Dialog o transformaci s Markétou Sedláčkovou


*1976, česká socioložka, do roku 2013 pracovala v Sociologickém ústavu AV ČR, v roce 2014 vyučuje na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, vydala: Důvěra v demokracii (2012).
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve čtvrtek 2. září 2014 dopoledne v pracovně Markéty Sedláčkové, Celetná 20, Praha 1.

MS: Vážená paní doktorko, čím je pro vás rok 1989? Jak se zapsal do vaší mladé mysli? Jaké naděje, jestli nějaké byly, jste do něj vkládala?

MSe: V roce 1989 mi bylo 13 let, …

MS: … což je čas, kdy již někdo bere rozum.

MSe: Ano, ale musím říci, že v mé mysli je zapsán docela významně. Taková vtipná historka je, že jsem v květnu 1989 složila pionýrský slib, a proto vlastním pionýrský šátek, poněvadž se proslýchalo, že kdo nebude mít pionýrský šátek, nedostane se na gymnázium. V tomto ohledu jsem ve svých dvanácti letech morálně selhala.

MS: Proč selhala? Vždyť účast v této instituci či jí podobné byla standardem. Byl to způsob socializace.

MSe: Souhlasím, ovšem dnes mé kroky nahlížím jako na selhání. Václav Havel o tom pojednává ve své Moci bezmocných: když se každý připojí, vzniká z toho podpora sil, o které nikdo nestojí. Myslím si, že v té době to bylo trochu jinak. Pod pionýrskou organizaci spadalo na škole vše – ten, kdo chodil například na klavír, tím již plnil své pionýrské povinnosti. Zároveň jsme též jezdili na tábor, který byl sice pionýrský, ale jinak se tam zpívaly písničky Karla Kryla. Atmosféra byla asi úplně někde jinde než v nějakých sedmdesátých letech.

MS: Když jste zmínila otázku pionýra, mohla jste navštívit pionýrský dům na Hradě, kde se pionýři setkávali s Gustavem Husákem?

MSe: Ne, rozhodně ne. V Tyršově domě na Újezdu – což je celkem vtipné – jsme skládali pionýrský slib. Pamatuji si, že maminka konstatovala – a to vyjadřuje postoj mé rodiny – že kvůli tomu nebude kupovat nějakou modrou košili, že si vezmu blůzu po sestřenici ze západního Německa, která měla jinak postavený límeček. Z toho byl problém, poněvadž pionýrský šátek s uzlem nešel uvázat, jak by měl. Zkrátka – jednalo se o krásné obrazné vyjádření vztahující se ke konci režimu.

MS: Mám též pěknou vzpomínku, ale ta je z časného období devadesátých let. Jezdil jsem na skautské tábory a právě pionýrský šátek sloužil k označení rozměrného nákladu na automobil.

MSe: Kdybychom se vrátili k roku 1989. Pak přišel podzim 1989. Pamatuji si, že jsme byli na chalupě, o vývoji jsme se doslechli z povzdálí. Následně jsme se vrátili do Prahy. Vybavuji si, že jsme s rodiči byli na Václavském náměstí. Též jsme se zapojili v rámci školy, poněvadž jsme měli skvělou paní učitelku. Byli jsme například u později růžového tanku na náměstí Kinských, též jsme se účastnili demonstrace. Pro mě bylo výrazným překvapením, že naše třídní – ruštinářka uměla nejen rusky, ale i anglicky. Na konci ledna 1990 nám dala známku z ruštiny. Od prvního února jsme měli angličtinu.

MS: Pěkné to spontánní změny ve vyučování! Osobně si vybavuji, jak nám paní učitelka – a chodil jsem do 4. třídy základní školy – říkala: „Už nejsem soudružka učitelka, ale paní učitelka.“ Lidé sundali masku, která jim byla nedobrovolně dána. Zaznamenala jste cosi podobného?

MSe: Také jsme změnili titulování kantorů. Pro mě změna jazyků byla změnou výraznou. Naše kantorka dokázala na příští rok sehnat učebnice z Anglie. Dívala jsem se na její počínání jako na reálný krok, jenž se nám zapsal do myslí. Jako děti jsme si uvědomili, že končíme s ruštinou – a to není vůbec proti ruštině. Na vysoké škole jsem na ni docházela a jazyk mám ráda. Přišlo mi to od ní jako velmi jasný krok k tomu společenství, kam chceme patřit nyní.

MS: Jedná se o reorientaci na Západ.

MSe: Tento krok si pamatuji do dnešních dnů, následně mi to otevřelo cestu dál. V roce 1990 bylo založeno česko-francouzské gymnázium v Hellichově ulici. V roce 1991 jsem tam nastupovala jako druhý, pokusný ročník, zdali výuka vůbec bude možná, a bylo to pro mě také otevření na Západ. Hned v roce 1991 jsme jeli na výměnu do Francie. V oblasti jazyků a vzdělání jsme dokázali být neuvěřitelně flexibilní.

MS: Dnes je situace mírně zkostnatělá. Hovořila jste o sobě, ale co vaši rodiče? Byli nakloněni změně?

MSe: Rodiče byli asi součástí „šedé zóny“. Nebyli „disidentsky“ aktivní.

MS: Pohybovali se v prostoru jako Václav Klaus?

MSe: Asi ne.

MS: Václav Klaus působil ve Státní bance československé.

MSe: Táta byl architekt a moje maminka je stavební inženýrka. Táta byl ve Sportprojektu, stavěli bazény a sportovní zařízení. Vím, že jsme jezdili na různé akce: Výstava skupiny 12, 15. Byly lehce ilegální. Dědeček – Josef Liesler byl malíř, který byl „mezi“. Nikdy se nestal národním umělcem, což by si zasloužil, ale byl rád, že se jim nestal. Zároveň je pravda, že přivážel valuty, tak jej komunisté pustili vystavovat například do Belgie, nebo jinam do ciziny. Pamatuji si, že již těsně před revolucí jsme byli navštívit své příbuzné v západním Německu, kde měl děda sestru, takže opět spojení díky tomu, že jsme tam měli příbuzenstvo. Pamatuji si, že v roce 1988 jsem tam mohla jet pouze s otcem, že ještě nemohla být puštěna celá rodina na návštěvu, aby náhodou nezůstala na Západě.

… Geopolitický rozměr …

MS: Dobrá, to jsme hovořili o domácích otázkách, ale co geopolitická situace? Rusko, lépe Sovětský svaz, Michail Gorbačov povoluje otěže, probíhá studená válka. Ve Washingtonu je Ronald Reagan, v Londýně je Margaret Thatcherová. Jak vnímáte tehdejší působení vnějších vlivů?

MSe: Bez toho, co se hýbe kolem ve světě, se jednotlivá země nemůže totálně změnit. Nemyslím si, že by Česká republika byla totálně malá. Zase tak malí nejsme. Tento pocit vyvstává, jelikož vedle sebe máme Německo, Polsko …

MS: Naše republika čítala 15 milionů lidí.

MSe: Vůbec nejsme malá země, ale myslím si, že se tato skutečnost potvrzuje čím dál tím víc, že poměry musí „dozrát“ ze všech stran. Jsem přesvědčena, že změna by u nás v dřívějším čase bez toho, co by se dělo kolem, co se dělo v Rusku, nastala. To bude vždy mít velký vliv – ať již budeme chtít, či ne. Asi jde o to, jak se k vývoji budou stavět ostatní země, jestli bude vliv demokratizující – pozitivní, nebo jestli bude víc totalitarizující.

MS: Právě po roce 1989 to byl vliv prodemokratický.

MSe: Ano, i já uvažuji v tomto duchu. Jsem přesvědčena, že bez těchto událostí – postupného povolování režimu v Rusku, by se nic nedělo. Určitě by to bylo mnohem složitější. Mluvíme-li o dozrávání jiných poměrů, je vhodné uvést brněnského sociologa Iva Možného. Napsal zásadní esej Proč tak snadno, jenž mě inspirovala k zájmu o důvěru a demokracii. Krásně tam popisuje, že i z pragmatického hlediska režim nefungoval. Jistě to bylo o idejích, ale je důležité, aby se ke změně, touhám, ideálům přidal i pragmatický důvod, poněvadž většina „obyčejných“ lidí slyší na to, že se chce mít lépe. Takto to bylo i s tou demokracií.

MS: Jsou mezi námi lidé, kteří spíš preferovali ekonomickou svobodu, a pouze nějaká skupina lidí svobodu politickou, ale k tomu se dostaneme …   

… Ideologie …

MS: Nyní bych si dovolil otevřít otázku komunistické ideologie a komunistického režimu. Jelikož jste sociální vědkyně, jak se díváte na význam ideologií jako takových. Potřebujeme je pro svou existenci?

MSe: Z mého pohledu ideologie potřebujeme. Myslím si, že pro člověka je nezbytné žít v nějakém smysluplném řádu, poněvadž vyžaduje rozumět světu kolem sebe.

MS: Cítí se tak bezpečný.

MSe: Ideologie se sice dají definovat negativně, jako to definoval Karel Marx: jedná se o systém hodnot – falešného vědomí, kterým se někdo snaží získat moc nad jinou skupinou. Ideologie se též dají vymezit i neutrálně, jak funkcionalistická škola sociologie rozumí ideologiím. Jedná se o systém hodnot. V tomto smyslu pro mě mezi ideologie spadá jakékoliv náboženství, dokonce i demokracie je ideologie. V tomto ohledu si myslím, že ideologii potřebujeme. Pouze jde o to, jestli si vybereme ideologii, kterou pak musíme mocensky bránit. To znamená, že sama není dostatečně pravdivá, jestli to tak lze říct, jestli se jedná o ideologii, pro kterou je primární získávat moc a ovládat někoho jiného.

MS: Dvacáté století bylo nádhernou ukázkou, jak lidé museli podstupovat „ideologickou“ masáž.

MSe: Dnes si člověk pod ideologiemi představí nacismus či komunismus. Ideologie zahrnuje i ideologii konzumní společnosti, ideologii globalizované společnosti.

MS: Ano, ale pak se duchovní rozměr ze světa „vytrácí“. Člověk je přece výsostně duchovní bytost. Když jej redukujeme, dostáváme se na cestu sebezničení.

MSe: Nemyslím si, že se to duchovní vytrácí. Spíše je dobré vědět, že přemýšlíme v nějaké ideologii. Ta má svá omezení.

MS: Souhlasím …

MSe: Když tento přístup vztáhneme k náboženstvím, je dobré vědět, že jsem-li věřící v rámci křesťanství, což neznamená, že mě to omezuje, ale pak jsem schopen komunikovat s někým, kdo vidí věci jinak a jsem i ochoten s ním komunikovat.

MS: Nu, ale komunismus byl právě založen na materialistickém pojetí světa, jde o teoretický materialismus. Všechny procesy se odvíjí od materialistické základny a duchovní je pouze nadstavba. Marxisté považovali náboženství za opium lidstva.  

MSe: Ano, ovšem, proti tomu však mohu postavit svou ideologii, svůj náhled na svět, nemyslím si, že materiálno je kýžená základna, ale jsem přesvědčena, že základnou jsou jiné hodnoty, to je můj pohled na svět.

MS: Komunisté k tomu přidávali násilí.  

MSe: Přesně, jedná se o skutečnost, na kterou jsem upozorňovala. Pak je to negativní ideologie, jestliže se opravdu systém myšlení používá k manipulaci jinými lidmi. To se v historii stalo i křesťanství. Je nebezpečí, když výslednicí je ideologie spojená s mocí, násilím.  Obávám se, že toto se může přihodit i demokracii. Proto se domnívám, že je nutné mít v demokracii nějaké pojistky, jelikož i demokracie jako systém se může zvrhnout a může být zneužívána. Uvedu příklad ze současnosti. Když se Rusko nazývá demokratickou zemí, je to z našeho pohledu zvláštní.

MS: Nesmíme zapomínat, že Československo před rokem 1989 bylo lidovou demokracií.

MSe: Právě!

MS: Vládla zde komunistická strana, která v politickém systému měla monopol. Můžeme shrnout, že ideologie jsou v abstraktní rovině důležité. Pomáhají nám „číst“ skrytý sociální svět.

MSe: Myslím si, že člověk by měl zůstat otevřený v rámci ideologie a být schopen komunikovat s jinými ideologiemi. Je znakem totalitních režimů, že jejich ideologie se pro ně stává jedinou možnou a vlastně „zakazuje“ přemýšlení v rámci jiné ideologie. Ona neumí komunikovat, a tím ukazuje svou slabinu.

MS: Souhlasím s vámi, lidé vyznávající vámi zmíněnou ideologii komunikují zbraněmi.

MSe: Ano, ale komunikaci jsem myslela ve smyslu dialogu.

MS: Bohužel, jak o tom uvažoval Clausewitz: „Válka je pokračováním politiky jinými prostředky.“

… Komunistická ideologie …

MS: Pojďme ke komunistické ideologii. Když jsem se tím zabýval a vytvořil jsem minimalistickou definici, přišlo mi na mysl, že komunismus je takový systému, kde neurony byly nahrazeny srpem a kladivem a zality do rudé barvy. Ideologie pohřbila to dobré, co je v člověku a co jej dělá člověkem. Jak nahlížíte komunistickou ideologii v rámci vašeho vědeckého oboru?

MSe: Asi to, co jste zmínil, že prvotní je ekonomická základna a vše ostatní je nadstavba. Přijde mi to velmi bezpečné, poněvadž to z člověka dělá zvíře, které prvotně a zejména uspokojuje své potřeby …

MS: Jedná se o egoistu.

MSe: A teprve dál rozvíjí „něco nad ním“. Bohužel si myslím, že ideologie konzumní společnosti je tomu velmi blízko. Vymezujeme se vůči politickému komunismu, ale jsem přesvědčena, že dnešní kapitalismus – v té podobě, v jaké je zejména ve střední Evropě – vychází ze stejných premis. První je ekonomický blahobyt založený na dobře fungující ekonomice. Budeme-li ekonomicky růst, následně si můžeme dovolit kulturu, pak si můžeme dovolit, …

MS: … ekologii a jiné. Zkrátka se na to nahlíží jako na šlehačku na dortu.

MSe: To je na tom nejnebezpečnější. Někdy na komunismus nahlížíme jako na lidi, kteří chtějí kolektivizovat, na ty, kteří někdy upírají někomu možnost bohatnout atd. Nejnebezpečnější na tom všem je to, co stále tato společnost přebírá. A je materiálno hlavním prvkem ekonomické základny?  V tom mi to přijde nejnebezpečnější. Dnes se ozývají hlasy, že lidé začínají chápat – i díky ekonomické krizi, která u nás začala v roce 2009, jim trochu dochází, že ekonomický růst musí nejprve z něčeho vycházet.

MS: Můžeme říci: ze vztahu s lidmi, z důvěry, ze sociálního kapitálu.

MSe: Právě důvěra začala být během krize skloňovaná. Krize je založena na zklamání důvěry.

MS: Pokročme dále, ale zůstaňme u komunistické ideologie. Soudíte, že lidé měli v komunistickou ideologii důvěru? Hierarchie komunistické moci, to byl vzorek „mocných neschopných“.

MSe: Tam je důležité rozdělit období. Těsně po válce – podobně jako když se po roce 1989 řeklo levice, na což si pamatuji, lidé si představili komunismus – řeklo-li se pravice, lidé si představili nacismus. V druhé polovině čtyřicátých let, možná v padesátých letech lidi v to skládali naděje. Edvard Beneš, když v roce 1942 píše přednášky o demokracii, které měl na Chicagské univerzitě …

MS: Máte na mysli titul Demokracii dnes a zítra …

MSe: Ještě v tomto roce nahlíží na sovětský model jako na něco, z čeho by se částečně dalo vycházet. Oceňuje jej v tom, že větší důraz dává na kohezi společnosti, na sociálno oproti západním demokraciím.

MS: Člověk může dodat: chudák T. G. Masaryk.

MSe: V tu dobu se to tak jevilo, lidé tomu tehdy lidé věřili, a to právem. Po procesech a po uvolnění během šedesátých let, v sedmdesátých a osmdesátých let zejména v České republice, která je velmi skeptická vůči všemu, u většiny lidí důvěra v ideologii byla dávno pryč. Mnohé můžeme pozorovat na tom, jak se lidé chovali, jak utíkali na chaty, do privátu. Dobře to můžeme vidět i na sociologické produkci, kde paralelně vedle oficiálních publikací vznikají neoficiální.

MS: Nesmíme zapomenout, že pro mnoho lidí ve strukturách byla sociologie pavědou.

MSe: Bohužel.

… Ideová východiska minulého režimu …

MS: Soudíte, že východiska ideologie mají svá opodstatnění? To znamená je zde snaha o „lepší svět“, „spravedlivý svět“, „nového člověka“, nebo se jedná o čistou utopii, která v realitě může páchat velké zlo?

MSe: Jsem přesvědčena, že má opodstatnění v tom smyslu, že bychom si to tak všichni přáli, aby se lidé o majetek neprali a mohli mít vše společné a všem se dobře dařilo, ale jsem přesvědčena, že realizace této ideologie na tomto světě může vést ke zlému. Ona nevychází z lidské reality. Jsem přesvědčena, že každý pokus o „nebe na zemi“ končí špatně, a proto bychom se toho měli vyvarovat. Zkrátka – měli bychom být schopni žít zde na zemi často i v nelehké realitě. Soudím, že dělat nebe na zemi vede k čisté rase, ke kolektivismu. Řekla bych, že takové společenské uspořádání není v moci člověka zrealizovat.

MS: Pak jde o běsy. Snad Ivan Diviš řekl: na světě je mnoho pekel a ráj je jeden z nich. Raději zachovat přirozené, do čeho přišel, a ne se snažit inženýrsky zasahovat tam, kde neexistuje lidská kompetence.

MSe: Nedomnívám se, že by člověk neměl nic měnit, ale jsem přesvědčena, že je nutné to měnit sám za sebe.

MS: V jeho jednání by se měla vyskytovat pokora.

MSe: Z toho pohledu se dá změnit dost. I zde je vidět, že za 25 let se toho hodně změnilo, …

MS: … ale také se mnoho prošustrovalo, …

MSe: … ovšem, ale mnoho se též zlepšilo. Napadlo mě, že by bylo dobré, kdyby se na pražském Výstavišti k oslavám 25. výročí zřídil malý komunistický svět. Chtěla bych vidět lidi, kteří tak nostalgicky vzpomínají, jak to dřív bylo dobré, kdyby se jim zřídili stánky, kde jim řeknou: párky již nejsou, džusy již nejsou, byly tam „megafronty“. Bylo dobré připomenout realitu, poněvadž máme zvyk vzpomínat na dobré.

MS: Ano, ale člověk si také může mnohé domyslet a utíkat z těžké, svízelné reality. Člověk kolem sebe nemusí mít fenomenální svět, ale má velké možnosti imaginace. Ta může být pro jistou část lidí dobrou „substitucí“. Člověk nemusí chtít mnohé jako malé dítě, a proto únik z reality prostřednictvím vzpomínek mu nabídne částečnou útěchu. Pojďme ale dál a mírně navážu: Před rokem 1989 lidé měli daleko větší prostor pro „přemýšlení“, jelikož nebyli „rozptylováni“. Třeba Ivan Klíma mi prozradil: „Kdybych byl v zahraničí, kdybych byl někde jinde než u nás, nenapsal bych to, co jsem napsal.“ V jistém ohledu je pozitivní správné nastavení šroubů.

MSe: Jsem přesvědčena, že velká díla, velká přemýšlení či posun v životě každého člověka nastává v těžkých časech …

MS: Jednoduše – bez trýzně to nejde.

MSe: Naším cílem není těžké časy navozovat. Domnívám se, že existuje celá generace, která je z tohoto období zničená, zoufalá. Též jsem nedávno četla zajímavý pohled na skutečnost, že mladí lidé mají babičky, dědečky, kterým je padesát, šedesát. Naše generace měla babičky a dědečky, kteří zažili první republiku – to jsou ty vzory. Rodiče nejsou vzory. Proti těm se vymezuji, ale pro mě je důležitá generace před rodiči. Pro dnešní generaci dvacetiletých je těžké, že mají babičky, dědečky, kteří se často nemohli realizovat, nemohli dělat, co chtěli. Museli se tvářit jinak, než mysleli. Myslím si, že v celkovém pohledu není dobré. Že je zde pár lidí, kterým umožnilo studium duchovní růst, je pravda. Miroslav Petrusek byl „zavřený“ v knihovně, a proto toho načetl velmi mnoho, což je skvělé. Pokud jste nemocný, člověk doma jistě přemýšlí víc a třeba i něco napíše, než když je zdráv a lítá po všech schůzkách.

MS: Koncentraci na hluboká témata v hluku nenajdete.

MSe: Ano, ale asi stav nemoci není ideální. Období komunismu bych považovala za stav nemoci, který sice může přinést něco dobrého, ale celkově hodnotově je tím společnost zraněna.

… Mírné odbočení k architektuře …

MS: Správné zásahy mají možnost stav kultivovat. Můžeme odskočit k architektuře v Praze, bez požárů by Praha nebyla taková, jakou ji máme.

MSe: Souhlasím, ale můj tatínek je architekt. Musím říci, že od malička táta nahlížel na největší zvěrstva komunismu právě v architektuře.

MS: Neforemná, monotónní sídliště.

MSe: Ano, ale když pak přijdete do jižních Čech, tam máte na krásném náměstí příšernou samoobsluhu a zničené statky, které se díky Bohu dnes opravují. Kostely, které byly zničené, které se rozpadaly a dnes se zachraňují. Můj otec na komunismus nahlížel z tohoto pohledu.

MS: Je vhodné zmínit, že hrůza, která se děla před rokem 1989 pokračuje. Jen se podívejme na satelitní města například u Prahy? Je to opravdová architektura?

MSe: Ano, ale povaha architektury vychází v současnosti z lidí, ale ty nezměníte. Otázky souvisí s osobním vkusem, když někdo vystaví satelitní baráčky, ale na druhou stranu – kolik kostelů, historických památek se opravilo. Jen si vezměte, jak vypadá Praha, jak vypadá Český Krumlov, jak se proměnily tváře městeček, vesnic, kde je obecní zastupitelstvo, které se snaží zachovat historické památky, to je přece obrovský rozdíl.

MS: Za komunismu se mnohé trpělo a po roce 1989 zde byla snaha pečlivě dávat věci do pořádku, i když jednotlivé kroky nebyly sledovány televizními kamerami. Jedná se však o mravenčí práci nadšených lidí, která pak vydá velké plody.

MSe: Když se nyní podíváte na pohraničí, nebo na přístup Evropské unie. Obrovské peníze, které nám plynou z evropských fondů – neříkám, že je nikdy nikdo nezneužije, tak to však vždy bude – pomáhají obnově krajiny, třeba Českosaské Švýcarsko, Jizerské hory. Vidím, jak velká aktivita v těchto oblastech existuje.

MS: Mnohdy je to navzdory systému, v nichž se aktivity tvoří.

MSe: Nevím, jestli přímo navzdory. Spíše zde hodně vidím problém jednotlivců. Pak se do vedení vesnice dostane nějaký starosta, který začne defraudovat majetek a ulívat si peníze pro sebe. Nejedná se o selhání režimu, ale konkrétního člověka. Je přece úžasné, že zde máme možnost opravovat památky a nemovitosti, že máme přístup k evropským fondům. Kdyby lidé, kteří z fondů čerpají, byli uvědomělí a systém nezneužívali, nenastal by žádný velký problém. Vím, že se stále „nadává“ na systém a instituce, ale na konci vždy stojí nějaký jednotlivec, který se neuhlídá.

MS: Ano, když půjdeme před rok 1989, stačí se podívat na „výkvět“ politické elity. Tehdejší představitelé sloužili něčemu, věřili tomu, nebo snad už tomu dokonce ani nevěřili. Znatelné následky jsme mohli pozorovat kolem nás.

 

… Reformovatelný, či nereformovatelý? …

MS: Po krátké odbočce bych se nyní zeptal, zdali byl tehdejší systém reformovatelný.

MSe: Soudíte, že by bylo možné reformovat komunismus?

MS: V roce 1968 se o to soudruzi pokoušeli.

MSe: Jednalo se o specifickou situaci. Zpětně viděno: jedná se o naivní pohled lidí, kteří to asi určitě mysleli dobře. Domnívám se, že částečně to bylo dáno i omezením. Snažili se – ať to byli akademici, různé výzkumné týmy kolem Pavla Machonina, snažili se o změnu v rámci režimu. Částečně to vycházelo i z jejich přesvědčení, částečně to vycházelo i z toho, že si uvědomovali, že změna může být pouze „o stupínek“. V současnosti se nacházíme někde jinde, dnes se to z pravolevého spektra otočilo o 180 stupňů. Dnes si reformu nějakého komunismu představit nemohu.

MS: Tuším, že ekonom rakouské školy Ludwig von Mises řekl: „Nejlepší cestou jak reformovat komunismu je návrat ke kapitalismu.“

MSe: Požadoval jste celkovou změnu.

MS: Spíše jsem se narážel na toto: jsou lidé, kteří říkají: dobrá, pokud bychom šli cestou, která byla vytyčena v roce 1968, pak bychom postupnými kroky dosáhli bez velkých zlomů stavu, který je na Západě.

MSe: Je to možné, ale vývoj šel jinam. Vývoj je jiný, než si představujeme. Hlavně jsme ovlivňováni celosvětovými událostmi. Mnoho lidí zde kritizuje devadesátá léta, že vývoj byl příliš překotný, ale jsem přesvědčena, že takto to je správné a vnímám to jako přirozené. Člověk a celá společnost se často pohybuje z extrému do extrému. Z komunismu skočíme do thatcherismu, pak zjistíme, že to tak úplně není. Následně dojde k umírnění. Následně si začneme uvědomovat, že nějaké socialistické myšlenky nejsou úplně špatné, že potřebujeme jistou soudržnost společnosti, že nelze pouze individualisticky jít za svým cílem. Z mého pohledu se jedná o přirozený vývoj. Je to jako když máte mladého člověka, jsme vlastně pětadvacetiletá demokracie, což je docela mladý člověk, který se pohybuje od jednoho extrému k druhému.

MS: Zažíváme společenskou pubertu.

MSe: Tu pubertu bych nám tak úplně nezazlívala. Myslím si, že to v té době jinak nešlo. Když s naší reflexí spojím osobní historii – v roce 1996 byly první volby, kdy ČSSD byla druhá.

MS: Volebními slogany bylo: „Dokázali jsme, že to dokážeme“, což bylo heslo občanských demokratů, a „Lidskost proti sobectví“ ze sociální demokracie.

MSe: Vím, že jako maturanti jsme si koupili noviny. Bylo v nich o „návratu“ komunismu, což dnes není na pořadu dne, když ČSSD vyhraje volby, lidé neříkají, že jde o návrat komunismu. V té době takto všichni vnímali celou levici. Dnes je vidět, že za 25 let se česká společnost vrací k levicovému smýšlení, což nám bylo docela blízko. Jsem přesvědčena, že bez tohoto vývoje by to nešlo. Každý vývoj ovládat nemůžeme. Ovšem může nám to celé připadat překotné a zbytečné, to, že byly vytunelovány firmy a šlo by to jednodušeji.

MS: Dobrá, to jsme se dostali do období po roce 1989. Navrhoval bych udělat takový střih a vrátit se do minulosti.

… Exil, emigrace …

MS: Otevřme, prosím, otázku exilu. Máte jej v rodině. Jak se díváte na tento fenomén, jelikož Češi jsou jím zasaženi. Jistě odešla část elity. Netýkalo se to pouze v roce 1948, 1968. Ostatně to můžeme stáhnout až k Bílé hoře.  

MSe: Je pravda, že za těžkého období chytří lidé odejít musí, i když u mě byl exil zvláštní. Dědečkova sestra odešla před rokem 1939. Děda byl z německé rodiny. Oni šli do Německa a děda zůstal v Československu. To je jedna skutečnost. Pak můj strýc odešel v roce 1968 – a to do Švýcarska. Jednou byl exil nucený, podruhé to bylo dobrovolné. Jsem přesvědčena, že jsme zde zmínili, že je plno lidí, kteří zůstali a pro které těžké období bylo přínosné. Jistě zde nastal jistý „odliv“ mozků, ale též se domnívám, že někteří lidé se vrátili, …

MS: … jako Jan Švejnar, který pomohl vybudovat CERGE – EI.

MSe: Také Erazim Kohák, který byl „nějakou dobu“ pryč. Nakonec i můj strýc se vrátil zpět v roce 1993. Lidé, kteří se vrátili, přinesli zahraniční zkušenost. Ti, kteří zůstali, pro ně prožité období bylo důležité, mohlo se jim zdát nesmyslné, tak i Václav Havel by asi nikdy nemohl mít tolik energie na devadesátá léta, kdyby před tím 20 let fungoval jinak.

MS: „Přikuloval“ v trutnovském pivovaru a přitom přemýšlel o světě. Ve vězení psal Dopisy Olze. Zkrátka – využíval čas k vnitřní koncentraci a po roce 1989 jej zúročil.

MSe: Jsem přesvědčena, že každé období má své. Emigrace asi je osobní věc. Jsou lidé, kteří dokážou fungovat v režimu, naleznou si odpovídající skulinku. Pak jsou extroverti, kteří potřebují volnost, být venku. Jsem přesvědčena, že i emigrace je vzácná tím, že zde bylo spojení se Západem. Kdyby lidé neodešli, nikdy by zde neexistovala komunikace se Západem. Právě to hodně pomohlo. Neviděla bych to tak, že s emigrací o něco přicházíme. Věřím, že se z nich mohli stát vzory, které nám zde chybí. Sami se považovali a považují za Čechy, i když Češi své emigranty vnímají jako zrádce, kteří si utekli za lepším.  

MS: Občas člověk mohl slýchat: „My jsme zde trpěli a vy jste se měli jako prasata v žitě.“

MSe: Domnívám se, že ti rozumnější a ti, kteří nejsou „spalováni“ závistí, ale kteří si lidí váží za to, co v životě dokázali. Naopak exulanti mohou být pro nás Čechy vzory.

MS: Problém je, že u nás neexistuje něco, co bychom mohli nazvat Čechie. V Polsku je Polonie, což je spojení Poláků v zahraničí. Mnozí Češi se snažili „odstřihnout“ od své české identity a šli si za lepším. Na druhou stranu zde byli lidé jako Rafael Kubelík, který odešel proto, aby zůstal s národem, třebaže „opustil“ vlast. Je to na každém z nás.

MSe: Zde je problém, jak se sami stavíme k emigrantům. Je smutné, že lidé si myslí, že šli „za lepším“, ale v roce 1968 se ocitnout v Americe, vůbec nebylo jednoduché. Představy o tom, že lidé se v zahraničí měli dobře, jsou mylné. My u nás slyšíme o těch, kteří se „chytli“, kteří byli v životě úspěšní. Je plno lidí, kteří odešli, měli to o hodně těžší, než kdyby zůstali. I to je zkreslené. U nás je „mainstreamová“ představa: kdo je na Západě, má se dobře. Někdy bych Čechům, kteří namítají, udělala zájezd na Západ – ať si to tam zkusí.

MS: Mám možnost se setkávat s profesorem Janem Kmentou, ekonometrem, jehož kniha Elements of econometrics se stala „biblí v oboru“. Odešel v roce 1949 snad do Rakouska, pak volil jako zemi Austrálii. Tam jako student vyhrál Fulbrightovo stipendium, studoval ve Stanfordu, dlouhá léta působil na Michigan University v Ann Abor. Dokázal se jako Čech prosadit a je velmi skromný člověk. Zaplať Bůh za takové lidi.

… Disent, demokratická opozice …

MS: Dobrá, navrhoval bych, abychom se podívali na lidi, kteří neodešli, ale vzdorovali režimu. Jde o lidi z oblasti politické a nejen jí, o disidenty, lidi z undergroundu i šedou zónu. Hlavně disidenti byli za minulého režimu na okraji, přesto byli těmi, kteří se v roce 1989 postavili do čela změn.

MSe: Přijde mi, že Češi mají k oblasti disentu rozporuplný vztah. Na jednu stranu cítí, že by měli tehdejší lidi obdivovat za statečnost. Na druhou stranu, také tím, že disidenti byli často intelektuálové, Češi na ně pohlížejí jako na někoho, kdo se povyšuje, oni to totiž nemají rádi. Občas říkají: oni si to mohli dovolit, zatímco oni obyčejní lidé si nemohou dovolit být v opozici, protože měli rodiny atd. Řekla bych, že tento přístup je naší nehezkou vlastností. Nevážíme si, že někdo opravdu riskoval život své rodiny, riskoval, že děti to nebudou mít tak jednoduché.

MS: Zde je důležité, že viděli smysl, že na světě je něco, za co je dobré trpět.

MSe: Souhlasím, odvaha k činu a víra ve vyšší ideál – ať již je to náboženská víra, protože mezi lidmi, kteří byli v opozici, bylo hodně věřících lidí – a již z definice právě ti dokážou lépe snést rány života.

MS: Jen si vzpomeňme na rodinu Bendů, Němcových …

MSe: Věří ve vyšší než pozemské zajištění. Toho bychom si měli vážit, Češi by si měli uvědomovat, že právě tento princip „nese“ společnost. Konkrétně se to projevilo v roce 1989. Bez těchto lidí, kteří byli schopni obětovat své pohodlí, tak i bez nějakého povolování v Rusku by to nebylo. Nemyslím si, že by sametovou revoluci „udělali“ pouze disidenti.

MS: Čekali, někdo se někde nachomýtl …

MSe: Nemyslím si, že by se pouze nachomýtli. Někdy se říká, že ke změně režimu vše stejně směřovalo. Jsem přesvědčena, že se nenachomýtli. Posledních dvacet či třicet let žili pravdivě.

MS: Jejichž život byl životem v pravdě, byl autentický …

MSe: … myslím, že právě to je velmi důležité. Důležitost některých věcí se ukáže až za dvacet let. Dnes lidé chtějí výsledky za týden, nejpozději za půl roku. Životní postoje jsou důležité v tom, že dlouho nejsou vidět a mohou člověku připadat marné. Jedině víra v něco víc než nyní a tady – ať již se jedná o víru v demokracii nebo víru v Boha. Je pro člověka důležitá, ale i pro celou společnost, což se například na České republice ukazuje. My jsme jedna z nejateističtějších zemí. Nerada bych horovala, abychom byli věřící, ale abychom věřili v nějaký ideál. Je velký rozdíl mezi námi a Poláky. Právě toto nám někdy chybí. Zkrátka – víra v ideál, ať již politický nebo jiný.

MS: Vím, že když někdo s něčím přijde, ostatní jej poté „zašlapou“. Jedná se o případ Václava Havla. Soudím, že k tomuto problému se snad dostaneme.

… Vyvrácení ideologie? …

MS: Rád bych se zmínil o tomto: jak vnímáte skutečnost, že režim padl, ale ideologie pokračuje dál, nebo ta již není tou, která byla hlásána před rokem 1989?

MSe: Máte na mysli komunismus.

MS: Ano, když jsem hovořil s profesorem Vilémem Prečanem, říkal mi: ideologie, kterou hlásala stará komunistická strana je již vyčpělá. S dnešní Komunistickou stranou Čech a Moravy nemá nic společného.

MSe: Řekla bych, že je zajímavé, že u nás komunistická strana – jako jediná z levicových stran zemí střední a východní Evropy – nezměnila své jméno. V jistém ohledu je to dobře. Existuje takový vtip – koho budete volit? Jeden říká: „Komunisty!“ Ten druhý mu říká: „Je jasné, že komunisty, ale v které straně?“ Myslím si, že nakonec v něčem je dobře, že se nepřejmenovali. I když nás překvapuje, jak je strana silná v preferencích, obávám se – přestože se od minulosti nedistancuje – že ideologie má stále svou platnost. Když se podíváme víc na Západ, někdy je až zajímavé – možná, že si to Francie, jež byla tradičně levicová – jak komunistický ideál dokáže – přes všechny zkušenosti – chápat jako nosný. Sice to ve střední Evropě nezrealizovali dobře a v Rusku vůbec ne. Kdyby se to „dobře“ zrealizovalo, fungovalo by to. V tomto si myslím, že komunismus není mrtvou ideologií. Jistě dochází k proměně, není stejná, ale soudím, že nějakým lákadlem bude vždy.

MS: Lidé jsou přece nepoučitelní. Někteří z nás mají rádi pečovatelský stát.

MSe: Navíc je tento způsob pohodlný.

MS: Jak pro koho? Každý jsme nějak „naladěni“ podle toho lidé jednají. Má-li někdo touhu být zabezpečován …

MSe: Měli bychom si být vědomi skutečnosti, že celá generace vyrůstala v tom, že jí nebyla předávána příliš velká odpovědnost. Pokud k tomu není člověk celý život veden, těžko najednou má odvahu přebírat odpovědnost.   

… Stav společnosti v roce 1989 a poté …

MS: Navrhuji, abychom otevřeli otázky, které přišly po roce 1989. Jak se jako sociální vědkyně díváte na stav společnosti, v níž byla? Soudíte, že příznačné bylo slovo krize? Společnost trpěla hospodářskou nedostatečností, sociálními problémy a projevovalo se to též v politice i ekologii.

MSe: Ano, společnost v ten rok v krizi byla. Když se podíváme na architekturu, právě zchátralost země byla do očí bijící. Domnívám se, že zde bylo možné spatřit jak zchátralost viditelnou, ovšem důležitá byla ta neviditelná, …

MS: … mentální zchátralost.

MSe: Myslím si, že když člověk nemůže říkat nahlas, co si myslí, systém je chybný. Dnes si můžeme stěžovat, že nás nikdo „neposlouchá“, ale můžeme své názory vyjádřit. V něčem je to dost důležité. Například si nedokážu představit, že bych měla učit sociologii, že bych nemohla svým studentům sdělovat své názory. Jsem přesvědčena, že lidé, kteří se ocitnou v nějaké společnosti, kde nemohou své názory upřímně a hlasitě projevit, to člověka nějakým způsobem hodně ubíjí. Samozřejmě jej může ničit i to, že jeho názory nejsou vyslyšeny. Jsem přesvědčena, že se jedná o jiný stupeň komunikace, sdělování informací. Lidé se v minulém režimu báli říkat pravdu, aby náhodou děti ve škole něco neřekly. Lidská existence v nepravdě a ve lži, za druhé – ve strachu a právě v nedůvěře, je v dlouhém období nemožná. Skutečnost, že nemohu někomu důvěřovat, nevím, zda když před někým něco řeknu, jestli to nepošle dál, je zdrcující. Dnes nemám obavu říci něco před někým, aby to neposlal dál. Možná jsem „šťastný člověk“. Mám pocit, že si nemusím „dávat pozor“, na druhé straně nejsem nikde vysoce postavena, a proto nikoho neohrožuji. Toto však považuji za něco, čeho si v životě nevážíme, že si stěžujeme, že naše slova nikdo neslyší, ovšem jsem přesvědčena, že přece jen má slova někdo slyší …     

MS: Ne nadarmo snad Franz Kafka říká: „Vše je pozorováno, posloucháno.“

MSe: Ano, že se můžeme ozvat, je pro člověka hodně důležité. Je nutné být otevřený, důvěřovat druhým.

MS: Ano, pobyty v Bartolomějské ulici na policii nehrozí.

MSe: Strach je další skutečnost. Dnes žijeme v bezpečí. V roce 1989 to pro společnost bylo hodně těžké – právě z jistot, i když falešných nebo takových dost malých – vstoupit do rizika.

MS: Nu, ale svoboda je jedině v riziku, jak říká Karel Jaspers.

MSe: I to je pro nás dost těžké. Ivo Možný zmiňuje v doslovu k eseji Proč tak snadno, že se bojíme mafií. Dělá si tam „legraci“, že střední Evropa má pravděpodobně nejvíc mafií na kilometr čtvereční. Uvádí tam, jak se nám naše děti budou smát a budou říkat: Jak ti se naučili bát? Nejprve se báli komunistů, nyní mají pocit, že kolem sebe mají mafie – přičemž neříkám, že zde nejsou. V textu ukazuje, jak jsme byli socializováni do strachu, jak právě dnes se necháme manipulovat, že Evropská unie nás ohrožuje, všichni nás ohrožují.

MS: Chybí nám kritické myšlení.

MSe: Přijde mi, že strach je tam hrozně klíčový.

MS: Nesmíme opomenout, že je vhodné se něčeho bát, protože lidé pak ztrácejí zábrany.

MSe: Ano, ale když se něčeho bojíte, zbavuje vás to odpovědnosti. Když si řeknete, že nepřítel je tak nebezpečný, že s tím nemohu nic dělat, tento stav vás zbavuje odpovědnosti jednat.

MS: Dříve se lidé báli Pána Boha. Když jsme se jej zřekli, zabili jsme jej, někteří lidé se bojí takových monster jako policie, mafií, zkrátka – struktur. Strach, či lépe bázeň, respekt před Bohem je to nejlepší, poněvadž díky tomuto vztahu vzniká pozitivní energie.       

MSe: V něčem jsou struktury jistě nepostradatelné, ale neměla by se jim přičítat nějaká nadpozemská moc, nezměnitelnost. Jsem přesvědčena, že by se člověk neměl dostat do bezmocného strachu. Něco jiného je naučit se žít v riziku, …

MS: … a to je otázka existence jak v kapitalismu, tak i v demokracii.

MSe: Ano, souhlasím s vámi. Poznání rizika se musíme učit a ovládat je. Sama na sobě to vidím též: mám ráda jistější, konzervativní věci než se pouštět do nejistých projektů. Jsem přesvědčena, že Češi to tak mají zavedeno. V roce 1999 jsme dělali výzkum s Milanem Tučkem – ohlédnutí za transformací. Tam se ukazovalo, že lidé, kteří zkoušeli podnikat, a nepovedlo se to, do toho znovu nejdou a raději se nechají zaměstnat.

… Obnova demokracie …

MS: Dobrá, nyní bych si dovolil přejít k obnově demokracie. Jak sama si tento systém definujete? Během mého zkoumání transformace, jsem se setkal s milou definicí Pavla Švandy, brněnského esejisty, sdělil mi prostou větu: „Demokracie je systém, kde se věci jeví.“ To znamená, že se jeví ve své podstatě. Tím myslím, že člověk má možnost vidět pravý stav věcí. Nabídnu ještě jednu – protože jsou mi definice milé. Sám pojím demokracii jako systém, kde člověk má možnost být člověkem, čemuž systém před rokem 1989 příliš nepřál. Zpět k vám a definici demokracie. Každý má přece nějakou definici, i když ji nemusí explicitně vyjadřovat.

MSe: Milá definice: demokracie systém, kde se věci jeví.

MS: Co byste doplnila?

… Demokracie a důvěra …

MSe: Možná bych dodala ještě otázku důvěry, když se jí profesně zabývám. Demokracie je systém, kde si lidé mohou důvěřovat. Jedná se o systém, který má své pojistky. To znamená, že se nejedná o prostředí „slepé důvěřivosti“. Naopak, demokracie má své jasné pojistky jako: nedůvěřujeme ti, a proto tě volíme pouze na 4 roky. Nedůvěřujeme ti úplně, a proto si raději pojistíme, že tě vyměníme.

MS: Vše bez krveprolití.

MSe: Ano, myslím si, že demokracie poukazuje na to, že lidem se nemůže bezmezně důvěřovat, že důvěra potřebuje svá omezení. Demokracie je i systém založený na právu. To nejsou pouze práva, ale i povinnosti a omezení.

MS: Máme sice lidská práva, ale povinnosti?

MSe: Demokracie je systém, který není pouze o právech, ale i o povinnostech. To je další věc, kterou Češi zatím moc nepochopili a pomalu se to učí. Když nad tím uvažujeme, patří to k pubertálnímu věku. V 25 letech na nás snad začne padat i pocit odpovědnost. Vyšli jsme ze školy a myslím si, že nastává reálný život. Začínají nám i povinnosti a zjišťujeme, že jich je víc než práv.

MS: Nu, měli bychom si být vědomi, že život není hra, ale především odpovědnost.

MSe: Ano, ovšem k tomu člověk právě musí dospět. Demokracie v roce 1989 byla velmi zidealizovaná. Pro nás to bylo západní Německo mimo jiné s plnými pulty. Tam propojení tržního kapitalismu s demokracií bylo velké.

MS: Právě Němci udělali obrovský kus práce – a to za pomocí Američanů. Oni si to odpracovali.

MSe: Proto u nás bylo obrovské rozčarování koncem devadesátých let. Pro nás demokracie byla nebem na zemi, což demokracie jednoznačně není, ale věřím, že se dnes pomalu dostáváme k tomu, že demokracie je též o našem nezpochybnitelném volném poli působnosti. Můžeme převzít svou odpovědnost, můžeme se zapojit. Jsem přesvědčena, že právě toto je hodně důležité. Hodně lidí se to už učí.

MS: Když se do práce zapojí lidé, kteří si důvěřují, dějí se zázraky. Ostatně – rok 1989 pád režimů byl do jisté míry zázrakem, i když žijeme v době, kdy jistí lidé k našemu údivu „zázračně“ boří i to, co dobrého bylo před rokem 1989 vykonáno.

MSe: To se dít bude. Ještě bych si dovolila zmínit Ivo Možného. Esej Proč tak snadno vydává v roce 1991. Tam přesně říká: „Havlovo ´žij v pravdě´ bylo určující pro totalitní režim založený na lži.“ Přemýšlí o leitmotivu pro demokracii. Konstatuje, že tím by mělo být: důvěřuj ostatním, protože skrze důvěru můžete s někým spolupracovat. Těžko můžete utvářet občanskou společnost, když nikomu nevěříte. Musíte důvěřovat institucím, být kritický k těm, kteří jsou v čele systému. Neznamená to dávat jim plnou důvěru, ale kriticky je sledovat a dát jim takovou míru důvěry, jakou si zaslouží.

MS: Vy rozdělujete několik druhů vztahů: víra – důvěra – podezírání – nedůvěra. V jakém stádiu vývoje je česká demokracie, když vyjdeme z této škály? Věří si lidé, třebaže víra je otázkou Boha? Jaké slovo byste přiřadila k české pubertální demokracii?

MSe: Když to vezmu přes empirickou sociologii z výzkumů, měří se důvěra v různé instituce a zároveň se měří důvěra v druhé lidi. Je bohužel vidět, že český národ – ale jedná se o dlouhodobý stav – není tím, který by si příliš věřil. Nejsme národ, který by příliš věřil druhým. Když výsledky porovnáváme s Američany, nebo když se to srovná se severskými státy?  Ano, jedná se o jinou kulturu. Jsem přesvědčena, že i zde vzniká větší důvěra v sama sebe.

MS: Mistři světa …

MSe: Možná se lidé takto tváří, ale pak, když dojde na lámání chleba, jsem přesvědčena, že by si Češi mohli víc důvěřovat.

MS: Spojíme se, když se jedná o velký sportovní úspěch, ale jinak?

MSe: Jsem přesvědčena, že lidé se spojují. Dnes tyto znaky můžeme pozorovat v rozkvětu občanské společnosti. Nemyslím si, že by nebyla dobře rozvinuta. Kdybych se měla vrátit k důvěře. Pro mě je pozitivní tento signál: sledovala jsem důvěru za posledních dvacet let a zjistila jsem, že zde stoupá důvěra v policii a právní systém. Že důvěra v Parlament není příliš vysoká. Asi si ji nezaslouží. Asi by nebylo dobře, aby Parlament měl příliš vysokou důvěru. Je zajímavé, že Senát, který byl ze začátku velmi odmítaný, což bylo spojeno s výstupy médií, která uváděla, že Senát je zde navíc – nechtěné dítě, a hle – důvěra v Senát stoupá. Lidé tam začínají vidět osobnosti, jimž mohou důvěřovat, a proto důvěra v Senát stoupá. Ještě bych uvedla pár slov k důvěře v právní systém, ta je pro demokracii stabilizační. Poslední data máme z roku 2012 z mezinárodního srovnání, kdy byla Evropa v krizi. Nejedná se jen o otázku České republiky. Většině uvedených institucí důvěra klesala. U nás důvěra v právní systém stoupala i ve chvíli, kdy se to od roku 2010 u nás hemžilo v médiích korupčními kauzami. Zde, myslím si, je vidět velký posun. Naopak v roce 1997, kdy bylo rozkryto různé tunelování, hovoří Václav Havel o celospolečenské „blbé náladě“.   

MS: Soudím, že se to vztahuje i k Rudolfínskému projevu.

MSe: V roce 1999 padá důvěra na nejnižší úroveň. I ekonomika na tom není dobře. Odhalení kauz způsobilo pád důvěry a obrovské rozčarování společnosti. V roce 2010, 2012, kdy dochází k rozkrývání dalších kauz, to lidé berou naopak jako signál, že právní systém funguje, policie funguje. Na základě rozkryté korupce si neříkají: je to zde horší, než to bylo, ale berou to jako: něco se zde děje. Jen si vezměte ohlas na amnestii Václava Klause. Lidé na to reagují tak, že toto se nemůže dít bez trestu. Vnímají to tak, že to je vidět, že demokracie je systém, kde se věci jeví, že je dobře, že je to vidět.

MS: Demokracie je systém, kde se lidé diví, co vše se vyjeví …

MSe: V tomto ohledu mi to přijde jako obrovský pokrok, že již nejsme vrženi v zoufalství, že je zde vše špatně.

MS: Co se dělo, bylo skryto a nyní se to vynáší na světlo boží.

MSe: Je těžké si skutečnost přiznat. Je těžké to vidět. Jsem přesvědčena, že v tom můžeme spatřit dospělejší způsob chápání dění ve společnosti. Důvěru v systém postupně získávat dokážeme.

… Důvěra nejen v prezidenta a kontexty …

MS: Ještě by bylo dobré zmínit jednu skutečnost, že lidé mají zvláštní důvěru v prezidenta. Proč to říkám? Člověk, který byl premiérem, byl velmi kritizován, ba některými nenáviděn. Když se pak stal prezidentem, sice se nestal miláčkem lidu, ale důvěra v něj stoupla. Čím si tento fenomén vysvětlujete? Je to proto, že lidé odpovídají na jiné otázky?

MSe: Zde je můj pohled mírně kritický, protože se obávám, že důvěra v prezidenta v každé době a v každém státě má jiný význam. Pro mě srovnávací mezinárodní výzkumy mají své limity. Že v Rusku důvěřují prezidentovi, nemá stejnou výpovědní hodnotu, jako že lidé důvěřují prezidentovi v USA. Z mého pohledu je na to třeba dát pozor. Obávám se, že v naší zemi u posledních dvou prezidentů šlo trochu o volání po autoritě a pevné ruce. Nevím, jestli k tomu nejsem příliš skeptická, ale přijde mi, že snahou lidí bylo, aby zde existoval někdo silný, kdo udělá pořádek. Přičemž si lidé neuvědomují, jakou roli v tom ústavním systému má český prezident.

MS: Je pouhým kladečem věnců …

MSe: Někteří prezidenti si z toho dokážou udělat významnější funkci, než jaká je jim přisouzena. Myslím si, že u Havla zde byl ideál „vládce“, že byl spravedlivou osobou. Poslední dva prezidenti byli někým, kdo zemi bude řídit. V tomto ohledu je vidět posun. Například Havel na počátku svého mandátu míval 85 procent, ale je pravda, že na konci, když odcházel, důvěřovaly mu pouze dvě třetiny. Fakt, že tři čtvrtiny důvěřují prezidentovi, pro mě není velkým symbolem a důkazem demokracie. Pro mě by větším důkazem demokracie bylo, kdyby Parlamentu důvěřovalo víc než 15 procent lidí.

MS: Pozor, Parlament ČR je – jak říká Karel Schwarzenberg – něčím, jako je „Pražský výběr“, což je víno nevalné kvality.

MSe: Parlament je hromosvod demokracie. Na parlamentu se to odrazí nejvíc. Jsem přesvědčena, že i důvěra ve vládu je pro mě signifikantní. Ta si již nevede tak špatně.

MS: Ještě bych podotkl, že je dobré, aby za vládou byly skutečné činy, důvěra je pouhou šlehačkou.

MSe: Když zkoumáte faktory důvěry, musím říci: důvěra není jen šlehačka. Ta se odvíjí od toho, jak jsou lidé spokojeni s fungováním systému. Pozor, důvěra v instituce je hodně propojena s tím jak lidé vidí, jak instituce fungují. Musím říci, že můžete vidět, že Češi opravdu politické dění sledují. Když sledujete dvacetiletý vývoj důvěry v politiku, tak není neopodstatněný, velmi přesně vidíte, co se v politice děje. Lidé hodně reagují na to, co se zrovna stalo. Například Václav Klaus před amnestií měl důvěru docela vysokou, a to kolem padesáti procent. Na konci ledna jeho důvěra klesá na dvacet šest procent. Důvěra není „šlehačka“ a je u lidí překvapivě dobře podložena.

MS: Mně šlo o to: dobré věci mohou mít špatný dopad – vláda nemusí být zvolena. Nakonec výstupy jsou velice dobré. Uvedu dva příklady. Roger Douglas byl reformátor na Novém Zélandu, reprezentoval sociální demokraty. Udělal radikální opatření v zemi, jejíž ekonomika churavěla. Jeho výsledky se ukázaly jako dobré. Stejně tak postupovala vláda Gerharda Schrödra. Přijala Hartzovy reformy. Nyní z toho těží paní Merkelová. Jsem tím, který se dívá spíše na výstupy než na důvěru. Ta je velmi proměnlivá. Je jako ptáček, který vyletí nahoru, pak klesá. Není to zásadní. Měli bychom si uvědomit, že za člověkem by měl být čin. Důvěra by měla odrážet míru činu.

MSe: Ráda bych ještě řekla něco k té důvěře. Důvěra není slepá víra. Důvěra je druh víry – to znamená, že parlament je důležitou institucí pro demokracii. Musím věřit, že zde má své místo, že má svou legitimitu. Další věcí pak je, jak parlament funguje. Můžeme říci, že důvěra je založena na určité části víry a pak na mé zkušenosti. Zde to právě nejde o slepou důvěru, ale vycházím z toho, co daná instituce dělá.

MS: Lidé čtou, co čtou – a v Čechách se prodává především bulvár, pak vzniká problém. Jinak přece rozhodují lidé, kteří jsou méně informovaní, nebo jsou informovaní o věcech, které s fungováním státu příliš nesouvisejí.

MSe: Jen si vezměte, že stoupá důvěra v právní systém, přestože korupce je viditelná. V bulváru je jí čím dál tím víc. Mně to přijde velmi dobrý signál. Když si vezmeme důvěru v nižší instituce, nižšího řádu, jako je krajské zastupitelstvo, obecní zastupitelstvo, tak to se z nějakých málo procent dnes dostalo na tři čtvrtiny. Lidé vidí reálné výstupy a mohou hodnotit.

MS: Je to díky tomu, že lidé vidí nově opravený chodník, osvětlení, opravená škola je viditelná, ale co vytváří vláda má někdy velkou časovou prodlevu. Pomyslná „transmise“ je v řádech let i desetiletí.

MSe: Divil byste se, jak lidé rychle reagovali v roce 2010, kdy byly volby, kdy všichni věřili, že zde vstupují „do hry“ další strany, které to zde změní. Ve chvíli, kdy pozitivní výstupy přestaly, lidé rychle zareagovali, což se projevilo právě v důvěře. I na to lidé dokážou reagovat. Myslím si, že by si politici měli zvyknout na to, že by se měli zajímat o to, jakou mají kredibilitu. Od toho jsme v demokracii. Politikům by mělo záležet na tom, co si o jejich činech a výkonu myslí občané. Jsem přesvědčena, že toto Češi sledovat dokážou a v tomto ohledu bych lidi nepodceňovala, i když informace, které se k nim dostanou, jsou různé. Jsem přesvědčena, že jisté skutečnosti si lidé dokážou v hlavě srovnat víc, než si jakýkoliv politik představuje.  

MS: Neodsuzuji ty, kteří čtou různé tisky a někdy mají selské názory.

 

… Obnova demokracie a první republika …

MS: Rád bych se zeptal, jak vnímáte obnovu naší demokracie? Otázku kladu proto, že jsme měli období, které je mnohými lidmi hodnoceno jako „zlaté období“ našeho národa. Jednou z charakteristik první republiky je, že jsme měli intelektuální elity, které byly respektovány, což se o nás v současnosti nedá říci. Lidé, kteří mají co říci a mohli by mnohé ovlivňovat, jsou raději staženi a příliš nevystupují. Mám takový dojem, že slova lidí jako Karel Čapek, Ferdinand Peroutka či literát Arne Novák, měla sílu, jejich dílo mělo dopad a připomínáme si je stále.  

MSe: Je důležité si uvědomit, že jsou zde výchozí podmínky. Nyní učím dějiny české sociologie od roku 1880 a se studenty jsme to docela probírali. Sama první republika – díky Bohu – je idealizovaná. Také to v ní nebylo jednoduché. Také se tam hádali o všem, zvláště když člověk sleduje dění v sociologii, také tam byly permanentní žabomyší spory.

MS: Byl tam však intelektuální kvas.

MSe: Zde je nutné ukázat, že před rokem 1918 se česká kulturní elita již padesát a více let rozvíjela. O Rakousku – Uhersku se málem hovoří jako o době temna, …

MS: … označuje se jako „žalář“ národů.

MSe: Ovšem například historik Jiří Rak všem řekne, že se jednalo o dobu rozkvětu. První republika navazuje na národní obrození. Navazuje na to, že je zde stavěno Národní divadlo, že kulturní elity se jednoduše formují. Plno věcí již funguje.

MS: Byla zde státní správa. I když jsme byli pod Rakouskem – Uherskem, národ kvete. V roce 1918 je na co navazovat. Plno věcí je rozběhnutých, a právě to bylo důležité. Bohužel, končí to nešťastným Mnichovem.

MSe: Ano, ale myslím si, že to, co se dělo v celé Evropě, bylo silnější než my. Je velká škoda, když člověk vidí, kolik tam bylo rozjetých věcí a které takto rychle skončily. Je vhodné si možná uvědomit – jak se díváme na první republiku – dnes jsme již pět let poté, co oni skončili, a co se za tu dobu vytvořilo. Myslím si, že dnešní demokracie je na tom hůř vzhledem k elitám. My na kulturní rozkvět českého národa nenavazujeme, ale navazujeme na čtyřicet let komunismu.

MS: Jedná se o velký baťoh, jenž prohýbá nezdravě naši páteř …  

MSe: Ukazuje se to v elitách. Zmínil jste sociální kapitál. Ve společnosti je to tak – ať se nám to líbí, či ne – že ten, kdo je u moci v jednom režimu, v druhém již nemá tu moc, ale má sociální sítě. Dostane se k ekonomickým zdrojům a má kontakty. Tuto kontinuitu je nutné si uvědomovat. Teprve dnes si myslím, že u nás dozrávají lidé, kteří vyrostli v tomto období. Již si vydělávají a utvářejí si kontakty v demokracii, a to vnímám jako velmi důležité. Věřím, že lidé – kterým bylo v roce 1989 dvacet let, a nyní je jim čtyřicet pět – si postavili dům s bazénem, vychovali dvě děti, kterým je patnáct a rodiče je nezajímají. Věřím, že nastává doba, kdy tito lidé budou mít víc času na veřejné působení.

MS: Budou cítit odhodlání se zapojit. Vše vychází z lidských aktivit.  

MSe: Věřím, že se to děje. Pozoruji to i u svých kamarádů, jimž se blíží čtyřicítka. Základní: vydělat, zajistit rodinu ustupuje. Plno lidí, kteří pracovali v bance a stavěli dům, nebo alespoň střádali na byt, začínají mít volnější ruku. Před nimi stojí rozhodnutí, jestli budou v této zemi a budou ovlivňovat dění, nebo to zde nechají volnému průběhu, ale pak jim možná nezbude než emigrovat.

… Česká republika jako skanzen …

MS: Shodou okolností – když jsem hovořil s panem profesorem Petrem Matějů, ten říká, že během dvaceti pěti let jsme si zadělali, že budeme „skanzenem“. Procesy, které zde probíhají, nejsou uspokojivé, liší se od demokratických zemí. To může přispět k emigraci.

MSe: Tak to nevidím. Nevnímám, že by dnes inteligentní Češi „mizeli“ do zahraničí. Možná za nějakou zkušeností. Máme výhodu, že k nám „proudí“ Slováci. Čechy berou jako přestupní stanici, ale Slováci jsou na tom mnohem hůř. U nich plno nejšikovnějších lidí jde do Prahy na vysokou školu. Zde máme výhodu, že jsme braní jako vyspělá země.

MS: Slováci byli vnímáni jako mladší bratr a „zaostalejší“ národ.  

MSe: Vzdělanost u nás v Čechách byla vyšší.

… Demokracie a demokrat …

MS: Ale ještě se dotkněme otázky demokrata. Co podle vás potřebuje demokrat, aby byl demokratem? Co je to zásadní, jak se na to díváte? Co potřebujeme, abychom byli demokraté?

MSe: Jedná se o otevřenou mysl.

MS: Zdůrazňujete kritičnost.

MSe: Nejen ke druhým, ale i k sobě. Asi je stejné u každého člověka: je snazší být kritický k ostatním než k sobě. Pak jde nejen o přijetí svých práv, ale i povinností. To vnímám jako hodně důležité, což souvisí i s odpovědností. Jsem odpovědný za svůj život. Jsem odpovědný i za společnost, v níž žiju. Ta odpovědnost nemusí být až taková, že budu v parlamentu, ale myslím si, že přes příklad disidentů se ukazuje, že důsledné sledování i vlastních osobních ideálů do budoucna přináší své ovoce.

MS: Ano, ale problém je, sledovat své ideály, ale mnozí lidé se chovají podle situační etiky.

MSe: Ano, v tom je problém – a i ve vysoké politice se lidé chovají podle situační etiky. Jsem přesvědčena, že to by k demokratickému chování patřit nemělo. Důležitá je právě i víra v něco, co je nad každodenním životem.

MS: Zkrátka – měli bychom rozumět rozměru lidské existence.

MSe: K tomu nám dopomáhá náboženská víra nebo víra v politický ideál, nějaké hodnoty, které přesahují …

MS: … dnešní pachtění.

MSe: Jsem přesvědčena, že důležitou roli hraje důvěra v ostatní lidi. Není slepá tak, že budu důvěřovat každému, když mi někdo na ulici řekne, jestli mu půjčím tisíc korun. To asi ne, ale na druhou stranu se domnívám, že důvěra ve spolupráci s někým je nutná. Důležitou roli hraje důvěra mladší generace ke starší. Vidím, jak si studenti váží, když k nim projevím důvěru, nebo naopak zjišťuji, jak je pro mě důležité mít důvěru ve starší generaci, která je v dnešní společnosti často nahlížena, jako že již má vše důležité za sebou a nemá ostatním co dát.     

MS: Také úctou k člověku se projevuje demokrat.

MSe: Zkrátka – má základní lidské vlastnosti. Na demokratovi není nic moc specifického, než aby byl dobrým a pravdivým člověkem.

MS: Mnohdy to mate. Když vystoupí Václav Klaus v kravatě a obleku, lidé si více všimnou kravaty. Je na odiv. Sám Havel to kritizoval, ovšem lidé jsou takoví.

MSe: Velmi jednoduše z onoho projevu člověk zjistí, jestli je člověk demokratem, jak hovoří o občanech, o obyčejných lidech, jak bere v úvahu jejich názory, jak bere v potaz občanské iniciativy, tak z jednoho proslovu Václava Klause nebo někoho jiného jednoduše rozklíčujete, jaké je smýšlení takového člověka o tom, že vláda patří lidu.

… Demokracie a občanská společnost …

MS: Dobrá, dotkněme se občanské společnosti, ta je důležitým obsahem demokracie. Vybudovali jsme si instituce, ale obsah demokracii dává člověk a spontánně vzniklé pletivo vztahů mezi lidmi.

MSe: Vnímám to tak, že pro demokratický systém jsou důležité tyto složky. První je víra v ideál demokracie – legitimita. Věřím, že toto je nejlepší systém, v němž mohu fungovat.

MS: Zkrátka – nejlepší z možných světů, jak učil Karel R. Popper.

MSe: I v tom negativním, že není ideální, ale z těch možných je nejlepší. Je důležité, že jej nebudu zpochybňovat. Lidé si nemyslí, že by měli žít v jiném než demokratickém systému. Pak jsou zde různé varianty, jestli dát institucím více pravomocí, nebo více přímé demokracie. Dnes docela víme, že žijeme a chceme žít v demokratickém zřízení. K tomu se pojí další pilíř, a to je důvěra v instituce, nebo respektování institucí. Ať fungují jakkoliv, mohu vyjádřit nespokojenost, ale musím je brát vážně. Jen si vezměte důvěru vládě! Ani si nemyslím, že bychom měli více důvěřovat vládě, než jí dosud důvěřujeme, instituce máme kritizovat, ale respektovat je. V Parlamentu máme své rezervy. Neříkám, že jsou tam nejúžasnější lidé, ale zvolili jsme si je, a proto odpovědnost padá na nás. Je to samé s prezidentem. Můžeme si různě stěžovat, ale většina národa si jej zvolila. Jedná se o naši odpovědnost. Můžeme říkat, že v rámci voleb jsou různé kampaně, ale jedná se o svobodné volby, v nichž si tento národ zvolil někoho do svého čela. Toto jsou důležité nezbytnosti. Právě přímá demokracie pro mě není alternativou. Ani si nemyslím, že to jsou dobré tendence. Přímá demokracie je skvělá v obci, kde se všichni shodneme, jestli na náměstí chceme park, nebo parkoviště. Zažila jsem v roce 2005, když ve Francii měli obyčejní lidé hlasovat o Ústavě Evropské unie, …

MS: … dopadlo to velmi nedobře.

MSe: Je to složité. Byla jsem v rodině nádražáka, který tam má text o padesáti stránkách a má říci ano, ne k Temelínu. Jsem přesvědčena, že od toho jsou politici. Od toho jsou ti vybraní lidé placeni, aby prací pro nás trávili čas, …

MS: … aby za nás rozhodovali, …

MSe: … a proto nejsem velkým příznivcem přímé demokracie. Jsem přesvědčena, že v rámci demokratického procesu má společnost své místo. Nejedná se o základ demokracie, je to součást demokracie. Někdy se na občanskou společnost „nabaluje příliš mnoho“. Ona by měla jednotlivé instituce jen doplňovat.  

MS: U nás jsme na tom tak, že výstup státní správy není optimální, její fungování se zhoršuje – a to na základě měřitelných faktorů. Na tuto skutečnost poukazuje profesor Martin Potůček. Lidé z občanské společnosti suplují funkce státu. Jen si vezměme různé výzvy ve vztahu ke korupci.

MSe: Ano, ale myslím si, že v tom spočívá role občanské společnosti.

MS: Jednoduše má společenský proces dynamizovat.

MSe: To je nezastupitelná role. Samozřejmě substitucí by měla být do nějaké míry. Ne aby instituce nefungovaly a vše musela nahrazovat občanská společnost. Na to ani nemá kapacitu. Na druhou stranu – za dvacet pět let se událo velmi mnoho, i když to nahlížíme kriticky. Co se týče různých občanských sdružení a rozvinutosti, ze střední Evropy jsme na tom široko daleko nejlépe.

MS: Ano, ale profesor Jan Sokol zdůrazňuje: „Iniciativy tvořící občanskou společnost jsou dílem jednoho člověka.“ Zkrátka – statistiky není možné brát doslova. Mohou nám něco prozradit, ale důležitý je výsledek činů iniciativ.  

MSe: Jistě zde došlo k tomu, že některá občanská sdružení se profesionalizovala, což je specifická část občanské společnosti, poněvadž profesionální sdružení je skvělé, ale již se nejedná o původní občanskou společnost. Například vidím, kolik vzniká iniciativ, o nichž sama nevím, jak moc jsou registrovány, nebo ne. Můžeme se tázat, jak díky společenství žije Malá Strana, jak žijí různé vesnice, kolik je tam dobrovolnických sdružení, když vyjedete do Dobřichovic. Jsou to občanské iniciativy, které fungují z nadšení lidí, …

MS: … ale není o nich informováno v médiích.

MSe: Ano, ale lidé, kteří tam žijí, to vidí. Připojují se, zapojují se. Jen se podívejte na Bedřichovské matky, jak mnohé organizují, aby dosáhly svého v rámci daného prostoru. A myslím si, že lidé toto baví, a to je nejdůležitější. Občanskou společnost nemůžete registrovat do SSM.

… Média, demokracie a občanská společnost …  

MS: Můžeme říci, že právě to je velmi pozitivní impuls, ale bohužel medvědí službu zde hrají média, která jsou „kanálem“ negativních zpráv. Ty potom mohou delegitimizovat systém jako takový. Jen si vezměme, kolik času se věnuje informování o budování infrastruktury, jak se rozkrádá, přičemž se nepoukáže na to, co lidé vykonali.   

MSe: V jistých kanálech televize jsou dětské zprávy, které jsou pozitivní. Doporučuji sledovat dětský program. Také ČT 1 též připravuje pořad pozitivních zpráv. I jiné stanice usilují o tuto cestu, ale masové sdělovací prostředky mají již „vyjeté“ koleje.

MS: Nepřímo jdou proti demokracii.

MSe: Neřekla bych. Snaží se kritizovat, nacházet negativa. Spíše si myslím, že je problém v tom, že se vyskytují negativa a lidé mají pocit blbé nálady. Na druhou stranu je třeba říci, že sami lidé si toto umocňují. Naše hospodské hovory by mohly být mnohem pozitivnější. Sami si rádi stěžujeme. Jsem přesvědčena, že například média jen odráží, jak jsou lidé naladěni. Mají svou moc, ale ne takovou, aby zkazila náladu.

MS: Soudím, že pro duševní zdraví je lepší některé věci neposlouchat a spíše pracovat pro dobré. V pozitivních otázkách člověk najde patřičnou seberealizaci.

MSe: Jsem přesvědčena, že „za“ občanskou společností nejsou pouhá čísla, že má svou sílu. Když vezmeme marasmus, z něhož jsme vycházeli, když si vezmeme znechucení, jaké existovalo z nucené organizovanosti! Za první republiky to též nebylo. Když se rozvinul Sokol a jiné instituce, navazovalo to na přirozenou aktivitu lidí.

MS: Měli bychom mít na mysli: ve zdravém těle, zdravý duch. Když je člověk otráven tím, co je kolem něj, duch není dobře temperován.

MSe: Jen si vezměte, když člověk řekne, že je v nějaké straně, je to pro normálního člověka skoro ponižující. Například Ivan Gabal, sociolog, se omlouval, že kandiduje. Přišlo mi, že je to úžasné, že kandiduje. Jaký je pohled lidí na politiku, když se dnes musí omlouvat, že do politiky jdou. Jsem přesvědčena, že i toto je nutné změnit, že dochází ke změnám. Podobně je to i v občanské společnosti, kdy mnozí byli vysmíváni: ty se angažuješ? Místo, abys chodil na přenášky, zakládáš nějaký kroužek navíc. Pamatuji si, že i v mé generaci přetrvává, že lidé v druhé generaci devadesátých let se v něčem angažovali nad rámec povinností. Byli považováni za podivíny, nebo za někoho, kdo si chce šplhnout či se zalíbit vedení. I toto se dnes mění. Když vidím studenty, kteří si něco organizují, nedělají to kvůli tomu, aby se zalíbili vedení.      

… Politika a její proměny …

MS: Navrhoval bych, abychom po zastavení s demokracií přešli k otázce politiky. Jak vnímáte funkci politiky, která je v současné době pošpiněna, diskreditována? Sama jste poukázala na případ sociologa Gabala. Je vhodné říci, že před rokem 1989 byla politika vnímána jako výtah ke kariéře, a proto bylo u nás mnoho straníků.  

MSe: Politika vždy byla a bude kariérou. Tvářit se, že v politice budou jen lidé, kteří mají zájem sloužit národu je nereálné. Lidé tam dělají kariéru. Koneckonců v tomto bychom to měli vzít jako každé jiné zaměstnání. Jednoduše – realizuji se, dělám kariéru v politice. Proč ne? Na tom snad není vůbec nic špatného. Také si myslím, že politici by měli být slušně placeni, poněvadž se jedná o náročnou práci. Jde o to, jak dělám kariéru, co je primární motiv. Jestli primární je pro mě náplň. To znamená, že mohu dělat kariéru ve firmě, ale v technologické firmě je pro mě primární, že mě zajímá, jak se technologie vyvíjí, mám zájem vyrábět kvalitní výrobky, mám zájem je prodávat za slušnou cenu. Mým zájmem není vyzískat z toho co nejvíc …

MS: Ano, člověk usiluje o seberealizaci svého potenciálu. Jsou však lidé, kteří se řídí spíše hmotnými, ba přízemními zájmy.

MSe: Jsem přesvědčena, že kariéru mohu dělat slušně, ale u politiky je i nebezpečí, že se tam rychle neukáže, zdali v ní někdo něco dělá, či ne. Když nepracujete ve firmě, za půl roku se ukáže, že nemáte výsledky. Cílem vaší přítomnosti v ní je ochota změny, zatímco u politiky je jednodušší se „schovat“. Je pravda, že do dnešních dnů tam chodí lidé – ale i mladí, a nerozdělovala bych generace, stačí se podívat na mladé lidi v Parlamentu ČR, kteří jsou tam proto, aby byly slavní, aby byli vidět, aby si vydělali peníze. Jedná se o nešťastnou motivaci v každém povolání.

MS: Pozor, v roce 1989 přicházejí do politiky lidé, kteří službu hodně akcentují. Mám na mysli lidi z disentu, i když byl okrajovou, periferní skupinou. Byli tam lidé, za nimiž bylo nějaké dílo, které po opuštění politiky rozhojňovali v jiných oborech.

MSe: Jednalo se o pár lidí. Politika se netýká pouze 200 lidí v Parlamentu plus lidí z vlády. Politika jsou veškerá krajská zastupitelstva. Když se dnes konají volby, je potřeba mnoho lidí. Soudím, že se dotýkáme měnících se hodnot společnosti. Lidé začnou mít přirozeně zájem o věci veřejné kvůli tomu, že v prostředí žijí, že jej chtějí zvelebovat.

MS: Jsou nasyceni svou prací a touží svůj sociální a profesní kapitál odevzdat společnosti.

… Otázka věku v politice a kontexty …

MSe: Nevím, jestli je pro mladé lidi vhodné jít přímo do parlamentu. Jestli by tam také neměla být hranice kolem čtyřiceti let.

MS: Hovoříte o hranici – prezident a Senát.

MSe: Jsem přesvědčena, že tato hranice je v něčem hodně rozumná. Je to období, kdy osobní život musel každý nějak zvládnout. Je už jasné, zdali jej zvládl, či ne, je nucen jej hodnotit. Vyzkoušel si, jestli je schopen řídit rodinu a vydělat alespoň pro rodinu.

MS: Pozor, když toto uvádíte, tak mnoho z těch, kteří se do nejvyššího politického sboru dostali, nejsou schopni řídit vlastní rodinu. Něco slíbili a nedodrželi to …

MSe: Lidé se poprali sami se sebou …

MS: Právě výkvět, který máme v Parlamentu, toto nesplňuje. Slib není ničím.

MSe: Dnes je politika více osobní. Lidé sledují jednotlivé politiky …

MS: Ano, ale k čemu to je. Jen si vezměte bývalého komentátora Mladé fronty DNES Martina Komárka. Ten je třikrát ženatý a pak slibuje něco voličům.

MSe: Musím říci, že osobní život si hodnotit nedovoluji. To je na rozhodnutí voliče. Každý sám posoudí, jestli toto je pro něj „kredibilní“ člověk, nebo ne. Zase bych naše politiky „neznámkovala“.

MS: Dobrá, když někomu dáte pocukrovanou koblihu, jistě se na vás bude dívat jinak, i když máte za sebou silné šrámy.

MSe: Jsem přesvědčena, že lidi s těmito selháními systém neuhlídá. Mohou to ohlídat pouze voliči, když čtou kandidátku a o lidech si zjistí patřičné informace. Dnes jich je celkem dostatek.

MS: Ano, je sice dost informací, ale mále toho víme, poněvadž se v nich neorientujeme a dostatečně nepropojujeme.  

MSe: Myslím si, že zde hrají důležitou roli slušní lidé, kteří jsou ochotni do politiky vstupovat. Také jste zmiňoval, že lidí je dost, …

MS: … ale nechtějí se špinit, protože mají limity, mají svou čest.    

MSe: Dotýkáme se další věci, kterou je třeba změnit. Ten, kdo jde do politiky, nejde se mazat a špinit. Mezi svou generací – alespoň v komunální politice – pozoruji dost lidí, kteří tam jdou, jelikož je to zajímá …

MS: Zmiňujete pozitiva …  

MSe: Ano, věřím, že tito lidé například za deset let, možná i dřív, se postupně dostanou do parlamentu. Jsem přesvědčena, že touto cestou by měli jít i ostatní, protože když někdo něco dělá na komunální úrovni, pak se posune výš a pak se na základě patřičné politické zkušenosti dostane do parlamentu.

MS: Víme, že tam místo „kvalitního vína“ máme burčák, který se kazí. To kvalitní tam neprojde, a když ano, lidé z této skupiny jsou eliminováni.

MSe: Možná je to způsobeno tím, že tam není dostatečné množství kvalitních lidí.

MS: Možná tam není patřičná odvaha k činům. Tím myslím, že lidé rezignují a delegují moc na druhé. Souhlasím s tím, že se jedná o dlouhodobý proces. Například Ralf Dahrendorf odhadoval hodnotovou transformaci na šedesát let, než lidé vstřebají nové hodnoty. Co je nepochopitelné, že dva roky 1990 – 1992 nebyla přílišná ideologizace politiky. Po roce 1992 se mnohé začalo vyvíjet jiným směrem.   

MSe: Jsem přesvědčena, že od roku 1989 do roku 1992 byla specifická situace. Mohli jsme tam zaznamenat obrovské nadšení. Je to, jako když jste na drogách. Jedná se o úplně mimořádnou situaci, která je úžasná, je to první zamilování, které může trvat dva, tři roky a pak člověk narazí na realitu, přijdou manželské krize. Je vidět, že Česká republika se s tímto dokáže poprat. Někdy méně, někdy více úspěšně, ale v tomto ohledu jsem optimistka. Ale když vidím dvacetileté studenty, kterým chybí vzory? Stěžují si, že je nemají. Vidím, že autoritu hledají. Není to tak, že by na ni kašlali. V tomto ohledu se jedná o pozitivní vývoj.

MS: Otázka je, jak řádně zapojit lidi do systému.

MSe: Ano, již jsem se zmínila. Jedná se o lidi, kterým bylo v roce 1989 20 let a nyní je jim 45 let. Jsou zralého věku. Jedná se o ty, kteří strávili velkou část života v demokracii. A z mého pohledu – pokud se zapojí do veřejného života – je vývoj v této zemi slibný.

… Dialog a politika …

MS: Rád bych se zeptal, jak vnímáte dialog v politice či ve veřejném prostoru? Naučili jsme se naslouchat a vážit to, co říká ten druhý, nebo vedeme nudné monology, jež působí jako parní válec, který ničí jak člověka, tak energii, s níž jedinec přichází.

MSe: Dialog se u nás rozvíjí …

MS: … ale jaký?

MSe: Odcizení politiků od občanů a občanů od politiků přetrvává. Je to z obou stran. Dnes je takové směřování k expertní vládě. Je zajímavé, že si to lidé žádají. Co se důvěry ve vládu týče, nejvyšší důvěru u nás měla úřednická vláda. Lidé se domnívají, že když tam budou odborníci, kteří „moudře“ rozhodnou za ně, bude to nejlepší. Zde je vidět, že se jedná do jisté míry o neuvědomělé přání občanů. Také to rádi přenechají na odbornících.

MS: Pozor, ale začali jsme se pohybovat v módu „my“ a „oni“. Vždyť po roce 1989 jsme to pouze „my“, i když mezi sebou máme ty, kteří sloužili režimu.

MSe: Tento modus máte i v západní Evropě. Ten bude vždy: Rozdělení společnosti na ovládané a vládnoucí existuje i ve fungující demokracii.

MS: Zde jde o to, aby nevznikla rezignace: my nic nezmůžeme.

MSe: Vím, nač narážíte. Věřím, že se to posouvá, ale takové období zde proběhlo. Například to byla „opoziční smlouva“ z druhé poloviny devadesátých let, která byla pro lidi velkou ranou. Byl to obrovský signál: my si to vyřešíme bez vás. Bylo zde období, kdy si lidé řekli: vyřeší si to bez nás, oni nás stejně nebudou poslouchat. Jsem přesvědčena, že ale zažíváme období změn. Jde i o to, aby si lidé věřili, že politiku mohou ovlivnit. Často lidé v dotazníku odpovědí, že jediné možné ovlivnění politiky je jednou za čtyři roky.

MS: Z mého pohledu se jedná o děsivý stav.

MSe: Ano, ale taková je představa lidí.

MS: Vidíme, jací jsme zakrnělí demokraté.

MSe: Domnívám se, že změna lidského myšlení vede i přes různé diskuse například v médiích, kdy jsou více zapojováni občané. A třebaže to může být i bulvárním způsobem, lidé si zvykají, že mohou něco říci. Dalším krokem v rámci dialogu ve společnosti je poslouchání druhého. Zde jsou velké rezervy. Češi se učí říkat věci nahlas, ale ještě jde o to nejen něco říci, ale též si vyslechnout, co o tom soudí druhý.

MS: Myslím, že bychom měli vyjasnit slova, která mohou znít stejně. Jedná se o slova „poslouchat“ a „naslouchat“. Poslouchat může dítě, ale nám jde spíše o to, aby lidé naslouchali. Nezaměňujme slova. Sebevědomý, kriticky uvažující člověk – demokrat – usiluje o naslouchání. Dítě přece rovnou nemusí naslouchat.

MSe: Ano, pro nás je důležité učit se mnohosti názorů. Právě to souvisí s resocializací do demokracie. Pro nás je těžké přijímat mnoho protichůdných názorů.

MS: Člověka to logicky znejistí, pokud nemá silnou integritu a identitu.

MSe: Mám podobný názor. Dnes, když si otevřete internet, na každou věc naleznete 150 názorů. Pro lidi je mnohem jednodušší říci: dejte tam experta, on určitě ví.

MS: Snad bychom měli více komunikovat než nechávat vše na expertech. Vždyť jde o hledání průniků názorů.

MSe: Věřím, že mladá generace se nesmí naučit pouze mluvit. To by asi bylo málo, ale věřím, že bude nucena naslouchat.

 

… Výstupy politiky …

MS: Problém také je, že se u nás vedou diskuse bez nějakého výstupu. Mohli bychom ve stručnosti shrnout: Česká republika je velká žvanírna.  

MSe: Tak to si zkuste zajet do Francie …

MS: Je možné, že jsem přísný, ale pokud člověk něco říká, již vím, co chci a také jaký je cíl mého řečnického usilování. Ne nadarmo se říká, že již slovo je činem. Pokud toto nemáme, uvízli jsme v bažině. Češi rádi dělají reformy. Slovo reforma je v každém politickém programu. Zde jde o to, aby naše snažení mělo nějaký relevantní výstup.

MSe: Možná zmiňujete další věc. Je nutné, aby jedna vláda navazovala na druhou. V Německu vidíte ochotu spolupráce. U nás jedna vláda odejde, „spálí“ mosty, na ministerstvu jim „vymaže“ počítače, aby ti příchozí neviděli, co dělala předchozí vláda. Tento způsob je však hodně nedospělý. Vláda vymění úředníky, aby nikdo neviděl, co se tam dělo předtím. Čtyři roky se vládne, pak je černá díra, pak další čtyři roky. Je-li politika realizována tímto způsobem, těžko se může něco spravovat. Jsem přesvědčena, že vyostření mezi levicí a pravicí se pomalu stírá.

MS: Ano, mnozí z nás touží po nových tvářích, někdo má zájem jíst cukrované koblihy.

MSe: Myslím si, že i spolupráce politiků napříč časem – že budou navazovat na něco, co zde dělala jinak orientovaná vláda, ale budou si z toho schopni vzít, co udělala dobře – je potřeba.

MS: Cosi podobného by mělo být v rodině – je tam dělba práce: otec něco vykoná, matka něco vykoná, díky spolupráci se pak akumuluje duchovní i hmotné bohatství, a zejména to první je nutné jako studna živé vody pro děti.

MSe: Dotýkáme se otázky pokory. U nás se realizuje politika: my jim ukážeme. Oni to před námi udělali špatně a my to nyní uděláme dobře.

… Kapitalismus a kontexty …

MS: Jistě bychom se měli dotknout obnovy kapitalismu. Jak vnímáte tento hospodářský řád? Existoval zde před rokem 1938, kdy Československo bylo ne nevýznamnou zemí. Ostatně je otázka, zdali jej lidé chtěli. Kdyby jim byla dána ekonomická svoboda, možná by vývoj šel jiným směrem.   

MSe: Kapitalismus je široký pojem. Ve smyslu tržního hospodářství, to je dnes převažující systém – už ne jen v proamerické civilizaci. Je to pro mě dost dané. Je možná zbytečné hledat jiný systém. Naopak je vidět, že taková Čína a další velmoci se k tomuto systému přiklánějí. Další otázka je, co je základem systému? Max Weber říká, že kapitalismus vychází z protestantských hodnot a díky nim se rozvinul. Jsou však i jiné názory, že může vycházet z hodnot židovského náboženství, z judaismu, ale je zajímavé, že v kořenech ekonomického systému právě vidí náboženskou hodnotovou základnu.

MS: Zkrátka – nejprve hodnoty a pak prosperita.

MSe: Ano. Tato skutečnost je vidět na ekonomické krizi, která Čechy příliš „nesmetla“. Jsou lidé, kteří tvrdí, že kdyby ekonomická krize byla hlubší v devadesátých let, kdybychom si víc utáhli opasky, …

MS: … což byl případ Finska, ale to neobnovovalo tržní hospodářství, …

MSe: … pak by to bylo lepší. Domnívám se, že přece jen tímto zacloumala. Ukázalo se, že ekonomický růst nelze mít za primární cíl. Jsem přesvědčena, že právě toto je jádrem problému, a je nutné, aby se tomu lidé začali učit. Jsou různé soutěže, ceny za etiku v podnikání. I toto se začíná vyzdvihovat. Někdo, kdo patnáct let poctivě podniká, dochází i k těm dobrým ekonomickým výsledkům. Jsem přesvědčena, že toto ovlivňuje lidská trpělivost.

MS: Jsem přesvědčen, že zde vystupuje hodnotový žebříček. Lidé by si měli uvědomit: kdo chce moc, nemá nic. Stačí se podívat, že díky pečlivé práci jakou například vykonává pan Frolík, se české nemocniční postele prosadily po celém světě.

MSe: Jsem přesvědčena, že tyto pozitivní příklady nechybí, ale zase bych to neshazovala na systém. V Sociologickém ústavu jsme dělali výzkumy, co se korupce, která u nás kvete, týká. Zasahuje systém. Vidím to dnes a denně. Přijde vám řemeslník a řekne: „Paní, přece nepotřebujete účet.“ Lidé si stěžují na velkou korupci, ale sami jsou pachateli. V současnosti jsme dělali výzkum a jmenuje se to Kriminalita všedního dne. Jsou tam diskutovány otázky: nechám si vystavit účet, platím za jízdné ve veřejné dopravě, někoho podplatím, či ne. Jedná se o základní věci. Kdyby je každý z nás dodržoval, …

MS: … máme ráj na Zemi, …

MSe: … což asi nikdy nebude, ale nemám ráda, když si lidi na politiky stěžují. Oni si ve svém podniku „ulijí“ 10 tisíc. Kdyby byli na ministerstvu, mohou si „ulít“ 10 milionů. Jejich chování je pro mě úplně stejné. Ne nadarmo se říká: vláda odráží lid. V tomto ohledu každý musí začít sám u sebe – jestli jezdí na černo, či ne.

MS: Pro jistotu v Praze chodím pěšky.

MSe: Když se integrovaný člověk dostane do parlamentu, bude schopen spravovat milionové či miliardové sumy. Rozumím tomu, že podmínky často nejsou jednoduché. Jsou zde „díry“ v zákonech. Také se je snaží zacelovat. Že někdo využije skuliny v systému, je zřejmé.

MS: Vždy jde o míru. Když někdo vypustí slova: „Transformace je skončena.“ „Musí se zhasnout.“ „Neumím rozlišit špinavé a čisté peníze. Působí to, jako gin z láhve.

MSe: Je škoda, že v tom období etická nota slyšet nebyla. Profesor Mlčoch asi proti Klausovi vystupoval nejvíce. Je pravda, že etika byla zadupána do země, ačkoli hlasů zde bylo dost. Obávám se, že to ani nikdo nechtěl slyšet – a není to o tom, že by ty hlasy slyšet nebyly. Otázka je, jestli lidé chtějí naslouchat.

MS: Byla zde snaha po hmotných věcech, protože lidé byli hladoví. Pak se nesmíme divit, s čím se potýkáme do současnosti. Zkrátka – krádež se stala systémovou.

MSe: Věřím, že policie je akčnější. I komando „vlítne“ na ministerstvo a lidé to berou pozitivně.

MS: Vím to, ale otázka je výstup z jednání. Následně se tážeme jako král z pohádky Pyšná princezna: „Našli moji rádcové, našli, našli?“ Udělá se velké divadlo – a to je tak vše. Následně spadne opona. Toto se ale nedá měnit jinak než osobními příklady a vyžadováním sdělování výstupů.   

MSe: Když lidé vidí, že společnost funguje poctivě, také se mohou učit poctivým hodnotám. Když je lidem od malička „vtloukáno“, že bez nějakého menšího podvodu a okolní cestičky se neobejdou, tak je to těžké. Zde je úcta k právu. To mi přijde jako český problém. Právo zde není proti mně, ale pro mě.

MS: Lidé jsou naučeni, že právo je zde od toho, aby se obcházelo. Samo si vytváříme houští zákonů a nehovořím o tom, co přichází z Evropské unie.

… Hodnoty …

MS: Zmiňujete hodnoty. Lidé často opakovali apel: chceme být svobodni. Nezaměnili jsme náhodou svobodu za libovůli vedoucí k anarchii?

MSe: Asi též. S tím bych souhlasila. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Dnešní pojetí svobody je dost pubertální – že si mohu dělat, co chci, vše je dovoleno, o čemž svoboda určitě není. I svoboda má své meze.

MS: Ano, jedná se o existenci v řádu. Když má člověk „vykolíkované“ pole, jedná se mu lépe. Jak se díváte například na spravedlnosti v demokratickém kapitalismu? Lidé přišli k majetku, někteří neví ani jak. Nevede to náhodou k delegitimizaci systému v němž žijeme?

MSe: Touha po spravedlnosti je pro člověka též důležitá. V devadesátých letech jsme si zažili, či si stále zažíváme, že tomu, kdo se nechová podle práva, se daří lépe než mně. Myslím si, že bychom neměli na spravedlnost rezignovat. Měli bychom o ni usilovat, ale neměli bychom si ji představovat jako nebe na zemi. Jediné, co člověku může pomoci je méně se dívat na druhé a více se zabývat sám sebou. Spravedlnost je od toho, že se budu snažit jednat spravedlivě a nebudu posuzovat fakt, jak se k tomu dostal ten druhý. Neznamená to, že bychom neměli druhého stíhat, pokud překračuje zákon. Na druhou stranu – ne se závistivě trápit, že druhý jedná, jak jedná. Tam jsou opět hodnoty, oč mi běží, jestli mým cílem je mít největší dům a nejdražší auto a největší bazén, nebo je mým cílem mít čisté svědomí, dobře vychované děti a dávat jim svým jednáním příklad.

MS: Problém je, že pro mnoho lidí se blahobyt, peníze a moc staly alfou a omegou jejich usilování.

MSe: Ale tak to asi bude vždy.  

MS: Zde jde o vzory, které mají ukazovat směřování.

MSe: Jsou …

MS: … však skryté.

MSe: Svět vždy půjde po nejslavnějším, nejbohatším sportovci, zpěvákovi. Tak tomu bylo vždy. Nejsilnější gladiátor, nejbohatší císař, stále stejně. Zde jde o to, jestli s tím budeme souhlasit a budeme to žít, nebo si nastavíme hodnoty jinak.

MS: Ano, ale říše, která měla gladiátory, se na konec rozpadla.

MSe: To se nám též může stát.

… Hodnocení, omyl …

MS: Dobrá, ještě něco na závěr. Kdybyste měla stručně zhodnotit, kam jsme dospěli a jakých hlavních, fatálních omylů jsme se dopustili.

MSe: Jsem přesvědčena, že jsme dospěli adekvátně do věku dvaceti pěti let, což je dnes absolvent vysoké školy. V současnosti vychází ze školy. Něco se naučil, zatím to nemá příliš vyzkoušeno v životě, ale již chodil na nějakou brigádu či je případně zaměstnán na půl úvazku, a proto ví, jaká je realita. Staví se na vlastní nohy, přebírá odpovědnost. Zároveň se domnívám, že v devadesátých letech jsme byli svědky fatálních chyb, kdy se přehlížela etická rovina, kdy se zapomnělo, že věci mají hlubší základ – nebo že by ho hlubší měly mít. V tomto ohledu devadesátá léta navazovala na komunistickou ideologii. Usilovalo se o ekonomický základ a teprve pak nadstavba. Jsem přesvědčena, že to dnes bohužel v politice přetrvává – když bude ekonomický růst, pak bude vše dobré.

MS: Jednoduše se oddáváme náboženství „růstu Růstu“, jak by možná podotkl Václav Bělohradský. Tuto námitku slyšíme i od jiných.  

MSe: Ano, ale jsem přesvědčena, že je vhodné si připomenout, že demokracie a kapitalismus byly původně vystaveny na jasných etických hodnotách. Demokracie je systém stojící zejména na právu, a nejen na svobodných volbách. Tuto skutečnost již dnes známe. Nemůžeme si stěžovat na nedostatek informací. Víme, z čeho se skládá demokratický pořádek, víme, jak to funguje. Nyní je hodně na naší osobní odpovědnosti, jak si s tím poradíme. Jestli se budeme angažovat ve veřejném prostoru. Věřím, že čím víc lidí tam bude, tím bude jednodušší tam působit. Opravdu rozumím, že když v Parlamentu jsou tak tři lidi, s nimiž se můžete rozumně bavit, pak se tam dá těžko přežít.

MS: Narážíme na mnou zmiňovaný „Pražský výběr“.

MSe: Ve chvíli, kdy tam vstoupí kritická masa normálních lidí – nemusí to být vysocí intelektuálové – a nebudou se angažovat jen v občanské společnosti, ale budou ochotni přestoupit i do systému státních institucí i do stranické politiky, věřím, že by se stav mohl zlepšit. Samozřejmě, že vše závisí i na celosvětovém dění, protože nejsme ostrovem.

MS: Ano, doufejme, že klíč k našim životům nemá Vladimír Putin a budoucnost nám bude nakloněna.  

MSe: Věřím, že bude. I když nejsme ostrov, budeme-li mít vlastní názor, což jsme za první republiky měli, protože jsme se stali „ostrovem demokracie“, může to být dobrá inspirace pro ostatní. Můžeme přece mít vlastní názor a můžeme si jej uhájit.  

MS: Děkuji Vám za podnětná slova.  

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.