První meditace o Posledním Vojtěcha Novotného


Vojtěch Novotný *1986, český katolický teolog a matematik působící v Polabí - od roku 2016 v Poděbradech
Stáhnout dialog:

První meditace, která vede k přiblížení Poslednímu …

Dialog byl nahrán v úterý 14. února 2017 dopoledne na poděbradském proboštském úřadu, Palackého 72/23, Poděbrady.

Teze:

„Poznávám, že on je ten, kterému chci dát svůj život, který mu dává smysl, od nějž svůj život mám a věřím, že jednou v něm můj život dojde naplnění.“

„Vztah křesťanů k Bohu se může někdy tvářit samozřejmě. Lidé v tradičních oblastech chodí do kostela, protože přece všichni chodí do kostela. Když jsem vyrůstal ve věřící rodině, mezi věřícími přáteli, také to k samozřejmosti směřovalo.“

MS: Vojtěchu, máme-li kroužit kolem tématu Boha, zastavme se u samotného slova. Jaké zakoušíte stavy? – asi minutové ticho …

VN: Byl jsem vychován ve víře v Boha a postupem času jsem se ptal: jaký je můj vztah k Bohu, zdali mám opravdu věřit v někoho, kdo stvořil tento svět, kdo mě vede, kdo mě řídí. Poznávám, že on je ten, kterému chci dát svůj život, který mu dává smysl, od nějž svůj život mám a věřím, že jednou v něm můj život dojde naplnění.

MS: Možná jste minul můj dotaz: co ve vás vyvolává? Je to bázeň? Je to respekt? Je to krok do neznáma, případně krok tam, kde to „neznámé“ je přetvořeno v cosi, co je poznatelné, bezpečné, co je bytostně konstituující a neguje nicotnost, kterou svět kolem nás může v člověku probouzet.

VN: Bůh je někdo, po kom toužíme. Toužíme se setkat s tím, který nás přesahuje. Ale též poznáváme, on je ten, koho nejsme s to dosáhnout. Velmi se mi líbí vyprávění o učednících, kteří po ukřižování Pána Ježíše odchází pryč z Jeruzaléma. Jsou celí smutní. Jako by bylo všechno ztracené. A tu se k nim připojuje sám Ježíš, ale oni jej nepoznávají. Rozbíhá se dialog a on jim otvírá Písmo a všechno vztahuje na sebe. Až když jim zmizí z očí, povzdechnou: „Což nám nehořelo srdce?“ Jsem přesvědčen, že podobně je to v našem životě. Mnohdy si až zpětně uvědomíme, jak Bůh nás přesahuje a jak toužíme po tom, aby zapaloval naše srdce.

MS: Vím, hovoříte o zkušenosti Nového zákona. Vzpomínáte, že jste se setkal se slovem Bůh již jako mladý. Jakou mělo kvalitu a v jakou se proměnilo?

VN: Život s Bohem byl v dětství v mé rodině samozřejmostí – to znamená, že jsme mu večer děkovali za to, co jsme prožili, a prosili jsme za ochranu na dny další. V neděli jsme chodili do kostela. Měli jsme kamarády z kostela, jezdili na křesťanské tábory. V našem životě byla víra něčím samozřejmým.

MS: Opravdu jste byl tak angažován?

VN: Bylo to pouze v určité oblasti. Například ve škole věřících bylo méně. Prolínaly se mi tedy dva světy: jeden byl reprezentován těmi, kdo v Boha věří, a druhý, ten okolní, který o Bohu slyšet ani nechce.

MS: Vnímal jste víru v Boha jako výhodu, pokud pro vás bylo něco samozřejmého?

VN: Vstávat v neděli na mši není pro dítě vždy radostné.

MS: Bohoslužby snad začínají v 9, 10 hodin…

VN: Nerozuměli jsme přesně tomu, co se při mši říká a děje. Pak jsem se dostal k ministrování. Bylo mi tak pět let. V neděli na mši jsem různě lezl pod lavicí. Po mši za mnou přišel kaplan a říkal: „Co tu zlobíš maminku? Jak to, že ještě nejsi u oltáře?“ Večer jsem musel jít do kostela znovu! Být zapojen do života farnosti jsem vnímal jako důležité.

… O samozřejmosti a nesamozřejmosti …

MS: Člověk je součástí Božího stvoření… Kdy jste si tyto skutečnosti začal více uvědomovat? Kdy – podle vás – ona samozřejmost přechází v nesamozřejmost, údiv a uvědomujete si toho, jehož jste součástí. Jak o tom uvažujete? Tážu se proto, že když berete věci jako samozřejmé, pak si tyto skutečnostmi nemusíme plně uvědomovat. Je to, jako když chodím po zemi, jsem přitahován gravitací, avšak pak nezkoumám, že na Měsíci bych se vznášel, ale jdu. Slunko svítí a neuvědomuji si tak úplně, že jsme součástí velkého vesmíru. Jak uvažujete o samozřejmosti, která později může přecházet v nesamozřejmost? Je-li něco samozřejmé, nemusím si toho odpovídajícím způsobem vážit. Víra v Boha je pro někoho tak samozřejmá, že otázku samozřejmosti jste si ani nepoložil.

VN: U mnoha lidí může víra vést k údivu nad mocí přírody, nad silou, nad její krásou, případně …

MS: … též nad její nemilosrdností. Ubohá zvířata, která se stávají potravou pro jiná zvířata.

VN: Nejhlouběji se nás ale dotýkají naše osobní situace. Když se člověk setká s nemocí blízkých lidí, případně se smrtí, vede jej to k otázkám: jaký smysl má život? Kam směřuje? Jaké to bude, až také já budu umírat?

MS: A proč zrovna já?

VN: Tyto otázky mohou člověka napadat v různých životních chvílích. Hledá na ně odpověď – a je dobře, že hledá. Mnohdy neví, kudy kam. Ale snaží se nacházet smysl a původce věcí, což jej vede k Bohu jako takovému.

MS: Bůh je v tomto směru pro nás lidi „konečná stanice“, naplnění. Jste člověk církve. Jistě jste se setkával s lidmi, pro něž je Bůh a boží projekt samozřejmý. Samozřejmost je přece narušována – a to tím, že se během života setkáváme s lidmi, kteří lžou, ale byli jsme učeni k pravdě.

VN: Vztah křesťanů k Bohu se může někdy tvářit samozřejmě. Lidé v tradičních oblastech chodí do kostela, protože přece všichni chodí do kostela. Když jsem vyrůstal ve věřící rodině, mezi věřícími přáteli, také to k samozřejmosti směřovalo. Ale v mládí jsem se také sám tázal, zda mám věřit a komu mám věřit. A bylo pro mě velmi inspirativní a důležité vidět u kamarádů stejného věku, jak též oni se snaží samozřejmost proměnit do osobního vztahu k Bohu. Jak se snaží modlit, jak se snaží setkávat s Pánem Bohem, jak se snaží poznat, zdali víra, kterou mají, je pravá, případně není. To bylo pro mě silné.

MS: Je – podle vás – důležité, aby člověk měl vztah s Bohem nesamozřejmý, nebo samozřejmý? Můžete říci: pokud je pro vás něco samozřejmého, zacházíte s tím pak bez velkého promýšlení. Zdravý a dospělý člověk chodí samozřejmě, když je fyzicky zdatný, „vyšlapuje si“, avšak víme, jak problematicky chodí některé děti, které se učí chodit. Doslova balancují, a proto chodí nesamozřejmě. Když svou nesamozřejmostí pak dítě upadne, samozřejmě začne plakat a hledá pomoc. Jak ony póly samozřejmosti – nesamozřejmosti vnímáte nyní, když jste prošel jáhenskou formací a připravujete se ke kněžství?

VN: Myslím si, že se samozřejmost a nesamozřejmost v celém životě prolínají. Jsou chvíle, kdy je člověku jasné, že chce dát život Pánu Bohu, že s ním počítá. Ale též jsou chvíle, kdy se potřebuje znovu ujistit o svém vztahu s ním. Opět jej obnovuje tím, že si sám klade otázky. A znovu se upevňuje v samozřejmosti, ve svém odhodlání pokračovat na cestě. Nesamozřejmost je tedy symbolem vitality života. A samozřejmost je znamením Boha, který je věčný, stálý, neměnný, který je všeobjímající a nepodléhá emocím jako my smrtelníci.

MS: Pokud bychom to měli slušně formulovat: naši existenci, náš pobyt můžeme vnímat jako cestu od samozřejmého přes nesamozřejmé k samozřejmému. Samozřejmý je dětský život, kdy se příliš netážeme. Máme vedle sebe lidi, kteří upevňují naši cestu. Následně naše cesta je narušena a život se z logiky stává nesamozřejmý, protože cestu „rozbíjíme“ otázkami: proč?, jejichž abstrakce narůstá s věkem. Pak naše mysl poznává samozřejmé. To však během života kolísá a propadá se k nesamozřejmému.

VN: Mohli bychom si myslet, že světci měli pevnou víru po celý život. A že to měli jaksi jednoduché. Je ale zajímavé podívat se například na Matku Terezu. Ta jistě měla pevnou víru v Boha a věřila v něj. Ale po desetiletí přímo nezakoušela jeho blízkost! Spíše musela víru ověřit ve stálosti, než aby cítila, že Bůh je s ní a že ji podepírá.

MS: Člověk nezakouší samozřejmost víry v Boha během života tím, že žije ve velkém luxusu, že nezakouší utrpení. Lze formulovat: samozřejmost Boha se projevuje nesamozřejmým životem, když se díváme na ukřižovaného Krista.

… Bůh jako slovo v našich ústech …

MS: Je vhodné se ještě zeptat: jak často – dle vás – vyslovuje slovo Bůh? V Desateru je říkáno: neber jména božího nadarmo.

VN: Někdo vyslovuje Boží jméno, aby si „ulevil“, nebo aby jej dokonce „potupil“. Jiný jej ale vyjadřuje s velkou úctou, když oslovuje toho, jenž je nejcennější v jeho životě.

MS: Nevytěsňujeme jej z naší mysli? Ale pak řekneme „Herrgott“. Abych se přiznal: nemám nějakou empirickou analýzu o užívání, ale můžeme mít intuitivní náhled.

VN: Je povzbudivé, když slyšíme, že někdo s velkou úctou vyslovuje Boží jméno. Svědčí o Boží blízkosti v jeho životě. Zvláště cenné je to u starých, nemocných lidí. Vidíme, jak touží po setkání s Pánem, jak vroucně se modlí. Mně osobně taková prostá setkání velmi obohacují… Někdy naopak se setkáme s tím, jak lidé Boha nectí a jak je Boží jméno zesměšňováno. V Bibli je psáno: při Ježíšově jménu poklekne každé koleno, protože ačkoliv je Boží Syn, ponížil se a byl poslušný až k smrti na kříži. A tím nás obohatil. V Bohu je tak skryt tento paradox.

MS: Člověk jde vzhůru, Pán Bůh „musí“ dolů. Co se ještě jména týče, na americkém dolaru je napsáno: „In God we trust.“ Vskutku náboženská měna.

VN: A víte, co je vatikánská měna? „Pán Bůh zaplať.“

MS: Kéž bychom byli obohaceni … Děkuji vám za milé setkání. 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.