Dialog o transformaci s Barbarou Day


*1944, anglická teatroložka, která se zabývá českými divadelními scénami, působí též na CERGE – EI, kde vede kurz o kultuře v minulosti a SIT (kurz o českém divadlo), napsala knihy Divadlo Na Zábradlí a tradice divadla malých forem v Československu, Sametoví filozofové (1999), poslední kniha byla přeložena do českého jazyka.
Stáhnout dialog:

Dialog se skládá ze dvou částí. I. část byla nahrána ve čtvrtek 2. května 2013 v CERGE – EI po poledni. Politických vězňů 7, Praha 1 Nové Město. Druhá doplňující část byla nahrána v pondělí 13. května 2013 v Knihovně Filosofického ústavu Jilská 1, Praha 1, Staré Město.

MS: Co pro vás znamenal rok 1989? Češi si s ním spojují otevření nové kapitoly jejich historie. Co se vám vybaví s myšlenkou na rok 1989?

BD: Pro mě je to velký přelom života před rokem 1989, a poté. Je to sice minulost, třebaže již od té doby uplynulo téměř 25 let, ale začátek devadesátých let stále cítím jako přítomnost. Byla jsem překvapena tím, co vše se stalo. Zkrátka se otevřela nová doba.

MS: Události, které se staly ve Střední Evropě, dopadly i na vás, jakožto občanku Velké Británie?

BD: Já jsem tehdy už hodně cestovala. Jako studentka jsem zde v šedesátých letech strávila víc než rok a v první polovině osmdesátých letech několik měsíců. V druhé polovině tohoto desetiletí jsem pracovala pro Vzdělávací nadaci Jana Husa. A ještě jsme sem poslali mnoho návštěvníků, přednášejících v podzemních seminářích. Pamatuji si, jak jsem sledovala zprávy těch lidí, jak jezdili sem a zpět. Zprávy, které pro nás napsali, byly rozsáhlé. Návštěva Československa na nich zanechala velký dojem. A to jak na těch, kteří zde byli několikrát, tak i na těch, kteří zde byli poprvé. Sledovala jsem to.

MS: To znamená, že jste s tímto regionem byla propojena velice silně i po duchovní stránce.

BD: Sama jsem hodně psala, zejména zprávy pro nadaci, články do novin a časopisů. Nyní, když čtu to, co jsem napsala, dalo by se to přirovnat ke kulturnímu žurnalismu, ale dá se říci, že jsem lépe předpokládala budoucnost než politologové. Je v tom poznat, že jsem očekávala změnu, ale přišla dříve, než jsme očekávali.

MS: Fakt smrti komunistického režimu byl zřejmý …       

BD: Neměla jsem žádné pochyby. Nevím, zdali to bylo v roce 1988, nebo 1989, ale v ten čas mne napadlo, že Václav Havel bude prezidentem.   

MS: Jak prorocké.

BD: Byla jsem s českou přítelkyní v kavárně. Ona byla herečka, spolupracovala s Havlem a řekla jsem, co jsem si myslela. Reagovala, že to není možné a jak mně tohle napadlo!

MS: Nepřímo říkáte, že to bylo hodně absurdní. Člověk, který je vězněn, vystrkován ze společnosti, najednou stane v čele politické hierarchie. Ostatně sám byl tvůrcem absurdních dramat.

BD: Už bylo jasné, že převrat musí přijít. Kdo bude vůdce? Zřejmě to musí být Havel.

… Vanutí z Moskvy …

MS: Dá se podle vás ústup, uvolňování komunistického režimu spojit s nástupem Michaila Gorbačova?

BD: Je to zajímavé, ale dnes jsem přednášela o stejném tématu. Pamatuji si, že když začínala glasnosť, perestrojka, lidé zde očekávali, že něco přijde. V roce 1987 přijel do Prahy Gorbačov. Lidé čekali, že bude hovořit o invazi, že se omluví za rok 1968. Neřekl nic. Lidé z toho byli velmi zklamaní.

MS: Nu, ale dal znamení, že to, co se zde děje, je v rukou zdejší politické elity. Jinými slovy vliv Moskvy slábne.

BD: Pamatuji si, že to byla vypjatá doba. Cítili jsme, co se děje mezi vládci, ale i tehdy byly věci dobré a věci špatné. Sice nastalo uvolnění, ale mohla přijít i velmi krutá doba. Zkrátka bylo velmi těžké předpovědět, co přijde.

… Pohledy z Anglie na dění v ČSSR …

MS: Dobrá, ještě bych se zeptal, jak v Anglii bylo reportováno o událostech v roce 1989? Byli jsme poslední dominovou kostkou. Před námi padla Berlínská zeď.

BD: Myslím si, že ve Velké Británii moc nevěřili, že Československo nastoupí cestu změny. Řekli, že je zde pevný komunistický režim. Bude těžké, když se něco stane. Pravděpodobně nastanou změny, ale ty budou malé a vše bude trvat strašně dlouho, lidé stále budou v moci komunistické ideologie.

MS: To, co se zde nakonec událo, bylo pro pozorovatele velice překvapivé.          

… Komunismus …

MS: Ještě bych naši pozornost otočil ke stavu a událostem před rok 1989. Položil bych obecnou otázku: Jak vnímáte komunistickou ideologii a režim prizmatem zkušenosti svobodného národa? Jak se člověk o tomto režimu dozvídal a jak si interpretoval to, co se zde odehrávalo?

BD: To neznamenalo, že celou dobou jsem měla v hlavě, že jsem z vyspělé, kapitalistické země. To v denním životě nic neznamenalo.

MS: Člověk to bral jako …

BD: … normální život. U nás bylo normální, že politika je legitimována lidem. Žili jsme své životy, do kterých vláda nezasahovala.

MS: To znamená, že bylo obtížné představit, že je nesvoboda … Zkrátka svoboda, demokracie, tržní hospodářství bylo cosi …

BD: … automatického.

MS: Ani jste o tom neuvažovali. Můžeme říci, že pro vás režim, který zde vládl a ideologie, kterou se zaštiťoval, byly něčím „exotickým“.

BD: Ano, sama nevím, kde jsem se seznámila s ideologií, než jsem do střední Evropy odjela. Pamatuji si, že když jsem se přihlásila ke stipendiu, musím mít různé rozhovory s naším ministerstvem zahraničních věcí a s kulturní organizací Britská rada, která zprostředkovávala stipendia v zahraničí. Oni hlavně potřebovali vědět, že nepropadnu propagandě, že nejsem naivní, nezradím naši zemi. Jasně jsem říkala, že nemám ráda přístup, který je uplatněn v zemích východního bloku.             

MS: Když vám člověk naslouchá, musela jste se potýkat s hodně nepříjemnými okolnostmi.

BD: Naše ministerstvo mělo zkušenost se studenty. Zde policisté pracují na studentech, aby změnili své názory.

MS: To znamená, že na Brity, kteří sem přicházeli, bylo naléháno.

BD: Přesně tak.

MS: Člověk musel být patřičně vybaven, aby odolal případnému nátlaku.

BD: Musím říci, se mně to nestalo. V šedesátých letech to bylo již mnohem mírnější. Znám studenty, kteří sem chodili v osmdesátých letech. V tomto období to bylo horší. Nechali mne na pokoji, asi už věděli, že mám pevné názory. Ale moje kontakty sledovali.

… Příčiny cesty …

MS: Co bylo příčinou, že jste se rozhodla, že navštívíte Československo? Bylo to z důvodu vašeho zájmu?  

BD: Za prvé jsem chtěla cestovat do Evropy, protože mne lákala celá Evropa.

MS: Evropa je též Německo, Francie, Skandinávie …

BD: Za železnou oponou to bylo zajímavější. Důležitou úlohu tam hrálo divadlo.

MS: Slovem „zajímavější“ jste chtěla vyjádřit skutečnost, že tam je zvláštní režim, který utiskuje lidi, jenž je diametrální odlišný od toho, který jste znala v běžném světě ve vaší domovině.

BD: Je jistě zajímavé poznat něco jiného. Začátkem šedesátých let jsem byla v Itálii na studentském festivalu. Přijeli na něj studenti, divadelníci z Bratislavy (po dekádách jsem zjistila, že mezi nimi byli i Marian Labuda a Emilie Vášáryová). Tenkrát jsem neznala ani rozdíl mezi Slovenskem a Čechami. Tito studenti byli úžasní. Dozvěděla jsem se, jak měli velmi těžkou cestu. Strávili na cestě pět dnů kvůli celnicím. Byli však plni energie. Mohu říci, že byli na festivalu nejlepší. Chtěla jsem se dozvědět trochu více, a proto jsem si začala číst o Československu, to se psal rok 1963. O rok později jsem byla na mezinárodním táboře ve Francii. Přijeli tam dva Češi. Začala jsem s nimi mluvit a prohlubovala tak svůj zájem o tento region. Přesvědčili mě, že je to nejkrásnější země. O politice jsme příliš nehovořili. Věděla jsem, že asi by to ani nechtěli, jelikož politika by pro ně byla křehkým předmětem diskuse.  

MS: Asi proto, že mladý člověk je pln energie a hovor na téma politika – jaká zde existovala, by mu možná brala naději, cítil by se omezován. Jedinec v této situaci volí kulturu jako prostor útěchy. Sama jste se o Československo, později Českou republiku zajímala právě díky kultuře. Co politika? Věděla jste, co režim páchal a páše? Něco jste naznačila, když jste přicházela do styku s britskými orgány, které vás varovali před propagandou …

BD: Například jsem žila na strahovské koleji. Občas jsme se scházeli v různých pokojích. Studenti neměli příliš peněz na kavárny, a proto jsme sedávali ve skupině asi dvanácti lidí v pokoji. Setkala jsem se s jedním studentem, který byl starší než ostatní a ještě k tomu hovořil výbornou angličtinou, kterou zde v tomto období uměl málokdo. Vyprávěl mi, že jeho otec byl během války v Anglii. Když se vrátil, byl politicky nepřijatelný. Myslím si, že zřejmě strávil ve vězení několik let.   

MS: To jsou ta vypjatá padesátá léta.

BD: Přesto student, i když nemohl zpočátku dostat místo univerzitě, později se tam „probojoval“.  Když jsme odešli, dal mi své telefonní číslo a řekl: „Kdybyste něco potřebovala, můžete se na mne obrátit!“ Za týden jsem zavolala, nebyl doma. Byla doma jeho matka a konstatovala: „Jak je to možné, že jste dostala toto číslo? Prosím vás, již nevolejte! Nechci, abyste měla cokoliv s mým synem. Dost jsme trpěli, a proto nám již nevolejte!“

MS: Můžeme říci, že cizinec znamenal …

BD: … další nebezpečí.

… Exil Čechů …

MS: Sluší se říci, že bylo mnoho lidí, kteří uvažovali jinak, a proto raději řekli: „Nashledanou, Československo!“ To znamená, že utekli, emigrovali. Tito lidé se následně uplatnili v zahraničí. Když člověk hovoří o kultuře, vzpomene si na Alfreda Radoka, jenž svá exilová léta trávil ve Švédsku, též na Rafaela Kubelíka, který díky svému dirigentskému umu procestoval svět.

BD: Ten v exilu strávil 40 let.

MS: Neměli bychom zapomenout to, co řekl: „Abych neopustil svůj národ, opouštím svou vlast.“ Tito lidé byli angažovaní, věděli, co se zde dělo. Nechtěli s režimem spolupracovat, jelikož věděli, že ponižuje člověka.

BD: Pouze bych připomenula, že pro hodně lidí, kteří emigrovali, byl život těžký. Lidé zde si mysleli, …

MS: … že emigrovat je snadné, že …

BD: … měli hned uplatnění …

MS: … a svět je čekal s otevřenou náručí. To však byla velká iluze.

BD: Mám přátele, kteří odjeli v sedmdesátých let. Začínali v Americe jako velice chudí, velice omezení. Život byl tvrdý, nicméně věřili, že to stálo za to, že chlapečkové mohli vyrůstat ve svobodě.

… Tvrdá práce v exilu …

MS: Tito lidé byli ochotni obětovat se a pracovat na sobě. Jedině díky tomu mohli následně vyniknout. Pokud chce člověk na Západě vyniknout, tak není jiný recept než tvrdá práce. Někteří Češi, kteří zde zůstali, záviděli exulantům, jak se mají dobře.

BD: Měli dojem, že systém u nás nefunguje tak odlišně od zdejšího systému. Pouze ten náš je úspěšnější …

MS: Je to díky tomu, že je tam svoboda, protože člověk má svobodu jak ekonomickou, tak občanskou. Může podnikat, může si organizovat svůj život. Má též politickou svobodou. To znamená, že se může ve veřejném prostoru angažovat. Člověk může vstoupit do strany, a tak se realizovat. Jednoduše v porovnání s východními zeměmi, kam jsme patřili, není sevřen ideologií, která byla u nás všudypřítomná.   

BD: Občas jsem tušila, že lidé, kteří zůstali v Československu, si mysleli, že na Západě žijeme tak jako tak pod ideologií, ale je jiná a úspěšnější. A že lidé rovněž dostávají práci, dostávají byt, dostávají jídlo. Soudili, že to, co dostávají emigranti, je lepší než to, co by dostali zde. Mylně mysleli, že život u nás je stejně jistý, stejně bezpečný.

MS: Lidé, aby se dostali na určitou úroveň, však museli pracovat a obětovat se.

BD: Myslím si, že tento postoj trvá ještě do dnešních dnů.

MS: Soudíte, že někteří lidé tuto iluzi neopustili.

BD: Přesně tak.

… Systém skutečně chybný? …

MS: Ještě bych se nyní svou otázkou vrátil k výchozí abstraktnější otázce, myslíte si, že komunistická ideologie je chybná, i když usilovala o „spravedlivější společnost“?

BD: Znám lidi, kteří byli ve straně a byli dobrými lidmi. Znám další, u nichž to bylo naopak. Mohu poznamenat, že jistí lidé, které jsem znala z šedesátých let, si opravdu mysleli, že komunistický systém je spravedlivý. Soudím, že lidé se musí snažit, aby systém spravedlivý byl. Na druhé straně byli lidé, kteří viděli velmi jasně, že komunistický systém sám o sobě byl nezákonný a zkorumpovaný, že se nedá zlepšit.

MS: Někdo by mohl říci: „Dobrá, aby byl systém spravedlivý, tak musí existovat soukromé vlastnictví, člověk nesmí být sešněrován zbytečnými regulacemi.“ Jinými slovy nechtějme dělat sociální inženýrství, ale snažme se pro systém udělat to nejlepší, vše pro to, aby sloužil. Rok 1989 nepřišel přece jen tak.

BD: Nebyla žádná možnost reformy. Čím jsem starší, tím více se dívám zpět. Vidím, jak je to s lidmi složité. I když svět není černobílý, nesmí se ignorovat, že zásady tady existují. U nás to bylo snadnější, protože takovým otázkám jsme nemuseli čelit. Nyní o tomto tématu učím, setkávám se studenty, kteří se tážou, a musím o tomto fenoménu přemýšlet.   

MS: To je jistě pro člověka pozitivní. Říkáte, že člověk musí přemýšlet. Minulý režim vedl k tomu, že eliminoval ty, kteří přemýšleli, kteří hledali cesty, ti byli nežádoucí.

BD: Souhlasím s vámi.

MS: A proto mnozí mohou říci: „To, co se stalo v roce 1989, bylo způsobeno tím, že systém byl špatný.“ To však vyvrací tezi, kterou jste říkala, že člověk má dělat pouze to, co má. Měl by usilovat o to, aby to co dělá, dělal co nejlépe a poté zde nebudou myšlenky týkající se převratů ve společnosti.

BD: Kdyby každý dělal, co má, tak by výsledky byly dobré. Tímto způsobem bychom se dostali na patřičnou úroveň.

… Rok 1968 jako pokus o reformu …

MS: Vy jste zažila v Československu rok 1968. To byl rok, do něho lidé vkládali hodně nadějí. Sdílela jste též názor, že socialistický systém se dá demokratizovat? Tážu se též proto, že v roce 1989 někteří představitelé změn tvrdili, že k východiskům roku 1968 se nemůžeme vracet, neboť doba se změnila.

BD: Viděla jsem to jako velký přelom. Když jsem poprvé přijela do Československa, vůbec jsem nevěřila komunismu.  Ale v roce 1968 lidé mi začínali trochu přesvědčovat o funkčnosti systému. Měla jsem si deník. Když jej čtu, tak zjišťuji, že lidé nejsou proti systému, …

MS: … ale chtějí jeho korekci.

BD: Důležitým mezníkem pro mě byl právě jeden moment v roce 1968. Učila jsem v letní škole angličtinu. Provokovala jsem, když jsem studentům řekla: „Všichni říkají, že vše bude jinak, vše se změní.“ Co to vlastně znamená, co se pro vás změní, co bude jiné ve vašich životech? Bylo ticho, jelikož studenti přemýšleli. Poté jedna žena řekla velice tiše: „There will be no more fear.“

MS: Milé přání, ale přišly sem tanky …

BD: Poté jsem skoro nikoho nenašla, kdo by daný režim podporoval.

MS: Jako reakce na invazi zažila tato země další vlnu emigrace na Západ.

BD: Touto cestou šli též různí moji přátelé.

… Disidenti a doba …

BD: Někteří lidé …

MS: … zde zůstali. Pochopitelně, jinak by došlo k „zániku“ národa. Zůstali zde i lidé, kteří upozorňovali na kroky režimu. Ten se k něčemu zavázal, ale své závazky nedodržoval. Byli to lidé z kultury, byli to intelektuálové. Hovořím o lidech, kteří podepsali Chartu 77. Jak vnímáte její přínos?

BD: Nutno říci, že zde byla mezi lety 1968 – 1977 velká mezera.

MS: Normalizace začíná v roce 1969. K Chartě 77 to postupně graduje. Dobrá, které důvody pro vznik Charty 77, díky níž se též Češi „zapsali“ do povědomí světa, byste „vypíchla“?

BD: To je období, kdy jsem nejméně cestovala a měla jsem nejméně kontaktů. Dříve jsem se věnovala divadlu, ale to se rozpadlo. Ani jsem nevěděla, kde pracují někteří známí lidé, zdali jsou v Praze. Když jsem přišla, nechodila jsem tolik do divadla, protože jsem nevěděla kam. Mnoho bližší přátel emigrovalo. Musím se přiznat, že nemám dobrý pocit z atmosféry toho období.

MS: Zpětně jste to zachytila. Možná důvodem pro vznik byla „nicotnost“ lidské existence …

BD: Pokud bych to zpětně rekonstruovala, zdálo se mi, že se lidé těžko orientovali. Dá se říci, že lidskou přirozeností je hledat štěstí. Nalézt něco, co člověka těší a lidé již to nenalézali. Neměli důvod ke stejné radosti, jako měli v roce 1968 a v letech předchozích, a tak hledali jinde.

MS: Někdo by řekl, že se mnoho Čechů v tomto období usídlilo na chalupách a zahrádkách.

BD: Také mám ten dojem. Pro studenty sbírám materiály, třebaže jsou efemérní.

MS: Myslíte i to, co je pomíjející …

BD: Ano, kde jsou návody, jak například udělat do chalupy nová kamna.        

MS: Lze říci, že pro zahraničního pozorovatele, který žil ve vyspělém světě je to cosi, nad čím zůstává rozum stát, protože tomu jednoduše nerozumí. Nemyslíte, že tyto skutečnosti jako únik na chaty je pomyslnou úmluvou s režimem, kterou bychom mohli vyjádřit jako: „My vám dáme zahrádky, ale vy nám nebudeme mluvit do vládnutí.“

BD: Ještě když lidé měli děti a ty byly malé, chtěli jim vytvořit život, takové dětství, na které by děti rády vzpomínaly a bylo by to pro ně příjemné. Znám lidi, kteří byli mladí v tomto období a říkají, že netušili, co to bylo za napětí. Velice často si tu dobu jejich rodiče pamatují jako velmi …

MS: … bolestný čas.

BD: Jejich děti nesdílí rodičovský postoj. Oni říkají, že hlavní problém byl jak nakoupit kalhoty, přece džínsy …

MS: Jinými slovy nedostatek. Ostatně centrálně plánované hospodářství se vyznačovalo nedostatkem.

BD: Ano, ale na věci jako plavání, kempink, táboření a jiné si lidé vzpomínají se štěstím.  

MS: Dítě či mladý člověk si jisté skutečnosti nepřipouští.

… Zpět k Chartě 77 …

MS: Dobrá, pokud bychom měli obrátit k Chartě 77, soudíte, že díky příklonu pár stovek našich občanů k této instituci se Češi a Slováci zapsali do povědomí západního světa? Člověk si může říci: „Dobrá, Češi se postavili proti režimu.“ Možná je to cosi podobného, jako když Češi udělali atentát na Heydricha, třebaže paralela může kulhat. Zkrátka udělali aktivitu, která tu společnost rozpohybovala, třebaže z počátku na to dopláceli.

BD: Jednou věcí bylo, že většina lidí nemohla číst Chartu 77.

MS: Lidé se s ní mohli setkat na Rádiu Svobodná Evropa.

BD: Kolik lidí si myslíte, že tuto stanici poslouchalo?

MS: Tím říkáte, že Charta měla omezený dopad.

BD: Přímo, ano. Ale postupně získávala vliv v tom, že byla protikladem moci totality – totiž, estebáci s komunisty velice často přesvědčili slušné mladé lidi, že disidenti jsou lidé nevhodní. Ale když se mládež dozvěděla obsah Charty …

MS: Souhlasila byste s tvrzením například novináře Alexandra Mitrofanova, že Charta byla cizorodým prvkem v socialistické společnosti?

BD: Režim dělal vše možné proto, aby tomu tak bylo. Byly to různé akce, na nichž chtěli izolovat chartisty.

MS: Na druhou stranu – režim jim díky těmto akcím paradoxně dělal „reklamu“. Kdyby si jich nevšímal, možná by nebyli v hledáčku zahraničních médií, která reportovala o Československu …

BD: Ano, ale byla trochu „distorted advertisement“.

MS: Zkrátka byla to poškozená, pošramocená reklama.

BD: Například v devadesátých letech jsem byla na přednáškách v angličtině mladé profesorky Karlovy univerzity. Téma bylo česká literatura 19. století. Byly dotazy a najednou se jedna Američanka zeptala z čistého nebe: „Můžete nám říci, co byla Charta 77?“ Profesorka byla úplně zaražená. Nikdo nikdy předtím jí takovou otázku nepoložil. Začala: „Charta 77 byla ilegálním dokumentem.“ V tomto momentu jsem vybouchla. Řekla jsem: „Naopak!“ Poté byla dlouhá diskuse. Následný týden ji přinesla. Bylo mi jasné, že ji nikdy nečetla, jelikož o ní nemohla nic říci, co je obsahem dokumentu. Ani po roce 1989 ji nenapadlo přemýšlet, co to Charta byla. Vzdělaná žena. Ale co jí bylo řečeno v osmdesátých letech, tak to stačilo.

MS: Soudíte, že o Chartě 77 mělo informace spíše zahraničí než zdejší lid.

BD: Určitě.

MS: Z toho plyne, že Charta neměla takový společenský dopad, jak by si zasluhovala.

BD: Bohužel neměla. Ale přece měla. Jak jsem řekla, postupně začínala být zázemím pro nezávislé aktivity.

… Pomoc disidentům ze zahraničí …

MS: Část svého života jste zasvětila pomoci českým a slovenským disidentům. Rád bych se zeptal, jak se tato idea zrodila? Co za ní stálo? Nadace Jana Husa pomáhala obohacovat československý intelektuální prostor.

BD: Tato skutečnost sahá do šedesátých let, když jsem zažila v divadle díla Havla, Topola a dalších. A krátce potom se všechno rozpadlo.

MS: Zkrátka jste se setkávala s těmi, kdo ovlivnil směřování kultury.

BD: V osmdesátých letech mě to tak děsilo, že jsem napsala disertační práci – Aspoň jeden svobodný svědek. Tito lidé nejen, že nemohli psát, ale lidé nemohli ani psát o nich. Minulost byla úplně smazaná či chtěli to smazat. To na mě udělalo velký dojem. Slyšela jsem se, že existují lidé z Anglie, kteří sem cestují a občas přednáší, a oni též měli s policisty problémy …

MS: … spojené s vyslýcháním, sledování Státní bezpečností. Říkala jste si, že se k nim přidáte a pomůžete.

BD: Měla jsem o to zájem, ale nevěděla jsem, koho kontaktovat. Četla jsem v novinách jméno Prof. Newton Smith z Oxfordu, ale věděla jsem, že kdybych z ničeho napsala panu profesorovi, on by to pravděpodobně ignoroval či odmítnul, jelikož by neměl důvěru. Myslel by si, že je to provokace, že jsem nějaká špiónka. Touto cestou jsem skutečně jít nemohla.

MS: Jakou cestu jste tedy zvolila?

BD: Pokračovala jsem s divadelními studii.

MS: Díky tomu jste se dostala k pomoci …

BD: Bylo to v Brně, jelikož jsem spolupracovala s Petrem Oslzým. V univerzitním městě Bristol jsme udělali festival, abychom mohli pozvat Divadlo na provázku do Anglie. Otázka pomoci českým disidentům vyvstala poté, když jsme pracovali na festivalu. Petr Oslzlý, který už spolupracoval s členy Nadace Jana Husa, jim dal mé telefonní číslo a řekl, že by bylo dobré, kdybych je kontaktovala. Jeden den jsem měla telefonát. Byla to členka nadace Jessica Douglas Home. Ještě bych měla říci, že jsem začínala psát kulturní žurnalismus. Jeden článek byl v časopise Index on Censorship. Dostal to Jiří Müller v Brně. Ten sám řekl Petru Oslzlému, že by bylo dobré, kdyby se na mě obrátili, ale s Petrem Oslzlým jsme však v kontaktu byli.

MS: Tak byl učiněn další krok ke spolupráci. Můžeme říci, že západní intelektuálové byli solidární s těmi s československými?

BD: Ano …

MS: Těžko si člověk přestavuje, že někdo pojede do země přednášet a nakonec skončí ve spárech policie.

BD: Byli lidé, kteří se toho obávali. Většinou byli stateční a věděli, že i když byli zatčeni, situace pro ně nebude tak strašná. Nejspíše by byli vyhozeni ze země. Problémy by mohli mít naši čeští a slovenští přátelé.

MS: Hůře by se s nimi zacházelo. Poté by byli v hledáčku státní policie.

BD: Přednášející sem přijeli se znalostí, že musí dát pozor nejen na sebe, ale i …

MS: … vůči disidentům.

BD: Ale už nemluvíme jenom o disidentech, ale o „obyčejných lidech“, kteří chodili na semináře, protože to viděli jako otevřené okno. Měli co ztratit, kdyby se dostali do ruky estébáků. Ale v Brně jsme měli štěstí, seminář běžel pět let a policie ani o něm nic netušila.

…  Charakteristika Charty 77 …

MS: Čím byla dle vás Charta charakteristická? Můžeme například jmenovat úctu ke člověku, dialog, který se tam vedl, naslouchání druhému, … Měli bychom říci, že to byli lidé různých názorových proudů.

BD: Soudím, že velký význam Charty byl v tom, že mohla začít fungovat v různých aktivitách. Lidé si už troufali účastnit podzemních univerzit, provozovali neoficiální umění, pořádali koncerty.

MS: To vše jako by mělo v Chartě zaštítění.

BD: Myslím si, že to mělo silnější vliv.

… Vliv Charty na demokracii …

MS: Jaký vliv podle vás měla Charta na budování československé demokracie? Ostatně rok 1989 byl rokem, kdy se lidé z Charty stali významnými společenskými činiteli. Byl to Václav Havel, jenž usedl do křesla prezidenta. V roce 1977 byl jedním z předních signatářů. V tomto případě se nemožné stalo možným. Kultura dialogu, respektu k druhému, jsou hodnoty, na nichž je postavena demokracie.

BD: Myslím si, že to, co bylo v Chartě, jim bylo jasné. Nebylo to tak, že vznikla Charta a oni to četli, a pak řekli, že je to úžasné, jak to, že jsme to dříve nevěděli, nebo nepoznali? Charta byla potvrzením a shrnovala to, v co věřili a jak vedli své životy. Z toho pohledu to nebyl unikátní dokument.

MS: On poukázal na rozpor, který vznikl přístupem režimu.

… Demokracie …

MS: Rok 1989 je pro nás spojen s požadavkem demokratického řádu. Češi a Slováci měli s tímto řádem již zkušenost, jelikož zde existoval již dvacetiletí v první polovině dvacátého století. Jak uvažujete o tomto společenském uspořádání, neboť ve vaší domovině funguje staletí?

BD: U nás je demokracie součástí života.

MS: Je to norma.

BD: Ve škole jsme studovali dějiny, ale nepamatuji si, že bychom se učili o demokracii jako takové, diskuse se nekonaly, ani jich nebylo třeba. Až v osmdesátých letech jsem se začínala dívat objektivně. To bylo období, kdy jsem poznala, že mohou být různé typy demokracie. A že může být ještě důležitější ústava a právní stát.

MS: Shodou okolností, Československo bylo označována jako „lidová demokracie“. Víme, že demokracie existovala pouze na papíře, že nebyla faktická.

BD: Trvalo dlouho, než jsem pochopila, co byla demokracie, o které komunistické režimy mluvily. Že existovaly komise a v nich byli zástupci dělnické třídy, …

MS: … která vládla.

BD: Oni rozhodli, co bude.

MS: Ne nadarmo se tomu říkalo diktatura proletariátu.

… Podpora společnosti za normalizace …

BD: V osmdesátých letech jsme jako Nadace Jana Husa dostali granty od americké organizace National Endowment for Democracy.

MS: To znamená, že to byly prostředky, které podporovaly pořádání seminářů. Ano, ale to bylo pouze pro malou skupinu lidí.  

… Stav demokracie …

MS: Dobrá, je vhodné zmínit, že vaše pomoc byla přípravou na demokracii, ale jak vnímáte vývoj, stav české demokracie, když máte možnost ji sledovat, když Československo a později Česká republika se již označovaly jako demokratický stát.             

BD: Naše pomoc byla nahlížena jako podpora pluralistické společnosti. Řekla bych, že pro lidi, kteří byli zvyklí na společnost, kde mají plán, pak jim chybí a díky tomu jsou „ztraceni“. Lidé chtěli vidět jasnou cestu. Musí tak uvažovat nad tím, co je správné a co již ne. Pamatuji si, že v počátku devadesátých let, tedy v roce 1993 či 1994 byla mezi učiteli diskuse a jedna učitelka mi řekla: „My jsme doufali, že vše se změní. Neočekávali jsme, že to bude, jak to je.“ Chtěla jsem se jí zeptat, co jste očekávali, co jste mysleli, že bude?  Možná si to představovali jinak. Viděla jsem to jako chybu politiků. Jsou totiž lidé, kteří by do politiky nešli, jelikož je to špinavé. Tímto ale nechávají prázdný prostor pro ty špinavé.

MS: Zkrátka – demokracie vyžaduje participaci. Člověk tak nedeleguje rozhodovací sílu na reprezentanty, ale je sám aktivní buňkou ve společnosti.

BD: Lidé si mysleli, že politika bude čistá a někdo jiný se o to bude starat. Lidé jsou tak zklamaní, když je zde vakuum – a i to se najednou naplní ošklivými lidmi. Lidé si nemyslí si, že je to na nich.

MS: Problém je, že dříve se nadávalo na komunisty, a dnes musí nadávat sami sobě. Jednoduše se musí tázat, co by měli udělat, aby svět, v němž žijí, byl dobrý. Stále jste se nevyjádřila k otázce, jaká je podle vás česká demokracie?

BD: Ale nejsem politoložka. Když je to otázka různých forem demokracie, nemám dostatečné znalosti, abych o tom mohla vyprávět.

MS: Jsou však lidé, kteří jsou ze stavu rozhořčeni. Je to také způsobeno tím, že hodně od změny očekávali, nebo mají krátkou paměť a neváží si toho, že žijeme ve svobodném světě.

BD: Myslím si, že zdejší demokracie se neliší od jiných zemí.

MS: Myslíte si, že jsme postkomunistickou zemí s fungující demokracií? Je tedy na nás, jakým způsobem se zde bude žít.

BD: Jsou horší země, jako je Bělorusko, Ukrajina …

MS: To ano, ale měli bychom se snažit srovnávat s těmi zeměmi, které jsou na západ od nás.

BD: Ráda bych se zmínila o jedné věci, kterou jsem velice brzy poznala. Když jsem zde byla v šedesátých letech, Češi se mě často zeptali, co si myslí o nás Angličané. Bylo velice těžké říci. Angličané si takovou otázku ani nekladou. Angličané nikdy neříkají, co si jiné národy myslí o nás?

MS: Možná je to způsobeno dominancí národa, jelikož dříve Anglie vládla světu.

BD: Nejenom to. Oni si myslí, že to není tak důležitá otázka.

… Demokracie, diskuse a kontexty …

MS: Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že demokracie je diskuse. Rád bych se zeptal, jak vnímáte význam diskuse v rámci demokratického procesu. Někdo může říci, že příliš diskuse škodí, jelikož poté se brzdí další postup. Je dobré též říci, že pocházíte ze země, kde kultura dialogu má svou tradici a my Češi se od vás máme co učit …

BD: Zdá se mi, že nejhorší situace je vždy tam, kde lidé cítí, že mají nepřítele, že je něco či někdo cizí ohrožuje. Soudím, že je velice důležité seznámit se s různými názory.  

MS: To znamená, že dialog člověku rozšiřuje obzor, ví o světě více, jeho rozhodování může být kompetentnější. Neměli bychom opominout skutečnost, že by diskuse měla vést k toleranci. Když člověk bude poslouchat pouze svůj názor a poté přijde do styku s člověkem, který má úplně jiný postoj, pak člověk s úzkým viděním světa se může cítit ohrožen.

BD: V Anglii či Velké Británii máme takovou situaci, že již dlouhá léta máme mnoho imigrantů. Na počátku to bylo ošklivé. Postupně se tito lidé integrovali se svými zvyky, postoji. Díky tomu máme smíšenou společnost. Pouze nyní začíná být problém s jednou částí muslimské komunity (zdůrazňuji, že je to menšina muslimů), která nechce mít nic společného …

MS: … se západním světem.

BD: Bydlí velice izolovaným způsobem.

MS: Dobrá, to je Anglie, ale jak hodnotíte kvalitu české demokratické diskuse? Člověk může mít z toho dojem, že se u nás neustále mluví a mluví. Vedou se diskuse, ale kriticky myslící člověk uzná, že se přešlapuje na místě.     

BD: Co se týká diskuse v parlamentu. Ta by měla mít cíl, pozitivní výsledek. Obávám se, že je to velmi často pouze diskuse, která nikam nevede …

MS: Zkrátka – diskuse bez patřičného výstupu. Soudíte, že takovýto stav české demokracie může vést k tomu, že mnozí lidé řeknou: „Dobrá, žijeme v systému, který je z politického hlediska nevýkonný.“ Sice politici říkají, že se na něčem pracuje, ale ve skutečnosti pokrok, o němž hovořil i Masaryk ve smyslu demokracie vyšší a vyšší, jednoduše nenastal. Jsou země, kde demokracie není, lidé nemohou využívat politické svobody, ale vzestup společnosti v materiálním slova smyslu, je tam větší. Jak o tomto fenoménu uvažujete?

BD: Je to pro mne složitá otázka, nemůžu hned říct.

MS: Zvykli jsme si, že demokracie a kapitalismus patří k sobě. V jiných částech světa tento model neexistuje. Říká se: „Ano, relativní vzestup okolního světa vůči Západu spočívá i v tom, je, že demokratický proces v jistém ohledu zabraňuje uplatnění rychlých rozhodnutí …“ Jak toto vnímáte?

BD: Nerada bych generalizovala. Vím, že jsou členové parlamentu, kteří chtějí něco vykonat, ale nemám velký přehled o okolnostech, abych mohla říci, proč jsou lidé frustrováni. Bylo by to zajímavé vědět, ale sama si netroufám cokoli o tom soudit …

… Kapitalismus …

MS: Jsme na půdě instituce zabývající se ekonomickými otázkami, a proto bych se rád zeptal, jak vnímáte zrušení plánovaného hospodářství a obnovení kapitalistického řádu. Soudíte, že to bylo logickým vyústěním toho, že systém, který zde existoval, byl nefunkční? Socialismus v hospodářství plně selhal a obnovení kapitalismu šlo ruku v ruce s demokracií.

BD: Zdá se mi, že tomu nemůže být jinak. Sama nemám představu.

… Hodnoty …

MS: Nyní bych přešel k tématu podmiňujícímu dobré fungování demokracie a kapitalismu, jsou to hodnoty. Například důležitou hodnotou člověka západního světa je svoboda. Ta je vám jako příslušnici anglického národa cosi běžného. Člověk je z přirozenosti svobodný …

BD: U nás se často říká, že svoboda jednoho člověka může být otroctvím druhého. Musí se definovat pojmy.

MS: Ano, známe hezkou tezi Konfucia, kterou ve svém díle cituje Friedrich von Hayek: „Když slova ztrácí svůj význam, tak člověk ztrácí svobodu.“ Zkrátka stavy lidské mysli jsou odvislé od obsahů slov.

BD: S tím lze souhlasit.

MS: Díky své práci znáte disent, a proto položím tento dotaz: jak se díváte na slova Václava Havla, jimiž dal étos sametovému převratu: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“

BD: Abych se přiznala, tak nejsem člověk pro slogany.

MS: Jimi se však dá hodně vyjádřit.

BD: Ano, jako literární „deviza“ to může být užitečné. Jako obraz to může být pěkné. Člověk však potřebuje dobrou analýzu.

MS: Pochopitelně, k tomu je určen a také jej to definuje.

… Politika …

MS: Hovořili jsme o demokracii, kapitalismu a hodnotách. Výše uvedené je předmětem politiky. Rád bych se zeptal, jak jako člověk s odstupem vnímáte českou politiku? Já je? Pokud si člověk vybaví slova Miloše Zemana, jenž se ucházel o funkci prezidenta, říkal: „Česká politika je nudná a vyprázdněná. Vidíte to také tak?

BD: Asi nudná být musí. Nemusí znamenat, že je vyprázdněná.

MS: Říkáte, že máme demokracii a tento systém je do jisté míry nudou? Jak bychom tomu měli rozumět?

BD: Na počátku devadesátých let, myslím si, byli lidé euforicky nadšeni. Poté zájem o věci veřejné opadl.

MS: To znamená, že politika se dostala do rukou lidí, profesionálů. Běžný člověk si řekl: „Máme na to experty a nechť ji vykonávají.

BD: Mrzí mě, když slyším někoho, jak říká, že nemá zájem o politiku a že nechodí k volbám.

MS: To je snad chyba. Na druhou stranu je to svobodné lidské rozhodnutí. Poté by ovšem takový člověk neměl říkat, co je v naší zemi špatné.  

BD: Myslím si, že nemůže kritizovat, pokud nevyužil své právo volby.

MS: Rozumí cizinec, Angličan k tomu, co se zde děje, nebo mu to připomíná jeho domovinu?  

BD: Musím říci, že doma máme co kritizovat. Tam také existují skandály. Velmi často cítíme, že někteří členové parlamentu tam jsou pro to, aby mohli vydělávat peníze pro sebe.

MS: Takový je stav i u nás. Soudíte, že Angličan by řekl, že jsme na stejné lodi? Nic nového pod sluncem!

BD: Asi ano.

… Intelektuálové …

MS: Několikrát jsme v našem rozhovoru zmínili Václava Havla. Rád bych se zeptal, jaký význam a roli mají v dějinném procesu ve společnosti intelektuálové? Sama jste jim věnovala rozsáhlou studii „Sametoví filozofové“. Když se podíváme na Václava Havla – z „neznámého“ člověka, který se pohyboval v intelektuálních kruzích, se stal prezident. Dá se říci, že z outsidera reprezentant státu.

BD: Vadí mi situace na univerzitách po roce 1989. Vím, že tam jsou dobří lidé. Ale je i hodně lidí, kteří by tam být neměli. Asi dva roky si mysleli, že budou vyhozeni. Poté se objevil slogan, který nebyl od Havla, i když si to teď lidé myslí.

MS: Máte na mysli …

BD: „Nejsme jako oni!“ Toto se stalo heslem těchto lidí. Kdyby byli vyhození, tak by se z toho stal skandál. I kvůli tomu existují mladí lidé, kteří nenašli „startovní“ místo. Slyším ze všech stran, že hodně univerzitních kateder je podprůměrných a potřebuje obnovu …

MS: … ve srovnání se zahraničím.

BD: Ano, ale další problém je nedostatek peněz. Nevím, zdali by to mohl někdo napravit. Nadace Jana Husa poskytuje stipendia pro začínající vysokoškolské učitele, aby se ta situace zlepšila, ale žadatelů je mnoho a fondy jsou omezené.

MS: To jste nepěkně ohodnotila část českého školství.

… Zpět k intelektuálům …

MS: Podívejme se zpět k intelektuálům. Existuje vůči nim výtka, že vysedávají v kavárnách a snaží se svět vplést do svých myšlenkových sítí.

BD: Již nemají čas. Bývalí disidenti – a jejich děti – někteří učí na univerzitě, jiní pracují v charitativních organizacích. Nebo jsou žurnalisty, či zůstali v politice, ale jsou tam, kde mohou něco uskutečnit. Jsou však nesmírně aktivní.

MS: Můžeme říci, že intelektuálové po roce 1989 …

BD: … se cítí odpovědní.

MS: Soudíte, že je společnost potřebuje intelektuály? Mnozí se na ně dívají jako na „neužitečný“ hmyz.

BD: Nepřestanou být intelektuály, ale oni fungují jinak.

MS: Kéž by jich společnost využila.

… Intelektuál v zahraničí …

MS: Slovo intelektuál jste vztáhla na disidenty. Intelektuál je člověk, který disponuje velkou sumou poznatků a je schopen je integrovat, a tak obohacovat duchovní svět. Rád bych se zeptal, jak vnímáte postavení intelektuála v zahraničí například v Anglii, Francii …

BD: V Anglii jsou trochu podezřelí. Lidé by nechtěli mít s intelektuály ve vládě. Chtějí mít praktické lidi.

MS: Nepřímo říkáte, že je na člověka, jenž je nazýván intelektuálem, nahlíženo jako na kavárenského povaleče. On rozdává rozumy, ale pro praktický život není příliš použitelný.

BD: Ano, lidé si myslí, že je dobré, když píše a vydává knihy, diskutuje. Když je to otázka rozhodnutí pro národ, chtějí mít velice konkrétní návrhy směřování politiky. U nás lidé nejsou zvyklí propagovat nějaké intelektuální směry …

MS: Měli by podle vás nastavovat společnosti zrcadlo?

BD: Myslím si, že by měli ve společnosti hrát roli. Kdyby nehráli, počítala bych to jako škodu.

MS: Je podle vás hlas intelektuálů na Západě dostatečně slyšet? Co v České republice? Kdybyste to měla srovnat?

BD: U nás jsou více slyšet v soukromí. Naši členové parlamentu jsou lépe vzdělaní, než to vypadá. Usilují být obyčejnými lidmi, kteří dělají to nejlepší pro svou komunitu. Velice často, když se setkáte s členem parlamentu, zjistíte, že tito lidé znají několik jazyků, jsou sečtělí …

MS: Poukazujete na skutečnost, že člověk, jenž jde do praktické politiky, je velice sečtělý a v jistém smyslu konkuruje intelektuálům.

BD: Neplatí to o všech. Měla jsem štěstí, že jsem občas měla příležitost se setkat s takovými lidmi, kteří mě opravdu překvapili. Když čtu noviny, nebo slyším rozhlas, tak se zdá, že v politice vystupují prostí lidé, „down to earth“, ale přesto mají hodně znalostí o jiné kultuře.

MS: Soudíte, že toto asi v Čechách neplatí? Lidé, kteří jsou v praktické politice, vzdělaní příliš nejsou a hlas českých intelektuálů není slyšet.

BD: Myslím si, že je škoda, že začátkem devadesátých let zde byli výborní lidé, kteří se na práci pro demokratickou politiku dívali jako na povinnost. Oni odchází, či se setkali s nějakým problémem a odešli. Nyní se setkávám s lidmi, kteří by pro politiku byli potřební, ale oni o tom nechtějí ani slyšet.

MS: Asi proto, že by se tím pošpinili, nemohli by už dělat své věci. Je to příklad lidí z akademické půdy. Raději si střeží svůj obor, než aby se museli dohadovat s někým, kdo je na nízké úrovni.

BD: Poznala jsem to též.  

… Kultura …  

MS: Profesní život jste věnovala a věnujete otázkám kultury a jejího významu pro člověka. Jaký – podle vás – má pro člověka význam kultura v kontextu totalitní společnosti a v kontextu svobodné společnosti?

BD: Myslím si, že kultura zde hraje větší roli než v Británii.

MS: To znamená, že Češi jsou kulturním národem?

BD: Ano, jsou zvyklí usilovat o patřičné hodnoty, postoje k životu. Jsem přesvědčena, že vlastenectví jako kulturní hodnota je zde na větší úrovni než u nás. V Británii vlastenectví vzniká během sportu, což je jedním typem kultury. U nás máme rádi divadlo, ale nechodíme tam ve velkém množství. Třebaže jste na londýnském divadle na úspěšné hře, poznáte, že diváci to tak nevnímají. Divadlo nenavštěvuje každý člověk.

MS: Můžeme říci, že ačkoliv zde byla totalita, z hlediska kultury jsme byli vyspělým národem.

BD: Velmi mě překvapilo, že kdokoliv, kdo chodil do divadla, znal herce, nejen filmové hvězdy. Mohl tak diskutovat velice rozumě o nejnovější premiéře. Toto by se u nás nestalo.

MS: Zřejmě díky tomu, že kultura vytvářela společný jmenovatel.

BD: Ano …

MS: V šedesátých letech jsme měli bohatou kulturní éru. Profesor Václav Bělohradský cituje Jana Vodňanského, jenž říká: „Zvítězila kultura, protože byla za bůra.“ Politika byla pro vyvolené, a proto se lidé uplatnili v této oblasti.

BD: Určitě hodně lidí, kteří by se stali v současnosti byznysmeny, politiky nebo profesory, svou kariéru během totality dělat nemohlo. Pro ně existoval jediný způsob seberealizace – přes kulturu.

MS: Lidé byli k tomu zatlačeni. Museli se pohybovat na malém prostoru. I v tom vznikala hodnotná díla. Na jaké počiny byste z té doby upozornila?           

BD: Jistě divadlo. Jedná se o hry dvojic či malých skupin v kulturních domech. Viděla jsem je určitě v Brně, ale i v městech jako Kladno, v Ústí nad Labem, …

MS: Zkrátka – byly v krajských městech či regionálních centrech.

BD: Jistě důležité bylo amatérské divadlo.

MS: Dříve Češi muzicírovali, nyní hrají divadlo. Můžeme v tom vidět náhražku za to, že se nemohli uplatnit v rámci svého usilování ve svobodném světě.

BD: Soudím, že amatérské divadlo je otázkou volného času, …

MS: … a ten dnes většině lidí chybí.  

BD: Nutno říci, že v období před rokem 1989, to nebyla pouze zábava. Kromě volného času měli lidé kultury co říci. Vybrali odpovídající autory, přetvářeli jejich díla. Nepoužívali jen jejich hry, ale vkládali do toho i poezii, adaptovali romány.

MS: To znamená, že vytvářeli díla sui genesis. Dále rozvíjeli to, co autor napsal. Poté do toho vložili další prvky.

BD: Tázali se, co to pro nás znamená …

 

… Služka režimu? …

MS: Nesetkala jste se s postojem, že kultura v minulosti vystupovala jako pomocnice vládnoucí strany? Ta skrze kulturu též uplatňovala své vidění světa.

BD: Byl to záměr, proč existovala velice rozvinutá síť kulturních zařízení. Netýkalo se to pouze divadel, ale obecně kulturních domů, jelikož komunisté, když převzali moc, poznali, že kultura je dobrou propagandou. Velice se mi líbilo, že v osmdesátých letech mladí lidé používali kulturní síť pro nezávislé, převratné akce.

MS: Lze podle vás říci: „Dobrá, komunisté vnímali kulturu jako pomocníka, ale na druhou stranu vytvořili zde síť kulturních stánků, kde Češi mohli nalézt duchovní občerstvení pro svou duši.“ Vytvořili síť, která za první republiky tak rozsáhlá nebyla, a proto jsou lidé, kteří konstatují: „Systém nebyl dobrý, ale lidé se mohli dočkat kulturního vyžití.“ Rozhodně není dobré to odmítat. I v kultuře se dělaly hodnotné věci. Není možné kulturu považovat za „a priori“ nežádoucí. I přes všechnu mizérii se kultuře v jistém ohledu dařilo dobře.

BD: Ano, pamatuji si, že počátkem devadesátých let Petr Oslzlý řekl či napsal, že politika přežila v sálech a divadlech a že nyní se vrátí tam, kam patří.

MS: Pokud jsem tomu dobře porozuměl, v minulosti bylo propojeno svobodné politické myšlení s kulturou a po roce 1989 došlo ke konsolidaci vztahů. Uvažování o politice bylo v minulosti vkládáno do kulturních artefaktů.

BD: Myslím si, že by mohla hrát svou roli, ale bude menší.

MS: Kultura by mohla být jakousi politickou opozicí …      

BD: Měla by politiku komentovat, měla by lidi provokovat, aby lidé přemýšleli, co konkrétní věc znamená …   

MS: Když se podíváme do první republiky, takovou milou revue vytvořili Voskovec a Werich. Jejich forbíny člověka pobavily, jelikož reflektovaly nebezpečné tendence v politice, kterou byl český národ poznamenán.

BD: Bylo to v období otevřené společnosti. Kultura v ní hrála svou roli.

… Kultura v otevřené společnosti …

MS: Ještě bych se zeptal, jak uvažujete o významu kultury v rámci otevřené společnosti, kterou jsme počali budovat po roce 1989? Zmínili jsme, že to byla specifická depolitizace …

BD: Řekla bych, že si musí víc hledat své diváctvo. Nemůže počítat s tím, že lidé automaticky přijdou. Musí být speciální programy …

MS: Zkrátka – do kultury se musí integrovat i hospodářská stránka. Je tomu tak?

BD: To je však ještě další rozměr.

MS: Zůstaňme u toho, co jste chtěla říci, a já jsem Vás přerušil.

BD: Pouze jsem chtěla sdělit, že pokud se vrátíme k první republice. E. F. Burian například vytvořil divadlo, kde je časopis, galerie umění, dětské divadlo. Soudím, že naše divadla tak konají, jelikož poznávají, že musí být otevřenější. (Také jsem to zažila v Anglii. V Londýně je The Royal Festival Hall, velká koncertní síň. Byla budována v počátku padesátých let. Pamatuji si, že jednou jsem tam šla během dne a jeden strážník se dotázal, zdali mám vstupenku? Odpověděla jsem: „Nemám, přišla jsem se pouze podívat.“ On řekl: „Musím vás poprosit, abyste odešla.“ Toto se nyní používá jako prostor pro lidi. Oni tam mohou volně sedět, cosi si koupit, použít restauraci. Z toho hlediska je to velice veřejné. Pouze bych ráda chtěla říci, že prostory, kultura, aby byla součást společnosti, musí být otevřená, musí být aktivní. Anglicky bychom řekli: „Proaktiv.“ Musí zjistit, co diváky láká …

MS: Zkrátka musí existovat zpětná vazba, což je demonstrace zákona nabídky a poptávky, aby se nevytvářelo cosi, co druzí lidé nechtějí, …

BD: … aby se nevytvářelo to, oč lidé nemají zájem. Neměli bychom utratit peníze na to, co nemá žádný pozitivní význam. Myslím si, že lidé v kultuře musí být trochu šikovnější. Musí vědět, co chtějí, musí vědět, jak se dostat k divákovi. Neměl by být populistický. Neměl by prosazovat prázdnou zábavu …   

MS: Poukazujete na skutečnost, že se v kultuře ne vždy dobře uplatňuje trh, který vede k zploštění kultury, ba eliminaci vysoké kultury. Postupně se stává nižší a nižší. Pokud to necháme pouze na lidech, nevím, jak to dopadne …

BD: Řekla jsem, že to „necháme“ nejen na lidech. Myslela jsem to tak, že je nesmysl dělat něco, co by lidé nezajímalo. Ale aby to bylo zacílení.

… Paradox kulturnosti …

MS: Ne každý má však zájem o vysokou kulturu. Stačí se podívat, jaké postavení má stanice, o níž její zakladatelé říkali, že bude přinášet „vysokou kulturu“. Pochopitelně hovořím o TV Nova. Její tvůrci předložili projekt vysoce kulturní stanice. Víme, kam to dospělo. To znamená, že když opomeneme pohled k výšinám, co si přeje obyčejný člověk, tak můžeme být svědky sestupného trendu. V tomto ohledu minulý režim usiloval o standard …

BD: Nechtěla jsem říci, že kulturní stánky musí lákat celou společnost. Pouze jsem zdůraznila, že to musí být dostatečně zajímavé, …

MS: … aby to našlo uplatnění v hospodářské stránce.

BD: Nejen hospodářské stránce. Důležité je, aby to bylo užitečné.

MS: Zkrátka, aby to mělo dopad na lidi … Jinými slovy, aby se neprovozovala hra, kam přijde pár lidí a po premiéře nikdo, …

BD: … i když je to dobrá hra.

MS: Takto to bylo vámi zamýšleno.

BD: Asi, ale myslela jsem specifickou situaci, kde se nějaká kulturní skupina rozhodne, že je dobré dělat semináře na určitá témata.

MS: Zkrátka – osvěta …

BD: Je to sice akademický program, začínají, ale mají pár lidí. Musí přemýšlet, co by měli dělat, zdali takové semináře mají smysl, jestli opravdu věří v to, že by je mohli „prodat“, aby přišlo více lidí. Tuto situaci jsem měla na mysli.

MS: Zkrátka, aby to mělo co největší dopad, ale aby se nepoškozovala kvalita díla. Pokud bych to měl vyhrotit, uvedl bych, že se Wagner nehraje na každém rohu.

… Kultura a stát …

MS: Pokročme dále, jakou roli by podle vás měl hrát stát? Politické strany napíší do svých programů, že kultura je důležitou součástí společenských aktivit, ale z naší zkušenosti víme, že rozpočtová kapitola kultury je velice malá ve srovnání jinými.

BD: V Anglii je situace financování kultury státem ještě horší, než je zde.   

MS: To znamená, že je odkázaná na privátní sektor.  

BD: Ano, pracujeme na tom. Nedávno v rozhlasu říkali, že ministryně kultury ohlásila, že kultura musí ukázat, že je ekonomicky užitečná, aby dostala peníze.

MS: Domníváte se, že by u nás měla být větší propojenost soukromého sektoru a kultury? Na financování kultury se podílí stát, kraje, obce …

BD: V Británii je to stejné.

MS: Konstatujete, že u vás stát nehraje takovou roli jako u nás.

BD: Hraje, ale jsem přesvědčena, že rozpočet je menší než v Čechách. Přesto je to důležité.

MS: Soudíte, že závislost na státu si neseme z minulé doby?

BD: V Anglii máme dlouhou zkušenost, že každá kulturní instituce musí mít alespoň jednoho člověka, který je odpovědný za hledání vícezdrojového financování. Musí být tvořivý, aby získal ty druhé, kteří by chtěli něco dát. Toto vymýšleli někteří lidé. Soudím, že se to stane i zde. Počítají se i ty nejmenší dary. Vznikají tak možnosti, aby si lidé zvykli darovat. Skoro nikdo není tak chudý, aby nemohl nějaký dar poskytnout.

MS: Kdybychom tuto kapitolku měli uzavřít, soudíte, že je dobré, když si stát alespoň nechá významné kulturní stánky jako je Národní divadlo, Národní galerii, Českou filharmonii?

BD: Systém fundování mění podle historického období. Nemůžeme počítat s tím, že současný systém zůstane tak, jak to je, musíme aktivně hledat nové možnosti. Tím nechci říct, že stát by neměl podporovat ty „kulturní stánky“, to jistě ano, a to se musí dělat na evropské úrovni, nejenom na umělecké straně. To, co mi velice často zkazí dojem, jsou zázemí – dozorci v galerii mohou být důchodci, ale nesmí to být jen staré báby a staří pánové, musí dostat trénink, aby se profesionálně chovali. Mrzí mě, když vidím „Museum Shop“, který je spíš jako kiosek na náměstí – knihy jsou zaprášené a vedle se prodávají laciné bonbóny atd. (To vůbec není všude, ale mohu uvést některé případy.)

… Pestrost …

MS: Dobrá, jak vnímáte kulturní pestrost současnosti? Říkala jste, že před rokem 1989 byla slušná. Jsou instituce, o něž se stará stát, jak bylo uvedeno výše. Ostatní? To je již na jiných úrovních.  

BD: Jsem přesvědčena, že budou vznikat stále nové a nové iniciativy mladých lidí. Vždy přijde další generace s nápady, s čerstvou vizí. Jednoduše život v této oblasti neskončí.

MS: Ano, závisí to ale na mladých lidech, na jejich postojích. Lze soudit, že kultura je dobrým propagačním prostředkem naší republiky ve světě. Bylo by škoda, kdyby tato část byla poškozena.

BD: Hudba je velice známá a byla i v komunismu.

MS: A ten ji podporoval. Stačí zmínit Pražské jaro …

BD: Nedávno jsem o něm diskutovala s jednou studentkou, která bude v roce 2014 psát disertaci v Oxfordu na téma kulturní výměny šedesátých let. Hovořili jsme o tom, jak významná byla hudba v tomto období. Trochu jsem ji vyděsila, když jsem řekla, že lidé u nás to měli velice často rozděleno.  Na jednu stranu zde byla tradice krásné hudby, na druhé straně je země, které málo rozuměli, která byla rozdělena železnou oponou. Velice často obě části nebyly integrovány. Právě toto jsem se snažila dělat, když jsem připravila festival v osmdesátých letech, aby lidi …

MS: … spojoval.

BD: Hudba byla částí festivalu. Byly tam filmy, tanec, divadlo, umění … Soudím, že v městě Bristol to pomohlo.

MS: To jsme se dotkli minulosti, soudíte, že se tedy kulturní pestrost zvýšila a Češi jsou dobře a dostatečně zastoupeni v současné mezinárodní kulturní scéně?

BD: Kultura má široké spektrum, od příkladně populární hudby až po vědecký výzkum. Ale aby se kultura se uplatnila ve světě, závisí na nadšení a pracovitosti jednotlivců nebo skupin. Řekla bych, že Češi jsou k tomu velice schopní. Umí cestovat, vytvářet dobrá spojení a pracovní vztahy, spolupracovat s lidmi z různých prostředí. V kulturním světě je dobře známo, že Češi jsou profesionální a odpovědní. Ale jsou rafinovaní a nepoužívají příliš národní akcenty. Myslím si, že by to vnímali jako nevhodné. Když jsme v r. 1985 uspořádali český festival v Bristolu, najednou se objevila nečekaná česká obec – obec spíš ne, raději publikum jednotlivců – a měla jsem z toho pocit, že byli příjemně překvapení (snad i vděční) – oni by právě takovou národní přehlídku nikdy neočekávali. A je to dneska stejné, Češi všude dělají kulturu jako evropští umělci, ale nejsou proti tomu (snad jsou i potěšení), když jsou identifikováni a chváleni jako Češi.       

… Omyl a výhled do budoucnosti …

MS: Strávila jste část svého života v Čechách, a proto bych se rád zeptal na omyl, který považujte za zásadní pro utváření svobodné společnosti.

BD: Měla bych být asi krutější.

MS: V jakém směru? Myslíte si, že přechod byl velice mírný, bez obětí?

BD: Ano, vím, že vždy bude něco unfair, vždy bude nějaký nedostatek.

MS: Soudíte, že se nepojmenovalo zlo zlem.

BD: Ano.

MS: To znamená, že se s komunisty nezatočilo, nebyli postiženi.

BD: Myslím si, že to nemusí být nějaká pomsta. Pamatuji si, že kolega Roger Scruton na začátku transformace řekl, že měl být proces s komunistickou stranou jako s právní osobou. Občané si měli být jisti, že to, co se stalo, bylo nelegální, nesprávné. Lidé se ptají, jak to, že ještě neexistuje Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. Stejně komunistická strana sedí …

MS: … v českém Parlamentu.

BD: Je to již pozdě, ale …

MS: Dobrá, to je minulost, ale jak vidíte budoucnost této středoevropské země? Jsme součástí Evropské unie a síly globalizace čím dál tím více působí.  

BD: K Evropské unii se stavím opatrně. Na jedné straně to bylo velmi užitečné, jelikož to znamenalo, že postkomunistické země měly cíl, měly kam směřovat. Jinak je to instituce, která je obětí korupčních praktik. Nemám věšteckou kouli a nemohu si představit budoucnost Evropské unie a význam České republiky v ní …

MS: Děkuji vám za upřímná slova.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnila obnovy demokracie a kapitalismu?

BD: Nikdy mne vědomě nenapadlo, že se zúčastním obnovy demokracie a kapitalismu. To mi připomíná, jak mi kdysi v devadesátých letech řekl anglický kamarád, ředitel neziskové organizace „After all, you and I were in the same business.“ „What business?“ zeptala jsem se, překvapená. „The human rights business, of course,“ odpovědel. Opravdu jsem byla „in the human rights business“? Myslila jsem, že pomáhám českým a slovenským přátelům, aby se jim dostalo výuky, knih, materiálů, které jsme měli my v Anglii k dispozici, a oni ne. To byla velice praktická práce a podle mne samozřejmost. Je to totiž spojeno s obnovou demokracie. Stěhovali jsme Vzdělávací nadace Jana Husa do Československa a začínali jsme spolupracovat přímo s přednášejícími ve vysokých školách, aby mohli obnovit kurzy a zavést předměty, které dřív součástí výuky nebyly. Někteří byli ochotní a schopní, někteří ochotní ale neschopní, další ani nebyli ochotní. Ale šlo vždy o konkrétní obsah, nikoliv o vznešené fráze nebo hesla.

MS: Účastnila jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

BD: Nezúčastnila jsem se, myslím, že jako cizinka jsem ani nemohla. Byl to úžasný projekt, jenomže se mi zdá, že měli dát přednost generální opravě zákona. Právní stát, to přece musí být základ demokracie i kapitalismu.  

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nepřispělo rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vedlo k lepší spolupráci ve Visegrádském společenství a také k opětovnému setkání v Evropské unii?

 

BD: V období rozdělení mne to úplně zděsilo. Neznala jsem nic jiného než „Československo“, a navíc mi vadilo, že to dělají dva ambiciózní, bezohlední politici bez konzultace s lidmi. Naše nadace dělala všechno možné, aby fungovala jako jednotná organizace, a to také dělali moji divadelní kolegové. Ale přiznám se, že výsledky nejsou tak špatné, jak jsem očekávala. V kontextu Evropské unie může zůstat naživu i malá země jako Slovensko. Líbí se mi také, jak se Češi a Slováci se vzájemně podporují.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *