Dialog o transformaci s Josefem Bubeníkem


*1934, doktor pedagogiky, regionální novinář pracující pro Poděbradské noviny, Nymburský deník, otec Jana Bubeníka.
Stáhnout dialog:
Dialog byl psán korespondenčně během léta roku 2011 v Poděbradech.

… Rok 1989 a kontexty …

MS: Byl jste učitel. V jaké fázi vás zastihl přerod společnosti 1989?

JB: Společenský přerod mne zastihl jako železničáře na Traťové distanci v Chebu. Už jsem moc nedoufal, že se v mém životě něco změní. Normalizace se tvářila jako „na věčné časy a nikdy jinak“. Ale poslouchal jsem zahraniční rozhlas a znal jsem jméno Havel. Když se k nám dostával duch perestrojky, uvědomil jsem si, že Charta 77 a český disent vůbec má asi šanci na úspěch. Události 1989 jsem viděl jasně jako rovnici, v níž chybí sovětské tanky. Když náš syn Jan se dostal jako student medicíny do víru událostí v Praze (s Pánkem a Mejstříkem), začal jsem i já na svém pracovišti organizovat Občanské fórum a protestní stávku proti násilí. Vyneslo mi to nenávistné poznámky od kolegů – komunistů.

MS: Jak jste viděl ten rok (roky) lámání režimu a příprav reformy?

JB: Jako satisfakci, jako rok plný naděje. Netušil jsem, že za 20 let budu poněkud zklamán neprůstřelným korupčním prostředím, tunelováním a neplněnými sliby. Místo obětavého vlastenectví a ušlechtilého lidství jsem pozoroval plno sobectví nejhrubšího zrna. Bohužel, nejen doma, ale i v Evropě a v celém světě. Vidím i ty ušlechtilé, obětavé lidi, možná, že převažují počtem, ale ti sobci ukrytí pod maskou národních zájmů a neupřímných slov převládají a svojí drzostí otravují vzduch. Mně a mé rodině nic nechybí. Žijeme v dostatku, protože jsme uvyklí skromnosti. Máme zatím všechno, co potřebujeme. Ale nedokážu zavírat oči před arogancí moci a peněz.

MS: Co jste si od změny sliboval?

JB: Neměl jsem přesnou představu, co a jak se může změnit. Měl jsem jen své přání.

Přál jsem si, aby pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí, aby se to stalo skutkem. A byl jsem schopen pro tuto myšlenku přinést i nějaké oběti. A také jsem tušil, že to nebude jednoduché. Se ženou máme doma zajímavou knihu – Paní Parkinktonová, autor Luis Bromfield. Vidíme ji jako učebnici raného kapitalismu se všemi průvodními jevy včetně vražd. Odehrává se v Americe. Když se můj švagr Milan Holeček vrátil v roce 1990 z USA domů, předpovídal, že jako první k nám přijdou podvodníci, prostitutky a malí i velcí zloději apod. Akademická půda byla ode mne hodně vzdálená. Žil jsem s rodinou v Rájově u Mariánských Lázní, žili jsme v nekonečných úpravách koupeného staršího domu, stárli jsme a bydleli s námi také rodiče mé ženy, které jsme nedokázali opustit a ponechat je svému osudu. Žili jsme tam idylicky. Já jsem si „hrál“ na mlynáře – vyráběl jsem celozrnnou mouku a prodával jsem ji pekařce v Mariánkách, hrál jsem si na zahradníka a prodával salát do hotelů, má žena chovala drůbež a králíky, měli jsme se rádi a naše láska nám stačila ke štěstí. S babičkou Vlastou a s mojí ženou Jitkou jsme pořádali tenisové školy a tam jsem se mohl pedagogicky realizovat. Několik let jsem vyučoval děti lyžovat ve své lyžařské škole – základní lyžování na běžeckých lyžích podle metody mého vysokoškolského učitele dr. Slávka Čepeláka. Mariánské Lázně, 750 m. n. m. S bratry Brtníkovými jsme připravovali svržení starosty v Mnichově (středisková obec). Byl to příběh velmi dramatický, ale nakonec jsme ho usvědčili ze lží a podvodů a zvolili si oblíbeného, rozumného, moudrého řidiče autobusu – Jiřího Křenčila. Ten tam starostuje dodnes. Jitka mne naučila poslouchat vážnou hudbu, chodili jsme na koncerty lázeňského symfonického orchestru. Také jsem psal do Chebského a občas i Plzeňského deníku, obnovoval místní skupinu ČČK v Mariánkách, v zimě jsme všichni lyžovali – Rájov leží cca 750 m. n. m., v létě plavali v rybnících a jezírkách, chodili jsme na houby a občas se věnovali vnoučatům. Často jsme s Jitkou jezdili do lesa „dělat dříví“, abychom ušetřili na topení. Velmi to prospívalo i naší tělesné kondici. Neúspěšně jsem se pokoušel nahlédnout do „vysoké politiky“, ale brzy jsem pochopil, že na to nemám talent a žaludek. S Milanem Holečkem (po návratu z USA) jsme poznávali prostředí golfového klubu, občas jsme si zajeli do Rakouska – Ramsau pod Dachsteinem –  k Jiřině Gaislové (česká lékařka, která po roce 1968 emigrovala). Asi jsem na něco zapomněl, ale byl to pestrý život v přírodě a měl své půvaby. Synové Honza a Jiří se dostali do světa a vyplatilo se jim to. Mimo jiné jim pomohlo i věno od babičky Vlasty a od mámy Jitky. Dobře ovládali tenis, a to jim otevíralo dveře do společnosti. Nejstarší Martin už měl rodinu a už to nestihl. Nebyl jsem smutný ani veselý. Byl jsem vyrovnaný a byl jsem rád, že mí synové a jejich děti budou žít v jiném světě. Zájem o akademickou půdu mne neopustil docela. Když se blížilo 40. výročí událostí kolem roku 1968, kontaktoval jsem své bývalé akademické pracoviště. Z osamocené fakulty se mezitím stala Universita Jana Evangelisty Purkyně s několika fakultami. Zajímalo mne, jak tam reflektují ty pověstné události 1968, a byl jsem zklamán. Došel jsem k názoru, že tam ještě nevyvanul duch normalizace. Dokumenty z té doby se ztratily a nikdo neměl zájem alespoň posbírat svědectví od svědků té doby. To, co bylo vykonáno, bylo zřejmě na můj podnět a bylo toho žalostně málo. Pedagogická fakulta byla v roce 1968 prohlášena orgány KSČ za hnízdo kontrarevoluce, studenti tam  vydávali časopis Posel z Budče, ale to nikoho nezajímalo natolik, aby se zachoval autentický obraz té doby. Nejasnosti umožňují zkreslení, a tak se falšují dějiny. Uvědomoval jsem si, že kdybych nepodlehl v rozhodující době hlasu svého svědomí, pravděpodobně bych dosáhl na docenturu. Na naší katedře jsem byl první, kdo získal akademický titul PhDr., ale bylo to těsně před svým vyhazovem. Ničeho ale nelituji. I s hodností docenta, ale se svědomím zatíženým lží a přetvářkou bych se na sebe nerad díval do zrcadla. Jak mi bylo řečeno, mé osobní svědectví o událostech kolem roku 1968, které jsem poslal na fakultu, je uloženo v nějakém archívu v Litoměřicích.

MS: Neměl jste zájem sena fakultu vrátit?

JB: Velice jsem po tom toužil. Choval jsem se jako don Quijote, když bojoval proti větrným mlýnům, ale když už to bylo možné, bylo pro mne pozdě. Měl jsem na starosti dům v Rájově a rodiče své ženy – Holečkovy. Cítil jsem se odpovědný za to, kde a jak žijí.  A život v Rájově nebyl vůbec planý. Byl naplněný láskou k Jitce a k rodině.

MS: Naplnila se vaše očekávání?

JB: Nenaplnila, nebo jen částečně. Ani jsem pořádně nevěděl, co mám očekávat. Přál jsem si něco, co by se podobalo ČSR s TGM. Ale Masaryk se nerodí tak často. A vím, že nelze dvakrát za sebou vstoupit do stejné řeky. Ledacos je jinak. Vadí mi tunely, korupce, nedůsledné soudnictví apod. A drolící se Evropská unie, zadlužené USA v Číně, nevyjasněné vztahy mezi Izraelem a Palestinou. A mnoho dalších otazníků a průšvihů. Dnes už si nedělám iluze. Pokrok nelze uspěchat, musí se probojovat proti lidskému sobectví. Co vůbec nechápu – to je problém zadluženosti. Zadlužení jsou jednotlivci nebo rodiny, zadlužené jsou státy. A ty dlužníky zřejmě vůbec nezajímá, jak ten dluh splatí. Jsem velmi zvědavý, jak vyřeší své dluhy v Číně USA. Mám známého, který má dluh skoro milion korun. Když jsem se ho ptal, jak si to mohl dovolit, odpověděl: „Oni mi to nabízeli, přímo se mi vnucovali a nechtěli žádné záruky.“ A pak se objeví exekutoři a seberou dlužníkům všechno. Taková svoboda se mi nelíbí. Někteří lidé v sobě mají tolik odpovědnosti jako malé děti a snadno se stanou obětí lichvářů. Takovým tragédiím lze přece předem zabránit lepšími zákony.

… Komunismus – pohled o minulosti …

MS: Pocházíte z dělnické rodiny. Minulý režim vám dal vzdělání. Co pro vás byl komunismus?

JB: Pocházím z početné rodiny (9 dětí). V tom režimu jsem prožil větší část svého života. Naše rodina žila za kapitalismu občas na hranici bídy. Nejhorší to bylo, když nám Němci někdy v roce 1940 odvlekli tátu na nucené práce. Byl truhlářem a v Německu opravoval vybombardované domy (okna, dveře). Ke konci války, kdy už existovaly v Evropě dvě fronty, nastal chaos a maminka přestala dostávat z Německa tátův plat. V té době jsme mívali skutečný hlad a maminka často večer plakala, že pro nás nemá na zítřek dost jídla. Napsal jsem o tom povídku Pekař. Rok 1948 jsem prožíval jako čtrnáctiletý. Nikdo mi nedokázal vysvětlit, co se děje. Věřil jsem tomu, co jsem kolem sebe slyšel. Naší rodině socialismus podstatně zlepšil životní úroveň. To pro mne byl argument. Ideologii jsem v té době ještě moc nerozuměl. V letech 1949 – 1951 jsem se učil zámečníkem v Gottwaldových závodech – Královopolské strojírně, 1951 – 1953 jsem studoval Vyšší průmyslovou školu strojnickou v Brně na Kotlářské ulici. Obojí ve zkrácené, údernické lhůtě. Nový proletářský stát potřeboval rychle nové odborné kádry. Pak jsem byl do roku 1955 zaměstnán jako technik a pochopil jsem, že tady žádnou slávu neudělám. Studium mne nebavilo, protože jsem se mohl učit sebevíc, ale k ničemu to nebylo. Lépe mi šlo sportování – atletika. Na studium jsem si přivydělával aktivitou pomocného vychovatele v učňovském domově. To vše mne nasměrovalo na studium tělesné výchovy. Pečlivě jsem se připravil na přijímací zkoušky a v konkurenci asi 2 : 1 jsem byl přijat na Institut tělesné výchovy a sportu v Praze. Tam jsem jako nejlepší student ročníku byl navržen do KSČ. Nejdříve jsem to odmítl, že mezi lumpy a kariéristy nepůjdu. Pak mne kolegové, důstojníci armády, přesvědčili, že jediná cesta, jak změnit neutěšené poměry ve společnosti, je přečíslit „ty lumpy“ a změnit kurs ve straně i společnosti hlasováním. To se málem povedlo v roce 1968, ale Brežněv a jeho tanky všechno změnily. To už jsem učil na pedagogické fakultě, katedře Tělesné výchovy (1961 – 1972). Dostal jsem výpověď pro politickou nespolehlivost. Podrobnosti o této době jsem popsal v textu o roce 1968. Komunismus byl pro mne nadějí, která mne zklamala. Neměl jsem žádnou politickou zkušenost, byl jsem vychován v socialistickém duchu. Změnu mých názorů a myšlení způsobila atmosféra na naší katedře a pozorování reálného života společnosti. Bylo to pod silným vlivem kolegy Vladimíra Sokola, který v době kolem Pražského jara četl různá periodika obrodného ducha a seznamoval nás s nimi. Fakultu musela za normalizace opustit větší část naší katedry. Socialismus mi dal vzdělání, a když jsem začal uvažovat jinak, než bylo „předepsáno“, byl jsem zrádcem dělnické třídy.

MS: Také jste věřil, že lze násilnou cestou vybudovat lepší světy?

JB: Vycházejme z předchozího textu, v němž jsem se na tento problém také zaměřil. Neměl jsem žádné politické zkušenosti a má výchova byla velmi jednostranná. Mé rodině socialismus zlepšil životní úroveň. Dlouho mi trvalo, než jsem se v politice aspoň trochu vyznal. Život v chudé rodině, která měla špatné zkušenosti s kapitalismem a ve které jsem pro bídu a chudobu nemohl získat ani základní hygienické návyky, mne ovlivňoval velmi jednostranně. Veškerou kultivaci osobnosti jsem prodělal díky socialistické výchově v učňovských domovech, zvláště pak v Domově vzorných učňů Jana Švermy v Brně – Písárkách. A později opačným směrem prakticky až na vysoké škole a v přípravě na doktorát, studiem dějin filozofie na Filozofické fakultě UK pod vedením prof. Sylaby a doc. Peška. Další myšlenkový skok jsem prodělal v době Pražského jara a pak už jsem hodně četl a diskutoval, což dělám dodnes. Za současné situace v naší společnosti, v Evropě i na světě jsem poněkud vyveden z míry. Zvláště mne překvapila Čína, která dokázala spojit ideologii komunismu s ekonomikou kapitalismu. To mne vede k myšlence, že by bylo možné jednou vybudovat socialismus s lidskou tváří nebo podobný společenský řád. Již mnohokrát se zdánlivě nemožné stalo skutkem. Ale nevěřím, že by bylo výhodné to činit násilím. Spisovatel Pavel Kohout, kterého sleduji od jeho básnických začátků v padesátých letech, řekl asi před pěti lety v jednom rozhovoru, že socialismus bude zřejmě stálým snem velké části lidstva.

MS: Jak si vysvětlujete skutečnost, že lidé kolem vás nevystřízlivěli? Měli „pružné páteře“?

JB: Ano, měli pružné páteře. Náš národ je v tomto ohledu dobře vycvičen. Způsobily to naše dějiny. Napadá mne: Násilná rekatolizace po době husitské, kdo se nepřizpůsobil, doplatil na to v lepším případě nucenou emigrací. Císařské Rakousko – Uhersko a příklad Karla Havlíčka Borovského. Mnichovské události v roce 1938. Německá okupace. Únor 1948. Kdo se nepřizpůsobil, měl smůlu. I já jsem měl svým způsobem smůlu po roce 1968. Musel jsem obětovat akademickou kariéru, ale nelituji. Svědomí, čest a láska mají pro mne cenu vyššího principu mravního, který by měl být nade vším.

MS: Neměl jste zájem emigrovat?

JB: V rodině jsme o tom uvažovali. Švagr Milan Holeček, čs. tenisový reprezentant a tenisový mistr své země, emigroval někdy v roce 1970. Mohli jsme na něj navázat. Nevěřili jsme si, věděli jsme, že se třemi dětmi by to bylo velmi náročné. A naše kořeny byly silně zapuštěné v této zemi.

MS: Proč podle vás přestala v socialismu platit poučka, že pravda je nejúčinnější zbraní dělnické třídy a komunistů?

JB: To je něco, co mne „trklo“ ještě v době reálného socialismu. Odpověď je, myslím, jasná. Pravda je vždy nejlepší zbraní pokroku. Když někdo usiluje o moc, je mu i tato zbraň dobrá.  Když moc získá a chce si ji uhájit, může být pravda nebezpečná. Tak ji tiše opustí a nahradí ji demagogií a dogmaty.

MS: Po roce 1968 vám byla zničená kariéra vysokoškolského pedagoga.

JB: Pro mne a pro mnohé to byla opět doba naděje. Viz mé vzpomínky na tuto dobu v příloze. Obětoval jsem kariéru hlasu svého svědomí a jsem na to hrdý, i když společnost to příliš neoceňuje. Proč? Protože většina společnosti se opět přizpůsobila, pro jistotu, a dnes se za to možná stydí. V žádném případě nelze čekat, že bude vyzvedávat zásluhy těch, kteří měli rovnou páteř. Jak by pak vypadali oni?  Jako křiváci?  Můj tchán, právník Pravoslav Holeček, přišel v padesátých letech o členství v KSČ a skončil v uhelných dolech. Když za ním přišli po roce 1968 soudruzi z ÚV KSČ a chtěli ho rehabilitovat a vrátit mu členství ve straně, odpověděl jim, ať přijdou, až odejdou sovětská vojska z naší země. Mé tchýni, tenisové mistryni Vlastě Holečkové, zakázala její tělovýchovná jednota Spartak Ústí n. L. v době normalizace trenérskou činnost, ačkoliv patřila mezi nejlepší trenéry v zemi. Profil naší rodiny vyjádřil zajímavým způsobem ústecký spisovatel Jan Votruba: „Jejich rodina čelila normalizaci aktivně. Smyslem pro humor, rodovou soudržností ve smyslu vzájemné pomoci, důvěry a kamarádství dětí, rodičů i prarodičů sportovního ducha. Normalizaci režimu se bránili normalitou rodiny. Ve jménu obyčejné poctivosti a pravdy, ctností věru starých, leč nezestárlých, byť tehdy „nemoderních“. Nenechat se ponižovat, nenechat na sobě štípat dříví, říci si své! Holečkovi a Bubeníkovi žili tehdy vůbec jaksi archaicky, jakoby nemoderně. Jenže oni nevyznávali ani matriarchát, ani patriarchát, ale docela obyčejnou morálku. Dohodu. Demokracii.“

MS: Co to znamenalo žít dlouhodobě v „normalizaci“?

JB: Nikdo nevěděl, jak dlouho bude tento stav trvat. Hlavně z počátku, v sedmdesátých letech, to vypadalo „na věčné časy a nikdy jinak“. Lidé vycházeli z toho, že mají jen jeden život a ten chtějí prožít pokud možno plodně a pohodlně. Třeba dělat práci, pro kterou mají předpoklady, např. primáře v nemocnici nebo ředitele školy. Chtěli, aby se jejich děti dostaly na studium. Chtěli cestovat do zahraničí atd. K tomu všemu potřebovali požehnání všudypřítomné KSČ. Klást odpor znamenalo upadnout v nemilost vrchnosti, mít nižší životní úroveň, nenaplňovat životní sny a představy. Jiný život už žít nebudu. Vzpoura se koná většinou v situaci, když už lidé nemají co ztratit. Za normalizace se hodně švejkovalo, kolovala spousta protistátních anekdot. Říkalo se jim, že soutěží „O zlatou mříž“. Mnoho lidí žilo tak, aby měli co nejméně nepříjemností, tak se do ničeho nepletli, hleděli si svého, volný čas prožívali na chatách a chalupách. Poslušní občané byli odměňováni třeba rekreačním poukazem na pobyt u moře v Bulharsku nebo Rumunsku. Na všechny se psaly kádrové posudky, které vyjadřovaly stupeň poslušnosti lidí k režimu. Lidé upadali často do životní apatie, byli bez iniciativy. Mimořádné pracovní výkony se nevyplácely, nejlepší bylo žít v průměru a příliš nevyčnívat. Přizpůsobit se znamenalo také nevydávat ze sebe zbytečně mnoho energie. Pro mne bylo nejhorším obdobím působení na střední ekonomické škole. Poslání středoškolského profesora jsem si vychutnával. Byl jsem oblíbeným třídním, uznávali mne i kolegové a svoji práci jsem dělal, jak nejlépe jsem uměl. Ale nikomu jsem nepodlézal. Hlavu jsem nosil hrdě vztyčenou. Pro soudruha ředitele, dr. Žižkovského, jsem byl v této podobě nepřijatelný. Cítil povinnost najít na mně co nejvíce nedostatků. Přece mi nemůže psát kladné kádrové posudky, mně zrádci dělnické třídy! Když u mne nenacházel nedostatky a chyby, musel si je vymyslet, aby vyhověl nadřízeným stranickým orgánům. Tak jsem zažil také vrcholnou buzeraci, ponižování, šikanu. Mělo to dopad i na mé zdraví. Žaludeční vředy, neuróza, uzlíky na hlasivkách. Ten čas jsem využil ve prospěch rodiny. Žili jsme intensivně rodinným životem. Uvnitř rodiny jsem si léčil všechny křivdy a ústrky. Nebýt rodiny tak bych se možná zbláznil. Svým dětem jsme se ženou věnovali většinu svého volného času. Tahali jsme je všude s sebou, užívali jsme si je. Bylo nám spolu dobře.

MS: Pak jste ale musel změnit zaměstnání …

JB: Já jsem v té době pracoval převážně „u dráhy“. Byl ze mne ajznboňák. Nejdelší dobu – asi 10 let – jsem působil u Traťové strojní stanice ČSD. Tam jsem zažil paradoxní situaci. Když jsem se tam ucházel o místo strojníka (vyučen strojním zámečníkem, absolvent průmyslové školy), kádrovák Ota Vaník mi řekl: „Pane profesore, já bych si vás nejraději nechal u sebe, na kádrovém oddělení.“ Zamžikal jsem nevěřícně očima: „Promiňte, slyším dobře? Četl jste mé kádrové materiály?“ Pan Vaník se bodře usmál: „Jestli myslíte na ty věci z roku 1968, tak na to se vyserte, já vím, jak to tenkrát chodilo. Nebojte se, nebudete psát kádrové posudky, ale budete organizovat odborné školení zaměstnanců a školení bezpečnosti práce.“ Během krátké doby jsem byl „na traťovce“ jako doma. Spřátelil jsem se s mladými techniky a inženýry i dělníky, jezdil jsem s nimi na podnikovou chatu do Jizerských hor, učil jsem děti zaměstnanců lyžovat, organizoval jsem přípravu a účast mladých kolegů na soutěžích v dálkových jízdách na běžkách – Jizerská padesátka, 70 km po hřebenech Krkonoš apod. Skoro všichni mladší kolegové z práce si opatřovali běžky. Bubeníkovi ovlivnili způsob pobytu na podnikové chatě. A dělal jsem také vedoucího zájezdů na odborovou rekreaci v Bulharsku u Černého moře. Byl jsem oblíben, lidé mne měli rádi. Brali mne takového, jaký jsem byl. Dokonce jsem dostal vyznamenání „Nejlepší pracovník technického úseku“. Se svým přímým nadřízeným, ing. Libertínem, jsem se spřátelil a jsme přáteli dodnes. Když jsem později pracoval na traťové distanci ČSD v Chebu, dopracoval jsem se k titulu „Nejlepší zlepšovatel“. Takové paradoxy byly možné jen za socialismu. Ale nějakou dobu jsem dělal topiče nebo běhal mezi kolejemi jako „vozový skladník“ a měl jsem strach, že mne nějaká železná obluda přejede. Když jsem se chtěl ve volném čase realizovat jako trenér, dopadlo to vždy špatně.  Vždy záleželo na konkrétních lidech. A ještě jeden paradox. V roce 1984 jsme se odstěhovali z Ústí n. L. do západních Čech a pracoval jsem na Traťové distanci ČSD. Začínal jsem tam jako topič a mým přímým nadřízeným byl Jan Zeman, okresní velitel Lidových milicí, což byl ozbrojený sbor prověřených soudruhů, který měl se zbraní v ruce chránit vymoženosti socialismu. Nikdy mne neponižoval jako dr. Žižkovský. Choval se ke mně slušně a někdy mne oslovoval doktore nebo Josefe a často mi vypravoval právě ony anekdoty, které by uspěly v soutěži „ O zlatou mříž“. Když proběhly dny plné napětí a nejistoty na konci roku 1989, oddíly milice se vrátily od Prahy na svá pracoviště. Dověděl jsem se, že milicionáři neměli moc chutí rozehnat stávkující a revoltující studenty. Šel prý mezi nimi v té době „jeden hlas“:  „Přece nebudeme střílet do vlastních dětí!“

… Reforma řádů …

MS: Po roce 1989, jak jste uvažoval o proměnách? Snažil se národ se navázat na „první republiku“ Tomáše Garrigua Masaryka?

JB: Ani náhodou! Naděje byly veliké, ale moci se chopili v mnoha případech lidé, kterým přinejlepším nerozumím. Příkladem je Václav Klaus, Ivan Langer, Stanislav Gross, Jiří Paroubek a další. Škody napáchané na národu dějinami byly jako těžko léčitelná rakovina. Korupce a tunelování, o kterých se hovoří v médiích, jsou jen špičkou ledovce. Viz příloha z Respektu.

MS: Co si představujete pod pojmem demokracie a svoboda?

JB: Demokracie je takové uspořádání společenského života, ve kterém nejvyšší moc náleží lidu. Uskutečňuje se přímou účastí na rozhodování, nebo prostřednictvím volených zástupců. Ve zdravé demokracii se bere ohled i na názor menšin, protože pravdu nelze odhlasovat. Demokracie má sledovat blaho lidu, celé společnosti. U svobody je důležité si uvědomit, že svoboda jednotlivce končí tam, kde omezuje svobodu jiného občana. Svoboda má umožnit občanům nebo celým národům, aby o svém životě rozhodovali sami. Aby je nikdo nenutil, jak mají myslet, konat, hlasovat, koho mají milovat a koho nenávidět. Upozorňuji, že jsem problémy demokracie a svobody nikdy speciálně nestudoval.

MS: Jaké hodnoty lidského života vyznáváte, které jsou pro vás zásadní?

JB: Asi začnu svobodou a demokracií a přidám respektování plurality názorů, toleranci, určitě lásku, přátelství, altruismus, sebevědomí ve spojení se skromností, neboli pokorou, obětavost ve prospěch celku. Velkou hodnotu přisuzuji lidské tvořivé práci.  V souvislosti s láskou možná jako nejvyšší hodnota lidského života jsou důležité ještě vůle, odpovědnost, starostlivost, trpělivost, odvaha, kázeň. Hodnoty podřízené lásce. To jsou hodnoty, které si uvědomuji a které se snažím respektovat ve svém životě. O hodnotách hovoříme někdy také jako o ctnostech. Věrnost pravdě, moudrost, statečnost, spravedlnost, solidarita, slušnost, poctivost.

MS: Zapojil jste se sám aktivně do utváření demokratické politiky?

JB: Ano, v listopadu 1989 jsem zakládal Občanské fórum na Traťové distanci ČSD v Chebu, organizoval protestní stávku proti násilí na Národní třídě v Praze. Můj syn Honza byl v té době předsedou stávkového výboru studentů na Fakultě dětského lékařství UK v Praze a spolupracoval s Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem v celostátním vedení studentské stávky. Pozval jsem ho na besedu s diskusí na své pracoviště v Chebu a do Pramenů u Mariánských Lázní. Krátce, než byl zrušen, jsem byl členem Krajského národního výboru v Plzni. Výrazně jsem se angažoval v komunální politice v Mnichově (středisková obec) jako zastupitel za Rájov. Tam jsem spolu s bratry Brtníkovými organizoval odpor proti starostovi, který rád rozhodoval sám, bez vědomí zastupitelstva, snažil se zastupitele manipulovat různými fintami a byl podezřelý z korupce. Byly to docela dramatické dny, starosta se mi mstil třeba tím, že mi odmítl prodat pozemky, na nichž jsem měl zahradu, své odpůrce pomlouval apod. Nakonec jsme přesvědčili občany a ve volbách byl zvolen nový starosta, svědomitý a vstřícný Jiří Křenčil, do té doby řidič místního autobusu. Nějakou dobu jsem byl členem politické strany ČSSD v Mariánských Lázních, pracoval jsem v Českém červeném kříži a byl členem jeho výkonné rady v Praze. Tato organizace není politická, ale v jistou dobu měla značný význam pro společnost. Pak změnou podstatných zákonů v Parlamentu a vinou vlastního vedení upadla do bezvýznamnosti, ale např. v sousedním Německu je tato organizace velmi významná.

MS: V roce 1968 se usilovalo o socialismus s lidskou tváří. Myslíte si, že by se mohlo uvažovat o kapitalismu s lidskou tváří? Jak posuzujete systém tržní soutěže a systém plánovaného hospodářství?

JB: V ekonomice se moc nevyznám, ale občas čtu časopis Respekt, rád poslouchám Český rozhlas 6, kde se o tomto problému tu a tam píše či hovoří. Myslím si, že systém volného trhu je základem kapitalismu, ale ukazuje se, že existují oblasti lidského života, kde by měl být poněkud regulován.       V období opakující se hospodářské krize jsem slyšel hlasy, že by měla být regulována do jisté míry i činnost bank. Zajímavé je, že světová hospodářská krize nezasáhla zatím tak silně jako „západní svět“ Čínu, kde národní hospodářství značně reguluje stát. A pokud mne paměť neklame, tak Čína má velmi pozoruhodný růst HDP. Vím, že za hospodářskými úspěchy této země stojí mimo jiné i kruté potlačování lidských práv. Na vývoj čínské společnosti jsem velmi zvědavý. V oblasti ekonomiky jsem jen nesmělým, ale zvědavým pozorovatelem. Ekonomika je pro mne záhadnou vědou, ve které se, jak se patří, nevyznají ani ekonomové a nedokáží předvídat její vývoj. Třeba nechápu, jak mohla ekonomická věda trpět to masové zadlužování. Proč nebila na poplach dříve, než dluhy přivedly celou euroatlantickou společnost do velkých problémů? Pozoruhodný ekonomický systém mají ve skandinávských zemích. Řekl bych, že tam se blíží kapitalismu s lidskou tváří nejvíce. Zdá se mi, že regulovaný kapitalismus existuje v Číně. Chybí mu již jen ta lidská tvář. Velká část Číňanů je s vývojem života ve své zemi spokojená a vyjadřuje nad svou vlastí i značnou hrdost. Čínští představitelé slibují, že jednou dojde v jejich zemi i na lidská práva. Nechme se překvapit.

… Vzdělání …

MS: Část svého života jste zasvětil výuce a formování lidí. Jakou roli by měla hrát v naší společnosti škola? Co by měl dělat dnešní člověk, aby byl dostatečně konkurenceschopný?

JB: Upozorňuji, že můj bezprostřední kontakt se školou skončil v roce 1974, kdy jsem musel oblast školství definitivně opustit. Myslím si, že naše školství bylo v době před druhou světovou válkou na vyšší úrovni než potom a než dnes. Volnost dnešní školy je spíše škodlivá než prospěšná. V zásadě jí chybí kázeň, disciplína. Dnešní školský systém velmi oslabil autoritu učitele a dal velký prostor libovůli rodičů. Nízká úroveň autority učitelů je přímo závislá na jejich finančním ohodnocení. Všechny politické strany vždy před volbami hovoří o důležitosti vzdělání, po volbách na to okamžitě zapomenou. Systém školního vzdělání by měla tvořit rovnováha mezi memorováním důležitých vědomostí a řešením problémů s použitím těchto vědomostí. Jsem pro zachování vyučovacích osnov. A prosazoval bych v dějepise povinné informace z posledních období dějin naší společnosti. Zavedl bych mravní výchovu, jejíž součástí by měla být i příprava na rodinný život. Konkurenceschopnost pracovní síly vyžaduje větší podíl přírodních věd, matematiky, ovládání PC a základních znalostí o ekonomice včetně varování před nerozvážnými půjčkami a dluhy. A škola by měla své žáky upozorňovat, že s jedním zaměstnáním pravděpodobně do konce života nevystačí. Školství by mělo být ve spojení se všemi odvětvími národního hospodářství a podle jejich prognóz upravovat osnovy vzdělání.

MS: Dobrá, ale ne každý o toto tak vnímá.

… Důležitost minulosti …

MS: Nyní bych otočil vaši pozornost k minulosti, ale i tím k budoucnosti …

JB: To je dobrý titulek i otázka, protože společnost, která se nezajímá o svoji minulost, riskuje, že si ji bude muset zopakovat i s chybami, ze kterých se mohla poučit, kdyby ji minulost zajímala.

MS: Co znamená vyrovnávat se s minulostí? Jak se díváte na skutečnost, že zde existuje strana, která 41 let neúspěšně řídila zemi? 

JB: Myslím si, že KSČ měla být po roce 1989 zakázána. Nyní už je pozdě. V této době je to strana, která má poměrně významnou voličskou základnu, ale pro demokratickou veřejnost je nepřijatelná. Tak se ani nemůže využít její politický potenciál. Máme-li se poučit z naší minulosti, musíme tu minulost nejdříve dokonale poznat. Znám dost lidí, kteří o minulosti naší země vzletně hovoří a bádají, a současně ji „poznávají“ jen tak, aby vyhovovala jejich pohledu a zájmu. Příklad: Dr. Daniel Kroupa, bývalý poslanec, působí nyní jako pedagog na UJEP v Ústí n. L. Jeho syn Mikuláš založil OS Post Bellum a projekt Paměť národa, která se minulosti naší společnosti obšírně věnuje. Další syn Janek je známým investigativním novinářem v MF DNES. Pan dr. Daniel Kroupa několikrát vystupoval v televizních besedách na téma naší nedávné minulosti, ale nedokáže se účinně angažovat na svém pracovišti za pravdivé zdokumentování minulosti tohoto významného akademického pracoviště. Já sám jsem ho k tomu několikrát vyzýval, protože jsem na Pedagogické fakultě v Ústí n. L. všechno kolem roku 1968 prožil. Obávám se, že o skutečnou pravdu „není poptávka“ a že může dojít ke zkreslování minulosti.  Zkreslená pravda nemůže sloužit dobré věci.

MS: Čím si vysvětlujete tu náklonnost ke komunistické straně?

JB: Nevím, jestli trefím správnou diagnózu. Napadá mne, že mnoho lidí v naší zemi, někdy tiše a nenápadně, někdy zcela otevřeně využívalo tzv. socialistický režim ke svému prospěchu. Žili si dobře. Dělali kariéru, neboť režimu oddaně sloužili. Často přemýšlím o tom, že komunistům k jejich volebním výsledkům pomáhá politická praxe v naší zemi a KSČM toho dokáže využívat.     Zaměstnanci v nějakém podniku pracují a delší dobu nedostanou plat, jinde se krade a tuneluje, a politici k tomu mlčí. Novináři odhalí nějakou korupční aféru, ale soudy to neodsoudí. Přibývá lidí, kteří nemohou najít práci, přibývá lidí v  nízkopříjmové vrstvě obyvatel. To jsou potencionální voliči KSČM. Hodně se touto otázkou zabývám ve své příloze „Otázky na tělo“.

MS: Co znamená být komunistou v 21. století? Není projekt komunismu odsouzen k zániku?

JB: Zatím to vypadá, že socialismus v soutěži s kapitalismem prohrál, ale současné problémy kapitalismu v Evropě a USA hodně snižují jeho věrohodnost. Doufám, že případný rozpad EU nedá socialismu nový impuls. Masové protesty občanů v mnoha zemích jsou alarmující.  Vidím východisko ve větší integraci Evropy a ve větší kázni členských zemí. Totéž asi platí o Severoatlantické alianci. Na první část otázky nedokáži odpovědět.

MS: Žil jste většinu života ve 20. století. Jako je vaše poselství z té doby?

JB: Dnes si již nedovedeme představit otrokářský nebo feudální útisk, vykořisťování dětské práce vnímáme jako neomluvitelnou anomálii, všeobecné hlasovací právo a stanovená pracovní doba jsou pro nás samozřejmostí, atd. Když listuji v kronice rodiny své maminky a porovnávám způsob života v době jejího dětství se způsobem života svých dětí a vnuků, nestačím se divit, k jakým změnám došlo za tu krátkou dobu. Těší mne značný vzestup průměrné životní úrovně a s tím spojená vyšší kvalita života. Vnímám stále se zvyšující podíl kvalifikované práce na hospodářském výsledku společnosti, všeobecný růst vzdělanosti, rostoucí význam vědy. Horší to bylo občas s morálkou, právem a spravedlností, ale pro tyto hodnoty přinášelo nemálo lidí i tu nejvyšší oběť. Lidstvo nebude nikdy se svým stavem zcela spokojeno. Tak jako ve vědě – odpověď na jednu otázku přináší hned několik dalších otazníků, vyřešení jednoho lidského problému nastoluje řadu dalších. V posledním úseku svých dějin bylo lidstvo asi nejvíce zaujato hledáním spravedlivého rozdělování společenského produktu a vším, co s tím souvisí. Ke spokojenosti všech jen tak nedojde. Příliš velké sobectví bohatých a schopných, příliš málo solidarity s chudými a méně schopnými vedou k růstu nebezpečných a radikálních nálad, sociálních nepokojů a otřesů. Příliš mnoho solidarity bohatých s chudými vede k poklesu společenského výkonu, k lenosti, úpadku a růstu všeobecné chudoby. A mezi tím je hranice – cesta – skoro na ostří nože, která znamená rovnováhu. Tu je třeba stále hledat. I naše česká společnost je na cestě hledání odpovědí na řadu otázek. Řekl bych, že se v poslední době příliš myslelo na ekonomiku, a přesto se očekávaný výsledek nedostavil. Snad i proto, že pozadu zůstalo právo a spravedlnost a skoro se zapomnělo na morálku a svědomí. A ještě tři závažná slova musím vyslovit: Pluralita, tolerance a láska. Pluralita názorů byla u nás řadu let prakticky zakázaná. Dnes už víme, že jen mnoho názorů, jejich nekonečná soutěž souběžná s tolerancí vede lidstvo kupředu. Víme to, a přesto se často nevraživě mračíme na ty, kteří vidí svět jinak než my. Občas jsme schopní uvěřit i tomu, že pravdu lze odhlasovat. Projevit lásku k druhým lidem, třeba i svým sokům, můžeme jen tak, že jsme schopní obětovat něco ze sebe. Nejlépe svoji pýchu, sobectví, ješitnost a část svého pohodlí. Lidé příštího věku by si měli vážit více vzájemných individuálních kulturních a náboženských rozdílů a chápat lépe i rozdílné názory politické. Měli by se starat nejen o hmotný blahobyt, ale daleko více o své duchovní zdraví závislé na uznání a víře ve vyšší mravní princip. Snad si též uvědomí, že opravdová svoboda znamená něco jiného než individualismus typu „nejdříve já“.

MS: Jakou budoucnost vidíte pro tuto zemi?

JB: Naši budoucnost vidím v silné Evropské unii, která bude mít podobu federace. Ukazuje se, že Evropa potřebuje více kázně, především ve fiskální oblasti. Z EU není možné jen brát, a nic pro ni neobětovat. Na druhé straně by v EU měla panovat větší spravedlnost. Nepovažuji za správné, že třeba zemědělské dotace nejsou pro všechny země stejné.

MS: Děkuji vám za postoje, které jste vyjádřil v dialogu, a někdy na shledanou.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

JB: V listopadu 1989 jsem organizoval na svém pracovišti v Chebu demonstrační stávku a založil Občanské fórum, těšil jsem se, že se náš občanský život změní ve prospěch svobody a demokracie. Ta změna byla jen částečná. S úrovní demokracie u nás spokojen nejsem a kapitalismus je již dlouho v krizi. Myslím, že jsem toho pro demokracii a kapitalismus moc neudělal. Jen jsem poctivě žil a pracoval a vedl řádný rodinný život, miloval jsem svoji ženu a děti.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

JB: Na privatizaci jsem se díval s patřičnou nedůvěrou. Její význam jsem začal chápat se zpožděním.  Nyní si myslím, že byla zneužita. Nejsem ekonom. V naší rodině jsme provozovali tenisové a lyžařské školy podle nových ekonomických pravidel. Lépe než v ekonomice se vyznám v oblasti tělovýchovy a sportu. Ano, celá naše rodina se zúčastnila. Počínali jsme si asi velmi nekvalifikovaně, podle rad médií. Opatřili jsme si velmi rozmanité akcie místo toho, abychom hledali „slepice, které snášejí zlatá vejce“. Získali jsme řádově několik málo desítek tisíc Kč, zatímco jiní, kteří byli poučenější, získali statisíce nebo miliony a více. Ale nijak po tom nepláčeme.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nepřispělo rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání zemí v Evropské unii?

JB: Rozdělení nám bylo líto, ale pochopili jsme snahu mladšího bratra o emancipaci.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *