Druhé evropské zastavení neurologa Martina Bojara


*1947, český neurolog, bývalý přednosta neurologické kliniky v Motole. V letech 1990 – 1992 zastával post ministra zdravotnictví v české vládě Petra Pitharta.
Stáhnout dialog:

Dialog o  Evropě s Martinem Bojarem pokračuje tématem rovnosti  nejen ve společnosti, ale hovoří, jak se dotýká jeho lékařské profese …

Dialog byl natočen v pátek 13. července 2016 odpoledne v čínské restauraci poblíž stanice metra B Hůrka. 

Teze:

Důležitým bodem pro porozumění Evropě je rovnost. Přirovnání ke gilotině není korektní, byť je spojeno s Velkou francouzskou revolucí.

„Rovnost přístupu ke zdraví, ke vzdělání, k sociálním službám je uvnitř Evropy velmi heterogenně realizována.“

„Španělská krize ukazuje, že nacionalistická tendence uvnitř státu, který považujeme za relativně homogenizovaný a kulturně historicky propojený celek, se najednou obnoví v podobě strašidla zdánlivě zapomenuté občanské války.“

… Rovnost …

MS: Pane profesore, naše druhé setkání bych uvedl prostým dotazem, co si představujete v rámci evropského kontextu pod pojmem rovnost? Již jsme se dotkli otázky Velké francouzské revoluce. Nabízí se nádherná paralela – nádherné zhmotnění. Rovnost je v extrémní podobě vyjádřena gilotinou, která pracovala v průběhu Velké francouzské revoluce stále intenzivněji a intenzívněji.

MB: Příměr se mi moc nelíbí – tak bych rovnost nechápal.

MS: Mám na mysli činnost – prosté oddělování či rozdělování sociálních skupin, proti níž někteří lidé vystoupili.

 MB: Ne, to mi připadá morbidní. Je vhodné tuto hodnotu lépe specifikovat, vhodněji.

MS: Jsou si lidé před něčím rovni? Můžeme říci: ve světě, v němž žijeme, je zdůrazněna proměnlivost, aby se lidé doplňovali. Jedinou rovnost člověk může mít před Bohem, před Stvořitelem. Tak to uvádíme v diskusích o náboženství. Víme ale, že dnešní svět je světem sekulárním.

MB: S takto vnímanou rovností bych též měl problém. Podívejme se na to tedy z jiné strany. Tázal jste se mě, jak se rovnost projevuje v současné Evropě?

MS: Jde o špatně položenou otázku?

MB: Každá otázka je dobrá, pokud je provokativní, …

MS: … chybné jsou jen odpovědi.

MB: Rovnost je jedním ze základních pojmů, s nímž operují nejrůznější evropské instituce po staletí. Záleží na rovnosti v čem? Máte na mysli rovnost abstraktní, případně konkrétní?

MS: Postupujeme-li z abstraktních výšek ke konkrétnímu světu, můžeme jít touto cestou. Vám se nelíbilo přirovnání ke gilotině?

… Východiska rovnosti …

MB: Jako lékaři se mi pochopitelně příměr gilotina nelíbí. Jsme si rovni, že jsme se narodili, jsme si rovni, že jednou zemřeme – a to někdo dřív, někdo později. Jsme si rovni v tom, že smrt je nepredikovatelná. Jsme si rovni také proto, že smrt a umírání nemusí být částí z nás provázena pocity libými. Jsme si rovni v tom, že smrt je limitou. Jsme si též rovni, že žijeme v době, kdy se prosazuje představa, že dlouhověkost je požehnání. Jako lékaři se mi zdá, že dlouhověkost není požehnáním, že je spojena s řadou velmi problematických okolností, které mohou zapříčinit nerovnost přístupu k tomu, jak je dlouhověkost naplňována, zda je přijatelnou okolností, případně zda je spojena s utrpením, živořením. V tom jsme si velmi nerovní, a proto rovnost přístupu ke zdraví, ke vzdělání, k sociálním službám je uvnitř Evropy velmi heterogenně realizována. Záleží na tom, v které zemi se člověk, osoba nachází. Univerzální koncept rovnosti ve většině kulturních a hmotných statků je pro mě jako lékaře žijícího a působícího v Evropské unii diskutabilní. Nakonec se dá říci, že se může jednat o jeden z faktorů, který vedl k tomu, že téměř 52 procent Britů hlasovalo pro opuštění Evropské unie. Měli totiž pocit, že když se uvnitř Evropské unie naplňuje princip rovnosti při poskytování sociálních služeb, rovnost přístupu k určitým statkům, k finančním dávkám, ukáže se, že to působí jako vábnička. Jakási houba, která přitahuje méně šťastné, neprivilegované a strádající, do prostoru Evropské unie, za jejímiž hranicemi pak existuje mnohem závažnější a do očí bijící nerovnost.

MS: Lidé jsou citliví na chudobu?

MB: Pojem chudoba je velmi relativní pojem, a čte-li člověk pozorně statistiky Eurostatu, ke svému překvapení zjistí, že jednou ze zemí, kde je nejnižší chudoba, …

MS: … je Česká republika.

MB: Pak si člověk musí klást otázku, zda Eurostat dobře funguje, jak je nastaveno vnímání rovnosti a hodnocení parametrů, …

MS: … jak jsou sbírána jednotlivá data.

MB: To je jiná otázka – jestli data jsou reprezentativní a jsou srovnatelné s jinou částí Evropy. Toto připomínám pouze proto, že pojem rovnosti vnímám jako něco velmi relativního a zároveň i stimulujícího, ale na druhou stranu znepokojivého, poněvadž interpretace rovnosti je závislá na řadě okolností, jako je zdraví, zdravotní a sociální péče, vzdělání, avšak gilotinou bych nechtěl poměřovat evropskou rovnost.

MS: Gilotinu jsem zmínil proto, že jde o do krajnosti dohnaný obraz, který ideály francouzské revoluce zničil, zdiskreditoval. Měli bychom podtrhnout, co jste zmínil během prvního setkání, že se vám Evropa líbí v její pluralitě – a jako ne unifikovaná Evropa.

… Standardy, rovnost a kontexty …

MS: Pokračujeme ve zkoumání rovnosti a položme otázku významu standardů.

MB: Jaké standardy?

MS: Mám na mysli otázku obchodu v oblasti hospodářské, ale i otázce léčby. Nemá náhodou pozitivnější vliv konkurence než utváření jednotných přístupů? 

MB: Jde o otázku abstraktně pojímatelnou, ale též se jedná o otázku, která je spojená s konkrétními výstupy a příjemnými i nepříjemnými záležitostmi. Zjišťuji, že vytváření standardů, které jsou chápány velmi široce, je u mnohonárodnostního společenství, jímž Evropa je, asi potřebnou záležitostí, ovšem lze namítnout: vytváření standardů „motalo“ po staletí hlavu rakousko – uherské monarchii, která byla v mnohém „předobrazem“ Evropské unie. Jednotlivé země Rakousko – uherského mocnářství si standardy upravily a vykládaly v mnoha ohledech podle historické, kulturní i ekonomické tradice. V medicíně platí, že opojení, nadšení, když se vytvoří standard, vede dříve či později k procitnutí. Ukazuje se, že poskytování zdravotní péče u závažných i méně závažných chorob má být individualizované, a proto má vycházet z konkrétní situace pacienta, která je definována nejen biologickými parametry, ale má respektovat jeho osobnostní strukturu, sociálně kulturní tradici, komunikační schopnost. Pak se ukazuje – a platí to pro standardy léčby závažných onemocnění – že řada postupů, které byly považovány za jasně definovatelné, jsou opačné povahy. Po určité době, když se standardy užívají, ukazuje se, že měly být vnímány poněkud „flexibilněji“ a méně rigidně. Mluvím o medicíně, ale zároveň bych měl podotknout, že se výhrady týkají mnoha dalších oblastí – například standardu vzdělávání. Ukázalo se, že okouzlení spojované s jednotnou maturitou případně jednotnými výukovými programy, kdy bude jednotná maturita, případně jednotný výukový program platný pro všechny školy, bylo liché. Ukáže se, že v České republice se standard musí přizpůsobit a tvůrčím způsobem adaptovat, vykládat a modifikovat. Mluvíte-li o Evropské unii, jsem přesvědčen, že jednou z velkých slabin mnohonárodnostního státu – což se týká i Spojených států – je pokus o vytvoření federace či konfederace řady velmi odlišných států či regionů. Tyto útvary se liší. Podívejte se na východ, západ, sever, jih Spojených států. Pak se ukáže, že standard v oblasti zdravotní či sociální péče nebo vzdělávání se dramaticky liší v závislosti na tom, zda se týká malého, nebo velkého státu či regionu, konfederace, kde je vysoké procento vyšší střední a střední vrstvy s vysokým inteligentním a ekonomickým standardem. Právě tam není nutné zavést standardy solidárního pojištění připomínající evropský model. Máte státy jižanské, konzervativní, s ohromnou sociální nerovnováhou, s pětatřiceti procenty Hispánců, pětadvaceti procenty Afroameričanů. Ukazuje se, že standardizace zdravotní péče není ve Spojených státech dost dobře možná a jednotlitvé státy USA se brání uniformitě. Jednotná pravidla se musí mírnit tím, že každý ze států Unie má právo a možnost jít vlastní cestou, a proto je celek hodně heterogenní. Platí to ve vzdělávání, pro přístup k řadě sociálních a kulturních statků. Některá nařízení jsou proto přijímána s ohledem na nutnost uchovat v jistých státech liberálního ducha norem ve srovnání s jinými státy. Jiné jsou země Evropské unie jako naši severovýchodní sousedé Polsko nebo vzdálené Španělsko, které je hodně konzervativní, tradicionalistické považují tyto normy za neakceptovatelné. Jakýkoliv postup pro vytvoření standardu ve většině oblastí, ať hovoříme o zdravotním, kulturním či vzdělávacím systému, neřku-li o ekonomice, je spojen s řadou závažných problémů. Když standardy pak začne bruselský aparát vnucovat, může to vést k podobným koncům, jako byl brexit.

MS: Lidé se vzepřou pokusům centralizovat a unifikovat, …

MB: … přestože zde existuje zdánlivě dobře míněná snaha, aby se celek stal harmoničtějším.

MS: Pak čelíme …

MB: … disharmonii, která může vést k tomu, že jednotlivé části společenství národů mohou reagovat velmi odstředivými tendencemi. Abych byl naprosto konkrétní – snaha o standardizaci výuky středního zdravotnického personálu i lékařů, kdy se u nás autoritativně a dogmaticky uplatňoval výklad ne úplně celoevropského univerzálního modelu, ale modelu, který v řadě států EU převládal. Po deseti, dvanácti letech budovatelského nadšení to u nás vedlo k tomu, že se ukázalo, že požadavek, aby všechny sestry měly vysokoškolské vzdělání, je ve své podstatě pro Českou republiku až zničující ze sociálních, ekonomických, kulturních pohledů. Ten, kdo s tím přišel, byly sestry, které měly vysokoškolské vzdělání. Byly představitelkami sester, které došly k závěru, že jde o jediný způsob, jak učinit sestry rovnoprávnými a emancipovanými partnery lékařek a lékařů, jak se zvýší jejich společenská prestiž. Totéž ovšem platí pro lékaře, kdy se zdálo, že náš atestační model atestace dovoloval dvourychlostní, dvou etážovou specializaci – těm ambiciózním superspecializaci, méně ambiciózním, méně disponovaným atestaci, která však dovolovala řadu činností provádět samostatně a autonomně neodpovídá evropským poměrům a zvyklostem. Předpokládalo se, že přechod na model s jedním atestačním stupněm povede ke zlepšení kvality vzdělávání lékařů. Na straně druhé – pro lidi, kteří chtěli být praktiky, dělníky klinické medicíny, se prodloužila přípravy na atestaci obvykle o dva roky, než se stali méně závislými na nemocnicích a více autonomními, případně stejně na svých nadřízených. Tyto dva příklady jsou důkazem toho, že pokud vytváření standardů není dostatečně citlivé – a má se za to, že půl miliardy Evropanů bude poslouchat záměry tvorby pravidel jedné, případně několika zemí – prosadí se škodlivá politika, škodlivý přístup, které poškodí nejen vzdělávání sester a jejich pracovní uplatnění, což …

MS: … způsobí odliv lékařů do zahraničí a nutnost otevření hranic pro jinak kvalifikované pracovníky. Jak zvláštní a paradoxní svět: chceme-li dosáhnout standardu, výsledkem je stejně jinakost, poněvadž systém má svá omezení.   

MB: Lépe: příliš autoritativní lpění na některém modelu, který se sem pokoušíme přenést, implantovat, může vést k řadě nesnází. V řadě ohledů to připomíná padesátá léta, kdy se sem zaváděly velmi schematicky a mechanicky postupy, které mohly uspět v zemích s tradicí samoděržaví, ale ne v zemi, která měla zkušenost s multietnickým státem typu rakouského mocnářství, jež bylo neskonale demokratičtější než ruský carismus.

… Rovnost a brexit…

MB:  Nevím, jak Evropská unie nyní zpracuje impuls, který mě osobně netěší a velmi mrzí …

MS: Máte na mysli brexit?

MB: Ano. Zdánlivě šokující a překvapivé rozhodnutí se stává pochopitelnějším, když nasloucháte argumentům těch, kteří pro brexit hlasovali. Měl jsem možnost hovořit s mladou ženou, jejíž příbuzná žije v Británii. Živí se tlumočením z češtiny, slovenštiny, za manžela má Brita. Oba dva hlasovali pro brexit. Denně se setkává s českými a slovenskými žadateli o sociální dávky a jiné požitky. Po letech, co tato dáma tlumočí krajanům, došla k závěru, že krajané se dokážou adaptovat a využít britský sociální systém. Ovšem v rozsahu, který překonává původní představy a obavy Britů – a to nebude platit jen pro osoby mluvící česky a slovensky, avšak bude to platit i pro osoby pocházející z jiných částí střední Evropy.

MS: Vlastně se dotýkáme interpretace rovnosti v čerpání sociálních dávek, …

MB: … nebo zajištění jistého kulturního standardu neúplných rodin. Tato poznámka nesměřuje proti českému, slovenskému, polskému etniku migrujícímu do zemí, jejichž sociální systém je nastaven na úplně jiné, přející podmínky. Ostatně, tavící kotlík, který je charakteristický pro Spojené státy, vznikl kvůli tomu, že statistíce občanů z jednotlivých evropských států, kteří byli v roli bezzemků, špatně placených námezdních dělníků, na počátku devatenáctého století, …

MS: … šli do Ameriky realizovat svůj životní sen.

MB: Ano, první generace přistěhovalců neobyčejně strádala. To, co zažívali, bylo horší než v Evropě, která byla stabilizovaná, nicméně Spojené státy vznikly díky tomuto „přetlaku“ a pocitu lidí, že tam bude lépe. Nyní toto dělají Středoevropané a Východoevropané. Brexit mě mrzí a považuji jej za znepokojivý. Výsledek všeho je nepredikovatelný, musím však připustit, že starým a stárnoucím, méně kvalifikovaným, méně vzdělaným, méně tolerantním Britům rozumím. Pro mě je to doklad toho, že jakýkoliv pokus o schematické, překotné vnucení – implementaci standardu může vést k otřesům. Jde o skutečnost, která se mě dotýká. Je to záležitost nás všech.

MS: Ano, poněvadž my jsme Evropa.

MB: Máte pocit, že jsme součástí Evropy, která je vícerychlostní, než jsme si byli ochotni připustit? Říkám-li, že má více rychlostí, mám na mysli, že je Evropa víceúrovňová.

MS: Pochopitelně! Vždyť jak napovídá nesmrtelný Saint – Exupéry v Malém princi: každý žije tak trochu na své vlastní planetě, která rotuje …

MB: Máte pravdu, ovšem ne každý člověk má svou lišku.

MS: O tu člověk musí usilovat a pak se o ni pečlivě starat. Budeme-li standardizovat, mnoho lišek zde asi nebude …

MB: S liškami vzniká ještě jeden problém, jenž rmoutí britskou společnost. Vadí jim polští řemeslníci, polské a české sestry – ošetřovatelky, mohou vadit lidé pracující v pohostinství. Na straně druhé je třeba též říci, že někteří z domorodců na tyto činnosti již zapomněli a některé práce jsou dnes pro Brity ponižující – jsou to práce služebné, které nejsou příliš dobře honorovány, dále nerespektují přirozenou snahu lidí být večer a o víkendech doma, mimo zaměstnání. Lidé, kteří tuto činnost vykonávají, jsou v roli ponižující – obvykle jde čistě o obsluhující personál.

MS: Vlastně jde o novodobé otroctví.

MB: Otroctví je silné slovo, ale tito lidé se stávají na 6 až 8 hodin dobrovolnými sloužícími otroky. Připomínají to, co zažívali lidé, kteří nebyli občany Římské říše a museli pečovat o Římany v nejrůznějších službách a sociálních aktivitách. Říkám to proto, že Britové – a platí to i pro jiné části bohatší západní Evropy, byli a jsou ochotni spíše tolerovat migranty z Asie, z Afriky, z bývalých zemí Commonwealthu, případně z bývalých francouzských kolonií spíše, než lidi ze střední, případně východní Evropy. Vezměte si Rumuny – ti jsou do jisté míry etnikum blízké Francouzům, Italům, Španělům. Totéž se týká Moldavanů, kteří se vracejí do kolébky, odkud část předků pocházela.

MS: Zpět k naší standardizaci.

MB: Sám nevím, co si s ní počít.

… Standardizace a rovnost …

MS: Rád bych využil jedné skutečnosti. K tomu, aby byla standardizace smysluplně naplněna, se musí vést diskuse.

MB: Ta je však neobyčejně obtížná. V oblasti medicíny byl problém se vzděláváním sester a lékařů. Na evropské, případně na lokální úrovni se přistupuje s „petrifikovanou“ argumentací. Strany, které se na diskusi podílejí, velmi často to nevnímají jako diskusi, které by se účastnily, …

MS: … ale vnímají to jako střet.             

MB: Je tam pokus o prosazení „správného“ názoru. Z pohledu lékaře se setkávám s postojem, že žádný názor není úplně správný. Vždy lze hledat jistý kompromis – i to, co vypadá jako absolutně dobré, lze modifikovat. Totiž ve světě to, co vypadá jako pravda, nemusí být ve většině případů pravdou bez poskvrny. Když se hledá řešení, jedna, případně dvě strany tíhnou k tomu, aby řešení bylo nalezeno neobyčejně rychle. Hovoříme zatím o jednání, jehož se účastní dvě strany. Nyní to v Evropě bude 27 států, které navíc mají různou váhu, uzavírají mezi sebou nejrůznější kontrakty, nejrůznější deklarované i skryté koalice. Představme si, že bychom se ve třídě, kam jsme chodili, pokoušeli harmonizovat názory a přání našich osmadvaceti spolužáků.

MS: Matematika vám umožňuje vytvořit průměr, ale to se pohybujeme v jiné logice.

MB: Hovořím o motivačních a existenciálních okolnostech, které mají sociální, psychologický a kulturní dopad, kdy je velmi obtížné – například ve Španělsku, které po staletí bylo jednotným královstvím, ale nyní jsou tam tak překvapivé odstředivé tendence, že domluvit se na vytvoření přijatelné vládní koalice je problém. Španělská krize ukazuje, že nacionalistická tendence uvnitř státu, který považujeme za relativně homogenizovaný a kulturně historicky propojený celek, se najednou obnoví v podobě strašidla zdánlivě zapomenuté občanské války. Totéž se děje i v Portugalsku, kde karafiátová revoluce, která tam vyvrcholila v roce 1974 svržením Salazara, ovšem nedokázala zemi dát odpovídající impuls, takže se do současnosti nevymanila z řady problémů. Neustále je v Portugalsku potíž s lidmi, kteří se vrátili, či nevrátili z afrických kolonií. O Portugalsku hovořím proto, že jde o relativně malou zemi, avšak byla jednou z hlavních koloniálních mocností. Svým způsobem je to blízké osudu Rakouska, snad s tím rozdílem, že Rakousko, které prožilo neuvěřitelný pád, je dnes nejbohatší zemí Evropské unie.

MS: Nezapomínejme, že tento faktor je způsoben úzkou spoluprací s Německem i dodržováním řádu.

MB: Hovoříte-li o dodržování řádu, je vhodné si položit otázku, co si počneme s tím, že v sedmadevadesáti rakouských volebních okrscích „ohnuli“ volební právo a znehodnotili korespondenční hlasování?

MS: Opět se vracíme k dodržování a nedodržování standardu.

MB: Uváděl jste spojení: tradiční rakouská, německá pořádkumilovnost, poctivost. Ve věci, která je fundamentální, jako je volba prezidenta, ve věci, kterou můžeme označit za rigidní, selže, objeví se nedostatky. Není to útok na Rakousko a rakouskou státní správu. Je to pouze konstatování, co se přihodí v nejbohatší zemi Evropy, které záleží na tom, aby prezident byl zvolen. Jednoduchou záležitost při korespondenčním hlasování dokážou „geniálně“ porušit.

MS: Jsme svědky, že lidé pak patří do vícerychlostní Evropy. S jistou nadsázkou můžeme říci: Liška Malému princi neporadila dobře.

MB: Podíváte-li se na volební systémy, najdete velmi zajímavý případ australských voleb. Ukazuje se, že se volby protáhnou na šest týdnů, když se zavede systém, v němž se znovu a znovu musí přepočítávat hlasy, které získal třetí, čtvrtý, pátý kandidát. To znamená, když se zvolí systém, který se snaží být hodně demokratický, respektující řadu parametrů, může z toho vzniknout něco, co nemusí fungovat, nebo se stane problémem. Svým způsobem to postihuje i volby do Evropského parlamentu, snahu o vytváření nadnárodních orgánů, kdy se najednou ukáže, že pro obyvatele Evropy, kteří se za Evropany považují v menšině, je toto téma nezajímavé. Opět se dostáváme ke standardizaci, a k definici, co standard legitimizuje. Platí skutečně, že jedna strana je znevýhodněna na úkor druhé?

MS: Nebo se strany domluví.

MB: Domluva, o které mluvíte, je však velmi bolestivá.

… Jednotlivec v systému a rozhodování …

MS: Ještě využijme vaši zkušenost ministra zdravotnictví a přednosty neurologické kliniky.

MB: To již je dávno.

MS: Můžeme říci: důležitou hraje schopnost jednotlivce, protože loď bez kapitána se může zmítat ve vlnách. Kapitán, ředitel, udává v diskusi tón.

MB: Otázkou je, zdali kapitán udává tón, případně si myslí, že udává tón, a přitom jím udávaný tón „nerezonuje“ s deklarovanými i nedeklarovanými tendencemi uvnitř skupiny. A může se to týkat utváření zdravotní politiky, kdy se zájmem a zvláštním pocitem, kterému se říká „iluze již viděného a slyšeného“, sleduji s odstupem diskuse týkající se pokusů do českých luhů a hájů zavést zdravý životní styl, některé preventivní zákroky týkající se regulace prokazatelně škodlivých látek se závislostním potenciálem. Jako dnes vidím, jak se mi v roce 1991 – 1992 „vysmál“ ministr financí Václav Klaus, když jsem požadoval, aby malá část prostředků, které získávaly firmy z alkoholu a kouření, šla na prevenci. Tenkrát mě kritizoval, že tento přístup není tržní. V současné době se tyto tendence opět objevují. Místo ministra Klause je tam pan senátor Jaroslav Kubera, nebo jiní lidé, kteří poukazují na skutečnost, že jakýkoliv pokus o regulaci je neliberální a míří proti povaze lidské přirozenosti.

MS: Z dlouhodobého hlediska je to ale destruktivní.

MB: Máte pravdu a závisí na tom, jakou notu zvolíte. Nyní se dostaneme k otázce člověka, který vede, případně se pokouší vést. Jedinec se může podílet na utváření zdravotní politiky, kam ministerstvo směřuje, ale je třeba říci: dva roky, co jsem byl členem vlády, jsem velmi často měl pocit spíše odpovídající „moci bezmocných“ popsané Václavem Havlem, zatímco lidé měli pocit, že ministr vlády může mnohé ovlivnit a rozhodnout. Velká většina kroků však byly deklarované i nedeklarované kompromisy, kompromisy podmíněné zájmy meziresortních nátlakových skupin: profesních skupin aj. V podstatě něco podobného se pak odehrávalo i na půdě kliniky, kde máte skupiny lékařů, kterým jde o prosazení některé diagnostické a léčebné metody. Nějaké oblasti medicíny se superspecializují, jiné oblasti medicíny se specializují, dále pak máte mladší skupinu lékařů, skupinu starších lékařů, pak skupinu sester, z nichž některé mají a některé by si přály mít své postavení. Představa, že člověk řídí a vede, mi nikdy nebyla plně vlastní. Někdo se na tom podílí umně, případně méně umně. Znám to z kliniky i z ministerstva, které jsem řídil. Nějakým způsobem se to vše odehrává a člověk může podlehnout klamu sebeuspokojení, že se vše děje podle plánu. Pak se ukáže, že se vše mohlo skloubit, pohnout a dílo, které bylo započato s bohulibou představou, že budeme konat dobro – a to ve jménu pacientů, případně ideálního modelu – se obrátí neočekávaným směrem.

… Zpět ke standardu jako rovnosti …

MB: V současné době (počátek léta 2016, pozn. red.) vyšel zajímavý rozhovor – s nejslavnějším českým lékařem žijícím v Americe – a to s Bedřichem Pomahačem, který považuji za inspirativní mimo jiné i proto, že na rozdíl od velkého množství kolegyň a kolegů, kteří – jak ve Spojených státech, tak v řadě bohatších zemí Evropské unie – pracovali a žili i kratší dobu než MUDr. Bedřich Pomahač, důsledně nazývá pacienty pacienty a neužívá …

MS: … tolik rozmáhající se slovo klient.

MB: Právě to do medicíny vnáší silný akcent byznysu a činností zaměřených na plnění byznysplánu. Na jednu stranu se právem poukazuje na to, že i medicína je ekonomická aktivita, o niž usilují ti, kteří se na ní podílejí a snaží se o optimalizaci výnosu a nákladu. Na straně druhé, když „vymažeme“ slovo pacient, což souvisí s patientia – s trpělivostí, měníme roli pacientů do nezvyklých poloh – vztahy kde postavení lékař – sestra – pacient – příbuzný se dostávají do netušených sfér. S oblastí, s níž mohou mít lékaři středního a vyššího věku řadu problémů, protože normy a standardy nejsou zdaleka zavedeny tak, aby byly považovány za jednoznačné. Jejich uplatňování, vykládání může vést k řadě překvapujících střetů. Sám slovo klient neužívám, nemám je rád. Myslím si, že je přijatelné v sociální, pečovatelské službě, nejde-li o důsledek akutní či chronické choroby. Spíše se jedná se o neschopnost osoby se o sebe postarat v důsledku souběhu chronických, různě závažných chorob nevyžadujících obvykle akutní ambulantní či nemocniční péči, jež často souvisejí s vyšším věkem a nezřídka kognitivním a pohybovým handicapem, který neumíme dlouhodobě kompenzovat. Takový člověk si jako zákazník „kupuje“ za plnou cenu, případně za cenu, která je subvencována obcí, státem ošetřovatelskou péči, asistenční službu jako komoditu. V oblasti zdravotnictví je pro mě přístup MUDr. Pomahače překvapivý, poněvadž je na rozdíl od kolegů, kteří v zámoří pobývali kratší dobu, stoupencem evropského modelu více méně solidárního zdravotního pojištění. Dochází k závěru, že je lepší utvářet systém péče touto cestou, byť je to dražší než vše ponechat na rozhodnutí jednotlivého subjektu – pacienta. Ani inteligentní, ani vzdělaní lidé nejsou schopni předjímat možná rizika. Pro oblast medicíny a role pacient – klient platí vynechat, že i velká většina vzdělaných lidí vůbec nemá představu o tom, kolik může stát zdravotní péče. MUDr. Pomahač jako zkušený lékař byl překvapen, že například nekomplikovaný porod vyšel v severoamerické nemocnici na 60 tisíc dolarů. Jsou mi známy příběhy pacientů, za něž česká pojišťovna zaplatila při třídenním pobytu v severoamerické nemocnici až 3 miliony korun. Američtí kolegové „klienty“ dokázali poslat na různá vyšetření, která s akutní péčí na JIPu vyšla na 140 tisíc dolarů, a porod je pak vlastně z časového hlediska ještě dražší. Uvádím to proto, že dokud nepřijmete určitou standardizaci a regulaci nákladové péče, jsou pacienti – klienti, někdy i jejich příbuzní uváděni v omyl, protože mají pocit, že si „to“ mohou zaplatit a jsou schopni velmi nákladnou nemocniční, případně následnou péči uhradit. Pak se najednou ukáže, že metoda, kterou považují za nákladově dostupnou, může být likvidační. Platí to i pro země, kde kvalitní zdravotní péče není běžně dostupná, platí to pro mnohé země Asie i Afriky, kde jsou lidé často odkázáni na charitu a péči odpovídající v Evropě konci devatenáctého století. Jsem přesvědčen, že v oblasti zdravotní a kulturně sociální nějaký standard v oblasti mnohonárodního celku, jakým je Evropská unie, je nezbytný. Tyto standardy nemohou být příliš detailní. Je vhodné připustit jejich modifikaci na národní úrovni s tím, že nepříliš liberální vynucování standardů a směrnic může posilovat odstředivé tendence. Jako pro příklad lze uvést Spolkovou republiku Německo a rozdíl, jak jednotlivé spolkové země interpretují některé standardy. Při snaze o překotnou harmonizaci je vhodné pamatovat na to, že i mnohonárodnostní stát, jakým bylo Německo, který vznikl na troskách velkého množství různých knížectví, království, velkovévodství, a má po 150 letech pokusů o centralizaci od Bismarcka přes Hitlera až po Waltera Ulbrichta stále problémy s divergencí.

MS: Opět se dostáváme k otázce hlavního reprezentanta. Máte politiky – údržbáře, pak máte státníky, kteří jsou předurčeni udělat zásadní kroky. Pak můžeme říci: je snaha po sjednocení, …

MB: … zásadní proměně a vykořenění tradice.

MS: V dobách politických „údržbářů“, necharismatických politiků, dochází k odstředivým tendencím.

MB: František Josef I. řadu činností dělal proto, že se musel vyrovnat s odkazem Marie Terezie a josefínských reforem, které se pokoušely vytvořit moderní sekularizovaný stát, například byly zaměřeny proti řádům a pokoušely se oddělit církevní instituce od státních institucí. Podíváme-li se na historii Rakouska – Uherska, cosi podobného se odehrává v Evropské unii. Poté, co odejde Velká Británie z Evropské unie, proběhne vyrovnání Francie a Německa.

MS: Možná dojde k vyrovnání Francie – Německa a visegrádských zemí, poněvadž odstředivých tendencí může být více. Ostatně Visegrádská čtyřka se rozšíří a vytvoří protiváhu k tandemu, jenž je francouzsko – německý.

MB: Netvrdím, že bych chtěl jakkoliv něco věštit, mám však pocit, že nás čeká doba méně stabilní, než jsme si představovali a přáli.

MS: Je to z toho důvodu, že lidé nejsou schopni vést nad těmito tématy dostatečně odpovídající hovor?

MB: Jak ve Walesu, tak ve většině hrabství střední Anglie na lidi zapůsobil argument, že budou „zaplaveni“ Turky, pokud nevystoupí z Evropské unie. Další argument byl, že jim proklatí Středoevropané berou práci. Představitelé hlasující pro vystoupení z Unie jim zapomněli říci, že jim práci berou proto, že oni sami ji už neumějí a nechtějí za příjem, který Středoevropané za ni dostávají, vykonávat. Něco podobného funguje v menší míře u nás. Pokud by se u nás vedla demagogická politika, nepochybuji o tom, že by se czexit též podařil.

MS: Nepředjímejme.

MB: Nepředjímám, ale pouze konstatuji, že velké procento občanů ve všech státech Evropské unie je informováno velmi povrchně, uvažuje zkratkovitě, uvažuje formou reklamních šotů. Kategorie národa, který je chybně definován, může silně působit. Stejně tak i Francouzi byli ochotni „zapomenout“ na spoustu chyb a nectností vlády během čtrnácti dnů fotbalu, kdy fotbal, sport naplňuje zásadu římských imperátorů …

MS: … chléb a hry.

MB: Já dodávám pivo či víno.

MS: Je vhodné říci: pivo a víno vede k povznesení ducha.

MB: Nekritizuji to, a konstatuji, je-li piva vína více, hoří auta v ulicích Paříže, pokud existuje skupina, která povznesla svého ducha. Mají pocit, že se mají na něčem vybít a kanalizovat.

… Rovnost a přístup k informacím …

MB: Máme-li hovořit o rovnosti – na tomto místě jde o přístup k informacím – ten je zdánlivě zajištěn, ovšem velká většina lidí rovnost v řadě komodit a okolností nevyužívá, protože k tomu není motivována a jejich zkušenost je nedonutí, případně o tom nevědí, nemají onu potřebu. Jejich uvažování má opravdu formu krátkých šotů a zkratkovitých nápadů, kdy je možné manipulovat veřejné mínění ve všech oblastech – a to počínaje sportem, přes kulturu, ekonomiku, zdravotnictví, vzdělávání. Jsem přesvědčen o tom, že film „Vrtěti psem“, případně příběhy z Británie či Spojených států, kdy se ukazuje, že každý je nahraditelný, každý může být nahrazen dvojníkem, případně někým, kdo jej připomíná, jsou inspirativní i v naší zeměpisné i sociální oblasti. Dokladem toho je naprosto neuvěřitelný vývoj na Slovensku.

MS: Máte na mysli pana Mariána Kotlebu?

MB: Nejen jeho. Lidé tohoto druhu se prosadí rychle, pokud zvolí dobrý nápěv a mají P. R. agenturu. Případně pokud umí rezonovat s náladou dvaceti, pětadvaceti procenty mlčící většiny. Tamní přístup k informačním médiím je prazvláštní. Pro mě je modelovou ta situace, která po Evropě rozpoutala novou hrou Pokémon – lidé chodí po ulicích měst a hledají pokémony. Jedná se o obraz šílené civilizace, kdy hledáme něco, co je jako v realitě, ale v podstatě jde o iluzi. Stačí, aby jedna společnost vyrábějící software – hry, je v jednu chvíli „hodila“ na trh, vyvolala v lidech dojem, že se jedná o něco, co je zásadní, a pak polovina mladé i střední generace je ochotna podlehnout těmto svodům.

MS: Vidíte, software utvořil nový standard.

MB: Já se v tom nevyznám. Stav nehodnotím ani kladně, ani záporně. Tyto hry nehraju, nicméně to, že je hraje tolik lidí, o něčem vypovídá. Pokémoni naplnili poptávku víc než vrchovatě. Hovořím o tom proto, že pokud by společnost spojila Pokémony s politickým programem, je schopna „vytáhnout“ člověka, jenž bude obdařen vlastnosti Donalda Trumpa.

MS: Děkuji vám, pane profesore, doufám, že příště otevřeme téma spravedlnosti, ale dotkneme se i věčnosti …  

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *