Dialog o mecenáštví s Mons. Vladimírem Hronkem I. část


Vladimír Hronek *1944, český kněz, monsignor, působí v diecézi Hradec Králové, od roku 1989 působil jako arciděkan v Kutné Hoře, od roku 2007 působí jako probošt v Poděbradech.
Stáhnout dialog:

MS: Pane probošte, je deštivý den, počátek května 2015, a využil bych stavu dnešního počasí, abychom se zabývali otázkou mecenášství – a to v různých aspektech. Využil bych toho, že vidíme, jak déšť zavlažuje úrodné Polabí. Proč to říkám? Je to kvůli tomu, že stejně tak může konat člověk, jenž má dostatek kapitálu – a to jak duchovního, tak toho finančního, případně fyzického. Soudím, že je dobré začínat definicí pojmu, jelikož jeden pak může hovořit o voze, druhý o koze, jeden o zedníku, druhý o cedníku, a proto pak samotný dialog vede k zatemnění pojmů. Jste tím, který si rád hraje se slovy, poněvadž v nich je ukryta krása, poezie, na kterou ve všedním životě zapomínáme. Pane probošte, jak se stavíte k mecenášství?

VlH: Těžko vám řeknu úplnou definici. Mecenášství – v tom striktním slova smyslu – v současnosti není u nás časté. Trochu bych tam vložil rovnítko mezi mecenášstvím a dobrovolnictvím. Je to cosi, co někdo dělá bez nároku na nějakou odměnu. Když je to něco závažného, je dobré, aby tam byla rozumnost, a proto je zapotřebí, aby tam byly podmínky, které dává ten, jenž se stává mecenášem.

MS: Můžeme konstatovat, že je to nezištný dar. Jedná se o boží obdarování skrze fyzickou osobu. Člověk tiše přijde, cosi vykoná a zase se vzdálí.   

VlH: Svým způsobem ano. Jedná se o úkol a povinnost každého člověka, který si uvědomuje, že také sám dostává velké množství darů. Proti mecenášství je namířeno to, s čím se setkáváme. Jedná se o sobeckost. Sobectví způsobuje, že člověk usiluje o sám prospěch, aby získával, kdežto v mecenášství vystupuje něco jiného. Mám-li být mecenášem, musím schraňovat, neboť nemohu rozdávat z toho, co mi nepatří. Tam si musíme být vědomi jedné skutečnosti: požehná-li mi Pán Bůh a já požehnání dokážu proměnit v odpovídající hodnoty, z nichž mám prospěch, svým způsobem jsem povinen, abych z toho, co jsem dostal od Boha, něco dával dál. Jedná se o princip mecenášství.

… Rozložení slova mecenáš …

MS: Ještě bych se zeptal na otázku samotného slova mecenášství. Rozložím-li jej, v jeho jádru základ „cen“. K tomu přidáme  „–ost“ a je z toho cennost. Mecenášství je cosi, co je cenného. Jedná se o aktivitu, která si uvědomuje cenu věcí?

VlH: Mám dojem, že samotné mecenášství je odvozeno od člověka, jenž jednal tímto způsobem.

MS: Ano, máte pravdu – jedná se o bohatého člověka G. C. Maecenta. Stejně by to mohlo být nazváno po Carnegiem, Rothschildovi.                     

VlH: Takovým mecenášem byl i svatý Mikuláš.

MS: Ano, ale pak bychom neměli mecenášství, ale mikulášovství – a to nezní tak ladně.

VlH: Možná, že se mýlím, ovšem mám dojem, že se postupovalo stejně.

MS: Bylo by chybné, kdyby nezaznělo něco z vašich úst, jelikož ti, kdo dávají, jsou představitelé církve.

VlH: Ještě bych se vrátil. Dal jste spojení mezi mecenáše a ceny. To je však česky. Řeknete-li cena v jakémkoliv jazyku, lidé s vámi nebudou souhlasit. Jednalo by se pro naše české vysvětlení.

MS: Je to však nutné. Jen si vezměme slovo „bohatství“. Také tam je skryto: člověk, jenž je bohatý, ví o Bohu.

… Otázka daru …

MS: Navrhuji, abychom postupovali systematicky. Přejděme k otázce daru, protože mecenáš poskytuje tichý, nenápadný dar. Ten je něčím, čím se profesně zabýváte – a to každý den. Jste kněz a berete na sebe kříž Ježíše Krista. Ten dal tomuto světu neocenitelný dar, o kterém se mnozí z nás snaží každý den přemýšlet a díky němu nacházet odpovědi na běžné životní události. Zeptal bych se: podle vás, je dar čímsi, co je zásadní pro lidskou existenci? Mohl by život existovat bez daru?    

VlH: Sám život je dar, protože na životě nikdo nemá svůj podíl.

MS: Lidé sekularizovaní vám budou namítat.  

VlH: Ani v sekulární společnosti nikdo nemá podíl ve vlastním životě.

MS: Ano, ale život je výslednicí daru lidské lásky, …

VlH: … a proto říkám: život sám je darem. Jedná se asi o nejpřesnější definice, protože výstižnou, celkovou definici nikdo z vědců nedal. Definuje-li vědec život, upozorňuje na aspekty, jimž se život projevuje, ale nezabývá se darem života, životem obecně.

MS: Můžeme konstatovat: život je tajemství. Člověk je na tomto daru závislý.

VlH: Pochopitelně.

MS: Domníváte se, že dnešní člověk si tuto skutečnost uvědomuje? Uvědomíte-li si, že věci nejsou jen tak, že mají hlubší smysl, že člověk má na tomto světě poselství, že člověk není sám pro sebe, ale pro druhé. V životě je nutné si osvojit autentický vztah já a ty, ne pouhé já či já a ono. Tážeme se, nebo je otázka čistě na periferii obecného zájmu?

VlH: Řekl bych: v dnešní době se schopnost ryzího daru vytrácí. Když se člověk k daru rozhodne, že darem získá něco pro sebe, jako např. popularitu … To neznamená, že ten, kdo je mecenášem, upadne v zapomnění – Josef Hlávka, Alois Oliva … Mecenášů bylo dostatek …

MS: Rozumím vám. Soudil jsem, zdali člověk o daru, který mu byl dán, odpovídajícím způsobem přemýšlí. Je za něj vděčný? Vím, můžete tvrdit: jedná se o individuální záležitost a bylo by chybné ji zevšeobecňovat. Jen si vezměme, jak lidé nakládají s péčí o děti, nakládají se slibem, který dali druhému. Lze konstatovat – člověk do toho promítá i vztah k životu. Když se člověk k různým lidem chová s lehkovážností, pak i dar života bere lehkovážně.

VlH: Myslím si, že člověk vděčí mnoha darům za existenci. Tuto možnost nezvažuje. Jsme vedeni k tomu, abychom byli přesvědčeni, že máme nárok na všechno. Do určité míry nárok máme, ale měl by být podmíněn také tím, že jsme něco povinni. Tohoto problému jsme se dotkli vícekrát. Dítě má pouze samá práva, vše patří dítěti. U něho není pěstováno vědomí povinnosti.

MS: Neměli bychom zapomínat: dítě je sobecké. Velice rádo shromažďuje dary. Vytvoří se vztah, v němž dominuje jeho důležitost. Rodiče se stávají pouhými elektrony v jeho valenčním poli.

… Sobecký jako dítě …

VlH: Dnešní společnost je učitelem dětského sobectví. Dítě si osvojený přístup přenáší do dospělého života.

MS: Problém je, že dospělí lidé rezignují na vztah já a ty, ovšem druhého člověka redukují na ono, na věc.

VlH: Pak se to promítá do každodenního života, kdy pro člověka je rozhodující to, co mně něco přináší. Když si z toho mám cosi odříci, v té chvíli to vidím jako atak na sebe, k čemu nemohu dát svůj souhlas. Takto je v současné společnosti člověk formován.

MS: Spíše de-formován. Odvykání si tohoto přístupu je velice těžké.

VlH: U dítěte odvykání sobectví je snadnější, poněvadž dítě je stále vnímavé. Jakmile překročí určitou hranici, kdy si osvojí sobectví jako součást svého „jáství“, tam je pak velmi složité, aby takový člověk sám v sobě překonával tendenci, k níž byl vychováván.

MS: Uvažujeme takto: dítě je sobecké a rádo dary přijímá, ovšem pak když dítě dospěje v plnohodnotného člověka, má snahu, aby dar, jenž přijal, dal dál, aby obdaroval jiné.

VlH: Člověk k tomu může dospět, ale bál bych se tento přístup generalizovat.

MS: Soudíte, že k tomu je potřeba řádného vedení?

VlH: K tomu člověk musí být skutečně směrován. Mám pochybnosti, jestli bychom směrování mohli generalizovat na všechny.

MS: Spíše bychom se měli obracet k potencialitě. Jen si vezměme: jinak k formování přispívá rodič, který má jednoho potomka, jinak když má více potomků. Tam je dítěti řečeno: musíš se rozdělit, máš přece svého bratra.

VlH: Vycházíme z formace rodinou. Lidé dnešní společnosti preferují, aby vztahy byly bez reprodukce. Dělá se vše proto, aby k ní nedošlo. Je to postavené pouze tak, aby muž a žena si čistě užívali bez jakékoliv odpovědnosti, jež by měla být výsledkem jejich vztahů.

MS: Když jste zmínil tuto skutečnost, lidé, kteří touží po utěšení svých biologických tužeb, ve stáří na to doplatí. Možnost daru života má lidi spojovat a do jisté míry je i zajistit pro období stáří.

VlH: Ano, ale takové chápání a vnímání je potlačeno, poněvadž lidé jednají s přístupem: po nás potopa a nás nezajímá, co bude.

MS: Zde platí moudré přísloví: kdo seje, sklízí.

… Dary …

VlH: K tomu, aby člověk pochopil moudrost přísloví, musí nad tím přemýšlet. Myšlení však bolí, a proto ji raději nechme, poněvadž proč bych se nyní trápil. Vše nějak dopadne.

MS: Víte, že starší lidé mohou díky svému přístupu k lidem skončit v různých azylových domech. Ještě jste zmínil tezi: myslet bolí. Pane probošte, člověk má dar Ducha svatého, jeho součástí je dar rozumu.

VlH: Pochopitelně, člověk dostal schopnost rozumného uvažování, aby dokázal logicky zvažovat jednání své i druhých, aby se snažil „domýšlet“ výsledky či cíle, ke kterým směřuje. To se člověku nechce, poněvadž v tomto případě myšlení bolí. Proč bych se o to staral. Vše nějak dopadne.

MS: Člověk přece tímto přístupem zakopává své hřivny.

VlH: Ano …

MS: Nikdo se na tento svět nerodí hloupý. Každý má mez mohutnosti. Tím se lišíme, ovšem každý má ve světě nějaké místo. V době, kdy člověk zakouší strasti, může nám to připadat jako namyšlené. Zkrátka – někdy se nedaří. To však neznamená, že člověk je úplným outsiderem.  

VlH: Souhlasím. Netýká se to ani člověka, který má po vrcholu svého života. Setkáváme se s dalším neštěstím – člověk je přesvědčen, že když je chytrý, rozumí všemu a již není ochoten respektovat názor druhého. Setkáváme se se závěry: starý člověk je zbytečný. Neberou se v úvahu jeho znalosti, zkušenosti, poněvadž co nám může říci starý člověk? My jsme těmi mistry … člověk se pak nemůže naučit životní moudrosti, když sám životní moudrost druhého „odkopne“.

MS: Zde jsme u vztahu já a ono, což vede k ponížení člověka, pokud nebereme v úvahu jeho vnitřní potenciál. Nezapomínejme na fakt, že člověk je určen ke sdílení – a to jeho darů.  

VlH: Zde se vracíme k mecenášství. Když si člověk uvědomí, že já též budu starý, že tehdy i já budu někdy potřebovat pomoc, jsem konfrontován se starým člověkem a úkolem mladých rodinných příslušníků je, aby starého člověka zabezpečili, podpořili. Jedná se o nejpřirozenější mecenášství. Nakonec vidíme, že právě tento druh vztahů pomalu mizí. Netvrdím, že vždy je vše snadné. Zde se nachází velice jednoduché řešení – člověka odsuneme do nějakého zařízení a nebudeme se o něj starat. Pokud se tato základní povinnost zabezpečit staré lidi vytrácí, neočekávejme, že tito lidé budou ochotni k mecenášství.                            

MS: Člověk nikdy nemá házet flintu do žita.

VlH: Upozornil jsem na to, upozornil!

… Bible a obdarovávání …

MS: Dovolil bych si zahájit tematickou část obdarovávání v Bibli. Tato kniha nám byla darována. Byla vytvářena po staletí. Je v ní moudrost věků, avšak i poukaz na fakt, že i lidé v Bibli měli své chyby, museli se s nimi vypořádávat. Bůh každému nadělil, člověk osud přijal a podle toho jeho život vypadal. Stvoření jsme již zmínili, pojďme otevřít první Mojžíšovu knihu – Genesis, kdy Abraham je vyzván k tomu, aby vyšel z mezopotámského Uru a počal hledat zemi zaslíbenou. Jde pouze na vyzvání Boha, jenž je neviditelný, všudypřítomný, vševědoucí. V tomto případě se setkáváme s darem víry. Můžeme říci: bez něho se člověk neobejde. Pokud bude člověk sledovat tento příběh, když někam přišel, v prvé řadě …

MS: … stavěl oltář.

VlH: Ano, Bohu stavěl oltář. Oběť je v podstatě to, co člověk vrací Bohu. Aby člověk na své mecenášství nezapomněl, darování dostává příkazem. V Bibli je napsáno, jaká oběť musí být připravena. Lidem je připomínáno: dostali jste dar, a musíte jej vracet. Bůh si o dar říká, ovšem je to proto, abyste z daru, který jsem vám dával, byli ochotni dávat dalším, a proto nebudete zapomínat na sirotky, vdovy … Jedná se o formu nařízení. Projevuje se tam desatero …

MS: Ano, pane probošte, pokud není po člověku něco vynucováno, nekoná tak. Izraelité to měli jako příkaz: dělejte!  Dostali jste dar života, zaslíbení, jste vyvolený národ, ovšem též každý den musíte pracovat a jednat.

VlH: Když to neděláte, jednáte proti příkazu – dopouštíte se hříchu. Pokud nebudete mecenáši v nejširším slova smyslu, v té chvíli jednáte proti Bohu.

MS: Můžeme shrnout: tam, kde je dar, je láska. Kde je sobectví, je hřích. Někdo by se mohl zeptat: jsem schopen takových činů jako oplátku toho, co mi bylo dáno?

VlH: Podíval bych se na problém takto: ten, kdo se rozhodl pro mecenášství, ten nepřemýšlí, zdali z toho něco bude mít. Člověk má víru, že to, co vkládá, přinese užitek a prospěch. Dostáváme se k myšlence, jež je spojena s mecenášstvím: člověk dává proto, aby z toho byl prospěch a dobro. Nemusí být rovnou pro něj, ale pro druhé. Pro něj to bude dobrem, jelikož splní základní boží požadavek.         

Dialog o mecnáštví s Mons. Vladimírem Hronkem: II. a III. část

MS: Pane probošte, v našem minulém setkání jsme skončili u Abrama a jeho ochotě poslouchat boží hlas jako dar. Já bych se zastavil u jedné skutečnosti, která se běžnému člověku může jevit jako cosi divného, zvláštního, nepochopitelného – a to je obdarování Abrama synem – Izákem. Když se dítě narodilo, rozhodl se jej obětovat Bohu. Jsem přesvědčen, že člověk si může říci: sakra, dostal dar, a ten zamýšlí obětovat. Co po mně Bůh žádá? Bere to, co mi dal.

VlH: Nezapomínejte, že se nejednalo o jeho rozhodnutí. Pouze konal na Hospodinovu výzvu. Splnil to, co Bůh chtěl. Nezapomeňme, Bůh vystavuje Abrama zkoušce, zdali je ochoten i to, co mu Bůh dal jako dar, vrátit Bohu. Jedná se trochu o něco jinačího, nejednalo se o jeho osobní rozhodnutí, že by tím chtěl ukázat mimořádnou lásku, důvěru, ovšem u Abrama je velká poslušnost a víra. Poslušnost, když jej Bůh k tomu vybízí, a víra, když mu v jeho potomku přislíbil požehnání pro celý národ, a proto Bůh má tolik moci a síly, aby záměr realizoval jiným způsobem, byť by mrtvého Izáka znovu vzkřísil. Tam se projevuje síla víry a poslušnosti.

MS: Jasně, pane probošte, ovšem dovedete si představit, že by takto jednali rodiče v současnosti? Zkrátka – jsem tak poslušný, až zabiji svého syna.

VlH: Pokud lidé budou mít obdobnou víru a budou mít obdobnou poslušnost, klidně. Jedná se o to, co se objevovalo v jiných případech, když tam nebyla otázka života, ale zasvěcení potomka službě Bohu. Můžeme zmínit některé postavy Bible: Anna, která na prosbu dostala Samuela, a proto celý život zasvěcuje Bohu. Vlastně se zříká všeho toho, co ze Samuela mohla prožívat sama jako radost a blaženost. Například i svatý Vojtěch šel obdobnou cestou. Lidí, kteří splnili akt víry a poslušnosti Bohu, je daleko víc. U Abrama to vystupuje do popředí tím, že se tam dostává otázka vlastního syna. Vezměte dobu Soudců, tam je Jefte, který – když mu Bůh dopřává vítězství nad nepřáteli – přislibuje Bohu, že mu obětuje prvního, kdo mu první vyjde vstříc při jeho návratu domů. Co se stalo? Jeftovi vychází vstříc jeho jediná dcera. Pak, jak přislíbil, ji Bohu obětuje. Je otázka, zdali se jednalo o obětování života. Jedná se o otázky, které by tomu i nasvědčovaly. Nakonec dcera výzvu přijímá a konstatuje: Otče, jestli jsi to Hospodinu slíbil, Hospodin ti dopřál vítězství, jsem ochotna přinést oběť.

MS: Ano, největší lásku projevuje člověk, pokud se obětuje. Současnému člověku to může být nepochopitelné. Úcta k člověku je zásadní. Pak říkáte: člověk může být vzkříšen Bohem. Je možné, pokud tak věří … Na druhou stranu můžete říci: ano, díky těmto lidem, kteří prošli utrpením a oddaností Bohu, má jejich existence jinou úroveň. Žijí ve vzpomínkách, v příběhu, který si křesťané a židé připomínají. Jednoduše – nezemřeli, avšak jejich život má jinou kvalitu.   

VlH: Souhlasím, ale tam je ještě jedna otázka. Pokud je to dáno jako dar Bohu, Bůh s darem, který je mu dán, jistě nebude nakládat svévolně, ovšem dá mu patřičnou hodnotu, která je spojena s věčností. I ve Starém zákoně naprosto přichází ke slovu. Kdo toto dokázal, možná ztratil život na Zemi, ale dostal život věčný – s Bohem.  

… Josef Egyptský …

MS: Dále bychom mohli zmínit otázku Josefa Egyptského, jenž je bezpochyby význačnou postavou.

VlH: I ten je něčím podobný, i když princip spočívá v něčem jiném. Bůh užívá nepřátelství, ba nenávisti bratrů vůči Josefovi, poněvadž otec má Josefa se svou manželkou. Tam dochází k tomu, že bratři závidí nejmladšímu. Závist se projevuje v tom, že jsou ochotni nenáviděného bratra prodat do otroctví. Přitom neberou v úvahu, co tím způsobí otci. V té chvíli prosadí své, i když Ruben měl snahu jej otci vrátit. Nebylo možné se plně postavit proti rozhodnutí bratří. Když je Josef prodán, otec prožívá velkou bolest, třebaže naštěstí přijde Benjamin, ale synové vlastně završí svou nenávist, svou zlobu, svou závist vůči Josefovi, jenomže Bůh i zde připouští, poněvadž vidí to, co nemohli vidět tehdejší současníci – a to že se Josef stane vysvoboditelem i pro vyvolený národ po době otroctví.

MS: Zde je jasně ukázáno, že Bůh člověka neopouští, pouze jej provádí. Problém je, že se člověk proti tomu vzpouzí, ale pokud je dostatečně uvědomělý, vyzrálý, zkoušky, které Bůh pro něj připravil, jimž jej obdaroval, přečká. Měli bychom říci: Bůh člověku dává tolik, na co má.

VlH: Samozřejmě! Ještě bych řekl lidovou moudrost, která vychází právě z křesťanského chápání věcí. Utrpení nevinných je velikým požehnáním pro mnohé. Josef byl do otroctví prodán, odsedí si to i ve vězení.

MS: Dokonce dvakrát …

VlH: Nakonec utrpení nevinného Josefa, jelikož tam je vidět, že nemá vinu, za níž by měl být prodán, uvržen do vězení, se stává zdrojem milosti a spásy pro celý rod. Vyvolený národ má možnost, aby v době největší bídy byl přijat v Egyptě a tam žil. Že se situace obrátí v otroctví, je již jiná otázka.

MS: Měli bychom říci: zachová-li si člověk dostatečný odstup od prostředí, nebude zakoušet otroctví, ale hrdě bude nést dar svobody. Jen si vzpomeňme na fakt: lidé často vyměňují svobodu za mísu čočky. Směna je na každém z nás. Jsem přesvědčen, že Josef Egyptský je nádhernou ukázkou toho, co zažíval i Václav Havel. Několikrát byl vězněn – a to nejen jednou, ale několikrát, naposled dokonce v první polovině roku 1989. Kdo by si myslel, že ve stejný rok, v němž byl vězněn, se stane prezidentem Československa? Zde se dotýkáme zázraku obdarování. Naše země byla tak obdarována člověkem, jenž byl respektovaný na mezinárodním poli. Radil bych, abychom se vrátili zpět k Bibli. Jakou další postavu byste kromě Josefa Egyptského zmínil? Mohli bychom zmínit Mojžíše, díky daru výchovy na egyptském dvoře zastával vhodnou pozici?    

VlH: Zřejmě mu byla zprostředkována největší dosažitelná moudrost, ale ve chvíli, kdy ji lidsky chce uplatnit, když zabije Egypťana, když usiluje o smíření rozladěných Izraelitů, ve chvíli, kdy toho usiluje lidsky využít, obrací se vše proti němu. On musí utíkat. Teprve až jeho lidské rozhodování se podrobí Hospodinovu hlasu: Já jsem tě vyvolil, jdi k egyptskému králi –  teprve tehdy zúrodňuje ne snad přímo moudrost získanou na egyptském dvoře, ale dostává dar, kdy je přirozeným vůdcem vyvoleného národa a dostává od Boha excelentní pozici být nejen vůdcem, ale i zprostředkovatelem mezi Bohem a národem.

… Vůdcovství jako dar …

MS: Zde bychom měli říci jednu skutečnost – a to je otázka vůdcovství. V Bibli jsme se setkávali s lidmi, kteří byli přirozenými vůdci. Opět můžeme konstatovat – vůdcovství je dar. Člověk se přece rodí s určitými mohutnostmi. Ve Starém zákoně se setkáváme s přirozenými vůdci: Abram – Abraham, Izák, Jákob, Josef Egyptský, následuje Mojžíš. Ostatně, jeho jméno je vytažený z vody.

VlH: Hovoříte-li o vůdcovství, je vhodné si uvědomit, jak Bůh rozhodl, když Mojžíš říkal: cožpak mohu mluvit před faraonem, nejsem schopen mluvení. Jak to rozhoduje Bůh? Budeš mým nástrojem, ale hovořit bude Áron. Ten bude mluvčím, a ty budeš vůdcem. Mojžíš se do určité míry vzpírá: jak mám předstoupit před faraona, když nejsem schopen řeči. Bůh říká: ano, ty budeš vykonavatelem, a mluvit bude Áron.

… Dar svobody i síly u Izraelitů …

MS: Můžeme říci: jednalo se o pěknou dělbu práce. Také bychom měli říci, že co je darem pro jednoho, je neštěstím pro druhého. Je vhodné dar přijímat s vděčností. Na co narážím? Bůh chtěl dát Židům svobodu a chtěl, aby odešli z Egypta do země zaslíbené. Když však chtěli odejít, faraon na tom neměl zájem, a proto Bůh na Egypt posílá rány.

VlH: Vzpírat se Bohu nemůže přinést žádné dobro pro toho, kdo se vzpírá. Až je vzpoura potlačena, je člověk donucen přijmout to, čemu se vzpíral. Jedná se o otázku faraona. Stejně tak je to otázka vyvoleného národa, když dojdou k hranicím zaslíbené země a když tam posílají vyzvědače, kteří po návratu vydávají falešné svědectví, že tam jsou obři. I když Kaleb a Jozue říkají: jedná se o zemi bohatá a s boží pomocí vyjdeme, nakonec nabídka, kterou dostávají od Hospodina, je odmítnuta. Když ji odmítají, Bůh říká: nikdo, kdo jste zažil Egypt, nedojdete do zaslíbené země. Pokud toužíte po Egyptu, vrátíte se na cestu do pouště.

MS: Jedná se o rozhodování. Přijmeme hmotné, nebo nehmotné. Je tam ochota trpět? Člověk je na to vybaven, ale je otázka, zdali v něm převládne lidské, nebo božské. Podle vás je v tom mnoho patosu?  

VlH: Člověk si musí uvědomit, že lidské je člověku bližší a daleko snáze to člověka osloví, nežli božské. To boží je motivováno jinak. Nenabízí to, co je pro člověka lákavé a přitažlivé, a proto lidské dost často vítězí nad božským. U hranic zaslíbené země se říká: zvládneme to s boží pomocí. Ti ostatní říkají: Nemůžeme překonat silný národ, protože jsme slabí, je nás málo, jsou tam obři, kteří nás viděli jako malé.

MS: Formuloval bych to takto: zde můžeme nalézt paralelu – kdo je malý, je mrštný …

VlH: Již myslíte Davida a Goliáše. Takových případů bychom našli víc.

MS: Zde bychom mohli říci: ano, člověk, který má od Hospodina dar, může – pokud užívá řádně mysl –  být proměněn.

VlH: Člověk musí mít naprostou důvěru k Bohu. Ty proti mně jdeš mečem a štítem, já proti tobě jdu v duchu Hospodina zástupů. David tam nepřichází s tím, že je schopen zabít lva – on říká: i lva jsem porazil – poněvadž Saul mu dává brnění a vojenské prostředky. To však David odmítá, jelikož v tom neumí chodit. To je světské. Hlavní je, že jde v důvěře v Hospodina zástupů. Tam je konečné vítězství. Že David zabije Goliáše prakem, je vnuknutí, které má od Hospodina. Proto si bere do mošny oblázky. Trefa a zásah nepřítele jsou vyjádřením důvěry v Boha.

MS: Můžeme říci: pokud člověk bude dostatečně důvěřovat v boží plán, obdarování nezmizí. Odchází pouze tehdy, když se jej člověk zřekne.

VlH: Souhlasím. Je-li člověk schopen zříci se něčeho pro Boha, dostává od něj daleko víc, i když získaná hodnota je trochu jiná než ta, jíž se zřekne. Je to podobné, čeho se dotýká svatý Pavel: kdo je ochoten se obětovat, 100 krát víc dostane v tomto světě a nakonec život věčný. Pokud jsou lidské činy orientovány naprostou důvěrou v Boha, jedná se o jeho osobní rozhodnutí: ano, jsem ochoten se podvolit jeho záměru.

MS: Člověk snad tímto způsobem musí uvažovat a promýšlet své činy v tomto modu.

… Sledování božího záměru …

VlH: To je stejné, co se objevuje u Panny Marie, u Krista Pána a jiných lidí: ať se stane tak, jak ty chceš. Člověk by se měl naučit přijmout boží záměr. Měl by se naučit hledat boží záměr ne pouze v osobním prospěchu. Podívejte se na Samsona, na soudce, kteří, když ještě nebyli králové, řídí vyvolený národ. Objeví se ve chvíli, kdy skutečně vyvolený národ trpí – ať je to Debora, Jefta, Samson, …

MS: Neměli bychom zapomínat na Ruth.

VlH: Ano, ale já jsem se zabýval dobou soudců. Můžeme stejně zmínit královnu Ester. Těch případů je mnoho. Vezměte si proroky – Jonáš.

MS: Víte, jak skončil? Byl pohlcen velrybou a vyplivnut v Ninive, …

VlH: … protože se pořád vzpíral, utíkal před Hospodinem.

MS: Kolikrát se vzpíráme? Máme dary, s nimiž nakládáme ledabyle.

VlH: Jsme daleko vnímavější na pozemské, lidské než na boží. Člověk se nemůže divit, že se žene za tím, co se mu jeví jako dobré, ale co ve své podstatě tu hodnotu ztrácí, když ji srovnáme s boží nabídkou.

MS: Tam důležitou roli hraje statečnost. Mám si „pálit“ ruce, mám být vystaven riziku?

VlH: Řekl bych takto: u nás nemusíme brát statečnost, poněvadž je dána dodatečně, když je člověk ochoten se mu podřídit. Jsem přesvědčen, že prvokřesťanští mučedníci nebyli žádní hrdinové, kteří pak byli zavřeni, když byli předhazováni lvům. Věděli, že jdou bojovat za boží věc. Měli naprostou důvěru. Pokud mají vydat svědectví o Kristu, pak je to Bůh, který jim dává sílu zpívat …

MS: Tam se projevuje boží dar …

VlH: Je-li člověk ochoten Bohu něco nabídnout, Bůh se nenechá lidmi trumfnout. Bůh je ten, který je schopen dát víc než my.

MS: Jsem přesvědčen, že mu musíme jít naproti.

VlH: Bůh za nás neudělá práci, která je naším úkolem. Pomůže nám, nač nestačíme.

MS: Pane probošte, mezi námi jsou ti, kteří předpokládají, že jej můžeme úkolovat.

VlH: Nemůžeme!    

MS: Jsem stejného názoru, ale lidé tak jednají, …

VlH: … a proto se jim zadaný úkol nepodaří.  

MS: Jak logické!

VlH: Boha nemůžeme úkolovat.

MS: Opakuji, jsou mezi námi lidé, kteří konají ve špatném duchu, …

VlH: … a proto ničeho nedosáhnou.

MS: Okrádají se o milosti, které člověk získá svou pokorou a odpovídající diplomacií.

… Dar v Novém zákoně a kontexty …

MS: Navrhuji, abychom přešli k Novému zákonu. Jsem přesvědčen, že darem v Novém zákoně je sám Kristus.

VlH: Souhlasím s vámi. Je to největší dar, který jsme dostali od Boha. Ten je podmíněn ochotou a naprostou vírou, že Bůh, když něco chce, vždy si to přeje ne k dobru jedince, ale k dobru všech, a proto se setkáváme s Mariinými slovy: jsem pouze služebnice Páně – ať se mi stane podle tvého. Na jejím „Staň se“, na tom je podmíněno, aby Bůh mohl naplnit svůj záměr, aby mohl poslat spasitele na svět. My katolíci Pannu Marii považujeme a oslavujeme ji jako prostřednici milostí. Skrze její „Staň se“, začíná Bůh dávat milosti, poněvadž Kristus Pán v té chvíli „Staň se“ začíná lidsky existovat, poněvadž on jako Syn boží existuje od pradávna – je soupodstatný. Člověk začíná existovat – byť v zárodečném stavu – od chvíle Mariina – fiat.

MS: Měli bychom podotknout, že v Novém zákoně se objevují tři osoby. Ve Starém zákoně se jednalo pouze o Boha, a v Novém máme Bůh, Otec a Duch svatý. Mecenáš se nám roztrojil.

VlH: Jsem přesvědčen, že o tom musíte uvažovat jinak. Starozákonní člověk by těžko chápal trojjedinost boží. Nezapomeňme, že žil uprostřed pohanských národů, u nichž byl polyteismus přirozený. Kdyby bůh vystoupil v trojjediném tajemství, vyvolený národ by to stěží pochopil. Proto když tam Hospodin promlouvá, vždy promlouvá jako Hospodin, jako Pán. Užívá to, co je zdrojem Ducha svatého, Krista Pána. Ve Starém zákoně hovoří skrze proroky, patriarchy, krále … To jsou ti, kteří jsou obrazem boží mnohotvárnosti. David bojuje, aby sjednotil národ. Projevuje se to tím, kdy proroci upozorňují na ducha božího. V Novém zákoně, když tam přichází Otec, Syn, Duch svatý, se jedná o velké bohatství, které v zákoně je dáno člověku, že tu je Bůh, který sebe obětuje ve svém synu. Když syn odchází zpět k otci, tak se uplatňuje síla a působení Ducha svatého. Hospodin ve Starém i Novém zákoně je tentýž.

MS: Měli bychom též říci, že Starý zákon je charakterizován přísným Pánem – mecenášem, a v Novém zákoně je mecenáš laskavý, láskyplný. Nevidíte v tom posun?

VlH: Ano, boží mecenášství se tak projevuje. Stejně tak se projevuje i trochu opačným způsobem. Že Šavel se stává Pavlem, Bůh připouští, aby Pavel „soptil“ zlobou proti hlasatelům nového učení. Bůh to připouští. Stejně tak Bůh připouští i Jidáše. Připouští věci, v nichž Kristus Pán jako Syn boží trpí. I tak se může dívat na mecenášské dílo, a proto jej dává do příkrého kontrastu se zlem.  

… Trojce, člověk a kontexty …

MS: Pane probošte, navrhoval bych, abychom se v třetím zastavení ještě jednou dotkli trojjedinosti jako příkladu mecenášství. Jste přesvědčen, že je v ní kladen důraz na stvořitelskou sílu, na jeho majestát?

VlH: Dotýkáme se posunu lidského poznávání, poněvadž kdyby vystupoval v trojjedinosti, těžko by vyvolený národ pochopil jiného Boha. Trojjedinosti je odraz absolutní dokonalosti, poněvadž tam, kde je skutečná dokonalost, nejdokonalejší ctností je především láska. A ta, pokud se skutečně má realizovat, musí mít rovnocenného partnera. Bůh je tím, kterému nerozumíme, co nechápeme, co přesahuje naše rozumové schopnosti. Bůh v sobě dokáže lásku realizovat, poněvadž je zde dvojice, jejíž vzájemný vztah vytváří třetí osobu. Pro smrtelníka je to těžké pochopit.

MS: Pane probošte, pokud zapojíme fantazii, mnohé skutečnosti se nám projasní. Zde bych si dovolil dělat ďáblova advokáta. Můžeme vyslovit hypotézu, že Bůh stvořil Syna a Ducha svatého, aby byl nezávislý na lidech. Budu konkrétní: víme, jak vše skončilo v období velké potopy. Jediný Noe přežil, a ostatní byli vydáni napospas smrti. Když Bůh nemá zájem trestat hříšné lidi, pro svou dokonalost si vytvořil Syna a Ducha svatého, aby mohl zakoušet plnost existence a nemusel se „dotýkat“ hříšného zemského světa, byť jak Duch, tak Syn mohou pomáhat lidem. V konceptu Trojce není sobectví, ale láska, vzájemná podpora, odevzdání, která se člověku může skrývat …

VlH: Nemůžeme tak uvažovat – a to z jednoho prostého důvodu …

MS: Mně šlo o to, aby jeho stvořitelská síla nepřicházela díky hříchu člověka vniveč.

VlH: Důraz je kladen na soupodstatnost všech tří osobností. Není tomu tak, že by nejdříve byl Otec, který vzápětí předá lásku tvorbou Syna.

MS: Mně šlo o to, že Bůh, který díky své dokonalosti pro svůj život „nepotřeboval“ člověka. Bůh jako nehybný hybatel. Entita, která ke své existenci nepotřebuje ostatní. Žije sama pro sebe.   

VlH: Bůh ke své existenci nikoho nepotřebuje, protože díky svému bytí si stačí sám, jelikož všechny vztahy jsou jím řízeny.

MS: Bůh nepotřebuje člověka, ale on potřebuje Boha. Tady se dotýkáme skutečnosti: pokud je dokonalá entita, vystačí si sama v sobě. Očima současného světa tím říkáme: Bůh nepotřebuje být obdarováván. Jeho vztah k sobě samému je tak silný, že nepotřebuje navazovat jiné vztahy.

VlH: Kdysi jsme o tom mluvili. Právě, že jeho vnitřní vztah je prostoupen láskou, a láska je hodnota, jež je nekonečná … Aby nebyla naprosto zbytečnou hodnotou, proto Bůh člověka tvoří, aby láska, která neustále vrcholí, byla na někoho přenesena.

MS: Můžeme říci: podíváme-li se pomocí astronomických přístrojů, můžeme objevit Mléčnou dráhu, zkrátka jiné světy. Ano, Pán Bůh je sice sám, nikoho nepotřebuje, avšak tvoří tak pěkné dílo, o němž se nám obyčejným lidem může jenom zdát. Lze konstatovat: Bůh lidem dal svobodu. Díky tomu na tomto světě můžeme zde žít a dojít k poznání sebe sama, ovšem Bůh také tvoří světy mimo nás. Díky němu se tážeme po jiných civilizacích, které jsou mimo naši galaxii. Zde vidíme, že není sobecký, ale pouze se snaží oprostit druhé od hříchu a nastolit stav harmonie …

VlH: Dám vám jiný příklad, jenž bude pro nás pochopitelnější. Představte si člověka, který dostal veliký dar rozumu a moudrosti. Představte si, jak člověk, kdyby tento dar měl, může být šťastný a spokojený.

MS: Vyjdu ze zkušenosti, kterou máme my lidé. Člověk může být šťastný pouze tehdy, když se cítí být užitečný, když může neustále potvrzovat krásu stvoření prostřednictvím své existence ve vztahu k druhým lidem. Jsme závislí na okolí, skrze okolí poznáváme sami sebe. Naše poznání není nikdy dokonalé. S pomocí mohutností, které nám dal, možnost poznání máme.   

VlH: Cosi bych doplnil. Kdyby byl člověk sám a měl velkou moudrost, mohl by být šťastný?

MS: Soudím, že pokud bude oslavovat nějakou bytost, stvořitele. Člověk je určen k této aktivitě a být úplný ateista znamená být sobec.

VlH: Neuvažoval jsem touto cestou. Pokud by člověk byl skutečně sám, měl dar velké moudrosti, dokonalosti, pro někoho by bylo určitým štěstím a radostí, kdyby mohl svou dokonalost uplatnit. Nyní Bůh, jenž je absolutní dokonalost, absolutní moudrost, má být ve své osobě šťastný a spokojený, musí mít něco, co bude jeho moudrost a dokonalost zaměstnávat, a proto řídit vesmír je známkou absolutní dokonalosti. Jestli chce mít odezvu, svůj intelekt obrací do stavu, že může něco řídit. I absolutní dokonalost potřebuje mít zpětnou vazbu, a proto i do stvořeného vesmíru vkládá člověka, který se mu podobá intelektem, aby člověk mohl zpětnou vazbou dát najevo, že si je vědom stvořitelovy přítomnosti.

MS: Zde je fakt – člověk je určen pro fenomenální svět: příroda, lidé, a proto nemůže existovat v abstraktní rovině. Jsem přesvědčen, že pro posílení využití darů, které máme, musíme být s druhými, musíme se snažit zušlechťovat svět, v němž žijeme pro Boha. Pokud by člověk neměl žádné povinnosti, nebo si žádné nekladl, na světě by byla nuda. Máte to stejné, jako když máte dar dítěte. Všichni se na dítě těší, a úplně opomíjí skutečnost, že s dítětem budou starosti, bude nemocné.

VlH: Ano, do dítěte musíte investovat.

MS: Tato skutečnost není příliš zdůrazňována. Pokud bychom měli vyčíslit, jaká to bude znamenat omezení, žádný rodič do toho nikdy nepůjde. To stejné je Pán Bůh a dospělý člověk.

… Láska a její význam …

VlH: Proč s tím člověk nekalkuluje? Sílu mu k tomu dává láska, která je plodivou a nezištnou. U Boha je to též. Bůh je láska. Někde jsem vyjádřil: Bůh je sopka lásky, která neustále vyvrhuje ohromnou spoustu lásky a tu musí užít.

MS: Dar lásky nesmí dopadnout jako Pompeje pod Vesuvem. Musí to mít své limity. Pěkně to říká Freddie Mercury v jedné ze svých písní: „Too much love will kill you“. Mnoho lásky tě zabije. To znamená – člověk, pokud je dostatečně při smyslech, je kultivovaný, zná meze svých cílů.

VlH: On však bere pouze pozemský rozměr. Jeho slova můžeme přeložit do Kristových: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dá život za své přátele.“ Láska může svým způsobem přivodit smrt pro materiální svět, ale neztrácí se pro skutečný život. Text Freddiho Mercuryho je na polovině cesty. Dle mého pohledu by v textu mělo být řečeno: zabije pro tento svět.

MS: Lze se domnívat, že v básni, písni můžeme lépe vyjádřit podstatu problému než nějaký traktát. Dovolil bych se vrátit k tomu, co jsme začali: Bůh a obdarování v rámci Trojce.                              

… Bůh, Kristus Pán a kontexty …

MS: Navrhuji se zaměřit na Ježíše. Můžeme říci – obyčejný člověk. Narodil se ve chlévě a pak dělal činy. Proč to zdůrazňuji? Je to proto, že v současném světě žijí lidé, kteří jsou důležití, ale jsou skromní. Člověk je díky nim obdarováván, a mnohdy si jejich dar neuvědomuje. Zkrátka – lidi s milostmi chodí kolem nás, tu a tam se dotknou … Zřejmě je to dobře, jelikož se mohou věnovat práci s velkou intenzitou a nasazením, a tím chválit Boha. Nic jiného nemůžeme. Alternativa by v tomto případě znamenala cestu k sebezničení.

VlH: Máte pravdu, byť to však vidím trochu jinak. Kristus Pán přichází v naprosto nedůstojných podmínkách, proto je často nepochopen. Jako Syn boží přijímá roli obyčejného posledního člověka. Dává tím impuls i pro nás, pro lidi, poněvadž ve chvíli, kdy člověk bude spoléhat na svou velikost, Bůh mu dá prostředky, ale pokud má člověk skutečně něco udělat, zde si musí být vědom, že to dobré, co koná, není dílem jeho, ale dílem boží. Když si to uvědomíme z historie – velké věci, které se vykonaly, nebyly věci lidských osobností, ale lidé sloužili jako prostředníci, byli nástrojem božím. Síla a moc Boha se projevuje skrz lidskou slabost, pokud se člověk dá dobrovolně do moci Boha. Hovoříme-li o mecenášství, měli bychom si uvědomit: Bůh mu nadělil, on toto dává dispozici Bohu a On mu dává vnuknutí a odpovědí na boží lásku je to, že to dává dál.

MS: Ano, jen si vzpomeňme, jak v Lipsku koncertoval Johan Sebastian Bach. Dostal od Boha odpovídající dary a také jej velebil. Jistě by bylo špatné, kdyby talent byl zakopán a dán pryč.

VlH: Když někdo udělá něco velikého, vždy se jedná o dílo boží, které člověku propůjčuje. Nejedná se o genialitu člověka, třebaže ji tak nazýváme. Říkáme si: právě on ji dostal.

MS: Měli bychom říci: lidé, kteří něco znají, něčeho dosáhli, byli velice pokorní, protože si uvědomují maličkost, kterou mají ve světě v kontextu zemské civilizace a i světa, který je obklopuje, i naší Sluneční soustavy. Člověk díky svým tázáním objeví boží dar.

VlH: Právě skromnost, pokora největších lidí potvrzuje téma hovoru. Vyjádřeno slovy mudrce: vím, že nic nevím, což je Sokratovo vyznání. On nebyl prosťáček, ale uvědomoval si, že to, co zná, je zanedbatelným zlomkem z toho, co nezná. Když si to však člověk dokáže uvědomit, dává se pak dispozici Bohu.

MS: Pane probošte, problém je, že dnešní svět vede člověka k opaku. Reklamy nabízejí člověku možnost participace na „dokonalosti“, vlastnictví všeho.

VlH: Proto je svět zvrácený na hlavu.

MS: Nebyl bych tak skeptický. Kostel vám stojí, ukřižovaný Kristus není vzhůru nohama, nebo se neklepe jako v Čihošti. Labe teče do Hamburku, a ne naopak. Oba dva se dotýkáme země … Svět nestojí  na hlavě. Chápu, že vám jde především o uvažování, jak jsou lidé manipulovatelní.  Na druhou stranu vystupuje prapodivnost – ovlivňování lidí nás vede k tomu, že si říkáme: zaplať Bůh, mě takový stav ducha nečeká. O sílu se člověk musí modlit. Nikdy nevíme dne ani hodiny, jak skončíme. Co je dnes, nemusíme mít zítra. Mezi námi jsou lidé, kteří takovým způsobem neuvažují. Dotýkáme se využití naší energie v kontextu času. Je to cosi, co je nám vzdáleného. Podle toho také lidé jednají – a to k jejich škodě. Od toho jsou na světě lidé jako vy, kteří mohou zprostředkovat impuls. Je otázka, zdali výzvu, která je světem dána, přijmou.

… Kroky Krista …

MS: Dovolil bych si zůstat u Ježíšových činů, jimž obdaroval náš svět. Můžeme říci, že prvním činem je učení o jeho Otci?    

VlH: Neřekl bych, že se jednalo o první, protože učení o Otci se objevuje až ve chvíli, když již apoštolové s ním nějakou dobu byli.

MS: Uvažujeme o období, které začíná jeho třicátým rokem života.

VlH: Řekl bych, že první skutek byl úplným mecenášstvím, že na svatbě v Káni galilejské byla proměněna voda ve víno.

MS: Vystupujete zde jako požitkář?

VlH: Tam nejde o požitek lidí, ale připomenutí si, že lidé začínají společnou cestu. Pokud by svatba byla poznamenána nějakým zklamáním, ve své podstatě by to pokračovalo dál …

MS: … i v samotném manželství.

VlH: Dotýkáte-li se povědomí o Otci, jedná se o postupném zjevování se hlubšího a hlubšího.

MS: Nakonec to končí zvoláním: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Vím, jedná se křik zoufalého člověka.

VlH: Zde je ukázáno: i Kristus – Boží syn měl část z bytostně lidského. Šlo o pravého člověka, ale nebylo vyloučeno pravé lidství. On usiloval být pravým člověkem.  

MS: Zastavme se u dalších z jeho kroků: uzdravení Lazara. Kristus byl tím, kdo dává život, ale jaké to vzbudilo pohoršení u farizeů?

VlH: Nevzbudilo to pohoršení, ale vzbudilo to zášť a nepřátelství. Lidé nebyli ochotni uznat Krista. Když potvrzuje, že má moc od Boha, to je to, co bylo přímo proti farizejům, protože nebyli ochotni připustit, že by Kristus byl Božím synem. Nyní se dotýkáme skutečnosti, proč ve Starém zákoně nebyl prezentován Bůh jako trojjediný. Po této stránce chápu veleradu, protože pro ně jako učitele duchovního života to bylo naprosto nevysvětlitelné.

MS: Víme, že láskyplnost Krista je, že nazývá Boha tatínkem. Dotýkáme se dalšího daru. Bůh není přísný, trestající, ale má otcovský rozměr.

… O Lazarovi a jiných zázracích …

MS: Navrhoval bych, abychom se vrátili k Lazarovi. Jedná se o příběh, který platí i dnes, byť jsme téměř 2000 let od odehrání se příběhu.

VH: Jeho čin nebyl přijat Židy proto, že zášť vůči Kristu již vrcholila. Když vrátí život dceři Jairově, nebo když vrátí život mládenci v Naimu, jehož nesli na hřbitov, jednalo se o běžnou záležitost. Lidé z uzdravení a vzkříšení měli velkou radost a prakticky žádný z nohsledů nebyl proti. Kdežto pak Kristovo poslání postupem času vrcholí. Když vystupuje v roli pravého zákonodárce a jeho učení velice často zpochybňuje jednání velerady, farizejů, zákoníků, tam zázrak v podobě oživení Lazara, který již tři dny ležel v hrobě, vyvolal zášť, která nutně musela vyvrcholit, poněvadž Kristus Pán tím dokazuje, co velerada nemohla připustit.

MS: Jen se zeptejme, kdo dnes umí dávat život?  Ano, velerada usilovala o svou svrchovanost, mezi ní a Kristem byla jasná rivalita. Měli bychom též říci, že lidé neměli pokorné myšlení.

VlH: Řekl bych, že velikost člověka je úměrná podřízenosti Bohu. Proto též Kristus Pán, byť syn boží, je ve vztahu podřízenosti. Já a Otec jsme jedno, ale já plně Otce respektuji.  Míra podřízenosti Otci je zřejmá.        

MS: Zde je vhodné připomenout, co se odehrávalo u celníka: smiluj se nade mnou, já jsem hříšný člověk.

VlH: Toto je znak podřízenosti, protože uznání hříšnosti je uvědomění si, že jsem od Boha velmi vzdálen. Vlastně jsem pouze prach, ale farizeus uvažuje: Pane, jsem dobrý, protože ti dávám desátky, vše dělám. Dokonce ti děkuji za to, že nejsem jako ti ostatní.

… Rozlišení pozic člověka …

MS: V této souvislosti bychom měli říci jednu skutečnost – a to v kontextu mecenášství, když se bavíme o významu daru v rámci celé Bible. Souhlasíte s tím, že člověk, který dává, je celníkem, neokázale se klaní, ale přiznává se k tomu, že je nedokonalý? Ten, kdo je sponzor, je farizejem: koukněte se, co jsem vám zaplatil, co jsem pro vás postavil, co podporuji. Domníváte se, že paralela se dá užít?

VlH: Ne vždy. Ne každé sponzorství musí být okázalé.

MS: Jsem přesvědčen, že mecenáš je tichý, nestojí o reklamu.

VlH: Znamená to, že každý, který poskytuje finance či jiná plnění …

MS: … a nechce odplatu a myslí na obecné dobro, je mecenáš. Kdo je sponzorem, …

VlH: … má rád reklamu, …  

MS: … usiluje spíše o osobní zviditelnění než o obecné blaho. Měli bychom si být vědomi rizika jazyka. Bez správného pojmenování se dostáváme do neurčitosti.

… Zpět ke Kristovi …

MS: Navrhoval bych se vrátit ke Kristovi. Měl možnost se setkat s hříšnou ženou, která měla být ukamenována. Kristus Pán přichází a říká davu kolem ní: kdo je bez viny, ať první hodí kamenem. Jeho správně orientované slovo zachraňuje život.  

VlH: Tam je to něco jiného. Kristus Pán ji sděluje: „Ani já tě neodsuzuji, ale jdi a nehřeš.“ Kdybych užil vaše východiska, mecenášství je v tomto jinačí. Mecenášství spočívá v tom, že Bůh – Kristus Pán dává odpuštění. To je formou mecenášství, které dostáváme od Boha. Každá svátost smíření je mecenášství z boží strany. Nikde nebudu vykřikovat: mně Bůh odpustil. Dal mi to, a proto je to v utajení. Člověk, který dosahuje odpuštění, je v přítomnosti boží lásky. Ta se projevuje u Krista Pána, když mu přivádějí hříšnici, poněvadž on se dovolává spravedlnosti: „Ano, dovoláváte se mojžíšského zákona, který nám nařizuje kamenovat hříšnou ženu. Proti zákonu se nestavím, ale pravím: kdo z vás je bez hříchu, ten vykonej Mojžíšovo nařízení.“ Pokud člověk trochu logicky uvažuje, musí si uvědomit, že nikdo není bez hříchu, a proto odcházejí ti nejstarší a zůstává tam Kristus Pán se ženou. On jediný by měl právo ji ukamenovat. On k ní přistupuje z boží pozice – stává se mecenášem, poněvadž jí daruje život.

MS: Vidíte, je zvláštní, lidé dokázali svého mecenáše ukřižovat. Zde vidíme jednu skutečnost: je-li člověk dostatečně sobecký, není ochoten uznat velikost druhého, raději volí útok, protože nejlepší obrana proti neznámému je útok.  

VlH: Jistě. Zase se zde projevuje, že velikost lidí závisí na podřízenosti Bohu. Velerada, která se považovala za rovnocenného Bohu, protože se snažila dokonale naplnit mojžíšský zákon – oni jsou reprezentanty, ani nebyla schopna uznat to, že obyčejný kazatel, který kolem sebe shromažďuje lidi a který odlákává věřící, že on je tím, který je podřízen a roven Bohu. Sami se domnívali, že jsou rovni Bohu, a neuměli přiznat, že on je Synem božím, že je poslušný, oni nedokázali snést, jelikož Kristus jako obyčejný kazatel jim „rozházel“ postoje.

MS: Zde je jedno – a to zásadní: Bůh nad lidmi nezlomil hůl, ale svého Syna vzkřísil pro ně samotné.

VlH: S vaší tezí souhlasím. Ano, jsme součástí velké milosti.

MS: Zde platí: kdyby Krista Pána nevzkřísil, naše víra a učení by bylo marné.     

VlH: To je samozřejmé. Tady Kristus Pán právě tím, že ukazuje svou podřízenost Otci, právě tím Bůh skrze něj dává dar života i té ženě, která měla být logicky usmrcena. Jsme svědky mecenášského daru v nejvlastnějším slova smyslu. Kristus vrací život, i když sám sebe vystavuje nepřátelství velerady.

… Případ ženy, která dala a které se Kristus zastal …

MS: Zde bychom měli říci jednu událost, která je často připomínána – a to je dar ženy, která nemá nic jiného než drobnou minci. Kristus Pán připomíná: vezměte si příklad z této ženy – neměla, ale dala…

VlH: … víc než všichni ostatní, protože dala ze svého nedostatku, zatímco oni dávali ze svého přebytku. Dala vše, co měla na živobytí, byť to byly dva halíře. Zde je představena žena, která se vydává všanc Bohu. Podřizuji se Bohu, dávám mu jediné, co mám. Poněvadž Bůh se nikdy nenechá námi lidmi trumfnout, ukazuje se zde absolutní důvěra, odevzdanost: Pane, dávám ti to, co mám. Věřím, že …

MS: … se o mě postaráš a budu slyšet tvé slovo – bude promlouvat k mému srdci.

VlH: Kristus Pán říká: nedělejte si starosti, co budete jíst, co budete pít, čím se budete odívat, protože váš nebeský Otec toto vše ví. Setkáváme se s naprostou důvěrou v Boha. Mecenášství je též postaveno na důvěře, že to, co konám, přináší dobro. S sebou si před Boha ponesu pouze dobro.

MS: Víme, že pro mnoho lidí je toto těžko pochopitelné. Vyslovím hypotézu, která může být jedovatou: kdyby existovala logika paní, která nic neměla, pak by církev – tedy i vy – byla nesmírně bohatá. Lidé by vám dávali peníze, které jinak sami spotřebovávají. Přiznávám: hypotéza je extrémní. Podobenství v ní vnímám střízlivěji, že člověk má skutečně dávat ostatním to, co nepotřebuje ke svému osobnímu životu.

VlH: Rozumné jednání není dávat tak, až se sám ocitnu v nouzi.

MS: Nepřímo říkáte, že člověk by neměl jít cestou žebravého mnicha?

VlH: Případ od případu je to možné v mezních situacích, ale za normální situace to není vhodné. Bůh takový přístup od člověka nechce. Darem něčeho, díky čemu by se sám člověk ocitl na mizině, bychom popřeli to, co nám Bůh dává. Mám na mysli schopnost rozumu. Jen v mimořádných situacích člověk může jednat odlišně. Člověk je povinen chránit svůj život, i když útočníka zbaví života. Ve chvíli, kdy je člověk ohrožován, je ochoten svůj život postoupit, aby tím dal odpovídající příklad, že jedná správné. Napadl mě příklad z Bídníků – Jean Valjean. Po setkání s knězem poznává něco, co jej obrátilo. Kněz u něj „nastartoval“ novou etapu života.

MS: Kéž by i hovory o mecenáších mnohým z nás „nastartovaly“ novu etapu života. Nemusíme se za to pouze modlit.      

 

Dialog o mecenášství s Mons. Vladimírem Hronkem: IV. část

… Otázka sponzorství a mecenášství …

MS: Naše hovory o mecenášství bych přesunul do sekulární části. Opustili jsme Bibli a bylo by vhodné se podívat do společnosti, v níž volky nevolky musíme žít. Vyšel bych z takového srovnání. Lidé si pletou mecenášství a sponzorství. Někdo může říci: dobrá, vždyť sponzor je ten, který dává na dobročinné věci. Ostatně slovo sponzor je od latinského slova spondeo – to bychom do češtiny mohli přeložit jako: podporuji, schvaluji. Jaký v tom vidíte rozdíl? Jsem sponzor, budu též vidět.

VlH: Sponzor vždy z toho těží alespoň po stránce popularity. Vždy se snaží na dílo dát cedulku: já jsem zde jako dárce.

MS: Jen si vezměme skutečnost: nedávno byl šampionát v hokeji. Pokud se člověk díval na přenosy, partnerem mistrovství je Škoda Auto. Kamkoliv se podíváte, vidíte logo automobilky na ledě, mantinelu, též se setkáte s automobily této značky. Člověk si právem může říci: ano, když já si kupuji auto, platím část sportovních podniků.

VlH: Souhlasím s vámi. Reklama má lidi upozornit. Masivní reklama přináší daleko větší příjem těm, kteří reklamu užívají. Zde se setkáváme s rozdílem mezi sponzorstvím a mecenášstvím. Netvrdím, že se o mecenáši neví, nebo že se o něm vědět nemůže, ale nikdy tam není podtext: já z toho budu mít.

MS: Zde je vhodné, říci: velké společnosti mají vytypované akce, které jim prospějí. Každá investovaná koruna jim přinese zisk.

VlH: Na těchto věcech je vidět, že sponzoři podporují to, co je atraktivní. Je otázka, do jaké míry tož přináší hodnoty druhým lidem. Zmínil jste mistrovství v hokeji – ve své podstatě kdo z toho má užitek? Možná ti, kteří tam hráli, ale slovo užitek myslím v tom materiálním slova smyslu. Tamní užitek je minimální.

MS: Pane probošte, dnes jste příliš skeptický. Pokud hrajete hokej, snažíte se předvést výkon …

VlH: Souhlasím s vámi za doby, kdy sport byl amatérský. Tam pak ano.

MS: Zastáváte tezi, že vrcholový sport je charakteristický tím, že miliony lidí se dívají na ty, kteří berou miliony a společnosti jako Škoda Auto jim v tom pomáhají. Víte, pořád věřím v lidský rozum a jsem přesvědčen, že lidé jako Jaromír Jágr nehrají hokej pouze proto, aby mu na kontě přibyly peníze. Jsou zde proto, aby zlepšili národní povědomí.

VlH: Nebudu váš postoj zpochybňovat. Jedná se o vaše přesvědčení. Respektuji jej. Pouze říkám: když se do sportu vkládají hmotné, finanční prostředky, zpětně finanční či hmotný prospěch to nepřináší.

MS: Jaký by to byl tým, který by neměl české podporovatele?

VlH: Toto vše uznávám a též pro to nejsem. Z principu takové věci nepodporuji – ani tím, že bych se na to díval.

MS: Někdo může tázat: jakou aktivitu podporovat, aby byla pro národ jednotící?

VlH: Když si to vezmeme, že se musí „sponzorovat“ celý průběh, musí se sponzorovat bezpečnost, musí se sponzorovat náklady na diváky. Efekt bývá většinou ztrátový.

MS: Rád bych věřil tomu, aby výsledek byl uspokojivý. Kdybych měl říci vyznání: je mi milejší se procházet po polabských krajích nebo se těšit z krásy hor, nežli být zavřený ve sportovní hale, kde křičí fanoušci, již užívají divinizačních a diabolizačních spojení.   

VlH: Ano, nepřímo schvalujete to, co jsem říkal. Jsem přesvědčen, že o tom nemusíme dlouze mluvit. Oba víme, oč běží.

MS: Sponzor si řekne: dobrá, šampionát v hokeji je důležitá akce, která podpoří českou jednotu.

VlH: Pak máte jednotu, která ústí do spojení: kdo neskáče, není Čech. To nemá s Češstvím, jak jej chápu nic společného.

MS: Pane probošte, ale sponzoři mohou uvažovat tak, jak jsem řekl. Jedná se o jednoduchou úvahu, která je z dlouhodobého hlediska postavena na vodě, ale i takové postoje jsou.

VlH: Nenamítám proti vaší argumentaci, ale mé stanovisko je takové, jak jsem řekl. Vůbec nikomu nebráním, aby byl přesvědčen, že takové akce přináší užitek.

… Kam mají směřovat peníze od sponzorů? …

MS: Kam by podle vás sponzoři měli dávat své finance? Začnu trochu ze široka: pamatuji si na slova Miloše Zemana, který když nastupoval do svého úřadu v roce 1998, sliboval cosi v tomto duchu. Dominantní ve vesnicích a městech budou školy, že do bank nedá ani korunu, nicméně to skončilo opakem. Domníváte se, že sponzoři, kteří mají zájem z dlouhodobého hlediska podpořit školy, kulturu aj.?

VlH: Jsem přesvědčen, že by se sponzoři měli zaměřit na kulturu, vzdělanost, sociální otázky. Tyto sektory neustále pokulhávají, poněvadž nejsou tak atraktivní. Když támhle vybavíte léčebnu dlouhodobě nemocných nebo zaplatíte jednu, dvě ošetřovatelky, uděláte pro společnost daleko víc, než když dáte miliony na projekt mistrovství světa v hokeji.

MS: Pane probošte, někdo může říci: jedná se o bohulibou aktivitu, ale nebudu viděn a ještě zde vystupuje estetická otázka – v takových zařízení těžko budou oblékat do oděvů, které nesou loga sponzorů, kteří si to vymínili.

VlH: Máte pravdu. Vůbec není problém přispět na školu. Pod ní by byla cedulka, na níž by bylo napsáno: čerpá z příspěvků, který dává ta a ta osoba či subjekt … Neznamená to, že musí všichni chodit oblečeni a nosit emblém podniku. Vím, že když v Kutné Hoře byly hudební festivaly, tam Tabák Kutná Hora, když sponzoroval, dohadoval se s pořadatelem, že jejich logo tam bylo asi o dva či tři milimetry menší, než oni chtěli.

MS: Jsem přesvědčen, že jejich postoj nepotřebuje komentář.

VlH: Kultura by se též měla podporovat, ale dávat takové nesmyslné podmínky u společnosti Philip Morris, který má velké obraty. Zdali jejich logo bude o dva, tři milimetry větší je irelevantní.

MS: Jsem přesvědčen, že máme jednoduchou odpověď. Bylo vypočteno, kolik krabiček cigaret by mohlo být při té či oné velikosti zkonzumováno.

VlH: Proto to říkám.

MS: Budeme-li humorní, můžeme konstatovat: zaplať Bůh, alespoň jste se nemusel setkat s nedopalky v katedrále.                   

VlH: Je důležité, aby si lidé uvědomili: sponzoring by měl podporovat něco, co opravdu přináší konkrétní dopad.

MS: Opět jsme u sociální práce. Jak někdo může ohodnotit přínos práce jedné, dvou asistentek v domovech pro staré lidi.

VlH: Pracovníci budou mít daleko více času, aby se u pacienta pozastavili, aby s ním promluvili. Když byli rodinní lékaři, ti znali celou historii rodiny, oni skutečně věděli, jak mají nakládat s jednotlivými členy. Umět na člověka promluvit je důležitější než k němu přistupovat medikamenty.

MS: Jsou instituce, které raději užívají medikamenty, protože právě pracovníci v ústavech mají méně práce. Opět jsme u toho …

VlH: V nich můžeme vidět sponzorství – a to farmaceutickým firmám. Když si to vezmete, kolik stojí výroba preparátů, za kolik se prodávají. Koho sponzorují? Lékaře, jenž je předepisuje.

MS: Pane probošte, myslel jsem to tak, že lidé, kteří léky užívají, jsou po nich v utlumeném stavu. Lidé, kteří se o nemocné starají, mají díky tomu méně práce.

VlH: Tento přístup je pak postavený na hlavu.

MS: Souhlasím s vámi, že je to nelidské, ale mnozí lidé takto uvažují. Nejsem zde pro to, abych se zabýval konkrétními lidmi, ale pro to, abych si užíval. Vím, dostáváme se ke svědomí jednotlivých lidí. Je-li člověk uvědomělý, věnuje se druhému a nesnaží se, aby byl ve „spárech“ nadnárodních společností. Také jsme zde narazili na skutečnost. Nazval jste to jako sponzorství ze strany farmaceutických společností. Jsou lidé, kteří by praxi nazvali za jasnou formu korupce.

VlH: Nechme hodnocení na jiných lidech, ale pochopme jednu věc, je otázka, zdali velká část preparátů přispívají k uzdravení, nebo jestli přispívají k utišení, které ovšem příčinu nemoci neodstraní. Nerad bych to rozebírat, protože preparátů, které jsou, je mnoho. Výrobně se jedná o zanedbatelnou záležitost zvláště, když je to módní. Vezměte si obyčejný aspirin, který stával pár korun.

… Být pro druhé …

MS: Zde jde o to, aby si lidé uvědomili, že jsou zde pro druhé. Pokud se nám vyplatí dávat finanční prostředky jenom proto, že budu někde zviditelněn, že se mé jméno dostane do myslí více lidí, jsem chudý člověk.

VlH: Takto striktně bych k tomu nepřistupoval, protože je nutné pochopit. Jestli člověk něco poskytuje, má právo na to, aby z toho měl zisk. Jsem přesvědčen, že se jedná o definici služby. Sponzorství je služba. Jestli sloužím, mám právo za službu požadovat adekvátní odměnu. Zde vidíme rozdíl proti mecenášství. To není služba, ale to je dar. Tam vidíme rozdíl, jestli něco daruji, nebo jestli něco vyprodukuji ve služebním postoji.

MS: Jak jsme si již řekli: dar může být peněžní i nepeněžní.

VlH: Samozřejmě – a to z hlediska dárce.

… Reklama …

MS: Dotknu-li jsme se skutečnosti, že se sponzorstvím je spojena reklama. Petr Pithart konstatoval, že člověk se stává „obětí“ útoku reklam: toto bylo sponzorováno tím a tím … Reklama narušuje přirozený prostor, v němž se člověk pohybuje.

VlH: Již dávno jsme hovořili o faktu, že reklama má kořeny –

MS: Je to v Bibli – Genesis.

VlH: Je to tehdy, když první lidé byli „obalamuceni“ hadem, který je směřoval k jídlu zakázaného ovoce. Dá vám sílu …

MS: Když sponzorujete šampionát, přímo netvrdíte, abyste si koupili automobil. Pouze je sděleno, že velká společnost je schopna podpořit velký podnik. Osobně – je lepší se dívat na krajinu než na plakát s upozorněním, že ta a ta společnost podporovala tento podnik.

… Stát a mecenášství …

MS: Pojďme ještě k jedné skutečnosti, která mnohé napoví. Setkal jsem se s tezí, že stát ničí naši schopnost dávat se a obětovat se. Stát jsme si vytvořili za účelem stanovení pravidel, ochrany majetku, ochrany bezpečnosti. Během dvacátého století začal kypět. Již Karel Havlíček konstatoval: „Platíme daně, nevíme komu, platíme daně, nevíme nač.“

VlH: Samozřejmě, že stát má právo na výběr daní, ale je otázka, nač daně jsou použity.

MS: Zde jde o to, že člověk je ze svého příjmu nucen odvést prostředky na zdravotní péči, dále na důchody. Dělá to povinně. Při stržení ze mzdy pomocí záloh jsou peníze přerozděleny. Někdo by řekl: vždyť takto člověk se obírá o schopnost jasně říci: jsem ekonomicky činný, a proto jsem společnosti nucen něco vrátit, abych se solidarizoval s nemocnými, starými atd. Tu dám peníze faráři, jelikož je dobrý kazatel a finance užije v rámci své pastorace. Dále dám finance na středočeský orchestr, protože si uvědomuji, že je nutné, aby v lázeňském městě byly koncert, dále dám na chudobinec. Takto by snad lidé mohli uvažovat, kdyby stát nebyl. Můžete namítnout: nu, žijeme ve společnosti, která je složitá a v jistém ohledu „pouze“ formální struktury nám umožňují udržovat komplexitu vztahů.

VlH: To, co říkáte je pravda. Musíme si uvědomit fakt, jak stát přerozděluje to, co vybírá na daních.   

MS: Velice efektivně pro stát …

VlH: Vraťme se k nedávno proběhlému mistrovství. Proč ti, kteří pořádají mistrovství, jako pořadatelé, proč si sami nezaplatí policii či pořádkové služby, proč na to přijde policie, která je placena státem.

MS: Víte, pane probošte, česká policie se nabízí. Její funkcí je ochrana majetku a pořádku.

VlH: Když se mám zájem účastnit této akce, tak ten, kdo akci pořádá, ji zaplatí. Vezměte to logicky.

MS: Když pořádáte „velkou party“, máte zájem, aby tam byl pořádek, aby opilci byli včas utlumeni, paralyzováni, aby se nedělali výtržnosti, musíte si přizvat bezpečností službu – a ne Policii České republiky.  Když jste však velká organizace, můžete lépe využívat služeb státu, ba na nich paralyzovat, protože si může říci: státe, je to ve tvém zájmu!

VlH: Když to má efekt, který přináší dobro společnosti, s využitím například ochranných celků, nemám s tím žádný problém.

MS: Někdo může říci: dobrá, akce jako mistrovství světa v ledním hokeji slouží ke zviditelnění České republiky, budou tam zástupci jiných států, proč by pořádek nemohla zajišťovat státní služba? Souhlasím – cosi je na úkor druhých. Zde mě šlo o tuto skutečnost, zdali stát neničí solidaritu v nás? Jsou lidé – a často je zmiňujete – kteří mají mnoho, ale nikdy nemají dost.

VlH: I mocný člověk má moci vždy málo.

MS: Stejně to platí o člověku bohatém.

VlH: Dnes jsou lidé přesvědčeni o skutečnosti: mám mnoho, ale stejně málo.

MS: Povinností člověka by se zničila, pokud bychom se domluvili: každý bude své daně rozdávat dle svých preferencí.

VlH: Takto by to nešlo. Stát má právo, aby shromažďoval finance, o kterých bude rozhodovat on. Hovoříte o pohyblivé složce, aby se v rámci celkové daně by podíl měl být státu a zbytek může být dán k daru. Tam by to bylo rozumné. Nyní je otázka, do jaké míry by daňový systém byl kontrolovatelný. Podívejte se: neustále jsou úniky. Vždy byly, jsou a budou. Zde se jedná o jednu skutečnost. Máte-li daně, je nutné, aby přerozdělování bylo úměrné. Úplně bije do očí, když ti, kteří mají poměrně dost, jelikož mají vždy málo, vyžadují zvýšení, zatímco ti, již celý život platili daně a pak v období, když nejsou produktivní, na to doplácí. Je zvláštnost: představitelé, kteří rozhodují o financích, si nikdy nezapomenou přidat. Ti ostatní? Ti nepotřebují! Dotýkám se přerozdělování.

MS: Mně šlo o to, že pokud jsou lidé někam tlačeni, když vidí, jak je stát ne-efektivní, lépe by bylo peníze dát konkrétním lidem. Stát by řekl: je vhodné, aby 15 či 30 procent vašeho zisku bylo odvedeno do veřejného prostoru na sociální ústavy, na školy, na justici. Majitel peněz by je sám poukázal na konkrétní užití. Stát je anonymní. Jsem přesvědčen, že člověk daleko víc zmůže tím, když peníze dává konkrétní osobě, a ne státu. Jen se zeptejme, s kým si lidé spojují stát v polovině roku 2015? Miloš Zeman neuropatický sprosťák, jenž se kloní k totalitárním státům, dále Bohuslav Sobotka – člověk neautentické mluvy – fráze. Pak je zde Andrej Babiš, podnikatel, jenž má zájem si „ochočit“ stát a řídit jej jako firmu. Tak bych mohl pokračovat. Netvrdím, že všichni jsou stejní. Když se však řeknete stát, …

VlH: … to jsou oni.

MS: Tvrdím: někomu dáváte rád tehdy, pokud s penězi dobře naloží, když je rozmnoží. Českému státu? Jen si vezměte, že financuje železniční koridory, které měly být dávno hotové, dálnici D1 či tunel Blanka v Praze.

VlH: Proto to říkám. Lidé jsou ochotni sponzorovat být mecenáši. Vyhlásí se sbírková akce – zemětřesení – přijdou nějaké jiné věci. Tam je krásné, že akcí se účastní mnoho lidí, kteří dají malé částky. Velcí dárci se vyhýbají.

MS: Vždyť miliardář by měl mít zájem, aby stát fungoval.

VlH: Ne u nás. Miliardáři hledají daňové ráje.

MS: Měli bychom říci: nejlepší by bylo zřídit transparenci našemu státu – a to díky malým funkcím, ale aby byl výkonným. Přece sami lidé by měli určit, kam konkrétně půjdou peníze. Dostáváme se k asignacím. Dle doktora Jocha 2 procenta z daňového základu mohou lidé dát na dobročinné aktivity.

VlH: Přejdu do jiné oblasti. Zmíním skutečnost, která platí všeobecně. Když si všichni stěžují, jak systém je špatný. Zde je důležité si uvědomit, že pokud jej chci předělat, musím jej předělat v nejbližším okolí. Jsem přesvědčen, že se dotýkáme nejzákladnějšího problému. Má-li něco předělat, nejprve musím předělat sám sebe.

MS: Pane probošte, kdo u nás takto uvažuje?

VlH: Proto to říkám. Je daleko jednodušší být rozčílený, kritizovat, odsuzovat … K tomu se člověk vždy dostane, ale Jsou-li konány do nebe volající skutky, každý z nás na ně začne reagovat. Zde je nutné si uvědomit: jestli mám zájem tomu zabránit či k tomu udělat lepší přístup, musím začít nejprve sám u sebe, abych dokázal být sám rozumný po stránce ekonomické i morální.

MS: Je vhodné se zeptat, jak jako farář vnímáte význam českých humanitárních institucí jako je ADRA, Charitas, Člověk v tísni?

VlH: Jsou výbornými pro konání dobra. Tam je velký předpoklad. Shromáždí-li se tam peníze, jdou na konkrétní místo, což by se mělo stávat pravidlem …

MS: Porovnejme to se státním rozpočtem, který má výdoje přes 1,2 bilionu korun. Nějaký milion, který je pro neziskové společnosti „halířem“ v celkové bilanci státu, …

VlH: … a proto se nad tím mávne rukou.

MS: Nemělo by, pane probošte …  Děkuji vám.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *