Dialog o transformaci s Markem Orko Váchou


*1966, biolog, kněz, vysokoškolský pedagog přednášející lékařskou etiku.
Stáhnout dialog:
Dialog o obecných tématech byl natočen ve čtvrtek 25. října 2012 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Marka O. Váchy. Ruská 87, Praha 10, Vinohrady.

MS: Čím byl pro vás rok 1989? Jaké naděje jste do něj vkládal a jak se ty naděje případně naplnily? Byl jste studentem …

MOV: Byl jsem studentem posledního ročníku na Přírodovědecké fakultě brněnské univerzity, a tak jsme revoluci vnímali hodně osobně, hodně vážně – ostatně v roce 2012 už není čím se chlubit, je dávno po revoluci. Vnímali jsme to tak, že jsme byli díky věku určití tahouni, protože jsme byli v pátém ročníku. Kdybych měl tedy hovořit o sobě, studoval jsem molekulární genetiku. Pro mne to samotné období bylo dosti citlivou dobou. Vzpomínám si, když začala stávka, že moji rodiče mi říkali, že stejná atmosféra byla v roce 1968 a že to tenkrát nedopadlo. Říkali, že nevěří tomu, že by to nyní mohlo být jinak. Vidím to jako dnes, 17. listopadu byl pátek a 20. bylo v pondělí. V pondělí začala stávka. S kamarády z kruhu jsme si říkali, že jsme „dostudovali“, neboť to nemůže dopadnout dobře ale zároveň, že za pokus to stojí. Už od prvního dne bylo jasné, že je to hop nebo trop. Zkrátka buď to dopadne dobře, či špatně. Pokud by to dopadlo špatně, žel, jsme dostudovali.

MS: Svět se vyvíjel ve váš prospěch. Dokonce jste dostudoval vícekrát a těch vysokých škol máte několik. Dobrá, ještě bych se zeptal, zda si myslíte, že to muselo být na studentech. Jestli museli být pomyslnou koulí, která rozrazila to ostatní.

MOV: Myslím si, že byla, protože studenti nemají takový vliv na ekonomiku. Ti, když začali stávkovat, byli schopni rozhýbat leccos. Existují svědectví historiků, že Státní bezpečnost začala antiletákovou kampaň, ale neměla šanci. Bylo nás opravdu tolik! Najednou zde bylo takové množství mladých, obrovský intelektuální potenciál a množství ochotných studentů, kteří to různě roznášeli a nalepovali, že StB na to neměla ani nápady, ani lidi.

MS: Jak si vysvětlujete spontaneitu, že se najednou vytvoří vlna, která předčí všechna očekávání.

MOV: Myslím si, že načasování bylo správné v tom smyslu, že všichni byli naštvaní na režim. Všichni věděli, že režim je špatný a zlý a všichni napříč politickým spektrem to chtěli změnit.

MS: Můžeme řídi, že se rodiče těch studentů báli to artikulovat a nakonec se toho museli chopit studenti sami.

MOV: Artikulovali jsme to my mladí, kteří jsou přece energičtější, revolučnější a možná nevidí ty důsledky, tak jako všichni mladí na celém světě. Dnes se na to člověk dívá romanticky. Jednotlivé podniky se k nám přidávaly velmi pomalu. První se k nám přidalo brněnské krematorium. To byla první parta lidí …

MS: Krematorium? Tam se pohřbívá …

MOV: Tam také není co ztratit. Pochopitelně lidé, kteří tam pracovali, ti nemohli „spadnout“ níže, pro ně to nebylo tak těžké rozhodnutí. Ale nebylo to tak, že by se hned 20. listopadu všechny podniky nebo instituce přidaly k nám. Jejich chování bylo opatrnické, ještě v prosinci váhaly. Naopak, když se to zlomilo – ještě dnes to vidím a cítím!

MS: Krátce na to začala generální stávka, to se psal 27. listopad 1989.

MOV: Tuším, že jsme později na fakultě potkali ty největší komunisty, kteří najednou začali chodit s trikolórou. Říkali: vyhráli jsme. Najednou bylo zřejmé, že se k nám přidávají lidé, kteří cítí, že by z toho mohli mít jasný postup v kariéře. Již je všem jasné, že to dopadne. Od toho dne jsem trikolóru přestal nosit, už jsem se cítil trapně.

MS: Jako pražští studenti jezdili po českých krajích, tak vy z Brna jste též jezdili mezi moravský lid a pořádali jste diskusní fóra? 

MOV: Bylo to v několika rovinách a historický ústav to má jistě zmapováno. Každý den večer bylo setkání na Náměstí Svobody. Žilo tím celé Brno. Poté jsme jezdili do různých měst a obcí besedovat se zaměstnanci.

MS: Spanilé jízdy, na několika z nich jsem byl.

MOV: Jezdili jsme z několika fakult, a já jsem byl ve skupině lidí z veteriny. Také stojí za zmínku, že na přírodovědě určitě nestávkovali všichni studenti – a nevím, kolik tam mohlo být přímo studentů – nebyli jsme velká fakulta, a tak nás mohlo být 1200 – 1400, stávkovalo nás přibližně 300. Kolegové většinou buď jeli na hory lyžovat, protože nebyla škola, či si dodělávali diplomové práce, jelikož jim „hořely“ termíny.

MS: Byli to ti, které bychom dnes mohli označit za pragmatiky.

MOV: Ano …

MS: Vy jste byl součástí idealistů.

MOV: Byli jsme poslední ročník a považovali jsme to za svou povinnost. Každé ráno jsme se setkávali. Někteří z nás tam i spali. Fungovalo to v několika několik rovinách a moje úloha byla specifická. Tenkrát napadal sníh – dnes je to legrační, ale tenkrát v roce 1989 se poprvé začaly objevovat tiskárny k počítačům, byly jehličkové. Jezdil jsem na nejmenovanou adresu vždy na kole, vybaven pouze jménem kontaktu. Ten, kdo to obsluhoval, byl mladý hoch. Jemu 24 hodin denně běžela tiskárna, a ta tiskla různá prohlášení, výzvy, které se vylepovaly. Vždy jsem jednou za den přijel, vzal jsem si pakl vytištěných papírů, dostal panáka slivovice a zase jsem jel zpět. Jelikož jsme se báli, že by to mohlo být prozrazeno, tímto jsme byli kryti. Mně kdosi řekl jméno, já jsem je nedával dále. Přijel jsem do ulice, vzal štos papírů a rozhodil je mezi studenty, kteří to šli lepit.

MS: Každý měl omezené informace, aby zdroj nebyl prozrazen.

MOV: Ano, kdyby to náhodou prasklo.

MS: Strach z vývoje a pochybnosti byly přítomny.

MOV: Ano, strach měl člověk první týdny. Poté v druhé polovině prosince to již bylo velice pozitivní. Pak se říkalo, že chceme nového prezidenta. Dále se říkalo, že prezident musí být chartista, disident a dramatik. Vše vlastně směřovalo k Václavu Havlovi a v podstatě o Vánocích už se dávalo dál to známé „na Štěpána bez Štěpána …“

MS: … a 29. 12. 1989 byla slavnostní volba prezidenta Československé socialistické republiky.

… Disent …

MS: Dobrá, rád bych se zeptal, zdali jste měl možnost stýkat se s disidenty?

MOV: Skutečně dobrá otázka. Měl, aniž bych chtěl. V Brně existuje jeden originál, který v Praze nenajdeme. Je to farnost svatého Tomáše. Mohu říci po pěti letech pražského působení, že tam nic takového není. Nejen, že je to velká farnost – byť i zde jsou velké farnosti – je to farnost, do které se za bolševika stahovali intelektuálové. Já jsem začal ministrovat už v útlém mládí pěti let, a lidi, které jsem v tom prostředí potkával, byli skutečně špičkoví myslitelé. Řekl bych, že to byly nejlepší mozky Brna, Moravy, možná České republiky. Mezi nimi filozofové, teologové, biologové, lékaři, vědci různých oborů. Toto bylo podhoubí, v kterém jsem vyrůstal.

MS: Můžete jmenovat některé z nich, aby byli zmíněni?

MOV: Bedřich Provazník, Ivan Kaňa, Ludvík Kolek, Jiří Vácha z medicíny. Kněží Zemek, Habáň, … Bylo zajímavé to, že u svatého Tomáše byla líheň, centrum podzemní církve. Netušili jsme to. Byli to takzvaní „davídkovci“. Ti po revoluci odešli do pastorace. Ani jsme nevěděli, že jsou kněží. Znal jsem spoustu lidí, kteří dlouho seděli. Ministroval jsem s Tomem a Standou Drobnými. Jejich tatínek, doktor Drobný, byl pak předsedou Klubu politických vězňů. Ten byl, tuším, 16 let v kriminále. Také bych měl zmínit Jaroslava Štarka, kněze, který seděl, myslím, 13 let. Byly to strašné pálky. Také Jakub Zemek 16 let. Jezdili jsme již jako hoši ve 14 letech za páterem Václavem Razíkem. Pak jsme zjistili, že to byl tajný biskup. Sám strávil 13 let v kriminále. Mečislav Mrazík a jeho bratr také 16 let. Byly to neuvěřitelné tresty. Všichni tito lidé ovlivňovali mé mládí. Člověk se s těmito lidmi setkával, aniž by chtěl. Mimochodem v roce 1990 jsem měl jeden památný rozhovor s mým tatínkem, který mě prozradil, že odchází do pastorace, neboť je tajný kněz. Já jsem to vůbec nevěděl. Tuším, že byl svěcený v roce 1971 a já jsem se to dozvěděl v roce 1990. Poté jsem si uvědomil, že se v našem vlastním bytě setkávali různí „podivní“ lidé. Bylo to jednou za měsíc. Vždy se tam zamkli a já jsem pochopil, že tam vysluhovali Mši svatou. Byli to velmi inteligentní lidé z různých oborů. Musím říci, že jsem měl obrovské štěstí, že tito lidé si i u nás podávali dveře a já, aniž bych chtěl, jsem tím „načichl“,

MS: … či i byl hněten.

MOV: Když jsem se v prvním ročníku rozhodl, že bych se mohl stát knězem, měl jsem obrovské štěstí, že jsem to řešil s Bedřichem Provazníkem, což byl fantastický chlap, jenž mě velmi citlivě a velmi pevně přesvědčil, že bych měl biologii dodělat. Vzdělání je velmi cenná věc. Toto jsou myšlenky představitele tajné Davídkovy církve. Dnes mu za to nemohu být dostatečně vděčný, že mě přiměl k tomu, abych biologii dodělal. Strašně ji mám rád. Nakonec se to obrazilo i na mém dalším růstu. Kdybych tenkrát opustil studia, tak nevím, jak by to dopadlo. Soudím, že bych se vyvíjel úplně jiným směrem.

 

 

… Komunismus …

MS: Nu, zastavíme se u komunismu. Dá se říci, že jste proti této ideologii byl doslova „očkován“, vyzbrojen.

MOV: Od mládí. Táhlo se to od čtyř let. Člověk pochopitelně vidí lidi, kteří sedí v komunistických lágrech a ti kněží si své zkušenosti nenechávali pro sebe, navštěvovali jsme buď my je, nebo oni chodili k nám. Kněží, které jsem znal, či doktor Drobný dostali díky svému přesvědčení obrovské pálky, 13 – 16 let jeden vedle druhého. Toto vše bylo mé mládí. Sám bych to asi nepovažoval za očkování. Člověk nemohl zastávat jiný názor.

MS: Pro vás tato ideologie byla mrtvá.

MOV: Byla, od dětství.

MS: Protože vede k zatracení člověka, jeho schopností, růstu lidství.

MOV: Vidím to na sobě s troškou překvapení i dnes. Zajímám se o biologii a lékařskou etiku. Příliš mě nebaví politologie. Z vlastního přesvědčení bych ale nemohl volit ani sociální demokraty. Levice v mém mládí byla symbolem všeho zla.

MS: Na druhou stranu – někdo říká, že otázka rozdělení spektra na pravici a levici je lichá a pojmy jsou vyšumělé.

MOV: Ano, ale můj vztah k levici nebyl způsoben indoktrinací. Bylo to na základě dialogu s lidmi, které bolševik ponižoval. Vykládali mi, co se dělo v kriminálech.

MS: Byli to lidé silní, přečkali to.

MOV: Ano, všichni, kteří tam byli, obstáli fantastickým způsobem. Z jejich pohledu to bylo bez hořkosti, bez nenávisti. Sám jsem nebyl vychováván v atmosféře nenávisti ba právě naopak. Dnes velmi oceňuji, že mi rodiče vštěpovali, že existuje rozdíl mezi ruskou literaturou a ruským jazykem na jedné straně a komunisty na straně druhé.

MS: Domníval jste se, že po roce 1989 bude komunismus ideologií, s níž se bude muset počítat? Někteří z nás předpokládali, že strana, která ji reprezentuje, zanikne

MOV: Všeobecně se to čekalo, že po roce 1990 bude komunistů méně, méně a méně a nakonec, že vymřou. Troufám si říci, že v devadesátých letech to byl odhad oprávněný, …

MS: … byť mylný.

MOV: Myslím si, že to, co se děje v roce 2012 není tím, že by ideologie byla přitažlivá. Ani to není tím, že by představitelé této ideologie byli přitažliví, ovšem žijeme v marasmu. Vládnoucí strany jsou natolik nepřesvědčivé a prosáklé korupcí a všemi neblahými jevy, že spodina národa volí opětovně komunisty. Kdyby pravice byla trochu „co k čemu“, nebylo by k tomu došlo.

MS: Nemáme patřičné reprezentanty dobrých a nosných idejí, a proto dostávají zelenou lidé, kteří mohou být reprezentanty starých časů a jistot. Nu, ale někdo si může říci, že v minulosti měl jistotu, třebaže neměl takovou svobodu. V současnosti však jistota zmizela.

MOV: Myslím si, že je to velmi idealizovaný stav toho, co se dělo před rokem 1989. Je třeba to říct nahlas: za komunistů bylo hůře, mnohem hůře. Ani jistoty nebyly tak velké. Faktem je, že pokud člověk hodně pracoval, či nepracoval příliš, pak rozdíly nebyly tak velké. Nyní v tržním prostředí člověk, který má pevnou vůli, je inteligentní a pracuje, tak může něčeho dosáhnout, zatímco za komunismu to možné nebylo. V něm se schovali i ti, kteří práci moc nedali, byli líní či práci nebrali dost vážně. Ti ovšem jistoty „měli“.

MS: Charakteristické pro českou společnost bylo rovnostářství.

MOV: Rozhodně si nemyslím, – a žil jsem v tom do svých 23 let – že by to byla doba, za kterou by se mi mělo stýskat, to rozhodně v žádném případě.

… Exil …

MS: Dobrá, pokud by komunistická éra trvala, neuvažoval jste o exilu?

MOV: Když jsem se rozhodl ke kněžství, byla situace nastavena tak, že byl jediný seminář – v Litoměřicích. Bylo jisté, že do toho semináře by nikdy nevzali člověka, který by již měl vysokou školu. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodl, že dodělám biologii, tak jsem se zároveň rozhodl, že zkusím emigrovat, až dostuduji, protože nebyla jiná možnost jak se stát knězem. Toto bylo rozhodnutí, které jsem přijal, zamýšlel jsem prchnout do Říma, a tam bych zkusil studovat na kněze. Pak by se vidělo. Stalo se to, co se stalo. Když jsme byli v pátém ročníku, přišla sametová revoluce. Revoluce skončila v prosinci – lednu 1990. Nám jako studentům pátého ročníku posunuli termín státnic, protože bylo období stávky. Pamatuji si, že jsem dělal státnice 8. července 1990 a v září téhož roku jsem začal studovat na tehdy čerstvě obnoveném semináři v Olomouci. Vlastně jsem přeskočil z jedné školy na druhou, a proto prchnout nebylo třeba.

… Demokracie …

MS: Rád bych se zeptal, jak jste uvažoval o demokracii. Tato republika měla s tímto společenským řádem zkušenost dvacet let. To však byla první polovina 20 století. Co podle vás demokracie znamená? Prezident zakladatel – Masaryk ji měl spojenu s humanitou. Důležitou funkci tam hraje dialog.

MOV: Byl jsem hodně naivní v tom ohledu, že jsme si říkali, že když bolševik odejde, tak že přijde demokracie. Člověk si ve chvíli euforie neuvědomuje, že svoboda je nejen svoboda od něčeho, …

MS: … svoboda negativní, …

MOV: … jež je charakterizována přetnutím, přelomením pout. Byla to svoboda, kterou jsme si vystávkovali. Také je svoboda k něčemu. Svoboda není nikdy „nula“ či „jednička“. Nedá se říci, že svoboda je, či není. Je to spíše proces, do kterého celý ten národ musí pomalu vrůstat, …

MS: … tedy se jedná o neustálý proces.

MOV: Ano, je to cosi, co bychom mohli označit hrou. Na klavír, na housle, máš-li v sobě uměleckou schopnost, musíš trénovat. I my musíme trénovat schopnost svobody. Není to tak, že to buď existuje, nebo ne. Člověk do toho neustále vrůstá, svoji svobodu musí neustále kultivovat, trénovat, pracovat na ni. Tu svobodu k něčemu, mnohem obtížnější, v současnosti pociťujeme jako děsivě nedostatečnou.

MS: Ano, vidíme to i proto, že lidé si v současnosti svobodu špatně definují. Mají ji spojenou s anarchií, s neomezeností, anomií, tedy stavem bez řádu, bez pravidel. To je to, co daného člověka může řádně rozložit.

MOV: Můj oblíbený filozof Johnatan Sacks – Brit, na to má jednu krásnou úvahu. Sluší se přiznat, že je to známá věc a v jistém ohledu to říká kdekdo. V demokratických zemích je velká tradice sportu. Sacks říká, že toto je spolu spojeno. To proto, že dění na hřišti mi dosti připomíná vlastní život, jelikož abych si zahrál dobře tenis či fotbal, tak musím znát pravidla. Do balónku mohou pinknout, jak chci, ale to mi může prohrát zápas. Musím za prvé ctít rozměry hřiště, musím ctít pravidla hry. Krom toho musím v těchto sportech za druhé ctít své spoluhráče a protihráče. Kdybych fauloval, tak i kdyby mi to přineslo vítězství, tak by hra postrádala smysl. Abych si zahrál dobře hru, která se jmenuje Život, tak musím ctít pravidla, musím zde ctít své spoluhráče či případně protihráče. Sacks na to má historku, která zní na první pohled banálně, triviálně, je ovšem velmi hluboká. Sacks navrhuje myšlenkový pokus, představme si, že sem přiletěli Marťani. Nyní se dívají po Praze a jsou velice nadšení tím, jak to máme na zemi zařízeno. Nakonec ale říkají: „Přece jen vy pozemšťani nejste v jistém ohledu svobodni, protože jsme si všimli, že vy zde v Praze na silnici jezdíte pouze vpravo a na červené světlo stojíte. U nás na Marsu jezdíme po celé šíři vozovky a jsme svobodní, neboť nemáme semafory, jelikož to omezuje.“ Vy byste jim odpověděli: „Když však nebudete mít dopravní pravidla, tak vznikne spousta karambolů a důsledkem bude chaos.“ Marťan zůstane klidný a řekne: „Ano, ale chaos je cena, kterou jsme připraveni platit za naši svobodu.“ Sacks na tomto ukazuje, že pokud by to byla svoboda bez pravidel, tak naprosto nutně cena, kterou za „svobodu“ zaplatíme, bude obrovský chaos. Důsledkem absolutní svobody je anarchie. I v životě tedy musím brát v úvahu dopravní předpisy či pravidla hry či pohyby protihráčů. Člověk proto tyto skutečnosti musí brát v úvahu, aby si hru, která se jmenuje Život, zahrál dobře, aby minimalizoval karamboly. Neexistuje svoboda, která by byla anarchií, nelze si dělat cokoliv.

MS: Ano, pak to má destruktivní následky. Neříkáte si občas, že země je analogií Marsu? Asi se tomu blížíme.

MOV: Jsme hodně na Marsu.

MS: Rád bych se zeptal, jak si vysvětlujete, že lidé se během vypjatých chvil dokážou spojit? Jako by se v nich probudilo občanství. Bylo to díky tomu, že lidé věděli, co nechtějí?

MOV: Přesně tak. Nakonec to bylo vidět i na lidech, kteří podepsali Chartu 77. Byli z různých kruhů, mnoha různých náboženství, mnoha různých politických názorů, a to jak z pravice, tak z levice. Všichni byli spojováni pouze tím, co nechceme a mezi studenty to bylo také tak. Nás všechny spojil odpor vůči bolševikovi. Také bylo obrovské povzbuzení, že režimy padaly v ostatních státech. Bylo vidět, že éra komunismu je na ústupu. Toto spojilo lidi, kteří se v dalších letech po revoluci dostali do různých politických stran a hnutí.

… Étos …

MS: Jak vnímáte ovlivňování demokracie a její podoby lidmi, kteří byli právě spojeni s Chartou 77? Lidem v ní sdruženým „spadla“ moc do rukou a během měsíců, let se vytratila. V čem vidíte étos Charty při budování demokracie? Lidé, kteří chartu podepsali, o moc neusilovali, ale pouze apelovali na nedodržování lidských práv. Ta jsou s demokracií bytostně spojena. 

MOV: Možná je dobré to zde zdůraznit právě v roce 2012. Když Charta 77 vznikla, tak všichni ti, kteří ji podepsali, riskovali vězení a také do něho šli. Mnoho lidí jim v tu chvíli vyčítalo, že to vůbec nemá cenu. Vyčítali jim, že jdou hlavou proti zdi, že je to házení hrachu na zeď a jen pořád na sebe upozorňují, ke škodě svých blízkých. Tím, že podepíší Chartu, tak že zároveň podepíší to, že jejich děti nevystudují žádnou školu. Vyčítalo se jim, že by měli být odpovědni svým dětem a že bolševik je tak silný, že to zkrátka nemá cenu. To je výkřik, jenž zněl v tu dobu logicky. Bolševici byli skutečně velice silní a s disidenty dokázali zatočit. StB byla všude. Máloco se, či pokud vůbec, podařilo utajit. StB to měla prošpikováno svými agenty. Postižena v tomto ohledu byla i církev. Opticky to vypadalo, že to absolutně nemá cenu a že přílišně na sebe upozorňujeme. Jediné, čeho se tím dosáhne, že si zkazíme život. A najednou se ukázalo, že to cenu mělo. Samozřejmě připouštím, chybělo velmi málo a bylo by to rozprášeno. Nedávno mi moje kamarádka Marta Jirousová poskytla CD s Labutími písněmi jejího otce. Měl jsem slzy v očích, kdy jsem to poslouchal. To proto, že vystihl atmosféru osmdesátých let. Bylo to rozprášené, beznadějné. Jirous byl v dosti těžkém vězení na Mírově. Žádná šance na zlepšení. Všichni jinak byli za hranicemi. Hutka byl pryč, Karásek byl pryč, Kryl byl pryč …

MS: Havel byl však sále zde.

MOV: Ano, ten zde byl. Jirous píše: „Paul Wilson je za oceánem, s námi je tady asi amen.“ Najednou si Jirous uvědomuje, že jsou všichni pryč a že on a pár dalších, kteří jsou v kriminálu, …

MS: … zajdou.

MOV: To byla chvíle, kdy StB byla silná. Stačil poslední úder a měla by to. To nebylo tak, že by od roku 1977 Charta spěla k vítězství. V době Labutích písní, tam opravdu chybělo málo a všichni by skončili v kriminále či v emigraci. Zkrátka to nebyla lehká léta. A najednou se ukázalo, že to smysl mělo. Po revoluci se Chartou 77 inspiroval kdekdo na světě. Existují disidentské skupiny v Číně či jiných zemích, kde existuje autoritářský režim. I ve chvíli, kdy se zdá, že je to zbytečné, tak má cenu označit zlo zlem. Mělo cenu napsat nějaký text, nebo něco naopak odmítnout – byť tím člověk riskoval život, či to, že jeho zbytek stráví děsivým způsobem.

MS: Mnozí disidenti byli z naší republiky vypuzeni, jelikož pro režim nebyli žádoucí. Část z nich však zůstala a byli mravní posilou pro ostatní …

MOV: Přesně. Už byli pryč Karásek s Hutkou, Kryl, Charlie Soukup byl pryč, Škvorecký byl pryč. Zůstalo zde pár lidí. Jirous píše: „My už to tady doořem, v pokoře doořem, pak umřem …“ Taková byla nálada první poloviny osmdesátých let.

… Politika …

MS: Pokročme dále. Je vhodné se zeptat na otázku politiky, třebaže otázky, které předcházely, byly také politické. Soudíte, že člověk má povinnost být součástí obce – tedy účastnit se, a ne jen tak přikukovat. Disidenti to vzali za své. Každý byl z jiné ideové oblasti, ale na tu agoru šli.

MOV: Myslím si, že otázka je širší a souvisí to s tím, co dělá člověka člověkem. To není pouze tím, že by člověk měl být ZOON POLITIKON. Vzpomínám si, že jsem na toto téma něco četl v samizdatovém textu ještě za bolševika. Nevím, zdali to byl zrovna Václav Havel, ale v eseji stálo, že je zvláštní, jak jsou disidenti umělecky plodní. Zkrátka pokud je člověk člověkem, tak musí „dělat umění“. Pokud umění jen konzumuji, tak nenaplňuji patřičný rozměr mého lidství. Nemusí to být velké umění. Když jsem matka v domácnosti, tak uměním je již to, že pěkně připravím jídlo na talíři, či občas napíši báseň, nakreslím obrázek. Člověk je-li člověkem, tak musí produkovat umění. V duchovním životě to platí tisícinásobně. Pokud se modlím a pokud žiji duchovním životem, tak musím „produkovat“ jistý druh umění. Nemusí to být tak, že zrovna napíši knihu či namaluji velké plátno, ovšem nějak to ze mě musí tryskat. Pochopitelně, pokud je člověk člověkem, tak musí vnímat odpovědnost za svět, ve kterém žije. V náboženském kontextu responsibility je response – ability, odpovědnost, schopnost odpovědi. V náboženském kontextu člověk odpovídá Bohu, odpovídá za stav světa. Dříve či později z této odpovědnosti musí vzejít v té či oné míře ta i jiná forma politické aktivity.

MS: Pokud se díváte na stav světa a na vývoj v minulých dvaceti letech, tak tam zřejmě nacházíte místo responsibility irresponsiblity. Lidé, kteří zde žijí, nejsou plně odpovědni. Mnozí z nás říkali, že již vybojovali demokracii, směřujeme k vyspělým západních zemím, tak proč bychom to nedelegovali na naše politiky. Dobrá, máme zastupitelskou demokracii.

MOV: Možná také, ale co jsem tam vnímal, bylo zejména obrovské znechucení tím, co se dělo. Uvědomoval jsem si to v devadesátých letech. Čím dále doba postupuje, tak vidím sestup. O naše politiky bych si ani kolo neopřel. To jsou lidé, kteří jsou absolutně bez vize. Biologie mi pomáhá v určení, že naši představitelé jsou sice z biologického hlediska dospělí lidé, ale mentálně jsou to chlapci. Naše politická scéna připomíná svět řeckých bohů, kteří jsou mentálně výrostky, kteří se nenávidí, závidí si, kteří nemají žádnou představu o světě, k nimž člověk nemůže člověk cítit absolutně žádnou úctu. Když bych měl jmenovat českého politika, tak snad jen Václav Havel měl vizi. Těžko bych někde někoho dalšího hledal. A ostatní? Najednou si člověk silně uvědomuje, že s tímto druhem lidí se absolutně nechci přátelit. Touha po majetku a po hrsti moci člověka strašlivě ničí.

MS: Kde se podle vás vytratila služba obecnému dobru?

MOV: Mám dojem, že přece jen více a více lidí si tuto skutečnost uvědomuje. Mám spoustu kamarádů ve straně zelených, byť jsem katolík a volím lidovce. Jsou to idealisté, kteří mají svou vizi a snaží se něco dobrého udělat a snad, doufám, přijde nová generace, a ta napomůže ke změně.

MS: Chcete říci – stane se zázrak?

MOV: Možná už ne naše generace, ale dorůstá generace dětí, které rok 1989 nezažily. Mám radost, že jsou studenti, kteří se nebojí říci svůj názor, mají to v hlavě srovnáno, …

MS: Vidíte, společnost není černobílá.

MOV: Jistěže není.

MS: Mezi námi jsou lidé, kteří jsou schopni artikulovat problémy, analyzovat. Je nutné, aby tito lidé byli ochotni se společensky angažovat, ba v dobrém ji „přetvářet“. Nemyslím oním přetvářením sociální inženýrství. Když tito lidé nebudou mít ve společnosti prostor, tak budou uvažovat o emigraci.

MOV: Jung hovoří o abaissement du niveau mental, což bychom mohli přeložit jako zúžení duševního horizontu. U nás v politice je to jasně vidět.

MS: Pokud se podíváte za hranice České republiky, …

MOV: … řekl bych, že je to lepší. Tam přece jen je 40 let vidět. Takové Německo má přece jen politickou kulturu vyšší. To platí též o Švýcarsku. Uznávám, že kdo žil chvíli ve Francii, setkal se tam též s fenoménem Le Pen.

MS: Rakušané donedávna měli přízrak Haider.

MOV: Ano, ale tam jakási kultura ještě existuje. Co je možné u nás, takový kabaret tam možný není.

MS: Je namítáno, že politici si dovolí to, co jim dovolíme. Podívejme se na aktivitu lidí, která byla spojena s televizní krizí v roce 2000. Během ní se lidé postavili proti aroganci a způsobu jmenování jistých lidí do veřejnoprávní televize. Jistě to mnozí z nás budou považovat za správný čin. Jednoduše si nesmíme nechat kálet na hlavu, kvalita demokracie a procedury v politice jsou o lidech. Lidé dnes mohou volit třeba i exil, když nenacházejí uplatnění. Toho se nebojíte?

… Kapitalismus …

MS: Posuňme se dále, jak vnímáte kapitalismus? Někdo může říci, že tento hospodářský řád dává možnost realizace ekonomické svobodě, a ta některým lidem stačí. Naopak politická svoboda, nutnost spolurozhodovat o podobě obce, ta na prvním místě není.

MOV: O tomto tématu bych hovořil velmi opatrně, neb nejsem profesionál. Mně se na tom zdá zajímavé, že záleží na „nastavení“ národa. Něco k tomu jsme si říkali s našimi studenty. Je zvláštní porovnávat kapitalismus Spojených států a kapitalismus u nás. Vidíme, že u nás je to daleko materialističtější.

MS: V jakém smyslu?

MOV: Když byly prezidentské volby v roce 2004, i předtím či poté byly volby u nás. ODS tenkrát vyrazila do voleb s plakáty, kde byly jednotlivé profese a finanční odměny. Zdravotní sestra si vydělá 20 tisíc, rodina si přijde na 50 tisíc …

MS: To bylo asi v roce 2002 …

MOV: Oni říkali, abychom je volili, pak budeme mít více peněz, budeme se mít dobře, avšak to bylo čistě ve finanční rovině. Na billboardech člověk četl částku. Když byly volby 2004 Bush – Kerry, tak to celkem překvapivě vyhrál George Bush. Hned začaly zpětné analýzy, proč voliči volili, jak volili. Byly uvedeny tři hlavní důvody a jsou zajímavé, neboť se to dotýká lékařské etiky. Za prvé, to byly potraty. Protestant Bush říkal: v žádném případě a katolík Kerry říkal: klidně ano. Poté to byly sňatky homosexuálů. Protestant Bush říkal: v žádném případě a katolík Kerry říkal: klidně. Třetí a nejzajímavější byly kmenové buňky, kdy protestant Bush říkal: v žádném případě a katolík Kerry říkal: ano. Je v tuto chvíli jedno, jaký na to existuje osobní názor. To není tak důležité. Důležité je to, že tři témata, která se ukázala jako klíčová, nebyla ani domácí ekonomika, ani války po světě, které Američané vedli, avšak témata povýtce etická. Neumím si představit českého politika, který by „vytáhl“ do volebního klání s etickým tématem, že bude podporovat práci s kmenovými buňkami, či naopak bude proti práci s kmenovými buňkami.

MS: Ano, ale u nás se o těchto tématech debaty nevedou.

MOV: Jako kdyby to u nás nikoho nezajímalo. Domnívám se, že téma, které je zde nosné má podobu: „Volte nás, dostanete více peněz!“ Myslím si, že závisí hodně na atmosféře v národě, na vzdělanostní úrovni, vnímání, vstřícnosti, atmosféře, zkrátka jakou má konkrétní národ vizi. Není rozhodující, jestli je u vlády pravice či levice a jakou formu má kapitalismus. Spíše je důležitá kultura národa.

MS: Domníváte se, že jsme materialistický národ?

MOV: Domnívám se, že ano.

MS: Můžeme konstatovat, že během komunismu to byl materialismus teoretický, a po roce 1989 a nyní realizujeme materialismus praktický.

… O povaze národa …

MOV: Navrhoval bych, abychom se už neomlouvali čtyřiceti lety komunismu, jsme přece už dvacet let po něm.

MS: Ovšem člověk se může setkat s postoji, že vykročeno tato země měla dobře. Byli jsme na pomyslném vrcholu z východních zemí, byli jsme západem Východu, a nyní jsme východem Západu.

MOV: Myslím si, že ne vše bylo od roku 1990 špatně. To v žádném případě. Na druhé straně je zde spousta pozitiv. Málo naplat, ale český národ – a to říkám s velkou radostí – když je nějaký průšvih, když je někde zemětřesení, povodně, …

MS: … pomáháme, „umíme“ silnou, byť anonymní pomoc …

MOV: Možná se za to stydíme, nebo to zlehčujeme či jsme ironičtí, cyničtí, ale toto je nesmírně pozitivní rys naší povahy. Rozhodně si nemyslím, že náš národ by byl špatným. Jsme sebeironičtí a českou povahu geniálně vystihl Jaroslav Hašek ve Švejkovi. Je nutné říci, že jeho autor, opilec, který pohrdal sám sebou, napsal archetypální knihu o českém národu.

MS: Problém je ten, že opilec, který pohrdá sám sebou, nikam dojít nemůže. Pro svou existenci musí mít alespoň opory, které mu ji zajistí. Abychom dosáhli uspokojivé konsolidace mentálního stavu, musíme se tázat, jakým způsobem vzít opilci láhev, aby byl schopen existence a také se připravil na vykročení do vyšších úrovní. 

… Hodnoty …

MS: Opusťme tuto chmurné téma. Je dobré se obrátit k hodnotám. Václav Havel řekl větu, které se mnozí lidé vysmívají, možná proto, že jsou jako „opilci“, pohrdající sami sebou a nedokážou ji v celé hloubce pochopit. Je to známé a silné heslo, jenž je mnohými považované za stále platné: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Jednoduše bez lásky člověk nemůže existovat a pravda poskytuje orientaci v lidském životě. Ostatně, stala se tématem českého myšlenkového proudu. Jak se k té větě, která dala náboj revoluci, stavíte?

MOV: Když to člověk domyslí do důsledků, tak si troufám tvrdit, že každý člověk musí říci, že je to pravda, že „pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“. Člověk přece nemůže říci nic jiného.

MS: Pragmatici se této tezi vysmívají.

MOV: Soudím, že je to rys naší národní povahy. Od Bílé Hory jsme nebojovali. Toto „neválčení“ my umíme báječně. Je velmi zajímavé se na to dívat v umění. Nejsme příliš schopni natočit film na nějaké zásadní téma. Možná to byla Kawasakiho růže, výjimky existují.

MS: Možná Lidice … 

MOV: V čem jsme výborní, tak to jsou parodie. Můžeme něco zlehčit, něčemu se vysmát, natočit skvělou parodii. V čem jsme silní, je z něčeho si udělat legraci!

MS: Kde je hra s identitou.

MOV: Jakmile někdo začne hovořit o vážných tématech, tak vždy se objeví někdo, kdo to zlehčí a shodí to ze stolu.

MS: Mnozí Češi milují hospodářské žvásty.

MOV: Na základě toho jsme nebyli dobří vojáci. Posmíváme se Američanům, kteří přesně tyto ideály mají. To jsou idealisté, kteří zpívají hymnu, jsou vlastenci. Soudím, že bychom to asi tak nedělali, že bychom v sobě měli hrdost či cítění. Myslím, že my už nemáme vizi, za kterou by stálo za to umřít, ideu, pro kterou by se chtělo žít. To bylo vidět, na Polácích, kteří povstali se Solidaritou. My jsme to nezvládli. Když se Poláci někam dostanou, tak založí krajanská centra, hovoří spolu, bydlí spolu. My se snažíme naučit jazyk a …

MS: … splynout, zapomenout.

MOV: Nejsme hrdi, že jsme Češi. Pokud na něco hrdi jsme, jsou to vítězné zápasy v hokeji. Bleskový průzkum ukáže, že jsme hrdi, že jsme Češi, ale jinak se za to spíše stydíme. Nemyslíme si, že bychom byli hrdinové. Toto je rys naší národní povahy. Určitě nepatříme k těm národům, v nichž lidé by vyběhli ze zákopů a „roztrhli si košili“ či bychom byli ochotni zemřít za svou věc či ideu. Toto nám příliš nejde.

MS: Nemyslíte si, že toto se formovalo po generace? Je to náš úděl.

MOV: Faktem je, že nás bylo fyzicky málo, že jsme měli vedle sebe silnější Německo, že jsme byli spíše „underdog“. Vždy jsme byli národ, který neurčoval dějiny Evropy, a to kvůli tomu kolik nás bylo. Naše politika byla vždy závislá na sousedech, což se na nás různým způsobem podepsalo. Francouzi, Britové či Němci tento důvod nemají.

MS: Jak vnímáte apely lidí k hodnotovým schématům? O Václavu Havlovi se říkalo, že moralizoval příliš, u jeho kritiků se to setkávalo s odporem.

MOV: Bohu dík za to. Je výborné, že Václav Havel moralizoval a hlásal hodnoty. Problém je, že nikdo jiný žádné hodnoty nehlásal.

MS: Převládal zmíněný pragmatismus.

MOV: Jakkoliv někdo začne hlásat hodnoty – ať je to Václav Havel, církev či jiný, tak se tomu začneme posmívat a zparodujeme to.

… Církev …

MS: Dobrá, zmínil jste církev. Je to výrazná konstitutivní část společnosti. V jakém stavu je po komunistické vlády?

MOV: Říká se, že měla v devadesátých letech kredit, ale faktem je to, že jsem mohl vidět církev zevnitř z důvodu, o kterých jsme hovořili. Je nutné poznamenat, že existovala generace kněží padesátých let. Je nutné uvést, že tato generace obstála, že jeden vedle druhého se nenechali bolševikem zlomit. Pochopitelně tam byli lidé jako páter Plojhar … Ti, co seděli, tak jeden vedle druhého obstáli, nezradili, na jednoho Plojhara jich byla obrovská spousta

MS: Toto jsou lidé, kteří nejsou veřejnosti příliš známí a jsou skrytí.

MOV: Ano, je to otázka církevního PR. Osobně říkám, že to byli hrdinové mého mládí. Neznám kněze vězněného v 50. letech, kterého by zlomili pro nějakou formu spolupráce. Na straně druhé – v roce 1989, a to je potřeba říci nahlas, byla církev prolezlá lidmi, kteří nějakou fromou spolupracovali, existovala organizace Pacem in terris, než ji Wojtyla zatrhl. To bylo za Pavla VI. Kardinál Agostino Cassaroli, který měl na starosti Východ, byl to naprosto naivní člověk. Ten absolutně netušil, oč běží. Teprve až přišel Wojtyla po Pavlu VI., Polák, který věděl, kdo je to bolševik a věděl, že se s ním nedá vyjednávat. Rád bych řekl, že v osmdesátých letech, což byla doba mého mládí, ve velkých farnostech byli velmi často lidé, kteří tím či oním způsobem s režimem spolupracovali. My jsme od útlého mládí byli vedeni k tomu, že se určité důležité věci nesmí říkat před některými kněžími. Věděli jsme, že ten či onen kněz různým způsobem spolupracuje se státem či StB. I seminář v Litoměřicích byl prolezlý špiony. Na spoustu bohoslovců, kteří se tam hlásili, byli nasazeni lidé státní bezpečnosti. Oni za rok za dva odešli, měli to jako brigádu. Byl tam příběh pátera Holečka, jenž skončil děsivým způsobem v novém mileniu. Jako přesvědčený marxista naoko emigroval, v Římě se stal knězem a řeholníkem a dělal dosti nepěkné věci. Věděli jsme, že spousta kněží tím či oním způsobem spolupracuje. Naopak byli kněží, kteří působili v různých vesničkách na krajích diecéze, v pohraničí. Dost překvapivé bylo, že v těchto místech zůstala církev bez poskvrny a kněžský personál nezasažený.

MS: Soudíte, že zdejší církev byla jednou z formotvorných?

MOV: Měla by být. To je myšlenka, o níž se nyní snažím hovořit, psát v různých pojednáních. Pokud 20 let po revoluci náš národ netuší, kdo to jsou křesťané, čemu věří, proč tomu věří, vina pak není na straně ateistické většiny.

… Ignorance duchovního světa …

MS: Forma prezentace tohoto společenství není optimální.

MOV: Jsou zde věci, jimž člověk absolutně nerozumí a novináři naší země nemají jasno ani v základních reáliích. V zemích, které znám, a kde existuje seriózní časopis, tam mají člověka zajímajícího se o sport, o počasí, také člověka zajímajícího se o domácí politiku, přes ekonomii, přes zahraniční vztahy a také člověka, jenž se dobře vyzná v oblasti náboženství. U nás máme člověka zabývajícího se sportem, počasím, přes domácí politiku, ale nemáme nikoho na náboženství. Podle toho také příspěvky v médiích na toto téma vypadají jaksi divně, i proto, že se zaměňují nejrůznější pojmy.

MS: Poukazujete na nevzdělanost v oborech, jakou ve vyspělém světě nenajdeme.

MOV: Zde je absolutní vakuum, absolutní náboženský analfabetismus. Kdybychom se běžného člověka zeptali, co si myslí, čemu věří křesťané, tak se dozvíme nejděsivější struktury a kombinace. Vidím to na sobě, když mě pozvou do televize nebo do rozhlasu. Sám považuji za velkou chybu to, když dnes, v roce 2012, mluvím do velkého či malého média či nějakých novin či do ženského časopisu, že ne vždy je vše odpovídajícím způsobem vysvětlováno. Pravidelně první otázkou od lidí z těchto kruhů dostávám, jak biolog a kněz jde dohromady. Co je za tou otázkou? Za ní je to, …

MS: … že víra a věda si odporují, …     

MOV: … si protiřečí. Možná to jde od Jiráska či komunismu. To jsou neuvěřitelně primitivní představy, ale jsou zde.

MS: Dostáváme se k nevzdělanosti. V demokracii by měl být člověk učený, aby byl platným členem obce.

MOV: Dobrá, ale má myšlenka je ta, že první, co se v člověku vzedme je vztek na to, jak jsou mí spoluobčané hloupí. To by bylo ale příliš málo. Když jsme zde žili 20 let svobodně – a pokud my katolíci, jsme nedokázali otevřít okenice, otevřít okna či eventuálně otevřít dveře, otevřít srdce, pak chyba není na straně ateistické většiny, ale spíše opravdu v nás, když nejsme schopni srozumitelně říct, čemu věříme, a proč. Nádherně je to vidět u restitucí. Tam vítězí primitivové, s naprosto jednoduchými, prvoplánovými nacistickými komunistickými billboardy, abych se obul do Bohuslava Sobotky, jinak praktikujícího katolíka, jenž pravidelně chodí ke svatému přijímání. Zde je vidět, kam až jsme dospěli. Kdyby přece církev dělala jen dobré věci, jako dělá charitu, kdybychom dokázali aspoň mít P.R., a říct, že ten majetek chceme ne pro sebe, ale aby se s ním pomohlo, tak pevně věřím, že by občané řekli, ať je jim majetek vrácen, „vždyť  podívejte, co zde dobrého dělají“. Zde se starají o protialkoholické léčebny, domovy důchodců, sociálně vyloučené, zkrátka vše … Tak jim vraťte ty peníze. Oni to promění v dobré dílo.

MS: Bohužel se věci začnou zase točit u materiálního světa.

… Neznalost a média …

MOV: To jsou ty restituce. Vidím to z duchovní stránky. Mám k tomu historku, že v jednom nejmenovaném moravském městě, mě zastavil asi sedmnáctiletý mladík. Dělal evangelizaci, dal mi do rukou knihu o indickém náboženství. Poděkoval jsem mu za ni. Tázal se mě, zdali jsem uvažoval o smyslu života. Odpověděl jsem mu, že občas se mi tyto věci přihodí, jelikož jsem katolický kněz. „Vidíte, to je poprvé v životě, co vidím katolického kněze,“ odpověděl. To je obrovská chyba. Pokud kluk v sedmnácti vidí poprvé katolického kněze, pokud my křesťané nejsme schopni vysvětlit, čemu věříme, a proč tomu věříme, tedy si pak myslím, že problém není na ateistické většině. Často naše projekty, které organizujeme, míří zpět do centra církve. Děláme zájezdy pro katolíky, turnaje pro ministranty v kopané, ale že bychom konali to, co je naprosto běžné, co je třeba v Rakousku, kde církev má obrovský kredit, třeba nějaké setkání, koncert, dětský den či něco podobného pro úplně normální lidi bez rozdílu věr a vyznání, to nám tak úplně nejde. Světlou a krásnou výjimkou je Noc kostelů a v červenci Dny dobré vůle na Velehradě. V Rakousku věci fungují, ale zde tomu tak ještě není. Je tam třeba mnišský řád, jenž podniká. Mají tam pilu, pivovar, ovšem zaměstnávají bezdomovce, zaměstnávají osamělé matky s dětmi, mentálně slabé s tím, že budou za práci odměněni. S tím, že všichni vědí, že to není kapitalismus ostrých loktů, takže výdělek mají poměrně malý, ovšem oni jsou v tomto smyslu sociální. Každý je pak má rád. To proto, že mniši dávají práci lidem, kteří by se normálně v kapitalismu nechytli. Oni je nějak zaplatí s tím, že z toho nemají tučné zisky, ale napomáhá to solidnímu fungování. Kéž by se toto povedlo i u nás.

MS: K tomu je nutné mít vnímavé spoluobčany. Na druhou stranu – ve hře jsou média, jejich kvalita, a tak bych mohl pokračovat. Zkrátka sloupů, na nichž společnost stojí je vícero.

MOV: Jsou i některé legrační věci – a proč je neříct? Když se koná setkání mládeže, což je jednou za dva roky – tentokrát bylo v Žďáru nad Sázavou – pravidelně tam přijede televize Nova, kterou naprosto nezajímá, co se tam děje, ale všechny dny jeden po druhém prochází večer všechny hospody a hledá naprosto cíleně, zdali tam nejsou skandály, opilci, které by si mohla natočit. Ano, to by pak člověk usoudil, co je to za křesťany? Neřekl bych, že by média byla protikřesťanská. To si skutečně nemyslím. Rozhodně tím nemyslím, že by se jednalo o persekuci.

MS: Když jsem mluvil s Petrem Kolářem, dotkli jsme se tématu, že zdejší média dávají velký prostor lidem jako je arcibiskup, jemuž by se ve Francii takové pozornosti nedostalo.

MOV: Ano, takový Tomáš Halík, ale nechci, aby to vyznělo nějak neskromně a podobně, ale opravdu si nemůže na nezájem médií stěžovat a nemá pocit perzekuce. Za svou osobu nepociťuji, že by církev byla perzekuovaná. Je tomu spíše naopak. Kdybych měl den, jenž má 48 hodin, tak bych toho dokázal vykonat ještě více.

MS: Soudíte, že například diskutované téma vracení církevního majetku mělo proběhnout dříve.

MOV: Pochopitelně, že ano. U nás se o restitucích hraje na nejnižší pudy.

… Intelektuálové …

MS: To odvisí od kvality diskuse, argumentů. Možná v tom budou hrát roli i ti, kteří poskytují zpětný pohled, a to jsou intelektuálové.

MOV: To je výborné téma, o němž bych velmi rád hovořil, neboť mám dojem, že pokud zde někdo selhal, tak jsme to my, intelektuálové, napříč vírami a vyznáními. Málo naplat, člověk je odpovědný za svět, ve kterém žije. Ať jsem křesťan, ať jsem intelektuál, tak jsem odpovědný za společnost. Jako intelektuálové děláme s vekou oblibou to, že si píšeme do vlastních tiskovin, které nikdo nečte. Vedeme učené spory v různých časopisech filozofických, teologických, ale že bychom se obtěžovali a napsali něco do deníku Blesk, že bychom si s těmito novinami nechali udělat rozhovor, tak s tím se špinit nechceme. Nahlédne-li člověk do těchto novin, ostatní jej ihned kritizují: „To jsi tedy pěkný …“

MS: Nepřímo říkáte, že Kristus šel také k chudým, nevzdělaným …

MOV: Přesně tak. Soudím, že toto je má povinnost. Pak se člověk diví, že národ volí komunisty, že národ je „hloupý“.

MS: Usilujete o vzdělávání, o osvětu …

MOV: Ano, pokud se odříznu, pokud budu chodit do klubu ve společnosti blízkých, tak se nikdy nestanu kvasem společnosti. Toto říkám bez namyšlenosti. Pokud intelektuálové odmítají chodit do televize, do rozhlasu, pokud odmítají dát rozhovory do časopisů, které nezdobí knihovny katolických intelektuálů, myslím si, že je cosi výrazně špatně. Ať jsem člověk chytrý, či hloupý, musím se snažit ovlivňovat svět, ve kterém žiji. Pokud je mi jako intelektuálovi nabídnuto, abych ovlivňoval okolní svět tím, že vystoupím v komerční televizi či budu hovořit do bulvárního plátku – pochopitelně s patřičnou opatrností, ale jít do toho musím. Jsem přesvědčen, že naši intelektuálové zklamali. Zde se příliš nemluví o vědě, o morálce, o hodnotách, o náboženství.

MS: Když někdo začne hovořit o morálce, obvykle se může stát terčem posměchu.

MOV: No a co? Nedávno mně nabídli mít vlastní blog na Aktuálně.cz a mám čas tam psát jeden text za půl roku. Když tam člověk něco napíše, diskuse pod tím je žumpa. A přece jen to má obrovskou čtenost a častá krůpěj i kámen proráží. První dojem je vztek a člověk se následně nebude obtěžovat a takto do sebe nechat pálit, …

MS: … ale i to je demokracie …

MOV: … a má povinnost, neboť je třeba udělat spoustu dobrého, a pokud to neuděláme my dva, tak to nebude uděláno vůbec.

MS: Apelujete na oběť v rámci veřejného prostoru.

MOV: Z tohoto úhlu pohledu zde máme skutečný dluh k národu. Je potřeba psát popularizační věci a texty, které byly určeny pro širokou veřejnost, ale my to neděláme.

MS: Jaký omyl během více jak dvaceti let považujete za zásadní? Na jeden jste poukázal. To jsou intelektuálové.

MOV:  Třeba ten, že jsem věřil, že demokracie půjde mnohem rychlejším tempem. Přece jen jsem se domníval, že to půjde, jak to jde v Německu, Belgii … Věděl jsem, že obtíže budou, že bude korupce, jako je všude, ovšem, že to nebude pistolnický kapitalismus, a že zde nebudou mafiánské struktury, ale byly. Zkrátka bitva o svobodu neskončila v prosinci roku 1989, ale je každým dnem bojuje o svou svobodu a také …

MS: … o svobodu vyšší a vyšší, hlásal Masaryk. Jaké jsou vaše pohledy do budoucna, třeba nejste prognostik?

MOV: Opětovně bych se vrátil k oblíbenému mysliteli Johnatanu Sacksovi. Ben Gurion, první izraelský prezident říká: „Být v Izraeli realistou znamená věřit na zázraky.“ Myslím si, že v České republice je to podobné.  Pan Sacks, jenž je také rabín, říká, že existuje optimismus a naděje. Na první pohled vypadá, že jsou to synonyma, ale přesto rozdíl mezi optimismem a nadějí je velký jako celý vesmír. To proto, že optimista věří, že věci budou lepší a že to nakonec dopadne dobře a člověk, jenž má naději, tak věří, že se musí o to, aby věci byly lepší, sám přičinit. Sacks říká: „Nemusíme být optimisté, ale nikdy se nesmíme vzdát naděje …“

MS: Děkuji Vám za vaše postoje

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

MOV: V roce 1990 jsem začal v Olomouci studovat teologii ovšem s výhledem na kněžské svěcení. Podmínkou je bydlet v tzv. kněžském semináři, jakýchsi studentských kolejích, ovšem spíše připomínajících klášter, s pevně daným režimem dne a mimochodem – bez možnosti mít vlastní klíče od domu, tehdy ještě i bez internetu a tím pádem i bez větších možností, jak se občansky angažovat. Akademický rok 1995 – 1996 jsem pak prožil na studiích v Bruselu. Po vysvěcení jsem pracoval rok jako jáhen v Brně-Králově Poli a pak dva roky jako farní vikář ve Velkém Meziříčí. Obě tato místa byla extrémně náročná na čas a energii a popravdě řečeno, byl jsem rád, že jsem rád a na jakékoli další aktivity mi nezbýval ani čas, ani vůle. V současné době je již situace lepší. Kněží, pravda, mají obecně zákaz vstupovat do politických stran a angažovat se v politice (výjimky existují, např. P. Piťha) z dosti moudrých důvodů: mají zde být pro všechny a o farnících se předpokládá, že mohou být členy mnoha různých politických subjektů. Kněz – či přesněji farář – by tak neměl interferovat do politické orientace lidí, jemu určitým způsobem svěřených. Na vaši otázku tedy odpovídám, že od roku 1998 s krátkým půlročním přerušením 2002 – 2003 kvůli pobytu v trapistickém klášteře v Sept-Fons ve Francii do dnešního dne učím. Napsal jsem i nějaké knihy, které se tématu svobody a místa člověka na Zemi a jeho odpovědnosti za přírodu a za svět dotýkají, tedy snad tak. Nemyslím, že bych se moc účastnil obnovy kapitalismu, snad spíše malinko obnovy demokracie, pokud to takto vůbec lze říci a pokud to nezní příliš namyšleně.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

To byla „veselá historka z natáčení“. Vše zorganizoval můj bratr, který měl kamaráda a ten zase jiného a projekt byl takový, že budeme investovat svých tisíc korun do jakéhosi brněnského výrobního závodu na výrobu látek nebo oděvů, snad Mosilany nebo něčeho takového, podniku, který již byl v tu dobu nad propastí. Projekt naprosto zkrachoval a po mé tisícovce se slehla zem. Přiznávám, že jsem věc bral velmi lehkovážně a jako způsob zbohatnutí, který se nezdařil, a to tedy zcela spektakulárně.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nezapříčinilo rozdělení eliminaci slovenského nacionalismu, což poté vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému setkání v Evropské unii?     

MOV: Patřím k těm, kteří rozdělení republiky nikdy vnitřně nepřijali a dodnes nejsem chopen vnímat Slováky jako příslušníky cizího národa.  Na straně druhé, v onom roce 1993 nebylo možno nevnímat, jak je tato věc pro Slovensko důležitá a jak zřejmě velmi bolestně a palčivě vnímali svou roli mladšího bratra, což byla věc, kterou jsme si my v Čechách a na Moravě absolutně neuvědomovali, a neměli jsme ani tušení o hloubce takovýchto bolestí, pokud to mohu říci takto obecně. Sám jsem byl velmi udiven a překvapen, s jakou spontánností, vatrami a radostnými oslavami Slováci věc uvítali, zatímco my na západ od hranic jsme věc spíše konstatovali a nezřídka, jako v mém případě, konstatovali s patřičným smutkem. S odstupem času a hlubší integrací v Evropské Unii se snad jizvy zacelí. Dvě drobnosti, které ono rozdělení politické a nerozdělení faktické ilustrují:

První: v jedné chvíli mělo jedno slovenské nakladatelství pocit, že by se moje knížky mohly vydávat ve slovenštině a opravdu asi tři mé věci přeložili a vydali. Finančně byl ale projekt pro to slovenské nakladatelství mnohem méně ziskový, než se čekalo. Ukázalo se totiž, že kdo z čtenářů má o knihu zájem, zakoupí si ji hned po českém vydání a přečte v klidu v češtině. Slováci z nakladatelství pak žádali, aby knihy vycházely paralelně v obou jazykových mutacích v jeden den, na což zase nepřistoupilo moje brněnské nakladatelství. Knížky tak vycházejí od jistého roku jen česky.

Druhá: nedávno jsme točili nějakou věc (Celnice) do televize, pořad, který bude vysílán paralelně v české i slovenské veřejnoprávní televizi. Obě televize si totiž uvědomily finanční výhodnost projektu: natočí se jeden pořad, který bude promítnut v obou zemích a o náklady se obě země podělí. Není třeba dodávat, že komerční televize princip objevily již dávno a s úspěchem jej používají v pěveckých a jiných soutěžích. Celá věc je mi ukázkou toho, jako navzdory politice a vyhlašování samostatnosti jsou obě země v praktických otázkách spojeny mnohem více, než se na první pohled zdá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *