Dialog o transformaci společnosti a médií s Janem Jirákem


*1958, český mediální teoretik, překladatel, vysokoškolský pedagog na FSV UK a Metropolitní univerzitě Praha, Z titulů je možné vybrat: Úvod do studia médií (2001), Media a společnost (2003), Základy mediální výchovy (2007), Masová média (2009), Dějiny českých médií (2011).
Stáhnout dialog:
Dialog o obecných tématech byl natočen ve středu 5. prosince 2012 ve večerních hodinách v prostorách pracovny Jana Jiráka Smetanovo nábřeží 995 / 6, Praha 1.

MS: Jak se vás dotkl rok 1989? Co jste od něj očekával? Jak se očekávání, které jste měl, naplnila?

JJ: Kdybych se měl pokusit mentálně navrátit do nejsilnějších prožitků, které jsem s tím spojoval, tak jsem si říkal, že to bude rok 1968 mé generace.

MS: Návrat idejí …

JJ: Ani ne návrat, ale razantní změna podobné ražby. Pro generaci mých rodičů a lidí o něco mladších to byl určující zážitek na spoustu let dopředu. Bylo to cosi pozitivního, k čemu se lidé mohli vracet jako k době, kdy jsme byli „svoji“. Podvědomě jsem si říkal, že je to cosi podobného.

MS: Mohli bychom to nazvat demokratizace poměrů, která může být zaštítěna ideologií, případně stranou.

JJ: Rozhodně ne zaštítěna jednou stranou. Co jsem si sliboval, tak to mohlo být směřování ke švédskému modelu či čemusi podobnému.

MS: Sociální stát …

JJ: Určitě.

MS: Blahobyt, eliminace společenských nerovností.

JJ: Nejsem člověk blahobytu. Slovo samo považuji za problematické. Spíše bych volil slova jako zajištění a solidarita.

MS: Rozhodně ne dravý kapitalismus, jenž podnítil některé myslitele novověku, v devatenáctém století Marxe a další. Na základě  styku s realitou vypracovali jiný koncept společnosti. Stal se tak konkurenčním kapitalismu. Někdo by mohl říci, že neuspěl … Zpět k vám. Jaká očekávání jste měl, či lépe – naplnila se ona očekávání?

JJ: Z první odpovědi vyplývá, že naplnění byla velmi částečná. Zřejmě se naplnila očekávání týkající se jevových věcí jako je možnost cestování, otevření přístupu k některým informacím, což pro mě z odborné stránky bylo dost důležité. Byla zde daleko větší možnost variability životních drah. To se dostatečně naplnilo.

MS: Po osobní stránce jste byl spokojený.

JJ: Možná je to má chyba, ale neodděluji příliš veřejnou rovinu své existence a osobní. Je mi zatěžko být za sebe spokojeným ve světě, který nepovažuji za příliš spravedlivý.

MS: Nepřímo říkáte, že je neustále za co bojovat.

JJ: Ne, v jistém smyslu není za co bojovat, jelikož žijeme ve fázi rozhodnutých bojů, avšak to je jiná věc. Ta doba ale jistě nastane, možná že už nastává.

MS: Minulý režim tím být charakteristický. Hlavně bojem za mír a socialismus.

JJ: To, co mě na tom zajímá z odborného hlediska, jelikož se o společnosti snažím přemýšlet, je snaha o hledání alternativní optik.

MS: Již zde není dominantní pohled, ale snaha o pluralitu, která dominanci pouze jedné optiky má zpochybnit.

JJ: To se v mém případě týká i hledání alternativních optik na postavení minulého režimu v toku sociálních a politických dějin.

… Komunismus …

MS: Je dobré se zeptat, co pro vás znamená minulost a vláda komunistické ideologie. Jak se díváte na realizace onoho ideálu? Mnozí z nás tvrdí, že je to zmar… Má tato ideologie možnost ospravedlnění?       

JJ: Začnu od počátku vaší otázky. Nedomnívám se, že to, co se dělo zde a v zemích spadajících do sféry Sovětského svazu, bylo naplnění komunistického ideálu. Podle mého soudu to bylo jeho mocenské zneužití. Myslím si, že pokusy o to modelovat společnosti postavené na jiných základech, než je kapitalismus, jsou pokusy legitimní. Ten, o který se pokoušel Marx ve svých podmínkách, své době, se svými omezeními patří dle mého soudu k těm zajímavějším, které lidé za své dějiny vytvořili. Odděloval bych od sebe realitu …

MS: … a ideál?

JJ: Ani tak ne ideál, ale koncept sám. To, že zde nastala realita, která je daleká čemukoliv, co by šlo nazvat za přijatelné, je věcí jinou. Podle mého soudu to nekompromituje snahy o alternativy k tomu, co zde je. Jinými slovy – neměli bychom přistupovat na tezi o konci dějin, ať na sebe bere jakoukoliv podobu.

MS: Pokud jsem tomu dobře rozuměl, jste ke kapitalismu jako hospodářskému systému, který byl na západ od nás, měl velké výhrady a nepřijímal jste jej, třebaže v letech devadesátých zvítězil.

JJ: Měl jsem výhrady k tomu, co se tam odehrává, ale bylo to podmíněno informační bariérou, jelikož jsem nemohl vyhodnocovat vše. Rozhodně v té podobě jsem praxi západního sociálního státu považoval za daleko lidsky přijatelnější alternativu k tomu, co se dělo zde, alespoň tak, jak jsem tomu rozuměl.

MS: Dospěli jsme na určitou úroveň a nemá cenu se navracet. Jsou lidé, kteří devadesátá léta ztotožňují s gründerským kapitalismem.

JJ: Opakuje se to často. Byly zaznamenané texty, v nichž se nemluvilo o revoluci, ale o restauraci.

… 1989 …

MS: V roce 1989, když sem přijel Ota Šik, tak uznal, že je z „jiné doby“. Lidé, kteří měli vztah k roku 1968 a byli spojeni s vládou Petra Pitharta, jako František Vlasák, byli pro mnohé reformisty Klausova ražení nežádoucí. Byli představiteli „třetí cesty“.

JJ: Pokud si to nyní zpětně vybavuji, jak se doba vymezovala proti „osmašedesátníkům“, tak jsem to vnímal jako mně nesympatický, ale zcela logický boj o moc, o postavení, a znemožnění všech potenciálních rivalů.

MS: Výsměch tomu, co zde někteří měli zájem realizovat. Představitelé, kteří předkládali reformu, byli erudovanými ekonomy z Ekonomického ústavu ČSAV a Prognostického ústavu ČSAV. Ti se zaštiťovali mysliteli, jako byl von Hayek, von Mises, Friedman.

JJ: Oni se zaštiťovali ekonomy, ale v té době jsem četl Habermase.

MS: Trochu jiný přístup ke společnosti, který nabízí Frankfurtská škola.

… Demokracie …

MS: Rád bych se zeptal, jak jste vnímal obnovení demokracie. Měli jsme na co navazovat. Zažili jsme ji dvacet let v první polovině dvacátého století. Ono období je považováno za jedno z nejlepších v našich moderních dějinách. To proto, že Československo hrálo v Evropě nemalou roli a patřilo k hospodářským šampionům.

JJ: Nejsem historik – a to, co nyní budu říkat, musíte brát jako názor s omezeními, s rezervou. Mám velmi laický pocit, že první republika se v počátcích transformačního období výrazně mytologizovala a vyprazdňovala až na úroveň fetiše. To nebyla skutečná republika, ale ideál stavu, který jsme si zde sestavili. Z mnoha různých svědectví – od rodinných až po literární – je patrné, že první republika v lidech produktivního věku, v lidech, kteří byli na vrcholu svých sil v poválečných letech, nechala pocit, abychom se raději k tomu, co znamenala, příliš nevraceli. Zdá se, že hlasy, které dnes považujeme za určující, jež vzývaly první republiku, nebyly nejvýznamnější. Touha po změně zde evidentně byla po válce přítomna. Kanalizovala se směrem k určitému zájmu o to, co představoval Sovětský svaz a Východ. Byla to nešťastná okolnost a spíše selhání demokratických elit, které nedokázaly nabídnout pořádnou alternativu.

MS: Tedy i selhání lidí jako Beneš.

JJ: Ano, i toho. Proto, že nejsem historik, je nutné vzít v potaz, že mám silnou tendenci sklouzávat k deterministickému myšlení. Chtěl jsem říci ve vztahu k vaší odpovědi, zdali Beneš mohl jinak. Toto ve mně je přítomno. O jevech uvažuji jako o jevech daných, což je silné omezení mých soudů.

MS: Dobrá, ale vědec hledá kauzalitu.

JJ: Souhlasím, ale také má hledat poučení, a to – obávám se – není můj případ.

MS: Myslíte si, že lidé do jisté míry měli o demokracii iluzi. Ostatně demokracie je termínem, který se dá jednoduše definovat – a to jako vláda lidu, ovšem také o ní můžeme uvažovat jako o systému neutrálních pravidel, pomocí nichž se civilizovaným způsobem řeší konflikty. To však je již těžší.

JJ: Ano, navíc v prostředí, které je velmi skeptické k možnosti existence neutrálních pravidel a jako jedno z mála ctí pravidlo „účel světí prostředky“.

MS: Důraz na subjekt.

JJ: Ne, již je příliš zažitá představa, že i zdánlivě neutrální pravidla jsou výrazem nějakého zájmu.

MS: Zkrátka to, co je dáno společnosti jako celku, slouží někomu. Když člověk vyhlédne z okna vaší pracovny, tak uvidí Malou Stranu, kde je také Poslanecká sněmovna, jež je centrem oněch zájmů.

JJ: Můžeme říci, že demokracie vytváří prostor pro konkurenci pravidel. Je nutné trvat na tom, aby v prosazování zájmů ve společnosti byla uplatněna férovou cestou – a férovost v mocenském jednání a politickém rozhodování je snad náš největší deficit.

MS: Považujete demokracii za optimální způsob správy? Tážu se proto, že máme vzpomínku na československou demokracii spojenou také s osobností Masaryka. To byla silná autorita, která zaštiťovala, dávala tomu patřičnou legitimitu a k níž se lidé vztahovali v dobrém. Když došlo k dějinnému převratu, tak se na Hrad dostal Václav Havel, o němž můžeme hovořit jako o pokračovateli Masarykových tradic. Nejen tím, že byl myslitelem na Hradě, idealistou, od něhož si mnoho lidí hodně slibovalo.     

JJ: Pokusím se na to navázat a bude to pohled zpět, neboť se nezkouším vžít do pocitu té doby. Jsem přesvědčen, že žijeme v etapě, v níž demokracie je již vzpomínkou.

MS: Narážíte asi nejen na první republiku.

JJ: Ano, nejen na ni, ale hlavně na ideál, na možnost. Dost se kloním k těm, kdo hovoří, že žijeme v postdemokratickém období. Dle mého soudu je demokracie, jak na ni v masarykovském pojetí nahlížíme, bytostně spojena s existencí národního státu. Je to způsob, jak organizovat věci v prostoru, který je vymezený a kde se dá nějaká míra průhlednosti, férovosti, rovnosti, navodit. Globální kapitalismus činí z tohoto konceptu pouhou vzpomínku, či formu prostou obsahu.

MS: Demokracie se tak stala bohužel vyprázdněnou.

JJ: Za to je hodně formalizovaná a ritualizovaná. Nemá tak svůj obsah či je velmi oslabený. Proto pokusy o budování demokracie masarykovského typu v podmínkách, které zde nastaly po roce 1989, bylo bojováním minulé bitvy. Mám pocit … a nyní budu hovořit za svůj obor, tedy transformaci médií … že česká společnost narazila na jednu z největších pastí, které připravil minulý režim. To byla malá informovanost a velká idealizace takzvaného Západu. Proto se pod jednoduchým označením, že „toto je ze Západu“, sem dokázaly dostávat trendy v médiích, které byly na Západě předmětem kritiky jako nepřijatelné, popírající demokracii. Zde se o těchto diskusích nevědělo. Bezděčná idealizace Západu, jeho kultury, jeho projevu, kterou režim dopustil, je jeden z velkých paradoxů, které na celé věci vidím.

… Komunisté proti demokracii a Západu …

MS: Komunisté vůči Západu, kapitalistické společnosti byli nepřátelští.

JJ: Na druhou stranu to mělo variantní čtení. Lidé se ve velkém dokázali vztahovat k tomu, co jim bylo označováno za nepřátelské, jako k něčemu, co v důsledku interpretovali jako pozitivní. Mám ale empiricky ověřené ze sond, které jsme dělali, že lidé měli velmi malé povědomí o tom, že západní kulturní průmysl produkuje také brak. To se prostě nevědělo.

MS: Díky tomu také vznikl mýtus o vzdělaném, kulturou žijícím člověku.

JJ: Nejen to. Také vznikl mýtus, že americká literatura je na vysoké úrovni, jelikož se zde kromě ideologické cenzury prováděla i estetická cenzura. Objevovala se zde vrcholná kritická díla. Filmová tvorba ze Západu přicházela filtrovaná jednak ideologicky, ale také kvalitou, což šlo vedle sebe. Tady vznikal zcela falešný obraz Západu – ale falešný jinak, než jaký ho chtěli mít tehdejší propagandisté a ideologové.

MS: Závisí na míře kritičnosti přístupu lidí, zdali to byli ochotni přijmout. Na druhou stranu – minulý režim kritičnost nepěstoval, a proto polarita byla umocňována. Nesmíme zapomenout, že kritičnost jako taková je cestou ke svobodě. Pokud člověk není kritický, tak se stává otrokem.

JJ: Pochopitelně, ale zde mluvíme o stavech kolektivní mysli, byť je to těžko uchopitelná kategorie, …

MS: … což je obtížné definovat – co je pro Čechy či Čechoslováky pojítkem.     

JJ: Soudím, že představa o Západu byla dosti zkreslená, protože kritické věci lidé vnímali jako ideologickou indoktrinaci, a proto je nebrali, zato vnímali, co přichází opravdu „ze Západu“. Když se dnes podívám na svou knihovnu, tak co tam je z edice světové literatury z nakladatelství ODEON, to je přehlídka špičky americké a anglické literatury.

MS: Člověk tak může říci: „Zaplať Bůh za to …“

JJ: To mohu říci, ale pouze vysvětluji zvláštní zkreslení. Stačí se podívat na produkci gramofonového klubu. Když se podívám prakticky na cokoliv, tak najednou ve snaze Západ kompromitovat, režim bezděky dělal přesně opačnou věc. Konstruoval něco, co byl téměř ideál západní společnosti.

… Média, dialog, slovo …

MS: Zmínil jste se o médiích … Jak vnímáte význam dialogu a slov? Nejprve bych rád začal slovy jako takovými, protože se z nich následně spřádá dialog, kterého jsme se již dotkli. Jak vnímáte význam slov, díky jimž vytváříme své osobní i sociální světy? Dobře to vystihl Václav Havel ve svém eseji Slovo o slově. Právě ono má doslova elektrický náboj a dává do pohybu věci. Bez slov by rok 1989 nemohl být v takové podobě, v jaké jsme jej zažili. Jaký význam dáváte tomuto fenoménu? Je to pouze člověk, kdo má možnost slovo užívat a hrát si s ním.

JJ: Doufejme … Myslím si, že ve světě, v němž pár desítek let žijeme, je slovo nadějí i zmarem. Řekl bych, že slovo je paradoxní jev. Je tím, nač se můžeme nejvíce spolehnout, ale i tím, nač se vůbec nemůžeme spolehnout. To platí současně. Společnost to pochopitelně ví, a proto si vytváří různé způsoby, jak tomuto paradoxu čelit, jak jej omezovat – od legislativy, která stíhá křivou přísahu (tedy zneužití slova), až po média, která jsou podezřívána, že mají přinášet pravdu, zprávu o stavu světa. Myslím si, že by bylo daleko výhodnější přijmout, že ten paradox je neodstranitelný. V poslední instanci platí, že jednu věc se nepodařilo naplnit. A to imperativ, že za své slovo ručím sebou, ať jsem jedinec či médium, učitel, zákon … Tedy závazný vztah mezi slovem a odpovědností. O této skutečnosti také Havel pojednává. Řekl bych, že pokud se něco nepodařilo restaurovat, tak je to hodnota slov jako projevu odpovědnosti.

MS: Vypouštíme slova jako balónky, …

JJ: … jako zbraně, jako nástroj manipulace, jako taktický prostředek užívaný ve jménu práva na vítězství.

MS: Vznikají nám obtíže. Když člověk takto jedná, nemůže být v konečném důsledku svobodným. Rok 1989 byl snahou, aby se jedinec navrátil k tomu, co jej dělá člověkem. To proto, že minulý režim v něm člověčenství potlačoval, chtěl od něj kolaboraci a ohýbání páteře. Slova v tomto ohledu hrála zásadní význam. Je na nás, jak s jejich obsahy nakládáme, jak je využíváme.  

JJ: Jsem přesvědčen, že to režim člověku ve velké míře nedovoloval. Na druhou stranu mu dovoloval jistou věc, která je spojována s normalizací. Byla to rituální dohoda o tom, že se o některých věcech nebudeme bavit. Ve velké míře režim dovoloval dělat nečekaně velký rozdíl mezi soukromým a veřejným. Po roce 1989 toto sice bylo nějaký čas možné. Složité je to, že rok 1989 vypadal … a nyní se budu pouštět do obrovských konstrukcí … na první pohled jako konec vlády komunistických stran a přechod k tržnímu hospodářství, kapitalismu …

MS: Také byly deklarace, ovšem i tak to původně vypadalo.

…  Globalizace …

JJ: Paralelně s tím se odehrávala daleko zásadnější, hlubší společenská změna, kterou dnes označujeme jako globalizace, která má i svůj komunikačně – technologický komponent. Toto vše běží paralelně. Oním komunikačně – technologickým komponentem myslím nástup sítí a internetu. To má ten důsledek, že stírá rozdíl mezi soukromým a veřejným a rozpouští hranice. To následně problematizuje běh dalších institucí. Zvláště ekonomická globalizace potřebuje síťová média pro rychlý pohyb spekulativního kapitálu a pro podporu nereflektované spotřeby, nicméně demokratické poměry rozdíl mezi veřejným a soukromým potřebují. Potřebuji vědět, kdy jsem ve veřejném prostoru, kdy s vámi vyjednávám o věcech veřejného zájmu. Potřebuji znát, kdy jsem za sebe. Toto se bohužel – bohudík smazalo. Žijeme ve stavu, v němž vlastně ani nevíme, jak samotnou svobodu uchopit. To proto, že všechny stávající koncepty svobody, pro pojmenování současného stavu, nám selhávají.

MS: Nu, ale takový Friedrich von Hayek tvrdí, že svoboda je schopnost užívat své znalosti, tedy i ty, které jsou vyjádřitelné převážně slovy. Každý člověk má jistý potenciál být svobodným …

JJ: Řekněte to všem nezaměstnaným či všem zaměstnaným, kteří mají diplomy a umývají podlahu.

MS: I to se může dít a závisí na člověku, jak se k tomu postaví. Abychom se navrátili …

JJ: V současnosti nemáme k dispozici pojetí svobody, jímž bychom dokázali popsat stav, v němž žijeme. Osobně si to vysvětluji tím, že všechny byly implicitně či explicitně založené na tom, že něco je soukromé, a něco je veřejné.

… Návrat ke slovu …

MS: Pokud bychom se vrátili k osvobozujícímu slovu: jak vnímáte skutečnost, že najednou lidé „porozuměli“ tomu, co říká ten „neznámý“ disident, jako by byli ve stejné mentální linii. Můžete říci, že to bylo podmíněné vypjatou dobou. Byla ochota …

JJ: Mělo to silnou rovinu ikonizační. Nechť je mi odpuštěno kacířské slovo, ale myslím si, že pro velkou část české veřejnosti bylo jméno Václava Havla neznámou ještě v říjnu 1989.

MS: Nu, ale bez médií jako bylo Rádio Svobodná Evropa, Hlas Ameriky …

JJ: Jeho poslech nebyl zase tak běžný a rozšířený, jak se dnes soudí.

MS: Ano, to proto, že byl rušen.

JJ: Také je vidět, že když následně přišly dny po listopadu 1989, tak najednou byl Václav Havel a další disidenti přibalováni k tvářím, které veřejnost znala. Objevil se Alexandr Dubček jako symbol roku 1968, objevili se herci, jako byl Josef Kemr …

MS: Sám Havel byl člověkem z těchto kruhů.

JJ: Neříkám, že to byl úradek, ale tato skutečnost se tam dá vystopovat. Myslím si, že spojování s ikonami zábavy tam bylo zřejmé.

MS: Můžeme říci, že se lidé snáze spojí pod slovo, které je proti něčemu než pro něco.

JJ: Soudím, že ano.

MS: Je to spojeno s větší intelektuální námahou.

JJ: Je tam také sociální psychologický mechanismus. „Být proti něčemu“ se vždy obrací k minulosti.

MS: Zavrhujeme minulost …

JJ: Zatímco „být pro něco“, znamená zavazovat se pro budoucí jednání.

MS: Byli to právě komunisté, kteří malovali budoucnost. To byly ty světlé zítřky. Budujeme nový svět.

JJ: Také to byla jedna z nejčastějších oblastí lidové a jiné kritiky objevující se v žertech. Porovnávání ideálu a reality bylo polem pro četné anekdoty. A anekdota je také slovo.

… Dialog …

MS: Ze zřetězení slov vznikají texty i dialog, jenž je důležitým elementem pro budoucnost člověka. Jak vnímáte kvalitu dialogu v obecné rovině a v rámci transformačního procesu?

JJ: Abych se přiznal, tak se s ní neumím plně vypořádat. Myslím si, že česká společnost je bytostně monologická.

MS: To znamená, že přijímáme projevy, souhlasíme …

JJ: Také se vyjadřujeme. My nenasloucháme.

MS: Nejde tam o Ty, ale o Já. Zřejmě z toho kulhá i spolupráce.

JJ: Nebo dokážeme druhého pouze porazit, a to jakýmikoliv prostředky. Je jedno, zdali čestnými, či ne. Myslím si, že setkání nad společným tématem a kooperativní hledání řešení je něco, co nám není příliš vlastní.

MS: V globalizaci je právě význam kvality dialogu čímsi zásadním. Člověk, jenž nevede dialog, a prostor, jenž kolem sebe utváří, se mohou stát skanzenem.

JJ: Nebo nejideálnějším výrazem neoliberální doktríny. Člověk, jenž nevede dialog, je socha individualismu.

MS: Až takto je to pojímáno? Představitelé, kteří se zaštiťovali neoliberální doktrínou, propagátory sochy individualismu?

JJ: Ano, zvláště někteří. V nejobecnější rovině bych řekl, že česká společnost je nedialogická. Když tak je polemická.

MS: Polémos je boj, střet …

JJ: Řekl bych, že to posílil minulý režim, jenž byl principiálně založen na popření možnosti dialogu. Svým způsobem se poté svezl i polistopadový režim, jelikož si myslím, že praxe, jak se zde prosazovala doktrína neoliberalismu, dialogu nepřála.

MS: Realizovala se politika, kterou bychom mohli shrnout do spojení: „Kdo není s námi, je proti nám“. 

JJ: Ano, a kdo je ochoten se s námi dohodnout, dělá to proto, že je slabší. To je však v přímém rozporu s deliberativním pojetím demokracie.

MS: Popírá se ona metafyzická rovnost … 

JJ: … a respekt, jenž zde také nebyl.

MS: Opět zde byla skupina ovládajících a ovládaných – a ne partnerů. Někdo může namítnout, že když člověk měl zájem, ochotu, tak mohl po roce 1989 podnikat. Schopní lidé toho využili.

JJ: Řekl bych, že řadě schopných se to povedlo. Zde nemáme dokonalou optiku, jelikož nevidíme ty, kterým se to nepovedlo.

MS: To proto, že jsou marginalizováni.

… Dialog v transformaci …

MS: Pokud se podíváte na dialog, který se vztahoval k reformě společnosti a hospodářství, jak jej vnímáte? Byl zde zjevný nesouhlas těch, kteří šli cestou obnovení kapitalismu a reformních komunistů.

JJ: Jsem trochu zatížen tím, že v poměrně nedávné době jsem byl nucen procházet novinové texty z období, o kterém mluvíme. Bylo to prosinec 1989 až duben, květen devadesát. Mám tak čerstvě zažité, že úvah o restauraci kapitalismu se tam vyskytovalo minimum. Slovo samo bylo přísně tabuizované, plně nahrazované spojením „tržní hospodářství“, jež bylo spojované s atributy, jako je rovnost, spravedlnost, šance pro všechny.

MS: To je záležitost přístupu Občanského fóra.

JJ: Musím se přiznat, že je mi jedno, s kým se to spojuje, jelikož hledám diskurs doby a jeho určující charakterové rysy. Tážete-li se na to, jak na tom byli lidé, kteří byli pro obnovu kapitalismu, tak hlas v podobě, o kterou vám jde, zde nezazněl. Byl zatemňován úplně jiným slovníkem.

MS: Také to bylo díky tomu, že pro toto období bylo charakteristické, co lidé nechtějí, ne co chtějí.

JJ: Ano …

MS: Po roce 1990 se jednotlivé politické proudy začaly více profilovat.

JJ: Na základě četby dobového tisku mám pocit, že zde byla vytvořena „novořeč“. Jejím hlavním rituálním posláním bylo distancování se od minulosti a tím se nacházela rezonance s veřejností, a sloužila také snaze nepojmenovávat, k čemu se směřuje.

MS: Poukazujete na klam, abychom se vyhnuli nepříjemnému pojmenování.

JJ: Ani nevím, zdali byl uvědomělý. Nesmíme zapomenout na významnou skutečnost, jíž si všiml Roland Barthes, že jednou z komunikačních strategií kapitalismu (tedy buržoazie) je to, že se odmítá pojmenovat.

MS: Dobrá, ale když se zaměříte na Washingtonský konsensus, tam naleznete jasné pojmenování, a to v podobě termínů jako deregulace, liberalizace cen, privatizace, devalvace národní měny, kurzové přizpůsobení, vyrovnané státní rozpočty, redukce státu… Jedná se o body, které jsou pro mnoho lidí konkrétní.

JJ: Ano, ale to slovo tam stále chybí.

MS: Kapitalismus.

JJ: Neměli bychom zapomenout, že tam skrytá komunikační strategie byla, byť spontánní.

… Média v minulosti …

MS: Dobrá, výše diskutované fenomény – slova a dialogy – utvářejí média, jsou nezastupitelnými komponenty, a proto bych se zaměřil právě na ně. Rád bych se zeptal, jak byste charakterizoval média před rokem 1989. Co bylo pro ně příznačné? Nezaujatý člověk může konstatovat, že to byly prostředky pomáhající totalitní moci působit na obyvatelstvo této země.

JJ: Tomu tak bylo. V oficiálních dokumentech naleznete slovo, jako je „nástroj“… Nikdy však nenaleznete například termín manipulace. Toto slovo je tabu, stejně jako tomu bylo v případě slova „kapitalismus“ v počátcích společenské proměny. Média měla být nástrojem prosazování zájmů dělnické třídy. Média měla sloužit k formování uvědomování. Dobová hantýrka byla jednoznačná. To, že se média musí řídit a ovládat, bylo zřejmé. Zkušenost z roku 1968 byla pro normalizační nomenklaturu příliš traumatická. To můžeme vidět i z dokumentu: Poučení z krizového vývoje. Účelové, instrumentální pojetí médií, tedy jak se říkalo prostředku masové informace a propagandy – to bylo nepochybné. Jiná věc je, co s tím dělali lidé. To jsou odlišné věci.

MS: Dobrá, dotkl jste se lidí – jak to oni vnímali?

JJ: Mám pocit, že tam bylo poměrně silné přesvědčení, že média se projevují účelově a rozeznali jejich manipulativní rozměr. To máme to slavné čtení „mezi řádky“. Odhalím záměr toho, kdo mi to sděluje. To si myslím, že se v řadě případů povedlo. Nebylo to vždy, jelikož někdy manipulace byla nesnadno dopátratelnou. Člověk za jistých okolností ji nemá šanci rozpoznat. Dle mého pohledu se to nejvíce týkalo televize. V zásadě se domnívám, že od nápadnějšího a přímějšího způsobu ovlivňování, měla velká část české populace odstup.

MS: Jinými slovy lidé rozuměli záměru …

JJ: … jelikož byl ve velké většině čitelný.

MS: Lze soudit, že to byl dobré východisko pro následné změny.

JJ: Také jsem měl toto přesvědčení. Poté jsem byl opakovaně vyveden z omylu, jelikož čtení mezi řádky … dnes bychom tomu říkali kritický odstup …, který fungoval za minulého režimu, byl založen na znalosti jeho záměrů a postupů. Byli jsme „kvalifikovanými“ znalci minulého režimu, ale nebyli jsme znalci toho, co se zde nově formovalo. Rozpoznat nástroje, co k čemu slouží, jsme jednoduše neměli.

… Zahraniční rozhlas …

MS: Jakou roli podle vás v minulosti hrála zahraniční média, jako Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, BBC? Trochu jsme se toho dotkli již v otázce významu slova.

JJ: Pro část populace, pokud vysílání bylo dostupné – a to bylo v osmdesátých letech vlastně docela běžně – se jednalo o alternativní zdroj informací. Ono zahraniční vysílání bylo také tak postaveno.

MS: Člověk by mohl říci, že to bylo v jistém ohledu polární vidění.    

JJ: Slovo alternativní bych považoval za lepší. Z náznaků, které se objevují v dobových průzkumech, jelikož sám režim si dělal průzkum poslechovosti zahraničních rozhlasů, je zřejmé, že dokonce existovala určitá hierarchie představ o tom, co je ze zahraničních rozhlasů objektivnější a co je méně objektivní. Lidé tradičně velkou míru objektivity přisuzovali BBC i Hlasu Ameriky …

MS: Rozhlas Rádio Svobodná Evropa byl tou „štvavou vysílačkou“.

JJ: Více byl chápaný jako polemický a stranící.

… 1989 …

MS: Jak vnímáte východiska? V jaké situaci se nacházela média v roce 1989? Jaké úkoly stály před médii při budování demokratického pořádku a jak se daného úkolu zhostila?

JJ: Média byla vybavena jednou pozoruhodnou výhodou – byla to jedna ze společenských institucí, u níž bylo poměrně jasné, jak má vypadat za demokratických poměrů. Bylo zřejmé, že média jsou institucí svobody slova, že mají být nezávislá. Také bylo zřejmé, že spojení se státem bylo považováno za nezdravé. Zatímco mnoho jiných věcí jasných nebylo, česká veřejnost měla představu, co čeká od svých médií. Tradice posílená zkušeností Pražského jara prostě hrála dost velkou roli. To, co však bylo zajímavější, byla samotná dynamika přechodu. Když člověk vycházel z toho, co se o médiích říkalo, tak se mohl v listopadu setkat s heslem, že Československá televize lže, jako když Rudé právo tiskne. Z toho by člověk usuzoval, že nastane dramatický odklon již od existujících médií. Opak je pravdou. Když se podíváte na první polovinu devadesátých let, tak je tam zaznamenán velký počet pokusů o založení nových titulů, z nichž mohu uvést Prostor, Metropolitan, Telegraf, z nichž většina nevydržela dva roky.

MS: Vznikl bulvár Špígl.

JJ: Ano, z nových médií se skutečně uplatnil bulvár (i když u Špíglu bych s tímto pojmem zacházel opatrně – nabývá tu významu hodnotícího, nikoliv rozlišujícího). Myslel jsem to jinak: zatímco tehdy existující listy Rudé právo, Mladá fronta, Hospodářské noviny existují v transformované podobě do dnešních dnů, ty listy, které je měly nahradit, se prostě neuchytily. Veřejnost ve velké míře uvěřila tomu, že tituly jsou transformovatelné do podoby, kterou chce. Zřejmě tam též hrálo roli, že představovaly ostrůvek známého ve světě plném změn.

MS: Staré přetrvává a nové těžko hledá své uplatnění. Paradox …

JJ: V tomto případě spíše „známé“ přetrvává. Noviny se hodně proměnily co do obsahu, názorového zaměření a formy, ale zachovaly si kontinuity a čtenáři to ocenili.

 MS: Například Hospodářské noviny byly týdeníkem, a po roce 1989 se staly deníkem. 

JJ: Jsem přesvědčen, že pocit kontinuity a nalezení pevného bodu přetrval.

MS: Pokud se člověk podívá, co vycházelo a co vychází dnes, tak … je tam jasná redukce.

JJ: Ale pokud si to vezmete po rocích, tak evidentně odcházely nově založené tituly, a to s jednou dramatickou výjimkou, která naplnila místo na trhu, což byl Blesk.

MS: Již jsme se toho dotkli, ale je dobré to zopakovat. Bylo iluzí, že jsme kulturní národ. Souvisí to nejen s tímto periodikem, ale též s televizí Nova, která byla druhou komerční televizí na českém trhu.  

JJ: Soudím, že tam to bylo složitější.

… Trh médií …

MS: Nu, jak hodnotíte utváření trhu médií? Jaký význam má trh pro utváření mediální scény?

JJ: Tam se odehrával podobný proces, který jsem zde popisoval obecně. Média, která jsme zde měli, se z ničeho nic zbavila státního dozoru a počala se i privatizovat, „zveřejnoprávňovat“ …

MS: Dokonce i „autoprivatizovat“.

JJ: Ano, i to. V situaci, kdy média kolem nás se již počínala etablovat na globálních trzích, tedy začala ztrácet i svoji historicky danou vazbu na národní prostředí. To byl podceňovaný, ale dost výrazný prvek.

MS: Myslíte tím vznik světových deníků.

JJ: A vstup zahraničního, světového kapitálu v nejrůznějších formách do společností, kde by to člověk nečekal. Vzpomínám si … a je to drobná epizoda … a asi pro tuto okolnost důležitá … že někdy na podzim roku 1989 zděsilo americkou veřejnost to, že filmové studio Columbia se prodalo japonské společnosti Sony Corporation.

MS: Můžeme si povzdechnout: Již to není naše, národní …

JJ: Byl to takový šok, že vyšla titulní stránka časopisu Time, kde byla ta ženská postava s pochodní, která je symbolem společností Columbia Pictures a měla šikmé oči, japonský obličej. Dnes by to byla zcela jistě politicky nekorektní obálka. Toto je pro mě symbol prostředí, do něhož česká média začala vstupovat, a vstupovala do něj v podstatě velmi málo připravená. A to s neuvěřitelným problémem, jímž byla silně zastaralá technologická základna.

MS: Byl zde deficit spojený se správnou věcí v kapitalistickém a socialistickém světě.

JJ: Ano, ten byl obrovský. Na počátku devadesátých let, kromě areálu nakladatelství Práva na Florenci, zde bylo jediné desktopové pracoviště. To bylo nakladatelství Svobody na Karlově náměstí. Dnes je to pro lidi nepředstavitelné. Propojení s tiskárnou bylo takové, že se to nahrálo na floppy disk a člověk s tím odjel do Malešic tramvají. Jezdily sem zahraniční návštěvy, brali jsme je do tiskárny na Václavském náměstí, aby se podívaly, jak vypadá horká sazba.

MS: To byla otázka tisku. Nesmíme zapomínat, že zde byl Československý rozhlas, Československá televize.

JJ: Řekl bych, že televize byla na přijatelné úrovni. Do ní se investovalo. Rozhlas na tom byl hůř. Když jste počal hovořit o médiích jako celku, tak se dá říci, že morální zastarávání technologie bylo velké. Vzhledem k tomu, že jak přechod na jiný způsob výroby, tak dohnání Západu představovalo investici, která zde nebyla.

MS: Co lidský kapitál? Ten zde byl?

JJ: Ten zde v jistém ohledu byl, i když pokud jde o média, rozkolísaný. To proto, že … I když to nebylo tak razantní jako v jiných zlomových obdobích, tak přece jen k určitému odlivu lidí spojených s minulým režimem zde došlo. Ti shodou okolností patřili k těm zkušenějším. Určité oslabení z hlediska profesního to představovalo. Určité zúžení hodnoty lidského kapitálu též.

MS: Díky tomu média mohla být mezi propagátory hospodářské i společenské transformace. Na to upozorňuje Václav Žák. Spíše tomu chtěli „pomoci“, než aby se snažili odhalit pasti, které vývoj přinášel.

JJ: Také bylo snadné pokusy umlčet poukazem na to, že jdou od milovníků starých pořádků. To kritickému myšlení nepřálo.

MS: Média snad mají probouzet kritické myšlení.

JJ: Proč by to dělala?

… Otázka veřejnoprávnosti …

MS: Posuňme se dále: kdy se zde začíná ustanovovat veřejnoprávní médium?

JJ: Veřejnoprávnost byl strašně problematický pojem. Soudím, že spousty lidí si nevšimly, že vůbec nějaká veřejnoprávní média vznikla. To proto, že to bylo neustále stejné vysílání, velmi podobné esteticky, ze stejných prostor. Byl to navíc koncept, který u nás neměl tradici. Byl v jistém ohledu nesrozumitelný. Dokonce sám pojem neexistoval. Ivo Mathé v devadesátých letech upozorňoval, že ani není v zákoně, a měl pravdu. Byl to kalk, doslovný překlad z němčiny. Můžeme říci, že koncept veřejnoprávnosti byl k nám importován. A to z logických důvodů, jelikož velmi dobře zafungoval v Německu po válce. Mělo to svou logiku, avšak ne mnoho podpory.

MS: Čím si vysvětlujete onu neexistenci podpory?

JJ: Veřejnost nedávala podporu něčemu, co neznala.

MS: Dobrá, ale nebyla sama proti sobě?

JJ: To však nevěděla. V tom je jeden z důvodů, proč byl nástup TV Nova tak úspěšný. Bylo snadné posilovat nesrozumitelnost a nezakotvenost principu veřejnoprávnosti v České republice. Někteří ekonomové silně neoliberálního ražení vykřikovali, že nic veřejnoprávního není a vše je buď soukromé, či státní.

MS: Jako vzor nám mohla soužit BBC.

JJ: Ano, a taky alespoň symbolicky sloužila, ale povědomí o jejím právním postavení, nebylo silné. Možná kdyby otázka byla postavená tak, zdali chceme českou BBC –  znělo by to jinak. Otázka chcete-li „českou obdobu BBC“ generuje jiný typ odpovědi, než chcete-li veřejnoprávní médium.

MS: Bylo to vágní …

JJ: Míra srozumitelnosti tam byla nízká. Nemůžeme to posuzovat dneškem, když již slovo veřejnoprávní dostalo dokonce i hodnotící význam.

MS: Nesmíme zapomínat, že veřejnoprávní televizí se posléze stala Československá, později Česká televize. Zde ona kontinuita byla.

JJ: Ta však byla výrazně spojována se státem. Samotný jev veřejnoprávnosti nebyl srozumitelný. V podstatě se začal jako téma ve veřejném prostoru uplatňovat, až někdy kolem vánoční krize v roce 2000.

MS: S takovým časovým odstupem a s kontroverzním jmenováním pana Hodače, shodou okolností pracovníka BBC. Lidé si opětovně připomněli étos roku 1989 … Díky tomu došlo k probuzení společnosti, …  

JJ: … avšak ta zjistila, že nic nevyhraje, protože výsledkem byl nakonec horší Zákon o České televizi, než byl před tím.

MS: Tam je nutné mít v povědomí probuzení lidí.

JJ: To bylo velmi dočasné. Musím říci, že jsem si to prožil.

MS: Pokud porovnáváte vnímání veřejnoprávnosti v kontextu vývoje doby, tak se domníváte, že se k ní veřejnost nestaví s takovou opatrností jako v minulosti?

JJ: Zkušenost „vánoční“ krize změnila slovník, a když se dnes podíváte na užívání termínu veřejnoprávnost, je to znát. Dnes například zazní slova, že „tento pořad není dost veřejnoprávní“, nebo že „to by se na veřejnoprávní televizi objevit nemělo“. Najednou vidíte, že to dostává kvalitativně normativní charakter. Je to něco, co je lepší než ostatní. To vůbec neplatilo v roce 1994.

… Soukromá média …

MS: Postupem času u nás vznikla i veřejnoprávní soukromá média. Pokročme dále – jak lidé u nás vnímají soukromá média?

JJ: Je to běžná součástí mediálního prostoru.

MS: Ano, ale co se týče spolehlivosti, punců kvality. 

JJ: Pokud hovoříme o zpravodajsko-publicistické oblasti, tak například Nova je vnímána jako určitý zdroj možného úniku. Jistá eskapistická role tam je, ale současně se pojí s docela vysokou mírou důvěryhodnosti. Ano, lidé vědí, že tomu paraplegikovi skutečně vozík ukradli, a proto pláče.

… Agenda médií …

MS: Dobrá, rád bych se zeptal, jak vnímáte nastolování agendy, která je pro fungování demokracie důležitou. Témata médií se stanou součástí veřejného prostoru. Věci se rozpohybují. Díky tomu se společnost či její části dynamizují. Jak toto vnímáte?

JJ: Mám pocit, že procesy nastolování agendy, jak se utvořily, měly docela standardní charakter. Fázi vstupu do povědomí zajišťovaly po dlouhou dobu televize. Pomalu však tuto roli přebírají velká internetová média. Zvláště ta, která spojují velké portály s nějakým zpravodajstvím. Typický je Seznam.cz. Roli potvrzení důležitosti, což je nutná fáze nastolování agendy, si po dlouhou dobu držela tištěná média, zvláště deníky.

MS: Bohužel pouze čtyři.

JJ: Jsem přesvědčen, že v tuto chvíli tuto roli neplní žádné médium.

MS: U nás neexistuje tedy žádné dominantní médium.

JJ: Jsme pro potvrzování důležitosti trochu rozkolísaní a nevíme, co bude důležité. Některá média se o to snaží. Václav Moravec začíná svá vystoupení tím, o čem se bude v následném týdnu hovořit.

MS: Jste skeptický vůči tomu, že by médium dynamizovalo společenský proces?

JJ: Urychluje jej, ale nestrukturalizuje. V podstatě rozhoduje o skutečnostech, které jsou a nejsou vidět. Již není schopno hierarchizovat viděné. Je to mimo jiné tím, že klíčovým „agendotvorným“ rozměrem v rovině potvrzení jsou emoce – a ty se stále výrazněji posilují a ventilují v prostředí sociálních sítí.

MS: Soudíte ale, že je to chybou.

JJ: Nesnažím se uvažovat takto normativně. Soudím, že je to cosi, co registruji a co se v budoucnu bude muset nějakým způsobem proměnit, ale nevím jak.

MS: Pokud to porovnáme se zahraničím, tak taková BBC …

JJ: Jsem přesvědčen, že tam prožívají podobnou situaci. Samotná BBC dostala několik šrámů. Obecně vzato se domnívám, že mediální struktury a uživatelské návyky mají setrvačnost. Čtu The Guardian online a myslím si, že vyčtu, co je důležité v britské společnosti, o čem se bude hovořit. Také vím, že to není, co to bývalo.

MS: Ani světová média nedokážou nastolit agendu, možná díky pluralitě. Svět je rozmanitý.

JJ: Domnívám se, že ústup významu světových médií je jedna z daní, kterou platíme za „zasíťování“. To proto, že důležitost jsme po dlouhá staletí spojovali s tištěnými médii a tím, co můžeme považovat za takzvaný seriózní tisk.

… Úpadek tisku a médií …

MS: Člověk se může setkat s postojem, že bohužel seriózní tisk v Čechách již neexistuje.

JJ: Také si myslím, že ne.

MS: Kde hledáte příčinu? Nejsou čtenáři, nejsou ti, kteří by jej zaplatili, či nejsou lidé, kteří by jej sponzorsky platili? Můžeme se podívat do nám jistě blízkého Slovinska, byť počet obyvatel je ve srovnání s námi pětinový. Mají tam deník Dielo, který vychází sedm dní v týdnu, což u nás není – snad jen s výjimkou bulváru. Mohli bychom ho s mírnou nadsázkou označit za slovinský The New York Times.

JJ: Domnívám se, že v náznacích u nás něco, co poskytuje servis jako seriózní listy, existuje. Jsou to například přílohy Orientace a Salón. A také Literární noviny.

MS: Titul, který zářil v šedesátých letech a může navozovat vzpomínky svým levicovým směřováním.

JJ: Ano, nejsou tam jen vzpomínky. Inovativní proces je tam silný. Musím přiznat, že jsem je dlouhá léta nečetl a navrátil jsem se k nim asi před dvěma lety a zjišťuji, že je to užitečné. Dlouhou roli to plnil Respekt. Člověk se s ním vnitřně mohl hádat, ale tónem inklinoval k serióznímu listu.

MS: Za první republiky zde byla Přítomnost, která však byla placená z Hradu. Soudíte, že něco podobného hrál Respekt či Literární noviny nebo jiná revue?

JJ: Je dobré, že existují vedle sebe. To proto, že představují dost odlišné pohledy na svět. Ale myslím si, že čtenářská obec není velká a není schopna taková periodika podporovat. Jsem navíc přesvědčen a o tom se moc nemluví, že tu chybí dostatečný autorský potenciál, že se rychle vyčerpá při tvorbě příloh a týdeníků.

MS: To znamená, že nemáme lidi.

JJ: Tak tomu je.

MS: Čím si to vysvětlujete, že najednou nejsou lidé. Je to díky tomu, že schopní lidé,  elita národa odešla do exilu?

JJ: To si vůbec nemyslím. Zastávám názor, že poměrně dost překotná komercionalizace českých médií, jež proběhla, intelektuálně zdevastovala mnoho z nás.

MS: Kdo měl zájem působit jako intelektuál, tak byl odstraněn, odešel do exilu …

JJ: … či se musel přizpůsobit. Poměrně malá skupinka, která se tomu dokázala postavit či to přežila, ta se nalezne v periodicích, o kterých jsme hovořili.

… Bulvár …

MS: Co je příčinou vzniku bulváru, že najednou překročil prodej seriózních novin? U nás je prodej Blesku vyšší než „seriózních novin“.

JJ: Také jeho klesá. Také to není, co to bývalo.

MS: Prodává se však …

JJ: Zvláštní je, že u nás bulvár po roce 1989 nezískal sílu, kterou má v jiných zemích, třeba v Německu. Pokud se podíváte na náklady, tak takový BILD se pohybuje v řádu milionů, Frankfurter Allgemeine ve stotisícových nákladech. Je to o řád jinde.

MS: Nesmíme zapomínat, že jsme menší a některá německá média mají podobu světových médií.

JJ: Ano, ale člověk by čekal, že rozdíl mezi českým Bleskem a ostatními bude významnější. Tomu však tak není. Vysvětluji si to tím, že bulvár nastoupil ve stejnou dobu jako televize Nova. Ta přitáhla spoustu potenciálních čtenářů, kteří poté tento druh tisku nepotřebovali. Přiznávám však, že je to mechanistické vidění tohoto problému, ale je jedním z vysvětlení.

MS: Když jste zmínil televizi Nova: jak se díváte na tento fenomén? Její příběh je  vskutku zvláštní. Měla neobvyklé začátky v tom ohledu, že její zakladatelé deklarovali, že půjde do jisté míry o televizi pro intelektuály. Následně končí v roce 2003 nemalou desetimiliardovou pokutou, kterou musel zaplatit stát, tedy každý daňový poplatník. Zkrátka provedení tohoto projektu ze strany státu můžeme považovat za velké faux pas. Co je zvláštní – tento kanál dokázal americkému investorovi vydělat velké peníze, a to nejen díky arbitráži, ale i díky útokům na to přízemní v člověku, na jeho pudy.

JJ: Nevím, zdali na lidské pudy, ale spíše poskytl možnost úniku. Poměrně stabilní přízeň této televize si vysvětluji tím, že nabízí svět, který se tomu žitému zdánlivě podobá. Tím vytvořila umnou konstrukci, která funguje současně jako srozumitelná pohádka.

MS: Čím to, že v minulosti toto nebylo, vždyť i tehdy člověk potřeboval „útěchu“…

JJ: Kdybychom nešli po jevech, ale hledali ekvivalenty téhož v minulém režimu, tak nikdy nebylo pravdou, že by všichni stáli fronty před knihkupectvími na vzpomínky Jaroslava Seiferta. Pouze v ten čtvrtek se sešli ti, kdo o to měli zájem, protože to nevycházelo ve velkém nákladu a nedostávalo se to na pulty průběžně. Tak vznikl optický klam. Současně byly spousty lidí, kteří místo toho svépomocí lepili své nevkusné domky a utíkali do nejrůznějších forem soukromého života, tak jako utíkali do bulvárního světa Novy. Mám pocit, že zde byla připravena poměrně silná obec, s níž program Novy rezonoval. Byl tomu dán vhodný obal, že toto je správný svět, takto to na Západě vypadá, že toto jste celou dobu chtěli.

MS: Jasně, ale kriticky uvažující člověk to prohlédl a považoval za podvod.

JJ: Mohl. Pořád zde máte i v těch nejslavnějších okamžicích Novy třetinu lidí, kteří se na ní skoro vůbec nepodívali, což je dle mého pohledu slušné.

MS: Jak vnímáte skutečnost, že zde existuje subjekt, jenž licenci získal podvodem?

JJ: Před chvílí jste se sám zmínil o autoprivatizaci. Myslím si, že doba transformace společnosti nebyla dobou Rychlých šípů.

MS: Takový byl pouze ideál.

JJ: A to těch, kteří neměli šanci se privatizace ve velkém zúčastnit.

MS: Nesmíme pominout, že Novu zakládali lidé, kteří byli spojeni s Fakultou sociálních věd UK.

JJ: Ano, ale musím říci, že zdejší prostředí je poté přijímalo s dost rezervovaným postojem a následně se postupem času všichni orientovali jinam.

MS: Myslíte si, že Nova jako televizní bulvár jasně ukázala, že Češi se neliší od jiných národů?

JJ: Soudím, že bychom se měli zbavit pojmenováni Češi. Z nějakého důvodu si říkáme, že v minulém režimu jsme prokázali svou kulturnost, což se spojuje s frontami před knihkupectvím. Opakuji, tam přicházeli všichni, kteří věděli, že to v pátek nedostanou. Tak vzniká fronta – z vědomí nedostatku. Pořád … a nyní použiji paušální stereotyp … zde bylo dost zelinářů, kteří nikdy do té fronty nešli.

MS: Souhlasili s režimem a do oken dávali jeho symboly, jak o tom psal Václav Havel v Moci bezmocných.

JJ: A současně civěli do ochmataných katalogů Neckermanna, šmelili vozy z druhé ruky a četli Večerní Prahu. Potenciál lidí, kteří by se dívali na bulvár či jej četli, zde byl vždy, pouze zde nebyl samotný bulvár.

… Cizí vlastník …

MS: Je příhodné se zeptal, jak vnímáte skutečnost, že česká média jsou v cizích rukou – především deníky.

JJ: Kdysi jsem byl v Liberci na zasedání Syndikátů novinářů, kde nás předsedající vyzval, abychom povstali a minutou ticha uctili smrt českého tisku. To souviselo s přechodem regionálních listů do rukou vlastníka v Pasově. Dlouho jsem byl přesvědčen, že je to něco, co představuje rizikový faktor. Tak tomu je, ale je to pouze za předpokladu, že se držíme ideje, která říká, že média mají být výrazem kultury a politiky národní společnosti. Nyní je tam projev globalizace. Co nadělat? Jsou prostě v cizích rukou. Musíme se tázat, co jsou to dnes cizí ruce.

MS: Myslím si, že bychom měli spíše diskutovat o tom, zdali cizí ruce nejsou špinavé, ale to je již na jinou diskusi.

MS: Jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti?

JJ: Myslím, že klíčovým problémem české společnosti je všeprostupující „situační etika“, tedy že etické je to, co se mi v konkrétní situaci hodí. S tím souvisí i vysoká míra sobecké individualizace a téměř programová neochota identifikovat se s nějakým nadosobním rozměrem – ať je to veřejné dobro, národní zájem, životní prostředí atd.

MS: Co Česká republika, její budoucnost v Evropě či globalizovaném světě? 

JJ: Na to opravdu neumím odpovědět. Prostě nevím – hodně to bude záviset na budoucí roli státu v Evropě vůbec.

MS: Děkuji vám za kritická slova …  

P.S.:

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

JJ: Účastnil jsem se kuponové privatizace jako jisté formy happeningu. Věděl jsem, že bych si vyčítal, kdybych se téhle masové zábavy nezúčastnil. Mimochodem, výsledky odpovídaly přístupu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *