První evropské zastavení neurologa Martina Bojara


*1947, český neurolog, bývalý přednosta neurologické kliniky v Motole. V letech 1990 – 1992 zastával post ministra zdravotnictví v české vládě Petra Pitharta.
Stáhnout dialog:

Bývalý politik a neurolog hovoří o hodnotových základech Evropy.

Dialog byl natočen v pátek 3. června 2016 odpoledne v ordinaci profesora Bojara, Národní 9, Praha 1, Staré Město. 

Teze:

„Na prvním místě si z mytologie vybavím „Únos Evropy“, který se odehrával tam, kde se v přímém přenosu odehrává velké množství nepravostí.“

„Evropa je fascinující kontinent, vlastně nádherný poloostrov, ´bez hranic´.“

„Platí však, že nikdo nežije a nekoná pouze sám pro sebe a platí, že svoboda nemůže být bezbřehá. Jako lékaře mě to zajímá s ohledem k našemu konání ve vztahu k nemoci, ke zdraví, k jednání druhých jedinců.“

„Je zajímavé, že kmeny Lučanů, Zličanů, Doudlebů, které od šestého století obývají s potomky Markomanů impaktní oblast, kam spadl velký meteor, za dalších patnáct století nevyhynuly, poněvadž se ukázalo, že vedle vlohy pro anomii, mají schopnost společenského mimikry.“

„Velmi často vládne anomie. Anomie v oblasti vzdělávání, anomie v oblasti sociálních práv, i anomie v medicíně.“

MS: Pane profesore, začněme prostou otázkou ve vztahu k Evropě. Co si pod pojmem Evropa vybavíte? Jaké asociace s ní máte spojeny?

MB: Na prvním místě si z mytologie vybavím Únos Evropy, který se odehrával tam, kde se v přímém přenosu odehrává velké množství nepravostí – a to v Libanonu, v jedné z nejkrásnějších zemí ve Středomoří, kde před třemi tisíci léty žili obdivuhodní a nepokojní Féničané. Považuji za zajímavé, že v oněch biblických místech se nyní „perou“ nejrůznější frakce proíránské s frakcemi prozápadními, je tam usazen též Hizballáh i Al Fattah. Vyvráceno bylo nejedno fénické království, v němž se vše, co se tam dnes páchá za podpory letounů suchoj i F 15 a raketometů, tenkrát odehrávalo za pomocí řeckého ohně a katapultů. Stejně jako dnes byla nemilosrdně pleněna města i vesnice. Nebyly tam ani bezpečné hrady. Co se mě dotklo při četbě o historii míst, kde se odehrál únos Evropy a která nám, současné Evropě, mnohé dala, zjistil jsem, že již tehdy bylo užíváno taktiky spálené země. Když vítěz postupoval, ničil za sebou olivové háje. Kdo prohrával, trávil studny. Jde o asociaci, jež je nepříliš optimistická. Druhá – Evropa je fascinující kontinent, vlastně nádherný poloostrov, bez hranic, protože když se řekne Evropa, vím, kde začíná – byl jsem se podívat na několika začátcích, vlastně koncích země Finis Terrea – v Irsku, na britských ostrovech, také ve Francii, dojeli jsme i do Španělska, do Portugalska. Sám se nyní tážu, kde je konec Evropy? Je to Arménie?

MS: Možná hovoříte o začátku Evropy …

MB: Myslím, že kde slunko zapadá, tedy – dá se říci – dnes ještě zapadá nad Evropou, ale nevím, kde slunko nad Evropou vychází. Když se dívám na konflikt, který se odehrává mezi křesťanskou arménskou armádou a muslimskou armádou Azerů, ke svému údivu a nelibosti si uvědomuji, že i toto je Evropa. Lid Arménie i Gruzie prosazuje svůj legitimní nárok patřit mezi kulturní národy Evropy a naše kultura skutečně dospěla až do těchto oblastí. Je pro mě obtížné říci, že Evropa končí na Bosporu. Na straně druhé nevím, jak do Evropy zařadit tři kurdské národy, které se tam zařadily samy. I při vymezení Evropy mám ohromný problém. Do území Evropy také patří Solovecké ostrovy, byť bychom na to rádi zapomněli. „Blahodárný“ vliv Evropy si vyzkoušeli vězňové gulagů i zajatci z II. světové války, ti, kteří kultivovali Sibiř, která je též součástí kontinentálního Ruska. Soudím, že Evropa je úžasná, fascinující, stále ještě svobodná, a mám ji neobyčejně rád. Je mi líto, že ji nacházíme ve stále větších nesnázích a obtížích.

MS: Není to též důsledek snahy Evropanů podmanit si zbytek světa?

MB: Máte pravdu, že se naši evropští předkové – ne však povětšinou předkové Čechů, Moravanů a Slezanů – chovali silně expanzivně, nicméně i husité stanuli na Baltu a kolonizovali jako občané Rakousko- Uherska severní i jižní Ameriku. Je tedy pravdou, že i naši předkové – někteří pradědové – kolonizovali Asii – buď jako baťovci, nebo jako členové expedicí, které byly pořádány pod záštitou stařičkého mocnáře Františka Josefa I. Pravdou je, že česká stopa zbyla nepochybně po habsburské epizodě v Mexiku. Tam padlo pár Čechů, kteří se podíleli na tomto velmi zvláštním dobrodružství. Tedy máte pravdu, že i Češi se pokoušeli „kolonizovat“ a dobíjet svět. Dokladem toho je vlivná mocná a z mého pohledu podceňovaná česká kolonie na jihu Afriky. O tom se příliš nemluví, neboť Češi nemohli konkurovat Búrům, Britům. Po roce 1968 se objevila nová česká krev v jižní Africe – Češi velmi záhy pochopili jak zásady apartheidu, tak i tamního dravého kapitalismu. Češi přispěli, byť si to příliš nepřipouštíme, i k rozkvětu Indonésie a nakonec se podíleli jako baťovci na řadě zajímavých projektů v Indii. Pokoušeli jsme se spíše exploatovat svět, než jej dobýt. Malým národům, malým etnikům většinou neprojde to, co by prošlo mocným národům, případně zdánlivě mocným. Jediná kolonie, kterou jsme měli – a to se zapomíná – bylo poručnické území Zakarpatské Ukrajiny. Měli jsme je zkultivovat, což se nám v jistém ohledu podařilo. Měli jsme je poté předat tamní správě, což se nám nepodařilo. Vše zničila II. světová válka. Abych to shrnul: Evropu miluji, jsem rád, že v ní žiju, jsem přesvědčen, že ze všech kontinentů, které nám mohly být přiděleny – je pro úžasnou historii fascinujícím kontinentem, byť se zdá, že je na sestupu. Pokud nedojde k nějaké náhlé katastrofě, bude ještě dlouho trvat než neodvratně sestoupí.

MS: Možná vznikne jiný kontinent?

MB: Nebude se hovořit o Evropě jako poloostrovu, ale patrně o Euroasii.

… Konstitutivní prvky Evropy …

MS: Dobrá, pokud bychom měli hovořit o duchovních konstitutivních prvcích – zmínil jste to v sentenci o „únosu Evropy“ – co je podle vás pro ni charakteristické?

MB: Je to úžasná a neurčitelná pluralita. Když se podíváme do starověku a zabýváme se společenskými a historickými formacemi, nacházíme pluralitu osudů, sdílení hodnot a schopnost je měnit, ovšem někdy je i pokřivit. Asi bychom neměli hovořit o jedné Evropě, protože jiný je osud střední Evropy, jiný je osud Evropy, která byla následnickými oblastmi po východní i západní říši římské. Nakonec si musíme uvědomit, že země, která mnohým z nás dělá starosti – a nevíme, jakým způsobem se vyrovnat s jejími požadavky, jak integrovat do Evropy její části – je novodobou Osmanskou říší. Zapomínáme, že od šestého století ne nepodstatná část současné Osmanské říše byla velmi významnou metropolí a jedním z velmi důležitých center evropské civilizace. Tím myslím Konstantinopol – Byzanc.

MS: Ano, po rozpadu Římské říše roste vliv Byzance.

MS: Dobrá, ale co patří do Evropy?

MS: Kdybyste mohl přejít do současnosti …

MB: Kdybych měl přejít k tomu, co se nyní děje například ve Španělsku – jako když Mauři z Tangeru přecházeli do Španělska a získali poloostrov, který v minulosti patřil Kartagincům. Pak byli vrženi zpět do severní Afriky, ale zanechali po sobě úžasné kulturní památky. Též jsem zapomněl, že k Evropě patří i kus severní Afriky, který si Španělé nechali. Vypravili jsme se na nejzápadnější výspu evropské civilizace – na Azory, kde si člověk musí říci, Evropa, ta se má! Azory, Grónsko, Země Františka Josefa, Antily, Falklandy – a před pár desetiletími i Kapverdy na nejzápadnější výspě Evropy. To jsou Pia Fraus, kde si člověk musí říci: Evropa, ta se má! Jde o velmi podivuhodný kontinent, jenž je neuvěřitelně diverzifikovaný. Na jednu stranu je kvůli tomu Evropa silná, na druhou je neobyčejně slabá. To znamená, že tendence k desintegraci – jak u biologických, tak u společensko – ekonomických formací roste s rozlohou a s tím, zda jednotlivé části systému spolupracují, či ne.

MS: Dobrá, podal jste výklad o důležitosti kořenů minulosti.

MB: Ne, spíše šlo o rozvažování. Jsem lékař a zajímá funkčnost systému a jeho poruchy.

… Svoboda a její vnímání …

MS: Někdy jde právě diverzita proti funkčnosti. Řešme otázku, která je spojena s hodnotami. Jak vnímáte silnou evropskou snahu „být svoboden“? Máte-li mnohost, a Evropa si mnohosti váží, jak se promítá do hodnoty svobody? Dále: jako věřící člověk vnímám svobodu v rámci řádu. Bez něj jsem nesvobodným.

MB: Je otázka, zdali je svoboda pojmem a hodnotou, kterou můžeme vnímat jako něco bezbřehého a dovolujícího, aby každý jednal podle své vůle. Otázkou pro mě jako pro neurologa je, zda vůle je skutečně svobodná. Jsem přesvědčen, že vůle je determinována geneticky, je dále determinována individuální zkušeností, rodinou, tedy zkušeností smečky, k níž patříme. Vnímání svobody je limitováno narativně, kodexy a kánony, které byly respektovány dobrovolně, případně nedobrovolně na základě ztotožnění se s vědomým, vynuceným, dobrovolným i nedobrovolným souzněním s nějakou ideologií, která mohla vyplývat z Bible, případně z jiného teologického systému. Deklarovala to hodně na hlas, případně méně hlasitě, skrytě. V řadě případů koncept svobody, byť limitované, byl pro jedince důležitý. Dával mu sounáležitost se společenstvím, národem, regionem. Koncept svobody byl dán tím, kdo skupinu vedl, kdo rozhodoval, které z pravidel bude prosazováno imperativně, které se bude dodržovat, které sám bude vědomě porušovat, protože bude dávat najevo, že se koncept omezeně definované svobody jeho, či příslušníků jeho rodiny nebo jeho družiny netýká. Fenomén diferencovaně vymezené a využívané svobody sledujeme od kmenového společenského systému přes nejrůznější knížectví, království, velkovévodství, kdy skupina vyvolených interpretovala svobodu osobitě. Svoboda je tedy interpretována s ohledem na udržení ekonomické moci, případně výhledem na její expanzi za hranice nejbližšího regionu, když společenský systém bude prosperovat a pokud možno podpoří její dominanci v rámci celého poznaného teritoria.

MS: Jak na svobodu nahlížíte jako lékař?

MB: Z mého pohledu je svoboda vždy limitovaná. Vychází z motivačního systému jedince a je nepochybně dána tím, jak funguje jeho limbický a hipokampální systém. Těmto strukturám se věnuje stále větší pozornost a to i v neuroekonomii, neuropolitice. Utváření konstruktů je dáno tím, jaký genotyp jednotlivec získá, ale též tím, jak je genotyp – tedy vloha – modifikován v časném rodinném i diadickém vývoji. To znamená, jak jej dotváří vztahy jedinec – matka, jedinec – otec a sourozenci. Pak je neobyčejně důležité – a na to se dívám se zájmem – co s malým človíčkem udělá, případně neudělá individuální výchova v malém kolektivu, kterým je především rodina, případně širší rodina. Je důležité znát, jakou stoupu zanechaly „úžasné“ kolektivistické pokusy, které byly vlastní národním socialistům, ale i pak socialistům věřícím ve vytvoření komunistické společnosti. Co mě nyní udivuje, je, že podobné postupy, které se u nás ukázaly být ne úplně úspěšné, jsou podporovány a v různé míře zaváděny i v řadě zemí Evropské unie. Abych se přiznal: plně nerozumím ekonomickým cílům, které odůvodňují nutnost zkrátit mateřskou dovolenou a docílit co možná brzkého návratu matek do původního zaměstnání. Ve Spojených státech jsem byl udiven, jak mladé ženy měly v různých institucích, v kampusech, galeriích, knihovnách, od třetího – čtvrtého měsíce po porodu u sebe v šátcích malé děti, místo, aby o ně pečovaly doma. Tyto děti byly zřejmě opečovávány stejně, jako to dělaly naše prabáby. Zapomínáme, že si matka vzala kojence, když skončilo šestinedělí, a dala ho do šátku, aby ho vzala s sebou třeba na pole. Žena během dne dělala domácí či zemědělské práce, pak dítě nakojila a šla dál. Vracíme se – a nevím, zdali je to rozumné a prospěšné. Déletrvající, harmonický a nekonfliktní vztah mezi matkou, kojencem a batoletem v rámci tradičně utvářených rodinných vztahů je pro utváření verbální i neverbální komunikace a vnímání pravidel důležitý. Narušení vztahu mezi matkou a dítětem, narušení komunikace a niterného citového vztahu se může podílet na tom, že převládá povědomí, že řád neexistuje, normy neexistují. A že se tradice hluboce mění, je popírána, zpochybňována, a nelze se divit tomu, že generace, které přicházejí po mé generaci – a nevím, zdali mám počítat generaci intervalem pěti – deseti let …

MS: Pane profesore, generace je vymezena dvaceti lety …  

MB: Myslím si, že dvacet let je příliš dlouhá doba a vše se akceleruje. Chování generace je limitováno jednak místními, ale také nadnárodními, kontinentální zvyklostmi, a proto považuji – a nyní jsme u Evropy – za neobyčejně fascinující projekt Erasmus, který bourá konvence, hodnoty tím, že lidi průměrně či nadprůměrně vzdělané vede k tomu, aby získali vyšší společenský status, rozptyluje je po celé Evropě a vede k tomu, co dřív bylo obtížné. Vznikají tak přechodné, případně trvalejší partnerské svazky – a tím dochází k exportu i importu jednotlivých sociálních i jazykových vzorců do zemí, které dřív byly daleko konzervativnější. Dostává se tam i koncept různě vnímané svobody. Nepochybně svobodu jinak vnímají občané v Malaze, v Seville, kde existoval vliv silné katolické církve. Jinak je tomu v městech na Sicílii, na Korsice, jinak je tomu, když se člověk vydá do Milána, případně do Mnichova či Stockholmu. Mohu říci: koncept svobody se v jednotlivých státech Evropské unie liší. Hypotéza o severojižním a západovýchodním gradientu je svůdná a mnohé svědčí pro to, že se vnímání řady norem a tedy i vnímání svobody „láme“ v povodí řeky Moravy, Odry, případně Visly.

… Svoboda v kontextech …

MB: Rozhodně zajímavé je srovnání s nárazem „ledoborce“ jménem Donald Trump, …

MS: … což je republikánský kandidát na prezidenta Spojených států v roce 2016.

MB: Toho, kterého bych ve Spojených státech neočekával. Tím myslím mimo jiné emancipovanou a velmi asertivně se chovající skupinu žen, které nechtějí postavit právo na interrupci mimo zákon. Považují to za jedno ze svých základních práv. Stejně svými postoji Donald Trump naráží na gaye, lesby, genderově změněné, bisexuálně orientované jedince. Je to pro mě zajímavé, hlavně proto, že Amerika je liberální, přitom však je i svázána konvencemi souvisejícími s přísnou, ortodoxní interpretací zásad, které jsou vlastní lidem katolické denominace. Do současné doby se promítají vlivy raného křesťanství a divošství, barbarství spojeného s pohanským přístupem. Monoteistická ideologie se velmi obtížně vyrovnávala s panteistickými názory. I u nás vidíme, kolik lidí se přiklání k buddhismu, případně jiným náboženským systémům, které jsou obtížně slučitelné s našimi převládajícími životními hodnotami a konvencemi. Považuji to za doklad toho, že v naší DNA jsou zakódovány vlohy podporující pohanství a neortodoxní chování. Ať chceme, či ne, jsme potomky – spolu se Sasy, Prusy, Durinky a Bajuvary – jednoho z nejpohanštějších národů. Co se nyní děje v Německu, je pro mě dokladem, jak je to s hodnotami problematické. Souboj, který vidíme mezi Angelou Merkelovou a představitelkou Alternativy pro Německo Frauke Petryovou, je souboj dvou luteránek, či lépe dcery luteránského pastora, jež se dostává do konfliktu s novou političkou Alternativy pro Německo, která měla za manžela luteránského pastora, s nímž vychovávala čtyři děti, aby najednou odešla za hlasem svého srdce. Pro mě je to doklad toho, že v Německu dochází k zásadní proměně hodnot a paradigma tradičního a obecně přijímaného chování.

MS: Lidé ale též mohou namítnout, že je to znakem svobody.

MB: Nevím, zda je to znakem svobody. Pak bychom se dostali k tomu, že jako lékař vnímám svobodu jako limitovanou, podmíněnou osobní, rodinnou a historickou zkušeností skupiny, která jedince vychovávala. Myslím, že to potvrzuje i to, jak se kancléřka Merkelová, na niž se nyní dští oheň a síra, chovala a chová. Jsem přesvědčen, že to vyplývá ze zkušenosti její rodiny, která mimochodem musela přežít Výmarskou republiku a pak musela přežít běsnění národních socialistů. Následně se její otec, luterán a pastor, musel vyrovnat se zvláštní směsicí národního socialismu a prušáctví Waltera Ulbrichta. Angela Merkelová se pak v devadesátých letech náhle dostává do víru přístupu k sociálně tržní ekonomice …

MS: Pane profesore, právě Němci se hlásí k sociálně-tržnímu hospodářství – a to již od skončení II. světové války.

 MB: Je vhodné akceptovat sociálně tržní hospodářství, byť to dráždí našeho bývalého prezidenta (Václava Klause pozn. red.) a ekonomy kolem něj, neboť to nese rysy třetí cesty. Cesta sociálně tržního hospodářství není ortodoxně friedmanovská, mnohé z toho, co dělá kancléřka Merkelová, co nyní pobuřuje lidi, vyplývá z jejího respektu vůči principům sociálně-tržního hospodářství a její interpretace svobody a hodnot, která však není velké části Evropy cizí. Je třeba říci, že jak Švýcaři, tak část severní Francie i severní Itálie mají k protestantským hodnotám vycházejícím z takovéto interpretace evangelia stále poměrně blízko. Pro mě je překvapující, jak Rakousko i Maďarsko, kde mají poměrně vlivný katolíci, vystupují proti tomu, jak Angela Merkelová interpretuje determinovanost svobody a nutnost pomáhat.

MS: Vždyť jde o křesťanský imperativ.

MB: Oni to patrně takto beze zbytku nechápou.

MS: Tam je to dáno též tím, že pokud pomůžete druhému, prokazujete úctu tomu jedinci …

MB: Tento přístup zdůrazňuje i papež František. Je zajímavé, že je kritizován početným klérem – a to jak polským, tak rakouským, ale i maďarským, vadí jim, že to, co říká, se blíží interpretaci paní Merkelové a části lidí kolem ní. Je patrně logické, že bavorští politici to již tak nevnímají, byť jsou nahlíženi jako hodně ortodoxní katolíci. Měli bychom si říci: lidé kolem Angely Merkelové jsou luteráni, kteří řadu věcí interpretovali ne úplně ortodoxně. Jsme u odpovědnosti a svobody. Nevím, která část Evropy je a bude svobodnější a odpovědnější. Považuji to za důležité s ohledem k našemu postoji vůči nemoci, zdraví, jednání a prosperitě druhých. Soudím, že je důležité, v jakém rozsahu jsme schopni svobodu definovat pro sebe a ovšem i pro osoby, jež nám jsou blízké, též však i pro jedince, kteří nám jsou zdánlivě cizí a lhostejní. Platí však, že nikdo nežije a nekoná pouze sám pro sebe a platí, že svoboda nemůže být bezbřehá. Jako lékaře mě to zajímá s ohledem k našemu konání ve vztahu k nemoci, ke zdraví, k jednání druhých jedinců. Je to velmi významně poznamenáno tím, v jakém rozsahu jsme schopni svobodu definovat pro sebe a též pro lidi, kteří nám jsou blízcí, pak i pro lidi, kteří nám blízcí nejsou, kteří nám jsou zdánlivě cizí, avšak nikdo není sám pro sebe. Též by zde mělo zaznít: svoboda nemůže být bezbřehá. Ohrožuje-li někdo svobodu, řád společnosti, jsem pro represi, sankce. Hovoříme-li o svobodě, musím konstatovat – a to platí i pro výchovu malých dětí – že mají být jasně stanovena pravidla, meze, které se nesmí překročit. A jsou-li meze stanoveny, měly by být i stanoveny sankce – a ty by měly být i graduovány. Nejsou-li sankční pravidla stanovena pro všechny, vede to dříve či později k pohrdání pravidly, a proto se dostáváme do situace, která je typická pro tuto zemi. Zkrátka nám velmi často vládne anomie. Anomie v oblasti vzdělávání, anomie v oblasti sociálních práv, i anomie v medicíně.

MS: Možná jsme svědky falešného liberalismu, jenž se usídlil v integračních procesech evropských společenství.

MB: Nejsem stoupencem falešného liberalismu.

MS: Je-li zde anomie, jsme svědky rozkladu společnosti.

MB: Obec nemá řád, region je bez řádu a každý si myslí, že může dělat cokoliv.

MS: Opovrhujeme-li řádem, vede to k záhubě.

MB: Je zajímavé, že kmeny Lučanů, Zličanů, Doudlebů, které od šestého století obývají s potomky Markomanů impaktní oblast, kam spadl velký meteor, za dalších patnáct století nevyhynuly, poněvadž se ukázalo, že vedle vlohy pro anomii, mají schopnost společenského mimikry. Proto jsme přežívali za Prusů, přežívali jsme za Rakušanů, dokázali jsme se infiltrovat do Vídně, Slováci infiltrovali do Pešti. Když se u nás objevili kozáčtí atamani v roce 1945, měli bychom si připomenout, že jsme měli své muže v RVHP – Radě vzájemné hospodářské pomoci. Češi nebyli nýmandi ani ve vídeňském sněmu, ani v RVHP. Na to bychom neměli zapomínat.

MS: Neměli bychom zapomínat, že například dnes jsou Češi první v oblasti zabezpečení IT.

MB: Umíme improvizovat – a být kreativní – a to jak v IT, tak i v oblasti norem a pravidel. Dokážeme improvizovat i v tom, jak je svoboda vymezena, nezřídka však i k neprospěchu – a to i v oblasti pravidel, v oblasti způsobu, jak je svoboda vymezena, a velmi často k neprospěchu druhého.

MS: Rád bych se zeptal: jste přesvědčen, že dnešní věk umožňuje člověku realizaci „snů“, pokud je vzdělaný, pokud má invenci? Žijeme totiž v největší éře svobody jakožto hodnoty, kterou západní civilizace mohla dosáhnout.

MB: Máme potenciální svobodu, a ta je nebývalá. Je ovšem třeba zdůraznit: potenciální svoboda je svázána s nebývalými riziky, jak v oblasti ekonomické, tak v oblasti poznání diadických, i širších vztahů. Také je svázána s tím, že „pod křídly“ této svobody činíme rozhodnutí, která se mohou ukázat fatálními. Můžeme říci, že před sto lety, kdy lidé byli svázáni se svou rodinou, se svou obcí, byli limitováni, záleželo na tom, zda se vzděláváním toho či onoho dal nebo nedal pan hrabě souhlas, aby se vydali do jiného panství, protože před sto lety nebylo tak snadné se vydat do Pruska, Banátu či Ameriky, nicméně na druhou stranu si člověk nemusel dělat výčitky, protože za něj rozhodoval někdo jiný, často právě vrchnost. Sice nějaký myslitel poznamenal, že svoboda je poznaná nutnost, …

MS: … s čímž přišel Spinoza, poté tento citát přejal Marx …

MB: Dodal bych: svoboda je svázána s nepoznaným rizikem a nepredikovatelnou budoucností.

MS: Nepoznaným rizikem, které dopadá na jiné?

MB: Jsme-li dostatečně šikovní, přenášíme riziko na méně šikovné lidi, a pak se říká: to je osud…

MS: V současnosti se též obracíme na stát.

MB: Dobrá, stát jako je garantem rizik, která si způsobím sám. Pokud mám zisk, jde o mou zásluhu, ale mám-li ztrátu, řeknu, že stát se musí podílet na mých aktivitách. Tento přístup platí jak pro oblast vzdělávání a pro oblast sociálních služeb, tak v péči o zdraví.

MS: Nádhernou ukázkou je krize v roce 2008.

MB: Byl to nácvik na krizi, která přijde v nejbližších letech. Rok 2008 bylo malé polní cvičení.

MS: Dovolil bych si vrátit zpět k hodnotě svobody.

MB: Pro mě je zásadní. Jde o hodnotu, na níž stojí Evropa. Ukazuje se, že svoboda je velmi křehká, je zneužitelná. Má se za to, že povinností jednotlivých částí Evropy i orgánů, které se vydávají za celoevropské orgány, je dělat vše pro to, aby svoboda byla udržitelná, obhajitelná, ale i pokud možno, aby byla pro všechny vykládána podobně. Jak slyším prohlášení o dvou, tří rychlostní Evropě, mohu říci: nesouhlasím s tím principem, protože to může znamenat dvou či třírychlostní svobodu.  Schengen pak bude pouze pro někoho a bude jednosměrný. Od roku 1990 jsem četl, že kapitál nemá domácí kořeny. Platí, že, ten, kdo zaseje, má zájem sklízet dividendy, byť nám někdy pravicoví ekonomové říkali, že je to jinak. Stejné je to se svobodou. Poddaným můžeme dát svobodu a sdělíme jim, že neomezenou svobodu mohou využívat ti, kdož mají správné vzdělání, vystudovali Princeton, případně Oxford, Cambridge, nebo jiné prestižní školy v západní Evropě. To se však týká i části Čechů, …

MS: … nebo též lidí, kteří mají jiné vzorce chování, tedy i jiné „barvy kravaty“?

MB: Ano – odchylky mohou být podmíněny jak geneticky, tak kulturně – sociálními faktory. Když se díváme na rodokmeny mocných lidí, jde o „vyselektované“ rodokmeny, do nichž je obtížné se dostat a přidružit, pokud nejde o blasfémii. Co však je velmi podstatné, řada lidí, kteří jsou privilegovaní, nepochybně selfmademani, případně pocházejí z barbarštějších částí Evropy, lze jim proto upřít onu omezenou, privilegovanou svobodu? Tento přístup není ničím novým pod sluncem, vždyť jde o koncept římských občanů, kdy nevolníci – otroci, ale i vzdělanci nemohli být římskými občany. Tak tomu bylo. Nerad bych, aby se tento koncept prosadil v Evropě, jelikož by šlo o fenomenální omyl.

MS: Jak vnímáte význam pravdy, poněvadž tato hodnota je v podmíněném vztahu ke svobodě – zvláště, když vyjdeme z novozákonních biblických textů apoštola Jana?

MB: Ve státním znaku máme napsáno: pravda vítězí. Musím dodat, jakou pravdu mám na mysli.

MS: Správné znění hesla je: Pravda Páně vítězí!

MB: Měl jsem možnost hovořit s významným představitelem pravoslavné církve. Ptal jsem se na svět, který je divný, a snažil jsem se zjistit, co na to jejich „Pán“. On pravil: „Modlíme se, modlíme se neustále“ … Dotázal jsem se:„Pořád nic?“ On reagoval: „pořád nic“ … Myslím si, že v ideálním případě by mělo platit toto: Pravda Páně by měla vítězit, případně by bylo krásné, kdyby pravda Páně vítězila. Někdy pravda přechodně vítězí, avšak za cenu kompromisů. Dá to velkou námahu a je to též spojeno s rizikem. Dovolte, abych vyšel ze své zkušenosti: v medicíně se lze k pravdě dostat k pravdě obvykle velmi klopotně. Existuje řada hypotéz, které se mohou ukázat jako podložené, případně nepodložené. Soudy o tom, zda je hypotéza o původu nemoci, zdraví, o účinném léčení pravdivá, se mění jak v průběhu měsíců, též však v průběhu desetiletí, poněvadž naše noetické instrumentárium – diagnostika, poznatky přírodních i duchovních věd nás posouvají po trajektorii, která odpovídá spirále. Noetická spirála má velmi blízko ke spirále pravdy. Ukazuje se, že co považujeme za pravdu, může být stále stejná hodnota, stejná realita, již můžeme definovat, nicméně její interpretace se mění podle toho, z jakého úhlu, v jakém čase se na realitu díváme. To by mělo platit a být imperativem, ale jde o imperativ „šťastný“? Dovolte, abych zmínil peripetie nešťastného premiéra Camerona, který uvedenou relativitu interpretace reality a pravdy dokazuje. Ani on, ani mnozí další politici i prostí lidé, kteří se prohlašují za praktikující křesťany, věřící, nejsou schopni dodržovat třetinu Desatera. Kdyby bylo imperativem, že Desatero má být ctěno a dodržováno, na světě by bylo podstatně lépe a svět by nezažíval neblahé časy. Ty zažívá kvůli anomii, pro velkou míru agresivity a sobectví, …

MS: … pro pohrdání pravdou, i kvůli kognitivní mohutnosti, …

MB: … i kvůli pohrdání nárokem na svobodu, podceňováním některých jedinců. Tento přístup platí pro politiku, medicínu, ale i pro sociální oblast.

MS: Děkuji vám za kritická slova a ochotu promýšlet obtížné téma.

Další část dialogu s prof. Martinem Bojarem uveřejníme příští týden – 27. června 2017.

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *