řádu nastává sprostá anarchie a dochází k tomu, co sociologové nazývají anomií, tedy rozklad společnosti, a to jakékoliv.

LZ: Přesně tak.

… Nejen dech minulosti v politice i hospodářství …

MS: Myslíte si, že třeba během dvaceti let zde byla ochota vytvářet normy, které by člověka, jenž hraje unfair a špatně, postavily na distanc?

LZ: Řekl bych, že je to jeden pozůstatek minulosti. Na vedoucí místa se dostali lidé, kteří byli na vedoucích místech za komunistů.

MS: Neproběhla dle vás rotace kádrů?

LZ: V tom okamžiku tito lidé měli nejblíže k informacím, měli kontakty a spojení, což vlastně znamená vše.

MS: Měli to, čemu se v ekonomii říká sociální kapitál.

LZ: Proto změny probíhaly strašně pomalu. Proč se až po dvaceti letech řeší staré problémy i v postkomunistických státech? Proč jsme nepřevzali některé věci týkající se norem a předpisů od vyspělých států? Řekl bych, že bylo zdržováno právníky, advokáty poplatných společnosti před rokem 1989.

MS: Neříkáte nepřímo, že zde neproběhla dekomunizace?

LZ: V první fázi počítala řada lidí, že se to během pár let obrátí nazpět. Já to od lidí znám. Z toho důvodu si myslím, že zde byla velká euforie a řada lidí, která byla vypočítavá, tuto euforii využila ve svůj prospěch.

MS: V roce 1990 se komunisté s malým procentem dostali do federálního shromáždění a národních rad.

LZ: S malým procentem. Oni přešli do Občanského fóra, poté do Občanských demokratů – jednoduše přešli do stran, v nichž viděli možnost uplatnění.

MS: To nemilé české překabátění!

LZ: Přesně tak.

MS: Tady kladete otázku, která by mohla znít: „Jak reformovat systém, jenž je shnilý?“ Je nutné se tázat, zdali by to probíhalo tak rychle, pokud bychom neměli tak šikovného vyjednavače v podobě Mariána Čalfy?

LZ: Nedokážu si to představit, protože vím, jak to probíhalo. Mně se nelíbí, jak to probíhalo. Každý podobný proces nebude mít pouze plusové hodnoty, ale též minusové. Pořád si myslím, že řada věcí v oblasti práva mohla být uskutečněna dříve, a ne s takovýmto zpožděním. To nahrává tomu, že byly zainteresovány bývalé společenské složky, členové StB, komunisté, kteří se překabátili. Podle mě to zdržovali. Stejně tak si myslím, že bylo postupováno ve věci změny majetkových poměrů továren a všeho, co s tím souviselo.

MS: Narážíte na privatizaci?

LZ: Ať to byla malá, či velká privatizace. Nemohu si pomoci, ale jistě podobné věci probíhaly v jiných státech. Soudím, že se někde musí vzít nějaký vzor či několik vzorů a udělat z nich průnik.

MS: Člověk může namítnout, že byla taková snaha. Mnozí se inspirovali ve Velké Británii. Tam přišla baronka Thatcherová a počala rozprodávat majetek, jenž byl státní. Nu, ovšem Británie měla nepřerušovaný ekonomický systém, třebaže měl obtíže. Bylo to cosi jiného než v Československu, respektive České republice. Zde během plánovaného hospodářství bylo všechno všech. Také jsme se naučili krást. Jak budovat tržní hospodářství s takovouto mentalitou? To je jistě pro mnoho lidí velkou otázkou.

LZ: Proto říkám, že změna chování a myšlení lidí, tedy to, co jste naznačil, je jeden z důležitých elementů demokracie, která se však za jednu generaci nemůže změnit.

MS: Masaryk říkal 50 let, to jsou dvě a půl generace.

LZ: Zase se vrátíte k tomu, že celý komunistický systém nás vrátil o několik desetiletí nazpět. Lidé viděli, že životní úroveň je nižší, když se srovnali se Západem.

MS: Je otázkou, co jsme žádali. Je otázka, zdali jsme si chtěli spravovat zemi sami, mít zde demokracii, nebo jestli jsme uvažovali zde mít hlavně blahobyt?

LZ: Jistě, to je složitá věc. Při zpětném pohledu vidím, že se otálelo s řadou věcí, které mohly být hotovy před deseti lety. Jak by se mohlo stát, že vše bylo křišťálově čisté?

MS: Ekonomové si vytváří modely, které tomu odpovídají.

LZ: Soudím, že praktiky byly pro premiéra křišťálově čisté …

MS: Jakého premiéra máte na mysli? Nemáte na mysli Stanislava Grosse?

LZ: Ano. Pro něj je to křišťálově čisté. Pokud lidé vidí, jak někteří přicházejí k majetku jednoduchým způsobem, řeknou si, že půjdou stejnou cestou.

MS: Lze s vámi souhlasit, nicméně za tento způsob chování by byl v zahraničí odsouzen. Inu, dostali jsme se ke kultuře politiky, že?

LZ: Ano, ale také k právu. S těmi věcmi se otálelo. Mělo by zde platit: padni, komu padni. Ty jsi to udělal, nesmí se to, je to v rozporu s tím a s tím, minimálně je to v rozporu se slušným chováním člověka, jenž je v politice, a proto odejdeš. To udělají v zahraniční, zde ne. Zde podrží politika, maximálně přejde na jiné ministerstvo.

MS: To je praxe. Čím je to podle vás dané? Známosti, politická angažovanost, nepostradatelnost?

LZ: Drží jej partaj.

MS: V „partajní politice“ mrav neplatí. 

LZ: Ano. Když to vezmete, jak dlouho drželi Bendla, jak dlouho drželi Grosse? Ve zdejší politice je vždy něco za něco. My ti zde udržíme tuto osobu, my jej schválíme. Je to i v současnosti.

MS: Nepřímo konstatujete, že lidé z politiky odcházejí, když je to hodně prohnilé. Lidé nemají soudnost, a proto odcházejí i s ostudou. Jsou nějaké mechanismy, jak se s tím vypořádat?

LZ: Víte, politika, a říkala to má babička, je špína. Špína od první republiky se dostává i sem. Čistota, o níž se snažila Anglie či Amerika, tam je ve větším rozsahu, třebaže od špíny nejsou ani oni ochráněni.

MS: Mají korekční mechanismy. Zločinci se nedostanou až do premiérských křesel. Když je politik usvědčen, tak odchází. Soudíte, že problém této společnosti spočívá také v tom, že slovo slušnost, mrav v politice neplatí?

LZ: Politici jej znají, ale znají jej podle sebe. Dokážou si jej interpretovat po svém.

MS: Poukazujete na reinterpretaci termínu?

LZ: Navenek jsem slušný, ale ve skutečnosti dělám takové podvody. Teprve za předpokladu, že mu vyšetřovatelé dokážou, že tomu tak není, dojde až k soudu a je usvědčen. Když jej soud sprostí viny, je čistý a nic se mu nestalo. Veškerá činnost vyšetřovatelů, policistů jde stranou. Opět zde dochází k vazbám mezi vyšetřovateli, mezi právníky. Nyní závisí na tom, jakého mám právníka.

MS: Lidé ve veřejném prostoru jako by ztratili svědomí. Soudíte, že právě to je dědictví minulosti? Je to součástí kódu české společnosti?

LZ: Já bych to na komunismus již nesváděl. Určitě se sice během něho lidé naučili krást a museli dělat, že nekradou.

MS: Dvoutvářnost.

LZ: To se zde může promítnout, a myslím si, že český národ je v podobné situaci švejkovsky známý. V jiných státech by tomu tak nebylo. V každém státě to zkrátka v nějaké míře je.

… Politika nejen obecní a kontexty …

MS: Hovoříme o politice, ale ještě nepadla otázka, zdali považujete participaci na věcech veřejných jako lidskou povinnost? Tuším z toho, co jste zmínil, že tomu tak bude.

LZ: Všichni to neumí a nechtějí. To je složité.

MS: Co říci, lidem, kteří jsou nespokojení, ale na druhou stranu nejsou ochotni věnovat část svého času veřejnému prostoru? 

LZ: Ať jdou do příštích voleb sami.

MS: Vstoupil jste do politiky, když bylo vidět, že je cosi chybné a věci mající sloužit hnijí.

LZ: Tehdy za mnou přišel v roce 2001 kolega Ivan Uhlíř, jenž byl jedním z těch, kteří mě dostali zpět do školství. Vytvořili jsme skupinu nezávislých, kdy jsme dostali v roce 2002 jako nové uskupení pět mandátů a v roce 2006 12 mandátů. V té době jsem chtěl udělat pro město něco navíc.

MS: Povedlo se vám to, byť jste starostou byl pouze rok. Ve svém působení ve vrcholné regionální politice jste se snažil poukazovat na chyby, které byly udělány, a opravit je.

LZ: Ano, ale díky straně Rovnost šancí, která měla ve vedení města dvě dámy, nebylo mi dáno dost času. Dvě dámy zajistily naše odvolání z radnice. Teprve nyní v roce 2011 se vracíme k tomu, co jsme počali dělat v roce 2006.

MS: Pětileté zpoždění se snad na Poděbradech tolik nepodepsalo. Nebo si myslíte, že se mýlím? V komunální politice se přetřásala nezanedbatelná díla týkající se infrastruktury, protože možná došlo k odklonění financí.

LZ: Nemohu to přímo tvrdit, ovšem jsou na to indicie. Týká se to kanalizace a dalších realizovaných záměrů. Proč? Jestli uděláte špatné dílo, což byl třeba případ kanalizace, ale nikdo z vedení netlačil na to, aby to dodavatel změnil. Teprve po letech se k tomu opětovně vracíme. Společnost Limistav, která revitalizovala park, bude muset chyby napravit. Udělaly se zastávky, které jsou pěkné, ale jsou to zbytečně vyhozené peníze. Můžeme to klidně nazvat slovem krádež? Odpovídá to však rozpočtu, a tak to krádež není. Je to přesto špatné hospodaření s finančními prostředky města. Zjistili bychom, že záměr byl dobrý, ovšem co za ním bylo?

MS: Prázdná forma, která sloužila někomu pro vyvedení peněz. Je vidět, že jsme se nenaučili řádně a odpovědně hospodařit. Není nám žel cizí uloupnout ze společného část a tvářit se, že je to v pořádku. To je bytostná přetvářka, to je faleš!

LZ: Ano, vím to, ale veřejně nemohu říkat, že je to krádež. Je to špatné hospodaření s finančními prostředky.

MS: To je hraní se sémantickými odstíny a zakrývání pravé podstaty věcí.

LZ: Uvedu dost důležitou věc. Jestliže napíši, že XY okradl při této stavbě město o něco, musím vzít papír a dokázat mu to. Pokud si neproměřím, že je tam padesát centimetrů kameniva a pět centimetrů drobného kameniva, nemohu to udělat. Když udělám sondu a zjistím, že je tam místo padesáti třicet centimetrů, mohu říci, že na vině je ten, kdo měl stavební dozor. To je přece jeho chyba.

MS: To je nádherné vyvlékání se z odpovědnosti u lidí, kteří nám vládnou jak na regionální, tak na vládní úrovni.

LZ: Rozumíte, takto se to dá nádherně udělat. Já to nemohu udělat, třebaže si to myslím. My jsme uplatňovali spoustu věcí, kde došlo k naprostému pochybení, že se neudělaly věci, jak se měly udělat, a proto je to čisté okrádání.

MS: Když tak naslouchám vašim slovům, dá se říci, že jste vstoupil do politiky jakožto člen pestré, spontánně se organizující občanské společnosti. Nebyli jste stranou, ale fórem.

LZ: Chtěli jsme, aby došlo k nějaké změně. Nemyslím tím ke změně za každou cenu, ale změně pozitivní.

MS: Dá se říci, že lidé, kteří se aktivně politiky účastní, musí mít patřičně dobrý žaludek, aby dokázali skousnout či zpracovat, co se jim předkládá?

LZ: Myslím si, že ne. Pokud se člověk s tím chce seznámit, může se s tím seznámit, jelikož předem, než se dává něco na zastupitelstvo, materiály projednává rada města. Ta dostane materiály od příslušného odboru. Na radě se to projedná a případně se materiály předloží zastupitelům. Kdo si je předem prostudoval, může na jisté věci upozornit. Pokud neupozorní, může dojít ke schválení. Jsou věci, o nichž není třeba diskutovat, které jsou úplně jasné.

MS: Důležitou roli hrají znalosti. Mnozí by měli dát na radu odborníků. Ale o co mně šlo více? Cílil jsem na otázku mravní integrity. Jsou lidé, kterým je jedno, že se rozkrádají peníze, třebaže jde o sofistikovanou formu?

LZ: To nemohou tvrdit. Někdy to může být neznalost.

… Politika po dvaceti letech s odstupem …

MS: Kdybychom se mohli posunout z komunální úrovně a zaměřit se na celek. Jak vidíte českou politiku po více jak dvaceti letech?

LZ: Řekl bych, že česká politika je v mých představách ve skluzu. To je to, co jsem zde říkal. Zdali to byl úmysl, jestli to byl cíl, jestli to byla neschopnost, nezájem, politikaření nebo hledání voličů pro parlamentní volby – je otázka. Je skupina obyvatel, o níž se říká, že má dvacet tisíc, můžete si je „koupit“. Když se jim zaplatí a vyplní volební lístky, stojí to za to.

MS: Dá se to nazvat dětské nemoci?

LZ: To by byly dětské nemoci v padesáti.

MS: Opět vzít do ruky rákosku?

LZ: Na to mají lidé příležitost ve volbách. Je to ale udělané tak, že na čelná místa se dostanou lidé, kteří tam jsou pořád. Když je „nevykřížkujete“, což dává nějakou možnost, budou tam.

MS: Nedochází k patřičné rotaci kádrů. Lidé s funkcemi srůstají.

LZ: Tak si to vezměte, třeba pan Alexandr Vondra. Jak to, že tam ještě je, když udělá takové věci a nehlásí se k tomu? V tomto okamžiku jsem se styděl. Nebudu jmenovat další politiky. Domnívám se, že část politiků jsou slušní lidé. Předpokladem úspěšného politika je mít dobrou rétoriku, a pokud dobře hovořím, dobře vypadám a přesvědčím ostatní, mohu lhát jak cikán. To je staré rčení.

MS: Soudíte, že lidé budou muset opět jít na náměstí a cinkat klíči?

LZ: Nebudou. Na to jsou pohodlní. Také proto, že jsou v zaměstnání. Lidé se bojí, aby nepřišli o práci. Ano, půjdu cinkat, ale zítra jsem již „docinkal“, jelikož nebudu mít čím cinkat, jelikož nebudu mít peníze ani na jídlo. To se prostě může stát. Dříve se lidé báli komunistů a nyní se bojí, aby nepřišli o práci. To nemusí být jen tím, že se ruší podnik, ale také pouze tím, že jsem si dokázal vyjádřit svůj názor.

MS: Jak se bránit? Vždyť se jedná o novou podobu nesvobody!

LZ: Mohl bych říci několik příkladů, ale nebudu je zmiňovat, jelikož se jedná o Poděbrady. Jednoduše to funguje. Zde se jedná o čelné představitele či vedoucí činitele v jednotlivých podnicích, aby se chovali profesionálně, a ne stylem: „Nyní mně někdo vstoupil na kuří oko … To tedy ne, tady to říkat nebudeš …“ Naleznou si příčinu a důvod k tomu, že s tím člověkem skončí. Lidé se jednoduše bojí, aby nepřišli o práci. Před volbami, když jsem sháněl hlasy ne pro sebe, ale pro naše seskupení, jelikož jsme je museli sehnat, mi jedna paní říkala: „Ježíš Maria, ale já pracuji na městském úřadu, jestli nás uvidí, mohla bych přijít o práci.“ Já jsem odpověděl: „Čeho se bojíte?“ Lidé se bojí.

MS: Sám jste řekl, že v jistém ohledu by se měli „bát“.

LZ: To je však něco jiného.

MS: Asi se bát autority, že?

LZ: Ano. Zde se však nemohu bát, že mám svůj názor. Musím se bát proto, že neplním povinnosti, že do práce chodím opitý, pozdě, že si v práci hraju hry, že při práci brouzdám po Internetu. Toho se musím bát. Mám se věnovat práci, to je to mé „bání se“. To máte stejné ve škole, tam si také dítě nemůže téměř dovolovat, co chce.

MS: Děkuji vám za pohled nejen na regionální politiku.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

LZ: Na část této otázky jsem odpověděl v dialogu.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti k obnově kapitalismu?

LZ: Měl jsem kuponové knížky.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nezpůsobilo náhodou ono rozdělení eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému nalezení se v Evropské unii?   

LZ: Pro tento rozchod jsem nebyl. Slováci nám do Čech za odměnu „poslali“ některé jejich spoluobčany.

 

Dialog o transformaci školství s Lubomírem Zítou:

Dialog byl natočen v sobotu 1. června 2013 dopoledne v kavárně Viola na lázeňské kolonádě v centru Poděbrad.

 

MS: Naše druhé setkání bych věnoval otázce školství. Působil jste v něm, také jste byl z něho odejit a po roce 1989 se do něho vracíte jako ředitel základní školy. Rád bych se zeptal, jaký důraz kladete na vzdělání, jaký má význam pro společnost?

LZ: Jsou to banální otázky spojené s termíny výchova a vzdělání. Je to dáno osnovami a rámcovým vzdělávacím programem.

MS: Jaký byl stav ve školství před rokem 1989? Sledoval jste to?

LZ: Ani jsem to nechtěl sledovat. Znám stav k roku 1975. Pozoroval jsem, jak byly vychovány a vzdělávány moje děti, jak se hledaly politické záminky, aby se na studia nedostaly, což se obrátilo i proti naší rodině. Byly to věci, které jsem sledoval pouze okrajově. Co se vzdělání týče, tak si myslím, že bylo na dobré úrovni.

… Kroky v systému po roce 1989 …

MS: Jaké první kroky měly být dělány po r. 1989? Co školský systém požadoval, aby tento sektor mohl pomoci k dohánění Západu?

LZ: Školství jako takové na špatné úrovni nebylo. Vzhledem k tomu, že bylo velmi politizováno, právě to našemu školství ublížilo.

MS: Jaká podle vás byla péče v tomto oboru?

LZ: Před rokem 1989?

MS: I poté …

LZ: Před rokem 1989 ve školství působila komunistická ideologie. Po roce 1989 se řada věcí opustila, třeba jak vzdělávat. Většinou byli na škole dobří učitelé a bylo se na co spoléhat.

MS: Soudíte, že bylo dobré, aby proběhla decentralizace, aby se jednotlivé školy mohly řídit svým vlastním vzdělávacím programem? Bylo dobré, že jednotlivé školy byly autonomní?

LZ: Nebylo to hned, nastalo to později. Přesně si nepamatuji, kdy jsme se stali rozpočtovou a příspěvkovou organizací, bylo to přibližně v roce 1994. Do té doby existoval školský odbor. Určité období, kdy jako vedoucí školského odboru na Nymbursku působil pan Miroslav Špak, bylo období dobré a progresivní. Po roce 2001 se školy staly pro kraj více anonymní, než tomu bylo před zrušením okresu.

… Samosprávná škola …

MS: Soudíte, že je správné, aby se škola spravovala sama a centrum dávalo pouhý rámec k jejímu fungování?

LZ: Co tím přesně myslíte?

MS: To znamená, že úroveň školy je především na kantorech a vedení. 

LZ: Na kantorech je to vždy, ať to bylo tak či onak, vždy to záviselo na učitelích. Škola, i když je samostatná, má zřizovatele. Ten si můžeme říci, jak si to přeje.

MS: Základní školy jsou zřizovány městem?

LZ: V našem případě je to obec Poděbrady. Krajský úřad dává finance na pomůcky, na platy a na odměny zaměstnanců školy. Ať chcete, či ne, nejste nikdy samostatný jako podnikatel.

… Vzdělání či výchova …

MS: V úvodu jste zmínil otázku výchovy a vzdělání. Mohl jsem hovořit s vaším kolegou Součkem, jenž říká, že by škola měla převážně vzdělávat, jelikož výchova je na rodičích.

LZ: Jistě je to hezké přání, ale to nikdy nefungovalo a fungovat nebude. To proto, že zde musí být možnost do toho zasáhnout. Bohužel do výchovy můžeme zasáhnout na půdě školy, jakmile žák, student vyjde ze školy, je to věc, která se školy netýká, a je to špatně. Řekl bych, že celá naše společnost trochu postrádá větší důslednost ve vztahu ke všem etnickým skupinám. Mělo by se na to více dbát. Podle toho též naše společnost vypadá.

MS: Zkrátka podporovat toleranci, vnímavost ke člověku.

LZ: Kolega Souček odpovídal přesně, ale mně se tento systém nelíbí. Jsme s dětmi třetinu dne, ale mladého člověka musíme modelovat, vychovávat. Výchova je nedílnou součástí vzdělávání.

MS: Problém je též, že na základní škole je člověk ne učitel, ale krotitel.

LZ: Možná, že nyní bude větším krotitelem a do budoucna též, pokud půjdeme na typ amerického školství, kde si můžete dělat, co chcete. Nechce se vám dělat, nedělejte. Chcete dělat, budeme se učit. Na některých školách jsem to zažil a podle toho také úroveň škol vypadá. Jinými slovy je špatná.

MS: Zatím jsme se nesetkali se smutnými příklady střelby ve škole.

ZL: Pozor, i u nás se vyskytly případy, že student vzal na učitelku nůž a pobodal ji. Zatím to se zbrojním arzenálem hrozné není. Stačí, když paní učitelka dostane přes ústa. Tam to začíná.

MS: Ano, to je příklad ze Svěrákova filmu Obecná škola.

… Škola a demokracie … 

MS: Co podle vás může škola dělat pro demokracii? Nastínil jste to důležité, tedy vést k toleranci a k úctě k druhému. To je snad utváření demokrata?

LZ: Již v rámci vyučování je nutné, aby pomáhal chytřejší, moudřejší slabším. Pamatuji si na svého tátu, když dělal ředitele malotřídky. Bylo to za komunismu a byla to zcela běžná věc, že v ní pomáhali silnější slabším. Toto stmelování je nutné i v současnosti. V jednom okamžiku se musí rozdělit, aby chytrý nezakrněl, ale v některém okamžiku je nutné, aby se chytrý naučil pomáhat druhému, jelikož si látku opakuje a učí se tím. Toto jsem praktikoval, než mě vyhodili. Vedl jsem žáky, kteří byli hotovi, aby pomáhali slabším.

MS: Na druhou stranu je nutné, abychom dávali prostor individualitám.

LZ: Kdybychom neměli individuality, tak nebudeme na špici.

MS: Snažit se, aby schopný byl solidární.

LZ: Samozřejmě se to vždy nepodaří, ale snažit se o to. Individualita se nesmí brzdit ve svém vývoji. Musí se dělat takové věci, aby se lidé mohli vzdělávat více než slabší. Gaussova křivka je jasná a na tom nic nezměníme.

… Struktura škol …

MS: Jak uvažujete o struktuře škol? Máme zde základní, střední, univerzity … Měli jsme učňovské školství. Jakou má školství vazbu na hospodářství naší země?

LZ: Neovlivním to, jelikož vše jde z ministerstva školství. Tam jsou podobné vazby, jako bývaly před lety. Brácha na bráchu, ten zase na sestru. Vzhledem k tomu, že je málo uchazečů na střední školy, nebudou se dělat přijímací zkoušky. Všichni u nás projdou, všichni budou mít střední školu. Před rokem 1989 musel udělat zkoušku každý. Pokud se to toho nevtáhla politika, děti byly nuceny se učit. Poté zároveň byly podklady pro to, aby řada schopných dětí byla schopnými řemeslníky. Říkalo se, že řemeslo má zlaté dno. Říká se to pořád, ale do zlatého dna nemá co kdo říkat, jelikož všichni chtějí studovat. Lidé, kteří by byli dobrými zedníky, soustružníky, svářeči, odejdou pryč. Vracím se k tomu, co jste říkal. Z mého pohledu máme „natahovací“ systém školství. Mně osobně se nelíbí. Další možností je udělat si soukromou školu. Kdysi dávno jsem o tom uvažoval a měl jsem zájemce z řad učitelů. Když budete mít soukromou školu, musíte mít potenciální zájem rodičů. Jestliže rodiče nemají práci, a mají chytré děti, nemá je kdo podpořit. Jedině tam si můžete v rámci pravidel, které jsou dány ministerstvem školství, dělat své zázemí, své akce. Stačí se podívat na soukromé školy v Praze. To je však otázka milionů korun.

… Škola a průmysl …

MS: Soudíte, že by měla být větší spolupráce škol a průmyslu? Jde o to, že dnes si průmyslníci musí své pracovníky vychovávat.

LZ: Myslím si, že je důležité, aby lidé znali ovládání počítačů, a v tom jsem mnoho konal. Byl jsem za to peskován panem inspektorem Richtrem, že děti chodí na počítače. Zároveň jsem chtěl, aby byly v dílnách a aby pracovaly na pozemku. To jsou všechno věci, které dítě bude potřebovat. Proč to říkám? Když dítě nezjistí, jak se vrtá, jak se opracovává dřevo, co je to pilník, co je to smirkový papír, co je to rašple, v tom okamžiku mají těžko ponětí, že by mohly jít na učňovskou školu. Když si učňovská škola má vybírat, bude chodit za žáky do škol. Kdysi dávno za komunistů byly pravidelné nábory, byly kvóty, kolik se tam muselo umístit lidí. I rodiče se přesvědčovali. Poté to zrušili a byla to už pouze otázka rodičů.

MS: Na téma učňovského školství jsem hovořil s krejčím Petrem Boreckým. Říkal, že člověk projde učňovským školstvím, ale nic bohužel neumí.

LZ: Jak za cara Klacka, jak za komunistů, jak v nynější době vše závisí na učitelích. Vše je závislé na tom, jestli je kantor ve škole proto, aby si vydělal, nebo naučil, aby vycházel. Nyní ocituji známou frázi Lenina: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ Od toho tam je vedení, které by to mělo zkontrolovat a nemělo by se nechat uchlácholit.

… Elitní školy …

MS: Co elitní školy? Mají se ti nejschopnější, nejchytřejší vyčlenit z kolektivu?

LZ: Byl jsem zásadně proti. Děti mají poznat, kdo je slabší žák, kdo je výborný žák, aby si vzájemně pomáhali, čehož jsme se již dotkli. Gymnázia chtějí žít, chtějí udržet své učitele. Poté do primy vezmou všechny, kteří se přihlásí. To přece není elitní škola, to je skupina přebraných žáků, a základní škole zůstane pouze zbytek. Z mého pohledu by to nemělo být. Kdyby vybrali skutečně děti s IQ 135 a výše, bral bych to. Ti by mohli být označeni za elitu. Znám příklady chytrých lidí, kteří však v životě uklouzli.

MS: Poté ve společnosti dochází k nevyužití potenciálu a tratí celá společnost.

LZ: Z tohoto důvodu jsem od počátku byl pro to, aby se vzdělání nedělilo od šesté třídy. To je však můj názor. Postoj jiných může být odlišný. Kdyby se vybrali pouze lidé s vysokým IQ, udělá se elitní škola, ale jen jedna v rámci kraje.

… Elitní školy – univerzity …

MS: Za elitní školy byly také považovány univerzity, a to do počátku devadesátých let. To znamená, že se na ně nedostal každý.

LZ: V zahraničí?

MS: Ne, v Čechách.

LZ: Je dobré uvést, že v zahraničí v Kanadě, USA se může na univerzitu dostat každý, kdo má zájem studovat, zvyšovat své odbornosti.

MS: Proč nezvyšovat svou kvalifikaci? Je podle vás dobré, že jsou otevřeny dveře všem, kdo se tam hlásí? Je nutné, aby každý měl diplom?

LZ: Určitě ne! Jsou lidé od přírody nadaní, že ani nemusí udělat vysokou školu. Nevím, jak to bylo u Einsteina či jiných, ale byli to samouci, neboť jim to bylo shůry dáno. Pochopitelně, máte-li diplom například na Vysoké škole ekonomické, může vás to kariérně posunout, …

MS: … jelikož je důležité, co umíte.

LZ: Z mého pohledu je to zásadní, i když to není to nejdůležitější. Poté záleží na štěstí. Pokud není, je vše v háji. Pokud nemáte známé, též to není optimální.

… Nutnost studia? …

MS: Na univerzity jsem se tázal také z toho důvodu, že v Americe je jedno, co vystuduješ a zdali se tím budeš živit. U nás to takto nechodilo. Většinou, když člověk něco vystudoval, pak v oboru také pracoval.

LZ: Víte, jak to bylo? Je zajímavé, že nic nebylo k sehnání, všichni mohli vystudovat. Všichni byli umístění, když jejich rodiče neměli politický škraloup.

MS: Nechal byste to na spontánním vývoji? Studuj a snaž se uživit.

LZ: Když to vezmete, řada lidí uvažuje takto, třebaže mluvím nyní sám proti sobě: „Dáme tě na pedagogickou školu, jelikož na ni není žádný nával, protože poté stejně budeš dělat něco jiného, ale budeš mít vysokou školu.“ Poté nám chyběli lidé na angličtinu, jelikož pro ně bylo výhodné jít do průmyslu, …

MS: … nebo našli snadnější uplatnění v privátní sféře.

LZ: Tam to bylo bez problémů. Vím, že kdo měl matematiku, cosi se naučil a šel dělat ekonomického náměstka. Někdo studuje jen proto, aby měl vysokou školu, a již s představou, že bude dělat něco jiného. U lékařů to není. Ti to mají jasné.

MS: Občas se lékař stane dealerem léků.

LZ: Ani v Poděbradech bychom nemuseli jít daleko. Takový případ bych mohl jmenovat. Možná lidé svůj obor neovládají. Znal jsem porodníka, který nebyl ve své praxi úspěšný.

MS: Zde je problém, že vzniká inflace titulů. Když každý vystuduje, kvalita vysokoškoláků musí logicky klesnout.

LZ: Máte to však ve všech oborech. Někomu se bude dařit lépe, jelikož to s lidmi umí více, někomu méně. Je to ve všech oborech, ale závisí na konkrétním člověku.

MS: Na druhou stranu bychom neměli zapomenout, že vysoká škola by měla být znakem, že člověk umí komplexněji myslet.

…(Ne) úspěch školství … 

MS: Jak se díváte na výsledky zjištění, které ukazují české školství v nedobrém světle?

LZ: Ano, dobré světlo začalo vyhasínat. Byly časy, kdy naše školství bylo na vysoké úrovni. Když se to rozvolnilo, zjišťujete, že úspěch českého školství odchází. Dostáváme se k typu amerického školství. Můj příbuzný ve Francii maturoval ze všech předmětů včetně tělocviku. Říkal jsem mu: „Kdybys maturoval zde, propadl bys! To proto, že úroveň, která je po vás vyžadována, odpovídá deváté třídě na české základní škole.“ Je chybný přístup ve výuce: „Chce se ti, uč se, nechcete se ti, hraj si. Až budeš chtít, připoj se k nám.“

MS: Je to postavené na hlavu …

LZ: To však v našem školství existuje. Mohl bych jmenovat, ale jmenovat nebudu. Uvedu například školu v Londýnské ulici z Prahy. Tam se zabývali vším možným, a když jsem tam byl poprvé a viděl jsem jejich systém, zaplakal jsem a uvědomil jsem si, že takto naše školství nemůže dobře dopadnout. Poté skutečně závisí na rodičích. Není to pouze ve výchově, ale ve vzdělání.

MS: Postupem času klesáme. Soudíte, že výsledky českého školství se v dohledné době projeví i na výstupu českého hospodářství? Jinými slovy nebudou lidé?

LZ: Když vidíte, kdo je na ministerstvu ve vedení našeho hospodářství a jak takový člověk určuje směr přes své úředníky.

MS: Jinými slovy, narážíte na nekompetenci lidí?

LZ: V tomto okamžiku tomu dává směr. Záleží na lidech, jak je bude kočírovat, jak je bude kontrolovat přes své náměstky. Z mého pohledu je to složité, a proto jsem si několikrát říkal, že bych do školství již nevlezl.

MS: Působil jste jako ředitel 17 let.

LZ: Nutno říci, že jsem se do školství těšil. Dělal jsem v něm velmi rád. Dělal jsem věci, které jsem dělat nemusel. S dětmi jsem si rozuměl. Když věděli, že něco udělali špatně, bylo na místě okamžité řešení. Snažil jsem se to řešit metodou, víš, nevíš. Bylo to jako v Obecné škole. Děti si nestěžovaly, vše bylo v pořádku. Poznámky jsem nepsal.

… Financování školství …

MS: Dobrá, to byl stav školství, nyní bych přešel k otázce financování systému. Je podle vás objem peněz, který se dává do školství, dostatečný? Do tohoto sektoru plyne asi 5 procent výstupu hospodářství. Říká se, že nejsou peníze na kvalitní učitele.

LZ: V každém případě se škudlilo na pomůckách. Je pravda, že v té době jsem peníze měl, ale měl jsem je díky sponzorům, například díky panu Kohoutovi, který mi dal na celou první počítačovou třídu. V té době jsem tímto způsobem získával peníze na počítačovou techniku. Poté jsme dostali nějaké peníze i z kraje.

MS: Pokud byste se dnes měl podívat na financování školství obecněji?

LZ: Určitě je to horší. Příjem peněz na kraj je takový, jaký je. To znamená, že financí je málo. Vím, že se podle postupných informací snížily i finanční prostředky na mzdy, platy, odměny a pomůcky. Za mě byly finanční prostředky slušné.

MS: Nevidíte jako jednu z cest, že by se podniky působící u nás více účastnily na financování jednotlivých škol?

LZ: Ty jsou rádi, že se sami financují, protože krize, která je v roce 2013, zasáhla každého. Když hovoříte s autodopravcem, jenž byl před třemi lety dobrý, řekne vám, že má polovinu výkonů. To znamená, že když má půl výkonů autodopravce, nevyrábí se. Co jiní podnikatelé? Jsou rádi, že si něco naspoří, jelikož nevědí, jestli za měsíc, za rok nezkrachují. Z mého pohledu je to složitý závěr. Poté slyším od našeho premiéra Petra Nečase, že když zvýšíme daně, bude to mít prorůstový charakter. Lidé budou prý více kupovat.

MS: Možná je to způsobeno tím, že je kozel zahradníkem.

LZ: Vláda vytváří špatné podmínky.

… Omyl a výhled …

MS: Vidíte zásadní omyl v rámci transformačního procesu? Co byste zmínil? Lidé uvádějí nedostatečný právní rámec. Dále že lidé, kteří se dostali do politiky, jsou nekompetentní. Jakou zásadní skutečnost byste uvedl vy? 

LZ: Myslím si, že byla škoda, že se u nás hledaly věci, které ve světě byly dávno vynalezeny.

MS: Znova jsme objevovali Ameriku.

LZ: Tím jsme se zdrželi. Z mého pohledu právníci z komunistické éry kryli a zdržovali řešení mnoha případů.

MS: Právo se vyznačuje kontinuitou s minulostí.

LZ: Až s prominutím komunisté vymřou, poté možná dojde k něčemu jinému. Myslím si, že toto je to nejhorší.

MS: Zkrátka nedostatečné oddělení od minulosti.

LZ: Ano, mělo dojít k oddělení od minulosti. Jak jednoduše mě za normalizace oddělili, jelikož jsem byl praporečníkem pravicového oportunismu a mluvčím učitelů. Z tohoto důvodu mě oddělili jako zrno od plev. Řeklo se: „Nejsme jako oni“, nezakročilo se, a to byla hrubá chyba.

MS: Jinými slovy, zlo se nenazvalo zlem a podle toho se rázně nejednalo.

LZ: Další hrubou chybou, kterou považuji za zásadní, je, že se díky Evropské unii přistupuje k lidem, kteří nic pro společnost neudělali, velice pozitivně. Dostávají dávky a důchody takové, že to způsobuje sociální napětí ve společnosti.

MS: Máme „štědrý stát“ z důvodu doporučení Evropské unie.

LZ: Nemělo by to ale existovat. Dalším rozhodnutím bylo, že od ledna 2013 nemusí nezaměstnaní a lidé beroucí sociální podporu pracovat pro město. Ústavní soud řekl: je to správně. Člověk se táže, kde se mají tito lidé naučit pracovat? Zde v lázeňském městě Poděbrady by bylo tolik práce. Vždy si vzpomenu na vězně – to je elita. Dostat se mezi ně je „legrace“. Měli bychom si vzít příklad z Ameriky. Nemohu si pomoci, ale lidská práva jsou pouze pro někoho.

MS: Ano, lidé se ohánění svými právy, ale nechtějí přijmout povinnosti.

LZ: To jsou všechno věci, které demotivují lidi, kteří pracují: „Co máme dělat? Jen běžte do práce, ať máme nějaké sociální dávky.“

MS: Vydělávejte na nás!

LZ: Soudím, že to jsou všechno problémy, které systém umožňuje. Za to mohou poslanci, jelikož mají strach, bojí se, aby jim Evropská unie něco neudělala. V Kanadě vzali Romy, ale rychle je poslali zpět. V systému chybí ráznost. Lidé musí vědět to tradiční: Bez peněz do hospody nelez!

… Budoucnost …

MS: Dobrá, ale jak se díváte na budoucnost? Člověk se mohl setkat s postojem, že jsme mohli být pomyslným Švýcarskem v rámci východního bloku.

LZ: Podívejte se, jak vypadají a jak dopadnou věci, které se soudí. Potrestaní poté dostanou amnestii. Co to je za způsob? Každého to musí demotivovat.

MS: Ano, člověk si musí vzít kravatu, slušivý oděv a je očištěn.

LZ: Jeden můj známý říká, že když to tak půjde dál, raději se přestěhuje do Francie nebo do jiných zemí, protože podvody tam v takové míře nejsou, třebaže jsou všude. Myslím si, že na to jsme krátcí. Když se díváte na Duchcov a vidíte, že je pustí, ptáte se, čeho se násilníci mají bát?

MS: Soudíte, že bez rázných, jasných pravidel, bez odvahy tato země příliš velkou perspektivu nemá?

LZ: To proto, že dáváme peníze někomu, který se o nic nezasloužil a ničím státu nepřispíval. Poté nejsou finanční prostředky pro invalidy. Lidem, kteří se nechtějí podílet na obecném blahu, jsou peníze dány. Ti, kteří nepracují, dostávají důchod z průměrného platu. Není to krásné?

MS: Soudíte, že pokud se v České republice nepohnou věci správným směrem, bude z ní skanzen? 

LZ: Asi ne, ten zde byl za komunistů. Tam museli lidé pracovat. Hodnoty vznikaly, ale nevím, kam se ztrácely. Je zajímavé, že všechna pole byla zaseta, ale nakonec nic nebylo.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *