Dialog o transformaci vědy s Jaroslavem Macháčkem


*1943, český ekonom a regionalista, působí na VŠE Praha, kde vede katedru regionální ekonomie, je autorem četných studií, před rokem 1989 působil v Československé akademii věd.
Stáhnout dialog:

MS: Rok 1989 vás zastihl v Československé akademii věd. Co jste si od něj sliboval? Měl jste zájem se účastnit politiky, či jste se snažil dohnat to, čím jste se nemohl zabývat během své kariéry vědce za minulého režimu?

JM: O politické aktivity jsem zájem neměl, a proto jsem šel na Akademii věd, což se týkalo jak minulého režimu, tak i situace po změně poměrů v roce 1989, kdy jsem nadále působil v Československé akademii věd.

MS: Považujete se za apolitického člověka?

JM:  Zcela apolitický není asi nikdo. Vždy jsou věci, které se politiky dotýkají. Aktivní politika mi ale není blízká.

MS: Podíváme-li se do zahraničí, vidíme, že tam je možné, aby výzkumný pracovník v zahraničí přednášel. Je to praxe běžná? …

JM: Ano.

MS: Vy jste se ale před rokem 1989 na výuce nepodílel …

JM: Pouze příležitostně.

… Věda, výuka …

MS: Nyní bych přešel k vašemu tématu, jímž je vzdělání, věda, výzkum. Považujete za logické, že je výzkum spojen s výukou?

JM: Jde o neoddělitelné oblasti. Elementární výuka není výzkumem podmíněna. Dokonce zařazování výsledků výzkumu by někdy mohlo výuku komplikovat. To proto, že by to překračovalo nároky na jistý typ studia. Například na začátku bakalářského studia … Doktorandské studium by se však mělo opírat o vědeckou práci.

MS: Ze zahraničí přišlo spojení: „Publish or perish“ To však bylo již staré, že?

JM: Na Západě se tento princip prosazuje hodně dlouho. Za komunistů to nebylo tak zásadní, naléhavé. Také se to však připomínalo.

MS: Pokud je nám známo z literatury a dialogů, tak právě lidé na zahraničních univerzitách jsou k tomu tlačeni nejen institucí, ale konkurencí. Vše směřuje k tomu, aby provozovali kvalitní vědu, aby o svých výzkumech psali …

JM: Ovšem omezení to má. To proto, že psaní a publikování z formálních důvodů zdržuje vědce v rozvíjení poznání. Neměl by usilovat o zveřejnění svých výsledků jenom kvůli vykazování.

MS: Kvantita je povýšena nad kvalitu, a to dominuje.

JM: Ve světě má vliv americká praxe, což trvá již osmdesát, sto let.

MS: Nu, ale americké univerzity patří právě k těm nejlepším.

JM: Na amerických univerzitách se tzv. impaktovaným časopisům přisuzuje značná váha. Avšak kupříkladu v Německu jsou v popředí zájmu oborově reprezentativní časopisy, u nichž nemá impaktfaktor klíčový význam.

… Granty …

MS: Jednou z podpor vědy jsou granty. Existoval obdobný systém za socialismu?

JM: Ano, existovaly státní programy výzkumu. Státní program základního výzkumu, státní program ekonomického výzkumu apod.

MS: Mohl jste se do toho zapojit jako výzkumná osoba?

JM: Ne, týkalo se to pouze institucí. V podstatě to byla otázka jednání vedení instituce, která měla návrhy na zaměření výzkumu třeba i od vlastních zaměstnanců. Do jisté míry to připomínalo granty, protože se jednalo o uvolnění prostředků. Z rozpočtu, když instituce získala úkol, získala i prostředky.

MS: Bylo to zřejmě založeno na preferenci kádrů.

JM:  Pochopitelně, že toto hledisko také hrálo svou roli. Na druhou stranu se příliš neusilovalo o získávání projektů, které nebyly v plánu. Většinou to bylo tak, že jednotlivé ústavy měly dlouhodobé úkoly.

MS: Pětiletky, které se však nenaplňovaly

JM: V rámci boje o přidělení peněz si instituce příliš nekonkurovaly. Působily v oboru, kde měly zajištěno, že úkoly jim budou přiděleny. Z vlastní zkušenosti vím, že se jednalo o dlouhodobé věci, které vzájemně na sebe navazovaly. Když byl program na pět let, počítalo se, že na konci onoho období se vytvoří další navazující návrh úkolu. Věda a výzkum však nebyly zásadně ovlivněny plánováním hospodářství jako celku. Časová období pro výzkum se volila podle tématiky. Neřídila se podle pětiletek.

… Po roce 1989 …

MS: V čem se liší grantový systém? Po revoluci vznikla Grantová agentura České republiky, jejíž úkol je financovat výzkum a je tam uplatněn princip demokratičnosti. Do jejích programů se může přihlásit kdokoliv.

JM: Ano, skutečně každý. Je to formálně nezávislá instituce. Dalo by se říci, že jde o nadrezortní orgán. Instituci fungující univerzálně, celoplošně. V minulé éře byl výzkum často rezortní, kromě programů státního základního výzkumu a ekonomického výzkumu. Fakticky se rozpočty tvořily tak, že jednotlivé ústavy získávaly jisté prostředky s vizí úkolů, které jim budou přiděleny. Předem se více méně vědělo, že úkol získají a do rozpočtu jim přijdou požadované prostředky. Zkrátka se tam nesoutěžilo o řešitelství jednotlivých úkolů, a když ano, tak v rámci rezortu. Tam se mohlo stát, že se jednotlivé ústavy snažily získat více úkolů, a tím pádem mít více peněz, více pracovníků. Avšak ústavy, které v tom nebyly příliš úspěšné, měly stejně zajištěno na jasný výzkumný program úměrné množství pracovníků.

MS: Myslíte si, že nastavený systém vedl k plýtvání? Nepodporovali se náhodou neschopní vědci?

JM: Ano.

MS: Po roce 1989 …

JM: Z minulosti zde byly obskurní ústavy.

MS: Co to znamená?

JM: Jednalo se o rezortní ústavy, v jejichž případě funkce nebyla jasná, nebo sloužily jiným než vědeckým účelům. Ony byly zřizovány proto, že se to hodilo.

MS: Narážíte na fakt, že někteří lidé byli přímo záměrně angažováni.

JM: Nemuselo to tak být. Jednalo se ale často o zákulisní věci. Například někdo potřeboval výhodné místo, byl známý nějakého ministra.

MS: Jinými slovy neslo to znaky „jánabráchismu“.

JM: To je zřejmé.

MS: Byli lidé, kteří leštili kliky … V čem si myslíte, že se toto změnilo. Popišme si onen současný systém, jenž se vyvinul z toho starého. Pokud toto diskutujeme, dost možná nám vytane na mysli korupce v systému.

JM: Nejednalo se většinou o finanční formu. Spíše by se to dalo označit jako výměna služeb, vzájemná podpora.

… Stav pohledem prognostika …

MS: Pokročme dále. V práci Prognóza a program od Valtra Komárka a kolektivu je uváděno, že Československo je vysoce průmyslová země, což je podmíněno historickým vývojem, ale co více, v Československu má vědecká síla četné zastoupení ve srovnání s vyspělými státy jako je Německo, Japonsko … Člověka tento fakt může udivit. Kniha popisovala stav v rámci minulého režimu. Jak se na toto díváte?  

JM: Možná ve statistických přepočtech na obyvatele. Bylo zřejmé, že systém vědy a výzkumu neměl potřebnou efektivitu. Co je zřejmé, je fakt, že tam nebyla patřičná efektivita.

MS: Byly tam velké vstupy, ale malé výstupy.

JM: To bylo pro systém typické, a proto se to nemohlo nedotknout i vědy.

… Procenta výzkumu …

MS: Soudíte, že se financování vědy a její výstupy podstatně zlepšily?

JM: Rozhodně je zde vidět posun k vyšší efektivitě. Je to minimálně tím, že se omezila výzkumná základna. Je však diskusní, zdali ona základna byla omezena způsobem dostatečně racionálním. Ústavů je mnohem méně, zejména se to týká takzvaných dřívějších rezortních ústavů.

… Rušení Akademie věd ČR …

MS: Pojďme dále. V roce 2009 česká vláda přišla s návrhem, že bude uplatňovat politiku postupné redukce Akademie věd České republiky. Část výzkumu by měla přejít na vysoké školy. Domníváte se, že tento krok je správný, opodstatněný? Existují podobné modely správy vědy ve vyspělém světě, že by Akademie věd ustoupila a onu tíhu převzaly vysoké školy?

JM: Vývoj v této sféře ovlivňují v konkrétních zemích specifické okolnosti. Jsou organizace jako je Max Planck Institut v Německu, CNRS ve Francii, i v USA, kde mají Academy of Sciencies, která působí na bázi reprezentantů institucí, byť tato instituce má i svůj výzkumný aparát … Není to však v takovém rozsahu, jako je tomu u nás. Faktem je, že v Akademii věd proběhl podstatný vývoj. To, co bylo nadbytečné a neukázalo se jako životaschopné, bylo v průběhu doby z Akademie vyřazeno. Řekl bych, že nyní je Akademie věd v pozici, kdy nahrazuje i úbytek kapacity pro výzkum na vysokých školách. Ty nyní zápasí s tím, že musí pokrýt výukové funkce. Situace na vysokých školách je v tomto ohledu jiná než v Akademii věd. Viděl jsem statistiku dokazující, že poměr studentů na vysokoškolského učitele například ve Švédsku je 8 : 1, zatímco u nás je to 40 : 1.

… Trendy …

MS: Nesmíme zapomínat, že Švédsko je bohatá země, byť je otázkou, zdali politika vzdělanosti a výzkumu nese patřičné ovoce …

JM: Nejen to. Před námi jsou v tomto směru desítky jiných zemí.

MS: Musíme se tázat, proč byla prognóza od pana Komárka tak optimistická, proč se nyní setkáváme s tristními výsledky, které značí, že dvacetiletí priority vlády o rozvoj vzdělání a vědy bylo do značné míry fikcí. Kde se stala chyba?       

JM: Chyba? Byl to vývoj v jistém prostředí. To se nedá chápat a definovat tak, že by někdo něco špatně řídil. Je to něco jiného, než když člověk jede autem a zabloudí.

MS: Je to snad odpovědnost konkrétního člověka?

JM: Jak to myslíte?

MS: Když někdo jede autem a zabloudí, tak je zde jasná odpovědnost.

JM: To ano …

MS: Moudrý člověk by si koupil navigaci.

JM: Možná ano, ale těch vlivů, které působí na oblast vědy, je mnoho.

MS: Jde přece o to, že lidé jsou v nějakém prostředí a na vývoj situace mají patřičně reagovat. Pokud by tomu tak bylo, nedopadli bychom v mezinárodním srovnání špatně.

JM: Obě hlavní grantové agentury vydávají své zprávy, v nich to hodnocení není tak špatné.

MS: Já jsem myslel zlepšení údajů, na které jste sám poukázal. To se týkalo vzdělávání.

JM: Pouze jsem uvedl, že poměr mezi počtem učitelů a počtem vysokoškolských studentů není v Česku příznivý. Soustřeďujeme se především na výuku. To je nutnost. Výzkum není bezprostřední povinností.

MS: Nepřímo říkáte, že je „bokovou“ záležitostí.

JM: Vychází to z osobních preferencí. Po vysokých školách se vyžaduje realizovat výzkum, ale kapacity pro něj jsou omezené. Kdyby například v rámci fakulty byla řada lidí, kteří by za účelem výzkumu mohli být uvolněni z výuky, situace by byla jiná. Tito lidé by i více navštěvovali zahraniční instituce … Avšak ani Akademie také nemá optimální osobní komunikaci s cizinou, která vázne třeba i na nedostatku prostředků …

MS: Jak toto dilema vědní a vzdělávací politiky řešit? Jak mít špičkovou vědu a dobré školství, které napomůže společenskému vzestupu i těm, kteří o to primárně neusilují? Jaké instituce by za to měly být odpovědné?

JM: Pokud by měla například zaniknout Akademii věd a výzkum byl převeden na vysoké školy, na univerzitách by museli být lidé v podobné pozici, jako byli na Akademii. Ti, pro které by byl výzkum meritorní činností. Pokud by na fakultu přišlo dvacet lidí z ekonomického ústavu, kteří by se věnovali výlučně výzkumu a občas by učili, mohl by výzkum prosperovat i na vysoké škole.

MS: Soudíte, že možné návrhy na zrušení Akademie věd ČR mají oporu v jisté reflexi, že tato velká instituce nedoznala patřičné restrukturalizace a její výsledky nejsou odpovídající vynakládaným zdrojům?

JM: Zde bylo několik reformních kampaní. Dá se říci, že nyní je už prostor pro reformování velmi omezený.

MS: To je otázka generací …

JM: Během minulých dvaceti let se vyměnilo mnoho lidí a mladí lidé, kteří do Akademie přišli, jsou tam právě proto, že …

MS: … měli ideály, ochotu pracovat, podílet se výzkumu …

JM: Také proto, že je daný způsob profesního uplatnění zajímá. Lze říci, že lidé pracující v Akademii jsou na patřičné odborné úrovni. Je málo pravděpodobné, že by se tam ukrývali jedinci, kteří nemají uplatnění jinde. To již dnes neplatí.

… Akademie a historie …

MS: V tomto ohledu se domníváte, že se Akademie věd ČR stala standardní institucí, kterou můžeme nalézt v západním světě.

JM: Nevím, zda se instituce s podobnou strukturou a zaměřením vyskytuje v jiných zemích. Možná v některých východoevropských zemích. Založení Akademie v její historické podobě se datuje na konec 19. století, kdy byla zřízena instituce s názvem Akademie věd a umění. Na ni navazovala po roce 1952 Československá akademie věd působící až do roku 1992. Jde o organizaci, která má tradici v dobrém slova smyslu, setrvačnost. Do jisté míry ji lze chápat jako svébytný hospodářský sektor. Československá republika nerušila instituce, například soudy, protože existovaly za Rakouska Uherska.

MS: Provoz Akademie vyjde přibližně na pět miliard a do vědy se v globálu dává, dle statistik, až 60 miliard, což je největší množství prostředků, které do vědy a výzkumu šly.

JM: Vláda ČR a Parlament ČR stojí přibližně dvacet miliard. Nejsem si jistý, zdali výsledky jejich činností jsou pro vývoj země takovým přínosem jako ty z Akademie. Ať někdo provede komparativní analýzu výstupů vládních a parlamentních institucí na jedné straně a Akademie na straně druhé.

MS: Demokracie je drahá ve srovnání s autoritáři. Může se prozradit, pokud ve společnosti není shoda na směřování. Člověk by s vámi mohl souhlasit, že výstupy z těchto institucí …

JM: Akademie neprodukuje výstupy s negativními dopady. Politika často ano. Ztráty miliard a mnoho dalších podobných jevů je pro vývoj země regresivní. Akademie, i kdyby nevytvářela výrazné posuny ve vědě, nějaký progres vytváří.

… Věda jako znak vyspělosti …

MS: Lidé ze zahraniční se mohou obrátit na lidi z České republiky … Můžeme konstatovat: „Mít Akademii věd je výraz vyspělosti, vzdělanosti daného národa.“

JM: Akademie dává, poskytuje tu možnost, organizačně jsou vědní obory pod jednou střechou.

MS: Narážíte na rozsah vědecké základny v zahraničí.

JM: V zahraničí jsou četná pracoviště, která jsou skryta v jiných institucích, než v organizacích typu Akademie. Vezměte například Historický ústav, Sociologický ústav …

MS: To jsou malé instituce.

JM: Pracuje v nich šedesát lidí. Když vezmete velikostně podobnou zemi, co se rozlohy týče, jako je Česká republika, kupříkladu Holandsko a vyhledáte sociologická pracoviště, která budou rozptýlena a nebudou „pod jednou střechou“, v rámci jedné organizace, kapacita bude značně převyšovat to, co reprezentuje Sociologický ústav AV ČR. Další sociologická pracoviště, která jsou u nás na univerzitách, zpracovávají pouze dílčí tématiku.

… Příklady ze zahraničí …

MS: Zastával jste tezi, že věda je v jiných zemích organizována trochu jinak. Také jste zmínil Akademii věd USA.

JM: Ano, to je zásadně něco jiného. Každá země má svůj vývoj a je těžké některé činnosti organizovat na základě příkladů z cizích zemí. O to se pokoušelo sovětské impérium, a také to nefungovalo. To proto, že specifický národní model se neaplikuje univerzálně. Vznikají přirozeně problémy. Konkrétně v Americe, kde existují samostatné státy, které mají podobné instituce samy pro sebe. Tím myslím, že obdobné akademické instituce naleznete například ve státě New York i California. Akademie věd v USA je institucí, která reprezentuje špičková výzkumná pracoviště a zasahuje i do rozdělování prostředků. Je to v zásadě poradní orgán, ale jistá část její činnosti spadá přímo do výzkumu. Není to ale tak, že by sama dostávala prostředky na masivní výzkum.

MS: Sluší se říci, že v Americe mají silnou pozici univerzity.

JM: Pochopitelně, na univerzitách jsou pracoviště, která nemají pedagogické funkce a zaměřují se výlučně na vědu a výzkum. U nás je to v tomto ohledu unikátní, ale v Americe je to samozřejmostí. Musíme si ale uvědomit, že rozvinutý výzkum je v USA záležitostí špičkových univerzit. Je tam však mnoho univerzit, kde výzkum prakticky není.

… Pohyb akademiků …

MS: Co si myslíte o skutečnosti, že lidé u nás jsou v rámci své životní kariéry spjati například s jednou institucí. V USA lidé cestují …

JM: Narážíte na rotační princip?

MS: Ano, přesně ten.

JM: V některých oborech je to užitečné. Znám lidi, kteří působili v jedné instituci značnou část své profesní kariéry. Například v University of Pennsylvania působí někteří lidé, které znám desítky let. Neměli potřebu rotovat. Jsou zase jiné obory a jiné univerzity, kde se předpokládá, že člověk na určitém místě působí v rámci jednoho úkolu. Ten dokončí a přejde jinam.

MS: Dá se říci, že ten, kdo požaduje danou rotaci, může v tom vidět i znak pošetilosti? Je mnoho způsobů jako komunikovat. Máme internet, třebaže i to má svá omezení.

JM: Ano, životaschopnost pracovišť závisí i na osobních kontaktech a klimatu na pracovišti. Někdy je osobní kontakt naprosto nenahraditelný.

MS: Jde o to, že tato americká tradice se v Evropě neusídlila.

JM: I v Evropě akademičtí pracovníci přecházejí na pracoviště v zahraničí, kde stráví jistou dobu. Je to praxe stáží. Mohou mít kontrakt, což je vcelku běžnou věcí pro mladé lidi z Akademie věd ČR. Pravda je, že u nás, v národním rámci, je institucí, které se zabývají specifickou problematikou, omezené množství. Kdyby sociolog, žijící v České republice, chtěl rotovat v rámci své země, jak by to organizoval? Nesmíte zapomínat, že v USA jsou stovky univerzit, z nichž si jeho americký kolega může vybrat.

MS: I u nás se možnost působení na univerzitách nabízí, jelikož univerzitní síť se rozrůstá.

JM: To je všeobecně uznávaná věc. Školy tuto strategii podporují, a proto mají své programy výměny studentů. Z mé zkušenosti mohu říci, že zájem o tyto pobyty ale není tak velký, aby byly možnosti výměny uspokojivě využívány.

MS: Evropa nám pomáhá. To je ERASMUS orientovaný na studenty.

JM: Je mnoho možností, dostatečně se však nevyužívají.

MS: Čím si vysvětlujete fakt, že se ony možnosti nevyužívají?

JM: Studenti mají svou představu o průběhu studia a možná jim zahraniční pobyty do představy nezapadají.

MS: Dle proděkana pro pedagogiku studenti neusilují o tento způsob studia. Ano, studenti si raději přivydělávají, než aby jezdili do ciziny …

MJ: Pokud studenti půjdou do zahraničí, odloží dokončení studia. Nemůže se jim uznat celý ročník. Například zahraniční studenti, kteří sem přicházejí, předměty, které by absolvovali na své mateřské universitě, absolvují zde. Tento systém také do jisté míry funguje. Studenti se na zkoušky musí připravit. Často jdou na studijní pobyty s předpokladem, že nebudou mít kompletní docházku na výuku, ale na konci semestru budou schopni vykonat zkoušku.

MS: Mohl jsem hovořit se staršími akademickými pracovníky, kteří působili v USA. Tito životem prověření lidé mi řekli, že Evropané nejsou zvyklí se o sebe starat. Například v USA jsou vystaveni složitostem života daleko dříve než u nás. To pak člověka nutí více přemýšlet o dobré organizaci svých záležitostí.

JM: Soudím, že jde o kulturní stereotyp. Jsou hosté z Ameriky, kteří mají opačný pohled. Tvrdí, že Američané jsou hříčkou „institucionálních mechanizmů“. Mají sice pocit, že rozhodují o sobě, o každém detailu, mnohdy avšak ve skutečnosti pouze reagují na fungování těchto mechanizmů. Je těžké se k tomu nějak blíže vyjádřit. To by asi mohl sociolog, který má v tomto ohledu hlubší poznatky.

MS: Jednoduše se to nedá zevšeobecnit.

 

 

… Aplikovaný výzkum …

Dialog byl veden v úterý 1. února 2011 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Jaroslava Macháčka na Vysoké škole ekonomické Nám. W. Churchilla 4, Praha 3 Žižkov.

 

MS: Výše jsme diskutovali otázku obecného výzkumu a otázku univerzitního vzdělání. Zaměřme se nyní na problém aplikovaného výzkumu. Ten lze definovat jako cosi, co je odvozeno od základního …

JM: Na to jsou různé teorie. Dokonce je zde ona Science of science, což je disciplína, která tento fenomén zkoumá. Aplikovaný výzkum nemusí být odvozen od základního výzkumu. Výstupy aplikovaného výzkumu mohou vycházet ze zkušeností, poznatků, které se objeví.

MS: Zkrátka – není kauzální vztah mezi tím, co přinesl základní výzkum, a využitím těchto poznatků v rámci aplikovaného výzkumu a pak hospodářského života, prostřednictvím něhož se s výsledky vědy setkávají obyčejní lidé a dané poznatky se zhodnotí. 

JM: Základní výzkum vytváří pozadí, z něhož by měly vycházet další projekty aplikovaného výzkumu. Institucionalizovaný základní výzkum je něco jiného, než jsou individuální pokusy zjistit něco, co má povahu základního výzkumu, přičemž daný subjekt nemusí být součástí instituce.

MS: Táži se z toho důvodu, že bych rád položil otázku, jak rozsáhlý byl výzkum v Československu a poté následně v České republice.

JM: Myslíte v minulé éře.

MS: Ano.

JM: Byl poměrně rozsáhlý. Každý rezort  – což bylo odvětví, jak jej známe v dnešním pojetí – usiloval o vlastní výzkumné ústavy – aby měl jeden vlastní výzkumný ústav. Byly výzkumné ústavy pro školství, pro kulturu, hudební dějiny. Kdekoliv byl „raison d´etre“ pro aplikovaný výzkum, tam se zřizovala pracoviště. Třeba to byla malá pracoviště, ale bralo se to tak, že samotný výzkum je samozřejmým atributem sektoru či něčeho, co bylo institucionálně spravováno.

MS: Dá se říci, že Akademie věd se převážně orientovala na základní výzkum.

JM: Ano, téměř výlučně.

MS: Ostatní ústavy se orientovali na aplikovaný výzkum.

JM: Oficiálním posláním velké Akademie věd byl základní výzkum. Ústavy měly i různé přidružené projekty – dalo by se také říci, že v nich šlo o aplikovaný výzkum. Pokud to byly ústavy, které se zabývaly například přírodovědeckými záležitostmi, měly minimálně vazby na školství nebo na praxi. Bylo to většinou financováno ze strany mimoakademického partnera, nikoliv Akademie.

MS: V minulém režimu bylo možné „objednat“ výzkum v určité oblasti?

JM: Ano, ale ne přímo na zakázku, byť někdy byly příklady, kdy projekty měly smluvní charakter, což se týkalo hlavně technických oborů. Většinou k tomu docházelo na podnět uživatele, odběratele. Ten na to měl prostředky a výzkum financoval. Nemůžeme říci, že to probíhalo jako dnes. Odběratel si vyčlenil prostředky pro kooperaci s ústavem Akademie věd, jenž pro ni vytvořil v rámci své působnosti příslušnou kapacitu.

MS: Ústavy nebyly přímo napojeny na jednotlivé průmyslové celky. Tím myslím, že by Škoda Auto Mladá Boleslav, dřívější národní podnik, měl své vývojové pracoviště spolupracující s odpovídajícím sektorem Akademie … Vše za účelem užití získaných znalostí.

JM: Škoda Auto měla své pracoviště, ale jistě nebylo formálně propojeno na některou součást Akademie. Jistá propojení sice byla, měla ovšem čistě dílčí povahu. Nesmíme zapomínat, že svou roli hrály známosti lidí. Akademie byla však zásadně orientována na základní výzkum.

… Současnost …

MS: Dobrá, to byla minulost. Jak je to v současnosti? Shodou okolností zmíněná Škoda Mladá Boleslav má velké výzkumné pracoviště. Jeho výsledky využívá i mateřská společnost. Myslíte si, že podpora aplikovaného výzkumu znamená podporovat konkurenceschopnost daných podniků či přímo odvětví?

JM: To je nasnadě. Například Škoda či Volkswagen to dělají proto, že je to politika koncernu. Je to vnitřní rozhodnutí společnosti, neboť by se bez výzkumu neobešla. Oni usilují o to, aby byl výzkum efektivní, aby všechny složky společnosti z něj měly užitek. Podpora z veřejných zdrojů je v tomto směru dobrá politika. Zdůrazňuje se výběrový princip. Pokud jde o aplikovaný výzkum, jenž by měl být v Akademii čistě výjimečně nebo na základě uznaných kooperativních vztahů, jeho podporu považuji za účelnou. Rada vlády pro vědu a výzkum razí princip selektivity. Prostředky se tak koncentrují tam, kde je předpoklad, že budou užitečné pro více subjektů.

MS: Zmínil jste instituci, která koordinuje vědu a výzkum. Připravuje podklady pro rozhodování politické elity. Jak vnímáte tuto instituci?

JM: Nejsem její součástí. Občas s jejím působením přijdu do styku v rámci přípravy a hodnocení projektových záměrů. Jinak se domnívám, že její působnost není výrazná.

MS: Je to poradní orgán.

JM: Ten by měl vytvářet jistou koncepci. Zřejmě tak činí, ovšem dostatečně se to neprojevuje. Je obecný názor, že jeho role je menší, než by měla být.

MS: Vidíte tuto instituci jakožto užitečnou?

JM: Z mého pohledu je užitečnou institucí.

MS: Každá liška si hájí svůj ocas. Proč to zmiňuji – je zde důležitá skutečnost, že právě tato instituce navrhla postupnou redukci Akademie věd ČR. Nejdou náhodou vědci proti vědcům? Sluší se připomenout, že právě v této instituci jsou zastoupeny také vědecké autority.

JM: Nejsou tam pouze vědci. V radě jsou lidé různého zaměření. Nebyl záměr, aby tato instituce byla složena čistě z vědců.

… Redukce AV ČR …

MS: Jak bylo uvedeno výše, s Radou vlády pro vědu a výzkum se pojí jedna skutečnost. Z její strany vzešla snaha o redukci rozpočtu Akademie věd ČR.

JM: Osobně nevím, jaké pro tuto redukci mají argumenty. Zřejmě tam převládá názor, že sféra působnosti AV je větší, než je užitečné a žádoucí. Předpokládám, že je to věcí dialogu. Než přijme Rada vlády pro vědu a výzkum odpovídající stanovisko, tak by měla mít i zpětnou vazbu ze sféry, kterou by mohla ona rozhodnutí ovlivňovat.

MS: Proč to zmiňuji? To rozhodnutí Rady vlády pro vědu a výzkum vzbudilo velký rozruch.

JM: Je to Rada, a proto má její hlas poradní funkci. Je pochopitelné, že takovéto stanovisko vzbudí ohlas. Není totiž konformní s obecně přijímaným názorem. Osobně si myslím, že členové rady vycházejí z poznatků materiálů, které plně neodráží stav v Akademii. Kritéria, která jsou při tomto hodnocení použita, jsou diskutabilní … Vždy je to otázka kritérií. Pokud se vyberou taková, jež podpoří ten či onen názor …

MS: Může to působit tak, že Akademie je organizací, která mrhá prostředky, byť je zřejmé, že se zrušením instituce jako takové se nepočítá. Část úkolů se později může převést na vysoké školy.

JM: Soudím, že otázka úspor při daných proporcích užití národního důchodu, je irelevantní.

… Osobní pohled na uspořádání vědy … 

MS: Jak vy byste uspořádal vědu v České republice … Co Vy byste více preferoval? Nač by se zdejší vědecká obec měla zaměřit a také jak by se měly vědecké instituce uspořádat?

JM: Je těžké vyslovit jednotný názor.

MS: Je v tom bázeň? Rozsah otázky je široký.

JM: Ti, kdož zastávají a přijímají podobná stanoviska a názory, by měli uvádět poznatky a podklady, o které se opírají. Důkladná analýza je nezbytná.

MS: Ne tedy, jak se občas děje, pouhým mechanickým seškrtáním financí pro instituce.

JM: To by byla totalitní praxe. Podložit podobná rozhodnutí analýzou by mělo být samozřejmostí. Jednoduše – měly by být podloženy. Když se například navrhne, že Akademie se bude redukovat o dvacet procent, návrh by měl vyplývat z výsledků analytických studií.

MS: Vcelku logické, ale v této souvislosti se objevují pošetilé přístupy.

JM: Jde přece o spousty lidí a relativně o dost velké finanční prostředky …

MS: Akademie věd je velký kolos a potřebuje dost času na manévrování. Vážné rozhodnutí bude mít dalekosáhlé dopady.

JM: To je pochopitelné. Musíme uvážit, že samotná Akademie je samostatný systém a vazby na ostatní systémy jiného typu a celou vědeckovýzkumnou základnu v zemi jsou důležité. Pokud by byly narušeny, důsledky budou závažné.

… Vědci v zahraničí …

MS: Domníváte se, že v budoucnu by mohla česká vědecká obec čelit exodu vědců? Proč se táži: dnes v roce 2010 jsme v situaci, kdy podává mnoho lékařů výpověď, mají zájem jít do zahraničí kvůli neodpovídajícím mzdám. Soudíte, že cosi podobného může potkat i českou vědu? Lidé jednoduše řeknou své zemi „na shledanou“…

JM: Vědec není řemeslník, věda není jen jeho povolání. Je to životní způsob. Rozhodování závisí na sektorech, kde jednotliví vědci působí. Motivy odchodu nelze zobecnit. Lékaři mají jasnou profesní oblast, kdežto každý vědec pracuje na něčem jiném. Soudím, že vědci si případný odchod budou více rozmýšlet, protože uplatnit se v zahraničních podmínkách, jak by si představovali, není jednoduché …

MS: Nepřímo říkáte, že je to otázka jednotlivců.

JM: Rozhodně se nemůže počítat s nějakým hnutím, kdy by si čeští vědci vytvořili komunitu, která by vyvíjela nátlak za účelem zvýšení příjmů. Lékaři řeší akutní, bezprostřední problémy. U vědců to většinou tak není.

MS: Proč se také táži? Byl to snad Václav Klaus, jenž vyzýval vědce k větší pokoře a ochotě přijmout úsporná opatření. Pokud vím, tak se ve vědecké obci nesetkal s pozitivním ohlasem. Nač narážím je fakt nízkých platů těch, kteří pracují v této oblasti.

JM: To je zřejmé. Týká se to školství a vědy. Ve vědě … Co je vlastně dnes institucionální sféra vědy? Je to Akademie věd, avšak institucí mimo Akademii mnoho není. Spíše se výzkum odehrává ve firmách, v soukromém sektoru či ve školství. Hovořili jsme o Škodě Mladá Boleslav, tato společnost si potřebné odborníky zaplatí. Pokud si Škoda-Auto dělá výzkum, tak to dělá podle mezinárodních zvyklostí. Má své odborníky.

… Konec transformace vědy …

MS: Domníváte se, že transformace české vědy skončila? Je to více jak dvacet let.

JM: Myslím si, že takové procesy nikdy nekončí, pořád se vyvíjejí. Systém se mění, podmínky se mění. Vše je v pohybu. To je zásadní tendence, jenž postupuje celou historií lidstva. Někdo tomu říká „transformace“… Sám přesně nevím, co to znamená.

… Výhledy vědy …

MS: Jak vy vidíte možný výhled do dalších let? Jde o to, že Česká republika pokulhává v porovnání se západními zeměmi malým procentem ze svého národního důchodu, určeným pro vědu.

JM: Je to přibližně přes 1,6 procent hrubého národního důchodu.

MS: Jde o to, že jde o parciální částku.

JM: Úvahy o přiměřeném financování vědy by mohly být aplikovány v realitě, když by existovala nějaká strategie, vycházející z odpovědné předchozí analýzy. Na základě toho by bylo možné utvořit si jistý názor i na proporce financování. Takto se těžko odhaduje, zda je účelné těžiště výzkumu postupně přesunovat do sektoru vysokých škol a univerzit, které poté budou kooperovat se soukromým sektorem. Možná vývoj půjde tímto směrem. Může dojít ke změnám, jak tomu bylo například v Německu, kde původně vazby mezi vysokými školami a soukromým sektorem byly velmi silné a poté se objevila tendence zakládat nezávislé výzkumné ústavy. To je záležitost dvaceti až třiceti let nazpět. Jednalo se o specializované ústavy. Není vyloučeno, že některá odvětví a rezorty k tomu opět dospějí. Zatím to vypadá tak, že výzkum se bude ve větším měřítku soustřeďovat na vysokých školách. Jaká bude pozice Akademie, závisí i na politickém vývoji. Sama Akademie na tuto skutečnost také reaguje a dokazuje svou užitečnost.

… Dialog ve vědě …

MS: Soudíte, že je to především starostí vědců, kteří vytvoří patřičný koncept a zdůvodní nutnost této instituce, nebo také politiků? 

JM: Mělo by jít o vzájemnou interakci, výměny názorů, stanovisek. Není to ani záležitost samotné vědecké obce ani pouze politické reprezentace. Avšak politici rozhodují o vynakládání veřejných prostředků.

MS: Domníváte se, že diskuse o vývoji vědy a výzkumu je nedostatečná?

JM: V poslední době, jakmile se objevily představy o možných zásadních institucionálních změnách ve vědecké sféře, diskuse k tématům „vědy a výzkumu“ vždy oživly. Řekl bych, že byly dosti extenzivní. Je otázkou, zdali někdo z činitelů, kteří by takové diskusi měli naslouchat, bere její obsah vážně, zdali na to reaguje.

JM: Bohužel se do této diskuse veřejnost příliš nezapojuje. Mám trochu obavy, že i kdyby do ní zasahovala, klíčoví aktéři by tomu stejně nevěnovali dostatečnou pozornost.

MS: V jakém ohledu?

JM: Pokud by Akademie věd ČR dostala větší podporu ze strany veřejnosti, považovalo by se to v  mnoha zemích za důkaz její kredibility a užitečnosti. Možná u nás k důkazům tohoto typu příliš nepřihlížíme.

… „Informační společnost“, přehlcenou a kontexty …

MS: Při zkoumání budoucnosti vědy bych využil příležitosti a zeptal se, jak vnímáte důležitost vědeckých pracovišť a univerzitní sítě. Tuto otázku kladu proto, že žijeme ve věku informací. Co si myslíte o informační společnosti? Vnímáte to jako heslo, či je to fakt?

JM: Je to realita. Příliv informací je takový, že je obtížné se vůči němu vymezit. Nalézt informace, které jsou nejpodstatnější, je často problém.

MS: Narážíte na zahlcení …

JM: Ano.

MS: Cílem je, aby se člověk naučil vhodně stranit balastu, nepodstatnosti … Problém je, že tomu negativnímu také napomáhají lidé vědy, kteří pracují extenzivně a spíše opakují poznané, než aby obor posouvali dále.

JM: Informatika by se měla více soustředit na třídění informací, způsoby, jak s nimi efektivně zacházet, než na usnadňování jejich toku a jak je zpřístupňovat. Zpřístupnění je na docela vyhovující úrovni. Právě způsoby usměrňování a výběru informací představují výzvu.

MS: Člověk se může tázat, nevede-li ona informační společnost náhodou k neinformovanosti? 

JM: Jsou situace, kdy důsledek je takový, jak říkáte. Ten, kdo nějaký poznatek vygeneruje, v záplavě podobných informací nezíská jistotu, že vybral ten nejvhodnější.

MS: Relevantní.

JM: Často jde o korektnost, správnost informací. K jednomu problému se může vztahovat spousta informací, přičemž většina z nich může být více či méně nepřesných a falešných. Trochu odbočím. Vezměme si radar v Brdech. Pokud by nad Evropu bylo vysláno mnoho raket, pouze jedna nesla ničivou nálož a ostatní by byly falešné, zařízení by s velkou pravděpodobností selhalo. S informacemi je to stejné. Ověření padesáti informací, z nichž jedna je správná, bude trvat mnohem delší dobu, než ověřování jedné, u níž je velká pravděpodobnost, že je správná.

MS: Správnou „zbraní“ pro člověka by měla být selekce. K tomu by mělo především napomoci i vzdělání. 

JM: To je obecně platné. Jeden Murphyho zákon, který říká, že s jedněmi hodinkami víte, kolik je hodin, se dvěma to již tak přesně nevíte. Tak je to i s informacemi. Máme-li deset informací o jednom fenoménu, vyžaduje hodně práce zjistit, která z nich je ta správná.

 

 

 

… Regionální ekonomie …

MS: Posuňme se dále k vědecké specializaci. Co vy si představujte pod pojmem regionalistka? Jak s ním pracujete? Pomohla v rámci transformace hospodářství a společnosti? Byla tato disciplína známá?

JM: Má svůj historický původ především v některých součástech.

MS: Mohli bychom to přeložit jako regionální vědy.

JM: Tyto vědy jsou konglomerátem či systémem mnoha oborů. Pokud se hovoří o regionální politice, je to malá výseč velkého celku. Můžeme ji považovat za „generátor“ programů, které mají změnit poměry v územních celcích prostřednictvím změn v prostorových ekonomických systémech. V podobné struktuře, jako je národní ekonomika, si můžeme představit ekonomiku regionální.

MS: Střední Čechy, severní Morava,

… Definice hranic …

JM: Jsou hranice administrativně koncipovaných regionů v rámci národní ekonomiky, neboť ta je dána stáními hranicemi. Dnes však státní hranice v rámci Evropské unie nemají významnou roli.

MS: Zmínil jste Evropskou unii. Ta vyžaduje existenci regionů jako je Středočeský kraj, jako Hradecký kraj …

JM: Známe logo „Evropa regionů“.

MS: To bylo vytvořeno také proto, aby se tím pomohly lépe alokovat peníze.

JM: Neřekl bych, že se regiony vytvářejí především pro odpovídající alokaci financí. Alokace peněz se naopak přizpůsobuje regionalizací. Regiony existují proto, že hospodářská, politická, sociální realita je diferencovaná. Pokud by regiony nebyly a vše bylo homogenní, zřejmě bychom se ocitli ve stavu, který bych nazval neinstitucionální totalitou. Rozmanitost území, populace a dalších sfér vytváří regionální diferenciaci.

MS: Vnímavý člověk musí podotknout, že právě na základě integrace České republiky do Evropské unie vznikly takzvané NUTS II. V minulosti znal člověk okres a kraj …

JM: To je správní typ regionů, tedy jedna část spektra. Regiony mohou být přirozené, účelové a další.

MS: To je taková Praha. Účelový je právě NUTS II.

JM: Bude to například region, který vzniká v zájmu dostupnosti služeb ve zdravotnictví. Jde o spádové území nemocnice, které nemusí odpovídat administrativnímu regionu. Například územní působnost nemocnice může zasahovat do řady bývalých okresů.

MS: Zmínil-li jste nemocnice, tak uveďme případ špičkové neurochirurgie ve Střešovicích. Ta může pokrývat například celé Čechy.

JM: To je zřejmé. Avšak s růstem ekonomické úrovně v zemi se zvyšuje i vybavenost nižších zdravotních zařízení. Můžeme očekávat, že území bude základními zařízeními, službami, nabídkou veřejných i jiných statků. To zajišťují sektory jako je školství, zdravotnictví, kultura, sport, sociální služby … V tom jsou regiony nezastupitelné, neboť každé území má jiné dispozice. „Rajonizace“ cestovního ruchu například nepřihlíží k administrativnímu členění státu …

MS: Ano, stačí se ostatně podívat, jak jisté rozdělení regionů užívají investiční bankéři, když se z Londýnské CITY dívají na svět, konkrétně na střední Evropu. Česká republika může být brána jako země, která je již na Východě, která je mimo Evropu. Pro ně žádná střední Evropa nemusí existovat. Můžeme tvrdit, že vše závisí na úhlu pohledu …

JM: Když to vezmeme doslovně, v Londýně může být „Východem“ téměř všechno území, které je v Evropě.

… Regionalistika a transformace …

MS: Je dobré se zeptat, jak regionalistika transformaci poznamenala? Uvedli jsme, že administrativní členění zde bylo. Byly zde okresy, byly zde kraje. Již jsem zmínil, že Evropská unie si „vynutila“ nové krajské členění. Pokud mám informace správné, tak se jedná o čtrnáct politických krajů a osm NUTS II. Jak se díváte na tuto skutečnost?

JM: Co se týče Evropské unie, nejde přímo o krajské členění. Byly vytvořeny „regiony soudržnosti“, které jsou složeny ze současných krajů. Stalo se tak z praktických důvodů. Prvním z nich je tok financí z fondů EU, druhým je srovnatelnost údajů v rámci Evropské unie. Bylo následně zapotřebí konstituovat větší celky pro začlenění do struktur Evropské unie. Tomu vyhovují NUTS II.

MS: Dobrá, ale držme se výchozí otázky, zda mohla regionalistika přispět k eliminaci zaostalých regionů, řešení chudoby?

JM: To určitě. Jedna z jejich funkcí je identifikace, popis, zdůvodnění a vyjádření rozdílů, deficitů, které v zaostávajících územích existují. Následně se zkoumají možnosti změn daných diferencí. Případně se přijmou argumenty, podle nichž se považuje daný stav v kontextu místních podmínek za přirozený a přijatelný. Územní celky se liší svým potenciálem, postavením v rámci celé národní ekonomiky.

MS: Je vhodné dodat, že transformaci prováděli lidé, kteří byli spíše makroekonomové či stoupenci rakouské ekonomické školy. Vy sám jste tam postrádal pohled regionálního ekonoma?

JM: Regionální ekonomická analýza se vztahuje pouze k některým stránkám navrženého procesu. Není možné redukovat celou tématiku na otázku čistě regionální. V době, kdy se transformace prováděla, se regionální tématika v úvahu téměř nebrala. Poukazovalo se na fakt, že existují také jiné problémy, které se musí řešit. Soudilo se, že se časem na ně bude patřičně reagovat. To se více méně stalo. V počátku devadesátých let se prostorovým vztahům nepřisuzoval velký význam. Postupem času, jak se přibližoval vstup do Evropské unie, získávala regionální analýza na významu. To proto, že v každé evropské zemi je jí věnována pozornost.

… O krajích …

MS: Pokročme dále. Jak jste vnímal onu diskusi o krajích, která se vedla v devadesátých letech? Pamětník si vybaví různé návrhy a ostré pře o novou mapu regionů. Vnímáte to tak, že krajské celky byly navrženy s patřičnou důsledností?

JM: Ano, skutečně na to byla řada názorů a také vzniklo více návrhů počínaje tím, co po nějakou dobu fungovalo. Základem byly malé celky, což bylo sedmdesát sedm okresů. Nutno podotknout, že kraje zanikly také z politických důvodů, neboť to byly „opěrné body“ minulého režimu. Představ bylo hodně. Zabývali se tím renomovaní experti, kteří do toho vnášeli porovnání s jinými zeměmi. Nakonec se to více méně odehrálo na bázi politické a veřejnoprávní diskuse.

MS: Soudíte, že toto téma bylo zpolitizované?

JM: Nemůže to být jinak.

MS: Mně šlo o to, zdali názor experta byl brán jako postoj obyčejného člověka.

JM: Názory expertů se zvažovaly. Také se však prosazovali političtí a ekonomičtí aktéři, kteří uvažovali o fungování celků v realitě i z hlediska svých zájmů …

MS: Sluší se připomenout, že právě ti mohou být amatéry. Pohled politika nemusí být dostatečně kvalifikovaný jako pohled experta, jenž se tím zabývá v rámci své profese.

JM: Řekl bych, že politici v sebeobraně přihlížejí k názorům expertů a nemohou je ignorovat. Není možné, aby hranice regionů byly vytvořeny na základě soukromých pohnutek.

MS: Mně šlo o to, zdali při formování otázky krajů byli experti bráni jako relevantní partneři.

JM: S tím souhlasím. Nad otázkami utváření regionů bylo mnoho diskusí, i když výsledek tomu neodpovídá. Například představa, že Praha bude tvořit jeden celek se Středočeským krajem, nebyla realizována.

MS: Zde je dobré připomenout, že právě Praha je region s největší hospodářskou vyspělostí, kdežto střední Čechy strádají.

JM: Dnes zásluhou Škody Auto v Mladé Boleslavi má Středočeský region dynamický vývoj. Vedle jižní Moravy jsou střední Čechy jedním z ekonomicky nejvýznamnějších krajů.

… Fiskální federalismus …

MS: V diskusi pokročme dále. Víme, že kraje máme diferencované, a proto byste přivítal to, čemu se říká fiskální federalismus? To znamená, že by si jednotlivé kraje mohly vybírat své vlastní daně. Vím, na druhou stranu můžete namítnout, že jsme malý stát. Cosi jiného je Amerika.

JM: Pamatuji si na četné diskuse na toto téma, ovšem nikdy nepřinesly obecně sdílené výsledky.

MS: Protože je to obtížně realizovatelné? 

JM: Spíše je to obtížně argumentovatelné. Jednotlivé kraje jsou v některých ohledech závislé na jiných krajích. To, že by se některé kraje oslabily, protože jejich ekonomická výkonnost je nižší, nakonec by neprospělo ani celému systému národní ekonomiky. Také by se prohlubovala ekonomická polarizace …

 

 

… Evropská unie a regiony …

MS: Je dobré se na počátku tohoto bloku zeptat, zdali regiony „vydělaly“ na faktu, že se Česká republika stala součástí Evropské unie. Sám jste podotkl, že Evropa razí heslo „Evropa regionů“.

JM: Ano, s tím, že se klade důraz na identitu regionů.

MS: Již to není národní stát, ale jednotlivé malé celky. Cílem je, aby …

JM: Některé regiony měly ze vstupu do EU prospěch, pokud byly schopny čerpat prostředky z jejich fondů. V jiných regionech byly možnosti slabší.

MS: Domníváte se, že je podpora regionů v rámci Evropské unie správně nastavená? Jde o to, že prostředky se z celé unie odvádějí do Bruselu, opět se redistribuují těm chudším za velmi striktních a byrokraticky náročných podmínek. Vnímavý člověk se táže, zdali to náhodou není spíše zátěž než pomoc? Získat prostředky z Bruselu pro jednotlivé projekty je obtížné.

JM: Můžeme to chápat tak, že pokud by příslušné prostředky nešly do Bruselu, priority či hierarchizace řešení regionálních problémů by se sestavovala v České republice a prostředky by se rozdělovaly v alikvotním objemu v Praze. Tvoříme-li s ní již jeden celek, ne všechny prostředky s regionálním určením přesunujeme do Bruselu. V zájmu integrity Evropy se vyhodnocují regionální priority. Je to stejné, jako kdyby se Česko zvětšilo o celou Evropu. V takové situaci by bylo nutné podobně sestavovat priority – podle aktuálnosti či naléhavosti v rámci celé Evropy. Byla by to pouze změna územního rámce. Nic více. Stejný proces by probíhal tak, že centrum by bylo v Praze.

MS: Dobrá, ale mnozí lidé, kteří Evropu nepřijímají kladně, mají námitky právě proti tomuto distribučnímu kanálu. Ne nadarmo označují EU jako plánovače, přebyrokratizované centrum, které požírá peníze, jež by mohly sloužit v problémových regionech.

JM: Nemohu si pomoci, ale v národním měřítku to probíhá stejně. Fiskálně vybrané prostředky také jdou do centra a poté se přerozdělují. V Čechách to není jinak. Některé daně zůstávají v obcích, v krajích, to zásadní jde do centrálního místa. Rozdíl vidím pouze v geografickém rámci.

MS: Avšak lidé si lépe představí Prahu než Brusel.

… Pomoc v rámci EU …

MS: A nyní přejděme možná ke klíčové otázce. Soudíte, že díky Evropské unii je možné lépe pomoci zaostalým regionům, které mají ekonomické a sociální potíže? Shodou okolností Ostrava nebo regiony na Východě jako je Bulharsko, Rumunsko …

JM: Pochopitelně, možnosti pro tyto regiony se rozšiřují. Například Ostravsko patří mezi evropské priority. Probíhá v něm restrukturalizace, která vyžaduje zkvalitnění technických systémů. Prostředků, které může poskytnout Evropská unie, je podstatně více než těch, jež by mohla dát Česká republika. Pokud by naše země chtěla přidělit do tohoto území prostředky v podobném objemu, prostě by chyběly někde jinde.

MS: Dalo by se říci, že zde žádáme jisté „plánovače“, kteří přerozdělí prostředky, které Brusel získává z Francie, Německa či jiných zemích současné sedmadvacítky. Pokud bychom ale nechali působit trh, ten spontánně vygeneruje patřičná místa. Nač podporovat něco, co by tak jako tak zaniklo … Nevidíte v Bruselu v tomto ohledu jisté „nebezpečí“?

JM: Jaké nebezpečí?

MS: Region se snaží, aby získal prostředky, místo toho, aby nechal hospodářství běžet a nezasahoval do tržních vztahů.

JM: Jací podnikatelé by měli zájem do problémového území vstoupit v době hospodářského útlumu, pokud by Ostravsko nebylo lépe vybaveno, rekultivováno. Proč by se lokalizoval v takovém území, kde není dostatek kvalifikovaných sil, kde je prostředí poznamenáno bývalou průmyslovou činností, kde není dostatečná kupní síla, kde nevyhovují dopravní systémy … Mnozí tamní obyvatelé však nemají možnost odejít.

MS: Můžeme konstatovat, že ekonomická efektivita jde stranou a rozhodne fakt, že oblast bude alespoň obývána lidmi.

JM: To se děje často i v rodině. Pokud máte zájem podpořit svého příbuzného, nemůžete tuto podporu podmínit vaší ekonomickou efektivitou. To by lidé přestávali být lidmi.

MS: Jinými slovy, zmíněný rozměr musí být zásadně sociální.

JM: Onen problém má řadu dimenzí. Jedna z nich je ekonomická. Nežijeme však v nějaké ekonomické diktatuře. Proč by měla být výlučným hlediskem pouze ekonomická efektivita? Ekonomie by neměla být cílem. Když hromadíte peníze, neděláte to proto, abyste měl hromadu peněz, ale abyste je proměnil v hodnoty.

MS: Harpagon od Moliéra, ten měl nesmírnou radost ze samotného vlastnění peněz.

JM: Ano, ale Moliér jej ukazoval jako karikaturu.

MS: Nu, ovšem jsme ve světě, kde lidé rozhodují dle ekonomického kritéria.

JM: To, co zmiňujete, to byla mánie plánovačů, kterou bychom mohli nazvat husákovským syndromem. Kdokoliv někdo s něčím přišel, vždy se mu zdůrazňovalo, že to hlavně musí přinést ekonomický efekt. Ostatní nebylo důležité. Podívejte se na původní podobu sídlišť z té doby.

MS: Nakonec to šlo ke krachu.

JM: Pokud svět budeme vidět v čistě ekonomicky proporcích, spějeme k tomu stavu.

MS: Soudíte, že je pošetilé za vším vidět peníze? Když se podíváte na transformaci, je viděna převážně v ekonomických kategoriích … Možná by někdo mohl říci, jako by se člověk ztrácel …

JM: Ekonomika je pouze nástrojem, prostředkem a ne cílem.

MS: Děkuji za milé hovory nad tématy, které přinášely nevšední odpovědi.

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

 

JM: Učil jsem a působil na Akademii věd.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

 

JM: Ano, bez velkého zisku.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Neeliminovalo náhodou ono rozdělení slovenský nacionalismus, což vedlo k lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také k opětovnému nalezení se v Evropské unii?        

 

JM: Z mého pohledu byl proces rozpadu státu chybou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *