Dimenze darování očima ředitele Nadace Via -Jiřího Bárty


*1968, zakladatel Nadace Via a podporovatel neziskového sektoru, působí například v Nadaci Martina Bubera.
Stáhnout dialog:

Teze: Slovo mecenáš se mi překrývá s obecným slovem dárce nebo filantrop. Tento člověk daruje významně velké prostředky, které jsou znát a směřují do oblasti kultury.

Jako Nadace Via se snažíme rozvíjet filantropii – tedy „umění darovat“ – a také podporujeme ty, kteří ve svých obcích a čtvrtích posilují „umění žít spolu“.

Z výsledků průzkumu STEM, že příslušníci společenských elit, což pro nás byli lidé nejen bohatí, ale byli tam i zástupci neziskových organizací, médií, politiky, kultury, o filantropii přemýšlejí a rozlišují její formy.

Pokud je bohatství kumulováno, vlastněno, a mám toho více, než kdy budu potřebovat, víc, než kdy budou potřebovat moje děti, co s ním mám dělat?

Do tří let uvidíme v Čechách „giving pledge“, tedy obdobu závazků amerických filantropů darovat více než polovinu svého majetku na dobročinnost.

Dialog byl natočen ve čtvrtek 14. ledna 2015 v dopoledních hodinách v prostorách jednacího sálu Nadace Via, Jelení 9, Praha 1 – Hradčany.  

MS: Pane Bárto, je vhodné se zeptat, jak si definujete slovo mecenáš? Jaké kvality musí činnost mít, aby se mohla označit za mecenášskou?

JB: Slovo mecenáš se mi překrývá s obecným slovem dárce nebo filantrop. Když vyjdu od původní postavy římského občana, který se tak jmenoval, jako člověk, jenž je v oboru znalý, vybaví se mi velký dárce, jenž pečuje o odvětví kultury. V úzkém slova smyslu, když se mě ptáte, kdo se mi vybaví, mohu říci: jedná se o dárce, jenž daruje významně velké prostředky, které jsou znát a směřují do oblasti kultury.

MS: Domníváte se, že takový člověk potřebuje zviditelnění, nebo se jedná o člověka, který poskytuje finanční prostředky a usiluje zůstat skrytý?

JB: Na tuto otázku odpovím oklikou a řeknu, že v mém vnímání i v rámci působení v Nadaci Via, která se zabývá rozvojem filantropie, jsou dárce, mecenáš a filantrop pro mě synonyma a ani jedno ze slov se nerovná sponzor. Rád bych rozlišil: sponzor je jednou kategorií, a dárce, mecenáš a filantrop jsou druhou kategorií. Sponzor je firma, která za poskytnuté prostředky žádá protislužbu ve formě nějakého domluveného plnění. To znamená: od vás chci logo na knize, kterou vydáte, budu od vás chtít poděkování v televizi, billboard na náměstí … To je sponzor – dělá to proto, aby se jeho jméno viditelně spojilo s divadelním představením, fotbalovým zápasem nebo s něčím takovým. Tento přístup neplatí pro dárce, filantropa, mecenáše, nicméně člověk by se musel pohroužit do mentality každého individuálního dárce, mecenáše či filantropa, protože z mé vlastní zkušenosti vím, že jsou dárci, kteří mají zájem zůstat ve skrytu a řídí se biblickým – ať pravá ruka neví, co dělá levá; pak jsou dárci, kterým dělá dobře, když se o jejich dárcovství ví. Moje odpověď je: neexistuje nějaká univerzální a univerzálně platná odpověď, protože jsou mecenáši, kteří chtějí být hodně vidět, a dělá jim dobře, že jsou kupříkladu členem klubu dárců Národního divadla. Pak jsou takoví, kteří mohou dávat stejné prostředky, ale žádají: hlavně to nikomu neříkejte, nechci, aby se moje jméno někde objevovalo. To však nemá nic společného s pojmem mecenáš, ale cosi to vypovídá o konkrétní postavě, která se v roli mecenáše ocitla.

… Racionalita, promyšlenost mecenášství …

MS: Je vám milejší člověk, který poskytne finance či nějaké aktivum – čas, a nechce být viděn, nebo ten, který si přeje být viděn?

JB: Odpovím šalamounsky: není to pro mě důležité, je mi milejší dárce, jenž daruje promyšleně na věci, které mají smysl, než dárce, který peníze jen tak „pohodí“. Dám otřepaný případ. Řada dárců, a naštěstí jich je výrazně méně než v devadesátých letech, každý prosinec odveze hračky do nejbližšího dětského domova, mají pak pocit, že obdarovávají a jsou štědří. Nezpochybňuji, že obdarované dítě bude chvíli šťastné, když dostane hračku, ale děti z dětských domovů ke šťastnému životu nepotřebují další hračku, potřebují spíše rodinné zázemí, neboli dárce, který si řekne: vozit medvídky do dětského domova je hloupost, raději strategicky nasměruji své dary, abych podpořil systémové změny v péči o opuštěné děti, např. s cílem aby co nejvíce dětí končilo v pěstounských rodinách.

MS: Kdybyste měl rozhodnout …

JB: Mně je milejší dárce, který o dárcovství přemýšlí a daruje na účely, kdy jeho dar něco řeší a něco posouvá, a jestli se jedná o dárce, který za své dary chce hlasité poděkování, nebo zůstane v anonymitě, je pro mě podružné. Emočně a lidsky je mi sympatičtější „skromný“ dárce, jenž ze svého daru nedělá velkou věc. Ať tak nebo tak, dárce je člověk, který daroval – a to často štědře. Ale ve společnosti jsou i lidé, kteří nedají nikdy nikomu nic. Proto si cením každého, kdo daruje a je ochoten se vzdát něčeho, co je jeho, ve prospěch druhých lidí, …

MS: … kteří jsou potřební.

JB: Ano, třeba lidem, kteří jsou potřební, ale dárcovství může být často nasměrováno i na jiná témata, než je pomoc „potřebným lidem“.

MS: Co máte na mysli? Např. pomoc při umístění dětí do pěstounských rodin či stavbu nových vesniček SOS?

JB: Dárce může například usilovat o zmenšení korupce v Čechách, o zachování nezávislých médií či zachování čistého a zdravého životního prostředí.

MS: S mecenášstvím je také spojena dlouhodobost?

JB: Máte pravdu. Od mecenáše nečekám nahodilost, jednorázovost, ale spíše dlouhodobost a strategické směřování.

MS: Nejsou tam projevy emocí, ale je tam racionální kalkul.

JB: I tak se to dá říct a tím mě přivádíte k důležitému pojmu, který v Nadaci VIA máme rádi. Pro mě vztah mecenáše a obdarovaného je vztah postavený na opravdovém a dlouhodobém vztahu toho, kdo daruje, a toho, kdo dar přijímá. Troufám si tvrdit – až na úplné výjimky anonymních dárců, kteří mají důvody zůstat ve skrytu – mecenáši byli historicky ti, kterým dělalo radost, že někomu kreativnímu, nadanému poskytli prostředky a navázali s ním vztah. Obdarovaný mohl tvořit, a dárce jeho tvorbu zároveň do jisté míry ovlivňoval či formoval.

MS: Jen si vezměme – původně římský občan, jenž byl dostatečně sebekritický, začal konat, a dnes lidé konají ve stejném duchu.

JB: Důležitý je právě ten vztahový rozměr: mecenášské darování je darování na základě vztahu, a ten je osobní. Nejedná se o transakci přes internet.

MS: Člověku se díváte do očí a vidíte jeho „nahotu“?

JB: Znám jej, vím, co dělá, rozumím jeho motivacím, on rozumí mým motivacím a dar nás propojuje.

… Nebezpečí v rámci mecenášské činnosti …

MS: Rozumím, ale někdy též dary mohou být prokletím, protože lidé si tím řeší morální otázky: dostali rychle peníze a potřebují se jich rychle zbavit. Takovýto člověk pak může způsobit obtíže.

JB: Nyní se dostáváme do složité oblasti, kterou bych nazval „etika přijímání daru“. Jako je svaté právo dárce nabízet dar, pak je svaté právo příjemce dar nepřijmout. Pokud pracuji v organizaci ABC, která dělá něco pozitivního pro zmírnění korupčního prostředí v České republice, je pravděpodobně chytré si nevzít peníze od člověka, který byl odsouzen za korupci. Ale v realitě je to vždy složitější. Když je situace černá a bílá, je to dobré, ale často jde spíše o šedou zónu, pak musíte na sebe vzít riziko, když v nejistotě vstupujete do vztahu – a nevíte, zdali se to neobrátí proti vám.

MS: Pokud se zaměříme na vaši instituci – během života vaší nadace jste neměli takovýto případ?

JB: Že jsme odmítli dar?

MS: Ano, to jsem měl na mysli.

JB: Odmítli jsme a byly to velké dary. Jednalo se o firemní dary a hlídali jsme především konflikt s naším posláním. Jako Nadace Via se snažíme rozvíjet filantropii – tedy „umění darovat“ – a také podporujeme ty, kteří ve svých obcích a čtvrtích posilují „umění žít spolu“. Proto zkoumáme konflikty s naším posláním. Kde jsme došli k názoru, že činnost konkrétní firmy a její byznysmodel a obraz ve světě je v konfliktu s hodnotami a posláním Nadace Via, nemohli jsme od ní přijmout peníze. Proto jsme pár velkých darů odmítli, a jsem velmi rád, že jsme to udělali.

MS: Alespoň jste nebyli potřísněni jednáním těch, kteří jednali nemorálně.

JB: Musím říci, že u firem je to relativně snadné, ale u individuálních dárců zjišťujeme, že je podobné konflikty s posláním obtížné rozpoznat.

MS: Když vám odkážou majetek v rámci závěti? Třeba je to tak, že jste si dobře vědom, kde a jak si autor závěti vydělával?

JB: Máme mnoho otázek, ale méně dobrých odpovědí. Klademe si otázky a snažíme se hledat odpovědi. Například o někom víte, jak přišel k penězům v devadesátých letech. Je pak onen člověk v klatbě? Kdo jsme my, abychom jej soudili? Je to 5 let, 10 let, 15 let? Je to na věky věků? Jsem přesvědčen, že lidé se mění a mohou se změnit k lepšímu. Když víte, že někdo v devadesátých letech dělal věci, proti nimž byste tenkrát vystupoval, je tomu za dvacet let tak, že se stále jedná o personu non grata, pokud dává peníze na vysloveně bohulibý účel? Jedná se o těžké rozhodování. Do jisté míry považuji rozhodování za obtížnější právě v případě konkrétních lidí než v případě firem, poněvadž u firem je to čitelnější.

MS: Člověk si však může říci: lidé si chtějí vykoupit své hříchy.  

JB: Může být. Ale co když se opravdu změnili? Co když projdou pokáním?

MS: Ano, podnikatel Antonín Koláček ovládající Mosteckou uhelnou konvertoval k buddhismu.

JB: Jedná se o jeho duchovní cestu. Pouze říkám: je mnoho příkladů podnikatelů, kteří by o Ježíšovi kdysi neřekli ani slovo, a dnes jsou evangelizující křesťané. Těch je též celá řada. Na tom asi není nic špatného, že někdo nalezne svou cestu.

MS: Jsou mezi námi ti, kteří žijí v nepřiznaném hříchu, a ti, kteří byli gaunery, a pak se z nich stali „světci“.

JB: Rozhodování je těžké, je těžké vytvářet si úsudky – člověku zůstane spousta pochybností, a nakonec se nějak musí rozhodnout.

MS: V české politice to byl Stanislav Gross, který možná za své činy zaplatil životem.

JB: Ještě musím říci: etické rozhodování se neděje většinou od stolu, že moudře sedíte a zamyslíte se a vymyslíte to. Pokud máte možnost mluvit s potenciálním dárcem, poznat jej, navázat s ním vztah, máte docela dobrou šanci usoudit, zdali prošel transformací, zdali před vámi sedí někdo, kdo vám řekne: je mi líto, co jsem udělal tenkrát, a nyní bych rád odčinil to, co jsem konal. Buď to na vás hraje, nebo to myslí opravdově. Je šance, že když máte možnost s ním či s ní mluvit, uděláte si úsudek, zdali se jedná o člověka, který lituje něčeho, co pokazil. Co teď říkám, je hodně hraniční a stavím se do role morálního soudce, což není role, která je mi blízká. Vezměte si reálný příklad: kolik lidí – nejen v Čechách, ale i ve světě – způsobilo neúmyslně zranění či smrt. Jediná šance na nápravu je omluva rodině, z níž poškozený pocházel. Nebo si ještě viník řekne: založím nadaci, která bude působit v oblasti bezpečnosti provozu, aby to již nikdo nezažil. To by nezpochybnil vůbec nikdo.

MS: Pak se nejedná o záměrný, úkladný čin.

JB: Když lidé šli za rychlými penězi, neprožívali to tak, takové byly praktiky. Ale třeba až s časovým odstupem si řeknou: lituji toho, co jsem tenkrát dělal. Rád bych ukázal, že na téhle škále bychom dokázali uvést mnoho příkladů, kdy bychom všichni zatleskali tomu, kdo napravuje svá pochybení.

MS: Měli bychom připomenout tezi: minulost je milosrdná. Jen se podívejme, co dělala rodina Rockefellerů v devatenáctém století. Jednali na hraně zákona, ale pak úspěšně investovali. Dnes je Rockefellerovo centrum na Manhattenu tím, které přitahuje občany, ale i návštěvníky metropole.

JB: Až po 100 letech? Též si uvědomme, že trvání je milosrdné, poněvadž po 100 letech nějaké omyly řeší málokdo. Nadace spojená s Rockefellery představuje dnes historii konání dobra.

MS: Mírně odbočím – v rámci realizace projektu Fenomén transformace se Jan Stráský, bývalý federální premiér, domníval, že minulost již nikoho nebude zajímat. Nakonec drobná prohlášení vzbudila velké reakce. Vím, je to individuální. Je otázka, jakou formou je to sdělováno.

… Slova a jejich význam …

MS: Ještě bych se zmínil o jedné skutečnosti a vrátil bych se na obecnou rovinu. Když jsme se bavili o slovech, jste přesvědčen, že v Čechách je citlivost vůči slovům? Asi jste se mě ptal na pojem / slovo „filantropie“?

JB: Jsem přesvědčen, že situace se zlepšuje. V roce 2015 jsme dělali průzkum vnímání a praktikování filantropie. Dělali jsme jej velmi detailně na vzorku příslušníků elit, ale i na vzorku obecné populace ve spolupráci s agenturou STEM. Z výsledků usuzuji, že příslušníci společenských elit, což pro nás byli lidé nejen bohatí, ale byli tam i zástupci neziskových organizací, médií, politiky, kultury, o filantropii přemýšlejí a rozlišují její formy. Když bych to porovnal s rokem 1997, kdy Nadace Via začínala, když jsme řekli filantropie, lidé se tázali: myslíte filatelie? Pojem filantropie zde nebyl etablován.

MS: Shodou okolností v devadesátých letech působil i u nás George Soros. Ten nebyl označován za mecenáše.

JB: Dotýkáme se detailu, o kterém jsme mluvili na počátku rozhovoru. Termín mecenáš je spíše vyhrazen aktivitám člověka v kulturní oblasti. Filantrop je v tomto ohledu obecnější pojem.

… Mecenášství jako boží zásah … 

MS: Lze považovat mecenášský akt za prodlouženou ruku boží? Člověk dostane něco, co nečekal, o co neusiloval …

JB: Zajímavá otázka – napadá mě několik asociací. Dar je jednostranným aktem. Daruji, a nemám za to protislužbu.

MS: S tím můžeme spojit dar života.

JB: Darů je celá řada. Tak jako nám byl darován život, můžeme jej darovat dál. Dá se usuzovat, že když jsem v pozici, že mohu něco darovat, jde o dar sám o sobě. Ne každý může darovat a být v pozici mecenáše. Jedná se o velmi zvláštní životní situaci, kdy lidé museli být obdarováni talentem, pílí, štěstím, konstelací. Jistě v takové činnosti je požehnání. Když se člověk ptá na motivace darování, mnoho darů může být vedeno otázkou, zdali nepomáhám životnímu prostředí, ale zároveň mnoho lidí prožívá přesah během darů – a dělá to ze mě „lepšího“ člověka?

MS: Dotýkáme se vykupování hříchů.

JB: Nemusí to být nutně vykupování. Mnozí se snaží žít, jak by se žít mělo, či jinak – snaží se žít „dobrý život“ a k němu patří ohled na druhé, na své bližní. Připusťme: hřešíme všichni – vědomě i nevědomě.

MS: Měli bychom připomenout všeobecnou definici hříchu: jedná se o vědomé přestoupení.

JB: Jsou lidé, kteří do podvědomí zasouvají skutečnosti, se kterými se jim žije špatně. A děláme to nejspíš všichni.

… Darování jako povinnost …

MS: Rád bych se zeptal: je darování v jistém ohledu povinností, nebo se jedná o pouhou ctnost?

JB: Jedná se o ctnost, není to povinnost. Často slyším z úst lidí pracujících pro neziskové organizace: děláme skvělou práci, pracujeme na tom, aby něco bylo lepší, a dárci si toho nevšímají. Obdarovaní mají často mentalitu, jako by byla povinnost dárců si jich všímat. Mám pocit, že lidé zapomínají na vztah. Darování je tam, kde je vztah, a proto obdarovaný musí udělat něco pro to, aby vztah navázal, aby si jej dárce mohl všimnout. Je pro mě příliš „socialistické“, kdyby se někdo z povinnosti o majetek se mnou rozdělil. Ctím svobodu lidí se rozhodovat, a proto ve vaší škále přijímám nabídku, že se jedná o ctnost. A myslím, že máme aspirovat na to, aby tuto ctnost žilo co nejvíce lidí.

MS: Jsou někteří, kteří se necítí majetkově saturovaní. Vidí, že mají aktiva, která řádně nemohou rozhojnit v České republice, a proto je pošlou do zahraničí. Když jsem na toto téma hovořit s duchovním v Poděbradech, jasně konstatoval: velcí nemají nikdy dost. Jsou lidé, kteří žijí s málem a jsou ochotni se rozdělit, ale také ti, kteří mají mnoho, a stejně málo.

BJ: Ano, svět je složitější a máte zčásti pravdu. Napadá mě myšlenka: v principu platí, že ti, co jsou chudší a mají méně aktiv, darují ze svého příjmu štědřeji, než ti co jsou opravdu bohatí. Když dá babička 200 korun ze svého důchodu, je to pro ni významnější dar, než když dá bohatý člověk 200 tisíc korun. Zatímco babička si musela kvůli svému daru něco odepřít, člověk, jenž daroval ze svého majetku 200 tisíc korun, si neodepřel vůbec nic. Nemusel se omezit v ničem.

MS: Odmazal peníze ze svého účtu – a to je vše.

BJ: Opakuji: hlavně se nemusel omezit, ale babička ano.

MS: Je podle vás lepší, pokud se spolupracuje s těmi, kdo jsou schopni si něco odepřít, než s těmi, kteří jsou schopni si „odmáznout“ část peněz? Je lepší, když je tam přítomna oběť?

JB: Jedná se o individuální otázku. Máme pracovat se všemi. Jedna z úvah v Nadaci Via se týká toho, že když se snažíme, abychom dělali něco pro rozvoj dárcovství a filantropie, nepracujeme ani jen s extrémně bohatými, ani jen s těmi chudými. Snažíme se dokázat, že filantropie jako láska k lidem se obrací úplně na každého. Jestli dám 100 korun ze svého důchodu, nebo 100 tisíc ze svých několika miliard – v obou případech jsem projevil ochotu udělat něco pro druhé – a láska k lidem se ukázala. Dokonce ti, kteří nemohou dát peníze, poněvadž je opravdu nemají, pořád mohou dát čas, pořád mohou dát pozornost, pořád mohou například někoho nezištně učit. V tomto ohledu se snažíme říkat, že láska k lidem – a filantropie je jejím projevem – je k dispozici úplně každému. Každý si může nalézt svou cestu, jak ji projevit.

MS: Vskutku široké pojetí. Pochopitelně jsou lidé, kteří filantropii redukují pouze na stav finančních aktiv, a o možnosti sloužit časem neuvažují.

JB: Do této debaty bychom ještě měli zahrnout pojem štěstí – a to znám zejména z rozhovorů s americkými filantropickými poradci. Opakovaně vyprávějí o lidech, s nimiž měli možnost mluvit. Ti lidé jsou velmi bohatí, a samotné bohatství jim nepřineslo štěstí. Mnozí z nich zažili opravdové naplnění a štěstí až poté, co začali část svého majetku dávat ve prospěch druhých lidí. Proč? Jelikož jim bohatství začalo dávat smysl. Je to jako ve Vánoční koledě od Dickense. Pokud je bohatství kumulováno, vlastněno, a mám toho více, než kdy budu potřebovat, víc, než kdy budou potřebovat moje děti, co s ním mám dělat? Jistě jsou lidé, kteří si mysleli, že jim prvních 100 milionů zařídí dobrý, spokojený život a pocit bezpečí na světě. Teď už 100 milionů mají, a stejně mají v hlavě zmatek jako my ostatní, a štěstí tam není.

MS: O štěstí se přece musí usilovat.

JB: Jistě! Oni si mysleli, že jej dosáhnou cifrou na účtu. Nyní to říkám zjednodušeně, ale znám v Čechách lidi, kteří vypovídali, že velmi úspěšně prodali firmu a mysleli si, že tím dosáhnou štěstí, ale propadli se do deprese. A ptali se sami sebe: co mám teď dělat, jak mám trávit svůj čas, čím mám naplnit svůj život? Mají peníze, a nejsou o nic spokojenější, než byli předtím.

MS: Ano, silnější auto v garáži to nevyřeší.

JB: Jsem přesvědčen, že hledání smyslu je důležitý pohled na otázku darování. Nejspíše daruji, když mi darování dává smysl. Daruji na účel, který je mi milý.

… Formální struktury moderní společnosti …

MS: Je vhodné zmínit, že žijeme ve společnosti, která si utvořila formální struktury, jako je stát, případně nadnárodní struktury, jako je Evropská unie, případně Organizace spojených národů, které regulují tok financí. Platíme daně – nač bychom se starali? Jak – podle vás – omezují schopnost darovat tyto entity?

JB: Dostáváme do typického rozdílu mezi Evropou a Spojenými státy – mezi kontinentální Evropou a anglosaským světem. V kontinentální Evropě je silný sociální stát, máme tady všichni výhodu, leccos je „neefektivním státem“ zajištěno. Vlastně si zde žijeme jako v bavlnce, a proto mnozí lidé říkají: já jsem zaplatil velké daně a „přispěl“ jsem tím dostatečně.  A někdo dodává: a ještě se moje daně rozkradly či použily neefektivně. Tohle ve Spojených státech řekne málokdo. Zatímco v Evropě velmi věříme v to, co by se anglicky řeklo: public action for public benefit – a necháme veřejné instituce se starat o naše blaho, ve Spojených státech velmi dobře chápou, že existuje: private action for public benefit. A to je právě prostor pro filantropii. Proto si například Bill Gates řekne, že svou privátní iniciativou pomůže vymýtit AIDS v Africe. To za pokus stojí, ne?

MS: Jedná se o velké objemy peněz, které lidé jako Bill Gates dávají. Bohužel, u nás nejsou takoví kapitalisté, kteří by se jim mohli rovnat.

JB: Jsme pořád mladá demokracie a akumulovali jsme majetek zatím jen 25 let.

MS: Ano, Bill Gates podnikal v jiném prostředí, v jiné oblasti. Jen si vezměme jinou společnost, například AVAST – ta vytvořila nadační fond.

JB: Ano, v Avastu to dělají moc dobře. Darují pravidelně 2,5 procenta ze svého konsolidovaného zisku před zdaněním. Jedná se každoročně o obrovské peníze.

MS: Jste přesvědčen, že by stát měl ustupovat z oblastí, jež mu byly přisouzeny? Asi pořád mluvíme o filantropii, že?

JB: Ve skutečnosti stát může pro rozvoj filantropie dělat dvě věci: 1) příliš se do ní nemíchat, nechat, ať si lidé vytváří vztahy mezi sebou a 2) vytvořit takové daňové prostředí – to znamená takové daňové pobídky – které k darování vybízejí. Pokud darujete jako fyzická osoba, můžete si dnes snížit základ daně z příjmu o 15 procent. Když darujete jako firma, můžete si snížit základ daně z příjmu o 10 procent. Jsem přesvědčen, že daňové pobídky jsou tím přiměřeným, co má stát dělat – a jinak se do filantropie nemá vměšovat.

MS: Víte, jak je „složité“ naplnění daňového zákona?

JB: Není to tak složité. O darovanou částku si ten, kdo daroval, může snížit základ daně z příjmu.

MS: Ano, ale procento je limitované.

JB: Maximální procento odpisu stejně skoro nikdo nenaplňuje. Firmy, které jdou až na 10 procent ze svého daňového základu, bychom spočítali na prstech jedné ruky.

MS: Společnosti si raději plní rezervy, než aby své prostředky poskytly dále.

JB: To se opět dotýkáme polarity: Evropa – Amerika. Každý druhý americký prezident v případě zjevné humanitární krize vyzývá Američany ke štědrosti: stal se takový a takový průšvih, prosím, buďte štědří a pomozte. Stát dá ze svých rezerv, a vy občané, se prosím přidejte také a buďte štědří.

MS: Takoví politici zde nejsou. Možná prezident Miloš Zeman, který založil Fond na snižování státního dluhu. I předchozí prezidenti měli své nadace, ale ne takového druhu.

JB: Prezident Zeman sleduje jiné cíle, ale umím si představit, že i některý budoucí český prezident či premiér jednou veřejně a státnicky řekne něco jako: rozhlédněme se každý ve svém okolí, najděme si někoho nebo něco, na čem nám záleží, a pomáhejme způsobem, který je pro každého z nás přiměřený.

MS: To dvakrát platí o společnosti, která stárne. Věnujme se starým lidem. Bez kooperace tohoto druhu to z dlouhodobého hlediska dál nepůjde.

JB: Bál bych se situace, kdyby se stát snažil „montovat“ do filantropie ve smyslu, že ji bude víc regulovat a lidem říkat: raději dávejte na staříky než na děti. Darování patří ke ctnostem, …

MS: … a ty se nedají vynutit.

… Hodnoty a darování …

JB: Darování u každého z nás je vedeno určitými hodnotami. A každý z nás má hodnoty posazené někde jinde – zatímco vám může záležet na seniorech, jiný si třeba řekne: pro mě jsou důležitější děti. A třetí řekne: pro mě je nejdůležitější životní prostředí. To vše je pravda, neboť to odpovídá hodnotovému nastavení jednotlivých lidí.

MS: Hodnoty se dají měnit pouze v dlouhodobé perspektivě, protože víme, jak byla budována řízená společnost. Pokud jste zmínil hodnoty, čím podle vás jsou? Jdeme cestou vyspělého světa v kontextu hodnot, které nám umožňují být dostatečně štědrými – ať časově, či majetkově?  

JB: Bohužel v dnešní době slovo „ctnost“ téměř vymizelo z obecného českého jazyka.

MS: Zapomněli jsme na ně.

JB: Kdybychom si udělali rešerši tisku z roku 2015, kolikrát za rok se v médiích objevilo slovo ctnost, byli bychom nejspíš překvapeni tím, že tento pojem téměř vymizel z našeho veřejného prostoru. A když zmizí slovo, mizí s ním i jeho obsah a porozumění.

MS: To máte podobné jako s mecenášem. Je to, jako když na vás vypadne ze zásuvky stará věc.

JB: Máte pravdu, a proto bychom mohli říkat dárce či filantrop. Mluvili bychom přitom o stejném konání.

… Mecenášství pohledem Nadace Via …

MS: Navrhuji, abychom se zaměřili na vaši společnost. Co bylo hlavním podnětem, že jste se dal na tuto životní dráhu?

JB: Jedná se o kombinaci mnoha vlivů. Na počátku devadesátých let jsem se potkal s nadacemi a neziskovými institucemi, jednalo se o rok 1992 či 1993. Do té doby jsem neměl představu, že takové subjekty existují. Oslovilo mě, že lidé v těchto organizacích v první řadě usilují o zlepšení „světa ve svém okolí“ – ať jde o lepší životní prostředí, či třeba sociální a zdravotní služby. Když jsem měl možnost studovat ve Spojených státech, zaměřil jsem se právě na studium řízení neziskových organizací. V roce 1996 jsem se vrátil do Čech, rozhlížel jsem se, kde bych mohl být užitečný, a našel jsem zde pražskou pobočku americké nadace The Foundation for a Civil Society. Založila ji žena bývalého velvyslance Spojených států v Československu, paní Wendy Luers. V roce 1996 jsem začal spolupracovat s její pražskou pobočkou, která se později stala zárodkem Nadace Via. Po nějakém čase jsem se stal členem skupiny lidí, kteří přemýšleli o tom, jak zahraniční nadaci transformovat na nadaci českou, což se povedlo. Dali jsme jí do vínku název – via – latinsky cesta a hodně jsme se inspirovali tím, co zde v Česku The Foundation for a Civil Society podporovala počátkem devadesátých let. Obecně šlo o rozvoj občanské společnosti, hlavně podporu komunitního života a také rozvoj dárcovství a filantropie. Usilovali jsme také o „chytré“ intervence a investice do rozvoje neziskových organizací jako takových.

MS: Kolik projektů jste od roku 1997 realizovali?

JB: Podpořili jsme jich přes čtyři tisíce a jedná se o částku přes 300 milionů korun.

MS: Pokud byste měl období minulých devatenácti let shrnout, jaké zásadní projekty byste zmínil?

JR: V roce 2015 jsme rozdělili v grantech cca 14 milionů korun. České nadace jsou docela chudé, takže i ten, kdo rozdělí ročně 14 milionů korun, je pasován na významnou celostátně působící nadaci. Nadace Via dnes patří k největším českým nezávislým nadacím – nezávislá v tomto ohledu znamená, že za námi nestojí žádná jedna konkrétní firma či jeden konkrétní mecenáš / filantrop. Nejsme tedy ani firemní nadace, ani rodinná nadace jedné rodiny. A takovým nadacím se v USA říká nezávislé.

MS: Vaším konkurentem je Výbor dobré vůle Olgy Havlové?

JR: Neřekl bych, každý se zaměřujeme na něco jiného.

MS: Je vhodné podotknout, že se u nás v oblasti tohoto sektoru rozdělí přibližně 7 miliard korun.

JR: Abych odpověděl na vaši otázku: 18 let se snažíme přispívat tomu, že se lidé probudí z ne-aktivity a budou ochotni projevit svůj zájem o své okolí, svou vlastní aktivitu. Uvedu jeden nedávný úspěšný příklad. Rádi pomáháme rozhýbat komunitní život, jak se to například nedávno povedlo v městečku Velvary u Prahy. Právě tam jsme z našeho programu Místo, kde žijeme, pomohli na svět jedné úspěšné komunitní iniciativě. Velvarští chtěli v zanedbané části města – která bývala před 90 lety chloubou místních – obnovit prvorepublikovou plovárnu. Nechtěli ale jen hezčí „fyzický“ prostor, ale chtěli lepší sousedské vztahy, chtěli vytáhnout své sousedy z obýváků a umožnit jim, aby společně oživili to, co bylo desítky let v ruinách. Díky velvarským hybatelům se tato iniciativa náramně povedla a více než roční projekt způsobil zásadní proměnu klimatu tohoto třítisícového městečka. Najednou si lidé uvědomili, že nemusí čekat, až změnu zařídí stát, či až dá peníze nějaké ministerstvo, a převážně svépomocí celý projekt realizovali místní lidé.

MS: Měli bychom připomenout, že každoročně jednotliví poslanci měli zájem, aby přinesli do svých obcí peníze v projektu „porcování medvěda“.

JB: Velvarští mj. ukazují, že leccos jde i u nás bez státu a jeho dotací, právě díky filantropii.

MS: Nesmíme zapomínat, že od druhé poloviny devadesátých let obcházela společnost blbá nálada. Převládala rezignace, jež byla způsobena transformačním vývojem.

JB: Kdo má blbou náladu, má smutný život a v hospodě nadává na poměry. Je to velké klišé, ale občas tomu tak je. Připusťme, i když obecně panuje blbá nálada, stále mohu ve své obci, čtvrti či ulici prožívat dobrý a naplněný život. K tomu mohu přispět mj. tím, že sám ten život spoluvytvářím a do veřejného prostoru aktivně vstupuji.

MS: Jste přesvědčen, že participace v tomto ohledu roste?

JB: Ano, vzrůst je patrný.

MS: Když jsem měl možnost hovořit s Janem Sokolem, českým filozofem a vysokoškolským pedagogem, konstatoval, že problém neziskového sektoru je v tom, že je mnoho spolků, ale spolky jsou projektem jednoho dvou lidí, a proto samy mnoho nezmohou.   

JB: Tak to často bývá. Mám na to tento příměr: v Česku je hodně hospod a restaurací. Některým byste se vyhnul obloukem, poněvadž byste si tam nedal ani pivo. Některé jsou skvostné a dělají to dobře. Některé jsou luxusní. Podobné je to v neziskovém sektoru. Jsou neziskové organizace malé a velké, zkušené a nezkušené, dobré a špatné. Setkáváme se s pestrostí jako v životě. Třeba houslistů je taky mnoho. Jen někteří jsou virtuózové, a zbytek ne. Aby mohlo vyrůst deset virtuózů, musíme mít nejspíše tisíce průměrných houslistů, bez nichž to zkrátka nepůjde. A podobné je to v neziskovém sektoru.

MS: Jde o to, aby lidé věděli, že nejsou génii, a uplatnili se někde jinde a nenaříkali v hospodách.

JB: Mám dojem, že lidé, kteří se dali na aktivní dráhu –  a třeba založili neziskovou organizaci, nebudou těmi, kdo by si naříkali v hospodách. Našli si svou cestu. Jan Sokol hovoří o tom, že neziskový sektor je hodně fragmentovaný.

MS: Činy lidí nejsou dostatečně viditelné?

JB: Firem je též mnoho, a stěžujeme si, že jich máme hodně? Lidé měli chuť založit vlastní firmu, a tak ji mají. Ti, co chtěli založit neziskovku či spolek, je založili. Některé spolky porostou, přežijí, a některé umřou. Jedná se o organický proces. Některým se daří, a některým ne.

MS: Jan Sokol poukázal na velké množství nadací, jejichž síla není odpovídající, zvláště když se z Hradu ozývají slova, že společnosti neziskového sektoru parazitují na společnosti svobodných občanů. Ještě bych se zeptal, jak uvažujete o skutečnosti, že na filantropii dáváme zlomek toho, co v zahraničí? Je to tím, že v zahraničí je společnost bohatší, a proto lidé více pomáhají?

JB: Jedná se o kombinaci minimálně tří vlivů. Anglosaské společnosti jsou bohatší a mají nepřerušenou kontinuitu kumulace majetku – tam se majetek dědí z generace na generaci atd. Krom toho mají desítky let trvající tradici filantropie. A také svou roli hraje kultura. Součástí kultury je také: private action for public benefit. Proto jsou anglosaské společnosti k filantropii zásadně vstřícnější než ty v kontinentální Evropě. Na druhou stranu – tahle debata je složitější. Např. v Americe jsem žil a studoval natolik dlouho, abych též viděl její odvrácenou stranu. Filantropie tam dělá fantastické věci, ale také tam vidíte miliony lidí, kteří kdyby žili v Evropě, nezakoušeli by takové obtíže, jaké zakouší, poněvadž by měli základní zabezpečení. A jsme zpátky u sociálního státu. Jenže ten evropský zbytněl a nabobtnal nejspíš příliš. Vím, že mnozí Američané by rádi kombinovali americký model akcentující velkou svobodu podnikat se sociálním státem evropského střihu.

MS: Jak vnímáte budoucnost společnosti Nadace Via? Lidé, kteří vám poskytují finance, musí mít dlouhodobý výhled.

JB: Sám ji vidím optimisticky, ostatně sám se považuji za optimistického člověka. Když se však podíváme na trendy v dárcovství – ty jsou jasné. Dárcovství v Česku roste a zlepšuje se. Narůstá jeho objem, ale i pestrost. Za uplynulých 25 let se zde vybudovalo velké bohatství. To se bude předávat v rodinách a tím dále poroste pestrost a škála toho, jak lidé pomáhají. Dnes vidíme mecenáše, o kterých jsme před deseti lety neslyšeli. Pokud bychom si spolu povídali před deseti lety, horko těžko bych vymýšlel konkrétní jména lidí, kteří jsou štědří ve velkém. Dnes bych je uměl vysypat z rukávu. Moje předpověď je – a to nám říká naše křišťálová koule v Nadaci Via – do tří let uvidíme v Čechách „giving pledge“, tedy obdobu závazků amerických filantropů darovat více než polovinu svého majetku na dobročinnost.

MS: A možná budou v relativním srovnání stejně štědří jako pan Mark Zuckerberg, jenž založil společnosti Facebook.

JB: Jestli dají 90 procent, 80 procent, nebo 60, či 50 procent ze svého majetku, je úplně jedno, nicméně má predikce je, že do tří let se „giving pledge of the Czech Republic“ stane realitou. Vidíme již její zárodky a první tendence jsme mohli pozorovat při vyhlášení letošní ceny za filantropii Via Bona. Letos poprvé jsme vyhlašovali kategorii „Dary ze závěti“. Během pěti, deseti let uvidíme více darů právě v této oblasti.

MS: Děkuji vám za vaše postřehy. Snad promluví do srdce těch, kteří jsou majetní a mohou svůj majetek sdílet.

… Fungrising Nadace Via …

MS: Končíme-li náš dialog, je vhodné se v otázce Nadace Via zeptat, zdali sami oslovujete velké kapitálové společnosti, nebo čekáte na dárce a již žijete ze „jména“, které jste si během devatenácti let vytvořili?

JB: Aktivně oslovujeme jednotlivé lidi a prospect dárce. Mám-li zájem, aby vztah vznikl, musím se snažit, aby vznikl. Jsme v úzkém kontaktu s americkými a kanadskými nadacemi a ony nám říkají: dnes již neděláme fundraising, poněvadž nám dárci klepou na dveře, chodí za námi a darují nám peníze. A já jim odpovídám: závidím vám. A pak se jich ptám: jak jste dosáhli takového stavu? A oni na to: padesát let jsme dělali fundraising, a po padesáti letech to jde samo. Říkají to v nadsázce, poněvadž nikdy to nejde samo. Ale do jisté míry platí, že pokud něco děláte dostatečně dlouho a máte vybudované dobré jméno, stáváte se chtěnou značkou, a tedy třeba i cílem dobročinnosti. Je to podobné, jako když se v zahraničí stane nějaký průšvih, a dnes už každého druhého Čecha napadne, že Člověk v tísni, Charita nebo Adra umějí pomoci. Je otázka, zdali svůj dar dá Člověku v tísni, Adře či Charitě. Ale všechny tyhle organizace mají za 25 let vybudované výborné jméno.

MS: Jsme u postupného vznikání křehkých vztahů, jež lze ale snadno narušit.

JB: Jsme-li u fundraisingu, tak jediné, na čem neziskové organizace opravdu stojí, je reputace – dobré jméno. To se těžko a dlouhou dobu získává, ale rychle ztrácí. A předpokladem dobrého jména je mj. slušnost a transparentnost. Proto např. ve výroční zprávě publikujeme přesná čísla – kolik z darované stokoruny jde na management nadace, kolik jde na fundraising a náš rozvoj a kolik na přímou pomoc. Děláme to i s drobným rizikem, že je do toho vidět a někomu se to nemusí líbit. Zdá se mi ale lepší, když jsou čísla k dispozici a můžeme o nich s dárci mluvit, odpovídat na otázky a vysvětlovat. Určitě je to prozíravější než přístup: neukážeme vám nic, protože máme strach, že se vám to nebude líbit.

MS: Ještě lépe byste řekli: jedná se o naše obchodní tajemství.

JB: Jsem přesvědčen, že tak se nebuduje dlouhodobá důvěra. Ta se buduje tím, že děláme, co jsme slíbili dělat, jsme slušní, chováme se transparentně, vykazujeme naši práci a dáváme ji k dispozici a také – budujeme vztah.

MS: Zde je milé připomenout slova Tomáše Špidlíka: věčnost vytváří vztahy, které nikdy nekončí, a vy jste nástrojem boží moci a máte zájem o kultivované vztahy, a proto aspekt věčnosti je vhodné zmínit. Někteří z nás věčnost zakouší prostřednictvím vykročení k druhému, tím, že jej obdarovali, že dali část z toho, co si nevezmou do hrobu. Avšak jsou mezi námi ti, kteří si tuto skutečnost uvědomí, až když někdo v jejich životě není.  A někteří si to neuvědomí vůbec nikdy. Děkují vám za podnětný hovor. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.