Dialog o transformaci s Pavlem Pafkem


*1940, český hrudní chirurg, v letech 1992 - 2010 byl přednostou III. chirurgické kliniky, známý se stal, když v roce 1997 operoval Václava Havla. Jeho knihy: Mediciman a ti druzí (2004), Šlo to skoro samo (2012).
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen v pátek 28. listopadu 2014 odpoledne v prostorách pracovny profesora Pafka ve Fakultní nemocnici Motol, V Úvalu 84, Praha 5, Motol.  

MS: Vážený pane profesore, jak vzpomínáte na rok 1989? Čím pro vás byl? Jaké naděje jste s ním spojil a případně, jak se naděje naplnily?

PP: Jednalo by se o velké debaty. Předně, medicína patří – budu-li zcela upřímný – mezi obory – řekl bych, apolitické. Jedná se o první a zásadní myšlenku. Rok 1989 jsem z hlediska své profese neprožíval. Jako občan jsem se jako všichni, kteří zvonili klíči, radoval. Na rozdíl od mladých lidí jsem zažil rok 1968 a uvědomil jsem si jednu skutečnost – jak se národ, když je bída, sjednotí. Protože jsem si pamatoval rok 1968, věděl jsem, že jednota v národě může mít krátké trvání. V roce 1968 po invazi vojsk si lidé dávali vzájemně přednost a chovali jsme se k sobě …

MS: … jako proměnění. Trvalo to pár dní.

PP: V roce 1989 jsem si říkal: je to obdobné. V listopadovém čase roku 1989 jsem byl po zlomenině obratle a ležel jsem doma. Protože jsem byl doma a nechodil do práce, denně jsem sledoval satelitní televizi, kterou jsem v té době vlastnil. Když jsem viděl, že se bourá zeď v Berlíně, což bylo 9. listopadu 1989, věděl jsem, že režim končí. Na rozdíl od lidí, kteří byli nejistí, co bude, jak bude, jestli bude generální stávka, uvědomil jsem si: toto jsou malé hry, protože je rozhodnuto. Pamatuji si, že jsem se šel podívat na fakultu. Potkal jsem jednoho docenta, který se mne tázal, jak se situace bude vyvíjet. Já jsem mu konstatoval: „Je to hotová věc.“ Zdejší mocipáni by se těžko mohli opřít o nějakou sílu, která by šla proti tomuto národu, nebo, lépe řečeno, proti celé změně, jež se udála mimo nás. Podle mého názoru bylo zbytečné vyskakovat, poněvadž bylo rozhodnuto.

MS: Co jste si sliboval od budoucnosti?

PP: Věděl jsem, že sjednocení a nadšení, stejné jaké jsem zažil v roce 1968, bude trvat přibližně stejnou dobu, že se pak vše změní. Pamatuji si na změny po roce 1968. V roce 1989 nastaly zásadní změny. Chtěl jsem vědět, kam vše bude směřovat. Samozřejmě jsem cestoval na Západ. Měl jsem jasno, jak to tam vypadá. V roce 1968 – 1969 jsem pracoval v západním Německu a měl jsem představy o západním světě. Po revoluci jsem v devadesátém roce požádal ministerstvo školství o možnost vyjet do Spojených států – a ne proto, abych si udělal „čárku“, že jsem byl ve Spojených státech, ale abych se seznámil s tím, kam to vše u nás bude směřovat. Když jsem se v devadesátém roce vrátil, již mi bylo jasné, že byznys je byznys a dolar je dolar. V Americe každé druhé či třetí slovo bylo dolar. Viděl jsem tam nákupní střediska, zacouvání automobilu až do nákupního střediska, naplnění košíku, „naházení“ zboží do auta, odjezd domů. Viděl jsem 20 televizních programů. Mnohé byly hloupé. Bylo mi úplně jasné, že stejné vzorce jednání převládnou u nás. Budou zde nákupní střediska a množství televizních programů. V počátku byla pouze Československá televize, ale bylo mi jasné, že tento způsob budeme následovat. A proto, že jsem to viděl v Americe, ničemu jsem se nedivil. Když zde byli moji známí z Ameriky a viděli to zde, říkali: máte to stejné jako v Chicagu – střelba, krádeže, tunelování. Je mi jasné, že to bude trvat nějakou dobu, než se dostaneme na určitou kulturní úroveň.

MS: Rok 1989 jste očekával? Rok 1989 jste spojil s pádem Berlínské zdi?

PP: Předcházely mu kroky Michaila Gorbačova. Přece dobře víme, že celý socialistický blok byl držen silou Sovětského svazu. Jakmile se tam uvolnilo – každý člověk má zájem cestovat, být svobodný, jakmile vám někdo otevře vrátka v chlívku, jdete ven, takže kdo mohl, vyjížděl. Nedivil jsem se tomu a neuvažoval jsem o tom, neboť se jedná o lidskou přirozenost. Pamatuji si, že v roce 1966 jsem se poprvé dostal do Jugoslávie, běžel jsem k moři, abych ochutnal, jak je slané. Všichni Češi chtěli ochutnat moře, jak je slané a vidět Alpy, vidět vyšší kopce, než jsou Krkonoše. Hluboce bych o tom nepřemýšlel. To je zkrátka zřejmé.

MS: To znamená, že člověk se v tomto ohledu nemění a nic nového pod sluncem?

PP: Pochopitelně.

MS: Vidíte, byli lidé jako chartisté, jako profesor Jan Sokol. Ten nebyl tak jasnozřivý jako vy.

PP: Nepochybně byl víc jasnozřivý než já. Můžete mít dojem, že jsem ex post chytrý. Nevím, co může člověk nového vymyslet. Jak jsem řekl, jakmile vám někdo otevře vrátka od ohrady – a v ohradě jsme byli – lidé začnou jednat. Ostatně i pan profesor, kterého citujete, byl jako učitel v USA.

MS: Lidé měli snahu se rozhlédnout po světě.

PP: Pamatuji si, že jeli starými autobusy. Vzpomínám si, že do Španělska přijel autobus bez klimatizace. Lidé tam vystoupili, lehali si do stínu autobusu, jelikož bylo velké teplo. Chtěli vidět Španělsko a moře. Dále lidé cestovali do Benátek, seděli tam u kostelů a jedli konzervy, vydlabávali konzervu rohlíkem, poněvadž na víc neměli. Můžeme v tom vidět lidskou podstatu: vidět, odejít za novým. Věděli, že se musí vrátit.   

MS: Objevuje se zde fenomenální snaha, jež definuje jedince. Člověku nestačí vyprávění, knihy o vzdáleném, zakázaném světě. Člověk usiluje o to, mít kontakt s realitou.

PP: Naprosto s tím souhlasím.

… Stav společnosti a kontexty …

MS: Dobrá, můžeme říci: stav společnosti připomínal ZOO. Lidé byli v jednotlivých klecích a byl jim dáván zob, potrava. Když zeď padla, logicky se projevila vyhládlost lidí, a tomu odpovídalo i jejich chování.

PP: Lidé se vždy chovají, jak se chovají. A právě proto, že se lidé chovají, jak se chovají, musíme jim dát „plůtky“. Pokud je nemají, vzniká džungle. Když došlo ke změně systému, nebyl zde nikdo, kdo by dal plůtky. Nestačili jsme se divit, co se dělo. Představme si ohradu se slepicemi. Někdo nechá otevřená dvířka a slepice utečou na vozovku. Hospodář vezme lopatu a nahání je zpět. Ale vážně, měl jsem možnost mluvit s politiky. Vzpomínám si na jednoho pana ministra, kterého jsem ošetřoval a říkal jsem mu: „Proč jste toto udělali, když vaše kroky neměly právní rámec a když ta rozhodnutí byla na hraně zákona a rozkrádalo se na hraně zákona?“ To jsou ty slepice na silnici. On mi odpověděl: „Pane profesore, báli jsme se, aby se nevrátil starý režim.“ Jeho úvaha mne překvapila a řekl jsem mu: „Pane ministře, o co by se opřela síla, která by režim chtěla vrátit?“ Byl zticha. Člověk musí vždy přemýšlet, jestli vše bylo domyšlené, nebo nedomyšlené. Z mého pohledu lze celý proces zjednodušit do otázky: Byl chytřejší Václava Klaus, nebo Kožený?  

MS: Jsem přesvědčen, že inteligentní byli oba dva.

PP: Kdo byl však chytřejší?

MS: Oba dva byli pošetilci.

PP: Respektive věděl náš pozdější prezident o těchto lidech? Nebylo jich málo a hodnota privatizovaného majetku byla mnohonásobně vyšší než kuponových knížek. To jsme nevěděli. Kdo z nás věděl o hodnotě akcií jednotlivých podniků? Ti, co později zakládali fondy, to asi „věděli“.  

MS: Myslím si, že …

PP: … ukradli málo? Ukradli mnoho.  

MS: Pozor, aby mně bylo rozuměno. Jsou lidé, kteří se prosadili v rámci nového zřízení, ale dokázali se obklopit skutečně chytrými. Jeden z nich je například Petr Kellner. Tak situaci nahlíží Pavel Kohout, jenž je ekonom, který též pro něj pracoval.

PP: Oni byli chytří ve svém oboru … Ne všichni občané se pohybovali v obchodu.

… Komunistická ideologie …

MS: Posuňme se dále – a to ke komunistické ideologii a režimu, který byl na ní založen. Potřebuje – podle vás – člověk ke svému životu nějakou ideologii?

PP: Co si představujete pod pojmem ideologie?

MS: Ideologii můžeme vnímat jako učení, které člověku pomáhá definovat a „zarámovat“ svět. Jedná se o východiska ve vztahu k němu.

PP: Můžeme říci světonázor?

MS: Ano.

PP: Jsem přesvědčen, že člověk potřebuje světonázor. Z mého pohledu se jedná o názor na svět, ale též na společnost, v níž žiji. O ten byl Robinson Crusoe ochuzen. Měl názor na přírodu, která jej obklopovala, na počasí …

MS: Měl Pátka a s ním mohl komunikovat o světě.

PP: Pozor, hovořím o stavu, když tam byl sám. Měl světonázor?

MS: Lze říci, že každý člověk má snahu se vymezit vůči světu, v němž žije, a proto konstruuje dokonalý, méně dokonalý pohled na svět.

PP: Je to nejen vůči pohledu na fyzický, ale i lidský svět. Ano, jsem-li součástí společenství, musím mít názor na společenství, jehož jsem součástí.

MS: Například Petr Pithart tvrdí, že ideologie, jak byly realizovány ve dvacátém století, jsou nebezpečnou hrou s idejemi. Výchozí ideje jsou „pokřivovány“. Za minulého režimu byly ideologií lidem „vymývány“ hlavy – „toto je názor strany, marxleninská ideologie“. To znamená, že svět byl za pomoci povinného – jak říkáte – světonázoru pokřivován. V takovém režimu jste žil …  

PP: … stejně jako pan Pithart. Víte, chirurgie je jasná. Musíme užívat přesných definic. Jsem přesvědčen, že každý člověk, který žije ve společenství lidí, by měl mít názor na společnost, musí mít názor i na okolní svět. Když například vybuchne Vesuv, musím se zřejmě bát a utíkat – i to je názor. Někdo se nebojí a zůstane.  

MS: Dobrá, nepřizpůsobovala si komunistická strana i jiné totalitní ideologie realitu?

PP: Pozor, něco ve světě člověka je teorie, jiné praxe. Málokdy společenská praxe bezezbytku odpovídá ideologii, poněvadž – jak říká pan Pithart – pokřivuje ji, ona byla vytvořena v jisté době. Mezitím uplynula doba a svět se změnil. Ideologie kapitalismu v 19. století neodpovídá jeho dnešní realitě. Vezměte si křesťanství. V podstatě ve své základní myšlence jsou si křesťanství a komunismus velmi podobné.

MS: Křesťanství akcentuje ducha, marxismus spíše materialismus.

PP: Je to pouze duch? Není to například také o majetku. Tak si vezměte otázku celibátu.  Vždyť celibát nebyl vyžadován do 15. století. Pak přišli lidé, kteří konstatovali, že se jedná o trestuhodnou věc. Nyní se uvažuje o možnosti jeho zrušení. Ukazuji vám pružnost myšlení církve.

MS: Není se čemu divit. Vždyť lidský svět ukazuje dynamiku a díky ní žijeme.

PP: Měli bychom si být vědomi, že ideologie a praxe jsou vždy v nějakém posunu, a proto dochází ke změně ideologie. Praxe ovlivňuje ideologii, ideologie praxi. Navrhoval bych, abychom hovořili konkrétně.      

… Východiska komunistického učení …

MS: Dobrá, jaká – podle vás – jsou východiska komunistického učení? Vidíte tam akcent na spravedlnost, rovnost? Můžeme tam zpozorovat snahu formovat nového člověka?

PP: Víte, nestudoval jsem filozofii komunismu, abych vám mohl seriózně odpovědět. Nikdo asi nebude diskutovat o absolutní rovnosti lidí, poněvadž i biologicky jsme si nerovní. Například jste vyšší než já. Zde však nejde o rovnost lidí, ale rovnost možností. Tuto skutečnost musíme vnímat. Dát všem možnost k rozvoji osobnosti, v tom můžeme vidět princip sociálního cítění, všichni mají mít stejnou šanci. Že se to povede jednomu, je předem zřejmé, jelikož možnosti nejsou pro všechny. Jenom 5 nejlepších a asi i nejvyšších hraje v prvním družstvu košíkovou. Vždy je to tak, že někdo zvítězí, a někdo prohraje. Vztahuje se to k úspěchu. Jeden je více, jiný méně úspěšný, ale jde o to, jak se ten, který byl úspěšný, podívá na ty, kteří byli druzí či třetí. Jsou mezi námi ti, kteří vidí pouze sebe, což je princip pravice. Málo budu myslet na ty, které jsem porazil. Právě levicový systém zdůrazňuje solidárnost – a to při vítězství. Když jsem toto přednášel manažerům, říkal jsem: podívejte se, abych to vysvětlil. Když ponorka vystřelí torpédo a loď trefí, všichni si řeknou: jsme úspěšní. Loď se potápí, lidé plavou ve vodě. Nyní jde o to, jak se ponorka – poté co se vynoří – postará o trosečníky. Buď odpluje, nebo je vyloví. Původně bylo snahou je zničit. Pak, když jsou zničeni, jim pomůžeme. Máte to stejné v jiných oblastech. Lidé se přihlásí na projekt, jeden jej dostane, a druhý ne, pak jde o zapojení těch druhých.

MS: Je třeba se podívat, jak se to dotýká mého srdce.

PP: Jaké srdce? Musíme uvažovat hlavou.

MS: Pascal říká: „Srdce má své důvody, o kterých rozum neví.“ Ano, při rozhodování člověka musí být součinnost. Jsem přesvědčen, že během takzvané „studené války“ byla snaha ničit a nevšímat si ostatních, ale jsou mezi námi někteří, kteří by projekt realizovali a druhým pomohli.

PP: Je to též otázka rozumu, nejen jak říkáte srdce. Jakmile budu milionář a kolem sebe budu mít samé chudáky, musím rozumově počítat s tím, že brzy na mne půjdou. Raději jim pomůžu, než aby mi vytloukli okna a okradli mě.

MS: V jistém směru to byl i případ Tomáše Bati. Ten pomáhal, a měl zároveň zájem formovat člověka.

… Příčiny pádu režimu …

MS: Soudíte, že režim skončil proto, že nenaplňoval svá východiska, nebo byl ve východiscích implicitně rozpor? Jsou mezi námi lidé, kteří o komunistické ideologii i režimu uvažují jako o zmařených letech, zmařeném potenciálu.    

PP: Buďme pravdiví. Křesťanství má 2000 let historie, a jak se celá ideologie udržuje? V minulosti byla udržována ohněm a mečem. Když si přečtete historii katolické církve, když navštívíte Blízký východ, uvidíte, jak vše válcovali křižáci ohněm a mečem, že zde byla inkvizice, mnohé se vám projasní. K optimálnímu nastavení systému lidstvo nedošlo ani po dvou tisících let. Lidé bylo nutné strašit peklem a hříchem, nebo je fyzicky trápit. To je celé. Ostatně jedním z pramenů marxistické filozofie byl utopismus.

MS: Sluší se však říci, že současné křesťanství není militantní.

PP: Nic jiného jim nezbývá. Znovu si řekněme – křesťanské hnutí má přes dva tisíce let, co tedy chcete od komunismu, který začal v roce 1917 – je to vlastně jen 100 let.

MS: Pozor, začal být realizován v zemi, která byla feudální.

PP: Víme to, učili nás to. Komunismus byl zaváděn na nesprávném místě, …

MS: … také nesprávnými lidmi.    

PP: Po historické zkušenosti s křesťanstvím nevěřím v realizaci představ komunismu, jak nám ji vykládali ve škole.

MS: Jde přece o to, jak se potenciál usměrní.

PP: Samozřejmě. Mnohé se usměrňovalo násilím – a to přejala církev.

MS: Zde lze uvést, co říkal jeden americký politik: každý morální požadavek musí být „futrován“ klackem.

PP: Souhlasím s tím. Bylo třeba přitlačit, aby mnohé z toho bylo lidmi akceptováno.

MS: Jsou lidé, kteří věří v evoluční proměnu jednotlivců.

PP: Souhlasím s vámi, ovšem křesťanskému lidu, jak jsme řekli, to trvá dva tisíce let. Kultivujeme se, dnes se nehází protivník lvům do klece. Dnes se nesekají ruce, když někdo něco ukradne. U svatého Jakuba můžete vidět useknutou rukou zloděje. Principiálně se kultivujeme, ale nekultivujeme se zase tak moc, jak si myslíme, protože si vezměte, že po dvou tisících let přišly koncentrační tábory. Z mého pohledu u nás musí být neustále ohrádky, ploty, zábrany, jinak je člověk zběsilý.

MS: Rozumím vám, ale mám pár námitek. Holocaust přinesla pýcha, domýšlivost, nekontrolovaná moc, dále máte Gaussovu křivku.

… Intelektuální elity …

MS: Existuje-li možnost, aby ve společnosti zvítězil demagog a aby selhaly intelektuální elity, je logické, že pak to vede ke katastrofě. Nádherným příkladem je Německo. Zvolili si Hitlera. Nejen Martin Heidegger vyháněl Židy z univerzity – i svého kantora Edmunda Husserla.  

PP: Heidegger byl snad intelektuál, …

MS: … ale selhal. Je otázka, jaký je pohyb ve společnosti. Můžeme se zeptat, proč v Československu zvítězil komunismus. Selhaly elity a také zde byla snaha Čechů po rovnostářství.  

PP: Co si pod tím představujete? Jaká elita? Ta elita je obyčejně intelektuální, agresivní.  Podívejte se, intelektuálem v mých očích byl Václav Havel, ale Václav Klaus velmi dobře pochopil, že šanci nemá Občanské fórum, ale politická strana s jasnou strukturou, s jasnými financemi. Jedině tak lze řídit společnost.

MS: To je pochopitelné, ale ještě se podívejme do komunistické minulosti. Marx napsal svůj Kapitál, také uhranul mnohé intelektuály. Soudím, že intelektuál má takovou funkci, že společnosti nastavuje zrcadlo.

PP: Můžete nastavovat, tedy nastavujete, ale často to není akceptováno. Vezměte si Havla. Když jsem byl v poprvé v Americe, uvědomil jsem si tam, že Havel pro tento národ udělal ve světě daleko víc než tady. Vidíte: intelektuál se u nás neprosadil. Nebyl bezvýhradně akceptován národem. Vše si dobře pamatuji. Vážili si jej, ale byl velmi silný odpor k jeho slovům „pravda a láska“. Mohu konstatovat: jako intelektuál se nemůžete prosadit, neboť zpravidla nejste praktik. Jakmile jste praktik, jste „málo“ intelektuální. Rozumíte tomu, co musíte udělat. Intelektuál dělá to, co si myslí, že je správné, ale praktik dělá to, o čem ví, že se musí udělat. V tom je rozdíl mezi těmito dvěma póly. Zase můžete argumentovat Gaussovou křivkou. Zde stojí jedni, zde druzí, ale mezi tím je kopec.

MS: Také můžeme říci: česká společnost odmítá intelektuály. Podívejme se do vaší knihovny. Máte zde Václava Bělohradského, C. G. Junga, …

PP: Přečetl jsem si Bělohradského eseje. Jsem připraven o tom hovořit.

MS: Lze konstatovat, že naše společnost „nepotřebuje“ intelektuály, jsou pouhou „nadstavbou“.

PP: Potřebuje je.

MS: Proč je ignoruje? Proč se staví minimálně „neutrálně“ k Václavu Havlovi?

PP: Nesmíme vidět věci černobíle. Inteligentní člověk musí věci vidět v různých odstínech šedi. Jsem přesvědčen, že česká společnost Havla úplně neodmítla, jen jej přijala jinak než Západ.

MS: Havel byl důležitý v rámci převratových dnů. Pak přešel na Hrad a zastával stejnou pozici jako Tomáš G. Masaryk. K moci se dostávali lidé ze šedé zóny jako Václav Klaus, Vladimír Dlouhý, byť ten byl součástí partaje a proto mohl zastupovat Valtra Komárka v Prognostickém ústavu. Řekl jste, že jste praktický člověk. Díváte se na výsledky, které práce přináší, takto intelektuál neuvažuje.  

PP: V tom je rozdíl mezi intelektuály a těmi, kdo se „chopí“ moci. Intelektuálové se málokdy chopí moci, jsou tam dosazeni. Sami o ni neusilují. Ani pro Masaryka, ani pro Havla nebylo místo v politice cílem. Okolí pochopilo jejich význam a „strčilo“ je tam. Ani se tam necítili nejlépe.

MS: Stali se symboly a lidé se k nim obrací.

PP: Utíkají se k nim jako ke Kristovi.

MS: Krista – jak víme – ukřižovali.

PP: Masaryk zemřel v klidu, Havla do jisté míry také „křižovali“.

… Reformovatelnost režimu …  

MS: Ještě bych zůstal před rokem 1989. Režim, který zde byl, byl neformovatelný? Měl jste jako mladý člověk naději díky „Pražskému jaru“? Byl jste mladý, bylo vám 28 let.

PP: Principiálně se jednalo o systém, který byl založen na kolektivismu. Ten byl rozvíjen také tím, že jsme nikdo nic neměli. Někdo měl trabanta, někdo měl škodovku. Nikdo neměl miliony, fabriky. Byli jsme si blíž. Tak tomu rozumím. Systém, který máme nyní, je postaven na individuu, aby ze sebe „vymáčklo“, co v něm je. Je tomu tak?

MS: Pochopitelně!

PP: Proto dnes máme například banány, máme vše, na co si vzpomeneme, poněvadž většina se snaží využívat svůj potenciál. Dříve jsme na auta a banány neměli, poněvadž lidé ze sebe nedostali všechnu sílu, která v nich je. Systém jim to neumožňoval. Kdyby v roce 1968 pokračovalo Pražské jaro, muselo by dojít …

MS: … ke konvergenci?

PP: Třetí cesta není. Konvergence je pouze v tom, abychom obnovili systém, v němž se člověk snaží, jako tomu je v současnosti, a vymáčkne ze sebe vše, ale dělí se též s ostatními. Tento stav můžete ve společnosti zařídit pouze daňovým systémem. Většina států Evropy má progresivní daň. Nesmíte jim ale sebrat motivaci, aby neřekli: nestojí to za námahu. Jsem přesvědčen, že systém by musel v principu umožnit větší individuální nasazení lidí, ale také by zachoval určitou míru přerozdělení produktů, které společnost vytvoří. Kde by byla hranice? Osobně mi přijde směšné hovořit o kapitalismu a socialismu. Možná mírně odbočím, ale politika není tenisový dvorec, jenž je rozdělen sítí. Jestli chcete hovořit o socialismu a komunismu z hlediska vlastnictví výrobních prostředků, myslím si, že privátní vlastnictví výrobních prostředků by muselo přijít. Do jaké míry? Jsem přesvědčen, že systém by byl těžko reformovatelný. Nesmíme si představovat Českou republiku umístěnou uprostřed Evropy, jako si utopista Thomas Moore představoval ostrov uprostřed hradeb při budování ideální společnosti. Velmi dobře věděl, že kdyby zboural hradby, okolí mu utopii „rozbije“. Z tohoto pohledu mít zde systém, který byl jiný, to by dobré nebylo.

MS: Někdo by uvažoval tak, že jsme se mohli vydat cestou Jugoslávie, tam měli úspěšného, charismatického Josifa Tita.

PP: Je nutné vidět věci v souvislostech, geograficky. Reforma systému byla částečná. Lidé byli nadšeni. Člověk v průměru žije 75 let a usiluje život prožít tak, aby libé pocity „převálcovaly“ pocity nelibé. Aby mi bylo rozuměno, nemluvíme o mimořádných lidech, ale pouze o Gaussově křivce. Člověk by si rád zde „užil“ a nyní tomu přání vše podřizuje, to je celý přístup většiny populace. Řeknete-li člověku, jestli má stát, či sedět, sedne si. Řeknete mu, aby si lehl či seděl, a on to udělá. Nyní jde o to udělat takový systém, aby lidé neleželi, aby pracovali.    

MS: Ve vašem případě běháte, jezdíte na kole – zkrátka sportujete. Jste jiný, vybočujete.

PP: Je chyba říci: znám jednoho. Musím se dívat na Gaussovu křivku a z tohoto pohledu jsem mimo. Na druhou stranu je chybné, když člověk nerealizuje své záměry.  

… Cesta k maximalizaci …

MS: Lze podotknout: člověku se žije dobře v systému, který mu umožní maximalizovat potenciál.

PP: Musí. Systém, který brzdí vaši seberealizaci, je špatný systém – a to z hlediska vás jako jednotlivce i z hlediska okolí. Z vaší maximální seberealizace získává i okolí. Je nutné nalézt optimální cestu, jak to regulovat daněmi, aby z toho okolí profitovalo.

MS: Když říkáte, že si lidé chtějí „užít“, pak i libé pocity mají dosahovat vrcholů.

PP: Ano, proto žijeme. Jednou jsem říkal: „I masochisté, když se při sexuálních aktech bijí řetězy, vyvolávají si libé pocity.“ Je tomu tak?

MS: Nemohu svědčit.

PP: Proč by to jinak dělali? Usilují o to, aby v jejich životě převážily libé pocity.

… Pozitiva minulosti? …

MS: Pokročme dále. Svět vidíte v různých odstínech šedi. Jaká byste zmínil pozitiva minulosti?

PP: Pozitivum pro mne byla větší soudržnost lidí.

MS: Lidé na sebe měli více času.

PP: Před třemi dny jsem si četl noviny. Byl tam sociologický průzkum, jak lidé věří jiným lidem. Ukázalo se, že jen jedna třetina Čechů věří jiným lidem. Proč tomu tak je? Je to dáno tím, že podle mého názoru je systém založen na individuu, a to se realizuje – bohužel – často bez ohledu na okolí. Realizuje se, aby mělo libé pocity všemožným způsobem – krade, tuneluje, loupí, lže. Neříkám, že se nelhalo. Samozřejmě, to bylo i za komunismu, ale soudržnost byla větší. Byla také soudržnost mezi lidmi, kteří byli mimo stranu, a těch bylo nejvíc. Byla také soudržnost mezi lidmi, kteří byli v aparátu. Lidé dole si mysleli o těch nahoře svoje, ale drželi spolu, dělali si z nich legraci. Vezměte si otázku politických vtipů. Podhradí se bavilo, mělo společnou kulturu, žilo spolu, zatímco ti na Hradě žili též spolu. Dnes však žije každý sám. Jen si vezměte uspořádání politických stran. Jedni říkají to, tito  zase to …

MS: Nedochází k patřičným průnikům.

PP: Není ochota k průnikům – a to i mezi lidmi, kteří nás vedou. Někdy je to až groteskní.  

MS: Ještě bych dodal jednu skutečnost. Za minulého režimu se lidé nemohli plně realizovat v práci, a proto volili rodinu.

PP: Správně jste uhodil hlavičku hřebíčku. Jsem přesvědčen, že morálka společnosti se odvíjí od morálky rodiny. Ta je nabouraná. Jeden z faktorů je, že se každý žene za ekonomickým ziskem.

MS: V minulosti to nebylo možné.

PP: V současné době zisk dominuje. Když jsem byl v Kanadě, která je založena také na konkurenčním prostředí, díval jsem se na tamní televizi, kde v jednom pořadu ukazovali, jak se prodlužuje doba strávená v zaměstnání o čtvrt, půl hodiny. Lidé obětují svému zaměstnavateli čím dál víc času, poněvadž je tam honba za osobním ziskem. Možná tam vstupuje i strach o zaměstnání, …   

MS: … ale i uspokojení.

PP: Nevím, jestli většina je spokojenější v práci, než kdyby byli doma. Jsou nadšenci – a patřím mezi ně též – kteří nepočítají peníze, čas … V životě mě to nikdy nezajímalo. Jsem univerzitní pracovník, ale nemohu říci, že všichni jsou jako já. Není to pravda a neočekávám to.

MS: Ve světě by pak byla nuda.

… Exil …

MS: Dobrá, jak nahlížíte na význam exilu? Sám jste například neměl zájem zůstat v zahraničí, když jste měl příležitost?

PP: Řeknu vám to velmi jednoduše. Po příchodu vojsk jsem rok pracoval v Německu. I jako mladý jsem se pečlivě díval na emigranty, poněvadž to bylo období, kdy se utíkalo. Zažil jsem setkání s osobnostmi z emigrační vlny šedesátých let a z emigračních vln čtyřicátých let. Opět jsem viděl soudržnost těch proti těm, poněvadž v šedesátých letech emigrační vlna byla vítána s otevřenou náručí, a v roce 1948 tak vítáni nebyli. Jedni záviděli druhým, že někteří odešli, dostali peníze, měli kurzy, zatímco ti první tam utíkali s batůžkem a holým životem. K samotné emigraci mohu říci toto: Moje osobní zkušenost – bylo velmi málo lidí, kteří emigrovali proto, že by zde byli pronásledováni.

MS: Máte na mysli politickou emigraci?

PP: Ano, jsou takoví lidé, rozumím jim. Většina lidí, s nimiž jsem se setkal, emigrovala z ekonomických důvodů, protože věděla, že se budou mít lépe. Pozoroval jsem lidi, kteří si tam koupili auto a ukazovali mi jej, protože věděli, že takové auto zde nikdy mít nebudu. Podívej, když zde stlačím tento knoflík, sjede samo okénko dolů. Sami jsme měli trabanta s okny na kličku, a tam? Posuny sedadel byly všechny na elektriku, avšak my jsme opěradlo u trabanta „natáčeli“ kličkou. Také mi ukazovali automatické sklápění brány a díval jsem se na to opravdu překvapen. Říkám vám to na příkladech, abyste pochopil, že naprostá většina lidí, které jsem potkal, utíkala z ekonomických důvodů, ale málokdo to říkal otevřeně. Víte, co říkali? „Děláme to hlavně kvůli svým dětem.“ Tím bychom však došli k otázce, co je to lidská morálka.

MS: K tomu se však dostaneme … Nezvažoval jste: mám, nemám zůstat v exilu?

PP: Byl jsem tam, dokonce jsem odešel v září roku 1968, když přišla vojska. Místo jsem měl připraveno, že tam půjdu. Dokonce tam za mnou byla manželka s tehdy ještě jedinou mou dcerou. Musíme si však mnohé uvědomit, proto uvedu dva příklady. První příklad – my jsme tam byli všichni a mohli jsme zůstat. Myslím si, že důležitou roli hrají lidské vztahy, totiž nezanechal jsem zde žádného potomka, jako rodina jsme tam byli všichni, ale zanechal jsem zde své rodiče. Manželka zde též zanechala své rodiče. Také jsem zde měl domov. Když jsem vystoupil z rychlíku ve Frankfurtu nad Mohanem, když jsem přestupoval na jiný rychlík, poprvé jsem viděl rozsvícenou třídu Kaiserstrasse u nádraží. Spočítal jsem si svůj plat, o němž jsem již věděl. Viděl jsem ceny zboží ve výkladní skříni a pro sebe jsem si říkal: „Bože, kdybych zde byl několik let, nemusím chodit do smrti do práce.“ Soudil jsem, že do Čech přinesu balík peněz. Po několika týdnech jsem měl dost celého majetku. Rozumím politickým důvodům, o nichž nechci diskutovat, kvůli nimž se lidé vrátit nemohli. Pro mě je domov tam, kde mám své blízké, ne tam, kde se mi daří dobře. Druhá myšlenka je – a to bych mnohým emigrantům rád řekl: ošetřoval jsem člověka, jednalo se o inženýra. Zlomil si ruku, chodil na kontroly. Tento člověk byl ve Svazarmu a létal v letadlech na Točné. Jednou přišel na kontrolu a byl smutný. Hovořím o době komunismu. Říkám mu: „Pane inženýre, proč jste tak smutný?“ On konstatoval: „Představte si, před dvěma dny utekl do zahraničí můj bratr, ale oni přišli hned za mnou a vzali mi pilotní průkaz.“ Pak jsem přemýšlel a dospěl jsem k závěru: byť mu pak bratr ze zahraničí posílal peníze, on zůstal zlomený. Jeho život nebyla práce, ale létání. Tam je otázka, jak si uvědomujeme své okolí, jestli vnímáme svou svobodu, aniž bychom respektovali svobodu svého okolí. Jsem přesvědčen, že mnoho emigrantů se podepsalo na osudu svého okolí. Jejich sourozenci nemohli studovat, třebaže jim někdo pak z emigrace posílal peníze. Obecně na emigraci pohlížím negativně kromě té skupiny, která by zde byla perzekuována. Rozumím tomu, emigrovat kdyby měl jít někdo do vězení, ale zde zůstali lidé, kteří skončili v kotelnách, ale zůstali. Mohli též utéci. V roce 1968 jsme mohli „všichni“ odejít. V pasu jsem měl razítko – výjezd do všech států světa. Takové razítko jsme mohli mít celý rok všichni.

MS: Nad tímto tématem jsme se zamýšleli s profesorem Vilémem Prečanem. On konstatoval: „Když jste v cizině, najednou cítíte, že jste pro ostatní nepotřebný, že svou existenci si musíte vybudovat zpět.“

PP: To samozřejmě. Nejen existenci vztahově, ale i existenci v hmotném světě. Neumíte jazyk. Byli lidé, kteří seděli v prázdném bytě a koupili si televizi, aby se naučili jazyk. Seděli na bedýnkách a každý den se dívali, aby porozuměli.

MS: Opět se dostáváme k poznání, že člověk byl nucen ze sebe vydat to dobré, aby se uplatnil. Lemplové …

PP: … neutíkali, a když tak se brzy vrátili. Z naší země utíkali schopní, ale nepoužiji výraz „výkvět národa“.

MS: Profesor Jan Pirk říkal: „Emigrace se logicky musela podepsat do genofondu českého národa.“

PP: Mohli bychom být dál, kdyby zde zůstali ti, kteří odešli? Tak bych to nedramatizoval.

MS: On to vztáhl k Bílé hoře, poněvadž utekla šlechta, a kdo neutekl, byl dekapitován.  

PP: 27 pánů? Všichni jsme nahraditelní. Někteří o sobě myslíme, že ne, myslíme si, že pouze my posunujeme svět kupředu…

… Disent, demokratická opozice a slova …

MS: Jak se díváte na otázku demokratické opozice, respektive projektu Charty 77, undergroundu jako zvláštního kulturního projevu? Jelikož jste zde zůstal, neuvažoval jste o svém začlenění do struktur uvažujících alternativně?  

PP: Za prvé jsem nedostal žádnou takovou nabídku. Dnes zpětně musím říci, že bych k tomu neměl velmi pravděpodobně odvahu.

MS: Nepřímo říkáte: je to pro vybrané.

PP: Možná bych neměl odvahu. Měl jsem dvě děti. Budu zcela upřímný. Můj otec musel vstoupit do komunistické strany, divil jsem se, když jsem se tu zprávu dozvěděl – a to jsem byl na vysoké škole – říkal jsem: „Táto, proč?“ Odpověděl: „Chtěl jsem, abys studoval.“ Když přišel rok 1968, tatínek byl stár, sdělili mu: „Gejzo, my bychom tě vyškrtli ze strany, protože potřebujeme vyloučit pár lidí.“ On reagoval: „Vyškrtněte mě, ale dejte mi na papíře, že dětem nebudete ubližovat.“ Na těchto slovech je mnohé pochopitelné. Možná jsem neměl takovou odvahu, ale opakuji ještě jednou: chirurgií jsem žil celý život. Medicína je apolitická. Kdyby dnes komunisté přišli k moci, řekli by: „Jsi nepřijatelný, protože si operoval Václava Havla …“

MS: Jsem přesvědčen, že by si to nedovolili.

PP: V myšlenkách si to dokážu představit. „Byl jsi spojen se starým režimem“ a jiné. I v nacistickém lágru bylo třeba operovat. A ti, co operovali, nemuseli s režimem souhlasit. Ano, nebojovali proti němu. Pomohli by tím víc svému okolí? Ale zpět – ani jsem o změnách neuvažoval. Dělal jsem svou práci. Vím, že z vaší strany je to málo angažované, ale říkám vám pravdu. Vím, že pro mnohé má aktivita byla zlem. Ve straně jsem nebyl, ale svým operováním jsem vlastně systému pomáhal. Mohu konstatovat: nesypal jsem písek do ložisek.

MS: Zde by asi mělo zaznít: I slovo je čin. Proti slovu se režim „postavil“. Vzniklo kýžené napětí, lidé z disidentských kruhů měli ohlas v zahraničí.

PP: Říkáte: slovo je čin, díky slovu – co díky slovu? Kdyby v roce 1948 nenastoupily milice! Žádné slovo nerozhodovalo, jednalo se o násilí. Vždy je to do jisté míry násilí.

MS: Jen si vzpomeňme na vystoupení Martina Luthera Kinga ve Washingtonu. Pronesl tam památná slova: „I have a dream …“ On cosi řekl, deklaroval a také to žil. Byl proto také odstraněn.

PP: Opět mi potvrzujete, že slovo v té době nemělo světoborný význam. Snad později, ale to už se měnily podmínky.  

MS: Ex post …

PP: … tím odvozujeme vývoj společnosti.

MS: Když někomu něco sdělíte, musíte též vyčkat na odezvu, ten proces přeměny slova v realitu.

PP: Vůbec vaše slova neneguji, vždyť celý vývoj společnosti je dán myšlenkami. Když si mnohé domyslíte v rámci české reality, jak jsme začali. Zde mohlo být hlásáno jakékoli slovo, v roce 1968 žádné nepomohlo, protože Rusové měli své tanky. V roce 1989 by nepomohlo zase žádné slovo, zase pomohla ta plná náměstí a Letná. Impuls též vydal Gorbačov a procesy začaly později. Na podzim roku 1989 byla Malá Strana plná trabantů a wartburgů. Podívejte se dnes na Ukrajinu, jaká slova pomáhají. Všichni se Rusů bojí. My si myslíme, že víme, kde je pravda, a tak slova pouštíme do světa, ale ona jsou velmi opatrná. Měli bychom usilovat o mír, ale mnoho se řeční. Slovo někdy musí jít na bodáku.

… Konec ideologie? …

MS: Pokročme dále … Režim padl, ale ideologie, na níž byl založen, stále působí. Máme zde Komunistickou stranu Čech a Moravy, která se přihlásila k dědictví své předchůdkyně. Soudíte, že zde vždy budou lidé, jejichž cílem bude paternalismus?

PP: Odpovím vám na to otázkou: existují komunistické strany za západ od nás?

MS: Ano, ve Francii, v Itálii. Máme Gaussovu křivku.

PP: Neustále zde budou lidé, kteří rádi svěří svůj osud do rukou někoho jiného a chtějí být řízeni. Jsou lidé, kteří nikdy nebudou chtít být řízeni a budou usilovat se sami prosadit.

… Demokracie …

MS: Dobrá, pojďme k obnově společenského řádu – demokracie. Máte svou „lékařskou“ definici, nebo se spokojíte s tradiční definicí: vláda lidu, lidem, pro lid?

PP: Když si přeložíte slovo demokracie, jedná se o vládu lidu. Jde o to, jakou definici postavíte, a já vám pak řeknu svůj postoj. Vláda lidu?

MS: Může nastat i vláda lůzy.

PP: Slovo lůza neužívám, protože užiju-li slovo lůza, automaticky se povyšuji. Inteligentní člověk by o lůze neměl mluvit. Možná toho, s kým jednáme, bychom přiřadili k lůze, ovšem možná, že má schopnosti v nějakém oboru, o němž se nám ani nezdá. Nevím, zda lůzu spojujete s nemorálností a nevzdělaností.

MS: Zdůrazňujete, abychom vůči neznámým lidem vždy cítili pokoru?

PP: Přesně, měli bychom být skromní a pokorní, neměli bychom lidi, se kterými nesouhlasíme, dehonestovat. Jako intelektuál říkáte: selhaly intelektuální špičky národa a Zeman byl zvolen prezidentem. To je demokracie.  

MS: Implicitně říkáte: demokracie je cestou, kudy se populisté dostávají k moci.

PP: Samozřejmě. Podívejte se na samotné slovo populismus.

MS: Jedná se o podbízivé vládnutí.

PP: Co myslíte slovem podbízivý? Neznám při volbách člověka ani seskupení lidí, který bude jen slibovat krev, pot a slzy. Mohl si to dovolit Churchill, ale pouze v době, kdy zde bylo ještě horší nebezpečí než slzy, pot a krev. Dnes by s tím v Anglii neuspěl. V normální společnosti se politici podbízejí. Každá strana, každý jednotlivec se podbízí.

MS: Skutečně?

… Slova, slova, slova …

PP: Již v Hamletovi je obrat – slova, slova, slova. Když přemýšlím nad vámi užitým slovem podbízení, soudím – a to podle vás – že znamená slibovat něco, o čem vím, že to nesplním.

MS: Přesně tak!

PP: Populismus z vaší strany je to, že slíbím něco, co nesplním. Jak mohou jiní vědět, když něco slibuji, jestli sliby budou, či nebudou splněny? Nyní dojdeme k Immanuelovi Kantovi. Řeknu-li, že něco slibuji, buď si myslím, že to je nereálné, nebo si myslím, že slib dokážu splnit. Jaké jsou mé pravé záměry? Nikdo z pozorujících v mém okolí je nezná.

MS: Vše je ve hvězdách.

PP: Do člověka nevidíte. Jsem zcela přesvědčen, že se dotýkáme otázek, jimiž se zabýval Immanuel Kant. Osobně bych slovo populismus neužíval, poněvadž zpochybňuje sliby člověka. Člověk, který se uchází o veřejný post, se může snažit naplnit své sliby a obhájit obsahy slov.

MS: Pozor, u člověka by též měl fungovat kritický, selský rozum, který řekne: vážený pane, co říkáte, nesouvisí se sociální a hospodářskou realitou.

PP: Omlouvám se, že vás zastavuji, ale inteligentní člověk, když bude slibovat inteligentům, si to rozmyslí. Bude-li slibovat neinformovaným lidem, může slibovat cokoliv, protože je ani nenapadne, že by to bylo nereálné. Vstoupím-li mezi informovanou společnost, musím jednotlivé sliby zvážit.

MS: Zmínil jste Immanuela Kanta. Slušný člověk zná meze, protože se snaží jednat v Kantově diktu: „Jednej tak, aby tvé jednání bylo obecným zákonem.“ Kdo takto jedná, život bude mít obtížný, ale bude ctnostný, bude mít blažený pocit v duši. Vraťme se zpět. Demokracie je prostor pro populisty. Měli bychom zmínit, že v antickém světě byla demokracie předpolím tyranie. Vám se demokratické uspořádání zamlouvá, nebo byste přijal aristokracii? Od roku 1992 jste přednostou kliniky, a vedení kliniky je něco jiného než demokratická správa. Jsem přesvědčen, že v demokracii musí být vnitřní respekt k řádu.

PP: Ten je i v každém království a možná ještě přísnější. Dále záleží, co si člověk myslí, jak to cítí, jak to hraje! Za komunistů se říkalo: je jako ředkvička. To znamená uvnitř bílý a navrch červený, a do ředkvičky nevidíte.

MS: Totéž užil Karel Schwarzenberg o části zelených – jsou jako meloun, navrch zelení a uvnitř rudí.  

PP: Demokracie je široký pojem. Máme zde prezidenta demokraticky zvoleného většinou národa. Jakou máme jinou možnost? Téměř polovina národa je z něj nešťastná a nevěří mu.  

MS: Máme demokratické struktury, ale uniká nám demokratický obsah.

PP: Jak dobře víme, struktury si obsah přizpůsobují. Pochopitelně! Když demokraticky zvolený parlament rozhoduje o tom, jaké platy si bude dávat – je to demokracie? Kde u toho jsou občané? Ti na to mají jistě jiné náhledy.

MS: Měli bychom se přiznat, že je to i naše vina, když jsme si své zástupce zvolili.

PP: Nemůžeme se pak divit, co za čtyři roky udělají.

… Potřeby demokracie …

MS: Zde jsme u toho, že demokracie potřebuje vzdělaného, selsky uvažujícího člověka.

PP: Museli bychom změnit ústavu. Platón říkal: stát by měli řídit lidé kolem padesáti, aby měli filozofické vzdělání, životní zkušenosti. Ústava nám říká: poslancem může být každý, kdo se dožije 21 let. Není už toto chybná podmínka?

MS: Pane profesore, Platón akcentoval aristokracii.

PP: Zdůraznil, že to budou vzdělaní, životem zkušení lidé. Odhlasovali jsme si – v rámci naší demokracie – že vzdělaný a životem zkušený je člověk, který ani neabsolvoval vysokou školu. Nemá žádnou zkušenost s prací s lidmi či právě skončil školu. Mluvím ze své životní praxe. 18 let jsem byl přednostou kliniky, vím, jak jsem emocionálně řešil věci, když jsem nastoupil, a vím, jak bych stejný problém řešil dnes. Z mého pohledu jsem byl mladý, hloupý, emocionální. V tom se objevuje fyziologie. Mladý člověk je plný emocí, jak stárne, ustupují, na tom není nic zajímavého a pozoruhodného, tak to na světě chodí. Zase nám zde ale vystupuje Gaussova křivka, na níž máte jak mladé, racionálně uvažující jedince, tak i staré, kteří již mají málo emocí, někdy však i méně racionálního uvažování.

… Dialog jako atribut demokracie …

MS: Součástí demokracie je dialog. Jak o něm uvažujete?

PP: Dialektická metoda je jediná správná, jak dospět k nějakému výsledku. O dialogu není žádných pochyb. Pak je otázka formy dialogu …

MS: … a jeho výstupu.

PP: Pozor, ještě se vrátím k formě. Vzpomínám si na Albertov roku 2014. Je důstojné po někom házet vajíčko?

MS: Můžeme v tom vidět zmar.

PP: Byl jsem nešťasten, že se lidé proti rektorovi ozvali a byli mezi nimi i univerzitní učitelé. Samotného rektora – profesora Zimu – dobře osobně znám, bylo mi ho líto, když jsem se na přenos díval. Nevěděl, co má říci, dav uklidňoval. Když pak začnou „lítat“ vejce, je to pro mne odsouzeníhodná a nedůstojná forma dialogu. Jestli jde o výsledek dialogu? Příliš vaší námitce nerozumím. Dialog je dialog.

MS: Hovoříme-li spolu, máme zájem o konvergenci. Když se jen tak hovoří, užíváme mnoho slov, jejichž obsah je vyprazdňován. Zkrátka – každý dialog by měl mít nějaký stanovený cíl, ne?

PP: Pochopitelně.

MS: Soudíte, že dialogy ve veřejném prostoru mají v Čechách cíl? Kdyby vaše hovory s kolegy neměly jasný cíl, nebudete 18 let přednostou kliniky. Sám asi usilujete o to, aby každé slovo mělo svůj vektor, orientaci?

PP: V jakémkoliv dialogu je jedna strana dominantní a druhá recesivní. Je dobré uvést příklad. Když přednosta má dialog s kolektivem, má jej proto, aby se seznámil s názorem kolektivu, aby provedl syntézu obou stran dialogů. On však vynese soud, jak věci budou probíhat. Může se nakonec rozhodnout špatně, ale stejně někdo vždy rozhodnout musí. Dva moji náměstci mi řeknou svůj názor a já se vyslovím pro další směřování. Z mého hlediska má dialog vždy nějaký výstup, jenž vyplyne z dialogu těch, kteří jej vedou, nebo rozhodne ten třetí. Cílem dialogu je vždy něco zlepšit. Co je však lepší? Pro jednu stranu je jedno rozhodnutí lepší, pro druhou to stejné horší. Jak říká Kant – dobrý je pouze úmysl.

MS: Jsme-li opětovně u Kanta, měli bychom též říci, že člověk by v dialogu neměl nikdy být prostředkem, ale vždy cílem; člověk by měl mít vždy nějaký vnitřní či vnější cíl. Má jej cítit, má jej jasně deklarovat, aby věci šly kupředu.

PP: Tak tomu je. Ti, kteří vedou dialog, si sdělují argumenty a syntézou z toho vznikne něco, co oba odsouhlasí. Pouze, když se nedohodnou, rozhodne názor třetího, je-li tato možnost.

… Demokracie a občanská společnost …

MS: Dobrá, jak se díváte na význam síly občanské společnosti? Když jsem přicházel k vám, všiml jsem si, že existuje Nadační fond profesora Pavla Pafka. Také jste součástí rozsáhlé občanské společnosti.

PP: Jsem zastáncem pohledu prezidenta Václava Havla. Význam občanské společnosti je enormní. Politické strany v podstatě nemohou obsáhnout celou problematiku společnosti. Uvědomme si jen kvantitativně, že strany mají kolem dvaceti tisíc lidí, a nás je kolem deseti milionů. Když si vše sečteme, vyjde nám, že všechny strany mají dohromady 100 tisíc lidí. Také si myslím, že komunální politika se v mých očích blíží občanské společnosti, její význam vidím jako velký.

MS: Ano, kandidují tam malá sdružení, která jsou zaměřena čistě lokálně, nemají celostátní ambice.

PP: Mám tuto zkušenost: komunální politika je infiltrována velkou politikou. Pevně věřím, že po těchto volbách si komunální politici nedají do svých rozhodnutí tolik hovořit politikou vysokou. Jen si vezměte, cokoliv starosta udělal, vždy tam bylo „jméno“, které bylo spojeno se stranou působící na celostátní úrovni. Přál bych si, aby tam jednotlivé strany nebyly uváděny, pouze jednotlivci. Během své praxe jsem ošetřoval několik starostů a tázal jsem se jich, jak je infiltruje vysoká politika. Odpověděli: bohužel čím dál víc.

MS: Mělo by to probíhat tak, že lidé z regionů půjdou do nejvyšší politiky.

PP: Jakmile přijdete na Hrad, už nedohlédnete do obce. Co potřebuje, obec ví nejlépe. K tomu slouží občanská společnost, poněvadž na Hradě by museli mít velké dalekohledy, aby viděli, co potřebují lidé v Žatci. Je vhodné, aby vysoká politika řídila věci tomuto státu společné: obranu, školství, zahraniční politiku a podobně. Občanská společnost se nestará o zahraniční politiku, o obranu státu, ale stará se o jiné věci.

MS: O chodníky, které někde zarůstají plevelem. Také dává intelektuální impulsy.

… Ohlasy první republiky …

MS: Jelikož jste praktik a přemýšlivý člověk, jak jste vnímal otázku obnovení demokratického společenského řádu? V naší časové přímce jsme měli dvacetiletí, které můžeme označit za demokratické, a lidé z celé Evropy tuto epochu oceňovali, třeba Karel R. Popper.

PP: Rád bych vás zastavil. Nejsem vzděláním historik, ale vím, že to nebylo tak růžové, jak si všichni myslí. Předně třicátá léta byla léty krize, a co se stalo v roce 1939, víme. Vlastně se jedná o 20 let. Nejsem si jist, jak to tehdy bylo s demokracií, jestli tak, jak se traduje. Na základě mých znalostí není možné říci: dříve to bylo lepší než nyní.

MS: Právě již zmíněný Václav Bělohradský je silným kritikem demokracie první republiky. Demokracie – podle něj – byla částečná. Důležitou roli hrál Tomáš Masaryk. Měl schopnost vidět do částí české společnosti – ne nadarmo napsal dílo Česká otázka. Ostatně, v minulosti byla cenzura, ale česká společnost měla elity, k nimž se vracíme, které připomínáme. Co by naše kultura byla bez lidí jako Karel Čapek?

… Demokracie a elity …

PP: Každá doba má své elity. Ale i dnes jsou zde význační lidé, nemůžeme říci, že jsme dekapitovaní. Máme své elity, jako je měli oni.

MS: Pozor, je otázka, kde se elity uplatní. Měl jsem možnost hovořit s profesorem Petrem Fialou, který konstatoval, že se elity neúčastní běžného politického života. Odešly, kapitulovaly.

PP: Musíme se tázat, jestli v první republice byly elity. Nemluvme pořád o Masarykovi. Ostatně kdo je elita? Jedná se o lidi, kteří rozhodují o vývoji společnosti? Je to snad parlament?

MS: To otázka. Dobrá, podívejme se na Masarykova spolupracovníka – Edvarda Beneše, byl profesorem sociologie. Jednu ze svých významných prací věnoval fenoménu stranictví.

PP: Takový Antonín Švehla byl sedlák.

MS: Měl selský rozum a byl navrhován Masarykem na prezidenta. Kdybychom to měli shrnout, přežijeme?  

PP: Jistě! Někdy se ovšem zdá, že národ je dekapitován, zejména když se člověk dívá na projevy v Parlamentu, ale nejsem skeptický.

MS: Zatím tam nepadají facky jako v první republice.

PP: Intelektuální špičky máme. Tito lidé však – jak říkáte – neparticipují v politice. Zřejmě to má své příčiny.

MS: Asi si dokážou srovnat přínos práce v politice a ve stávajícím zaměstnání.

PP: Při vší skromnosti: mně též nabízeli, abych šel do Parlamentu, do Senátu. Dokonce jsem dostal nabídku, abych se účastnil voleb na některé z míst v Bruselu a že by mne to nic nestálo, avšak myslím si, že jsem pro své spoluobčany platnější u operačního stolu. Říkali mi: „Pane profesore, měl byste peníze a nic moc byste nemusel dělat.“ Víte, takový život bych si nevybral, něco jsem se naučil a tím jsem prospěšný svému okolí.

MS: Vidíte, vy politiku chápete jako službu prostoru, v němž žijete, avšak nemocní jsou pro vás důležitější.

PP: Ano, politika je služba, ale musíme si domyslet, že chceme sloužit, ovšem zároveň usilujeme o libé pocity. To je smysl života většiny lidí v Gaussově křivce. Lidé mohou pocity prožívat, když nebudou myslet na hmotné statky, pak budou moci dělat službu okolí. Dnes do politiky jdou ti, kteří hmotné statky nemají a přes politiku se snaží si je opatřit. My jim to vyčítáme. Když o tom ale přemýšlím, příliš jim to nevyčítám, jelikož jsou tam čtyři roky, i když dělají nějakou službu, potřebují se zajistit, opustili své povolání a nejsou si jistí, že za čtyři roky budou znovu zvoleni. Též mají své děti, rodiny. Do politiky by měli jít lidé, kterým vůbec nezáleží na hmotných statcích, a budou myslet na okolí. Je pravda, že mezi námi jsou lidé, kteří nikdy nemají dost, ale v Gaussově křivce jich bude menšina. Mám-li mnoho milionů na kontě, jsem zajištěn já i mé děti. Osobně na rozdíl od mnohých jiných si myslím, že například pan Babiš je v situaci, kdy se tomu obětoval. Jemu již vůbec nejde o peníze. Kdyby chtěl, může na Kanárských ostrovech proležet se svou rodinou i se svými dětmi zbytek života.

MS: To by asi pro něj byla úplná sebevražda.

PP: Pouze jsem se zmínil o libých pocitech z ekonomického hlediska. Opravdu jsem přesvědčen, že chce pomoci společnosti, osobně jej neznám.

MS: Říkáte to upřímně.

PP: Postupoval bych stejně, ale jsem dva suterény pod ním, zatímco on je v desátém patře. Své životní požadavky ale mám zajištěny.

MS: Ke svému životu potřebujete skalpel, a co potřebuje on?

PP: Hegel říkal: lidé, kteří mají hodně, již mezi sebou nezávodí v počtu nul na svém kontě, ale v prestiži. Tuto myšlenku jsem si uvědomil, když někteří na plzeňské univerzitě získávali tituly, část z nich je získávala proto, že je získat musela, poněvadž byli na postech, kde bylo potřeba vysokoškolské vzdělání. Část je získávala pro to, aby se jim říkalo: pane doktore.    

MS: Jen si vzpomeňme na Stanislava Grosse.

… Vize pro společnost a kontexty …

MS: Pokročme dál. Soudíte, že společnost pro svůj vývoj potřebuje jednotící vizi? Jednotlivé strany ji přece nabízejí v programech, ale dnes má podobu marketingové strategie. Má podobu slohového cvičení, které v realitě nenachází uplatnění.

PP: Vskutku složitá otázka – vize společnosti. Podíváte-li se na tento problém z hospodářského hlediska, lidé řeknou: vize společnosti je mít se dobře.

MS: Ano, ale musíte udělat kroky, které …

PP: … povedou k tomuto cíli.

MS: Pozor, z krátkodobého hlediska to může znamenat sebeobětování, utažení opasků, ale z dlouhodobého hlediska k nám přijde prosperita.

PP: Měli bychom si uvědomit, že člověk je egoista. Myslí na sebe a na své potomstvo, ale hlavně myslí na to, co je nyní, protože na světě, jak bylo řečeno, žijeme přibližně 75 let.

MS: Ano, ale měli bychom říci, že lidé nejsou děti. Pokud dítě chce něco hned, a nedostane to, rozbrečí se.

PP: Musíme si ujasnit, jakou vizi máte na mysli? Pamatuji si hodiny politické ekonomie, kdy nám říkali, že v komunismu se budeme mít dle svých potřeb. To byla vize!

MS: Jistě znáte profesora Martina Potůčka, jenž se dlouhodobě zabývá prognózováním. Jeho Centrum pro sociální a ekonomické strategie v roce 2001 vydalo knihu VIZE 2015. Jsem přesvědčen, že mít vizi znamená existovat. Díky ní víme, kam budou směřovat naše kroky. Člověk, který neví, co chce, bude jistotně tápat.

PP: Pohybujete se v oblacích. Dívejte se na většinu národa, a ne na pár intelektuálů. Většina lidí usiluje o to, spokojeně strávit svůj život. Bezpečný, v ekonomickém dostatku. Co více chce společnost?

MS: Pane profesore, ale někdy ekonomický dostatek člověka ukolébává. Když někdo má dostatek, jeho receptory jsou ochromeny.

PP: Vyměnili by Američané svůj stát za Sibiř, nebo si myslíte, že by jejich občané chtěli znovu prožít své dějiny?

MS: Musím říci, že je mi toto přirovnání cizí. Ekonom von Hayek jezdil do Alp a bylo mu dobře, třebaže ke stáru trpěl depresemi. To znamená, že by člověk měl stále překonávat další vrcholy, to mu pomůže.

PP: Jedná se o individuální pohled. Dovolil bych si vrátit se k příkladu, který jsem vám již uváděl. Když 100 lidí postavíte do řady a řeknete: kdo chce, může si sednout, většina si sedne, nepoleze do Alp.  Když sedícím lidem řeknete: máte zde lůžka, můžete se natáhnout, většina to udělá. Jsem přesvědčen, že bychom měli argumentovat průměrem Gaussovy křivky. Lidé podle ní chtějí prožít život v bezpečí, ve zdraví a v ekonomickém dostatku. Nemyslím tím, že to tak chtějí všichni!

MS: Právě ekonomický dostatek nám slibují komunisté.

… Slibují všichni …

PP: Všichni jej slibují, tento postup užívá i pravice.

MS: Má jiné akcenty, recepty.

PP: Ve slibech jsou úplně stejní. Nyní jsem se zamýšlel nad tím, že se budou soudit lidi, kteří si kupovali hlasy při volbách. Tázal jsem se, proč je soudí? Vždyť se jedná o svobodnou volbu člověka. Někdo dává koblihy, někdo dává peníze. Stanovíme, že 10 koblih si vzít můžete, ale 15 koblih již ne? Co je to za hloupost? Viděl jsem, jak sociální demokracie ve Slavonicích rozdávala květiny.

MS: Vskutku úděsné.

PP: Viděl jsem to. Za první republiky se nedělal před volbami guláš? Vše je pak otázka kvantity, principiálně je to stejné. Lidi podplácím, podlézám jim, něco jim dám – koblihu, guláš. Já osobně bych to vůbec netrestal a ani bych se nad tím nepozastavil. Jsme snad všichni svobodní, a kam nakonec hodím svůj hlas, je mojí věcí. Kdyby nás někdo pod hrozbou nutil, je to něco jiného.    

MS: Demokrat si uvědomí meze počínání, co etické je, co etické není?

PP: To je složitá otázka.

MS: Jsem přesvědčen, že politici nás korumpují. Problém je ten, že nás korumpují za naše peníze.   

PP: Můžeme se od toho oddělit velmi lehce tím, že se zveřejní financování stran.

MS: Víme, jaké bylo financování stran.

PP: Jakmile se však politici dostanou nahoru, odhlasují si cokoliv a nestačíme se divit. Po volbách řeknou: strana, která získala tolik procent, dostane tolik peněz. Můžeme to ovlivnit? Nemůžeme. My si tam zvolíme jednotlivé lidi, ale oni sami si to pak rozhodnou. O dělení peněz pro strany zase rozhodují jen strany.

MS: Soudím, že zde musí člověk dělat, na co má sílu. Pokud bude dostatečně využívat svůj prostor, pozitivní energie se bude rozšiřovat. Jde přece o to, aby se lidé dobrého srdce spojovali. Na tomto poli se dají dělat zázraky – a tím se můžete postavit proti nekalému směřování.

PP: Souhlasím s vámi. Vaše slova vůbec nerozporuji.

… Zpět k vizi …

MS: Abychom se dostali k vizi. Myslíte si, že nám chybí? Například Václav Klaus, když slyší slovo vize, je znejistěn. Ostatně ukazoval na otázce hospodářské politiky devadesátých let, že vizi nepotřebujeme.

PP: Víte, v mnoha ohledech s panem prezidentem nesouhlasím, ale slovo vize je velké slovo. Když samotné slovo rozklíčujete, co je smyslem života? Bez velkých obtíží prožití svých minimálně 75 let. Taková je má vize. Snahou mladého člověka je dožít se penze, abych si „užil“, abych se někam podíval. Vím, že to je pro vás málo, ale tak tomu v životě je, kdybych se zeptal na vaši osobní vizi. I má vize je podmíněna pravdou a láskou, pomocí lidem, ostatně, celý život to dělám. Ale vize celé společnosti? Každá skupina ve společnosti má jiné vize.

MS: Ano, tím říkáte, že jednotlivé části společnosti si konkurují. Tím vzniká společenská dynamika, jež je kýžená.

PP: Hlavně opatrně. V prosinci 2014 jsme měli mít konferenci Etika zdravotnictví v 21. století. Pořadatelům jsem napsal příspěvek, že se jedná o dříve zpochybňovanou vizi. Vysvětlil jsem, že když si vezmete pouze polovinu dvacátého století, kdo věděl v roce 1946 o tom, že přijde rok 1948? Kdo věděl v šedesátých letech, že přijde rok 1968? Kdo věděl v sedmdesátých či osmdesátých letech, že přijde rok 1989? Hovoříme pouze o polovině století. Všechny tyto změny ve vývoji společnosti měly svůj dopad na její etiku. Jak máme vědět, o co bude zájem během století? Ty vize a jiná hesla se tak mění! Ukázal jsem to na příkladu doby, kterou jsem sám prožil. Měli bychom mít pokoru před úvahami, kam se posuneme během století a kam půjdeme? Dívám-li se opět na kopec Gaussovy křivky, tvrdím: společnost se chce najíst, mít se dobře. Musíme jej mít na paměti, kdykoliv něco budeme posuzovat.

MS: Pro vás jako pro cyklistu je dobré, když můžete sjet dolů, alespoň si odpočinete, pokud byste dlouho a namáhavě šlapal nahoru.

… Kapitalismus …

MS: Dobrá, ještě se zastavme u otázky obnovy kapitalismu. Přivítal jste, že se uvažuje o obnově toho, k čemu je do jisté míry člověk určen – ke směně, k trhu, směňujeme myšlenky, hodnoty. To znamená, že tržní ekonomika je čímsi přirozeným. Je logické, že to, co nefungovalo, bude nahrazeno tím, co je funkční, co mají osvojeno západní země.

PP: Bylo jasné, že trh bude. I v pravěku naši předkové vyměňovali věci napříč obydlenými územími světadílů.

MS: To znamená, že kapitalismus je pro člověka čímsi přirozeným?

PP: Nepochybně, ale musí mít mantinely. Ty však musí nastavit někdo schopný, kdo pochopí, že člověk má zájem se rozvíjet i v mantinelech. Pokud mu z mantinelů uděláte klec, ochabne. Musíte znát limity. V každé lidské činnosti jsou specialisté, kteří ukážou, jak to udělat, aby člověk měl zájem se angažovat, ale přitom myslel na okolí. Z mého pohledu kapitalismus, socialismus jsou tvrdými slovy, jedná se v jistém smyslu o extrémy. Vůbec nerozumím komunistům. Až nějakého uvidím, rád bych se jej zeptal, jak je to s vlastnictvím výrobních prostředků, protože vím, že i lidé, kteří jsou ve vedení strany, mají své podniky. Potřeboval bych od vás slyšet definici. Na škole nás učili, že základ komunismu je toto: výrobní prostředky budou v rukou pracujících. Jednalo se o základní postulát celého hospodářství. Od té doby jsem politickou ekonomii nestudoval.

MS: Chcete-li definici kapitalismu, řeknu vám ji, ale je atypická. Kapitalismus je systém, kde neurony jsou alfou a omegou, kde člověk má možnost realizovat potenciál, který v něm je.

PP: Vaše definice je vyčerpávající a osobní postoj je správný. Vždyť socialismus chtěl také pozvednutí člověka – ukaž, co umíš, ale v kolektivu. V kapitalismu je to mírně odlišné: ukaž, co umíš, ale sám. Jsem přesvědčen, že musíme udělat syntézu. Ukaž, co umíš sám, ale s „přidanou hodnotou pro společnost“. Zkrátka ti kousek „sebereme“ ve prospěch celku.

MS: Užil jste spojení: „sebereme ti“. Je snad lepší, pokud se člověk solidarizuje sám.

PP: Část lidí se solidarizuje a dá svůj kousek na oltář vlasti. Pamatuji si, jak v roce 1968 lidé svlékali prstýnky a dávali je ve prospěch státu. Takových lidí bylo pár. Buduji-li společnost, musím počítat s tím, že tam budou i negativní jevy. Musím to však umět „ošetřit“.

MS: Stát jako garant řádu?

PP: Stát jako násilí organizované skupiny lidí proti jiné skupině.

MS: Vycházíte z marxistického pojetí?

PP: Jaké je kapitalistické pojetí státu? Stát je vždy násilí. Stát přece vydává zákony, znásilňuje část lidi, kteří je nechtějí dodržovat.

MS: Máte asi pravdu. Jeden liberální ekonom, Frédéric Bastiat, říkal, že stát je fikce, v níž jedni žijí na úkor druhých.

PP: Pochopitelně! Jinak to však nejde. Ještě jednou bych zopakoval myšlenku: Člověk si dělá, co chce, a já jej ořežu. Lidé získávají z toho, co se jiným „sebralo“.

… Dobří kapitalisté a stát …

MS: Myslím si, že bychom měli usilovat o to, aby zde byli dobří kapitalisté. Zmínili jsme Tomáše Baťu, který ve svých úvahách říkal: „Mým úkolem je převýchova lidí.“ Mně jde o to, že jsou mezi námi kapitalisté, kteří mají zájem formovat lidi i svět.

PP: Jsou takoví dobrodinci, ale je jich málo. Nemůžete zakládat systém na malé skupině filantropů. To nejde. Ještě jednou bych rád zopakoval myšlenku Německa. Co byl schopen člověk vykonat ve dvacátém století? Sebral majetek Židům, aby se měl dobře. Šel do Ruska, protože si myslel, že bude mít Evropu. Proč to dělal? Aby se měl dobře! Německému národu se slibovalo mnohé. Byla to vize, ale chvála Bohu nevyšla. Na tom vidíte, jaký je člověk ve své podstatě. Může se zbláznit, …

MS: … je vlastně zvířetem.

PP: Stát je násilí, které mi pomůže dostat „zvířata“ do ohrady, ale někdy „ohradu“ otevře špatným směrem.

MS: Rozumím, ale pak zde máme křesťanství, které pozvedává člověka z prachu k jeho lidskosti. Snaží se …

PP: Člověk je úplně jiný jako individuum a jako součást společnosti. Komunisté se snažili ho ovlivnit jako součást společnosti, a pořád se jim to nevedlo. Když se podíváte na křesťanství v Evropě, není to taková sláva. Ale získává stoupence v Asii, Africe, v Jižní Americe, a proto jsou jich miliony.

MS: U nás v Evropě to odumírá. Papež František řekl v Evropském parlamentu své teze o vymírající Evropě. Asi vám také vadí, že v rámci státu se nedbalo na význam právního rámce?

PP: Rozhodně. Dokonce vím, že zde ze zahraničí byly určité nabídky, a nebyly využity. Já jsem jen chirurg a vnímám pouze celek.

MS: Pozor, když uděláte během operace některé kroky, pacienta mohou poznamenat na celý život. Narážím tím na skutečnost, že někteří politici vypouštěli věty o neexistenci špinavých penězích, o tom, že se musí zhasnout, aby se majetek distribuoval.

PP: Celá transformace naší společnosti mi připadala  jako bál ve filmu Hoří, má panenko. Byla pravda, že když se zhaslo, všichni měli stejnou šanci. Není pravda, že neměli, protože byla tma a každý si mohl něco „přivlastnit“. Také jsem měl reálnou možnost vlézt pod stůl. Operoval jsem vysoce postaveného člověka z Fondu národního majetku …   

MS: Romana Češku?

PP: Jeho ne. Po operaci mi říkal: „Nechtěl byste, abychom vám ke klinice přiřadili nějaké rehabilitační zařízení na Slapech?“ Odpověděl jsem: „V žádném případě!“ Ještě k operování se starat o hotel na Slapech. Opravdu – dnes jsem mohl být majitelem hotelu na Slapech.

MS: Jen si vzpomeňme na Petra Pitharta. Také mohl být milionářem.

PP: Cením si pana Pitharta, poněvadž zůstal svůj.

…. Spokojenost s transformací …

MS: Soudíte, že za 25 let lidé zbohatli a mohou být spokojeni?

PP: Když se tážeme, jestli se něco povedlo, nebo nepovedlo, jestli je to dobré, či špatné, vše je to relativní. Nyní si musíme položit otázku, k čemu vše vztahujete? Byl jsem na ekonomickém fóru, kde mluvil Miloš Zeman a Václava Klaus. Pan Klaus začal tím: „Náš dnešní stav je s obdobím před rokem 1989 nesrovnatelný.“ Dost dlouho mluvil o dobrém vývoji. Vzpomněl jsem si na to, když komunisté říkali: „České aerolinie mají mnoho letadel, v roce 1928 měli pouze dva dvouplošníky.“ Pamatuji si na to, když jedna paní měla kdysi jako jediná v činžáku ledničku, a dnes má ledničku každý.

MS: Snad je to správné, když lidé nestrádají a rozhojňují bohatství.

PP: Když však chci srovnávat, musím srovnávat srovnatelné. Musím si říci, kolik ledniček má v současné době německá domácnost, kolik máme my. Nemohu se tázat, jaké kroky jsme za 25 let udělali, protože bych musel vidět jiný stát, jenž 25 let kráčel stejnou cestou, ale hlavně vycházel ze stejného bodu.

MS: Váš pohled je relativistický, víme ale, že relativismus může něco vypovědět, ale také kulhá.

PP: Samozřejmě, že se máme lépe než v roce 1989. Celá planeta se takto má – i Afričani.

MS: Nesmíme zapomínat, že planeta žije na úkor budoucích generací.

PP: Ale to už by šlo o jinou debatu.

MS: Budeme-li se na věci dívat velmi jednoduše, řekneme si: máme se dobře.

PP: Jestli bychom se mohli mít lépe, nebo hůře, nemohu říci, poněvadž to nemám podle čeho posoudit. Vývoj reflektuji. Když byly mé děti malé, stáli jsme frontu v hračkářství. Když žena přinesla banány, jednalo se o cosi mimořádného. Nevím však, zda zlepšení ekonomické situace reflektuje i vývoj morálky.

… Hodnoty …

MS: Ve své předchozí odpovědi jste se dotkl morálky. Navrhoval bych, abychom se dotkli hodnot. Jaká hodnota je – podle vás – zásadní? Být svobodný a díky tomu pak realizovat svůj životní plán?

PP: Pro mne je svoboda jednotlivce absolutní základ.  

MS: Neumocňuje to právě vztah k realitě v tom kontextu, že jste-li svobodný, poznal jste též pravdu? Sám říkáte: jako lékař musím být ukotven v realitě.

PP: Všichni si pamatujeme marxistickou tezi o základně a nadstavbě.

MS: Jsou lidé, kteří řeknou, že právě transformace byla realizována v Marxově přístupu. Nejprve přišla základna.

PP: Všichni bychom očekávali, že se změnou základny by došlo ke změně nadstavby. Došlo k takové proměně, ale ne směrem, který osobně akceptuji. Každý na to máme jiný pohled, ale myslel jsem si, že nadstavba bude jinde. Jsou-li banány v obchodech, morálka bude též vylepšena? Zdá se mi, že nikoli. Pro to však mám jasné vysvětlení: systém je postaven na jednotlivci a ten se neohlíží, jde za svým cílem – a to ani doleva, ani doprava, s tím se moc dělat nedá.

MS: Díky vašim slovům mi na mysl přichází slovo kultivace.

PP: Ano, ale na ni je 25 let málo. Mojí známí mi říkali: „Vy jste zde jako v Chicagu ve 20. letech 20. století. Byla tam mafie, vraždy, loupení.“

MS: Jak nemilé konstatování! Uvádíte, že obnova bude trvat generace. To znamená: až všichni lidé, kteří si pamatují rok 1989, zemřou, tato společnost bude …

PP: … jinde. Kde bude, sám nevím, ale bude jinde, poněvadž naše společnost komunikuje se světem.

MS: Otázka je jak.

PP: Mladá generace umí například cizí jazyky – anglicky.

MS: Domluví se, ale Cambridge English to není.

PP: Stejné je to ve Švédsku. Lidé cestují, vzájemně komunikují. Nevidím důvod, proč bychom se nemohli srovnat s okolním světem. Tím pádem se i morálka přiblíží morálce těch, s nimiž komunikujeme.

… Zdravotnictví a jeho proměny …

MS: Dobrá, jelikož jste člověk, který svůj život strávil ve zdravotnictví, bylo by chybou opomenout tento obor. Čím podle vás bylo charakteristické zdravotnictví před rokem 1989?

PP: Charakteristické bylo tím, že jsme byli všichni zaměstnanci a že pacient nebyl zdrojem zisku, protože všichni jsme měli svůj plat. Jestli jste „ošetřil“ pět pacientů, či deset, na vaší odměně se to neodrazilo. Dnes, obrazně řečeno, se pacient stal klientem. Jsme závislí na množství práce. Když jsem byl mladý, nikdo se nás neptal, kolik případů jsme operovali za rok.

MS: Statistiky se vedly.

PP: Ano, byly zajímavé, ale ne z pohledu zdravotníků, zatímco dnes rozhoduje ekonomika. Sice i tenkrát rozhodovala, ale byla skrytá.

MS: Vždyť se má dbát na efektivitu. Pokud člověk počítá, co dělá, je logické, že hospodářská část musí být brána v potaz.

PP: Vysvětlím vám to: v systému, v němž pacient není zdrojem zisku, pošle lékař v případě paušální platby komplikovaného a náročného pacienta raději jinam. Toto uvádím jako příklad. Systém, v němž pacient je zdrojem zisku, podporuje péči o pacienta, protože z něj získáváme peníze. Zde v socialistickém systému jsme se tázali: proč dělat mnoho operací, vždyť je to jedno. V jakémkoliv výrobním procesu hledím také na sebe, co z toho budu mít. Vždy bude záležet na morálce zdravotníků, jestli nebudou vidět pacienta jako zdroj zisku, nebo jim bude lhostejný, protože z něj nic není. Opakuji, o tom rozhodují morální kategorie.

… Pasivita člověka …

MS: Co pacient? Nebyl náhodou pasivní?

PP: Ano …

MS: Pane doktore, prosím vás, udělejte se mnou něco …

PP: Člověk byl v submisivním postavení. Dnes je aktivnější, ale i to má své meze. Opět se vrací otázka k „torpédu“. Vezměte si očkování. Bylo nařízeno, a proto všechny děti byly očkovány. Dnes se řekne: kdo chce? My jsme individuum, já své děti očkovat nedám. Ano, ale děti jdou do školy a mohou ohrozit druhé děti. Zde se dostáváme k otázce svobody, ta končí tam, kde začíná svoboda druhých lidí. Nic není bílé a černé.

MS: Kdybyste měl říci pár slov o uspořádání zdravotního systému. Byl zde OÚNZ …

PP: Byly přístupy, které nám vyspělá Evropa záviděla – a to zejména v péči o děti. Na ni se sem ze zahraničí chodili dívat. Rozbourali jsme ji, protože každý jsme svobodný a každý si bude dělat, co chce. Byli okresní a krajští odborníci, ti dnes nejsou.

MS: Sluší se konstatovat, že jsme byli na světové špičce, měli jsme nejnižší dětskou úmrtnost.

PP: Bylo to dáno tím, že zde byl jednotný systém péče. Dnes máme městské, krajské, církevní, fakultní, privátní nemocnice.

MS: Na druhou stranu jsme byli šampiony v kardiovaskulárních nemocích. Strava zde hrála důležitou roli.

PP: V současnosti jsme na čelním místě v ošetřování kardiovaskulárních chorob, protože jich děláme daleko víc, než jich dělají vyspělé země. Zase je to spojeno s obchodem. Vstupují tam společnosti, …

MS: Jedná se o boj firem. Zdravotnictví je …

PP: … byznys. Opět se blížíme k tomu, že pacient je zdrojem byznysu. Jakmile se jedná o byznys, morálka klesá.

MS: Odvíjí se to od jednotlivce.

PP: Majákem všeho je morálka pracovníka. Máte dva systémy, ale uprostřed stojí člověk.

MS: Zdravotnictví je bytostně o člověku.

PP: I ostatní hraje svou roli. Kvalita byznysu je ovlivňována morálkou. Je otázka, jestli preferuji osobní profit z byznysu, nebo myslím na korporaci, pro kterou kupuji přístroj.

… Pomoc zdravotnictví? …

MS: Pokud diskutujeme otázku zdravotnictví, je vhodné se zeptat, z kolika procent ovlivňuje zdravotnictví náš zdravotní stav. Uvádí se, že pouze z patnácti procent, zbytek je na člověku.

PP: Je pravda, co říkáte. Lidé mnohé ovlivní například životosprávou. Pamatuji si dobu před rokem 1989, kdy právě díky tomu, že vše bylo „zajištěno“, byť ne dobře, ale jistě, lidé přistupovali ke svému zdraví jako člověk, když se mu umaže zimník. Člověk ví, že jej odnese do čistírny a oni mu jej opraví. Člověk byl stále chráněný, i kdyby byl neschopný, dostal skoro totéž. V dnešní době si lidé velmi dobře uvědomují individualitu, vědí, že jakmile onemocní, v konkurenčním prostředí neobstojí. Dnešní člověk ví, že pokud bude na mnohé „kašlat“, bude převálcován, skončí v bídě. Lidé pak teoreticky mohou skončit jako bezdomovci. Takový vývoj si člověk tehdy ani nemohl představit. Uvedu příklad: chodím běhat kolem Vltavy, kde dva bezdomovci spí pod Barrandovským mostem.    

MS: Tato palčivá otázka dříve neexistovala.

PP: V minulosti lidé věděli, že když se jim něco stane, bude zde vždy pomocná ruka, ale nyní nemají jistotu.

MS: Rád bych se ještě zeptal na jednu skutečnost. Co říkáte tomu, že Češi ve srovnání s jinými často navštěvují své lékaře? Využívají jejich služeb víc, než je jinde obvyklé.

PP: Jedná se o tradici a lidi to nic nestojí. Teď se to ukázalo po zrušení poplatků. Klientela stoupla.

… Zdravotnictví a finance …

MS: Zde platí poučka, že co je zdarma, nemá cenu?

PP: Platí to obecně.

MS: A to je špatně! Přitom z dlouhodobého hlediska je to neúnosné.

PP: Podívejte se, když od zaměstnavatele dostanete lístky do divadla, buď tam jdete, či ne. Když vystojíte frontu a za každý lístek dáte 300 korun, těžko si řeknete: venku prší, nepůjdu tam. Zkrátka – to, co si člověk zaplatil, bude chtít minimálně zpět. Když je dostane zdarma, řekne si: je mi to jedno …

MS: Když přemýšlím nad vašimi slovy, pan Bakala by to neřekl.

PP: Ano, ale ve většině případů si toho člověk opravdu neváží. I ve zdravotnictví jsem přítomen „divadlu“. Za stejnou věc zaplatíte v soukromí a máte pocit, že je to lepší než ve státním zařízení, i když zákrok dělají obdobně. A často stejní lidé.

MS: Vlastně po roce 1989 byla snaha o zavedení nového přístupu do systému. Měl jsem možnost hovořit s profesorem Pavlem Klenerem, ale i s docentem Martinem Bojarem. Oba prosazovali zavedení poplatků, protože budou mít motivační, regulační efekt.

PP: Omezí to „spotřebu“ zdravotnických výkonů. Z mého hlediska se to nepotvrdilo. Moje praxe to nepotvrdila, ale jde-li člověk na chirurgii, 30 korun není to, co by rozhodovalo.    

MS: Jejich návrhy nebyly prosazeny, ale teprve během Topolánkovy vlády byl panem ministrem Julínkem prosazen třicetikorunový poplatek. Čím to, že si Češi nechtějí připlácet na své zdraví? Léky se sice platí, ovšem politika zdravotnictví bez účasti pacientů vede k plýtvání.

PP: Z mého pohledu jsou poplatky složitou věcí. Myslím si: mám-li si vybrat, zda za něco platit, či nikoli, budu vždy za to, abych neplatil. Podívejte se na Slováky. Ti si vybrali „vlaky zdarma“. Nyní jsou rádi, že někteří mohou jezdit zdarma. Kdo by nebyl rád, když je něco zdarma. Vnitřně tomu rozumím.

MS: Ekonomická teorie nám říká, že cena má tyto funkce: motivační, alokační, informační.

PP: Jen si uvědomte, že po třicetikorunovém poplatku …

MS: … bylo velké haló.

PP: Po komunálních volbách, které následovaly, občanští demokraté a jejich koaliční partneři prohráli.  

MS: Ano, psal se rok 2008.

PP: Přitom ovšem byla oranžová celá republika kromě Prahy. Vlastně se tomu vůbec nedivím. Proč se tomu divíme? Když vám někdo řekne, že máte dát korunu za lístek na tramvaj, přičemž v minulosti byla zdarma, řeknete si: tebe volit nebudu, poněvadž dosud jsem jezdil zdarma.

MS: V Praze se vyplatí i chodit pěšky.

PP: Uvádím pouze příklady. Jakmile někdo řekne, že pouze korunu, řeknu: je to špatně, poněvadž doposud jsem jezdil zdarma.

MS: Člověk není motivován. Dobrá, problém českého zdravotnictví je, že se v něm rozděluje velké množství prostředků. Tuším přes 280 miliard.

PP: Skutečně velké? Nejsou to velké peníze.

MS: Pokud máte srovnávací základnu v Německu nebo ve Spojených státech, tak ne.

PP: Český občan usiluje mít stejnou péči jako Němec či Rakušan, ale v daňovém systému odvedeme 230 – 240 miliard. Není to hodně a suma nedosahuje 7 procent HDP. Je toho poměrně málo, tedy na péči, kterou chce jako německý či rakouský občan.

MS: Farmaceutické společnosti, a nejen ony, o finance v tomto sektoru soupeří. Prosazují své zájmy na ministerstvu.

PP: Proč ne, když je to byznys, a proto se snažit „vytlouci“ z protivníka co nejvíc. Tak já pojímám princip byznysu.

… Kdo ve zdravotnictví doplácí na koho …

MS: Říkáte, že pak těch peněz tolik není, ale doplácí na to lékaři, sestry?

PP: Ano, neboť každý výrobní proces má vstup materiální a personální. Materiální vstupy kupujete za evropské ceny. Sanitka stojí v Rakousku jako v Praze. Když však chcete udržet úroveň, musíte sáhnout na personální vstupy. Jinak to nejde, a proto lékaři odcházejí. Je mi to jasné. Lékaři odcházejí do ciziny, poněvadž u nás jsou špatně placeni. A sem přicházejí z těch zemí, kde jsou placeni ještě méně.

MS: Souhlasíte s akcí, která byla za Leoše Hegera: „Děkujeme, odcházíme“?

PP: Samozřejmě, podpořil jsem je. Vím, že to vypadá nemorálně, ale je to tak. Lidé odejdou – a bude to mít dva pozitivní výsledky. První bude ten, že část z nich se vrátí, přinese know – how ze světa. Druhý pozitivní výsledek bude, že si konečně společnost uvědomí, že je třeba s tímto problémem něco dělat. Dokud jsou nespokojeni jen zdravotníci, nic se nezmění. Stav se změní pouze tehdy, když budou nespojeni i pacienti.

MS: Sílu mají lékaři, ne sestry, kterých je však početně víc.

PP: Bylo nešťastné, jak se ozvali lékaři, ale principiálně šlo o financování zdravotnictví. Bez tlaku, nikdo nebude mít zájem něco s tím dělat. Že se ve zdravotnictví krade, jsou černé díry, vše je pravda. Stejně tak se to děje v armádě, ve státní správě, v policii, všude se krade, všude jsou černé díry. Našich 7 procent výstupu hospodářství, které vydáváme na zdravotnictví, je málo. Lidem, kteří říkají, že peněz je dostatek, radím – ať si vezmou černý oblek, jdou radit do Německa, jak s polovinou peněz mohou dát svým spoluobčanům stejnou péči. V Německu je budou nosit na rukou, protože ušetří velmi mnoho. Poněvadž je zde málo peněz, žádný manažer odsud tam vycestovat nemůže, jelikož s těmi penězi tam nic neudělá.

… Zdravotnictví a korporativismus …

MS: Ještě bych se zeptal, jak se díváte na institucionální uspořádání v našem zdravotnictví? Po roce 1989 vznikly komory – tím myslím Česká lékařská komora, stomatologové jsou sdruženi, dále vznikl Rathův Lékařský odborový klub. Jedná se o instituce, proti kterým bojoval i Václav Klaus.

PP: Byl si vědom toho, že ze zákona se jedná o „protivníka“ vlády. Kdo by přece nebojoval proti protivníkovi? Naprosto jsem mu rozuměl, ale na druhé straně jsem si uvědomil, že komora je jediná instituce, která se může bránit, jelikož odborné společnosti jsou něco jako baráčníci, jako spolek Vltavan. Nikdo jej nemůže brát vážně. Ze zákona mohou pouze připomínkovat – a to je tak vše. Komora je organizace, jež vychází ze zákona, má svůj hlas a sdružuje všechny.

MS: Dobrá, dotkněme se ještě pojišťoven. Soudíte, že nakonec vznikne jedna pojišťovna, jak to navrhoval Andrej Babiš?

PP: Ne, nevznikne, alespoň ne brzy. Mnozí se tomu budou bránit. Jakmile máte 7 škol, a měl byste udělat jednu, 7 ředitelství každé školy se bude bránit, poněvadž přijdou o „chleba“. Zároveň ale soudím, že by to mělo tak být, protože v našem státě není pojištění. Jedná se o zdravotní daň. Odvádí se 13 procent, přičemž programy pojišťoven se liší marginálně – zaplatíte daň a dostanete péči. Na obsluhu systému by stačila jedna instituce.

MS: Efektivita nadevše. Jsou lidé, kteří rádi slyší, že jsou pojištěni, přičemž si neuvědomují, že skrytě platí daň. Ve světě je to jinak. S pojišťovnou si dohodnete peníze.

PP: Můžete se pojistit, na co chcete. Když jste fotbalista, pojistíte si nohy, když jste zpěvák, pojistíte si hlas.   

… Hodnocení a výhledy …

MS: Pojďme ke konci – jaké neuralgické body vnímáte v rámci proměn společnosti?

PP: Korupci, kterou nechceme, nebo nemůže potlačit.  

MS: Co Česká republika a její budoucnost v Evropě či globalizovaném světě?  

PP: Pevně věřím, že se nám podaří z větší části vyřešit předchozí problémy a budeme brzy tam, kde je Rakousko. V monarchii jsme byli před ním.  

MS: Děkuji vám za podnětná slova …   

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

PP: Ničím jiným než prací.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jako velké příležitosti k obnově kapitalismu?

PP: Koupil jsem si kuponovou knížku Třineckých železáren a získal jsem asi 7 tisíc korun.  

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Vždyť rozdělení přispělo k eliminaci slovenského nacionalismu a vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a poté k opětovnému setkání zemí v Evropské unii.

 

PP: Můj otec byl Slovák, maminka Češka. Mám obě občanství a zůstanu Čechoslovákem.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.