Druhá rozprava o Evropě s Lukášem Jelínkem


Lukáš Jelínek *1973, český politolog, je jedním z představitelů Masarykovy demokratické akademie, svými články přispívá do deníku Právo, Britských listů, Českého rozhlasu 6, Sedmé generaci, Slovu, byl poradcem pana L. Zaorálka a Vladimíra Špidly z České strany sociálně demokratické.
Stáhnout dialog:

Teze: V politickém životě je naprosto jasné, že pokusy o integraci, jak jsou zaznamenávány od středověku, nemohly skončit jinak než „efektivní“ integrací ve dvacátém století – ať na celoplanetární úrovni vznikem Společnosti národů, pak po II. světové válce – vznikem Evropského hospodářského společenství, dále Severoatlantické aliance a karikatury, která vznikala ve východním prostoru v podobě Varšavské smlouvy a RVHP.

Často hovoříme, že nám někdo nařizuje, jaké máme užívat žárovky, jak zahnuté banány, okurky, což jsou záležitosti, které prochází i debatou demokratických institucí a projednávají je ministři na evropských radách.

Evropská unie není schopna „vygenerovat“ silné nástroje, kterými by svou autoritu podepřela, což je například zabránění finančních úniků do daňových rájů, zdanění finančních transakcí.

Dialog byl veden v pondělí 11. července odpoledne ve vinohradské kavárně Faux Pas, Vinohradská 33, Praha 2, Vinohrady, druhé setkání proběhlo, ve stejných prostorách.

… Integrace Evropy …

MS: Podruhé se setkáme nyní nad tématem integrace. Je téma integrace, možnosti integrace, něčím běžným? Integrace, spojování, propojování – to patří do lidského života. Projekt, který přišel po roce 1945, je pouhým opakováním ustavičné snahy. Souhlasíte?

LJ: Ano, souhlasím. Osud integrací a desintegrací, případně osamostatňování mi připomíná pohyby kyvadla. V určitém okamžiku dosáhne meze, od nichž chtějí ustupovat, získat větší suverenitu. Netýká se to pouze politiky. Podobné nalezneme i v mezilidských vztazích a integrování v osobním životě. V politickém životě je naprosto jasné, že pokusy o integraci, jak jsou zaznamenávány od středověku, nemohly skončit jinak než „efektivní“ integrací ve dvacátém století – ať na celoplanetární úrovni vznikem Společnosti národů, pak po II. světové válce – vznikem Evropského hospodářského společenství, dále Severoatlantické aliance a karikatury, která vznikala ve východním prostoru v podobě Varšavské smlouvy a RVHP. Nešlo o zrcadlové instituce jako spíš karikatury integrace, která probíhala na Západě. Speciálně integrace demokratických zemí byla kvůli zkušenosti s II. světovou válkou problematická. Ona zasáhla nejen politické režimy, armády, ale i ekonomiky, život jednotlivců, jednotlivých skupin – etnických, generačních, pokud se na to podíváme z hlediska toho, kdo se války účastnil. Jsem přesvědčen, že úspěch evropského projektu byl daný událostmi, na které Evropská společenství reagovala, a proto si myslím, že proto tak evropská integrace držela při sobě, tak dlouho fungovala, poněvadž tak dlouho se držela historická paměť.

MS: Končíte správným slovem – paměť. Problém je, že ponětí o válce se na evropském kontinentu v současnosti vytrácí. Sice si připomínáme události – v roce 2015 jsme slavili 70. výročí od konce II. světové války. Vlastně jde o institucionalizované vzpomínky na děje, kdy váleční účastníci již téměř všichni z tohoto světa odešli. Víme, že v devadesátých letech se na evropském kontinentu odehrály neuvěřitelně brutální válečné konflikty. Mám na mysli střety v Jugoslávii. V této souvislosti si Evropa „umyla ruce“. Pokud by nepřišli spojenci z Ameriky, konflikt mohl pokračovat dále.

LJ: Máte pravdu, že intenzita vzpomínek časem vyprchá. Do popředí se dostávají pragmatické a někdy utilitární zájmy, které začaly být výrazné v osmdesátých, poté v devadesátých letech. Na druhou stranu – současné nadšení balkánských zemí z účasti v integračním procesu je překvapivé.

MS: Zatím jsou v Unii z bývalé Jugoslávie pouze Slovinsko, Chorvatsko …

LJ: Integrace dokáže otupit rozepře mezi, ale i uvnitř jednotlivých států, kdy vidíme, jak dopadly někdejší nacionalistické strany v Srbsku. Je to opět ukázka, že společnost často potřebuje mít zkušenost s něčím tak zásadním, jako je válka, aby pak přistoupila k integraci.

MS: Zde je otázka, jak povědomí o válce připomínat, aby nedošlo k opakování. Pokud člověk neprojde fenomenální zkušeností, připomínky války jsou mnohdy slabým rituálem. Abychom zabránili válce, je nutné si osvojit kultivovaný konflikt, protože život implicitně předpokládá konflikt. Je iluzorní, že nastane čas, o němž též hovoří Bible – Izaiáš 11: 6: Vlk bude bydlet s beránkem, leopard ulehne vedle kůzlete; tele se bude pást spolu s lvíčetem a malé dítě je povede. Lze říci, že utopická harmonie může zplodit větší pohromu.

LJ: Ano, zde bych rád poznamenal: vždy jsme si mysleli, že generace, která je válečná nebo která válku zažila, si bude více vážit integračního procesu a brexit ukázal mnohé. Do značné míry jde o lidi, kteří pomáhali stavět společnou Evropu, nebo z ní těžili, případně doufali, že z ní budou těžit. Druhá věc je, nakolik se národní reprezentace postaraly o to, aby konkrétní skupiny občanů z toho měly prospěch. Použít válečnou zkušenost jako hlavní integrační motiv, to bude vždy obtížné. Na to bych asi neměl odpověď. Musí se odehrát další konflikt v blízkosti konkrétních lidí, aby si dokázali toto uvědomit. Možná Britové nebudou muset procházet dalším konfliktem, možná jim postačí, když zjistí, o co přijdou v okamžiku, kdy se Velká Británie začne od Evropské unie vzdalovat, a proto v mírových časech možná stoupá význam nutnosti vysvětlovat, před čím integrující Evropa své občany chrání, ale též co jim přináší. To je stabilní právní i sociální prostředí, a tato skutečnost je vysvětlitelná, ovšem problém je s vysvětlováním. Reprezentace – ať na národní, případně na Evropské úrovni selhávaly a selhávají. Jednak šlo o pomoc těm nejproblematičtějším, nejchudším regionům. Šlo o vytváření pracovních míst, šlo o utváření jednotného spotřebitelského prostředí. To vše jsou věci, na které si lidé mohou snáze „sáhnout“ lépe než na to, že jim někdo zajišťuje, že se v blízké vzdálenosti neválčí. Bohužel, politici nedokážou tyto výhody zhmotnit. Snad až v okamžiku, když výhody začnou odpadat, začnou se oslabovat, v tom okamžiku budeme moci sledovat reakci veřejnosti. Jsem přesvědčen, že britský příklad bude velmi dobré studovat, protože v tomto směru je první – a ve velkém.

MS: Mladí lidé si mysleli, že se o nic zásadního „nejedná“ a přistoupili k tomu ledabyle. Nechme otázku odchodu, i když ten vyvolal tenzi, která „otřese“ železobetonovou strukturou – snad to bude ku prospěchu všech, byť víme, že otřást strukturou, jakou zastupuje Jean – Claude Juncker, vyžaduje velkou energii a odhodlání, neboť on neprojevuje ani náznak vědomí odpovědnosti za výsledek toho, co se odehrálo. Navrhuji, abychom se ještě jednou dotkli tématu války. Evropa nezažívá válku v tradičním smyslu slova, ale válku, která je vedena proti západní civilizaci.

… Jiné podoby války a kontexty …

MS: Evropa je symbolem civilizace, která kolonizovala všechny kontinenty, a proti ní se nyní vymezují lidé z islámského světa. Tu vybouchne puma na letišti v Istanbulu, tu na letišti v Bruselu. Lze konstatovat, že nežijeme v liniové válce, avšak bojujeme proti hůře definovaným strukturám, které jsou zákeřnější, byť uznávám, že válka v tom směru dosud není s II. světovou válkou srovnatelná.

LJ: Nechtěl bych tento typ války podceňovat, ale je to typ války se skupinami, které nejdříve procházejí stadiem sebedefinice, a to předtím, než je dokážeme definovat. Jakkoliv jsou útoky stále ničivější a ničivější – díky současné moderní válečné technice, společnost pak je stále zranitelnější a pro jednotlivce s „nekalými“ úmysly je snadné do ní pronikat. Nechtěl bych to přeceňovat, protože v Evropě máme sami zkušenost s vnitřními válkami podobných teroristických skupin: v Severním Irsku, ve Španělsku, v Itálii a koneckonců v Německu. Teroristické útoky, k nimž docházelo, byly velmi ničivé a zásadní a mohly mít souvislost s děním mimo evropský prostor. Podívejte se na útok v Mnichově v roce 1972 aj. Spousta těchto útoků vycházela z konfliktu uvnitř z evropské společnosti, na evropském kontinentu. Nyní čelíme konfliktu, hybridní válce se skupinami, které jsou mimo Evropu, které se cítí být ohroženy evropským způsobem života, případně tím, jak Evropa participuje na projektu „šíření“ demokracie, který je mnohdy násilný. Nemyslím si, že by to mělo být něco, co by Evropu rozkládalo. Evropa tak může být přinucena k tomu, aby se mnohem lépe, bedlivěji starala o svou bezpečnost. Jsem přesvědčen, že v řadě prvků se může inspirovat se Spojenými státy, které jsou do značné míry chráněnější. Hovoří se o inspiraci Izraelem, což je krajní případ, poněvadž jde o poukaz na militarizovanou společnost až k úrovni jednotlivců.

MS: Stačí se podívat do Švýcarska. Tam též mají brannou povinnost.

LJ: Tento způsob ochrany civilizace, případně kontinentu, jak jej známe ze Švýcarska, je ještě něco, co by společnost dokázala unést, případně se s tím dokázala vyrovnat, aniž by ztratila mnoho ze své podstaty, přitažlivosti, ale podstatné je skutečně to, že konflikt zde existuje, jde o vážnou komplikaci. Je to něco, co má ničivý potenciál.

MS: Měli bychom uvést jednu skutečnost, že Evropa byla v oblasti obrany doprovázena Spojenými státy – a ty jsou zde stále přítomny, aby nevznikly diverzní síly, které vedly k nástupu nacismu. Problém je, že Evropa sama bez Spojených států se nedokáže ubránit. To znamená, že stabilitu pomáhá zajišťovat silný spojenec, jenž vkládá peníze nejen do svojí obrany, ale též aby zajistil ochranu něčeho, co by si měli zajistit sami Evropané.

LJ: Jde o ukázku lehkomyslnosti evropské populace, evropských politiků. Je mnohem pohodlnější bránit se na dluh, svěřovat svou obranu někomu jinému a prostředky investovat do jiných oblastí, kde to může být populárnější. Případně peníze nechat „rozplynout“. Jsem přesvědčen, že v příštích letech bude Evropa postavena před úkol zajistit si svou obranu sama, investovat do ní. Tam bude nezbytné, aby jednotlivé vlády začaly do svých obranných rozpočtů investovat proto, že při náznaku chaosu v Evropě by Spojené státy byly ochotny vstupovat do Evropského dění pouze tehdy, bude-li pro ně srozumitelné. V současné době bude spojencem Londýn a budou muset spoléhat na Berlín, případně na Paříž, s níž měly komplikované vztahy. Jsem přesvědčen, že v kombinaci s izolacionismem, utilitarismem, který v současné míře ve Spojených státech převládá, či alespoň začíná sílit, tak dříve či později Evropu dožene k tomu, aby se starala o svou vnější či vnitřní bezpečnost. Také je možné, že toto časem může být jedním z motorů nastartování evropské integrace. Že Evropská unie jako instituce nemá vlastní ozbrojené složky a nebýt agentury Frontex, nemá jiný ozbrojený sbor, který by mohl participovat na její obraně. Je těžké si „hrát“ na federální stát, když nemáte podstatné, co stát definuje – to znamená zajištění bezpečnosti.

MS: Je zde takzvaná Západoevropská unie. Můžeme říci, že jde o instituci, které předsedá bývalý tajemník NATO – Javier Solana. Rozumím vaší námitce o nutnost vlastního sboru.

LJ: Tento projekt ztratil smysl s rozšířením NATO a s tím, když se Francie rozhodla mnohem výrazněji participovat v této instituci. Jsem přesvědčen, že Západoevropská unie, případně její struktury, to může být zajímavý vklad, případně pilíř, na kterém by se dala budovat západoevropská obrana. Jako instituce ale po osmdesátých letech ztratila na významu.

… Blahobyt, prosperita Evropy …

MS: Nyní bych se zeptal, zdali druhým tématem po válce nebyla obnova prosperity Evropy. Prosperita jako hodnota sama o sobě, jako zdroj integračního procesu, protože Evropa nebyla chudým kontinentem, přesto zde byly snahy o přebudování Berlína. Během války toto vzalo zasvé. Mohli bychom říci, že člověk činí a je-li jeho činění požehnané, bude bohatý.

LJ: Klíčové slovo, které jste použil, je blahobyt. Je vhodné, aby se dotkl každého. Můžeme v jeho realizaci nacházet rozdílný přístup. Můžete vybudovat prosperující průmyslový stát tím, že se postaráte o investice, že získáte silné zahraniční partnery a upevníte zde rovnovážnou společnost, ve které na jedné straně budou síly kapitálu a na druhé bude společnost prožívat poválečný šok a dozvuky chudoby. K tomu však zatím nedošlo. Tento koncept byl realizován Ludwigem Erhartem, …

MS: … jenž byl nazván ordoliberalismem, kde základem je úcta k tržnímu řádu a institucím. 

LJ: Pomohlo to postavit na nohy ekonomiku v západní Evropě, státní struktury, ale i důvěru občanů ve stát, protože lidé měli možnost se účastnit projektu budování nových ekonomik a všeho, co ekonomický úspěch přináší – a to formou přerozdělování ve společnosti. To pomohlo samotné myšlence Evropské unie, a to ze dvou důvodů. Podařilo se ve veřejnosti jednak zvnitřnit sociální a ekonomický projekt, a za druhé se podařilo zabránit ostrému politickému konfliktu. Koncept Erhartova sociálního státu byl projektem, který přinesl kompromis umírněné pravice a umírněné levice, který se výrazně podepsal na budování národních politických systémů, ale i evropských struktur, kde na jedné straně křesťanští a na druhé straně sociální demokraté tvoří hlavní opory evropské politiky.

MS: Měli bychom uvést, že blahobyt byl postaven na usilovné práci, lidé měli ochotu si odkládat, spořit, neexistovaly dluhy. Pokud to porovnáte s dneškem, dluh se stal ctností. Mentalita blahobytu se proměnila.

LJ: Máte pravdu, nicméně to není věc, která by se týkala čistě Evropy, protože míra zadluženosti domácností, kde o sociálním státu nemůžeme hovořit, je mnohem vyšší. Jde o trend moderní společnosti. Patrně souvisí s rozvojem technologií, s rozvojem reklamy, mediální masáže. Evropský sociální systém na to neměl odpovídající odpověď, aby zabránil vnitřnímu rozkladu a životu na dluh. Nemyslím si, že by to vycházelo z evropského sociálního modelu. Jde však o trend „všech“ vyspělých společností – i těch, které sociální stát neznají.

MS: Třetí rozměr integrace můžeme spatřovat ve tvorbě společenství, které bude silným, globálně respektovaným hráčem. Je zde Amerika, jsou zde asijské země jako Japonsko, nyní Čína, která se stala uznávaným hráčem. Ten globální rozměr přišel až s odstupem času během integrační cesty.

LJ: Myslím si, že způsob formování států na kontinentech probíhal navzájem odtaženě a teprve globalizace zesílila konkurenci. Myslím si, že je vidět, jak se zejména asijské společnosti začínají v evropském modelu uspořádání společnosti a hospodářství inspirovat. Problém Evropy je, že ostatní aktéři geopolitického dění Evropu, tedy spíše Evropskou unii považují za „papírového draka“, který sice má celou řadu následováníhodných atributů, avšak právě tím, že mu chybí vojenská síla, že mu chybí geopolitický vliv. Takový, jaký kdysi měly koloniální mocnosti, což způsobilo, že se Evropa uzavírala sama do sebe, jakkoliv to můžeme hodnotit jako správný jev, jsem přesvědčen, že evropský kontinent byl podceňován dlouhou dobu.  Atak islamistických skupin zvnějšku je nyní pro Evropu „prubířským“ kamenem. Pokud se s tím Evropa dokáže vypořádat, v kombinaci síly evropské ekonomiky se sociálním modelem může být vážnější hráčem na globálním poli. Asi se to neobejde bez projevení společné vůle k obraně.

… Instituce a evropské sjednocování …

MS: Dobrá, pokročme dále – hovořme o institucích integrace. Mnohdy jde o složitý a pro pozorovatele ne vždy srozumitelný vývoj. Začíná to vystavení limitů v obchodování s uhlím a ocelí – jakožto snaha spoutat válečný průmysl, protože právě ony jsou zásadní.

LJ: Z toho hlediska mi přijdou klíčová osmdesátá léta – období přípravy Maastrichtu, kterou „prošlapávala“ generace silných politiků ve Francii i v Německu.

MS: Máte na mysli Francoise Mitterranda, Helmuta Kohla. 

LJ: Ano, šlo o státníky, kteří měli autoritu, měli vizi. Dokázali prosadit vyšší stupeň integrace. Dost dobře nedokážu analyzovat sílu, slabost, případně roli evropských institucí v padesátých, šedesátých letech. Tam podle mého názoru bylo podstatné, že docházelo k nalézání kompromisů mezi evropskými institucemi a národními vládami, jakkoli spory mohly být ostré. Aktérů v konfliktech bylo ovšem výrazně méně než v současné době, kdy „změť“ institucí a kompetencí uvnitř Evropské unie je něco, v čemž se již nevyznají ani političtí reprezentanti. Tato skutečnost je krásně dokumentovatelná na předhazování – kdo nám nařizuje, jaké máme užívat žárovky, jak zahnuté banány, okurky, což jsou záležitosti, které prochází i debatou demokratických institucí a projednávají je ministři na evropských radách. Přesto se lidé tváří, že se jedná „výdobytek“ bruselské byrokracie, která je nekontrolovatelná, a politici vám neřeknou, že je to jejich odpovědnost, a když ne osobně oni, tak jejich podřízení toto stejně museli schválit, případně posvětit. Problém nastává v v osmdesátých letech, kdy se zrychlila, případně posílila rychlost integrace. Evropa se nejprve začala rozšiřovat o postautoritářské režimy na jihu …

MS: Přišly pro mnoho lidí dnes problémové země jako Španělsko a Portugalsko, a v roce 1986 Řecko.

JL: V roce 2004 došlo k rozšíření o postkomunistické země. To již v okamžiku, kdy byla vytvořena mnohem méně přehledná síť pavučin. Důležitým krokem byla Maastrichtská smlouva. Abych se přiznal, nejsem tak dobrý analytik evropských struktur, abych dokázal říci, jestli Lisabonská smlouva poté napáchala více škody, případně užitku.

MS: Ústavní soud řekl, že ne, a Václav Klaus, který je skeptický vůči integraci, musel podepsat. Zde bychom se měli tázat, že zpočátku byly integrované státy homogenní, s podobnou silou. Šestka států, které se spojily v padesátých letech a podepsaly Římské smlouvy, to měla jednodušší než 12, 15, 28 dalších zemí, pokud vezmeme integraci Rakouska, Finska, Švédska. Člověk se může tázat, zdali na vině není příliš rychlá integrační snaha? Politik má ve svém životě nejen ideový cíl, ale zároveň hospodářský rozvoj. Není zde na vině nedočkavost? Staví-li se katedrála, staví se staletí, jak už jsme tu zmínili.  

LJ: Integrujete-li nějaký geopolitický útvar, případně kontinent, musíte je integrovat na základě nějakých kritérií. V okamžiku, kdy jsou kritéria plněna, nelze říci: čekejme. Jsem přesvědčen, že mnohem větší škoda než rychlá integrace, je nepřipravenost integrace jako takové. Je to nepřipravenost Evropy na to, že jednou bude více než 12 členů, že se budou muset domlouvat nejen na evropských radách, ale i v Evropské komisi. Jsme u toho, kolik má mít Evropská komise komisařů, zdali každý stát musí mít vlastní portfolio. Je otázka, kdo bude komisaře jmenovat atd., případně zda se komise stane útvarem, který bude vznikat čistě z vůle Evropského parlamentu. Jde o debaty, které se měly vést dříve, než se Evropská unie začala takto intenzivně rozšiřovat.

MS: Toto přichází až s Maastrichtem.

LJ: Ano, tato domluva měla být součástí úmluvy.

MS: Během dialogu bylo zmíněno jméno francouzského prezidenta Francoise Mitterranda, který působil v době, kdy existoval Sovětský svaz a silné Spojené státy jako garant bezpečnosti západního světa. Bylo téměř hmatatelné, že Francouzi neměli zájem, aby došlo k zesílení moci Německa, aby tam došlo ke spojení. Byly úvahy, že Sovětský svaz je v Evropě „vyvažující“ silou, a proto Francie tak může lépe působit v prostoru západní Evropy, ba co více, může se stát vůdčí zemí Evropského společenství a Německo se stane Německem evropským. Nemůže vzniknout něco, co zde nastalo po sjednocení, díky čemu je tento stát dominujícím. Jak nahlížíte na geometrii světa, která zde existovala?

LJ: Připomenutí Mitterranda a Francie je zajímavé, protože zde vidíme státní sobectví některých zemí zaznamenatelné v dobách, kdy evropský integrační projekt vypadal nerušeně, harmonicky, a proto odpor Francie proti sloučení Německa. Nemyslím si, že by to mělo nějaký smysl, případně jiný smysl než pouze obhájit význam a vliv Francie v evropské, případně světové politice. Vědělo se, že ke sjednocení Německa muselo dojít. I v prostředí disentu o tom vznikly práce v polovině osmdesátých let – a to přesně „předvídající“, s nimiž přišli Jiří Dienstbier nebo Jaroslav Šabata, které se odrazily v Pražské výzvě. Z mého pohledu jsou v nich popsány zákonitosti vývoje na evropském kontinentu. Nešlo zabránit spojení Německa. To přijít muselo – ať se to Francii líbilo, či nelíbilo. Jsem přesvědčen, že jde o záležitost, která Evropské integraci neuškodila – jednak proto, že i politická reprezentace i společnost Spolkové republiky Německo si sama na vlastní kůži zažila jaké to je, integrovat v jednom státě a v jednom národě slabší, případně pokulhávající součást. Jsem přesvědčen, že přenesení této zkušenosti do celounijního kontextu je důležité. Za druhé – přes všechny výhrady a všechny vlny nesouhlasu, které „proplouvají“ českou společností, kde je latentní antiněmectví a vždy je zaznamenatelné v jistých vlnách, myslím si, že německý přístup k evropské integraci je velmi racionální, neb jí spíše pomáhá, než by jí škodil. Co je problém – a to se tématu dotýká méně, avšak dotýká se to otázky: proč Evropa nemůže být pevná, jako když zde bylo pět, šest zakládacích zemí, pak jsem přesvědčen, že integrace Evropy měla počítat s nějakou strukturovaností, s posílením regionálního efektu. Vezměte si, jak v počáteční fázi dokázaly hájit společný zájem země Beneluxu. Kdyby něco podobného fungovalo při přičleňování dalších zemí a bylo to zachováno i do budoucna, bylo tam i regionální členění, nejen země eurozóny a mimo eurozónu, ale i geograficky, myslím si, že by to výrazně pomohlo. Například Visegrádská spolupráce je správná, jakkoliv mi mohou být proti mysli režimy v jednotlivých zemích. Na druhou stranu, postupovat společně je věc důležitá – a toto může být též jedna z cest – jednak pro Evropu, což znamená určité členění Evropské unie, ovšem zároveň se může jednat o výrazný korektiv vůči Německu, který vždy bude samostatným hráčem – a to díky své síle.

MS: Může být hráčem vůči samotnému centru Bruselu, které je, podle některých, vzdáleno reálnému životu. Neměli bychom opomenout se zeptat: jaký je optimální počet zemí, které mohou spolupracovat, aby zde nevznikaly velké disproporce? Šest se z dnešního pohledu může jevit jako málo, pak to bylo 12, pak 15, poté 28 a dnes je to (po „brexitu“) 27 zemí.

LJ: Je otázka, zdali budeme k Evropské unii přistupovat instrumentálně – tak, aby byla co nejefektivnější strukturou, která je schopná hájit svůj geopolitický zájem, případně budeme vnímat Evropskou unii jako snahu rozšiřovat prostor, v němž jsou sdíleny hodnoty, stabilita, též životní styl – a to různými směry. V okamžiku, kdy se budeme držet otázky rozšiřování, nemůžeme přesně definovat, kolik zemí tvoří optimální počet. Pak se budeme radovat z každého kilometru, o který pásmo stability rozšíříme. Přiznám se, že je pro mě cennější druhý pohled na Evropu. Toho jsme se dotkli minule – v souvislosti s Ruskem. I za cenu, že Evropská unie nebude tak efektivní, jako bývala s dvanácti členy, i tak se bude jednat o velký úspěch integračního procesu.

MS: Vše má své viditelné i skryté náklady. Ty mohou být překročeny politiky s rozhodností, kteří dokážou čistě instrumentální hledisko zaclonit, poněvadž integrace – spojení Německa, bylo doprovázeno neúměrnou infuzí financí, kterou Helmut Kohl ustál. Jen se ptejme, kolik stovek miliard západoněmeckých marek to vše stálo? Bavíme se o zemi, která se pak stala vůdčí v rámci Evropské unie.

LJ: Tento přístup do značné míry souvisí s absencí silných politických lídrů, kteří mají představu o stavu věcí, kterých chtějí dosáhnout, dokážou pak o tom přesvědčovat své spoluobčany, dokážou svou představu zhmotňovat i ve finanční oblasti. Jsem přesvědčen, že současná politická reprezentace v Evropě to nedokáže, protože není schopna realizovat silnou představu, která jde k horizontu. Zároveň není schopna vygenerovat silné nástroje, kterými by svou autoritu podepřela, což je například zabránění finančních úniků do daňových rájů, zdanění finančních transakcí. Je zde celá řada způsobů, jak je možné posílit finanční stránku, rozpočet – ať již Evropské unie, případně jednotlivých národních států. Vidíte, že k tomu národní vlády nemají vůli či schopnost. Možná je zde souvislost s tím, že příslušníci národních reprezentací z toho něco získávají. Mnoho peněz, které by šly použít ve prospěch národního státu, případně Evropské unie, „odtéká“ do soukromých kapes. Z mého pohledu jde o otázku efektivního ekonomického řízení, jehož se unii nedostává. Evropská unie není schopna se domluvit na tak banální otázce jako je jednotná energetická politika, která by dokázala zapracovat všechny klimatické vlivy, přednosti, nevýhody jednotlivých zemí, aby se navzájem doplňovaly. Je to jedna z oblastí, kde se naráží na to, že společenský zájem je jiný než zájem jednotlivých ekonomických aktérů, kterým je i jedno, jestli působí v národním případně nadnárodním rámci. Pokud se u nás nenaleznou političtí reprezentanti, kteří by dokázali přijít s podobnou vizí, jako byl Helmut Kohl, jako byl Francois Mitterrand, případně jejich předchůdci, pak se bude Evropská unie velmi těžko rozhýbávat a prosazovat. Druhá skutečnost, která s tím souvisí, se týká toho, že lidé musí získat prostor, aby mohl být změněn způsob sestavování evropských institucí. To znamená moci jinak tvořit Evropský parlament, jinak tvořit Evropské komise, poněvadž si myslím, že bez posílení federalizace v těchto možnostech, včetně působení politických stran a podobně, bez toho nebude možné završit mnoho integračních procesů. Vím, že toto je úkol, který nejspíš přesahuje hranice jedné generace, možná i dvou. Prosadit něco, jako je projekt federalizace – a to na evropské úrovni, je velmi obtížné, nepopulární. Zdá se, že k tomu politické síly, které se tvářily jako federalizující, sílu a vůli nemají.

MS: V Evropě nyní nemáme vlivného evropského komisaře Jacquesa Delorse – představitele, který podporoval „ever closer union“ a stál u Maastrichtské smlouvy. 

LJ: Například. Byl jeden z mála politiků, který může být označen za evropského politika, jehož národnostně nezařadíte, avšak zařadíte si jej se společným evropským zájmem, ale od té doby to už tak není. Podíváte-li se na ty, kteří stáli včele evropských komisí v posledním období, zjistíte, že jde o slabé technokratické figury …

MS: Ty, kteří budí velký odpor.

LJ: Hovoří se o nich, že reprezentují individuální zájem, nikoli obecný.

… Čas, Evropa kontexty …

MS: Zde se též dotýkáme otázky, načasování. Nebylo by – dle vás – lepší, zastavit vlak integrace, aby to, co bylo vykonáno, bylo odpovídajícím způsobem přijato či žito?

LJ: Vezmeme-li to takto abstraktně. Neřekl bych zastavit, ale možná zpomalit v některých ohledech. V Čechách se tomu říká: zvolnit tempo. Je nutné, aby po integraci byla ve společnosti poptávka.

MS: Jde o to, aby proces měl odpovídající legitimitu.

LJ: Ano, to je zřejmé. Nelze integrovat proti vůli veřejnosti – společnosti. Myslím si, že proces integrace v současnosti legitimitu začíná postrádat. Není to tradiční demokratický deficit, o kterém se mluví, …

MS: … ve vztahu k Evropskému parlamentu.

LJ: Nemá smysl integrovat Evropu, aniž by si to přáli ti, které chceme oslovovat Evropy.

MS: Máte na mysl mladé lidi. Víme, že mladí lidé BREXIT ignorovali, a proto starší lidé zvolili odchod.

… Evropský lid v rámci integrace …

MS: Ještě bych se rád zamyslel nad snahou vytvořit evropský lid, či přesněji evropského občana v instituci, jíž je Evropský parlament. Jak vidíte toto těleso? Má asi 751 poslanců a jsou tam lidé voleni národně, což je zřejmě signifikantní. Jsou tam strany, které nominují jednotlivé zástupce, nicméně tam poslanci nejsou voleni do „evropských stran“.

LJ: V této souvislosti vidím dva problémy. Jeden souvisí s tím, že „národní zájmy“ by měly být hájeny Evropskou radou, což je orgán, v němž se schází zástupci vlád. Jsem přesvědčen, že Evropský parlament by se měl převážně vztahovat k evropskému zájmu. To by však vyžadovalo, aby byl tento parlament volen ne v národním, ale v evropském rámci. Z mého pohledu je jedno, jak by kandidátky vypadaly, jak by si je jednotlivé proudy, které stejně jsou až na výjimky integrované, jak by si je poskládaly. Tato skutečnost by velmi mohla pomoci i s problémem, který bývá často zmiňován, a sice kdo v jednotlivých národních zemích bude znát jednotlivé kandidáty, když bude z druhého konce Evropy, byť z velkých nebo lidnatých zemí? V okamžiku, kdy se voliči rozhodují podle jmen či tváří kandidátů, nikoli podle programu, politického uskupení, zde může vzniknout problém. Budu-li upřímný, i kdybychom se drželi současného uspořádání, současného vlivu Evropského parlamentu, i tam je celá řada věcí, které lze reformovat. Týká se to především způsobu, jakým se dávají dohromady kandidátky v národních zemích, jak se vede kampaň před Evropskými volbami. To, co například předvádějí české politické strany při volbách do Evropského parlamentu je ukázka pohrdání Evropou a jejími institucemi i evropskou integrací. Ta tendence stavět na kandidátky „druhou ligu“ politiků – byť s výjimkami, případně hledat na kandidátky takové, kteří se alespoň domluví anglicky – bez ohledu, zda takový člověk má, či nemá nějaké politické zkušenosti. Do značné míry to shazuje i autoritu jak jednotlivých kandidátů i samotného Evropského parlamentu. Zde je řešení: Evropský parlament by se mohl skládat ze zástupců národních parlamentů – a to na základě výsledků voleb. Snad s tím, že by se jednalo o výraznější politické osobnosti než ty, které dnes zastupují národní státy – včetně toho, že by to byli lidé, kteří by měli snazší přístup do médií, aby měli snazší kontakt s veřejností. Zažíváme nejhorší možnou podobu fungování Evropského parlamentu, jaká je myslitelná, a ideálnější je federalistická pozice, kdy bude fungovat jako parlament, který volí evropskou vládu. Druhá varianta je, abychom na některé z otázek agendy, kterou projednává Evropský parlament a která by se mohla projednávat na mezivládní úrovni, s tím, že by členy Evropského parlamentu byli takoví poslanci, kteří mají reálný politický vliv v národních státech, aby dokázali dodat danému orgánu vyšší legitimitu, vyšší přitažlivost. Dnes má Evropský parlament tolik členů, které nikdo nezná, jejichž vliv je velmi malý, přístup do médií slabý. Jde o lidi, kteří mají zanedbatelnou váhu ve veřejnosti, ale i v politických stranách. Podívejte se na české europoslance, na jejich vliv v politických stranách, které je tam vyslaly, je opravdu nepatrný. Pokud nějaký existuje, vztahuje se pouze k finančním prostředkům, jimiž oni disponují – na rozdíl od českých poslanců národního parlamentu. Z mého pohledu je to špatně.

MS: Nebylo by lepší redukovat počet poslanců – a tím i zasáhnout do Lisabonské smlouvy?

LJ: Pokud bychom neuměli vymyslet atraktivní federalistický model se silným Evropským parlamentem, mohlo by být efektivnější, redukovat počet evropských poslanců a změnit způsob jejich výběru. Zkrátka – evropské instituce učinit podstatně srozumitelnějšími než jsou dnes. Znovu opakuji: více se přimlouvám za federalistický model, avšak v okamžiku, když vidím, jaká je zde nízká legitimita současné fáze evropské integrace, mnohem větší kus práce by asi mohl být odveden na mezivládní úrovni než na úrovni institucí Štrasburku a Bruselu. Toto se dotýká i Evropské komise, protože Evropská komise by měla být orgánem, který se snaží vyvažovat, případně vyrovnávat zájmy, představy jednotlivých zemí. Evropská komise přichází s vlastními návrhy, které jsou v jednotlivých členských státech podrobovány velmi ostré kritice, protože občané jednotlivých zemí se s jejich návrhy neztotožňují. Je jedno, že v Evropské komisi mají státy zastoupení, když jejich poslanci nedokážou hájit národní zájem.

MS: Lakonicky se řekne: je to Brusel, …

LJ: … nebo je to tím, že bruselské instituce mají tendenci začít žít vlastním životem. V takové situaci by stálo zato Evropský parlament zeštíhlit, redukovat Evropskou komisi, posílit roli Evropské rady a dohadování národních států – a to minimálně do doby, kdy začne být institucionální struktura Evropské unie srozumitelnější, a proto pak integrační proces bude mít větší legitimitu.

MS: Aby tomu tak bylo, evropský projekt by musel být propagován. Jen si vezměme, že velkou „masáž“ naše republika zažila v roce 2003, kdy jsme se v referendu rozhodovali o přistoupení. Od té doby se integrační proces stal „otloukánkem“. Nepřispěje BREXIT ke kýženému otřesu a k zastavení snahy politiků příliš utvářet, ba přetvářet evropskou budoucnost? Summity by mohly naradit mezivládní konference.  

LJ: těžko říci. Mám někdy pocit, že evropská integrace probíhá jako samovolný proces, jenž jde samospádem, setrvačností. Jednotliví národní lídři jezdí na zasedání Evropských rad spíše věci brzdit, vyvažovat, než aby tam jezdili za cílem integraci zrychlit, prohloubit atd. To je ukázka toho, že zde schází legitimita nejen u veřejnosti, ale zejména v politických elitách. Také jste poukázal na to, že Evropská unie slouží jako výmluva, jako obětní beránek. V okamžiku, kdy sledujeme velmi slabou veřejnou podporu národním politikům, velmi slabou legitimitu politických stran, což je způsobeno změnami stranických systémů – a to po celé Evropě, v tom případě se národním politikům velmi hodí „vymezovat se“ vůči protivníkovi, který se nedokáže adekvátně bránit. V tomto případě jde o Brusel, případně Evropskou unii, na niž se snaží mnoho svých chyb svádět. Poté se hledají zástupná témata, která překryjí domácí, případně ta, která souvisí se slabou důvěryhodností domácí politické reprezentace. Toto je téma, jež souvisí s krizí politiky, krizí legitimity politických reprezentantů jako takové – ať v národním, či v nadnárodním rámci.

MS: Je to způsobeno naší neznalostí – instituce plodí další instituce, a proto i expert má problém, natož obyčejný občan, jemuž by instituce integrace měly sloužit?

LJ: Takový je stav věcí.

… Neexistence témat, institucí, lidí v kontextu? …

MS: Je však otázkou, jestli si toho stavu jsou vědomi čelní představitelé Evropské unie. Karel Schwarzenberg řekl: „Víte, hlubší otázky, které se snažíte diskutovat, se neřeší. Máme co dělat s operativními otázkami – a ne těch, co se týkají horizontu.

LJ: Je to problém, jen si přejděte na českou stranu. Protipólem Jean – Claude Junkera je Miroslav Kalousek.

MS: Technokratický …

LJ: … politik, který se vyžívá v tom, že dělá politiku a dělá politiku okamžiku, dělá ji velmi dobře, je brilantní ve všech procedurách, avšak v okamžiku, kdy žádáte po politikovi nějakou vizi, není ji schopen formulovat. Myslím si, že je to problém, zvláště od politiků, kteří se dostávají do vlivných pozic v národním i nadnárodním rozměru …

MS: Jsou to údržbáři, po nichž možná přijde i lord protektor.

LJ: Takový Karel Schwarzenberg je reprezentantem společenství, které dávalo Evropu dohromady. Jako Čech působící mimo politiku v cizině v pozici občanského aktivisty ukázal, že ani tito lidé nepřichází s nějakou vizí a dokážou plakat nad „rozlitým mlékem“.

MS: Výsledkem toho všeho je konflikt, jenž by mohl přejít v katarzi.

LJ: Jednou ukázek přicházejícího konfliktu může být v Evropě posilování nacionálních hnutí.

MS: Místo jednotné Evropy zde budeme mít Evropu regionů, kde budou znít silné nacionalistické hlasy.

LJ: Doufám, že ji mít nebudeme. Pevně doufám, že tento tlak vyvolá protitlak – po akci přijde reakce. Vidíme to v národních státech, kde na jedné straně sílí nacionalistická hnutí, ale na druhé straně jejich soupeři v národním rozměru jsou lidé – politici, kandidáti, strany, zastávající liberální přístup ve společnosti – ať národní, či evropské. Myslím si, že rakouské prezidentské volby byly hezkou ukázkou. Není to nic, čím bychom se mohli chlubit, že je zde polovina společnosti, která se kloní k nacionálnímu pojetí a pouze polovina, která má zájem na otevřenosti a integraci. Na druhou stranu si myslím, že v Evropě, dříve, případně později se z těchto skupin, zastávajících často zpochybňované hodnoty: o otevřenosti, toleranci, multikulturalismu – budou muset vygenerovat charismatické osobnosti, které dokážou přitáhnout část oslovovaného elektorátu.

MS: Zde jsme u jedné podstatné skutečnosti – lidé v Evropě jsou zasaženi hédonismem. Politika je pro ně druhořadá záležitost. Necítí povinnost se zajímat o vývoj.

… Evropa a média …

MS: Mnohde na úrovni národních států není Evropa v médiích prezentována jako zásadní téma. Zprávy jsou banalizovány a lidé, kteří mnohde přichází jako vítězové, jsou populisté. To jsou, bohužel, začátky sjednocené Evropy, jejímž počátečním heslem bylo: „na blahobyt si musíme vydělat“, je dnes nahrazeno asi tímto: k vyššímu blahobytu se dostaneme dluhem. Spojení „zachovej řád a řád zachová tebe“, mělo též odezvu a vyžaduje po dnešním člověku zachování vnitřního řádu.

LJ: Je zde silný dluh médií a fenomén role médií ve společnosti, která by měla být průběžně podrobována analýze. Média však přináší životní styl. Formy politické integrace jsou poslední, co mediální mainstream zajímá. Poslední výspou mediálního prostředí jsou veřejnoprávní média, jejichž autorita je velmi nízká, případně je stále snižována. Slyšíte, jak jsou kritizována zleva, zprava, z nejrůznějších politických pozic. To je pochopitelně pravda, věc, s níž ani politici nedokážou hnout, pokud si neřekneme, že usilujeme vytvořit nejsilnější prostředí médií veřejné služby – ať již v audiovizuálním prostoru, případně v tištěném prostoru, případně prostoru internetu. Je to samostatná věc, která do evropského prostoru výrazně vstupuje – je prakticky neovlivnitelná, velmi špatně ovlivnitelná – a to mnohem hůř než vytváření evropských institucí, případně hledání společného smyslu.

MS: Média vytváří most od politiků na evropské a národní úrovni k občanům a naopak. Bez mostu nemůžeme být. Slušná média vedou k tázání lidí o skutečném stavu věcí.

LJ: Všichni to víme. Možná jednou z cest, na kterou se zapomnělo v počátcích evropské integrace. Sice vytváříme společné instituce, ale nemáme společná evropská média. V počátku jsme se bavili, že Evropě chybí společná armáda, stejně tak Evropě chybí společná evropská média, která by měla zájem – potřebu, případně cítila vyšší poslání témata osvětlovat a prosazovat jistý zájem. Ano, hned po té společné obraně je zde další výrazné téma, pro to jak uchopit pilíře evropské integrace. Mimochodem – média jsou tím, kdo uchovává, nebo rozšiřuje určité kulturní povědomí, tradice. Chceme-li hovořit o Evropě jako o prostoru, který má něco společného. Evropská kultura a tradice vyžadují společný mediální nástroj. Je to jedna z věcí, která zde mohla být a mohla v tom pomáhat.

MS: Zmíníte-li společenství EBU, to je European Broadcasting Union, což je instituce, která je na nadnárodní úrovni …

LJ: Zmínil jste instituci, která nefunguje, což je trapnější parodie na Evropský parlament. Během dialogu mě napadla jedna skutečnosti. Zmínil jste růst populistů, a jejich hnutí, na druhé straně odpor vůči populistům, který v současnosti zaznamenáváme. Je tam otázka konfliktů, které se musí odehrát před našima očima, aby si z toho občan mohl vzít ponaučení, potřebu Evropu integrovat. Zmínili jsme, že válečný konflikt byl něčím, z čeho Evropa měla možnost růst, v současnosti může převládnout jiný typ konfliktu, ze kterého může vyrůst poptávka po evropské integraci.

MS: Možná se tak stane, ale uvidíme. Doufám, že budeme moci tato témata rozvíjet příště.  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.