Dialog o transformaci s Alfredem Strejčkem


*1941, český umělec, recitátor, http://www.alfredstrejcek.cz/.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve čtvrtek 26. března 2015 v ranních hodinách v prostorách Českého rozhlasu, Římská ulice 9, Praha 2 – Vinohrady.   

MS: Vážený pane Strejčku, čím pro vás byl rok 1989? Jaká očekávání jste měl a případně, jak se očekávání naplnila?

AlS: Slovo očekávání nevystihuje stav mé mysli v onom období. Vše, co se odehrálo, bylo spíše překvapením, ale zároveň logickým vyústěním toho, co se u nás i v našem sousedství dělo.   Nenapadlo mne, že se systém zhroutí jako domeček z karet vzdor tomu, že stál na zdánlivě pevných policejních a vojenských nohách. Moje vlastní očekávání po pádu totality bylo, že se konečně bude moci o věcech mluvit objektivně. To znamená, že kupříkladu to, co bylo oficiálně kritizováno v minulém období, bude moci být nazíráno svobodně. A totéž, co mělo hodnotu v minulé době, hodnotu bude mít i dál. Myslím tím konkrétně mé favority, kteří mě ovlivnili a které jsem interpretoval od 70. let, kdy byly pořízeny první překlady, byli to Bulat Okudžava a Vladimír Vysockij. Mé očekávání bylo: přichází kýžená doba „objektivity“, jež bude provázet celé naše prostředí.

MS: Ano, ale dejte lidem svobodu a subjektivita se „vyjeví“ na tomto světě.

AlS: Dobrá, těžko stanovovat objektivní pravdu. Ale je možno ji svobodně hledat.

MS: Opět bychom k tomu měli přistupovat tak, že objektivní pravda existuje, ale my jako subjekty se k ní pouze můžeme blížit, proniká do našich subjektivních aktů vztahujících se k naší existenci. Naše poznání je přece nedokonalé.

AlS: Přesně, mám rád, když mi nikdo svou pravdu nevnucuje, ale dá mi možnost, abych si ji sám našel, jelikož samonalezení hodnot je ideální stav, nikoliv je-li to stav vnucující myšlenky nebo pohled zvenčí.

MS: Sluší se říci, že vám v roce 1989 bylo 48 let, pokud správně počítám. Cítil jste změnu životního směřování?

AlS: Víte, učinil jsem tři kroky, za které jsem v životě rád. Učinil jsem ale také řadu kroků chybných. Ty dobré byly: již v roce 1988 jsem odešel z divadla. Šel jsem na „volnou nohu“, protože mě tížila příslušnost k divadlu, s jehož repertoárem jsem vnitřně nesouhlasil, přičemž jako zaměstnanec jsem musel plnit mně zadané úkoly. Již tehdy jsem věděl, že mou nejvlastnější disciplínou je přednes literárních textů, které si sám zvolím, …

MS: … čemuž se věnujete do současnosti.

AlS: Mě v tom nejvýrazněji ovlivnil Jan Ámos Komenský, který mi ukázal cestu, na níž jsem si poprvé uvědomil, že velice falešným rčením či omluvou je: bohužel, neměl jsem na to dost času, kdyby na to bylo víc času atd. … Uvědomuji si, že je to lež, kdy člověk omlouvá svou nedůslednost.

MS: Také se tam projevuje nechuť vůči druhým lidem. Je to cosi, co vnitřně nese i neúctu k člověku.

AlS: Ano, právě Komenský mě přivedl k tomu, že jsem se rozhodl, že když budu dělat své věci, věnuji jim maximální čas a přípravu a nebudu se vymlouvat: ono by to bylo lepší, ale nebylo dost času. Budu-li konkrétní: pořad s Komenským jsem připravoval tři roky, než jsem jej vypustil do světa.

MS: S Komenským jste spolu se Štěpánem Rakem objel svět a sklízel pocty. Navrhoval bych, abychom se jeho myšlenkám věnovali v otázce demokracie. Pojďme ještě k přelomovému roku. Jste přesvědčen, že rok 1989 musel tak jako tak přijít? Zkrátka – režim byl v křeči a pokračování stavu, který režim utvářel, bylo nemožné?  

AlS: Znovu konstatuji: sám jsem nevěřil, že něco takového mohu zažít. Člověk hledal cesty – což byl i můj odchod z divadla v roce 1988. Říkal jsem si: alespoň udělám toto, a nebudu dělat toto. Postavím se na vlastní nohy.

MS: Otázku jsem kladl též z toho důvodu, že v zahraničí byli lidé, kteří věřili, že režim padne. Můžete konstatovat: byli to „jasnozřivci“, jako například Pavel Tigrid? Většina národa možná čekala na „spouštěč“, a pak se vše dalo do pohybu.

AlS: Ano, a zaplať Bůh za to.

… Komunismus …

MS: Nyní bych se věnoval otázce komunismu – respektive ideologii a režimu. Nejprve bych se zeptal, zdali si myslíte, že člověk potřebuje ke své existenci ideologii, nebo jsou to pouze ideje, jimiž se má člověk ve svém životě řídit? Víme, že …

AlS: … slovo ideologie je trochu zavádějící, …

MS: … slovo bylo zprofanované.

AlS:  Člověk pro svůj život potřebuje cosi, co může nazvat ideologií, ideou, cestou, představou, snem. Toto vše je předmětem lidského usilování. Celý život jsem v rámci profese toužil se vnitřně obohacovat – a poznání předávat dál. Hledal jsem texty, které bych mohl dál šířit. Svou profesi ale nepřeceňuji. Jedná se o interpretaci, která ale může napomoci něco posunout a šířit. Nejsem     tvůrce, …

MS: … ale jste důležitý prostředník.

AlS: Ano, rád bych jím byl. Mám možnost mluvit k lidem. Více a více si uvědomuji, jak důležitý je výběr repertoáru. Vážím si toho, že lidé mi účastí na mých pořadech dávají svůj čas, a proto se snažím nabízet něco, co má smysl.

MS: Sluší se říci: vy nehovoříte k masám, ale snažíte se oslovit srdce jednotlivců.

AlS: Často tomu tak je.  

MS: Váš přístup je bytostně kontrapunktický k tomu, jaké je usilování například – a nyní mi promiňte – zpěvačky Madony.

AlS: Pochopitelně. Oslovuji jedince a menší kolektivy, nepotřebuji plné sály. Stává se někdy, že přijde na vystoupení jen hrstka lidí. Přiznávám, že tato představení jsou pro mě nejcennější, jelikož vím, že ti, co přišli, jsou či mohou být mými přáteli, že si rozumíme. Nesmírně rád říkám texty z očí do očí. Proto se snažím říkat texty zpaměti – to proto, aby nebyla překážka v kontaktu s posluchačem. Toto nedělám pouze, cituji-li Bibli, či osobnosti, kterých si opravdu moc a moc vážím. Z úcty k nim.

… Zpět k ideologii …

MS: Trochu jsme odbočili od slova ideologie … Považujete za dobré, že člověk ve své existenci má hodnoty, ovšem ideologie je jakýsi „prefabrikovaný“ pohled na svět, jenž je může poškozovat, „ohýbat“ jej, z něhož se může vytrácet pravda? Nemá-li člověk ve světě východiska, může se v životě ztratit?

AlS: Bloudění je jedno z velkých nebezpečí, ale cestou ven je hledání.  Lhal bych, že jsem v životě sám též nebloudil. Ale poctivé hledání je možnou cestou z labyrintu.

MS: K tomu, aby člověk méně bloudil, potřebuje „pevný bod“.

AlS: Vizi, která člověka vede.

MS: Vše je na lidech. Každý člověk je svobodný a má se rozhodnout. Někdo k hierarchicky uspořádanému světu dojde dřív, ale někdo také vůbec ne. Tak to na tomto světě chodí.

… Komunistická ideologie …

MS: Kdybychom se vrátili – prosím vás – k východiskům komunistické ideologie. Jak byste ji charakterizoval? Přiklonil byste se k tezi, že tam byla snaha o „lepší svět“, „lepšího člověka“, nebo úsilí, jež bylo deklarováno, mělo pomoci pár lidem ujařmit zbytek národa?

AlS: O komunistické ideologii jsem samozřejmě také přemýšlel, vyrůstal jsem v ní. Ne doma, ale ve škole a v mediálním světě. Ideologie se pro mě „zlomila“ kolem šesté, sedmé třídy, když jsem byl v pionýru – a na jednom táboře jsem viděl, že naši vedoucí něco jiného mluví, a něco jiného konají.  Tam se to ve mně zlomilo. Od té doby jsem byl a jsem ve střehu před všemi lidmi, kteří něco jiného tvrdí, a něco jiného konají. U nás v rodině se tatínek pokoušel ještě před únorem o podnikání. Byl z nemajetné rodiny a jeho otec, můj dědeček, byl legionář a padl v I. světové válce. Když přišla měnová reforma, tak i těžce naspořené peníze zmizely. Tatínek musel do výroby. Nestačilo to na obživu, proto i maminka musela do továrny. Právě tam se zlomily mé iluze o komunistické ideologii. A tak si z té doby hořkosti nesu jen hudební dobové nahrávky, které mi ve vzpomínkách na mládí přinášejí jistou nostalgii, ale nikoli touhu se do těch dob vrátit … Jako dítě jsem měl rád první máje pro dobré párky, které se na ulicích prodávaly, a pro množství orchestrů, které hrály po průvodu na Václavském náměstí.   

MS: Vždyť to bylo pompézní … lidé se jako by „radovali“.

AlS: Správně – měli bychom říci: „jako“ by se radovali. Tehdy jsem nerozeznával radost opravdovou od radosti vynucené. Bylo mi na oslavách něco nesmírně sympatického. Nejsem a nikdy jsem nebyl příslušníkem žádné politické strany, abych kamkoliv chodil „manifestovat“. Zajdu si na Petřín, proběhnu se ve Stromovce, ale cosi tomu svátku dnes chybí. Udělám malou vsuvku. Vyloženě jsem se „zamiloval“ do Tomáše Bati. Jeden z pořadů jsem připravil pouze z Baťových myšlenek. Symbol jeho prvních májů mě okouzlil. Říkal jsem si: to je ono. Jednalo se o nevynucený vztah k ideologii, přátelské gesto člověka, který pozval své lidi, aby oslavili práci. Nikdy nezapomenu na ten Václavák – nemyslím na průvod, ale byla to pódia, kde na každém byl orchestr, a hrálo se, zpívalo se.

MS: Nezapomínejme, že se jednalo o oslavu práce, a komunisté si ji přivlastnili.

AlS: Ano, jednalo se o zneužití jako u řady jiných věcí. Dobrá myšlenka byla zneužita a naplňována malými lidmi.                  

MS: Malý člověk? Jednalo se o lidi, kteří byli dělníky.

AlS: Vážím si lidí, kteří něco umějí, a vůbec prosté lidi nepodceňuji. Zákon zdravého selského rozumu je pro mne vodítkem. Ve společnosti se ale obvykle dostávaly a dostávají navrch …

MS: … elity. Špičky takové americké společnosti jsou vzdělané. Reprezentanti jsou vzdělaní, lidé, kteří mají majetek a jdou sloužit. U nás byla společnost jinak hierarchizovaná. Lidé, kteří něco dokázali, byli ve společnosti poníženi. Na druhou stranu, člověk přece má usilovat o spravedlnost, nicméně ta nesmí být doprovázena násilím. Bohužel, minulý režim užíval násilí jako komponentu své bytnosti.  

AlS: Souhlasím, minulý režim byl násilný v mnoha složkách. Sám se někdy otřásám hrůzou nad tím, že o mnohém jsem během svého dospívání nevěděl, a ani jsem netušil, co se vlastně kolem děje.

MS: Když je člověk mlád, je zakoukán do slečen, …

AlS: Člověk prožíval své lásky a tím to bylo zkrášleno, a teprve zpětně si uvědomuje, v čem vlastně žil.  Hodně mi dává v současnosti spolupráce s mladým historikem Zdeňkem Hazdrou, který tyto fenomény zkoumá. Děláme spolu pořady, ve kterých připomínáme osudy lidí v totalitě.  Jak málo jsem věděl o tom, co se dělo vně propagandy!

MS: Člověk je mladý a teprve se světu otevírá, rozšiřuje své periferní vidění. Někdy k tomu dojde za mlada, někdy k tomu dojde, když je starý. Občas si říkáme: zaplať Bůh za to. Nemyslíte si, že se česká společnost přiklonila ke komunistické ideologii, protože jsme rovnostářský národ?      

AlS: Nejsem plně schopen odpovědět. Než jsem se s vámi setkal, vstal jsem dnes ráno před šestou a psal medajlonek o mé kolegyni a kamarádce Boženě Böhmové z Divadla E. F. Buriana, která se v těchto dnech dožila devadesátky. Prožila zvláštní život. Vstoupila do komunistické strany po roce 1945, účastnila se staveb mládeže, celá nadšená z toho, co se těsně po osvobození dělo, a chtěla pomáhat. Jednalo se o tak zvanou generaci „osmašedesátníků“. V roce 1968 byla ze strany vyhozena. Teprve zpětně přehlížela svůj život a říkala si: „Čemu jsem to vlastně sloužila?“ Právě, když jsem vypisoval její životní příběh, zamýšlel jsem se i nad sebou, jakými etapami musela projít moje generace. Někdy naše směřování jde od krajnosti ke krajnosti. Čím byl pro lidi Mnichov? Jaké zklamání přinesla nenaplněná důvěra naší demokracie v západní spojence, kteří nás najednou opustili? Důležitým bodem bylo osvobození, …

MS: … příchod Rusů.

AlS: Příklon ke komunistům byl asi logický. Nemohu posoudit. Byly mi 4 roky. Volby do roku 1948 byly „svobodné“ a inklinace byla racionální. Co pak následovalo, je z dnešního pohledu hrůzou hrůz, ovšem pro tyto lidi? Vzpomínám stále na Boženku, na jednu z nejlepších lidí, které jsem poznal. Věřila v lepší svět. Ano, děly se přehmaty. Oni tím šli dál a vystřízlivění začalo někdy s odsouzením kultu osobnosti, když přišel Chruščov a řekl o zločinnosti Stalinových činů. Nyní hovořím za ni, ne za sebe. V roce 1955 jsem začal chodit do průmyslové školy – a toto jsem nevěděl a netušil.

… Reforma systému …  

MS: Dobrá, podívejme se na možnou reformu systému. Vám bylo 27 let, když byl rok 1968. Vkládal jste do něj naděje?

AlS: Myslíte do jara? Ano, jsem vášnivý čtenář novin. Musím říci: tenkrát to byly především Literárky. Všude najednou pronikaly články, které si pamatuji do dnešních dnů. Psali je A. J. Liehm, Ludvík Vaculík. Byli zde Kunderové. I obrátivší se Pavel Kohout, Jan Procházka… Tam zaznívaly hlasy, s nimiž jsem souhlasil. Byl jsem po vojně, pozoroval jsem, jak je svět nastaven. Říkal jsem si, že zde svítá naděje na humanistické pokračování systému, aniž mě napadlo, že by komunismus padl, že bychom zde měli jiný systém, ale říkal jsem si: asi je tvarovatelný. Bůh suď. Jedná se o okamžiky – co by bylo, kdyby nepřišli Rusové, co kdyby se opravdu mohli do čela postavit lidé, kteří sice měli komunistickou minulost, ale kteří si to uvědomili a pokoušeli se o reformu?

… Exil …

MS: Je-li člověk mladý a vidí, že přijíždějí spřátelená vojska, možná uvažuje o exilu. Nemyslel jste si, že byste opustil tuto zem?

AlS: Den, kdy přijela spřátelená vojska, si přesně pamatuji. Večer předtím jsem se vrátil z Jugoslávie. Šel jsem za svým kamarádem Františkem Delfrerem. Spolu jsme strávili večer – bydlel v Nerudově ulici – při vínečku. Vím, když jsme se loučili na Malostranském náměstí – a já bydlel na Smíchově – létala letadla. Nevěnovali jsme jim pozornost. Ráno jsem jako vášnivý rozhlasový posluchač zaslechl hlášení. Pěšky jsem šel za Frantou, dostal jsem se do Nerudovy ulice a společně jsme viděli, jak jí projíždějí bulharské minitanky, které jely na Hrad, obsazovaly jej. Pak jsme šli do Prahy. Zažil jsem svůj idol – jeden z největších – Emila Zátopka, jak stojí na jednom z ruských tanků a trpělivě vysvětluje, oč běží. Rusové nevěděli, kde jsou, co se děje. Vojenské rozkazy jsou něco jiného, zde viděli lidi, kteří s nimi diskutovali. Nikdo na ně nemířil žádnými zbraněmi. Po prožitku tohoto dne se ve mně zlomilo úplně vše. Je konec, poněvadž kde začnou hovořit zbraně – inter arma silent musae – tam je konec.

MS: Neuvažoval jste, že byste unikl?

AlS: Měl jsem možnost odejít se svou tehdejší partnerkou Consuelou Morávkovou. V Záhřebu nám nabídli, že bychom na začátek mohli jít zpívat do sboru v záhřebské operetě.

MS: Sluší se říci, že Tito byl proti invazi.

AlS: Ano, Jugoslávie najednou byla v tomto spřátelená a velice blízká země. Jednalo se o první impuls, ale nabídku jsme zavrhli. Jsem jedináček, rodiče, k nimž jsem měl velký respekt, jsem měl zde.

MS: Nesmíme opomenout prostý fakt: exil tuto zemi poznamenal. Část elit odešla.

AlS: Pokud bych to vztáhl na svůj život – odešla i Consuela Morávková.

 

… Demokratická opozice – disent …

MS: Ještě bych rád s vámi diskutoval otázku disentu – demokratické opozice. Jak vnímáte význam těchto lidí? Tážu se proto, že se jednalo o hrstku lidí, kteří dokázali přistihnout režim v nedbalkách. Režim se k něčemu zavázal v Helsinkách, a bohužel to nedodržoval. Právě lidé, kteří po podpisu trpěli, se stali v roce 1989 význačnými hráči ve společnosti, byť na krátkou dobu.

AlS: O těchto lidech jsem věděl, protože k nám do divadla docházela Vlasta Chramostová, která se kamarádila s Milenou Dvorskou. Přátelím se s Kamilou Moučkovou a nesmírně si jí vážím. Chartistou byl i můj nejbližší životní kamarád František Derfler. Mám-li k tomu říci osobní pocit, obdivoval jsem odvahu všech, kteří se vzepřeli. Já tu odvahu neměl. A vlastně jsem svou činností podporoval režim, …

MS: … recitoval jste básně lidí nakloněných režimu.

AlS:  Dodnes se za to stydím.

MS: Člověk však může říci: dobrá, když jsem v minulosti něco neudělal, mohu to odčinit dnes. Společnosti mohu nabídnout, co umím.

AlS: Ano, vím, již se jedná o ex post lacinou omluvu. Ale zařekl jsem se; od roku 1988, když jsem odešel z divadla – nebyl jsem již úkolován režimními tématy – že z úst nevypustím nic, za co bych se musel někdy stydět. Byl bych bohatý člověk, kdybych podlehl nabídce namluvit různé reklamy. To je mou drobnou vnitřní satisfakcí, že to nedělám.

MS: Můžeme říci: za službu národu odměny nečekej.

ALS: Zde nejde o odměnu, zde jde o to, aby se člověk byl schopen srovnat sám se sebou.

MS: Tak jsem to nemyslel.

AlS: Každý jsme nějaký … Otázky si kladu, protože jste se ptal na největší hřích v životě  pro mě samotného. V rámci své profese jsem se „dopustil“ několika tendenčních nedělních chvilek poezie a pořadů. Člověk vždy může říct NE, ale opět režírovali to často lidé, kteří byli v nouzi a v nesnázích. Vždy mi říkali: „Prosím tě, Frede, udělal to pro mne.“ Nyní myslím třeba na Josefa Henkeho – tehdy vyhozeného rozhlasového režiséra. Odpovídal jsem: „Nechte mi čas na rozmyšlenou.“ Ale nakonec jsem volil „medvědí“ pomoc.  Většina motivů byla tato.     

MS: Myslím si, že se jedná o mezní situace. Když se člověk do nich dostane, někdy jedná jinak, než by jednal za normální situace. Měli bychom si přiznat, že období před rokem 1989 nebylo pro člověka normální.

AlS: Ano, tázal jste se mě na disent a hrstku lidí, znovu říkám, že jsem si jich nesmírně vážil a vážím, ať se již pak jejich životní cesty rozdělily. Přesto mají můj obrovský obdiv.

… Konec ideologie? …

MS: Jak uvažujete o ústupu komunistické ideologie? Režim padl, ale například stranu hlásící se k jeho ideologii zde máme stále …

AlS: To je velké překvapení. Moje představa byla, že minulá společnost byla založena na ideologii, které – v podstatě až na hrstku nejvěrnějších – nikdo nevěřil. S přelomem režimu vše spadne jako domeček z karet, říkal jsem si. Velkým překvapením je, že strana má stále tolik sympatizantů. A další údiv? Ptám se: proč tento domeček spadl na Slovensku, kde komunistická strana už nehraje žádnou roli, a proč stále hraje roli u nás? Nebo se tam komunisté jen přejmenovali? Opravdu nevím. Na tuto otázku si neumím odpovědět.

MS: Měli bychom připomenout, že na Slovensku jsou místo komunistů nacionalisté.

AlS: Může to k sobě mít blízko. Sám se ptám: proč je u nás komunistická strana třetí nejpodporovanější strana?  A to si ještě nechá název „komunistická“ …

MS: Další paradox – jejich úřední sídlo je v ulici Politických vězňů.

AlS: Jedná se o absurdity, na něž nemám odpověď. Jak je to možné? Uplynulo 25 let, jednalo se vždy o starší generaci. Říkal jsem si: generace odejde, a tím zmizí i toto, avšak tak tomu není. Anebo jí dávají hlasy lidé ze vzteku a z nespokojenosti s vládnutím pravicových stran? Opravdu nevím.

MS: Nedivme se, komunisté existují jako rezervoár nespokojených voličů.

AlS: Vím, že lidé jsou naštvaní a říkají: kašlu na všechno. Myslím si, že řada lidí dává své hlasy natruc právě jim.

MS: Též zde existuje argument: jsou v Parlamentu. Kdybychom je zakázali, budou se jmenovat jinak.

AlS: Na vaši otázku neznám odpověď.

MS: Lidé je zvolili, a proto je legitimní, aby jejich voliči byli zastoupeni. A proto se s nimi musíme naučit žít, 15 procent lidí nemůžete ze společnosti „vygumovat“. Jedině trpělivě vysvětlovat a argumentovat, i když představitelé demokratických stran k tomu nepřistupují s patřičnou odpovědností.

AlS: Dovolil bych přidat ještě jednu vsuvku k tématu. V politice nemám rád, když někdo řekne: s tím nebudu mluvit. Osobně si myslím, že politici jsou zde od toho, aby mluvili s každým, aby naopak hájili své přesvědčení, aby ujistili o svých myšlenkách druhé. Pro mě politik končí tehdy, když řekne: s tím jednat nebudu. Nepokládám to za dobré. Jsem přesvědčen, že v tu chvíli člověk zrazuje profesi, do které vstoupil. Politika by měla být jednáním s lidmi a přesvědčováním druhých, nikoliv jejich ignorováním. Jsou-li komunisté politickou stranou, pak je nutné se s nimi naučit žít, nebo je zrušit.  

… Obnova demokracie …

MS: Nyní bych se obrátil do doby, která následovala po roce 1989. Rozhodli jsme se pro obnovu demokracie. Jak si vy sám tento společenský systém definujete? Máte svou jednoduchou definici?

AlS: Definici nemám. Mnohé se otevřelo a ukázalo se to, čím by demokracie měla a mohla být. Mnohé je pro mě zázrakem, a mnohé velikým zklamáním. A řeknu vám v čem. Demokracie by podle mého názoru měla být v tom, že můžeme-li demokraticky volit, a nevyhraje-li seskupení, které jsem volil, jako demokrat bych měl respektovat to, co zde bylo většinou zvoleno, a spolupracovat přitom s těmi, kteří chtějí nastolit jiný směr společenského soužití, a v příštích volbách se pokusit získat pro svůj názor většinu. Zde je tomu tak, že když není po našem, regule demokracie nerespektujeme …

MS: … a děláme si nepřátele. Měl jsem možnost se setkat s Pavlem Švandou, brněnským esejistou a vám jistě známým člověkem. Ten tvrdí: „Demokracie je systém, kde se věci jeví, kde vychází věci najevo.“ Můžeme konstatovat: esenciálním pro tento systém je pravda. Moudré české přísloví říká: lež má krátké nohy. Pravda vždy vyjde najevo, i když načas poražena bývá. Souhlasíte s tím?

AlS: Rád bych, aby to tak fungovalo – a to podtrhuji. Zneužití demokracie je – bohužel – velice snadné. Manipulace s lidmi je též velice snadná.

… Nejsou demokraté …

MS: Můžeme říci: když demokrat bojuje, musí vynaložit velkou sílu, aby přemohl nedemokrata. Právě demokrat je charakteristický tím, že má úctu k druhému, že si váží jeho názoru, i když s ním nemusí souhlasit. Ne nadarmo Masaryk zdůrazňoval: demokracii máme, ale nemáme demokraty. Co podle vás konat, abychom v lidech probudili demokratického ducha, aby docházelo k obnově ducha, a tak byla demokracie plnější?

AlS: Myslím si, že jedinou možnou cestou jsou školy.  Zde jsme u jedné pro mě podstatné kapitoly, je to nastavení hodnot naší společnosti a jejích priorit. Kantorské profese jsou podceněné, tím pádem je společnost založena na ekonomické úspěšnosti, což se promítá do hodnocení lidí. Já sám podle toho druhé nehodnotím. Spíše se ekonomicky úspěšných lidí trochu obávám a rád bych věděl, zda jejich úspěšnost je dílem poctivé práce, nebo podvodů. Přede mnou je vzor, který mi přináší Japonsko po II. světové válce, kde se veškeré prostředky v poválečném období vrhly do školství nové generace. Tím se Japoncům podařilo překlenout válečnou mizérii, do které se po právu dostali. U nás stále z minulé doby přežívá finanční a tím i společenské podhodnocení školství.  Se Zdeňkem Hazdrou jsme před dvěma lety byli s jedním pořadem ve Švýcarsku. Tam nám říkali, že švýcarská společnost je nastavena tak, že nejvyšší „gáže“ mají kantoři, faráři a lékaři – ti, kteří se starají o duši a o tělo člověka, poněvadž to je nejpodstatnější. Jak je to prosté a jednoduché. Samozřejmě, pak následují finančníci, kteří spravují finance. Dokonce představitelé vlády mají nižší gáži než tyto profese.

MS: Švýcarsko … Někteří z nás se domnívali, že Česká republika může být Švýcarskem Východu, poněvadž jsme byli na vysoké úrovni. Rád bych využil vašich poznatků z Komenského. Ten je považován za učitele národů, a vůči němu jako mysliteli se chováme macešsky. Také tím mám na mysli, že kantorské ocenění je průměrné, ne-li podprůměrné.

AlS: Kdyby tato profes Volby do roku 1948 byly „svobodné“ a inklinace byla racionální, byla lépe finančně ohodnocena, byl by o ni větší zájem. Bude-li o ni větší zájem, budou vybráni nejlepší z nejlepších. Ti pak budou špičkovými pedagogy, čili budou nejlépe vést děti, a celá společnost z toho bude mít užitek.

MS: Můžeme říci: demokracie by pak byla lepší a lepší, jak předpokládal Masaryk.  

AlS: Jsem přesvědčen, že jinou cestou se nelze vydat. Kdybych měl vymyslet nápravný prostředek a naši společnost zlepšit, připomínal bych Komenského, připomínal bych velké osobnosti této země. Lidé je neznají … Lidé znají vnějšek, ale ne jejich skutečné myšlenky a odkaz. Zmínil bych Tomáše Baťu – nejúspěšnějšího podnikatele, jehož základním heslem bylo: chceš-li být dobrým podnikatelem, tvým prvním krokem a první ideologií je sloužit druhému. Jakmile nezačneš sloužit lidem, nikam nedojdeš. V podnikatelských kruzích se setkáváte s lidmi, kteří chtějí rychle vydělat, pak „sbalit“ firmu, odjet do daňového ráje a užívat si. Je to devastující, děsné …

MS: Také bychom zde měli připomenout exulanta Přemysla Pittra.

AlS: Další velká a polozapomenutá osobnost! Je pro mne největším praktikujícím křesťanem, člověkem. Též byl kritizován, také nebyl přijímán jednoznačně.

MS: Lidi, kteří jsou následováníhodní pro obnovu demokracie, máme. Jen je medializovat, protože určitě jsou někde skrytí …

AlS: Máte pravdu, a právě sdělovací prostředky často nabízejí jako vzory „celebrity“, které nejen nejsou hodny následování, ale jejich prezentace je i výsměchem celé naší historii.

MS: Máme přece mohutnost rozumu.

… Demokracie a první republika …

MS: V hovorech o demokracii bychom se měli dotknout i první republiky. Pocházel jste z chudých poměrů. Jak váš tatínek a maminka vzpomínali na dvacetileté období, které mnozí z historiků považují za nejlepší v naší novodobé historii?

AlS: V osudech mých rodičů to nebylo dobré období. Právě maminka byla ze sedmi dětí, z chudé rodiny, děda byl „poklasný“. Tatínek ztratil svého tatínka v legiích někde u Alma Aty. Období první republiky prožívali oba mí rodiče velice těžce. V jejich vzpomínkách jsem ale neslyšel nadávání na dobu, pouze konstatování, že se jim nežilo lehce.

MS: Soudíte, že mnohé dobré se udělalo? Též zde byly autority, které byly respektované širokými vrstvami?

AlS: Samozřejmě. Období první republiky, jsou pro mne především Čapkové, ale i Vančura, Fráňa Šrámek … celá masarykovská doba. Ale prosadit pořad o Masarykovi je obtížné. Nerozumím proč?

MS: Jsme rozptýleni povrchností?

AlS: Ano, jsme masírováni povrchností. Složitějších a hlubších zamyšlení se mnoho lidí bojí.

MS: Vidíte, demokracie je bytostně složitá. Žít znamená přemýšlet o své vlastní existenci a také, jak se má existence vztahuje ke společnosti. Komunisté z nás udělali loutky. Být člověkem – to je namáhavé. Ne náhodou Masaryk říkal: myslet bolí. Kdo nechce myslet, je na cestě k nesvobodě.

AlS: Máte pravdu, ovšem přeneste teorii mezi lidi a řekněte většinové části národa: žijete špatně, protože to, co se nabízí v kulturní oblasti, vás vede k povrchnosti, ohlupuje vás, abyste neměli čas na to, co je podstatné – zamyslet se nad hloubkou podstatných věcí.

… Demokracie a demagogie …

MS: Každý má svůj osud ve vlastních rukou. Možná si na konci svého života řeknou: vždyť jsem svůj život promarnil. Domnívám se, že díky povrchnosti dostávají prostor demagogové, tím myslím lidi, kteří slibují jednoduchá řešení, a lidé na to slyší.

AlS: V tom je zneužitelný i obor, který vyučuji – rétorika. Vím – a dnes již chápu, proč Platón ve své době zakazoval učit rétorice lidi, kteří neprošli prověrkou charakteru a morálních kvalit.  

MS: V antickém Řecku rétoriku zvládali sofisté.

AlS: Ano, a v současnosti rétoři mezi politiky dělají kariéry. Mluvkové stoupají vzhůru ve všech politických stranách.

MS: Proto také není demokracie považována za ideální formu vlády. Právě vámi zmíněný Platón uvažoval o aristokracii jako o optimální vládě. Měli bychom říci: anglická demokracie měla nejen občany, ale i otroky. V novodobé demokracii se takzvaní otroci stali lidmi – mají hlasovací právo.

… Demokracie a dialog …

MS: Zmínil-li jste rétoriku, s ní souvisí dialog a s ním kvalita dialogu ve veřejném prostoru. Naučili jsme se jej?

AlS: Málo. Druhému se nenaslouchá. Jedna rétorická poučka lidem radí, aby si při rozhovoru všímali, kolikrát jim druhý člověk vůbec položí otázku a jakou. Není to jen otázka: Jak se máte? Většina lidí se v dialogu potřebuje sama vypovídat, aniž je zajímá názor druhého.

MS: Když jsem hovořil na toto téma s Petrem Pithartem, říkal mi: „Lidé vedou mimoběžné hovory. Hovoří, ale nikdo neposlouchá. Přece je to škoda, protože dialog je od toho, aby společnost dynamizoval.“

… Demokracie a občanská společnost …

MS: Pojďme dále: co demokracie a občanská společnost? Jak o ní uvažujete? Jsem přesvědčen, že se ji svými pořady snažíte podporovat, probouzet.

AlS: Občanskou společnost chápu, jak ji definoval a propagoval Václav Havel. Snažím se jí v rámci své profese napomáhat.

… Politika a její proměny …

MS: S demokracií souvisí politika. Říkal jste: je tam aspekt služby. Zeptal bych se, jak vnímáte politiku před rokem 1989? Lidé byli součástí strany, vlastnili rudé knížky, aby měli lepší, „bohatší“ život. Pragmatismus orientoval jednání lidí.

AlS: Odpovím ohlédnutím do historie. Chystají se oslavy Mistra Jana Husa. Jeho vstup do života, byl ne nepodobný kariérnímu vstupu. Byl mistrem svobodných umění a bakalářské studium svatého bohosloví absolvoval jaksi navíc, aby mu to dopomohlo ke kariéře, protože doba to vyžadovala. Upřímně se k tomu přiznal a zpětně učinil pokání. Mně to připomnělo VUMLy a stranickou příslušnost. Lidé, kteří měli být v nějaké pozici, s „knížkami v kapse“ měli otevřenou cestu ke kariéře. Že tento přístup není dobrý, víme. Ale málokterý se k tomu jako Hus veřejně přiznal, o pokání nemluvě.

MS: Když žijete v obci – ať malé či velké, měl byste se o politiku zajímat. Pokud chci být občan, nesmí mi být jedno, co se děje.

AlS: Ve většinové populaci vládne názor, že politika je špína. Ale každý poctivý člověk má šance vstoupit do dialogu, i politického, a něčím se snažit přispět alespoň ke konsolidaci mezilidských vztahů, již to je politika. Masaryk říká: „Co je politické, je lidské.“  Když se člověk usměje na druhého člověka, již napomáhá vytvářet příjemné mezilidské vztahy. Myslím, že je zde nepořádek v odměňování a v možnosti lidí zneužívat demokraticky přidělené postavení v rámci státních institucí. Kdybych měl nastavit nový řád, za zneužití postavení k osobnímu prospěchu bych vyměřoval tvrdší tresty než dnes. Jde-li o zjevné zneužití ve vlastní prospěch nebo v prospěch mých bližních a kamarádů, pak je to špatné a zlé.

MS: Jsem přesvědčen, že tito lidé by měli být vyčleňováni ze společnosti?

AlS: Samozřejmě. Jejich kariéra, vzdor těmto zločinům, má někdy i vzestupnou tendenci. Opět to přirovnám k Janu Husovi: bojoval proti odpustkům. Ale není dnes „odpustkem“, když člověk, který má dost peněz, si zaplatí skvělého právníka a ten jej osvobodí od potrestání za zjevné porušení zákonů?  Dříve se podobně lidé vykupovali z hříchu v kostele. Kdo měl víc peněz, koupil si víc odpustků. Je zvláštní, že společnosti se příliš nemění. Jinak se to nazývá, ale žijeme v podobném dělení, v podobných vztazích.

… Racionalita a logika srdce v politice …  

MS: Člověk se vlastně nemění. Měli bychom se zeptat, jak je podle vás v politice obsažena racionalita, ale i logika srdce?  

AlS: Jedná se o zajímavou otázku. V politice a logika srdce? Jistě, že je, ale jak u koho. V to jsem věřil u Václava Havla, ale nevěřím v to u většiny politiků, které slýchám. Kdybych měl říci, kdo mi z politiků byl blízký, odpovím – Milan Uhde, protože jsme se znali ze studií a společně jsme dělali divadlo poezie, věřil jsem a věřím Petru Pithartovi, v řadě věcí jsem věřil i Valtru Komárkovi a také mi byl blízký Rudolf Batěk, …  

MS: … význačný sociální demokrat v devadesátých letech.

AlS: Plně důvěřuji také Táně Fischerové.  

MS: Vidíte, odhodlala se kandidovat na prezidentku České republiky, ale víme, že neuspěla ani v prvním kole …

… Vize v politice …

MS: Myslím si, že zde bychom měli říci jednu skutečnost: politice chybí vize. Každá politická strana má nějaký program, ale je otázka, zdali jsou politici ochotni udělat nějaké průniky – a to v rámci svého vládnutí, aby strana či koalice stran, které se na něčem dohodnou, aby po volbách nastupující koalice změny nenegovala, což vede k nestabilitě. Možná můžete namítnout: vize potřebují člověka, který se za ně bude bít.    

AlS: Společnost potřebuje osobnost, jakou byl Václav Havel, aby vizi nastolila …

… Kapitalismus a jeho obnova …

MS: Neměli bychom zapomenout na obnovu kapitalismu. Zmínil jste se o Valtru Komárkovi, a asi nejste příliš nakloněn volnému trhu bez přívlastků.

AlS: Jak se to vezme. Nejsem v ekonomickém rozhledu příliš kompetentní.

MS: Někdo řekne, že kapitalismus je čímsi přirozeným. Vzniká z výměny statků, služeb a díky tomu společnost bohatne. Můžeme to přirovnat k tomu, že ryba má vodu a člověk má kapitalismus – a to v hospodářské oblasti.

AlS:  Chce vydělat …

MS: … za každou cenu.

AlS: Záleží jak, kdo a na čem?  Zde, pro mne, laika, chybí nějaká duchovní, mravní nebo etická nadstavba.

MS: O hospodářské základně a nadstavbě etiky hovořil Karel Marx. Předpokladem existence by měl být mravní cit v nás.

AlS: Řeknu něco ze své profese. Myslel jsem si, že po 1989 se obecně zvýší profesionalita, ale není to zdaleka obecnou pravdou.

MS: Čím si tuto skutečnost vysvětlujete?

AlS: Ekonomikou. Dabingová studia prosperují tehdy, když umí „točit“ rychle. Kdo je rychlý, šetří studio, materiál – pak prosperuje. Točit rychle neznamená vždy točit na vysoké úrovni. Uvedu příklad naší, podle mne, nejlepší dabingové režisérky, jakou jsme měli – doktorky Olgy Walló, jež pak odmítla vstoupit do rychloprocesu, který nebyl podřízen kvalitě výsledku, ale ekonomice. Tento přístup pronásleduje většinu profesí.  Jakmile se honí čas a ekonomické zřetele, něco je v umělecké oblasti špatně.

MS: Ne nadarmo se říká: čas jsou peníze. Rozumím vám, že pokud máme vytvářet trvalé hodnoty, je nutné, aby dílo bylo pečlivě upečeno.

AlS: Bavíme se na půdě rozhlasu. Do roku 1989 jsem měl tu čest pracovat s Jiřím Horčičkou, s Miloslavem Jarešem, s Josefem Henkem, s Josefem Červinkou, s Petrem Adlerem i s některými dalšími. Dělali čtené zkoušky. Točilo se dlouho, ale dodnes jsou to inscenace, které jsou uchovány ve zlatém fondu a v něm zůstanou. Jejich výsledky jsou jen těžko překonatelné.

MS: Nepřímo říkáte, že člověk by měl dělat věci, které jsou zde pro věčnost – něco podobného jako švýcarské hodinky, jež se dědí.

AlS: Ne všechny věci jsou zde ale pro věčnost.

… Proměna kultury …   

MS: Jste člověk kultury. Ještě bych využil příležitosti se zeptat, jaká byla kultura před rokem 1989? Nesloužila režimu – či případně, kde byla mez služby?

AlS: Jsem přesvědčen, že kultura zde byla na vysoké úrovni, ale odevzdávaly se „daně“ režimu. Že by kultura byla celá poplatná, musím odmítnout. Éra šedesátých let – vznik malý divadel: Semafor, Činoherní klub, inscenace Otomara Krejči v Divadla Za branou, práce Alfréda Radoka… Tam bylo režimu poplatné opravdu jen minimum, nebo vůbec nic. Byla pravidelná období, kdy se hrálo k Únoru a k Říjnu. Nebylo to dobré, ale tvrdit o minulém období, že kultura byla zcela poplatná režimu, by bylo zavádějící.  

MS: Když jsem měl možnost hovořit s Václavem Riedlbauchem, konstatoval cosi v tomto duchu: zásluhou komunistického režimu – a to byl klad – zde byla stabilní síť divadel, což za první republiky ještě nebylo. Zkrátka – lidé, kteří měli potřebu kulturního vyžití, ji zde našli. Souhlasíte s tím? Režim, i když deformoval slova, významy slov, přesto měl kulturu.

AlS: Jednalo se o výkladní skříň režimu. Byla to fungující síť, ale stanovisko Václava Riedlbaucha bych zmírnil. Síť opravdu fungovala, ovšem pokud v jejím čele stála skutečná umělecká osobnost, a ne stranou nastrčený aparátník.

MS: Vladimír Vodička – Divadlo Na zábradlí?

AlS: Byl to i Semafor, Paravan, ale i další scény … Ota Ornest a jeho éra v Městských divadlech.

MS: O kulturu režim pečoval, ale byla zde cenzura.

AlS: Ano, zasahovala, ovlivňovala, avšak v řadě případů byli divadelní tvůrci chytřejší než cenzura. Lidé se naučili něco, co bylo typické pro Čechy: číst v třetích, čtvrtých vrstvách, které cenzoři nepostihli. Cenzoři nebyli na úrovni tvůrců. Řada věcí jim musela nutně uniknout. Tvůrci formátu Krejčova a Radokova vysílali v dalších vrstvách a publikum to bylo schopno číst …

MS: … a patřičně se bavit a oceňovat. Měli bychom též připomenout, že se zde vydávaly zvláště v nakladatelství ODEON kvalitní knihy – a to v mnoha tisícových nákladech. Překlady byly kvalitní, což ve srovnání se současností kulhá. Dnes se na trh dostávají knihy s malými náklady, byť je jich velké množství.  

AlS: Ano, v knihách se dalo vybrat. Třetina mé knihovny jsou slovenské knihy. Solženicyn nevycházel česky, ale slovensky. Nemohlo se cestovat, ale četlo se. Lidé chodili po antikvariátech, kde byla spousta knih z první republiky. Knihovny byly sice ochuzeny o západní moderní literaturu, která nebyla přeložena, ale jinak knižní kultura byla na slušné úrovni, i když byla hlídána a oklešťována.

MS: Některé knihy byly podpultové.

AlS: Člověk se k nim ale při troše námahy mohl dostat.

… Kultura po roce 1989 …

MS: Co bylo zásadní pro kulturu po roce 1989? Můžeme říci, že se primárně jednalo o dohánění deficitů. Knihy, které nevyšly, byly rychle vydávány. Hry, které se nehrály, byly inscenovány.

AlS: Máte pravdu, k tomu došlo. Zároveň se jak v divadelní, tak v knižní oblasti objevila spousta braku a mnoho laciného západního bulváru a čtiva, čímž došlo k „zaplevelení“ kulturního prostoru. Správně říkáte: všichni máme rozum, aby člověk hledal a nacházel. Dostojevského, Laxnesse, Muntheho či Rollanda jsem začal číst v 16 letech. Měl jsem štěstí na skvělého staršího kamaráda Zdeňka Jelínka, po roce 89 ředitele Vojenského historického muzea. Jemu vděčím za sečtělost, za nasměrování, vedl mě po stránce hudby, literatury, divadla. Ukázal mi cestu, kudy mám jít, a čemu se vyhýbat. Dnes je orientace daleko složitější.       

MS: Nebyl bych tak skeptický. Máme zde nakladatelské domy, u nichž je kvalita zaručena. Jen si vzpomeňte na Academii, Torst, Host, Centrum pro demokracii a kulturu, Oikoymenh, Filosofia, Argo.

AlS: Kdo chce nalézt, najde. Jeví se mi to jako přeplněný jídelní lístek, …  

MS: … švédský stůl, …

AlS: … z něhož se bez pomoci těžko vybírá.

MS: Podle mého mínění – člověk by měl být – a opět vkládám normativ – integrován. Právě výchova napomáhá vnitřní integraci, aby se člověk „neztratil“. Opět se zde dostáváme k demokratovi. Ten je pozorný, kriticky uvažující a většinou ví, co chce. Pokud lidé jdou po povrchu, mohou uklouznout.

AlS: Hrál jsem před nástupem na vojnu v inscenaci Divadla Za branou u Otomara Krejči v Kočce na kolejích. Vojna přerušila tento kontakt a po roce 1989 mně Krejča znovu nabídl angažmá a já jsem tam hrál. Setkání s tímto velikánem divadla bylo úžasné, nezapomenutelné. Jsem mu za to nesmírně vděčný. Když pak bylo divadlo podruhé rušeno, Krejča řekl větu, kterou si s sebou nesu, a možná to bude odpověď na vaši otázku: “ V komunistické době se diktatura jedné strany dala na jevišti částečně obelstít, ale my se dostali z politické diktatury do diktatury peněz. A tu neobelstíte.“  

MS: Myslím si, že musíte „obelstít“ – a to v dobrém slova smyslu – srdce lidí, kteří mají peníze? Jen se podívejte, kolik zde máme miliardářů.

AlS: Řekněte mi, kolik miliardářů něco vydá na povznesení tohoto národa, na věci, které mají smysl?

MS: Prosba o dary Ducha svatého udělá také dost, protože lidem, kteří jsou skromní a chtějí dělat dobré věci, stačí málo. Vědí, že si za peníze vztahy nekoupí. Peníze jsou pouze prostředkem, ale člověk by nikdy neměl být prostředkem.

AlS: Ano, ale v této společnosti jsou peníze většinovým měřítkem úspěšnosti, což je měřítko více než šalebné.

MS: Víme, jaké útrapy ve svém životě zakoušel Jan Ámos Komenský. Jsme přesvědčeni, že lidé, již dělají dobrou věc, jsou si vědomi skutečnosti, že Pán Bůh na ně nenaloží méně, než mohou unést.

AlS: Souhlasím s vámi.

… Financování kultury …

MS: Podívejme se na financování kultury. Máme ministerstvo kultury. Jeho kapitola je jedna z nejmenších, i když Daniel Hermann se snaží získat pro svůj resort tolik, aby alespoň zachoval status quo. Jaké má být postavení státu v kultuře? Hovoří se, že by bylo optimální, aby se na kulturu vydávalo jedno procento národního výstupu hospodářství, bohužel tomu tak není.

AlS: Stát by měl vstřícně a citlivě přihlížet ke kulturním aktivitám, protože je to cosi, pro co je tento národ geneticky vybaven. Jsou potřebné pro přežití, pro nacházení nových a, mohu-li říci, pravých hodnot lidského života. Zdá se mi, že velké a úspěšné vykročení bylo po této stránce úspěšně provedeno pouze s Českou filharmonií.

MS: Jedná se o reprezentanta naší kultury, naší země.

AlS: Ano, odměny hudebníků v tomto tělese se narovnaly na odpovídající úroveň. Muzikanti se nemusí rozptylovat sháněním přivýdělků. Protože spolupracuji s řadou dalších symfonických těles, vím, že v oblastních symfonických orchestrech jsou „gáže“ v průměru 14, 15 tisíc korun – přičemž muzikanti potřebují krom zkoušení a koncertování denně cvičit, …  

MS: … mají rodiny, …  

AlS: … a proto se vše dělá z nadšenectví. Zde stát v podpoře kultury výrazně pokulhává. Zrušit jakékoliv těleso je jednoduché, ale již se nikdy nepostaví nové. Má-li město symfonický orchestr, …

MS: … což byl případ Poděbrad, kde sídlila Středočeská filharmonie, …

AlS: … je nejen pýchou pro město a pro jeho obyvatele. Mohl bych vyprávět o pádu řady těles.  Uvedu případ:  Musica Bohemica. Co znamenal tento soubor, když měl profesionální statut? Existuje dál, ale bez sebemenšího příspěvku a s muzikanty, kteří se sejdou pouze v rámci vystoupení, ale zaměstnáni jsou jinde. Je to namáhavé a problematické …

MS: Zde bychom si měli být vědomi faktu, že dobré se vždy rodí z bolesti.

AlS: Říkáte základní myšlenku, ale postavit na ní kulturní politiku nelze.

MS: Bedřich Smetana, aby napsal svá díla, „musel“ ohluchnout, Ludwig Beethoven musel též ohluchnout, a jejich díla – právě z pozdního období, kdy zakoušeli útrapy, jsou hraná do současnosti.  

AlS: Sám jsem nikdy nežádal o grant na cokoliv. Připravuji pořady skromné, …

MS: … ale intelektově vydatné.

AlS: Dostáváme se do kumštýřského podnikání. Nevěřím, že z nadbytku se musí rodit velké umění. Věřím spíše ve vyvzdorování projektů. Tvůrčí člověk je jako pramen a ten z něj musí „vyrazit“.

MS: Ano, ale pramen je nutné „navrtat“.

AlS: Je neoddiskutovatelné, že tyto gejzíry společnost potřebuje. Proto říkám, že společnost jako celek by měla s pochopením pohlížet na umělce, kteří chtějí tvořit.

MS: Snad zaplať Bůh. Umělci nám pomáhají nalézt „šifru naší existence“. Též by mělo zaznít, že stát podporu kultury delegoval na kraje. Vše není řízeno z ministerstva kultury, to může třeba připravit legislativu.

… Mezinárodní srovnání …

MS: Jelikož se pohybujete po světě a máte možnost porovnat podporu kultury u nás a podporu v zahraničí a kvalitu produkce, co byste řekl?

AlS: Pokud o tom něco vím, stále máme jednu z nejhustších divadelních sítí na světě – a to i oproti bohatým zemím jako Švýcarsko, Amerika. Jedná se o tradici. Ukazuje se, že lidé divadlo potřebují. Nyní jde o to, aby inscenace byly kvalitní, což je úkol divadelníků. Podpora podobných institucí ve světě je daleko vyšší.

MS: Díky tomu mají jejich představitelé větší příjmy?

AlS: Nevím. Podporovány jsou konkrétní umělecké aktivity nejen státem, ale také soukromými nadacemi i jednotlivci, jež jsou …

MS: … mecenáši kultury.

AlS: Podporovány jsou ve světě také kulturní aktivity na školách. Uvedu jeden příklad z Mexika. V Monterrey je univerzita technického zaměření University of Monterrey, která má filiálky po celém Mexiku. Představte si, že ona má od státu zvláštní fond, aby studenti, kteří jsou vyučováni výhradně v technických oborech, „nezhloupli“ jednostejným zaměřením. Univerzita díky tomu zve kulturní soubory z celého světa, jež přijedou do Mexika, objedou všechny filiálky této univerzity a představí například Komenského. Takto jsme jezdili po Mexiku se Štěpánem Rakem. To je pro mě skvělý příklad podpory kultury.

MS: Víte, v našem dialogu by mělo zaznít: doma nikdo není prorokem. To, co chce prorazit, musí získat ocenění v zahraničí.

AlS: Říká se to. Často se s tím setkáváme. Možná, že brzda přílivu peněz má na lidi i pozitivní vliv. Jsem přesvědčen, že kultura by neměla být přeplacena, ovšem ona – ve většině případů – též není.      

MS: Musíme se snažit. I v kultuře je konkurence zájmů. Někdo podporuje více kulturu, někdo by více prostředků směřoval k vědě. Ve společnosti by se měla nacházet shoda – a to kultivovaným způsobem.

… Intelektuál a společnost …     

MS: V rámci svých pořadů propagujete intelektuály. Jaká je podle vás jejich role? Jak byste intelektuála charakterizoval? Jeho hlavní mohutnost je rozumová mohutnost, …

AlS: … často je nepraktický, …

MS: … ale někdy se snaží svou ideu o společnosti „vnutit“. Jedná se o člověka, jenž je i domýšlivý, avšak bez jeho slov by veřejný prostor byl chudý.

AlS: Ano, společnost by se neposunovala dopředu a neměla by o čem přemýšlet. Intelektuál dává impulsy k přemýšlení – ať již kladné, tak i záporné, vzbuzuje emoce. Jsem přesvědčen, že prospěšnost intelektuálů pro společnost je veliká, dokonce bych řekl zásadní, inspirující. Stává se, že intelektuálové sami mezi sebou často zabřednou do příliš složitého uvažování a polemik, jejichž výsledek pak neumějí přenést do běžného praktického života.

MS: To znamená, že si dostatečně vážíme lidí, jako byl Masaryk, Karel Čapek, Václav Havel, když k  výročí jejich odchodu či narození položíme kytičku, ukloníme se?

AlS: Vážíme si jich obecně málo. V jedné své úvaze básník Jan Skácel o Tomáši Garrigue Masarykovi říká: Vždy jej budeme uctívat, vždy se k němu budeme hlásit, ale nikdy se od něj nepoučíme. Takový je náš vztah k intelektuálům a k myšlenkovému odkazu výše jmenovaných autorů a osobností.

… Hodnocení, omyly a pohled do budoucna …

MS: Náš rozhovor se chýlí ke konci, a proto bych se zeptal, kam jsme za více jak 25 let došli a případně, jakých omylů jsme se dopustili?

AlS:  Zakusili jsme opojení svobodou a učíme se spoléhat sami na sebe. Ale dopouštíme se i omylů, a nejsem si jist, zda jsme schopni se z nich poučit.

MS: Dobrá, jakou budoucnost vidíte pro tuto zemi – a to v rámci Evropské unie a globalizovaného světa?

AlS: Velikost našeho národa vidím ve zvládnutí  krizových situací. Byl jsem svědkem roku 1968 i roku 1989. Byly to nejúžasnější chvíle, které jsem jako Čech ve vztahu k tomuto národu prožil.  Další velká chvíle našeho národa či našich národů byl rok 1992- 1993, kdy došlo k dělení republiky.  Velkorysost a vzájemný respekt, který provázel tento akt, nám může celý svět závidět. Jedná se pro mě o jednu z největších záhad a příjemných okouzlení námi. Ačkoliv jsme národem politicky rozhádaným, v krizových momentech jsme spojeni a vytváříme, nebojím se to říct, velký národ. Na tom zakládám svou víru v budoucnost. Jsme národ, který může být stmelující složkou, nikoliv rozdělující. A to je dobrá zpráva pro Evropu i pro nás.

MS: Kéž by tomu tak bylo. Děkuji vám za podnětná slova.     

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

AlS: V rámci pořadů o TGM.

 

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace jako velké příležitosti k obnově kapitalismu?

AlS: Ne.

 

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Vždyť rozdělení přispělo k eliminaci slovenského nacionalismu a vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a poté k opětovnému setkání zemí v Evropské unii.

 

AlS: Nebyl jsem pro rozdělení. Jeho realizace však přinesla ještě srdečnější vztahy mezi námi.   A vůbec bych se nebránil opětnému spojení.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.