Dialog o transformaci s Janem Burianem


*1959, český divadelní režisér, vysokoškolský pedagog, vystřídal několik scén, od roku 1995 ředitel divadla J. K. Tyla v Plzni, od roku 2013 ředitel Národního divadla.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve čtvrtek 22. ledna 2015 odpoledne v prostorách pracovny doc. Jana Buriana Národní 2, Praha 1, Nové Město.

MS: Vážený pane řediteli, čím pro vás byl rok 1989? Jak se zapsal do vaší mysli? Jaké naděje jste s ním spojil a případně jak se naděje naplnily?

JB: Jde o listopad roku 1989, na který se tážete?

MS: Můžete pohovořit o celém roce. Protesty se táhly celým rokem, …

JB: … který jsem strávil v Plzni, kde jsem byl zvolen – a to bylo velmi výjimečné – zástupci souboru šéfem činohry. Během roku se objevovaly události, které signalizovaly změnu – a to byly nejen podpisové akce, ale i dění v divadle. Na podzim jsem uvedl na scénu velmi kontroverzní hru ruského dramatika Kazanceva Eviny sny, kterou přeložila Jana Klusáková. Jednalo se o inscenaci, která ve vedení divadla i kraje vyvolala velkou bouři. Dokonce nám premiéru zakázali, pak po nějaké intervenci tehdejšího sdružení mladých dramatických umělců nám ji povolili. Bylo to asi 7. listopadu – tedy ani ne 14 dní před 17. listopadem. Revoluční dny jsem strávil v Plzni, čekali jsme dítě.

MS: Bylo vám 30 let.

JB: Měli jsme rozestavěný byt a museli jsme dělat mnohé, aby se nám dítě vešlo do bytu. V jedné košili jsem odjel do Prahy a v ní jsem zůstal čtyři dny. Pro mě revoluce byla silným emočním zážitkem, protože dny byly nejen vzrušené, ale lidé též v sobě hledali míru odvahy. Vše nebylo hned. Jedním ze vzorů tehdejší doby byl herec Pavel Pavlovský, jenž se postavil do čela protestů. Trvalo poměrně dlouho, než se v Plzni rozšířily informace, činohra dokonce začala stávkovat, ale další části divadla do úterka nereagovaly.

MS: Můžete porovnat atmosféru Prahy a Plzně? Nezapomínejme, že divadelníci, umělci byli důležitým prvkem v počátku listopadového dění.

JB: Porovnání nabídnout mohu – bylo to rozdílné. Zatímco v Praze bylo mezi lidmi poměrně rychle „vzrušení“, první dny v Plzni bylo divadlo zavřené. Na chodníku před komorním divadlem stály tři autobusy plné milicionářů. Situaci si živě vybavuji. Trvalo déle, než se vše aktivizovalo. Dokonce spravedlivě musím říci: po týdnu jsme měli pocit, že aktivizovat lidi a udržet euforii bude velice obtížné. Při tom byly veselé historky, jak stávkový výbor z Prahy posílal herce do Škodovky a jiných podniků, aby přesvědčili dělníky k akci. Ve skupině byly mladé herečky, které příliš nevěděly, co se děje. Neustále jsme telefonovali do Prahy – ať pošlou někoho, kdo má u lidí autoritu. Tak to bývá. Do současné doby mám přátele, které jsem během revolučních dnů poznal a s nimiž jsme v kontaktu do současnosti. Jedná se nejen o herce, ale i o lidi z ostatních profesí, kteří zakládali Občanské fórum a posléze ODS, ODA. Zůstali jsme přáteli, byť většina už není v žádných funkcích, v zastupitelstvech ani ve stranách. Pořád se vídáme, hovoříme o stavu společnosti, kam jsme se dostali. Uvedu příklad: v roce 2015, kdy se Plzeň stala hlavním městem evropské kultury, jsem se potkal s Ludvíkem Recstem a mluvili jsme o společenských tématech v rámci zahájení. Potkal jsem se s Láďou Líbalem, což byl jeden z mála signatářů Charty 77 a jeden z prvních poslanců České národní rady. Na těchto dvou příkladech bych rád dokumentoval, že vazby se nějakým způsobem udržují, což je velký lidský benefit.

MS: Můžeme říci, že rok 1989 byl rokem, který utužil sdílené osudy lidí?

JB: V každém případě. Osobní vztahy, které jsou založeny na společné starosti o stav společnosti. Ne, že se nehádáme, názory jsou nejrůznější, ale přetrvává to, co je lidské.

MS: Nesmíme zapomínat, že lidské vztahy jsou pro člověka důležité a formují jej. Bez nich by lidský život byl pustý.

JB: Lidé se poznají v krizi, musí se projevit jejich charakter. Pak člověku věříte. V banálnějších otázkách můžete mít různé názory, můžete se i totálně rozcházet, ale víte, že v tom podstatném, hodnotovém, jste zajedno či blízko.

MS: Dobrá, tušil jste, že tento zlom musí přijít?

JB: Nemohu odpovědět úplně jednoznačně – to bych si vymýšlel. Byl jsem mlád, narodil jsem se v roce 1959, celé zrání jsem prožil v normalizaci, …

MS: … dokonce jste byl členem strany, …

JB: … jinak by mne zřejmě nevzali do školy, po níž jsem toužil. Bylo to těžké rozhodování, v rodině to bylo po roce 1970 složité, normalizací jsem byl poznamenaný. V sedmdesátých letech hodně převládal dojem, že Rusové zde budou navěky.

MS: Ještě se k tomu dodávalo: „a nikdy jinak“.

JB: Vypadalo to, že z geopolitického hlediska se situace změnit nemůže. Upřímně jsem si myslel, že pokud přijdou nějaké liberalizační změny, přijdou z Ruska, a zdálo se, že je pravda.

MS: Impuls k tomu dal Michail Gorbačov se slavnou perestrojkou.

JB: Zdálo se, že ve čtyřech, pěti posledních letech je to pravda. Měli jsme tu poststalinskou vládu, jež byla jedna z nejhorších ve východním bloku. Jsem přesvědčen, že zde a v Německé demokratické republice byl režim nejvíce konzervativní, příšerně rigidní. V sedmdesátých letech si sám „vybil“ chytřejší lidi. V roce 1989 jsem si nemyslel, že by přišel tak radikální zvrat. Nemyslel si to ostatně ani Václav Havel.

MS: Měli bychom říci, že Václav Havel byl v jiné pozici.

JB: Bezpochyby, ale tážete se, zda se dala předpokládat změna. Soudil jsem, že přijde zevnitř, zdálo se, že přeci jen nastává uvolnění. Tato skutečnost byla vidět silně v divadlech. Prostor svobody se otevíral. Sám jsem dělal sérii inscenací, které se snažily pravdivě pojmenovat společenskou situaci. Zákonitě jsme se báli, každý z nějakého důvodu, protože režim trestal neloajalitu.

MS: Nutno říci, že bylo správné, že lidé ztráceli strach. Kdo se bojí, mnoho v životě nevykoná. Kdyby se Václav Havel bál podstoupit martýrium ve vězení, možná by se nestal tím, kým se stal koncem roku 1989 – prezidentem.

JB: Ano, souhlasím, ale na druhou stranu víme, že „Kdo se nebojí, brzy zahyne.“ Václav Havel se také bál. Jde o to strach překonat, nejde o to se nebát. Je to rozdíl!

MS: Myslím, že potlačit strach v pravý čas, aby nezasahoval do jednání člověka, je vhodné.

JB: Strach může být také pozitivním impulsem, bráníte se přece tomu, kdo vás ohrožuje.

… Komunismus …

MS: Dovolil bych si zabrousit do abstraktnějších témat. Jak uvažujete o komunistické ideologii? Potřebuje vůbec člověk pro svou existenci ideologii?

JB: Neznám autora knihy, kterou jsem nedávno četl. Je zajímavá a tuším, že autor je Brit, oxfordský profesor. Dílo se jmenuje Komunismus. Autor v ní rozebírá, proč ideologie byla úspěšná, proč se svého času masivně rozšířila …

MS: … hlavně v první polovině dvacátého století.

JB: Masivně se rozšířila a měla úspěch v různých zemích, také nabírala různé podoby – a to od nejhoršího teroristického, feudálního stalinismu až po názory francouzské komunistické strany v roce 1978, která byla členem vlády, …

MS: … a to díky Francoisovi Mitterrandovi.

JB: Jelikož člověk je dnes starší a možná chytřejší, je vcelku jasné, že podobný typ ideologie je založen nejen na politických, ale i na ekonomických principech. Principy, které se však později prosadily jako diktatura jedné sociální třídy kombinovaná s nekonkrétním vlastnictvím výrobních prostředků a zrušením osobní odpovědnosti, jsou samozřejmě špatné, nefunkční a v podstatě quasi feudální. Ve skutečnosti vlastnictví výrobních prostředků a kapitálu patří v komunismu úzké vrstvě lidí. Jedná se o návrat zpět, kdy systém nemůže plně fungovat, mimo jiné proto, že „vlastníkem“ komunistické společnosti je lůza.

… Obecně k ideologii …

MS: Dobrá, a obecně k ideologii, když jste se vyjádřil k té komunistické?

JB: Je to zajímavá otázka.

MS: Čemu pak můžeme věřit?

JB: Víra a ideologie není totéž. Jsem přesvědčen, že člověk nemůže žít bez nějakého postoje ke světu, který je komplexnější, a bez nějakého pořadí hodnot – a to nejen ryze osobních, ale i hodnot, které se týkají společnosti. Člověk by měl neustále reflektovat, do jaké míry hodnoty ve společnosti fungují, byť ne dokonale, a kde je ta hranice, kdy fungovat přestávají. Ono to vypadá jednoduše, …

MS: … avšak opak je někdy pravdou, pokud člověk ztratí zdravou kritičnost.

JB: Co se týká víry, jsem „idealista“. Jsem přesvědčen, že bez víry člověk nemůže existovat.

MS: Shodou okolností právě komunismus bývá někdy považován za sekulární náboženství. Sám jste byl straníkem.

JB: Ano, komunismus měl prvky náboženství. Vůbec své rozhodnutí neomlouvám – a to v žádném případě, ale nejednalo se o otázku víry. Jednalo se o …

MS: … pragmatické rozhodnutí …

JB: … mladého člověka ve vynucených okolnostech, protože systém byl zrůdný. Když jste měl otce vyhozeného ze strany, měl jsem reálný problém získat vzdělání. Když pak řešíte, čemu dáte přednost, možná budete jednat, jako jsem jednal já. Lituji toho, ale snažím se to odčinit tím, že se věnuji profesi, kvůli které jsem do strany vstupoval, a snažím se postupovat poctivě.

… Zpět k východiskům komunistické ideologie …

MS: Dobrá, soudíte, že v počátcích měla komunistická ideologie konstitutivní východiska, která byla poškozena násilím?

JB: Dnes jsem přesvědčen, že se jednalo od začátku o špatné řešení vážných sociálních problémů.

MS: Konstatujete, že jedná se o inženýrské přetváření světa?

JB: Souhlasím, ale to nefunguje. Rozumím tomu, proč tolik milionů lidí v době hluboké hospodářské krize, obrovské nerovnosti, velkých sociálních problémů, po otřesu první světové války, což byla zkušenost, se kterou se tehdejší evropská civilizace nikdy nesetkala a nebyla schopna se s ní vyrovnat, začalo hledat alternativní cestu. Lidé mnohé řešili vírou, že nějaká radikální změna tohoto typu může přinést sociální spravedlnost a řešení problémů, které viděli v systému, v němž žili. To je nutné odlišovat od nadšení básníků a intelektuálů.

MS: Můžeme uvést jako příklad Jaroslava Seiferta, Karla Teigeho, Vladislava Vančuru.

JB: Bylo jich velké množství. Nebylo to pouze u nás, ve Francii to bylo stejné. Vezměte si, kolik bylo marxistických myslitelů v Oxfordu. Není to žádná výjimka. Bylo to i v konzervativní Británii. Tom Stoppard o tom napsal hru, která byla hrána v Národním divadle.

MS: Máte na mysli Rock and roll, ale ta byla uváděna k dvacátému výročí od 1989.

JB: Tím však nelze omlouvat tu hlavní otázku. Reálná varianta provedená „teroristy“ v Rusku dostala podobu, která je úplně nepřijatelná.

MS: Dobrá, ale neměli bychom též zapomínat na fakt, že Rusko bylo feudální zemí. Koncept, který poskytl Marx, měl být realizován v jiné – a to v nejvyspělejší zemi.

JB: Jsem přesvědčen, že problém je v samotném Marxově konceptu. Přišel s tím, že až země bude vyspělá, budeme si statky „spravedlivě“ rozdělovat.

MS: Průměrný znalec Marxe ví, že sám navrhoval zrušení peněz, stejně tak předpovídal odumření státu, ale z historie známe, jak vše končilo. Vývoj se zastavil během procesu a lidé byli znásilněni.

JB: Jednalo se možná o zajímavou filozofickou úvahu.

MS: Měla však zásadní trhliny, na které dopláceli nevinní.

JB: Shodou okolností jsem nedávno začal číst knihu Andreje Zubova Dějiny Ruska, což je titul, který doporučuji všem. Tam je pozoruhodné, jak se středověká praxe odráží v modelu budování komunistické společnosti. V Rusku to není nic nového. Tam šlo o to, že po vyvraždění feudální šlechty vznikla nová šlechta.

MS: Ne nadarmo Masaryk říkal: Cara zlikvidovali, ale carismus zůstal.

… Exil …

MS: Je vhodné se zeptat, zdali jste neuvažoval o exilu, poněvadž mladý člověk má zájem žít ve svobodě a snažit se naplnit svůj životní projekt?

JB: Sám ne, ale v mé rodině ano. Rodiče o tom uvažovali. Jako desetileté dítě jsem zažil, že jsme doma seděli na sbalených kufrech. Otec měl jet pracovně do Říma, ale s námi o tom rodiče příliš nemluvili. S odstupem času mně dochází, že právě vzhledem k tomu jsme bydleli v poloprázdném bytě. Bohužel, než se tatínek doučil anglicky, bylo vše jinak. Sám jsem o tom neuvažoval, protože divadlo jsem začal provozovat v roce 1983 či 1984. Šel jsem do Olomouce a bez ohledu na malé platy a špatné bytové podmínky jsem si v pozici režiséra mohl dost dovolit. Prostředí divadla bylo fajn, řešili jsme problémy, organizovali jsme festivaly. Pořád jsme řešili, co budeme hrát, proti komu, o čem to bude. Divadelní prostředí bylo hodně inspirativní, otevřené. Když mi bylo 24 let, ve svém výlučném prostředí jsem ničím netrpěl. Tehdy všichni měli stejné peníze i stejné džíny, vlastně to nebylo důležité. Jsem přesvědčen, že ani dnes to není pro mladé režiséry důležité.

… Disent – demokratická opozice …

MS: Dobrá, žil jste v duchovní svobodě. Stejně tak v ní žili ti, kteří se sdružili, aby demonstrovali rozporné směřování režimu. Myslím tím disidenty, demokratickou opozici. Jak vnímáte tento fenomén? Právě lidé, kteří byli jeho součástí, byli vyneseni na politický piedestal.

JB: Těchto lidí si nesmírně vážím za jejich odvahu. Jsem přesvědčen, že to bylo velmi důležité – a to i s odstupem času, byť jejich počet byl marginální. Jsem přesvědčen, že „ostrov“ lidí, kteří si stojí za svým bez ohledu na to, že nemusíme mít stále stejné názory, byl velmi důležitý. Soudím, že byl pro dobu po roce 1989 důležitý.

MS: Víme, jakým způsobem se k nim někteří ze společnosti zachovali. Byli vytlačeni z veřejného prostoru. Přihlásíme se k nim, ale pak si myslíme, raději ať jdou. Vskutku šlo o malou skupinu lidí?

JB: Po roce 1989 jsem měl čest jako režisér se seznámit s Pavlem Kohoutem a Václavem Havlem jako s autory. Měl jsem možnost s nimi několikrát hovořit. Vzájemný dialog mi k osvětlení věcí pomohl. Byli důležití. Vložil jste tam podotázku, jestli je společnost vytlačila z pozic, kam se dostali – nevím. Václav Havel byl poměrně dlouho prezidentem. Když zemřel, byla zde dobrovolná obří manifestace. Jsem přesvědčen, že fenomén disentu – a užiji asi patetická slova – se z vědomí občanů či jejich velké části neztratil. Opomíjení těchto lidí se může zdát v médiích, ale jsem přesvědčen, že pro většinu lidí nesli hodnoty, které přetrvávají a jsou důležité.

MS: Zkrátka – jsou zvnitřněni v našich srdcích, byť mnozí z nás nejednají, jako by jednali oni.

JB: I tak to lze říci.

… Pozitiva režimu …

MS: Dobrá, když se ohlížíte, vidíte nějaká pozitiva režimu? Začal jste tehdy inscenovat.

JB: Ne, možná vás překvapím, ale řeknu ne. Debatu, že vše nebylo špatné, nemám rád. Ano, chodili jsme s dívkami za ruce, byli jsme mladí, líbali jsme se na Petříně, „nemlátili“ nás každý den po hlavě, měli jsme co jíst, ale otázka zní přece jinak: Kdyby zde byl normální režim, také bychom chodili s děvčaty, měli co jíst, ale byli bychom dál. Tato debata – ono nebylo vše špatné, je z mého pohledu postavena nesprávně. Jedná se o snahu obhájit si, co jsem dělal, a o neschopnost vnímat otázku v její rozpornosti. Že se rodí děti a lidé se milují, …

MS: … je za každého režimu, ale možná tam existují jisté existenciální modality.

JB: Samozřejmě, že jsou příšerné režimy, jako je ten v Severní Koreji, který lidem zakazuje i tohle. Že zemědělci poctivě orali, však není zásluha režimu. To by v kapitalismu neorali?

MS: Možná by orali „intenzivněji“.

JB: Že režim nutil lidi se ponižovat, aby vůbec dosáhli na základní profesní možnosti, je samo o sobě strašné. Dnes to dělat nemusíte.

MS: Jak kdo? Jinak se to jeví z pohledu „zlaté kapličky“, jinak se to jeví horníkům, kteří jsou zaměstnáni u pana Bakaly.

JB: Rád bych tím řekl něco jiného. Miloš Forman říkal: džungle přináší rizika. Je jasné, že žijeme ve společnosti s většími riziky.

MS: Miloš Forman chtěl být v džungli …

JB: Jeho volba byla dobrovolná. Nerad bych o tom již „filozofoval“. Rozumím, že dnes jsou na tom lidi sociálně špatně. Rozevřely se „nůžky“ mezi bohatými a chudými. Nezaměstnanost je velká psychosociální zátěž, ale nemyslím si, že menší zátěž je pracovat. Nemyslím si, že lidé si dříve připadali užiteční. Můj otec byl ekonom. Říkal mi: „Dělal se propočet, jaká je za socialismu reálná nezaměstnanost.“

MS: Vlastně byla přezaměstnanost …

JB: Byl odhad, že 25 procent zaměstnaných nepracuje.

MS: Někteří lidé k „flákání“ tendují.

… Demokracie …

MS: Navrhoval bych, abychom se přesunuli k otázce obnovy společenského řádu – a to demokracie. Jak k ní přistupujete, když jako režisér držíte ruku nad podobou představení, formujete je?

JB: Myslíte demokracii ve smyslu politickém, či firemním?

MS: Obojí …

JB: Demokracie je doslova vláda lidu.

MS: Ano, pouze jsme to slovo přeložili.

JB: Měli bychom konstatovat, že pro většinu lidstva demokracie neexistovala, poněvadž byly různé důvody, proč bylo obtížné, aby si lid vládl. Plnohodnotná demokracie může fungovat až od určité úrovně vzdělání. V minulosti byla v rámci demokracii majetková omezení, …

MS: … což jsou cenzy.

JB: Podoba demokracie měla svůj vývoj, měla své omezení.

MS: Ostatně i v antickém Řecku byla demokracie …

JB: … a otroci.

MS: Jsme vyspělou společností, protože jsme otroky zrušili, a zaplať Pán Bůh.

JB: Demokracie má mnoho barev, ale můj vztah k ní je přesto jednoduchý. Soudím, že máme usilovat o standardní demokratický systém založený na demokratických politických stranách na základě nějaké soutěže, ale aby demokracie byla úspěšná – a proto jsem to uváděl – a účinná, musí „investovat“ daleko více do kultury a do vzdělávání.

MS: Akcentujete kultivovaného člověka?

JB: Lidé se pak nemohou divit, že demokracie přestává fungovat, protože demokraticky dobře se mohou rozhodovat lidé, kteří mají dost informací a kteří si je dovedou vyhodnotit, …

MS: … a ti, kteří mají o demokratický proces zájem.

JB: Když zavedete demokracii ve státě, kde lidi nebudou umět číst a psát, systém jako celek bude fungovat špatně.

MS: Ostatně totalita potlačuje vzdělání, přístup k informacím – viz Čína, Severní Korea.

JB: Mít se materiálně dobře není žádná záruka demokracie.

MS: Neměli bychom zapomenout, že materiální blahobyt „uspává“.

… Demokracie, aristokracie, elity …

MS: Nedal byste prostor aristokratům? Lidem, kteří dokážou říci jasné slovo a jejichž myšlení a jednání je nadčasové? Ostatně, dobrý režisér se snaží tvořit nadčasově, ale v demokracii konečné slovo vychází ze soutěže názorů, které nadčasové vůbec být nemusí.  

JB: Umění režiséra je spojovat nespojitelné. Umění režiséra je pozvat k jednomu slovu výtvarníka, herce, hudebního skladatele, lidi různých vkusů a názorů – a vytvořit z nich tým. Pochopitelně, aby rozpory v týmu byly řešitelné, musí být vytvořena nějaká struktura, kdy někdo rozhodne. Vždy jsem se snažil režírovat a vést divadlo, abychom se snažili nalézt co nejširší dohodu. S oblibou říkám: „Pojďme u stolu sedět tak dlouho, dokud dohodu nenajdeme.“ Je to tak lepší, ale někdy musíte rozhodnout. Od toho je nějaký systém vlády, struktur ve společnosti, které fungují obdobně. Mně samozřejmě také vadí, že v demokracii jdou věci pomalu, ale jak víme ze zkušenosti, je lepší pomalý vývoj než velké a nezvratné kroky.

MS: Víme, jak to dopadlo v Číně. Za Maa měli kulturní revoluci, co končila hladomorem.

JB: Co se aristokracie nebo elit týče, myslím si, že pokud demokratická společnost funguje a je na vysoké kulturní úrovni, samovolně vznikají elity, které jsou lidmi přirozeně uctívány.

MS: Když se podíváte do minulosti, tíhneme k těmto lidem – Masaryk, byť vzešel z prostých poměrů, nyní Karel Schwarzenberg reprezentuje totéž.  

JB: Obávám se, že problém nejen České republiky, ale i té západní civilizace je krize autority, která se mísí s krizí rodiny a ta s blahobytem bez hranic. U nás je to zesíleno jednou skutečností: dříve jsme věděli často, že mlčíme, což není správné. Jsem přesvědčen, že spousta občanů šla z nějakých pohnutek na schůzi ROH, ale věděli, kdy se mluví a nemluví pravda. Otázka je, jak je to ve skutečnosti nyní.

… Demokracie a švejkování …

MS: Jedná se o delší otázku, otázku generací. Nerespektování autorit je chybné, následně vede ke „švejkovství“, zesměšňování autorit.

JB: Nemám rád „švejkovství“. Jsem přesvědčen, že to, co je švejkovství, je reinterpretace díla, která v něm není plně obsažena. Švejk z jistého pohledu není „postava“, je bezhodnotový, aby zobrazil svět, v němž žijeme. Záměrně nemá charakter.

MS: Snaží se nastavit zrcadlo absurditě.

JB: Schválně se v každé situaci chová jinak. Pro mne to je velký román, jeden z mála úspěšných románů české literatury.

… Demokracie a dialog …

MS: Dobrá, jak jsme si podle vás osvojili dialog? Sám jste před chvílí říkal: „Snažíme se lidi přimět k tomu, aby setkání mělo výstup.“

JB: Špatně jsme si jej osvojili. Dialogu se musíte učit odmalička, od školy. Pokud nevyrůstáte v prostředí, které je dialogické, jde to těžko. Ostatně musíme umět vést také dialog sami se sebou.

MS: Dříve než povedeme vlastní dialog s naším já, veďme jej se svým okolím.

JB: Nedobrý dialog vidíte i na divadle a v celém evropském umění – váha dialogu ustupuje obrazu, symbolu. Tento fenomén je vážný. Vlastně se jedná o ztrátu slova ve prospěch zkratky. Nad tímto fenoménem bychom se měli zamyslet, je zajímavé, že to v Anglii není, tam žánr konverzační komedie stále funguje.

MS: Jste přesvědčen, že díky „bezdialogičnosti“ je náš svět plošší?

JB: V každém případě.

MS: Proč jsme si dialog neosvojili? Za vše může totalitní pauza padesáti let? Měli bychom si uvědomit, že demokracie je založena na kvalitě sdílení, k níž pomáhá dialog?

JB: To, o čem hovoříte, je jedna z příčin. Druhá z příčin je množství neutříděných informací, které se k lidem dostávají. Také k tomu přispívá životní tempo, též velké rozšíření obzoru světa pro každého člověka. Vezměte si, že před 150 lety žili lidé ve světě, kterému rozuměli, protože znali jen takový kus světa, který byl každý schopný pochopit. V jisté nadsázce můžeme říci, že lidé jeli z Turnova do Prahy jednou za život. Dnes žijeme ve světě, o němž nevíme, jaké má hranice. Neznáte ani své okolí. Jen se podívejte, kolik lidí – a to je vážný psychologický problém – někde bydlí, a neví, kdo žije okolo. A takový obraz mají lidé v duši. Neví, kdo se kolem nich pohybuje. Vezměte si, že lidé v práci neznají jeden druhého. Národní divadlo je toho dobrým příkladem. Je obří a lidé se tam nepotkají. Tak to dříve vůbec nebylo.

MS: Lidé se potkávají jinak – a to díky technickým vymoženostem, jako je všudypřítomný počítač, mobilní telefon.

JB: Řeknu vám ještě něco, co je vážné, ale není ničím objevné. Demokracie funguje tam, kde se lidé dobře znají.  

MS: Dobrá demokracie předpokládá fenomenální svět, které vede k hnutí mysli.

JB: Mimo jiné dialog není to, co si říkáme. Dialog je to, jak se vzájemně „cítíme“. 80 % informací je mimoslovních. Také si vezměte, že v menších obcích, když se volí starosta, to docela funguje. V České republice se na mikroúrovni daří lépe než v rámci státu. V obcích, v rodinách se lidé domluví, tam se znají. Čím více je člověk „odtržen“ od přehledného prostředí, tím to funguje hůře. Lidská psychika, schopnost poznání a pochopení se nerozvíjí tak rychle, jako se rozvíjí technika, informační možnosti, infrastruktura. Psýché člověka nutně zaostává – a to na celém světě. Podívejte se v Číně. Vidíte, tam je kulturní úroveň o sto let pozadu za dravou kapitalistickou gründerskou ekonomikou, která zde vládla na konci 19. století. V tom vidím rozpor.

MS: Ten jsme si však vytvořili sami, poněvadž chceme víc, než je zdrávo.

JB: Vždyť zmíněný Václav Havel neustále zdůrazňoval, proč máme dosahovat další růst, zdali by nám to nestačilo?

MS: V jistých modifikacích to opakuje Václav Bělohradský. Hovoří o růstu „Růstu“.

… Člověk a demokracie …

MS: Dobrá, jak se díváte na postavení člověka v demokracii? Ta je člověku určena, ale musí to být člověk vzdělaný, cítící povinnost starat se o prostor, který mu byl dán.

JB: Předešlu, že uvažuji o člověku jako o člověku kultivovaném, nemyslím tím automaticky, že má hodně vysokých škol. Znám lidi, kteří se velmi orientují, a jsou jen vyučeni. Znám lidi, kteří nejsou o společnosti schopni přemýšlet, a jsou profesory medicíny.

MS: Možná bychom měli užít slova „moudrého“ člověka?

JB: Něco jiného je člověk vystudovaný, a něco jiného vzdělaný. Typické pro západní civilizaci je, že naším hlavním měřítkem je lidské individuum a hodnota jednoho člověka. Soudím, že je to správně, a jsem toho zastáncem. Nemyslím si, že nejdůležitější je firma nebo společnost. Jsem přesvědčen, že měřítkem věcí má být jedinec. V tomto smyslu je demokracie nejlepší, poněvadž nemůžeme mít demokracii, kde jedinec není měřítkem.

MS: Následně nemáte autentickou demokracii, můžeme to pozorovat v asijských státech.

JB: Mé odpovědi tam míří.

 

… Systém, ne lidé …

MS: Dobrá, ještě je vhodné se zeptat, jak jste se díval na slova Václava Klause: „Měníme systém, ne lidi.“ Vycházel z toho, že systém, který zde byl v roce 1989, usiloval o změnu člověka. Víme, kam to vedlo. Lidé, kteří mají politickou sílu, nemají apelovat na proměnu člověka, poněvadž to vede k sociálnímu inženýrství.

JB: Jsem přesvědčen, že v té době to bylo pochopitelné, rozuměl jsem tomu tak, že nebudeme sociálně-inženýrsky říkat, co mají lidé dělat, že jim dáme prostor svobody, ať se v něm chovají podle svých hodnot. Opakuji to, co jsem zde naznačil. Co mi vadí, je zaměření společnosti na materiální úspěch. Soudím také, že náš problém – a není to problém, který vznikl v roce 1989 – je, že máme velkou potřebu se poměřovat s Německem.

MS: Vždyť je to přirozené.

… Blahobyt, jeho proměny a kontexty …

JB: Ano, vždyť je to normální, ale nemůžeme se poměřovat pouze s německým blahobytem. Jsem přesvědčen, že u velké části společnosti po roce 1989 vznikla představa, že k blahobytu dojdeme rychle. Marka – jak říkal Valtr Komárek – bude za 3 koruny. Měli bychom se poměřovat se vzdělávacím systémem, se systémem správy divadel, s podporou kultury. Musíme se měřit s celou společností. Není to tak, že lidé se mají dobře, protože jezdí v BMW. Opomíjíme přitom fakt, jaké mají školy, divadla…

MS: Soudíte, že jsme si účelově „vytáhli“ hmotný blahobyt jako vzor?

JB: Velká část společnosti začala řešit, jestli máme stejná auta, jestli máslo je stejně kvalitní jako německé a jogurt podobně. Velmi se divíme, že to vše máme, ale pořád to není ono. Takový je stav dnešní společnosti. Vše máme, ale pořád to není ono. Proč to není ono? Nemáme „druhou půlku“. Mohu to dokumentovat na systému správy a financování kultury, což je záležitost, které rozumím. Od roku 1989 jsme v tom neudělali žádnou pořádnou změnu, která by odpovídala společnosti 21. století.

MS: Ano, zaměřili jsme se na „základnu“, kterou jsme označili blahobytem.

JB: Na tento postoj mám bonmot: Divadlo a školy zde byly dřív než kapitalismus. Je otázka, co je základna. Nemyslím si, že úplně platí: máme materiální základnu, a až si vyděláme peníze, teprve budeme mít filharmonii. Ve skutečnosti je to naopak. Nejprve lidé musí přemýšlet, a pak teprve vynaleznou, jak má společnost fungovat. Ne, že společnost sama začne fungovat, a pak lidé teprve začnou myslet.

MS: Váš argument je logický. Člověk se může setkat s postojem, že kapitalismus je čímsi přirozeným. Neustále kooperujeme, neustále si cosi vyměňujeme – myšlenky, statky, služby.

JB: Kapitalismus nezpochybňuji, ale spíše jeho pojetí u části společnosti. V Německu trvá kapitalismus nepřetržitě, až na nacistickou éru. Také nemám nic proti penězům. Nikdo nevymyslel, jak změřit hodnotu věcí jinak než přes peníze. Ale pojetí nesmí být úzké. Nemůžeme se z jednoho těsného pojetí, že vše budeme řídit shora, dostat do druhého, že se všechno „udělá samo“.

MS: Dobrá, o jaký kapitalismus bychom měli usilovat? Němci hovoří o sociálně tržním hospodářství. Mají nepěknou zkušenost s trhem z dvacátých let – a to kvůli hyperinflaci. Ale pojďme zpět. Jste pro to, aby stát byl garantem v řízení hospodářství?

JB: Nač si lidé zřizují stát?

MS: Mohu vám říci, že naleznete i protichůdné odpovědi. Jistý Frédéric Bastiat, Francouz, liberální komentátor, tvrdil: „Stát je velká fikce, v níž jedni žijí na úkor druhých.“ Je tomu snad tak?

JB: Hovořím jako laik a domnívám se: stát je zde pro to, aby zavedl nějaká pravidla, která jsou lidé ochotni respektovat, která jsou pro ně užitečná. Je vhodné, aby stát zajistil dodržování pravidel. Za druhé je zde stát proto, aby poskytoval služby, které se obtížně spravedlivě zajistí prostřednictvím trhu. Jedná se o vzdělání, základní zdravotní péči. Pochopitelně, stát musí být bohatý, aby je mohl poskytovat v rozsáhlém měřítku. Dále je zde kultura. Na druhou stranu si nemyslím, že stát má řídit hospodářství. Zažili jsme to, ale nefungovalo to. Nevím, jestli je ještě nějaké státní hospodářství.

MS: I v kapitalistické České republice máme státní podniky – Lesy České republiky, Budvar …

JB: Ano, ale nejúspěšnější firmy jsou součástí globálních firem. Všichni potřebují pravidla.

MS: Němci nám je dali. Díky tomu je Škoda Auto úspěšným podnikem.

… Kultura v transformaci …

MS: Jste člověk kultury. Věnujme se ještě této oblasti. Říkáte, že po roce 1989 došlo k podcenění této sféry, kultura se stala periferním prostorem, protože důraz je kladen zejména na peníze.

JB: Když to zjednoduším, říkalo se – a to bylo hodně špatně – kulturu budeme mít, až si na ni vyděláme. Stejně se o ní uvažovalo v předchozím režimu.

MS: Sluší se říci, že podobně se hovořilo o ekologii. Ekologie je jako šlehačka na dortu.

JB: Nemyslím si to. Jsem přesvědčen, že realita je složitější, protože obraz divadla – to znamená, jaká máme divadla, kolik představení hrajeme, jaké jsou druhy představení – je neskonale bohatší, než byl. Jsou soukromá divadla, máme nezávislou scénu, základní síť divadel, kterou mimochodem vybudovalo Rakousko – Uhersko, se udržela a má výsledky. Návštěvnost divadel máme větší, než má slavné Polsko, jehož divadlo je považováno za daleko významnější. Co však chybí? Stát se v této úplně nové situaci nestará o pravidla, …

MS: … chybí jasná delegace pravomocí, vyřešené financování.

JB: Není jasná delegace pravomocí mezi státem a institucemi, není jasný systém, není vyřešeno hospodaření, které se přejímá z nevhodných systémů a aplikuje se na uměleckou činnost. Není komplexní státní politika na všech úrovních – krajů, obcí a státu, která by byla provázaná. Není zde, co je ve světě běžné, kooperace jednotlivých úrovní veřejné správy a samosprávy při podpoře kultury. Chybí nám spousta nástrojů, které jsou standardní ve středoevropských zemích a na jih, na západ, i dokonce na sever od našich hranic. Nejedná se pouze o dotace, ale i péče o systém je zanedbaná. Mohu to dokumentovat – v roce 1992, kdy se začalo hovořit o odstátnění divadel, bylo řečeno: Ano, zavedeme kraje, bude reforma. Zavedly se kraje, ale dál se opět nic nestalo.

… Tenze v kultuře …

MS: Dotýkáme se toho, že u nás probíhají diskuse, nutná složka demokracie, bez patřičných dopadů. Něco je deklarováno, ale nedochází k promítnutí závěrů do praxe.  

JB: To je věcí – v pravém slova smyslu – politiky a politických konceptů. Když se ale řeší, kdo bude ministr kultury, zpráva se málem neobjeví ani v novinách.

MS: Shodou okolností je Daniel Herman dostatečně „přitažlivá“ osobnost?

JB: Ano, ale to máme po době příšerných zvratů světlou výjimku.

MS: Byl jste obětí jednoho zvratu …

JB: Pan Herman se orientuje alespoň v hodnotových systémech a v kultuře. Je opravdovou výjimkou.

MS: Začínali jsme dobře. Jen si vezměte, kdo byl ministrem kultury Pithartovy vlády – Milan Uhde.

JB: V úřadu byl rok a půl. Velmi si vážím, že mohu být s Milanem Uhdem kamarád, spolupracuji s ním při konzultacích. Jeho názory dobře znám.

MS: Je vhodné poukázat na skutečnost, že byl součástí vlády, jejíž členové preferovali službu společnosti. Na patřičných místech byli odborníci.

JB: Zlatá devadesátá léta. Mohl bych říci vtip, který se často uvádí: „Zlatá devadesátá, kdy to stálo za hovno.“

MS: Můžeme se tázat, kde to přestalo? Dobrá, ale vážněji. Neúcta ke kultuře počala vládou Václava Klause? Následovníkem Milana Uhdeho byl doktor Kabát, Pavel Tigrid … Jednalo se o jména, která i dnes znějí.

JB: Ano, Pavel Tigrid byl významnou osobností, ale domníval se, že ministerstvo kultury se má zrušit, a také tam nebyl dlouho. Je možné, že „oslabování“ kultury začalo touto vládou. Jsem přesvědčen, že politika je nakonec odpovědí na veřejné mínění – které se tvoří hodnotovým systémem. Ve společnosti cítím rozpor, který si zaslouží hlubší úvahu. Co vidím při mých cestách po České republice a Evropě? U nás pozoruji, že v divadlech jsou spousty lidí. Jedu do Hradce Králové, kde pracuje poměrně odvážný režisér David Drábek – navštívím jej v pondělí v září, což není termín, kdy by divadla byla naplněna, protože jsou ještě dovolené, a v hledišti, které má 400 míst, sedí 350 lidí.

MS: Potěšující pro tamní scénu!

JB: Na jednu stranu je zde velká poptávka po setkávání a vedení dialogu. Divadlo je jedno z mála míst, kde se vede dialog. Na druhou stranu – společnost nedostatečně reflektuje, že by si kultura obecně zasloužila významnější podporu. Nemyslím jen finanční, ale hlavně systémovou. Tím, že divadlo vykazuje „život“, nikdo se tím netrápí, ve společnosti je spokojenost, že tak to stačí, což souvisí s nějakým užším obzorem, poněvadž v mezinárodním kontextu nejsme silní. Kulturní přínos Čechů je regionální, a vlastně jsme s tím spokojeni.

MS: Stačí se ohlédnout, jak v devadesátých letech Českou republiku zastupoval Václav Havel a pak přišli lokální představitelé. To se promítá i do vnímání kultury země. Není snaha dobývat svět a stát se světovými. Kde chcete vzít osobnosti jako Karel Čapek?

JB: Na vašich slovech je něco pravdivého. Doufám, že „něco přijde“. Pohled nemůžeme generalizovat.

… Financování kultury …

MS: Jak se díváte na skutečnost financování kultury? Asi byste rád, aby stát hrál větší roli, abychom do kultury dávali procento výstupu hospodářství, jak je doporučováno?

JB: Dotýkáme se mnoha kroků, které měly být dávno udělány. Všechny vlády říkaly, že minimum je procento státního rozpočtu do kultury. Druhé téma se týká kooperativního financování. To znamená spolupráce krajů, obcí, státu, kofinancování klíčových – páteřních institucí. Netýká se to pouze divadla, ale vztahuje se to i na orchestry a další instituce. Třetí věcí je vytvoření podmínek, v nichž se vůbec kultura dá realizovat. Řeknu jeden příklad – jsme jediný stát v Evropě, kdy ministerstvo financí či jiné orgány samosprávy mají finanční regulaci pro odměňování umělců v kombinaci s nemožností uzavírat smlouvy na dobu určitou. To opravdu není ani v Polsku, ani v Bulharsku. Nemluvím o Rakousku, Německu, Francii, Anglii. Pak se těžko proměňuje divadlo, když práci máme až do penze, a nepočítám do toho ředitele. V úvahu přichází také otázka daňového systému.

MS: Soudíte, že čeští kapitalisté by měli být více angažováni, více pozorní?

JB: Jsem přesvědčen, že ve střední Evropě – a poznatky jsou z Rakouska či Německa, jejichž kroky se zpoždění následujeme – tradice tíhne k financováním z veřejných zdrojů, není to anglosaský systém. Nedobereme se k tomu. I v našem systému se dá uplatnit řada známých ekonomických nástrojů, jak podmínky zlepšit, a přitom nezvyšovat dotace. U nás je stálé nedorozumění – že my, divadelníci, říkáme: dejte nám víc peněz. My však jen neříkáme: dejte nám víc peněz, my říkáme: dejte nám standardní podmínky, za kterých můžeme divadla řídit jinak než úřady.

MS: Dobrá, kdybyste seděl na pozici ministra kultury, jaké kroky byste udělal?

JB: Dělal bych kroky, které Sobotkova vláda slíbila. Uvidíme, jak vše dopadne. Měl by být navýšen rozpočet ministerstva, aby mohlo financovat klíčové věci, které jsou na nějaké úrovni státního zájmu. Ale za druhé bych se snažil změnou legislativy vytvořit lepší podmínky. Máme návrh, který se jmenuje „Veřejnoprávní instituce v kultuře“, jejž považuji za klíčový, který by mohl zlepšit naše podmínky. Tato otázka se musí dovést do odpovídající podoby a prosadit. Nejedná se o nic nového.

MS: U nás řešíme resty, nedodělky?

JB: Ano – a to již 15 let.

… Budoucnost naší republiky i kultury …

MS: Dobrá, hovořili jsme k minulosti, ale kdybyste se měl podívat do budoucnosti, jaké postavení naší země vidíte v kontextu Evropy, jejíž jsme součástí, a také v kontextu globalizovaného světa? Sám jste poukázal na skutečnost, že jsme v kultuře – v divadle ne příliš důležití.

JB: Rád bych řekl, že jsem příznivec našeho členství v Evropské unii – a to poměrně zásadní. Na své vlastní práci vidím, jak nám to ohromně otevřelo dveře k informacím, v kolika organizacích jsme bráni na naší úrovni jako rovnoprávní partneři, jak rychle získáváme know – how a zkušenosti, k nimž bychom postupovali léta. To vše v dlouhodobém horizontu jistotně přinese dobré ovoce. Myšlenku budu formulovat takto: česká společnost kromě krizí autority trpí totální krizí sebedůvěry. Ta vyplývá z malé schopnosti sebereflexe. Když si o sobě budeme říkat pravdu, k čemuž slouží i divadlo, velmi rychle se paradoxně dobereme k tomu, že své vady budeme brát normálně a opravíme je.

MS: Ano, ale problém je, že tuto zemi řídili lidé, kteří nastavení zrcadla odmítali, nebo užívali taková zrcadla, která vady skryjí, vyrovnají.  

JB: Máte pravdu. Tázal jste se na naše postavení v evropských strukturách, na postavení země, což se dotýká i postavení zrcadla. Obyčejně nám chybí dostatek sebedůvěry, který je založen na schopnosti sebepoznání. Mnoho věcí se zde dělá dobře, …

MS: … ale nepoukazuje se na ně.

JB: Znám mnoho poctivých lidí, kteří nekradou a pracují, snaží se překonávat nejrůznější příkoří a překážky. Kdyby tomu tak nebylo, na nábřeží by nebylo uklizeno a nejezdily by zde tramvaje.

MS: Ano, byli bychom jako v italské Neapoli, a touto cestou určitě nechceme kráčet.

JB: Přesně tak! Sebedůvěra? Jak říkal Karel Čapek, pochází od každého člověka, končí až v politice. Nemůžeme si myslet, že sebedůvěra je v siláckých prohlášeních. Je tomu naopak. Někdy máme tendenci dělat silácká prohlášení, která spíše svědčí o našem komplexu než o sebedůvěře.   

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.