Dialog o evropské integraci s Hynkem Fajmonem – I. část


*1968, člen Občanské demokratické strany, 1998 – 2001 starosta města Lysá nad Labem, 2001 – 2004 poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, 2004 do roku 2014 europoslanec, věnuje se otázkám bezpečnosti a zahraniční politiky, je autorem knihy Margaret Thatcherová a její politika, která měla dvě vydání (2010), též autor knihy Slovníček evropských levicových pojmů (2008).
Stáhnout dialog:

 

Vymezení geografické i kulturní je zásadní pro pochopení Evropy, avšak jde o problematickou záležitost plnou nejednoznačností.  Samotná Evropská unie říká: moje ambice je „zastřešit“ celou Evropu a každá evropská země má právo usilovat o členství. V případě Běloruska a Ukrajiny je jednoznačné, že se jedná o evropské státy, jež mají zcela jasné právo žádat o členství, pokud o to budou stát. Při širším pohledu evropskou civilizaci definuje několik klíčových věcí: je to reformace, renesance, oddělení světské a církevní moci. Problém je, že v současnosti není schopna své pozice bránit a užívá atlantické partnery. Uvažujeme-li o Evropě, je nutné zmínit stát blahobytu, spousta odpovědnosti se přenesla na stát, jenž lidem garantuje mnoho práv, zabezpečení, což nakonec vede k rozpadu rodin, poněvadž lidé spoléhají pouze na stát. Pan Fajmon zmiňuje otázku Británie, jejíž pozici vůči integrující se Evropě formovala i baronka Thatcherová. Odchodem Británie ztratí Evropa liberální křídlo, které vyvažovalo pozici Francie a jiných socialisticky orientovaných zemí. Pro rozvoj společenství jsou nutné čtyři svobody, které umožňují i České republice čerpat výhod vnitřního trhu.

Dialog o obecných tématech byl natočen v úterý 19. ledna 2016 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Hynka Fajmona ve společnosti B and P Research s.r.o, Lesní 585, Milovice.

 

MS: Pane Fajmone, máme-li hovořit o Evropě a Evropské unii, je vhodné začít definicí. Čím je pro vás jako bývalého evropského politika Evropa? Jak si ji vymezujete? Možná je vhodné začít geografickým vymezením, protože Evropa zahrnuje i část velkého Ruska.

HF: Vskutku složitá otázka! Spíše bych začal definicí EU, poněvadž je jednodušší. Evropa je proměňující se fenomén, který nemá jasné hranice. Proměňují se, kam až sahá evropský vliv z evropského jádra. Evropskou unii chápu jako společenství spolupracujících států, které jsou členy. K lednu 2016 máme 28 členů. Samotná Evropská unie říká: moje ambice je „zastřešit“ celou Evropu a každá evropská země má právo usilovat o členství. Unie tvrdí: všichni, kteří jsou v geografickém prostoru Evropy a mají ochotu se připojit a sdílet podmínky a legislativu, mohou se stát členy Unie. I ona proměňující se Evropu geograficky chápe stejným způsobem – a to jako společenství států, které jsou na území Evropy a jsou ochotny spolupracovat v rámci nějakého společného celku. Klíčový problém existuje na východní a jižní hranici. Ta není řádně definována, nebo není zcela jednoznačná. První je na straně Ruska – nyní máme hranici mezi Finskem, pobaltskými státy, Polskem a následně hranice klesá, čímž jsme odděleni od Běloruska, Ukrajiny. Je vhodné podotknout: Bělorusko do EU vstoupit nechce, Ukrajina usiluje o asociační dohodu. Pokud vím, ukrajinská vláda deklaruje dlouhodobý zájem vstoupit do Unie, avšak je to předmětem sporu. Potom je velký problém Turecko, poněvadž zčásti leží v Evropě, zčásti nikoli, ale Unie jej chápe jako stát, který je oprávněn podat žádost, zatímco severoafrické země, které mají zájem, přihlášku podat nemohou. Pak zde máme rozdělený Kypr. Na západě, tam je definice prostoru jednoznačná. Je tam zajímavý příklad Islandu, Grónska, ale i Norska, jež by dávalo Unii možnost teritoriálně expandovat až k severnímu pólu. Prostor je tedy vymezen, a potom již jde o vnitřní dohody, jak systém má fungovat. Vidíte, že konflikt se vyhrotil na východní a jižní straně. Mám na mysli Ukrajinu, Turecko, což jsou nyní hlavní problematické body.

MS: Je zvláštní, jak je rozdělená Ukrajina. Západ s hlavním městem Kyjev je prozápadní, kdežto východ země se obrací k Rusku. Vše eskalovalo v konfliktu, jenž trvá již dva roky.

HF: Přesně tak!

MS: Dotkněme se jedné skutečnosti: ačkoliv je geografická hranice Evropy až na Urale, do Evropy východní země: Bělorusko, Ukrajina, nepatří.

HF: Nerozdělil bych to tímto způsobem. V případě Běloruska a Ukrajiny je jednoznačné, že se jedná o evropské státy, jež mají zcela jasné právo žádat o členství, pokud o to budou stát. Jsem přesvědčen, že ze strany Unie, pokud splní podmínky, by nemohlo být uvažováno o odmítnutí z titulu, že nemohou být v EU. V případě Ruska je to složitější. Tam je to velký spor, zdali Rusko může být součástí EU, nebo ne. Někteří lidé – jako prezident Miloš Zeman, či němečtí politici připouštějí, že ano. Za prvé – Rusko nechce být součástí EU, za druhé – nemyslím si, že je to reálně možné. Do Unie by musely být vtaženy Spojené státy i Rusko, ale ne pouze jeden z nich.

MS: Pokud člověk slyší úvahy tohoto druhu, má úsměv na rtech. Jen si vezměme, jak se Evropská unie vyvíjela, že se jednalo o pět zemí, přistoupila šestá. Postupně se začalo rozvíjet. Pochopitelně, že tam existuje efekt nabalující se „sněhové koule“. Nakonec, pokud se díváme na mapu světa, vidíme Evropu a k ní připojenou velkou asijskou plochu. Tento útvar se nazývá Euroasií, tedy možnosti rozšiřování zde jsou. Vždyť Evropský kontinent je ve srovnání s Asií malý.

HF: Někteří geopolitici v Rusku a stoupenci euroasianismu se dívají na Evropu jako na poloostrov Asie. Evropa má dle nich být přičleněna k Rusku, neboť Rusko je jaderná mocnost a rádo by si přičlenilo celou Evropu. Ta by dodala průmyslový a obchodní potenciál, Rusko jaderné zbraně a surovinové zdroje a vznikla by z toho velmoc, která by byla schopna být největší mocností na světě.

MS: Existovala by vedle Ameriky, Japonska, Indie, Brazílie …

HF: Kombinace Evropské unie a Ruska by byla nejmocnějším státem světa. Tato ambice v Rusku existuje a někteří politici v Evropě na to slyší.

MS: Zmínil jste pana prezidenta Miloše Zemana. Obdobně k tomu přistupoval jeho předchůdce Václav Klaus.

HF: Nyní jsem měl hlavně na mysli německé politiky: Gerharda Schrödera a vůbec realitu kolem budování plynového partnerství mezi Německem a Ruskem.

MS: Máte na mysli North Stream a South Stream?

HF: Ano, tyto projekty jsou produktem tohoto záměru na mocenské propojení EU a Ruska. Toto zásadním způsobem posouvá celou strategickou debatu a situaci nás i celé EU komplikuje.

… Obecnější pohledy na Evropu  …

MS: Nyní jsme hovořili převážně o vztahu Evropy, Evropské unie, nicméně pokud se podíváme v obecnější rovině na Evropu, můžeme zde objevit totalitní snahy. Vezměte si náboženství, myšlenkové koncepty. To „kolonizovalo“ celou planetu, protože lidé měli zájem o univerzální pojetí.

HF: Evropská civilizace je složitý fenomén s dlouhou historií. To, čím jsme prošli v dějinách, v nás zůstává a definuje nás i dnes. Z mého pohledu evropskou civilizaci definuje několik klíčových věcí: je to reformace, renesance, oddělení světské a církevní moci. Nezapomínejme na vědeckotechnickou a průmyslovou revoluci, zrod vědy a její přínos do společnosti, což je proces, který se táhne od Isaaca Newtona nebo René Descarta po několik staletí, který evropskou společnost neustále proměňuje. V muslimské civilizaci tyto aspekty nevidíme. Následuje osvícenství, máme tam dědictví kolonialismu, boj o občanská práva, Velkou francouzskou revoluci, koneckonců i nacismus a komunismus je vlastně deviace v rámci našeho historického vývoje. Pokud bychom měli definovat pozitivní dědictví, to, co je nosné, můžeme konstatovat, že se jedná o kombinaci křesťansko-židovského náboženského základu, římského práva, vědeckotechnické revoluce, oddělení církve od státu. V odkazu jsou zmíněna práva občana a jeho individuální svobody i systém liberální demokracie. Je tam rozdělení mocí, systém vah a protivah, nesmíme zapomenout na vládu práva. Jedná se o „vynálezy“, které se v Evropě postupně vytvářely a daly vznik dnešnímu liberálnímu řádu, který zde je hlavním dědictvím minulosti. Měli bychom říci: liberální řád není čistě evropská záležitost, můžeme ji nalézt i ve Spojených státech. Právě americkou účastí ve dvou světových válkách se pak liberální řád rozprostřel do většiny Evropy. Právě toto můžeme označit za pozitivní evropské dědictví. Nahlížím jej jako euroatlantické, protože sama Evropa bez přítomnosti Spojených států není samonosná. Pokud by Spojené státy neexistovaly, dostala by se „ke slovu“ koncepce ruských geopolitiků a byli bychom poloostrovem podřízeným vůči Moskvě.

MS: Měli bychom říci: lidé odcházeli do Spojených států, jednotlivé země se pak sjednocovaly, utvořily postupně 49 států a ty se staly součástí tavícího tyglíku a pomohly Evropě z těch válek a totalitních systémů. Je to zvláštní, přestože je Evropa mocnost, její státy občas potřebovaly pomoc. Platí to i nyní, jelikož Evropská unie nemá do současnosti odpovídající armádu, která by dokázala bránit její hranice, utvářené hranicemi demokratických států. Můžeme tvrdit: Evropa zde vystupuje v podobě morálního hazardéra.

… Evropské hodnoty …

MS: Pokročme dále – co považujete za evropské hodnoty? Jak jednotlivé hodnoty definujete? Možná jsme opomněli vztah k řeckému myšlení – úcta k pravdě.

HF: Evropské hodnoty?

MS: Možná jsou univerzální a nejsou omezené na jednotlivá teritoria.

HF: Evropská unie se snaží hodnotově ukotvit a vydala celou řadu různých dokumentů, listin, ústav, smluv, kde se snaží popsat jednotlivé hodnoty, jež jsou pro ni určující a které má ctít. Nyní Evropská komise sama o sobě říká: jsem strážcem smluv – a tím pádem i hodnot. Kvůli tomu máme uspořádání, kde je 28 komisařů jmenovaných členskými státy, což jsou garanti, kteří mají hlídat, aby se vývoj nezvrhl. Aktuálně se snaží kárat Poláky nebo jiné. Jde o humornou situaci, nicméně je pravda, že evropské hodnoty existují. Podléhají vývoji v čase, jsou definovány výčtem garantovaných práv a svobod. Seznam se různě prodlužuje a vymýšlí se nová práva, nové svobody. Zde jsem však velký skeptik, protože souhlasím s tím, že liberální společenství je ochráněno Spojenými státy. Zároveň si to Evropané nechtějí přiznávat a snaží se vůči Spojeným státům všemožně vymezovat – a to i v hodnotové oblasti – vytvářet lepší společnost, než je americká. V seznamu hodnot Evropské unie v oblasti lidských práv figuruje, že se nesmí vykonávat trest smrti, což je jasně útok na seznam hodnot amerických, nebo se vytváří právo na manželství osob stejného pohlaví či se vytváří …

MS: … institut rovnocennosti manželství. Ano, podobné věci stejného typu.

HF: Jsou to nová práva, nové svobody, které neexistovaly v minulosti a nyní se vymýšlejí. Je to proto, že západní Evropa je pod vlivem politické korektnosti a pod vlivem neomarxismu frankfurtské školy, jenž je dominantním myšlenkovým proudem evropských elit a univerzit. Kvůli tomu se dostáváme do paradoxu, kde Evropa sama není schopna se chránit, není schopna chránit své hranice, není schopna ozbrojit své muže, mít své ozbrojené síly a spoléhá na ochranu zvenčí. Zároveň si vytváří ambici „morálního kýče“, že je nadřazená nad vše, že jen ona zde stanoví morální standardy a má ambice poučovat ostatní svět. Svým způsobem je Evropská unie založena na představě, že ani nemá mít hranice, že k modelu kooperativní integrace se mají připojit všichni, že má jít o univerzální koncept.

MS: Totéž má být v Africe, Latinské Americe …

HF: Ano, každý kontinent má mít vlastní integraci a vše se má zastřešit světovládou, jež bude lidstvo moudře spravovat a řídit.

MS: V jisté nadsázce můžeme tvrdit: bude-li kolonizována Evropa, svět zažije expanzi výš.                                                 

HF: Kdo ví? Možná, že ano. Není potřeba se usmívat. Jsem přesvědčen, že se skutečně dotýkáme ambicí. Je to tradiční osvícenská představa, že se věci dají řídit. Na druhou stranu – je to reakce na šílenství, které zde dřív vládlo, na všechny války. Někdy systém funguje lépe, někdy hůř, ovšem stále žijeme v civilizovaných poměrech. Absolutně nesouhlasím s tím, co tvrdil Timothy Garton – Ash, že nyní je v Evropě nejhorší situace od II. světové války. Jedná se o absolutní hloupost.

MS: Jeho slova jsou odrazem uprchlické krize.

HF: Ano, ale v celé Evropě, ve všech evropských státech, které jsou v Unii, vládne demokracie, svoboda a vše funguje. Nevím, jak může říci, že toto je horší situace než po konci II. světové války, kdy byla Evropa kompletně zruinovaná a rozdělená. Půlka Evropy byla komunistická, čtvrtina pod vojenskými diktaturami a jen malá část relativně svobodná. Jeho slova jsou nesmyslná.

… Židovsko-křesťanský základ …

MS: Právě, vrátil bych se k hodnotám. Obsahují je i dokumenty, které k nám přicházejí, a vy jste se na nich v době svého působení v Evropském parlamentu spolupodílel. Je zmíněn židovsko – křesťanský základ. Zde bychom se měli podívat, co je na procesu sjednocování Evropy křesťanského. Jedním ze znaků křesťanské nauky je schopnost oběti – a právě lidé po roce 1945 museli přinést velkou oběť z toho důvodu, že před nimi byly rozbořené země. Bez opravdové oběti by nedošlo k takové rekonstrukci – například Německa. Položme si otázku: kdo by dnes byl ochoten se účastnit operací, které by mohly srovnat s velkou resuscitací po roce 1945?

HF: Jsem přesvědčen, že všichni, ale není to nutné. Lidé po roce 1945 to dělali proto, že před nimi stál úkol. Chtěli žít lépe a uvěřili různým doporučením, jak toho dosáhnout. Někteří si řekli: potřebujeme jiný systém než před válkou a šli cestou radikálního komunismu a kolektivismu. Někteří šli cestou liberální demokracie, někde byly katolické diktatury jako ve Španělsku, Portugalsku. Byly zde různé modely: vojenská diktatura, komunistická diktatura a liberální demokracie a z nich se ukázalo, která z variant uspořádání je funkční a přináší nejlepší prospěch. Je pravda, že po roce 1945 byly demokratické režimy v Německu, Itálii, Francii, Belgii, Holandsku ovlivněny křesťanskodemokratickým myšlením. Působili v nich zakladatelé západoevropského sjednocování a ukázalo se, že systém je funkční. V sedmdesátých letech se zhroutily vojenské diktatury ve Španělsku, Portugalsku a Řecku a bylo zvoleno liberálně-demokratické směřování. Ovšem jinde – jako ve střední a východní Evropě i u nás – zvítězily komunistické diktatury, které trvaly až do konce 80. let, …

MS: … které se rozpadly do roku 1991, kdy končí Sovětský svaz.

HF: Lidé po válce mnohé věci udělali proto, že to byla nezbytnost. V současnosti nejsme vyzýváni k podobným obětem. Jsem ale přesvědčen o tom, že lidé by byli ochotni k mnoha obětem, pokud by si to žádala doba. V tom nejsme horší než předchozí generace. Jsme pouze bohatší …

MS: … a také pohodlnější.

HF: Zcela jistě!

MS: Narazili jsme na další hodnotu Evropské unie – blahobyt. Kritik společnosti namítne: je rozdíl v nahlížení: blaho být a blaho mít. Binární pozice lidské existence a tíhnutí k módu „mít“ může narušovat její autenticitu. Vím, obyčejný člověk takto uvažovat nemusí, neboť je pragmatický, poněvadž i zde platí: bližší košile než kabát.

HF: Zde jde o skutečnost, která záleží na mravním posouzení každého člověka, jakým způsobem bude dosaženo blahobytu a ekonomického rozvoje, zda bude preferován konzumní styl života, nebo alternativní. Jedná se o sféru individuální svobody, …

MS: … jež může být záhubná.

HF: Souhlasím s vámi. Vidíme mnoho negativních jevů, pro které se lidé svobodně rozhodují. Vidíme mnoho lidí závislých na hazardu, poněvadž máme svobodu a dospělí lidé tomu mohou propadnout – a řada z nich této závislosti propadne. Je to pravda, nicméně v liberálním státě, pokud lidé mají svobodu, jsou sami za sebe odpovědní, je jejich věc, jak s ní naloží, za ně nenese nikdo odpovědnost. Vidíme tam mnoho negativních jevů a vůbec je nechci zastírat, poněvadž se mně mnoho věcí v naší společnost také nelíbí: jak funguje, jak se lidé rozhodují a jaké jsou dopady zhoubných fenoménů. Tam je vidět, že jsme bohatá společnost, kde si lidé mohou dovolit mnoho.

MS: Jsme bohatší, ale ani to nám nestačí.

HF: Společnost poskytuje tak širokou sociální síť, že rizikové chování se vlastně i vyplácí. Lidé mají zájem podstupovat rebelství bez příčiny, neboť nakonec na ně člověk často ani nedoplatí.

MS: Součástí výbavy svobodného člověka je také odpovědnost. Bez ní člověk není svoboden.

HF: Ano, souhlasím s vámi, nicméně jsme v rámci evropského modelu – státu blahobytu, spousta odpovědnosti se přenesla na stát, jenž lidem garantuje mnoho práv, zabezpečení, což nakonec vede k rozpadu rodin, poněvadž lidé spoléhají pouze na stát.

… Formální struktury …

MS: Ano, vyvstalo nové nebezpečí – formální struktury. Již se nejedná o společnost autentických jedinců, kteří v ní dominují, ale subjekt jsme uzávorkovali. Na druhou stranu – k uzávorkování jsme dospěli spontánně.

HF: Stát beru jako legitimní a pozitivní. Jsem přesvědčen, že v oblasti zdravotní, sociální – tedy ve sféře welfare state, stát pozitivní roli má. V Evropě je plněna tato funkce nejlépe na světě. Nedávno Angela Merkelová uvedla příměr, který se mi velmi líbil. Uváděla: „Všichni v Evropě si uvědomme, že Evropa tvoří asi 7 procent světové populace, tvoří 20 procent světového HDP a 50 procent sociálních výdajů celého světa. Právě toto je dnešní EU. Je nás málo, vymíráme, hlasy Evropanů se v procentuálním vyjádření snižují. Jsme produktivní, produkujeme daleko víc, než kolik nás je, ale ještě násobně víc přerozdělujeme na sociální účely, a proto jsme tak atraktivní pro všechny chudé lidi z Afriky, z Asie, a proto sem imigranti jdou. Je však otázka, zdali je toto udržitelné. Dle mého názoru to udržitelné není.

MS: Když jsem se setkal s Pavlem Kysilkou, dnes již bývalým generálním ředitelem České spořitelny – a to v rámci projektu Fenoménu transformace, řekl mi: způsob nastavení systému v Evropské unii je takový, že vede k lenosti. Nejsme schopni odpovídajících výkonů ve srovnání s těmi, kteří se podíleli na německém hospodářském zázraku, jenž umožnil návrat Německa mezi nejvyspělejší země Evropy i světa. Lidé se v počátcích integračních snah museli uskromnit. Tehdy především investovali, kdežto my spotřebováváme. Problém je, že na spotřebě je založen partner Evropy – Spojené státy.

HF: Je to také dáno tím, jaké si stanovujeme standardy. Dnes máme celoevropskou legislativu, která přísně reguluje pracovní dobu, přísně reguluje rozsah práce. Nesmíte pracovat více než 52 hodin týdně. I kdybyste chtěl, nesmíte. Máte mnoho omezení, které jsou dána tím, že se Unie snaží zvyšovat standardy, aby se lidé měli lépe. Ve výsledku se utváří společenství, které je příliš pohodlné.

MS: Pokud je člověk schopný, proč omezovat jeho potenciál pro vlastní rozvoj i rozvoj širší společnosti?

HF: Dnes je zcela zřetelné, že nejsme kontinentem, kde se rodí inovace.

MS: Snažíme se – a to kvůli evropským fondům. Kolem metropolí – Praha, Brno vyrůstají výzkumná centra, ovšem nejedná se o Silicon Valley.     

HF: Je politováníhodné, že Evropská unie žije v zajetí představy, že lze centrálně řídit vědeckotechnický rozvoj, a ten státem garantovat. Steve Jobs ale nepracoval v žádném evropském ani americkém státním výzkumném centru, …

MS: … ani Bill Gates, spoluzakladatel Microsoftu.

HF: Naprostá většina vynálezů je spontánní, individuální lidský výkon a nejde o výsledek systematické vědecké činnosti státních úřadů nebo státních výzkumných institucí. To je paradox, který v Evropě nechápeme.

MS: Kvůli tomu máme výzkumné laserové centrum – ELI, díky němu budou naši republiku navštěvovat zahraniční výzkumníci. Existují lídři vědy, ale pak jsou též její mravenčci. Evropa se snaží podpořit mravenečky. Nikdy nevíte, kdo udělá posun o úroveň výš.

HF: Když se ovšem podíváte na seznamy nositelů Nobelových cen, Evropanů je tam málo. Jsou tam zejména lidé židovského původu, kteří působí v USA. Na to, jak jsme důležitý lidnatý a významný kontinent, největší talenty z Evropy odcházejí na americké univerzity.

MS: Neviděl bych to negativně. Působí pro společnost tak, jak tak – svět je propojený.

HF: Ano, ale špičkové výkony a vynálezy vznikají ve Spojených státech a nyní již i v Asii. Sami jako Evropané si dáváme pauzu v oblasti rozvoje a infrastruktury. Jeďte do Číny a podívejte se na jejich vysokorychlostní trať, na jejich dálnice, oni jsou schopni vybudovat desítky tisíc kilometrů a v Evropě nejsme s to postavit téměř nic. Proč? Protože máme příliš přísné různé regulace – především environmentální, které tyto věci limitují.

… Problémy formálních struktur …

HF: U nás v Čechách se můžeme setkat s extrémem. Žijeme v 21. století a Česká republika nemá ani jednu vysokorychlostní trať a ještě dlouho ji mít nebudeme.

MS: Pokud byste se podíval po členité krajině naší vlasti, vysokorychlostní trať by byla zásahem.

HF: Francie je též členitá a mají je.

MS: Ano, mají TGV – a to od osmdesátých let. Jedná se o otázku priorit. Ty se určují během demokratického procesu.

HF: Máte pravdu, ovšem když se priority určí, samotná realizace je velmi komplikovaná – vidíte to na stavbě dálnic v České republice – přestože máte prioritu X let, nemáme do Drážďan dálnici, byť měla být dokončena před šesti lety, avšak dosud dokončena není.

MS: Máme mít dálnici do Českých Budějovic, ani ta není dokončena atd. Máme mít dálnici na Polsko, též není dokončena.

HF: Dálnice D3 nemá ve středních Čechách ještě ani určenou trasu, protože byla navržená trasa soudem zrušena. V Evropě máme obrovský problém v rozhodovacím procesu a v možnostech blokování, což vede k zásadnímu zpomalování rozvoje infrastruktury.

… Idea a ideologie …

MS: Chybí tah na branku. Rád bych ještě zmínil, jak se ideje přetvořily v ideologie? Ve dvacátém století zde vznikly totalitární ideologie, které měly přeměnit podobu Evropy. Český národ měl zmizet z mapy.

HF: Totalitní ideologie byly deviace v naší civilizaci – v přelomových obdobích v důsledku válek a ekonomických krizí lidé začali uvažovat o radikálních alternativách společenského uspořádání, což byl komunismus a fašismus. Ukázalo se ale v praxi, že tyto systémy jsou nefunkční a naopak přináší obrovské problémy. Fašismus a nacionální socialismus vedly k největší světové válce. Komunismus se ukázal jako ekonomicky nefunkční a navíc i zásadně omezoval lidskou svobodu. Oba tyto systémy byly založeny na chybné premise, že centrum (diktátor nebo strana) ví nejlépe, jak společnost řídit.

MS: U fašismu? Ten byl založen na rasovém základě.

HF: I u něj existovalo centrum, které diktovalo priority s tím, že národ je bude sdílet, nicméně se ukázalo, že systém vede k válkám, což bylo šílené. Jednalo se o nejhorší hrůzu, která se v dějinách odehrála. Nakonec se z toho Evropa dostala a vrátila se k liberálním hodnotám. Považuji to za těžce zaplacenou zkušenost.

MS: V počátku evropského integračního procesu byla snaha po míru. Již se nebude opakovat válka.

HF: Tuto skutečnost je nutné Evropanům zdůrazňovat. Zvláště si tuto hodnotu uvědomíte, když se setkáte s lidmi z jiných civilizací, jiných kultur a chvíli se s nimi budete bavit. Pokud se bavíte otevřeně, tuto skutečnost vám sdělí. Stále žijeme ve svém evropocentrickém přesvědčení, že jsme hlavní centrum civilizace celého světa, a stále máme nad ostatními nadřazený postoj. Je nutné, abychom si uvědomili, že obě světové války jsme způsobili my, či lépe vznikly u nás, v naší civilizaci, přímo v Evropě.

MS: Nezapomínejme na studenou válku a takzvané války v zastoupení.

HF: Nevymysleli si to Arabové, nevymysleli si to Číňané – koneckonců i v občanské válce v Číně mezi sebou válčily dvě skupiny, z nichž jedna převzala americkou liberální ideologii a druhá německou ideologii komunistickou. Můžeme konstatovat: jejich prapory vlály „ve větru ideologií“ vzniklých v naší civilizaci – nikoliv v té čínské. Tuto skutečnost si málo uvědomujeme. Máme skutečně obrovský vliv na celý svět, avšak ne vždy pouze pozitivní. Musíme vnímat i rozměr negativní, musíme si uvědomit, že jsme vývozci různých „šíleností“, které rudí Khmérové dotáhli ad absurdum, přičemž jejich představitelé prošli Sorbonnou.

MS: Pol Pot a společníci se mohli rovnat lidem jako Stalin či Hitler. Když se podíváte na teroristy Islámského státu, též objevíte mezi nimi takové, kteří mají vysoké vzdělání a z našeho pohledu jednají nesmyslně.

… Vzpomínky na válku totalitních ideologií …

MS: Jste přesvědčen, že 70 let po strašné události lidé začali zapomínat? Ponětí o válce se vytrácí. Memento války je pryč. Proto si musíme tuto neblahou událost stále připomínat.

HF: Pochopitelně, vzpomínka na II. světovou válku odchází s lidmi, kteří to přímo zažili. Těch stále ubývá. Nedávno v britských novinách psali o posledním žijícím pamětníkovi první světové války. Dnes již žádní pamětníci první světové války – vojáci – nežijí. Tím je válka v paměti národa definitivně někde jinde, než když kolem sebe máte lidi, kteří se bojů účastnili. Nedávno zemřel jeden český generál, který se účastnil bojů o osvobození Ostravy. Z bitvy o Británii zbývá jediný český účastník. Jejich odchod zmenšuje vazbu na tuto událost a o to více roste úkol pro historiky, pedagogy ve školách, muzejní pracovníky, kteří by měli prožité válečné události připomínat, když již mezi sebou nebudeme mít přímé účastníky. Myslím i na lidi, kteří prošli koncentračními tábory, jako třeba Arnošt Lustig.

MS: Vzpomínkami se stáváme více svobodnými, poněvadž znáte-li svou minulost, jste schopen víc ocenit, že žijeme ve svobodné zemi.

HF: Jsem přesvědčen, že zde existuje mnoho pozitivních aktivit. Velmi se mi líbí aktivita České obce legionářské – legiovlak, jenž nyní jezdí po republice. I Vojenský historický ústav připravuje skvělé vzpomínkové akce a armáda se též snaží něco v této oblasti dělat. Nemyslím si, že by zde hrozilo zapomenutí. Existuje mnoho lidí, kteří se vzpomínkám na válečné události aktivně věnují. Proto necítím riziko, že bychom u nás na klíčové věci zapomněli.

… Struktury evropské integrace s ohledem k Británii …

MS: Dovolil bych si přejít ke strukturám, které utváří evropská společenství. Zmínili jsme mír. Po roce 1945 zde vládla snaha po utvoření společenství, ale spojenectví na politických základech ztroskotala. Úsilí propojit Evropu politickým obcováním nenašlo odezvu, a proto přišla hospodářská kooperace. Hospodářské otázky sjednocují a utvářejí mírové spolužití.  

HF: Po válce si státy musely opět vybudovat ztracenou identitu, obnovit instituce – fungování, vrátit se do funkčního stavu, což nějakou dobu trvalo. Nepodceňujme skutečnost, že se s Němci nikdo nechtěl přátelit, pokud měli na svědomí to, co na svědomí měli. Celá myšlenka o překlenutí nepřátelství smířením se mezi agresory a oběťmi, byla hodně revoluční. Představte si, že máte v rodině oběť a váš prezident bude říkat: musíme se začít přátelit s těmi, kteří způsobili válečné útrapy. Ve Francii to bylo hodně složité, ale nejen tam. Británie tento koncept smíření nepřijala. Podobné úvahy naleznete v Nizozemí či Belgii, což jsou země, které byly okupovány. Když se na integraci podíváme s odstupem – začala v Beneluxu: Belgie, Nizozemí, Lucembursko – tyto tři státy proces integrace odstartovaly. Pak zde bylo také skandinávské jádro – tyto země zvolily podobný model. Teprve potom se vytvořila německo – francouzská dohoda, která přičlenila tyto státy k modelu Beneluxu. Je pravda, že tento přístup budil resentimenty na francouzské straně. Následně se přidala také Itálie, ovšem systém se ukázal funkční a lze tvrdit, že nalézání kompromisů v šestici bylo úspěšné. Na konci šedesátých let Německo a Francie ekonomicky předstihly Velkou Británii. A Británie se proto rovněž začala přiklánět k členství v EHS.

MS: Bohatství bylo viditelné, …

HF: … a proto Britové změnili názor a šli stejným směrem, poněvadž viděli, že společenství funguje.

MS: Ano, Britové by rádi přistoupili dřív, ale problém byl též na francouzské straně a jmenoval se Charles de Gaulle.

HF: Pochopitelně! Celá integrace je do značné míry závislá na Francii a jejím politickém myšlení. Francouzi se rozhodli, že změní běh dějin a franko-německých vztahů tím, že nebudou po válce vytvářet sanitární kordon proti Německu, ale že s Němci začnou budovat společně fungující dvojici. Tento přístup znamenal totální revoluci ve vztazích v celé Evropě.

MS: Ano, snaha postavit Němce do „druhé role“ zde byla čitelná.

HF: Němci byli rozděleni po válce do dvou států a pro Spolkovou republiku Německo bylo výhodné, hrát roli slabšího, nicméně v oblasti hospodářství silnějšího. Tento přístup byl funkční a situaci v Evropě změnil.

MS: Neměli bychom opomenout skutečnost, že se někteří účastníci politického života dívali na Británii jako na trojského koně Spojených států, neboť se jedná o specifické postavení – a to, že Británie je „za“ průlivem.

HF: Ano, je to klíčová věc. Británie je ostrovní stát, který nebyl po dobu téměř tisíc let dobyt. Jedná se o jediný kontinuálně fungující demokratický stát, kde tamní viditelné poměry jsou výsledkem vůle lidí, kteří tam žijí. Nikdy nebyli okupováni. My jsme například jezdili před válkou vlevo – jako v Anglii. Kam přišel Adolf Hitler, tam nařídil, že se bude jezdit vpravo. My jsme se po válce nevrátili k tomu, co jsme měli před válkou. Naopak Británie, protože nikdy okupována nebyla, jezdí stále vlevo a ani Napoleon jí nevnutil metrickou soustavu jako celé Evropě. Británie si zkrátka dělá mnohé po svém, což je zásadní rozdíl. Britové jsou šťastný stát, a to v tom směru, že si vládnou sami. Poměry, které mají nejsou vnucené, …

MS: … i když ztratili svou pozici v rámci světa – nejsou hospodářskou velmocí.

… Otázka odchodu Británie z EU …

HF: Tuto skutečnost dodnes považují za klíčovou a i nyní, v referendu, které se bude konat, odráží jejich směřování. Vládnu si sám a jsem podroben svému westminsterskému parlamentu, a nikomu jinému. Je tam můj zástupce, kterého si mohu zvolit. Jedná se o konkrétního člověka, kterého znám. Tak funguje westminsterský model demokracie, jenž je jiný, než máme my – proporční, stranickou demokracii. Pochopitelně pro kontinent je britský případ velmi důležitý. Bylo by obrovskou tragédií, pokud by se Britové rozhodli z Unie odejít. Poškodilo by to Británii, EU i nás.

MS: Setkáváme se v druhé polovině ledna 2016 a počet těch, kteří chtějí zůstat a těch, kteří mají zájem odejít je vyrovnaný.

HF: Způsobuje to velké riziko. Pravděpodobnost, že se Britové nakonec rozhodnou odejít z Evropské unie, roste, což samozřejmě souvisí s neschopností unijní elity řídit soustátí rozumným způsobem.

MS: Máme nechat spravovat zem pouze národní vládou, nebo máme mít nadvládní instituce?

HF:  Pokud je stát v nějakém nadstátním útvaru, tak nadvládní instituce musí mít v každém případě. V britském případě je to komplikované tím, že Britové jsou součástí tzv. anglosféry. Anglosféra je historický fenomén daný jazykovou příbuzností. Jsou to lidé jednoho jazyka, jedné kultury, což je zkrátka klíčová věc. Britové mají k Novozélanďanům a Australanům blíže než k Francouzům, tak to je. To vztah Británie a Evropy komplikuje.

MS: Jak Británie, tak Holandsko byly významnými námořními mocnostmi.

HF: Jak jsem uváděl: neseme si sebou stále své historické dědictví. Španělsko a Portugalsko má vazby na Latinskou Ameriku, Británie má na své bývalé i současné državy, Holandsko též, Belgie má své, Německo má své a Itálie rovněž.

MS: Jednoduše – nejdou přetrhat. Spojení jsou velmi silná.

HF: Imigrační toky jdou kolem starých vazeb. Ti, kteří jsou frankofonní, jdou do Francie a Belgie. Ti, kteří jsou anglofonní, jdou do Anglie. Hispánci mají odlišné směrování.

… O co bychom přišli? …

MS: Čím podle vás je Anglie tak zásadní? Do Evropského hospodářského společenství přichází v roce 1973, poněvadž Francie tam uplatňovala blokační roli. Oč by – podle vás – přišlo osmadvacetičlenné společenství? Jsou lidé, kteří namítnou: „ostrov“ nebude součástí našich kontinentálních procesů.

HF: Přišli bychom o pozitivní mocenskou rovnováhu. Británie vyvažuje Německo a Francii, přináší do vývoje liberální prvek, který Francie nemá vůbec a Německo jen částečně. Také otevřenost, boj proti clům a různým obchodním překážkám. Britové se na vývoj EU dívají jako na volný prostor pro podnikání a obchod, což prostoru hodně prospívá – díky tomu Evropa získává. Můžete podnikat na velkém území a nemusíte překonávat zbytečné byrokratické překážky. Tento aspekt vnáší do procesu legislativy i politiky právě Británie. Pokud tam nebude, tyto aspekty tam vnášeny nebudou. Unie bez Británie bude podléhat protekcionismu daleko více, než je tomu nyní, což hodnotím jako špatně.

MS: Máte osobní zkušenost, poněvadž jste byl součástí reformistické frakce.

HF: Ano, mám s tím velkou zkušenost. Z mého pohledu je to jednoznačné, že roli liberální prosazuje nejvíce Británie, pak Nizozemí, Dánsko, do určité míry Finsko, částečně Německo. Proti tomu máte silný agrární blok: Španělsko, Francie, Itálie, Rumunsko, Řecko, Bulharsko a Maďarsko. Liberálně obchodní přístup, ten by se velmi oslabil. Potom je tam také vliv kulturní a jazykový. Angličtina by asi nebyla úředním jazykem, protože angličtina je úředním jazykem Británie. Tuto roli by mohli převzít Irové, že by angličtina byla za Irsko a vlastně asi i za Maltu. Z mého pohledu by to bylo paradoxní. I kulturní vliv Británie je obrovský. Jednalo by se taky o obrovskou změnu z hlediska vojenského. Británie je jaderná mocnost. V EU je kromě Británie už jen jedna – a to Francie.

MS: Zabýval jste se profesně životem Margaret Thatcherové. Jste přesvědčen, že by postupovala stejným způsobem jako nynější předseda vlády David Cameron? Byla by ochotna vyhlásit referendum k tématu, které se týká každého Brita, nebo by k tomu přistupovala, z hlediska, že se jedná o rozhodnutí elit a lid by měl poslouchat?

HF: To je zajímavá hypotetická otázka. Thatcherová za svého života zažila jedno referendum. Bylo to v roce 1975. Bylo to tak, že konzervativní vláda Edwarda Heathe přivedla Británii v roce 1973 do EHS. Ona v té vládě seděla a hlasovala pro vstup. Opoziční labouristé tento přístup kritizovali a byli proti němu. Když přišli v roce 1974 k moci, řekli, že kvůli vstupu do Evropského hospodářského společenství vyhlásí referendum a nechť vše rozhodne lid. Thatcherová už tehdy byla předsedkyní Konzervativní strany v opozici a dělala kampaň, aby v dojednaném aranžmá Británie zůstala. Labouristická vláda referendum prohrála, neboť Británie v referendum řekla, že v EHS zůstane. Následně během vlády paní Thatcherové, se postupně její názory na EU přesouvaly ke stále větší kritice a na konci života se ve svých knihách hlásila k tomu, že by Británie měla vystoupit. Nejsem si jist, zdali se vyjádřila ve smyslu podpory, aby o této záležitosti bylo referendum. Je možné, že na konci života by hlasovala pro vystoupení.

MS: Jste přesvědčen, že by podpořila vystoupení a jeden důvod by byl, že Británie by neměla být čistým plátcem EU, byť právě baronka Thatcherová byla schopna vymoci si výjimku.

HF: Nejedná se pouze o výjimku čistého plátce. Jde především o otázku regulatorní zátěže. Každý má trochu jinou národní tradici a Unie musí dojít ke kompromisu. Řekněme si, že každý stát v EU má trochu jinou míru regulace a přerozdělování. Evropské právo proto musí představovat jakýsi průměr těchto systémů. A Británie je od tohoto regulačního průměru zřetelně nejvíce vzdálena. Jinými slovy, kompromis evropské regulace je pro Británii obtížně stravitelný.

MS: Následně představitelé – politické elity musí vysvětlovat svým voličům, …

HF: … proč máme přijímat tento zákon, tuto směrnici, když u nás by to nikdy neprošlo parlamentem.

MS: Dotýkáme se „bruselského efektu“. Když se zemi daří, pozitiva společnosti jsou připisována národní vládě a negativa jsou připisována démonickému útvaru.

HF: Nejsou to imaginární problémy. Jsou velmi reálné viz například problém mořského rybolovu.  Británie je stát s obrovskou plochou moře, kde měli výsostné právo rybolovu Britové.  Po vstupu do EU se o tyto zásoby ryb museli začít dělit, protože v těchto vodách nyní mohu lovit rybáři z celé EU.

MS: Někdo tento aspekt může vnímat jako parazitování a je to paradox.

HF: Nejedná se o paradox. Když řeknete: vytváříme společný prostor, kde všichni mohou podnikat stejně, tak Britové mohou nyní recipročně lovit ve španělských vodách. Shodou okolností britské vody jsou nejrozsáhlejší, a proto tam bývalo nejvíce ryb. Mnoho rybářů tam začalo po vstupu do EHS lovit a britští rybáři na tom prodělali. Vznikl tam prostě nový konkurenční tlak. Lze tvrdit: dokud máte jisté politické uspořádání, jste samostatný stát, se svými vodami, vláda má právo domácí bohatství poskytnout pouze svým občanům. Jakmile jsme však v unii, musíte se o bohatství dělit s ostatními. To však vytváří v mnoha případech obrovské třecí plochy.

MS: Široký trh je pozitivum, ale možnost všech lovit v národních vodách druhých je zřejmé negativum.

HF: Odlišné uspořádání vám v byznysu udělá jinou situaci a dopady regulace ve výsledku mohou být v mnoha ohledech negativní k původnímu nastavení, které vyrostlo z jiných politických poměrů. Tyto skutečnosti dostatečně nechápeme a podceňujeme vznikající negativní důsledky.

MS: Jsme suchozemský stát, byť Shakespeare ve hře Bouře nám přiřknul moře.

HF: Dnes jako člen EU zprostředkovaně přes naše sousedy moře máme. Pokud by nyní česká firma chtěla začít provozovat mořský rybolov, tak má ve vodách EU stejné příležitosti a práva jako kterákoliv rybářská firma z Německa nebo Británie.

MS: Je zde otázka imigrace, která může být vnímána lidmi negativně …

HF: Na druhou stranu do Británie po rozšíření Unie 2004 a 2007 přišlo přibližně 4 miliony lidí z nových členských států EU. Nyní se jedná o jednu z klíčových věcí, kterou Británie řeší, a to, že jejich sociální systém je zásadně přetížen tím, že platí sociální dávky těmto lidem. Připomenu, že Británie vstupu těchto lidí na svůj pracovní trh nikdy nebránila na rozdíl třeba od Německa nebo Rakouska.

… Pohyb pracovních sil a jiné svobody …

MS: Lze konstatovat, že se jedná o černé pasažéry, občany z nově přistoupivších zemí.

HF: Nemyslím si. Nemůžeme to takto klasifikovat. Pro EU je to jedna z fundamentálních svobod. Tuto svobodu považuji za jedno z klíčových pozitiv Unie, že já, jako český občan, mám právo se volně usazovat, pracovat, podnikat nejen v malé České republice, ale i ve všech ostatních 27 státech. To mi dává Unie – a nikdo jiný.  Za to já, jako občan České republiky musím strpět, že jejich občané mají recipročně toto právo v České republice. Tento přístup považuji za fair. Je to návrat do středověku, kdy v latinské Evropě student mohl studovat v kterékoli zemi a tovaryš mohl jít za prací také kamkoliv.

MS: Jednalo se o předobraz projektu Erasmus, jak jej známe nyní.

HF: Řemeslník mohl chodit kdekoliv po Evropě. Nepotřeboval žádný pas. Opravdu – bylo to skvělé. Je to výborná věc, ale samozřejmě, že lidé mají tendenci jít za lepším, to je nevyhnutelná skutečnost. Tak jsme jako lidé nastaveni a není náhoda, že lidé jdou za lepší univerzitou, za lepším výdělkem, za lepším životem. Evropu utváří různé státy. Za lepším životem nejdou milióny lidí do Rumunska – jdou do Británie. To vytváří vnitřní tlaky v britské společnosti, poněvadž ta je přetížená. V politice se to projeví tím, že lidé si přejí tuto skutečnost omezit.

MS: Nádherným příkladem toho byla Francie, kde někteří strašili polským instalatérem.

HF: Přesně tak! Přitom sehnat v Paříži kvalitního instalatéra je velký problém.

MS: Z toho pak mohou vznikat nacionální vášně.

HF: Na to, jak obrovské změny přináší uplatnění čtyř svobod včetně volného pohybu osob, jsou vášně relativně zvládnuty. Zkrátka – funguje to. Nevím o tom, že by zde hrozilo fatální nepřátelství mezi Maďary, Rakušany, nebo námi a Němci.

MS: Můžeme konstatovat: obchod spojuje.

HF: Jsou to velké příležitosti, které lidé též využívají.

MS: Zmínil jste svobodu pohybu pracovních sil. Další je volný pohyb kapitálu, zboží a služeb. Jedná se o svobody, jejichž pozitiva mnozí z nás neoceňují a berou je za samozřejmé.

HF: Princip volného pohybu zboží je rovněž skvělá záležitost. Je dobré obchodovat v rámci celé Unie. Pro české hospodářství se jedná o požehnání. Díky tomu také naše hospodářství exportuje stále více. Podnikatelé se postupně učí dobývat evropský trh. Totéž platí také pro volný pohyb kapitálu.

MS: V roce 2004 sem přišlo mnoho investic – a to hlavně do oblasti automobilového průmyslu.

HF: Tyto investice sem přišly kvůli tomu, že jsme v Unii. Kdybychom v ní nebyli, pak by EU na zde vyrobená auta uplatňovala celní sazbu ve výši 10 procent. V tomto případě by ani Huyndai ani T.P.C.A. v České republice auta nevyráběli. Totéž platí i o Volkswagen, jenž by nerozšiřoval Škodu Auto, poněvadž by výrobky nemohl vyvážet po celém trhu EU. V tom vidím pozitiva.

MS: Víme však, že díky kapitálu je Škoda zastoupena celém světě – například v Číně.

HF: Stala se tak součástí velkého globálního podniku, jenž „sedí“ na klíčových trzích. Škoda je na významných trzích kromě USA. Je v Číně, v Indii, Rusku, EU, v arabských státech – všude je Škoda přítomna.

MS: Jste přesvědčen, že pokud by nebylo společného trhu, Škoda Auto by nedosahovala takových výsledků?

HF: Rozhodně ne! Ovšem automobilka Škoda Mladá Boleslav je grandiózní úspěch, především z toho důvodu, že dělají skvělá auta za dobré ceny, …

MS: … jenž se nebude opakovat.

HF: Hledání paralely je obtížné. O cosi podobného se pokouší Dacia, kterou vlastní Renault. A je poměrně úspěšná. U Škody to ale beru jako historický návrat české průmyslové tradice k předválečné úrovni, kdy jsme též byli na čele automobilového průmyslu. Lze říci, že Škoda převzala na evropském trhu roli Fiatu. Ten se téměř zhroutil. Itálie byla automobilovou velmocí, vyrábělo se tam 1,5 milionů aut a u nás desetina. Dnes se v Itálii vyrábí ani ne milión a u nás milion a čtvrt, což přesně ukazuje obrovskou dynamiku toho, co se zde děje a zároveň katastrofu, která je děje tam.

MS: Měli bychom přiznat: jsme v geografickém středu Evropy.

HF: To je pravda, ale v automobilovém průmyslu není důležité, kde jste, ale to zda umíte auta vyrobit. K tomu je potřeba vzdělávací systém, tradice, inženýrská dovednost, …

MS: … know how.

HF: Na světě je přibližně 20 – 30 států, které toto dobře zvládají. Na zeměkouli máte 200 států, a jen 30 má automobilový průmysl. My jej máme od samého počátku – a to kontinuálně.

MS: Zde je vhodné připomenout pohyb lidí. Strach „z českého instalatéra“ zde neexistoval.

HF: Jistě, protože my, Češi, jsme velcí „peciválové“ a nejraději zůstáváme doma. Z nás nikdo žádný strach nemá, jelikož ukazuje, že Češi nikam nechtějí.

MS: Není to škoda? Vždyť Rakousko – Uhersko bylo postaveno na mezinárodní uspořádání.

HF: Naše mentalita je taková, že se nikomu nechce stěhovat se za prací – na rozdíl od Poláků, Slováků či Maďarů …

MS: Nezapomínejme – Slováci šli k nám.

HF: Právě Slováci jsou ochotní jít dlouhodobě za prací – a to daleko, posílat domů peníze, zatímco tento přístup se u Čechů objevuje minimálně. Češi chtějí být doma za pecí, poněvadž tam je to nejlepší, ve vesničce, malé městečku a nikam se nestěhovat. Celý život tam sedí a mají to nejraději. Taková je naše nátura. Němci vytvořili sedmileté přechodné období, báli se, že Češi zaplaví Německo, ovšem když jsme se podívali do statistik, ukázalo se, že do Německa za prací odešlo jen přibližně 20 tisíc Čechů, což bylo nejméně ze všech nových členských států.

MS: Využíváme spíše dojíždění za prací, …

HF: Ano, že lidé jedou dvacet kilometrů za hranice.

MS: Podívejme se do devatenáctého století. Češi pomohli vybudovat Vídeň, Rakousko – Uhersko je předobrazem integrující se Evropy, což bylo přerušenou první světovou válkou.

HF: Češi se uplatňují leckde po Evropě a řekl bych, že se jejich počet zvyšuje. Patříme ale mezi národy, které za prací migrují nejméně. Obecně, princip volného pohybu lidí v rámci Unie je správný, pozitivní, ovšem v některých případech těch nejatraktivnějších zemí, jako je Velká Británie nebo Irsko či Francie nebo Nizozemsko, bude narážet na bariéru sociální únosnosti. Vytváří to dodatečné náklady, které státy nejsou ochotny nést. Proto se vytváří tlak na omezení práva volného pohybu a na to navázaného sociálního zabezpečení. Když je v Británii přes 64 milionů lidí a přijde tam 3 miliony cizinců, jedná se o méně než pět procent populace. Všimněte si, co by se stalo, kdyby k nám přišlo pět procent populace, což by znamenalo půl milionů lidí. Přišli by a čerpali by zde sociální dávky. Najednou bychom zjistili, že máme více dluhů, než máme nyní. Proběhla by velká debata, co s tím? Na druhou stranu – spousta lidí, například Poláků, je v Británii usazena a pracuje, tedy tito lidé zemi přispívají. Vede se debata o tom, jak nastavíte sociální platby, jak se to v rámci Unie „zprůměruje“, aby rozdíly mezi státy nebyly tak propastné, jako je tomu dnes. Když jste dnes mladý nezaměstnaný Rumun, položíte si otázku, kolik dostanu podporu v nezaměstnanosti, když zůstanu doma a kolik, když se přestěhuji do Londýna. Rozdíl mezi těmito dvěma čísly je nebetyčný. Pokud se toto nezmění, problémy migrace budou existovat.

MS: Lze konstatovat: tyto kalkulace jsou z dlouhodobého hlediska vražedné, poněvadž lidé realizují takzvanou „sociální turistiku“.

HF: Jsem přesvědčen, že lidé chtějí nějakou práci. Nenajdou-li ji doma, naleznou ji jinde. Někteří z nich jsou „specialisté“, vědí, jak získat peníze ze státu, ovšem netýká se to většiny. Je třeba správně nastavit proporce mezi tím, co se platí za práci a co za lenošení.

MS: Co myslíte, že je nejvhodnější více akcentovat v souladu se svobodou integračního procesu? Je to volný pohyb zboží, služeb či kapitálu v ostatních zemích či v celém světě?

HF: Myslím si, že je třeba hájit princip 4 základních svobod v EU, tj. volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu.

MS: Děkuji vám za podnětnou analýzu a doufám, že se brzy setkáme.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.