Dialog o transformaci s Vladimírem Benešem


*1953, český neurochirurg, vysokoškolský pedagog, od roku 1997 přednosta Neurochirurgické kliniky ÚVN Střešovice 1. lékařské fakulty UK, od roku 1998 vedoucí subkatedry neurochirurgie IPVZ, je členem vědeckých společnosti působící v oblasti neurověd doma i v zahraničí, v letech 2002 – 2010 předsedou České neurochirurgické společnosti, 1996 – 2000 člen výboru České neurologické společnosti, od roku 2011 je prezidentem Evropské asociace neurochirurgických společností – EANS, od roku 2001 je členem redakce časopisu Česká a slovenská neurologie a neurochirurgie, od roku 2005 člen redakce Central European Neurosurgery aj., Kromě odborné činnost se věnuje péči o veřejný prostor dialogy v Českém rozhlasu.
Stáhnout dialog:
Dialog byl nahrán ve středu 12. září 2012 v dopoledních hodinách v prostorách pracovny Vladimíra Beneše v Ústřední vojenské nemocnice U Vojenské nemocnice 1 Praha 6, Střešovice. 

MS: Co pro vás znamenal rok 1989?

VlB: Nepochybně to byla největší změna v životě, kterou jsem zažil a kterou jsem mohl zažít. Byla to změna k lepšímu. Rok před koncem komunistického režimu jsem odjel na dlouhodobou stáž do Ameriky. Byl jsem tam přes rok. Svým způsobem to bylo hrozné štěstí, že mě tam pustili, režim však byl již cynický a v posledním tažení.

MS: V Sovětském svazu probíhala perestrojka.

VlB: Ano, a právě to bylo jedním z důvodů, proč jsem tam nezůstal. Nehledě k tomu, že bych zemi neopustil, protože jsem zde doma …

MS: Jste patriot.

VlB: Také jsem hrdý na to, že jsem Čech a zde mám všechny spolužáky, rodinu, všechno. Mě ani nelákalo v Americe zůstat. Natolik se mi nelíbí. Svým způsobem – od té doby, co se objevil Gorbačov, bylo jasné, že komunisté nepřežijí rok 2000. Pouze jsem netušil, že to půjde tak rychle. To proto, že v Americe jsem neměl zprávy. Odhadnout, že režim zmizí jak pára nad hrncem, to jsem nedokázal. Vrátil jsem se z Ameriky 18. listopadu 1989.

MS: Pouze vám unikla studentská manifestace.

VlB: Bylo to akorát. Stihl jsem všechny demonstrace, všechnu tu slávu a všechen nejhezčí čas. Nepochybně v rámci toho i atmosféru nadšení, ohromnou úlevu, myslím si dodnes, že první půlrok, rok po revoluci, byl snad nejhezčí, co jsem v životě prožil.

MS: Narážíte na skutečnost rychlé „proměny“ lidí.

VlB: V té chvíli jsme byli všichni nadšeni, v té chvíli jsme všichni drželi při sobě, v té chvíli existovalo přátelství, tolerance, pochopení. Úleva byla znatelná, jako když máte po těžké nemoci, když nemoc konečně odejde, úleva z toho, že se vrátilo zdraví, je ohromná. Zde se dá říci zdraví společnosti.

MS: Prozření po dvou generacích.

VlB: Jediné, co bych řekl je, že se člověk tak zoufale těšil na konec komunismu, že si nedovedl představit, co bude pak. Toto jsem domyslet nedokázal.

MS: Rozuměl jste tomu také tak, že lidé měli jasno, co nechtějí …

VlB: Ano, nevěděli však, co chtějí.

MS: Otázka je, zda sám člověk ve svém životě ví, co přesně chce. Pokud tomu tak není, jak má vypadat společnost.

… Komunismus …

MS: Rád bych se zeptal ještě na minulost. Jak vnímáte komunistickou ideologii? Část svého produktivního života jste v ní byl nucen žít.

VlB: Velkou část, já jsem takovou tu silně vnímanou část v ní prožil. Mně bylo v roce 1968 15 let. Začátek puberty do roku 1968 … Druhá polovina šedesátých let byla ohromná. Jakási celosvětová úleva a naděje. Byly to studentské bouře v San Franciscu, v Paříži, všude … Svým způsobem se to přelilo do Pražského jara u nás, takže v té chvíli jsem byl jako kluk velmi optimistický. Vše se mi líbilo. Měl jsem osvícené rodiče, žil jsem v Praze, chodil do Semaforu a Olympiku. Když později člověk začal vnímat a studovat, tak bylo dvacet let hrůzostrašného temna. Pouze si pamatuji, že jsem se sledoval, byl-li den, kdy mě komunisté nenamíchli, ale nebyl. Každý den se jim něco povedlo.

MS: Jak si člověk v tom režimu zachovával selský rozum, nadhled, aby mohl přežít?

VlB: To nebylo tak obtížné, bez ohledu na jakékoliv zevní okolnosti. Když člověk dělá, co jej baví, tak je spokojený. Měl jsem to štěstí, že jsem vždy dělal, co mě baví a to, co jsem dělat chtěl. Poté, co jsem vystudoval, jsem v tomto ohledu problémy neměl. Pouze to, že mne každý den něčím namíchli. Nutno přiznat … Tázal jste se na režim jako takový. Není sebemenší pochyb o tom, že něco tak zrůdného bylo obtížné vymyslet. Nikoho jiného by nenapadlo, že by se to také dalo implementovat. Naneštěstí se to v Rusku „podařilo“ realizovat. Když se například podíváte na hladomor na Ukrajině v roce 1932 – 1933, přečtete Gulag, už mnoho nejistot člověk nemá …

MS: … Ukrajina byla obilnice Evropy …

VlB: … a oni je nechali vymírat po milionech hlady, tak to je zrůdné.

MS: Vnímáte ten systém jako zmar?

VlB: Úplný.

MS: Když jsme si je zvolili, tak díky tomu země 41 let přešlapovala a žila z podstaty.

VlB: Žila z toho, co vytvořili lidé předtím. Svým způsobem, jsme přešli z nacismu volně do komunismu, když se to tak vezme. Režimy se – dle mého pohledu – příliš neliší. Jedno byl nacionální socialismus a druhý byl internacionální socialismus. Velký rozdíl mezi nimi není.

MS: Je to znásilňování člověka, je to pošlapání jeho cti.

VlB: Přesně tak. Hitler byl neúspěšný diktátor. Stalin byl úspěšný diktátor. Zrůdy to byly obě. Je nutné mít širší pohled na tento problém. Jakýkoliv dogmatický režim je špatný. Je jedno, jakou má barvu –   rudou, hnědou, černou, zelenou. Pokud se dezignuje malá skupina lidí, která ví, co je pro velkou skupinu dobře, je to špatně. Mám averzi k jakémukoliv dogmatu. Je jedno odkud přichází, kam jde. To, že zrovna komunismu byl jedno z nejzrůdnějších dogmat, které si snad lidstvo vymyslelo, s tím se nedá nic dělat. Prožili jsme si to, ale zase o to větší byla ohromná úleva, že komunismus je již pryč. O to více snáším to, co se u nás děje ve veřejném prostoru. Když si to srovnám s tím, co bylo, tak mě to smiřuje s nedobrou situací, v níž se potácíme. Nemyslím jen ekonomicky …

MS: … i politicky.

VlB: Hlavně morálně. Malér je v morálce.

MS: Soudíte, že rok 1989 poukázal na to, že komunismus zde nemá „co dělat“.

VlB: Ano. Ono bylo jasné, že zde nemá co dělat dlouho. Soudím, že to bylo jasné již od roku 1968. Do roku 1968 mohli někteří věřit. Moji rodiče po válce v roce 1945 vstoupili oba do strany. Oba komunistům věřili v  ohromném nadšení z konce války a z neznalosti. Můj otec, jenž má a vždy měl ohromný nadhled a snadno rozpoznává správné a špatné, přestal věřit v roce 1953, 1954 …

MS: Týkalo se to asi procesů.

VlB: Finální rána pro něj byl sovětský partajní sjezd. Víceméně ze setrvačnosti v  komunistické straně zůstal jako mnoho jiných. Pochopitelně z ní byli vyhozeni po roce 1968.  Nepodepsali souhlas s okupací. I kdyby toho nebylo, vystoupili by z partaje sami. Byl jsem vychován v sociálním cítění, a pokud bych to nyní viděl zpětně, do jisté míry levicovém. Každý mladý člověk je do jisté míry levicový a sociálně uvědomělejší. Snad až na skinheady. Ovšem, postupně jsem si začal vážit víc individuality než kolektivu.

MS: Ne nadarmo se říká: „Kdo ve dvaceti není levicový, nemá srdce, kdo jím je ve třiceti, nemá rozum.“

VlB: Ano, poté se mnohé začalo měnit. Měl jsem velké štěstí v životě, že mě vzali na vysokou školu. Dělal jsem nultý ročník, neboť jinak bych se tam nemohl dostat. To proto, že třetina bodů za zkoušky byla za rodiče v partaji, na ty jsem neměl nárok. Také jsem byl poslední ročník, kdy přijali někoho s rodiči z partaje vyhozenými. V ročníku jsme byli dva, po nás už nikdo. Víceméně jsem režimu nevěřil nikdy, ale dejme tomu, že do roku 1968 jsem si myslel, že se dá reformovat. Nezapomínejme, že jsem byl hodně mladý a mé názory tedy v podstatě formovalo okolí. Když se na to člověk dívá zpětně, je zřejmé, že celý proces v rámci Pražského jara by neskončil jinak než režimem, který máme nyní, pokud by se tomu nechal volný průběh. Volný průběh tomu Rusové nechat nemohli. To je nám všem také jasné. Proto poté ta ohromná úleva, že režim je skutečně pryč. Dával jsem jim naději do roku 2000, jak byl slogan „přežijí rok 2000“? Deset let navíc bez nich je pouze čiré potěšení.

… Eliminace …

MS: Člověk si myslel, že tato strana postupně zanikne.

VlB: Ne, tomu bych nevěřil. Ta ideologie je natolik atraktivní, aby jí nějaká skupina populace nepodlehla. Komunismus měl obrovskou výhodu pro dost velkou část populace zejména proto, že dával jistotu. Byl to svým způsobem ráj pro líné, neschopné a „přitroublé“ bez ambicí.

MS: Jaké jistoty? Falešné …

VlB: Strašné, ale jistoty … Jistoty pro nevzdělaného člověka, který je líný, který má zájem se jít napít alkoholu a jet jednou za rok na dovolenou k Balatonu a nemít starosti o penzi, nemít starosti o práci, nemít starosti o všechny věci, které se týkají běžného života. Je to pro lidi, kteří nejsou ochotni převzít odpovědnost sami za sebe, pak má režim atraktivitu. To se musí nechat. On nás vlastnil od počátku do konce. Člověk se narodil a byl jeho … On se o něj staral. Je plno lidí, kterým právě tohle vyhovuje. Kdyby tomu tak nebylo, tak by nebyly církve, jinak by nebyly sekty, jinak by nebylo hnutí zelených, jinak by nebylo nic založeného na nezpochybnitelném dogmatu, které je každým novým faktem či událostí pouze potvrzeno. Kdyby nebyli lidé, kteří se rádi nechají vést a kteří rádi propadnou nějaké vizi, myšlence. Jedná se většinou o berličku pro lidi, kteří nechtějí být odpovědni sami za sebe. To komunismus splňoval velmi dobře. Tím však také získal víceméně charakter náboženství, a proto také církev byla jeho největším nepřítelem.

MS: To znamená, když se podíváte na preference komunistické strany, tak věříte, že dvacet procent lidí preferuje takovýto způsob života?

VlB: Dokonce je mnoho těch, kteří to preferují v sociální demokracii. Vychází to z Gaussovy křivky. Když ji uděláte, tak polovička lidí bude na straně státní starostlivosti. Lhostejno jaké.

MS: Je to boj mezi línými a aktivními, kreativními.

VlB: Vždy je to rozpor mezi individualitou a kolektivem. Všechny strany doleva jsou kolektivistické a všechny strany doprava by měly být individualistické. To vidím jako zásadní rozdíl mezi pravicí a levicí, ať tomu říkáme, jak chceme.

… Diagnóza společnosti …

MS: Rád bych se zeptal, jak byste diagnostikoval jako lékař společnost v roce 1989. Jaké orgány byly zasaženy? Využijte své lékařské praxe …

VlB: Komunismus zasáhl všechno. Tam nebyla oblast, sféra a nebyl ani orgán, jenž by komunismem nebyl zasažen. Oni zasahovali úplně do všeho. Rozhodovali o všem. Nemocné bylo všechno. Nyní jde o to, jak se na stav podíváme. Kdybychom se na to podívali z hlediska centrálního nervového systému, mozek byl postižen v tom smyslu, že byl výprodej nervových buněk, protože ty neměly žádnou cenu. Existoval jen jeden l mozek s milionem pěstí. My jsme byli milion pěstí a po nás se rozhodně nechtělo, abychom mozek používali. A orgán de facto atrofoval. Když se na to podíváte z pohledu svalové soustavy, tak ta byla preferována. Práce, Stachanovci, …

MS: … horníci …

VlB: To byla smetánka společnosti. Byli to ti, co měli svaly. Jen proboha, aby nepřemýšleli a jen aby do toho vládnoucí garnituře nemluvili.  Režim mimochodem nebyl levicový. To v žádném případě. To je náš omyl, že si myslíme, že socialismus, který jsme měli, byl levicový. Tak, jak nám jej předváděli komunisté 40 let, tak to nebyl levicový režim. To byl režim diktátorský, jenž neměl s demokratickým zřízením, rozvojem společnosti či pomocí slabším nic společného, …

MS: … i když státy podobného směru měli součástí názvu „lidová demokratická …“

VlB: To byl pouze název. Jinak to nemělo s demokracií a levicovostí nic společného. To byl ultra konzervativní diktátorský režim.

MS: Něco bylo v padesátých letech a něco v době normalizace.

VlB: V padesátých letech měl režim všechny atributy revoluce a čistokrevné diktatury včetně justičních vražd. Pak zdegeneroval do vyhazování z práce a jiných neplech.

MS: Shodou okolností na to vše mnozí z nás zapomínají …

VlB: Pochopitelně, na to se zapomene. Také proto lidé dnes poslouchají Michala Davida a Helenu Vondráčkovou.

MS: To jsou však ozvěny normalizace.

VlB: Lidé byli v té době mladí, tudíž je to také nostalgie po mládí. Rozumím tomu, že si pustí písně jako Pátá … či písně od pana Davida. Nakonec i tomu, že se někdo dívá na majora Zemana. A také jsme v té době byli ve stejném srabu, jako byli všichni a závist nebyla tak zjevná.

MS: To znamená, že je to pro vás velký vykřičník.

VlB: Více méně ano.

… Demokracie … 

MS: Obraťme list a přikročme k současnosti. V revolučních dobách si zdejší lidi přáli demokracii. Jak vnímáte demokracii? Lze to lapidárně přeložit jako „vláda lidu“. Soudíte, že jsme si během té jedné generace osvojili principy tohoto vládnutí? Člověk se může setkat s postojem, že v roce 1989 nám byla dána svoboda. Nepřímo bylo řečeno: „Člověče, nyní si dělej, co chceš, jednej, jak uznáš za vhodné …“ Demokracie? Té se musíme učit. Jak tomuto rozumíte?

VlB: To je téma o mnoha rozměrech. Demokracii máme z individuálního hlediska, jak si ji všichni přejeme, osobní svobody máme dnes dostatek. Pak máme demokracii z hlediska společnosti. To znamená výběr – volby. Bohužel všechny demokratické režimy ve skutečnosti postupně ponižují velké hodnoty. To proto, že je výběr a vždy převáží volba většiny. Myslím si, že nevybíráme správně, protože jednotlivci nemají odpovědnost, kterou jim volby ukládají. Řekl bych, že míříme níže a níže. Mizí ideály a velké celospolečenské cíle, příliš se objevuje množství různého materiálna a všechny partaje, ať je to vpravo, vlevo, ať je to zde či v cizině míří k populismu.

MS: Strany hledají středového voliče … průměr za každou cenu.

VlB: To s sebou přináší degeneraci, která nevím, kam až může dojít, kde se může usadit a vyrovnat. Pod modlou všeobecného blahobytu se zadlužujeme, spotřebováváme více, než vytvoříme a žijeme v představě, že každý musí být mladý, krásný, bohatý a úspěšný. Každá politická strana slibuje, že to zařídí lépe než ty druhé. A žádná to nemůže splnit. Nahrává to tomu, že může dojít k přesmyknutí na druhou stranu a můžeme se ocitnout někde v diktatuře či anarchii. Ale je to naše volba a v demokratickém systému musí jednotlivec respektovat volbu většiny.

MS: Nu, ale antičtí myslitelé demokracii nepreferovali. Například Platón chválil aristokratickou vládu a o demokracii uvažoval tak, že demokracie je předstupeň tyranie.

VlB: Staré antické režimy za prvé měly census, za druhé byly městskými státy, …

MS: … měly otroky.

VlB: Za čtvrté, vždy po demokracii musel přijít tyran, aby dal do pořádku ekonomiku a společnost jako celek. Ale obdiv k řeckým demokraciím mám. Mým oblíbeným čtením v pubertě byly Plutarchovy životopisy slavných Řeků a Římanů. To, jak zastavili Peršany, bitvy u Termopyl, Salamíny, Marathonu může za to, že k nám orientální oligarchie dorazily až v roce 1948. Druhým podobným momentem byla bitva u Poitiers a Karel Martel. To jsem však odbočil. O demokracii se říká, že je to nejlepší ze špatných způsobů vládnutí. Když přijedete do Ruska a do Kazachstánu, tak vám všichni řeknou, že nepotřebují demokracii, ale vůdce. Nějakého Josefa II. Nevyčítám jim to, svět není stejný a systém na vývoz jsme také již také zažili.

MS: Osvícenské panování.

VlB: Máte plno zemí na světě, kde demokracie nemá přílišnou šanci.

MS: Je otázka, zda lidé, kteří dostanou možnost volby, jestli ji také využívají.

VlB: V čem ta volba je?

MS: Rozhodovat o veřejném prostoru, účastnit se pravidelných voleb, zajímat se o politiku a její vývoj

VlB: Kolik lidí toto má? Kolik lidí to jde dělat proto, aby udělali něco pro společnost? Znáte Fukuyamu Konec dějin a poslední člověk?

MS: Ano, kdo by to neznal?

VlB: To je chybné od A až do Z. Naopak to, co je dobře, je Huntington, tedy Střet civilizací. Nás do budoucna nepochybně nečeká konec dějin, tedy demokracie všude a svět bez konfliktů a bez soutěže, všichni by se měli dobře. To jsme také již zažili. Nakonec vidíme, že vývoz americké demokracie do Afghánistánu, Iráku nefunguje. Vítat arabské jaro, kde sekulární diktátorské režimy mohou nahradit jen režimy fundamentalistické a náboženské, mi také nepřipadá nejšťastnější.

MS: … instalovat tam …

VlB: Vidíte, že to spíše míří ke konfliktu a válce nežli k tomu, že bychom spolu žili dobře.

MS: Když se člověk podívá do historie, zjistí, že historie je utvářena ozbrojenými konflikty.

VlB: No bodejť. Úspěch Evropy byl pravděpodobně způsoben tím, že jsme spolu soutěžili, že jsme se tu prali, že jsme se dokázali dostat mimo naše hranice. To byl úspěch celé euroatlantické civilizace.

MS: Po roce 1945 v Evropě máme mírový režim.

VlB: Máme a máme se rádi. Konečně jsme se dožili socialismu.

MS: Konečně?

VlB: Víte, nyní žiji v socialismu více, než jsem žil za komunismu, když vezmeme socialismus jako …

MS: … uspořádání společenské i ekonomické. Například Švédsko …

VlB: Všude mi něco nařizují, na vše máme regule. Například jak pěstovat zelí, jak dlouho smím být v práci. To vidím, že je špatně. Podívejte se, kdo nám v Evropě vládne? To jsou lidé, kteří se v mládí hlásili k maoismu a komunismu. Ale, nemůžeme žít mimo nás prostor a čas.

MS: Dobrá, neuvažoval jste, že by pro přechod na tržní hospodářství, bylo potřeba autority – osvíceného vladaře místo široké, někdy neakceschopné demokracie?

VlB: Proč zrovna tak? Tržní hospodářství může být zcela v pořádku v diktátorském režimu. Ale, prosím pozor, v žádném případě bych náš režim neměnil za něco jiného. Máme to nejlepší a máme se nejlépe za celou historii.

MS: Čína …

… Hodnoty …

VlB: Tam to funguje, byť i bez základů a bez ohledů na okolí a jednotlivce. Podle mne však nejde o hospodářství. Zde jde o jiné hodnoty, které jsme bohužel vyhodili a začali se posmívat Havlovi. Po roce 1989 zde byl Havel jediný, který byl schopen upozorňovat na morální stránku věci, a ta je daleko důležitější než ekonomika.

MS: Ano, máme demokracii jako formu a je otázka, jak formu naplníme obsahem.

VlB: To je ale naše věc. To je věc voličů.

MS: Rozumím, ovšem to je spjato s osobní odpovědností.

VlB: To rozhodně.

MS: Když na to rezignujeme, tak si ani nemůžeme …

VlB: Rezignovat na to nemůžeme, ale rovněž nemůžeme očekávat, že jednotlivec něco dramaticky změní, když společnost žije s absencí morálky a když termíny jako pravda, láska …

MS: … jsou zesměšňovány.

VlB: Nejsou zesměšňovány, ale u nás již nemají obsah. Jakýpak má obsah, když se objeví ministr, který zázračně zbohatne během svého ministrování? Jakýpak má obsah pravda, když si pustíte kterékoliv zprávy … To jsou termíny, které jsou vyprázdněné, a jsou spíše nadávkou.

MS: Je vidět, že lidé po roce 1989 na to slyšeli, žili tím. Tušili jsme, že demokracie potřebuje onen hodnotový základ. To, že došlo k jeho vyprázdnění, za to si můžeme sami.

VlB: Pochopitelně. To proto, že došlo k ohromné redistribuci majetku. Tento proces se odehrál prvně v roce 1620 po Bílé Hoře. Poté se znovu odehrál v roce 1918, 1938, 1945, 1948 … Procesy jsou si strašně podobné. To proto, že dochází k redistribuci majetku. To je zde též. Vše bylo nás všech a nyní se k tomu hledá vlastník, naleznou se pochopitelně lidé, kteří se těmi vlastníky chtějí za každou cenu stát. Ti příliš morálce společnosti nepřidají. Valdštejn také nebyl zrovna nejvytříbenější charakter.

… Možnost volby a klinika …

MS: Hovoříme o možnosti voleb člověka a vztahu ke společnosti. Nemohu se nedotknout této oblasti. Působíte v instituci, která není založena na demokratických základech. Tážu se proto, že změna, kterou jsme museli projít, nebyla jednoduchá, banální. Pro efektivní rozhodování, které zde bylo nezbytné, by bylo lepší mít osvícenou autoritu, jež rozhodne. Vy sám rozhodujete o řízení …

VlB: Klinika není tak velký celek. Snažím se to řídit demokraticky do té míry, že každý může říci, co chce, každý si může hledat své pole, každý má svobodnou volbu si zde nalézt svou niku, v níž se bude cítit dobře. Každý má právo a každý je nucen, aby řekl svůj názor na ten který partikulární problém. Samozřejmě, že finální rozhodnutí musím udělat já. Také jsem za to rozhodnutí odpovědný. Včetně toho, že na mě zůstávají neriskantnější výkony, protože cítím jako povinnost, že možné komplikace budu mít já a já budu za ně odpovědný. Ve skutečnosti je to spíše osvícené vládnutí než demokracie. Ale rozkazů a nařízení je minimum, jsme dospělí, vzájemně se podporující jedinci.

MS: Měl jsem možnost hovořit s investičním bankéřem Janem Sýkorou z Wood and Company, a ten říkal, že takovým ideálním modelem je Singapur. Tam máte ekonomickou svobodu, ale ta politická? Také to nebyla od počátku prosperující země.

VlB: Ideálním modelem z tohoto pohledu byla SAZKA. Stačí si jít do O2 Arény a přečíst si desku, kterou tam nechal instalovat. Neexistuje horizontální styl vedení, ale pouze vertikální. Pochopitelně jsou oblasti, které nemohou fungovat vysloveně na demokratickém principu, ale na principu osvíceného vládnutí. To jsou prakticky všechny počínaje armádou, která je čistě diktátorská vcelku logicky, kde není dělitelná velitelská pravomoc po divadlo, kde velí režisér. Jsou též svobodná povolání, která se jmenují dle povahy rozhodování, jako jsou malíři, sochaři, tam by demokracie mohla být.  Pro toho jedince, kterého se to týká, tam není tým. Jakmile vznikne celek, tak se musí nějak řídit. Vždy se definuje vůdce a samozřejmě společnost dopředu posunují individuality a ne kolektivy.

MS: Někdo může říci, že v demokratickém systému se hodně hovoří, ne-li žvaní.

VlB: To patří k věci.

… Kapitalismus …

MS: Otočme list. Přivítal jste obnovení kapitalismu? Systém, v němž člověk má možnosti voleb? Jde o to, že Československo v počátku 20. století bylo kapitalistickou zemí …

VlB: Samozřejmě. Neříkal bych tomu kapitalismus. Kapitalismem my s naší výchovou myslíme něco jiného. Já bych řekl svobodná společnost, protože pro mě je zásadní to, že si mohu dělat, co chci, že mám možnost volby, svobodu projevit se, jak chci, a že mi nikdo neříká, kam mám jít a co je pro mne nejlepší. Mám možnost svobodné volby a mám v podstatě otevřený celý svět. Druhá svobodná volba, která je zásadní a kterou zamezovala komunistická ústava, je nepracovat.

MS: Do jisté míry to je zločin.

VlB: Musím přece mít právo nepracovat, když nechci.

MS: Ano, ale doplácí na to okolí.

VlB: Jak to?

MS: Když nebudu produktivní, tak nebudu přispívat společnosti na financování veřejných služeb.

VlB: Daně budu platit stejně. Co říkáte, tak to je komunismus. Mám-li mít svobodnou volbu, pak ve svobodné volbě musí být právo nepracovat. Mám-li na to …

MS: Nesmíme zapomínat, že člověk je též definován prací.

VlB: Samozřejmě, bez práce to nejde. To vám přiznám. Svoboda tuto volbu, i když špatnou, musí obsahovat, …

MS: … i když je to extrém.

VlB: Je to špatná volba, ale je to volba. Tuto volbu tam jednoduše musím mít, jinak to není svoboda. Ve chvíli, kdy mě někdo nutí … Mně musí nutit mé vlastní já, abych šel pracovat.

MS: To máte něco podobného, máte možnost spáchat sebevraždu.

VlB: Ano …

MS: Opět je to extrém a dopadne to na ty druhé.

VlB: Máte pravdu, ale volbu mít musím. Pokud ji nemám, tak je něco špatně. Ale pozor, právě ta svoboda volby je základem toho, že ve svobodné společnosti musí být jedinec mnohem zodpovědnější než v diktatuře.

… Racionalita …

MS: Rád bych se zeptal, jak vnímáte racionalitu dialogů ve svobodné společnosti. Z poznatků víme, že využíváme svůj mozek asi na deset procent. Není to náhodou škoda? Je zřejmé, že ve společnosti existuje střet někdy protikladných postojů. V rámci své praxe tuto složku nesmíte opomíjet.

VlB: Rozhodující je zdravý selský rozum, tolerance a určité morální vzorce, které zajistí, že bez přemýšlení víte, co je správné a co špatné. To vše v současné době jaksi mizí.

MS: Co je toho příčinnou?

VlB: Stačí se rozhlédnout, pustit televizi, přečíst noviny.

MS: Myslel jsem onu racionalitu v českém prostoru.

VlB:  Máme to, co jsme si zvolili. Pak si nemůžeme stěžovat.

MS: Jako lékař, který hodně uplatňuje ve svých rozhodnutích a při svém jednání racionální složku, tak musíte být zneklidněn. Myslím to tak, že to, co je uplatňováno, jde proti duchu vašeho porozumění světu a přístupu k problémům. Když se vypouští racionalita, jde to proti samým lidem.

VlB: Pochopitelně, může se mi nelíbit plno věcí, s mnoha věcmi mohu být nespokojen a také nejsem. Na druhou stranu máme to, co jsme si zvolili. S tím musíme žít a těžko to můžeme měnit. Demokracie je o odpovědnosti a o přijetí názoru většiny. Pokud většina u nás zvolí komunisty, tak se u nás nedá nic dělat. Zvolila je většina, musím se podřídit, nebo odejít.

MS: Z toho mohou být nemilé konsekvence pro zbývající menšiny. Ne nadarmo se v politologii uvádí, že v rámci demokracie může existovat diktatura většiny.

VlB: To je ono trvalé ponižování demokratického systému směrem k populismu. Hodnot, kterých si nejvíce vážím, jsou tolerance, slušnost, kreativita, inteligence, invence, …

MS: To se v rámci takového vládnutí příliš neobjevuje.

VlB: Vůbec se to tam neobjevuje. To je to, co nejvíce podporuji ve svém prostoru, kde jsem osvíceným vládcem. To je to, co po svých lidech chci. Samozřejmě, že mám to štěstí, že se setkávám s mnohem inteligentnější částí populace. S kým jednám, to jsou lidé z příznivé strany Gaussovy křivky. To je asi štěstí.

MS: Je vidět, že se vám to daří, neb jste již patnáctým rokem přednostou kliniky.

VlB: Když to vezmete, ve chvíli, kdy máte situaci, v níž je třeba se rozhodnout, tak rozhodnutí musí být racionální. Mělo by být správné, ale to často nemůžete vědět předem. Vy za něj musíte zároveň převzít odpovědnost. A ve svobodné společnosti je to tak, že když si při volbách zvolíme nesprávného člověka, což se stane dost často, tak je to naše odpovědnost jako společnosti, že jsme si tam toho člověka zvolili. V jistém ohledu se nemůžeme rozčilovat nad tím, že nám něco rozkrade, nebo že si na nás vymyslí nějaké neplechy, či nás bude obtěžovat v novinách, rozhlasu nebo televizi. Podívejte se, co se děje kolem Národního divadla. Ty činné ministry jsme si zvolili, s tím se nedá nic dělat …

MS: Je volba dle masky a …

VlB: To ano. Již antická tragedie se hrála v maskách.

MS: Ta se hraje do dnešních dnů.

VlB: Dokonce i ty klasické řecké.

MS: Jsme toho pouze obětí. Rád bych se zeptal, proč si volíme populisty? Je to odrazem neúprosnosti Gaussovy křivky.

VlB: Jednak, a pak si myslím, že po dlouhé období od poslední války Evropa míří k solidárnímu systému, který se poněkud vymkl našim možnostem. Na všechno prostě nemáme a dluhy nejsou řešení. Proti solidárnosti vůbec nic nemám. Naopak si myslím, že bychom k sobě měli být solidární ať již mezigeneračně, v rámci skupiny, země či kontinentu. Ale člověk je ve své podstatě sobec, a proto potřebuje nějaké cíle, ideály, nadšení, aby své sobectví potlačil. A to se nějak vytratilo. Vezměte si, že lidstvo mělo vizi dostat se k Měsíci. Splnilo ji, dokázalo to. Svým způsobem jej unifikovalo, byť tam doletěli Američané. Lidské společnosti v jistém ohledu dokázaly ohromná díla gigantického významu, dnes jakoby nic nebylo – a to mi chybí.

MS: Nejsou vize a také lidé …

VlB: Nejsou vize …

MS: … a lidé, kteří by je ztělesňovali. Když se zakládala první republika, tak jsme měli pana Masaryka, Beneše …

VlB: Jistě. Druhá věc je ta, že současná doba je svým způsobem neblahá. Připadá mi to, jako konec Římské říše, kdy se jen patláme ve svých uzavřených prostorách. Pořád si myslíme, že jsme vrchol civilizace, pořád si myslíme, že jsme ti nejlepší. Přitom podvědomě cítíme, že mladší civilizace, jak to bylo vždy v historii, nás jednoho krásného dne semelou. Nesmíme zapomínat, že jednodušší a agresivnější civilizaci máme za rohem. Všichni tušíme, že něco je špatně, ale nikdo neví, co proti tomu dělat. Před první světovou válkou byla situace podobná, zdálo se, že lidstvo se má nejlépe ve své historii, stejně jako dnes, ale bylo jasné, že se blíží katastrofa, které nejde zabránit. Válka vypukla.

MS: Nu, vždyť civilizace vznikají a zanikají. A bylo by pošetilé se domnívat, že ta naše je věčná.

VlB: V současné době máme na světě 7 civilizací a jsou velmi stabilně dány a také jsou i velmi dobře geograficky odděleny. V horizontu jednoho lidského života či dvou až tří generací, co je člověk schopen obsáhnout za svůj život, myslím si, že civilizace tak jak jsou, zůstanou. Pouze některá bude převažovat a některá se bude tím pádem logicky dostávat níže. My jsme nyní  civilizací, která měla náskok, jenž ztrácí, a půjdeme níže.

MS: Přešlapujeme.

VlB: Ne, domnívám se, že jdeme spíše z kopce, ale radostně voláme, že se blížíme k vrcholu. A těsně za zády máme ty, které jsme dříve ani neviděli.

… Zdravotnictví … 

MS: Dobrá, je vidět že v jistých oblastech skepsí nešetříte. Nyní bych se obrátil ke zdravotnictví. Jak jste vnímal lékařskou péči a uspořádání zdravotního systému před rokem 1989. Jako lékař jste působil v Ústí nad Labem.

VlB: Systém – ne zdravotnictví samo, nebyl špatně vymyšlený. To proto, že komunismus byl tak zvrácený režim, že alespoň logistiku měl dobrou, jinak by nepřežil tak dlouho. Například na 10 milionů bylo 10 krajů. Na jeden kraj bylo 10 okresů. Logistika byla dobrá až na to, že jsme se zdravotnictví snažili dostat k pacientovi po ruském vzoru s jejich vzdálenostmi a vytvořili jsme nemocnici pomalu na každé samotě. To docela fungovalo. Také proto, že to bylo chudé a laciné. Však jsme také během komunismu neprodloužili střední věk …

MS: … on klesal …

VlB: … dokonce klesal? Tak to je asi nejzrůdnější projev systému. Za to však zdravotnictví a zdravotníci nemohli.

MS: Dobrá, komunisté to „dobře“ vymysleli, ale špatně se to realizovalo.

VlB: Nemůžete vysloveně dělat dobré věci v úplně špatném systému. Zdravotnictví sice fungovalo, dělali jsme docela dobrou medicínu, ale prostě jsme byli 20 – 30 let pozadu. To se nedá nic dělat.  Naštěstí jsme to snadno a rychle dohnali.

MS: Například v devadesátých letech poklesla úmrtnost kojenců, ukazatele se vylepšily.

VlB: Přestali jsme umírat. Začalo nás bavit žít.

… Řízení, minulost a kontexty … 

MS: Když bychom to měli vztáhnout před rok 1989, soudíte, že zdravotnictví mělo být řízeno lépe?

VlB: Tehdy trpělo nejvíce nedostatkem peněz, což přetrvává do dnešních dnů. Ani ne tolik ve vybavení, ale v ohodnocení zdravotníků. Svým způsobem zdravotníci sponzorují svými platy celý systém.

MS: Logicky se to mohlo projevovat v lécích, přístrojové vybavenosti …

VlB: Bylo to ve všem. Projevovalo se to například v tom, že ve světě byly CT a my jsme je neměli a pořád jsme operovali podle angiografie či encefalografií. Projevovalo se to tím, že jsme neměli nástroje. Projevovalo se to tím, že se šmelilo s cizími léky. Také se to projevovalo tím, že lidé si chodili lehnout do nemocnice, když jim bylo zima a zůstávali tam.

MS: Nemocnice se stávaly útulkem pro dospělé.

VlB: Bohužel, zdravotnictví suplovalo, a dodnes částečně supluje jiné služby, které by stát měl svým obyvatelům poskytovat v solidárním systému. Také – takový systém nelze financovat nikde na světě.

MS: Říkáte, že cokoliv dáte do zdravotnictví, …

VlB: … polovina z něj vyteče, …

MS: … a je spotřebována. Rád bych se zeptal, zdali byla za komunismu úcta k lékařskému stavu?

VlB: Byla.

MS: Měl jejich hlas patřičnou sílu?  

VlB: Měl a mohli si stěžovat. Měli jsme vytipováno pár pacientů, když se nám rozpadly nástroje na výhřezy plotýnek. To jsou takové klíšťky. Vždy jsme někomu řekli: „Nemůžeme vás operovat, stěžujte si na KV KSČ …“ Stěžoval si a druhý den jsme nástroje měli.

MS: Vnímavý člověk by se mohl zeptat, proč nám efektivita najednou zmizela?

VlB: Je nadále efektivní v léčbě. My umíme léčit. Ale stojí nás to mnoho peněz a zbytečně.

MS: V diskusi, kde jste shodou okolností vystoupil i vy, řekl bývalý ministr zdravotnictví Rudolf Zajac, že efektivita je kolem 80-ti procent. Češi v porovnání s ostatními reformujícími zeměmi zaostávají. Tamní využití je vyšší.

VlB: Možná že ano. Mám ale pocit, že fungujeme lépe než bývalé postkomunistické země. Podle toho, co vím od svých kolegů z Maďarska, Polska i ze Slovenska, z Ukrajiny, jsme na tom dobře. To v každém případě. Neznamená to, že by to bylo dobré, neznamená to ani, že by to nemohlo být lepší. Soudím, že vše je o efektivitě a poctivosti. A v porovnání s východním okolím jsme na tom vcelku velmi dobře. Možná, proto, že máme geograficky nejblíž k tomu západnímu okolí. Uvádí-li pan Zajac využití zdrojů z osmdesáti procent, nevím to. Jistěže se plýtvá. Peněz nebude nikdy dost. Když se v současnosti přidá několik miliard, tak za chvíli se peněz znovu nebude dostávat. To proto, že máme pěkný zákon. Říkám tomu zákon „3 V a Z“. Všechno, všem, všude a zadarmo.

MS: Posouzeno selským rozumem, tak to je omyl.

VlB: Ano …

MS: Na druhou stranu – politici s námi uzavřeli dohodu a my jsme na ni přistoupili, budeme mít bezplatné zdravotnictví, že zdravotnictví bude mít podobu švédského stolu …

VlB: Kdo prohlásil, že zdravotnictví může být bezplatné? Zdravotnictví je nejdražší obor na světě. Není nic, co by stálo více peněz.

MS: Hlavně v Americe.

VlB: To je jedno. Američané mají spočítáno, že asi za 20 let budou do zdravotnictví dávat téměř 40 procent národního rozpočtu. To je absurdní. Je to logické, protože pokrok jde neuvěřitelně rychle dopředu. Objevují se nové věci, nové technologie, nové možnosti. Jsou dvě místa, kde se trvale staví. Je to na letištích … Neexistuje na zemi letiště, kde by se nestavělo. Tím druhým jsou nemocnice. Ty se také neustále staví a rekonstruují. V současnosti se politici dohadují o miliardě a půl na Náchod. Nevím, zdali je nutné miliardu a půl investovat do nemocnice v Náchodě. Ale Evropská unie mnohé zaplatí a postavíme si přepychový špitál. Je otázka, zdali tam také bude dost pacientů. Pozor, nemám nic proti Náchodu, neznám to tam a věřím, že medicínu dělají dobrou. Vyargumentovat, že potřebuji to či ono, je však snadné. Nejen v Náchodě.

MS: Moudrý člověk by měl říci: bylo by dobré, pokud se mnohé zabrzdilo.

VlB: Pokud peníze jdou z Unie, jsou to takové amorfní zdroje, nemuseli jsme se na ně nadřít. Pro Pána Boha, dovedete si představit někoho, kdo by je odmítl? To je směšné. To nikdo neudělá.

MS: Jsou tací, kteří jdou proti proudu a dokážou říci, co má a nemá z dlouhodobého hlediska význam.

VlB: Jak byste se choval vy, když by si to vzali jiní a postavili si tu samou nemocnici. Jedná se hloupost.

MS: Ano, systém, aby byl funkční, musí mít dostatečně vnímavé lidi, kteří jsou schopni adekvátních reakcí, jež pomohou zachování celku.

VlB: Vezměte si, že vývoj medicíny v posledních letech její de facto ohromnou část přesunul do ambulantní sféry. Hospitalizovat nemocného musíme kvůli operaci, ale v mnoha oborech jako interna, neurologie, tam je hospitalizací daleko méně a přesto stavíme nemocnice, hádáme se o každé jedno lůžko, které bychom chtěli zrušit. To je přece pošetilost.

… Zájmové pole …

MS: Je to také proto, že zdravotnictví je průsečík mnoha zájmů.

VlB: Zdravotnictví je předmětem zájmu nás lékařů. Nebudeme jej přece zefektivňovat a zeštíhlovat, protože bychom si řezali větev sami pod sebou.

MS: Kapři si rybník nevypustí.

VlB: Samozřejmě, a neudělají to ani politici, protože by ztratili své voliče. Ti nikdy v tomto ohledu nic udělat nemohou. Jediný, kdo by to mohl udělat je ten, kdo drží peníze – a to jsou pojišťovny. Ony však nejsou natolik nezávislé instituce, bohužel poslouchají politiky a veřejnost.

MS: Nu, ale tak, jak jste to podal, jedná se o prostý kruh, ale jak z něj ven?

VlB: Z toho není moc cesty ven.

… Trh …

MS: Dobrá, někdo by řekl: dobrá, pusťme do zdravotnictví trh. Ten přece umí úžasné věci.

VlB: Trh je, či donedávna byl, v Americe, trh má důležitou roli v západních zemích, trh je v Rusku, trh je na Ukrajině. Nikde na světě však není efektivní systém zdravotnictví. Proč bychom měli být státem, jemuž by se to povedlo? Tomu nevěřím.

MS: Nejsou to kacířská slova?

VlB: Pochopitelně, že se to dá teoreticky vymyslet. Prakticky je to neproveditelné.

MS: Když se člověk rozhlédne, tak zjistí, jaké možnosti díky trhu vznikají. Takovým příkladem je společnost Linet, která vyrábí nemocniční techniku, postele aj.

VlB: Pozor, to je fantastická společnost. Ta vznikla v „kravíně“ a je z ní největší výrobce postelí na světě. Vyrábí dokonalé postele a je to náš perfektní vývozní artikl.

MS: Právě proto jsem se zmínil, že trh otevírá možnosti. On motivuje a poté firmy tendují k hospodárnosti.

VlB: Nevím, zdali přímo vede k hospodárnosti.

MS: Můžete namítnout, že například v Americe, tak tam to požírá velký objem národního výstupu.

VlB: U nás také.

MS: My jsme na poloviční úrovni.

VlB: Klaďme si otázku, zdali je to efektivní. Není, že? Nezáleží na absolutním objemu peněz. Záleží, jak se s těmi penězi nakládá.

MS: V hovorech o společnosti jste se dotkl skutečnosti, že chybí hodnotová východiska. Soudím, že to platí i v rámci fungování v této oblasti. Záleží, jací jsme konzumenty zdravotnictví.

VlB: Chcete zavřít nemocnici v Horní – Dolní a na televizní obrazovce se objeví zestárlá paní, která řekne: „Krista Pána, nevím, co budu dělat?“ Pochopitelně, že se nemocnice nezavře, protože paní má volební hlas, a protože takových paní tam žije víc. Nemocnice tam jednoduše zůstane. Jsou však statistiky, jsou čísla, že lepší péče se poskytuje tam, kde dochází ke koncentraci péče, kde se vytvoří zkušenosti. To platí nejen v chirurgii, ale platí to ve všem. Nikdo z těch politiků nebude vysvětlovat té paní, že bude mít lepší péči, když pojede o dvacet kilometrů dál. Kdysi jsem použil krásný příměr a ten platí. Ze Střešovic na Václavské náměstí se můžete dostat pěšky, tramvají nebo taxíkem.

MS: Dokonce helikoptérou.

VlB: Ano, my se zde tváříme, že máme na taxíka pro každého. To není pravdou. Znamená to, že pak tam půjdeme všichni pěšky. Místo toho bychom se měli snažit vytvořit systém, který by tam každého dovezl tramvají. Je-li člověk bohatý a má-li o to zájem, může si na toho taxíka připlatit. Otázka není v tom, že mu dám lepší sádru. Lepší péče je jinde.

… Finance a platby …

MS: Dotkl jste se otázky placení, finanční participace na péči. O to se snad snažili i první ministři zdravotnictví demokratického státu.

VlB: Kdepak, to byly pouze akademické žvásty. Neříkejme tomu placení, protože to je špatně. Veřejnost má nyní představu, že člověk půjde do nemocnice a někde vysází peníze na dřevo. To je přece hloupost. Když někdo bude chtít, abych jej odoperoval, a bude mi za to chtít dát 15 tisíc, tak je pochopitelné, že je nedá mně.

MS: Možná jsem byl nepochopen. Tvrdil jsem, že již v počátcích zdravotní reformy byly regulační poplatky. Ty navrhovali lidé, kteří do funkce ministra zdravotnictví přicházeli v počátcích devadesátých let.

VlB: Placení a jakákoliv nadstandardní péče u nás je podaná tak, že člověk bude sázet peníze na dřevo. Tak je to dané, taková je představa. To je přece úplně špatně. V žádném případě mě nezajímá, abych za 15 tisíc někoho operoval, protože z nich by mi nezbylo nic. Pochopitelně bych to neúčtoval já, ale nemocnice, která mě zaměstnává. Tam je problém jasný. Ve skutečnosti musí tohle všechno být otázka nadstandardního komerčního pojištění (to je ten taxík). Navíc, k normálnímu pojištění (té tramvaji). Jak si pojišťujete auto, jak si pojišťujete barák, také pojistíte si své zdraví, ale vy se o to dál už nebudete starat, nadstandardní péči dostanete automaticky.

MS: Problém u nás je v tom, že pojištění je u nás jistá forma daně.

… Standard …

VlB: To je jedna stránka pojištění. Ta je povinná a platí ji každý. Poté se připojistíte, aby vás operoval profesor, či aby vás operovali s robotem. Připojistíte se pochopitelně na hotelové služby. Poptávka po těchto pojišťovacích službách zde není, proto neexistuje ani nabídka. Ani populace by to nechtěla, protože každý pacient vám řekne, že si platí zdravotní pojištění celý život. Nyní je otázka, nač si jej platí? Na ten základ, či na ten největší přepych?

MS: Problém je ten, že to politici neuměli během těch více jak dvaceti let řádně vysvětlit, co je to standard.

VlB: Samozřejmě že ne. My jsme vyrobili tisíce standardů, které jsou vůbec k ničemu, protože všichni jsme tam psali to nejlepší, co ve světě je. To je přece hloupost. Standard musí být takový, který řekne, že optimální dopravou ze Střešovic na Václavské náměstí je tramvaj. Ten musí být definován ekonomicky.

MS: Z toho, jak vás poslouchám, zjišťuji, že mám velmi vysoký standard a je otázkou „ufinancovatelnosti“. Lidem se dostane dobrá péče, nejmodernější léky a přístroje.

VlB: My nemáme fakticky standard. Nevěřme tomu. Objeví se něco nového a hned se to k nám také zavede. Kupříkladu pojišťovny by si měly hlídat velké randomizované studie. Ve chvíli, kdy velká randomizovaná studie řekne, že toto není efektivní způsob léčby, pojišťovna by ji měla přestat proplácet. To se vůbec neděje. Jsou určitá indikační kritéria na zavádění stentů do srdce. Kontrolovala to někdy pojišťovna, jestli se to tak u nás dodržuje? Pochybuji. Jsou indikační kritéria na totální endoprotézy, která určí, při jakém stupni artrózy se mají dát. Kontroluje to někdy pojišťovna, zdali to dostávají pouze ti, kteří kritéria splňují?

MS: To je spojeno s odpovědností a mravností. Implicitně říkáte: „Ano, lidé, kteří tam pracují, své postavení nevykonávají správně …“ není patřičný dohled nad tím, komu se platí.

VlB: Ale kdepak, dělají ho správně, pouze více věří sobě než třeba těm randomizovaným studiím, pouze mají třeba širší indikační kriteria, více individualizují, mají jinou zkušenost, nemají rádi dogmata studií, atd. Vidíte, věci nejsou tak černobílé. A pokud s odborníkem chce nějaký revizní expert pojišťovny na takováto témata diskutovat, moc šancí nemá.

MS: Rozumím, ale ve vašem případě jste expert v oboru.

VlB: To se týká jakéhokoliv lékaře. Dokáže si vyargumentovat svůj lékařský postup. Je to přece strašně jednoduché. Vím od táty, že za Stalina v SSSR zkoušeli zavést tzv. závazné léčebné metody. Zkrachovalo to. Od té doby jakýkoliv podobný pokus většinou zkrachoval. Dnes máme všemožná doporučení a guidelines, vždy však jde o víceméně obecný rámec, ve kterém je mnoho individuálních vyjímek. Populace také nikdy nebude mít požadavek, abychom my jako medicína poskytovali méně. Vždy se po nás bude chtít, abychom poskytovali něco víc, to nejlepší, individuální. A je to tak správně.

MS: Opakuji, problém je ten, že když se zavedou nejlepší možné léčby, díky tomu budeme jezdit ze Střešovic na Václavské náměstí taxíkem.

VlB: Ano, ono je směšné, my bychom na to asi měli, pokud by peníze netekly někde jinde.

MS: To znamená, pokud by zde nebyla korupce. Ta se ostatně měla eliminovat tím, že se legalizují platby za nadstandard.

VlB: Ta je pouhým zlomkem. Ta není kruciální problém, i když je nejvíce vidět, jako každá nepoctivost a neslušnost … Ale je jen zlomek národního rozpočtu.

MS: Zlomek? To jsou desítky miliard …

VlB: Rozpočet je přes bilion korun …

MS: Pro obyčejného člověka, je to však cosi nepředstavitelného!

VlB:  Kdybychom vyřadili korupci, národnímu rozpočtu to asi příliš nepomůže. Korupci vidím spíš jako problém morální, tudíž také více oblast preventivní. Na druhou stranu, bylo by pěkné, kdyby se více dařilo i v oblasti represivní. Ale finančně. Když projíme peníze v acylpyrinech, tak nemám na to, abych transplantoval játra. To není až tak problém korupce, ale efektivity.

MS: To je logické. Je snad jednoduché, aby ministerstvo zdravotnictví vydalo vyhlášku, že „toto“ není lék hrazený z pojištění.

VlB: Nu, ale požíračů acylpyrinu jsou mnohem více. Ti také mají volební hlas, zvláště když jim odvážný muž s rovnátky řekne, že zruší poplatky a že vše je zdarma …

MS: To je děsná představa, jelikož nic na tomto světě není zdarma.

VlB: Tito lidé jej ale pak budou volit. S tím nic neuděláme. Tady jsme u „ponižování“ demokracie.

MS: Tady je politická racionalita, ale ekonomická stojí opodál.

VlB: Ekonomická racionalita tam nebude a ona není nikde. Myslím si, že bychom nad tím, co zde máme, nemuseli tak žehrat. Žijeme si zde docela dobře. Jsme obtěžováni nešvary jako je korupce, ale ve skutečnosti se zde žije dobře. Máme se fajn, jelikož Evropa je pořád ještě bohatá.

MS: Vycházíte ze srovnání. To tak být pořád nemusí.

VlB: Byl jsem v Číně, Kazachstánu, v Rusku. To je srovnatelné s tím, co jsme my schopni poskytnout. Oni to pouze nemohou poskytnout všem. Zatím.

MS: Pouze lidé …

VlB: Mají stejné vybavení jako my ne-li lepší. Pouze snad jsou mentálně pozadu, ale to doženou vcelku rychle, jakmile se naučí jazyky a začnou cestovat a tak se naučí, co umíme my, či co umí ve Francii, v Německu, v Americe. Najednou budeme zjišťovat, že zdravotní péče se nedostane pouze nešťastným Afričanům.  Když se bavím s kolegy z Jižní Ameriky či o tom, co jsem viděl v Mexiku, tak je to plně srovnatelné, jako kdekoliv na světě, …

MS: … tedy i v České republice.     

 VlB: Ano.

… Aktivita člověka …

MS: Posuňme se dále. Když diskutujeme otázku zdravotnictví, bylo by chybou se nezeptat, jak se vám jeví dnešní člověk ve vztahu ke svému zdraví. Již to asi není to: „Pane doktore, zde jsem, a tak se mnou něco dělejte …“

VlB: Takových pacientů „tady mě máte a léčte mě …“ je stále dost. To jsou komunální pacienti a těch je stále velká část, protože jsou vychováni v komunismu a někomu patřili. Je faktem, že se objevuje dost pacientů, kteří mají zájem, kteří si „nastudují“ svou nemoc, kladou otázky, jež mají svou logiku. Nechají si věci vysvětlit, diskutují, baví se. To je nesmírně příjemné, protože tím medicína získává na tvůrčím náboji.

MS: Lékař na pacienta není „sám“. 

VlB: Pacient je partnerem, ale přece jen vaše převaha daná vzděláním, je zřejmá.

MS: Nic naplat, existuje tam informační asymetrie.

VlB: Ano, a proto nejrozumnější v tomto ohledu je institut druhého názoru. Osobně dosti často lidem říkám, aby se šli zeptat někam jinam. Když jsem sám nejistý, neváhám, pošlu dotaz kamarádům v cizině. Nikdy se mi nestalo, že by mi neodpověděli. Nikdy se mi nestalo, aby někdo z těch, jimž jsem dotaz poslal, si řekl o nějaké peníze. Mně když přijde žádost o druhý názor odněkud – a je jedno odkud to je, tak také na to odpovím a nikdy by mi nenapadlo si o něco říci. Vždy odpovídám popravdě z toho prostého důvodu, že to není můj pacient, tak jsem nezávislý. Tento institut je nejlepší, který současná medicína má.

… Lékaři …

MS: Nedílnou součástí vývoje ve zdravotnictví jsou protesty lékařů nad jejich ohodnoceními. Před dvěma lety se mnozí rozhodli odejít.

VlB: Že zdravotnictví sponzorujeme svými platy, je přece logické. To proto, že se někde náklady musí snížit, aby bylo na ostatní. Je velmi jednoduché, že osobní náklady budou malé. Že jsme to přijali počínaje ministrem Bojarem, je to dáno, ale zase na druhou stranu – žádný lékař neumře hlady. Medicína akumuluje hodně pomalu, ale jistě. Je jasné, že mladí lékaři jsou na tom relativně hodně špatně a že platy jsou směšné vzhledem k tomu, co se od nich očekává, že odvedou.

MS: Hovoříte o lékařích v nemocnicích. U privátních lékařů je situace jiná.

VlB: Samozřejmě. To je dáno, protože jsou zaměstnanci. S těmi nařízeními unie o pracovní době, kdy tu člověk může být pouze 48 hodin týdně, tak nemohu očekávat, že za to budou dostávat velké peníze. Pochopitelně – peníze by měly být takové, aby člověk snadno uživil rodinu, aby se nemusel starat o to, zdali má koupit chleba, či ne, zdali si nemá najít i další místo. Řešit to akcí, jako byla „Děkujeme, odcházíme“, nelze.

MS: V devadesátých letech se za lékaře bil David Rath a jeho Lékařský odborový klub.

VlB: Ano, to jsou odboráři,  kteří ví lépe, než já, co bych potřeboval. Ani k nim já nemám zvláštní důvěru.

MS: Byla to taková lobbistická organizace.

VlB: Mluvíme o zvýšení platu lékařů ve stovkách korun, ale ono by to mělo být v desetitisících, aby to bylo rozumné a odpovídající. Hádat se někde o pětisetkorunu, to ne … Na to mám svou hrdost. Děkujeme, odcházíme. Kdyby odešli, neuvěřitelně by nám to prospělo.

MS: Přišli by sem lidé z Východu.

VlB: Ale nepřišli. Vždyť neumí česky a máme zde nařízení, že takový lékař musí udělat zkoušku z českého jazyka. Naši lékaři by se vrátili. Uměli by jazyk, měli by daleko větší rozhled, znali by jiné metody. Dá se říci, že by po svém návratu obohatili naše zdravotnictví, jelikož by se vrátili jako vzdělaní, chytří lidé. I hloupý Honza šel do světa. Každý by měl jít do světa. Já jsem šel také do světa na rok, rodinu jsem nechal zde. Takto to má být, a ne že budu někoho vydírat tím, že půjdu jinam.

MS: Nu, díky tomu jste měl možnost vytvořit „český Phoenix“.

VlB: Ano. Také jsem na to hrdý. Ale, doktor je buď špatný, či dobrý. Je jedno, zdali je černý, zelený, modrý nebo jestli je Ukrajinec.

MS: Je nutné, aby schopní lékaři dokázali včas zbavovat pomyslných Cvachů a aby se Cvachové …

VlB: Bude jedině dobře, když Cvachové odejdou do ciziny. Pokud z těch, co se vrátí, již nebudou Cvachové, tak to bude ideální. Dokonce si myslím, že by to mělo být povinné, aby šli lékaři se podívat
na rok do zahraničí.

… Resort zdravotnictví …

MS: Dobrá, posuňme se dále. Důležitou roli má také ministerstvo zdravotnictví. Soudíte, že resort zdravotnictví je řízen kompetentními lidmi? Když se podíváte na výčet ministrů, tak je od profesora Klenera po Leoše Hegera jich bylo 16. Je to horké křeslo.

VlB: To ano, ale neznamená to, že tam byli špatní lidé. To neznamená, že tam byli neschopní lidi.

MS: Tak jsem to nemyslel.

VlB: Byli tam i slušní lidé. Byli tam i lidi, kteří to mysleli velmi seriózně, vážně a opravdu se snažili. Soudím, že je to systém, který ani génius nedokáže optimálním způsobem uřídit a kočírovat. Ministr Heger vypadal ze začátku velmi slibně. Bylo to nesmírně nadějné. Jeho nápady by člověk podepsal, ale systém jej tak semlel, že v současné době on nakročí, veřejnost udělá bu, bu, bu a on svou nohu stáhne a stojí dál na stejném místě. Jakoby vrostl do toho nadstandardního gypsu.

MS: Takto se ale nemůže řídit nic.

VlB: Když chcete něco řídit, tak vytváříte i nepřátele a protivníky, kteří s vámi nebudou souhlasit.

MS: Naše resorty spravují pouze politici a ne reformátoři – státníci.

VlB: Státníky jsme měli po revoluci pouze dva.

MS: Myslel jsem to jen v reformátorském duchu, tedy lidi, kteří nakročí a „dokročí“, kteří si za svým názorem jdou a dokážou jej prosadit.

VlB: Politika je o konsensu, je o ústupcích, politika je o nekonečných jednáních, ústupcích a je časově velmi omezená volebním obdobím. A zejména je o kšeftu.

MS: Nemělo by se zapomínat na slovo „dobrý“.

VlB: Dobrých ústupcích. Nu, ale víme, kde jsou dobré ústupky? V té společnosti jsem se nikdy nepohyboval a nikdy bych se tam pohybovat nechtěl. To proto, že bych se tam zbláznil. Člověk neví, jaké jsou tam tlaky a ani vědět nechce. Víte, co mě s tím nejvíce smiřuje? Že já nepotřebuji je, což je ohromný výdobytek současného systému. Může dojít k tomu, že oni budou potřebovat mě. To je ohromě dobrý pocit.

MS: Když tam hovoříme o tomto resortu, položil jste si otázku, zdali by nebylo špatné, pokud by ministerstvo zdravotnictví prošlo velkou redukcí, ba by zmizelo z mapy úřadů?

VlB: Mizet z mapy by asi nemělo, protože se někdo musí trochu starat o základní běh. Osobně si myslím, že štíhlejší ministerstvo by bylo ideální. To se netýká pouze zdravotnictví. To je ve všem. Vždyť máme tak přebujelý aparát. To je naše rakouskouherské dědictví. Máme rádi úředníky.

MS: Také hodně od toho státu žádáme a následně na ten stát také nadáváme.

VlB: V tom s vámi souhlasím. Zvolili jsme si jej. Je pořád lepší, než když tam seděl Husák. To mě s tím smiřuje neuvěřitelným způsobem.

MS: Alespoň je živo … Když se člověku něco nelíbí, může to říci, …

VlB: … může se snažit něco udělat. V mezivolebním období je síla relativně malá, zvláště když establišment nevládní organizace a jednotlivce nemá rád. Je to logické. Jako komunisté neměli rádi církev, protože to byl úhlavní ideologický nepřítel, tak vládnoucí establišment nebude mít rád nevládní organizace. Například proto Janeček ať je sebevětší génius, nemá šanci.

MS: Lze soudit, že v politice musí člověk někdy hodně zastírat a ten, kdo říká jasné věci, je eliminován.

VlB: Politika je o ustupování.  Ale znovu, v této oblasti jsem amatér. Možná se tam občas vyskytne někdo s ideály a bojovník. Ale myslím si, že ho systém rychle semele a přetaví v to, co běžně vidíme.

 

… Omyl …

MS: Dobrá, na závěr našeho dialogu bych se zeptal na pár skutečností. Jaký největší omyl byste zmínil v oblasti společnosti a hospodářství během transformačního procesu?

VlB: Dostal jste mě. Tuto otázku jsem nečekal. Obecně omyly vznikaly na počátku. Byly nevyhnutelné. Bylo několik omylů, které asi patřily k věci, které jsme nedomysleli v rámci nadšení z konce komunismu. Nevím, zdali privatizace těmi zvolenými cestami, byla omyl, či ne. Nezákaz komunistické strany byl hrubý omyl. Důraz na peníze a pouze osamělý hlas po morálních hodnotách byl omyl.

MS: Šlo se tou …

VlB: … cestou, a nakonec to svůj účel splnilo. Když bychom měli vypíchnout jednu věc, tak bych řekl, že to bylo Klausovo prohlášení, že peníze nesmrdí … Pamatujete?

MS: Ano, on pouze říkal, že se špatně rozlišují špinavé a čisté peníze.

VlB: To byl bohužel tragický vzkaz do společnosti, která byla tehdy nadšená a ochotna něco obětovat.

MS: Implicitně řečeno, nedobré chování je povoleno.

VlB: Ano, něco v tomto duchu. Poté to, že opravdu i zásluhou tohoto výroku, jsme vše začali redukovat na peníze.

MS: Materialismus v praxi.

VlB: Rezignovali jsme na takové hodnoty, které jsou na západ od našich hranic běžné.

MS: Jako je slušnost, …

VlB: … tolerance, ale i solidarita. Na vše, co je v západní Evropě normální, tak na to jsme rezignovali v tom ohromném přerozdělování peněz.

MS: Jak vidíte budoucnost této země? Jsme součástí Evropské unie, svět je globalizovaný.

VlB: V dlouhodobé perspektivě bych nebyl optimistou, protože přijde nějaká jednodušší civilizace, která tu naši zruší.

MS: Za to si můžeme …

VlB: … sami. Zásluhou solidarity a socialismu v Evropě. My pochopitelně ztrácíme náskok, který jsme měli po všech stránkách, a budeme jej ztrácet dál ve prospěch těch, kteří se budou chovat agresivněji ekonomicky i politicky jako Čína, Brazílie, Indie. Samozřejmě, že v tom je i ohromné nebezpečí z islámského světa. To je bez debat. V krátkodobé perspektivě bych byl celkem optimistický a je věc, která mě Unií velmi smiřuje. To je to, že její základ utvářejí staré západní země. Nemoc, když nedokážete vyléčit, což je v našem případě absence morálky, korupce … Když toto nedokážete vyřešit sám, tak si najdete pomoc a v tom by nám Unie mohla pomoci. Takto bych ji viděl jako našeho léčitele…

MS: Děkuji vám za vaše názory.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnila obnovy demokracie a kapitalismu?

VlB: Na to jsem neměl čas, příliš mne baví medicína.

MS: Účastnila jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

VlB: Účastnil, ale ne jako obnovy kapitalismu, ale jako možnosti získat nějaké peníze. Což se mi i povedlo. V drobných.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nepřispělo nakonec rozdělení eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání obou zemí v Evropské unii?

VlB: Ve své době mi rozdělení připadalo absurdní, pak jsem se brzy smířil a dnes si myslím, že bylo správné pro obě země.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *