Dialog o mecenášství s profesorkou Dadjou Altenburg-Kohl


*1949, česká lékařka a podnikatelka, filantropka a mecenáška, v Praze založila Montanelli Muzeum a Nadaci DrAK.
Stáhnout dialog:

Dialog byl natočen ve středu 3. února 2015 v dopoledních hodinách v prostorách jednacího sálu Muzea Montanelli, Nerudova ulice 13, Praha 1 – Malá Strana.

MS: Paní profesorko, máme-li hovořit o mecenášství a o proměnách daru, je vhodné se zeptat, jak si definujete slovo mecenáš? Co pro vás znamená? Jak se k němu stavíte – a to rozumově i citově?

DAK: O mecenášství, filantropii a altruismu se můžeme všude dočíst a jsou staré jako lidstvo samo. Můj individuální přístup je postaven na schopnosti dávat a přijímat. Pro mne samotnou k altruismu nezbytně patří několik charakterových vlastností. Jedná se o vnitřní energie, které mají orientaci, sílu a vytvářejí patrně charakter člověka. Nicméně cítím, že tato schopnost dávat a přijímat by mohla být vlastností vrozenou, ale i získanou, zejména vlivem výchovy i prostředí, ve kterém člověk vyrůstá.

MS: Můžete to ještě rozvést?

DAK: Vlastnostmi, které patrně k takovým lidem patří, jsou starost o ostatní, odpovědnost, znalost poměrů, vzdělání, je jimi i schopnost komunikovat, pak možná i osobní úspěch v širším slova smyslu. Samozřejmě mají všechny tyto vyjmenované lidské stránky i extrémní polohy. Jednou z důležitých vlastností filantropa je schopnost neuplatňovat nárok na obdiv nebo protislužbu. Nemůžeme očekávat, že náš, byť dobře myšlený záměr se setká všude v naší společnost se souzněním, porozuměním a otevřenou náručí, pochopitelně z mnoha oprávněných důvodů. Na druhé straně je třeba dobré radě naslouchat, ale nenechat se odradit od cesty, kterou považujete za správnou.

MS: Inu, ne každý dar je chtěný. Byli jsme pozváni na tento svět, a každý z nás svět vidí jinak. Je zde pluralita, kterou moderní doba tolik zdůrazňuje. Na druhou stranu existují lidé, kteří se domnívají, že jejich přístup je správný, ovšem nemají dostatek štěstí, aby jejich přístup byl brán vážně a odpovídajícím způsobem.   

DAK: Zcela souhlasím. Možná jim chybí právě jedna z mnoha potřebných vlastností, a možná pouze nejsou ve správnou dobu na správném místě.

MS: Měli bychom si být vědomi teze: cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

DAK: Právě proto jsem zmínila, že je patrně nutné disponovat jistou kombinací charakterových vlastností a osobní filozofie, které by nás, altruisty, měly uchránit před „cestou do pekel“. Jít svou vlastní cestou znamená často čelit otázce, zda to, co konáme, je správné, zda máme přehled o tom, co děláme a jaké lidské a společenské, mnohdy i politické dopady naše jednání má. Jde i o to, zda nám naše schopnosti, znalosti a touha po moci nebrání v soudnosti. V našem životě, v čase, který nám byl vymezen, se můžeme mýlit, revidovat své názory, učit se z chyb, které jsme udělali. Je nutné umět a neúnavně se učit a naučit se rozlišovat dobro a zlo hlavně, když vstupujeme do veřejného prostoru. Znamená to ale, nepřeceňovat své schopnosti, kapacity – a hlavně se nikdy nevydat té nejnebezpečnější iluzi vlastní jedinečnosti.

MS: Lze se domnívat, že lidé, kteří se chovají jako mecenáši, mají dostatek rozumu a citu – to jim umožní vydat se za úspěchem. U některých však má jejich jednání podobu améby.

DAK: To opravdu nemohu posoudit, ani vlastně nevím, co je dostatek rozumu. Nepřísluší mi toto posuzovat, vlastně to nepřísluší nikomu. Nemyslím si, že cit a rozum jsou garantem úspěchu Myslím, že úspěch má mnoho podobenství, to je spíše pro diskuzi na celé dny. Museli bychom hovořit o mnoha faktorech. Úspěch není ani předpokladem pro mecenášství, ani pro šťastný, či spokojený život.

MS: Je to realizace šíře nadání, s nímž člověk přišel na svět?

DAK: Charakter a temperament člověka je jedním z důležitých lidských zdrojů energie. Rozhodnutí darovat, či rozdělit se, podělit se o svůj majetek je jedna z cest, kterou zvolíte. Naše společenství obohatí nějaký počin nebo konkrétní věc. Vždy se najdou i tací, kteří jisté počiny kritizují. Společnost ale většinou rozpozná dobrý záměr, jenž je inspirativní i pro druhé.

MS: Lze tvrdit: někteří z těch, kteří darují, mohou být ve společnosti podezíráni, že usilují pouze o vděk?

DAK: Je to možné, ale takoví lidé vždy byli a budou. Projeví-li vám někdo vděk, je to příjemné, ale o to zde přece vůbec nejde! Veřejné míněni je hodnota pomíjivá a nestálá, a hlavně proměnlivá. Společensky je někdy dokonce náročné čelit neustále nějakým otázkám, ale někdy je nutné se jim vystavit. Ale čas, který máme pro sebe, pro náš další intelektuální vývoj a pro ty, na kterých nám nejvíce záleží, si musíme chránit! Já osobně neztrácím čas tím, abych ještě některé počiny ospravedlňovala. Raději horečnatě pracuji,…

MS: … aby památky byly zachráněny, …

DAK: … ovšem, nejenom památky. Zde jde o celkový přínos do společnosti jistým občanským přístupem. Nejedná se přece o investici. Zde mluvíme konkrétně o české kultuře, jde též mnohdy o příspěvek našemu státu nebo národu – chcete-li.

MS: Nerozporuji vaše slova. Snad se k otázce státu dostaneme později. Možná je současný stav způsoben tím, že zde existují lidé, kteří žijí v dostatku, jsou saturováni a mají možnost o své aktivity, tj. finance či čas, se rozdělit.  

… Mecenášství jako odpověď na konzum …

DAK: Neuvažuji tímto směrem. Ani nikomu nechci nastavovat zrcadlo, ani odpovídat. Altruismus je vznešený a nikoho nepoučuje. Prostě existuje. Mnozí tak konají – a nejenom ti, kteří mají finanční prostředky. Mnozí takoví neúnavně pracují. Je pravdou, že náš současný život je pro některé jedince pouze jediný veliký obchodní dům, kde si můžeme „vše“ koupit. Ovšem většinou lidé vědí, že nikdy nebudou při absenci jistých hodnot zcela spokojeni. Poukazuji ale též na velkou štědrost napříč společností a takových lidí stále přibývá.

MS: Není to též hodnota věčnosti?

DAK: Každý si sám pro sebe musí definovat, jaká je pro něj hodnota věčnosti a zda nám vůbec přísluší takto uvažovat. Je to individuální a velmi závislé na vývojovém stadiu celé osobnosti.

MS: Někteří z nás žijí tak, jako by zde měli být věčně, a spotřebovávají tolik, jako by dnes měli zemřít. Pokud si člověk analyzuje svou existenciální pozici, musí se nad touto skutečností zamyslit. Víme, že myslet bolí. A přesto se v naší společnosti objevují lidé, kteří si tuto skutečnost začínají uvědomovat.

DAK: Jsem o tom přesvědčena. Ale měli bychom žít, jako bychom žili věčně? Možná jistým způsobem žijeme věčně, když konáme dobro!

MS: Lidé, kteří touží po materiálních statcích, se často chovají neodpovědně, …

DAK: … je to ale velmi lidské, vlastnický modus je v naší společnosti přirozený.

… Otázka spokojeného člověka …

MS: Sleduje-li člověk lidi z jiných civilizačních okruhů, netrpí takovou posedlostí. Například věda nám zprostředkovala poznání, ale odtrhla nás od přirozeného světa. Jako lidé jsme se stali vládci. Kvůli tomu zažíváme trápení, poněvadž nás svět dostatečně neuspokojuje. Opustili jsme náboženské zvyklosti a naše ego sesadilo „Pána Boha“, a proto máme jiné bůžky.

DAK: Pokud mluvíme o těchto záležitostech, je vhodné si uvědomit, že člověk má stránku tělesnou, duševní a spirituální. Věda nás možná, jak říkáte, na okamžik odtrhla od přirozeného světa, ale ani bych si netroufala takto přemýšlet. Na druhé straně nás přece věda nesmírně obohatila, v mnohých případech zachránila i uchránila, ale mnozí bagatelizují pokrok. Záleží na tom, v jakých časových rozmezích se pohybujeme a v jakých horizontech bilancujeme. Nerozumím ale tomu, že říkáte, že jsme se stali vládci. Vždyť nás příroda neustále vyzývá! Trápení prožívali lidé od nepaměti. Znám ale spíše více lidí spokojených. Jsou to takoví, kteří pochopili, že život neznamená pouze opojení, ale že k němu patří právě i utrpení. Náboženské zvyklosti mohou být, jak víte, nebezpečné. Snad každý člověk se k takovýmto tématům v průběhu života neustále vrací. Ale cesty jsou různé, možná uznáme moderní svět takový, jaký je, budeme integrovat i vědecká poznání předešlých století, ponaučíme se z chyb vlastních i kolektivních a vytvoříme si osobní spiritualitu, ve které můžeme přijmout Boha v nás, takového, jenž nás povede po dobré cestě! Tak to bylo myšleno?

MS: Nechť stojíme pevně na zemi. Víte sama, že mnozí z nás mají velké ego.

DAK: Na celém světě to tak je. Lidé často velice touží po moci. Často se dokonce jedná o narcistní poruchu osobnosti, která je, jak víme, velmi nebezpečná. Svůdně působí na druhé. Tito lidé pak sejdou z cesty prvotní odpovědnosti. Na druhé straně vidíme napříč společností jedince, kteří mají úžasné charisma a sílu své energie a úsilí vkládají do služeb dobra.

MS: Je to však velký úkol a člověk je často z této cesty váben jinam …

DAK: Zde opět záleží na vlastnostech a osobní stabilitě a mnoha jiných faktorech.

MS: Víme, že Kristus byl pokoušen 40 dní na poušti a ďábel mu říkal: vše ti dám, když se mi budeš klanět. Právě na tuto skutečnost by lidé měli pamatovat, nicméně měli bychom říci: jde o celoživotní úkol, člověk by měl své svědomí a jeho orientaci prověřovat každý den.

DAK: Zcela souhlasím. Musíme zůstat v bdělém stavu, odolávat pozlátku a našeptávání, koncentrovat se na vývoj vlastní osobnosti, vzdělávat se, milovat bližního svého. Musíme se naučit důvěřovat ostatním, abychom věřili i sami sobě. To je též důležité.

MS: Právě dvacáté století toho bylo ukázkou jak v kladném, tak v záporném smyslu.

DAK: Každé století má své noční můry.

MS: Člověk snad může apelovat na lidskou odpovědnost.

… Mecenáš a jeho profil …

MS: Zde se dostáváme k mecenáši. Jedna z jeho vlastností byla, že si byl vědom své omezenosti, a proto začal podporovat ty, o nichž si myslel, že jsou lepší než on. Byl schopen říci: mám limity. Aby se společnost mohla rozvinout, podpořil lepší, než se domníval být sám.

DAK: Všichni máme schopnosti i limity. Mecenášství není povoláním, je to stav mysli. Vážím si postoje, který popisujete, ale na dnešní dobu je pro mě příliš mnišský Pro mě osobně je důležité alespoň trochu porozumět projektu a tomu, co vykonávám. Jde i o odpovědnost, kterou ve společnosti nesu. Filozofickou otázkou zůstává, jak mecenáš věděl, že ten druhý je lepší?

MS: Zde se dostáváme ke skutečnosti, že ten, kdo jedná jako mecenáš, se nesnaží do veřejného prostoru vykřičet, co podporoval, ale že moudrý člověk jedná tiše, vytrvale …

DAK: Ano, souhlasím, v mnohých případech jde i o diskreci, někdy je ale prospěšné ostatní motivovat a veřejně se znát ke svému počinu. Nedá se generalizovat, co je lepší a co horší, cesta k rozpoznání trvá po celý život, stále se učíme.

MS: Pokud něco vykonáte, o vašich činech se dozví skupinka lidí, kteří poznání o dobré věci šíří dál. Nyní se dostáváme k tezi, že pouze špatná věc potřebuje násilí, aby byla prosazena.

DAK: Špatné věci se vyskytují v mnoha zrůdných formách i bez násilí, a to je na nich tak perfidní. Hodnoty, jako veřejné mínění, diktát trhu a moc, jsou pro zdravý vývoj duše zrádné a měli bychom je od nadčasových hodnot oddělit.

MS: Existuje kupříkladu otázka – odkud jsem? A to je něco, co se v 21. století ne vždy připomíná, že našim předkům byl vztah k národu více vštěpován. Také to souviselo s tím, že lidé si byli vědomi vertikály, autority, která jim pomáhala během všedního obcování. Pomáhala jim k lepšímu uvědomění, kým jsou. Měli odpovídající identitu a integritu, poněvadž člověk bez vlastní identity toho příliš nezvládne.

DAK: Zdravý vztah k národu je jistě smysluplný. Ale v tomto rozhovoru jde o nezvladatelné téma, neboť způsoby, jakými lidé vztah k vlastnímu národu prožívají, jsou různé. Nejsem si jistá, zda si vždy máme brát příklad z našich předků, zda vzhledem k celkové situaci není nutné pozměnit vzorce i vzory. Orientace národního uvědomění, postoje, či ideologie jsou rozdílné. Od chvályhodného patriotismu až k nacionalismu a šovinismu. Výzkumy poukazují na to, že Češi jsou orientováni převážně nacionalisticky a patrioticky ve dvaatřiceti procentech. I na tuto skutečnost jistě najdeme v naší historii odpovědi. Nejsem si tedy jistá, zda je opravdu nutné ve výchově na tomto místě ještě přitvrdit, spíše myslím, že ne. Vlastní identita je i modus žití, který si sami zvolíme, či cesta, pro kterou se rozhodneme. Možná bychom spíše měli jako nejvyšší cíl ve výchově vštěpovat úctu k lidem, ke všemu živému, k přírodě, umění a k odkazu, který nám byl svěřen generacemi před námi.

… Energie v mecenášství …

MS: Rád bych ještě hovořil o významu slov. Jaké slovní ekvivalenty považujete za shodné, hovořím-li o mecenášství? Je možné hovořit o filantropii?

DAK: Ano, filantropie a altruismus se možná rovná lásce k lidem, moudrosti a povědomí, že jsem se rozhodl někomu, něčemu pomoci. Z mého pohledu se jedná o přenos určité energie jistým směrem. Jedná se o schopnost člověka aktivně vnímat svět a angažovat se, tedy hlavně pro společnost, ve které žijeme.

MS: Jinými slovy – musím si vytvořit vztah a hlavně názor ve snaze pochopit ostatní, jak se jim daří.

DAK: Neměli bychom jen sedět v hledišti, ale „občas se posadit na jeviště“ – to platí pro mnohá povolání, „cítit jejich vůni“, sáhnout si na kulisu, vycítit atmosféru, vidět, jak mnoho lidé pracují, abychom je mohli patřičně ocenit. Je potřeba chodit po světě s porozuměním a očima dokořán.

MS: … aby tam nastal obousměrný vztah přijímání a darování.

DAK: Tím přece zpět získáváme energii. Je to odraz porozumění matérii. Ovšem zase bychom se neměli přeceňovat, poučovat lidi a dělat se chytřejšími, než jsme. William Shakespeare by řekl: „Nepřeherodesovat Heroda!“

MS: Dotýkáme se kvalit mecenáše – rozumnosti. Jinými slovy: žádné ad hoc jednání, ale promyšlené tahy. Inu, řádná kalkulace v dobrém slova smyslu …

DAK: Co je rozumné? Nevím, jenom myslím, že např. nikdy žádná kalkulace. Ta se s altruismem neslučuje. Vždy si být vědom, že náš duchovní růst nikdy nekončí a že jej neustále budeme rozvíjet, což je, dle mého, naše úloha do konce života.

MS: Naším úkolem je být integrován v rámci společenství!

DAK: Nevím, zda je to naším úkolem, ale já bych byla ráda integrována. Je třeba se snažit udržovat vztahy i v rodině, i v občanské společnosti. Dlouho jsem žila v zahraničí, ale i tam jsem vnímala okolí a angažovala se, podobně jako zde.

… Otázky sponzorství jako darování a kontexty …

MS: Dobrá, je vhodné ještě uvést slova, která jsou používána jako doplněk: sponzor, patron. Co o těchto termínech soudíte? Shodou okolností Národní divadlo, jehož jste mecenáškou, právě patrony představení má, byť Komerční banka je obdařena termínem „generální patron“. Jsou zde však i další společnosti podporující jednotlivá představení.

DAK: Pane Soldáte, já jsem vděčná každé společnosti, která přispěje na kulturu. Dříve, jako podnikatelka, jsem konala totéž. Kultura potřebuje podporu od nepaměti. Mnoho společností přispívá i do jiných odvětví, např. sportu, či zdravotnictví a vědy, což je též velmi chvályhodná činnost. Měli bychom být vděčni mecenášům i sponzorům a každému, kdo do naší velké rodiny přispívá.

MS: Ano, rozumím. Vy nejste v pozici žadatele protislužeb, kdežto sponzor ano. Pro něj se jedná o obchodní kontrakt.

DAK: Zcela jistě a zcela právem.

MS: U nás existují společnosti, které se svým přístupem snaží „žehlit“ svou pověst. Za prvé v tom vidí obchodní vztah a pak vykoupení svých hříchů.

DAK: Nechť jsou hříchy nějakým způsobem vykoupeny. V dobách minulých to bylo stejné. Ten, kdo jejich příspěvek obdrží, může i odmítnout. Kdo neodmítne, měl by poděkovat.

MS: Člověk pak může říci prosté: buď vůle Tvá.

DAK: Můj pohled je stejný.

MS: Jednoduše – nejsme kompetentní k tomu, abychom mohli hodnotit, ale na druhou stranu jsme lidé, kteří mají schopnost skutečnost pojmenovat.

DAK: Dříve kulturu podporovala církev, šlechta, později podnikatelé, pojišťovny, banky, stát, státní i privátní organizace, nadace i obecně prospěšné společnosti. Někdo kulturu naší společnosti přece podporovat musí. Otázka, zda a co je bohulibé, potřebuje podrobit analýze.

MS: Můžeme se dotknout praktik, na něž upozorňoval Jan Hus. Zde vidíme společenský vzestup. Kvalita jednání se změnila. Lze souhlasit s vámi, že dříve šlechtici byli vedeni k altruismu.

DAK: Samozřejmě. Na jedné straně dávali a na druhé brali. Nevím, zda můžeme na tomto místě ještě probírat sociologii feudalismu. V každé společnosti najdeme výjimečné jedince, kteří se obětují, dělí a pomáhají. Vše je od pradávna zakódováno v našich genech a zvycích. Vzorce jednání a konání jsou po generace podobné, jen mají jiné formy a instrumenty.

MS: Následuj dobrý příklad, nebuď ve skrytu! Následuj toho, kdo rozpoznal, co je ve společnosti dobré, co i mně může ulevit na duši!

DAK: Jsem přesvědčena, že máme následovat dobré příklady, ale hlavně naslouchat vlastní kreativitě a individualitě a pozorně sledovat potřeby naší společnosti a jedinců. K úlevě vlastní duše altruismus jistě neslouží. Tam pomáhají pouze blízcí lidé a osoby, které vás milují.

MS: Neštěstí ale přichází právě tehdy, když si lidé myslí, že mají vyhráno. Nacházejí se ve stejné situaci jako trojský kůň.

DAK: Souhlasím s vámi. Ale já osobně neznám a nestýkám se s lidmi, kteří si myslí, že mají vyhráno.

MS: Nakonec přišla odplata. Společnost má nějaký intelektový profil a pouze někteří jsou schopni dohlédnout na vzdálenější horizont, …

DAK: … pokud někteří intelektuálové nesměřují k tomu, že intelekt a teorie sama o sobě stačí k naplněnému životu, či že znají patent na úspěch, či štěstí. Nejenom intelektový profil dohlédne na horizont! Někdy stačí i dostatečná emoční inteligence, srdce na pravém místě a životní zkušenost. Prostě nyní jsme opět u kombinace různých vlastností, které generují schopnost pro vůdčí, společenské či politické funkce.

MS: Karel Marx je nádherným příkladem.

DAK: Měl „úžasné“ myšlenky, ale všichni dobře víme, co následovalo.

MS: Vždyť známe rčení: cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly.

DAK: Lidé, kteří si myslí, že mají dobré a konstruktivní úmysly, společnost obohacující myšlením, by se asi měli scházet, diskutovat, nezůstávat uzavřeni, být otevřeni každému vývoji, měli by mít schopnost sebereflexe a autokorekce. Reagovat na dění ve společnosti. V politice jsou ale mnohdy tyto vlastnosti chápány jako slabost.

… Mecenáš a neviditelná ruka boží …

MS: Myslíte, že lidé, kteří jednají v duchu mecenášů, jsou neviditelnou rukou boží? Co se na světě poškodí, tito lidé svou aktivitou napravují, posunou dál, nebo vám to připadá příliš patetické?   

DAK: Netroufám si sahat na ruku boží. Nedovedu ji mnohdy ani rozpoznat, protože Bůh je skrytý, člověku nepoznatelný, a skrytým věcem já říkám energie. Nějaká energie k tomu člověka vede. Možná je řízena individuálním charakterem. Díky Bohu máme v naší společnosti mnoho lidí, kteří přispívají na humanitární projekty, byť je to pouze SMS, nebo podporováním zvířat v zoologické zahradě. Všichni takoví lidé konají dobrý čin. Nechť jej konají – možná se jedná – jak říkáte, o ruku boží, možná o genetickou informaci ve formě této energie v nás. Sami nevíme, zdali tomu tak je. Mnoho vyzrálých lidí, které znám, reciprocitu neočekává. Vědí, že pokud poskytnou pomoc, nějakou formou získají zpět něco důležitého, pojmenujme si to, jak chceme! Nepřemýšlejí o tom tak komplikovaně, protože dávají samozřejmě. Mimochodem schopnost dávat vyjadřují mnohdy i jinými prostředky, nejen finančními. I útěcha, konkrétní pomoc, soucit a dobrá rada jsou darem.

… Kapitalismus a mecenášství …

MS: Část svého života jste strávila v kapitalistické zemi. Když jsem na toto téma hovořil s doktorem Romanem Jochem, citoval mi židovského esejistu Willi Schlamma, který ve vztahu k socialismu říká: nebezpečí pro socialismus je socialismus, pro kapitalismus kapitalisté. To znamená, že hrabivost je nebezpečím pro plnost lidského soužití. Lidé musí být odpovídajícím způsobem vychováváni, aby společnosti prokazovali službu, aby měli potřebu: když mohu, pak musím.

DAK:  Zcela souhlasím, ale dle mého se totalitní režimy nedají porovnávat se západními demokratickými zeměmi. V kapitalismu západního světa žijete v džungli, ale jste svobodný! Hrabivost, o které hovoříte, existuje všude na světě. Žijete-li v diktatuře, v tom, v čem žili naši lidé, je to peklo.

MS: Někdy se džungle a peklo podobají.

DAK: V džungli musíte bojovat, ale jste volný, máte možnost se pohybovat i rozvíjet, máte volnost slova. Můžete si zvolit, jak chcete žít. V pekle nemůžete bojovat vůbec, ani žít, jak opravdu chcete, jinak jste zlikvidován. Dodnes naší minulostí trpíme.

MS: Tehdy se mnozí lidé zbavili svobody.

DAK: Jedná se zde o jednu z nejtemnějších a nejzrůdnějších dob minulého století. Pro miliony lidí to bylo tragické století. Měli bychom naši minulost mít stále na mysli, protože ji ještě zpracováváme, vedeme s ní doposud dvousečný boj. Vždyť se jedná o tolik let deformace mnoha lidských charakterů, a nemůžeme je jen tak opomenout. Musíme být ostražití, abychom se znovu neocitli na prahu hlubin pekla. Musíme mít dosti sil, vůle i času vysvětlit tuto zkušenost dalším generacím a umožnit jim, vyvarovat se s naší pomocí chyb minulosti.

… Formální struktury – stát a kontexty …

MS: Navrhoval bych, abychom zmínili formální struktury v moderní společnosti. Sama jste se zeptala, proč na některé věci neposkytne finance stát. Když stát nepodporuje, pak půjdu a vynaložím peníze například na opravu lunet ve foyer Národního divadla, významného uměleckého díla, jak tomu bylo ve vašem případě.

DAK: Tuto otázku si nekladu, protože vím, že stát nemůže garantovat a financovat vše. Proto je nutné, podílet se na kultivaci kulturních hodnot. Jsem přesvědčena, že aktivita je nutná zvláště po peklech, která naše republika prožila. Je vhodné, aby stát zajistil lidem přiměřenou zdravotní péči, vzdělání, kulturu. Ale od státu nemůžeme žádat vše a odložit vlastní odpovědnost. Není možné pouze očekávat, natahovat ruku. Jsem přesvědčena, že každý, kdo má štěstí, kdo je úspěšný, má jistou občanskou povinnost se angažovat – a to dle svých možností, znalostí i schopností.

MS: Zde jde o to, že lidé si pro sebe řeknou: jsem plátce daní, proč bych se měl dál finančně podílet? Vím, jedná se o „zápecnický“ přístup i přístup černého pasažéra.

DAK: Hleďme si lidí, kteří jinak smýšlí. Ignorujme tyto skutečnosti, které odvádějí pozornost od nás samotných a směřují jinam, pojďme se angažovat v občanské společnosti. Koncentrujme energii na to, abychom ji neztráceli tím, že poukazujeme na jiné, neboť je nutné začít sám u sebe. Omlouvám se, že na tuto problematiku pohlížím budovatelsky.

MS: Je sice pěkné, když jsou nám poskytovány finance z Evropské unie na vznosné projekty, ovšem komplikuje to administrativa, složitost řízení projektu atd.

DAK: Ano, ovšem, netroufám si posoudit, co je lepší, co je horší. Sama bych byla vděčná za podporu našeho muzea, které zde již roky provozujeme. Žádnou podporu nedostáváme, byť jsme na turistické cestě v Praze směrem na Hrad. Po cestě projdou stovky turistů, nehledě na milovníky umění, kteří nás pravidelně po několik let navštěvují.  Netroufám si posuzovat a hodnotit dary institucí nebo jednotlivců. Dar je dar. Nechť jej hodnotí ti, kterým to bylo jako povolání uloženo. Možná tyto činy posoudí i čas či společnost.

MS: Měli bychom uvést, že dar může někdy nést adjektivum „danajský“ dar, tedy něco, co je nám poskytnuto, ale z čeho nemáme odpovídající užitek. Zde narážím na slova pana doktora Vojtěcha Eliáše, který v Čechách vede program boje proti lepře. Podle něho: poskytne-li stát peníze, nula od nuly pojde.

DAK: Pane Soldáte, jsem přesvědčena, že danajské dary existovaly od doby, kdy se dary staly prostředkem, či instrumentem řešení některých lidských vztahů, a je to tak od nepaměti. Všechny pozitivní snahy mohou mít negativní následky. Tento fenomén zde na světě je a bude, jako je dobro a zlo. Nesmíme se ale kvůli tomu chovat nedůvěřivě.

… Muzeum Montanelli …

MS: Navrhuji, abychom se zmínili o vašich aktivitách. Iniciovala jste vznik Mecenášského klubu Národního divadla. Hlavním impulsem bylo, že kultura bez lidí, bez aktivních lidí není možná. Nechť vytvoříme dobrovolnou instituci, jejíž činy jasně prozradí: konáme aktivity, které ocení generace.

DAK: Příští generace nemusí ocenit, na čem zde pracujeme. Moje ctižádost směřuje spíše k zachování památky těch, kteří žili před námi. Jako občanskou povinnost pociťuji též předat své zkušenosti jako svědek doby dál, dokud ještě zbývá čas. Lidé zapomínají snadno. Bez aktivních lidí není možné ani aktivní svědectví, ani transformace zkušeností. Musíme si uvědomit, že naše generace je, doufejme, poslední, která ještě může zprostředkovat hrůzy totality a děsů našich rodičů a prarodičů z druhé světové války, i ponaučení, které z nich vyplývá. Kultura lidi spojuje a sbližuje. Je dobrým instrumentem ke sbližování lidí. Vrací určitou ztracenou identitu, která je pro národ důležitá. Je hodnotou nezměrnou.

MS: Kromě divadla máte zde muzeum moderního umění. Opět se dotýkáme snahy poskytnout prostor umělcům i návštěvníkům kulturních institucí.

DAK: Jsme nezisková organizace, která se snaží, mimo jiné, představovat jednotlivé umělce, projekty, sbírky – a tak rozšiřovat znalosti, osvětu a kulturní povědomí v místě, kde žijeme, kde je muzeum lokalizováno, a obohacovat tak občany a milovníky umění o kulturní zážitky. Netýká se to pouze občanů našeho města, ale i turistů a cizinců.

MS: Máte na mysli prostor v Nerudově ulici?

DAK: Nerudova ulice by měla poukázat nejen na unikátní architekturu, ale na kulturní dění v našem městě. Je smysluplné provozovat uměleckou instituci, návštěvníků nám přibývá a je nutné jít příkladem. Objevuje se zde stále více obchůdků a kaváren s českými výrobky na vysoké úrovni, které úspěšně konkurují stánkům s upomínkovými předměty, které známe již dvacet let.

MS: Ano, je to spojeno s místem. Je tam zdravé národovectví, které říká: hle, návštěvníku Prahy, pojď a podívej se, toto je výsledek práce našich lidí.

DAK: Úlohy muzea jsou definovány, jsme členem Asociace muzeí a galerií, vedle výstavní činnosti probíhají komentované prohlídky, aktivity pro děti a pro školy, večery s umělci a kurátory. Musíme pracovat, jsme zde již čtrnáct let.

MS: Máte zájem oslovit srdce lidí, kteří se na místa v Praze, obecně do České republiky budou toužit vracet?

DAK: K srdci bych přidala i intelekt. Nemohu také utajit, že některé projekty, které zde realizujeme, mají obsahově jistý sociální, politický a humanitní postoj. Scházejí se zde zajímaví lidé, jsme jakási živá, pohyblivá buňka, možná taková, o jaké jsem již hovořila.

… Mecenášství v Čechách a na Západě …

MS: Na konci našeho setkání bych se dotkl mecenášství u nás a na Západě. Nadace Via, která se zabývá mapováním mecenášství a pokouší se o jeho obrodu, uvádí: Češi jsou sice schopni poskytnout finance v objemu 7 miliard, avšak je to asi pouze desetina toho, co je v zahraničí, co bychom vydali jako vyspělá země. V zahraničí je schopnost darovat daleko větší, a tyto činy jsou tam samozřejmou součástí života.

DAK: Máte pravdu, ale jiné země měly jistý náskok. Jejich životní úroveň a vyzrálá demokratická struktura, schopnost jedinců převzít spoluzodpovědnost za vývoj i kulturu společnosti byla přece zcela jiná. Jsme pořád ještě v jistém smyslu post-totalitní země, podívejte se na naše voliče. Brzy se to změní, chci v to věřit – a je na čase! Sousedy ve zdravém duchu dohoníme, uvidíte.

MS: Děkuji vám za milé setkání nejen nad tématem mecenášství a proměnách daru. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.