Dialog o transformaci s Milošem Orsonem Štědroněm


*1973, český skladatel, muzikolog, dramatik, v roce 2014 byla v Divadle Na zábradlí premiéra hry Velvet Havel.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen v pátek 27. srpna 2014 odpoledne v na dvorku Evangelické teologické fakulty UK, ulice Černá 9, Praha 1 – Nově Město.

MS: Vážený pane skladateli, čím je pro vás rok 1989? Jaké naděje jste do změny vkládal, byl jste mlád, či lépe jaké naděje do něj vkládali vaši rodiče a případně jak se naplnily?

MOŠ: Když to vezmu od osobní roviny, v roce 1989 jsem byl na konzervatoři v druhém ročníku, tedy v šestnácti letech je člověk víceméně na počátku a nějak se začíná formovat. Pro mě přišel Listopad v pravý čas. To je osobní rovina, kde vzpomínky jsou v podobě skautských či rychlošípovských, které člověk vnímá, když je mu 16. Byla to doba, která se již nebude opakovat.

MS: Je vhodné uvést, že jste studoval konzervatoř v Brně.

MOŠ: Ano, konkrétně klavír a skladbu. Když dějiny zasáhly do našich životů, vlastně se nás to přímo dotklo. Na konzervatoři jsme vytvořili něco jako stávkový výbor. To je osobní rovina.

MS: Zkrátka – stal jste se hned člověkem politickým.

MOŠ: Ani nemyslím, protože to bylo spíše v rovině skautského dobrodružství. Politika přicházela z Prahy, protože v Praze se vytvářejí dějiny na státní úrovni.

MS: Brno bylo až „druhořadé“.

MOŠ: Nevím, Brno je logicky hlavním městem Moravy, na Moravu to přichází z centra, protože naše republika je hodně centralizovaná. Tam to bylo přes média, přes televizi a fenomén studentských událostí, které nabraly běh, v jehož cíli dnes žijeme.

MS: Vaši rodiče si oddychli? Viděli to jako otevření nové kapitoly moderních dějin?

MOŠ: Domnívám se, že rodiče to vnímali jako memento roku 1968, poněvadž to bylo plus mínus 20 let. Generace – které v té době bylo 50, což byli moji rodiče – si dobře pamatovala rok 1968. Spíše se báli. Vnímali to tak, že by mohlo nastat něco, co nastalo v roce 1969 – 1970, ale ne v podobě druhé normalizace. Vládla velká nejistota a nebyla jasná role sovětské armády. Nikdo nevěděl, co se stane. Myslím si, že jsme víceméně pluli po moři nadějí a emocí do neznámé země.

MS: Když je svět otevřený, život se má kam ubírat …

MOŠ: Rodiče, kteří naplno zažili rok 1968, pocítili, že doba je jiná, že to, co přicházelo z Ruska – Sovětského svazu, bylo spíše pozitivní. Bylo jasné, že gorbačovská linie nepočítá s krutou despocií.

MS: Sluší se říci: kdyby v roce 1968 byl v Kremlu Gorbačov místo Brežněva, asi bychom mohli pocítit socialismus s „lidskou tváří“.

MOŠ: Pamatuji si jeden transparent, když navštívil Československo Gorbačov, což bylo v roce 1987, byl tam jeden transparent s nápisem: „S Gorbačovem proti KSČ“.

MS: Můžeme říci, že došlo k takovému přepólování. V Moskvě byl Gorbačov a u nás byli brežněvovci.

MOŠ: U nás vládla „u vesla“ i v myšlení stará garda.

MS: Soudíte tedy, že důležitý podíl na konci režimu měl Gorbačov, pouze nebyl pochopen.

MOŠ: Rozhodně. Sehrál roli v tom, že neudělal nic, což bylo obrovské plus.

MS: A naši komunisté byli bezradní. Vlastně se z nich stali sirotci.  

… Komunismus …  

MS: Nyní bych otevřel otázku komunistické ideologie a režimu, který byl na ní založený. Jak ji vnímáte, a potřebuje člověk vlastně nějakou ideologii ke své plné existenci?

MOŠ: Ideologií se trochu bojím, protože ony mají tu vlastnost, že velice rády likvidují člověka, když se nesprávně aplikují. Týká se to všech ideologií a komunistické též. Na počátku vidím paralelu s křesťanstvím, protože je tam snaha vytvořit komunu, spravedlivé řešení. Problém komunismu je ten, že tam vystupuje třídní boj. Spíše mě zajímá sociální stránka věci, a proto tíhnu k socioálnědemokratickému myšlení.

MS: Komunismus v té realitě je útlak člověka. Je tam zdůrazněno povýšení jedné třídy nad druhou.

MOŠ: A v rámci vítězné třídy nemá lidský život v podstatě velkou cenu. Tento přístup je mi vzdálený.

MS: Jistá inspirace se z ideologie může vzít, ale musíme vynechat násilí.

MOŠ: Souhlasím. V sociální rovině je mi koncept komunismu sympatický, protože …

MS: … přílišný individualismus prosazovaný „liberalismem“ po roce 1989 škodí.

MOŠ: Pozor, liberalismus vypadá také sympaticky, …

MS: … ale …

MOŠ: Je tam to „ale“, chybí tam patřičná odpovědnost: když se člověk nenarodí jako ideálně disponován, není zdravý, není z dobrých sociálních poměrů, moc šancí v životě nemá.

MS: Člověk musí říci: dobrá, život je boj a musí se životem protlouci.

MOŠ: Ne všichni máme stejné karty. V tom vidím slabinu pravicových ideologií, že selhává moment …

MS: … sociální citlivosti.

MOŠ: Ano.

MS: Myslíte, že pro společnost je podstatná otázka spravedlnosti.

MOŠ: Určitě.

MS: Význam spravedlnosti a svobody akcentujete, ale někdy si tyto hodnoty „nerozumí“ a jdou proti sobě. Člověk je na jedné straně svobodný, ale také je solidární. Pro někoho se tyto hodnoty vylučují.  

MOŠ: Jsem přesvědčen, že by neměly jít proti sobě.

MS: Svobodný člověk by měl být též solidární a usilovat o spravedlnost.

MOŠ: Vezměme si Konfuciů výrok. Nejprve však uvedu, co hlásá křesťanství: miluj svého bližního jako sebe sama, miluj své nepřátele a odpouštěj jim. Mně je bližší Konfuciův výrok, jež říká: po zločinu musí následovat spravedlnost.

MS: Sluší se říci, že lidé, kteří hlásali komunistickou ideologii, se dopouštěli zločinů. Vzpomeňme rok 1948, byly popravy.

MOŠ: Tam je příznačný Slánského výrok: „Mám, co jsem si zasloužil,“ protože dobře věděl, jak mašinerie pracuje – a nakonec jej semlela.

MS: Když se na tom někdo podílel, poté dostal patřičnou „odplatu“. Na druhou stranu – svět Slánského není naším světem a došlo k patřičné nápravě věcí.

… Reforma systému …

MS: Rád bych se zeptal, zdali se domníváte, jestli byl systém reformovatelný. Je možné, aby strana, která hlásá svou dominanci, byla schopna provést patřičnou sebereflexi?

MOŠ: Jedná se o složitou otázku. V garnituře lidí, kteří tam byli, pokud z toho vyjmu Dubčeka, který se tam dostal víceméně náhodou a byl to nekonfliktní člověk …

MS: … z Marsu.

MOŠ: Skončil jako velvyslanec v Turecku. Předtím byl režimním pohlavárem. Choval se slušně, ale nevýrazně. Spousta lidí, kteří byli „u nich“, byla velice inteligentních a schopných. V tomto smyslu systém reformovatelný byl.

MS: Užíváte slovo inteligentní, ale inteligence se nerovná moudrosti.

MOŠ: Ano …

MS: … i inteligentní člověk se může podepsat pod zvěrstva.

MOŠ: Slovem inteligentní rozumím také sociálně kompetentní. Možná je to detail, ale pokud by reformy znamenaly přiblížení se sociálnědemokratickému myšlení, bylo by to dobré. Například v Itálii komunistické strany úspěšně držely radnice významných měst či městských čtvrtí. Jednalo se o jiný přístup.

MS: Ubírat se cestou Itálie asi není vhodné. Tam je přece mafie.  

MOŠ: Když se nad tím člověk zamýšlí, zcela reformovatelné to opravdu nebylo. Šlo o naivní pokus, který ztroskotal v rámci železného sevření a železné opony, která tomu z obou stran nemohla přát. Jsem přesvědčen, že to nepodporoval ani Západ, pro něj to byla složitá představa.  

MS: Nechtěli si pálit ruce.

MOŠ: Byla tam jasně daná hranice, za niž jsme se nemohli dostat.

MS: Lidé řeknou: dobrá, nakonec systém mohl konvergovat. Kdybychom šli cestou postupné demokratizace, nemuseli jsme zažít velký pád systému.

MOŠ: Smůla byla, že v roce 1968 na to nebyla doba. V Sovětském svazu vládla tvrdá brežněvovská linie. O deset let později bych si proces konvergence dovedl představit. V Maďarsku se to podařilo v ekonomické rovině, existoval tam gulášový socialismus. V Polsku se to podařilo vytvořením antisovětského postoje, který byl dějinný.

MS: Poláci měli Solidaritu. Nakonec my jsme měli Chartu 77.

MOŠ: Zde je důležitý Havlův výrok: Za Solidaritou jsou miliony duší, za Chartou jsou miliony uší, …

MS: … protože to všichni pouze poslouchají ze Svobodné Evropy, …

MOŠ: … ale již se toho neúčastní – jsou na chalupě.  

MS: Byl to způsob, jak přežít v pokryteckém režimu.

MOŠ: Tento režim velice dobře věděl, že když lidem umožní vlastnit škodovky, zakáže jim sice jezdit na Západ, ale dovolí jim jet do Jugoslávie či do Bulharska, cosi s nimi zmůže. Představitelé režimu se domnívali, že zcela utáhnout vazby ve společnosti by bylo kontraproduktivní.

MS: Poláci mohli více věcí, ale u nás to šlo ad absurdum.

… Exil …

MS: Pokročme dále. Jak vnímáte význam exilu? Schopní lidé utvářející inteligenci opustili tuto zem. Shodou okolností dirigent a skladatel Rafael Kubelík říkal: „Opouštím vlast, abych neopustil národ.“

MOŠ: Právě si říkám: exilů v Čechách bylo velmi mnoho. Začíná to od Bílé hory. Je to jeden exil za druhým. Když to vezmu v hudbě. Tomu se říká česká hudební migrace, ovšem byla to i emigrace.

MS: Zelenkové, Brixiové, Dusíkové …

MOŠ: Tehdy mapa světa vypadala trochu jinak. Bylo to i z jiných důvodů, možná finančních, náboženských. Vlastně exily se odehrávaly neustále. Je spíš zázrak, že zde někdo zůstal a je z čeho brát, neboť odešla nesmírná spousta lidí.

MS: Když jsem mohl hovořit s profesorem Janem Pirkem, on lakonicky dodal: „Exil se logicky musel zapsat do českého genofondu.“ Proto zde nemáme šlechtice. Když se narodí a vyrostou, patřičně s nimi naložíme.

MOŠ: Jsou osudy některých národů, které jsou na tom hůř než my – a to Židů, Arménů.

MS: Ano, Židé, nositelé Nobelovy ceny, profesoři na nejlepších univerzitách, světoví spisovatelé.

MOŠ: Dotýkáme se celodějinného exilu – exodu … Izrael je stát, ale nyní má 50 let.

MS: A pořád je ve středu zájmu.

MOŠ: Je sud s dynamitem.

MS: Je to vykoupeno něčím jiným – intelektuálním přínosem.

… Disent, demokratická opozice …

MS: Dobrá, jak vnímáte disidenty? Shodou okolností váš tatínek je přítelem chartisty Milana Uhdeho.

MOŠ: Já to vnímám tak, že je to generace lidí sedmdesátiletých a více. Myslím si, že pomalu ztrácejí kontakt s dnešní společností. Je to dáno tím, že si Charta vytvořila své zvláštní klima, v němž žila, což bylo pochopitelné, jednalo se o patřičný druh podzemního života. Význam vidím v tom, že to byl svým způsobem zázrak. Na druhé straně si myslím, že neměla takovou úlohu ve společnosti jako Solidarita v Polsku. V podstatě je to stále elitní skupina, byť je malá, kterou národ nepřijal a moc nepochopil.

MS: Pochopili jiní. Lidé, kteří emigrovali, dělali třeba službu národu v Rádiu Svobodná Evropa.

MOŠ: Můj pohled na to je takový: zhodnotit to historicky není dnes ještě dost dobře nelze, a to kvůli malému časovému odstupu. Můj pohled na ně je humorný, snažil jsem se na skutečnost upozornit ve své hře Velvet Havel, kde se snažím s nadsázkou poukázat na chartisty, že to jsou lidé. Havel je částečně „sukničkář“. Není humor bez tragiky, není tragedie bez humorných prvků.

MS: Ano, humor nám pomáhá nést kříž života.

MOŠ: Je to nadsázka, některé situace byly opravdu absurdní.

MS: Režim sám byl absurdní!

MOŠ: Jakákoliv totalita je absurdní. Je to velký tlak, který je víceméně založený na psychologii toho, že se nebudete bránit. Pokud se začnete bránit, většinou s tím má systém problém.

MS: Řekl bych: zaplať bůh, že režim měl problém. Kdyby Chartu režim ignoroval, možná jsme neměli Václava Havla prezidentem.

MOŠ: Jistě.

… Vyvrácení ideologie? …

MS: Dobrá, jak vnímáte pád režimu a pokračování ideologie KSČ po roce 1989, nebo si myslíte, že strana, která se hlásí ke své předchůdkyni je totožná?

MOŠ: Věřím, že tam KSČ udělala zásadní chybu. Pokud se jasně nedistancovala, neměli se s ní ostatní politikové vůbec bavit. Je třeba, aby lidé jasně řekli, že tyto názory nezastávají. Pokud se podíleli na represích, nebo se aktivně účastnili minulého režimu, neměli se ve funkcích vůbec objevit a měli se stáhnout z politického života, což je většinou zřejmě nemožné.

MS: Člověk by mohl říci: kontinuita je „daň“ za samet. Jsou zde lidé, kteří budou chtít mít život jednodušší, neboť když se o lidi někdo „postará“, je to vždy jednodušší. Na druhou stranu je otázka, zdali lidé, kteří jsou vystaveni „ochranářské“ ruce, dokážou zažít plnost života. Tím myslím, že i příkoří v životě má svou funkci. Když někdo usiluje o „lehký život“, snáze přijme pečovatelskou roli a volí komunistickou stranu, neboť tím protestuje.

MOŠ: Jsem přesvědčen, že to dnes tak nefunguje, protože komunistická strana nemá geopolitické dělení světa, které měla v sedmdesátých letech, kdy byly jasně vymezeny dva bloky moci. Dnešní politika je daleko míň čitelná a má úplně jiné parametry. Je v ní daleko méně ideologie a víc pragmatismu. Vlastně se ukazuje, že lidé mohou jako voliči kontinuálně přejít od ODS k ultrapravicové straně a k ultralevicové, pak k Babišovi. Víceméně s tím nemají problém, poněvadž si tam naleznou své …

MS: Řekl bych, že jsou spíš zmateni, …

MOŠ: … poněvadž si přečtou volební program, který vypadá docela dobře jako nikdy. Víceméně devadesát procent z toho není pravda.   

MS: Možná by potřebovali vidět vaši hru Velvet Havel.

MOŠ: Alespoň by se zasmáli.  

… Demokracie a její obnova …

MS: Navrhoval bych, abychom přešli do období po roce 1989. Lidé naší země se vydali na cestu k  obnově demokracie. Jak si vy sám demokracii definujete? Co je podle vás v demokratickém systému důležité?

MOŠ: Zcela laicky – vidím dva typy demokracie, jak fungují. Jedním z nich je evropská demokracie a druhým je americká. Jinou demokracii nevidím, když odhlédnu od toho, že řecká demokracie s otroky – mimochodem, v Americe byli také otroci – již v antice skončila.

MS: Jedná se o stádia vývoje.

MOŠ: Spíše vidím evropskou linii demokracie, která vypadá následovně: svobodným způsobem fungují některé mechanismy, na kterých stát stojí. To znamená volby, zákony, vymahatelnost práva atd. Evropská demokracie je mi bližší sociálním rozměrem, který v americké demokracii chybí.

MS: Ve vulgárním pojetí – člověk je „hozen“ na ulici.

MOŠ: Na druhou stranu musím říci, že vždy po návštěvě Ameriky si člověk uvědomí, že model je nepřenosný, americký typ demokracie by u nás jistě nefungoval.

MS: Masaryk ji ale chtěl.

MOŠ: V lecčems je to nesmírně symaptické. Máme jinou dějinnou tradici, protože tam vládne liberalismus, který znamená, že stát vám nedá nic, ale na druhé straně tam obrovsky funguje charita, sociální společenství, …

MS: … jež vzniká spontánně.

MOŠ: Nyní na to mám několik různých pohledů, které jsem získal od lidí, kteří tam žili. V momentě, kdy přišli o práci, ocitli se na dlažbě, podržela je komunita lidí, které oni ani neznali.

MS: Zde se ale musíme tázat: jsou lepší struktury, nebo spontánně vzniklé sociální pletivo, mám-li to tak nazvat?

MOŠ: Jsem přesvědčen, že obojí má své výhody, že anglosaská, americká společnost pionýrů, poutníků, je založena na okamžité sociální pomoci. Je to vázané na víru a křesťanství jako takové.

MS: In God we trust, píše se na amerických dolarech.

MOŠ: Přesně! S tím se nevylučuje velká tvrdost, která ve společnosti existuje, dravá touha jít si za svým. Je nutné při tom všem dodržovat zásady, to je ideál, který v praxi funguje jinak. Jak jste uvedl, evropský model je založen na strukturách. Tam jsou záchytné mechanismy státu, což je vymyšleno od Velké francouzské revoluce.

MS: Je otázka, jestli má systém v současné době své opodstatnění.

MOŠ: V přítomnosti to opodstatnění ztrácí. Spousta lidí to zneužívá. Hlavně si myslím, že evropská demokracie řeší úplně jiné problémy, protože dochází ke stěhování národů. Je to přímo invaze. Všichni si můžeme říci na rovinu, že jde o invazi z Afriky, …

MS: … islámských zemí.

MOŠ: V této situaci se řeší fakt, že systém to v současnosti nevydrží.

MS: Člověk přece dává věcem smysl, byť tam můžeme vidět boží zásahy. Můžeme říci: když je zde člověk alfou a omegou, má konat! Z dlouhodobé funkčnosti je americký systém příznivější, protože tamní struktury tvořené úředníky „nenarušují“ energii lidského jednání.

MOŠ: Máte pravdu. U Američanů přes veškerou tvrdost společnosti jako celku vlastně zůstává citlivost na osobní úrovni.

MS: Tam důležitou roli hraje logika srdce.

MOŠ: Vystupuje tam i maska. Mají to velice propracováno …

MS: Američané se chovají dle přísloví: „Keep smiling …“

MOŠ: V jistém ohledu je to zajímavé. Osobní styk je jiný. U nás se všichni mračí, …

MS: … mnozí z nás berou antidepresiva, i když ta k rozmrzelosti ze života někdy patří. Na tento fenomén upozorňuje již zesnulý americký intelektuál Tony Judt. Tamní kapitalismus způsobuje chmury v duši.

… Demokracie v České republice …

MS: Soudíte, že se u nás během dvaceti pěti let osvojily struktury, nebo se vám zdá, že v sobě dokážeme probouzet demokrata? Po roce 1989 jsme Masaryka neměli. On spontaneitu Ameriky znal, měli jsme pouze Havla, který prošel jinými institucemi, jako je vězení. Měl možnost čerpat z odkazu Charty 77. To bylo společenství, kde jsme mohli nalézt sociální ohleduplnost, citlivost, solidaritu. To znamená – jak podle vás se naše demokracie vyvinula?  

MOŠ: Myslím si, že – bohužel – etapa první republiky byla moc krátká. Masaryk byl dominantní osobnost, ale potřeboval by dalších 50 až 100 let na to, aby se zde uchytila demokracie. On – paradoxně – sehrál obrovsky pozitivní roli. Zároveň tím svým příkladem dopředu „znemožnil“ své následovníky, po něm každý vypadal jako náhražka. Samozřejmě Beneš padl do strašné doby, nastalo zde přetržení vývoje. Z hlediska dějin je to epizoda, nemáme to, co měli Francouzi, …

MS: … Britové.

MOŠ: Za prvé se jedná o velké národy, za druhé mají v povědomí své dějiny, které nepřestávají trvat. My máme …

MS: … diskontinuitu …

MOŠ: … a určité období, kdy se debatuje o tom, jestli nezanikneme.

MS: O smyslu českých dějin se vedou spory od konce druhé poloviny devatenáctého století.

MOŠ: Ty velké demokracie typu britské toto nemají.

MS: … Britové mají konstituční monarchii, ale přitom mají dobrý anglický trávník, který se musí sekat. Karel Schwarzenberg zdůrazňuje, že musíme mít tradici. My jsme do toho spadli, demokracii nám počali pomáhat budovat lidé z Charty 77, kteří pak byli po roce 1989 postupně odejiti.

MOŠ: Na druhou stranu – ne všechny tradice jsou dobré. Například velká rekatolizace po Bílé hoře není dobrou tradicí.

MS: Ano, jisté období temna. Soudíte však, že každý si pod slovem demokracie představoval své. Pro mnohé se jednalo o otazník.

MOŠ: Jsem přesvědčen, že většina lidí u nás si to ani neuměla příliš představit. Když se řekne demokracie, já jsem si v šestnácti letech vybavil noviny Lidová demokracie, který měly tento nesmyslný název. Jedná se o zdvojení.

MS: Ano, pleonasmus.

MOŠ: Jsem přesvědčen, že slovo jako takové hledalo svůj význam. V devadesátých letech to nenašlo. Jednalo se liberalismus opravdu drsného typu, kde se majetky „překradly“.

… Úsilí o takový systém? …

MS: Ano, lidé si řekli vnitřním hlasem: „To je ten systém, o nějž usilujeme?“

MOŠ: Psychika lidí dostala velký zásah. Najednou viděli, že je možné krást ve velkém, což se …

MS: … za komunistů dělalo tiše.

MOŠ: V minulosti byla hospodářská kriminalita silně trestaný zločin. Zde se to jmenovalo jinak. Bylo to tunelování stamiliard.

MS: Bylo to všech.

MOŠ: Ale zasáhlo to spousty lidí.       

MS: O to skutečně usilujeme?

MOŠ: Z věčných skeptiků se stali ještě větší skeptici. Co se označuje jako český ateismus, je spíše skepticismus: nevěříme nikomu, …

MS: … raději se zavřeme do ulit, raději začneme jezdit na své chaty, bude nám dobře, budeme pěstovat zelenu, květiny pro svou potřebu.

MOŠ: Na druhou stranu se tomu nevysmívám. Je v tom způsob obrany, úniku.

MS: Musíme se tázat: komu to prospívá, jestli to vůbec prospívá?

MOŠ: Není to rozhodně dobrý trend.

MS: Neustále se musíme tázat, zdali právě tento přístup je smyslem lidského života. Nacházíme tam plnou existenci?

MOŠ: Užíváte krásná slova – smysl lidské existence. Ani Němec, ani Francouz si tyto otázky neklade. Spíš víc věří svému státu, svým institucím, …

MS: … strukturám, …

MOŠ: … což Čech ne.

MS: Čech kveruluje, zesměšňuje …  

MOŠ: Čech má raději domácí „žvýkání“.

MS: Když chcete něco vykonat, musíte spolupracovat. Velká díla potřebují spolupráci.

MOŠ: Samozřejmě. Tento stav vůbec neadoruji, z mého pohledu se nejedná o dobrý trend. Vzpomínám si na jisté dělení: Koupíte nějakou potravinu a tážete se: je to domácí, či zahraniční? Domácí je lepší.

MS: I u nás se objevuje staré známé: Češi Čechům. Proč ne?

MOŠ: Ne snad v rovině zahraniční, ale že je to vyrobeno v továrně, nebo je to z nějakého anonymního masokombinátu. Když je výrobek domácí, je tam vyšší kvalita.

MS: Dobrá, trochu jsme uhnuli na naší cestě.

… Atributy demokracie na cestě …

MS: Pokročme dále. Jaké atributy demokracie považujete za konstitutivní? Zřejmě bychom měli zmínit otázku dialogu. Zkrátka – schopnost přijímat to, co ke mně přichází, být otevřen jinakosti.

MOŠ: Ano, jedná se asi o jednu základní věc – schopnost naslouchat. Když jsem zpracovával hru o Václavu Havlovi, toho jsem si vážil na něm nejvíc. On tuto schopnost při všech chybách měl.

MS: Měli bychom říci: naslouchat není to stejné co poslouchat.

MOŠ: Přesně tak!

MS: Když člověk naslouchá, nemusí poslouchat.

MOŠ: Poslouchat můžete, i když zdvořile mlčíte, ale vlastně to nevnímáte.

MS: To je horší.

MOŠ: Naslouchání je spojeno s aktivním přemýšlením o tom, co druhý říká.

MS: Je to u nás?

MOŠ: V politice určitě ne. Nyní se to snad možná zlepšuje. Nějak se obrušuje pro mě nedůstojný model politiky ve stylu „ostrých loktů“. Není to přesné, poněvadž česká politika je okresním přeborem.

MS: Karel Poláček by se v tomto „vyřádil“.

MOŠ: Je to na strašně nízké úrovni.

MS: Říkáte: stav je zbytečné komentovat. Dobrá, nebudeme jej komentovat.

… Otázka demokrata …

MS: Dobrá, jak se podle vás charakterizuje demokrat? Máte zkušenost ze Západu. Když to srovnáte s Českem, které je obklopeno horami a Jan Kaplický k tomu dodává: „Milí Češi již nemají nad sebou pivní pěnu, ale rovnou dva půllitry, což jim brání v rozhledu. Dokázali jsme si během čtvrtstoletí osvojit znaky demokrata, nebo jsme v plenkách?

MOŠ: Myslím si, že zde není rozdíl mezi jinými národy Evropy. Mluvíme-li o demokracii, zúžíme to na euroamerický prostor. Na první pohled je Čech adaptabilní, a to v dobrém slova smyslu, jedná se o mistry improvizace. Přes veškerý negativní dopad to může být plus.

MS: Pokud člověk improvizuje, z dlouhodobého hlediska si s improvizací nevystačí.

MOŠ: Improvizace je vždy náhražka, …

MS: … je časově omezená.

MOŠ: Ale stále je to náhražka. Například v umění to má jinou funkci. Tam to vystupuje v rovině imaginace a fantazie. Improvizovat státní strukturu dlouhodobě nejde.

MS: Nakonec to vede k rozkladu státu.

MOŠ: Není to již stát. Bohužel. Přesně to zde máme.

MS: Mnoho lidí ve veřejném prostoru, kteří mají mít funkci hodnotných struktur, improvizuje.

MOŠ: Instituce jedou setrvačným způsobem od Rakouska – Uherska samospádově.

MS: Je vhodné podotknout, že za Rakouska – Uherska zde byl ve státní správě patřičný řád, o němž se nám dnes může jen zdát. My jsme jako vždy kverulovali.

MOŠ: Ano, v jisté době, protože Franz Josef začal vytvářet kastu úředníků, ale byl v tom dost velký chaos, což se projevilo v armádě. Také relikty zde jsou. Například se začíná 8 hodin ráno.

MS: Někde též v šest hodin. On trpěl insomnií.

MOŠ: Osobně to považuji za znak nekulturnosti. Devátá hodina je taková optimální, ale tím neříkám, že bych chtěl spát do půl deváté, ale jde o to, že jisté časy jsou více komfortní.

MS: Myslím si, že demokrat, který vstává zrána, chválí Pána Boha, že vstal.

MOŠ: Nejedná se o demokrata, ale o Franze Josefa, který vstával ve čtyři hodiny, protože nemohl spát a měl úplně jiný režim.

MS: Zde bychom měli také říci: zachovej řád a řád zachová tebe. Musíme vědět, co chceme. Toho si je demokrat vědom. Zdali vstává ve čtyři, šest, v deset hodin – co je důležité, za demokratem jsou též vidět činy. Soudím, že u nás lidé příliš mluví, mám-li to říci lidově: hodně se kecá a skutek utek.

MOŠ: To je pravda.

MS: Když člověk dokáže za hodinu napsat dobrou symfonii, je to kus práce, že? Lidé postrádají nějaké hmatatelné výstupy. Jak jsme se shodli, posttotalitní doba je charakteristická tím, že se vedou diskuse, ale bez patřičného výstupu. Ve Spojených státech, pokud nepředložíte výstup, odcházíte. U nás jsou někteří lidé za nicnedělání, ba, škození povyšováni.  

… Demokracie a elita …

MS: Neměli bychom zapomenout na elitu v demokracii, již jsme něco naznačili o elitě a exilu.  Například instituce Tall Brothers ve Spojených státech zajišťuje přímé přenosy z Metropolitní opery.

MOŠ: Elity spíše chápu v intelektuální rovině. Vážím si toho, když se člověk elitou nenarodí, ale když se jí stane, když se k tomu vypracuje, protože jsou elity, které to dědí z generace na generaci přes horní sněmovnu lordů, nebo mají šlechtickou kontinuitu. Je to chvályhodné, pokud to lidé berou jako společenskou službu, která je zavazuje podporovat kulturu, toho si vážím. Ovšem příliš často tomu tak není.  

MS: Mám-li hovořit o českých reprezentantech našeho národa v Rakouskou – Uhersku. Tam se dostali lidé jako Jirásek, Antonín Dvořák.

MOŠ: Ano, byl to pokus nějakým způsobem Rakouska – Uherska zahrnout …

MS: … do demokratického prostoru, …

MOŠ: … i Čechy, aby to stát příliš nestálo.

MS: Ta možnost nebyla příliš využívána. Po Dvořákovi tam zbyly pouze noty ve skříni.

MOŠ: Párkrát sněmovnu ve Vídni navštívil a pochvaloval si, že tam byly dobře ořezané tužky.

MS: Je to Dvořák, zaplať Bůh za něj.

MOŠ: V tomto to bylo úžasné, že někoho takového zvolili čestným členem, což dnes – bohužel – nehrozí. Pro nás je Senát úplně něčím jiným.

MS: Přebytečným, ba odpadovým.  

… Kapitalismus …

MS: Nyní bych navrhl, abychom přešli k otázce hospodářského řádu. Jak jako skladatel, pedagog se díváte na obnovení kapitalismu – respektive tržního hospodářství? Člověk se bude muset uplatnit na trhu skladatelů. Do jisté míry budete muset soupeřit s takovým Karlem Gottem, Lucií Vondráčkovou, Helenou Vondráčkovou, Ivetou Bartošovou.   

MOŠ: Zde bych rozlišoval. Nejedná se o skladatele. Ani Karel Gott, ani Helena Vondráčková, ani Iveta Bartošová nenapsali nikdy ani notu s výjimkou Karla Gotta, který má několik písniček, ale nejedná se o skladatele. Rozumím vám, co tím myslíte. Pokud člověk funguje v rovině nějaké konkurence, je to jen dobře, ale je otázka toho, jestli konkurence není nějak umělá, což si myslím, že u nás je. Když jsme u tržních principů a termínů, jsme malý trh. To znamená, že co zde vznikne, aby mělo evropský či světový přesah, musí se postupovat jinak. Krásně je to vidět na popové scéně, a proto mohu říci: co se u nás vyprodukuje, skoro žádný přesah nemá, neznamená to nic. Produkce „končí“ na našich hranicích. Proč by si nějaký Francouz, Němec nebo Angličan kupovali písničky, které zpívá Lucie Bílá.        

MS: O ně má zájem Václav Klaus. Ostatně Lucie Bílá je jeho fanynka …

MOŠ: Neříkám to proto, že bych produkci těchto lidí haněl, ale tak to je. Abychom se dostali do světa, český pop by musel být na patřičné úrovni. Ještě je tam velmi mnoho neznámých a hlavně, texty nejsou v angličtině.

MS: Produkce je věnována českému publiku.

MOŠ: Rád bych podotkl, že ambice by vždy být v díle obsaženy. Mám pocit – když hovořím o české popmusic – že je to rybníček, v němž se spokojeně žije. Polomafiánským způsobem si lidé dohazují „kšefty“ a stačí jim to.

MS: Pro přežití to stačí, ale pokud máte zájem o autentický vzlet …

MOŠ: … po svým, …

MS: … jako Iva Bitová, musíte jinak.  

MOŠ: Zrovna jí se to podařilo, poněvadž její skladby, to je pro Ameriku docela zajímavá produkce, když někdo výborně zpívá a hraje u toho na housle. Také tam může fungovat poněkud snobská rovina. Nyní hovořím o jejím posledním CD.

MS: Kdybychom se měli vrátit k výchozí otázce a vzít do úvahy, co jste zde již řekl, myslíte, že tržní hospodářství generuje konkurenci, která „nutí“ člověka, skupinu vydat ze sebe to nejlepší.

MOŠ: Z mého pohledu to takto nikdy nebylo. Jedná se o směs různých zásahů, opatření. Úplně čistě to nikde nefunguje. Člověk by se divil, že v Americe by bez silných státních dotací, vlastně spousta věcí nevznikla. Dokonce – jak jsem se dočetl v amerických knihách – tato situace byla před druhou světovou válkou. Existovaly velké injekce do kultury, jednalo se o Rooseveltovu politiku New Deal. Tam vlastně s překvapením zjistíte takové věci, které vypadají jako ze science fiction. Prý se jednalo o program CIA, která dotovala takzvanou atonální hudbu, což byla po druhé světové válce hráz proti takzvanému populismu typu Šostakoviče. Tam bylo krásně vidět, jak se železná opona a politika odrazila v hudbě, kultuře. Bylo to nesmyslné.   

MS: Dobrá, je se v této situaci vhodné se zeptat, jestli si myslíte, jestli je tržní prostředí přirozeným. Na jedné straně je poptávka, na druhé je nabídka. Člověk se tomu musí přizpůsobit. Když dojde k excesům, intervenuje stát, byť jsou školy ekonomického myšlení, které soudí, že stát destabilizuje.

MOŠ: V zásadě ano. Je mi to sympatické na malé úrovni v rovině drobných živnostníků. Problém je, že tržní hospodářství není spravedlivé. Kdyby to bylo založeno na čisté konkurenci, kdyby zvítězil silnější ve smyslu – ten lepší, mohlo by to být dobře, ale problém je, že když se blíže seznámíte se skutečností, že živnostník bude platit daň čtyřicet procent a pak zjistíte, že nějaký gigant typu Microsoftu platí daň šest procent, co si o tom budete myslet?

MS: Jsou lidé, jejichž firmy užívají daňové ráje.

MOŠ: To není spravedlivé a nejedná se o rovný „boj“.

MS: Není všem měřeno stejně.

MOŠ: Slavné tržní hospodářství vlastně funguje jako systém podporující giganty.

MS: Mohli bychom říci na základě vašich slov, že v kapitalismu vítězí silné lokty, lobbisté. Jen si uvědomme, že Washington je plný lobbistů.

MOŠ: Přesně, je to tak, že když jste v super kategorii – a o tom píše mnoho sociologů – jste ve výhodě. Například náš Jan Keller upozorňuje, že rozevírání nůžek mezi velmi bohatými a chudými je nebezpečné a u nás „na pořadu dne“. Ovšem stále je zde méně lidí, vlastnících víc a ovládajících miliardy.

MS: A zase existují takoví, kteří nemají ani dolar na den. V tom vidíte tenzi – možnost sociálního napětí?

MOŠ: Z mého pohledu je to velmi nebezpečné. Jsem přesvědčen, že chytřejší z multimiliardářů to pochopili.

MS: Máte na mysli Billa Gatese, Warrena Buffetta?

MOŠ: Svými aktivitami začali „rozpouštět“ majetky, nebo to alespoň naznačují.

MS: Problém je, že v Čechách dochází k propojení kapitálu a politiky.

MOŠ: Jsme ve fázi Rockefellerů.

MS: Soudíte, že takový Andrej Babiš je jedním z nich? Člověk, který dostává od státu peníze a zároveň je řídí?

MOŠ: Bylo by to dobře, kdyby dopadl jako Rockefeller, kterého donutili rozdělit majetek. Je otázka, zdali k tomu může u nás někdy dojít.

MS: S jistou nadsázkou se můžeme tázat, zdali zde vznikne nějaké Babišovo centrum. V New Yorku na Manhattanu mají Rockefellerovo centrum a my se třeba též něčeho takového v další fázi obnovy kapitalismu dočkáme.

MOŠ: Dotýkáme se toho, o čem píše Keller: jedná se o novodobý feudalismus.

MS: Velcí majitelé kapitálu neznají uměřenost, neznají štědrost. Nedokážou pochopit, že deset řízků nesnědní. Člověku pro zachování života stačí s klidem jeden. Když je již sytý, měl by se rozdělit.

… Bohatství, kapitalismus a nebezpečí pro systém …

MS: V počátcích transformace vznikla iluze: budeme zde mít tržní hospodářství, budeme bohatí. Ovšem bohatství se přece akumuluje po generace. Zde se do jisté míry po dvě generace majetek plundroval. Díky tomu vznikl rozdíl mezi Rakouskem, Německem a Československem. Jak nahlížíte na otázku bohatství? Když jsem hovořil s jedním duchovním, říkal mi: „Víte, musíme vyjít ze základu slova. Bohatý člověk je ten, který‚ ví o Bohu.“ Po roce 1989 zde bylo velké očekávání – doženeme Západ. Vlastně jsme si nedokázali jasně definovat smysl, obsah bohatství.

MOŠ: Právě! Domnívám se, že pro člověka vyšší střední třídy – když úvahy převedeme do abstraktní roviny – není bohatstvím, když vlastní 5 či 10 aut, ale to, že má víc času, že žije ve stabilním prostředí, že se nemusí bát toho, že skončí na dlažbě. Tak lze definovat pojem bohatství. Pak z toho kontinuálně druhá, třetí generace žije.

MS: Vybavuje se mi odpovědnost. Myslím, že lidé jsou schopni podporovat skutečnost, že majetek pouze neužívají, ale že jej využívají k nějakým smysluplným účelům. Není to pouze péče o mou zahrádku, ale já jsem součástí skupiny, a proto mým cílem je zvelebení obecného.

MOŠ: Přesně tak! Elfriede Jelinek: „Největší přitažlivostí se vyznačuje kapitál.“ Je to ironicky řečeno, ale bohužel je tomu tak.

MS: Nesmíme zapomenout, že vámi zmíněná autorka je levicová.

MOŠ: Není to ani tak levicové jako pravdivé. Nebezpečí nevidím v jednotlivých oligarších, ať se jmenují Babiš, Putin, jenž je svým způsobem oligarchou, nebo Abramovič, Porošenko. Jen si vezměte, že lidé, které jsem vyjmenoval, jsou politiky.

MS: Mají moc, která je přivádí k majetkům.

MOŠ: Vlastně je to divné a nikdy to na světě nebylo. Já sám nebezpečí spatřuji v kapitálu. Kumulace kapitálu je nebezpečná. Tam je člověk jako „doprovod“. Jedná se o banky, jsou to výrobci virtuálních peněz, které jsou vlastně nezasloužené. Vůbec nerozumím, proč má osoba průměrných schopností, ovšem pracující v sektoru bankovnictví, mít plat, který je větší než plat univerzitního profesora!

MS: Měli bychom také říci, že každý má možnost volby, zdali chce být svobodný, nebo zdali chce sloužit kapitálu.

MOŠ: Jsem přesvědčen, že ekonomický sektor je velmi předimenzovaný, …

MS: … má větší sílu, než je zdrávo.

MOŠ: Vlastně možná ani tu reálnou sílu nemá, protože vždy přijde nějaká krize a systém selhává. Bankovní systém vždy selže, neboť myslí pouze na sebe. V rozhodujících chvílích, kdy má podržet, je až na výjimky zachraňován státem.

MS: Ano, narážíte na takzvanou systémovou důležitost. Kdo by z politiků riskovat totální krach bankovnictví? Máme již zkušenost z devadesátých let. České banky chtěly být jako švýcarské. Byly slavně, či lépe méně slavně privatizovány Zemanovou vládou.

MOŠ: Jednalo se o model devadesátých let, aby banka byla co nejnápadnější.

MS: Proto byla téměř v každé vesnici či městečku.  

… Hodnoty v demokracii a kapitalismu …

MS: Dobrá, rád bych se zeptal, jaké hodnoty jsou důležité pro fungování společenského a hospodářského řádu? Lidé chtěli být „svobodní“, svobodu dostali.

MOŠ: Když bych to vzal v osobní rovině, primárně by společnost měla být slušná. Lidé by se neměli bát a neměli by krást.

MS: To je Masarykovo doporučení.

MOŠ: Vypadá to jednoduše, ale je to velice záslužné a náročné. Kdyby to tak bylo, půlku problémů máme vyřešenou. Náš největší problém je korupce, která vlastně znamená, že stát je v podstatě „tunelován“, neboť na státu se obohacuje kde kdo. Pokud bych měl otázku hodnot shrnout: primární je osobní rovina, aby lidé dodržovali nějakou morálku, a druhá rovina je otázka státu. Věřím v model fungujícího státu, ne liberálního státu, amerického. Ten v našich podmínkách nemá dějinnou kontinuitu tak, aby stát byl – pokud možno – byrokraticky „dobře“ spravován. Tím pádem je silný, ale zároveň, …

MS: …  výkonný.

MOŠ: Přesně tak!

MS: U nás je stát velký, ale slabý a nevýkonný. Pokud bych měl uvést metaforu: máme pouze starou ojetou škodovku. Němci mají BMW, Mercedes.

MOŠ: Němci na svůj stát nenadávají, protože vědí o jeho přednostech, nezlehčují jej. Nemám rád zlehčování role státu ve smyslu módního rčení, že stát by měl být co nejslabší.

MS: Noční hlídač není od věci.

MOŠ: Je to nezdravá tendence od lidí, kteří někdy nejsou ochotni respektovat zákony nebo morálku.   

MS: Jak se stavíte k větě Václava Havla: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“

MOŠ: S tím hodně „pracuji“ ve Velvet Havel. Beru to jako ideální stav, který nikdy nenastane. Vnímám to jako jeho výzvu, která je mi sympatická – a to v rovině idealismu. Jako maxima to u lidí nefunguje.

MS: Immanuel Kant také praví: „Jednej tak, aby se tvé jednání mohlo stát obecným zákonem.“

MOŠ: Z těch vysokých slov bych vše snížil na základní lidskou rovinu v tom smyslu, že spíš slušnost a nějaká empatie by měla zvítězit nad lží a nenávistí, protože pravda a láska jsou natolik filozofické pojmy, že asi nemusí podstupovat martýrium boje. Nemusely by vítězit nad něčím nízkým, jako je lež a nenávist. Zároveň však láska a pravda jsou imaginární pojmy, které …

MS: … velmi intenzivně cítíme.

MOŠ: Ano, jedná se o něco těžko uchopitelného, představitelného a stoprocentně univerzálně platného. Pro každého pravda začíná a končí někde jinde.

MS: Ano, měřeno podle vzdělání.

… Kultura a proměny …

MS: Dobrá, jste člověk z kultury. Jak vnímáte její význam pro období přechodu k demokracii a kapitalismu a jaký význam měla v období před rokem 1989? Mírně jsme zde „šťouchli“ do Karla Gotta, Heleny Vondráčkové, ale byli i jiní, kteří „sloužili“ normalizačnímu období za bývalého zřízení.  

MOŠ: Jsem přesvědčen, že proamerická a speciálně americká společnost odděluje kulturu a showbyznys, a dělá to dobře! Karel Gott je zkrátka showbyznys, ale pozor, vůbec ji nehodnotím, že by byl něčím horším než klasická hudba, ale je to sféra, ve které jde primárně o komerční účel.

MS: Můžeme říci: jde o kšeft.

MOŠ: Na tom není nic špatného, primárně musí vydělávat. Pak je tam druhý, třetí, čtvrtý účel, je též žádoucí, aby písnička byla výborná. V showbyznysu se musí tvorba i interpretace vyplácet! Vždyť na tom je postaven americký filmový průmysl, a to je průmysl! Není to tak, že dostanete dotaci na film, ten tam musí vydělávat, nejen se sám zaplatit!  

MS: Je to džungle …

MOŠ: Kapitalizace děl je podstata showbyznysu. Jinak si myslím, že kultura pořád má stejnou funkci jako před tisíci lety. Bez ní je společnost nepředstavitelná, je ztracená, chudá. V dnešní době již nebojujeme o holé přežití jako v pravěku, kde kultura také měla obrovskou funkci. A jaké úžasná díla malířství se nám zachovala v pravěkých jeskyních, přestože člověk 90 procent svého času strávil tím, že lovil, bojoval o maso – o potravu. Kultura jako taková tam měla svou nezastupitelnou funkci. Dnes je paradox, že kultura tuto funkci ztrácí a my to vůbec neřešíme, neboť nebojujeme o přežití.  

MS: Ano, jde o autenticitu projevu. Musíme se tázat, zdali člověk předvádí to, co je úctyhodné, a ne zavrženíhodné. Soudíte, že před rokem 1989 zde byla ochota vytvářet kulturní národ?   

MOŠ: Jsem přesvědčen, že kultura vždy bude moci fungovat prostřednictvím výrazných zjevů, které se prosadí i v totalitní společnosti, což byl třeba Bohumil Hrabal. Je klasickou ukázkou toho, že měl přesah do obou sfér. Jednalo se o tak výrazný zjev, že komunistická nomenklatura jej zlikvidovat nemohla.    

MS: Jen se podívejte na Jana Wericha.

MOŠ: Ano, nomenklatura pochopila, že je zbytečné je potlačovat.

MS: Podívejme se na geniálního pisatele scénářů Jaroslava Dietla.

MOŠ: Ano! Dietl byl reprezentantem showbyznysu. Obstál by v nějaké americké seriálové produkci, protože byl velmi výkonný. Psal 15 stran denně.

MS: Také měl pensum a pak hrál tenis. Když jeho texty porovnáte s kvalitou, která je prezentována dnes?

MOŠ: Kvalita byla vysoká a on by dnes musel pracovat s pěti scénáristy, aby pokryl kvantitu. Byla to ukázka profesionality v daném žánru.

MS: Soudíte, že dnešní kultura usiluje o sdělení autenticity. Zábavní průmysl je čímsi továrním.

MOŠ: Toto nesouvisí s dobou. Tím se kultura odlišuje showbyznysu nebo od průmyslu. Bez ohledu na dobu podává osobní výpověď, předává poselství.

MS: Je na divákovi, posluchači, jak poselství dekóduje.

MOŠ: To rozhodne čas.

MS: Dobrá, ale čím to, že se v současné kultuře zhusta objevují představitelé normalizace? Narážím na Michala Davida, Karla Gotta. Ti, co vystupovali během režimu …

MOŠ: Byli součástí normalizačního režimu, protože ten potřeboval showbyznys, potřeboval ventil. Oni vytvářeli „bubblegum zábavu“. To však nesnižuje tvorbu Michala Davida, protože on je profesionál. Technicky a zvukově mě hudba vadí, jelikož se mně nelíbí jeho aranže. Jedná se o trochu kolotočový typ showbyznysu ve smyslu, že tento zvuk by působil v Americe komicky. Uznávám, že on je profesionál ve smyslu „chytlavého“ popu, který funguje všude na světě. Musel by se víc střetávat s konkurencí, kterou zde nenašel, poněvadž jej režim uměle protežoval.

MS: Čím to, že nemáme lidi typu Gustav Mahler, Antonín Dvořák. Shodou okolností oba dva žili v Rakousku – Uhersku, kde byl kulturní život na vysoké úrovni.

MOŠ: Máme je, ale nejsou vidět. Ukáže to pouze čas. Také Dvořák se prosadil, až když mu bylo padesát. Byl známý, když mu bylo čtyřicet let, ale světově známý byl v padesáti. Totéž Mahler.

MS: Jasně, produkce není – bohužel – vidět.

MOŠ: Toto je pravda. Média nehrají dobrou roli. Ve smyslu toho, že svým založením působí chvilkově. Jedná se o denní či týdenní dopad a tam nějaká osobnost nedostane prostor, protože média potřebují rychlou zprávu – konkrétní situace právě teď.

MS: Na závěr tohoto tématu bych se zeptal, jak vnímáte význam státu v kultuře? Má zde být nějaká kulturní politika? Má stát pečovat o instituce jako Národní divadlo, Národní galerie?

MOŠ: Ano, protože všechny tyto státy to mají a tyto instituce podporují. Díval jsem se na jeden díl Jistě pane premiére, kde šlo o to, že ministr kultury dostal menší navýšení, než si představoval, ale jednalo se o navýšení. My jsme v našem státě v situaci, že se jedná o škrt. Dohadujeme se o to, abychom škrt zmenšili, ale stále se jedná o škrt. Je to méně, než to, co jste dostal loni.

MS: Měli bychom vědět, že rozpočty jsou přemrštěné a úkolem ministra financí je jejich optimalizace.

MOŠ: To ano. Optimalizuje se v kultuře nebo ve školství, ale v průmyslu neexistuje, aby člověk dostal méně než loni.

MS: Dotýkáme se otázky základny a nadstavby.

MOŠ: Toto si myslím je chybné, poněvadž zdejší kultura je podhodnocená – vydáváme procentuálně skoro nejméně v Evropě.

MS: Nedáváme optimálních jedno procento výstupu ekonomiky.

MOŠ: Nedáváme ani půl procenta. Dáváme asi 0,4 procenta a například Francouzi, Němci dávají víc než jedno procento, ale i Poláci a Maďaři dávají skoro jedno procento.          

MS: Byla zde politická snaha, která nenašla odpovídající vůli.

MOŠ: Je to špatné, poněvadž …

MS: … si řežeme větev pod sebou samými.

MOŠ: Je špatné, že představitelé kultury jako ministr kultury své požadavky nevymohou. Neřekne, že prostředky byly ve volebních programech slíbeny. Je to tak, jak říkal Jan Mládek: „Přežije-li kultura, přežije národ.“

MS: Odvisí to od síly argumentů. Má-li ministerstvo kultury nejmenší rozpočet v rámci státního rozpočtu, …

MOŠ: … ale je třeba tlačit na politické elity, které jsou nekulturní, nic o tom nevědí, je potřeba jim vysvětlovat, že je to krátkozraká politika. Nakonec to celé povede k prodělku.

MS: Jednoduše musíme mít národní obrození. Děkuji vám za kritické podněty.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.