Dialog o transformaci s Blankou Říhovou


*1942, přední česká vědkyně, imunoložka specializující se na výzkum směrovaných léčiv v rámci terapie nádorových onemocnění, pracuje v Mikrobiologickém ústavu AV ČR.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve středu 29. ledna 2014 dopoledne v Mikrobiologickém ústavu AV ČR, Vídeňská 1083, Praha 4, Krč.

MS: Paní profesorko, začal bych subjektivní otázkou. Čím pro vás byl rok 1989? Jak se zapsal do vaší mysli? Jaké naděje jste do něj vkládala? Případně, jak se naděje naplnily?

BŘ: Rok 1989 pro mě znamenal to co pro většinu ostatních lidí. Konec totalitního režimu a nástup demokracie. Poslanecká sněmovna se nečekaně brzy sama rozpustila a komunistická strana si sama odhlasovala, že nadále nebude mít vedoucí úlohu. Neuvěřitelné. Prezidentem se stal nejenom doma, ale především ve světě vážený Václav Havel. Využila jsem toho, že pro výjezd do zahraničí najednou nebylo potřeba se někoho ptát a zejména získat povolení od stranických orgánů. Domluvila jsem se s rodinou a 1. února 1990 jsem odjela na pozvání na půlroční vědeckou stáž do Spojených států, konkrétně do Salt Lake City na University of Utah. V té době to již bylo celkem jednoduché, starší dcera byla již v prvním ročníku na vysoké škole a ta mladší na gymnáziu, a tak rodina s pomocí manžela výborně fungovala. S University of Utah jsem měla vlastně dlouholetou spolupráci díky tomu, že tam emigroval v roce 1988 profesor Kopeček i s manželkou Pavlou. V Praze jsme spolupracovali téměř deset let, a tak jsme mohli na tuto biologicko-chemickou spolupráci snadno navázat. Naučila jsem se tam spoustu věcí, především snad to, že každý sice rád pomůže, ale postarat se o sebe a o svou práci musíte především vy sám. Byl to úžasný půlrok jak po stránce vědecké, tak po stránce společenské. Výborná spolupráce pokračovala až do roku 2000, kdy jsem se stala ředitelkou velkého Mikrobiologického ústavu AV ČR a nemohla jsem si dovolit odjet na delší dobu. Do té doby jsem pobývala v USA každý rok tři až šest měsíců. V letech 1990 – 1992 jsem tam byla na pozici Visiting Associate Professor of Pharmaceutics and Pharmaceutical Chemistry, v letech 1992 – 2000 jako Adjunct Associate Professor of Pharmaceutics and Pharmaceutical Chemistry a od roku 2000 jsem tam v každoročně obnovované pozici Adjunct Professor of Pharmaceutics and Pharmaceutical Chemistry. Svoboda, kterou nastolila sametová revoluce v roce 1989, znamenala i to, že peníze, které jsem za první půlrok v USA vydělala, jsme s rodinou procestovali. Vyjeli jsme poprvé společně do západní Evropy a s kombinací stanů a přespání u přátel jsme tam prožili celý měsíc. Navštívili jsme Brusel, Paříž a tam samozřejmě Louvre a také Museum moderního umění Pompidua. To mělo největší úspěch zejména u naší mladší dcery.  A vzpomínám, jak mě museli moc přemlouvat, abychom utratili spoustu peněz za výstavu Andy Warhola. Do té doby jsme jako rodina byli společně jen v Jugoslávii a u příbuzných u Balatonu. Já jsem sice na Západ občas vyjela, ale byly to vždycky pracovní cesty, na které jsem měla pozvání, nebo sympozia, které jsme organizovali jako „turistické“ zájezdy přes ČEDOK. Platili jsme to ze svého a platili jsme i průvodce z ČEDOKu, který se u snídaně divil, že fakt jdeme na to sympozium. Byl to ale tehdy jediný způsob jak neztratit osobní vědecký kontakt s ostatním světem.

MS: V jistém ohledu se dá říci, že jste doháněla cestovní deficity.

BŘ: Snad i tak. Ale nějaké velké deficity jsem nepociťovala. Můj druhý manžel (v podstatě můj aspirantský školitel) byl zkušený a uznávaný vědecký pracovník, před rokem 1968 byl expertem WHO, a jako takový prožil dva roky v Nigerii, kde v Ibadanu zakládal Imunologický ústav. A také jinak poměrně hodně cestoval. Po roce 1968 už sice cestovat nemohl, ale protože se nám v roce 1971 narodila první a v roce 1974 druhá dcera, já sama jsem na cestování moc času neměla. V roce 1972 jsem vyjela pracovně na pozvání do Pasteurova ústavu, v roce 1975 do Heidelbergu v západním Německu, samozřejmě také na pozvání. Když jsem po mateřské dovolené znovu nastoupila do práce, byla jsem několikrát venku na tzv. dvoustranné dohody s Rumunskem, Polskem, SSSR a NDR. Po revoluci jsem kromě zmíněného USA byla v roce 1992 také dva měsíce jako visiting professor na Paris-Nord University, doprovázel mi tam manžel. Přijely také dcery a kromě Francie jsme navštívili na pozvání profesora Lefkovitse Švýcarsko a světoznámý Institute of Immunology v Basileji. Patřil k absolutně nejlepším imunologickým ústavům na světě. Jeho výzkum financovala třicet let firma La Roche. Prohlédnout si ho a zjistit s jakým finančním zázemím se dělá špičková věda, bylo mimořádně poučné, i pro naše dcery.

MS: Zkrátka v zahraničí se spojilo příjemné s užitečným.

BŘ: Bylo to krásné.

MS: Soudila jste, že „rok 1989“ tak jako tak musí přijít, protože režim je z dlouhodobého hlediska neudržitelný?

BŘ: Řekla bych, že do té doby jsem o politice moc nepřemýšlela. Měla jsem plné ruce práce s rodinou a s vědou. Pokud jsme o tom doma hovořili, a to nejen s manželem, ale i s rodiči a obecně s přáteli stejného smýšlení, tak se vždy říkalo, že jednou to musí „rupnout“. Když nastoupil Gorbačov, začalo být jasné, že Sovětský svaz začíná mít ekonomické problémy, které ho donutí ke změnám, včetně změn jeho postojů k satelitním zemím ve východní Evropě.

… Komunismus …

MS: Dovolil bych si přejít před rok 1989. Čím pro vás byla komunistická ideologie a režim na ní založený? Strávila jste v něm své mládí, část produktivního věku.

BŘ: Já jsem ze sokolské rodiny. Můj otec byl dlouhá léta náčelníkem župy podbělohorské, před rokem 1948 i po roce 1948. Já si z totality pamatuji hlavně to, že otec chodil každý večer do Sokola a maminka tam dělala hospodářku a měli jsme všechny známé lidi právě kolem Sokola. A to byla taková skupina lidí, kteří byli stejného smýšlení a navzájem si věřili. U nás se vždy říkalo: „Dojdi si tam, ten je ze Sokola, ten je slušný. Měli jsme naprostou jistotu, že ti, které jsme znali ze Sokola – a byli tam zástupci snad všech profesí – od právníků, přes stavitele, lékaře –  jsou poctiví. Tak jsem totalitu nijak neřešila.  Vnímala jsem a doma mi i poučovali, co se smí a co se nesmí a že jsou věci, o kterých se na veřejnosti nemluví. O vládě se mluvilo jako o „tamtěch“. Bylo to tak ve většině domácností a všechny moje kamarádky si myslely to samé. Byla to prostě nějaká pravidla. Doma byla pohoda. Komunisté byli někým, před kým bylo třeba se mít na pozoru. Abych řekla pravdu, prvního komunistu jsem osobně potkala, až když jsem přišla na ústav.

MS: Gottwald byl snad všudypřítomný. Užila jste spojení „slušný člověk“. Soudíte, že lidé, kteří vstoupili do komunistické strany, nebyli slušní?

BŘ: Musíte to zcela jistě rozdělit na dobu před rokem 1968 a po něm. Možná bych řekla do let šedesátých. Jsem přesvědčena, že mladá generace, která prožila druhou světovou válku, mohla mít představu, že komunismus nic takového v budoucnu již nedovolí. Jsem přesvědčena, že řada mladých lidí tam jednoduše vstoupila z idealismu. Nevěděli, co se opravdu děje. Ono to možná trvalo nějakou dobu i Gottwaldovi, než si uvědomil, že je jen loutkou v rukách moskevských vládců. Nevím. Vždyť to, co se opravdu děje nebo spíš se dělo, se normální lidé dovídali velmi postupně. Politické procesy padesátých let ale u těch, kteří opravdu přemýšleli, musely vyvolat pochybnosti. Museli si začít uvědomovat, že některé věci jsou asi trochu jinak, než jak jsou prezentovány. Pak bylo jistě otázkou osobní statečnosti, jestli někdo, kdo pochopil, že je to o něčem jiném, měl odvahu ze strany vystoupit. To se pak skutečně stalo až v roce 1968. Řada lidí vystoupila, nebo byla vyloučena a již se nevracela. Pro mě ten, kdo vstoupil do komunistické strany aktivně po roce 1968 včetně roku 1989, byl, je a vždycky bude prospěchář a kariérista. Z idealismu tam snad mohl vstoupit už jen někdo prostšího ducha.

MS: Dobrá, lidé se v době normalizace ohnuli, vstoupili do strany, aby měli i materiální výhody.

BŘ: Bezpečně po roce 1968. Tam nikdo z ideových důvodů nešel, a již vůbec ne ten, kdo měl vysokoškolské vzdělání. Bylo to jen kvůli možným výhodám.

… Ideová východiska …

MS: Když se podíváte na ideová východiska, je dobré, když lidé usilují o spravedlivý svět, nového člověka? Můžeme s tím souhlasit, ale přitom říci: „Prostředky, které byly použity, šly proti člověku a utváření harmonického celku.“

BŘ: Jestli se mě tážete takto, tak mé děti o mně tvrdí, že jsem salónní levičák. Když jsem „ředitelovala“ v ústavu, lidé mi často říkali: „Vy s tím vaším sociálním cítěním.“ Nevím, jestli sociální cítění tj. snaha nemyslet jen na sebe a svůj prospěch znamená nutně jen levicový pohled na svět. Nemyslím si to. Jsem přesvědčena, že řada myšlenek vzájemné podpory a zejména solidarity je normálně lidská, jenže způsoby a prostředky, které k tomu používala komunistická strana, byly často obecně nepřijatelné.

MS: Hlavně násilí, že? Ponížení člověka … 

BŘ: Shrnula bych to do slov: vynucená poslušnost, žádná demokracie. Vzpomínám si, že jsem na fakultě při zkoušce z politické ekonomie dostala otázku: „Jestli je ´diktatura proletariátu´ diktatura, nebo demokracie“. Řekla jsem to samozřejmě špatně, a tak jsem byla poučena, že diktatura proletariátu je nejvyšší forma demokracie. Je to hraní se slovíčky, moc logiky v tom nebylo, nebo chcete-li, bylo to úplně naopak.

MS: Shodou okolností se komunistické zřízení označovalo za takzvanou centralizovanou demokracii, ale byla to demokracie, kde vedoucí úlohu hrála komunistická strana.

BŘ: Doslova bych řekla, že si ji přizpůsobili svým potřebám. Nepochybuji, že tam byli lidé s určitými ideály, jak zmírnit třídní nerovnost. Pomalu se dostáváme do situace, kdy něco podobného znovu vidíme. Zkrátka zde byli lidé, kteří toto chtěli napravit. Ale je jaksi pravidlem, dnešek nevyjímaje, že slušné lidi s ideály často přeroste skupina, pro kterou jsou toto prázdné fráze a jde jí hlavně o moc a o peníze.

MS: Jen se podívejme na pana Gottwalda a jeho spolupracovníky. Dotknula jste se „člověka“. Soudíte, že lidé, kteří nám vládli, byli neschopní až všehoschopní.  

BŘ: Hovoříme o totalitě. Mezi politiky byli samozřejmě vždycky lidé chytří, hloupí a pak také všehoschopní. Za absolutně nejhorší alternativu považuji situaci, kdy se k moci dostanou blbci, protože s těmi není už vůbec žádná diskuse, jsou jenom nebezpeční. To ostatně říkal už Jan Werich. Velmi špatná je situace, kdy představitelé jsou nepříliš osvícení lidé, za které skutečnou politiku dělá někdo mnohem chytřejší, ale tím pádem i nebezpečnější, protože na něj není moc vidět a on se jaksi nezodpovídá.

MS: Politika se za minulého režimu dělala v Moskvě.

BŘ: Nejsem ani politolog ani sociolog, tak na některé Vaše otázky mohu odpovídat nepřesně. Ano, politika se dělala v Moskvě, ale kolik, a hlavně od kdy naše vláda věděla všechno to, co se v Sovětském svazu skutečně děje, prostě nevím. Je také pravděpodobné, že ten, kdo skutečný stav věcí poznal, se bál mluvit. Musel byste se zeptat někoho, kdo na sobě nebo na své rodině skutečně zvůli totalitního režimu pocítil. Jiný pohled budu mít já a úplně jiný bude názor člověka, který měl třeba někoho zavřeného v Jáchymově. Víte, tohle jsou tak těžké otázky, že kvalifikovaně na ně může odpovědět jen člověk, který si k tomu prostudoval příslušné materiály. Máme na to celý ústav a ani ten toho, na to jak dlouho existuje, ještě tak moc nevybádal…

… Klad minulosti …

MS: Je vhodné se zeptat, zdali na minulém režimu vidíte nějaká pozitiva. Pokud bychom vše smetli, a řekli, že se zde nic nedělalo, blížili bychom se pravdě? Pro někoho i totalitní režim má klady, ale mladší lidé mohou tvrdit, že se jednalo o systém, který byl odsouzen k zániku, poněvadž pošlapával lidskou důstojnost, hodnoty, jež se zde vytvořily před rokem 1948.

BŘ: Toto je otázka, na kterou vám pravděpodobně jinak odpoví mladá generace a jinak odpoví moje generace. U mladých postrádám znalost historie. Oni jednoznačně režim „spláchnou“ a řeknou: „Vše bylo špatně“. Tak tomu není. Patřím k těm, kdo říkají, že jsou šťastni, že se dožili demokracie. Život před rokem 1989 a po něm je něco úplně jiného. Konečně si připadám jako svobodný člověk, který o sobě rozhoduje. Dneska si už nedovedu představit fronty na banány a nemožnost volně cestovat, nemoct volně říkat to, co chci. Ale všechno za totality špatně nebylo. Můžeme začít vzděláním. Vzdělávací soustava nebyla vůbec špatná. Já jsem generace, která měla jen osmiletku a jedenáctiletku, a protože jsem narozena na podzim, tak jsem maturovala v šestnácti letech. A pak hned na univerzitu. Téměř neexistovaly odklady nástupu do první třídy, zatímco dneska mám dojem, že polovina dětí je nějak postižena. Také diskusím, jestli se má maturovat z matematiky vůbec nerozumím. Matematika je základ všech věd, tak jakápak diskuse. Naše generace naprosto samozřejmě maturovala ze čtyř předmětů (češtiny, ruštiny, matematiky a výběrového předmětu). Na škole jsme měli povinnou latinu, logiku, deskriptivní geometrii a astronomii. A to jsme na to všechno měli jen tři roky.  Měli jsme výborné kantory jak na základní škole, tak na jedenáctiletce a univerzitě. A nebyli všichni vychováni jen za první republiky. A všichni jsme odmaturovali, matematiku všichni uměli, rysy se všichni naučili a latinu také všichni uměli. V tomto smyslu považuji své vzdělání, které jsem získala za totality, za velmi dobré.

MS: Lidé byli vedeni k jisté důkladnosti, byť někdy i drilem.

BŘ: Nepovažovala bych to za dril. Jestli nazýváte dril to, že nás skutečně naučili gramatiku a chybu v tvrdém a měkkém „i“ neudělám ani o půlnoci, tak možná ano, ale žádný dril si neuvědomuji. Některé věci jsme se prostě museli naučit a jinak, než každodenním opakováním to prostě nejde. Samozřejmě nebyl internet, ale dnes se na internetu dozvíte někdy takové hlouposti, že se nestačíte divit. Pozitivum totality byla i kultura. Jsem Pražačka a vždycky jsem byla fanda na koncerty a divadla. Obě možnosti byly skvělé. U Vinohradského divadla, Komorního divadla, Divadla Komedie, ABC a také Národního, jste se nemohl splést. Pokud jste vybral dobrého autora (Komorní divadlo opakovaně dávalo americké autory, jako byl Arthur Miller nebo William Faulkner) tak jste si mohl být jistý, že půjde o mimořádný zážitek. Na hry jako Stromy umírají vstoje, Fyzikové, Skleněný zvěřinec, Obchodník s deštěm a řadu dalších, které jsem viděla ve svých čtrnácti patnácti letech, vzpomínám dodnes. Netroufnu si jmenovat herce, byly jich desítky a byli skvělí. Je pravda, že se špatně sháněly lístky, ale to už k tomu prostě patřilo. Lidé se v divadle bavili. Často šlo o dokonalou politickou satiru. To dnes chybí a také moderní pojetí klasických her mě dneska místy spíš vytočí, než pobaví. V televizi byly legendární bratislavské divadelní pondělky, a dokonce i nedělní chvilka poezie. To, co dnes běží třeba na televizi Nova je často dost příšerné. A musím bohužel říci, že to platí i o některých jejich moderátorech. Myslela jsem si, že za slušný honorář si management může a bude vybírat. V televizi se mluvilo česky i slovensky. Bylo to přirozené a krásné, protože slovenština je nádherná řeč. Dnes vám děti řeknou, že slovensky nerozumí, a to je špatně. Byl to přirozený druhý jazyk, kterému byly děti od mládí vystaveny a kterému se docela přirozeně učily. Další pozitivum byl český film šedesátých let. Stačí vzpomenout autority jako Jiří Menzel, Věra Chytilová, Miloš Forman. Byli to velikáni, kteří vyrostli, vzájemně se učili a natočili dnes už kultovní filmy. Vznikl famózní Semafor (Sedm Malých Forem). V mých čtrnácti letech jsme chodili na Kučerovce, jako se dnes třeba chodí na Eltona Johna.

… Pokračování minulosti a kontexty …

MS: Totalitní režim padl, ale snaha o budování „spravedlivé“ společnosti ve vydání, jak jsme ji „viděli“, pokračuje dále. Budou zde lidé, kteří vždy budou usilovat o to, aby se o ně někdo postaral.

BŘ: Rozumím, kam míříte. Jedná se o lidi, kteří si z pohodlnosti pořád připadají jako v „Kindergarten“. Někdo, tedy stát, se má o ně postarat. A trvá to už těch pětadvacet let. Velmi mi to zlobí. Na pomoc státu mohou spoléhat jen ti, kteří jsou nějak postižení a opravdu se o sebe postarat nemohou. Tam je pomoc na místě. Jinak si každý obživu najít může. Znám ve svém okolí řadu lidí, kteří by potřebovali pomoct s tím nebo oním a rádi by za to zaplatili. Ale najít někoho kdo by to byl ochoten udělat, je často docela problém. Já jsem celý život spoléhala jen na sebe. Prvně jsem se vdávala v devatenácti letech a od toho momentu jsem na rodiče, kteří neměli žádné velké příjmy, spoléhat nemohla.

MS: Tak to má asi být. Mně šlo také o to, že zde jsou lidé, kteří usilují o větší státní zásahy. Stát je od toho, aby „štědře“ financoval penze, školství, zdravotnictví, dopravu aj. Jistě je zde vhodné připomenout slova Johna F. Kennedyho: „Neptejte se, co Amerika může udělat pro vás, ale ptejte se, co můžete udělat pro Ameriku.“ Východiska můžeme aplikovat i na českou realitu.

BŘ: Dotkl jste se velmi složité otázky. Je například dobré řešit penze, stipendia a různé další podpory. Pokud vím, penze je něco, co se vybojovalo v polovině devatenáctého století. Jestliže si na ni platíte, měl byste na ni mít garanci od státu, a ne jen od všelijakých fondů, s kterými máme v současnosti mimořádně špatné zkušenosti. Ostatní podpory a sociální dávky jsou, řekla bych, v tomto momentě velkorysé až zneužívané, protože celá řada lidí si práci ani nehledá. Osm let jsem vedla ústav a vím, že na naši žádost přišli lidé, kteří rovnou řekli: „napište mi, že mě nechcete. Když mi to nenapíšete, stejně se ´hodím´ marod a pracovat nebudu,“ takže jasné zneužívání podpory v nezaměstnanosti. Jsem přesvědčena, že stát by měl opravdu vyplácet podpory jen tam, kde je to skutečně opodstatněné. Mám například mnoho známých na venkově a tam je i polovina vesnice na podpoře, ačkoliv si zahrádky obdělávají a domky opravují …

MS: Soudíte, že toto je způsobeno historickou zátěží? Před rokem 1989 …

BŘ: … měli lidé právo na práci, takže kdo neměl v občance zaměstnání, měl problém. Dnes je filozofie typu „hlavně moc nepracovat“ v určité části populace dokonce módou. Nevím, ale myslím si, že přes všechna opatření jsou stále firmy, které lidi zaměstnávají za minimální plat a hotové peníze mu pak „dosypou“ na ruku. Firmy se tak vyhýbají daním a dotyční zaměstnanci si neuvědomují, že pokud vůbec budou mít nějakou penzi, bude minimální. Ale já říkávám: když už to vím já, tak to ví kde kdo, tak proč s tím vlády něco neudělají?

MS: Otázku o „pečování“ státu o lidi jsem zmínil proto, zdali se vám samotná ideologie, která zde byla před rokem 1989, a která utvářela jistý „pečovatelský stát“, nezdá vyčpělá. Lidé, kteří podporují stranu, jež navazuje na komunistickou stranu z doby minulého režimu, možná protestují proti současnému vývoji společnosti.

BŘ: Na většinu vašich otázek vím odpověď, tady nevím. Není pravda, co se jeden čas říkalo, že strana dožívá a její podporovatelé pomalu umřou. Pokud vím, za tuto stranu kandidovali i mladí lidé. Je otázkou, co je vede k tomu, aby tam vstupovali. Jednoduše nevím. Nevím, jestli jde o dobré pozice v politice. To opravdu nevím. Nedovedu posoudit, do jaké míry tam svou roli hrají ideály. Nevylučuji je však. Nevylučuji, že tam řada lidí vstupuje s názorem, že kapitalismus přináší problémy. Nepamatuji si, že by tu za totality byli bezdomovci nebo alespoň ne taková armáda jako dnes … Ale aby mi bylo dobře rozuměno: tvrdím, že se máme v podstatě dobře, nejsme žádní chudáci. Je pravda, že většina lidí musí peníze počítat, ale to není nic nového. To jsem dělala celý život, zvláště když jsme měli obě děti na studiích …

… Emigrace …

MS: Lidé, kteří zde před rokem 1989 necítili možnost uplatnění, odešli do exilu či emigrace. Jak se díváte na úprk české inteligence?

BŘ: Důvodů k exilu byla spousta. Dokonce bych řekla, že co emigrant to osud. Většina odešla za lepšími pracovními podmínkami, někteří kvůli penězům, někteří kvůli nejistotě po roce 1968, někteří díky administrativním zádrhelům – jinými slovy: například prodloužení povolení zůstat venku nedostali včas, a pak se vrátit znamenalo riskovat velké problémy, také se někteří venku při stáži zamilovali a založili rodinu. Nevím, jak to bylo v humanitních vědách, ale troufla bych si říci, že v přírodních vědách těch, kteří odešli opravdu jen a jen z protestu, nebylo mnoho. Ten, kdo chtěl čtyřiadvacet hodin denně věnovat vědě, bez kin, bez divadel, bez koncertů a možná i bez sportu a měl k tomu dostatek talentu, kariéru v Americe určitě udělal. Ale český večer s kytarou u ohně tam neprožijete. Celá řada lidí odešla právě proto, že tam měla daleko větší možnosti než zde, měli třeba ještě malé děti, a tak mohli odejít i s nimi. Byla ale i skupina lidí, která odešla, protože finanční podmínky pro vědu byly tam a tady nesrovnatelné.

MS: Sama jste neměla zájem zůstat v zahraničí?

BŘ: V roce 1968 bych bývala odešla okamžitě. Moje první manželství bylo rozvedeno a já jsem už chodila s mým budoucím druhým manželem. Byl už také rozvedený. Moje maminka mi v srpnu 1968 řekla: „Jestli chceš, jeď pryč, tady to bude špatné.“ Měli jsme kam jít. Můj budoucí druhý manžel byl expert WHO (Světová zdravotnická organizace) a já už měla ve světě také dost dobrý zvuk. Jenže na můj návrh, abychom odešli, mi můj budoucí druhý manžel tehdy řekl: „ Nemohu odejít, mám tady dvě děti.“ Janě bylo tehdy něco kolem devíti let a Aleně kolem třinácti. Že bych odešla bez něho, nepřicházelo v úvahu. Tak jsme se vzali, měli jsme děti a do roku 1989 jsme o možnosti odejít do zahraničí prostě neuvažovali. Hned v únoru 1990 jsem na půl roku odjela do USA a pak jsem řadu let každoročně odjížděla na několik měsíců. I nabídka zůstat padla. Jenže já to tu mám moc ráda, ráda jezdím na chatu, byli tady moji rodiče. Moje dcery takovou vyhlídkou také nebyly zrovna nadšené, měly tu kamarády, známé… tak jsem to neřešila. A rozhodně nelituji.

MS: Zkrátka opci jste nevyužila.

BŘ: Ano, nevyužila.

MS: Také profesor Otto Wichterle nešel cestou exilu.

BŘ: Neodešel, a je dobře, že tu někdo tak vynikající zůstal. Ale neodešel ani profesor Antonín Holý, profesor Rudolf Zahradník, profesor Josef Koutecký a řada dalších. Prostě proto měli své důvody …

… Disent a věda …

MS: Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, se sdružovali. Jako vědecká pracovnice jste mohla mít kontakt na disidentskou skupinu.

BŘ: Asi mohla, ale neměla, nebo řekněme, že jen velmi okrajově. Stýkala jsem se s několika lidmi, kteří k němu měli blízko, ale o spolupráci mi nikdo nikdy neřekl. Pro takto aktivní politiku musíte mít talent a také schopnosti. Už během totality jsem ve světovém vědeckém povědomí získala slušné postavení, měla jsem dvě malé děti a manžela vědeckého pracovníka. Nebyly au – pair, obchody zavíraly v šest hodin, vše se muselo shánět a na své děti jsem vše šila, včetně lyžařských kombinéz. Opravdu jsem se nenudila. Velmi intenzivně jsem pracovala v laboratoři a starala se o rodinu.

MS: Zkrátka čas jste měla vyplněn aktivitami pracovními, rodinnými, a ne protistátními.

BŘ: Ano.

… Stav společnosti před transformací a kontexty …

MS: Dobrá, jak jste vnímala stav, situaci ve společnosti, hospodářství v roce 1989, když začaly „pukat ledy“ a hovořilo se o utvoření nového společenského a hospodářského řádu? Čím podle vás byla společnost a hospodářství charakteristické?

BŘ: Uvědomovala jsem si, že bude trvat minimálně deset patnáct let, než se nám podaří dostat se na úroveň vyspělých evropských zemí.

MS: To by však bylo příliš brzy …

BŘ: Ano, jak se po pětadvaceti letech ukazuje.

MS: Dá se říci, že v roce 1989 se stali důležitými lidé, kteří „předstírali“, jak znají svět. Dala se jim zelená. Koupili si mnohé. Nakonec sklízíme setbu, kterou jsme zaseli svou vlastní naivitou.

BŘ: Už dávno všichni víme, že v té době byli ekonomicky úspěšní ti lidé, kteří měli vazbu na komunistický režim a uměli jej využít. Často se jednalo o ty, kteří se ve finančním světě přirozeně orientovali díky svému zaměstnání, nebo někdy také postavení během totalitního režimu.

MS: Jednalo se o podniky zahraničního obchodu.

BŘ: Sametová revoluce byla dramatická především pro vysokoškoláky, které následovali herci a pak většina nás ostatních. Podle mě ale nebyla překvapením pro řadu špiček komunistického vedení, kteří o situaci věděli a na politické a ekonomické změny se připravovali řadu měsíců, a proto i tak relativně snadno (a určitě nečekaně) KSČ na vedoucí úlohu rezignovala. Nejsem politolog, je to můj osobní názor. Je snad ale zřejmé, že skutečně velké a úspěšné finanční transakce se nedají dělat bez výtečných informací a ty měli skoro výlučně lidé, kteří měli úzké spojení s komunistickou stranou nebo jedinci, kteří byli ve vysokých pozicích jak v domácím, tak především v zahraničním obchodu. Neříkám, že to byli všechno komunisté, i když si zase nedovedu představit, že by skutečně vysokou pozici tehdy zastával někdo, kdo by nebyl současně členem strany.

MS: Mohli bychom říci, že společnost a hospodářství vcházelo do období, které bylo výhodné pro lidi se sociálním kapitálem. Věděli o skutečném stavu věcí a dokázali to patřičným způsobem kapitalizovat.    

BŘ: Byla to prostě „parta chlapců, co spolu mluví“ J. A zdaleka to nebyli jen veksláci, to byli většinou jen pěšáci. Samozřejmě ale vůbec nevylučuji, že část ekonomicky vzdělaných lidí mohla využít možností, které se po roce 1989 naskytly. Regulérně získali peníze a majetek.

… Demokracie …

MS: Hodnotila jste průběh změn, které závisely na zkušenosti lidí, jejich vynalézavosti, schopnosti adaptace … Nyní bych se posunul k abstraktnější otázce, a to je demokracie. Jak se díváte na tento společenský řád, který naše republika zažila již v první polovině dvacátého století? Michal Horáček namítal, že z počátku se jednalo o demokratizaci režimu, ale nakonec země přešla k demokratickému uspořádání.

BŘ: Demokracie zde za první republiky jistě byla. Kapitalistická třída, to znamená: továrníci, průmyslníci, velkostatkáři a různí investoři se určitě zorientovali již za monarchie, dokázali využít kapacit, které měli a republika, jak známo, prosperovala a hospodářsky patřila mezi nejvyspělejší země Evropy. Demokracii jsme se začali učit, a jak vidíte, dodnes dobře nenaučili.

MS: Dobrá, jak sama si demokracii definujete? Co je pro vás znakem demokracie?

BŘ: Demokracie je, podle mého názoru, možnost říkat nahlas to, co si myslím a volit toho, koho skutečně chci.

MS: Dá se říci, že člověk má možnost být v demokracii sám sebou, tedy občanem, a ne poddaným. Je otázkou, kolik lidí si toto uvědomuje …

BŘ: Pokud nejste členem žádné strany tak můžete své názory postupně formovat, dokonce měnit, jedním slovem se vyvíjet. Nevím ale, jaké to je, být členem nějaké strany. Tuto zkušenost totiž nemám. Obávám se, že by mi to nevyhovovalo, protože bych pak musela za každé situace hájit oficiální názory a ty by se docela určitě v některých věcech lišily od mých. Mám skvělého řemeslníka, člena jedné demokratické strany. A jednou jsem se ho ptala, proč v té straně něco neudělají, že tam podle mého soudu mají tak trochu nepořádek. A on mi řekl, že oni zezdola nic nemohou. To mi utvrdilo v přesvědčení, že do žádné strany nechci.

… Demokracie a politické strany …

MS: Hovoříte o politických stranách. Česká demokracie je na nich založena. Máme takzvanou parlamentní demokracii. Je na člověku, zdali využije možnosti účasti. Soudíte, že je nutné, důležité, aby člověk byl dostatečně aktivní a účastnil se politického života? Tážu se proto, že účast lidí v politickém životě není velká. Dříve jsme byli rozděleni na „My“ a „Oni“. Oni nám vládli a My jsme byli ovládáni. Jak se nad touto skutečností zamýšlíte? Můžeme říci: nač bych se účastnil politického dění, jsem přece součástí veřejného prostoru. Jsem součástí občanské společnosti, která též dává impulz pro formování politiky, správy věcí veřejných.

BŘ: Už jsme o tom mluvili. Všichni nemůžeme být členy nějaké strany. Nemáme pro to předpoklady. Jsem si jista, že kdybych já vstoupila do strany, a ideály, kvůli kterým jsem tam vstoupila, by nebyly naplňovány, budu mít problémy. Jsem ale aktivní člověk, který se snaží dění kolem sebe ovlivňovat. Čtu noviny, poslouchám rádio, pokud mi to čas dovolí, sleduji v neděli v ČT1 Otázky Václava Moravce, diskutuji s lidmi, s přáteli, a pochopitelně chodím k volbám. Nejít k volbám jen proto, že si zrovna nemohu vybrat, je špatně. Také se mi to občas stává a pak volím to, co je pro mě nejpřijatelnější.

MS: U nás se někdy hovoří o volbě nejmenšího zla.

BŘ: Nejít k volbám automaticky znamená dát hlas straně, která má tradičně nejpočetnější voličstvo. Když se lidé zlobili, že komunistické straně narůstají hlasy, tak to způsobili mnozí i tím, že prostě k volbám nešli.

MS: Jsou lidé, kteří říkají: „Dělám svou vědu, dejte mi pokoj“. Cítíte potřebu účasti?

BŘ: Ale to se vracíme stále k tomu samému. Vědec se má účastnit veřejného života. Ale dělat velmi dobrou, neřku-li špičkovou vědu a aktivní politiku – prostě nejde. A pokud někdo tvrdí opak, tak něco odbývá. Buď politiku, nebo vědu.

MS: Víme, jakým způsobem byly řízeny strany před rokem 1989. Stačí se podívat na dnešní stav. Strany jsou málopočetné. Mnohdy jsou za nimi zájmy byznysu.

BŘ: Politika a byznys jdou ruku v ruce. To je celosvětově platný fakt. A my musíme jen doufat, že investigativní žurnalisté včas a důrazně na nepořádky upozorní.

MS: Ano, ale jde o míru.

… Kroky vládnutí …

BŘ: Jsem optimista a věřím, že časem dojde k vylepšení řady věcí. Pochybení se jistě stalo mnoho, někdy z čirého amatérismu, někdy možná schválně. Docela jsem sledovala debatu o druhém pilíři penzijní reformy, i když se mi to už netýká. A byla jsem udivena, že někteří politici druhý pilíř sice vehementně obhajovali, ale sami se zapojením řadu měsíců váhali.

… Demokratická politika, program a kontexty …

MS: Myslím si, že narážíte na důležitý bod, a to na dodržování programu. Ten se stal pouhým slohovým cvičením a ne dobrým impulzem pro konání.

BŘ: Je to bohužel stále realita, že volební program a poté konkrétní vládnutí jsou dvě dosti rozdílné věci. I když beru v úvahu, že v koalici je třeba priority jednotlivých stran přizpůsobit.

MS: Zmínila jste důchodovou reformu. O ní se u nás hovoří léta. Víme, jak se vyvíjí financování důchodů. Je deficitní. Hovoří se, hovoří se, hovoří se … Když dojde na slova, zjistí se, že lidé, pro něž to bylo děláno, to nakonec odmítli – a co dál? To znamená, že politické strany jsou také nevěrohodné kvůli tomu, že představitelé těchto stran neplní to, co slíbili.

BŘ: Pokud si dobře pamatuji, tak se jeden čas psalo, že důchodový účet má přebytek. Mohu se mýlit, ale mám ten dojem, že než se tento účet oddělil od státního rozpočtu, tak se z něho platily deficity. Stejně tak jako z rozprodávaného státního majetku.

MS: Můžeme takto poukázat na celé transformační období. V počátcích důchodový účet byl přebytkový, ale nyní je deficitní. Přebytky „tekly“ někam jinam. Bohužel, političtí představitelé ne vždy říkají plnou pravdu.

BŘ: Důvěra v soukromé fondy, a to i se státním dohledem, je bohužel minimální. A uložit někam peníze bez možnosti je užívat a doufat, že za dvacet až třicet let tam budou zvýšené o úroky, to je bohužel v současné době u nás velmi úsměvná představa. Není až tak výjimka, že firmy před tím než zkrachují, převedou majetek na někoho „nevymahatelného“. A známe nejeden příklad, že firma zkrachuje na jednom typu podnikání a vzápětí vzniká firma na podobný záměr v podstatě se stejnými lidmi. Můj známý ze Švýcarska mi říkal, že u nich když firma zkrachuje, tak nikdo z odpovědného vedení nesmí na podobný záměr dalších pět let podnikat. To je velmi logické.

MS: Lidé tak ignorují dobré snahy představitelů. Máme zde jasný důkaz transformace hospodářství. Dobře míněné kroky se nakonec obrátí proti politikům.

BŘ: Mám řadu známých v Americe. Tamní penzijní systém je velmi solidní. A pokud do něj po dobu aktivního života někdo dostatečně přispívá, nemusí se penze bát. Ale abychom byli spravedliví, určitě na tom tak nejsou všichni. Také, pokud já vím, je tam velký respekt k daním, protože jejich neplacení je velmi přísně trestáno. U nás se bohužel velmi často setkáváme s otázkou „A chcete to na fakturu, nebo bez ní“?

MS: Dobrá, navrhoval bych, abychom se po krátkém exkurzu vrátili k hlavnímu tématu. Soudíte, že česká demokratická politika by potřebovala jasnou vizi v podobě nejmenšího společného jmenovatele, na kterém by se shodli všichni lidé? Problém je, že naši politici uvažují krátkodobě, ale společnost nežije čtyřletým volebním období. Co uděláte za čtyři roky volebního období?  

BŘ: Naše strany by možná mohly mít nějaké společné vize, ale je to obtížné. Strana má program levicový, pravicový, středolevicový, středopravicový, a co já vím. A najít společného jmenovatele je určitě velmi nesnadné.

… Slušnost v politice …

BŘ: Bohužel stále ještě chybí.

MS: Může zde být slušný člověk, když jsme v minulém režimu na svou slušnost dopláceli?

BŘ: Tak tenhle postoj určitě nemám ráda. Mýlíte se. Já jsem sice prožila většinu života v totalitě, ale na slušnost jsem nikdy nedoplatila a vedli mě k ní moji rodiče a také my jsme s manželem své dvě dcery k ní vedli. Je sice pravda, že se většinou doma říkalo něco jiného než ve škole, ale to neznamená, že je tím celá starší generace nějak výrazně poznamenaná. Dokonce jsem dnes někdy svědkem tak arogantního, a chcete-li neslušného chování, které jsem za totality nikdy nezažila.

MS: Není to náhodou způsobeno tím, že ve vysoké politice působí jedinci, kteří jsou trochu jiní než ti, kteří do ní přišli krátce po roce 1989?

BŘ: Jsou zcela jiní! Jsem přesvědčena, že v roce 1989 do politiky skutečně přišli lidé s představou změny společnosti, ale jak už to bývá: takoví lidé začnou mít každodenně mnoho práce, aby své představy naplnili. A kolem nich vyplouvají nahoru lidi, kteří tolik každodenní práce nemají, zato mají vysoké ambice.

MS: Můžeme u nich vidět sílu loktů.

BŘ: Jsou to lidé toužící po moci a vlivu. Nemusí to být vždy moc ekonomická, může to být moc politická, rozhodující. Tito lidé jsou schopni pro ni udělat leccos.

… Dialog v demokracii …                                                  

MS: Dobrá, ještě bych se zeptal, jak vnímáte dialog v rámci společnosti i politiky. Charakterizuje se jím demokracie. Je otázkou, jestli jsme si tento princip dostatečně osvojili.

BŘ: Dialog určitě moc neumíme, ale je dnes docela hodně pořadů, kde se to moderátoři snaží účastníky učit. Je poučné to sledovat.

MS: Mohl jsem hovořit s lidmi, kteří se účastnili vyjednávání ve vládě, řekli mi, že lidé dříve byli schopni naslouchat, ideologické pláště si nechali ve skříni. Jednoduše – šlo o věcnost politiky. Dnes vidíme v hlavních tématech hlavně přešlapování. Sama jste zmínila důchodovou reformu. Zabývaly se jí dvě Bezděkovy komise. Odborníci něco navrhnou, ale nakonec usilování mnoha lidí spadne pod stůl. Když s někým hovořím, vyjadřuji k němu slušným dialogem úctu: snažím se jej pochopit.

BŘ: Zmínil jste se o úctě k člověku. Ta je naprosto zásadní. Pokud s někým diskutujete, tak byste si ho měl v prvé řadě vážit. Uvedu příklad. Mám ráda pana Stropnického a věřím, že šel do politiky, aby něco pozitivně změnil. Také chci, aby tady lidé zůstávali, aby se jim tu líbilo. Rozhodně není řešením odejít. Tak mu budu držet palce, aby se mu to povedlo. Není to pro každého. Pokud si pamatuji, tak paní režisérka Helena Třeštíková ve funkci vydržela asi týden. A to je dokumentaristka, která už něco v životě viděla a natočila!

 MS: To však může být nešťastné pro celek.

BŘ: Mně by se nejvíce líbilo vybírat do Parlamentu jednotlivé osobnosti, a nikoliv strany, i když vím, že to není možné. U předvolebních diskusí, které dost pečlivě sleduji, totiž občas žasnu, jak neschopné lidi jako poslance (aktuálně EU) strany navrhují. A zásadně by to měli být lidé dostatečně materiálně zabezpečení, aby nedělali politiku kvůli penězům.

… Kapitalismus …

MS: Jak se díváte na obnovení hospodářského řádu – kapitalismu? Z počátku se o „kapitalismu“ nehovořilo. Představitelé mluvili o volném trhu. Jak se jako ne-ekonom díváte na tržní hospodářství? Marx ho viděl kriticky. Kapitalismus mohl u některých z nás vyvolávat negativní asociace.

BŘ: Beru kapitalismus jako soutěž. Pracovití a schopní lidé by na tom měli být logicky lépe. To je ve vědě úplně normální. Umíte – přežijete, neumíte – jděte dělat něco jiného. Je to, v přeneseném slova smyslu, základní zákon života.

MS: Jinými slovy – kapitalismus podporuje přirozené tendence. Proč to komunisté chtěli zvrátit, pokud soutěž je přirozená?

BŘ: Chtěli odstranit chudobu a dát příležitost těm, kteří se narodili ve špatných materiálních podmínkách, a byť byli talentovaní, na vzdělání prostě neměli. Pokud nebudeme mít dobře vypracovaný systém stipendií, může se něco takového v budoucnu opakovat. Heslo „Každému podle jeho potřeb“ bylo sice asi dobře míněno, ale bylo to naivní. Je málo skromných lidí, každý chce maximum.

MS: To je však scestné.

BŘ: Pokud bylo za totality něco příjemné, tak to, že cukr byl poctivým českým cukrem, a nikdo nám nevnucoval náhražky, včetně třtinového. Proč my jsme zavřeli cukrovary a opustili naše „bílé zlato“, to nechápu. A nejen já. Také šunka byla šunkou a sýr sýrem, nikoho nenapadlo číst na obalu, co to vlastně jí. Stojím o české potraviny, o naši potravinovou soběstačnost. Nestojím o žádné jídlo z Číny. Nehovořme o cenách, ale o kvalitě zboží. Nedávno jsem dočetla knihu Stoletý stařík od Jonase Jonassona. Jedná se o švédského autora, jehož kniha je úžasná. Mimo jiné se tam ale také dočtete, jak dochází k poškozování potravin, a že to co jíme, může být někdy docela hnusné. A to se tam píše, prosím, o Švédsku! Ale je to bohužel světový trend velkých supermarketů. Překvapilo mi to. Do této chvíle pro mě byl švédský potravinový trh v mnohém ohledu vzorem.

… Blahobyt, dohánění Západu …

MS: Mnozí z nás se domnívali, že rychle doženou Západ. Hovořila jste o deseti patnácti letech. Možná je pošetilé usilovat primárně o blahobyt. Když se člověk chová slušně, zná své meze, blahobyt se tak jako tak dostaví.

BŘ: Blahobyt je pro mě spokojenost, štěstí, vyrovnanost … Jsem ráda, že dnes je venku krásně.

MS: Zkrátka tam není převodový mechanismus na peníze.

BŘ: Ne.

MS: Možná lidé, kteří rozhodují o směřování společnosti, vystupující ve veřejném prostoru, v médiích …

BŘ: To je trochu problém mladé generace. Jen ten kdo má peníze je „in“. Když jezdíš „sockou“, nejsi člověk. To je něco, co je pro mě opravdu těžko stravitelné a hrozně se mi to nelíbí.

MS: Před rokem 1989 toto nebylo.

BŘ: Nikdo nic neměl.

MS: Byli jsme rovnostářskou společností.

BŘ: Až tak bych to neviděla. Po stránce materiální snad ano, ale jinak ne. Povídalo se o tom, kde a jakou má Štrougal vilu. Z dnešního pohledu zcela nezajímavé. Lidé měli přibližně stejně. Někdo, většinou obchodníci a šikovní řemeslníci, měli možná o něco více, ale nebylo to ohromující. Vědu ani tehdy, ani dnes nikdo pro peníze nedělá. Dělá to ze zájmu, z touhy poznat nové věci, a to je příjemné. Příjemné je i to, že u nás v Mikrobiologickém ústavu je takových mladých lidí spousta. Ale to víte, že i oni občas slyší „Jsi blázen, že děláš za takový plat“, a to mně vadí.  Někteří u nás po doktorandském studiu nezůstávají a odcházejí k firmám, ale ti, kteří zůstanou, jsou fakt báječní.

MS: Co se blahobytu týče, je chybné, když lidé přepočítávají na hmotné statky.

BŘ: V nich to vůbec není. Pro mě osobně to nehraje roli.  A myslím, že ani pro lidi, kteří se pohybují v prostředí jako já. Peníze nejsou to hlavní. Hlavní jsou zážitky – ať už vědecké, nebo kulturní.

… Hodnoty …

MS: Dobrá, jaké jsou podle vás důležité hodnoty, které podmiňují fungování hospodářského a společenského řádu? Jistě je důležitou hodnotou svoboda. Ostatně, člověk se narodil pro svobodu …

BŘ: Zmínili jsme se již o tom v souvislosti s demokracií. V demokratické společnosti můžete dělat co chcete, můžete říkat, co chcete, ale musíte si sám na sebe vydělat. Nemůžete chtít od společnosti, aby se o vás bez vašeho přičinění postarala. Nejste ve školce. Takže klidně můžete bydlet v lese, budete potřebovat pár korun na chleba, budete mít vodu ze studánky, budete spokojen. Je to vaše svobodné rozhodnutí. Jakmile se rozhodnete žít v rodině, nejste plně svobodný, jelikož jste odpovědný za partnera, za děti.

MS: Právě druhou mincí svobody je odpovědnost.

BŘ: Svoboda je poznaná nutnost.

MS: Svobod je několik. Hospodářská, tedy jak si zajistím svůj život – je v ní zakomponována otázka seberealizace. Dále je zde politická svoboda. Mnoho lidí přesto veřejný prostor ignoruje. Nevadilo by jim, kdyby neměli politickou svobodu. Oni ji mají, ale nevyužívají ji. Co například spravedlnost? Jste-li levicově orientována, sociální spravedlnost bude hrát také nějakou roli. Mnozí považují transformaci za nespravedlivou. Respektive někteří z nás se dostali k majetkům divným způsobem a pochopitelně se můžeme tázat, jestli nespravedlnost nepodrývá nový systém.

BŘ: Pochopitelně tomu tak je. Společnost očekávala jiné jednání, slušné jednání na úrovni politiky. Každý rozumný člověk považoval za normální, že ukradený majetek se musí vrátit. Jenomže se nevracelo jen ukradené, svezly se při tom velmi nepoctivé postupy.

MS: Zkrátka je důležité, aby spravedlnost ve společnosti byla, protože v případě opačném může dojít k jejímu rozkladu. Lidé pak mohou preferovat vládu pevné ruky.

BŘ: Moudrá vláda a moudré vládnutí všeobecně by měl být ideál. Je samozřejmě problém, když člověk každý den čte nebo slyší, kolik stála zakázka a kolik tam bylo úplatků. Začnete uvažovat, jestli by se to opravdu nedalo dělat jinak.

… Věda a její proměny …

MS: Ještě bych se věnoval otázce vědy. Jak byste popsala vědu od roku 1989. Co bylo pro ní charakteristické?

BŘ: To není tak jednoduché. Jsou vědy politické, společenské, humanitní a vědy o živé a neživé přírodě. Já jsem přírodovědec a nikdo mi nikdy neomezoval nebo nepřikazoval, co mám dělat, ačkoliv v partaji jsem nikdy nebyla. Omezení bylo jen ve financích, ale to je dneska také. Humanitní a sociální vědy na tom byly podstatně hůře. Na Mikrobiologický ústav Československé akademie věd jsem přišla v jednadvaceti letech, bylo to konkurzní místo na Oddělení imunologie. Vedl je profesor Jaroslav Šterzl, nesmírně chytrý a světově uznávaný imunolog. Bylo zcela normální obhájit aspirantskou (dnes doktorandskou) práci a odjet na rok-dva na zkušenou do zahraničí. V naprosté většině to bylo USA. Absolventi se vraceli s novými zkušenostmi a úžasným přístupem k práci. Rokem 1968 všechno skončilo.

MS: Měli bychom říci, že Imunologický ústav byl ustaven v šedesátých letech.

BŘ: Ne. Samostatný Imunologický ústav nikdy neexistoval. Oddělení imunologie bylo součástí Mikrobiologického ústavu a ten byl původně součástí Biologického ústavu Československé akademie věd. Samostatným se stal od 1. 1. 1962. Imunologické oddělení patřilo vždycky k naprosté špičce. Profesor Šterzl byl totiž velmi přísný, vyžadoval pracovní kázeň a výsledky. Osm hodin denně určitě nestačilo.

MS: Zkrátka ve vědě byly kapitalistické požadavky.

BŘ: Nevím přesně, čemu říkáte kapitalistické požadavky. Akademie byla prestižní institucí a vědecká místa byla, jak už jsem říkala, místa konkurzní.  Nebylo výjimkou, že na jedno místo bylo až dvacet uchazečů. Deseti až dvanáctihodinová pracovní doba se považovala za normální, stejně tak jako práce o víkendech. Zkrátka vědecká náročnost a poctivost v přírodních vědách byla samozřejmostí i v minulém režimu.

MS: Za vás hovořily výsledky.

BŘ: Byla to spousta práce, měli jsme dvě malé děti a manžel byl také vědecký pracovník. Ale už v roce 1972 jsem dostala pozvání k přednášce v Pasteurově ústavu. Byla jsem v té době sice již na mateřské dovolené (1971 – 1975), ale samozřejmě jsem jela. Na mateřské dovolené jsem byla s dvěma dětmi celkem pět let a bylo to skutečně krásné období, s vědou to ale nemělo nic společného. Návrat nebyl jednoduchý, ale podařil se. Někdy koncem sedmdesátých let jsem už publikovala v amerických časopisech. Nikdo mi nikdy neřekl, že tam články nemohu poslat. Na mezinárodní kongresy jsem během totality vyjížděla buď na pozvání, nebo na svoje náklady formou zájezdu ČEDOKu. Takových nás ostatně byla spousta. Pamatuji si na jednu historku. Nějaké sympozium vypisovalo tzv. „travel granty“, celkem běžný způsob kdy bylo možné požádat pořadatele sympozia o příspěvek na cestu. Chtěla jsem to také udělat, ale podepsat by to býval musel tehdejší ředitel ústavu, jenže ten mi tehdy sdělil, že „socialistický vědec nežebrá“ a nejela jsem nikam. Jak už jsem ale řekla, v tom co budeme dělat, nás nikdo zásadně neomezoval. Existoval sice státní plán, ale pokud jste to tam správně napsali, mohli jste dělat to, co jste v tom momentě považovali za důležité. Samozřejmě chyběly peníze, ale měli jsme (a dosud je máme) dobré známe v zahraničí a ti s nějakou tou chemikálií vždycky pomohli.

MS: Zachraňovali nás lidé solidární.

BŘ: Jednalo se buď o emigranty, nebo třeba legálně v zahraničí usazené kolegy.

MS: Dobrá, můžeme říci, že do Akademie věd se ideologie nedostala? 

BŘ: V tomto ohledu na tom byla Akademie rozhodně líp než vysoké školy. Byl zde prostor pro svobodné myšlenky. V partaji jsem nikdy nebyla a vlastně ani moc nevím, jak to tam chodilo. Rozhodně ale mohu říci, že to vedli normální lidé, žádné velké překážky jsem nepoznala. Pokud jsem měla pozvání, tak jsem vyjela. Problém jsem měla jen s roční stáží v USA, o kterou jsem žádala bez úspěchu tři roky (ačkoliv bych tu bývala nechávala dvě děti a manžela). Nakonec mě to povolili, i když jen na půl roku. Kvůli práci to sice nebylo moc dobré, ale pro rodinu lepší, …

MS: … poněvadž vás nikdo neomezoval.

BŘ: To, co budete dělat, jste si mohl určit. Dbalo se na publikace, ale to je jako dneska.

… Základní a aplikovaný výzkum …

MS: To, co děláte je základní výzkum a pak zde byl aplikovaný výzkum.

MS: Konstatovala jste, že za minulého režimu byla velká konkurence. Když to porovnáte s dneškem, soudíte, že došlo k posunu?

BŘ: I za totality byla československá imunologie v zahraničí známa. Dnes se v našich oborech pohybuje spousta mladých, mimořádně nadaných a schopných lidí. V tom vidím velký posun.

MS: Lidé z oboru cestují po světě. Jsou vysláni a vrací se na původní pracoviště.

BŘ: Pokud na to mají grantové peníze, mohou si to dovolit. Záleží na nositeli grantu, kam pojede a kde bude prezentovat své výsledky. Opět zase nejlepší je, když je pozván jako řečník nebo alespoň předsedající sekce. V každoroční grantové zprávě se pak hodnotí, jestli ta vydání byla opodstatněná. Přijíždí i významní světoví vědci. Pokud se nepletu, tak ředitel Ústavu molekulární genetiky, profesor Hořejší, tu měl několik nositelů Nobelových cen. Zmiňuji jen areál akademických ústavů v Krči – takové návštěvy hostí i další ústavy Akademie věd, Karlova Univerzita a další.

MS: V případě, že člověk usiluje o vyniknutí ve vědě, musí pracovat čtyřiadvacet hodin …

BŘ: Snad jen jednou jsem jela na dovolenou a nevezla jsem s sebou notebook a spoustu papírů. I na Balaton jsem jezdila s notebookem. Když děti šly spát, psala jsem. Než ráno vstaly, psala jsem. Nikdo nestihne dělat kvalitní vědu za osm hodin denně.

MS: Měli bychom asi říci, že před rokem 1989 vědec neměl granty.

BŘ: Možnost získat peníze na to, co vás baví a co, dejme tomu, umíte, je úžasná věc. Není to samozřejmě bez problémů, je kolem toho skutečně hodně papírování. Ale ustavení grantových agentur hned po sametové revoluci bylo velice moudré. Na Slovensku obdobný systém zavedli až mnohem později a ve vědě to je vidět.

 MS: Zkrátka se zavedla toliko potřebná soutěž.

BŘ: Zřízení první Grantové agentury bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, které tehdy vláda udělala. Přispělo to k tomu, že zde zůstali i po roce 1989 kvalitní vědci.

MS: Nebyla vázána na Akademii …

BŘ: Ne. Grantová agentura České republiky (GAČR) byla vždycky otevřená. Tam se o grant může ucházet prakticky každý.

MS: Díky tomu je zdůrazněna demokratičnost vědy a zkoumání.

BŘ: Hned na to vytvořila vlastní grantovou agenturu Akademie věd. Před čtyřmi lety ji ale z rozhodnutí vlády musela zrušit. Je to škoda, byla kvalitní a také otevřená každému, kdo chtěl dělat dobrou vědu. Pak grantové agentury vytvořila ministerstva. Ministerstvo průmyslu a obchodu, ministerstvo školství, Ministerstvo zdravotnictví. Ty už ale mají dost podstatná omezení.

MS: Máme zde lokální granty univerzit.

BŘ: Ano, ale i ty mají podstatná omezení, jsou vlastně jen pro jejich zaměstnance, takže nejde o žádnou kvalitní soutěž o nejlepší grant, který by měl být podpořen. Kdysi jsme jako laboratoř, a většinou ve spolupráci s Ústavem makromolekulární chemie, mohli o grant žádat až pět agentur. To tak dnes bohužel není, hlavním zdrojem klasických grantů je pro nás jedině GAČR. Tam je ovšem úspěšnost jen něco kolem 10%. Podle mě bylo pro skutečně kvalitní vědecké bádání nejvíc prostředků v letech 1998 -2006.

MS: Mohli jsme vidět vzrůst výdajů. V tomto se shodujete s Václavem Hořejším.

BŘ: Samozřejmě ceny stoupají všude. Výzkum v Akademii věd a většina výzkumu na univerzitách je teoretická. Obohacuje nás o nové poznatky. Současný trend ale preferuje aplikovaný výzkum, je to lobby soukromých firem. Není bohužel až tak vzácné, že soukromé firmy vyvíjejí něco za podpory státních peněz, to dobré není.

MS: Stačí vzpomenout na instituci, v níž působil Antonín Holý. Tam jsou příjmy z patentů.

BŘ: Profesor Antonín Holý byl skvělý, ne-li přímo geniální chemik. Ovšem také jeho výzkum byl zpočátku čistě teoretický. Teprve o mnoho později našel uplatnění při léčbě AIDS. Proti této nemoci tehdy nebylo vůbec nic.

MS: Makromolekulární ústav …

BŘ: … je na tom stejně jako my.

MS: Důležitou roli hrály patenty Otty Wichterleho.

BŘ: Ano, hovoříme o geniálních lidech.

MS: Zaplať Bůh za ně.

… Srovnání financí ve světě …

MS: Když porovnáte financování se zahraničím. Bohužel objem peněz, který jde sumárně do vědy, je podprůměrný ve srovnání s Finskem, ale i jinými severskými zeměmi …

BŘ: … ale i s Holandskem, s Belgií. O takovém Japonsku – a pozor – i Číně raději nemluvím.

MS: Možná i USA. Ty mají instituce, které produkují výstupy, jež nacházejí aplikace …

BŘ: Otevřel jste kapitolu, která je na dlouhé povídání. Když vypíše dobrý profesor v Americe pozici pro „postdoca“, což jsou v podstatě velmi mladí, ambiciózní lidé na počátku vědecké kariéry, přihlásí se mu na ni i sto žadatelů. A nejsou zdaleka jen z USA, v našich oborech je velký zájem z Číny, Indie nebo Japonska. A Amerika počítá se stěhováním, změnou bydliště z důvodu změny zaměstnání, lze to tam poměrně snadno zorganizovat.

MS: Jsou vytvořeny odpovídající podmínky.

BŘ: Migrace je přirozená, je součástí života. U nás je něco takového zatím relativně nesnadné. Skutečně dobrého spolupracovníka si v podstatě musíte vychovat od fakulty.

MS: Soudíte, že problém je v objemu peněz, nebo ve způsobu financování?  

BŘ: To také. Když my jsme vydávali na vědu kolem 1,8 hrubého domácího produktu, tak třeba Finové dávali něco kolem 4, 5 procenta. Petr Nečas říkal, že dáváme na vědu 25 – 26 miliard ročně. To sice vypadá jako velké množství peněz, jenže část z nich do skutečného financování vědy nejde, dostává se do soukromých rukou. Když stát financuje teoretický výzkum, peníze se mu vrátí především formou kvalitních publikací, a tudíž mezinárodní „reklamy“, ale také udělením patentů případně prodejem licencí. Když poskytnete státní peníze do výzkumu soukromé firmy, tak zisk z toho má jen ona.

MS: Byly snahy některých lidí z Rady vlády pro výzkum, vývoj a inovace zrušit Akademii.

BŘ: Problém je v tom, že informovanost vysokých státních úředníků není vždycky dobrá. Nový vysokoškolský zákon prakticky nelegalizuje výukovou aktivitu Akademie věd. Naši doktorandi a diplomanti (jen v Mikrobiologickém ústavu jich vždy bývalo kolem sto padesáti až dvou set) jsou vedeni jen jako studenti univerzit. Takže na první, samozřejmě neinformovaný pohled to vypadá, jako by akademické ústavy nikoho neškolily. Peníze na studenty dostávají vysoké školy. Vyplácejí jim ale jen velmi nízká stipendia, a proto je potřeba pro studenty najít další finance například v grantech. To už ale musí zajistit školitelé tj. pracovníci Akademie věd, kteří také kompletně zajišťují peníze na pokusy, které student dělá tj. peníze na materiál.

MS: V Americe dominují univerzity, soudíte, že by prospělo, pokud bychom šli tímto směrem?

BŘ: To si nemyslím. Instituce podobné jako je Akademie věd mají v Německu, ve Francii nebo v Itálii.

MS: Některé společenskovědní ústavy zanikly.

BŘ: Ano. Někdy v roce 1992 vláda z roku na rok snížila rozpočet Akademie skoro o polovinu a zdůvodnila to tím, že se na Akademii za totality dostala řada nekvalitních lidí, často jen proto, že byli komunisté. Někteří lidé odešli do bank, jiní na fakulty a někteří možná začali i podnikat. Opravdu nevím.

MS: Ještě bych se rád zeptal, jak se díváte na instituce, jako je Rada vlády pro vývoj, výzkum a inovace. Jsou tam dostatečně kompetentní lidé?

BŘ: Pan profesor Zahradník se domnívá, že by to mohlo být lepší. Souhlasím s ním.

MS: Soudíte, že by Akademie věd měla být více provázána se společnostmi, které jsou důležité pro české hospodářství?

BŘ: Vím, o čem hovoříte. Dlouhou dobu jsme spolupracovali se Zentivou. Dokud byl generálním ředitelem ing. Jiří Michal, vedl ji velice osvíceně. Podporoval kulturu, ale i vědu. Díky jejich podpoře se dokončila preklinika jednoho našeho léčiva. Skončilo to ale v momentě, kdy došlo k akvizici společností Sanofi – Aventis. Cizí management začal uplatňovat jinou finanční politiku, orientovanou pouze a jenom na vysoký zisk.

MS: Dobrá, jak vidíte vývoj v české vědě? Soudíte, že Češi se mohou prosadit svou vynalézavostí, i když peníze nejsou na vysoké úrovni?

BŘ: Určitě ano. Na sympoziích a na seminářích prezentují pěkné výsledky. Máme zde řadu talentovaných lidí. Dnes ve vědě zůstanou jen chytří, talentovaní a hlavně zvídaví. Komu jde o peníze, ten ve vědě nezůstane. To ale neplatí jenom o osobních nákladech. I o pokusech musíme hodně přemýšlet tak, abychom je udělali maximálně hospodárně.

MS: Jedna z možností je intenzivnější spolupráce s institucemi, jako je Max Planck.

BŘ: To samozřejmě možné je, ale ani v relativně bohatém Německu neudělají jen tak pokus za sto tisíc.

MS: Dobrá, jsme u konce. Jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti, hospodářství, vědy?

BŘ: Ráda bych v rozhodujících pozicích viděla jen opravdu chytré a nezištné osobnosti. To platí o politice i o vědě.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnila obnovy demokracie a kapitalismu? 

BŘ: Jako většina ostatních. Zvonila jsem klíči a byla přesvědčena, že na rozhodující místa v politice teď přicházejí jen samí chytří a nezištní. Kdybych bývala tehdy byla o dvacet let mladší, tak bych to dnes hodnotila jako naivitu mládí. Ale měla jsem v té době už mít rozum …

MS: Účastnila jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu? 

BŘ: Samozřejmě. Jako většina ostatních. S mými hospodářskými vědomostmi to dopadlo, jak to dopadnout muselo. Většina podniků, do kterých jsem dala „svůj kapitál“ zkrachovala. Ale pokud si dobře pamatuji, tak investici do kuponových knížek jsem dostala zpátky. Nevydělala jsem, ale také neprodělala.

MS: Co jste říkala na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nevedlo náhodou ono rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což vyústilo v lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také v opětovné setkání v Evropské unii?     

BŘ: Tehdy jsem to bez nadsázky považovala na národní tragédii. Dnes mi to už ani nepřijde, beru Slovensko jako přátelský sousední stát, s kterým mi pojí letité úzké vazby. Jak osobní tak profesionální.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *