Neplivejte na zem, vždyť jsme přece v Evropě


*1942, česká lékařka, spoluzakladatelka Výboru dobré vůle Olgy Havlové, dlouholetá ředitelka a znalkyně oblasti neziskových institucí.
Stáhnout dialog:

Mnohé v Evropě je předstírání, byť ne apriorní …

Dialog byl natočen ve středu 11. února 2016 v odpoledních hodinách v prostorách jednacího sálu Výboru dobré vůle Olgy Havlové, Senovážné náměstí 994, Praha 1, Nové Město.  

Teze:

„Léta letoucí – dávno před vznikem Evropské unie – bylo mým přáním mít společný domov.“ – otázka domova v kontextu Evropy

„Domnívala jsem se, že pokud budeme v Unii, přestanou plivat na zem.“ – otázka přístupů ve společenství

„Unie se oslabuje tím, že lidé nehledají, co pozitivního jim členství přináší, ale nechají se oslabovat každou maličkostí. Stačí se přece rozhlédnout, co všechno se proti minulému režimu zlepšilo. Často se zveličují mýty a polopravdy.“ – otázka pohledu na Unii

„Nemohla bych žít ve společnosti, v níž by chyběl duchovní rozměr.“ – otázka pilířů Evropy

„Lidé by se měli spíše spojovat, než si konkurovat a vůči ostatním se vymezovat.“ – otázka norem v Unii   

Dialog o Evropě – Evropskou unií s doktorkou Milenou Černou:

MS: Paní doktorko, začněme vaši úvahu zamyšlením nad Evropu. S čím si Evropu spojujete? Co ve vás asociuje?

MČ: Léta letoucí – dávno před vznikem Evropské unie – bylo mým přáním mít společný domov. Když vznikla Česká republika, její představitelé deklarovali, že se spojí s celým světem, zmizely hranice a lidé se cítili svobodní a rozletěli by se, pokud by mohli, do celého světa. Použiji banální obraz společného domu, protože mi vyhovuje nejlépe. Když se připravoval vstup do Evropské unie a mnoho lidí na to žehralo, vždy jsem zdůrazňovala, že vstup do Evropské unie je cosi jako dostat se do „dobré společnosti“. V době přístupu naší republiky to opravdu platilo, poněvadž jsme byli poměrně „brzy na řadě“. Přístupové kroky byly pro mě signálem, že lidé se začnou lépe chovat nejen k sobě samým, ale vzájemně – zlepší se vzájemné vztahy. Vycházela jsem ze své zkušenosti z Německa, kde panuje čest, pořádek, placení daní, jsou tam dobré sousedské vztahy, dobrý vztah k ekologii – viděla jsem, že lidé pečují o přírodu, kupují fair trade zboží. Takové atributy jsem si spojila s Evropou, doufala jsem, že dobré vlastnosti lidi spojí. Řeknu ještě jednu legraci. Dříve jsem pozorovala, že mladí lidé plivou na zem.

MS: Možná jako znak povýšenosti …

MČ: Domnívala jsem se, že pokud budeme v Unii, přestanou plivat na zem. Jednou jsem pozorovala skupinu teenagerů, seděli vedle sebe na klandru a plivali pod sebe. Ptala jsem se: „Mohli byste mi říci, proč to děláte?“ Oni reagovali: „Hokejisti sedí na lavici a plivou pod sebe.“ Abych se přiznala, otevřely se mi oči. Doplnila bych: idol sportovního mužstva se u mladých lidí postupně přesouvá do nacionalistických rozměrů. Mohutný obdiv ke sportovcům, který byl v Čechách před Evropskou unií, se změnil v jakousi revoltu proti tomu, co lidi spojuje. Začal boj o to, že nesmíme ztratit svou samostatnost, jako kdyby byl ohrožen český jazyk, jako kdyby byla ohrožena česká identita. Byly zdůrazňovány posměšky na olomoucké syrečky a pomazánkové máslo. Z mého pohledu se lidé zabývali hloupostmi, a přitom v nich rostla falešná hrdost na to, že jsme Češi. Máme zboží, na jehož kvalitu se nemůžeme spolehnout. Výrobci i lidé jako konzumenti tyto výrobky označují znakem velké kvality a vyvyšují je nad výrobky jiných zemí. To je něco, co mě velmi odpuzuje a zklamává, jelikož jsem si myslela, že Češi budou hrdí na to, že jsou součástí širšího společenství, které ctí určité společné hodnoty. Dokonce i harmonizace právních předpisů se potýkala s velkými potížemi. Pamatuji si, že v roce 2010 končil termín pro doporučení Evropské komise na změnu zákona o ochraně spotřebitele. Po několika letech projednávání ministerstvo financí a ministerstvo průmyslu a obchodu vytvořila paskvil, v němž byla splněna asi polovina bodů.

MS: Ne vše v našem životě vyjde …

MČ: Ano, nicméně se podívejte, jak jsme dopadli, když jsme předsedali Evropské unii v roce 2009.

… Co říká geografie? …

MS: Vraťme se k výchozí otázce. Máte nějaké geografické vymezení? Evropa je spojena s Asií, vytváří tak velký kontinent.

MČ: Číňané Evropě říkají evropský poloostrov, náležející k Asii.

MS: Snad se někdy Evropa nestane součástí velkého celku.

MČ: Mezi námi je Rusko, ale Číňané si již u nás zakupují pozemky, podobně, jako tomu bylo v počátku devadesátých let u Rusů, jde o zvláštní ukazatel. Vím, může se to změnit. Ale jezdí-li Číňané do českých lázní, myslím si, že průnik čínského elementu v době velké mobility není zas tak daleko.

MS: Lze se domnívat, že mnozí lidé hlasují pro universalismus, což není nadřazenost jednotlivého etnika, a ptají se, proč nevytvořit rozsáhlý celek. Možná k tomu přispěje budoucnost?

MČ: Cítím se být součástí Evropy, jsem člověk založený kosmopolitně. Velmi dobře jsem se cítila v Londýně nebo v Ženevě – zkrátka všude v těchto městech, kde je obyvatelstvo promísené tak, že někdy ani nemůžete odhadnout, z kterého kontinentu člověk přichází. A všichni se k sobě chovají náramně slušně.

MS: Právě jste s  integrací spojovala obnovu slušnosti i u nás. Vidíte, slušnost se zde stává „neslušným slovem“.

MČ: Ano, máte pravdu, definice slušnosti se v tomto kontextu zcela ztrácí. Snad to souvisí s postmoderním myšlením, v němž se pojmy dobra a zla relativizují.

MS: Domníváte se tedy, že je vlastně geograficky zbytečné definovat Evropu?

MČ: Myslím si, že záleží na úhlu pohledu. Když jsem byla v Paříži, slyšela jsem, že Paříž je centrum Evropy, avšak pak jsem byla ve Vilniusu a Litevci poměřují vzdálenost od jednoho konce Evropy na druhý a zjišťují, že centrem Evropy je Vilnius. Mně se centrum Evropy sune k Západu, a pro některé zase k Východu.

… Možnosti národního vymezení …

MS: Posuzování poměrů věcí třeba i „středu Evropy“ je otázkou citu. Takový Londýňan má vztah ke středu Evropy jako k východu. Vše mimo Londýn je na východ.  

MČ: I v Řecku měli svůj střed Evropy. Jsem přesvědčena, že stanovení geografických celků, třeba i středu Evropy je zábavnou záležitostí, protože pokud se žába dívá z rybníku, neví přesně, kde je. Je tam vidět zaujatost, malost, která vede k tomu, že se cítíme jako „pupek Evropy“.

MS: Jsem Čech, člen svrchovaného národa.

MČ: Ano.

MS: Je chybné, když někdo řekne: Jsem Čech! Konstatovala jste: navštívila jsem metropole Evropy, tam jsem toto necítila. Nezavání to skrytým nacionalismem, byť to člověku dává sílu?

MČ: Mám negativní zkušenosti z východního Německa ještě před demokratizační změnou. Tam nebylo radno poukazovat na to, že jsem Čech, protože ti, kteří tam přijížděli, se chovali odpudivým způsobem. V tom můžeme vidět negativní vymezení. Když se otevřely hranice na Západ, očekávalo se, že obyvatelé z příhraničních oblastí budou kontaktovat své sousedy, že se budou zajímat o to, jak žijí, možná, že se i naučí německy. Až na výjimky k tomu nedošlo, ani na rakouských, ani na německých hranicích, byť tyto trendy byly podporovány z fondů Evropské unie, z Česko-německého fondu budoucnosti i řady nadací. Jako by zde přetrvávala nedůvěra k Západu, pěstovaná předchozím režimem.

MS: Hovoříme-li o národním vymezení, připomeňme si negativa, která jsou spojená s naší skrytou činností: Češi, nekraďte!

MČ: To je to, co říkám o slušném chování.

MS: Dotýkáme se univerzálního pojetí. Nejvíce křičí ten, kdo nemusí mnoho umět, …

MČ: … který nemá jinou hodnotu. Může se deklarovat jako Čech: jediná moje hodnota je ta, že jsem Čech.

MS: Václav Černý tyto lidi označoval jako Čecháčky.

MČ: S Václavem Černým jsem zajedno. Můžeme to shrnout: nic nevím, nic neumím, ani to nepotřebuji.  Pokud jedu do zahraničí, užíval jsem si na pláži, chytal jsem bronz, ale vůbec mě nezajímala kultura země. A tak po 25 letech – místo toho, aby se lidé, kteří navštívili cizí země, „zklidnili“ a naučili se něčemu z kultury jiných národů, raději jedou k moři, kde se nechají obsluhovat – užívají služby „all inclusive“.  Přispívají k tomu turistické kanceláře, které většinou nabízejí pouze rekreační místa.

MS: Lidé jsou zpohodlnělí a nepřemýšlí. Když člověk odněkud přijíždí, měl by znát odkud je, případně konfrontovat svou zkušenost s tím, kde se právě nachází.

MČ: Kdekoliv ve světě je velká možnost poznání a nadhledu. Zdá se mi odlišný přístup mladé generace, která cesty do zahraničí využívá ke studiu, k poznávání, navazování kontaktů a výměně.

MS: Jedná se o hledání společných jmenovatelů například spolupráce, …

MČ: … ale i hodnot.

… České vztahy k Evropě …

MS: Dobrá, co Československo a možnost ekonomické, politické spolupráce? Evropou procházelo dlouho rozdělení na Východ a Západ.

MČ: Pochopitelně zde byly mechanismy jako právě spolupráce v rámci RVHP, což znamenalo manipulaci s lidmi, s výrobou, utajované ztráty apod. Ve svém životě jsem zažila únor 1948, kdy jsem začala chodit do školy. Zažila jsem kritiku kultu osobnosti po dvacátém sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Pak jsem zažila šedesátá léta, rok 1968, emigraci, Chartu 77 a následné politické změny – obrat k demokracii. Mohu říci, že platilo: čím hlouběji do historie, tím větší byl strach. Lidé ani nepřemýšleli o větších cílech, než aby si zachovali životní jistoty. Strach byl tak rozprostřen, že překryl veškeré další možnosti. Policejní systém byl dokonalý, bylo známo, že každý desátý Čech byl udavač. Šlo o otřesnou zkoušku národa. První vyšší cíle, myslím tím první záblesky evropanství, zde byly od poloviny šedesátých let. Lidé dělali úžasné věci. Jen se podívejme, co si lidé mohli přečíst v novinách, vidět v divadlech. Jako by se všichni vzepnuli k nejlepším výkonům, jako by se jim otevřela okna do světa.

MS: Shodou okolností se jedná o čas, kdy Milan Kundera formuluje tezi o únosu střední Evropy – a to na Východ, přičemž my ale náležíme na Západ.

MČ: Ano, souhlasím. Ostatně, znala jsem klíčové postavy tehdejšího veřejného života a mohu říci i konkrétně, že pokud neuprchly na Západ, byly „uneseny“ na Východ: po roce 1970, kdy nastala normalizace, opět se vrátil starý strach a lidé se začali zabývat jen soukromými záležitostmi. Mnoho manželství se rozpadlo, často proto, že nebyla jednota v tom, zda žít v Čechách, nebo kdesi na Západě.

MS: Je to charakteristika přízemní národní existence. Když lidé nekonají věci, které člověka přesahují, úpadek se dostaví.

MČ: V tom se objevil začátek materialismu, poněvadž lidé se přestali zajímat o společné záležitosti a důraz přenesli na soukromý život, aby si neuškodili. Byla zde také skupina těch, kteří byli „vyškrtnuti“ z KSČ po prověrkách postoje k sovětské okupaci, a ti byli vykřičníkem pro celou generaci. Jak to s nimi dopadlo, když se nepodřídili? Ne snad, že by je podřídili, či že by nemohli pracovat. Mohli, ovšem nemohli dělat kariéru. To jsem zažívala v nemocnici, kde bylo hodně vyškrtnutých lékařů.

MS: Zmínila jste skutečnost, co přichází s pádem režimů.

MČ: Bylo to pro mě zajímavé, protože jsem si uvědomila, s jakými argumenty se dělá politika. S jakými argumenty se jde do politického boje.

MS: Někdy převládá faleš. Hovoříte-li o Československu, jaká je – podle vás – jeho pozice v Evropě? Podíváte-li se na dvacáté století, mnozí o naší zemi hovořili jako o mostu mezi Východem a Západem, např. E. Beneš a Jan Masaryk k tomu tak přistupovali.

MČ: Přečtěte si, co o Masarykovi píše Karel Čapek. Masaryk se držel zásady, že vládnout se má rozumně a mravně. Je to tak jednoduché pravidlo pro dobré vládnutí.  V reálné politice je vše věcí kompromisu. Někdo chce být mostem, jiný šampiónem, jiný nedobytnou pevností.

MS: Mírně se vraťme – a to k Milanu Kunderovi. Souhlasíte s tím, že po roce 1948 jsme byli „uneseni“ na Východ, ale jsme součástí Západu?

MČ: Rozpor ve společnosti je patrný. Někteří z nás vidí v Rusku oporu, jistotu, a na Západě vykořisťování, což jsou schémata, která jsme se učili v padesátých a šedesátých letech. A pak se lidé nemohou sjednotit, kam vlastně patří. Dotýkáme se polarizace společnosti. Dnes můžeme názorové pnutí zaznamenat v otázkách migrace. Stejným způsobem vypadá i náklonnost k Východu, případně k Západu. Vidíme to i na popularitě, která přibývá prezidentu Zemanovi. Prezident přece nenastoupil do svého úřadu s představou, že bude podrážet naše členství v Evropské unii, nicméně se tak stalo. Jeho postoj navázal na stále se šířící kritiku této instituce. Unie se oslabuje tím, že lidé nehledají, co pozitivního jim členství přináší, ale nechají se oslabovat každou maličkostí. Stačí se přece rozhlédnout, co všechno se proti minulému režimu zlepšilo. Často se zveličují mýty a polopravdy. Dám příklad: Evropská unie je demokraticky řízená. Probíhá to tak, že v momentě, kdy se plánuje určité rozhodnutí, ministři členských států Evropské unie se setkají v Bruselu, tam předmětné záležitosti proberou, odsouhlasí, a naši se pak vrátí domů do Prahy a říkají: podívejte se, co nám „blbci“ v Bruselu zase předepsali. Sleduji mechanismy, které se obrací pro Evropu a proti Evropě. Být proti Evropské unii je tak populární! Nevím a nerozumím, čeho chtějí lidé dosáhnout.

… Konstitutivní prvky Evropy …

MS: Pokud bychom měli hovořit o Evropě, měli bychom zmínit konstitutivní pilíře Evropy. Co je společným jmenovatelem? Je jedním z nich židovsko – křesťanský základ? Je tam též antická filozofie a drama, římské právo? Jak jsou hodnoty těchto pilířů naplňovány, žity?          

MČ: Posuzuji to podle toho, co je v jiných částech světa. Například v Číně není jednotlivec ničím, protože tam je důležité, čeho dosáhne celek.

MS: Individuum je podřízeno celku.

MČ: Jsem přesvědčena, že náboženství a filozofie, která se po tisíciletí kultivuje, má vliv na utváření duchovního prostoru. Sama si nedovedu představit Evropu bez katedrál. Nemohla bych žít ve společnosti, v níž by chyběl duchovní rozměr. Jiní se podobně vztahují ke kultuře těla. Ale vždyť přece již staří Řekové měli své lázně a stadióny.

MS: Křesťanství by také mělo znamenat schopnost odpovídající oběti?

MČ: Jsem přesvědčena, že v době, kdy se preferuje ekonomický rozvoj a nehledí se příliš na potřeby lidí, se principy míjejí s realitou. Oběti se chápou jako cosi nadbytečného, zastaralého.

MS: To znamená, že principy popíráme kvůli tomu, že je zde dominance hospodářství?

MČ: V některých zemích jsou zárodky – tendence přiklonit se spíš k rozvoji člověka než k rozvoji ekonomiky, nebo alespoň usilovat o harmonizaci. Neměli bychom zapomenout, že veřejné mínění často reflektuje ono vyrovnání.

MS: Jste přesvědčena, že rozvoj hospodářství by měl být doprovázen rozvojem člověka? Jaké státy – dle vás – akcentují rozvoj člověka oproti rozvoji hospodářství?

MČ: Jedná se o mozaikovité příklady, které se skládají z kladného, či záporného směřování. Důležitou roli hraje idea sociálního státu, která je však v současné době považována za levicový koncept. U pravicových vlád to nenachází dobrou rezonanci. Hodně se zabývám chudobou a jejím vymýcením, bohužel nemohu jmenovat žádný stát Evropské unie, který by jednoznačně investoval do lidí na úkor rozvoje ekonomiky. Pouze jsou tam různé míry vyrovnanosti a také tolerance.

MS: Tolerance má v životě své meze. Tuším, že psychiatr Max Kašparů poukazuje na to, že současná Evropská unie je založena na bezbřehé toleranci, politické korektnosti a bezbřehém liberalismus.

MČ: Nesdílím to, co je nazýváno bezbřehou tolerancí, jež vede do záhuby, poněvadž chceme-li se otevřít Evropě a chceme-li se otevřít okolnímu světu, musíme si zvyknout na jinakost. Jsem přesvědčena, že snášení jinakosti je znakem lidí bez předsudků, bez šovinistických idejí.

MS: Nezapomínejme – tolerance je součástí duchovního odkazu Evropy. Ne nadarmo se říká: jednota v mnohosti, mnohost v jednotě.

MČ: U nás se poměry změnily. Nevím, kdy v Evropě vznikla spolčení světového rázu, která usilují o likvidaci právě těch principů, které jsou hlavními hodnotami křesťanství a židovství. Tento přístup zde – až na výjimku totalitních režimů – nebyl patrný. Možná se jedná o osten, který brání tomu, aby lidé podlehli představě o „společném domově“.

… Cesta ke „společnému“ domovu …

MS: Společný domov znamená jasná pravidla.

MČ: Jistě!

MS: V rodině jsou rozdělené funkce, a není tak velká, ovšem jaká je to rodina tvořená 28 státy? Pokročme dále – je vhodné se zeptat, jak se díváte na základní impulsy ke vzniku společné Evropy? Je důležitým impulsem zkušenost dvou válek, které byly rozpoutány na evropském kontinentu?

MČ: Války vždy zahýbají strukturou společnosti. Co se evropských států týče, po druhé světové válce měly východní a západní státy rozdílný postoj k tomu, co se stalo. V západním Německu se děti od malička ve škole učily, že Němci způsobili společenský masakr, a proto se musí chovat odpovědně a tolerantně k jiným lidem. Týkalo se to nejen etnických, ale i sexuálních menšin. Takto to nebylo ve východním Německu. V NDR mládež chodila do pionýra a byla hrdá na svůj národ, na rozdíl od dětí západního bloku. Tak se vyvinuly různé „typické zóny“, které ovlivňovaly chování lidí, snahy po sjednocení Německa.

MS: Jste přesvědčena, že memento války poskytlo tvůrcům jasný mandát k tomu, aby začali utvářet to, čemu říkáme společný dům? Na evropském kontinentu byly různé říše: Římská říše, antické Řecko. Všechny říše zažily svou expanzi, ale také svůj úpadek. Nyní máme možnost začít znovu – od počátku.

 MČ: Ano, jen kdyby nebylo vzdorovitosti, která je v člověku, jenž si zakládá na individuálním postoji, na své identitě, nikoliv na širším společenství. Jsem přesvědčena, že se jedná o kámen úrazu pro „budování“ společných idejí. Evropská unie usilovala o prostor kultivovaného chování lidí, komunitní rozvoj, nicméně se to ve východních zemích neujalo. Sama jsem byla mnohokrát svědkem pokusů o komunitní péči v sociální oblasti, případně komunitní péči o duševně nemocné. Všechny tyto trendy ztroskotávají, protože lidé nedokážou žít v komunitě takovým způsobem, aby je to posilovalo, a nikoli oslabovalo.

MS: Zde se dotýkáme mentálního i geografického prostoru. Východ je jiný než Západ?

MČ: Ano, je! Napadá mě jeden rozdíl – a to je východní „láska k luxusu“. Když se svatý Vladimír chystal pokřtít Rusko, měl na vybranou – buďto se připojí k Byzanci – a to s velkou pompou, nebo ke křesťanské Evropě, která byla v té době mnohem střízlivější. Znaje obdiv lidí žijících ve východních částech země, jejich obdiv k přepychu, přiklonil se k Byzanci, pravoslaví. To se též možná „podepisuje“ na lidech, kterým nestačí skromný život, kde se musí obětovat atd., případně jednat ve prospěch celku – místo zaměření na sebe. Mezi námi jsou lidé, kteří se rádi přikloní k panující většině, která žije v luxusu.

MS: Konkurence je ale přece zdravá. Bez soutěže by lidé nezdokonalovali sami sebe, nebo jste přesvědčena, že je nutné nacházet vhodné propojení mezi konkurencí a kooperací?

MČ: Podívejte se, jak dlouho již trvají dialogy o sjednocení křesťanských církví. Vatikánský koncil se konal v šedesátých letech a stanovil principy: číst Bibli, pracovat pro dobro druhých, sjednotit se s ostatními, kteří jsou křesťané. V této oblasti též vládnou vášně po mnoho desetiletí. Místo potřeby sjednotit se a spolupracovat, tam velice snadno zasahují právě vášně konkurence, nadřazenosti a podobně. Jedná se o cosi, co mě velmi rmoutí. Sama jsem chodila v šedesátých letech do Jirchářů, a proto mám úplně jiný přístup.

MS: Vy se snažíte hledat spíše bratrství než protivy k této hodnotě?

MČ: Mám ve zvyku dávat lidi dohromady. Jedná se o celoživotní závazek, případně osud, …

MS: … což jste dělala ve Výboru dobré vůle, …

MČ: … ale i u svých přátel, i u různě zaměřených nevládních organizací, poněvadž to je něco, co mě naplňuje, uspokojuje, obzvláště pokud se záměr podaří. Co se týče náboženství, každý rok se koná týden za sjednocení křesťanů.

MS: Máte na mysli modlitby. Je otázka, zdali pak budou vyslyšeny.

MČ: Na počátku roku 1990 – 1991 jsem bydlela na Jižním Městě. Tam se z Občanského fóra odštěpila křesťanská skupina, která se scházela na louce a modlila se za to, aby tam vznikl kostel. A podařilo se!

… Vývoj uvažování o normách …

MS: Je vhodné se zeptat, jak nahlížíte na institucionální vývoj evropské integrace. Důležité je, že lidé začali spolupracovat v oblasti hospodářství – těžkého průmyslu: Společenství uhlí a oceli, pak též při kontrole v rámci Euroatomu?

MČ: Jedná se o oblasti, které jsou mi vzdálenější …

MS: Můžeme říci: lidi dohromady „dává“ přece spolupráce na základě trhu?

MČ: Pokud tomu tak je, je to správné. Z toho vychází spirála ekonomického růstu, která neustále stoupá výš: např. když si lékař pořídí přístroj a za rok se mu porouchá, již si nemůže koupit sondu, která se mu porouchala, a je nucen si koupit celý přístroj znovu, řeknu-li to názorně. Existuje trend vytvářet nové a nové zboží, aby se zrychlil vývoj a vznikaly nové a nové potřeby, které „běží“ za vývojem.

MS: Právě tato skutečnost vede k odcizení člověka, …

MČ: … a také k odpadu. Svět je zahlcen.

MS: Regulérní otázka je: co po nás zůstane? Co hodnoty, které se snažila zdůraznit Velká francouzská revoluce? Není to pouhé gesto, které druhým lidem připadá prázdné? Uvádíte solidaritu – což je bratrství. Vím, něco jiného je projev solidarity konkrétního člověka konkrétnímu člověku, a něco jiného je solidarita s konkrétní skupinou, institucí.   

MČ: Ano, v tom vidíme rozdíl. Jsem přesvědčena, že každý může ve svém okolí dělat cosi, čím by přispěl k rozvoji celku. Lidé by se měli spíše spojovat, než si konkurovat a vůči ostatním se vymezovat. Abych se přiznala, Velkou francouzskou revoluci nemám v oblibě, poněvadž její hesla byla radikální, a vedla k mnohému ničení, strachu a nepřátelství.

MS: Svoboda se může vylučovat s rovností, byť může být posilována bratrstvím. Je tam vidět i rozhodnutí ke spolupráci.

MČ: Též k odpovědnosti, protože když se rozhodnu, že pro mě volnost a priori neznamená pozitivní vývoj, nemusí to ještě být pozitivní, protože to může omezovat svobodu druhého člověka.

MS: Nepotírají náhodou instituce, které reprezentují hodnoty, k nimž se národy Evropy hlásí? Jak je svoboda, ale i solidarita uplatněna v rámci sociální sféry?

MČ: Člověk, jenž je sytý, nevěří hladovému – člověk, jenž má dostatečné prostředky, aby žil na úrovni, vidí prodejce Nového prostoru a usoudí: to je žebrák! Je v tom vidět nedokonalé poznání dvou pólů: jeden nechápe druhého.

MS: Ano, sytý hladovému nevěří.

MČ: Je v tom základ, který vede k tomu, že lidé, kteří jsou zdatní a silní, se dostávají do politiky – a prosazují své názory, a často pohrdají společenskou skupinou méně výkonných. Každý člověk je jinak produktivní – a s tím se musí počítat, některým je třeba – ne snad pomoci, ale podpořit je. V sociální oblasti nemám ráda termín pomoc, protože mně jde spíše o podporu těch vlastností a dovedností člověka, kterými se může uplatnit každý.

MS: Ano, ale je otázka, zdali ten, který není tak výkonný, o to stojí.

MČ: Ano, jsou to záležitosti tradice, nicméně i tam můžeme nalézt změnu, jelikož i společnost se mění.

MS: Děkuji vám za nahlédnutí do vašeho uvažování o Evropě a snad v dialogu budeme pokračovat.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.