Dialog o mecenášství s Ladislavem Langrem


Ladislav Langr *1959, novinář a starosta lázeňského města Poděbrady od roku 2010, celý svůj život prožil jako novinář v různých redakcích, od roku 1988 do roku 1992 působil i jako pedagog na UK.
Stáhnout dialog:

MS: Pane doktore, jsem rád, že jste přijal naše pozvání do projektu o mecenášství. Pojďme rovnou k věci – a to k otázce, jak se díváte na mecenášství? Čím je pro vás?

LL: Jsem přesvědčen, že mecenášství je vrchol nezištné identifikace člověka s problémy s druhých.

MS: Vskutku krátké a výstižné …

LL: Charakteristiku jsem vymyslel právě nyní!

MS: Uvedu hypotézu: lze se domnívat, že takto jste k tomu v mládí nepřistupoval.

LL: Ne, jelikož minulý režim mecenášství nepodporoval. Nebylo ani sponzorství. Tyto záležitosti, že by měl soukromník či firma na něco přispívat, byly něco zvláštního, jelikož o vše se přece postaral systém. Proč někomu přispívat?

… Mecenášství a patriotismus …

LL: V historii máme spousty a spousty mecenášů, kteří nezištně a z dnešního pohledu nepochopitelně nezištně přispívali na věci, které by bez jejich mecenášství nikdy nevznikly. Vždy uvádím jeden příklad. Ze své funkce jsem ve vedení společenství lázeňských měst, jezdíme po jednotlivých lázních, vždy se díváme po lázeňské architektuře, bavíme se, jaký je dnes problém postavit nový lázeňský objekt. Jedná se o mnoho peněz. Lázně žijí, ale jak žijí.

MS: Vytváří se tak potencialita k větší návštěvnosti, ziskům a expanzi?

LL: Nejedná se pouze o lázeňská města. Co zde v řadě případů existuje, je výsledkem mecenášství, výsledkem soukromých aktivit. Objekty nepostavil stát, nepostavili je ani hejtmani … Budovy postavily konkrétní osoby, které si řekly: pro to město, region to udělám. Dnes se tomu klaníme, obdivujeme se, ale za 25 let jsem nepoznal někoho, kdo by něco postavil sobě pro radost a lidem k užitku – jak měla znít definice mecenášství – čemu bychom se měli obdivovat. Když tak sobě postavím vilu, byť může být kýčová.

MS: Narážíte na nevkus kapitalistů a jejich „podnikatelské baroko“?

LL: Nebo postavím něco, z čeho očekávám sekundární profit. Ale abych postavil objekt, který se bude „pyšnit“ tím, že jsem městu Poděbrady daroval altán, to ne. Stojí tři miliony a pro řadu lidí v Poděbradech 3 miliony nejsou žádné peníze, ale proč bych to dělal? Raději za peníze pojedu na Havajské ostrovy. Lidé pak mohou říkat, že altán postavil například František Kudláček. Před časem jsme v Poděbradských novinách měli seriál o mecenáších Poděbrad. Lidé si jej mohli se zájmem přečíst. Dočteme se tam např. o pomoci chudým lidem, …

MS: … zde máte na mysli poděbradského rodáka pana Paroubka, jenž postavil v lázních chudobinec. …

LL: … ať se jednalo o výstavbu v tomto městě, ať to bylo pro podporu školství, ať to bylo pro rozvoj sportovních aktivit. Vezměte si Vojtěcha Kerharta. Ten věnoval městu pozemky, na kterých je tenisový areál, s tím, že tam bude tenisový klub. Jeho pozemek sice nebyl v centru města, ale Kerhart byl natolik inteligentní, že věděl, že město bude expandovat. Kdyby si jej nechal, dnes by se jednalo o lukrativní plochu, na které mohlo stát 10 paneláků. Jednal mecenášky, protože se rozhodl, že pozemky věnuje městu za nějakým účelem. Řekl si: toto město je lázeňské a tenisový klub je dobrou investicí. Tento přístup lidé v současnosti nesdílejí. Lidé, kteří mají peníze, přemýšlí, co by z města „urvali“, čím by se obohatili, čím by více rozhojnili svůj majetek. Ale uvědomte si: člověk může sníst jen jeden oběd, může se vozit jedním autem, může spát v jedné posteli. Jedná se o nenasytnou chorobu, která se zde rozvíjí. Jen se podívejte po městě. Jdete-li do havířského kostelíka, máte tam napsáno: tuto vitráž věnoval ten a ten občan, ta a ta firma. To stejné máme i v hřbitovní kapli na novém poděbradském hřbitově v Kluku. Podobných děl, jimž se dnes obdivujeme, před nimiž stojíme s čepicí v ruce, bych v Poděbradech mohl nalézt několik. Udělali to lidé, protože tak chtěli. Nemuseli, neměli z toho osobní zisk, ale dílo tu zůstalo po nich.

… Jednání lidí …

LL: Dnes, 25 let po roce 1989, je zde minimum takových lidí. Když něco podobného i na republikové úrovni udělá pan Petr Kellner, spíše se stydí, aby mu někdo neřekl, že si tím vykupuje odpustky.

MS: Pro člověka, který je dle časopisu Forbes 105. dolarový miliardář, se jedná o „plivnutí“ do oceánu. Zde bychom měli říci milou moudrost dalajlamy: „Too much money, too much worry.“

LL: Souhlasím. Jen si vezměte, kdybyste vyhrál nějaký milion v loterii.

MS: Znám lidi, kteří by peníze darovali, protože by měli zájem na pokračování života.

LL: Darovat je jedna věc. Je to, jako když předáte Charonovo veslo.

… Otázka patriotismu a kontexty …

MS: Navrhoval bych, abychom zůstali na poli našeho města. Čím to, že lidé v minulosti dávali a vytvářeli díla, která vytvářeli? Zde je důležitá jedna skutečnost – lidé si uvědomovali, co je to věčnost, dívali se na své konání s dlouhodobého hlediska.

LL: Souhlasím s vámi. Jistě tam je i náboženský motiv. Ten je však dvojí. Východisko bylo takové: moje pozemská cesta je konečná, ale nechám zde nějakou stopu. Pak byl druhý moment: trochu si vykoupím své hříchy, abych měl na miskách vah vyvažování.

MS: Člověk je nakloněn ke zlému, zápasí neustále s hříchem, a ne vždy je úspěšný.

LL: I světec zhřeší 77krát za den.

MS: Spíše se řídím tím, že člověk má 77krát odpustit hříšnému, protože sám hřeší.

LL: Komu mám odpustit?

MS: Všem. Jedná se o znak milosrdenství a nepřímou ukázku mecenášství, k níž nás vybízí Bůh. Pojďme ještě k otázce mecenášství a města. Lidé se cítili patrioty, byli si vědomi skutečnosti, že jsou součástí města. Bez odhodlanosti dávat by nevznikly Poděbrady jako lázeňské město. Jen se podívejme na Jana Hellicha, městského lékárníka, jenž díky svým archeologickým výzkumům ponoukl zdejšího knížete Hohenlohe k tomu, aby na svém zámku udělal pramenitý vrt a tím prozkoumával profil země. Bez něj by historie Poděbrad byla jiná. Dotýkáme se aspektu: nezapomínej, opatruj to, co udělali tví předkové.

LL: Jedná se o kontinuitu.

MS: Jsou jednotlivci, kteří si to neuvědomují. Bez předků a zdánlivých nedopatření bychom zde nebyli. Věřící by řekli: vše je boží prozřetelnost!  

LL: Kdo jsme? Odkud přicházíme? Kam směřujeme?

MS: Můžeme říci, že otázky jsou zásadní pro správné jednání, ale vzácně ovlivňují jednání lidí v přítomnosti.    

LL: Ještě k patriotismu: jsem pro patriotismus 19. století. Myslím si, že ten je kvůli globalizaci, která se staví proti němu, již těžko realizovatelný. Jedná se o retardující záležitosti, archaické, přežité, ale mezi lidmi jsou, nicméně patriotismus je transformován do jiné pozice. Já jsem Poděbraďák, já jsem Čech, když vyhrajeme hokejový turnaj – tím to však končí.

MS: Dovolil bych si využít slovní příbuznosti. Lidé zaměňují patriotismus za zbraně patriot, které narušují dělnou sílu a prostor spolupráce. Mecenáši v Poděbradech byli patrioti. Vnímali šíři problému, byli vizionáři. Věděli, že život je práce, a ne zábava.

… Otázka globalizace, vymezení pojmu a kontexty …

LL: Jejich svět byl zde, ale svět mladých lidí je všude, a proto se mladí lidé nedokážou identifikovat s místy, kde konkrétně žijí. Ano, město je fajn, ale já jsem světoobčan. Je dobré, že lidé mohou být po celém světě, ale již se ztrácí pevné pouto s místem, kde zpočátku žili. Možná odbočím, ale mám rád filmy z první republiky, velmi rád bych tu éru vrátil, ale to není možné, poněvadž společnost je již jinde. To vše je pasé. Jen se podívejte na filmy ze školského prostředí, jaký tam byl respekt k autoritám. Dnes jsme v situaci, kdy ani rodiče neusilují o to, aby studenti měli respekt k autoritám. Kam to směřuje?

MS: K vykořeněnosti člověka. Myslím si, že právě člověk, který má k něčemu vztah, jenž se něčeho chce dotknout, něco po sobě zanechat, tvoří mecenášské dílo.

LL: Ano, ale řekněme si, zdali je mecenášem člověk, který na své náklady vezme 30 dětí na ozdravný pobyt u moře, nebo jestli je mecenášem ten, který jim dá tisícikorunu a přispěje jim na pomůcky.

MS: Jedná se o otázku dlouhodobosti. Mecenáš myslí sub specie aeternitatis, byť s nárokem na přítomnost. Je tím, kdo podporuje vzdělání, kulturu. Podle toho rozhodujme.

LL: Nejen to. Může se to týkat i sociální, sportovní oblasti. Vezměte si, kolik je talentovaných dětí, kteří nemají na to, aby sportovaly, protože výstroj, účast na soustředění jsou drahé. I tam přispívají mecenáši. Mecenášem můžete být i ten, kdo přispívá k rozvoji krajiny, ochraně přírody. I to je mecenáš, jelikož nemáme na to, abychom zachránili vzácné biotopy. Velmi se mi líbí projekt, že se u Poděbrad v oblasti Huslíku vybuduje záchranná stanice pro ochranu živočichů. Samozřejmě – je tam těžko definovatelné mecenášství, protože zakladatelé na projekt získali granty z Evropské unie, získali granty ze Středočeského kraje. Přispělo i město, ale mecenášství je v tom, že lidé jsou ochotni se zvířatům obětovat celý život. Lidé by mohli žít jiným způsobem, ale rozhodli se, že budou pomáhat ptákům, kteří jim nikdy neřeknou: děkuji, kteří jim nikdy nenapíšou pohled z Francie. Lidé jsou tam s nimi denně a jsou ochotni spolupracovat. Přejdu do jiné oblasti. Do mého úřadu přijde člověk, významný podnikatel, a řekne: „Starosto, jak je možné, že na nějaké nemocné ptáky jste dostali grant 32 milionů, když nám u nás chátrají nemocnice?“ Odpovídám: „O přidělení peněz na projekt jsem nerozhodoval já. Za druhé, jak rozhodnete, které dítě z vaší rodiny je potřebnější, pokud má jedno jednu ruku, druhé jednu nohu a třetí nevidí na oko, a máte peníze pouze na jedno, abyste je vyléčil? Pak řešíte, co považujete za nutné. I dítě, i nemocnice, i zvíře jsou součástí celého společenství a je dobře, že ten, kdo rozhoduje o rozdělení peněz na jednotlivé případy, peníze našel. Ano, asi pro potřeby nemocných dětí by peníze byly důležitější jinde, ale jsem rád, že poblíž Poděbrad vzniká stanice, která je důkazem, že nemáme okoralá srdce, že jsme schopni udělat něco, co bude mít přesah.“

MS: Pro přírodu!

LL: Stáváme se mecenáši přírody.

MS: Jsme si vědomi toho, že jsme součástí přírody. Člověku však byla dána výsada, že je tím nejvyšším v pyramidě uspořádání světa.

LL: Jedná se o velkou odpovědnost.

MS: Ano, ale mezi námi jsou ti, kteří odpovědnost svým jednáním popírají, …

LL: … protože znají pouze své problémy, sami sebe.

… Sponzorství …

MS: Pokročme dále – zmínil jste slovo sponzorství. Jak se vztahuje k mecenášství? Tvrdím, že sponzor je člověk, který bývá povětšinou uváděn jako partner projektu, jenž je realizován. Jeho logo je tam vidět, a můžeme v jeho jednání spatřovat obchod?

LL: Jedná se o obchod, ale na druhou stranu je to bohulibý obchod, protože sponzor nebyl nikým nucen, aby peníze uvolnil. Za peníze si mohl zajet na Bahamy, ale rozhodl se, že je věnuje do té či oné oblasti. Můžeme vést spor, zdali oblast, do níž peníze vložil, je nejrozumnější, ale je to jeho svaté právo, protože je jedná o jeho finanční prostředky. Na druhé straně, jen si vezměte, kdo je sponzorem ve sportu a kultuře, nikdy se nepotkáte se sponzorstvím fyzických osob. Z 99 procent je to sponzorství firem, jelikož fyzická osoba nesponzoruje, jelikož nemá potřebu, aby na plakátu bylo uvedeno: František Nováček sponzoruje olympijské hry. Pokud má František Nováček takovou potřebu, najde si nějakého hocha či dívku, které touží podpořit – a to pro jejich talent. Ví to hoch, rodina hocha, a nikdo jiný, neboť to stačí. V tom vidím rozdíl mezi sponzorstvím a mecenášstvím. Sponzorům nezazlívám, že chtějí být viděni, ale fyzický kontakt člověka – mecenáše je v tom, že mu nejde o jméno, ale o dobrý pocit. Bohužel, toho se nám nedostává. Další věc je ta, že ve sponzorství většinou rozhoduje referent, který nakládá s cizími penězi, ne se svými. Je tam jiná logika rozhodování, jelikož například vedoucí marketingu velké společnosti, která podpoří olympijské hry, dá 10 milionů z rozpočtu, protože svým nadřízeným řekne: podporujeme olympijské hry. Ví, že na samotnou akci pojede, že tam bude trávit tři neděle krásného pobytu, protože si to zaplatil z firemních peněz. Již tam není osobní odpovědnost. Vidím to na poděbradské radnici, když rozdělujeme dotační peníze, což je též sponzorství. Mně na tom vadí skutečnost, že ti, kdo v komisích rozhodují, jsou lidé, kteří jsou zároveň příjemci peněz. Vyskytuje se tam tato logika: odsouhlasím ti 25 tisíc na basketbal, když mi dáš 15 tisíc na hokej.

MS: Popisujete sprostý jánabráchismus, který jsme si zčásti přenesli z minulého režimu, ale také přiživili po roce 1989.

LL: Uvažují v této logice: chtěli 30 tisíc, takovou sumu jim dáme. Když výdaje nejdou z mé kapsy, proč bych jim sumu nedal. Ano, lidé v komisi rozhodují o penězích, které nejsou jejich, chtějí být za dobráky, dají raději víc než méně. My, kteří máme odpovědnost za finance, se na to díváme trochu jinak. Tážeme se: proč tento projekt dostal 20 tisíc, když rozvojový efekt je v něm zanedbatelný a jsou v něm komerční prvky? Pak zde jsou komerční prvky, ale ty přispívají k propagaci Poděbrad tak, že by si zasloužily větší sumu. V tomto ohledu je pohled úzký ve smyslu určitého způsobu rozhodování: máme zde milion, který máme rozdělit – máme zde požadavky na 900 tisíc, všechny požadavky uspokojíme a 100 tisíc zbude. Tento přístup je chybný. Požadavky musíme projít a zjistit, zdali některé nejsou nemravné. V řadě případů jsou nemravné, protože lidé, kteří o něco žádají, žádají více s vědomím toho, že jejich nároky budou kráceny, a budou spokojeni, když dostanou 30, 50 procent. Ve chvíli, když se peníze rozdělují takovým způsobem bez odpovědnosti, máme možnost rozhodovat, a nemáme za to odpovědnost, neneseme přímé důsledky, dostáváme se k otázce přímého sponzorství. Ale když rozděluje peníze mecenáš, za prvé je vytáhne ze své vlastní peněženky a usiluje mít pocit, že peníze byly skutečně smysluplně užity, že pomohou člověku, a současně mu to udělá psychickou radost. Ve chvíli, kdy mi to udělá radost, je to pro mě důležitější než peníze, jelikož jak se zpívá v jedné písni: štěstí si za prachy nekoupíš.

MS: Zdraví též ne, i když o to lidé neustále usilují. Můžeme říci: v oblasti sponzorství vládne formalismus a studená racionalita, u mecenášství vládne srdce, …

LL: … emocionalita.

MS: Jak by ne, když mecenáši jsou podporovatelé umění!

LL: Historicky ano, ale dnes již ne. Zrovna Petr Kellner je podporovatel vzdělání.

MS: Nezapomeňme, že je též majitelem sbírky českého umění.

LL: Německý nacista Hermann Göring měl také velkou sbírku umění.

MS: Pro Adolfa Hitlera byl Wagner klíčový skladatel. Jedná se o zavádějící otázku.

… Nadace …

MS: Když jsme u rozdělování peněz, neměli bychom opomenout další slova, která jsou s tím spojena. Granty jste zmínil i ve městě, ale co třeba nadace?

LL: Mám s tím problém. Byl jsem na předávání cen Arnošta Lustiga. Dostal ji Petr Sýkora, což je zakladatel nadace Dobrý anděl. Vysvětloval, jak nadace vznikala. Měl společnost Papirius, která v devadesátých letech měla úspěch, v roce 2006 byla s velkým ziskem prodána. Pak přemýšlel, kam dál upře své zájmy. Rozhodl se, že půjde cestou charity. Inspiroval se na Slovensku, kde stejný princip Dobrý anděl dělal prezident Kiska. Sýkora nápad převedl k nám a do nadace vložil svých 25 milionů korun – a to s tím, že všechny peníze, které do nadace přicházejí, jdou k potřebným lidem., a on svým vkladem zabezpečil provoz nadace. V řadě případů tomu tak není. Nadace však musí z něčeho žít – žijí z toho, že peníze jsou poukázány tu na Afghánistán, tu na podporu lidí s onemocněním kostní dřeně, tu na Kapku naděje. Takový přístup mi vadí, protože nadace si ukrajuje peníze. Vlastně přispívám na to, aby pár úředníků mělo v nadaci dobrý život. To již není ono. Proto vždy říkám: když bych měl možnost přispět výraznou částkou, ale bohužel ji nemám, nikdy bych peníze nedával do nadace, ale šel bych přímo například do motolské nemocnice, šel bych do onkologického centra, šel bych do seniorského domu atd.

MS: Vždy byste se snažil vystupovat jako fyzická osoba, jako osoba, která nemusí být vidět, jako osoba, která usiluje o dobrou věc …

LL: Nesvěřil bych to nadaci. Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Taková Adra je podle mě velmi dobře fungující nadace na církevní bázi.   

MS: Můžeme zmínit Člověka v tísni, který byl založen po revoluci.

LL: Nepřesvědčuje mě Kapka naděje, byť je mediálně viditelná. Ani nemluvím o tom, že mnoho nadací bylo pouhým tunelem.

MS: Jsme omylní a nakloněni ke zlému, a proto je dobrota lidí i zneužita.

… Podpora intelektuální činnosti? …

MS: Inu, nadací je mnoho, ale možná je jejich aktivita směrována hlavně na pomoc lidem se zdravotním handicapem. Jak se díváte na skutečnost, že je málo projektů, které podporují intelektuální rozvoj jedinců? Josef Hlávka přispěl k založení předchůdce dnešní instituce Akademie věd – České akademie pro vědu, slovesnost a umění.  

LL: V české historii se jedná o unikum.

MS: Projekty by měly existovat, pokud zde nemáme být jen pro dnešní den.

LL: Jsem přesvědčen, že osud Josefa Hlávky je též dán jeho osobním příběhem. Protrpěl si mnoho vzhledem ke své nemoci a zázrakem se postavil na nohy. Domnívám se, že když je člověk 10 let upoután na vozík, přemýšlí, přemýšlí a pak má pocit, že mnohé je nutné někomu nahoře – osudu, Pánubohu, prozřetelnosti – vrátit. Jedná se o specifikum. Vrátil to vrchovatou mírou.

MS: Proč podle vás nemáme takové osobnosti dnes? Ze současníků jste zmínil Kellnera, který možná nastupuje podobnou cestu, ale víme, že jeho projekt je pro pár vyvolených.

LL: Myslím si, že je to v pořádku, protože není možné spasit celý svět. Člověk si musí velmi správně „vyselektovat“, jakým způsobem a komu chce pomoci. Není možné zachránit rybáře tím, že mu dáte rybu, musíte rybáře naučit chytat ryby.

MS: Mělo by to být smyslem přípravy mladých lidí. Člověk je pak odkázán na druhé – a to z dlouhodobého hlediska není správné. Vy byste si přál, aby se nadace více zaměřovaly na podporu ducha. Jste starosta v lázeňském městě a lázně bez kultury nejsou možné. Jste účastníkem Poděbradských dnů poezie, což je jarní akce, v září je zde Femad. Jistě jste svědkem mecenášství.

LL: Při Poděbradských dnech poezie se dá hovořit o mecenášství, o jednom člověku, jehož nebudu jmenovat, který věnuje peníze do recitační soutěže – a to pro vítěze. Je to řádově 5 tisíc korun. Raději bych jej nechal v anonymitě. Peníze nemusí dávat, ale když je dá a bude-li mít tento požadavek, cenu po něm klidně pojmenuji. Když mi někdo dá 100 tisíc korun, abych zde vyplácel studentům stipendia, klidně se ta instituce může nazývat Karáskovou nadací. S tím nemám problém. Rád bych uvedl, že jako město připravujeme částku 100 tisíc pro pět studentů, kteří budou měsíčně dostávat 2 tisíce korun. Budou vybráni na základě svých aktivit ve sportu, v kultuře, ve vzdělávání.

… Peníze z Evropské unie …

MS: Rád bych se ještě zeptal na jednu skutečnost, která s mecenášství souvisí jen vzdáleně – jedná se o poskytování prostředků z Evropské unie – a to v rámci rozvojových fondů. Češi jako vědci či neziskové instituce se museli po roce 1992 naučit psát granty, stejně tak i město Poděbrady. Jak o nich uvažujete?

LL: Víte, je v pořádku, že když o něco žádám, musím to nějakým způsobem zdůvodnit. Problém je v hodnocení. Pokud hovoříme o dotačních penězích, je to trochu jiné. Dochází tam k prostoru pro klientelismus, dochází tam ke znevýhodnění neznámých i zvýhodnění známých. Z mého pohledu by tato dotační politika – a nyní hovořím o městech – měla být udělána trochu jinak. Nám se podařilo do města přivést 300 milionů v dotacích, což je výsledek let 2010 – 2014. Vše muselo proběhnout řádnou soutěží, vše se muselo shánět, mnohé jsme museli přesvědčovat. Museli jsme popsat stohy papíru atd. V řadě případů jsme psali projekty, které se nikdy nezrealizovaly. Stálo nás to peníze. V řadě případů jsme museli dělat projekt narychlo, abychom dosáhli na termín, který byl stanoven. Protože jsme spěchali, napsané projekty byly nekvalitní, dopracovávaly se za pochodu, vznikaly nedostatečné věci. Jsem přesvědčen, že by z pohledu města – a mluvím pouze o městech – bylo ideální, kdyby se řeklo: podívejte se, Česká republika má například 10 miliard korun na dotace, máme zde 10 milionů obyvatel. Na jednoho obyvatele připadá tisíc korun. S tím, že u obcí, které jsou do pěti tisíc obyvatel, se částka ponižuje o 50 procent a u obcí, které jsou nad 10 tisíc obyvatel, se částka povyšuje, totéž platí u obcí nad 100 tisíc obyvatel. Na základě toho bych věděl, že mám pro Poděbrady šanci získat 60 milionů korun. Pochopitelně, musím na to zpracovat projekt, ale již nikdo nebude říkat, že to bude projekt na cyklostezky, že zde budu nucen udělat rozhlednu, avšak mohl bych navrhnout: rád bych na náměstí udělal bazén, a nikdo by nezpochybnil, jestli bazén tam bude, či ne. Rozhodli jsme se a v Poděbradech poneseme politickou odpovědnost, že jsme si vymysleli bazén, pokud tam uděláme tunel, poneseme trestněprávní odpovědnost, ale bude to pouze na nás, jak s těmi šedesáti miliony naložíme. Poskytovatel peněz by pouze posoudil, zdali je vše lege artis, a na nás by byla tvorba obsahu. Dnes u nás máme vypsané cyklostezky, ale potřebujeme opravit chodníky, přihlásíme se na cyklostezky, z nich uděláme chodníky a z chodníků cyklostezky. Uděláme nesmyslný projekt cyklostezek odněkud nikam, ale Poděbrady tím získají 15 milionů korun. Nebo se vypíše dotační titul na autobusové zastávky, které vůbec nepotřebujeme, v pořadí důležitosti jsou na 81. místě, ale protože se nikdo nepřihlásil, přihlásíme se, získáme 12 milionů na autobusové zastávky. Postavíme zastávky … Nic proti nim, jsou pěkné, ovšem postavíme je v místě, kde nastupují 2, 4 lidé týdně.

MS: Nádherně ukazujete na formalismus – duch obdarování a s ním související příjemné oběti jsou ty tam.

LL: Nyní si představte, kdybych řekl: vážení občané, budu realizovat 12 zastávek za šedesát milionů, které nám přijdou pozdě. Druhý den mě vymetou z radnice, jelikož řeknou: zbláznil ses. Když budu konstatovat: přinesl jsem 15 milionů do Poděbrad, které bychom normálně nedostali, máme je zde, je to jiné, třebaže projekt je nesmyslný.

MS: Jelikož člověk je racionální bytost, měli bychom se snažit, aby formální struktury zaručovaly i efektivitu vydávaných peněz a nedocházelo k projídání vzácných zdrojů.

… Formalismus a mecenášství …

MS: Měli bychom si přiznat: čím jsou věci formálnější, čím jsou dál od občana, jako je stát, jako je Brusel, tím víc omezují vnímavost člověka vůči svému okolí. Kdyby člověk plně rozhodoval o svých penězích a měl říci: já zde dám na tento a tento projekt, určí si škálu preferencí.

LL: Pak je zde další věc.  Volby by se měly odlišovat tak, že jedna strana řekne: postavím zde bazén, druhá řekne: postavím zde kulturní dům. Lidé se musí rozhodnout mezi tím, co kdo chce udělat, a budou si hlídat, aby se to postavilo. Dnes všichni tvrdí, že postaví vše, jelikož nikdo neví, nač budou peníze. Tím se vše zamlžuje.

MS: Chudáci lidé, kteří opakují slova: granty, dotace. Ve své podstatě okrádají sami sebe. Lidé v sobě ničí ochotu darovat, projevovat lásku. Položím nyní provokativní otázku, která v sobě zahrnuje romantickou naivitu. Přivítal byste, kdyby rozpočet města byl naplňován dary občanů, kteří by svými finančními preferencemi dávali najevo zájem na rozvoji města? Mohu též volat po městských daních. Pokud by město bylo dobře spravováno, umím si představit, že rozpočet by byl v přebytku a peníze by mohly být směřovány k bohulibým aktivitám. Iluze, že?          

LL: Ano, je to iluze, odpověděl jste si sám.

MS: Jste regionální politik, co byste dělal, pokud byste mohl více zasáhnout do českého daňového systému, aby lidé, kteří mají zájem dávat, obětovat své prací získané prostředky, je směrovali k vám?

LL: Pokud chce někdo cokoliv dát ze svých peněz ve prospěch veřejnosti, musí mu obdarovaný vyjít maximálně vstříc, nelze mu komplikovat život byrokracií. Mělo by jít o vzájemnou komunikaci mezi dárcem a obdarovaným, do které by třetí strana neměla zasahovat. Jenže jsme zase v Česku, a kdo nám zaručí, že by se tímto způsobem nepraly peníze. Ve snaze získat pro město 10 milionů podepíšu dárci, že těch milionů bylo dvacet…

… Post skriptum …

MS: Pane doktore, vyjádřili jsme vše, nebo byste chtěl něco doplnit? Cítím, že máte zájem něco dodat.

LL: Měl-li bych se vyjádřit k mecenášství, velkým hybatelem mohou být také nenaplněné ambice konkrétního jedince. Usiloval jsem být umělcem, ale rád bych se v uměleckém prostředí pohyboval a peníze tam budu vkládat, aby mě vzali mezi sebe. Chtěl jsem být sportovec, ale neměl jsem tak kvalitní výkony, ale peníze budu dávat do sportu, aby mě vzali mezi sebe. Já si tím též trochu léčím svůj komplex. Pokud to trochu přeženu a půjdu do sexuální oblasti  – mám rád holky, budu sponzorovat soutěž miss, abych mezi těmi holkami byl obdivován. Jsem přesvědčen, i to je jeden z momentů, které jsme mohli zaznamenat už i v antice. I Maecenus byl neúspěšný básník a chtěl se setkávat s úspěšnými, aby jej brali sobě naroveň. Vymyslel si to přes peníze, což je ideální cesta.

MS: Jde o to, že penězům rozumí všichni. Jsou univerzálním prostředkem směny …

LL: … a porozumění.

MS: Někdy bych řekl spíše velkého nedorozumění. Zde bychom měli říci, že mecenášem mohu být i tehdy, pokud jsem schopen obětovat čas druhému.

LL: Řekl jste velmi důležitou věc. Ano, máte pravdu, mecenášem může být i ten, kdo nedá ani korunu, ale je mentorem člověka, je jeho starším průvodcem, je jeho rádcem, ale samozřejmě je to tak intimní vztah lidí, že není zveřejňován. Tuším, že těchto mecenášů je víc. Je to věc, která je nesmírně důležitá, jelikož vnímavý mladý člověk, když si k sobě nalezne mentora – časového mecenáše, který jej vede – ať po intelektuální stránce, ale i po kulturní, sportovní, vzdělanostní stránce, může to pro něj být velmi zajímavé. Mecenáš mu nemusí dát ani korunu, ale dává mu mnohem víc, protože mu dává svůj čas – sám sebe.

MS: Zde nám vystupuje imperativ rozdat se pro druhého … Když jsem hovořil s Petrem Pithartem, on říkal: dar ustanovuje společenství. Jsem přesvědčen, že utváří ontologickou bází naší existence. Je to něco, co je v nás. Jen si vezměme svůj život –  dostali jsme ho, dochází k postupnému uvědomování, rosteme z dětství, mládí. Uvědomění si této skutečnosti je projevem postupného zrání. Je otázka, zdali český národ je dostatečně vyzrálý.     

LL: Takto bych otázku nestavěl, proces souvisí s globalizací.                              

                                           

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.