Dialog o transformaci s Vojtěchem Čelkem


*1946, český historik slovenského původu, v počátku devadesátých let řídil Dům slovenské kultury v Praze.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve čtvrtek 11. září 2014 odpoledne v prostorách Československého dokumentačního střediska, Josefská 34, Praha 1, Malá Strana, druhý dialog (dokončení) proběhl ve čtvrtek 30. října 2014 v Ústavu soudobých dějin, Vlašská 9, Praha 1, Malá Strana.

MS: Vážený pane doktore, čím pro vás byl rok 1989? V jaké životní fázi vás zastihl? Jaké naděje jste do něj vkládal? Případně, jak se naplnily?

VČ: V té době jsem pracoval v Domě slovenské kultury jako vedoucí oddělení kulturně výchovné činnosti a současně jsem byl tajemníkem Klubu slovenské kultury. Přivítal jsem změny, které přišly, a byl jsem z toho nadšen. Již to, že začaly vycházet nové časopisy, že jsem mohl zvát na besedy lidi, kteří měli co říci, to bylo povzbuzující. Jeden z prvních přiletěl v lednu 1990 Martin Kvetko, který byl místopředsedou rady Svobodného Československa a také předsedou Stálé konference slovenských demokratických exulantů. Setkali jsme se, představil jsem mu činnost Domu slovenské kultury, o kterou projevil zájem v souvislosti s aktuálními česko-slovenskými vztahy. Ještě předtím než odjel do Bratislavy, zorganizoval jsem s ním besedu, které se dokonce zúčastnili někteří jeho spolupracovníci – sice jen dva tři, poněvadž mezi rokem 1948 a 1989 uplynulo mnoho let. On měl možnost odpovídat na otázky přítomných historiků: Jaké to v emigraci bylo? Co se myslí exilem? O tom jsme vlastně nic nevěděli. Pro mě byla tato setkání ohromným darem. Do Domu slovenské kultury začali chodit lidé, kteří přišli z exilu, nemohli publikovat dosud mimo samizdat nebo zahraniční média. Například našimi hosty byli Hana Ponická či Ladislav Mňačko.

MS: Pan Ladislav Mňačko již musel být hodně stár.

VČ: On byl ročník 1919, tehdy již měl přes 70 let. Viděl jsem jej podruhé v životě, poněvadž poprvé jsem se s ním mohl setkat jako žák trenčínské dvanáctiletky, když nám vyprávěl o knize o Ploštině: Smrt si říká Engelchen, ale hlavně o knize Já, Adolf Eichmann, poněvadž on byl redaktorem Pravdy a jako jediný redaktor byl vyslán v roce 1961 na proces s Eichmannem, což později ve zmíněné knize zúročil. Pak krátce začal vydávat i své reportáže. Ale ještě ke knize. Adolf Eichmann bylo velmi zajímavé dílo. V paměti mi utkvěla jedna věc, že se jej někdo z přítomných účastníků besedy tázal: „Proč se v Sovětském svazu tak málo psalo o tomto procesu?“ Odpověděl na to: „Redaktor, který tam byl, nepatřil mezi nejlepší.“ Zkrátka – pro nás bylo velmi překvapující, že se můžeme s Ladislavem Mňačkem setkat. Přicházeli tam ovšem další lidé. Měl jsem z toho ohromnou radost, protože přišla paní Fraštacká, vdova po pověřenci Rudolfu Fraštackém, který pracoval ve Stálé konferenci slovenských demokratických exulantů. Moderovali jsme i Irenu Lettrichovou, sestru někdejšího předsedy Slovenské národní rady a předsedy Demokratické strany, která přišla ze Spojených států amerických. Z Mnichova přijela pracovnice Svobodné Evropy Agneša Kalinová. Postupně jsme připravili nejen besedu s ní, ale i o jejím manželovi, o knize Tisíc a jeden vtip, kvůli níž se stal vězněm Husákova režimu. Programově jsme mohli jít dále.

MS: Můžeme říci, že jste doháněli deficity kulturních impulsů.

VČ: Chtěl jsem uvést něco jiného. Již předtím jsme měli zájem prezentovat některé věci. V roce 1985 začala činnost Domu slovenské kultury v Praze, nové kulturní instituce. Je pravda, že předtím existoval Klub slovenské kultury v rámci Pražského kulturního střediska (v Obecním domě), který navázal na činnost nikdy nelegalizovaného místního odboru Matice slovenské v Praze. To vše se odehrávalo v letech 1969–1977. Bylo to dáno tím, že Matice slovenská působila jen v rámci Slovenska a od roku 1973 byla zrušena její členská základna, protože podle zákona dostala jiné určení. Tehdy se uvažovalo o tom, jakým způsobem by mohla pokračovat již zavedená činnost, a nakonec se našlo řešení ve vytvoření Klubu slovenské kultury, který vygeneroval Dům slovenské kultury. Byla to instituce, která vznikla v roce 1985, a to již byla jiná doba, pomalu začala perestrojka. Když si vzpomínám na rok 1989, například začátkem května jsme připravili celodenní seminář za účasti českých a slovenských historiků o Milanu Rastislavu Štefánikovi k sedmdesátému výročí jeho tragické smrti. Představte si, již tehdy takovou věc! Při přípravě mi hodně pomohl docent Zdeněk Urban z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, který tam byl veden jako slovakista, protože byl odborníkem na československé dějiny. Přišel na nápad, že by to mohla financovat Socialistická akademie. A povedlo se to. Paní dr. Renáta Wohlgemuthová, jež tyto věci měla na fakultě na starosti, byla ještě ráda, že může finančně podpořit smysluplnou akci. A tvrdím jednu věc: V letech 1988–1989 už bylo možné dělat některé, řekněme, neobvyklé věci, pokud se chtělo. Hranice se stále nějakým způsobem posouvala. Na Slovensku začal vycházet Literárny týždenník. Rudo Chmel, federální tajemník Československého svazu spisovatelů, který byl v této funkci nestraník, převzal redakci Slovenských pohľadov, kde byly uveřejňovány skutečně pozoruhodné studie, články. Například jsem několikrát pozval své bývalé učitele, kteří byli vyloučeni ze strany a dosud oficiálně nemohli vystupovat. Konkrétně – bylo výročí Velké francouzské revoluce a pozval jsem docentku Květu Mejdřickou, která byla z mého pohledu nejlepší znalkyní tohoto tématu. Mohla pohovořit na téma francouzská revoluce a Slovensko. Oslavili jsme 20. výročí založení Místního odboru Matice slovenské v Praze, na které jsme pozvali žijící členy někdejšího čestného výboru Místního odboru. Vzpomínám si na Miroslava Galušku nebo Vlada Kašpara. Tehdy přišel za mnou tehdejší předseda Svazu československých novinářů Ján Riško a ptal se mne, co tady hledá ten agent Irgen Zvei Leumi?!

MS: Promiňte, že jsem do toho vstoupil, ale ještě bych se zeptal, zda se tato témata mohla diskutovat díky uvolnění?

VČ: Souhlasím, ovšem měl jsem též jednu výhodu, že jsem měl za sebou inženýra Jozefa Havaše, který vedl dvacet let sekretariát místopředsedy federální vlády. Předseda slovenské vlády byl ex offo místopředseda federální vlády. V Praze měl sekretariát, který se skládal z jednoho úředníka a z jedné úřednice – sekretářky. Právě tento úředník Havaš vymyslel svého času Dům slovenské kultury. Předtím byl předsedou Místního odboru Matice slovenské, byl předsedou Klubu slovenské kultury a dokázal zorganizovat mnohé věci. Představte si, čestným předsedou byl Ján Riško, tehdejší ředitel federálního rozhlasu a předseda Svazu Československých novinářů! To, co Havaš navrhoval, to on zopakoval a uskutečnil. Mnoho věcí se nějakým způsobem již v té době podařilo, záleželo to na tom, kam chtěl člověk jít. Představte si též různé písničkáře, kteří předtím oficiálně veřejně nemohli vystupovat.

MS: Člověk si vzpomene na Ivana Hoffmana, jenž později pracoval léta jako komentátor Českého rozhlasu 1, Radiožurnálu.

VČ: Čeští písničkáři vystupovali jako hosté slovenských zpěváků. Takto mi to jednou připomenul Jan Vodňanský. V Praze nesměl účinkovat a najednou jeho jméno bylo v centru města na plakátech Domu slovenské kultury. Co se týká Ivana Hoffmana, nemohu zapomenout na jednu věc. Měl svůj recitál. Zpěváci vyprávějí, komentují všechno. On povídal: „Dnes jsem byl v jezuitském kostele svatého Ignáce na Karlově náměstí, pomodlil jsem se (tehdy v té době se takové věci neříkaly) a tuto píseň posílám svému příteli Jánovi Čarnogurskému, který je ve vězení. Víte, že druhý den si mě předvolal zástupce ředitele pražského kulturního střediska (jmenoval se Vratislav Benda), jak si dovolíme takové věci. Kdo nám vůbec povolil toto představení? Povídal jsem mu: „Písničkáři nejdou zastavit, je to v nich a právě proto ty věci dělají.“

MS: Soudíte, že důležitým impulsem byl Michail Gorbačov, nebo si tito lidé řekli: dobrá, režim je „v koncích“, během několika let skončí, „papaláši“ odejdou. Na druhou stranu – někdo mohl říci: v politické elitě byli lidé, kteří měli odlišný postoj k tomu, jaké události se dějí v Sovětském svazu a v satelitních zemích.

VČ: Víte, na mě tyto věci přímo nedoléhaly. Neměl jsem možnost se dozvědět, co si povídali soudruzi v politbyru. Považoval jsem za nesmírně šťastné, že generálním tajemníkem se stal Gorbačov. Jsem přesvědčený, že nebýt Gorbačova a jeho snahy o reformy, mohl přijít nějaký mladý Gromyko. Byli bychom pokračovali v životě, jaký tehdy existoval, a nic jiného bychom nepoznali. Byli zde jisté skupiny, jež prezentovaly jiné názory, a cenili jsme, že tito lidé mají takovou odvahu. Ostatní, přestože jim režim lezl krkem, se do toho nezapojovali. Kdyby tak konali, Charta 77 by neměla ke třem tisícům členů, měla by jich desetkrát tolik. Ovšem tím bych též rád řekl, že si cením toho, že přišel Gorbačov, a jsem přesvědčen, že jinak by ke změnám v Sovětském svazu nedošlo. Je logické, že lidé museli k něčemu dozrát, vždyť měli poučení z Československa. Vždyť stejní lidé, kteří byli kolem Gorbačova, byli titíž, kteří v roce 1968 byli angažováni kolem sovětských časopisů, vydávaných v Praze. Mám na mysli Otázky míru a socialismu.

MS: Usoudil jste sám, že rok 1989 tak jako tak musí přijít? Tím myslím, že režim je v koncích a ideologie, která zdejší lid ovládala, je z dlouhodobého hlediska mrtvá?

VČ: V té době jsem věřil, že dojde k nějakým změnám, ovšem nikdy jsem nevěřil, že dojde ke změně tak zásadní. Když vám v roce 1988 někdo poslal ze Západu určitou část peněz, mohl jste jet na návštěvu na Západ, pokud jste nebyl disident. Tak to bylo i v roce 1989. Pozoroval jsem, že pouštěli i některé knihy, že se podařily i zajímavé výstavy, třeba úžasná skupina 12/15. I v divadelních hrách, které se objevovaly v Činoherním klubu, nejen v Praze, ale i v Ústí nad Labem či někde jinde. Bylo vidět, že ne vše bylo pražskou záležitostí. Nevěřil jsem ale ve změnu v tak velkém rozsahu, jak se nakonec událo.

MS: Můžeme též říci, že změna byla vyvolána negativním stavem životního prostředí. Víme, že průmyslové části Československa byly v nehostinném stavu a lidé jasně řekli: vzduch se nedá dýchat a začali spontánně vyvíjet aktivity k tomu, aby se s tím něco začalo dělat.

VČ: Jistě, ale to se jednalo o rok 1989. Předtím to do takové míry nebylo možné. Byla učiněna vyhlášení nezávislých iniciativ, ovšem to bylo vše.

MS: Jednotlivé podněty se vzájemně doplňovaly a pak vytvořily velkou vlnu, jejíž síla ve společnosti rezonovala v listopadu 1989.

VČ: Zde nebyla taková špatná situace, jako například v Polsku. Hospodářsky to jakžtakž šlo. Lidi se nebouřili z ekonomických důvodů a víme, že Československo nemělo tak velké dluhy.

MS: Měli jsme pohledávky za zeměmi RVHP.

VČ: Jistě, avšak zde rovněž byla přijatelná životní úroveň. Samozřejmě, že jsme neměli některé věci, jež byly na Západě běžné. Dnes též vidíte mnohé, ale nemusíte to mít. Myslím si, že šlo více o souhrn záležitostí. I lidi, kteří byli ve veřejném životě, nemůžeme šmahem považovat za hlupáky. Jen si představte, jakým způsobem bylo navrhnuto pražské metro, jak se vše možné budovalo! Jsem přesvědčen, že se nejednalo o marné záležitosti. Investice by přišly i za jiných okolností, tím samozřejmě nechci obhajovat minulý režim.

MS: Jasně říkáte, že ne vše bylo špatné.

VČ: Nejhorší byla ideologie, lpění na Poučení z krizového vývoje, stranická nomenklatura, to všechno bránilo mnohým lidem v úspěšné realizaci v jejich oboru. Ti, kteří měli nadané děti, a ony se nemohly dostat na školu, to měli horší. Samozřejmě se vše postupným způsobem uvolňovalo. Ovšem víte, že pokud některé věci přijdou s patřičným zpožděním, ztracený čas se již nedožene.

… Komunismus …

MS: Dobrá, rád bych využil vaše slova jako můstek k tématu vnímání ideologie. Jak vnímáte komunistickou ideologii a režim na ní založený? Vůbec – potřebuje člověk ke své existenci ideologii?

VČ: V něco by člověk měl věřit. Jsem přesvědčený, že jsou některé zásady, jichž je třeba se držet. I Desatero je takové. To, že komunistická idea byla založena na mylném základě, způsobilo tragédii obrovskému množství lidí. V určitém období tomu lidé nejdříve uvěřili. Například já jsem též byl ve straně, vyloučili mě, ale vstupoval jsem do ní v šedesátých letech na Filozofické fakultě UK v Praze, kde se stále něco dělo. Lidé mi imponovali. V té době existovaly zajímavé časopisy, diskuse, točily se zajímavé filmy. V mém případě nemělo význam vstupovat do Strany slovenské obrody nebo do Strany slobody. Nehovořím o českých nekomunistických stranách. Své místo jsem viděl v jediné možné straně, která v té době byla. Pro mě to byla komunistická strana. Vstupoval jsem do ní v roce 1966. Po srpnu 1968 a zejména po dubnovém plénu v roce 1969 šlo o něco úplně jiného. Vůči vyloučení jsem se neodvolával. Věděl jsem, že tato normalizační strana je něco jiného než ta strana, do níž jsem já v roce 1966 vstupoval. Pouze jsem nevěřil jedné věci, že systém potrvá tak dlouho a perzekuce bude tak tvrdá.

MS: Dobrá, zastavil bych se u slov, které jste zmínil: komunistická ideologie měla mylný základ. Mohl byste to rozvést? Co podle vás způsobilo ten omyl? Je to podle vás akcent kolektivismu, potlačení jedince, zmínka násilí …

VČ: Ideologie, jež k nám přišla, neměla v naší zemi historicky žádné oprávnění. Jsem o tom přesvědčen, protože něco jiného bylo Rusko a něco jiného byla c.k. monarchie, kde byla povolena sociální demokracie. Vždy jsem měl levicové cítění, a nemyslím přímo levicové jako spíše sociální. I na dnešním režimu mi vadí, že nemá lepší sociální síť, protože ne každý se může uživit a mně není jedno, když vidím staré paní, které by měly jiným způsobem trávit svůj důchod, než nabízet v Praze u Anděla výpěstky či květiny ze zahrádky, protože důchod jim nestačí. Totéž platí i u bezdomovců – ovšem mnozí jsou strůjci svého štěstí. Je vhodné, aby se některým věcem pomohlo.

MS: Ano, ale je otázka, zdali ve společnosti mají pomáhat státní struktury a režim by byl založen na strukturách, nebo jestli máme nechat působit sílu spontánní lidské interakce. To je jedna skutečnost a ještě druhá: Říkal jste, že změny začaly v Rusku. My jsme nebyli na jejich úrovni, ale Marx předpokládal, že změny sociálního a ekonomického řádu začnou v Anglii, jako nejvyspělejší kapitalistické zemi.

VČ: Dobrá, ale projekt komunismu se tam nerealizoval. Musím vycházet z toho, co jsem vlastně poznal. Nakonec, když se to tak vezme, i Rusové nejvíce doplatili na celý komunismus. S vámi souhlasím v tom, že stát by měl některých věcem napomáhat. Právě proto, že jisté struktury byly rozbité. Když si představíme, že u nás do roku 1948 byla rozšířená spolková činnost, byla dobročinnost, co předtím mohla dělat církev ve svých zařízeních! Těchto věcí bylo velmi mnoho, avšak pak to zůstalo na státu, a to kvůli politickým změnám po roce 1948. Zde neexistovala tradiční občanská společnost. Kdo to měl dělat? Ti, kteří se ve „zbabrané“ transformaci dostali díky mnohým okolnostem k penězům, nedorostli tomu, aby si uvědomovali, že ti, kteří něco mají, jsou povinni, co mají navíc, dát dále.

… Struktury a lidé …

MS: Souhlasím s vámi, ale svá slova jsem směřoval k období před utvoření komunistického režimu. Je lepší, když si lidé organizují běh svého života, tedy i péči o ty, kteří se o sebe neumí postarat, než aby to spravovaly struktury státu, k čemuž se Češi a Slováci zavázali svými politickými preferencemi.

VČ: Situace, která nastala, nemůže zůstat bezbřehá. Musí zde být hranice odkud a kam. Jsem přesvědčen, že prolínání mezi občanskou spontaneitou a určitými strukturami, v jejichž hranicích může něco podobného existovat je nejen vhodné.

MS: Rozumím vám, ovšem před rokem 1989 byla lidská spontaneita potlačena. To znamená, že v sociálním prostoru zůstaly pouze struktury.

VČ: Jistě máte pravdu, protože každý, kdo dělal něco jiného, nepovoleného, byl automaticky podezřelý, sledovaný a nesl některé následky. Ovšem něco jiného byla padesátá léta, něco jiného sedmdesátá a osmdesátá léta, kdy se různé věci už dělat mohly. Můžeme si vzpomenout na shromáždění na Škroupově náměstí, …

MS: … což je prosinec roku 1988.

VČ: Jedna věc je, že to, co se odehrávalo v Praze, se neodehrávalo v Hodoníně či Karviné. Je však velmi důležité, aby události měly dopad v celé zemi.

MS: Souhlasím, ale k tomu, aby to lidé v Karviné věděli, napomáhaly rozhlasové stanice Hlas Ameriky a Rádio Svobodná Evropa.

VČ: Též díky perestrojce od roku 1987 přestala být stanice RFE rušena, předtím to nebylo možné. Kdyby neexistoval třetí helsinský koš, mnohé by nenastalo. Velmi dobře si uvědomuji, že jsou věci, které později přišly díky těmto drobným dílům, jako byla Helsinská konference, též přispěla – o tom jsem přesvědčen – Gorbačovově nástupu.

MS: Zaplať Bůh za to.

… Reformovatelnost režimu …

MS: Rád bych se zeptal, jestli si myslíte, že režim, který zde byl před rokem 1989, byl reformovatelný. To znamená: dopadli bychom jinak, přiblížili bychom se zemím Západu, pokud by nepřijela spřátelená vojska?

VČ: Nikdo nemůže vědět, jak by se situace vyvíjela. Snaha zde byla. Bylo zde opravdové občanské nadšení pro politické změny, jež přišly v roce 1968. Já jsem z Trenčína a před piaristickým kostelem v létě 1968 jsem viděl heslo: „Ruky k práci, srdcia k Bohu, Dubčekovi na podporu.“ Všeobecná vůle pro politické změny byla u většiny obyvatelstva i u těch, kteří byli k politice KSČ lhostejní, pasivní. I někdejší členové předúnorových politických stran opět vstupovali do „obrozených stran“, které na jaře 1968 změnili vedení. Odešli Alois Neuman, Josef Plojhar a jejich nejbližší spolupracovníci, a tak ti někdejší členové se začali angažovat v přípravě programových zásad strany. Když začala normalizace, z těchto stran odešli. Myslím třeba Vladimír Justla, který později vedl poetickou vinárnu Viola, nebo i bývalého kancléře Ivana Medka a další. Byla všeobecná vůle pro politické změny, maximum lidí bylo pro! I lidé, kteří byli přívrženci politických stran, které v roce 1948 prohrály, a zde nemluvím o nástupnických stranách Národní fronty. Oni byli ochotni vstoupit do stran a obrodit je v roce 1968.  Socialisté či lidovci z exilu nabízeli stávajícím vedením svou pomoc, svou podporu. Lidé se začali vyrovnávat s křivdami, které nastaly po roce 1948. Nešlo tedy jen o rehabilitaci komunistů, ale šlo i o rehabilitaci studentů, kteří byli vyloučení ze studií v roce 1949. V roce 1968 jsem byl pověřen rehabilitační komisí filozofické fakulty, abych prošel prověrky z roku 1949 (poněvadž materiály se uchovaly), aby se fakulta mohla omluvit lidem, že nemohli studovat. Některým se podařilo dostudovat, ovšem lidé měli již úplně jinou cestu životem, než kdyby normálně skončili studia a rovnou pokračovali ve své kariéře. Jsem přesvědčen, že rok 1968 byl zásahem pěti zemí (vstupem vojsk) přerušen a pak nic na to nenavázalo, poněvadž politická reprezentace, která zde existovala, v podstatě podlehla.

MS: Až na MUDr. Františka Kriegela.

VČ: Víte co, nemám na mysli pouze Moskvu a podpisy našich představitelů, ale zejména to, co se dělo během normalizace. I normalizace mohla být jiná. Neříkám, že by zde probíhala finlandizace. Ale proč u nás bylo tolik kolaborantů a lidí, kteří měli pocit, že museli pořád něco zachraňovat? Asi své posty!

MS: Ano, ne nadarmo se říká: bližší košile než kabát. Dobrá, soudíte, že sebelepší představitelé národa by s tím nic neudělali? Proč se táži? Právě Alexander Dubček nebyl pravým vůdcem ve střetu, který se v tom roce odehrál.

VČ: Strana, která jediná v té době mohla něco dělat, „nevygenerovala“ ze svých řad někoho jiného. I Dubček musel jít od okresního funkcionáře v Trenčíně, přes krajského v Banské Bystrici po studenta na politické škole v Moskvě, tajemníka ÚV – než se stal prvním tajemníkem na Slovensku a v lednu 1968 v Praze. Zřejmě nešel v glazé rukavičkách. Ale také, jaké měl spolupracovníky? Často se říká, že byl slaboch, ovšem nejsem si tak jist. Po bitvě bývá každý generálem. Dubček, který vyšel ze stranického aparátu, jej znal a počítal s jeho obnovou po mimořádném sjezdu. Dnes se nikdo nedoví, co mohlo a nemohlo být.

MS: Pokud si člověk porovná přístup Františka Kriegela nebo profesora Jiřího Hájka, jednalo se o jiné persony.

VČ: Též měli svůj vývoj. Cením si jednoho i druhého. V našich očích to nemá menší hodnotu, když se přizná, že únor 1948 s lidovými milicemi byl též spojen s Františkem Kriegelem. I když pak byl odstaven a byl odstaven z dvou důvodů, a to, že měl židovské a španělské kořeny. Velmi si cením, co dosáhl, poněvadž riskoval svůj život. Nikdo nemohl vědět, zdali jej pustí či se podaří vrátit ho prezidentovi Svobodovi do letadla při návratu z Moskvy. Posuzovat lidi je nutné v širším kontextu.

MS: Dobrá, kdybychom přešli na obecnější úroveň, soudíte, že reforma systému, jak byla navrhována, neměla šanci na úspěch?

VČ: Nejsem o tom přesvědčený, že neměla šanci na úspěch. Musíme si uvědomit, jaká byla doba – a to v Evropě i ve světě. Začínala válka v Indočíně, existovala studentská hnutí.

MS: Na Západě svět protestoval.

VČ: Lidé, kteří byli angažováni v politickém životě, se drželi smluv z Jalty. Kdo by ze Západu šel podporovat Československo, které víceméně dobrovolně v roce 1948 přijalo sovětský tlak? Dnes máme znalosti, které jsme v té době neměli. Lehce se dnes píše o snadném, přímo „elegantním“ komunistickým uchopením moci v únoru 1948. Lidé těžko na něco mohli reagovat.

MS: Jsou lidé, kteří režim považovali za zločinný a vytvářející iluze. Byli slepí, a proto nejlepším způsobem jak reformovat, je přechod na systém, který je užíván v západních zemích.

VČ: Na to však nebyla reálná doba, jak by to bylo možné? Šlo by to pouze takto: kdyby o něco šlo a podařilo se to, dále můžeme mluvit, plánovat, činit. Ovšem pokus se nevydařil, protože byl zastaven. Vím, že idea stála na mylném základě, ale co se s tím dalo dělat? Svět byl opravdu rozdělen.

MS: Karibská krize a „červené telefony“ hrály své.

VČ: Je nutné vždy posuzovat, co je či co není reálně možné.

MS: Lidé v současnosti mají jasné představy o vývoji, ale neberou řádně kontext.

VČ: Přesto byla minulost dobou zdánlivých jistot: existovala Varšavská smlouva, NATO, EHS, existovalo RVHP. Nejen, že lidi, kteří se spontánně přidali, štvaly kreatury typu Ulbrichta nebo Gomulky. Byli zde stejní vlastní lidé jako Kapek, Kolder, Biľak …

… Pozitiva režimu …

MS: Především se zabýváme kritikou režimu, avšak existují též jeho klady? Jsou lidé, kteří vnímají věci černobíle, a proto odsuzují. Zřejmě nebudete tím, kdo a priori odsuzuje.

VČ: Nemám žádný důvod, proč bych patřil do „fanklubu“ minulého režimu. Své jsem si také prožil. Rád bych poznamenal, že v dnešní době vidím hlavně nespravedlnost vůči mladé generaci. Neřeší se zásadní věci, jako je bytová otázka. Když mladá generace se musí zadlužit na …

MS: … téměř celý produktivní život, …

VČ: … nestaví se družstevní byty, neexistují byty v podnájmu, jež jsou sociálně únosné. Když existuje podpora, je obvykle velmi zneužívaná, a to zejména v případě romského obyvatelstva. Víte, já jsem dvanáct let žil v Rumburku. V jednom ze třech domů, kde jsem bydlel, což byly tři paneláky za sebou, je vše v „romských rukách“, či lépe řečeno v rukou člověka, který tam nastěhoval Romy, kteří nemají odpovídající částky na zaplacení. Město je dotuje. Jak mají obyčejní lidé, kteří si „vydělávají“ či žijí ze stejných podpor říci: oni ano, my ne?

MS: To znamená: ze slov, která říkáte: cítím, že minulý režim se snažil o jistou míru sociální harmonie: bral ohledy.

VČ: Víte, neviděl jsem lidi, kteří by žebrali. V Praze jsem chodil po všech ulicích. Neviděl jsem žebráky před kostely či na jiných místech. Pouze vidím otázku. Někteří moji mladší přátelé říkají: chtěli bychom druhé i třetí dítě, ale nemáme na to. Hypotéky a vše, co je s tím spojeno, považujeme za velkou chybu.

MS: Právě minulý režim bytovou otázku z části řešil, pomáhal i sňatečnosti. Kolem Prahy vyrostla sídliště. Je i to „dítě“ normalizace? Ano, kdo chtěl se osamostatnit, mohl se oženit …

VČ: Byly zde novomanželské půjčky, …

MS: … které nejsou ekvivalentem hypoték.

VČ: Tato finanční zátěž poznamenává mezilidské vztahy, ty zpravidla ekonomickou zátěž nevydrží.

… Exil …

MS: Dobrá, pokročme dále. Nyní bych se zaměřil na otázku významu exilu, emigrace lidí, kteří odešli z Československa. Jak vnímáte tento „odchod mozků“? Vnímáte to, že jsme přišli o velkou část elity, která nám pak během obnovy demokratického a kapitalistického řádu chyběla?

VČ: Ano. Stále víc a více si uvědomuji, kolik skvělých lidí odešlo v 60. letech. Není to až po příchodu vojsk, ale i předtím. Co mě nejvíc trápí, že mnozí ze schopných lidí, kteří se vrátili, se tu neocitli na místech, kam by patřili. Přišlo sem mnoho hochštaplerů typu Viktora Koženého, avšak proč se nedala příležitost lidem, jako byl Jiří Pelikán, Antonín J. Liehm a další?

MS: Je otázka, jestli by tato jména měla v naší porevoluční společnost patřičný ohlas. Můžeme se tázat, proč sem po roce 1989 nepřišel Milan Kundera či kardinál Tomáš Špidlík, zakladatel Centra Aletti v Římě. Na druhou stranu sem přišli i ti, jako Jan Švejnar, jenž založil v Praze CERGE – EI.

VČ: Nevyužila se možnost, aby se zkušenosti jednotlivých lidí zužitkovaly. Kdo měl víc mezinárodních zkušeností než Pelikán, který byl během dvou období poslancem Evropského parlamentu? Je pravda, že mezi rokem 1968–1970 a mezi 1989 je v podstatě 20 let. Mnoho lidí si v emigraci založilo své existence. Kdyby se využila zkušenost, kterou prošly pobaltské republiky, určitě bychom byli v tom smyslu dále. Přemýšlel jsem o tom, že by byla lepší kontrola nad korupcí a vším, co s tím souvisí. Je pravda, že pak přišli lidé jako místopředseda vlády Egon Lánský, který přes své zahraniční zkušenosti lidsky selhal a nebyl sám, …

MS: … který pracoval pro Rádio Svobodná Evropa …

VČ: Ovšem ten selhal, protože se dal koupit za nějaké odškodnění v Uruguaji nebo něco podobného. Někteří sem přinesli korupční metody. Přišli lidé, kteří si mysleli, že budou pomáhat, ale sledovali vlastní cíle. Bylo zde mnoho lidí, kteří přišli učit na školy, ovšem stále nemám pocit lepšího vztahu k exilu.

MS: Víme, že někteří lidé o exilu uvažovali: my jsme zde trpěli a oni měli báječnou existenci – žili si v blahobytu.

VČ: Zapomíná se na to, co je stálo úsilí, než se vypracovali nikoliv k blahobytu, nýbrž ke slušné existenci. Mladí lidé měli v jedné věci štěstí, že dostali stipendia a mohli začít studovat, ale jinak? Znal jsem lidi, kteří zde opustili své domy a nikdy v exilu se k nim opět nedopracovali, ovšem životní úroveň nebyla jediným kritériem rozhodování pro exil.

MS: Také člověk mohl slyšet postoje lidí z exilu, které „nepasovaly“ na opravdovou realitu. Exulanti měli iluze o vývoji. Jinými slovy – exulanti neznali skutečnou situaci a jejich postoje byly posunem. Zkrátka recepce skutečnosti nebyla dobrá.

VČ: Souhlasím. Každý při svém zaměstnání neměl čas, aby sledoval Listy, Svědectví, knihy od Škvoreckého a dalších exilových nakladatelství. Život v některých otázkách byl o mnoho těžší než dnes, odhlédneme-li od politických otázek. Měl nějaká pravidla, nikoli veřejně deklarovaná. Ani jste nevěděl, co můžete a co ne. Vlastně jste jen věděl, co nemůžete, když narazíte na režim.

… Disent a demokratická opozice …

MS: Dobrá, posuňme se k disentu. Jak jej, který byl nepočetný, vnímáte? Dal se sečítat ani ne na tisíce v porovnání s tím, co bylo Polsku. Tam byla Solidarita. Zde byli lidé, kteří se původně sdružili na základě na základě protestu proti nedodržování helsinských dohod.

VČ: Myslím si, že rozdíl je v mentalitě národa, protože Polsko má úplně jinou historii, i Maďaři mají úplně jinou historii. Když si nyní uvědomuji – Kádár, který měl zakrvavené ruce nejen Imre Nagyem, ale i stovkami popravených revolucionářů po roce 1956 – „vydobyl“ Maďarům celkem přijatelný život („gulášový socialismus“ v rámci sovětského bloku). Poláci se Solidaritou udělali obrovskou věc. Já si velmi cením, že zde byl vůbec disent, že se našli lidé, kteří byli ochotni za své názory jít do vězení či s „kůží na trh“. To, že neměli tak velký dopad, není jejich vina, cením si, že vůbec byli, že byla připravená garnitura, která v prvním období po roce 1989 mohla převzít jednotlivé posty. Pak nastalo něco jiného.

MS: Tito lidé byli existenčně důležití – a to díky své integrovanosti pro přechod z totality do demokracie.

VČ: Určitě!

MS: Bylo logické, že zásadoví lidé budou po transferu moci postupně „eliminováni“, což se také stalo.

VČ: Ano, málo lidí, které jsme viděli ve funkcích v roce 1990, se udrželo. Z mého pohledu je to přirozené, že společnost se musí měnit postupně. Je škoda, že někteří lidé z veřejného života odešli a často přišli ti, kteří tyto hodnoty nesdíleli.

MS: Nesmíme zapomínat, že se jednalo o malou skupinku lidí, …

VČ: … ale měla obrovský vliv po roce 1989. Začaly vycházet jejich knihy. Stačí si vzpomenout, co udělali v nakladatelství Melantrich, aby hned mohl vyjít Havlův Dálkový výslech, který byl napsán s Karlem Hvížďalou a v jakém obrovském nákladu knihy vycházely.

MS: Můžeme říci, že doba byla jiná, naplněná očekáváním. Lidé byli jako „proměněni“!

VČ: Lidé byli hladoví a měli touhu něco poznat, poněvadž v malých městech se těžko dovídali o dění, co se odehrávalo v Praze nebo v Brně. Znali jen útoky z novin proti chartistům či disentu vůbec. Jaké byly názory lidí z velkých měst, kde navzájem komunikovali, půjčovali si samizdaty nebo četli materiály vydané Chartou, se lidé z malých měst nedověděli, pokud neměli kontakty na někoho, kdo o tom něco věděl.

MS: Zasahovalo to patřičné vrstvy …

VČ: Je důležité, že vrstva zde byla.

… Demokracie …

MS: Vážený pane doktore, naše druhé setkání bych začal otázkou: jak vnímáte obnovení společenského řádu – demokracie? Jak si ji sám definujete v kontextu české a slovenské reality?

VČ: Jak už jsem řekl, změny, které přišly po listopadu 1989, jsem upřímně přivítal. Byl jsem toho názoru, že je důležitý pluralitní politický život. Nepředpokládal jsem však, že na Slovensku vznikne tak silný nacionalismus, který do života vyvolá Slovenskou národní stranu, jež z mého pohledu zastávala extrémní stanoviska. Zároveň jsem nepředpokládal, že se zde vytvoří moravistická strana, protože kulturní požadavky nebo požadavek větší decentralizace se daly řešit i jiným způsobem. Nakonec tu v českých zemích moravistické tendence odezněly a z mého pohledu extrémní strany, jako byla Sládkova republikánská – také vypadly ze hry. Vždy zde bude nějaké procento obyvatelstva s názorem, jenž je extrémní. Je dobré, když se projeví, protože víme, s kým máme tu čest. Kdyby se jednalo o stranu ilegální, nebude společensky pod kontrolou.

MS: Vždyť vlastně demokracie má ochraňovat „menšiny“, byť limity ochrany jsou logické.

VČ: Ano, ale ani demokracie nemůže být bezbřehá. Někteří lidé jsou přesvědčeni o své pravdě. Někdy si myslím, že příliš mnoho demokracie je na škodu. Uvedu příklad: když organizuji nějakou akci, raději vyberu jedno jídlo pro všechny, než aby si každý vybíral, poněvadž tím se ztratí mnoho času a pak si lidé často ani nepamatují, co si objednali. Je to pouze maličkost, ovšem dá se dobře aplikovat na něco jiného.

… Střih Slovenska a Česka …

VČ: Mohu říci, že jsem byl zklamaný, jak se vyvinuly vztahy mezi našimi dvěma zeměmi. Uvědomoval jsem si, že problémy, které se mezi Čechy a Slováky objevily již od vzniku společného státu a byly dány odlišným historickým vývojem v obou zemích a poté i nepřipraveností obou politických garnitur nejen spolupracovat, ale třeba se i vyrovnat s menšinami: s německou v českých zemích, maďarskou na Slovensku. Současně nevzpomínám problém Podkarpatské Rusi, který tam též existoval.

 

… Střih do minulého režimu …

VČ: Situace, která nastala v roce 1945 – omezení demokracie v rámci možností až do státního převratu v roce 1948. Další věc je ta, že mezi lety 1948 a 1989 uplynulo 41 let. Ti, kteří si myslí, že po 25. únoru 1948 následoval hned 10. prosinec 1989, kdy byla představena první Čalfova vláda, se mýlí, jelikož mezitím uplynulo 41 let našeho života. Neříkám, že vše byla procházka růžovým sadem. Každý z nás máme nějaké negativní zkušenosti z minulého režimu. Nenegoval bych vše, co se odehrálo, poněvadž i v té době se jednalo o můj život a já neoddělím svých 43 roků, zkrátka že to, co se dělo více než 40 let mého života, byl pouze omyl a chyba. Snažil jsem se žít v rámci možností, které byly dány, ale zároveň, abych byl veřejně aktivní a před sebou měl určitou míru chování slušného člověka. Samozřejmě, že byla i zklamání, která jsem v té době zažil. Opakuji: neneguji vše, co jsem prožil.

… Střih do nové doby …

VČ: Období, které přišlo po roce 1989, bylo do nejbližších voleb příliš krátké. To znamená – 2 roky, aby se vyřešily problémy, které se za roky mezi Čechy a Slováky nashromáždily. Zde nešlo jen o rozdíl hospodářských soustav. Když máte neustále poslouchat, jaký je penězovod na Slovensko, na druhé straně jsou výčitky, proč se peníze investují v Čechách, v Praze. Proč se na Slovensku vybuduje jedna fabrika, která sice dává obživu lidem v celém městě, ale jak jsme viděli při hospodářské transformaci, tento způsob byl omylem. Jestli to mohlo být děláno jiným způsobem, je otázka, avšak doba byla příliš krátká na transformaci jako takovou. Myslím si právě, že kdyby zůstalo Československo jako stát, nedošlo by k takovým extrémům v obou zemích. Přece jen by si Vladimír Mečiar a lidé kolem něj toho tolik nedovolili.

… Nebyli jsme Švýcarsko …

MS: Za vysoce rozvinutou zemi považujete Švýcarsko. Shodou okolností je dobré říci, že mnozí lidé se domnívali, že právě Československo a později Česká republika může být v budoucnu označována za Švýcarsko Východu. Víme, že se tak nakonec nestalo, jelikož jsme neměli banky nebo rozvinutý farmaceutický průmysl.

VČ: Jsem přesvědčen, že chyba byla v něčem jiném. Národ nebyl takový, jako byli Švýcaři, protože je nutné mít odpovědnost ke své zemi, svému městu a svému nejbližšímu okolí.

MS: Ano, voláte po disciplíně.

VČ: Lehko se to říká, i Švýcarsko se muselo léta vypracovávat k nějakému konsensu, že země dokázala vstřebat požadavky jednotlivých částí a lidé se naučili jazyky dalších spoluobyvatelů. Nehovořím o Rétorománech, a běžný Švýcar dva, tři jazyky zná.

MS: Shodou okolností – Češi rozuměli Slovákům a Slováci naopak Čechům. To znamená, že jistý příslib zde byl.

VČ: Existovala zde jedinečná bilingvní schopnost, která se ztratila. Podle statistiky bylo každé 11. či 12. manželství smíšené. Sám spojení „smíšené manželství“ nemám rád, poněvadž mi to připomíná období rasové perzekuce v době válečných roků. Neznám však lepší výraz. Bylo to též dáno tím, že Slováci chodívali na vojnu do českých zemí a Češi naopak na Slovensko. Byla zde vzájemná možnost studia. Některé vysoké školy byly pouze v českých zemích. Jiné byly pouze na Slovensku. Například ve Zvolenu Vysoká škola lesnická a dřevařská nebo Vysoká škola dopravní v Žilině. Dlouho byla farmacie jenom v Bratislavě. Pro celou republiku byla vysoká škola technická se zaměřením na textil v Liberci, VŠ báňská byla v Ostravě. Lidé tak hranice přecházeli opravdu symbolicky, neboť jsme byli jedna země. Lidé, kteří si brali své partnery z druhé části republiky, ti vlastně pro svůj národ ztraceni nebyli. Slováci, kteří sem dnes přicházejí  – i kdyby si chtěli udržet svůj mateřský jazyk, nejde to, slovenština jakoby vymizela. Na Slovensku dnes v každém větším městě najdete možnost nakoupit český deník, byť s jednodenním zpožděním, ale kdo si chce, může si jej koupit. Toto platí i o časopisech. Každá prodejna má české knihy. Je to dáno tím, že pokud chce Slovák vědět víc, jistotně sáhne po české knize, neboť všechno není přeloženo do slovenštiny. Slovenský knižní trh je ve srovnání s českým o hodně menší. Češtinu taky Slovák zná z televize, protože mnohé filmy nejsou dabovány do slovenštiny. V Čechách je stále snaha zrušit slovenské vysílání českého rozhlasu, slovenský program v televizi ani nemáte. A pokud nemáte kabelové televize nebo nemáte satelit, česká domácnost se vlastně k slovenskému vysílání nedostane.

… Příčiny rozdělení v rámci demokratického procesu …

MS: Lze říci, že rozdělení v rámci snah obnovy demokracie nastalo proto, že někteří vrcholní přestavitelé nechtěli naslouchat druhé. Je to jako v manželství, když se nekomunikuje, rozpadá se a výsledky pociťuje každý.

VČ: Chtělo to svůj čas. Nebyla zde v té době potřebná politická vůle, aby se mnohé stalo. Například, když vzniklo Hnutí československého porozumění, byl jsem proti tomuto hnutí i přes to, že tam byla většina lidí, které jsem znal a vážil jsem si jich. Myslel jsem si, že československé porozumění by mělo existovat „sine qua non“ každé politické strany v Československu. Jedná se o samozřejmé věci, o nichž by se nemělo ani hovořit. Byl jsem velmi rád, že vše nakonec vyústilo v takové dobré vztahy mezi Čechy a Slováky, jako jsou dnes. Vidím, o co jsme byli ochuzeni tím, že došlo k rozdělení. Na jedné straně již zde nemáme možnost poznat slovenskou kulturu. Pravda, že do Prahy i do Brna přichází slovenská divadla, jsou i festivaly, …

MS: … nebo Český rozhlas Vltava vysílá jednou ročně měsíc slovenské kultury.

VČ: To všechno tu bylo i předtím. Bylo to samozřejmé. Člověk si mohl objednat jakýkoliv deník nebo časopis a dostali jste jej. Jistě, dnes je možné si to předplatit, ale nedoplatím se na poštovném. Je zvláštní, že se nemyslelo na tyto otázky. Těžko se určuje, co je lifestylový časopis a co je skutečně odborný časopis zabývající se kulturou nebo vědou, když máte platit více za poštovné. To stejné je s knihami. Dokonce jsem nositelem Hrebendovy ceny. Je dobré uvést, že Hrebenda byl poloslepý prodavač knih, které pěšky, na zádech přenášel z jednoho kouta Slovenska na druhé. Sám jsem se nanosil mnoho knih z Čech na Slovensko, protože jsem tím ušetřil poštovné.

MS: Soudíte, že díky tomu, že došlo k rozdělení, se demokracie ochudila, nebo se domníváte, že rozdělení dalo ventil nacionálnímu pnutí? Nakonec se tyto země v Evropě důstojně sešly.

VČ: Ještě v dalších generacích se bude vést spor o tom, zdali proces rozdělení byl dobrou či špatnou volbou. Z mého pohledu vidím, že jsem ochuzen o slovenské „vidění“. Nejde pouze o Slováky, ovšem jde též o Maďary, kteří zde též byli zastoupeni, což je půlmilionová menšina, i oni se projevovali. Je zde Slovenský institut, který však už nefunguje, jak by měl. Nemají prostředky na to, aby nabídli aktuální tisk, knihy atd. Bylo velmi dobře vybudované oddělení slovenských knih v Městské knihovně na Mariánském náměstí a v současnosti se tato řada nedokupuje. Sice existovaly plány výměny knih za účasti podpisů ministrů kultury obou zemí před několika lety v Klementinu, ovšem z plánů zbylo jen krátké období, poté už se nerealizovaly. Zkrátka, myslím, že mnohé věci by se vyvíjely jinak, kdyby nedošlo k rozdělení státu.

… Inspirace pro Čechy …

VČ: Například obdivuji, že na Slovensku je euro. Považuji za základní chybu, že zdejší politická garnitura nás neustále přesvědčuje, že euro pro nás není vhodné. Uvidíte, že dopadneme jako Slováci, jejichž koruna měla nižší hodnotu v porovnání k české koruně. Téměř 30 korun stálo jedno euro, když došlo k přechodu slovenské koruny na euro. V Čechách je dnes přibližně 27,5 Kč. Národní banka bude usilovat o to, abychom se dostali na takovou úroveň? Nikdo nám nesdělil, kdo je za tyto přehmaty odpovědný, kdo má odpovědnost za to, co se událo. Když si představím, že Československo v počátku devadesátých let nebylo zadlužené a dnes má na základě vyjádření ministra financí dluhy o hodnotě 2 bilionů, kde se tedy dluhy nabraly?

… Demokracie a populisté …

MS: Nádherně jste mi nahrál, jelikož můžeme říci, že doba přeje populistům, kteří si snaží koupit lidi. To znamená, že lidé, kteří jsou solidní, popisují svět, jaký je, jsou postupně vytlačováni těmi, kteří se snaží podbízet za každou cenu. Shodou okolností to byl případ i vámi zmiňovaného Vladimíra Mečiara s jeho nacionalismem.

VČ: Vladimír Mečiar nebyl ten největší nacionalista. Věděl nejlépe, jak a co sdělovat, ale obklopil se lidmi, kteří byli obdobného mínění, a Slovensko se rozpadlo. Zde v Čechách to není o nic lepší. Nerad bych uváděl jména, protože každý z nás ví, že se jim nic nestalo a nesou odpovědnost za to, že jízdenky městské dopravy jsou tak drahé, a takových věcí je mnohem víc. Jak je možné, že jeden kilometr dálnice je mnohem dražší než v Německu a v dalších zemích? Jak je možné, že zde nedošlo k určitým reformám? Vždyť se politické strany dívají do budoucna pouze z hlediska dalších nejbližších voleb! Lidé, kteří by měli co sdělovat ve veřejném životě, do něj nevstupují, protože jim to nestojí za to. Nastupující generace, bohužel nejde přes komunální politiku, kde by měla získat své zkušenosti, avšak jde na politickou cestu prostřednictvím jednotlivých partají a pak se nedivte, že zde jde tak málo lidí volit, poněvadž tato „partajokracie“ je absolutně nesympatická podobně jako byly za první republiky vázané volební kandidátky. Jednou byly dány a člověk s tím nemohl nic dělat. Do našeho politického života se dostali lidé, kteří v praktickém životě nikdy nežili. Nerad bych jmenoval. Všichni víme, o koho jde. Byli poslanci téměř 20 let. Nakonec švindlovali s diplomovými pracemi, a nic se jim nestalo. Kolikrát si kladu otázku, kde je míra, aby si společnost pověděla: již toho bylo dost! Kdo by to vlastně mohl dělat? Například považuji za velkou demagogii všeobecnou volbu prezidenta, protože výsledek záleží na tom, zda v poslední chvíli zašvindluje, vymyslí si pomluvy, a nikdo za ně není souzen. Vůči pomluvám se bojuje velmi těžko.

MS: Rozumím vám. Někdo však může říci: hlas lidu, hlas boží. Samozřejmě narážíte na skutečnost, že lidé, kteří se dostanou nahoru, kandidáta na jistou funkci mohou pošpinit. Svá slova jste směřoval ke skutečnosti, kde uspěl člověk, který začal vykládat, že jeho protějšek se snaží odlišně vyložit Benešovy dekrety.

VČ: Na Slovensku byly také prezidentské volby, nakonec lidé nechtěli mít stejného prezidenta, který je kandidátem vládnoucí strany. Dnes nemůžeme hovořit o pravici či levici ve smyslu, jakému jsme byli zvyklí, protože mezi jednotlivými stranami – co se rétoriky týče v sociálních a jiných záležitostí – není velký rozdíl. Kdybyste četl programy politických stran a nevěděl, o kterou jde, asi byste si je klidně zaměnil. Vadí mi – a nyní hovořím o České republice, v níž žiji převážnou část svého života, že do veřejného života nejdou lidé, kteří by měli co říci, koho oslovit. Mám dojem, že počátkem 90. let bylo mnohem víc společenského nadšení, zaujetí. Jako kdyby lidé dosáhli bezpečné úrovně a pak otupěli. Dále vidím hrubé mravy, nízkou úroveň našeho tisku – myslím deníků, protože mezi týdeníky si každý může vybrat, který mu víc vyhovuje. Když si představím, jak kdysi – a nyní odhlédnu od ideologických věcí – byla kultivovaná Lidová demokracie nebo Svobodné slovo, na Slovensku Práce! V dnešních novinách nevidím v páteční či sobotní příloze poezii – tedy něco, co by lidi kultivovalo.

MS: Dobrá, ale sluší se říci, že právě demokracie je závislá na lidech. Nejedná se pouze o procedury. Není to jen otázka voleb, svobodných médií, ale silným prvkem je člověk. Výchova demokrata je otázka generací.

VČ: Víte, Mojžíš asi věděl, proč vedl Židy čtyřicet let pouští, než přišla další generace a ta se dostala do zaslíbené země. Též si vzpomínám na Pasternakova slova z Doktora Živaga: „Člověk se narodil, aby žil, a ne, aby se chystal žít.“ Chtěl bych opravdu, abych měl jen přijatelné požadavky. Mně velmi záleží na tom, aby byla bezpečnost v ulicích a abych se dostal z jedné části země do druhé bez nějakých zvláštních problémů. Nyní mám na mysli problémy dopravní. Jsou určité věci, které by měl stát vždy garantovat. Není zde konkurence mezi více společnostmi v dopravě – tedy mimo nejvytíženější směry vlakem, do menších měst se nedostanete. Také vidím problémy s roznáškou pošty, přitom představitelé státu se snaží v rámci úspor poštovní služby rušit. Jsou záležitosti, které by stát měl zabezpečovat, avšak ten se o mnoho věcí nestará.

… Demokracie a otázka vize …

MS: Z vašich slov cítím nutnost vize. Společnost, v níž žijeme, se vyvíjí samospádem.

VČ: Pane Soldáte, jsem přesvědčený, že jsme se nikdy neměli tak dobře, jako se máme nyní. Nemáme právo si stěžovat. Na druhé straně – člověk za minulého režimu též nehladověl. Netvrdím, že by lidé měli bydlet v paneláku nebo museli mít stejný příjem, ale aby existovala sociální síť, ovšem aby podporu z ní dostávali ti, kteří ji potřebují, a nejen, že je třeba zaplatit dávky na bydlení atd. Stát by měl více usilovat o zaměstnávání lidí, kteří jsou nepřizpůsobiví. Jsou nepřizpůsobiví proto, že jim nebyla dána šance. K tomu by mělo být vychováno určité množství odborníků z praxe, kteří by věděli, jakým způsobem s touto vrstvou obyvatelstva pracovat, aby se takoví lidé stali součástí společenského systému, a nikoliv abychom si nad nimi do nekonečna lámali hlavu a báli se jít v jejich přítomnosti po ulici.

MS: Stát by podle vás měl lidi integrovat, to však, bohužel, závisí na lidech, kteří stát reprezentují.

VČ: Ano, zde je důležitá občanská společnost, ta pomáhá, aby se lidé slučovali. Například dělám předsedu Štefánikově společnosti v České republice. Nepodařilo se mi získat žádné mladé Čechy nebo Slováky, kteří zde žijí, aby se zajímali o tyto věci – jimi myslím úctu k lidem, kteří vytvořili česko-slovenský kulturní kontext. Je třeba, aby se jejich myšlenky sledovaly, studovaly, aby se připomínaly, je to národní kulturní dědictví obou zemí. Je otázkou, jaké jsou hodnoty další generace?

MS: Lze se domnívat, že problém této společnosti můžeme shrnout do termínu „atomizace“. V roce 1989 a krátce poté lidé měli nějaký společný jmenovatel, něco je spojovalo. Dnes si „jede“ každý sám za sebe, a proto se třeba potýkáte s nedostatkem lidí.

VČ: Když se zamýšlím, chybí mi i něco, jako byla vojenská služba a myslím si, že vůbec by nemusela být dvouletá. Kdysi byla vojna dovršení vzdělání mladého muže. Nemyslete si, na vojnu jsem s velkým nadšení nešel, byť jsem šel na rok, ale viděl jsem, že se tam lidé v minulosti naučili číst, protože je to nenaučili ve zvláštních školách. Když byli schopni jít na vojnu, ona by měla na ně působit. Jsou skutečnosti, které by se v roční náhradní službě daly použít, a není to jen sociální oblast. I tímto způsobem se pěstovalo vlastenectví, spolupatřičnost k něčemu.

MS: Sluší se říci, že toto bylo „dáno“ do vínku první republice. Lidé byli hodně integrovaní do spolků. Takové legie daly nejen Masarykovi argument pro vznik Československa.

VČ: Byl to Štefánik, který vytvořil legie. Štefánika je nutné připomínat, protože byl jedním ze spoluzakladatelů státu. Představoval slovenský aspekt mezi Masarykem a Benešem. Myslím si, že dnes vládne velká iluze o první republice. Je to dáno tím, že mezi rokem 1938, kdy končí první republika a mezi tím 1989 byla příliš dlouhá doba. Proč po roce 1945 vítězily levicové směry a zároveň nikomu nevadilo zjednodušení politického života, poněvadž lidé měli v paměti stranickost první republiky. Ta též trpěla velkou korupcí, nedokázala vyřešit ani jednu z otázek – ať už národnostní, či hospodářskou. První republika trvala příliš krátce na to, aby jednotlivé problémy mohla vyřešit.

… Demokracie a elity …

MS: Rozumím tomu. Sluší se říci, že republika byla postavena na elitách, a proto mnozí lidé se k nim upínají. Když se podíváme na Masaryka a Václava Havla, v roce 1989 bylo do jisté míry chápáno: Václav Havel je nástupcem Masaryka.

VČ: O tomto nemám žádné pochybnosti. Též bych si položil otázku – a uvažoval jsem o tom nyní, když sir Nicolas Winton obdržel státní vyznamenání: jak to, že u nás za druhé republiky Britové museli usilovat o to, aby se zachránily nějaké židovské děti, stát neměl zájem vykonat něco takového. Jak je možné, že se „po Mnichově“ objevila „žumpa“, která tu existovala? Jednalo se o reakci na politický systém první republiky? Tuto skutečnost nikdo nerozbíral.

MS: Katoličtí intelektuálové se „naváželi“ do prezidenta Masaryka a spisovatelů, jako byl Karel Čapek.

VČ: Takovýchto lidí bylo více. Když se na Slovensku vytvořila autonomie, hned na počátku byly přijímány vyhlášky proti Židům. Ovšem to samé bylo rovněž v Čechách. Dělali to lidé, o nichž byste si myslel, že jsou politickou elitou – právníci, lékaři – v tom si nemáme co vytýkat. Můžeme říci asi tolik: Když jdu po ulici a uvědomuji si, co vše bylo vybudováno za 20 let první republiky a za 25 let tohoto režimu, nepociťuji nějaké zapálení, nadšení. Mne nyní zaujala i jiná otázka – proběhlo 100 let od první světové války. Konečně se začalo hovořit i o ostatních vojácích, kteří se nedostali do legií, kteří většinou bojovali na všech frontách. S odstupem 100 roků je třeba, aby se tato otázka nastolila, aby se o tom hovořilo, a je to záležitost historiků, filmařů, médií, protože se nemusíme dívat jen do přítomnosti a do budoucnosti, je však nutné poznat i svou minulost. Například obdivuji Poláky, kolik toho jejich země musela přežít od roku 1939, jak se s tím dokáže historicky vyrovnat, jak se lidé zajímají o svou minulost. Byl jsem v muzeu varšavského povstání, byla neděle, nebyly tam žádné školní zájezdy, byli to rodiče s dětmi, kteří chodili, dívali se a vysvětlovali to dětem. Neumím si představit, že by někdo šel na Vítkov, přičemž též jsou tam vystaveny dokumenty z našich dějin a představeny zajímavé kapitoly.

MS: Mnozí lidé u nás jsou k tomu indiferentní, lhostejní. Nemůžeme se tomu divit.

VČ: Pane Soldáte, ovšem toto není záležitost pouze škol, ale i médií a hlavně rodiny, protože kde se máte dozvědět o některých skutečnostech? Jako se doma naučíte, jak se člověk má stravovat, jak se lidé mají chovat, že je třeba pozdravit lidi ze sousedství či když člověk přijde na zastávku tramvaje, uvědomit si, že staršího člověka je potřeba pustit sednout. Tento přístup nenaučí škola. Musí to jít z domu, člověk by měl být veden příkladem. Je proto nutné, aby se při sobotním či nedělním obědě, kdy je rodina spolu nebo při večeři, o některých věcech hovořilo. Nejvíce těchto věcí jsme se dozvěděli při večeři, poněvadž během týdne jsme se stravovali v družině, jelikož rodiče byli zaměstnaní, a proto společné setkání se odehrálo během večeře.

… Demokracie, dialog a kontexty …

MS: K tomu musí lidé cítit potřebu vést dialog. Znakem demokratického zřízení je právě dialog. Jestliže se u nás spíš vedou monology, společnost stagnuje, či se vydala na sestupnou dráhu.

VČ: Pak se nedivme. Je mi velmi líto, že se lidé nezúčastňují voleb. Nezúčastňují se v dostatečném množství ani komunálních voleb, kde se rozhoduje o obci, čtvrti, kde lidé mají svůj domov. Proč se tak nešikovně propaguje Evropský parlament? Zde se mnoho věcí financuje s pomocí Evropské unie. Právě již tím, že se zúčastníme voleb do Evropského parlamentu a volíme si zdejší lidi, neboť nejsme v situaci, jako byla v Itálii, že na kandidátce socialistické strany byl zvolen Jiří Pelikán, což byla ohromná věc! Kdyby se objevil takový člověk u nás, jistě bych jej podporoval.

MS: Souhlasím s vámi, neměli bychom opomenout faktor médií. Cožpak česká média informují o evropských otázkách? Cožpak se lidé zajímají, co píší noviny o Evropském parlamentu, když jsou nuceni číst to, co se děje v českém parlamentu?

VČ: Víte, někdo by měl víc usilovat o propagaci například práce Evropského parlamentu a zároveň i evropských orgánů. Neměli bychom si z nich dělat pouze švandu, že se vytrhávají některé skutečnosti: banány by měly mít stejné formy, nebo se zakazují některá jídla. Jedná se o záležitost vyjednávačů, které máme, kteří mají přesvědčit, co je charakteristické pro tu kterou zemi. Jedná se většinou o detaily. Vybíráme si z těch nejlepších, kteří by nás měli zastupovat? Do Evropské unie se ženou ti, kteří nás přesvědčují, že jsou euroskeptiky. Ten má sedět doma a nejít do Evropského parlamentu.

MS: Sluší se říci: i vámi zmínění euroskeptici jsou součástí lidu. Jejich hlas by měl být slyšen, poněvadž jsou menšinou a demokracie by ji měla respektovat.

VČ: Máte pravdu. V některých věcech si myslím: někdy je příliš demokracie ke škodě. Některým lidem bych možnost nedal, protože dokážou lépe demagogicky působit na lidi, než bych dokázal působit já.

… Nesamozřejmost demokracie …

MS: Měli bychom se též dotknout jedné skutečnosti: demokracie vyžaduje úspěch, někdy je to však neustálé škobrtání. Úspěch vám umožňuje zajistit i demagog, který je schopný svými rozhodnutími zabezpečit blahobyt země. Když se podíváme na výsledky voleb z podzimu 2013, někteří demagogové dostali zelenou.

VČ: Podívejte se, dal bych šanci těmto lidem, protože zatím neudělali velkou chybu. Nemůžeme hovořit o nějaké korupci, která by se zde neodehrála. Lidé jsou znechuceni ze všech úplatkářských afér a z toho, že zde v Praze není vyřešena městská doprava. Hovořím pouze o Praze. Každý region má své problémy, kde jsou krajští demagogové, kmotři. Demokracie má vlastně těmto záležitostem zabránit. Když jsou lidé voleni takoví, kteří sledují vzájemné profity. To vše začalo opoziční smlouvou. Viděl jsem to i při senátních volbách v obvodě, kde žiji, že podporovali i sociální demokraté jednoho kandidáta, který vlastně vystupoval proti programu sociální demokracie. Ale to byly asi nějaké koaliční dohody, jenže těžko se jím rozumí.

… Kapitalismus …

MS: Pokročme dále. Jak jste jako historik vnímal obnovu tržního hospodářství? Marx podrobil kapitalismus zdrcující kritice, poněvadž vede k odcizení člověka. Centrální plánování selhalo. To znamená, že obnova systému, který funguje v západním světě, je čímsi logickým?

VČ: Západní svět není též ideální, jako nic na světě není ideální. Neosvědčilo se centrální plánování, jelikož neexistoval trh. Kde neexistuje soutěživost, konkurence, kde je vše předepsáno – kolik se má čeho vyrobit, vyrábí se i do zásoby a jsou pak z toho nedobytné pohledávky. Na druhé straně – vytvořit vlastní kapitálovou vrstvu je záležitost několik generací. Nejsem nadšen z přístupu v devadesátých letech, kdy mnohé podniky krachovaly. Když si člověk uvědomí, že lidé, kteří u nás vlastní nadnárodní podniky, přicházejí lidi též vykořisťovat – mám na mysli třeba zaměstnance obchodních řetězců. Nikdo se nedokáže postarat o jejich požadavky, zastat se jich. Zde musí existovat patřičná lidská důstojnost a nejen o ní hovořit. Nevidím zde kroky, které by vedly k nápravě.

MS: Cítím, že cílíte na kritiku oligarchů, kteří z transformačního procesu hospodářství získali v privatizacích majetky, které se lidem staly trnem v oku.

VČ: Do správních rad přišli lidé, kteří nevytvářejí žádné hodnoty, intelektuálně nejsou způsobilí, ovšem dividendy mají přitom obrovské. Jak je možné, že došlo k takové hospodářské krizi, když ti, kteří na to měli dohlížet, na to nedohlíželi? Jsem historik a ne ekonom, a proto některé problémy nemohu vidět a vlastně bych je zjednodušil. Jde mi též o to, aby bylo podporováno vytvoření střední třídy, protože ta vytváří vlastní hodnoty. Nejdůležitější je podle mého názoru to, co poskytne studentům střední škola! Je nutné, aby právě tam byli nejkvalitnější lidé, učitelé, aby byli slušně zaplacení, proč tomu tak není? Proč zde máme tolik vysokých škol podivné kvality? Nevidím demokracii v tom, že si každý může založit vysokou školu. Kladou si lidé otázku, kde se uplatní jejich absolventi? Znám lidi, kteří jsou kvalifikovaní, dobří, ale studovali takové obory, kde na jedno místo není 5, ale 200 uchazečů. Proto je třeba, aby tyto skutečnosti byly sledovány. Ne každý může studovat na AMU, DAMU, HAMU, FAMU …

MS: Ano, každý má nějaké vlohy, a ty by se měly podchytit. Následně by člověk měl vlohy rozvíjet.

VČ: Vůbec si nemyslím, že je třeba, aby polovina z populačního ročníku měla vysokoškolské vzdělání. Měli bychom se tázat: jaké kvality je vzdělání? Spíše jde o nízký trend. Proč se máme v tomto směru přizpůsobovat předpisům jiných zemí? Velmi bych usiloval, aby se lidé uplatnili v praktickém životě, a to v odborných školách. To je třeba propagovat.

MS: Jinými slovy – lidé by se měli zabývat ne tím, co chtějí, ale co vyžaduje hospodářství.

VČ: Nejedná se o jednoduchou záležitost. Nejlepší by bylo, kdyby lidé dělali, co je baví, ale aby je to uživilo. Jistě je možné nalézt kompromis.

MS: Rozumím, ale kombinace, o níž hovoříte, vznikne málokdy.

VČ: Ano, měli bychom více dohlédnout na to, aby neexistovalo tolik „kulturologů“, „politologů“, také historiků. Aby tam šli ti nejlepší, aby bylo tolik vysokých škol, kolik je možné pedagogicky zabezpečit. Není vhodné, když máme „létající“ profesory, kteří ani nemohou poznat své žáky. Nemají čas řádně pročíst diplomovou práci. Již nehovořím, o tom, že by měli studenty vést.

MS: Rozumím vám, ale ne každý je Masarykem, Benešem, Kroftou, Arne Novákem. Zkrátka – společnost něco chce a podle toho se svět vyvíjí.

… Slovenská zkušenost s kapitalismem …

MS: Dobrá, můžete říci pár slov o tom, jak se kapitalismus a obnovení tržního hospodářství na Slovensku vyvíjely?

VČ: Myslím si, že vám k tomu příliš nepovím, protože jsem žil a dodnes žiji v České republice, na Slovensko občas jen zajíždím.

… Hodnoty pro demokracii a kapitalismus …

MS: Jaké hodnoty jsou důležité pro demokracii a tržní řád?

VČ: Myslím si, že je třeba dodržovat zákony, je třeba, aby lidé byli též altruisty, aby nečekali, že se jim za jejich činnost hned dostane odměny, aby dělali některé věci jen proto, že mají dobrý pocit, že to udělali, že se to patří. Nerad bych poslouchal, že se mi za mou činnost někdo bude odměňovat. Je to i o mezilidských vztazích a odtud to má plynout do zaměstnání.

MS: Lidé by neměli za vším hledat peníze.

VČ: Podívejte se, peníze jsou důležité, ovšem jsou věci, jež je třeba udělat, právě proto, že je to důležité samo o sobě. Lidé by měli být tak placeni, aby nemuseli vše dělat za peníze.

MS: Můžeme konstatovat: kdo měří život penězi, pak jako osobnost daleko nedojde.

VČ: Závisí, jaké máte na život nároky. Lidé by měli vědět, nač mají. Neměli by si myslet, že mají nárok mít vše.

… Blahobyt …

MS: Jak přistupujete ke skutečnosti, že po roce 1989 důležitým motivem jednání lidí bylo „dohnání“ bohatství zemí na západ od nás, aby byly po letech nedostatku saturovány hmotné potřeby?

VČ: Když se vám dlouho něčeho nedostávalo – běžné věci, které se nosily, mohly se dostat jen v Tuzexu. Ne každý musí chodit oblečen ze značkového obchodu, když na to má, nechť chodí tak oblékán. Každému imponují jiné věci. Někdo tráví čas náročným sportem, jiný zas neví, jakou blůzu by dal na sebe. Někdo je ochoten dát peníze za nějaký kvalitní koncert. Zkrátka – nemůžeme být uniformní. Lidé reagovali zejména na věci, jichž zde byl velký nedostatek. Dnes nevidíte problémy s auty, protože je jich velký počet. Lidé si mohou koupit jakékoliv auto, i ojeté. Když se některé věci saturují, přijdou jiné. Důležité je, že jsme se dostali na stejnou úroveň – co se internetu týče, jakou má západní Evropa. Evropská unie se též postarala o vyrovnávání. Zanedbávané regiony se dostávají na vyšší úroveň, avšak my sami musíme pracovat. Když se podíváme na města po devadesátém roce, zkrásněla. Také to velmi závisí i na zastupitelích, kteří sledovali tyto otázky, a jejich řešení věnovali své úsilí.

MS: Dobrá, jak se díváte na slova Václava Havla: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí.“ Lze jeho slogan považovat za plod revoluce, nebo to má i hlubší kořeny?

VČ: V dané době splnil svou úlohu. Jsem přesvědčen, že Václav Havel byl i o obsahu svých slov zcela přesvědčen. Nemůžeme zůstat na jednom bodu, neboť vývoj jde dále. Za 25 let se situace kvalitativně proměnila, doba vyžaduje jiná slova, motta, která by odpovídala i vývoji, k němuž jsme dozráli na základě Havlových slov.

MS: Můžete říci nějaké motto, které by bylo pádné?

VČ: Osobně jsem si vždy vážil slov paní Čankajškové – Sung Mei-ling, která řekla, že často věnuje 100 procent úsilí, aby dosáhla procenta výsledku. Vždy bych si přál více než procento výsledků, ale je nutné, aby člověk viděl výsledek svého úsilí.

… Historie a její recepce …

MS: Jste historik a bylo by chybou se nezmínit o historii. Jakou má podle vás pro společnost význam? Jsou lidé, kteří řeknou: historie patří historikům, ale vnímavý člověk může říci: historie je cestou k osvobození sebe sama. Člověk se na poli historie snaží pojmenovat pravdivě minulost.

VČ: Víte, každá liška chválí svůj ocas. Mám tento obor velmi rád, vždy jsem historii chtěl studovat. Jsem rád, že jsem ji „zažil“ v různých podobách a když jsem pracoval v muzeu, mohl jsem se jí věnovat. Vzpomínám si, že když na střední škole byl dobrý učitel dějepisu, který dokázal zaujmout své studenty a rozšířil jim obzor nejen o tom, co znamenala Suezská krize nebo Punské války. Ovšem člověk se setkal i s hovory o kultuře, politice, hospodářství, sociologii, zkrátka vše, co se přes historii dá zjistit a dovědět. Znalost historie považuji za velmi důležitou – existují různé bonmoty: kdo nepozná minulost, …

MS: … bude nucen si ji opakovat. Santayana …

VČ: Jsou jiní, kteří stojí za zmínku, jmenovitě bych to nebral. Nepřeceňoval bych význam historie, ale dobré znalosti historie člověku v životě pomohou.

… Úpravy dějin …

MS: Soudíte, že minulost byla před rokem 1989 upravována, že interpretace dějin byla pochybná?

VČ: Z ideologického důvodu byly mnohé věci prezentovány, jak režim potřeboval. Jsem přesvědčen, že starší dějiny, například dějiny první světové války, byly od druhé poloviny šedesátých let představovány velmi seriózně. Je pravda, že mnozí historici neměli k dispozici prameny, které se nacházely v archivech jiných zemí. Například o Karlovi IV. se lépe studuje, když se studují francouzské či německé archivy, ale můžeme konstatovat: i historici, kteří se tématům věnovali v minulé době, přinášeli kvalitní výstupy. Považoval jsem za velmi dobré, že svého času nakladatelství Svoboda vydalo kroniky – a to od Kosmovy kroniky do kronik 17. století. Patří to k historii národa, ovšem právě na tyto věci dnes nejsou peníze a nejsou komerční, tedy se nevydávají. Podobně je to s antickou knihovnou, jež se vydávala za minulého režimu. Je pravda, že z ní mám v knihovně asi 70 svazků, z nichž jsem prošel 10, ale hned, když jsem si knihu koupil, pročetl jsem si úvod a doslov. Řekl bych, že to patří ke vzdělanosti. Každá generace by znovu měla přečítat svou klasiku. To znamená: literární historici by ji měli interpretovat podle znalostí, které dnes mají. Jsem přesvědčen, že historie po roce 1989 dostala možnost interpretovat minulý svět bez ideologických nánosů. Jsou však historici, kteří byli ovlivněni minulým režimem a publikují do současnosti, vydávají práce na úrovni, na jaké bylo jejich studium, některé lidi nepřesvědčíte. Není však cílem, abychom se navzájem přesvědčovali.

MS: Když někdo přepisuje dějiny na základě ideologie, z dlouhodobého hlediska to nemá dlouhého trvání.

VČ: Souhlasím s vámi. Je tolik možností – zajímavé televizní pořady, které jsou lidem nabízeny. Jsou televizní dokumenty, kde se člověk dozvídá o II. světové válce, o jiných mnohých tématech, která jsou velmi kvalitně připravena, a je jen na člověku, co si z toho vybere. Myslím si, že společnost se dokáže bránit hlasu, jenž by byl negativní, třeba když někdo zpochybňuje holocaust, má za to být hnán k odpovědnosti.

MS: Někdo způsoboval útrapy komunistického režimu a také není hnán k soudu!

VČ: S některými lidmi byste si nesedl za jeden stůl. Lidé jsou do jisté míry ostrakizovaní v tom směru, že když mají extrémní názory, není asi přínosné je zvát do televizních diskusí nebo na konference.

MS: Tito lidé mohou být sociálně vyloučení, jsou na periferii.

VČ: To je individuální věc. Každý máme hranici, kam můžeme jít. S jistými lidmi nemůžeme být v jednom spolku nebo nemůžeme sedět za jedním stolem.

… Historie a instituce …

MS: Rád bych se zeptal na institucionální ukotvení – poznání historie. Jaký podle vás má význam Ústav pro soudobé dějiny? Vznikl po roce 1989.

VČ: Jsem přesvědčen, že se jedná o velmi důležitou instituci. Profesor Prečan o takovém směřování dávno uvažoval na počátku 70. let, kdy ve své korespondenci – dokonce jsem o tom psal – s významným politologem Milanem Šimečkou vyslovil své přání, co by vše dokázal, kdyby měl k dispozici takový ústav. Myslel, jaké knihy by se měly přeložit. Mladí historici by měli studovat v zahraničí, aby získali zkušenosti. Toto se vše podařilo. Samozřejmě, že máte přání. Některé věci vám vyjdou, některé částečně. Jsem přesvědčen, že založení tohoto ústavu – příští rok tomu bude 25 let – to byl velký úspěch, protože je to vidět i na změně vědomí společnosti vůči dějinám. V tom směru, že o současné dění se lidé zajímají více než předtím. Pokud to byla ideologická záležitost, každý si s tím chtěl dát „svatý pokoj“. Když se ohlédnete do minulosti a vzpomenete si, že koncem osmdesátých let vydával Melantrich sešity „Slovo o historii“, vybrané tituly končily s výjimkou dvou případů v roce 1945, proto dále nepokračovaly, jelikož by to nebylo ideologicky přijatelné.

MS: Je to něco podobného, jako když František Palacký končil své dějiny rokem 1526 bitvou u Mohuče před nástupem Habsburků.

VČ: Ano. Soudím: Ústav pro soudobé dějiny sehrál významnou roli nejen vydáním množství různých dokumentů a analýz. Mám na mysli i skvělý časopis Soudobé dějiny – vychovala se generace mladých historiků, kteří jsou evropsky vzdělaní, dalo by se říci, i atlanticky vzdělaní, protože studovali v USA. Ovládají jazyky, práci v archivech, navštívili archivy v jiných zemích. Dokázali do svých prací zakomponovat tyto znalosti. Tím se staly naše dějiny plastické.

… ÚSTR …

MS: Dobrá, jak vnímáte druhou instituci, která se má zabývat studiem totalitních režimů? Mám na mysli Ústav pro studium totalitních režimů, který však není součástí akademické půdy. Jedná se o instituci, která vznikla i na „přání“ politiků.

VČ: Podívejte se, jedná o dítě doby po roce 1990, poněvadž takové ústavy nevznikly pouze u nás, ale podle určitých vzorů. Například dnešní spolkový prezident Joachim Gauck založil ústav v Německu. Takové ústavy jsou v Maďarsku, v Rumunsku, v Polsku, dokonce i Rusku. Ze začátku jsem byl velmi proti tomu, neboť jsem si myslel, že finanční prostředky, které jsou pro tento ústav vyčleněny, by bylo lepší využít tak, že by každý okresní archiv dostal přiděleného jednoho pracovníka, který by měl specializaci na současné dějiny. Vznik ústavu bylo politické rozhodnutí – instituce již existuje, je nutné jí dát patřičný čas. Nikdy není dobré, abychom se neustále dívali do hrnce, v němž se vaří. Pak se vytahují různé aféry. Nyní je potřeba, aby ústav získal pár let klidné činnosti, a pak se dá hovořit o jeho směřování. Dnes bych činnost ústavu nechal dalšímu příběhu a nezasahoval bych do ní.

MS: Něco jiného je postoj historika, který stojí vně. Politici rozhodují …

VČ: Nakonec i vznik Ústavu pro soudobé dějiny byl politickým rozhodnutím Občanského fóra. Nejednalo se o seskupení lidí, kteří šli „hrát mariáš“. Poměry, které jsou v ÚSTR, neznám. Jsou tam však kvalifikovaní lidé, četl jsem práce, které jsou dobré. Jejich časopis Paměť a dějiny je na slušné úrovni. Mají k dispozici i některé „delikátní“materiály, a je otázkou, jak se s nimi naloží. Byly zde některé aféry, které jsou nám nyní dostatečně vysvětleny. Jednalo se o případ Milana Kundery, protože celé to bylo z mého pohledu zahráno do „autu“. Záleží na interpretaci celé doby. Víte, lehce se interpretují některé věci z pohledu člověka 21. století jako z pohledu člověku 50. let, kdy se člověk musel držet jasného rozumu, jisté distance, když se nechtěl do něčeho zaplést, poněvadž ideologie byla natolik silná, že když nebyl „pravověrný“, nevěřil, že každý, kdo přijde, je nepřítel, který chce zavraždit Klementa Gottwalda, tudíž tam nemá své místo.

MS: Soudíte, že oba dva ústavy hrají důležitou roli v oblasti poznání historie?

VČ: Každý má své poslání. Každý se v určitém směru obrací na jiný okruh lidí. Jsem přesvědčen, že na laickou veřejnost se obrací ÚSTR a poučenější lidé sáhnou po dílech Ústavu pro soudobé dějiny. Tito lidé jsou poučenější, poněvadž velmi pochybuji, že by si běžní lidé večer vzali do postele ke čtení dokumenty mimořádného sjezdu nebo Dekrety prezidenta republiky. Některé aféry okolo Bedřicha Reicina či obdobných politiků, ty lidi zajímají a často po nich mnozí sáhnou. Prosím vás, tím nechci znevažovat práci kolegů. Jsem přesvědčen, že jejich poslání je trochu jiné, ovšem když instituce funguje, je vhodné jim dát šanci.

… Dialog o historii na veřejnosti …

MS: Soudíte, že se ve společnosti dostatečně hovoří o historii? Právě tyto instituce mají napomoci tomu, čemu se říká „vyrovnávání se s minulostí“.

VČ: Je velmi těžké se vyrovnávat, minulost už změnit nemůžete. Když se vás některé věci dotkly, buď si to vysvětlíte, nebo zůstanete zatrpknutí. Věděl bych více, neboť jsem si představoval, že má profesní dráha by mohla být trochu jiná. Na tom nic nezměním. Pohybujeme se ve společnosti, kterou historie zajímá, a proto bych asi nebyl pravý, který vynáší velké kritiky. Též se setkávám s mladými lidmi, s nimiž jsem se mohl poznat přes soutěž Eustory, o niž jsem se v ČR staral 10 let. Jednalo se o studenty, kteří se chtěli dovědět víc. O některých otázkách mám zkreslené představy a někdy si myslím, že společnost je „vzdělanější“, než je ve skutečnosti. Důležité je, aby byly vzdělané politické elity, byť nikdo po těchto lidech nechce, aby ovládali podrobnosti z dějin starověku, ovšem je dobré, aby se dokázali vyznat v historii 20. a 21. století, což jim má pomoci v rozhodování v politických otázkách, za které nesou či by měli nést odpovědnost.

MS: Dotkli jsme se faktu, že je někdy znalost historie využívána k manipulaci. Nádhernou ukázkou toho byla první volba českého prezidenta. Kdejaké uřeknutí se může člověka diskvalifikovat.

VČ: Pokud se týče volby ze dvou kandidátů, málokdy existuje vzájemná zdvořilost, že by lidé spolu hovořili v rukavičkách.

MS: Zde se dotýkáme kultury politiky.

VČ: Jistě, jde o míru, kam člověk může zajít. Když „zajdu“ za své „já“ pouze proto, abych dosáhl cíle, jsem sobec. Ti, kteří jej chtějí dosáhnout, se neodvažují. Můžeme se na to dívat pouze z profilu.

MS: Účel světí prostředky.

VČ: Ano …

… Integrace do západního světa …

MS: Dobrá, rád bych se zeptal, jak se díváte na vstup naší republiky i Slovenska do evropských struktur?

VČ: Myslím si, že je jednalo o důležitý krok. Právě i evropské struktury mohou zabránit některým přehmatům, k nimž by mohlo dojít. Bylo vidět, že když Mečiar „přestřelil“, dostal demarš ze strany Evropské unie.

MS: Víme, že se pan Mečiar orientoval spíš na Rusko. Po volbách, které vyhrál Mikuláš Dzurinda, nastala obnova vazeb na evropské státy.

VČ: V tomto směru může Slovensko děkovat za pomoc České republice, která v té době velmi nezištně pomohla. Také pomohla i ve svůj vlastní prospěch, protože vedle sebe má loajálního partnera, na něhož se dá spolehnout, a jeho kroky jsou předvídatelné.

… Kam jsme dospěli – nejen omyly …

MS: Rád bych se zeptal, jaké omyly a klady přineslo čtvrtstoletí.

VČ: Pětadvacet let bych posuzoval kladně, protože se nám naskytla nová šance. Tehdy jsem si říkal, že nemám o dvacet let méně, a to v tom směru, že bych si rozšířil své znalosti, že bych mohl víc studovat. Tento pohled je subjektivní. Pro mne je velkou trpkostí – a zůstane to celý život – rozdělení Československa. Vyrostl jsem v Československu, byl jsem vychováván jako středoevropan, poněvadž maminka po svém otci byla Češka. Otec byl po své matce Maďar. U nás se doma nenadávalo ani na jedny a ani na druhé. Kulturní vlivy těchto národů se rodiče snažili vtěsnat do naší výchovy. Také jsem nepředpokládal, že dojde k takovému rozevírání nůžek ve společnosti. Úspěšní lidé mají právo mít více jak čtyřpokojový byt v paneláku. Když lidé mají na tři auta, ať je mají! Avšak nelze neuvažovat o vytváření vhodných prostředků, je třeba kontrolovat hospodářské přehmaty, korupci, neetické jednání bank, neodpovědnost při privatizaci, „oceňování“ lidí, kteří nevytvořili žádné hodnoty. Pak se nedivme, že nevědí, že je nutné zpětně společnost ze získaného majetku podporovat. Tito lidé však získané podniky rychle prodali či je přivedli k úpadku, a mohli bychom jmenovat mnohé další způsoby. Proto, že se některé věci hospodářsky nepodařily, že se uvažuje v kategoriích jedněch voleb, že školství není na takové úrovni, na níž by mohlo být – a takových otázek by se našlo víc, ale každopádně vidím více úspěchů, kterých společnost dosáhla předtím devětaosmdesátým. Některých otázek jsem se přestal bát. Měl jsem strach ze Státní bezpečnosti. Dnes nedělám nic. Ani tehdy jsem nic zvláštního nedělal. Byl jsem zaškatulkován do kategorie lidí, kteří nemohli. Právě proto mi z času na čas bylo dáno najevo, jaké jsou mé limity. V dnešní době je to závislé jen na schopnostech lidí.

MS: Dobrá, vymezovali jsme se vůči minulosti, ale jaká budoucnost čeká tuto zemi v rámci Evropské unie a globalizovaného světa? Jak jste odpovídal, můžeme říci, že jste optimistou.

VČ: Nemůžu říkat, že jsem optimistou. Velmi bych si přál, abychom měli kvalifikovanější politickou vrstvu, jež by dokázala informace a znalosti lépe využít pro společnost.

MS: Děkuji vám za kritická slova.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.