Dar očima ekonoma Petra Boukala


*1962, český ekonom zabývající neziskovým sektorem, působí na Podnikohospodářské fakultě Vysoké školy ekonomické v Praze, spoluautorem publikace Fundraising pro neziskové organizace (2013).
Stáhnout dialog:

Přinášíme dialog ekonoma Petra Boukala z VŠE Praha, autora knih o financování neziskového sektoru.

Dialog byl natočen ve čtvrtek 11. února 2016 dopoledne v kanceláři Petra Boukala, VŠE Praha, nám. W. Churchilla 4, Praha 3, Žižkov. 

Teze:

„Mecenášem může být kdokoliv, kdo má vztah k podporované oblasti. Má-li člověk zájem se jím stát, měl by se naučit nakládat s prostředky, které pak věnuje na dobrou činnost.“

„V minulosti se přesažností zabývala šlechta, protože majetek se snažila předat generacím, které následovaly. Šlechtici podporovali rozvoj svého panství, kultury. Když se nyní tvoří „nová vrstva“ movitých lidí, možná jí chybí tradice – vlastně jsou na počátku.“

„Vycházejme z toho, že peníze nejsou ani dobré, ani špatné, ovšem vše se odvíjí od toho, jakým způsobem je užije jejich vlastník.“

MS: Pane doktore, máme-li hovořit o mecenášství a proměnách daru, zřejmě bychom si měli definovat, co tímto pojmem rozumíme. Jak vy k němu přistupujete?

PB: Máme mecenáše ve smyslu podporovatelů zejména v oblasti umění a kultury. Tradici si vytvořily historické struktury, jako byla šlechta, církev, později měšťané atd. V současné době jsou v pozici mecenášů zejména podnikatelé.

MS: Nezní slovo mecenáš archaicky, nebo se běžně užívá?

PB: Jsem přesvědčen, že je běžně užíváno. Stačí se podívat na evropské jazyky – mecenát v angličtině, němčině se to také objevuje, a v dnešním světě jde o pojem, který je přijímán.

 MS: My jsme prožili padesátiletou césuru. Po roce 1989 se tento pojem již dostatečně etabloval?

PB: „Dostatečně“ je silné slovo. Myslím si, že se začíná etablovat až nyní.

MS: Až v době, kdy u nás mohli vzniknout kapitalisté. Zkrátka – pro institut mecenášství je nutné mít potřebný kapitál, případně osvícené osobnosti.     

PB: Mohli bychom to tak deklarovat, ovšem nemusí jít rovnou o kapitalistu, podnikatele. Mecenášem může být kdokoliv, kdo má vztah k podporované oblasti. Má-li člověk zájem se jím stát, měl by se naučit nakládat s prostředky, které pak věnuje na dobrou činnost. V současné době můžeme pozorovat činnost kulturních organizací, divadel. Například Národní divadlo buduje klub mecenášů, …

MS: … který byl iniciován profesorkou Dadjou Altenburg-Kohl.

PB: Předpokládají, že pokud se někdo stane členem klubu, tak podporuje Národní divadlo určitou úrovní příspěvků a má pak pochopitelně…

MS: … i výhody, …

PB: … které pak umožňují ovlivnit dění divadla.

MS: Také můžeme říci: nemám sice finance, ale věnuji svůj čas.

PB: V tomto případě by člověk nebyl nazván mecenášem, avšak dobrovolníkem. V současné době se využívá institut dobrovolnictví, jenž je podporován státem přes dobrovolnická centra. Dobrovolníci působí v oblasti kultury např. jako spoluorganizátoři koncertů.

MS: Prvotní záměr byl asi tento: mám kapitál, ale nejsem tak dobrý, nemám odpovídající vlohy, a proto raději, než abych se prosazoval, vynaložím svůj kapitál a povzbudím nejlepší, aby ukázali, co v nich je, aby doba, v nichž lidé žijí, nesla jejich stopy.  

PB: Máte pravdu. Původní idea Gaia Maecenase byla vyhledat chudé, ale talentované: Ovidia, Vergilia, kteří neměli prostředky, ovšem měli talent. Historicky to pokračovalo. Vzpomeňme, že břevnovský opat veřejně podporoval Petra Brandla, a mohli bychom uvádět další.

MS: Vidíte – církev – vlastník kapitálu. Někdo namítne: místo toho, aby se lidé věnovali duchovní stránce člověka, jsou vlastníky „kapitálu“, byť jde o nepochopení jejich působení.

PB: Ještě pár slov k termínu kapitál – ten chápu jako prostředky určené k tomu, aby se rozmnožily. Kapitalista je investuje s cílem je zhodnotit a tak dosáhnout zisku.

MS: Církev usilovala o moc. Vedly se v ní spory.

PB: Máte pravdu, ovšem v současnosti církev o moc tak jako ve středověku neusiluje.

MS: Podíváme-li se do středověku, tam to bylo běžné. Vzpomeňme na kruciáty – křižácké výpravy. Čechy toho byly znakem, ovšem na druhou stranu, pokud by církev nepostupovala způsobem, jaký jste ukázal, nemáme zde umělecké skvosty třeba díla českých barokních malířů. Když jezdím po republice, člověk se táže: co po nás zbude? Jen se podívejme na tvorbu minulých generací – někteří k ní hledí s úctou a obdivem.

PB: Máme umělecká díla ve výtvarné nebo hudební oblasti, i ve sféře literární. Také bychom měli uvést Matěje Václava Šteyera, který do této oblasti vložil vlastní prostředky a založil nadaci. Byl to jezuita, který žil v sedmnáctém století, a do zřízené nadace vložil finanční prostředky, které byly dědictvím po jeho matce. Díky tomu vycházela česká literatura, kancionály. Prostředky, které byly získány formou odkazu, případně když někdo vstoupil do kláštera se svým majetkem, pak byly využity právě pro tyto účely.

MS: Má-li člověk zájem o obecné dobro, nakonec není zapomenut, poněvadž jeho kroky jsou přesažné, nesobecké.

PB: V minulosti se přesažností zabývala šlechta, protože majetek se snažila předat generacím, které následovaly. Šlechtici podporovali rozvoj svého panství, kultury. Když se nyní tvoří „nová vrstva“ movitých lidí, možná jí chybí tradice – vlastně jsou na počátku. Časem si to uvědomí a podmnožina z nich mecenášství přijme za své.

MS: Česká republika si asi bude muset na tyto uvědomělé lidi počkat.

PB: Zatím je jich málo.

… Význam slov …

MS: Dotkněme se ještě slov, které rozjasňují, ale i zatemňují. Jaký ekvivalent má v češtině slovo mecenáš? Filantrop? Altruista?

PB: Mohli bychom říci: mecenáš je filantrop v kultuře – kulturní altruista. Ekvivalentem je též dárce. Slovo mecenáš se spojilo – a jde o dárce v oblasti kultury. Je-li například dárce, filantrop, který podporuje charitní dům, případně azylový dům pro matky, spíše se mu říká filantrop, případně firemní dárce. Tam se slovo mecenáš nepoužívá. Pak je slovo sponzor. To však není dárce, je založen na základě smlouvy o reklamě. Člověk očekává protislužbu.

MS: Měl jsem příležitost hovořit s panem patriarchou Josefem Špakem a ten tvrdil: změnila se doba, lidé, kteří poskytují peníze pro bohulibé činnosti, mohou být též nazýváni sponzory, protože základem tohoto slova je vyjádřením podpory. Přijmete to?

PB: Stále rozlišuji dárcovství a sponzoring. Poskytne-li někdo dar, může to být společnost, může to být i jednotlivec. Dar si pak na základě zákona o dani z příjmu může odečíst ze základu daně; pokud člověk daruje minimální částku a je tam maximum, které může uplatnit při výpočtu daně. V tom je podpora státu. Dárce je stimulován státem. Dar sám o sobě je osvobozen od daně. Je-li společnost sponzorem, má to zaneseno přímo v nákladech a ovlivňuje sám hospodářský výsledek. Tyto dva příklady se odlišně účtují. Když podpořený přijme dar, může k tomu být sepsána dárcovská smlouva, ale může to proběhnout na základě ústní úmluvy. Organizace pak dar zanese do svého účetnictví a je to osvobozeno od daně, kdežto pokud společnost přijme sponzorský příspěvek, ten podléhá dani z příjmu. Nezisková organizace – například divadlo – přijme dar, má jej v jednom sloupci; pronajme-li divadlo prostory, má tam divadelní kavárnu, výnosy z pronájmu kavárny jsou zdaněny, výnosy ze sponzoringu jsou zdaněny, a proto oba toky vede zvlášť – a to aby výkazy byly v pořádku. Mecenáš je ten, kdo daruje. Máte pravdu, daruje-li mecenáš, může se tím zviditelnit.

MS: Někdo ne.     

PB: Poskytnete-li dar, nečekáte za to protislužbu, ovšem odměna tam vždy je – a to v tom smyslu, že člověk dosáhne dobrého pocitu, což je nekvantifikovatelná odměna. Vlastně se jedná o bonus – jste pochválen, což není nic špatného. Sponzoři se objevují tam, kde jsou vidět – ve sportu, …

MS: … v umění – v Národním divadle je podpora Škody Auto, Komerční banky a každé představení ještě má nějakého partnera. Měli bychom uvést slovo patron. Dle slovníku je to někdo, kdo je dlouhodobě angažován v nějakém projektu. Souhlasíte s tím? Potvrzují to vaše zkušenosti?

PB: Má to logiku. Slova můžete ztotožnit. V minulosti bylo prostřednictvím patronátu financováno církevní území, případně stavba. Patronáty byly zrušeny po roce 1948, ale neobnoveny. Ano, mecenáš by mohl vystupovat jako patron.

… Vykupování hříchů …

MS: Jestlipak si lidé, kteří se chovají štědře, nevykupují své hříchy? Člověk najednou začne konat v době, kdy se jeho život chýlí se svému konci, aby se očistil. Bohatý kapitalista pověří své dědice, aby začali očišťovat jeho jméno.

PB: Jde o věc každého jednotlivce. Kulturní organizace by měla pochopit motivy mecenáše, setkat se s ním, dostat se na stejnou rovinu oboustranného pochopení, aby převládly pozitivní motivy ve spolupráci. Je pravda, že někdo může přistoupit k vykoupení svých vin. Jsou lidé, kteří mají „skrupulózní svědomí“, což není nadávka, ale konstatování. Lidé si „přehrávají situace“ a cítí vinu. Bylo to zjištěno rozhovory s dobrovolníky. Jsou lidé, kteří se například narodili v České republice a oproti lidem z Afriky cítí vinu, přitom nic nezavinili. Mají zájem tuto vinu odčinit tím, že jedou do Afriky jako dobrovolníci a tam se starají a pomáhají. Je to chvályhodné, avšak je nutné, aby dobrovolník byl v pořádku fyzicky, aby se sám nezničil. Úkolem lidí, kteří přijímají zájemce, je pochopit je a případně se to lidem snažit vysvětlit, přemluvit je, že tam budou platní, avšak ne proto, aby platili za domnělé viny. V tom vidím problém. Mecenáš to též takto může vnímat.

MS: Jsem–li bohatý člověk, pak musím konat, jsem k tomu povolán.

PB: Narážíte na důležitou skutečnost – motivace mecenášů, kterou by se měli snažit pochopit obdarovaní – a to tak, aby to vedlo k obohacení mecenášů a aby tam nebyly přítomny nějaké negativní impulsy k mecenášství. Třeba že člověk je ve sporu s manželkou, s dětmi a své prostředky raději dá divadlu než jim, aby se nemohli kvůli tomu soudit, což může vrhnout na instituci špatné světlo. Jde i o to, aby nějaký kapitalista nezneužil situaci a přes obdarovaného nepral špinavé peníze.

MS: Pak je zde prostor pro policii. Z dialogu s Jiřím Bártou, ředitelem Nadace Via, vím, že nadace odmítla dary, které byly vysoké, avšak měly divné motivy.

PB: Je nutné to sledovat, vést s lidmi dialogy, dělat osvětu, motivovat je k aktivitě, protože stát nemůže vše financovat z rozpočtu ministerstva kultury. Je nutné vícezdrojové financování, na němž se budou podílet i nově vytvořené podnikatelské skupiny. Je dobré je v tom podpořit – a to s tím, že bych je chválil za dobré motivy a méně haněl za špatné. Galerie se musí chránit před dopady negativních motivů.

… Propagace mecenášství …

MS: Myslíte si, že by se ve společnosti mělo více propagovat mecenášství? Jako se člověk učí svůj jazyk, kulturní zvyklosti?

PB: Domnívám se, že ano.

MS: Lze říci: patří to k dobrému vychování, gramotnosti, která je zásadní – a to i v rámci vzdělávacího procesu?

PB: Zde na VŠE Praha existuje program Art management, jenž je veden profesorem Václavem Riedlbauchem, ale i docentem Jiřím Patočkou. Ti by sami mohli k tématu daru v kontextu kultury leccos říci.

MS: Lze říci, že je-li člověk bohatý, je zavázán podporovat?  

PB: Právně zavázán asi ne, morálně asi ano.

MS: Šlechta se během feudalismu starala o poddané.

PD: Duchovní by mohl dodat: komu je hodně dáno, od toho se hodně očekává. Lidé, kteří se zmohli, by mohli sdílet majetek.

… Uplatnění daru v Čechách …

MS: Je možné pohovořit o českém prostoru. Čím je u nás charakteristická oblast daru? Máme zde síť neziskových organizací, nemálo institucí, které se zabývají distribucí financí.

PB: V Čechách je dárcovství rozvinuté. Češi jsou štědří lidé – a to zejména v případech, kdy vidí, že je opravdu potřeba pomoci.

MS: Máte na mysli sociální projekty?

PB: Velmi štědří Češi jsou, když nastane živelná katastrofa, nebo pokud se jedná o děti v nouzi, a proto v přepočtu na jednoho obyvatele v projektu Adopce na dálku máme nejvíce adoptovaných dětí.

MS: Je to logické – když se v Čechách nerodí lidé, tak je adoptujeme v třetích zemích.

PB: I tak stav můžeme interpretovat. Když dárci vidí okamžitý efekt, třeba že na Liberecku řeky vyplavily lidem domy, pak přispějí na obnovu a jsou štědří. Tuto skutečnost nám může potvrdit nadace Adra, která se v této oblasti pohybuje a organizuje sbírky.

MS: Mecenáš je ten, kdo postupuje nejen s citem, ale i s rozumem, je to ten, jenž ovlivňuje dlouhodobé rozhodování. Je něco jiného poslat dárcovskou zprávu DMS, a něco jiného je stát dlouhodobě při projektu a vynakládat tisíce korun. Souhlasíte, nebo ne?

PB: Je pravda, že dárcovství je u nás viditelné ve větší míře. Jak jsem říkal, Češi jsou štědří.

MS: Kdo rychle dává, dvakrát dává.

PB: Ano, někteří dárci působí ve spojení s konkrétním účelem a v krátkých lhůtách. Pak je zde více dárců na dálku. To znamená, že darují prostředky, avšak přímo se tolik do činnosti nezapojují. Zmínil jste projekt dárcovských SMS. Prvně se začaly používat v Čechách – a to v roce 2005. Tam došlo k dohodě mezi zainteresovanými subjekty s telekomunikacemi. Projekt se spustil a byl úspěšný. Jinde v anglosaské oblasti to ani nezavedli, jelikož tam jsou lidé raději přímými dobrovolníky, případně účastníky procesů.

MS: U nás někteří lidé postupují v logice: raději odložím peníze, než abych pomáhal. Něco to o člověku vypovídá.

PB: Vztáhneme-li to na aktuální problémy, štědrost v naší společnosti existuje a očekává se působení neziskových organizací, které přijmou výzvy a realizují je. Je nutné, aby si vybudovaly dobrou pověst. Když ji mají jako charity, diakonie, pak vidíme, že během velké tříkrálové sbírky je lidé podpoří.

MS: Zde bychom měli říci, že u nás charitu podporují i staří lidé, kteří si někdy odříkají ze své spotřeby, kdežto bohatí lidé umažou nulu, dvě ze svého účtu, ale v životě se jich to nedotkne, neboť mají nadbytek.

PB: Je tam problém přetržení kontinuity. Nová podnikatelská vrstva vznikala překotně a podnikatelé si nevybudovali morální imperativ, který by je automaticky nasměroval k mecenášským aktivitám. Na druhé straně je nutné, aby si nezisková kulturní organizace vybudovala pověst solidního správce.

… Státní struktury, darování a kontexty …

MS: Pokročme dále – jaká je role státních struktur? Měly by apelovat na lidskou štědrost?

PB: Zde by měla existovat kooperace mezi občanským sektorem a státem. Státní instituce by měly v tomto ohledu vyvíjet iniciativu, měly by k mecenášství inspirovat. Stát nabízí lidem i podnikům daňové úlevy. Svět nestojí na otázce hospodářské. Na VŠE Praha jsme „postiženi“ viděním ekonomických procesů. Vycházejme z toho, že peníze nejsou ani dobré, ani špatné, ovšem vše se odvíjí od toho, jakým způsobem je užije jejich vlastník.

MS: V této souvislosti bychom měli uvést: člověk je dle Bible nakloněn ke zlému, byť souhlasím s etickou neutralitou peněz. Život se točí kolem peněz a bez peněz by mnohé na tomto světě nešlo. Raději odložíme část peněz, než abychom investovali vlastní čas.

PB: Výzkumů není tolik, abychom měli jasno, kolik procent lidí se věnuje dobrovolnictví. Z jaké části se na HDP podílí neziskové organizace? To je u nás v porovnání s Německem či Velkou Británií nižší. Sice se nalezne hodně lidí, kteří vykonají mnoho záslužného, ale nehovoří se o tom. Přepočítáme-li tuto činnost pro srovnání s ostatními, jde o nižší část. Je mnoho věcí hodno kritiky, však lidé jsou v zásadě dost podobní a jde o to, která skupina převažuje.

MS: Jsme u výchovy, která by nás poučila …

PB: … o uznávaných hodnotách.

MS: Ještě se zastavme u jedné věci. Jste přesvědčen, že stát, či vláda udělala dobře, když vyčlenila z privatizace v devadesátých letech minulého století peníze pro veřejný sektor, aby usnadnila vznik nadací? Tento podnět zapříčinil jejich boom.

PB: Nadační síť byla zlikvidována komunisty po roce 1948.

MS: Jediná nadace, která přežila, byla Hlávkova nadace. Aby bylo možné obnovit nadační prostředí, bylo nutné podpořit aktivity s ním spojené, jelikož jinak by to těžko vznikalo, případně s časovou prodlevou, poněvadž firemní nadace, jako společnosti ČEZ, firmy začaly zakládat až kolem roku 2000, tedy ani ne desetiletí po zahájení transformačních procesů.

PB: Hovoří se o firemní odpovědnosti. Bylo to pozitivní v kontextu logiky transformace, když byla stanovena idea kuponové privatizace, byť víme, že v jejím období se ztratilo mnoho desítek miliard majetku, byť samotné založení NIF – Nadačního investičního fondu mělo pozitivní vliv.

MS: Vzniklo mnoho nadací, a je otázka, jestli lidé nezakládali nadace, aby se „obohatili“?

PB: Vyskytly se případy, že se někteří obohatili, ale rozhodně to neplatilo všeobecně. Nadace byly založeny institucemi s cílem získat prostředky a dál v činnosti nepokračovat. Tuto chybu z devadesátých let můžeme vidět v přijetí tohoto rozhodnutí, také k tomu nebyla vytvořena dostatečná legislativa. Když byl zákon o nadacích přijat s platností od 1. 1. 1998, měly se přeregistrovat subjekty splňující kritéria nadace. Z celkového počtu pěti tisíc subjektů označujících se za nadace jich pracuje cca 500, roce 2016 je jejich počet podobný. Statistiky počtů vede nadace Neziskovky.cz.

MS: Málo, či hodně? Jaké množství financí byste viděl jako optimální? Nadace Via v podpoře mecenášství uvádí, že u nás lidé vynakládají desetinu toho, co je běžné v zahraničí. Jinými slovy – zaostáváme, i když jsme dárci v katastrofických situacích – při povodních, tornádech, vlnách tsunami.

PB: Priority dárců se nasměrovaly do sociální oblasti, oblasti živelných katastrof, avšak mecenášství v tom pravém slova se nerozvinulo, jak bychom potřebovali a chtěli.  Tady možná měli sehrát větší roli podnikatelé, neboť šlechtice nemáme.

MS: Nemyslíte si, že mnohé jsme nechali na státu? Ti, kteří mohou, říkají: nechť platí stát.

PB: Je pravda, jak to popisujete.

MS: Stát zde máme od toho, aby nám platil vzdělání, zdravotnictví, kulturu. Vlastně jsme rezignovali.

PB: Střední i starší generace si nese povědomí, že stát v minulosti během padesáti let zajišťoval vše. Je zde velká setrvačnost v pojetí státu. Vycházíme z toho, že stát je vnímán jako hlavní zajišťovatel kultury. To možná svědčí o tom, že lidé nerozlišovali rozdíl mezi příspěvkovou organizací a mezi OPS, přičemž jednou jde o soukromoprávní subjekt, jednou o veřejný, a proto zřizovatelé jsou odlišní. Lidé pak tvrdí: proč chcete peníze, když vám je dává kraj nebo stát? Zkrátka – mentální vazba zde existuje.

MS: Měli bychom se tázat, jak se toho zbavit? Můžete doplnit – jde o běh na dlouhou trať. Naučíte-li lidi chodit pro podporu, budou pro ni chodit, nač by se namáhali?

PB: Jde o systém uspořádání. Máme to tak, že na prvním místě jsou veřejnoprávní instituce, a jako rozvinutý, doplňující prvek jsou neziskové – nestátní instituce. V Německu si vedou tak, že město nechává dostatečný prostor iniciativě jednotlivců z neziskového sektoru. Teprve, pokud se nic neděje, je založen veřejnoprávní subjekt. U nás je to opačně, veřejnoprávní subjekt je základnou, odkud je altruistická činnost generována. Z mého pohledu je složité prosadit, aby jednotlivci a soukromoprávní subjekty přijaly odpovědné formy podnikání působící v této oblasti. Dokonce pro to existuje web Business pro společnost. Tato společnost udala kritéria – etický kodex, jaká je eticky odpovědná společnost. Krajské instituce, městská samospráva budou vyhlašovat: podpoříme, pokud sami začnete konat. Nezačnete-li nic, pak přijdou jiné kroky. Mecenášství se může podporovat tím, že ministerstvo kultury, případně školství, řekne: přijdou-li mecenáši, přijdeme též. Pak by byla kooperace a iniciativa na straně jednotlivců. Je taková praxe, že se poskytuje „značka spolehlivosti“ na základě kritéria. V Británii, ve Španělsku neziskovka disponuje značkou, a požádá-li o dotaci, má body navíc. Tím se dostane do povědomí veřejnosti. Ta, která body nemá, je v nevýhodě. U nás se na body nehledí. Lidé z Asociace veřejně prospěšných organizací se snaží propagovat značku. Kulturní organizace mohou působit i přes Radu vlády pro neziskový sektor, zde doporučuji knihu pana Marka Šedivého – Public relations, fundraising a lobbing. Je možné působit na veřejný prostor přes asociace, přes radu vlády, aby instituce změnily pravidla a mecenáše zvýhodnily, a samotní mecenáši by se k tomu dění přidali, čímž by se vývoj posouval drobnými krůčky vpřed.

MS: Čím zásadním se můžeme poučit v zahraničí? Silné Německo je náš soused. Jsou tam prvky, které u nás chybí – kromě kapitálu?

BP: Je zde nerozvinutost principu subsidiarity. Pořád se vracíme k otázce státu. Mohu-li něco říci o Německu – tamní lidé jsou více iniciativní, zakládají organizace, ale ty jsou z padesáti procent financovány z veřejných zdrojů. Veřejné instituce tam očekávají iniciativu. Ta nám historicky chybí. Možná jsme byli v systému podřízenosti v naší dávné monarchii, poté a dále i jiného uspořádání. Lehce jsme zpasivněli.

MS: Kéž zájem u ostatních probudíme a přispějeme celku.      

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.