Krajské a senátní volby očima Romana Jocha


Roman Joch *1971, český liberálně konzervativní myslitel a politik, v 90. letech minulého století pracoval v Občanském institutu, jehož ředitelem se stal v roce 2003, byl členem ODA a později Konzervativní strany, v roce 2010 se stal poradcem Petra Nečase. Z místa byl v roce 2012 odvolán, je autorem knih Americká zahraniční politika a role USA ve světě (2000), Američtí státníci ve dvacátém století (2001), Proč právě Irák (2003), Frank S. Mayer: Vzpoura proti revoluci dvacátého století (2003), Intelektuál ve veřejném prostoru (2012), Ne, pane premiére (2013).
Stáhnout dialog:

Teze: … nejsou to volby, které rozhodují ideály typu: chceme více rovnosti, více svobody, více tradic, ale jsou praktické: více peněz dáme na opravu silnic, nebo naopak více peněz dáme do školství.

Po roce 1989 byla naše politika formována směrem shora dolů.

Dialog bych natáčen ve středu 6. října 2016 odpoledne v prostorách Akademického klubu VŠE Praha, Náměstí W. Churchilla 4, Praha 3 – Žižkov.

Dialog o krajských a senátních volbách s Romanem Jochem:

MS: Pane doktore, máme 6. října, čas, kdy si připomínáme narození Václava Havla. Tomuto tématu bych se věnoval později, poněvadž Českou republiku čekají senátní volby. Jsou to volby zvláštní – a to tím, že jsou nudné, jelikož ani politické strany nejeví snahu o to, aby propagovaly programová témata. Co si o tom myslíte?

RJ: Pokud jde o krajské volby, je to dobře, protože krajské volby – to znamená volby samospráv, nemají rozhodovat o zásadních ideologických otázkách, i když ideologie se na nich může projevit, ale mají rozhodovat o praktických problémech a jejich řešení. Jsou mnohem více o kompetenci těch kterých lidí a o tom, co nabídnou. To znamená: nejsou to volby, které rozhodují ideály typu: chceme více rovnosti, více svobody, více tradic, ale jsou praktické: více peněz dáme na opravu silnic, nebo naopak více peněz dáme do školství. V tomto by si lidé měli rozhodnout, co je jejich prioritou. Svým způsobem je to dobře. V případě senátních voleb by mělo záležet jak na názorech – ty by měly být více ideologické, ovšem nemohou být centrálně ideologické, protože to nejsou jedny volby jako volby do poslanecké sněmovny, případně do krajského zastupitelstva, avšak je to 27 voleb po celé republice. U jednotlivých kandidátů rozhoduje jak jejich názor, tak jejich důvěryhodnost. Mají ji zvážit lidé pouze v daném obvodu. My, lidé, kteří nevolíme, ji nemáme co posuzovat.

MS: Vzdělaný člověk ví, že se jednou za dva roky se některé části Senátu obmění, ale pozorný sleduje diference, byť nevolí. Senát může být lakmusovým papírkem důvěry exekutivě. Totéž v jistém ohledu platí i o krajských volbách.

RJ: Může to být pravda, pokud se opoziční straně povede ze senátních voleb referendum o vládě, může hrát roli politická, ideologická otázka, orientace, stranická příslušnost. To se v dějinách Senátu povedlo v roce 2008 sociální demokracii, kdy ze senátních voleb udělala referendum ohledně poplatků třiceti korun u lékaře. Na základě odporu proti poplatku senátní volby vyhrála. Musíme podotknout, že jde o paradox, protože Senát nemá souvislost s vládou. Vláda je odpovědna Poslanecké sněmovně a o fiskálních otázkách rozhoduje pouze Poslanecká sněmovna – a Senát ne. Ano, pokud se to opozici povede, učinit ze senátních voleb referendum o nějakém nepopulárním kroku vlády, může v senátních volbách vyhrát, nicméně pokud tomu tak není, myslím si, že mnohem méně rozhoduje stranická příslušnost osobností, ovšem je otázkou, zdali je známá. Podíváme-li se na senátní volby před dvěma roky v roce 2012, 2014, tehdy byly zvoleni lidé jako například Tomio Okamura – tehdy ještě v politice neznámý, leč známý z obrazovky majitel cestovní kanceláře. Dále pan Jan Veleba, jenž byl znám jako šéf zemědělské komory. Vždy platilo, že známé jméno triumfuje nad zasloužilým místním straníkem.

MS: Ještě bych doplnil vaše slova k volbám roku 2008. Nesmíme zapomenout, že právě kraje se proměnily na „oranžovo“. Tam byl důležitým faktorem i tandem pana Jiřího Paroubka a pana Davida Ratha.

RJ: Ano, senátní volby jsou ve třetině Senátu každé dva roky, což vychází tak, že někdy jsou senátní volby s krajskými, pak zase za dva roky se obměňuje třetina Senátu, pak jsou s komunálními volbami a pražskými. Senátní volby se kumulují s něčím dalším. Jednou jsou to volby do krajských zastupitelstev, pak do komunálu, pak zase do krajů …

… Kraj jako komunální volby …

MS: Dovolil bych se zastavit u krajských voleb. Vy jste je redukoval na skutečnost, že krajské volby jsou „vyšší komunální“.

RJ: Ano, mně osobně krajské volby připadají jako vyšší komunální než jako menší sněmovní volby.

MS: Snad by si člověk přál, aby v politice byli lidé, kteří postupují zdola nahoru. Po roce 1989 byla naše politika formována směrem shora dolů. Lidé, kteří projdou obcemi, pak postoupí na kraj, v sobě nesou složku praktickou, ovšem neměli bychom opomíjet ideologickou výbavu, poněvadž to by veřejný prostor byl plochý, ba „hmotařský“.

RJ: Jsem přesvědčen, že jak to popisujete, mohlo to tak být, kdyby kraje, dokonce i obce měly vlastní zdaňovací pravomoc, byť omezenou. To znamená, že volby do zastupitelstva by nebyly technické volby o tom, kdo je lepší praktik, ovšem měly by mít politickou dimenzi: co chceme? Máme zájem o nižší míru zdanění v rámci nějakého rozsahu, méně peněz, které na něco dáme, nebo vyšší míru zdanění. Tím pádem do toho vstoupilo politikum. To však není pravomoc krajů, ty dostávají peníze z centrálního rozpočtu.

MS: Ano, jsou transferovým celkem. Hierarchie politické moci a zkušenosti by platila, pokud by kraje byly konstruovány jinak, měly jinou funkční výbavu.

… Potřebnost krajů …

MS: Zde se však dostáváme k otázce: potřebujeme kraje? Nebyl to podnět, čin, abychom se „zalíbili“ Evropské unii? Kraje vznikají v roce 2000.

RJ: Nevím, zdali to byl podnět Evropské unie.

MS: Vztáhneme-li to na členění dle NUTS, pak Česká republika vystupuje NUTS I., právě krajské členění „umožňuje“ srovnání s evropskými regiony – a to na nižších úrovních.

RJ: Ovšem došlo též k tomu, že kombinace existence krajů a evropských dotačních programů způsobila i korupční prostředí. To je další negativní aspekt. Sám bych kraje nezatracoval. Svým způsobem kraje mají význam, že umožňují srovnání. Kdybychom neměli žádné kraje, jediná by byla úroveň komunální a pak následně až celostátní, veškerá distribuce peněz by byla v rukou Poslanecké sněmovny, pak obce, které by zůstaly peníze od Poslanecké sněmovny, země by byla „monolitní“. Kraje mohou být – jak jste říkal – školou politiky, politické dovednosti a lidé mohou srovnávat: proč v tomto kraji jsou silnice bez děr a výmolů, nicméně překročíme-li hranice krajů, nalezneme i špatné kraje. Lidé si řeknou: není to tím, že v tomto kraji máme odpovědnějšího hejtmana, než v jiném kraji? Na základě těchto srovnání – krajské konkurence, která se týká správy věcí veřejných, se lidé mohou naučit oceňovat politiky a říci ANO, toto je politik, který se prokázal a může postoupit dál. Jsem přesvědčen, že je zdravé vidět, že se v nějakém kraji politikům nedaří, pak se můžeme poučit, v čem jsou ti ostatní lepší, v čem jsou horší.

MS: Vaše slova jsou logická.

RJ: Zmínil jste pana Davida Ratha, který jednal v roce 2008 spolu s panem Paroubkem. Po vítězství se pan Rath stal hejtmanem Středočeského kraje. Zajímavým způsobem postupoval ve vesnicích a obcích, kde vyhrála sociální demokracie. Oceňoval je krajskými penězi. Ty obce a vesnice, kde sociální demokraté nevyhráli, ty trestal. Tam peníze nešly. Toho si též lidé všimli a začali zvažovat: jde o to, co jsme chtěli a potřebovali? A je vůbec nutné, aby se kraj budoval na základě stranického obarvení? Též jsme na mnoha místech viděli nejen cedulky typu: tato silnice byla vybudována díky příspěvku Evropské unie, což je vidět na mnoha silnicích, mostech, stavbách, zařízení. Ve Středočeském kraji bylo psáno: tento park byl vybudován za přispění peněz Středočeského kraje, což je v pořádku, avšak ve Středočeském kraji jsme viděli jistou modifikaci: budova byla postavena díky Středočeského kraje a pana hejtmana dr. Davida Ratha – například dokonce v galerii GASK v Kutné Hoře. Sám si člověk řekl: není to kult osobnosti? Nevidíme zde snahu o vytvoření klientského systému? Já jsem David Rath, já jsem vám poskytl peníze, a pokud máte zájem o další finanční prostředky, volte mě. Lidé mohou vidět, jak se někteří hejtmani chovají – zda jsou to místní „pašové“, nebo jsou to efektivní správcové. Pak můžeme srovnávat a můžeme se rozhodovat, jaký typ osobnosti je vhodný, jaký je nevhodný. Dle mého názoru se pan Rath ukázal naprosto nevhodnou osobností, jelikož spojuje kombinace paši a člověka, u něhož míra korupce přesáhla i na tehdejší české poměry únosnou hladinu.

MS: Nesmíme zapomenout, že dle toho byl též „oceněn“.

… Síla krajů …

MS: Mírně se vraťme – k potřebnosti krajů, je dobré uvést, že krajů máme 14. Proč tolik? Není lepší redukovat jejich počet? Stačí snad Praha, Čechy, Morava …

RJ: Jsem přesvědčen, že počet krajů je příliš „racionální“. Spočetlo se, že toto je optimální velikost. Připadá mi to francouzský jakobínský model: zapomeňme na historické provincie, rozdělme země na apartmány. Tam se na mapě narýsovalo 14 přibližně stejně velkých krajů. Byla to chyba. Byl bych pro historické země, byť nebudou stejně velké. V tomto případně by měly být – podle mého názoru – 4: Čechy, Morava, Slezsko – vše v historických hranicích. Též bych vybral Prahu, poněvadž je specifická. Nikdo nepopírá, že Praha je v Čechách, nicméně pro správní členění by Praha měla být samostatným krajem. Pak by měly existovat pouze tři.

MS: Ještě bych doplnil podstatnou skutečnost. Máte 14 krajů, ale různých velikostí. Na jedné straně je Karlovarský kraj, na druhé straně máte kraj Středočeský.

RJ: Ano, rozložení krajů se nepovedlo, nejsou přibližně stejně lidnaté.

MS: Možná, pokud jste zmínil Slezsko, mohli bychom udělat krok do Polska, jelikož bychom tím vyvážili disproporci zemí. Berte to jako žert.

RJ: Jen na okraj bych zmínil. Před dvaceti lety pan Karel Kříž – známý liberální ekonom, který byl vždy proti všem dotacím a zásahům státu, se účastnil diskuse ve věci slezského muzea v Opavě. Tehdy byl členem politické strany ODA – Občanské demokratické aliance, které jsem byl členem i já. Pamatuji si, že někdo navrhl, že by muzeum nemělo dostávat žádné státní dotace, nicméně velký liberál Karel Kříž začal protestovat: to je nemyslitelné, jde o projev slezské kultury. Sám pochází ze Slezska – tato instituce se musí podporovat. Je vidět, že tato česká, moravská, slezská identita v lidech stále žije. Je objektivní, je opravdová, zatímco „jihočeská“ či „vysočinská“ identita je mnohem slabší, než česká, moravská, slezská. Co člověk může říci na zlínskou identitu, na rozdíl od moravské? Valašská identita je akceptovatelná, ale identita dnešních krajů, které jsou čistě administrativními celky – a nejedná se o identitu konkrétního lidu – čím tedy taková identita je. A existuje vůbec?

MS: Je čistě formální a lidé podle toho volí: o nic v těchto volbách nejde. Můžeme tam vidět odcizení.

… Kumulace funkcí …

MS: Hovořili jsme i o panu Rathovi, a s ním je též spojena jedna důležitá skutečnost: pan Rath kumuloval funkce: byl hejtmanem, poslancem.

RJ: Naše ústava to nezakazuje, což též není dobře. Možná by to chtělo striktně oddělit, a jsou země, kde to tak je. Srovnejte Británii a Ameriku, což nám poskytne polární obraz. V Británii nemůže být ministrem člověk, který zároveň není poslancem. To znamená, pokud v nějakých volbách ministr ztratí ve svém obvodu mandát, jeho strana stejně vyhraje, sestaví vládu, on již nemůže být ministrem. Tam je nutnou podmínkou „být“ poslancem, aby obhájil mandát. V Americe je to úplně jinak. Ten, kdo je kongresmanem – ať již ve sněmovně, případně senátů, nesmí být ministrem vlády, natoč prezidentem. Lze říci: ministr vlády, nesmí zároveň zastávat funkci v legislativě, justici. U nás je to uprostřed. Náš ministr může být poslancem, může být senátorem, ale též nemusí. Ministrem může být i ten, kdo nemá mandát v Poslanecké sněmovně či v Senátu. Jsem přesvědčen, že kumulace funkcí není žádoucí, protože člověk to při vší dobré vůli nestíhá dělat obojí. Každý by si měl vybrat. Není problém být poslancem a ministrem. Takovou kumulaci funkcí bych ještě povolil, což odpovídá westminsterskému systému. Pokud jde o spojení funkcí senátora a ministra, tam bych žádal oddělení – buď senátor, nebo ministr. Ve stejné logice – buď hejtman, nebo ministr.

MS: Zde je dobré uvést, že námi oceňovaný Karel Schwarzenberg též kumuloval funkce. Byl senátorem, zároveň ministrem zahraničí.

RJ: Totéž bylo běžné u Alexandra Vondry.

… Senátní volby 2016 …

MS: Ještě se dotkněme Senátu. Snad jsou zajímavými osobnostmi Václav Bělohradský, …

RJ: Teprve kandiduje na senátorský post.

MS: Neznám výrazného kandidáta do Senátu.

RJ: Četl jsem komentář, že právě senátní obvod Prahy 6 je nejzajímavější, protože jeho protikandidátem za ODS je pan František Stárek, zvaný Čuňas, bývalý disident, který pracoval Archivu Ministerstva vnitra ČR, pak v Ústavu pro studium totalitních režimů. Pak je tam ještě jeden kandidát pan Jiří Růžička za TOP 09, ale i za ANO 2011 – Vlastimil Harapes. Jde o nejzajímavější volební obvod, který bude stát za to sledovat. Musím se přiznat, že je těžké si vzpomenout na výrazného kandidáta v ostatních senátních okrscích. Opravdu mě nikdo nenapadá, což je špatně, poněvadž Senát by měl být institucí, kam kandidují výrazné osobnosti.

MS: Bohužel, Senát je nechtěná instituce, byť v roce 2016 si připomínáme 20 let její existence, avšak pomohla ke kultivaci politiky.

RJ: Myslím si, že je dobré, když máme dvoukomorový parlament. Též je dobré, že obě komory se volí odlišným volebním systémem – a to na různě dlouhé volební období. Je proto dobré, že politický vývoj v zemi byl kontinuální, aby mohly nastávat změny, avšak opět kontinuálně, aby nedocházelo ke kataklyzmatu. Pokud propadne lid „vášním“, a pokud do jednokomorého parlamentu zvolí většinu, pak na celé období můžeme získat velmi příšernou vládu, která má úplně volnou ruku. Máme-li dvoukomorový parlament, může se stát, že rozvášnění voliči navolí třetinu, dvě třetiny senátorů zbudou do příštích voleb a mohou zabránit nejzhoubnějším excesům, navrženým zákonům, mohou zablokovat změnu ústavy, což je nejcennější. Pokud jde o normální zákon, většina ve sněmovně může senát přehlasovat, ale neplatí to o ústavním zákonu, poněvadž je tam nutná ústavní většina obou komor parlamentu.

MS: Nechť si Češi dobře zvolí, případně nechť nás pak Pán ochraňuje …              

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.