Dialog o transformaci s Olgou Hostovskou


*1936, překladatelka, nakladatelská redaktorka a editorka; v sedmdesátých letech žila s rodinou v Itálii.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen dopoledne ve středu 27. listopadu 2013 a odpoledne 4. prosince 2013 odpoledne v prostorách knihovny Filosofického ústavu, Jilská 1, Praha 1, Staré Město.

MS: Navrhoval bych, abychom začali subjektivním dotazem. Čím pro vás byl rok 1989? Jak se zapsal do vaší mysli? Jaké naděje jste si s ním spojovala a případně jak se naděje naplnily?

OH: Listopadový převrat byl nejspíš překvapením nejen pro mě. Myslím si, že ani disidenti se svými požadavky nepředpokládali tento vývoj událostí. Nevím, do jaké míry to lze srovnávat, ale domnívám se, že ani Masaryk původně nepočítal se vznikem Československa a spíše usiloval o emancipaci v rámci Rakouska – Uherska. Takže v roce 1989 požadavky disentu byly formulovány tak, aby naši představitelé byli k reformám konečně donuceni. Od Pražského jara uběhlo víc než 20 let a už rok 1968 byl považován za krajní mez, kdy bylo nutno reformovat socialismus.

MS: Zkrátka rok 1989 byl příležitostí k reformám v rámci systému, v němž společnost fungovala. To znamená v rámci centrální plánování a vlády státostrany.

OH: V 80. letech v Prognostickém ústavu vypracovali několik rozborů ekonomické situace. Měla jsem možnost číst dva. Jeden koloval tajně, druhý, jehož autorem byl Miloš Zeman, byl publikován.

MS: Jmenoval se Prognostika a přestavba.

OH: Vím, že se v druhé polovině 80. let každoročně čekalo zdražení a po Gorbačovově návštěvě se počítalo i s reformami. Moje kamarádka bydlela v domě, kde žili též poměrně informovaní ekonomové a její sousedé před Vánoci nakupovali zásoby ve velkém, hlavně potraviny, protože očekávali, že po Novém roce se nepochybně bude zdražovat. K ničemu nedošlo. Domnívám se, že vláda si s tím absolutně nevěděla rady. Věděli, že zásahy do ekonomiky by byly nepopulární, a báli se, aby je to nesmetlo.

MS: Na vrcholku pyramidy byli lidé, kteří byli zvyklí poslouchat hlas z Moskvy.

OH: Myslím, že za Gorbačova už měli Sověti dost vlastních starostí. V roce 1968 byla jiná situace. Československo mj. tehdy usilovalo o hospodářskou smlouvu se západním Německem. Byli jsme kritizováni našimi spojenci, že šilháme po Západu. Velice jsem se divila, že smlouvu o ekonomické spolupráci brzo po srpnu podepsali Sověti.

MS: Dobrá, vraťme se k roku 1989. Soudila jste, že režim, který zde existuje, bude pokračovat …

OH: I když se hroutily vlády ve všech okolních zemích, myslím, že jsme na novou situaci nebyli příliš připraveni.

MS: Pro mnohé z nás to mohl být skok do studené vody. Když se však bortí režimy v Polsku, Maďarsku, Německu, logicky padne i naše kostka domina. Ovšem, když došlo k předání moci, bylo to mírové … Člověk může říci, že lidé byli jako proměnění. Vkládala jste do toho procesu velké naděje?

OH: Samozřejmě! Ale také jsme si kladli otázku, jak dlouho bude trvat, než se to dá do pořádku. Problém u nás byl v tom, že jsme byli papežštější než papež. Když se zaváděl socialismus, zničilo se všechno soukromé podnikání včetně maličkých ševců, pekařů nebo holičů. To nenastalo v Polsku, ani v NDR či v Maďarsku, kde režimy dlouho ze soukromého podnikání dobře žily.

MS: Dobrá, ještě bych se zeptal, jak byste společnost označila v roce 1989?

OH: Od roku 1973 do roku 1980 jsem žila v Itálii. Ačkoliv jsem sem jezdila každoročně na prázdniny a věděla jsem o hospodářských potížích, teprve když jsem se vrátila a znovu nastoupila do zaměstnání, uvědomila jsem si, jak výrazně se společnost proměnila.  

MS: Co bylo podle vás pro společnost charakteristické?

OH:   Husák hleděl na to, aby základní zboží bylo k dostání a aby lidé pokud možno nereptali. Ti se přizpůsobili a podobně jako za prezidenta Novotného naučili se v tom chodit. Všechno dokázali sehnat. Na všechno měli kontakty. Když potřebovali tzv. „příslib“, měli někoho v bance, když chtěli do lázní, věděli, co přinést referentce, dokonce i kultura se stala předmětem výměnného obchodu: do divadel na premiéry nechodili ani tak intelektuálové, ale kadeřnice, švadleny, opraváři, maséři. Žili jsme v „reálném“ socialismu a existovala tady naprosto konzumní společnost.

MS: V Maďarsku se tento způsob „konzumu“ nazýval gulášový socialismus. Můžeme říci, že režim usiloval o to, aby došlo k saturaci elementárních potřeb. Vládnoucí elita nepřímo řekla: „Drazí občané všichni jistě budete nasyceni, ale pak nám dejte pokoj.“ Od vládnutí jsme zde my.

OH: Nejen vládnoucí elita. Budu vám vyprávět jednu historku z roku 1988. 20. srpna jsme se s dcerou vracely z dovolené v Itálii vlakem přes Mnichov. Mezi příjezdem a odjezdem rychlíku do Prahy jsme měly pár hodin času, a tak jsme se sešly s manželkou Milana Schulze Janou. (Milan měl pohotovost v rádiu.) Když jsme probíraly současnou politickou situaci, položila mi otázku: „Prosím tě, vysvětli mi něco – nám sem do Mnichova jezdí někteří lidé a ti nám říkají: v Sovětském svazu mají teď toho Gorbačova s tou jeho perestrojkou. Vy tomu fandíte a snad byste chtěli, aby se to zavedlo i u nás.“ Takže zdaleka ne všichni občané Československa si přáli změnu režimu.

… Komunismus …

MS: Dobrá, spontánně jsme přešli před rok 1989. Na začátku bych se zeptal, čím je pro vás komunistický režim, komunistická ideologie, kterou režim vyznával?

OH: Řekla bych, že po II. světové válce myšlenka spravedlivé společnosti byla velice silná v mnoha zemích. Mám na mysli země evropské jako je Itálie, Francie, Řecko. Co se situace v Československu týče, jednou mi někdo řekl, že komunisté zvítězili také díky tomu, že do KSČ vstoupila řada bývalých agrárníků.

MS: Ano, reformy, které lidem zabraly půdu.

OH:  Tady šlo spíš o vypočítavost, ale idea spravedlnosti tehdy okouzlila spousty lidí. Dám vám příklad z Itálie a současně z vlastní rodiny. Můj muž od svých dvanácti let žil v Neapoli. Jeho tatínek, který pracoval u firmy na šicí stroje Singer, přišel za války o práci. Takže rodina na tom finančně nebyla dobře. Když přišli do Neapole spojenci, hledali spolehlivé lidi a můj muž jako sedmnáctiletý kluk dostal práci v přístavu ve skladu britského námořnictva. Pracoval tam rok a půl a naučil se slušně anglicky. Pak začal studovat a dostal tuberkulózu. Ocitl se v sanatoriu, kde tehdy byly hospitalizovány 2 tisíce pacientů (dnes je to normální nemocnice). Na pokoji jich bylo 10 a on byl jediný, kdo uměl číst a psát. Výsledkem bylo, že vstoupil do KSI – Komunistické strany Itálie.

MS: Zkrátka viděl v komunistické straně příležitost, …

OH: … jak lze uskutečnit spravedlnost. Podílel se na založení organizace, která sdružovala studenty postižené tuberkulózou, a snažil se zlepšit jejich podmínky. A to se tam neměli špatně! V sanatoriu jako ošetřovatelky pracovaly jeptišky, jídla měli dost a ovoce tolik, že ho dokonce rozdávali návštěvám. Jenže takový věčný rebel nebyl pro vedení sanatoria příliš pohodlný. A jeho kamarád asistent mu řekl: „Jestliže profesor prohlásí, že jsi zdráv, nepřijme tě žádné sanatorium v Itálii.“ Jiný kamarád mu poradil, aby prostřednictvím Mezinárodního svazu studentstva požádal o možnost léčení v Československu. Tady v té době kousek za Prahou existovalo sanatorium pro vysokoškolské studenty: v Třebotově u Černošic. On se tam dostal. Problém byl, že tady trpěl hlady.  Jídlo mu nechutnalo a bylo ho málo. Dojídal se rohlíky. Odpoledne, když všichni leželi, procházel se po zahradě a viděl, jak ženské z kuchyně cestou z práce táhnou velké tašky. Na pokoji řekl svému spolubydlícímu: „Tady se krade.“ Tento „ADKář“, který byl za války nasazen v Německu s Italy a naučil se italsky, mu odpověděl: „Prosím tě, proč by se tu kradlo? Ty to vidíš z vašeho kapitalistického hlediska. My přece máme vše společné.“ Tvrdohlavý Ital otravoval tak dlouho, až se o to začalo zajímat víc lidí a nakonec pozavírali celé vedení sanatoria. Iniciátory vzpoury rozstrkali do různých sanatorií po celé republice.

MS: Jak se vyvíjelo přemýšlení vašeho pana manžela?

OH:  Když byl v Třebotově, zrovna mezi československými studenty probíhaly prověrky a jedna slovenská dívka, absolventka katolického gymnázia, která uměla italsky, mu vysvětlila, co to je, a taky se mu svěřila, že má strach, jak to s ní dopadne. Tak se postupně seznamoval se socialismem v praxi. Když pak pracoval na Mezinárodním svazu studentstva, měl zase možnost sledovat proces s „vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“.

MS: Na příkladu vašeho muže můžeme vidět, že mezi ideou a její realizací je velký rozpor, který je dán vyspělostí národa.

… Majetek a perzekuce

OH: Pořád se tady mluví o Benešových dekretech, ale málokdo je četl. Veškerý německý majetek po válce automaticky připadl státu. Ale co byl německý majetek? To byl také židovský majetek, který předtím zkonfiskovali Němci, i majetek dalších perzekvovaných lidí. Můj dědeček z matčiny strany, od roku 1907 sociální demokrat a dlouholetý náčelník Sokola, byl za heydrichiády jakožto člen sokolského odboje popraven. Když dědečka zavřeli, přijelo k nám gestapo, prohledali dům a vykradli, co mohli. Polovinu domu zabavili a hned to také nechali zapsat do pozemkových knih jako majetek Reichsvermögensamtu. Dalo by se předpokládat, že to po válce rodině automaticky vrátí. Moje maminka se musela vypravit do Prahy a tam obíhala úřady, potom musela vyplňovat patřičné dotazníky, k nimž bylo nutno přiložit asi 10 různých dokladů, mj. výpis z pozemkových knih, dědečkův úmrtní list, osvědčení o národní spolehlivosti, osvědčení o státní příslušnosti a bůhvíco ještě. A to šlo jenom polovinu majetku, který představoval dům s obchodem a třípokojovým bytem. (Ostatně koncem 50. let babičce sebrali dům komunisti.) A teď si představte lidi, kteří se vrátili z koncentráku, neměli nic, neměli žádné doklady: jak se asi mohli domáhat svého majetku?  

MS: Sluší se říci, že sami Češi otevřeli dveře komunistické ideologii. Poukázala jste na II. světovou válku, také zradu Západu.

OH: Ano, tento výklad je možný. Však také se s tou „spravedlností“ začalo hned po válce.  Za války jsme žily s maminkou u jejích rodičů ve východočeském Opočně. Tam neexistovala žádná německá menšina, žilo tam jen několik smíšených manželství. Pokud vím, v těch rodinách se mluvilo česky. Znala jsem jejich děti. Ty musely od první třídy chodit do německé školy, která byla až v Hradci Králové, takže ty děti přes týden žily v internátě. Dovedu si představit, jak musely od svých německých spolužáků zkoušet. Přesto po válce, až na dvě výjimky (rodinu ponocného a pozůstalé po zemřelém ošetřovateli z nemocnice), všem těmto smíšeným rodinám byl nemovitý majetek zabaven.

MS: Myslíte si, že majetek je neoddělitelně spjatý s člověkem? Pokud se někdo snaží vytvořit beztřídní společnost, kdy vše bude všech, společnost má nakročeno k úpadku.

OH: Je spousta lidí, kteří se na vývoj dívají velmi zjednodušeně. V Itálii byla KSI od války po dlouhá léta druhou nejsilnější stranou v zemi. Jednou se mého manžela jeden jeho spolustraník zcela vážně zeptal: „A jak to bude, až zvítězíme? To už nebudeme muset pracovat?“

MS: Bude vytvořen svět hojnosti? Tento přístup je postaven na hlavu, pokud je zde člověk od toho, aby pracoval, aby to, co má, odpovídajícím způsobem rozhojňoval, aby vše sloužilo. Bez práce přece nejsou koláče. Soudíte, že tvorba spravedlivého světa, nového člověka byla iluzí, kterou se lidé po II. světové válce nechali oblouznit?

OH: Řekla bych, že pro komunistické ideály u nás vzplanuli především ti mladí lidé, kteří v době Mnichova byli dostatečně staří, že si uvědomovali to strašné pokoření, které postihlo jejich rodiče. A tak si řekli: „Takhle já nikdy nechci dopadnout,“ a houfně vstupovali do KSČ. Já jsem stejný ročník s Václavem Havlem a v naší generaci je hodně „pravdoláskařů“. Byli jsme poslední, kteří ještě chodili na náboženství a v pravou chvíli jsme měli možnost přijímat sokolské ideály, konat skautské dobré skutky a dodnes nám ani není cizí vlastenectví. Úplně jiní jsou ti, co začali chodit do školy po roce 1948. Rodiče jim vštěpovali do hlavy: „Jsi chytrý, nadaný, hlavně si to nepokaz.“         

MS: Chovej se pokorně k vrchnosti! Chceš-li uspět, musíš být dostatečně citlivý k tomu, …

OH: … co je vhodné a co ne. A proč se za normalizace tolik lidí přizpůsobilo?   Se mnou studoval historik František Šmahel. Jednou mi vysvětlil, proč se u nás – na rozdíl od jiných zemí – neujalo luteránství. V době, kdy Martin Luther organizoval v Sasku reformovanou církev, nastoupil u nás na trůn zrovna Ferdinand I. Habsburský, který po potlačeném stavovském povstání u nás zavedl něco jako normalizaci.

MS: Švýcarsko, Skandinávie, Amerika, zkrátka část západního světa je založena na protestantské etice.  

… Komunismus a reformy …

MS: Narazila jste na rok 1968. Myslíte si, že režim byl schopen reformy?

OH: Jsem přesvědčena, že ano. Vím, že například můj muž, který tehdy zastupoval jednu francouzskou firmu, jednal s mnoha továrnami, které se snažily obnovit strojový park. Stále tam byly stroje …

MS: … z první republiky, …

OH: … nebo dokonce z dob Rakouska – Uherska. Charakteristické to bylo pro textilní průmysl, cukrovarnictví, chemický průmysl. Tehdy to nebylo dotaženo do konce, jelikož přišel srpen 1968. Většina projektů se už neuskutečnila.

MS: Je však otázkou, zdali je systém reformovatelný? Hovořilo se o „třetích cestách“.

OH: Tehdy se tomu věřilo, ale pořád se zdůrazňovala vedoucí úloha KSČ. Proto také v roce 1968 lidé vstupovali do strany, aby se mohli uplatnit. Bez toho to nešlo.

MS: Dubček toto charakterizoval slovy: „Jsme s vámi, buďte s vámi.“ Z toho více jak padesátiletého odstupu soudíme, že reforma režimu byla iluzí.

OH:  Po hospodářské stránce samozřejmě ne, ale vzhledem k politickému rozdělení světa – nejspíš  ano.    

MS: Šedesátá léta byla léty nadějí, léta kulturní aktivity …

OH: Také musíte brát v úvahu, že to bylo období příznivé pro celý svět. 20 let po válce, všude se budovalo, stoupala životní úroveň, lidem se dařilo stále lépe.  

… Pozitivum režimu …

MS: Pokud byste měla vyjádřit k minulosti, vidíte tam nějaké pozitivum, které režim lidem přinesl? Člověk může slyšet argument, že lidé na sebe měli více času.

MS: Mohli se věnovat svému …

OH: … „zahrádkaření“.

MS: Možná se jednalo o únik, jelikož lidský potenciál se nemohl nikde jinde uplatnit. Pokud vlastnictví bylo omezené, měli svou chatu, chalupu. Rusové měli své dači. Co například kulturní vyžití? Když jsem měl možnost hovořit s ředitelem divadla Na zábradlí, s panem Vodičkou, ten vidí jako pozitivní, že kultura byla podporovaná …

OH: Ano, jenže i v kapitalistické společnosti může fungovat sociální stát. Ale tady se prosadil nový extrém – divoký kapitalismus, který smetl se socialismem i různé rozumné věci. Na 60. léta vzpomínáme, protože to byla léta úspěšná a mnohé se dařilo jak v hospodářství, tak na poli kultury i ve výzkumu. Konečně se otevíral svět na Západ. V roce 1989 byla situace jiná.  Myslím, že pád zemí socialistického tábora poněkud oddálil světovou krizi.  My jsme dychtili po západním zboží a oni nám sem začali „cpát“ všechny možné přebytky.  

MS: Jak vnímáte důležitost jistot minulého režimu? Jsou lidé, kteří vám odpovědí asi v tomto duchu: „Jisté bylo, že nic nebylo jisté.“ Zkrátka člověk neměl život ve vlastní režii.

OH:  Ale lidé si na to zvykli, že někdo za ně myslí. Když jsme se přestěhovali do Itálie a já si dělala na univerzitě nostrifikaci diplomu, dalo mi velkou práci, než jsem se naučila, že tady nikdo o mě nepečuje a že si musím zařídit všechno sama. Tak jsem ztratila půl roku tím, že jsem nevěděla, co je to seminární zkouška. Profesor mi sice řekl, co si mám připravit, ale já nevěděla, že z látky nebudu jen zkoušena, ale že na to téma musím napsat písemnou práci v rozsahu zhruba 15 – 20 stran.  

MS: Když nad tím uvažujete, myslíte si, že například školství bylo v tomto ohledu na „lepší“ úrovni z toho důvodu, že člověk byl podporován péčí?

OH: Bylo to k jeho škodě. Když má devítiletá dcera v roce 1980 po návratu z Itálie nastoupila v české škole, uvědomila jsem si, jak je u nás základní školství zastaralé, a nejen, že neučí děti samostatnému myšlení, ale že samostatně myslet se bojí i učitelky. Dodnes je význam školy podceňován a učitelé jsou placeni tak špatně, že až na pár nadšenců ve školství zůstávají jen ti, kteří nic lepšího neseženou.

… Exil, nebo žití v zahraničí? …

MS: Dobrá, vaším údělem se na část života stal exil.

OH: Nenazvala bych to exilem. Firma, kterou zastupoval můj muž, u nás zrušila zastoupení a domluvili jsme se, že se přestěhujeme do Itálie.

MS: Jaké pocity jste měla, když jste se rozhodla žít v novém domově?

OH: Nerozhodla jsem se. Byla jsem na mateřské dovolené a manžel ztratil práci. Kdyby byl zůstal, byli by ho nutili ke kolaboraci. Já se exilu bála. Měla jsem odstrašující příklad ve svém otci. Člověk, který pracuje s jazykem, má situaci velmi ztíženou. Taky jsem už nebyla tak mladá a věděla jsem, že se mi bude strašně stýskat.

OH: Nakonec to ale byla dobrá zkušenost.

MS: I když jste tam odešla, myslela jste si, že se s touto zemí loučíte navždy?

OH: Ne, poněvadž jsem se vystěhovala legálně a měla jsem dvojí občanství. Jakmile jsem mohla, když dětem skončila škola, jela jsem domů na prázdniny. Nepříjemné bylo, že jsem v Itálii nesehnala zaměstnání odpovídající mé kvalifikaci. Ve Veroně, když dcera byla malá, jsem byla v domácnosti a vařila 3x denně, protože závodní ani školní jídelny tam neexistovaly. Když jsme se v roce 1973 přestěhovali do Boloně, dva roky jsem učila ruštinu ve večerních kurzech Svazu italsko-sovětského přátelství. Další dva roky jsem vyučovala češtinu na univerzitě jako výběrový předmět pro studenty s hlavním oborem rusistika. Obojí prakticky zadarmo.

MS: Nevede pobyt v zahraničí i k obtížnému nalezení odpovídajícího zaměstnání?

OH: Záleží na povolání. Po roce 1968 se v zahraničí dobře uplatnilo mnoho lidí. Horší to je s umělci a intelektuály. Když koncem 50. let začalo pootevírání hranic, mnozí se konečně dostali na Západ se zájezdy uměleckých svazů, ale i soukromě. Československé umění mělo ve světě dobré jméno, leckteří umělci se podíleli na bruselské výstavě v roce 1958, v zahraničí začaly vycházet knihy našich autorů, výtvarníci mohli vystavovat, a tak někteří měli pocit, že kdyby žili na Západě, uplatnili by své schopnosti daleko lépe. Neuvědomovali si však, že jsou pro Západ zajímaví především jako exotičtí „vyslanci“ ze světa za železnou oponou.  Mnozí na své rozhodnutí doplatili.  

MS: Profesor Vilém Prečan říká něco v tomto duchu: „Víte, když jsem odešel do exilu, velice brzo jsem pocítil, že jsem tam zbytečný. Svou existenci musím potvrdit.“ Vzpomeňme na významné české emigranty Tomáše Špidlíka či Rafaela Kubelíka, jejich dílo mluví za ně.

OH: Nepochybuji, že v exilu byli jedinci, kterým se podařilo udělat díru do světa. Emigranti z roku 1968 to měli nejjednodušší, byli přijímáni velice vstřícně. Můj otec v Posledním rozhovoru s A. J. Liehmem, hovoří o třech exilových vlnách. Válečné, 1948, 1968. U třetí řekl: „U poslední se pojem domova scvrkl na to, co první považovala za samozřejmost. Slušný život ve svobodě.“

MS: Proč ne? Je zde riziko, že člověk bude konfrontován s nástrahami kapitalistického světa.

… Disent …

MS: Nyní bych naši pozornost zaměřil na disent. Jak se na tyto lidi díváte?

OH: Myslím, že to chtělo značnou odvahu, udělat takové rozhodnutí. Když jsem se vrátila do vlasti, pozvali si mě na pohovor na StB. Ptali se mě, jestli se stýkám s nějakými chartisty. Řekla jsem: „Vždyť ani nevím, kdo Chartu podepsal? Já jsem tu nebyla!“ Jedna má kolegyně se mi svěřila, že na Národní třídě potkala jednoho chartistu, který bydlel blízko ní. Zeptal se jí, zda jde domů, a nabídl se, že ji sveze; měl za rohem zaparkované auto. Ona měla velký strach, protože byla přesvědčená, že jsou všude kamery, a obávala se, jak toto náhodné setkání bude interpretováno.

MS: Soudíte, že lidé, kteří podepsali Chartu, byli velmi stateční …

OH: Ano, a ostatní je často považovali za blázny. Jeden můj kolega ze studií, muzikolog, který byl vyhozen ze zaměstnání, pracoval manuálně a načerno dělal pro rozhlas, mi vyprávěl, jak se v  hospodě potkal s Havlem a řekl mu, že podepsal Antichartu, protože si myslel, že Charta je provokace ze strany StB.

MS: Inu, mezi lidmi vládla určitá nedůvěra, co jednotliví aktéři disentu dělají.

OH: Vnímám to tak, že většina lidí se přizpůsobila. Nechtěli riskovat.

MS: Řekl bych, že autorem těchto slov je Karel Jaspers: „Svoboda je pouze v riziku.“ Pokud je nepodstoupíš, nebudeš též nic mít.

OH: Když každých dvacet let národ dostane po hubě, tak asi nemá moc odvahy riskovat.

… Demokracie …                          

MS: Nyní bych se otázal na budování demokratického řádu. Jak se stavíte k tomuto uspořádání? Pokud bych měl říci definici, která je stručná a výstižná, podal ji brněnský esejista a pedagog Pavel Švanda, jenž říká, že demokracie stav, kde se „věci vyjevují.“ To znamená, kdy skutečnost přichází na světlo. Souhlasíte?

OH: Myslím si, že je otázka, zda jsme u nás nastolili demokracii.  Tady se politika nepovažuje za službu občanům. Mnozí lidé to chápou stále podle komunistického hesla: „Vše rozhoduje strana a vláda.“ Členství ve straně je považováno za nejrychlejší cestu ke kariéře.

MS: Demokracie jako forma správy věcí veřejných je běžná v západním světě.

OH: Ano, ale většina lidí u nás nemá potřebu vstupovat do nějaké strany. Tudíž strany mají velice nízkou členskou základnu. Měli bychom se tázat, za koho tito lidé mluví?

MS: To však je otázkou demokratické politiky. Soudíte, že člověk nepochopil podstatu demokracie …

OH: Domnívám se, že u nás vznikla vrstva funkcionářů z povolání. Všimněte si, že všechny parlamentní strany bez rozdílu odsunují nepohodlná rozhodnutí, protože by jim to nepřineslo politické body. A když se něco konečně v parlamentu odhlasuje, tak po následujících volbách se to zase změní.

MS: Myslíte si, že po roce 1989 se na vrchol pyramidy postupně dostávají lidé, které většinou zajímá jen vlastní kariéra?

OH: Ano. Takový systém nepovažuji za demokratický. Znala jsem dost lidí z první polistopadové garnitury a myslím, že se upřímně snažili.

MS: Těmto lidem šlo o „obecné dobro?“ Znali směr, znali svou misi …

OH: Měli na to málo času. A do toho přišli Slováci se svými požadavky. Takže v době, kdy se měly dělat zásadní věci, se rozhodovalo o federaci …

MS: Dobrá, ale vraťme se k počátku. Soudíte, že v začátcích fungování demokratického systému se řešily podružené věci?

OH: Přesně. Nesmíme zapomínat, že politika ba měla být především službou. Když si člověk politiku vezme jako povolání, ztratí kontakt s normálním životem.

MS: Člověk se ocitne ve slonové věži.

OH: Působení v ní by mělo být časově omezeno. A dnes také chybí příkladné osobnosti, proto asi někteří lidé volají po vládě silné ruky, nebo by chtěli mít panovníka. My Češi k tomu zvláště máme sklon, neboť jsme vždycky byli tak trochu husité. Na druhé straně bychom nad sebou chtěli mít nějakého Žižku nebo otce vlasti či tatíčka Masaryka, který by nesl veškerou odpovědnost.  

… Demokratická politika …  

MS: Když vás poslouchám, demokratická politika u nás nemá dobrý zvuk.

OH: Možná ani není skutečně demokratická. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 trvalo 16 měsíců, než vyšla nová ústava. Do té doby platily víceméně zákony z dob Rakouska-Uherska.  Jenže po listopadu 1989 se u nás měnilo celé hospodářství. S komunismem se často odbouraly instituce, které byly účelné, a podnikat začali nejenom ti, kteří v tom uměli chodit, ale také lidé, kteří neměli žádné zkušenosti. Navíc chyběla patřičná legislativa. Země se sice otevřela na Západ, ale také podnikavcům, kteří využili situace.

MS: Jaké možné zlepšení vidíte? Nahoru se dostávají ti, kteří nemají odpovídající kompetence?

OH: Lidé jsou dnes vůči politikům skeptičtí, protože jim přestali věřit. Na jedné straně nechodí k volbám, na druhé sázejí na nějakou novou stranu s charismatickým předsedou v naději, že nás zachrání. Jsem přesvědčena, že jen čas ukáže své. Teprve až nastoupí ti, které nepoznamenal život v socialismu. Z jiné strany – já jsem studovala polonistiku, a když sleduji dnešní situaci, čím dál víc mi připomíná období, kdy došlo k trojímu dělení Polska. V době, kdy jinde vznikaly osvícenské monarchie, v Polsku vládl čím dál větší chaos, a neschopnost se domluvit vedla tak daleko, že znesvářené strany samy volaly po cizí intervenci. U nás jsme si to vyzkoušeli v roce 1968.

MS: Ano, vyzkoušeli, ale nepokračovali jsme v tom …

OH: Není snadné obnovit něco, co se vyvíjelo dlouhodobě a pak bylo na 40 let zrušeno. Centrální hospodářství nebylo nahrazeno funkčním hospodářstvím kapitalistickým, kde i stát hraje neodmyslitelnou roli, ale chaosem. Dnes je ještě ke všemu svět v krizi. Všude v rozvinutém světě se vedou ekonomické debaty o tom, jak přimět lidi, aby víc nakupovali, a přitom je všeho nadbytek. Vyrábějí se šunty, u nichž se ani nepočítá, že dlouho vydrží. Naše první pračka, kterou jsme koupili v roce 1971, vydržela přes 30 let. Teď životnost výrobků obvykle o moc nepřesáhne záruční lhůtu. Je toto řešení?

MS: Člověk se může setkat s postojem, že kapitalismus je přirozeným výsledkem lidské aktivity. Hospodářský řád vzniká spontánně.

OH: Když jsme odjížděli z Československa, byla tu, myslím, jedna televizní stanice. Psal se rok 1973. V Itálii v této době byly dvě. Zpravodajství měli vynikající. Také jsem tam mohla vidět řadu klasických filmů, které se k nám nedostaly. Za 7 let, co jsem v Itálii žila, se počet televizních stanic zmnohonásobil. Nemohly už všechny vysílat jen to nejlepší a do televize místo kvalitních filmů a pořadů začal pronikat brak. Totéž máme dnes u nás.

… Povaha transformace …

MS: Nemyslíte si, že transformace byla akcentovaná hospodářsky?

OH: Kdybychom se stali členy Evropské unie dřív, kdyby svět nebyl rozdělen, všechno by bylo asi jiné. Dostali jsme se tam, kdy už Západ byl v krizi, a odneslo to naše hospodářství. Zlikvidovali nám cukrovarnictví a přitom cukr byl kdysi jedním z našich nejlukrativnějších vývozních artiklů. Byla zlikvidována většina textilního průmyslu, který měl dobré tradice ještě z dob Rakouska-Uherska. Textil se dnes vyrábí v Číně nebo jinde v Asii. Skeptické lidi to nakonec vede k závěru, že kdybychom si všechno dělali sami, nebyli součástí Evropské unie, byli bychom na tom lépe. Copak je to normální, že se k nám česnek dováží z Číny?

MS: Není od věci říci, že před rokem 1989 jsme byli autarkní ekonomika. Vyráběli jsme téměř vše. Vyváželo se na Východ. Ekonomové se domnívají, že by společnosti měly vyrábět to, v čem mají komparativní výhodu.

OH: A jsme zase u toho plánování. Když jsme s rodinou od 2. poloviny 60. let jezdili pravidelně na dovolenou do Itálie a později zase opačným směrem, měla jsem možnost sledovat, jak v Rakousku pomalu, důkladně a s rozmyslem všechno budují. Zmodernizovali hory pro sport a turistiku, ale přitom se nezřekli tradiční praktické architektury, která se osvědčila. My nejsme schopni se poučit z dobrých příkladů ani z chyb těch druhých. Když se stavějí mrakodrapy v Dubaji, tak my jsme schopni zničit si Prahu, jen když je budeme mít taky. Jen si vezměte, jak se u nás řeší doprava! Vystěhují se centra měst, která se zaplní obchodními domy a kancelářemi. Spousty lidí dojíždějí do práce automobily z nějakých satelitních městeček. Já totéž sledovala v Itálii, kde – na rozdíl od nás – už koncem 60. let měli vybudovanou síť dálnic a například Bologna kromě dálničního obchvatu měla dokončený i vnější městský okruh. V domě na kraji města, kam jsme se v roce 1977 přestěhovali, měl každý byt svou garáž. Před domem bylo rozsáhlé parkoviště. Teď je parkoviště plné, protože v každé rodině mají minimálně 2 auta. Syn, který pracuje mimo město, jezdí po přeplněných komunikacích.   Lidé, kteří spěchají, nejedou po okruhu, který je stejně ucpaný jako dálnice, ale zkracují si cestu přes centrum města.

MS: Stejnou snahu můžete vidět i u Čechů kdo nemá automobil, jako by nebyl …

OH: Po Listopadu bylo snem většiny Čechů pořídit si krásné nové auto. A přitom vybudování dálniční sítě není vyřešeno dodneška. Centrem Prahy vede dodnes ostudná severojižní magistrála, která odřízla muzeum od Václavského náměstí, výstavbu dálnic ovládly zřejmě mafie a stát se léta handrkuje s vlastníky pozemků o jejich vykoupení.

MS: Jinými slovy systém má své limity. Kapitalismus by měl mít dostatečnou úctu k přírodě, estetickou vnímavost. Když všude máte automobily, je otázkou, kde je člověk?

OH: V Itálii mají ovšem také dobrou železnici. U nás byla kvalitní železniční síť vybudována ještě za Rakouska – Uherska (ostatně s pomocí italských odborníků), ale nikdo se léta nestaral o její obnovu.   Když si dnes v zemi, kde před více než 100 lety byla založena Českomoravská Kolben-Daněk, pořídíme ze zahraničí rychlovlak Pendolino, stejně nemůže jezdit patřičně rychle. Všechno jsme vsadili na automobilovou dopravu, a to už za socialismu. V Praze se zrušily trolejbusy, protože kdosi podporoval výrobu autobusů. Nevím, od koho je město kupuje dnes, ale vybíral je určitě někdo, kdo hromadnou dopravou rozhodně nejezdí. Používat v pražském členitém terénu dopravní prostředky s vyvýšenými sedadly, když značná část cestujících je v důchodovém věku! Zkuste se tam vyškrábat s taškou a holí! A to nemluvím o tom, že ta sedadla jsou tak „výborně“ řešená, že z nich v zatáčkách padají i mladí lidé. Ale naši radní jsou tak demokratičtí, že uspořádají veřejnou diskusi, zda si Pražané přejí sedadla dřevěná (tj. z tvarované překližky) nebo potahovaná.

MS: Můžeme v tom spatřit neduh kapitalismu, můžeme hovořit o krizi, ale přesto díky své síle kapitalismus vyhrává.

OH: Ano, vyhrává. Pouze mám z toho strach, protože u nás máme talent na to, ve jménu pokroku ničit věci, které fungují. Co u nás cizinci v Praze obdivují, je doprava. To znamená síť metra, plus návaznost na další spoje. Jsou však lidé, kteří jezdit hromadnou dopravou považují za cestování pod svou úroveň, takže se řeší přednostně to, jak do Prahy dostat ještě více aut.

… Hodnoty …

MS: Zastavme se ještě u otázky hodnot, které podle vás podporují demokratický společenský a hospodářský řád? V roce 1989 bylo přání občanů žít ve svobodné zemi velké, co nám dnes chybí k uskutečnění vysněného života?

OH: Mně u nás chybí morálka. Z dětství si pamatuji, že mi bylo líto chudších spolužáků. Dnes ale vidím, že děti jsou často vychovány k nadřazenosti vycházející z vlastnictví, že je pro ně důležité, jak je kdo oblečený, jaký má mobil atd.

MS: Zkrátka, spíše je důležité to, co člověk vlastní, nikoli jaký je. A co například spravedlnosti v rámci společenských procesů, úcta k pravdě? Havel sám dbal na význam pravdy, neboť Charta 77 měla zájem pojmenovávat a pojmenovala. On sám za pravdu trpěl, ale jeho heslo bylo: pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí …

OH: Obávám se, že dodnes u nás pro mnohé stále ještě platí cynické heslo, které se objevilo za normalizace: kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu. Domnívám se, že by občané nebyli tak apatičtí, kdyby viděli, že krást a podvádět se nevyplácí. Jenže ty léta se táhnoucí procesy, které nakonec vyšumí do ztracena, vypovídají nejen o špatné legislativě, ale i o nevůli „těch nahoře“ tyto kauzy řešit.

… Člověk a kontexty …

MS: Co podle vás znamená proměna člověka. Václav Klaus říkal: „Měníme systém, ne lidi.“

OH: Domnívám se, že lidi není možno měnit shora. Obávám se, že jako národ nejsme příliš sebevědomí.

MS: K sebevědomí se lidé vychovávají. Podívejte se na Spojené státy, hrdost jejich občanů je daleko větší. Jen se zeptejme, kdo u nás vyvěšuje vlajku na státní svátky?

OH: Víte, že tohle mi vadí? Lidé nechtějí dělat to, co bylo dříve povinné. Takto chápou svobodu: když jsem dřív musel povinně nosit sběr, tak co bych dnes třídil odpad, když nemusím?

MS: Právě svoboda je v odpovědnosti, ale jsou tací, kteří svobodu berou jako libovůli, což je faktické popření svobody.

… Autority …

MS: Stane-li se člověk váženým a obecně přijímaným, je z něj autorita. Lidé, kteří prováděli proměnu po roce 1989, byli autoritami.   

OH: Zdá se, že dnes autority chybí, chybí zde morální vzory. V minulosti pro mnohé byla autoritou komunistická strana.

MS: Člověk má paměť selektivní, což způsobuje silně subjektivní pohled na minulé procesy. Tuto otázku kladu proto, že z minulosti zde máme stranu, která je spjata s předchozím režimem, poněvadž nese její jméno – Komunistická strana Čech a Moravy.

OH: V podstatě nevím, proč se u nás nezrušila komunistická strana. Lidé se domnívali, že komunisté vymřou. Dnes pro mnohé nabyla na přitažlivosti nespokojená komunistická strana. Na špatné se zapomíná a pamatuje se pouze na dobré. Leckteří lidé mají pocit, že za komunistů byl svět lepší.

MS: Tento postoj je iluzorní. Lidé, kteří toto vyznávají, si neuvědomují hodnotu svobody.

OH: Možná o ni ani nestojí.

MS: Myslíte si, že o minulosti hovoříme dostatečně?

OH: V televizi teď máme možnost sledovat různé příběhy z naší minulosti. V seriálu České století jsem viděla díl týkající se Slánského procesu a toho, co předcházelo. Myslím si, že se jednalo o věrné zobrazení situace. Jsem přesvědčena, že je nutné se k historii vracet, objasňovat věci a nemalovat minulost narůžovo.

MS: Je otázkou, jak dokážeme situaci přenést k mladému člověku, pro něhož jsou příběhy dvacátého století již dávnou minulostí.

… Kultura …

MS: V souvislosti s otázkou proměn společnosti a hospodářství bych se zaměřil na význam kultury. Čím podle vás byla kultura pro minulý režim a jaký význam má kultura v otevřené společnosti?  

OH: Pamatuji se na období, kdy opadla revoluční vlna. Lid miloval herce, kteří se v listopadu 1989 připojili ke stávce studentů. Lidé navštěvovali divadla, jelikož se tam diskutovalo, ale brzy poté divadla zela prázdnotou a trvalo nějaký čas, než se naplnila. Pamatuji se, jak jsem potkala Láďu Trojana, který působil v Městských divadlech pražských. Řekl mi, že v divadle ABC připravují Tři mušketýry, aby nalákali diváky.

MS: Vnímáte to tak, že lidé v kultuře před rokem 1989 byli svobodni? Kdo chtěl, mohl …

OH: Myslím, že i kultura za socialismu byla nedostatkové zboží. Co bylo zakázáno, bylo lákavé. Tím, že jsme měli omezené možnosti, vybíralo se to nejlepší, co ze Západu přišlo. Teď žijeme v konzumní společnosti. A nejen některá divadla a kinematografie, ale i rádio a televize se hodně snaží posluchači a divákovi podbízet.

MS: Přesto bych se zeptal, jestli si myslíte, že kultura v jistém ohledu šla na ruku režimu? Tuto otázku kladu proto, že jsou lidé, kterým stav v kultuře vyhovoval. Lidé dostávali prostředky na tvorbu, zatímco v kapitalistickém světě si je musí vydobýt.

OH: To je také otázka dnešní bezbřehé volnosti bez pravidel. Kdysi existovaly cechy a později profesionální sdružení, která přísně dohlížela na to, aby řemeslo provozovali odborníci. Platilo to i v kultuře, například v oboru vydávání knih. Za socialismu existoval omezený počet nakladatelství, která si navzájem příliš nekonkurovala. A pracovali v nich lidé, kteří měli k literatuře vztah a snažili se vydávat to nejlepší, tím spíš, že měli omezené možnosti. (Totéž platilo v divadle a ve filmu, ve výtvarném umění.) Dnes kvantita nahradila kvalitu.  

MS: Pokud se podíváme na období po roce 1989. Člověk dostal svobodu a nechť se realizuje. Podle toho je též oceňován.

OH: Mohu se vyjádřit k vydavatelské činnosti. Kdysi, tj. za války i za socialismu, museli nakladatelé vyjít s jistým přídělem papíru. Dnes jako by tento problém neexistoval, a nejen některé knihy nebo časopisy, ale i všelijaké propagační materiály se tisknou na krásném, hlazeném křídovém papíru. A tak to někdo musí zaplatit. Nakladatelé si vybírají tituly, na kterých by, pokud možno, vydělali.  Existuje pár „zapadlých vlastenců“, kteří se snaží vydávat hodnotnou literaturu, ale rozhodně to nemají snadné. Na druhé straně i někteří nadaní autoři se přizpůsobili tržnímu hospodářství a podbízejí se čtenáři víc, než je záhodno. Navíc s moderní technikou se psaní a vydávání knih stalo tak snadnou záležitostí, že to vede občas k nadprodukci, nemluvě o tom, že někteří nakladatelé se často obejdou bez redaktora.   

MS:  Navrhuji, abychom se dotknuli vašich předků …  

OH: Můj otec, Egon Hostovský po své padesátce napsal poslední vůli, kde jsou mj. uvedeny jmenovitě práce (u knih se jednalo o juvenilie), u nichž si nepřeje, aby byly posmrtně vydávány. Až na Milana Kunderu neznám z mladších autorů nikoho, kdo by dokázal být tak sebekritický. Na druhé straně jsou nakladatelé, kteří sázejí na jméno, a populárnímu autorovi jsou schopni vydat naprosto všechno bez výběru, což mu někdy spíš může uškodit.

MS: Právě péče o knihy je nyní lepší, doba v tomto ohledu postoupila.

… Krize pro knihy a nakladatelství …

MS: Ve svém vzpomínání pro revue Listy jste uvedla, že rok 1989 byl pro nakladatelství pohromou. Vždyť se mohlo říci: „Konečně můžeme vydávat, co bude žádáno?“ Kde se brala taková skepse?

OH:Většina zavedených nakladatelství (ale i novin a časopisů) nebyla schopna se rychle přizpůsobit novým potřebám. Rušilo se množství smluvně vázaných a rozpracovaných titulů, ale hlavně ty podniky zaměstnávaly příliš mnoho lidí. Pamatuji se, když přijeli emigranti, divili se, jaká je u nás přezaměstnanost a kolik lidí pracuje v redakcích.  

MS: Pro hospodářství je přirozené, že když podnik nenabízí optimální službu a drahou službu, je logické, že časem bude muset z trhu odejít. Právě toto zařídí konkurence.

OH: Také jsem se domnívala, že se to časem upraví, ale stále si myslím, že podnikání v každém oboru by mělo mít svá pravidla a že i možnost vydávat knihy by měla být omezena na ty, kteří to umějí.

MS: Každý nakladatel má snahu na trhu uspět. Má plán rozvoje svého nakladatelství, má byznys plán …

OH: … a často je to právě pouze byznys a ne kultura.

… Čtenář a kniha …

MS: Co čtenář? Myslíte si, že lidé v této době čtou?

OH: Dnes je velmi těžké se v tom množství orientovat. Jak už jsem řekla, mám dojem, že na dnešní způsob psaní a snadnou možnost tisknout hřeší někteří spisovatelé, kteří si kdysi získali jméno a zvykli si na to, že cokoliv vyprodukují, vše se prodá. U nakladatelů to platí i o překladech. Hostovský ve zmíněném Posledním rozhovoru připomíná osud známého nakladatelství Aventinum, které zaniklo po 15 letech, protože vydávalo sebrané spisy tehdy módních autorů.

MS: Někdo může říci, že to odpovídá tomu, jaké prostředky má člověk. Psát dnes může každý, vydávat může každý. Je otázkou, zdali to bude mít adekvátní dopad. A přece i v dnešní době se mohou nalézt dobré knihy.

OH: Ano, ale je otázkou, jak je hledat?

MS: Je vhodné se také zeptat, zdali neschopnost číst nesouvisí se schopností porozumět textu.

OH: Pamatuju se, jak mě trápilo, že syn dlouho nebyl schopen číst. Měl přístup k disneyovským komiksům, které tehdy u nás byly považovány za brakovou literaturu, a já se obávala, že se nikdy nedostane k normálním knížkám. Pak se chytil na historii, která ho zajímala, a když jsme v jeho jedenácti letech navštívili ve Florencii galerii Uffizi, našel tam obrazy řady zajímavých osobností, které znal z četby Tří mušketýrů. Doufám tedy, že i dnešní děti ke knize najdou cestu.

MS: Ke správnému pochopení světa má být člověk veden. Schopnost číst, schopnost přemýšlet, schopnost vnímat do hloubky je ta správná cesta.

… Stát a kultura …

MS: Jak vnímáte význam státu v kultuře? Jaká je podle vás jeho role? Máme instituce jako Národní divadlo, Národní knihovnu, Národní galerii, Českou filharmonii. Jaká by podle vás měla být míra účasti státu? Jsou mezi námi lidé, kteří řeknou: „Toto nepotřebujeme.“

OH: Měli bychom si brát příklady z vlastní minulosti. Italský dramatik Luigi Pirandello usiloval o to, aby se v Itálii vybudovalo Národní divadlo. Nemají je do dnešních dnů. Zdá se, že my Češi neumíme být hrdí na svou minulost. Myslím si, že bylo ohromné, co se u nás vybudovalo, a to jak Národní divadlo, tak Národní muzeum, i když na ně přispíval i císař pán. Bylo zde společné usilování, které k něčemu vedlo. Dnes je tendence, aby byl každý sám pro sebe. Dříve se budovaly sokolovny, budovaly se městské plovárny. Dnes má „každý“ na zahradě bazén, a proto kam by chodil.

MS: Možná je to také tím, jsme příliš individualističtí a těžko se nám jako národu hledá společný jmenovatel. Péče státu by však měla zahrnovat i základní kulturní instituce, tedy divadlo, galerie …

OH: Jak se stát stará? To bychom se dostali k nové budově Národní knihovny, místo které se postavil tunel.

MS: Pěkný příklad. Nová budova Národní knihovny – v roce 2007 velké politikum. Čím to?

OH: Myslím si, že i v té soutěži panovala od začátku velká anarchie. Místo aby pořadatelé oslovili několik osobností nebo ateliérů, dali tomu naprostou volnost, takže výstava návrhů, které se sešly, zaplnila v Klementinu dvě místnosti nad sebou. A nakonec zvítězil projekt, který porušil zadaná pravidla. Člověk by se mohl tázat, jestli v tom nebyl od začátku záměr, aby to dopadlo takhle.

MS: Možná to ukazuje na macešský vztah ke kultuře, která nás povznáší.

MS: Jsme v Čechách. Ne nadarmo Masaryk hovořil o Kocourkovu a Hulvátovu.

… Omyly v transformaci …

MS: Rád bych otevřel otázku, která se týká obecného pohledu na období proměny. Jaký omyl podle vás je zásadní v našem budování demokracie?

OH: Obávám se, že se dávala přednost hodnotám materiálním před hodnotami mravními, a při naší tendenci jít z extrému do extrému jsme nadřadili osobní prospěch nad tím, čemu se nadneseně říká „obecné blaho“. Místo abychom směřovali k společnému cíli, pokračovali jsme v tom, co do nás vtloukali už za normalizace: starej se každý sám o sebe. A tak žijeme od voleb do voleb a nedokážeme se na ničem společně dohodnout.  

MS: Jak vidíte budoucnost této země, která je součástí nejen Evropské unie, ale i globalizovaného světa? Přes vaše kritická zastavení jste optimistkou?

OH: Pokud by budoucnost záležela jen na nás, sázela bych na výměnu generací a na to, že dobrá vůle   – na rozdíl od sobectví a chamtivosti – lidi spojuje. Bohužel, kromě Evropské unie, která nutně potřebuje reformovat, je tu i Rusko, kde pochopili, že svět není nutno dobývat jen zbraněmi. Ekonomicky je to jednodušší. A to nemluvím o tom, že se sem tlačí Asie všemi možnými způsoby.

MS: Ovšem též kulturu lze použít či zneužít k ovládání …

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnila obnovy demokracie a kapitalismu?

OH: Vzhledem k tomu, že jsem žádný majetek neprivatizovala, měla jsem dost času na to, abych se starala o věci veřejné. Pokládám si za čest, že jsem u nás na Smíchově přispěla k záchraně jedné krásné secesní vily, která po listopadu 1989 šla z ruky do ruky a jejíž poslední majitelé zřejmě měli v úmyslu nechat ji spadnout a na jejím místě postavit něco velkolepého, co by vynášelo. Psala jsem na úřady, uspořádala jsem podpisovou akci, ba dokonce jsem na Starém Městě pronikla do jedné italské realitní kanceláře, kde z toho, že jsem se tam objevila bez pozvání, rozhodně neměli žádnou radost a dali mi to také najevo. Naštěstí se podařilo vilu včas zapsat na seznam památek a dnes je krásně opravená.  

MS: Účastnila jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

OH:  Kuponové privatizace jsem se zúčastnila, ale protože mě tento druh podnikání nebaví, svěřila jsem starost o nabytý majetek České spořitelně, na rozdíl od některých mých někdejších kolegů z nakladatelství Albatros, kteří se naivně domnívali, že když se staneme akcionáři tohoto podniku, budeme moci do vydávání mluvit.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Vždyť rozdělení přispělo k eliminaci slovenského nacionalismu a vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a poté k opětovnému setkání zemí v Evropské unii.

 

OH: Drobení státních celků je teď v módě – u nás se navíc pyšníme, jak jsme se (na rozdíl od jiných) rozvedli civilizovaně. Mně to trochu připomíná poměry v našem bytovém společenství, (dvojdům se sedmnácti byty). Původně jsme patřili k jednomu velkému bytovému družstvu. Po listopadu 1989 někteří z nás chtěli založit samostatné družstvo, ale jiní namítali, že administrativa by byla příliš náročná. Zato někteří chytráci, okouzlení propagandou, prosadili, že zrušíme ústřední topení na tuhá paliva a každý si zřídí autonomní topení na vlastní účet. Je to už přes 20 let, ale dodneška jsme nedokázali dům zateplit ani provést větší úpravy, takže nebytové prostory jsou v takovém stavu, že už je ani nemůžeme pronajímat. Místo samostatného družstva se nakonec prosadila privatizace, ale ani tu jsme nedotáhli do konce. Někteří obyvatelé sousedního domu si myslí, že kdyby se osamostatnili, dohodli by se líp. Co se Evropské unie týče, obávám se, že dnes je nebezpečně přebyrokratizovaná, že se tam ne vždy vhodně využívají vložené peníze, že slouží k tomu, aby se tam odkládali nepotřební politici a že s jejím rozšiřováním se problémy budou ještě zvyšovat. Bylo by to dobré zařízení, kdyby skutečně fungovalo. Dnes se obávám, že jestli se včas nevzchopí, mohla by nakonec dopadnout jako Společnost národů.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.