Pár poznámek k evropským institucím


*1972, český politolog, jehož záběrem je občanská společnost jak v českém, tak evropském kontextu. Napsal knihy Češi a občanská společnost (2002), Evropa a občanská společnost (2008), Politická sociologie (2008), je editorem a spoluautorem knihy Lobbing v moderních demokraciích (2003). Působí na VŠE a na New York University Prague.
Stáhnout dialog:

Integrace Evropy, která není některými oceňována a jejíž důsledky nemůžeme plně dohlédnout.

Dialog byl nahrán v úterý 17. března 2016 v dopoledních hodinách v prostorách Vysoké školy ekonomické, nám W. Churchilla 4, Praha 3.

Teze:

„Pokud si chceme zachovat prostředí míru, prosperity, svobody, je třeba se uschopnit jako globální aktér. Znamená to, že pro zajištění míru nestačí rozpouštět hranice, což byl první krok, ale též je potřeba, aby Evropa dokázala jednat jako globální aktér a abychom k tomu měli odpovídající institucionální a právní infrastrukturu.“ – o práci pro mír

„Jak říká správně Jürgen Habermas – „Evropané jsou nestátní právní společenství“ – o evropském právním státu

„v 27 členech se pravděpodobnost přijetí jednohlasné rozhodnutí redukovalo na 2 procenta, a proto můžeme tvrdit, že Evropa se stala molochem.“ – o evropských strukturách

„Evropské přerozdělování tvoří malou část výstupu hospodářství, že je neuvěřitelné, co vše se z toho pokryje.“ – o strukturální politice

„Evropa je považována za bohatou část světa, zažívá prosperující časy. Jde zároveň o část světa, která je velmi pacifikovaná.“ – o vývoji v Evropě

… Integrace Evropy a její rozměr …

MS: Setkáváme se podruhé. Navrhoval bych, abychom se podívali na příčiny integrace. Lze se domnívat se, že integrace je „nedílnou“ součástí lidské existence. Člověk vykračuje do svého okolí a během realizace životního projektu se s některými lidmi spojuje, aby dosáhl definovaných a nedefinovaných cílů. Dějiny Evropy můžeme vyložit jako dějiny válečných konfliktů, a po II. světové válce se politické elity evropských států domluvily na vývoji bez válek – již žádná válka takovýchto rozměrů. Následně se objevila otázka nutnosti spojenectví v rámci globálního uspořádání. Můžeme tyto dva momenty považovat za hlavní integrační snahy – případně určit, který z nich převládá? 

KBM: Řekl bych, že roviny, které jste uvedl, spolu jednoznačně souvisí. Určitě souhlasím s tím, že dvacáté století je konec Clausewitzovy teze: válka jako vyjednávání jinými prostředky. Definice nabyla nehumánních podob – anihilací. Evropa dosáhla vysoké míry pacifikace, civilnosti ve vztazích politických, ekonomických, sociálních, ale cíl zůstává pořád stejný, byť má jinou formu a svými prostředky je jiný. Unie jako záruka nenásilí a svobody stále platí, i prosperity, pokud možno. Ukazuje se, že války možná mohou vypadat jinak. Je zde otázka hybridních konfliktů, pronikání zločineckých skupin. Dnes se ukazuje, že aby Evropa byla schopna dál držet své území v nenásilném stavu prosperity a svobody, je nutné, aby si Evropané osvojili pozici globálního hráče, který dokáže zvládat zdroje ohrožení i za svými hranicemi. Tento cíl stále zůstává. Uvádíte, že jsme dokázali eliminovat válku. Není to tak úplně pravda. Díváme-li se na mapu Evropy, vidíme Krym, vidíme východní Ukrajinu, v oblasti Jugoslávie zuřily nedávno balkánské války, …

MS: … a také exploze teroristických útoků, …

KBM: … násilí, které není válkou, nicméně Američané to vyhodnotili, že se jedná o válku s terorem, a proto si musíme připomenout pařížské události z podzimu roku 2015. Pokud si chceme zachovat prostředí míru, prosperity, svobody, je třeba se uschopnit jako globální aktér. Znamená to, že pro zajištění míru nestačí rozpouštět hranice, což byl první krok, ale též je potřeba, aby Evropa dokázala jednat jako globální aktér a abychom k tomu měli odpovídající institucionální a právní infrastrukturu.

MS: Zde je namístě námitka, že lidé se spíše identifikují s národním cítěním.

KBM: V tom můžeme vidět problém.

MS: Něco jiného je uvažování politické, intelektuální elity a pak jsou občané, kteří takové uvažování nemají, a proto „rozpouštění“ hranic mohou vnímat jako negativum.

KBM: Zdá se, že zárodky evropské veřejnosti, zárodky evropské komunikační sféry zde vidíme. Ano, můžeme to identifikovat jako jeden z ústředních konfliktů dalších desetiletí, jak by Evropská unie mohla vypadat. Dnes na to nemáme infrastrukturu, nemáme na to mechanismus tvorby společenské vůle – i když Lisabonská smlouva se toto pokouší řešit. Tuším, že jsme až do roku 2017 v přechodném stádiu, kdy budeme moci uplatňovat princip většiny v unijním rozhodování, což je krok tímto směrem. Je otázka, do jaké míry budou tato rozhodnutí vnímána jako legitimní …

MS: … malé státy budou moci být přehlasovány.

KBM: Je tam princip dvojí většiny, který je nastaven tak, aby velké státy nemohly dominovat a malé státy dokázaly něco ovlivňovat, musí utvářet zájmové koalice, což vyžaduje vyjednávat s partnery. Ukazuje se, že z hlediska sociální reality konflikty ve vztahu ke globalizaci a jejím rizikům jdou napříč zeměmi, přes hranice. Nemáme pro to ještě odpovídající infrastrukturu, terminologii, nemáme pro to systém politických stran, byť vidíme míru europeizace stranického systému v Evropském parlamentu, i když rozdíly jsou velké. Zkrátka – integrace je otevřený proces.

MS: Z toho, co říkáte, pojem „evropský národ“ se vám jeví jako sociální konstrukt ve srovnání se Spojnými státy.

KBM: Národ sám je problematické téma. V různých jazycích totiž znamená pojem národ různé věci. V 19. století Friedrich Meinecke rozdělil národ na kulturní a politický. Vidíme, že v jisté části Evropy hrály důležitou roli instituce a otázka etnicity byla menší, jinde to bylo zase naopak. Vždy však šlo o reflexivní utváření vztahů mezi institucemi a etnicitou, jazykem. Některé státy se nepodařilo udržet jako například habsburský stát. Ve střední Evropě máme jinou civilizační výbavu pro formování kolektivní identity. Souhlasím, že se jedná o konstrukt, to však platí pro všechny velké kolektivity, nicméně spíše než o národu bych hovořil o evropské veřejnosti, což je ekvivalent vztahující se k termínu démos a od něj odvozené vlády občanů, demokracie. Lidé jsou zde zmocněni k tomu, aby politicky jednali, aby byli občany. Mají oprávnění ke společnému jednání. V tomto ohledu evropský démos existuje, avšak problém je, že Evropský parlament není parlament, jak parlamenty známe. Jeho kompetence se posilují a n ještě víc právě Lisabonskou smlouvou. Můžeme však říci: Evropská unie je společenství, které se podřizuje jednotnému evropskému právu. Některé státy jako Britové a Dánové s tím mají problém. Britové zřejmě nejvíc, poněvadž mají jinou právní kulturu, a vysokou míru ústavní a právní kontinuity. Jak říká správně Jürgen Habermas – „Evropané jsou nestátní právní společenství“, což je postřeh velmi zajímavý. Ano, my Evropané se podřizujeme jednomu právnímu rámci. Bez toho, že by tento právní rámec měl sám o sobě dostatečné vynucovací prostředky – máme je na úrovni státu a pokud zde nefungují, nezbývá mnoho možností, jak jej vynutit. Ano, jedná se o konstrukt, jenž je do značné míry založen na dobrovolnosti a snad nám pomůže udržet mír a svobodu i pro naše děti a vnučky

MS: Je důležité, že evropský národ nemá jednotný jazyk. Právě ve Spojených státech amerických je tento problém eliminován společnou angličtinou.

KBM: Ano, ale naleznete tam německé enklávy, španělština je dominantním jazykem na jihu Spojených států. Nedá se tedy říci, že by šlo o homogenní jazykový útvar, a zmiňme zde evropské Švýcarsko či Belgii, také habsburský stát měl na bankovkách nápisy v mnoha jazycích, čili jednojazyčnost není nutnou podmínkou vlády práva, i když hodně pomáhá

MS: Nezapomínejme: Spojené státy mají za sebou 240 let kontinuity.

KBM: Srovnávat je můžeme, ale srovnatelné nejsou.

… Struktury v Evropě …

MS: Pane docente, pokročme dále: jak vnímáte evropské struktury, jaká je jejich schopnost reakce na evropský vývoj?

KBM: Reakce není bohužel rychlá a s narůstajícím počtem členů se vývoj zpomaluje. Bylo procentuálně kvantifikováno, jaká je pravděpodobnost přijetí nějakého rozhodnutí Evropské unie, přijetí legislativního návrhu, který by vstoupil do evropského práva. S každým dalším rozšíření to procento rapidně klesá. 16 procent, pokud se pamatuji, byla pravděpodobnost přijetí legislativního návrhu v době, kdy existovalo 12 či 15 členů. Později, v 27 členech se vše redukovalo na 2 procenta, a proto můžeme tvrdit, že Evropa se stala molochem, jenž je akce neschopný, reaguje v řádu let, i tehdy, je-li třeba reagovat v řádu dnů či týdnů. Lze tvrdit, že proces evropské integrace byl založen na základě aliančního vyjednávání, a s tím souvisel princip jednomyslnosti. Všechna rozhodnutí musela být podřízena rozhodnutí jednomyslnému. Každý jediný stát měl právo veta, což se ukázalo jako nepružné a Lisabonská smlouva, která byla přijatá v roce 2009, se snaží posílit princip většinového rozhodování, což by nakonec mělo posílit akceschopnost Evropské unie jako celku. Migrační krize jasně ukázala, kde mají Evropané Achillovu patu

MS: Nebylo by tedy lepší do evropského uspořádání „vpustit“ aspekt regionů? Mohly by být akceschopnější, a pokud by útvary byly menší, lépe by dosahovaly shody. Původní společenství bylo malé – Římské smlouvy ratifikovalo 6 zemí, ale nyní je jich 28, respektive 27. Otazníky visí nad Tureckem, Ukrajinou. Co vlastně znamená efektivita v rámci evropské politiky? Můžete dodat: občan je netrpělivý a migrantská krize je toho důkazem.

KBM: Evropský prostor je ve skutečnosti vícerychlostní Evropou. Máme zde země, které jsou ve Schengenu, ale nejsou v Evropské unii. Nyní i země, které nejsou v Evropské unii, ale jsou v Schengenu.

MS: To je příklad Švýcarska, Norska.

… Vícerychlostní unie …

KBM: Pokud bychom šli do menších podrobností jako sdílení informací v oblasti bezpečnostních složek, případně pohraničních kontrol, tam také narazíme na vícerychlostní přístup. Máme země eura …

MS: … kam například nepatří Česká republika, Polsko, Maďarsko, ale Slovensko, Slovinsko mají euro.

KBM: V tomto smyslu se to v ideologickém rozměru nezdůrazňuje, že v Evropě jsou různé míry integrace, ale fakticky to tak je a nemělo by nás to urážet, naopak to má i četné výhody v testování forem spolupráce či institucionálních inovací. Abych se ale dotkl vaší výchozí otázky – struktur. Máme zájem budovat více Evrop, které žijí vedle sebe, ale zároveň v některých otázkách, které mají globální charakter, tam je potřeba, aby Evropané byli schopni mluvit jedním hlasem. Vezměte si vytvoření jednotného evropského trhu. Tam je obtížné si představit, že vnitřní trh bude fungovat za předpokladu, kdy budou platit různé regulatorní režimy – tím by byl trh podlomen. Jsem přesvědčen, že je nutné zde rozlišovat mezi regulatorními institucemi a reprezentativními institucemi. V některých případech by nemělo být sporu, třeba, že některá aditiva do potravin by bylo dobré celoevropsky regulovat. Pak zde máme otázku regulace mobility, …

MS: … když se zastavila balkánská cesta.

KBM: Z toho se pochopitelně stalo politikum, protože je otázka, co mobilita Evropě přináší, je různá, a proto to vyžaduje politické řešení. Lisabonská smlouva směřuje k tomu, že je potřeba, aby došlo k posílení akceschopnosti. Jak už bylo řečeno, byl představen princip dvojí většiny – většiny evropských občanů, většiny států. Bylo to použito v otázce kvót s uprchlíky. Uvidíme, jak to bude působit do budoucna. Do jaké míry státy, případně zájmové sítě, které budou ztrácet, jak na to budou reagovat. Vidíme, že některé země střední Evropy, především Maďarsko, ale také Slovensko či Polsko na to reagovali ostře odmítavě, neakceptovaly, že šlo – podle mne – o spíše symbolický (než praktický) význam kvótního přerozdělování běženců a odmítly se podřídit dohodě, čímž mimochodem popřely své dříve dohodnuté závazky. To by se v právním společenství dít nemělo, každopádně to poškozuje vztahy důvěry mezi partnery.

MS: Možná bohužel, země Visegrádu se staly křiklouny. Na tuto skutečnost upozornil Jacques Rupnik. Jde o území, kde byl promýšlen koncept Evropy, jejího významu, pak nakonec se země ke spojené Evropě postavily zády.

KBM: Příčin tohoto jevu je víc. Analýzy mediálního prostoru ukazují, že státy Visegrádu prožívají imigraci iracionálněji a vnímají ji především jako hrozbu, zatímco jiné státy reagují podobně, avšak jsou tam i jiné interpretace této situace. Z legislativního pohledu bych řekl, že státy jistě mají možnost s postupem nadnárodních celků nesouhlasit. Příliš ale nerozumím ohrazování, jak to, že některé státy byly přehlasovány, jak to, že byla pošlapána státní suverenita. Z mého pohledu zde existuje mentální blok národní suverenity. Na druhou stranu nové státy podepsaly Lisabonskou smlouvu, jak Slovensko, tak Česká republika. Jejich zástupci uznali potřebnost smlouvy kodifikovat rozhodující mechanismus v otázkách bezpečnostní zahraniční politiky. Dlouho sleduji výzkumy Eurostatu, již přibližně 15 let existuje většinová vůle mezi evropskou veřejností, aby byla vytvořena jednotná bezpečnostní a zahraniční politika. Problém je, že tomu vzdorují elity, které se tomu ze sobeckých důvodů brání.

MS: Lidé mohou říci: jde přece o obhajobu národního dvorce.

KBM: Je to interpretace, kterou mohou občané vítat. V tomto směru je to souboj establishmentů. Národní státy ztrácí ve prospěch nadnárodního, ale také regionálního rozměru. Evropské instituce stimulují komunikaci na nižší regionální úrovni, je uplatněn princip subsidiarity. Regiony ukazují, že jsou k integraci ochotnější. Zatímco úroveň národního státu – ti, kteří ji obsluhují, a jde o předmět jejich obživy – ti se cítí být nejvíce ohroženi. Toto dává smysl. Dodal bych pár slov k otázce, kterou jste zmínil. Je nutné rozlišovat, které problémy jsou problémy části Evropy, případně některých Evropanů, a které jsou celoevropské. Například otázky bezpečnosti, otázky rizik teroristických útoků, případně rizik životního prostředí, zde se ukazuje, že dnes mají globální dimensi v tom, že jsou těžko předvídatelné, nevíme, odkud přijdou, kdy nastanou, s jakými důsledky se budeme potýkat.

MS: Jste přesvědčen, že v Evropě je nutné mít instituci, která toto bude spravovat. Tato rizika každý stát nutí k zásadní reflexi. Lze konstatovat, že národní státy jsou vytrhovány ze své provinčnosti.

KBM: Ta potřebnost se mi zdá evidentní. Je však nutné zachovat legitimitu institucí. Uděláme-li analýzu veřejné evropské sféry, pak jednotlivé otázky jsou rámovány do pozic „my“ Česká republika a „oni“ Evropská unie. V některých státech je tato polarita daleko méně přítomna. Více se tam uplatňuje rámování „my“ Evropská unie máme ty a ty problémy a hovoříme o nich. Je evidentní, že v mnoha otázkách existují dvě skupiny, které na problém mají jiné názory, jdoucí napříč členskými státy. Řekl bych, že v zajetí polarity jsou všechny postkomunistické země. My, národní stát, a Evropa, která pro nás představuje cosi vnějšího, cizího. Je tam více příčin a jedna z nich je evidentně tato: že státy jsou mladší, byť mnohé mají historii, narace, konstrukty, které se vztahují do dávné minulosti, přece jen ty státy se znovu osamostatnily po pádu sovětského bloku. Československo, z něhož vznikly dva sáty, Česká a Slovenská republika. Polsko je zvláštní stát, jenž mizí a zase vyskakuje z mapy Evropy – a navíc jinde, než byl předtím. Důležitou roli pak hraje skutečnost, že jde o státy, které k evropské integraci přistoupily relativně pozdě, a proto nepatří k tahounům, k zakladatelským státům. Integrace byla v jejich případě skoková a také probíhala v dosti submisivním duchu ze strany jejich elit. Byl to silný svorník polistopadového snažení. No a je zde Německo a jiné státy, které jsou součástí tohoto procesu již ve třetí generaci.

MS: Je vhodné zmínit jednu skutečnost, že polarita vidění „my“ a „oni“, se projevuje více v krizových událostech, jako je rozdělování uprchlíků. Centrum v Bruselu rozhodne, kolik by bylo dobré uprchlíků přijmout. V té souvislostijaké instituce, mající znak demokracie považujete za reprezentanty lidu? Jaké instituce se dají označit za byrokratické, které hlas evropského lidu neberou v úvahu?

KBM: Řekl jsem zde, že instituce v rámci státu jsou regulatorně dozorové. To je policie, vězeňství, …

MS: … bezpečnostní složky.

KBM: Ty jsou zčásti vázány na soudní moc a nejsou politicko – reprezentativní. Následně jsou zde instituce byrokratické, které mají blízko k regulatorním. Mají být efektivní a měly by odrážet nějaké rozložení zájmů ve veřejnosti. Zde bych řekl, že Evropa jde svou cestou. Není možné ji „naroubovat“ na nějaký existující teoretický přístup. Jak už řečeno, například Habermas tvrdí, že Evropská unie je právní nestátní společenství. Právní společenství je jasné v tom ohledu, že jde o jeden právní prostor. Čeští občané by se jistě přihlásili ke koncepci právního státu. Jsme však v době, která se vyznačuje obdivem k Číně, která právním státem není. Velebí se tento režim, jeho schopnost konsolidovat a stabilizovat společenské poměry. Divím se, že právě Češi k tomu mají tendenci inklinovat, jako bychom neměli historickou paměť. Ačkoli jde pouze o manipulativní strategii jisté části ekonomické a politické elity.

… Zpět k institucím v Evropské  unii …

MS: Zpět k institucím!

KBM: Ano, je zde právní soustava, která je zajímavá v tom směru, že zde máme evropské právo, je zde soudní dvůr, též jsou zde evropské právní systémy. Ovšem je zde i mimořádné postavení Velké Británie, spíše Anglie, která má jinou právní kulturu. Ostatní právní systémy se dobrovolně podřizují evropskému právu, které vlastně není zastřešeno společným mechanismem donucení. Výkonná moc je však v rukou členských států, a proto podřízení se regulativě Evropské unie je vlastně dobrovolné. Pak je zde Evropský parlament, který má přímé volby – a to již několik generací od roku 1979. Evidentně je to instituce, která vytváří „evropský démos“, pokud démosem myslíme skupinu lidí, kteří jsou zmocněni ke společnému jednání. Evropský parlament je instituce, která není plně ve shodně s tím, jak fungují národní parlamenty v Evropě. Jeho pozice se však vyvíjí, jak ukazuje nejnověji Lisabonskou smlouvou. Pak je zde Evropská rada, která opět reprezentuje jednotlivé členské státy. V tomto ohledu Evropská unie kombinuje dvojí zdroj legitimity. Jeden se odvíjí od „evropského dému“ a druhý se odvíjí od legitimity členského státu. V tomto směru se jedná o zvláštní hybrid. V současné době je problém v tom, jak uspořádat reprezentativní instituce na nadnárodní úrovni, aby byly akceschopné, aby zde existovala infrastruktura, napomáhající formování jednotné politické vůle, která bude respektována těmi, kteří jsou momentálně přehlasováni.

MS: Dotkl jste se důležité skutečnosti. Když se cítí lidé z malých národů přehlasováni, jdou si stěžovat k soudu …

KBM: … a podávají žalobu u Evropského soudu. Nyní jde o příklad kvót. Žalobu iniciovalo Maďarsko a připojilo se Slovensko.

MS: Představitelé České republiky řekli: pokud kvóty nebudou moci být vyjednány, připojíme se k zemím Visegrádu.

KBM: Jde o jednu z věcí, která ukáže, do jaké míry je princip většiny – většinové vůle, uplatnitelný. On předpokládá, že menšina bude respektovat rozhodnutí většiny spíše, než aby se pokusila rozbít celý systém rozhodování. Je možné říci, že jde o test celoevropské unijní demokracie a je to jediná možná cesta, kterou vidím. Mechanismus jednomyslnosti dosud zajišťoval legitimitu integračnímu procesu, neb dával sílu malým státům jako je Lucembursko či Kypr, i když to může blokovat tvorbu jednotné politiky. Z tohoto pohledu je princip jednomyslnosti neudržitelný. Nyní jde o to, zdali si jako Evropané dokážeme udělat pořádek a též umožníme zformovat jednotnou pozici, nebo budeme-li zmítáni globálními silami, s nimiž nedokážeme nic zásadního udělat, poněvadž se nedokážeme jako unie domluvit. Imigrační vlna je toho dobrým příkladem – reakce, která je hodně defenzivní, přišla deset minut po dvanácté.

MS: Může připomenout, že Turecko vydírá Evropskou unii – a to z důvodu turistů.

KBM: Vydírací potenciál je velký. Jde nejen o velkou, ale zejména strategickou zemi, která může být pro Evropu zdrojem velké pomoci, ale i velkých problémů. Souvisí s mnoha různými oblastmi, a proto se budeme muset s Tureckem domluvit.

MS: Politika je umění možného. Dobrá, jak hodnotíte názor Noama Chomského, který tvrdí, že Evropskou unii ovlivňuje nedemokratická „trojka“ – instituce, které nemají dostatečnou legitimitu. Tím má na mysli Evropskou centrální banku, Evropskou komisi, Mezinárodní měnový fond.

KBM: Evropa je jednotný trh, který je ve stádiu neustálého budování. Je představa, že jednotný trh funguje dobře, když je zde jedno uznané platidlo, případně lépe, a že je možné jej lépe chránit. Samozřejmě dohled nad tímto oběživem, je důležitá věc – a platí to pro všechny monetární prostory. Vynález centrálního bankovnictví není nic starodávného. Tato oblast se začala vytvářet po II. světové válce.

MS: Nezapomínejme, americká centrální banka – Federální rezervní systém – vzniká na počátku 20. století s pomocí prezidenta Woodrowa Wilsona. Je dobré, aby centrální banka byla spravována nezávislými odborníky, kteří odolávají tlaku politiků. Jako problém se zde objevuje otázka výkonnosti jednotlivých ekonomik. 

KBM: Neviděl bych v tom problém, pokud by existovala dostatečná celoevropská solidarita. Rozdíly uvnitř Evropy nejsou řádově větší než u jednotlivých členských států. Vezměte si nejchudší a nejbohatší oblastí Anglie, Spojeného království, případně České republiky, nalezneme tam několikanásobky. Rozdíl je v tom, že ochota přerozdělovat v rámci jednotlivých členských států do nedávné doby nebyla zpochybňována, ovšem existují výjimky, jako například Itálie. Daně se tam přerozdělovaly v jednom směru – ze severu na jih. Nevedlo to však k vyrovnávání materiálních rozdílů. Problém je v tom, že celoevropská solidarita není tak silná, jako vnitřní solidarita členských států, kterou též nemůžeme přeceňovat. Podívejme se na Panama Papers, na to, jakým způsobem se vyšší střední třídy i vyšší třídy oddávají odklánění svých příjmů do daňových rájů. Vidíme, že zde ani národní identita nemobilizuje, jako tomu bylo dřív. Není možné říci, že by to byl negativní jev, vždyť dříve národní identita mobilizovala také k strašným věcem, tedy musíme tuto skutečnost vidět i v tomto kontextu.

MS: Často zaznamenáme námitku: proč bych měl platit na řecké důchodce, kteří mají 14 důchody,[1] jejich náklady představují 12 procent HDP dle studie OECD[2]. Slováci jsou chudší než Řekové a museli se dokonce zaručit za řecký dluh.

KBM: Toto se „ošetřit“ dá.

MS: Ovšem názor veřejnosti je tento: někdo si žije na úrok druhých.

KBM: Neřekl bych. Jde o obecný argument. Navíc evropské přerozdělování tvoří malou část výstupu hospodářství, že je neuvěřitelné, co vše se z toho pokryje. Jen se podívejte pouze na „tvrdou“ infrastrukturu, kde všude jsou evropské peníze. Nedávno vyšla (v roce 2016 pozn.red.) případová studie o imigraci, která ukazuje konfliktní linie jdoucí napříč jednotlivými státy. Není to tak, že by koalice vznikaly mezi, ale spíš napříč. Nyní jde o to, do jaké míry mohou být konfliktní linie reflektovány, do jaké míry je lze poznávat a institucionálně podchytit. Jestli Evropský parlament a evropské politické strany s tím dokážou pracovat, jestli se zde rýsuje obdoba evropského stranického systému. Je evidentní, že evropská politika potřebuje mít pódium, jeviště. Tato skutečnost dosud byla v Evropě slabá. Tímto tématem jsem se zabýval – a to s Lisabonskou smlouvou, případně odmítnutím smluv pro Evropu v  Nizozemí, ve Francii v roce 2004, 2005. Všechny analýzy poukazovaly na skutečnost, že diskuse k celoevropským tématům téměř absentovala. Navíc – ve všech evropských státech se více či méně praktikoval přístup označovaný jako „blame game“. Národní elity si z Bruselu udělaly obětního beránka a naopak zásluhy a pozitiva integrace přisuzovali sami sobě. Neexistovala zde však nezávislá mediální síla, která by toto prověřovala a korigovala, případně tomu nastavila zrcadlo, aby si přemýšlivější, pozornější, orientovanější voliči mohli říci: není to tak jednoznačné. Procházel jsem studie vztahující se k odmítnutí ústavy a ze všech vyplývalo, že se hlasovalo o všem možném pouze ne o tom, co mělo být předmětem hlasování. Dále – poté, co přišla krize eura, dluhová krize Řecka, možnost GREXIT, následně přišla …

MS: … krize finanční a přelila se do krize hospodářské.

KBM: Též se diskutuje, do kolika let se rozpadne krizí sužovaná unie. Máme rok 2016, euro se nerozpadá, nicméně máme zde imigrační krizi. Situace z roku 2005, 2008, 2009 se v tomto ohledu změnila. Nyní zde máme problém, že jednotlivé mediální prostory pokrývají stejné otázky, které jsou interpretovány odlišně, komunikují se v jednom čase – dávají jim různé významy. Evropu utváří 28 mediálních krajin, máme zde nějaká celoevropská média, i když dost slabá, nicméně národní mediální arény jsou v jistém smyslu evropeizovanější než kdy předtím.

MS: Můžeme hovořit o dobrém příslibu.

KBM: Ano, naplňuje se prognóza Ulricha Becka o možnostech rizikové společnosti, která vyvolává potřebu nových společností a identit. Dnes se potřeba nových institucí zná být evidentnější, než kdykoliv jindy. Zároveň je mediálně komunikována pod tíhou rámování krizových obrazů a komentářů. Když se dnes bavíme, že probíhá europeizace veřejné komunikace, tak to je něco, co nezní vůbec abstraktně. Každý ví, o čem se bavíme. Zatímco před deseti lety bylo toto téma považováno za abstraktní intelektuální zálibu badatelů, kteří by si údajně rádi vysnili „evropskou veřejnost“, …

MS: … krize zde byly, avšak mnozí představitelé velkých států, případně nově přistoupivších zemí – je přiživovali.

… Instituce ve společné Evropě …

MS: Pokročme dále: jaká instituce – dle vás chybí Evropské unii, poněvadž možná v budoucnu bude hrát Evropský parlament větší roli a nebude ochromen, jak tomu je nyní.

KBM: Díváme-li se na mapu, vidíme zde jednotlivé členské státy, nicméně zároveň vidíme, že v řešení imigrační krize nejsou zájmy definovány samotnými členskými státy. Konfliktní linie jdou napříč členskými státy a nyní jde o to, zdali konflikt bude nějakým způsobem rezonovat na úrovni Evropského parlamentu. Zatím jsem to však nezaznamenal, byť to denně nesleduji. Každopádně se mi zdá, že institucí máme celkem dostatek, je třeba je však vybavit větší operační kapacitou i legitimitou. A je zde též instituce celoevropského referenda, které bylo ustanoveno Lisabonskou smlouvou, kdy lidová iniciativa může „zaúkolovat“ Evropskou komisi, aby se konkrétním tématem zabývala. Jedná se iniciační referendum, které má přitáhnout pozornost k něčemu, aniž by něco mohlo rozhodnout, což je asi pochopitelné a i když se to může zdát nedostatečné, je to podle mne krok správným směrem, který umožňuje přeshraniční formování veřejného mínění a případně i politické vůle. Ale řekl bych, že neuralgickým bodem Evropanů je bezpečností a zahraniční politika. Evropa je považována za bohatou část světa, zažívá prosperující časy. Jde zároveň o část světa, která je velmi pacifikovaná. Lidé jsou zvyklí na nenásilí, jsou zvyklí na blahobyt, jsou zvyklí na svobodu, které se daří pouze v mírových podmínkách, a také blahobyt jí prospívá. Tyto tři principy jdou ruku v ruce. Nyní jde o to, jakým způsobem si udržet slušnou míru blahobytu, svobody, a především nenásilí. Svobodná společnost se pak nutně pluralizuje a pluralita je jasným indikátorem svobody, a také podmínkou kreativity a inovací, které zase přispívají k blahobytu. Kdybychom uvedli skutečná rizika a specifikovali nepřátele nás Evropanů – jsou to lidé, kteří se nějakým způsobem snaží útočit na některé z těchto principů. Všude kolem nás vidíme nárůst extrémní pravice, která vyzývá k tomu, že je nutné problémy řešit razantně. Ve státech Evropské Unie jsou proudy silné i slabší. Jsou však všude – i v České republice. U nás tuto skutečnost politický mainstream dosud zvládal marginalizovat. Možná díky tomu, že část politického mainstearmu je u nás v jistém smyslu více extrémní než v Evropě západní.

MS: Ano, zatím zde nemáme nacionalistickou stranu v podobě Die Alternative für Tschechische Republic, byť nám do politiky přichází extrémisté v podobě Tomio Okamury.  

KBM: Ještě se dotkněme institucí. Je vhodné posilovat pravomoci Evropského parlamentu, avšak má to své limity v legitimitě. Po dlouhé roky byla důvěra Čechů v Evropský parlament daleko větší než důvěra v tuzemský Parlament a můžeme v tom vidět jistý paradox. Zde se však jasně ukazuje potřeba zlepšit efektivitu azylového systému a bezpečnostní politiky. Budu konkrétní: posílit pravomoci Frontexu, posílit pravomoci agentury, která bude odpovídat za ochranu vnějších hranic. Dnes sice skoro všichni volají po posílení pravomocí Frontexu a podivují se nad tím, jak to tam ti bruselští úředníci zase nezvládají, avšak málo se připomíná, že v minulosti to byly mnohé členské státy, které posílení  Frontexu blokovalo, například Německo, i když kancléřka Merkelová to dnes otevřeně přiznává, že to byla chyba. To je třeba ocenit. Pak je zde osoba nejvyššího představitele pro zahraniční politiku, což je nevděčná instituce, …

MS: … protože ji vykonávají nevýrazní lidé, že si je ani nepamatujeme.

KBM: Lidé, kteří reprezentují unii jako Frederica Mogherini[3], jsou ve stínu politiků členských států – Angely Merkelové i Davida Camerona, Francoise Hollanda, případně i českého Miloše Zemana. Toto je též na dohodě. Jak posílit instituci, která bude v globální politice reprezentovat zájem Evropy, který je sice vždy dočasný a otevřený neustálému přehodnocování, zároveň však by měl být tolerován momentální výsledek dohody a především procedury jejího dosahování.

MS: Zde se odhaluje skutečnost, že představitelé Evropské unie jsou „druhořadými“ zástupci států. Jde o vysloužilé politiky, kteří již nenašli odpovídající uplatnění. Viděli jsme to na Vladimíru Špidlovi, Štefanu Füllem, Pavlu Teličkovi, jenž v roce 2016 slouží jako europoslanec, avšak předtím dělal lobbistu právě v evropských strukturách.

KBM: Správně říkáte, že zde stále máme Kissingerovu otázku: „Komu volat, když chci hovořit s Evropou? Jsme v roce 2016 a telefonů nám ještě přibylo. Dnes je třeba volat i do Varšavy Donaldovi Tuskovi.

MS: Evropa je z tohoto pohledu nečitelná. Co je to Evropa? Krčíte rameny. Je v tom vidět jistá nedefinovatelnost.

KBM: Česko, stejně jako mnohé další menší státy, jsou v tomto ohledu v  poněkud jiné situaci. Je to dáno tím, že jde o státy bez globálních ambicí, jejichž zahraniční politika je především politikou sousedství. Přebírat globální odpovědnost se teprve učí a mnohým to moc nejde. Jde o všechny státy s výjimkou Británie, Francie, Německa. Pak jsou tu tyto tři velké státy, u kterých globální ambice v minulosti byly, i když taky v různé míře, a mají podstatně větší zdroje hrát v globální politice viditelnější roli, ačkoli v porovnání s obry jsou také trpaslíky. Pak jsou zde středně velké státy – Španělsko, Holandsko, které mají diskurs nastaven také globálněji, ale podstatně více regionálně. Jsou zde i výjimky, například Švédsko, která je někdy označováno s jistou nadsázkou za nejmenší velmoc. Věřím však, že je v zájmu všech států i občanů, aby byl překonán mentální blok tzv. státní suverenity, a aby Evropská unie mohla být instrumentem efektivnější ochrany evropských zájmů v globální politice. Nutno poznamenat, že jde o spojené nádoby. Pokud jsme hovořili o blahobytu, bezpečí a svobodě – víme, že všechny tyto atributy liberální demokracie jsou ohrožovány. Jsem přesvědčen, že jsme se dotkli několika optimistických momentů, které ukazují na skutečnost, že evropská integrace postupuje pod tlakem rizik a okolností a možná nemá smysl se nad tím pohoršovat, že tomu tak je. Pokud jste na tom „dobře“, věříte si, nemáte pocit, že byste měl s někým spolupracovat. V okamžiku, kdy jsou tyto výdobytky ohroženy, začnete to vnímat jinak. Je třeba ale poznamenat, že tyto problémy se těžko zkoumají. Evropská unie se nyní svou nepřehledností mediálního prostoru dostává do situace, kdy veřejná sféra neplní dobře funkci zrcadla. Dle Niclase Luhmanna veřejnost a její infrastruktura vytvářejí „zrcadlo“, díky kterému čemu lze pozorovat a poznávat. Bez něj, nevíme, jací jsme. I když na poli sociálních věd a bádání se produkuje hodně poznatků, které však jsou málokdy komunikovány směrem k občanské veřejnosti.

MS: Děkuji vám a posledním dialogu bychom se věnovali České republice.

[1] Více na stránkách http://www.rozhlas.cz/plus/nazory/_zprava/1472550

[2] Více na http://zpravy.aktualne.cz/ekonomika/duchody-skrtat-odmitam-vzkazal-eurozone-recky-premier/r~a1321358b2bd11e5a405002590604f2e/

[3] Více na stránkách https://cs.wikipedia.org/wiki/Federica_Mogheriniov%C3%A1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *