Dialog o transformaci s Petrem Janským


*1986, vystudoval ekonomické teorie na Univerzitě Karlově a ekonomii se zaměřením na rozvojové země na University od Oxford, Liasion Officer St. Anthony´s College, stipendista GS, Shell, E&Y a Husovy nadace, předmětem jeho hlavního zájmu je hospodářská politika a otázka transparence, je jedním z autorů zIndexu, zkonstruoval Financial Secrecy Index hodnotící daňové ráje, nyní je angažován v myšlenkovém centru IDEA, EEIP a je asistentem NERVu.
Stáhnout dialog:

První část dialogu byla pořízena v úterý 18. října 2011 v prostorách pracovny Petra Janského na Institutu ekonomických studií FSV UK v Opletalově 26, Praha 1 a závěr dialogu v úterý 15. listopadu 2011 v Čajovně v síti ulice Jana Masaryka 46, Praha 2 po poledni.

MS: Kde vás zastihl rok 1989? Studentem jste asi nebyl.

PJ: Studentem ne, žáčkem ano – v mateřské škole.

MS: Jak se zpětně díváte na toto období? Jak to ovlivnilo směřování vašich rodičů?

PJ: Z roku 1989 si pamatuji to, že jsem rodičům půjčoval červené a modré fixy, aby mohli kreslit logo Občanského fóra. To je malá vzpomínka na převrat roku 1989.

MS: Jak se k tomu postavili vaši rodiče? Využili možnosti, které jim tento rok nabídl? Počala se ostatně psát nová historie Československa.

PJ: Řekl bych, že to využili různorodě, nejvíce svobody, které se nám dostalo. Vlastně to ani není o využívání, to, že měli svobodu, je velkým přínosem oproti situaci před rokem 1989.

Kdybych to měl říci konkrétně: má matka měla během minulého režimu obtíže vystudovat, i když to můžeme paradoxně vnímat jako dobré. Můj otec začal po převratu podnikat, byla to otázka využití možností, které se nám naskytly.

MS: Poukazujete na fakt, že se rodiče seberealizovali. To, co nemohli v minulém režimu, naplnili v režimu svobody.

PJ: Určitě, z velké části. Zároveň jsou na tom lépe než mí prarodiče, kteří strávili většinu aktivního, ekonomického života v komunistické éře mezi lety 1948 – 1989.    

MS: Bavili se s vámi rodiče později o událostech, které se staly?

PJ: Ano, bylo to dáno tím, že mě to hodně zajímá, a je jedno, zdali to byli zrovna rodiče.

MS: Porovnáváte období dneška s minulosti …

PJ: I tak se to dá říci.

… Reforma – historické ohlédnutí …

MS: Jste ekonom. Jak vnímáte restauraci kapitalismu a demokracie? Na nich byla v první polovině dvacátého století vystavěna první republika, bylo to dvacetiletí zdánlivého klidu.

PJ: Nyní máte na mysli celkové hodnocení období roku 1989 – 2011?

MS: Přesně tak. Také mi jde o to, že tento národ měl zkušenost s demokracií.

PJ: To znamená, zdali jsme na ni navazovali, či případně jak jsme navazovali?

MS: Ano …

PJ: Řekl bych, že je to historická otázka. Jistě jsme navázali na některé dobré věci, a také na špatné věci spjaté s první republikou. Mně vadí, když se první republika heroizuje či se příliš chválí, jak to bylo vše skvělé, že jsme byli jednou z nejvyspělejších zemí Evropy. To je vše možné, avšak rozhodně zde nebyla ideální situace. Z Peroutkova Budování státu vidíme, že spousta nešvarů v politice byla podobná za první republiky a máme ji zde i v současnosti, jen v jinačím kabátě, a to v lepším, či horším provedení.

MS: Jde o to, že někdo může namítnout, že právě první republika a obnovování demokracie a kapitalismu jsou nesouměřitelné. Zkrátka, společnost již byla někde jinde.

PJ: Jistě, ale otázka je v parametrech porovnání. Když se člověk omezí na samostatnou Českou republiku, vyškrtne válečné období, vyškrtne poválečné období, vyškrtne komunismus, zbude mu dvacet let první republiky a dvacet let po sametové revoluci. I kdybychom měli výtky, je to jediné období, s nímž má smysl dnešek porovnávat.

MS: Dvacáté století bylo obdobím velkých diskontinuit. Československo toho nezůstalo ušetřeno.

… Demokracie a kapitalismus …

MS: Co pro vás znamená demokracie a kapitalismus? Váš kolega Zdeněk Kudrna pojednává o tomto tématu tak, že jde o navrácení k normálu. Tím je myšleno, že kapitalismus a demokracie je čímsi, co je nedílnou součástí západní civilizace.

PJ: Je otázkou, co tím kapitalismem myslíme. Z dnešního pohledu se to jeví jako normál. Tyto normy se mění již v krátkém období. Můžeme to vidět jak na současné krizi, tak na krizi za první republiky, a proto stav, který považujeme za normální, se velmi mění. Ať je to velikost státu, rovnováha vztahu občan – stát. Dané věci se mohou měnit a uvidíme, jak současná krize hospodářská, finanční promění vnímání ať již vztahu občan – stát či vnímání obecně soukromého a veřejného sektoru. Vidíme tam velké změny. Bylo bráno jako samozřejmost, že banky jsou soukromé subjekty, do kterých stát nezasahuje. Dnes vidíme, že tomu tak není.

MS: Mnohdy je to pravý opak. To znamená, že pohledy na hospodářství a politiku, která se vůči hospodářství provozuje, jsou diametrálně jiné.

… Krize …

MS: Když si člověk prochází materiály Občanského fóra, může se tam dočíst, že společnost byla charakterizována tím, že trpí krizí. Jednalo se o krizi ve společnosti, krizi duchovní, ekologickou, politickou, sociální … Pokud se na to člověk dívá s odstupem z akademické půdy, považujete toto hodnocení za adekvátní? Bylo to pojmenování bažiny, v níž společnost uvázla díky komunistické vládě?  

PJ: S tím se dá určitě souhlasit. Závisí poté na tom, co přesně těmi krizemi myslíme a jak hluboké dané krize byly.

MS: Co podle vás nejvíce trápilo tuto zemi, pokud se na to díváte zpětně? Bylo to hospodářství?

PJ: Těžko označovat, co byly hlavní důvody postupného společenského a ekonomického rozkladu. Jistě jich tam bylo více, dají se označit za vzájemně propojené. Ať již se to týká ekonomických či občanských svobod. Z toho vyplývá spousta dalších konsekvencí, jako je omezení podnikatelské aktivity na prosté minimum, dopad na zaměstnanecké vztahy, ale také jsme to viděli i na životním prostředí, s jehož následky se potýkáme i dnes. Nemyslím tím jen velkou ekologickou zakázku na sanaci ekologických škod ve zprivatizovaných podnicích. Je to dobrý příklad, netýká se to pouze dědictví v životním prostředí, ale jde o hospodářský a politický problém. I z pohledu životního prostředí a z pohledu sanací je těžko určit, jak by se to mělo sanovat, jak drahé by to bylo, jakým způsobem k tomu přistupovat. Tím, jak to řeší stát, jsou finanční problémy z politického hlediska obrovské, jelikož garance tam jsou až do výše 100 miliard korun.  

MS: Proč si myslíte, že se tyto zátěže táhnou do dnešních dnů, když po roce 1989, kdy se počala utvářet nová politika, bylo v jejím programu také odstranění zátěží tohoto druhu?

PJ: Je tam více faktorů, a bylo by jednoduché pro mladého člověka říci, že za to mohou především politické elity, které zde byly za posledních dvaceti let. To proto, že se s tím nedokázaly vyrovnat. Jistě na nich část viny je. Nutno dodat, že věci jsou tak komplexní, že je těžké je řešit v omezeném čase. Na druhou stranu je jasné, že tito političtí vůdci k nám nebyli upřímní. Když někdo řekl, že privatizační proces je úspěšně ukončen, jsou to pohrobci, kteří nás straší ještě do současnosti.

MS: Dá se říci, že jisté skutečnosti nebyly dokončeny a že lidé, kteří byli u „kormidla“, falešně tvrdili, že transformace ve své podstatě je ukončena?

PJ: Možná je dobré zalistovat v historii. Podíval bych se, zdali takováto prohlášení byla dělána, a určitě bych tedy řekl, že taková oznámení nebyla ku prospěchu věci. Můj pohled by byl, že přinejmenším transformace stále probíhá a ještě bude probíhat. Otázkou je, zdali někdy bude její konec, snad jedině ve vzdálené budoucnosti, i když intenzita a vnější projevy jsou nižší. Jde o to, o jaké transformaci se bavíme. Některá část transformace je rychlejší. Hospodářská transformace obecně rychleji probíhá, i když také stále není ukončena. Probíhá však rychleji než transformace společenská. Stále je zde spousta lidí, kteří většinu svého života prožili za doby před rokem 1989. Jak ze společenského, tak z ekonomického hlediska transformace ukončena není. V současnosti se s ní prolíná spousta jiných transformací, které jsou ve světové ekonomice, u zahraničních společností.        

… 6, 6, 60, …

MS: To znamená, že souhlasíte s tím, co řekl Ralf Dahrendorf, že revoluce se dělá šest týdnů, zákony se dají napsat během několika měsíců, ustanovit trh na základě daných zákonů trvá přibližně 6 let a obnovit hodnotový žebříček člověka šedesát let?

PJ: Ano, určitě. S tím souhlasím a dělá mi velkou radost souhlasit s nyní již zesnulým Ralfem Dahrendorfem. Dělá mi to radost také proto, že jsem byl na jeho přednášce v St. Anthony College na univerzitě Oxford, jíž jsem měl tu čest studovat. Byl jedním z předních členů této koleje, dá se považovat za jednoho z dobrých vykladačů historie a sociálních procesů.  

… Konsensus z Washingtonu …

MS: Pokročme dále na hospodářské téma. Ekonomická transformace je spjata s Washingtonským konsensem. Když se díváte zpět, myslíte si, že to byla jediná možná cesta, jak zahájit zásadní proměnu hospodářství a i společnosti? Jde o to, že se převážně řešily ekonomické otázky. Tento koncept je spojen s privatizací, liberalizací cen a zahraničního obchodu, devalvací kurzu československé koruny.

PJ: Obecně vždy existuje konsensus a je to proces hledání. To, co máte na mysli Washingtonským konsensem, jak je to koncipováno panem Williamsonem, byl konsensus pohybu koncem osmdesátých let a počátkem devadesátých let. Jako většina ekonomů bych se na tento koncept díval velmi kriticky a rozhodně bych jej při pohledu do zpětného zrcátka nepovažoval pro Československo za správné východisko pro reformy začátku devadesátých let. Na druhou stranu – vždy je potřeba nějaké východisko. Reformní proces vidíme jako hledání a učení, ale jisté výchozí – vztyčné body jsou nutné. I dnes washingtonské instituce jako Mezinárodní měnový fond a Světová banka se na tento konsensus dívají zpětně velmi kriticky, což je dobře, že se to mění, ale zároveň instituce a obecně hospodářští experti mají konsensuální názor, náhled, jak by se měly reformovat země nejen makroekonomicky, ale i z jiných pohledů. Ačkoliv se na něj budeme dívat kriticky, ponaučení z historie je velmi těžké. Jednou z věcí, které bychom si z toho měli odnést, je být opatrný v našich prohlášeních, v našich doporučeních a být si vědom, že málokdy to víme s velkou určitostí, a měli bychom si dávat pozor, kde to má velké dopady.

MS: Dobrá, co byste vy korigoval, co byste na zmiňovaném Washingtonském konsensu upravil? Rychlost změn? Když se podíváme na liberalizaci cen, zásadně byly uvolněny, ale do roku 2011 máme některé ceny, které jsou regulované, například se to týká nájemného.

PJ: Právě tuto složku cen není třeba rozebírat. Možná to za rok či dva bude úplnou historií. Právě na tomto příkladu vidíme, že se to mělo začít uvolňovat dříve, ale o to možná postupněji. Již v současnosti to mělo být ukončeno, prospělo by to celkové situaci s bydlením. Obecně, kde by se daly navrhovat změny, je to tam, kde jste citoval Dahrendorfa. U nás se ani nestalo to, že jsme rychle napsali zákony. To byl větší problém, než si představoval. Ve spoustě oblastí byly zákony napsány špatně, či úplně chyběly. Vlastně ani to institucionální prostředí dané zákony nebylo připraveno, natož aby bylo vžito, natož aby si to lidé, ekonomické subjekty a pracovníci v oblasti práva osvojili.

MS: Do jisté míry lidé byli překvapeni, že se něco takového může během několika měsíců udát. Nesmíme zapomínat, že ekonomická transformace začíná v roce 1991 liberalizací. Zákony, které byly užívány, byly schvalovány rychle.

PJ: Nutno dodat, že přípravy byly dělány dlouhodobě a někdo by mohl říci, že několik desítek let, pokud to přeženu.

MS: Ano, ale s tím jsou spjaty otázky, kdo zde rozuměl tržnímu hospodářství, které bylo na západ od našich hranic. Navraceli jsme se někam, kde jsme z hlediska „mentálního“ měli být, ale bohužel více jak 40 let jsme byli centrálně plánovanou ekonomikou, která byla nejetatističtější ze zemí ve východním bloku.

… Mezinárodní instituce …

MS: Jelikož Washingtonský konsensus je spojen s institucemi, které zde již byly zmíněny, a to s Mezinárodním měnovým fondem a Světovou bankou, jak vnímáte tyto instituce? Člověk se může setkat s názorem, že měly již dávno zaniknout.

PJ: Jejich role se mění v čase a v současné době se mění velmi intenzivně hlavně pozice Mezinárodního měnového fondu. Osobně nemám vyhraněný názor, v jakých oblastí by měla být silná. Myslím si, že v některých oblastech je jejich role naprosto zásadní. Světová banka a její role v boji s chudobou by měla být větší, než je v současnosti. U Mezinárodního měnového fondu vidíme, jak se posouvá role v makroekonomické úrovni. Je výjimečný a k jeho politice asi neexistuje volba.  

MS: Dobrá, byly názory, že země střední a východní Evropy měly dostat takzvaný Marshallův plán. To proto, že po druhé světové válce ho realizovaly USA a tento program pomohl revitalizovat válkou zničené země. Myslíte si, že takový záchranný program měl být vytvořen? Snad to byl Karel Dyba, jenž tomu odporoval tím anglickým: „Trade not aid.“ Ano, místo toho měly západní země otevřít prostor pro postkomunistické země. Jak o tomto uvažujete?

PJ: Určitě tam proběhlo obojí. Česká republika v devadesátých letech obdržela rozvojovou pomoc ze Západu zřejmě v menším měřítku, než co by se po druhé světové válce dalo považovat za formu Marshallova plánu. Zároveň se otevřely se trhy ať již s blízkými evropskými zeměmi, nebo s Evropskou unií. Od Evropské unie jsme obdrželi z různých programů velké částky na podporu rozvoje.

MS: Neodmítáte podobný plán a berete to jako jednu z možností?       

PJ: Myslíte, že bych neodmítal rozvojovou pomoc pro Českou republiku v devadesátých letech? Myslím si, že ano. Obecně rozvojová pomoc je dobrá, nemusí být rovnou ve formě peněz, což umožní, aby se Česká republika rozvíjela. To je správný postup. Zároveň je spousta forem, jak mohly rozvinuté země pomoci České republice. Nyní Česká republika jako jedna z rozvinutých zemí může pomoci rozvojovým zemím. Nyní se naše role obrátila a i my můžeme pomáhat. Není to pouhé posílání peněz formou rozvojové pomoci do chudých zemí. Nyní je podobná situace, kterou řešíme v 21. století my ve vztahu k rozvojovým zemím, co řešil rozvinutý svět směrem k nám …

MS: … v devadesátých letech minulého století.

JP: Nyní je spousty kanálů, kromě těch přímých finančních, jak pomoci. Jedním z nich je například migrace lidí. Dalším je obchod se zbožím, další je expertní pomoc v oblastech týkajících se příjmu investic nebo životního prostředí.

… Hospodářská politika …

MS: Vaší doménou je hospodářská politika.       

PJ: V počátku devadesátých let Václav Klaus netlačil na počátku devadesátých let na patřičná ustanovení institucionálního rámce před tím, než byly provedeny transformační kroky, vedlo to k tomu, že nastala spousta problémů, které by bez toho nemusely vůbec vzniknout.

MS: Zde je nutné připomenout, že hlavní kroky hospodářské politiky byly spojeny s deregulací, s privatizací, institucionální rámec byl postupem času dotvářen. Je cosi jiného provádět hospodářskou reformu za běhu, když je ustanoven trh, než když se instituce postupně budují.

PJ: Pro mě je možná jednoduché se zpětně vyjadřovat. Neříkám, že se to dalo reálně udělat, ale některé věci jdou zpětně označit za chybné. Například koncem devadesátých let byl schválen insolvenční zákon a bez toho to byl obrovský průšvih.

MS: Byl zde však zákon o konkurzu a vyrovnání, ale ne dobrý. Poukazujete na fakt, že se trh nemohl patřičně „čistit“?

PJ: Nebo také měla proběhnout privatizace bank a neměli bychom zde mít bankovní socialismus v takovém rozsahu.

MS: Ano, banky umožnily fungování hospodářství, jelikož kdyby banky byly z počátku privatizovány, nepůjčily by zřejmě na projekty, které byly realizovány v počátku devadesátých let.

PJ: Správně naznačujete konflikt zájmů. Je otázkou, zdali to, jak se rozhodli na základě konfliktních zájmů, bylo správně. Může tam být zájem o dlouhodobou stabilitu bez bankovního socialismu, nebo o krátkodobý zisk, že banky budou půjčovat firmám …

MS: … na neperspektivní projekty. Dobrá, posuňme se k zásadní otázce. Soudíte, že hospodářská politika je nedílnou součástí politiky vlády?

PJ: Jistě.

MS: Neměla by vláda spíše provádět kultivaci institucionálního rámce?

PJ: Jde spíše o to, že cokoliv, co vláda dělá, ovlivňuje hospodářskou aktivitu zemi. Každá vláda vlastně provádí hospodářskou politiku. I kdyby nedělala nic, je to hospodářská politika nulová, ovšem jakýkoliv krok vůči ekonomickému prostředí je hospodářskou politikou. Nejhorší je, když hospodářská politika ať již velmi aktivní, nebo pasivní není vědomá. To znamená, že pokud si vláda myslí, že neovlivňuje ekonomickou aktivitu, může tím docházet k mnoha chybám, mnoha věcem, které jsou opomenuty. Touto potenciální ignorancí dochází k horším stavům. Když říkám, že hospodářská politika je důležitá, nemám na mysli její rozsah. Hospodářská politika může zůstat u toho, že necháme, ať si trh zajistí své, a my budeme usilovat o kultivaci základního institucionálního rámec. Nebo vláda bude …

MS: … vlastníkem a bude se snažit řídit podniky k obecnému prospěchu. To se děje.  

PJ: I v současné době je jedna z rolí vlády, že působí jako důležitý ekonomický hráč. Veřejné zakázky jsou přibližně kolem 20 procent HDP a ovlivňují míru celkových investic v České republice.

MS: Je to dle vás dobře, aby přes stát „teklo“ takové množství prostředků?

PJ: Abych se přiznal, nemám na to silný názor. Myslím si, že se to v budoucnu příliš nezmění. Každopádně by si to měl stát uvědomit a být dobrým hospodářem a jít ostatním hráčům v ekonomice dobrým příkladem. Například tím, že bude dobře zadávat veřejné zakázky, nebo že nebude obcházet své daňové zákony, jako se to stalo se spořícími státními dluhopisy.

MS: To znamená, že pokud zde bude snaha politiků o dobré fungování státu, bude to vycházet z dobrých pravidel a jejich dodržování. Od toho se odvíjí chování subjektů, které jsou partnery státu. Tady je dobré zmínit jeden fenomén, a to je dluh. Stát zpočátku devadesátých let nebyl zadlužen, ba své zadlužení snižoval. Od roku 1997 se státní dluh postupem času navyšuje. Čím vy si to vysvětlujete? Místo vyrovnaného hospodaření se stal subjektem, jenž akumuluje dluhy, byť ty v porovnání s ostatními zeměmi nejsou tak rozsáhlé.

PJ: Ze studia veřejného dluhu vyplývá, že mít každý rok vyrovnané rozpočty by nebylo nejrozumnější. Většina ekonomů by souhlasila s tím, že určitá úroveň veřejného dluhu je žádoucí a může to být zdravé. Zároveň v situaci, kterou vidíme dnes, že většina zadlužených zemí včetně České republiky má dluh příliš vysoký a vzhledem k rizikům, nejistotám, které zde jsou, by bylo nejlepší, kdybychom měli vyrovnaný rozpočet. Je selháním našich politiků, že nebyli schopni vytvořit rozpočtové přebytky ani v dobách největšího růstu.       

MS: Měli jsme zastřenou transformaci. Přebytky v devadesátých letech se projídaly. Privatizační příjmy šly do státního rozpočtu, a nyní jsme na šikmé ploše. Myslíte si, že Česká republika bude čelit problémům, jako má Řecko či ostatní země jižního křídla Evropské unie?    

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

PJ: V prvních pár letech obnovy jsem vzhledem k nízkému věku nanejvýš půjčoval rodičům modré a červené fixy pro nakreslení loga OF. V dalších letech jsem pak především skrz média byl pozorovatelem veřejného dění. A poslední roky usiluji o aktivní přispění k obnově a rozvoji demokracie.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace jako velké příležitosti k obnově kapitalismu?

PJ: Ne – byl jsem na to příliš mladý, jinak bych se určitě jako občan účastnil a jako ekonom se zapojil do diskusí o alternativách ke kuponové privatizaci.               

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *