Dialog o transformaci s Robem Cameronem


*1972, česko – anglický publicista, působí v mezinárodním vysílání Českého rozhlasu – Radio Praha http://www.radio.cz/en , je korespondentem BBC pro Českou republiku a střední Evropu.
Stáhnout dialog:

První část dialogu byla natočena ve čtvrtek 14. března 2013 v dopoledních hodinách v prostorách Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2, Vinohrady; druhá část dialogu byla natočena ve čtvrtek 18. března 2013 v odpoledních hodinách v prostorách Českého rozhlasu, Vinohradská 12, Praha 2, Vinohrady.

MS: Čím pro vás byl rok 1989? Jak jste se na něj díval z anglických ostrovů? Co to pro vás znamenalo jako pro Angličana? Bortil se jeden blok …

RC: Jistě žádáte upřímnost. V listopadu roku 1989 mně bylo dvacet let. Byl jsem na vysoké škole v Coventry.

MS: Jaký obor jste studoval?

RC: Studoval jsem – a nyní přijde větší ostuda – politiku a dějiny. Musím si přiznat, že to, co se zde dělo, přišlo jako naprostý šok.

MS: Blesk z čistého nebe?

RC: Ano, také se musím přiznat, že jsem sice viděl záběry v roce 1989, ale ani jsem nevěděl, co se vlastně děje.

MS: Pro vás střední Evropa viděná z Anglie byla vzdáleným Východem, tedy něčím velmi odlehlým?

RC: Pochopitelně. Byl jsem za železnou oponou v roce 1983 či 1984. Bylo to v Rusku. Byla to Moskva a Leningrad.

MS: V jistém ohledu jste zažil režim, kde vládli starci, kteří postupně umírali. Brežněv, Andropov, Černěnko …

RC: Přesně tak, ti byli známi. V Praze jsem žádného politika neznal.

MS: Byl zde Gustav Husák.

RC: V Praze byli na návštěvě moji rodiče v roce 1973.

MS: Vy jste měl vazby na Československo?

RC: Ne.

MS: Československo byla pro vás nepopsanou zemí?

RC: Určitě. Zde byli moji rodiče na dovolené.

MS: Odhodlali se vyjet do země, kde probíhala normalizace?

RC: Přesně. Bylo to překvapivé. Já jsem znal jejich historky, byl jsem tehdy malý hoch … Do Čech jsem přijel až po revoluci.

MS: Bylo to období, kdy Československo, později Česká republika začala zažívat transformační roky. Rád bych se zeptal, zdali se o východním bloku hovořilo jako společenství zemí, kde je komunistický režim, který tam bude napořád, nebo tam byly známky, že s příchodem pana Gorbačova se režim začal postupně reformovat?  

RC: Zažil jsem to a pamatuji si na to dobře. Spíše než z vývoje politiky jsem měl strach z jaderné války. V té době jsem byl levicově orientován. Byl jsem členem CND – Campaign for Nuclear Disarmament. Účastnil jsem se pochodů proti Reaganovi.

MS: To znamená, že politika uzbrojení východního bloku byla pro vás politikou škodlivou?

RC: Byli jsme proti tomuto přístupu, ale o praktické politice v komunistickém bloku jsme příliš nevěděli. Nebyli jsme ani proti Americe, jelikož moje matka je Američanka, ale byli jsme přirozeně proti Reaganovi, Thatcherové, ale ani proti sovětskému bloku. Jako teenager jsem se účastnil pochodů proti přítomnosti jaderných zbraní v Británii. Například nyní víme, že společenství CND bylo hodně infiltrováno lidmi z KGB. Naše sdružení bylo vnímáno jako levicové hnutí, ovšem nebylo tak černobílé, jak se to vykládá.  

… Komunismus pohledem zvenčí …

MS: Obraťme list. Jak jste se díval na možnosti komunistické ideologie? Vidíte v komunistické ideologii podnětné impulsy pro svět? Sám uvádíte, že jsem byl levicově orientován. Co pro vás jako pro člověka, který studoval a vyrůstal na Západě, idea komunismu znamená? Žil jste v Anglii, kde byl autor Karel Marx zvolen jednou z nejvýznačnějších osobností tisíciletí. Jak tam tato silně levicová ideologie, jež byla realizována v Sovětském svazu, rezonovala? Bylo by chybou ve vztahu ke komunismu opomenout, pár faktů, jež jsou spojeny s osmdesátými lety. Nesmíme ale zapomínat, že to byla právě Thatcherová, kdo řekl, že s Michailem Gorbačovem, představitelem komunistické země, se dá vyjednávat, spolupracovat. Byla tak prostředníkem pana Gorbačova k Ronaldu Reaganovi, jenž komunistické Rusko nazval „Říší zla“, kterou je nutné „eliminovat“.

RC: Důležitou roli sehrál fakt, že jsem to mohl vidět na vlastní oči. Byl jsem v Moskvě, v Leningradu krátce před tím, než Gorbačov přebral otěže moci. Mé dojmy byly dojmy teenagera. Bylo to strašidelné, jaký tam byl nepořádek, nic nefungovalo.

MS: Spatřoval jste rozklad společnosti, kde nebyly odpovídající motivace. Když máte trh, tak se člověk snaží dělat kroky, aby byl úspěšný.

RC: Přesně.

MS: Trh aktivizuje, kdežto plánované hospodářství? Vaši rodiče i vy jste poznal, že systém je nefunkční.

RC: Nevím přesně, jestli jsem tomu tak jako „- náctiletý“ rozuměl. Spíše jsem to bral jako cosi bizardního, podivného, strašidelného. Pamatuji si do dnešních dnů, že jsem absolvoval desítky cest po Evropě. Pamatuji si, jak s námi jednali na hranicích. To bylo příšerné.

MS: Ponižující?

RC: Měl jsem strach. Bylo to impérium zla.

MS: Soudíte, že jako student jste se s dichotomií říše zla – říše dobra setkával?

RC: Nevím, nemohu na to odpovědět. V počátku osmdesátých let minulého století jsem nestudoval historii a politiku, jako tomu bylo později.

MS: Dobrá, lze říci, že pro vás komunismus, ačkoliv jste levicově orientován, není východiskem pro řešení společenských problémů?   

RC: Ano, jsem pro kapitalistický režim.

MS: Komunistická ideologie byla odsouzena k porážce. Kapitalismus vyhrál z toho důvodu, že dokázal lépe uspokojit spotřebitele? Člověk dostal prostor k tomu, aby se realizoval.

RC: V tomto ohledu ano.

… Demokracie a kapitalismus …

MS: Dobrá, pokročme dále. Jak uvažujete o demokracii a kapitalismu? Jste ze země, kde se oba dva systémy uplatnily a fungují, byť i kapitalismus zažívá krušné chvíle.

RC: Dovolte mi, abych v upravené verzi citoval Jana Masaryka: ‚Demokracie vítězí, ale dá to fušku.‘

MS: Jak jste se díval či se zpětně díváte na postupnou demokratizaci východního bloku, jelikož to byl pan Gorbačov, který hlásal glasnosť, perestrojku, tedy pozvolné úpravy režimu? Bohužel zde byli lidé, kteří to příliš nepochopili. Jak jste vnímal význam utváření demokracie?

RC: Rozhodně je to velký progres. Zdaleka to není hotové. To není pouze o institucích, ale i o přístupu, respektu pro politického soupeře. To ale vyžaduje staletí, aby to fungovalo.

MS: My jsme sice neměli tradici, ale měli zkušenost.

RC: Ano, ale dvacet let. To je málo. Poté to bylo přerušeno.

MS: Bylo to dvacet let, poté padesátiletá pauza a poté jsme začali budovat demokracii a kapitalismus. Jak je to viděno očima zahraničního pozorovatelem? Jaká rizika demokracie a kapitalismu u nás spatřujete? Zde je dobré zmínit Francise Fukuyamu, jenž přišel s tím, že „historie skončila“, a to ve smyslu, že již neexistuje jiný způsob společenského a hospodářského uspořádání.    

RC: Z dnešního pohledu je to mylné. Soudím, že Fukuyama musí litovat svého slavného citátu. Není stále vyhráno. Vezměte si například Venezuelu, …

MS: … Čínu. Tam máte komunistický kapitalismus.

RC: Přesně tak. To může být dalším modelem.

MS: Je však otázkou, zdali vydrží. Když se člověk rozhlíží po tom světě, objevuje, že existuje cosi jako lidská práva. I tam můžeme pozorovat změny.

RC: I zde je odlišný model. I v České republice nemáme čistou demokracii. Nutno říci, že pouze reflektuji to, co si Češi myslí. Již delší dobu si jsou jistí, že se zde v politice rozhoduje o nás bez nás a parlament je pouhá ozdoba. Stačí si vzpomenout na velké finanční skupiny jako PPF.

MS: Jistě znáte Karla Kryla, ten byl velmi zapáleným demokratem. Odešel z Československa v roce 1968, v zahraničí pak pracoval pro věhlasnou stanici Rádio Svobodná Evropa. Byl tím, kdo o systému, na nějž jste poukázal, uvažoval jako o demokratuře. Jak to přeložit? Inu, je tam přítomna demokracie, ale také je tam jisté poručníkování, dominance vrchní třídy, tedy i držitelů kapitálu. Nemůžeme jasně a přesvědčivě říci, že se v našem systému vyskytují prvky diktatury, jako tomu bylo v minulém režimu. Náš systém přece obsahuje formální demokratické struktury, jako jsou svobodné volby, svobodná média, možnost shromažďování, funkce politických stran, ale přesto cosi chybí.

RC: To je pravdou.

MS: Říkal to Masaryk, nyní to opakuje také pan Jiří Pehe. Ano, máme demokracii, ale nemáme demokracii. Přicházel jste ze země, kde má demokracie tradici a je ukotvená. Jakou jste měl představu o obnově demokratického řádu v zemích na Východě?

RC: Bylo to jako u většiny cizinců.

MS: Nevnímal jste to jako skanzen?

RC: Ani ne, ale všichni jsme se mýlili. Ony kosmetické změny jsme brali jako změny k lepšímu.

… i nástup kapitalismu …

RC: Zde jsou všechny příznaky kapitalismu, efektivity, globalizace.

MS: Když se bortil východní blok, nebyla například otázka globalizace tak diskutovaná. Doktrína, jež byla aplikovaná, vycházela z dokumentu, který se nazýval Washingtonským konsensem. To znamená, že se mělo privatizovat, odstátnit, redukovat stát, liberalizovat. Zkrátka, dejme subjektům prostor, aby samy vykonávaly svou činnost, a prosperita se dostaví. V počátku byl dobrý optimismus.

RC: Ano, ale my, cizinci, jsme tento optimismus nezažili jako Češi. Pozorovali jsme spíše povrchní věci, mírná zlepšení v chování. To jsme přijali jako důkaz, že společnost postupně zraje.

MS: Na základě těchto drobných změn jste si mysleli, že zátěž komunismu se rychle setřese, jednoduše zmizí?

RC: Asi tak.

MS: Když člověk žije padesát let v režimu, který mu nedovolí svobodně se vyjadřovat, pojmenovávat pravdu, tak jej to poznamená.

… Osobnosti jako reprezentanti České republiky …

MS: V minulosti zde byla malá skupina lidí, kteří se proti tomu postavili a také tak dopadli. To znamená, že část z nich šla do exilu, poté byli lidé kolem Václava Havla vězněni. S jakými osobnostmi se zahraniční pozorovatel setkával? Takovou známou osobností byl Václav Havel.

RC: Ano, to byla největší osobnost.

MS: Nebo byli i jiní? Alexandr Dubček … Jací představitelé reprezentovali naši republiku a byli v zahraničí dostatečně známi?

RC: Opravdu pro mě to byl pan Václav Havel. V počátcích jsem zde nebyl jako novinář, ale jako učitel anglického jazyka. Musím se přiznat, že jsem měl minimální znalosti o politických poměrech.

MS: K detailnějšímu pozorování politického dění …

RC: … jsem se dostal později. To bylo kolem roku 1999.

MS: To přicházíte do Českého rozhlasu?

RC: Též do České tiskové kanceláře. Dříve jsem sice četl noviny, ale spíše anglické noviny jako The Prague Post. Vše jsem to vnímal skrze cizí média.

… Recepce budování demokracie a kapitalismu …

MS: Dá se říci, že politické věci jste nechal Čechům. Dobrá, ale jak na vás období raného kapitalismu a budování demokracie působilo? Říkal jste, že proměna v chování lidí bylo spíše povrchní. Co vás jakožto anglicky mluvícího pozorovatele českého dění zaujalo?

RC: Především, jak jiná byla společnost.

MS: Jaké rysy měl podle vás český člověk?

RC: Velmi mně zarazila atmosféra v rodině mé tehdejší přítelkyně z Teplic. Byl tam přítomen neskutečný skepticismus k Havlovi, k vládě, k poměrům. Ne snad, že by byli levicoví …

MS: Byla tam přítomna obava z vývoje?

RC: Ne, již v roce 1993 byli otráveni z Václava Havla, z demokracie … Hovořím o lidech z rodiny, s nimiž jsem se mohl setkat. Neustále nadávali na prezidenta Havla, jak vše bylo v nepořádku, jak se nedodržují zákony, lidé si dělají, co chtějí.

MS: Není zde disciplína?

RC: Ano, dost se také smáli mému prohavlovskému entuziasmu.

MS: Nutno říci, že to byl právě člověk, který otevíral Československu dveře v zahraničí.  

RC: To však byla velká ironie. Pro mě to byl velký šok. Asi to byly specifické případy.

MS: Nebylo to také sociálním prostředí, v němž lidé vyrůstali?

RC: Možná. Vůbec nebyli intelektuály.

MS: Například Teplice v Čechách, to je severní část země, která trpí hospodářskou nevyspělostí a vysokou nezaměstnaností.

RC: Zkrátka, nebyla to Praha …  

… Rozporné přijetí …

MS: Soudíte, že nepochopení lidí například pro Václava Havla bylo způsobeno zátěží minulých let?

RC: Nevím. Dlouho jsem hledal příčinu tohoto stavu. Myslím si, že to souviselo i například se zacházením s romskou komunitou nebo s poválečným odsunem Němců.

MS: Václav Havel byl jedním z těch, který když nastoupil do funkce, se jel omluvit Němcům za jejich odsunutí. Pro některé lidi to byl rudý hadr na býka.

RC: Myslím si, že to bylo kvůli tomu. Spíše jsem měl pocit, že člověka, jehož jsem si do té doby tolik vážil, si budou vážit i jeho krajané.

MS: Václav Havel byl člověk elity, byl člověk spojený s Chartou 77. Skrze tuto instituci a intelektuály na nás Západ nahlížel. Václav Havel byl tím, kdo otevíral dveře Československu a České republice v zahraničí …

PR: Soudím, že váš náhled je to správný.

… Demokracie v Čechách …

MS: Vraťme se k demokratickému řádu. Rád bych se zeptal, co podle vás potřebuje česká demokracie?  Zřejmě bychom mohli říci, že jde o pochopení druhého člověka, nutnost být dostatečně empatický? Měla by zde být úcta k člověku, respekt k jeho názoru?

RC: Toto však často v české společnosti chybí. Vidím to i na velmi lokální úrovni. Stačí, když člověk prochází ulicí kolem bytů zde na pražských Vinohradech, což je velmi bohatá měšťanská čtvrť. I tam jsou znaky naprosté absence, nepřítomnosti občanského …

MS: … citu.

RC: Je to i tím, že lidé nechají na chodníku exkrementy svých psů, nebo jak parkují. To vypovídá hodně o tom, jak lidé myslí nad druhého.

MS: Právě demokracie potřebuje respekt k druhému. Otevřenost, kooperace je zásadní. Když neustále budu říkat, že to je moje a věci půjdou po mém, a co je vaše, mě nezajímá, je to pouhé pokračování minulosti, kterou jsme zde měli.

RC: Naprosto … To je ale to, co českou společnost sužuje.

MS: Je tam i uzavřenost?

RC: Mnohé věci, které by lidi měly zajímat, je nezajímají. Co se děje na chodníku, není má odpovědnost, a proto to nebudu uklízet, protože za to nemohu. Mění se to, ale pomalu …

MS: Veřejný prostor je zásadní pro demokracii, tam se utváří kultura diskuse … Soudíte, že právě to je tím pískem v soukolí demokratického řádu? Lidé poté říkají, že demokracie je nefunkční. Myslíte si, že to je jedna z hlavních příčin?  

RC: Myslím si, že Češi ztratili důvěru v to, že demokracie je základem lidského společenství.

… Iluze o konečném stavu a čase …

MS: Možná, je zde představa, že demokracie je konečný stav, ale přitom demokracie je proces.

RC: Je to organický celek a vyvíjí se.

MS: Ano, a má své neduhy jako lidské tělo. Zřejmé narušení bylo způsobeno dvěma totalitami. Hojení bude asi trvat generace.

RC: Říká se to. Nebude to otázka dvaceti let.

MS: Někdo to tak vidí. Mohl jsem hovořit s doktorkou Helenou Beckerovou ze švýcarské Basileje, švýcarskou novinářskou s českými kořeny. Říkala, že za jednu generaci bychom mnohé mohli překonat. Můžeme říci, že sám zakladatel Československa požadoval 50 let vývoje, kdy díky stabilnímu vývoji bude naše demokracie větší a větší. Sám věřil ve společenský pokrok … Dnešní lidé jsou nedočkaví. Vše chceme hned a možná včera bylo pozdě. Je to též světem, který na nás útočí.

… Blahobyt a demokracie …

RC: Hodně lidí vidí úspěch svého života, společnosti skrze majetkové prizma, podle toho kolik má člověk „smartphonů“ či drahých aut. Úspěch znamená mít hezký dům a jiné požitky. Máte stejné zboží jako v Británii, Německu, Francii. Máme stejné obchody. Nyní Češi vlastně dospěli.

MS: Lidé si spojili, že budou-li mít demokracii a možná kapitalistický řád, bude i to ostatní. Demokracie je postavena na víře v jednotlivce a lidé mají iluzi, že jim zajistí kýženou prosperitu bez velké námahy.

RC: Prosperita není pouze hmotná a finanční.

MS: Má i svůj duchovní rozměr, …

RC: … i občanský rozměr.               

… Podoba idejí a transformace …

MS: Hromadění statků vychází z toho, že tato společnost nebyla tak nasycená. Byl zde rozdíl mezi námi, Rakouskem či Německem. K materialistickému vidění světa přispěla u nás i podoba zavádění kapitalismu. V počátku jsme měli výchozí ideje, které do přeměny vložil Václav Havel. Pravda a láska jsou hodnotami, na nichž se dá stavět. Někteří představitelé, kteří byli v pozicích vzorů, se tomu vysmáli, zpochybnili to …

RC: Nebylo to pouze v České republice, ale bylo to i jinde, jelikož i tam život ztrácí – neříkal bych duchovní, jelikož jsem ateista – vyšší rozměr.

MS: Říkáte, že jste ateista, ale cítíte nutnost transcendentálních hodnot pro lidské konání a zdejší existenci?

RC: Ano, a proto bych hovořil o občanském duchu. Ten mně zde chybí v tom smyslu, že je to rozdíl ve srovnání s Francií a jinými vyspělými společnostmi.

MS: Nebylo to právě způsobeno ideologií, která zde byla?

RC: Ano. To není v genech.

MS: Dvacet let je sice krátká doba na osvojení hodnot, ale kdybychom měli autority, které upozorňují na nedostatky, šli bychom jiným směrem. Když je společensky úspěšný ten, kdo má, a je jedno, jestli to, co má, si prosadil ostrými lokty … Dalším negativem je propojení politiky a hospodářství. Demokracie již není utvářena lidmi, kteří jsou voleni. Ti, kdo jsou voleni, se stali z pohledu lidí pouhými pákami, přes které jsou řízeni kapitálem.

… Vize neexistuje …

RC: Myslím si, že zde opravdu chybí politické vizionářství, jeho nositelů je málo. Jsou mezi nimi lidé jako Klaus, ale myslíte si, že Nečas je politický vizionář? Osobně si myslím, že ne.

MS: Máte pravdu. Vezměte si takového Havla. Ten byl součástí elitní společnosti, byl vizionář, ale přijali jej Češi za svého? Sám jste ukázal, že mnozí lidé mu nerozuměli, třebaže mluvil česky.

… Politika …

MS: Rád bych se zeptal, jak vnímáte politické procesy ve společnosti, o níž se říká, že její demokracie je v krizi?

RC: V krizi určitě je … Hlubší a hluší …

MS: Je tam patrno odcizení vládnoucích a občanů?

RC: S tím naprosto souhlasím.

MS: Jak byste jako člověk zpovzdálí, z mezinárodního média charakterizoval českou demokratickou politiku? Dobrá, v devadesátých létech těmto lidem o něco šlo. Byli to lidí, kteří dostali moc, měli povědomí o obecném dobru, ale dnes politiku dělají lidé, kteří jsou velice utilitarističtí.

RC: To je ten problém. Pro mnoho Čechů je politika prázdnou. Vizionáři nejsou. Převládá dojem, že všichni to dělají pouze pro zisk, pro sebe či rodinu. Není zde snaha o dosažení vyššího dobra.

MS: Soudíte, že se to objevuje i v ostatních postkomunistických zemích?

RC: Neznám je tak detailně, abych mohl jisté skutečnosti říci s jistotou. Rozhodně ona krize demokratické politiky je vidět všude. Zde je to markantnější. Kde jinde na světě má důvěru ve vládu kolem patnácti procent občanů? Jinde by vláda s takovou podporou nepřežila. Zde to jde dále, a lidé jsou nespokojeni. Zároveň nejdou do ulic.

MS: Existuje například Holešovská výzva, ovšem to je již takové plácnutí do vody.

RC: Tak tomu je. Nejsou zde masové demonstrace …

… Podněty k vládnutí …

MS: Máte takové iniciativy jako Rekonstrukce státu, což je spojené i s otázkou řešení problému korupce. Mnozí politici se snaží představovat nějaké vize, podporují iniciativy. Problém je, …

RC: … že vizi neumí prodat, …

MS: … anebo jsou pouhými řečníky. Za tím, co mají zájem realizovat, nestojí plnou svou vahou.

RC: Pěkným příkladem jsou důchody. Vláda má zájem je vyřešit.

MS: Pro celou Evropu to je problém, jelikož Evropa stárne. Česká republika je jednou z nejvíce stárnoucích zemí Evropy.

RC: Když vláda přišla s řešením v rámci druhého pilíře, …

MS: … tak to nebylo pochopeno.

RC: Pouze 20 tisíc lidí vstoupilo do pilíře. Jsem z těch, kteří uvažují, že bych vstoupil, jelikož jsem si tak chtěl vyřešit osobní důchodovou situaci.

MS: Schopnost říci, schopnost prosadit, stát si za tím, co jsem řekl.

RC: To je ale problém koaličního vládnutí. Problémy vznikají díky tomu, že nemáme většinový systém.

MS: Ti, co mají představu, nemohou své představy prosadit v rámci politického procesu.

RC: Jen se podívejte na TOP 09, Věci veřejné, ODS. Tam je nutné hledat kompromis.

MS: Vládnutí je umění kompromisu. V současnosti z tohoto světa odešla žena, která s kompromisem měla obtíž. Mám na mysli Margaret Thatcherovou, byla ostatně jednou z inspirátorek našich politiků v devadesátých letech. Vracíme se k otázkám kompromisu, schopnosti přijmout druhého člověka, schopnosti racionálně zvážit jeho argumenty … Nutno říci, že se ale jedná o dlouhou cestu.

… Nutnost optimismu …

RC: Pořád vidím důvod k optimismu, důvod k pokroku. Pokud bych jej neviděl, nemohl bych zde být. Nejsme na Ukrajině ani v Turkmenistánu. Jsou zde dobří lidé, je zde potenciál.

MS: Ano, řekl jste důležité slovo: „Je zde potenciál“. Je však nutné, aby byl naplňován, aby nebyl promarněn. Pokud je promarněn, poté u jednotlivců ve společnosti vznikají frustrace vedoucí k otázkám nad smyslem práce, kterou museli nespokojení členové společnosti vykonat. Proč bych se snažil? Přesto je výzva k optimismu důležitá.

… Reformy …

MS: Rád bych se zeptal na slovo, které se v politice a reportování o ní často uvádí. Reforma je slovem, jímž se zaklíná kdekdo. Je nutné reformovat, abychom splnili kritéria v Evropě, Maastrichtská a jiná … Musíme reformovat, aby naše veřejné finance byly v rovnováze, aby důchodový účet … Jak toto vnímáte v kontextu s tím, jak to vnímají lidé, kteří se dívají na Českou republiku skrz média, tedy i vaše příspěvky do BBC?

RC: Myslím si, že dřív, než jsem zde začal referovat o politice, o životě společnosti, měla reforma pro mě vesměs pozitivní či alespoň neutrální význam. Kdo je snad proti reformám? Každý by snad chtěl reformovat buď sám sebe, či společnost.

MS: Permanentní reforma jako způsob života?

RC: Možná jsem se nakazil českou skepsí. Nyní slovo reforma vyvolává strach. Lidé se bojí reforem, jelikož reformy jsou více a více zkratkou ke škrtům.

MS: Někdo ale řekne, že si na dluh žít nemůžeme.

RC: To je velká otázka pro širší debatu. Můžeme si žít na dluh. Je chybné si myslet, že si nemůžeme žít na dluh. Četl jsem zajímavý článek od renomovaného ekonoma, jenž popisuje, jak se může řešit světová ekonomická krize. Bylo to silně ambiciózní, ale na druhé straně velmi jednoduché. Článek se týkal definice dluhu, kdo komu dluží.

MS: Někdo může říci, že žít na dluh je velká pošetilost. Když člověk nezaplatí, přijde exekutor. U státu je to zatím otazník. Zdravá selská úvaha, kupecké počty říkají, že strana ‚Má dáti‘ by se měla rovnat straně ‚Dal‘. Žít na dluh si v moderní době státy zvykly až v době sedmdesátých let minulého století a lidé je následovali. Dnes dluhem trpí celý západní svět, pouze se liší jeho výše.

RC: Určitě.

MS: Na druhou stranu, když politik začne hovořit o reformách, lidé si s nimi asociují škrty. Tak to bohužel je. Zkrátka, musí se dělat taková úsporná opatření, která mají hlavu a patu.

RC: Neměla by být chaotická a neměla by být chybně prodaná jako druhý pilíř důchodové reformy.

… Reforma důchodů …

MS: Narazil jste na důchodovou reformu. O ní se u nás hovoří velmi dlouho, když si člověk prochází záznamy z médií, bude tomu už 10 let. Není ochota k celospolečenskému konsensu?

RC: Není.

MS: Neúspěch reformy je způsoben též tím, že lidé nedůvěřují tomu, co zde bylo v devadesátých letech budováno. Lidé v počátcích transformace měli slabé ponětí o „podnikání“ na kapitálových trzích, kde však došlo ke krádežím, a toto memento silně determinuje jejich přístup k budoucím reformám, třebaže jsou důležité. Je to jako bumerang, který se nám vrací v neprospěch nás všech.

RC: Dnešní strach je též způsoben tím, jak se k záměru penzijní reformy postaví budoucí vláda.

MS: Správně jste upozornil na jistou skutečnost. U nás se politika realizuje na principu „hot a čehý“. Ochota ke konsensu chybí. S čím přijde jeden, druhý to má snahu rozdupat, jelikož ten druhý si myslí, že pouze my máme pravdu. Lze soudit, že je to příklad uvažování, se kterým jsme se mohli potkat před rokem 1989?

RC: Jistě …

… Média …

MS: Nyní bych přešel k vaší profesi, jste též novinář. Jak vnímáte úlohu médií, slov, s nimiž média pracují?  Člověk může říci, že před rokem 1989 byla média v náručí komunistické strany, nebyla snaha referovat o plné realitě, což ostatně vyvrcholilo změnami v roce 1989, a nejen jimi.

RC: Jsem ve velice specifické situaci tím, že jsem korespondent, zpravodaj, který referuje o České republice pro svět, pro velké publikum. To znamená, že nemám odpovědnost vůči Čechům či české společnosti. Mám pouze odpovědnost vůči posluchačům, …

MS: … vůči svému svědomí?

RC: Snažím se být objektivní a fair vůči zemi, kterou miluji.

MS: To myslíte jak Českou republiku, tak Velkou Británii?

RC: Spíše Českou republiku. Tím mám odpovědnost vzhledem k posluchačům BBC, kteří jsou na celém světě. Moje úloha je říkat pravdu objektivně, ale je to obtížné.

MS: Dobrá, jaké zprávy si vybíráte k referování o České republice či případně o střední Evropě?           

RC: To se hodně změnilo během jedenácti let, co tu práci dělám. Média o tuto část světa ztratila zájem. Sice tomu tak nevěřím, ale střední Evropa je bezpečnou, bohatou částí světa.

MS: Nejsou zde nepokoje, žijeme zde v blahobytu, …

RC: … a to je problém.

MS: I pro přispěvatele BBC platí to „divné“: Dobrá zpráva, špatná zpráva?

RC: Naprosto. Je to strašný paradox. Zde je podle mého názoru jedno z nejhezčích, nejlepších míst k životu v Evropě, ale pro novináře je to jedno z nejhorších míst, jelikož se zde nic neděje.

MS: Soudíte, aby Česká republika byla přitažlivá pro zahraniční média, jako je veřejnoprávní BBC, museli bychom zde mít Afghánistán?   

RC: To také nechceme. O tomto regionu musíme dělat nepolitická témata. O politice referuji pouze v období voleb, o otázce korupce …

MS: Člověk se může zeptat, zdali to náhodou není škoda?

RC: Je.

MS: Když vyjdeme z vysílání vaší stanice, měla pořad The Europe Today, ale tento formát byl zrušen v roce 2011.

RC: Ano, je to škoda.

MS: Aby se Češi dostali do mezinárodního povědomí, je nutný skandál?

RC: Když není na živu Havel a Klaus již není prezidentem.

MS: Soudíte, že Česká republika není přitažlivá v očích médií z důvodu přílišného klidu a neexistence význačných a pro média přitažlivých osobností, které jste zmínil?

RC: Ano …

MS: Pro Čecha by to naopak mohlo být dobře.

RC: Je to důvod k radosti, jelikož také nemáte obrovské sociální problémy.

MS: Inu, říkáte, že kdo chce z cizinců vědět o České republice, zřejmě poslouchá stanici, kde také působíte, to znamená Český rozhlas 7.

 

… Veřejnoprávnost …

MS: Jaký je podle vás význam veřejnoprávní služby v kontextu BBC a Českého rozhlasu? Jaký v tom vidíte rozdíl? Na jaké zprávy je kladen důraz?

RC: Je to velice obtížné porovnávat, jelikož Český rozhlas 7 nabízí pohled České republiky pro svět. Moje referování o České republice v BBC není v pozici, že bych Českou republiku reprezentoval. Pro Český rozhlas 7 děláme zpravodajství, nemáme zájmy, ale v tomto médiu mám pocit, že trochu prezentujeme český pohled.

MS: Je to hlas Čechů …

RC: …ve světě.  Takto to bylo vnímáno.

MS: Když není kanál v BBC, musí si lidé vybudovat kanál prostřednictvím Českého rozhlasu?

RC: Pociťuji schizofrenii, když dělám pro obě instituce. To proto, že v BBC si musím pamatovat, že bych měl obhájit i český pohled a nebýt příliš kritický. V Českém rozhlasu bych měl být více kritický oproti Čechům, aby to bylo vyvážené.    

… Veřejnoprávnost a demokracie …

MS: Je vhodné se zeptat, jakou roli podle vás hraje veřejnoprávnost pro demokracii?  

RC: V minulosti to byla obrovská role.

MS: Člověk se může setkat s postojem, že pokud by v éteru byla pouze veřejnoprávní média, došlo by k programovému ochuzení. Prohloubila by se bulvarizace, došlo by k opomíjení témat, která jsou spojena s utvářením demokratického řádu.

RC: Bohužel bulvarizace je všude na světě.

MS: To znamená i na BBC?

RC: Ano. Například BBC před patnácti lety nemělo žádné zpravodajství, které by dělal Justin Bieber či jiný americký zpěvák. A v současné době je více zábavy.

MS: Ta vytlačuje politiku?

RC: To máte stejné v sociálních médiích.

MS: Vidíte to i v České televizi a v Českém rozhlasu?

RC: Ve zpravodajství je zpráv z Hollywoodu méně. To však vidím a slyším na BBC.

MS: Soudíte, že by bylo chybou, pokud by veřejnoprávní média byla postupně vytlačena privátními médii?

RC: Ano. Veřejnoprávní média mají co říct.

MS: Zkrátka, je to údržba demokracie.

RC: Tato média mají odpovědnost dát prostor minoritám. To znamená i Romům a jiným …

MS: Privátní média jsou odpovědna svým inzerentům a vlastníkům.

RC: To je něco úplně jiného než u veřejnoprávního média.

MS: Je vhodné připomenout, že v Evropě je kladen důraz na veřejnoprávní model. V Americe důležitou roli hrají privátní média. Tam máte CNN, Fox News, CBS, NBC a jiné …

… Noviny …  

MS: Ještě otevřu témat novin. Jak vnímáte novinový trh? Lidé, kteří pracují v médiích, tvrdí, že kvalita českého tisku je odlišná od toho, co je možné vidět u západních sousedů. Máme pouze takzvané čtyři seriózní celostátní deníky.

RC: Vidím problém jinak. Vždy mě překvapilo, jak jsou tištěná média tenká, jak jsou „bezvýznamná“. Nyní se to změnilo i v Anglii. Například v Americe, The New York Times v neděli jsou cihlami. Zde …

MS: … nedělní noviny raději nevycházejí, …

RC: … snad kromě Blesku. I Lidové noviny jsou tenké.

MS: Můžete říci, že takový Le Monde je též tenký?

RC: Myslím si, že ten je rozsáhlejší.

MS: Zkrátka to nejsou ty velké plachty tolik charakteristické pro světový tisk.

RC: Řekl bych, že v novinách je málo informací a jsou povrchní. Na druhou stranu – tištěná média všude na světě zažívají největší krizi.

MS: Zní jim umíráček?

RC: Těžko říci. Na druhé straně je problém, když vše je on – line. Lidé čtou noviny na svých smartphonech, místo aby si je kupovali. Problém je, že novináři musí neustále něco psát. Kdo jim bude platit?

MS: Bude se měnit forma. Nebude to na papíře, ale vše bude elektronické.

RC: Problém je, že to ona elektronická forma je zdarma. Každý den čtu Lidové noviny, Novinky, IHNED, iDnes, Blesk … Dívám se také na Českou televizi, poslouchám Český rozhlas. Čtu i Aktuálně.cz, Respekt, Reflex. Málokdy něco platím. To však není model, který může přežít.  

MS: Buď do toho budou hovořit inzerenti, nebo u nás chybí mecenáš, který bude uvažovat takto: „Dobrá, přispěju vám, ale rozbory budou daleko větší. Člověk si říká, že je vlastně škoda, že dobu, v níž žijeme, odbýváme, poté je málo kvalitních artefaktů, které zůstávají.“ Druhý bude namítat, že stav novin je celosvětovým problémem.

RC: Novináři budou, ale nevím, co noviny.

MS: Jak jsme již uvedli, bude to mít jinou podobu.

RC: Na Slovensku je zavedeno zpoplatnění elektronických novin. Možná to je budoucnost.

MS: Pokud ne, budou si noviny muset zajistit jiný způsob příjmů.

… Minulost a vypořádávání se s ní …

MS: Za prvé, ještě bych využil příležitosti, že jste nedávno, tedy v polovině dubna 2013, referoval také o instituci, jejíž úkol je prozkoumávat nedávnou českou minulost spojenou s totalitou. Jedná se o Ústav pro studium totalitních režimů. Za druhé, jak vnímáte přítomnost strany, která je součástí politického spektra, ale její minulost je zkoumaná právě touto institucí? Mnozí z občanů se po revoluci 1989 domnívali, že komunistická strana jako taková zanikne. Je zde a hraje velkou roli.

RC: Kdybych odpověděl od konce, nepochybuji o tom, že strana hraje velkou roli. Co se ústavu týče, role takové instituce je nezbytná. Několikrát jsem v něm byl na reportáže i z důvodu delšího dokument pro BBC. Z toho, co se nyní děje, jsem „absolutní jelen“. Některé lidi, kteří jsou v tom angažovaní, znám. Jeden den člověk říká něco, poté ale čtete něco jiného.

MS: Nacházíte tam nekonzistenci?

RC: Spíše nevím, komu bych měl věřit, zdali je to, jak říká premiér Nečas, puč, nebo jestli je to bouře ve sklenici vody. Je otázka, zdali by Petruška Šustrová dovolila, aby na ni někdo vyvinul politický tlak, třebaže říká, že je to naprostý nesmysl, že s tím politika nemá nic společného. Skutečně nevím.

MS: O čem to svědčí? Je to palčivost historie, o níž má instituce pomoci bádat?

RC: Řekl bych, že možná ty změny, které začaly v roce 1989, nejsou stále dokončené. Je to proces, který zde je, a lidé musí rozhodnout, jaký má ústav být, kdo by to měl mít pod kontrolou. Lidé v Senátu najmenovali lidi.

MS: To jsou ti politici. Například Ústav soudobých dějin je součástí akademických institucí, a proč tento ústav není též součástí akademické obce?

RC: Možná by bylo lepší to celé nechat historikům. Mělo by se to však také nechat otevřené lidem. To je jistě důležité.

… Strana minulosti …

MS: Vyjadřoval jste se k ústavu, ale nyní se obraťme ke straně nesoucí v názvu slovo komunistická. Jsme více jak 20 let po komunismu a stále je přítomna v politickém spektru. Slibovala „jistoty“, …

RC: … také vězení.

MS: Jak je to možné vysvětlit lidem?

RC: To je těžké. Můžeme říci, že komunisté se omluvili za zločiny minulosti a že se profilovali jako moderní levicová strana.

MS: Nezměnila se …

RC: Jsou tam bohužel stejní lidé …

MS: Myslíte si, že když zahraniční návštěvník nebo člověk, jenž sem přijede, a nezná, oč běží, tomu bude rozumět?

RC: Ani se mu to nesnažím vysvětlit. Pouze konstatuji, že komunistická strana existuje, že je populární, je třetí největší v průzkumech veřejného mínění. To asi znamená, že jsou lidé, kteří jsou tak nespokojení, že ji volí. Poté nechám na člověku, ať si udělá rozsudek o české společnosti. Levicová vlna v české společnosti je dlouhodobá. Bylo to zde už před válkou …

MS: Ano, levice měla silné zastoupení.

RC: Z mého pohledu jsou Češi levicově orientovaní. Určitě nejsou pravicově orientovaní, to ne. Hlavní část se nachází v levém středu.

MS: Pravicové vnímání politiky prosadil u nás Václav Klaus.

RC: Toto myšlení je však spíše v menšině.

MS: Přihlášení se k pravicovému myšlení je způsobeno negativní zkušeností z totality. Z toho pohledu to byl logický krok, ale kroky pravicových politiků ženou vodu na mlýn levici, tedy i té nereformované komunistické.

… Omyl …

MS: Blížíme se k závěru. Jaká chyba se podle vás stala v minulosti, pokud se podíváte do více jak minulého dvacetiletí?

RC: Je to těžké. Myslím si, že se Havel částečně rozhodl nezakázat KSČM.

MS: Havel pomohl v politice k předání moci.

RC: Částečný důvod, proč nezakázal komunisty, vycházel z českého pohledu, který je antikonfliktní, který nechce konflikt a chce vyřešit nesrovnalosti dialogem, jednáním.

MS: Poté z toho vzešlo, co není ani ryba, ani rak.

RC: V tom lze vidět problém. Možná, kdyby Češi uchopili příležitost, bylo by to jiné.

MS: Zdůrazňujete tak řádné nevypořádání s minulostí. Zde se jasně neřeklo, že komunistický režim je zločinný. Pojmenovalo by se to, jistí lidé by měli být odsouzeni, někteří by neměli sentimenty, a českou společnost by to snad posunulo dále.  

RC: Tato linie nebyla jasná. Vzpomínám si, že jsem byl tlumočníkem u jednoho rozhovoru s Petrem Uhlem. Neustále mě opravoval, když jsem hovořil o Pražském jaru. Říkal: „To není Pražské jaro. To říkáte vy Pražské jaro. My Češi tomu říkáme obrodný proces.“ Když jsem hovořil o sametové revoluci, bylo mi řečeno, že pro něj to nebyla žádná revoluce, …

MS: … že to bylo pouhé předání moci.

RC: Někteří lidé vůbec nerozlišují, co bylo před a po, jak to rozlišuji já.

MS: Zkrátka – lidé, kteří měli kontakty na minulý režim, se uchytili v nových podmínkách.

RC: Společnost se nemohla změnit přes noc do podoby západního demokratického společenství.

MS: Dobrá, ale co budoucnost České republiky v Evropské unii a globalizovaném světě? Jde o to, že jsme vnímáni Bruselem jako kverulanti či potížisté.

RC: Soudím, že v budoucnosti je hodně naděje. Češi se podle mého názoru musí …

MS: … prosadit sami, svou prací.

RC: Musí si uvědomit, že Čechy nezačínají v Praze a nekončí za Řípem. Když přijde uvědomění, že jsou součást Evropské unie, že to je to „My“, a ne, co nám říká Brusel …

MS: Takto je to však prezentováno.

RC: Ano, a částečně médii, politikou. Problém je, že prim Češi nikdy hrát nebudou.

MS: Pokud se My a Oni přetransformuje v jednotné My, máme možnost mít větší sílu.

RC: Je to podobné jako v Británii. Ta také nebude nikdy hrát důležitou roli a vždy bude mít problémy.

MS: Nesmíme zapomínat, že Británie je trochu jiný případ. Je to ostrovní země, má bohatou londýnskou City. Je to tedy jiné postavení, než které má Česká republika.

RC: Míří jiným směrem než zbytek Evropy. Pořád nevyřešili zásadní otázku, zda jsme součástí Evropy, nebo ne?

MS: Možná, že tyto otázky si budeme klást i my.

RC: Třeba …

MS: Děkuji vám za kritické postoje.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

 

RC: Bohužel nijak, nejsem politicky angažován, jsem spíše pozorovatel.

 

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace jakožto velké příležitosti k obnově kapitalismu?

 

RC: Ne.

 

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Vždyť rozdělení přispělo k eliminaci slovenského nacionalismu a vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a poté k opětovnému setkání zemí v Evropské unii.

 

RC: Těžko říct. Ale určitě by Československo dneska mělo vetší vliv – podobně možná jako Polsko – kdyby nerozešlo.  

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *