Dialog o transformaci s Petrem Koblovským


*1974, český právník a ekonom zabývající se ekonomickou behaviorální teorií, otázkou bankovní a finanční regulace, působil na VŠE Praha, absolvoval mnoho studijních pobytů, byl zaměstnán v advokátních kanceláří White and Case a Allen and Overy.
Stáhnout dialog:

Dialog byl veden v pátek 11. listopadu 2011 večer v pracovně Petra Koblovského Allen and Overy v Praze V Celnici 4, Praha 1.

MS: Co pro vás rok 1989 znamenal? Byl jste studentem.

PK: Ano, byl jsem studentem prvního ročníku gymnázia. Byla to pro mě dost výrazná změna …

MS: V jakém ohledu? Co je obsahem slova změna ve výpovědi mladého člověka?

PK: Vše, co začalo, bylo jiné. Lidé najednou začali být svobodní, přestali se bát říkat, co si myslí. Začali se svobodně chovat. Bylo to znát i na gymnáziu mezi učiteli – mnozí se začínali chovat zcela jinak, začali studenty více respektovat.

MS: Z lidí, jimž jste říkali soudruzi a soudružky, se najednou stali páni učitelé a paní učitelky.

PK: Přesně tak. Ale nebylo to pouze o tomto arbitrárním označení, lidem se změnila očekávání – alespoň pro daný okamžik.

MS: Čemu to přičítáte, že se člověk najednou, jakoby mávnutím proutku, doslova „změní“?

PK: Je to relativně jednoduché – po dlouhém období, kdy si lidé nemohli ani myslet nic jiného než to, co bylo umožněno režimem, najednou nebyl nikdo, kdo měl možnost – byť potenciální – jim zabránit si myslet cokoliv, a především svůj pohled sdílet, prezentovat. Změna ze soudruhů a soudružek na pány a paní byla sice pouze změnou slov a může se zdát jako změna marginální, byla ale nesmírně podstatná.

MS: Čemu to přičítáte? Lidé zde žili 40 let.

PK: Režim vytvořil nějaký úzus a pojmenovával některé věci jistými slovy. Chtěl se zbavit toho, co bylo historicky osvědčeno, chtěl vytvořit umělou realitu, kterou chtěl vnutit všem. Po revoluci jsme se vrátili k normálnímu předrežimovému označování věcí, jak se označovaly historicky, dlouhodobě, osvědčeně. Celý komunistický režim byl špatnou vsuvkou v historii lidstva.

MS: Lidé to přijali. Měli zájem vytvořit lepší světy a bohužel se to nepodařilo.

PK: Ano, lidé dělají značné chyby. Tato trvala dlouhou dobu.

… Normalita a „anormalita“ systémů …

MS: Myslíte si, že komunismus a jeho příchod v roce 1948, později rok 1989 – jeho odmítnutí a návrat do demokratických poměrů, to bylo cosi normálního?  

PK: Historicky se zřejmě nejedná o nenormální epizodu. Vždyť i nyní můžeme ve světě nalézt mnoho zemí s převládající diktaturou, která byla demokraticky zvolena. Komunismus, jako každý typ nesvobodného zřízení, byla špatná epizoda v historii lidstva, nejen proto, že dopadla i na nás. Rok 1948 byl špatný výkrok, rok 1989 byl návratem na správnou cestu.

MS: Změna vás zastihla na studiích. Jak se změny chopili vaši rodiče?

PK: Myslím, že pokračovali ve svých životech bez zásadních změn, naprosto standardně. Alespoň jsem nezaznamenal žádnou zásadní změnu v jejich životech. Snad to bylo proto, že neměli politicky exponovaná místa.

… Komunismus …

MS: Soudíte, že komunismus byl chybným uspořádáním společnosti?

PK: Komunismus je zmar. Je to koncentrovaná špatnost. Idea vnucené plánované a rovnostářské společnosti nefunguje ani na úrovni rodiny natož pak mezi cizími lidmi s různými preferencemi a potřebami, s různými morálními hodnotami, mentálními kapacitami a schopnostmi.

MS: Jak se díváte na lidi, kteří podlehli vábení této ideologie? Minulý režim byl založen na budovatelských snahách.

PK: Komunistická myšlenka je obdobná té u různých novodobých „spasitelských“ náboženství. Pracujme chvíli společně a budeme se mít všichni dobře navždy. Přirovnal bych to k dnešním schématům typu letadlo či pyramida. Existují lidé, kteří nedohlédnou do podstaty, věří, že něco získají zdarma, že zhodnotí mnohonásobně svůj vklad téměř bez práce. Existuje genetická predispozice lidí věřit ve spásu. A český národ je národem s malým počtem lidí hlásících se k církvím …

MS: Jsme sekulární společností?

PK: ano, ale tou nejsme historicky. Komunistům se podařilo přebít u některých lidí víru a oddanost Bohu myšlenkou víry v pozemskou rovnostářskou a ideální společnost a v její budování. Více méně komunisté přenesli křesťanské nebe na zemi a každému dali možnost na něm pracovat.

MS: Nepřímo potvrzujete, že komunismus je sekularizovaná forma náboženství.

PK: Naprosto nepochybně. Obdobně jako komunismus také kdejaké náboženství bylo velkým zmarem pro společnost a její rozvoj. Náboženství, která významně brání svobodnému chování jednotlivce, nebo mu dokonce přikazují ubližovat jiným, jsou zmarem dodnes. Úplně stejně jako to dělal komunismus, či lépe komunistická myšlenka.

MS: Myslel jste, že po roce 1989 tato ideologie bude umenšena a nebude hrát roli v politice?

PK: Toto jsem si nemyslel, věřil jsem, že lidé prohlédli. Nicméně s postupem času jsem usoudil, že tato ideologie bude v politice zastoupena další stovky let. Obdobně jako v Německu, kde také budou zřejmě vždy voleni křesťanští demokraté, u nás bude zřejmě vždy skupina lidí věřících v rovnostářský nesvobodný ráj na zemi, který lze naplánovat.

MS: Jak se díváte na skutečnost, že se lidé k minulosti chovají shovívavě, když říkají, že v minulosti se nám žilo lépe?

PK: Řekl bych, že pro to existuje více důvodů. Za prvé, lidé mají tendenci žít ve lži, něčemu věřit spíše než se pokoušet objektivně analyzovat situaci. Za druhé, mají tendenci vyhledávat argumenty, které svědčí pro jejich světonázor. Za třetí, mají zájem zapomínat negativa a vyhledávat pozitiva. Každý si vzpomene, že rohlík stál 40 haléřů jakožto komparační pozitivum, a nikdo si nevzpomene, že jeho předrevoluční hrubý plat byl 800 korun. Dnes je hrubá průměrná mzda 24 tisíc korun, od revoluce se nejméně zešestinásobila, ale v supermarketu rohlík lze koupit za korunu. Osobně se domnívám, že jsme v současnosti v situaci, kdy jsme se nikdy neměli lépe.

MS: Soudíte, že člověk má přirozenou snahu vytěsňovat negativa? Není to náhodou stejné, jako když vzpomínáme na mládí? Vidíme jej v růžových barvách …

PK: Ano, růžové barvy! To platí hlavně pro ty starší. Byli zdraví, neměli žádné starosti, měli krásnou ideu, budovali ji, věřili jí, měli první lásky, nic je nebolelo. Jednoduše byli šťastni. Je několik akademických studií, které říkají, že lidem se vzrůstajícím věkem klesá všeobecný pocit štěstí. S ubývajícím štěstím, přibývajícími zdravotní problémy lidé mají pocit, že stále ztrácejí, a ještě více si idealizují minulost, kterou prožili. Sami sobě připadají relativně stejní, a proto mají pocit, že negativní změny jsou způsobeny okolím, dobou.

MS: Dá se říci, že růžovější přístup vůči minulosti se dal očekávat.

PK: U některých lidí naprosto nepochybně.

… Vítězství liberální demokracie? …

MS: Vraťme se ještě k ideologii. Vnímáte, že v rámci ideologických bojů zvítězilo liberální pojetí společenského uspořádání? Americký myslitel Francis Fukuyama řekl, že jediným možným uspořádáním je liberální pluralitní demokracie. Do jisté míry byly „-ismy“ poraženy. Jak vnímáte jeho tezi?

PK: Zdá se, že „-ismy“ byly dočasně skutečně poraženy. Nebyl bych však tak optimistický. Řekl bych, že může dojít k jejich návratu.

MS: Já jsem měl na mysli skutečnost, že jiný koncept uspořádání společnosti není možný.

PK: Jiné uspořádání možné je, ale zřejmě vždy bude méně efektivní, nějak nesvobodné. Svět a lidé ale nejsou dostatečně poučení a možná si jiné uspořádání budou přát. Parafrázují-li Winstona Churchilla, že demokracie jako taková je špatná forma vlády, špatné uspořádání společnosti. Je to však nejlepší, co známe. Jsem přesvědčen o tom, že demokracie má své opodstatnění, přestože má svá negativa a mám vůči ní sám také několik kritických připomínek. Domnívám se však, že liberální pluralitní demokracie je tou správnou cestou nejen v tom oblasti politiky, ale i v oblasti hospodářství.   

MS: Jsou země, kde dochází k hospodářskému vzestupu, přičemž to nejsou země demokratické. Takovým příkladem jsou asijské země.

PK: Je několik desítek článků v oblasti institucionální ekonomie, které říkají, že mezi ekonomickou prosperitou a demokracií není přímá souvislost a kauzální vztah. Jsou demokratické země, které nejsou ekonomicky úspěšné. Typickým příkladem je Indie, ovšem jsou nedemokratické země, které jsou hospodářsky neuvěřitelně úspěšné.

MS: Asijské země …

PK: … příkladem může být současná Čína.   

MS: V minulosti snad Singapur.

PK: Řekl bych, že je nutné rozlišit mezi ekonomickou svobodu a politickou svobodu. Myslím si, že někteří lidé, kteří nemají politickou svobodu a nebudou moci veřejně sdělovat své myšlenky, své plány pro uspořádání společnosti, mohou v politicky nesvobodném prostředí trpět, ovšem devadesáti devíti procentům lidí to bude zcela jedno. A to za předpokladu, že budou mít ekonomickou svobodu a budou moci svobodně podnikat, svobodně žít, navštěvovat restaurace, zaopatřit a nakrmit rodinu. Pokud nebudou mít pouze právo komentovat vládu, naučí se s tím žít. Ostatně, to je příklad Číny. Tam se lidé o politice nebaví, ale mohou si kupovat věci, najíst se.

MS: Je to totalitní systém. Čím si to vysvětlujete?

PK: Většinu lidí politika nezajímá, je jim to jedno. Není to pro ně důležité.

MS: Dá se tedy říci, že je pouhou nadstavbou?

PK: Politika je produktem, nadstavbou, který nepotřebujeme, přesto že jej platíme. Na druhou stranu se jí nemáme zájem vzdát, jelikož si neumíme přestavit, jak bychom bez ní mohli fungovat. V dnešní době ji však fakticky nepotřebujeme.

MS: My si zaplatíme politiky a žádáme od nich odpovědný výkon.

PK: Soudím, že politici jsou lidé, kteří umí nabídnout produkt, který nikdo de facto nepotřebuje, ale který umí prodat.

MS: Vždyť tito lidé mají spravovat veřejné.

PK: Otázkou je, zdali to co je označováno jako „veřejné“ vůbec potřebujeme a zdali to musíme mít. Pokud něco takového identifikujeme, pak je otázkou, jak určíme, kolik toho potřebujeme a za jakou cenu to získáváme. Zatím neznám nic, co by uměl nabídnout výhradně politik a co by zároveň například neuměl poskytnout soukromý subjekt, a to s daleko větší odpovědností za výsledek.

… Součást demokratického Západu …

MS: My jsme součástí západní civilizace, kde demokracie je součástí systému, či lépe systém sám je na ní založený …

PK: Ano, jsme součástí západní civilizace, kde je normální mít stát, politiky. Fakt, že něco mají všechny okolní země, ale přece není zárukou, že je to správné nebo efektivní. Vůbec to také neznamená, že je to dobře. Pokud přijdete na jednotku intenzivní péče, kde jsou všichni pacienti ve vážném stavu, přece nezačněte požadovat, abyste byl také uveden do obdobného stavu, protože jsou v něm všichni. Být ve vážném stavu či komatu přece není ideální stav a obvyklost nelze automaticky považovat za ideál, normu, kterou je potřeba následovat. Vždy je potřeba hledat efektivní řešení, v každé situaci! Vždy nějaké existuje!

MS: Správná námitka, nicméně v období, kdy zde nebyla demokracie, tak byl mocnář. Ten rozhodoval.    

PK: Neříkám, že mocnářství bylo efektivnější či lepší. Faktem je, že hovoříme li o osvícených mocnářích, byli to lidé, ke kterým bylo možno vzhlížet, kteří s omezenými zdroji často velmi efektivně dokázali spravovat rozsáhlé území a zároveň byli vzory. Díky rostoucímu bohatství jejich i běžných lidí se začala tvořit skupina významných byrokratů, kteří by bez rozšiřujícího se státu přišli o práci či vliv. Aby si zajistili pozici, řekli si: „Máme zde stát. Nemůžeme o něj přijít, a tak si pro to zvolme politiky, jelikož to bude spravedlivější.“ Neefektivity je ale jednoduší kontrolovat na úrovni mocnáře, který je odpovědný za svou zemi, za výběr svých úředníků, za jejich chyby než nyní, kdy není odpovědný de facto vůbec nikdo.  

… Přítomnost iluzí  v rámci změny …

MS: Lze říci, že se jednalo o iluzi, pokud jsme se domnívali, že lidé budou více participovat na věcech veřejných a správě státu?

PK: Nepochybně. Svobody si lidé povětšinou neváží, pokud ji zcela neztratí.

MS: Jak si pak vysvětlujete skutečnost, že rok 1989 i roky následné „zasáhly“ téměř každého?

PK: Existuje teorie, která říká, že se lidé začnou chovat nejvíce politicky, když se zhroutí předchozí opresivní režim, a nikoliv v období, kdy pod ním nejvíce trpí. U nás bylo také pouze pár desítek lidí, kteří toužili po svobodě a získali inspiraci ze zahraničí: je třeba odvážit se vyjít do ulic a protestovat proti režimu. Většina byla konformní, žijící v opresi bez snahy se bouřit, či dokonce vyslovit svůj názor. Poté zafungoval proces, který označujeme jako kaskáda. Když dostatečné množství lidí opakuje nějaké chování, které je něčím „in“, tak se začnou přidávat i ostatní. Tak propukly masové demonstrace a došlo ke zhroucení režimu nesvobody a i lidé, kteří se dříve neangažovali, se angažovat začali. Proto se revoluce zapisují do života každého z nás. Kaskáda je krásně popsána na chování lidí ve východním Německu. Retrospektivně bylo zjištěno, že se pár lidí začalo stýkat každé pondělí na protest proti režimu. Prvně jich byla desítka, během pár týdnů jich byly stovky a během pár měsíců statisíce. Tuto tendenci v chování lidí STASI podcenila, neuměla na ni dostatečně rychle reagovat. Lidé nemuseli mít nezbytně vyhraněný a dlouhodobý názor proti východoněmeckému režimu. Mnohým možná vadil třeba jen lehce, ale pokládali za správné se přidat k protestům třeba jen proto, že se přidávali ostatní.

MS: I u nás to můžeme ukázat na roce 1988 při výročí Československa. Dále to pokračovalo v roce 1989 Palachovými týdny. Poté to šlo …

PK: … samospádem.

… Důležitost svobod jako hodnoty …

MS: Vznikl efekt sněhové koule. Soudíte, že lidé jsou spokojeni, když mají ekonomickou svobodu. To zajistí …

PK: Není to vždy zaručeno, ale jsem přesvědčen, že pokud lidem nemluvíte mnoho do života a necháte je dělat ekonomicky, co chtějí – necháte jim vydělat si na obživu a žít konzumní život. Pak je mnohým relativně zcela jedno, pokud nemají politické svobody, jako například možnost volit …

MS: Proto si myslíte, proč v Číně, té rozsáhlé, dříve zaostalé ekonomice je takový boom?

PK: Přesně tak. Běžným lidem se umožnilo obchodovat, žít, zbohatnout a fungovat v rámci své sociální skupiny, stýkat se se svými kamarády a porovnávat se navzájem. Nemyslím si, že mají potřebu nadávat na vládu či komunistickou stranu, lidem spíše vadí, pokud nemají co jíst.

… Stav společnosti a hospodářství …

MS: Pokročme dále. V jakém stavu byla naše společnost a hospodářství? Byla přítomna krize, vládlo „nedýchatelno“. Uvádí se, že i přes makroekonomickou rovnováhu hospodářství šlo sestupným trendem. Dá se říci, že země byla po dvou generacích komunistické vlády velmi sešlá a čekalo se, že bez rychlého zásahu ji režim postupně zlikviduje.

PK: Osobně bych předrevoluční ekonomiku neoznačil jako byvší v krizi jako takové. Spíše bych ji viděl jako nemožnou rozvoje. Zastavení se.

MS: Přešlapování …

PK: To byl důvod, proč komunismus padnul. Pokud nemáte porovnání, tak jste schopen se spokojit s absolutním minimem. Uvedu příklad. Byl jsem v Guatemale v tamních horách. Lidé tam nemají srovnání, tedy tam žijí zřejmě stejně jako zdejší lidé v 17. století. Všichni byli milí, usměvaví, skromní, nemají v porovnání s námi téměř nic. Zdálo se však, že jsou šťastni. Všichni jsou na tom více méně stejně a nemají se s kým porovnávat. A zřejmě jim nikdo nebránil, aby se mohli rozvíjet, pokud by měli zájem. Komunismus v Evropě i Rusku lidi ve svém rozvoji výrazně omezoval. Lidé nemohli studovat, co chtěli, nemohli pracovat v oblasti, o kterou měli zájem. Vše bylo plánováno a jednotlivci se nemohli sami rozvíjet, jak chtěli. To by důvod, proč se to mnohým nelíbilo, protože zároveň bylo možno se srovnávat.

MS: Dá se říci, že pokud by země byla situovaná někde jinde, či kdybychom byli od světa odděleni zdí a nemohli bychom srovnat své postavení s tím, kam došla civilizace, tak bychom byli spokojenými lidmi a neusilovali bychom o to, co mají občané ve vyspělém západním světě?

PK: Pochopitelně. Jak jinak dokážete zjistit, že jste chudý? Pouze tehdy, když zjistíte, že někdo je bohatší. I proto bránili komunisté lidem cestovat.

MS: Člověk žije relacemi, srovnáním.

PK: Problém byl v tom, že jsme v centru Evropy a sousedíme s „kapitalistickými“ zeměmi. My jsme viděli, že se někde mají lépe. Pamatuji si, jak bylo problematické se dostat k západním časopisům či k různým katalogům. I přesto se však občas mezi lidi dostaly a kolovaly mezi nimi. Lidé najednou viděli, jaké je v zahraničí zboží, že vypadá kvalitně, a že si je zřejmě mohou pořídit i běžní lidé. Občas bylo možno spatřit na silnici mercedes a bylo očividné, že nejen obstojí v porovnání se škodovkou nebo trabantem, ale že je téměř ve všem lepší. Komparace prostě existovala. Komunisté však bránili nadaným lidem dostat se k západním „výdobytkům“, a to v lidech vzbuzovalo frustraci. Nemyslím si, že by to byla hospodářská a sociální krize, která zavinila pád režimu. Pro přežití toho zde bylo relativně dost, režim mohl klidně fungovat dalších padesát let – lidé ale cítili obrovskou neefektivitu a v porovnání se západem možnost lepšího života.

… Rozpad východního bloku a kontexty …

MS: Rok 1989 byl pro mnoho dalších zemí s komunistickým režimem rokem konce socialistického systému. Bylo by chybou nezmínit, že v roce 1991 nastal rozpad Sovětského svazu.

PK: To už byla pro nás úplně vzdálená cizina. Byli jsme napřed a procesy u nás byly Gorbačovovi relativně „jedno“. Nás zajímaly evropské a světové záležitosti, nikoliv Sovětský svaz.

MS: Šel cestou perestrojky, přestavby. Prosazoval uvolnění, a to se nemohlo u nás nepromítnout. Důležitým státníkem byl také Ronald Reagan. Soudím, že pokud by u nás lidé neměli informace, v režimu by mohli žít i dále …

PK: Ano. Mnozí lidé by byli s ním spokojeni do dnešních dnů. Vzpomínají s láskou. S liberálním svobodným režimem některým lidem vznikají obrovské náklady. Musí se rozhodovat, musí uvažovat. Lidé ale často nejsou ochotni se rozhodnout, jsou známy studie, že lidé preferují možnost výběru z malého počtu produktů.  

MS: Člověk, jenž je vystaven velkému množství, mnohdy ztrácí orientaci …

PK: Za prvé, rozhodování samo o sobě je mentálně náročné, generující mentální náklady, které mnozí nést nechtějí. Dnes již klasická studie toto chování ukazuje na výběru džemů. S čím menšího počtu džemů jste měl možnost si vybrat, tím jste byl s volbou lépe spokojen. Studie byla uskutečněna mezi množstvím šest versus třicet druhů džemů. Lidé, kteří měli možnost si vybrat z těch šesti džemů, poté referovali o daleko větší míře spokojenosti se svým výběrem než lidé, kteří si mohli vybrat ze třiceti džemů. Lidé mohou být zjevně velkým výběrem – a tedy svobodou – přesyceni. Život v socialismu byl pro ně jednodušší. Lidé tak nemuseli uvažovat, rozhodovat se v komplexnějším prostředí.

… Aktivita a racionalita člověka …

MS: Lze říci, že demokracie a svoboda potřebuje aktivního a kriticky myslícího občana. Je to nákladný systém, že?

PK: Ano. Nákladný, nicméně z hlediska rozvoje společnosti nesmírně potřebný. Je nutné, aby lidé uvažovali, aby se lépe identifikovaly chyby, aby se díky identifikaci chyb lépe nacházely kvalitnější, efektivnější řešení. Jen zvyšování efektivity je zárukou vzestupu společnosti. Vezměme si příklad ze současnosti – podívejte se, jak se snižují například emise či externality při výrobě jednotlivých produktů. Stačí, když to srovnáte, jak se kdysi kouřilo z komínů! Ten černý kouř však nebyl úplnou ukázkou efektivity, jelikož zřejmě docházelo k spalování něčeho, co například mohlo být využito jinak. S rozvojem technologií se nám daří snižovat emise, protože lépe využíváme prostředky, které jsme kdysi pálili, to snižuje emise, není to tím, že emise někdo regulačně omezí. A tento rozvoj nemusíme vztahovat pouze na továrny. Komunistický režim fungoval tak, že efektivitě bránil. Vše se plánovalo. Nic nebylo spontánní. Nedocházelo k zásadním zlepšením, protože spontánní zlepšení nápadů nedostanete do plánu. Tak nebylo umožněno schopným lidem nalézt efektivnější alternativy, pracovali na předem daných plánech a nemuseli tak myslet. Proto naše ovzduší a řeky byly tak znečištěné. Dnes vidíte ve vyspělém zahraničí, že se téměř vše dá spotřebovat či nějak využít. A bude to jen lepší, pokud to nebudeme podvazovat plánováním a regulacemi.

MS: To platí i o České republice, jelikož stejnou cestou racionality se museli vydat i zdejší.

PK: To je to, čemu komunistický systém zabraňoval.  Průlom začal až po revoluci. Do té doby převažovala rigidita informací, rigidita všeho.   

… Důležitost kapitalismu a jeho obnova …

MS: Kapitalismus byl asi jedinou cestou, dle vašich úvah, jak odstranit propast, která zde vznikla mezi Československem, Německem či jinými zeměmi západního světa.

PK: To určitě.

MS: Jak se díváte na konstituování kapitalismu, volného trhu? Někdo může říci, že trh jako takový během socialismu nezanikl, pouze neexistovaly tržní instituce.

PK: Ano, člověk se nemohl chovat tržně na běžném trhu, protože bylo zakázáno podnikat. Nemohl svobodně nic podstatného vlastnit, nebylo možno legálně obchodovat, platit. Člověk se mohl chovat tržně pouze na černém či privátním trhu, který generoval obrovské distorze. Mnoho transakcí fungovalo na bázi barteru či nelegálně, což lidi pochopitelně limituje. Nelegální barter a transakce totiž fungují jen tam, kde si lze vytvořit důvěrný vztah. V nelegální, šedé ekonomice nejdříve musíte vytvořit vztahy na bázi důvěry, což sebou přirozeně nese náklady, a to ty, které neexistují v prostředí svobodného trhu.

MS: Důvěra je základem pro uskutečňování tržních vztahů, hovoříme o „cenném kapitálu“.

PK: Přesně tak.     

MS: K penězům a obnovně trhů se dostali lidé, kteří byli spjati se stranou, byli součástí minulé garnitury. Lidé, kteří měli finanční prostředky, nemohli je využít tak, jako ve fungujícím hospodářství.

PK: Toto je naprosto klasický případ neefektivity. Komunistický systém tento typ neefektivity nedokáže odstranit. To proto, že je svazován, že je založen na omezování svobody jednotlivce. Na jednu stranu existuje množství zákazů. Na druhou stranu je generováno množství pozitivních příkazů, předpisujících nějaké chování. V obou dvou případech dochází ke generování obrovských neefektivit. Čím více a strnuleji je ekonomika regulovaná, tím častěji bude neefektivity generovat. To se jednoduše projeví tím, že schopní a slušní lidé nemohou zbohatnout – a to nemyslím pouze v peněžní rovině – zkrátka nemohou realizovat své cíle. Naopak, bohatnou přisluhovači režimu či lidé morálně pokřivení.

MS: Myslíte si, že cílem lidí bylo domoci se stejného bohatství, jaké existuje na Západě? Bohatství se stalo hlavním tahounem snah, usilování lidí – „to, co existuje tam, chceme mít i zde“.

PK: To je pochopitelné. Vždy, když si soused koupí lepší auto, také zatoužíte po lepším autě. Pokud bude mít soused horší auto, tak nebudete mít takový zájem jej takříkajíc trumfnout. Nepůjdete si koupit jen tak lepší auto, než máte dosud, váš automobil vám bude stačit.

… Integrace do západního světa …

MS: Lidé, kteří si mysleli: Vstupujeme do západního světa, vracíme se zpět do Evropy, kam jsme dříve patřili. Myslíte si, že primárním tahounem bylo zajištění elementárních snah o hmotné statky?

PK: Lidé mají tendenci pořizovat si hmotné statky, protože v nich vidí zdroj štěstí, zdroj svého uspokojení.

MS: To znamená, že duchovní dimense návratu do Evropy je spíše snem intelektuálů?

PK: Lidé svobodu jako ideu nepotřebují, dokážou žít pod jakýmkoliv ideologickým krunýřem. Jak jsem již zmínil, mnohým je to úplně jedno, pokud budou mít dostatečnou ekonomickou svobodu. Pokud by nám dnes začali vládnout mimozemšťané a někdo nám řekl, abychom se k nim modlili – a mimozemšťané by nás nechali žít a podnikat, tak se všichni jednou za týden k nim půjdeme pomodlit a ve zbytku času budeme standardně žít a bude nám úplně jedno, že nám vládne zelený mužíček.

MS: To je velká nadsázka.

PK: Pouze několika intelektuálům to možná bude vadit.

… Usilování o hodnoty lidské existence a kontexty …

MS: Lze soudit: pokud má člověk svobodnou mysl a usiluje o vyšší hodnoty, nenechá se doslova vláčet tím hmotným světem. Setkal jsem se s tezí, že minulý režim hlásal materialismus teoretický a dnes je to materialismus praktický. Člověk tráví volný i pracovní čas honbou za majetkem. Není to redukcí člověka a jeho potenciálů.

PK: Nemyslím si, že by to někdy bylo jinak. Mediánový člověk, při vší úctě, nemá mentální kapacity se zabývat jakoukoliv hlubší myšlenkou. A nikdy tomu zřejmě nebylo jinak. Zabezpečit své vlastní potřeby a komparovat se s ostatními v rámci své sociální skupiny. Chce se mít – pokud možno – lépe než průměrný člen v rámci dané sociální skupiny. Jak říká profesor Cyril Höschl, třetina obyvatel jsou slabí duchem. Osobně bych šel dokonce dále. Jen statisticky, polovina lidí má IQ menší než 100. Tito lidé ani nemohou řešit jakékoliv vyšší hodnoty.

MS: Říkáte-li potřeby. Narážíte na Maslowovu hierarchii potřeb, že člověk seberealizaci, naplnění ideálů má na té špičce.

PK: Ideály si může dovolit pouze člověk, jenž docílí svého základního uspokojení.

MS: Dá se říci, že o svobodu a seberealizaci usilovali lidé, kteří byli sdruženi v Chartě 77 v rámci poukazování na nedodržování lidských práv ze strany režimu.

PK: Lidi z Charty 77 neznám, a proto jejich motivace a intence nemohu jakkoliv komentovat. Osobně se domnívám, že běžnému člověku stačí uspokojení na úrovni hmotných statků, spokojené rodiny. Jakékoliv vyšší ideály jdou úplně mimo ně.

MS: Také můžeme konstatovat, že poté se lidský život redukuje pouze na spotřebu. Člověk se stává manipulovatelným objektem, neřkuli „zvířátkem“ a v tomto ohledu minulý režim vycítil, co je třeba.

PK: Člověk ale je „zvířátkem“…

MS: Pozor, Aristoteles k tomu dodává, že je myslícím zvířátkem, pokud bychom to měli takto specifikovat. Díky rozumu můžeme sami sebe překračovat a vytvářet hodnoty a napomáhat k objevování lidství, stavět se proti zotročení, posilovat demokraticky spontánně vzniklé struktury.

PK: Aristoteles nás srovnává s jinými zvířaty, o nichž se domnívá, že nemyslí. To ovšem platí i o mnohých lidech. Někteří jsou v rámci arbitrárního prvku, jako je inteligence a schopnost myslet – na tom zřejmě opravdu nejlépe. Lidé jsou zde na této planetě nejchytřejší, avšak nelze uzavřít, že jsou nejchytřejší všichni. Domnívám se, že až na pár jedinců jsme naprosto standardní zvířátka, jimž stačí velmi málo. A o to více to platí, pokud budeme hovořit o běžném člověku.

… Intelektuálové a jejich význam …

MS: Intelektuálové v tomto ohledu mají úplně jiný hodnotový žebříček, a tím i postoj vůči veřejné sféře že?

PK: Intelektuálové …  Pokud nebudeme brát ty v hayekovském smyslu, kteří jsou velmi redukovaní intelektuálové  – jsou lidé, kteří mají chuť se ptát, proč …

MS: … se věci dějí, tak jak se dějí?

PK: Také se tážou, kde je jejich místo, proč věci fungují tak jak fungují? Proč jsou zrovna oni těmi, kteří mohou myslet? Pro ty je mentální činnost hledání principů podstatnější nebo stejně podstatná jako ostatní prostředky. Můžeme proto říci, že honba za materiálnem není tím jediným, co jim zvyšuje užitkovou funkci. Čas chtějí alokovat i na uvažování o tom, jaké je jejich místo na tomto světě. Takových lidí je ale pramálo.

MS: To většina lidí vůbec nedělá, jelikož jim je to úplně jedno.

PK: Jejich mentální kapacita není dostatečně velká, aby se mohli těmito otázkami zabývat.

MS: Proto jsou dnes po více jak dvaceti letech někteří lidé zneklidněni stavem a vývojem demokracie v Čechách.

PK: Nevolil bych spojení: „znepokojeni stavem demokracie“. Opět zopakuji, že se domnívám: běžným lidem je stav demokracie relativně lhostejný. Soudím, že někteří jsou zneklidněni, jelikož mají obavu, strach z nejistoty, strach z rizika. V okamžiku, kdy se společnost stane relativně bohatou, například každý má pračku, každý druhý má automobil, a na individuální úrovni dojde k akumulování dodatečně velkého majetku i u mediánového člověka, tak u každého začne hrozit, že o něco může přijít. U nás je dnes i průměrný člověk bohatý. A jelikož mají lidé averzi k riziku a averzi ke ztrátě a tudíž nechtějí ztratit své hmotné věci a nechtějí žít v obavě, že ztratí majetek, začínají být zneklidněni. Ekonomická krize tomu pak přidává.

… Právo a jeho transformace …

MS: Nejste pouze ekonom, ale také právník. Jak vnímáte proměnu právního systému? Minulý režim se vyznačoval tím, že pervertoval právo, například ochranu svobod, které jsou charakteristické pro západní svět. K něčemu se zavázal, a to nedodržoval. Jak vnímáte genesi práva v kontextu totalitní zkušenosti?

PK: Jak jsem říkal dříve. Komunismus pokládám jako naprostý zmar. Jednalo se o režim, který zavedením morálně defektních norem a institucí zničil mnoho generací do budoucna. Lidé přestali dodržovat standardy, které se evolučně zavedly a byly dodržovány dříve a na nichž společnost stála. Začalo se krást. Krádež se stala územ, normou. Začala se zde porušovat základní práva, protože to bylo normou posvěcenou ze strany vládního režimu. Byl to zmar. Z hlediska historického to však nebyla nějaká zásadní anomálie. Donedávna zde bylo nevolnictví, otroctví, různé druhy nerovnosti, a trvalo století, než byly odstraněny. Na většinu z nich se dnes se díváme s naprostou hrůzou, ale v rámci historie je to naprosto normální vývoj. Měli bychom být každodenně vděční za to, co máme a snažit se dále rovnost a úctu rozvíjet. Komunismus dělal opak.

MS: Myslíte si, že společnost po roce 1989 mohla navázat na to, co zde existovalo před rokem 1948?

PK: Rozhodně ne automaticky, a to se také nepodařilo. Komunistické právo vytvořilo několik institucí …

MS: … narážíte na právní pozitivismus?

PK: Instituce, které byly vytvořeny v rámci komunistického režimu. Ty pak nezvratně zničily po generace budované instituce, na které by se mohlo navázat. Bude to trvat několik generací, než se znovu instituce, které fungovaly dříve, projeví či prosadí. Typickým příkladem je, že si nevážíme vlastnictví, jako jsme si jej vážili před rokem 1948. Dnes je naprosto standardní utíkat z práce, flákat se nebo jinak okrádat zaměstnavatele!

MS: To je způsobeno tím, že zaměstnanci přisvojují „podniky“, k nimž nemají právo.   

PK: To bylo proto, že komunistický režim tento typ chování učinil naprostým standardem. Pokud je nějaký způsob chování přijat lidmi za standard, tak se velmi špatně bojuje na jeho odstranění.

MS: To je v myslích lidí.

PK: Současný problém s korupcí má stejný základ. Přestože to je korupce zakázána pozitivním právem, tak mnohými je považována za standardní, je akceptována a brána za jedinou cestu k dosažení svých cílů a nikdo ji ve společnosti nebere za něco mimořádného. V takovém prostředí je velký problém ji vymýtit.

… Nedostatečný právní řád …

MS: Jak vnímáte námitky lidí, kteří ztotožňují transformaci s nedostatečným právním rámcem. Právě to podle nich vedlo k rozkrádání, lidé si tak vybaví „řetěz“: transformace – kuponová privatizace – krádež.

PK: Když někdo řekne, že zde došlo k masivnímu rozkrádání, rád se zeptám: „Co vám zde chybí, co zde zbylo? Co bylo ukradeno?“ Většinou slyším generickou odpověď jako „všecko kde se podíváš“. Podle mne ale zůstalo téměř vše, co zde bylo. Pouze se změnil vlastník, možná jim není stát nebo někdo, koho by lidé jako vlastníka chtěli mít, ale nic rozkradeno nebylo. Nepochybně toho v Čechách máme více, než jsme měli.   

MS: Stačí se podívat na průběh privatizace, která byla jednou z částí ekonomické transformace. Ano, někteří lidé, jimž byl svěřen majetek, toho šikovně využili a držitelům kuponů a podílů zbyly oči pro pláč.

PK: Tito lidé ale nebyli okradeni. Těmto lidem se jednoduše nepodařila investice, kterou udělali. To se ovšem běžně stává. Koupíte-li si ojetý vůz, také nebudete mít jistotu, kam s ním dojedete. Jsou vozy, které vám vydrží dalších 300 tisíc kilometrů bez potřeby jakékoliv opravy, ovšem jsou vozy, do nichž budete muset investovat další zdroje jen, co opustíte autobazar. To je obdobná špatná investice a nelze z ní obviňovat autobazar, nebo tvrdit že vás okradl. Vy jste udělal chybu. Nedovedu si představit člověka, jemuž se vždy vše v životě podařilo. Pochopitelně totéž platí i u managementu privatizovaných společností, i tam došlo i ke špatným rozhodnutím. Navíc, některé společnosti nebyly vůbec konkurenceschopné, i kdyby měly zázračný management, byly odsouzeny k zániku. Opět to ale nezbytně neznamená, že někdo někoho okradl. Byli manažeři, kteří nebyli dobrými manažery, jelikož se to nemohli díky komunismu naučit, neuměli dobře rozhodovat, kontrolovat podřízené, přizpůsobit se tržnímu systému, hledat příležitosti. Prapůvodní chyba byla, že komunismus nedával šanci schopným lidem, a naopak do čela dosazoval průměrné jednotlivce – přisluhovače. Díky tomu a díky masivnímu plánování a netržním alokacím zdrojů docházelo k masivním neefektivitám. Ten, kdo okradl lidi, byl komunismus. Na druhou stranu ale neříkám, že zde nedošlo k mnohé trestné činnosti, že zde nedošlo k toleranci úplatkářství, rozkradení v tom smyslu, že se výhodně prodávala různá aktiva spřízněným subjektům. To je však zcela jiná otázka. Zde je nepochybná odpovědnost jednotlivců a v takových případech měly nepochybně jednat orgány v trestním řízení. Zákony, které umožňovaly postihovat trestnou činnost, zde existovaly.

MS: Namítáte, že se neaplikovaly.

PK: Nebyl, kdo by je aplikoval. Orgány činné v trestním řízení byly připraveny na boj s politickým nepřítelem, a nikoliv na boj s hospodářskou kriminalitou. Nyní se to lepší, ale i přesto je zde stále málo lidí, kteří jsou schopni sofistikovanou hospodářskou kriminalitu odhalit a stíhat. Navíc policisté a státní zástupci nemají patřičné pobídky. Je pár nadšenců, kteří se snaží, ale často brzy vyhoří, jelikož poznají, že díky rozšířené korupci a politikaření se ze všeho lze vykoupit. Navíc mnozí zjistí, že v takovém prostředí mohou přijít k daleko větším prostředkům a uspokojení pokud se přesunou do „soukromé“ sféry.

MS: Inu, není zde ochota jít cestou práva!

… Omyl …

MS: Chýlíme se k závěru. Jaký omyl vidíte v realizaci transformace, jak byste ji zhodnotil?

PK: Jsem rád, že transformace zde proběhla. Nemám k tomu významně negativní komentář. Každý může ex post říci, že něco bylo možno něco udělat lépe. Po čase na povrch vyplynou neefektivity, které nebylo možno dopředu identifikovat či odhadnout jejich význam. Pokud uděláte rozhodnutí, šlápnete do tmy a bude tam cesta, tak je to pro vás dobrá zpráva. Pokud tam bude chybějící poklop, tak můžete říci: „Stala se chyba, mělo se čekat do rozednění“.  To ovšem zjistíme pouze tehdy, když je rozhodnutí uděláno, učiněno a mohl jste se seznámit s jeho důsledky. Tady nebylo možno čekat do nekonečna. Bylo potřeba udělat množství kroků, všechny byly do neznáma a potmě. Něco se holt nepodařilo.

MS: Soudíte, že mnozí lidé před rokem 1989 byli hodně naivní a očekávali od změn daleko více?

PK: To nepochybně. Lidé jsou naivní a přemíru optimističtí. Vždy očekávají daleko více pozitivních věcí, které se jim mají stát. Při výuce používám výzkum jednoho amerického profesora, který se na svých hodinách zeptal studentů ve třídě, s jakou pravděpodobností ve srovnání s jejich kolegy se jim stane cosi pozitivního nebo negativního. Studenti měli tendenci odpovídat tak, že je daleko menší pravděpodobnost, že se jim stane něco negativního než jejich kolegům a naopak. Mysleli si, že daleko více zbohatnou, že dodělají školu, že budou zdravější, že umřou později … Trpíme neuvěřitelným sebestředným optimismem. Máme to nepochybně evolučně dáno. Je to faktor, který nás vede k dalšímu a dalšímu rozvoji. V okamžiku, kdy se spokojíme s tím, co máme, tak automaticky míříme do záhuby. Nicméně velmi často nedosáhneme na vysněné mety.

MS: Děkuji vám za kritická stanoviska.  

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *