Svým postojem mohu ovlivnit nepřímo i věci, do nichž nemohu přímo zasahovat


Pavel Kubeš *1943, český fyzik zabývající se otázkami plazmatu, vysokoškolský pedagog na FEL ČVUT
Stáhnout dialog:

Osobně si myslím, že svým postojem mohu ovlivnit nepřímo i věci, do nichž nemohu přímo zasahovat, tvrdí prof. Pavel Kubeš v dialogu o proměnách společnosti, vědy, vzdělání …

Dialog byl natočen v pondělí 27. června 2011 v odpoledních hodinách v prostorách pracovny Pavla Kubeše, Technická 2, Praha 6, Dejvice.

Teze:

„Odsuzování předchozích činů je opakováním nešvarů minulého režimu.“ – na problém vyvrácení ideologie minulého režimu

„Plno lidí ve své podstatě potřebuje nějaké vedení zvenku, za jakéhokoli režimu.“ – na problém řízení společnosti

„Poklesky začínají tím, že v nějaké obtížné situaci využijete nabídku, která není v souladu s vaším svědomím.“ – k otázce kompromisu

„Dnes spousty informací, spousty vjemů, nedovolí od útlého věku pronikat hlouběji do podstaty věcí.“ – k otázce školství

„Když budete za studium platit, tak posilujete odpovědnost studenta. Pokud platit nebudete, plno lidí se bude flákat.“ – k otázce financování školství

 

Dialog o transformaci s Pavlem Kubešem:

MS: Co pro vás znamenal rok 1989? Dal se očekávat? Jaká případná očekávání jste měl?

PK: Změna se dala očekávat v době po začátku ruské perestrojky. Pro mě osobně to byl start do nové doby.

MS: Z vašeho života vím, že jste neusiloval jste ani o to, působit v zahraničí …

PK: Ne, neměl jsem zájem a ani nyní jej nemám. V zahraničí jsem působil až po sametové revoluci, kdy se nabídla možnost realizovat výbojové experimenty na velkých aparaturách, které jsme zde neměli.

MS: Byli jsme součástí východního bloku a tam vědci měli možnost jezdit na Východ.

PK: Já jsem tuto možnost neměl. Až do roku 1990 jsem vyjel pouze na jednu konferenci do Berlína. Peněz bylo málo a nebyl jsem v takové pozici, abych tuto možnost mohl využít.

MS: Jinými slovy: vědec se nemusí ke svému bádání účastnit velkých kongresů … a když ano, tak tehdy musel mít stranickou knížku.

PK: Jsou zřejmě případy, že to není nutné. Snažili jsme se využívat podmínky, které jsme měli k dispozici …

MS: … v určitém slova smyslu turistika.

PK: V mém případě se o turistiku nejednalo. Hledali jsme možnosti, jak realizovat výzkum za dostupné prostředky.

MS: Máte možnost získat osobní vazby.

PK: Osobní vazby jsou velmi důležité. A také to, že máte možnost dozvědět se nejnovější poznatky. Co je publikováno, je již několik let staré.

… Komunismus, minulost a tvorba …

MS: Než bychom přešli k otázce společnosti a vědy v kontextu minulosti i současnosti – jak vnímáte minulý režim a realizovatelnost ideologie komunismu?

PK: Ideje jsou dobré ve smyslu rovnosti, ale nelze přijmout jakoukoli třídní nenávist a boj. Tedy celkově nelze tuto ideologii přijmout.

MS: Je možné považovat procesy rolem roku 1989 za jasné vyvrácení komunistické utopie a vítězství liberální demokracie?

PK: Odsuzování předchozích činů je opakováním nešvarů minulého režimu. Po roce ´89 se okolnosti přeměnily do jiné podoby, lidé zůstali prakticky stejní.

MS: Co dle vás znamenalo budování demokracie v kontextu čtyřicetileté zátěže totality?

PK: Zátěž předchozího období nelze odhodit naráz.

MS: Jak vnímáte pozitivní rozpomínání na minulost? Není to výraz ztráty paměti vůči hrůzám režimu, který je páchal? Není to také výraz toho, že mnozí z nás nemají zájem žít ve svobodě a potřebuji péči a jistoty?

PK: Plno lidí ve své podstatě potřebuje nějaké vedení zvenku, za jakéhokoli režimu.

… 1989 …

MS: Vraťme se k té úvodní otázce, zdali vás rok 1989 překvapil, zdali jste počítal s tím, že se komunistický režim zhroutí, a když ano, tak takto rychle? Jak jste četl zprávy o perestrojce a glasnosti, kterou spustil Gorbačov?

PK: Osobně jsem si myslel, že proměna společnosti bude hlubší, že se uplatní humanistické ideály. Proměna v roce 1989 pro mne znamenala možnost realizovat to, co bylo vnitřní potřebou a radostí.

MS: Člověk se také musí tázat, co má dělat, aby mohl činit, co chce.

PK: Pokud rezonujete svým konáním s okolním prostředím a s vlastním svědomím, děláte to, co máte dělat – práce vám přináší radost.

MS: Myslíte si, že v minulosti člověk, jenž dosáhl jisté úrovně, měl dostatek síly prosadit to, co by měl dělat?

PK: Řekl bych, že ano. Myslím, že za každých podmínek je možné najít nějakou nenásilnou formu pro to, co je potřeba udělat.

MS: To jste byl šťastný člověk, že? Měl jste kolem sebe lidi, kteří vám to umožnili. Jde o to, že člověk, pokud se chtěl realizovat, musel být součástí struktur a do jisté míry se musel režimu „upsat“.

PK: Nemyslím, že by bylo potřeba se přetvařovat. Pokud děláte věci, které je potřeba udělat, v souladu se svým svědomím, pak nenarážíte.

MS: Je to otázka svědomí. Jsou lidé, kteří mají „potřebu“ se skrčit. 

PK: Opět je to otázka svědomí. Jsou životní situace, kdy se člověk skrčí. Myslím si, že takový zážitek zůstane ve vás a vy se podvědomě snažíte toto selhání odčinit.

MS: Lidé dle vás žijí v iluzi. Před rokem 1989 zde byl reálný socialismus a nyní jsme si vytvořili kapitalismus. Vnímáte to jako proměnu slov, která s člověkem příliš nepohnula?

PK: Ano, proměny jsou pomalé. Vnější změny ovlivní rozhled, ale základní lidské vlastnosti, pořadí vnitřních hodnot, je zřejmě na stejné úrovni.

MS: Rok 1989 pro vás znamená kontinuitu práce?

PK: Domnívám se, že ano, jen přibyla velká akcelerace. Osobně jsem zažil rok 1968. To mi bylo 24 – 25 let. Vše jsem vnímal daleko živěji, surověji. Sháněl jsem noviny, vše jsem se snažil číst. Měl jsem štosy Literárních novin, kde byly nádherné myšlenky. Myslel jsem si, že si to jednou přečtu. Když přišel rok 1989, konstatoval jsem jen, že jsem se na ně nikdy nepodíval.  Rok ´89 dával možnosti nových činů.

MS: Takto si to lidé představovali.

PK: Od té doby jsem si řekl, že nekoupím ani jedny noviny. Nemám televizi, zpráv pouze minimum, a tak mohu dělat to, co chci, a s plným nasazeným.

MS: Můžete jít cestou plné seberealizace.

PK: Čtením přejímáte spíše pasivně cizí myšlenky a ubíráte prostor vlastním pocitům a prožitkům.

MS: Jinými slovy povrchnosti. Člověk, aby se dokázal seberealizovat, tak musí mnoho věcí dát do závorky. Někomu se tento přístup může jevit jako rezignace. Člověk je tvorem politickým.

PK: Myslím si, že jsem byl pro změny v roce 1989 připraven. Myslel jsem si, že je potřeba provádět vedoucí práci jinak. Teprve při realizaci začnete chápat činy předchůdců v minulém režimu reálněji. Cokoli změnit vyžaduje velkou trpělivost.

MS: Působit a být užitečný …

PK: … ve svém okolí je užitečné stírat hrany rozporů a nedorozumění a nalévat optimismus. Ovlivňovat věci, které můžeme ovlivnit.

MS: Nesnažit se o prosazení nemožného.

PK: Při každé aktivní činnosti narážíte. Je potřebný neustálý dialog a zpětná vazba.

… Participace na věcech veřejných …

MS: Na základě řečeného, vás působení v politice nelákalo. Mnozí lidé, kteří byli vědci, využili své popularity ke kultivaci veřejného prostoru.

PK: Pro vedení kolektivu je třeba „mít buňky“. Pamatuji si, že plno lidí, kteří byli v roce ´89 postaveni do čelných funkcí, nebylo připraveno. Organizační práci, práci řídící, nemůže dělat kdokoliv, ale pouze člověk, jenž k tomu má geny. Zrovna tak lidé, kteří k tomu měli dispozice, se k ní propracovali bez ohledu na režim. To, co nazýváte „shrbením“, je pak východisko pro typy lidí, kteří tuto práci musí dělat jako hlubokou životní potřebu. Pro ně sehnutí pak není takový problém. Pro ostatní lidi to problém je. Vidíte, že pokud je vědec vědcem, nemusí být vhodný pro politickou práci. Je to cosi naprosto jiného. Musí se dělat kompromisy. Jsou samozřejmě výjimky.

MS: Namítáte, že v politice člověk musí dělat kompromisy, že se mnohdy pohybuje z hlediska jeho oboru v ne-řádu. To znamená, že si člověk trochu otupí svůj náhled, jenž získal díky svému oboru. Byl to Edvard Beneš, který považoval politiku za vědecký obor. Člověk by měl být asi dostatečně vzdělaný a duchapřítomný pro pozitivní změny, že?

PK: Myslím, že je dobře, má-li člověk průpravu. Stačí se podívat, jak byli vychováváni císařové nebo knížata. Od útlého věku se jednalo o řeholi, při níž směřovala výchova k budoucím potřebám. Kromě výchovy vyžaduje tato práce i osobní sklony. Obě tyto věci jsou nutnou podmínkou. Otázkou je, jakou osobní čistotu si do toho nesete. Poklesky začínají tím, že v nějaké obtížné situaci využijete nabídku, která není v souladu s vaším svědomím. Zde se zavážete a dostanete se do pozice, kdy se musíte rozhodovat za okolností, do kterých jste se dostal. Není to tak, že by člověk chtěl jednat nečestně, je to souhra okolností a hlavně okamžiků, maličkostí, v nichž selhává. To vás přivede do situace, která vám může podrazit nohy.

MS: Lze konstatovat, že podle vás může jedinec vstoupit do politiky pouze tehdy, když nám jako národu teče do bot? To proto, že není jiné východisko? Po roce 1989 si lidé mnoho slibovali. Měli iluze. Poté došlo k vystřízlivění. To, co bylo na lidech, kteří působili v politice před rokem 1989, kritizováno, nelíbí se i nyní. To znamená, že nešvary, které jsme viděli před sametovou revolucí, jsou zde pořád přítomny.

… Věda …

MS: Zmínil jste, že obor, v němž působíte, dosáhl špičkové kvality. To značí, že jsme v některých oborech nebyli zaostalí.

PK: Ano. I v izolaci jsme vytvořili něco, co zapadalo do širšího nadnárodního kontextu. Pro nás to bylo začátkem setkání s profesorem Linhartem, jenž pracoval v CERNu a ve Frascati v Itálii. Do zahraničí se dostal jako emigrant. V roce 1948 dokončil Elektrotechnickou fakultu, dělal závodně plavání a velice dobře. Jel do Londýna na olympiádu jako reprezentant. Doma se vsadil, že přiveze zlatou medaili. Bez problémů se dostal do finále, kde kvůli silnému průjmu doplaval šestý. To jej tak pokořilo, že se nevrátil. Vystudoval postgraduálně v Londýně. Profesor Linhart ocenil naši laserovou diagnostiku, a zahájili jsme společná měření na univerzitě ve Ferraře. Díky této okolnosti jsme se rychle zařadili do vrcholného výzkumu.

MS: Jak si vysvětlujete, že i přes železnou oponu jsme mohli dosáhnout takové výše?

PK: To nepotřebovalo mnoho. Ruské knihy jsme měli. Ty byly zdarma a k dispozici. Měli jsme čas a prostor realizovat vnitřní zaujetí. Podmínky, které máte, ať jsou jakékoliv, jsou dané tak, aby se daly dobře využít. Pokud je využijete, přichází šance. Věřím, že vše, co člověk potkává během svého života, má hlubší souvislosti. Byli jsme připraveni k tomu, abychom mohli spolupracovat i v zahraničí.

MS: Hovoříte o optimálním využívání podmínek …

PK: Ano.

MS: Což se dalo dělat i za minulého režimu.

PK: Je ovšem potřebné zachovávat etické principy, které zahrnuje každé náboženství.

MS: Režim před rokem 1989 nedával šanci pro efektivní využití zdrojů. Tím narážím na fakt, že se hodně plýtvalo. Přes to všechno zde bylo možné dělat výzkumy, které nezaostávaly a držely krok.

PK: Plýtvání mělo možná menší dimenzi než dnes. Co dnes spolkne reklama a jiné zbytečnosti!

… Otevření hranic …

MS: Je dobré se zeptat, jak vnímáte začleňování české vědy do evropského a světového prostoru. Zdali dnes mají čeští vědci dostatečnou šanci uplatnit se v zahraničí. Případně – jaké podmínky vytvořit, aby zde byla „česká věda“? Je otázkou, zdali spojení „česká věda“ nezavání přílišným národovectvím.

PK: V případě vědy se projevuje individuální pojetí. Někdy je potřebné zapojení do mezinárodní komunity, jindy je potřebné pracovat doma, osamoceně. Nedá se říci, zdali věda má dobré, či špatné podmínky. Těžko mohu posoudit, zdali je peněz hodně, či málo. Mohu říci, že pro náš výzkum bylo peněz dostatek.

MS: Dobrá, ale člověk by měl usilovat o to, abych maximálně využil to, co je mu dáno.

PK: Ano, přesně tak.

MS: Člověk by se neměl snažit leštit kliky na ministerstvech, aby zrovna nám bylo přidáno.

PK: To rozhodně ne, neboť je to vždy na úkor někoho jiného.

MS: Čechům se otevřela možnost působit na zahraničních univerzitách a jiných akademických institucích. Myslíte si, že toho bylo patřičně využito a lidé, kteří působili v zahraničí, se vrátili zpět? Tím mohou rozhojňovat to, co jim bylo v zahraničí předáno.

PK: Spíše se domnívám, že kdo odešel ven, nevrátil se. Může však usnadnit naše kontakty venku.

MS: Podle vás neplatí model, který zde byl za Rakouska – Uherska? Lidé šli na vyučenou do Vídně a vrátili se.

PK: Pocházím z generace, která zažila emigraci v roce 1968. Ti, kdo odešli, se nemohli navrátit. Žili venku příliš dlouhou dobu. Je vidět, že do nového prostředí zcela nezapadli. Rádi se vrací domů, ale stejně tak rádi se vrací opět zpět do nové vlasti, kde už jejich děti jsou doma. Nyní pochopitelně možnost výjezdu máte. Využívá ji mladší generace. U mé generace už dlouhodobé výjezdy nemají motivaci.

… Akademie věd ČR …

MS: Dobrá, jak vnímáte skutečnost, že po dvaceti letech od politické změny se počalo hovořit o tom, že by se zrušila Akademie věd ČR, tedy instituce, která zde má více jak stoletou tradici. Instituce, která se zabývá vědou, by skončila, a lidi, kteří v ní pracují, by pohltily vysoké školy. Jak uvažujete o tomto přerodu? Akademie věd byla v devadesátých letech zeštíhlena. Jak ji vnímáte ve vztahu k instituci, kde působíte?

PK: Od roku 1989 jsme začali přirozeně spolupracovat v institucích Akademie. Nepokládám spojení za rozumné. I v zahraničí je to podobné: existují univerzity a vedle nich ústavy. To proto, že ve škole jsme vázáni na pravidelnou výuku, což se neslučuje se špičkovou vědeckou prací, kdy potřebujete jezdit na experimenty a na konference. Na škole je vědecká práce až druhořadá, v Akademii je systematická vědecká práce prioritou. Výhodou vysoké školy je, že musíte přednášet, že hledáte vyjádření v širších souvislostech, tak aby to bylo pochopitelné pro ne-specialisty. Jako vědec k tomu nucen nejste. Máte však delší čas a větší prostor pro specializovanou vrcholovou práci, …

MS: … pokud jste ovšem schopný. Máte takovou zkušenost, že v oboru jsou lidé, kteří se vědě věnují, jsou jí v dobrém slova smyslu pohlceni? Jsou mezi námi ti, kteří spíše, než aby pracovali, využívají výhod a spíše se „vezou“, než aby odváděli patřičný výkon.

PK: To určitě, ale pro chod instituce je nutná ještě další práce. Takoví lidé jsou potřební jak na vysokých školách, tak v jiných institucích. Pro realizaci výzkumu i výuky potřebujete tým. Tým vytváří vůdčí, tvůrčí jedinci a skupina, která je na ně navázána. Její členové již nemají tak silnou vnitřní motivaci. Vůdčí osobnost bývá většinou „jedna“. Pokud je jich více, musí se navzájem respektovat a doplňovat, …

MS: … aby nedocházelo k pnutím.

PK: Je zapotřebí pracovníků, kteří nemají tak silnou vnitřní motivaci, …

MS: … až je někdo postrčí.

PK: Jde o to, aby vykonaná práce byla solidní. Každý člověk má v sobě potřebu pracovat tak, aby byl pro ostatní přínosem. Existují zapálení jedinci, kterým stačí málo času na regeneraci, nutnou pro vědeckou a pedagogickou práci. Někdo potřebuje více času pro to, aby obnovil pracovní motivaci.

MS: Bohužel, ovšem na tom je postavena dnešní věda.

PK: Hodnotí se věda vyprodukovaná jednotlivci, ale výsledky se vytvářejí v týmech. Jde o to vytvořit optimální kolektivy.

MS: Dobrá, to jsou předpoklady fungování vědy. Jak jste se stavěl k té iniciativě „Věda žije“, která reaguje na skutečnost, že Akademie věd by měla během pěti let zaniknout a její zaměstnanci budou postupně rozmístěni po vysokých školách?

PK: Nevěřím, že Akademie věd zanikne. A celkově k základnímu výzkumu: při pohledu na Západ či Východ si myslím, že základní výzkum má u nás dobré podmínky. Pokud máte dobrý projekt, dobrý tým, tak je jedno, jaké je téma. Na Západě či na Východě výzkum podléhá více direktivnímu řízení. Je směrován do navazujících aplikací. Osobní svoboda bádání je tam více ovlivňována buď financemi, politickou potřebou či jinými faktory. U nás tento tlak není tak silný. Mohu říci, že během předchozích let jsem mohl dělat to, co jsem chtěl. V zahraničí bych to dělat nemohl. U nás je rovněž ve vědě praktická rovnost všech lidí. Na Západě a Východě je více zřetelné kastovnictví. U nás si s kolegy z dílny rozumíte stejně jako s poslanci.

MS: V tom jste optimista.

PK: Ano, to je české specifikum. To proto, že vůdce není nadřazen, byl vždy první z družiny. Výborné je, pokud jej ostatní uznávají.

… Výdaje na vědu …

MS: Dobrá, měřítkem vztahu státu ke vědě je míra výdajů na tuto oblast, poskytnutá z našeho národního hospodářství. Na prvních místech v tomto ohledu se střídají Američané s Japonci, a Česká republika je na slabém průměru … Někdo by řekl, že je na chvostu. Domníváte se, že není až zase tak důležité, kolik prostředků se do vědy dává? Jak vnímáte účast státu a také podnikatelského sektoru?

PK: Věřím, že politika vědy se u nás provádí celkem rozumě. Domnívám se, že se vždy najde rozumné hledisko, které lze akceptovat.

MS: Podle vás by člověk – vědec neměl usilovat, lobbovat o finance, ale spíše se snažit vyjít s málem a maximální efektivitou. Jde o to, že o vědě rozhodují lidé, kteří sice využívají jejich výsledků, ale principiálně ji nerozumí. Lidé, kteří rozhodují o penězích, nejsou fyziky, chemiky …

PK: Věřím tomu, že všechno rozhodování, na které my sami nemáme vliv, není pouze racionální. Má i svou intuitivní složku. Uplatňují se náhody, které v celku fungují poměrně dobře. Má zkušenost je taková, že člověk o tyto věci usilovat nemusí. Jde o to dokázat se přizpůsobit existujícím podmínkám. Tuším, že se opět vracíme k počátku, že člověk může ovlivňovat pouze něco, a to, co přijde, by měl přijmout s úsměvem. Následně se ukáže, že to nebylo špatné a bylo to vcelku dobré řešení.

MS: Neusilovat o své, ale nacházet modus vivendi.

PK: Přesně tak. Je to situace, kterou nezměním, přijmu ji a pokračuji dál.

MS: Nepředpokládáte, že se Akademie věd ČR stane institucí, která bude za pár let minulostí?

PK: Nevím. Může, ale nemusí. Myslím, že to není tak podstatné. Nejsou to věci, které by byly pro naši práci klíčové. Vím, že problém je v tom, jak znám kolegy z Akademie, že těžko bych po nich mohl chtít pravidelnou výuku ve škole. Na druhé straně nemohu chtít po osmdesáti procentech lidí z této fakulty, aby dělali špičkovou vědu, aby psali články. Zase mají v sobě trpělivost pracovat se studenty, kteří nemají o studium hluboký zájem. Mají snahu je motivovat, vychovávat. To chce speciální povahu a vědec to v sobě obyčejně nemá, nezaujme většinu.

… Školství a jeho význam pro společnost …

MS: Rád bych přešel na téma školství.  Vás rok 1989 zastihl v Českém vysokém učení technickém. Jací byli lidé, s nimiž jste se tam setkával, ve srovnání s lidmi v následných letech?

PK: Změna je výrazná. Jednak je to změna celosvětová. Dnešní studenti jsou jiní v porovnání s těmi, kteří tehdy začínali. Tenkrát bylo vnějších podnětů daleko méně. Nebyli počítače. Člověk se mohl více zaměřit na souvislosti jednotlivých věcí. Dnes spousty informací, spousty vjemů, nedovolí od útlého věku pronikat hlouběji do podstaty věcí. Pouze u několika málo lidí jsou tyto vlohy výrazné a spíše specializované pro spolupráci s dalšími jedinci z různých koutů světa na špičkových pracovištích. Výzkum je celosvětový, počet osobností, které nesou vývoj dál, nemusí být mnoho. Dříve bylo nutné, aby tvůrčí potenciál byl daleko širší. To je jedna skutečnost. Druhá věc je, že přece jen je nová generace jiná. U nás byla daleko větší úcta ke starším. Dnes si někteří studenti vezmou na výuku svačinu, notebooky mají otevřené a při přednáškách a cvičení se věnují svým zájmům. Je tam vidět dominance individuálnosti.

MS: Ona svoboda je svobodou, pokud je spojena s existencí v řádu a odpovědnosti.

PK: Ano, situace se změnila. Dříve byla menší sebedůvěra u jednotlivců. Člověk se spíše podvolil mase. Dnes většina lidí spíše revoltuje a těžko se podřizuje ostatním. To je změna, která se u nás projevila po roce 1989.

MS: Vnímáte onu změnu jako posun k lepšímu? Člověk pochopitelně může v době svobody ukázat, co je v něm. Probouzejí se tvůrčí síly.

PK: To, že někdo je sebevědomý, je pouze vnější část osobnosti, neboť uvnitř tomu tak není. Máte zde svědomí, máte zde zpětné vazby a jste naopak vnitřně daleko choulostivější. Další změnou je, že dříve byl člověk více individuum. Dnes kolem sebe potřebuje „stádečko“ a u ucha mobil. To není věc jen Čechů, ale je to celosvětový trend. Tato generace je choulostivější. Vy na ni nemůžete silněji přitlačit. Dříve to šlo. Pokud si na vás někdo dupl, tak jste se vnitřně excitoval a rozjel jste se. Myslím si, že dnes to tak nefunguje.

MS: Rád bych se zeptal, jak jste vnímal znalosti lidí, kteří vstupovali po revoluci na tuto školu, s těmi dnešními. Výsledky výzkumů ukazují, že kvalita škol upadá. Projevuje se to i v práci se studenty?

PK: Mohu říci, že jsem ve školství přes čtyřicet let a od počátku se tvrdí, že školství upadá. Myslím si, že úroveň školství určuje zejména nadšení a zaujetí řady učitelů na všech úrovních.

MS: Je to mýtus?

PK: Je to jiné. Co je ve školství, pedagogice rozhodující, je předávání nadšení, formování osobnosti.

MS: Znalosti jsou tedy …

PK: … vedlejší. Pokud tyto osobnosti jsou, tak školství plní svou roli, protože vás motivují k osobnímu růstu.

MS: Dokáže vlastně školství nabídnout prostor lidem – kantorům, aby tam byli skutečné osobnosti?

PK: Ono, co je to osobnost? Pro určitou skupinu žáků je osobnost jeden a pro jinou jiný.

MS: Myslím to tak: zdali tam působí pedagogové, kteří na sebe dokážou strhnout pozornost a člověka nasměrovat, ovlivnit pro budoucnost.

PK: K tomu potřebujete i negativní typy. To proto, aby vynikly pozitivní stránky ostatních. Je obtížné hodnotit dobré či špatné. V životě se neustále konfrontujete s obojím. Jako žák si přeberu to, co se mnou rezonuje, co mě zaujme. Vybíráte si své vzory. Řekl bych, že většina lidí ve školství dělá s nadšením, jinak by tam jistě nebyli.

MS: Nesmíme zapomínat, že v tom vidí seberealizaci. Něco jiného je pro něho být ve škole a něco jiného být ve výrobním procesu. Pro někoho je radostí, když může formovat mladého člověka.

PK: Máte pravdu – prostředí akademické, které je na jiné úrovni než hospoda či továrna.

MS: Nacházíte tam život duše. Pokročme dále. Jak vnímáte autonomii škol ve vztahu ke státu? Tím myslím fakt, že školy v České republice, převážně univerzity, nemají svázané ruce a mohou si samy určovat způsob výuky.

PK: Řekl bych, že to není tak podstatné, neboť konečným článkem je učitel a studenti. Pokud má kantor takové a takové osnovy, tak si z toho vybírá to, co se mu hodí a předává prostřednictvím sebe a svého nadšení.

MS: Dá se říci, že kantor je tím, kdo si vybírá z pomyslného „švédského stolu“ a volí …

PK: Přesně tak. Vy pro výuku potřebujete zdroj nadšení. Potřebujete být zaujat tím, co vás fascinuje, abyste mohl fascinovat dále.

MS: To je otázka výuky. Neméně důležitou věcí je také financování školství. Jak vnímáte přístup, myšlenku, že by se za vysokou školu mělo platit? Toto téma je pro mnohé lidi pomyslným červeným hadrem, jenž probouzí vášně. Někdo si říká – cožpak máme za školy platit? Neměli bychom snad být jako v Americe, kde právě nejlepší školy jsou ty, za něž se platí?

PK: Myslím si, že absolvování školy je pro studenta odpovědností vůči společnosti. Měla by zde být i odpovědnost společnosti. Když budete za studium platit, tak posilujete odpovědnost studenta. Pokud platit nebudete, plno lidí se bude flákat. Zase je potřeba hledat rozumnou míru, kterou cítíme kolem. Uvidíme, jaké bude rozhodnutí Parlamentu.

MS: Musíme si přiznat, že někdy řeči z tohoto sboru nejsou povzbuzující, ba jsou tristní. 

PK: Z mého hlediska není třeba se s tím zatěžovat. Když tam zvolíte někoho jiného, tak situace bude podobná. Volil jsem toho, kdo je mi názorově nejblíže.

MS: Jde o to, abychom nezaostávali. Nám jsou jako vzory dávány severské země. Tamní programy, strategie jsou utvářeny s patřičnou odpovědností a časovým výhledem. U nás je politika dělána s krátkodobým výhledem, byť témata, o nichž se rozhoduje, mají dlouhodobou setrvačnost.

PK: Ano, máte pravdu.

MS: Vůči lidem, jež rozhodují, jste shovívavý.

PK: Jistě. Do vlastního procesu schvalování zasahuje plno vlivů, které nelze předikovat.

MS: Když někdo říká, že o vědě rozhodují a priori „nekompetentní“ lidé, tak dle vás nemá pravdu?

PK: Každý máme svůj názor. Nebudu o nikom tvrdit, že nemá pravdu. Podle mě to, co se realizuje a nemohu to ovlivnit, je akceptovatelné. Osobně si myslím, že svým postojem mohu ovlivnit nepřímo i věci, do nichž nemohu přímo zasahovat.

MS: Rozumím vašemu postoji. Je ovšem otázka, zdali by takto mohli uvažovat i jiní.

PK: Věřím, že všichni jsme ovlivňováni vzájemně.

MS: Možná jsem byl veden k tomu, aby se člověk intenzivně zabýval věcmi, které druhý člověk může považovat za druhotné. Podoba společnosti je výslednicí střetu preferencí …

PK: Ano, každý máme individuální roli, nejsme stejní. Ale jsme povinni snažit se o vzájemné doplnění.

MS: Ano. Rád bych se věnoval otázce školství. Z vašeho pohledu by bylo dobré, pokud by bylo v budoucnu školné? To proto, aby studenti, se intenzivně vzdělávali a neprodlužovali si své mládí.

PK: Není to podstatné. Ať je to tak, či onak. Česká povaha se vždy přizpůsobí rozhodnutí tak, že výsledek je v podstatě stejný. Pak se ukáže, že nebylo tak důležité, zdali školné bude, či nebude.

MS: Inu, české „chytráctví“.

PK: Obě varianty mají svá pro i proti. Ideální kompromis by byl vracet poplatky dobrým studentům zpětně nebo formou stipendií.

… Omyly a výhledy …

MS: Nyní bych otočil pozornost k omylům. Jakých nedostatků se dle vás lidé po roce 1989 dopustil?

PK: Dnes jsme zase pod tlakem komerce a reklamy. Stejně jako dříve je na nás, abychom se učili přijímat to, co je pro nás podstatné.

MS: Závěrečná otázka se týká budoucnosti. Jaká dle vás bude pozice této země – například ve vědě? Česká republika je pomyslným středem Evropy, z geografického hlediska. 

PK: Co se týče budoucnosti, je to otázka, kterou řešíte tím, že v přítomnosti se snažíte dělat to, co je potřebné. I ve vědě máte revoluční změny, které vám úplně mohou změnit život. Pouze je nutné být připraven osobně a individuálně se přizpůsobit každé novince, každé změně, která se objeví. Reagujete na nové poznatky. Můžete dělat za deset let totéž co dnes, ale také již zítra můžete být někde jinde. V každém případě bude věda ještě více globální.

MS: To rozhodně. Děkuji vám kritické pohledy … 

P.S.:

MS: Jak jste se osobně účastnil obnovy demokracie a kapitalismu?

PK: Jak vyplývá z předchozího, snažil jsem se spíše o urovnávání rozporů a dodávání optimismu ve svém okolí.

MS: Účastnil jste se kuponové privatizace, jakožto velké příležitosti obnovy kapitalismu?

PK: Kuponů jsem se brzy zbavil, považuji je za zbytečnou přítěž.

MS: Co jste říkal na rozdělení Československa na dvě samostatné republiky? Nevedlo náhodou ono rozdělení k eliminaci slovenského nacionalismu, což posléze vyústilo v lepší spolupráci v rámci Visegrádského společenství a také v opětovné nalezení se v Evropské unii?lanv     

PK: Rozdělení jsem považoval za zbytečné, protože vzájemné vztahy obou národů jsou provázané. Naštěstí – na mou generaci nemělo rozdělení velký vliv.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.