Dialog o mecenášství s Janem Jůnem


Jan Jůn, *1945, český a britský novinář, mezi jiným Starší redaktor a komentátor českého vysílání rozhlasové stranice Rádio Svobodná Evropa/Rádio Svoboda a později zpravodaj hlavní americké redakce RFE/RL v Londýně a dodnes komentátor/korespondent stanice Českého rozhlasu. (další podrobnosti z dřívějška viz. také sborník Kdo je kdo na přelomu století, Praha 2002, str. 265).
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve středu 7. října 2015 v prostorách knihovny Filosofického ústavu Jilská 1, Praha 1, Staré Město.

MS: Pane Jůne, přistupme k věci a snažme se shodnout na definici mecenášství. Ovšem pro mnohé to může znít archaicky.

JJ: Jak jej definuji? Jde o téma, které by chtělo mírný historický úvod. Poprvé jsem se setkal s tímto výrazem, když jsem kdysi dávno v Praze na konci Jungmannovy ulice směrem k novoměstské radnici našel takový průchod do Vodičkovy ulice (k dávné Vyšší dívčí), kde je umístěn velký nápis, že tamní koleje vybudoval mecenáš jménem Josef Hlávka. Jeho koleje jsou příkladem, že jednání mecenáše před více jak 100 lety, může mít pozitivní dopad do současnosti. Něco podobného bych snadno našel i v Británii, což může zajímat též Čechy. Měl bych říci, že mecenášství zde má svou nepřerušenou tradici – a to již po řadu století, poněvadž díky mecenášům i ve středověku bylo v Londýně vybudováno mnoho pamětihodností a institucí, které do dnešních dnů splňují účel veřejně prospěšných, charitativních organizací, například vzdělávání veřejnosti a podobně. V Anglii to funguje asi stejně jako kdysi u nás, tedy tak, že mecenáši vytvářejí nadace, které zároveň fungují „komerčně“. To znamená, že třeba pronajímají nevyužívané prostory ve svém sídle a z tohoto podnikání jdou peníze na mecenášství – na provoz oněch bohulibých, například vzdělávacích institucí. V Anglii se jedná o ctihodnou, všeobecně rozšířenou činnost a v jiných zemích je tomu zjevně také tak. Dovolil bych si zde mezi aktivitami rozlišovat. Dnes se hodně hovoří o sponzorství. Nejedná se o to samé, jelikož sponzor za poskytnutí svých financí, což je též chvályhodné, většinou vyžaduje publicitu, která není zdaleka zdarma. Není to stejné, jelikož třeba onen mecenáš Hlávka vybudoval koleje, aniž by za to cokoliv požadoval. Věděl, že budou říkat: to nám postavil Hlávka, ale to bude vše. Neusiloval o to, aby byl v médiích své doby profilován, oslavován, dělána mu reklama, podobně, jako to dnešní sponzoři vyžadují.

MS: Když jsem však hovořil na toto tématem s bývalým patriarchou husitské církve, skromným Josefem Špakem, říkal: „Sponzorství a mecenášství je snad drobný sémantický rozdíl. V minulosti sponzorství bylo mecenášství. Sponzor je od slova „spondeo“, což znamená podporovat, souhlasit s jednáním druhé strany.“ Takový člověk vydává své peníze, svůj čas na nějaké bohulibé úmysly. On napomáhá stejně jako sponzor. Proč bychom zde měli dělat rozdíly? Na druhou stranu mnoho lidí cítí, že ten, kdo takové konání podporuje a má zájem být viděn, tomu jde o to, být nazýván sponzorem.

JJ: Je tomu tak. Ale přece jen bych zde viděl rozdíl – a to i dnes mezi dvěma kategoriemi bohulibého jednání. Například vím, že společnost Coca – Cola hodně sponzoruje nejrůznější aktivity, přičemž trvá na tom, aby tam bylo uvedeno (nebo umístěno logo), že to umožnila právě Coca – Cola, že ona dává peníze, platí si tím vlastně jiným způsobem reklamu, zatímco „skromný mecenáš“, který něco podporuje, často i delší dobu a ani mu nepřijde na mysl, že by měl trvat na tom, aby jeho jméno bylo veřejně opakovaně uváděno. Poukazuji vlastně na altruismus, který je zjevně tím odlišujícím prvkem, ale pokud je těžké sehnat mecenáše, i sponzoři jsou pochopitelně velmi vítáni …

MS: Zmiňujete altruismus – nezištná láska pomoci druhým.

JJ: Ano, budiž.

MS: Již zmíněný pan patriarcha říkal: „Mecenášství je služba lásky, pomoc v nedostatku,“ ale on se obracel na chudáky. Měl na mysli lidi, kteří jsou v nedostatku, měl na mysli různé společnosti, které jim z nedostatku pomáhají. Vy jste zase zmínil projekty, které společnost nesou nahoru, rozvíjejí ji. Jedná se o oblast umění a věd a lze konstatovat, že oba druhy podpor jsou potřeba.

… Příklady mecenášství …

 

JJ: Ano, vlastně sedíme v budově, která je součástí takového komplexu, kde sídlí i Centrum pro teoretická studia Ivana M. Havla. Příkladem mecenášství, o kterém jsem hovořil, je, že paní Dagmar Havlová, manželka pana Ivana, provozuje v pražském komplexu Lucerna výnosnou komerční činnost, která jí mecenášství umožňuje a ona vůbec netrvá na tom, aby její různé mecenášské počiny byly nějak „vytrubovány“ do světa. CTS pana Ivana je však po léta známo jako podporovatel nejrůznějších užitečných společenských a vědeckých aktivit. To funguje i v současnosti, ale nepíše se na všech sloupech, že je jeho či její zásluhou, že CTS uspořádalo a umožnilo takové nebo jiné akce …

MS: Když jste zavadil o tuto instituci, měli bychom říci, že ji vytvořili lidé, kteří se rozhodli pokračovat v bytových seminářích po roce 1989 a hovoříme o instituci, která je součástí Akademie věd, …

JJ: … a ta není bohatá, …

MS: … a proto potřebuje štědré podporovatele. Je vhodné doplnit, že mnoho lidí neví o CTS a činnosti paní Dagmar Havlové. Jedná se přitom zjevně o správný přístup – ochota dát impuls a radovat se ze skrytě darovaného …

JJ: Řekl bych, že ona má jistě radost, že tomu tak je. A právě radost z vykonaného dobrého díla je tou nejlepší odměnou.

MS: Sám dobře víte, že ale existují lidé, kteří se zas těší na to, až budou veřejně chváleni …

JJ: Lidská psychologie je složitá a každý člověk má rád jisté ocenění. I mecenáši v Anglii či jinde, pokud jsou těmi „čistými“ mecenáši, se určitě radují z toho, když někdo řekne na jejich adresu: podívejte se, jedná se o hodného člověka – vždyť podporuje to a to. Tím pádem se jim dostane zadostiučinění, ale není to v žádném smyslu zmíněná reciproční inzercí vyvažovaná komerční činnost zvaná sponzorství.

MS: Dobrá, jste přesvědčen, že sémantika je důležitá? Mluvil jsem o tom s jedním pastorem, který přišel z Ameriky, a on konstatoval: mecenášství se překládá jako filantropie. Víme, že velkým filantropem je třeba George Soros.

JJ: Díky němu funguje nezávislá budapešťská univerzita, která měla sídlit v Praze, ale jaksi o to tenkrát nikdo nestál.

MS: Jak se díváte na velké lidi jako pan Soros, kteří vlastní kapitál a rozhodují o běhu jak běžného hospodářství, tak činností, které by si na sebe nevydělaly.

JJ: Dle mého se jedná o komplikovanou záležitost, protože pokud se člověk zamyslí nad komerčním konáním a úspěšným podnikáním, pokud je velmi úspěšné, vytváří nadprodukt, s kterým je pak možno dále pracovat ve smyslu mecenášství, místo toho, aby to bylo nějak hedonisticky prošustrováno na zábavu či jiné „užívání si. Takže je chvályhodné, že různí Sorosové dnes v oněch tradicích mecenášství pokračují. I Josef Hlávka se zabýval komerční činností – a z toho získal peníze, které pak daroval na výstavbu kolejí pro studenty, což nemusel a nikdo jej k tomu nenutil. Pravdou je, že i nebohatý může být mecenášem ve smyslu „darování“ své práce a volného času ve prospěch bližních, ale k tomu se ještě můžeme vrátit …

MS: Jak na vás miliardář zapůsobil? Někdo si řekne: když mám takové finance, je logické, že mezní užitek z jednoho dolaru je tak zanedbatelný! On podporoval Nadaci Charty 77 založenou profesorem Františkem Janouchem – zakladatel dal polovinu, pan Soros druhou polovinu dosypal.

JJ: V té situaci se pan Soros mohl stát odpudivým nabobem, kdy si mohl říci: já jsem Soros, a kdo je víc? Vždyť jsem porazil Bank of England a dávám teď na vše možné. Když jsem se s ním setkal na večeru v Londýně, většina lidí k němu přicházela s nejrůznějšími nápady a návrhy. Být v jeho kůži nemuselo být příjemné, protože lidé k němu přistupovali a předkládali: ještě byste měl toto, ještě byste měl tamto. Pan Soros přátelsky naslouchal a bylo vidět, že nápady lidí „pohlcuje“ a pro sebe si říká: ještě toto jsem mohl zařídit, zde jsem mohl pomoci. Pro mě to bylo sympatické. To samé lze pozorovat u britské královské rodiny. Podívejte se na jednání prince Charlese, který pomohl za léta přes svou charitu „Princes‘ Trust“ více než sedmi stovkám tisíc mladých lidí k odbornému vzdělání a práci.

MS: Ano, on u nás podporoval rekonstrukci hradních zahrad, …

JJ: … a kostela sv. Anny – ,,Pražskou křižovatku‘‘, a nemusel by, protože peníze mohl dát jinam. I v těchto kruzích je jaksi „zažitá“ jistá samozřejmost, vědomí, že takové altruistické jednání je správná. Kdokoliv může namítnout, že je tam vyšší úroveň bohatství, z kterého lze rozdávat. Ovšem platnost tohoto příkladu je všeobecná, jiný tu a tam ušetří korunu a odhodí ji do kasičky. I to se počítá. Vždyť ten příklad čteme i v evangeliu: chudá žena se svým troníčkem dává víc než bohatý farizeus. Tak to je.

MS: Domníváte se, že časem v Čechách vyrostou lidé podobného formátu, jako je George Soros?

JJ: Nevím, ale pevně doufám, že ano.

MS: Zde se jakoby vracíme k Josefu Hlávkovi. Tam je důležité zmínit skutečnost, že on ke svým postojům došel prostřednictvím své nemoci. Již v mladém věku byl upoután na vozík, tedy v době, kdy jeho společnost prosperovala, pak nastalo zlepšení. Možná zde lze naleznout inspiraci. Rád bych řekl: člověk si svou povinnost rozdávat ze svého majetku uvědomí často právě za změněných okolností.

JJ: Ne všichni konají podle tohoto vzorce. Lidí, kterých by se tato bohulibá činnost mohla týkat – tedy ne příliš velké části občanů u nás v České republice 21. století, jimž se podařilo komerčně uspět – není tolik. A těch, kteří by si řekli: mohu se nyní o svůj majetek podělit a stát se mecenášem, těch je opravdu žalostně málo.

MS: Mně šlo o to, že v minulosti lidé měli jiný horizont uvažování. Do jejich života se promítal Bůh.

JJ: To ano, poněvadž nezištně dávat, pomáhat, je asi dar od Boha jako takový. Jsem přesvědčen, že bez dotyku boží ruky, bez jistého osvícení, uvědomění si, co lze pro dobro vykonat, se leckterý člověk, který by mohl, k takovéto činnosti neodhodlá. V dnešních Čechách i jinde v Evropě – bohužel – mnozí raději staví na odiv svůj úspěch. Nezamýšlejí se kterak se s někým dělit, nebo něco užitečného podporovat.

… Věčnost a mecenášství …

MS: Jste přesvědčen, že naši spoluobčané v počátcích dvacátého století uvažovali sub specie aeternitatis – pod zorným úhlem věčnosti? Jinak by u nás nevznikla díla, jako jsou ta zásluhou pana Hlávky. Kdo by podporoval Antonína Dvořáka? Jeho duch byl inspirován Bohem. Víme, že jeho život nebyl jednoduchý. Možná, že i díky útrapám složil dílo, které je věčné.  

JJ: Také bych to tak viděl, protože boží prozřetelnost musí zjevně člověka „osvítit“, aby se odhodlal k takovým krokům. Zdá se mi, že zdejší potenciální mecenáši zřejmě dnes tolik osvíceni nejsou. V Anglii jdete po některé z více či méně významných londýnských ulic a zarazí vás množství různých cedulek na domech, kde se dočtete, že tam sídlí ta a ta nadace a je jich opravdu hodně. Je vidět, že nepřerušená tradice charitativních činností hraje ve společnosti velmi důležitou roli.

MS: Musíme si připomenout, že v Británii nezažili dva totalitní režimy, jako u nás a občanské uvědomování probíhalo již od jejich revoluce v 17. století.    

JJ: Vezměte si, že demokratizace režimu v Británii byla do jisté míry také altruistickým počinem. Na jedné straně lidová a měšťanská hnutí nejrůznějšího typu nutila vládnoucí vrstvy k tomu, aby začaly více sdílet plody svého úsilí – a to včetně panovnických a šlechtických rodů. Ony však mnohdy samy považovaly za svou povinnost před Bohem konat dobro takovýmto způsobem a příklady táhly.

… Vychován k solidaritě …

MS: U nás uvědomovací proces v národě začal koncem 18. století, ale hlavní vlna přišla ve století devatenáctém. Vznikaly střední vrstvy. Říkáte, že v Británii existují instituce, které speciálně toto podporují. Jde o to, že Britové jsou zjevně od počátku vychováváni k solidaritě, k tomu, aby podporovali bližní, kteří mají životní handicap, a proto nemohou v život obstát tak, jako zdravý člověk. Nebo jde o mecenáše, podporující umění a vědu.

JJ: Ano, tak to je. Například se setkáte s různými známými lidmi, o jejichž soukromé činnosti nic nevíte, pak najednou člověk zemře a čtete nekrolog, kde se vyjevuje vše, co dělal. Je úžasně krásné, když se řekne: díky němu vzniklo to a to, pokračovalo to tam a tam. Velikost člověka pak vidíte v nadgeneračním měřítku věčnosti.

MS: Například mě napadá činnost sira Nicholase Wintona.

JJ: Je to příklad pro nás velmi vhodný, protože se týká jak Velké Británie, tak České republiky. Nebýt jeho ženy, jeho známých, kteří se v tom začali „šťourat“ a říkali: „Nicholasi, je nutné o tom hovořit, aby se pravda dostala na světlo boží.‘‘ Poté se vyjevilo celé jeho gigantické záchranné dílo. Ozvaly se „jeho děti“, kterým tehdy zajistil místo v britských rodinách a ve školách. Dotkl jste se opravdové solidarity. Když člověk pozná v celé šíři, co se událo, že se nějaký člověk tímto způsobem projevil, cítí radost. Samozřejmě, v Británii „jeho děti“ udržovaly tu vděčnost a úctu k němu, což jsem sám několikrát zažil a on jen zářil, když se mu ty „děti“ a jejich děti či vnuci představovali a připomínali. A ke všeobecnému povědomí o siru Nicholasovi v ČR zas přispěl i výborný filmový dokument Mateje Mináče.

… Lehkost sehnání financí …

MS: Je vhodné položit otázku – myslíte, že v Anglii je jednodušší sehnat peníze na slušné dobročinné účely?

JJ: Je. O tom není pochyb.

MS: Tážu se proto, že Češi v oblasti duchovního dědictví jsou odkázáni na státní pomoc – granty, jež mají formální povahu. Musí psát žádosti, které dopodrobna popíší budoucí práci. V oblasti sociální jsou však všeobecně štědří. Jen se podívejme například na Konto Bariéry.

JJ: Máme-li hovořit o grantech, ty většinou dává stát a jeho instituce.

MS: Vystupují zde i nadace, speciální agentury.

JJ: Ano, ale ty vděčí za svou existenci tématu, o němž hovoříme. Je logické, že musí mít odpovídající regule, aby peníze nebyly házeny oknem ven. Dobrá, mají-li grantový systém, je potřeba, aby účastník odpověděl například na 25 otázek a dokázal doložit hospodaření. Mohu se zeptat: proč ne? Možná by jim nic nezbylo, kdyby rozdávali příliš štědře. Dotýkáme se důležitého elementu. Altruismus je hnacím motorem mecenášství. Nyní mě napadla odtažitá myšlenka, že v polštině mecenáš je výraz nejen pro podporovatele umění, ale i pro právníka, jakoby potenciálního či domnělého dobroděje, tedy jaksi „uctihodňující“ výraz.

MS: Na základě toho, co říkáte: člověk, který je dostatečně schopný komunikátor a má dobrý projekt, může snáze v Británii uspět.

JJ: Ano, je to dáno tím, jak jsme se už zmínili, že v na rozdíl od nás je v Británii obrovská tradice „zažité“, nepřerušované demokracie trvající stovky let a životní úroveň, která je násobně vyšší než v České republice. To ale všem ponechává větší procento „nadproduktu“, které může být tímto způsobem využíváno a zpětně vraceno do společnosti. V České republice se dnes stále projevují zbytky počátečního (poúpadkového) stavu divoké demokracie, poněkud podobně, jako tomu bylo ve Spojených státech v 18. – 19. století. To nás ovšem přejde, až naše demokracie dozraje, a pak budeme v otázce mecenášství tam, kde je dnes Británie.

… The Prague Society …

MS: Sám jste členem The Prague Society, a proto se můžete setkat i s bohatými lidmi, potenciálními mecenáši.

JJ: Bezpochyby – prezidentem společnosti je bývalý jihoafrický prezident de Clerk. Sám není nejchudším člověkem, poněvadž se před časem zmiňoval, že jeho vinice v Jižní Africe prosperuje a že bude vyrábět vlastní víno, což svědčí o tom, že má nějaké prostředky. Do kategorie mecenášství však určitě spadá jistým způsobem i samo jeho přijetí předsednictví, s nutností létat do Evropy na různé mezinárodní semináře a podobné – též sponzorsky financované – akce. On v tomto smyslu vynakládá či věnuje na dobré účely, svůj čas a energii, vše si financuje a také poskytuje svůj věhlas – a to vše by mohl pro sebe lépe využívat. A to též spadá do kategorie mecenášství.

MS: Hovoříme o investování času, …

JJ: … který také něco stojí, poněvadž byste jej mohl „prolenošit“ jako mnozí dnešní novodobí kapitalisté. I toho je nutné si vážit, a jak víme, pan de Clerk byl tím, kdo pozval Nelsona Mandelu k „dialogům z vězení“. Jednalo se opravdu o fenomenální rozhovory o budoucnosti celé země, jak to zařídit, jak zabránit pomstě aj. Viděl bych to jako akt mecenášství ve prospěch rozdělené společnosti, v níž žil, i když jej to finančně nestálo tolik, co by člověk mohl myslet.

MS: Zde jsem myslel na českého kapitalistu Tomáše Chrenka. Je miliardářem, který prostřednictvím společnosti Moravia Steel vlastní Třinecké železárny.

JJ: Ten je mecenášem. Nikde není vidět, že by vystupoval požadavek: jsem Chrenek, rád bych byl spojován s tím a s tím. Z mého pohledu má svědomí. Domnívá se, že společnosti musí něco vracet – tedy něco podporovat.

MS: Vyvstává otázka, zdali není například propojen s politiky, zdali hraje „čistě“.

JJ: Nemohu to posuzovat, protože neznám jeho působení do detailů a nakolik Třinecké železárny prosperují. Z mého pohledu příliš ne. Je znám případ indických železáren Mittal. Železa je ve světě tolik, že jeho drahá výroba nemá v Evropě nejlepší perspektivu. Angličané své železárny nechávají zavírat a necítí, že by je měli dotovat.

MS: Podívejme se ještě, kdo se třeba finančně účastní aktivit Akademie věd ČR. Je otázka, zdali tito lidé sami cítí potřebu účasti.

JJ: Souhlasím s vámi. Je otázka, jestli si naši dnešní podnikatelé uvědomují, že měli obrovský kus štěstí při nabývání majetku, při podnikání. Díky tomu vzrůstá, či by měl vzrůstat, pocit odpovědnosti, nutnosti nějakým způsobem pomáhat někomu, kdo tolik štěstí jako oni neměl. Právě z toho to vše pramení. Víme, že tento přístup nezastávají všichni miliardáři, kteří patří do kategorie mecenášů.

… Je čas vracet společnosti …

MS: Člověk si říká: dobrá, jsem-li Čech, měl bych odpovídajícím způsobem hodnoty mou vytvořené vracet společnosti. Víme, kam se orientují snahy Petra Kellnera. Podporuje zřejmě Institut Václava Klause (více na stránkách Hospodářských novin) a také elitní gymnázium. Je orientován hlavně na Rusko.

JJ: Inu, elity finanční nemusejí být elitami duchovními v onom smyslu, o kterém my zde diskutujeme, avšak Rusko je již na jinou debatu.

MS: Podobné to asi bylo na počátku i v Americe …

JJ: Jen si vzpomeňte na počátek devatenáctého století. Říkalo se tam: tatínek byl gangster a měl pak tolik peněz, že synáčka mohl poslat na univerzitu. Ten však vystudoval a cítil se odpovědnější než tatínek. Uvědomil si, že musí něco dávat. Z toho se rodilo svědomí a pokračuje to takto ve světě už pár tisíc let.

MS: Díky tomu uvědomění newyorští mají Rockefellerovo centrum.

JJ: Ano, jelikož pan Rockefeller byl šikovný a říkal si: musím tomu New Yorku něco darovat. Lidé tam stále chodí bruslit, nakupovat, účastnit se přednášek a radovat se …

… Dar a formální struktury …

MS: Ještě bych se rád zeptal na jednu skutečnost, která se týká schopnosti dávat. Lidé, kteří si vydělají peníze, se rozhodnou k podporování něčeho, jde o jejich rozhodnutí, ale někdo může říci: dobrá, ale proč bych měl dávat, když zde máme „štědrý stát“, který dar umístí „efektivně“ podle svého rozhodnutí, jak je potřeba. Nenarušuje tak stát schopnost více se integrovat – třeba i finančně – do společnosti? Jen se podívejme na dvacáté století. Stát v jeho průběhu velmi zmohutněl a nejen vlivem myšlenek Johna M. Keynese se stal pečovatelským, místo toho, aby zajišťoval pouze to nejnutnější jako je vymahatelnost práva, pořádek. Lidé proto mohou uvažovat: jsem člověk, který platí daně a proč bych se měl vůči společnosti, jednotlivcům angažovat? Vím, naše životy jsou pak formální …

JJ: V Evropě, v její západní části to tak leckde bohužel je. Právě v Americe by ten v dobrém slova smyslu minimalistický stát měl být ještě vidět, a právě tam je altruistických nadací, o kterých hovoříme, velmi mnoho. Měli bychom se zeptat: je to proto, že stát se tak chová, nebo je to naschvál, že se stát tak nechová, a proto občané jakoby tohle „vytušili“ a cítí, že musí určitým způsobem vše vyrovnávat: Stát není moje chůva, a to mne jaksi přímo – i možná trochu proti mé vůli – vybízí k občansky zodpovědnému chování. Lituji, že odešel prezident Havel – kdysi mi řekl, že by chtěl pomoci vypracovat jakousi chartu občanské zodpovědnosti. Nelze tedy od státu pouze brát, ale je nutné též plnit občanské povinnosti. Ty jako by dnes neexistovaly …

MS: Nedomníváte se, že zde máme rozsáhlý stát a my občané se zdráháme jasně přistoupit a vyznat: dobrá, nechť tedy podporuji vývoj a výzkum, sociální služby – a to dlouhodobě. Víme, že tato odvětví podporuje nejen Česká republika, ale sjednocující se Evropa, jelikož zde máme vědeckovýzkumná centra: jako je CEITEC, BIOCEV, ELI či EMBL. Lze to považovat za naivní postoj?

JJ: To je otázka. Chceme, aby stát toto všechno podporoval a my platili úměrně vyšší daně, nebo je lepší, aby to dělal jen do jisté, omezené míry, jako v Americe? Tam jsou také nejlepší vědecké instituce a skvělá výzkumná centra! Bývalý komunistický režim nechával lidem tak málo co se týče příjmů a vyžadoval od nich navíc státně organizovaný pseudoaltruismus, jako jsou „dobrovolné“ brigády, darování části platu třeba „na Vietnam“ či „na Koreu“ a podobně, že na opravdový altruismus nezbýval téměř žádný prostor.

MS: Zde jde o to, co vlastně chceme. Lidé jsou tak od mnohých rozhodnutí „uchráněni“, jelikož v oboru dominuje síla státu. Máme zde společenskou smlouvu a v rámci voleb jsme se domluvili na rozdělení funkcí. Doktor Roman Joch zdůrazňuje skutečnost: díky státu lidé zpohodlněli.

JJ: Ano, to je ono! Máte bezpochyby pravdu a doktor Joch též. Západní Evropa za poslední desítky let opravdu značně postoupila směrem ke zmiňovanému sociálnímu státu, a to není dobře, neboť, jak jsme my zažili, bere to lidem iniciativu. V bohatých společnostech navíc lidem „sádelnatí“ mozek z blahobytu a honby za zábavou a oni lenivějí až k počínajícímu úpadku. Jak víme, v západních zemích se „stát-chůva“ tak rozbujel, že už má až pejorativně nafouklé rozměry v tom smyslu, že – jak už řečeno – se jedná o stát, který drží své obyvatele ve „vatě“, nedovoluje jim projevy vlastní iniciativy a bere jim prostor, čímž je vlastně mrzačí na duchu. Navíc, jak jsem už řekl, jim bere i iniciativu k altruismu (lidé se dokonce tážou, zda mít, či nemít děti, neboť pro zpohodlněného egoistu je i to „nepohodlné“! Zde je vidět nezdravost státu tohoto typu, který Angličané nazývají „welfare state“ …

MS: U nás se spojení překládá jako stát blahobytu, sociální stát.

JJ: Jsem přesvědčen, že v té zlenivělé a „sádlem zarostlé“ západní Evropě žijeme v posledních fázích státu blahobytu, navíc s novým stěhováním národů, které tehdy začalo přílivem obyvatel odjinud za tím blahobytem, jako v Římském impériu v pátém století. To vůbec neznamená, že bychom neměli hodně pomáhat opravdovým azylantům v nouzi jejich dočasným přijetím s formálními kontrolami a podobně. Jsme přece dost bohatí, abychom jim umožnili pobýt, než se mezinárodní společenství vypořádá s tzv. Islámským státem a budou se moci vrátit domů. Nechceme snad budoucí Sýrii navždy zbavit jejího odvěkého různorodého složení obyvatelstva! Otázka ale je často kladena tak, že pokud nebudeme umět rozlišit mezi opravdovými uprchlíky a migranty odjinud – dojde k nové obdobě zániku říše římské, neb místo vychovávání vlastních dětí bude pohodlnější přijímat pracovní sílu odjinud, až do doby kdy imigranti s vyšší porodností početně převáží domorodé obyvatelstvo. Mnozí se bojí, že pak už bude pozdě začít bránit evropské kulturní a duchovní dědictví. Nicméně, to se už vlastně dost týká jiné otázky – ne tedy mecenášství.

… Implikace pro dnešek – přístup k člověku …

MS: Jsem přesvědčen, že právě lidé, kteří si žili během dvacátého století dosti blahobytně, by se měli podělit o své bohatství.

JJ: Ano, dobře, to také přece souvisí s altruismem. A ta bohatá západní Evropa se dělí přece více než my u nás! Člověk by si myslel, že ne, že s těmi „sádelnatými“ mozky toho nebudou schopni, nicméně tomu tak zle asi ještě úplně není, podívejte se na dnešní Německo. Je to nejbohatší stát unie, přitom kolik prostředků tam sebrali na pomoc uprchlíkům a kolik jich přijali, i když si myslím, že ono otevřené pozvání Angely Merkelové nebylo z nejšťastnějších, na což nyní doplácejí i Švédové a Norové a zavírají hranice. Nyní jich totiž bude dvojnásobek, než kolik původně kancléřka chtěla a začne to podle expertů možná narušovat kohezi společnosti. Bude se jednat o jiný národní prvek, o jeho sklon k „autoghettizaci“ jako v Británii či Francii během let nešťastné multikulturní politiky.

MS: Je dobré upozornit – právě uprchlíci mohou být těmi, kdo pomohou s nedostatkem pracovních sil, protože Evropa vymírá. Je logické, že otevření prostoru je více než nutné. Dar v podobě otevření se k nové existenci může znamenat dar pro generace dalších Evropanů. S tím souvisí i ochota je přijmout. Víme, že Němci kdysi otevřeli dveře Turkům.

JJ: Těch tam mají čtyři miliony, i když Turci jsou nyní vlastně napůl Evropané a dost snadno se asimilují. Evropa vymírá z vlastní pohodlnosti (včetně egoistické lenosti mít děti, jak jsem už konstatoval) a obávám se s mnohými pozorovateli, že s tím vymírá i její křesťanské dědictví. Těch dočasných azylantů ze Sýrie je z běženců prý jen 40 procent a ty pouhé migranty z Pákistánu, Bangladéše či odjinud se zatím nedaří vracet. Navíc, není otevření se migraci z důvodu náboru pracovních sil (na práce, které my nechceme vykonávat a aby pracovali na naše důchody) vlastně egoistické? A už vůbec jsme nezmínili jednu velmi důležitou věc – absenci jakékoliv obranné strategie v EU a vůbec chuti bránit se, třeba Rusku.

MS: Právě Turci byli „potřební“ v době, kdy Němci budovali hospodářský zázrak.

JJ: Turci jim v tom pomohli, ale není tak jasné, zda Němci vykonali altruistický čin tím, že je tam pozvali, nebo, jak jsem už řekl, zdali chtěli mít lacinější pracovní sílu, aby svůj hospodářský zázrak mohli vybudovat, což je tedy altruismu dost vzdálené. Dnes to ovšem není asi tak chápáno, jako to bylo tenkrát. Dnes se existence Turecké menšiny stala skutečností a o nutnosti importovat pracovní sílu se mluví dost otevřeně. Turci se v Německu mají po těch mnoha letech dobře a posílají hodně rodinám domů.

… Obnova mecenášství v Čechách v kontextu zkušeností Británie …

MS: Pokud bychom se měli vrátit na českou půdu, nabízí se otázka, co by pomohlo obnovit duch mecenášství?

JJ: Zde by pomohlo především opuštění nynějšího trendu – až tragikomického hédonismu a materialistického přístupu, konzumní nenasycenosti ve smyslu: 40 let jsme to tu neměli. Vím, že komunismus se zhroutil před více než čtvrtstoletím, ale ta touha mít vše, o co jsme předtím za 40 let přišli, přetrvává a další generace je tím logicky také načichlá. Bylo by vhodné se zamyslet, jak dál. Demokracie má zjevně zabudovanou jakousi zpětnou vazbu, tohle zamýšlení nyní začíná bohudíky sílit s hospodářským zpomalením z přesycenosti „konzumentů“ i na Západě, jakoby ty jejich předchozí generace a dědictví jejich vyváženějšího přístupu začaly najednou silněji působit. Možná právě včas, před rozjetím fatálního skluzu k úpadku …

MS: Jinými slovy: umět se tázat v zájmu vlastní existence, …

JJ: … co tedy vlastně opravdu nezbytně potřebuji k normálnímu životu?

MS: Víme, že například Praha je automobily velmi zaneřáděná a že ve statistikách se objevuje vyčíslení vlastnictví automobilů na občana (více na stránkách iDnes.cz).

JJ: Vlastnictví automobilu je jedním z atributů dosažení určité životní úrovně. Tomu bychom se nebýt komunismu a zdržení co do rozšíření vlastnictví aut normálně nevyhnuli a je to také způsobeno slabými investicemi státu do infrastruktury v minulých desetiletích. Praha ani ještě nemá dokončenou hlavní okružní dálnici a vnitřní okruh. Staví se léta, byť byly zprovozněny komunikace jako Blanka a jiné. Problém je, že v tom není systém a jednotlivé části na sebe ještě řádně nenavazují. A až budeme mít všichni elektromobily, přestane otázka znečišťování životního prostředí hrát jakoukoliv roli, ale pokud neschopná sněmovna nepřijme nyní zákon o urychlení liniových staveb a pokud se nenajdou peníze na zmíněné investice, budou dopravní kolapsy pokračovat dál. Jednoduše – lidé se potřebují dostat do práce, ven za rekreací a podobně. Je logické, že mají využívat metra a dalších prostředků veřejné dopravy, ale ty také všude nejsou k dispozici a navíc jsme ve středu Evropy a přes Česko vedou její hlavní spojnice. Proto nám také Evropská unie přispívá na liniové dopravní stavby, ale naše plánovací byrokracie je tragicky zpomaluje. Než se kopne do země, trvají přípravy celou věčnost a ve srovnání se sousedy jsme nejpomalejší.

MS: Nedivte se nesystematičnosti – centrem Prahy vede dálnice, co s tím?

JJ: Nic, než budou okruhy, pokud se nemá Praha zcela ucpat. Magistrála byla velmi nešťastné pojetí, jak vyřešit spojení z bodu A do B – a to bohužel nejkratší možnou cestou přes centrum — což mělo být lacinější než ty potřebné okruhy a bez tunelů. To jsme se ale dostali někam jinam, i když by se nám nějaký ten Rockefeller k urychlení těch klíčových dopravních staveb docela hodil – i organizačně, třeba jako rozhodný poslanec …

MS: Nebylo by vhodné končit pesimisticky. Lidé jsou ochotni se solidarizovat s těmi, kteří jsou v tíživé situaci, vidíme to velmi často v případě povodní či požárů …

JJ: Nemusíte jít až k živelním katastrofám. Šestého října jsem zaslechl ve zprávách, že řada českých farností se „rozhoupala“ ve smyslu výzvy papeže Františka a farníci začali sbírat do fondů na pomoc uprchlíkům, což je úžasné, poněvadž by nemuseli.

MS: Zmiňujete aktuální otázku, ale možná nám chybí permanentní dárcovství.

JJ: Ano, chybí!

MS: A další – údajně český vynález – lidé jsou ochotni zasílat dárcovské textové zprávy. Jde snad o to, aby zde existovalo něco, co s člověkem dlouhodobě „půjde“, na co se člověk může podívat a říci: zaplať Bůh, přispěl jsem k dobré věci.

JJ: To není jen český vynález. Státem podporovaná charitativní činnost ale v Británii nyní (snad jen dočasně) ustává a lidé jsou znechuceni, zejména poté, co média prozradila, že ředitelé mnoha charit, kterým stát doplácí, si platí vyšší platy, než má premiér. V Británii je ale každý druhý rok uspořádán speciální den, který se nazývá Komická pomoc a Den červeného nosu, což je vlastně plastový nos klauna. Tato akce – také s pomocí textových darů mobily – pak končí v televizi, kdy lidé dál posílají během večera peníze na charitativní účely na pomoc Africe (původně Etiopii během hladomoru), ukazuje se na počítadle dosažená suma a všichni se těší, když se tento rok podaří přebít ten minulý. A je tu i velmi podobná akce na pomoc nemocným dětem a její symbol je Míša se zavázaným okem a jsou i jiné příklady. Někde rakovinou onemocní dítě, sousedé a známí se dají dohromady a uskuteční zničehonic „Cloud sponsoring“ – začnou sbírat peníze, poněvadž potřebují nasbírat velké sumy, třeba na cestu za speciálním dětským skenerem či na specializovanou operaci.

MS: I česká společnost na toto slyší. Ostatně Nadace Charty 77 iniciovala a provozuje nesmírně úspěšné Konto Bariery, Konto Míša …

JJ: Z těch známých českých, zmiňme i v zahraničí působící charitativní společnost Člověk v tísni. Její zakladatel Šimon Pánek je podle mne jeden z nejvhodnějších kandidátů na příštího prezidenta!

MS: Lze říci: již je nakročeno, ale je nutno též došlápnout!

JJ: … Ano, ano, nakročeno je, což člověka velmi těší. Je ale nutné i to došlápnutí ve smyslu, aby se to stalo ve společnosti regulérním fenoménem. Na to, jak bude dál, nedokážu odpovědět. Jistě, poslední hospodářská krize měla nepříjemný dopad na budování takového dobrého díla, ale zjevně se z ní dost úspěšně vymaňujeme.

MS: Nu, pokud se společnosti příliš daří, lidé si neuvědomují, co je potřebné.

JJ: V tom s vámi souhlasím, neboť dojde-li v demokracii ke krizi, vše je najednou jasnější, je možné a užitečné pohlédnout zpět, zkoumat příčiny a čeho se napříště v dalším cyklu vyvarovat…

… Církve a darování …

MS: Pane Jůne, co církve a dary?

JJ: Je nepochybné, že katolická církev (i další církve, třeba evangelíci) bude – ostatně jako po staletí – hnacím motorem charitativní činnosti, jelikož jí bylo leccos právem navráceno a již to začíná nést ovoce. Mohla by se pak vrátit k dřívější aktivitě a pokračovat v tom, co po věky a třeba i za první republiky úspěšně dělala.

MS: Problém je, zdali lidé budou volání církví slyšet? Stačí se podívat, jak tyto instituce byly levicovými stranami znectěny. Katolická církev má charitativní společnost Charitas. Existuje něco podobného v anglikánské církvi?

JJ: Ano, mají několik tzv. diecézních charit, vykonávajících podobnou činnost. Můžeme říci, že se jedná o zcela automatickou součást církevní činnosti. Anglikáni také hodně pomáhají v Africe. A nejde zde pouze o anglikány, ale rovněž o katolickou církev v Anglii a tyto aktivity tam – jak je známo – hodně rozvíjejí též angličtí metodisté či baptisté. Jde přece o nezištnou pomoc bližnímu v nouzi, o akty milosrdenství, a to je jedním z atributů křesťanství.

MS: Děkuji vám za kritické pohledy z Londýna nad Temží.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.