Jak Evropu prostřednictvím cest poznává neurochirurg Beneš starší?


Vladimír Beneš *1921, český neurochirurg, vysokoškolský pedagog, autor knihy Mozek nad mozkem (2016), otec Vladimíra Beneše, přednosty Neurochirugické kliny ÚVN Praha *1953.
Stáhnout dialog:

Život prof. Beneše je rámován zvraty 20. století, jež byly z velké části evropskou záležitostí

Dialog byl nahrán v pondělí 10. dubna 2017 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Vladimíra Beneše v Ústřední vojenské nemocnice U Vojenské nemocnice 1 Praha 6, Střešovice.

Teze:

„Byl jsem v cizině a zjistil jsem, že Angličané jsou příjemní, korektní lidé, kteří mají málo smyslu pro humor, kdežto Řekové jsou líní, neustále popíjí ouzo a nic nedělají. Italové jsou příjemní lidé, kteří umí užívat života. Zkrátka – každý národ je trochu jiný.“ – charakteristika národů

„Nikam nedojdete, pokud nebudete pokorný, avšak též nebudete mít snahu riskovat.“odpověď Martina Soldáta na slova prof. Beneše

Dialog s prof. Vladimírem Benešem starším

… Cesty po Evropě …

MS: V našem třetím setkání pokročme dále – a to k vašim cestám po světě s přihlédnutím k Evropě. Jak jste si dokázal vydobýt možnost cestování?

VlB: Opravdu zvláštní situace, která by vyžadovala celou přednášku. Hlavní byla osoba jednoho muže na ministerstvu zdravotnictví, který tam byl jako vedoucí cest do zahraničí.

MS: Spojil jste to se svou profesí?

VlB: Snažil jsem se. S tím „vnitrákem“ jsem se spřátelil. Profesí byl ekonom a uměl francouzsky a španělsky a on pochopil procesy ve zdravotnictví a neurochirurgii. Udělal obrovský kus práce pro neurochirurgii, tedy i pro mě i mého syna, který mohl odjet do Ameriky. Postupoval jednoduše – povoloval cestu do ciziny. Když jste dostal povolení do ciziny, stát vás musel „vybavit“. To znamená, že vám musel dát diety, cestovné. Jel jsem do Ameriky a na noc jsem měl 16 dolarů, ale pak jsem měl již 70 dolarů, ale když jsem se podíval na hotelový účet, noc tam stála tenkrát 350 dolarů. Přiznávám, že to byl nejpřepychovější hotel v San Franciscu. Tento muž nám umožnil, že čeští neurochirurgové jezdili po celém světě.

MS: Čím to, že jste měl takové štěstí?

VlB: Měl jsem peníze. Úředník to věděl a stav toleroval. Velké peníze jsem získal ve Švýcarsku, a proto jsem jezdil za své. Úředník to věděl, byť to bylo trestné. Naštěstí se mě netázal, kde mám peníze. Opakuji: jezdil jsem za své, za ty, co jsem vydělal, případně jsem je nakoupil na černém trhu. Do svého cestování jsem vložil mnoho peněz. Například jsem se také dostal do Japonska – jaké to dobrodružství! Jel jsem tam vlakem transsibiřskou magistrálou do Nachodky, lodí do Jokohamy. Pro mě to bylo velké dobrodružství. Vše jsem si platil sám. Představte si, že jsem přijel do místa konference v Sendai, kde se to konalo a čekal jsem na peníze, které mi pošle kamarád ze Švýcarska. Ony nešly a vlastně jsem ani neměl co jíst. Chlapík na ministerstvu mi to toleroval a měl jsem možnost být na sedmdesáti zahraničních sjezdech.

MS: Kdybyste byl odkázán na stát, …

VlB: Nikde jinde bych nebyl. Stát mi všeho všudy hradil asi 4. To jsem byl v New Yorku, San Franciscu. Musím se přiznat, že neměl jsem na tamní hotely. Platily mě cizí společnosti, od nichž jsem nakupoval. Byly hodné, protože mi dávaly více, než mně patřilo. Uvažuji: Proč by firma neměla poslat doktora na sjezd, když jí udělá kšeft za půl milionu? Proč by mi někdo neměl zaplatit hotel v Bruselu? Bojovalo se proti tomu, ale jindy to byla jediná možnost, jak lidé mohli vyjet. V roce 1979 jsem byl na sjezdu v Paříži. Tam nás bylo pět. Čtyři měli všichni diety, ale já jsem si vše platil sám. Po revoluci 1989 byl světový sjezd v Sydney. Tam bylo 36 Čechů a Slováků. Jen jeden si to platil, ostatním to platily firmy. Jen uvažte: proč by mu firma nezaplatila hotel? Nic špatného na tom nevidím.

MS: Nevnímáte to jako korupci?

VlB: Někteří to berou jako korupci, ale já to vnímám jako „svatou korupci“.

MS: Když procházíte ve vzpomínkách svými cestami, možná je dobrý čas k tomu, abyste sdělil některé charakteristiky národů. Byl jste v Británii. Co je tam charakteristické?

VlB: Tam jsem byl mnohokrát. Brity opravdu miluji. Kdysi byl v televizi Václav Bělohradský a ten hovořil o národní povaze. Došel k názoru, že národní povaha neexistuje. Já si myslím, že v určité rovině je každý národ formován historií, má „mentalitu“, byť vrozená národní povaha nemůže existovat. V tom s panem Bělohradským souhlasím. Byl jsem v cizině a zjistil jsem, že Angličané jsou příjemní, korektní lidé, kteří mají málo smyslu pro humor, kdežto Řekové jsou líní, neustále popíjí ouzo a nic nedělají. Italové jsou příjemní lidé, kteří umí užívat života. Zkrátka – každý národ je trochu jiný.

MS: Dobrá – co Švýcaři?

VlB: To jsou „psí čumáci“! Jsou příliš studení. S nimi se těžko domluvíte. Zmíním vlastní případ. Když jsem byl za války ve srabu, myslel jsem si, že musím utéci před gestapem do Švýcarska. Dostal jsem se do Kitzbühelu. Fingovali jsme lyžování a myslel jsem si, že uteču do Švýcarska. Teprve později jsme se dozvěděli, že Švýcaři všechny lidi, kteří na svých místech pochytali, vrátili do Německa. To znamená, že všechny nechali popravit. Tento přístup pociťovali jako svou vinu a nesli to dost těžko a vymlouvali se. Faktem je, že představa, že bych přešel průsmyk do Švýcarska, byla úplně nesmyslná. Pak jsem se vrátil a nic se nestalo a gestapo na to naštěstí nepřišlo.

MS: Zpět k národním znakům.

VlB: Jsou určité znaky, které národy charakterizují. Angličané mají smysl pro demokracii, pro fair play, ale pořád se vidí v králově Viktorii. Viktoria byl vrchol. Když jsem přišel v roce 1947 do Anglie, šel jsem Londýnem a viděl jsem Australia House, South Africa House, New Zealand House. Byly tam obrovské domy a oni z toho žili. Byli hrdi na svou minulost. Vedlo to ke konzervatismu – a to ve všech oblastech, tedy i v neurochirurgii. Oni byli konzervativní a dovolím si říci, že jsme je dostihli, možná v některých otázkách předstihli.

MS: To jste optimista. Můžete být konkrétní? Víme, že mají National Health Service, …

VlB: … která je kopií našeho.

MS: Není to náhodou naopak?

VlB: Vím přesně. Znám genezi, protože jsme s konceptem, který je u nich, přišli. Bewen plán našeho národního pojištění  NP odvezl do Anglie a tam jej uplatnil jako National Health Service. Měli bychom si tuto skutečnost uvědomit. To byl plán Nedvědův a ostatních komunistů. Vzpomínám si, že jsem byl v roce 1957 v Anglii na stáži, kolegy jsem se zeptal, jak se mají, jaké mají odměny? Odpověděl mi, že nízké platy jsou naší zásluhou. Důležitým politikem byla pro ně Margaret Thatcherová. Do té doby na tom byli stejně špatně jako my.

MS: Co Rusko, neměli bychom se dotknout i této mocnosti a jakou má vazbu na naši vlast?

VlB: Rusové, kdesi jsem napsal – a na tom trvám, že v každém Rusovi je kus Ivana Hrozného, Petra Velikého, Kateřiny Veliké a Stalina. Rozhodující nejsou tito, ale rozhodující je kníže Potěmkin, protože teprve ten jim ukázal, že pravda je lež a lež je pravda. Tato záměna je pro ně charakteristická. Lhali ve všem a lžou do současnosti. Oni žili tímto způsobem a byli na to zvyklí. Budete-li někomu vykládat, že máte nejlepší stavebnictví a pak zjistíte vážné nedostatky, ztratíte důvěru. Tak je to u Rusů v mnohém.

MS: Jak se stavíte k Němcům?

VlB: Bylo zajímavé, že v naší neurochirurgii po válce nejvíce pomohli Němci. Měl jsem pocit, že se cítili viníky a nám nadbíhali. Oni se nám omlouvali, ale přitom nám nejvíce pomohli. Mně nejvíce pomohl můj kamarád Hans Werner Pia, který mě dostal do mezinárodního výboru učitelů. Pro mě to byla nejen obrovská pocta, ale obrovský skok v kariéře. Zde to lidé ani nepochopili. Němci jsou jinak poctiví, korektní a nám nesmírně pomohli. Že jsme se dostali do mezinárodních společností, to bylo také zásluhou Němců, ale i lékařů jiných národů.

MS: Vidíte, Němce považujeme za ty, kteří jsou němí.

VlB: Ještě k minulosti: dle mého názoru se Němci vyrovnali s fašismem nejlépe. My jsme se s ním tak nedokázali vyrovnat jako oni. Ohromně se vyrovnali s fašismem a dělají to do současnosti a já je za to obdivuji.

MS: Ano, je tam „mea culpa, mea maxima culpa.“

VlB: Můj kamarád Hans Werner Pia se narodil tentýž den jako já, vlastně byl můj bratr a konstatoval: „Vladimíre, já byl u Moskvy dvakrát. Poprvé mě odtamtud hnali a podruhé jsem tam byl na sjezdu.“

… Evropská integrace v kontextech …

MS: Odhlédneme-li od Evropy, podíváme-li se na dílo, které se zde staví, jak na to nahlížíte? Co jsou hlavní impulsy? Patří tam třeba i smlouvy, ke kterým jste rezervovaný.

VlB: Jasně prohlašuji: jsem zastáncem Evropské unie. Nepochopil jsem Angličany a jsem za brexit na ně naštván. Myslím si, že tento přístup není rozumný. Tím pak poškodili i ostatní státy. Bylo to neuvážené, nedobré. Vlastně to k ničemu neposlouží.  Jsem pro Unii, i když vím, že je tam velká byrokracie, že to stojí mnoho peněz, že to má velkou spoustu nevýhod. Ano, žijeme v takové době a s nešvary se musí bojovat. Velmi jsem zneklidněn poslancem Evropského parlamentu (v dubnu 2017 Jan Zahradil pozn. red.), protože kudy chodí, tak nadává.

MS: Pane profesore, to jsou takzvaní reformisté, disidenti soudobé Evropské unie.

VlB: Chce něco napravit, ale neřekne, co.

MS: Jistě mementem pro vás byla II. světová válka. Vy jste ji prožil, viděl jste zem v rozvalinách.

VlB: Nesmíte zapomínat, že jsem prožil všechny nálety v Plzni a mrtvých nebylo pár. V té době jsem byl v nemocnici. Já jsem zraněné a mrtvé viděl. Pro mě to byla hrozná zkušenost. Těsně před koncem II. světové války jsme byli v naší klubovně a najednou byl poplach, běželi jsme krytu a najednou jsme viděli, jak byl americký bombardér sestřelen a z něho seskakovali letci. Dole vášniví Němci ubili vidlemi. Bylo to 4 kilometry od Plzně. Toto vše jsem prožil a v roce 1947 jsem nešťastnou náhodou Německem projížděl vlakem. Mnohá zničená místa jsem viděl. Pro mě to bylo nepředstavitelné. Kolín nad Rýnem neexistoval. Z Kolína zbyl dóm a jinak nic. Totéž platilo o Norimberku. Byla to hrozná podívaná.

MS: Vlastně máte „výsadu“, že si mnohé pamatujete, i poválečný vývoj – a to na vlastní kůži. Dnes si lidé „pouze“ připomínají ty, kteří nejsou mezi námi. Smrt, či lépe válka je z našeho života vytěsňována. Možná máme jiný druh válek. I Ludvík Armbruster – jezuita, který 50 let působil v Japonsku, konstatuje cosi podobného. Kdo nezažije, nepochopí, že mír je důležitá hodnota.     

VlB: Televize pro to dělá dost. Například na ČT 2 uvádějí Hitlerovy děti. Z válek je tam opravu mnoho, ovšem lidé se na to nedívají, protože to lidi nebaví, ačkoli by o to zájem mít měli. V Kolíně nad Rýnem jsem vylezl z nádraží, tam stál jeden dům a v něm byli Američané. Jinak tam nebylo nic. Ještě horší situace byla v Rotterdamu.

MS: Nezapomínejme na Drážďany.

VlB: Tam jsem po válce byl též.

MS: Nevážíme si věcí. Těch si začne vážit, až když o ně přicházíme. Dovolil bych si to nazvat železným zákonem.

VlB: Nedá se však změnit.

MS: Člověk si pak během životní cesty musí nabít ústa, „spálit se“, aby se poučil.

VlB: Všichni děláme dobré věci, i kdyby. Člověk bez chyb neexistuje, a proto bylo pro mě užitečné si přečíst Milana Kundery Nesnesitelnou lehkost bytí.

MS: Klasické dílo psané v exilu – 1984.

VlB: Hlavní hrdina je neurochirurg. Milan Kundera asi věděl, že to, co udělá, je definitivní, a proto prosazuje tezi: život není experiment. To se nedá opakovat. Při přebírání ceny J. E. Purkyně, jsem zmínil tuto tezi. Uvedl jsem: abych vám to přiblížil. Jdete šerou ulicí a šlápnete výkalů. Nemůžete udělat krok zpět. Nemůžete to obejít. Co se stalo, nedá se odestát. Jde o to, že „hovno“ máte na botě.

MS: Bohužel, pak to musíte čistit.

VlB: Nedá se to odestát, protože to „hovno“ tam je. Tak to je i v životě. Co jsem provedl chybného, provedl jsem. Mrzí mě to, a časem se kvůli tomu budím, pokud si vzpomenu na některou svou chybu. Také si připomínám si své chyby z dětství a stydím se za ně. Nedá se však nic dělat.

MS: Dobrá, když to pak vztáhneme k Evropské unii, kde tam cítíte zásadní chyby? Domníváte, že je dobré hledat chyby, které musíme táhnout stůj co stůj?

VlB: Je nutné chyby napravovat. Jsme zde od toho, abychom chyby napravili, pokud to tedy jde. Když jdu ulicí, pak musím dávat více pozoru. Je nutné se chyb vyvarovat, je nutné lidi poučovat. Z mého pohledu – poznání je hlavní.

MS: Bohužel, někteří lidé jsou nepoučitelní.

VlB: Vzpomínám si, že nějaký náš mladý vědec dostal cenu v CERNu za zvláštní teorii „dobývání dat“, aby z toho kvanta dostal tu pravou. V kupě hledám informace, protože je to má povinnost. Někdy člověk pracuje s chybnou premisou, ovšem imperativ je – hledat.

MS: Zde jde také o to, aby člověku nepřicházely chybné interpretace. Někteří z nás vnímají Unii jako podobu Sovětského svazu, případně Hitlerovou říší.  

VlB: Toho se neobávám, protože se to nikdy nevrátí. Evropské unii věřím – a to přes její chyby. Možná, že můj postoj je naivní.

MS: Vy k tomu nepřistupujete jako vědec, ale jako angažovaný, pozorující občan.

VlB: Můj postoj je formován intuicí.

MS: Není to přístup lékaře, který se řídí E. B. M.

VlB: Ano, je to též spojenou s oblibou evropanství. Jsem Evropan, jsem jím rád a jsem na to patřičně hrdý.

… Česká republika a Evropa …

MS: Pane profesore, co si myslíte o významu Čechů v integračním procesu?

VlB: Kdybych to měl říci ostře: jsme jen „hovno v trávě“.

MS: Pěkně se shodujete se svým synem.

VlB: Můj bratranec vždy říkal: „Vláďo, my hovna plaveme.“ Je to parafráze na „my jablka“ plaveme, je to hluboká pravda. Je nás více jak 10 milionů a nemůžeme být víc než 10 milionů. Nemůžeme mít tolik dobrých hokejistů, jako jch měli Rusové. Nemůžeme mít fotbalisty, když jsme 42. ve světě, což je bída. Máme však najednou Ivana Lendla, případně Martinu Navrátilovou, ale jsou to výjimky. Rusové díky své početnosti snáze naleznou výtečného reprezentanta než my.

MS: Je logické, co říkáte, na druhou stranu se s tím nesmíme smířit, aby lev, jenž je součástí státního znaku, nepelichal.

VlB: To se odvíjí od celkové koncepce. Vlastně všichni musíme dělat vše, abychom se mohli stát Karlem Poborským, Pavlem Nedvědem – a to ve fotbalu, abychom se mohli přihlásit k velkým českým básníkům, abychom mohli být opět v popředí. Potřebujeme nové Heyrovské …

MS: Měli bychom si také vážit lidí, kteří něco dokázali v zahraničí.

VlB: Význační lidé jsou. Problém je, když prezident dá ocenění Bohdanu Pomahačovi, který je plastickým chirurgem, ale vedle něho cenu obdrží někdo malý svými výkony, je to nepoměr.

MS: Nějak někteří lidé postrádají zdravý úsudek.

VlB: Nezapomínejte, základem všeho jsou znalosti.

MS: Nikam nedojdete, pokud nebudete pokorný, avšak též nebudete mít snahu riskovat.

VlB: Též musíte být zdravě sebevědomý, a pokud něco znám a umím, pak bych to měl prosadit.

MS: Děkuji vám za kritické sondy o Evropě očima jednoho pražského Evropana.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *