Dialog o transformaci se Zdeňkem Zbořilem


*1938, český politolog, historik zabývající se otázkou extremismu. Působil na Filozofické fakultě UK, v Ústavu mezinárodních vztahů a na Vysoké škole politických a společenských věd. Mezi tituly: Dějiny Indonésie, Dějiny Malajsie, Krize, vize a realita české politiky.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve středu 29. listopadu 2011 v poledních hodinách v prostorách Ústavu mezinárodních vztahů, Nerudova 3, Malá Strana, Praha 1.

MS: Čím pro vás je rok 1989? V jaké životní fázi vás zastihl? Spojoval jste si s těmito událostmi zásadní očekávání? Případně jak se ona očekávání naplnila?

ZZ: Zajímavá otázka. Působil jsem půldruhého roku na DAMU. Studenti DAMU byli motorem prvních dnů. Žádní Mejstříci, Moniky Pajerové, ale lidé jako Michal Dočekal, Pavel Lágner, Pavel Chalupa a ti ostatní. Byl jsem dost blízko. Mohl jsem pozorovat, jak se revoluce stává revolucí ukradenou. Je pravda, že jsem neměl žádné iluze. Já jsem dítě, které zažilo v deseti letech …

MS: … nástup komunismu, …

ZZ: … čtyřicátý osmý rok, po kterém jsme, jako rodina, o všechno přišli. Musím říci, že jsem byl komunisty různě pronásledován. Měl jsem potíže i se střední školou a dávno po únoru 48 byl jedním z mých záhadných nepřátel Josef Havlín, dědeček Karla Březiny. Abych se přiznal, neumím se dívat objektivně ani na současnost.

MS: Jste zanícen?

ZZ: Příliš jsem do toho zatažen a vleču vše za sebou. Sluší se říci, že když jsem byl na první demonstraci na Václavském náměstí v listopadu 1989, uvědomil jsem si, že to, v čem mě rodiče vychovávali, že to jednou praskne, se právě děje. Musím říci, že v té chvíli jsem v hlavě neměl jedinou myšlenku o tom, co bude dál. Člověk měl pocit, jako kdyby hlava vevnitř byla vybílená bílou barvou. Tento pocit jsem si poté ověřoval. Spousta lidí mé generace očekávala a dělala něco pro to, aby se režim zhroutil. V okamžiku zhroucení ani neměli žádný plán. Dokonce jsem byl na DAMU určitý čas předsedou stávkového výboru, což se ani neví. Musím říci, že hned od prvních dnů jsem přestal mít iluze o tom, co by se mohlo stát, že by mohlo dojít k fundamentální změně. Pochopil jsem, že se jedná o transformaci. Dnes se k tomu přidává, že to nebyla revoluce, a jak říká Petr Pithart, bylo to dojednané předání moci, ačkoliv nám nikdo neřekl, kdo jednal, kdo tu moc předával a na čem se jednající vlastně dohodli. To po těch více jak dvaceti letech dodnes nevíme.

MS: Skutečně? Pro mnohé lidi to je zřejmé a transparentní.

ZZ: Je možné se domnívat, že se dohodli na slově transformace, což je mimochodem termín revolucionáře Nikolaje Bucharina z roku 1921, kdy napsal Transformation der Ökonomie, chcete-li v překladu Ekonomika přechodného období. Podporoval zavedení NEPu. K tomu mám jednu reminiscenci, když J. V. Stalin přistoupil dočasně na Novou ekonomickou politiku, pronesl zajímavý výrok: „Budeme je tedy bít rublem …“ To se mi zdá velmi blízké působení neviditelné ruky trhu. To byl také politický slogan. Ale důležitý je pojem transformace. Co se tedy transformovalo? Transformoval se především komunistický systém. Transformovala se „command economy“ do jiného systému. Mnozí, kteří stáli na počátku těch změn, včetně Václava Havla, nepochopili ani během dvou let, co vlastně podepisují. Zákony, které byly v roce 1990 – 1992 schvalovány, ty nepodepisoval a nevytvářel Václav Klaus, ačkoliv si osoboval právo na vůdčí osobu privatizace. Ty jsou podepsány jinými dvěma jmény –  Marián Čalfa a Václav Havel. Nikdo tehdy neprotestoval proti nějakému zákonu. Jedině snad velmi marginálně Petr Pithart, ale také ne zásadně. Poté byl jeden z prvních, který poukázal, aniž tušil význam, na fenomén začínající a budoucí korupce. Sám byl její obětí. Pochopitelně se nad tím zavřela voda. Pro mě byl ten termín transformace velmi závažný a věděl jsem, že jedná o transformaci politických a ekonomických institucí. Stále jsem se alespoň jedním okem díval na východ, protože se mi zdálo, že ta naše transformace probíhá velmi podobným způsobem jako v Rusku. Dnes již víme, že v Rusku se tomu žertovně říká „Prichvatizacija“ a „Djermokratija“. Mně se zdá, že ruská lidová moudrost vystihuje i to, co se zde přihodilo. Transformace komunistického systému, kterou dělali lidé, kteří s tím komunistickým systémem byli spjati, a lidé, které dočasně euforická vlna vynesla, mohla způsobit jen částečnou změnu. Vlna nadšení zakryla spoustě lidí reálný pohled na to, co je a co bude.

MS: Nebyl ten přechod podmíněn faktem, že lidé, kteří se dostali k moci, zajistí kontinuitu?  Sám jste říkal, že přechod byl domluvený, jistě tam ale byla dávka spontaneity.

ZZ: Spontaneita … to se ještě jednou dovíme … nebyla tak úplná. V každém případě na jedné straně jednacího stolu seděli technologové moci minulosti, na druhé straně seděli idealisté, kteří se domnívali, že budou schopni vládnout. Můžeme říci, že na jedné straně byli realisté, i když vypadali hloupě, nicméně byli to z hlediska výkonu politické moci zkušení lidé, zatímco na druhé straně byli lidé, kteří do paláců moci byli pouštěni zadním vchodem. Nic proti hercům a umělcům, ale jestli se někdo z nich naučil vládnout, dalo by se spočítat na prstech jedné ruky. Milan Kňažko je zajímavým člověkem, jenž se vyvinul, ale i jeho to nakonec …

MS: … semlelo. Nicméně lidé kolem Charty 77 se snad připravovali, vedli diskuse, bytové semináře, kde veřejný prostor byl zmiňován.

ZZ: Připravovali se, možná na vedení dialogu s mocí od roku 1977. Uvědomme si, jak vypadala Charta v roce 1987, kdy ji podepisuje Alexandr Vondra, možná i účelově. A to je právě asi jen jeden z těch, který je schopen adaptovat se na technologii moci. Ostatní jako Jaroslav Kořán, Ivan M. Jirous, John Bok – to byli lidé, kteří toto dělat neuměli. Málokterý z nich si řekl, že na to nemá.  Lidé neměli potřebnou životní zkušenost. John Bok dělal šéfa špionážních služeb a byl na ministerstvu zemědělství a na úřadu předsednictva vlády. I on se domníval, že tu moc bude alespoň dočasně schopen vykonávat.

MS: Chartisté, to byla přece malá skupina lidí, kteří se mnohdy ani neznali. Mnozí právě proto byli udiveni, v jakém stavu se nacházejí věci veřejné.

… Komunismus …

MS:  Je dobré se zeptat, jak vy vnímáte minulý režim v Československu? Dá se o komunistické ideologii hovořit jako o obhajitelném konceptu?

ZZ: To víte, že ano. Je to utopie a opium lidstva. Podobně jako náboženské ideologie všechny utopické směry, které provázejí evropské politické myšlení, mají právo na život. Lidé se vždy vracejí k jejich obnově. Plukovník Brumble u Andréa Mauroisa ve slavné knize z první světové války říká, že bolševická revoluce je politický a ekonomický neúspěch, a předpovídá, jak to dopadne. Práce vychází v roce 1921. Říká: „Po citové stránce je to nesporný úspěch … Idea rovnosti vždy „opájela“ lidstvo více než opium, ale po stránce ekonomické je to hotové neštěstí“. Revoluce obsahuje silný emocionální aspekt. Koneckonců dnes vidíme, že se lidé vracejí k Marxovi. Mluví o tom, že světová revoluce vznikne ve světě  v  nejvíce rozvinutých zemí. Vracejí se dokonce i k terminologii, k  pojmosloví, které je napůl náboženské, eschatologické, a hlavně není citově neutrální. Když si přečtete Komunistický manifest, je to poetický politický pamflet, jenž je velmi atraktivní. Já se nedivím lidem, že jej přijali. Pochopitelně ti, kteří byli opilí světlými zítřky, jen někteří si uvědomili, co se zde něco stalo. Vaculík říká ve svém slavném projevu: „Uchopili jsme býka za rohy, ale kope nás do zadku …“ To je sice výstižná metafora, ale blbě se to říká starší generaci a těm, kteří přežili koncentrační tábory. Bohužel se to revolucí vyřešit nedalo. Také proto, že v roce 1989 „revoluci“ nikdo nechtěl.

MS: Přišla spontánně.  

ZZ: Byla ale „revolucí“ importovanou.

… Postupný pád režimů …

MS: Spadla Berlínská zeď a režimy kolem nás byly odstraněny.

ZZ: Berlínská zeď, prosím, „nespadla“, ale byla otevřena, a to dokonce z východní strany. Z Německa je mnohem důležitější jiná událost. Tou byl odchod východních Němců přes Prahu. Ne to, že chtěli odejít, ale to, jak se Češi vrhali na jejich trabanty, wartburgy. Jak je rozmontovávali a odnášeli do svých garáží. To byla „idea revoluce“. Zkrátka něco si ukrást, přihrát si „malou domů“. Dodnes si zastíráme, že tomu tak nebylo, hledáme pro to nějaká velká slova. Ale Češi chtěli rozebírat wartburgy a trabanty. O rok později chtěli škrtem pera privatizovat podniky a mnohé z nich byly také jako ta auta rozmontovány. Něco z toho odnesli domů a něco nechali ve formě dluhu na bedrech státu. Poté je zde ještě jedna věc. Myslím si, že se dělá jedna chyba – nerozlišuje se politický režim a ideologie. To je chyba hodná výkladu senátora Štětiny. Hlavně se těch minulých 40 let nechápe strukturovaně. Něco jiného je období teroru 1948 až 1954, něco jiného je období destalinizace, byť u nás trochu nesmělé. Něco jiného je období šedesátých let, to přece není jen rok 1968, to je celý politický proces, o kterém se „hádají“ Milan Kundera s Václavem Havlem. Opět jiné je období normalizace, do Charty je to něco jiného než období po Chartě. Charta přinesla étos, byť spousta lidí z Charty nebyla nijak populární. Ale popularitu měly zásady, které do ní Jiří Hájek a Jan Patočka vložili, tím myslím i důraz na lidská práva a mravní étos …

MS: … člověka v politice.

ZZ: To bylo výjimečné. V Maďarsku „gulášový socialismus“, v Polsku boj odborů proti režimu byl bojem za dělnická práva, za sociální práva, za materiální hodnoty. Zde kromě materiálních hodnot byly jako priorita určeny hodnoty duchovní.

… Vyrovnání s minulostí …

ZZ: Také se mi zdá, že ačkoliv to bylo snadné, jsme si nevzali příklad ze situace v Německu. Vůbec ne z politické změny v Německu, ale především z toho tzv. „vyrovnávání se s minulostí“, které vlastně u nás nikdy neproběhlo. Vždyť německé bouře mladých v roce 1968, 1969 byly právě o tom. Předseda Nejvyššího soudu Hans Globke byl nacistou, německý kancléř Kurt Georg Kiesinger byl 12 let nacistou, kratší dobu pak asi 10 nevyšších státních činitelů. Ale Němci měli také filozofa, který se jmenoval Karl Jaspers. Ten napsal esej Otázku viny a nacistický režim definoval jako ten, jenž se dopouští vin, ale nejen jeho vedení, ale také ti, kteří mu neodporují. Vinu strukturoval jako vinu trestněprávní. Ta je jednoznačná tehdy, když někdo někoho zabil, ublížil mu, týral jej či utiskoval. Za druhé, je tam vina politická, poté morální a konečně metafyzická. To je naprosto jasné schéma. Otázka viny, která u nás vyšla v roce 1968 či 1969 v edici Váhy, byla u nás vydána znovu až v roce 1993, 1994, jako kdyby lidé nechtěli vědět, že něco takového bylo vymyšleno a napsáno.

MS: Člověk si musí uvědomit, že Němci k onomu vyrovnání byli dotlačeni západními mocnostmi, k vyrovnání, které se dá označit za vnější vyrovnání.

ZZ: Ano, McArtrhur přece přinesl demokracii do Japonska na bodácích. Ten jim to nařídil dokonce mnohem brutálněji než spojenecké mocnosti Němcům. A také zde došlo k „sjednanému předání moci“. Nejenom uvnitř státu, ale i na mezinárodní úrovni. Dodnes platí, že ten, kdo porušoval lidská práva, může být odsouzen, pokud se mu to prokáže, ti ostatní jsou tolerováni. To nebylo v Německu možné. Navíc komunistů bylo více jak milion a půl. V českých zemích přes milion a dvě stě tisíc. Změna, ke které došlo, vedla k tomu, že během tří měsíců většina odhodila stranické legitimace, vstoupila do nových „demokratických“ stran a hnutí. To byla přece obdoba legálního převratu v roce 1948. Tehdy asi 100 tisíc národních socialistů během tří měsíců přešlo ke komunistům, mimo jiné proto, aby si uchránili svá bydla.

MS: Lze to nazvat českým, či lépe československým oportunismem?

ZZ: Víte, když během života musíte přežít pět, šest režimů a jejich protagonisté říkají, že jejich změna je fundamentální, věčná, a v průměru to trvá deset, patnáct let, jsou lidé opatrní. A ještě jedna věc je důležitá – u nás se falšuje termín opozice vůči režimu. Ta zde pochopitelně byla. To není pouze šedá zóna, Charta a komunistická elita. Zde byla opozice, která v určitých dobách byla silnější, pak zase slabší.  Opozice byla zcela fundamentální. To byli lidé, kteří se s režimem rozešli, nechtěli se s ním identifikovat, byli ochotní jej zničit jakýmkoliv způsobem a vycházeli z jiného systému hodnot než ti ostatní.

MS: Narážíte třeba i na lidi, kteří se režimu dokázali postavit se zbraní v ruce jako Mašínové?

ZZ: Také, ale upozorňuji i na ty, kteří skončili ve vězení. Takových bylo hodně, třeba sdružených v K 231. Poté zde byla ještě mnohem větší část než tito fundamentalisté. Dali by se označit za opozici reformní. To byli lidé, kteří se domnívali, že postupnými reformami se dojde k nápravě. Po dvacátém sjezdu KSSS se to zdálo nadějné, domnívali se, že postupnými reformami se režim promění. Rok 1968 byl proto rokem velkých nadějí, a také velkým zklamáním. Poté zde byla opozice, které se v politologii říká specifická. To byla ta spontánní opozice, která se v určitých okamžicích objevovala jako studentské hnutí, lidé kolem kulturních časopisů, malých divadel či …

MS: … underground.  

ZZ: Ta většinou rychle vznikala, a rychle zanikala. Sice se proměňovala do různých podob, ale ti lidé nevydrželi dlouho, pokud je pochopitelně nepozavírali a oni se nestali integrální součástí fundamentální opozice. Poté zde byla opozice, na kterou se úplně zapomíná. To byla opozice frakční. Po celou dobu komunistického režimu se boj na život a na smrt vedl přece také uvnitř komunistické strany, popřípadě uvnitř Národní fronty, ale zejména v komunistické straně. Jeho členy to také stálo životy či u členů národněfrontovských stran několik let vězení. Nyní pozor –  tyto čtyři opozice vedle sebe paralelně existovaly a někdy se i prolínaly. Hranice mezi nimi nebyla tak jasná. Když si uvědomíte, že tito lidé, kteří měli zkušenost z frakční, specifické, reformní a fundamentalistické opozice, se v roce 1989 dostali na stejnou startovní čáru, museli společně dál nějakým způsobem komunikovat, spolupracovat, nebo také ne. Nenašli model ani německý, ani španělský. Ve Španělsku je zajímavé, že po pádu frankismu se neobjevila žádná autorita, jako zde byla naděje ve Václavu Havlovi. Bohužel Václav Havel udělal první heroický čin amnestie pro dvacet tisíc lumpů, tedy nejen politických vězňů. Právě část těchto lidí se účastnila onoho transformačního procesu. Byli to povětšinou veksláci, ne lidé s vysokým mravním vědomím. Ve spolupráci s opozicí se „vložilo“ toto kukaččí vejce i do transformace vlastnických vztahů.

MS: Nenásledoval očistný proces, to je jedna skutečnost.

… Nekalé praktiky během transformace …

MS: Druhá je, že Václav Havel a jeho lidé si zavinili kritiku tím, že nepřímo otevřeli prostor praktikám, které se děly během transformace.

ZZ: Pochopitelně. Dokonce jsem četl výpověď významného podnikatele, který říká, že musel pracovat, jelikož neměl čas „cinkat klíči“ na Václavském náměstí. Lze jej označit za stoupence realismu, ale je to naprosto bezskrupulózní názor, jenž nám říká: „Vy jste šašci, vy jste tam aplaudovali nějaké demokracii, …

MS: … pravdě a lásce, …

ZZ: … ale nám šlo o privatizaci.  

MS: To znamená, že zde byli lidé, kteří vytušili, jakým směrem vývoj půjde, …

ZZ: … nebo to uměli odhadnout. Já si myslím, že lidé kolem Václava Klause nebyli geneticky součástí havlovské opozice, ale velice rychle pochopili, o co se jedná. Byl jsem v Činoherním klubu, vím, kdo Václava Klause zval na pódium, aby tam byl někdo za Prognostický ústav. Václav Klaus a jeho skupina velice rychle podstatu pochopili … a také na to měli intelektuální výbavu …

MS: Studovali, pořádali semináře, …

ZZ: … a proti nim stál John Bok se svým idealismem a antikomunismem.

MS: Ostatně to byl Francis Bacon, jenž ne nadarmo řekl, že vědění je moc. Tito lidé se nepřímo v těch institucích – ať se jedná o Prognostický ústav, či Ekonomický ústav – na předání moci připravovali. Věděli, v jakém stavu je hospodářství. Právě v těchto centrech vznikla ekonomická transformace.

ZZ: Je jistě dobré sledovat vývoj v Rusku. Pro mě je tam důležitý ten moment, kdy se Jurij Andropov stává generálním tajemníkem ne proto, že byl šéfem KGB, jenž to dotáhl tak vysoko. Měl jsem možnost číst jeho první projev, v němž říká, že nyní začíná něco nového. Nebyl to žádný ideologický šestihodinový projev jeho předchůdců, ale čtvrthodinové pojmenování stavu věcí a toho, co se má dělat. Mimochodem Jurij Andropov je jeden z prvních, kdo jako generální tajemník zakládá prognostický ústav, podle něj poté vzniká ten náš v Praze. Tím nechci říkat, že to vzniklo z vůle KGB. Důležité bylo, že se zde najednou objevili lidé, kteří znali tři, čtyři jazyky, kteří byli schopni se orientovat v domácí, a především v zahraniční politice. Stačí se podívat u nás na pana Teličku. Pokud by jeho rodiče nebyli v partaji, nebyli diplomaty, je otázkou, kde by získal své dovednosti. Podívejte se, kolik je lidí ve vysokých politických funkcích, kteří jsou dětmi či vnuky významných politiků. Když jsem se na to snažil upozornit, vždy mi někdo říkal, že přece děti nemohou za rodiče. To pochopitelně nemohou, děti skutečně nemohou za viny rodičů. Rodiče ale mohou za děti. Rodiče vychovávají děti v určitých sociálních a kulturních vzorcích. Poté jim jednou „dají“ seznam telefonů, kontaktů na své známé, je to vlastně takové bratrstvo vzájemně se podporujících dětí, vnuků té politické elity, která zde vládla ne celých čtyřicet let, ale rozhodně těch posledních dvacet normalizačních let.

… Zpět k počátkům, anebo příchod zásadních změn? …

MS: Dle vás bylo velkou iluzí se domnívat, že v roce 1989 dojde k zásadní proměně společnosti?  To proto, že došlo k  předání moci. Revoluce byla mírumilovná kvůli tomu, že jedni – komunisté – delegovali moc na …

ZZ: … někoho, koho uznali jako partnera. To je opravdu důležité. Někdo říká, že se měly zahájit soudní procesy, na to Petr Pithart odpovídá: „To mohli přijít rovnou do Laterny magiky, kde jediná ozbrojená moc Václava Havla byl František Kolman, tehdy vyhazovač z Reduty, jenž to poté dotáhl na Havlova ochránce, a také John Bok. Dokonce i v době, kdy se schylovalo k volbě Václava Havla prezidentem, okolo něj skoro nikdo nebyl.“ Petr Pithart říká, že jste mohli přijít do Laterny magiky a alespoň to zakřičet z okna. Nikdo nekřičel. To proto, že k předání moci nedošlo pouze na nejvyšší úrovni, ale také na té nejnižší. I lidé v podnicích, kteří do té doby byli představiteli základní úrovně v KSČ, zakládali Občanská fóra, jelikož byli občany. Podívejme se na Slovensko. Tamní příklad se mi celkem líbí. Tam vznikla Veřejnost proti násilí. To je správné pojmenování, v Čechách byla také veřejnost proti násilí, pochopitelně, ale institucionalizovala se to jako „fórum občanů“, instituce občanské společnosti. A tu vytvořit díky jednomu večeru v Činoherním klubu bylo nemožné.

MS: Velmi k tomu napomohla spontaneita. Lidé přece měli dost režimu, jenž lhal. Zahraničí hrálo také roli. Důležité také byly procesy v domácí politice. Sám jste upozornil, že i ve struktuře komunistické strany se vytvářely proudy pro změny, ale také tam byly impulsy, které lze označit jako nečekané, třeba fámy o mrtvém studentovi.

ZZ: Já nevím, jak to bylo s tím spiknutím. Jednak znám Milana Šmída, tatínka. Spíše jsem věřil jemu a jeho matce. Nevěřil jsem Petru Uhlovi či Michalu Žantovskému, kteří tu zprávu vypustili do světa, ale sehrála nakonec pozitivní roli. Poté jsem zažil sobotu odpoledne na Národní třídě, kde jsem potkal profesora Františka Černého. Hovořili jsme pochopitelně také o této situaci a zdála se nám slečna Dražská trochu zmatená, nicméně jsme věřili té zprávě, jelikož jsme nevěřili režimu. Víceméně jsme se přikláněli k tomu, co se stalo. Já jsem na té Národní třídě byl a odešel těsně před otvíráním železných sítí na obrněných vozech. Dá se říci, že jsem mohl zprávě o zabití studenta uvěřit a brutalitu poznat na vlastní kůži. Ve chvíli, kdy jsme s  Františkem Černým stáli na ulici, ozval se z pouličních ampliónů, o kterých jsme nevěděli, že vůbec existují, mločí hlas jako Chief Salamander z Čapkovy Války s Mloky. Oznamoval, že se rozšířily zprávy ze zahraničních centrál Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, a že není pravda, že zemřel student.  To bylo tak strašně nedůvěryhodné, že v tu chvíli došlo k eskalaci rozhořčení. Sluší se říci, že ještě v sobotu a v neděli probíhala na DAMU stávka. Tam to bylo organizováno jako v OSN právě výborem vedeným Michalem Dočekalem a Pavlem Lágnerem, kteří později neměli žádné politické ambice. V té době se již ozývaly hlasy na podporu studentské stávky, ovšem minimální. Vynikající podporou byla Česká filharmonie, zaplať Pánbůh za ni. Také Metro bylo velmi důležité. Nesmíme opomenout solidaritu škol. Možná dějiny nezaznamenaly kuriózní situaci na Filozofické fakultě UK, která ještě v pondělí uzavřela budovu před stávkujícími studenty. To proto, že studentští vůdcové Monika Pajerová a Vlastimil Ježek se údajně dohodli děkanem fakulty, že se stávkovat nebude. Studenti Filozofické fakulty stávkovali tak, že leželi v mrazu v podloubí u hlavního vchodu do budovy, revoluce na Filozofické fakultě začala proto trochu se zpožděním.

Do jisté míry byla o víkendu vidět u studentů DAMU mírná beznaděj. V pondělí odpoledne se najednou objevovaly optimistické zprávy z různých míst a euforie počala narůstat. Ukázalo, že studenti nejsou sami, i když došlo ke konfliktu DAMU s Občanským fórem, protože to do svých prohlášení zahrnovalo požadavky, aby odstoupili třeba Biľak, Husák aj.  Studenti to ignorovali, jejich základním požadavkem bylo, aby byl eliminován paragraf 4 z československé ústavy. Ten se týkal vedoucí úlohy KSČ a od jeho zrušení se mělo odvíjet vše ostatní.                                                                

Poznámka ZZ k vydání:

Nevím, zda to má smysl, ale protože se mluví v záznamu i o zákulisních jednáních, bylo by zajímavé připomenout článek dr. Klanici, člena Federálního shromáždění ČSSR, který s dvaadvacetiletým zpožděním publikoval (in Haló noviny) informaci o svém rozhovoru s předsedou vlády Adamcem někdy 15. nebo 17. prosince 1989. Ten mu měl říci, že dostal přímý telefonát od Gorbačova, který mu sdělil, že Adamec „mu osobně ručí za to, že Havel bude prezidentem“. Klanica dodává, že takové příkazy se tehdy plnily.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *